načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Proroci z fjordu Věčnosti – Kim Leine

Proroci z fjordu Věčnosti

Elektronická kniha: Proroci z fjordu Věčnosti
Autor: Kim Leine

Idealistický mladý misionář Morten Falck přijíždí do Grónska s nadějí, že dokáže domorodé obyvatele v Grónsku obrátit na správnou křesťanskou víru. Narazí však velmi tvrdě, neboť v jemu neznámé zemi působí charismatický Habakuk se svou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 531
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z dánského originálu Profeterne i Evighedsfjorden ... přeložila Magdalena Jírková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1416-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Idealistický mladý misionář Morten Falck přijíždí do Grónska s nadějí, že dokáže domorodé obyvatele v Grónsku obrátit na správnou křesťanskou víru. Narazí však velmi tvrdě, neboť v jemu neznámé zemi působí charismatický Habakuk se svou ženou Marií Magdalenou, říkající si proroci z Boží milosti. Ti vytváří vlastní náboženskou obec a žijí dle svých představ o ideálním světě. Čím častěji se naivní a nezkušený Morten střetává s rozdílnou realitou, často pro něj krutou i odpuzující, tím více je paradoxně přiváděn na scestí vlastní víry. Z příběhu tak pozvolna vyčnívá kontroverzní otazník, zda vlastní životní styl místních obyvatel je opravdu tak odlišný a neakceptovatelný od životního stylu a ideologie, kterou hodlají dánští kolonizátoři v Grónsku násilně implementovat. Rozsáhlý promyšlený román, který přejde čtenáři hluboko pod kůži, získal v roce 2012 Cenu Severské rady. Poutavý vyčnívající historický román, ve kterém čtenář všemi smysly prožije srážku dvou rozdílných světů gradující v dramatický střet odlišných kultur syrového osobitého Grónska a kolonizátorského Dánska na konci 18. století.

Popis nakladatele

Fascinující historický román o střetu evropského a grónského pohledu na svět.
Mladý misionář Morten Falck přijíždí na konci osmnáctého století do dánské kolonie v Grónsku, aby mezi tamními obyvateli šířil křesťanství a obrátil je na víru. Chce změnit svůj život a v daleké, neznámé zemi něco dokázat. Část místních vedená charizmatickým Habakukem a jeho ženou Marií Magdalenou ale vytvoří vlastní náboženskou obec, v níž žijí podle svých představ o ideální společnosti. Konfrontace Mortenových naivních očekávání s leckdy krutou realitou ho ubíjí a přivádí na scestí. Nechuť místních obyvatel přizpůsobovat se stylu života rozporuplných dánských kolonizátorů, všudypřítomné zlo, špína a chtíč vyústí v dramatický střet kultur. Je však svět domorodců, občas plný nepředstavitelného násilí, strádání a boje o holý život, opravdu o tolik horší než svět dánských kolonizátorů?

Kim Leine (nar. 1961) je norský spisovatel žijící v Dánsku. Své knihy píše v dánštině, do rodné norštiny je většinou sám překládá. Patnáct let žil v Grónsku, kam se vrací i ve svých románech. Jeho prvotina  Kalak  (2007) je autobiografickým příběhem muže z jehovistické rodiny, jenž bojuje s alkoholem, drogovou závislostí a traumatem z dětství, kdy ho zneužíval jeho otec. V roce 2008 vydal román  Valdemarsdag  (Valdemarův den), v němž zdokumentoval vraždu, která se stala v jeho vlastní rodině. Za svůj román  Proroci z fjordu Věčnosti  (Profeterne i Evighedsfjorden, 2012) získal Cenu Severské rady za literaturu 2013.

Zařazeno v kategoriích
Kim Leine - další tituly autora:
Proroci z fjordu věčnosti Proroci z fjordu věčnosti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST

Fascinující historický román

o střetu evropského a grónského

pohledu na svět.

Mladý misionář Morten Falck přijíždí

na konci osmnáctého století do dánské

kolonie v Grónsku, aby mezi tamními

obyvateli šířil křesťanství a obrátil

je na víru. Chce změnit svůj život

a v daleké, neznámé zemi něco dokázat.

Část místních vedená charizmatickým

Habakukem a jeho ženou Marií

Magdalenou ale vytvoří vlastní

náboženskou obec, v níž žijí podle

svých představ o ideální společnosti.

Konfrontace Mortenových naivních

očekávání s leckdy krutou realitou

ho ubíjí a přivádí na scestí. Nechuť

místních obyvatel přizpůsobovat se

stylu života rozporuplných dánských

kolonizátorů, všudypřítomné zlo,

špína a chtíč vyústí v dramatický

střet kultur. Je však svět domorodců,

občas plný nepředstavitelného násilí,

strádání a boje o holý život, opravdu

o tolik horší než svět dánských

kolonizátorů? Kim Leine (nar. 1961) je norský spisovatel žijící v Dánsku. Své knihy píše v dánštině, do rodné norštiny je většinou sám překládá. Patnáct let žil v Grónsku, kam se vrací i ve svých románech. Jeho prvotina Kalak (2007) je autobiografickým příběhem muže z jehovistické rodiny, jenž bojuje s alkoholem, drogovou závislostí a traumatem z dětství, kdy ho zneužíval jeho otec. V roce 2008 vydal román Valdemarsdag (Valdemarův den), v němž zdokumentoval vraždu, která se stala v jeho vlastní rodině. Za svůj román Proroci z fjordu Věčnosti (Profeterne i Evighedsfjorden, 2012) získal Cenu Severské rady za literaturu 2013.

Kim Leine napsal nádherný román.

Čtenář se chrání před ohněm,

třese se chladem, škrábe ve vlasech

a ušklíbá se nad zápachem

rybího tuku.

Klaus Rothstein Weekendavisen

Mezník, mistrovské dílo

a pomník ztracené dánské nevinnosti.

Poutavý, výborně napsaný,

citlivý a dobře promyšlený román.

Erik Skyum-Nielsen Information

Leine má neuvěřitelnou schopnost

přecházet ze stručných popisů

do úžasného obrazného líčení.

V dlouhých pasážích je detailně brutální,

ale zároveň uchvacující.

Per Krogh H ansen Berlingske

FOTO © ANNE­SOPHIE FISCHER KALCKAR

HOST

369 Kč

ISBN †‡ˆ-ˆŠ-‡‹†Œ-‹ŒŽ-‹

CENA

SEVERSKÉ RADY

ZA LITERATURU


9

Prolog

Pád

(14. srpna 1793)

Vdova došla sem nahoru sama, nikdo ji k tomu nenutil. Už předtím

ze svých nejlepších šatů vyprášila vši. Oblékla se, ve společné kádi

plné moči si umyla vlasy a sepnula je na temeni. Tiše se pomod

lila, mlčky sledována svými pohanskými spolubydlícími. Z tváří si

seškrabala tuk umazaný od sazí a snědla chutné jídlo, které před

ni postavili. Potom lehkým krokem vyšla nahoru. A teď tady sedí,

téměř šťastná, plná očekávání, tváře rozpálené, na samém okraji

srázu, nohy úhledně složené pod sebou, jak vdovy mívají a jak byla

zvyklá sedávat doma, na malé boční lavičce pod obloukem zvonice.

V jedné ruce svírá kříž, v těžkém teple zlata cítí jistotu. Hluboko

pod sebou, v hloubce nejméně sto sáhů, slyší tříštění vln, vodu

narážející do útesu, která je drcena na bílou pěnu a smutně ustu

puje zpátky do moře. Ale ona to nevidí, pevně zavřela oči, hlou

bala ve svém nitru, prala se s úzkostí, přinutila se zklidnit dech

a tlukot srdce do poklidného rytmu a pohybuje rty, znovu a znovu

si opakuje litanie. Ó, Bože Otče z nebes, smiluj se nad námi, ubohými

hříšníky. Ó, Bože Synu, smiluj se. Ó, Bože Duchu svatý. Ó, požehnaná

a Svatá Trojice. Zezdola ucítí náraz větru, profoukl jí šaty. Přitiskne

se k vlhké rašelině na útesu, aby přes okraj srázu nepřepadla před

časně. Zůstane sedět, monotónně opakuje litanii a čeká na svého

pomocníka. Při Tvém smrtelném strachu a krvavém potu, při Tvém kříži

a utrpení, zachraň nás, dobrý Bože!

Teď už ho slyší, za ní se ozývá vrzavý zvuk jeho bot, vnímá, jak

se k ní tiše plíží, téměř ostýchavě, plaše, jako mladičký nápadník.

Poslouchá, jak se muž snaží potlačit těžké sípavé lapání po dechu,


10

a jen těžko odolává, aby se sama pro sebe chápavě neusmála. Pro­

síme Tě, vyslyš nás, Bože!

Poznala, že se zastavil jen pár kroků za ní. Představuje si, jak

tam stojí a prohlíží si ji, jako když se poprvé setkali, a zvažuje, kam

ji má uhodit a jak silně. Je jí jasné, že ji zabije, ale že zároveň ne

chce, aby zbytečně trpěla. Teď když je její život téměř u konce, jí

jeho blízkost poskytuje útěchu a uklidňuje ji, uvolní se a skloní

bradu k prsům a zhluboka se nadechne. Boží Synu, modlíme se

k Tobě, vyslyš nás!

Vzduch je příjemný. Závany větru stoupající zdola přinášejí

vůni mušlí a mořských řas vyvržených přílivem. V dálce křičí racci.

Instinktivně otevře oči, nedokáže si pomoct, dokonce i teď, na nej

zazším konci všeho, kdy by její duše měla být povznesena nad

všednosti pozemského života a stoupat k nebesům, se musí podí

vat, proč racci křičí. Vidí loď plující k severu, dvoustěžník s napnu

tými plachtami, oslnivě bílými jako křídla ptáků, a hejno křičících

racků poletujících kolem stěžňů. Ne, přece jen není připravena při

jmout svůj úděl, dnes ještě ne, ale ví, že na lítost je příliš pozdě,

pozdě pro ni samu, pozdě pro muže, jenž stojí za ní. Všechno je

domluveno a připraveno. Pád už začal, začal před mnoha lety.

Podle jeho zklidněného dechu poznává, že on si lodě zatím ne

všiml. Je až příliš zaujat svým úkolem. Bojí se tolik jako ona? Přál

by si, aby se to nemuselo stát? Vdova uvažuje. Pokud se jí podaří

dosáhnout toho, aby se podíval na loď, možná bude všechno jinak

a svou vražednou schůzku budou moci odložit.

Vtom ucítí na krku jeho ruku, trhne sebou a tiše zasténá. Ale

jemu jde pouze o kříž. Rychlým pohybem jí přetáhne řemínek

přes hlavu a vykroutí zlatý kříž z ruky, která ho svírá. Kříž si klidně

vezmi, uvažuje vdova, už ho nepotřebuji. A velký užitek mi také

nepřinesl.

Mírně otočí hlavu k jedné straně, chce ho zahlédnout, i když

dobře ví, že je to od ní hloupé, že tím všechno jen urychlí a vše

bude ještě neodvratitelnější. Když za ramenem spatří tmavý stín,

prudce sebou trhne a nahlas řekne, Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad

námi! Náhle ucítí kopnutí do zad, hlava se jí prudce zvrátí dozadu,

tělo dopředu a ona padá přes okraj, vlaje vzduchem, třepotá se ve


11

větru a vyd ává zoufalý výkřik, který se za ní táhne jako nepravi

delná čára nakreslená špičatým uhlem.

†††

Muž popojde o krok vpřed, opatrně stoupne na měkký, pružný

mech, nakloní se přes okraj srázu a prohlédne si tělo, klidně se po

hupující ve vlnách tam a zpátky, otočené obličejem dolů. Smekne

čepici, přitiskne ji k hrudi a zamumlá, Náš milostivý Pane Ježíši

Kriste, buď s námi všemi na věky. Amen.


1. část


Syn pana učitele

Syn

pana

u cˇ i t e l e



15

Kapitola 1

Kodaň

(1782—1787)

Když Morten Pedersen přijíždí 1. června 1782, deset dní po svých

dvacátých šestých narozeninách, do Kodaně, je zataženo a sych

ravo. Sedí, naklání se ve člunu a ohlíží se na les stěžňů na obzoru.

Je půl sedmé ráno. Byl vzhůru celou noc a bez přestání chodil po

palubě obchodní lodě plující z Christianie. Námořníky rozčiloval

a překážel jim. Když vyskočí na přístavní molo před budovou Cel

nice, je jeho oblečení provlhlé od mlhy, která jako zátka ucpává

úžinu Øresund. Cítí, že je trochu nastydlý, a ví, že brzy začne kaš

lat, ale nebere si to tolik k srdci. Jeho tělo je dobře stavěné. Přežil

jako jediný syn z houfu sourozenců, díky čemuž sám sebe pova

žuje za člověka, který zvládne vše. Navíc je přesvědčený fatalista.

Cesta lodí trvala tři dny. Během plavby hodně foukalo, ale moř

skou nemoc nedostal. Cítí, že svou první námořní plavbu zvládl

jako muž, a od posádky očekával nějaký projev uznání nebo ale

spoň stisk ruky a pár slov na rozloučenou. Představoval si, jak si

šeptají o statném norském mladíkovi, který si nenechá nic líbit. Ale

oni jen beze slova vyloží jeho truhlu na pevninu a ponechají ho

jeho osudu. Za ním přirážejí k přístavišti další čluny. Na molo vy

skakují postavy, v ranním světle lépe viditelné, a táhnou za sebou

své vaky a truhly.

Kam to bude, pane? Nosič odstaví svou dvoukolku a přijde

k němu blíž.

Morten vytáhne obálku, otevře ji a předá nosiči lístek s adre

sou. Nosič lístek nechce. Tázavě se na něj dívá. Aha, pomyslí si

Morten, je negramotný.


16

Ulice Nørregade, řekne Morten a pokouší se název vyslovit

dánsky. Knihtiskařství, Schultzův dům.

Tudy, pane, odpoví nosič a vede ho k bráně, kde celník otevře

Mortenův pas a prohlíží si ho. Pak mu ho vrátí.

Kodaň vítá studenta, říká celník tónem, který by se dal vylo

žit jako ironický.

Potom se Morten v poklusu vydává směrem do města, těsně

za dvoukolkou. Po plavbě na moři se cítí poněkud nejistý v no

hou a chvílemi mírně vrávorá. Doprava uvnitř města je ohromu

jící. K vidění jsou dunící venkovské povozy se zbožím do hospod

a na tržiště, vozy s pivními sudy, dostavníky s temnými postavami

za okny a kočími vysoko na kozlíku, pochodující vojáci se sešla

panými botami a mrtvými pohledy upřenými do dálky. Muži ne

soucí přes ramena tlusté svazky zabitých hus, slepic nebo králíků.

Chlapci, kteří mávají malými vytištěnými listy a pokřikují sloky

veršů, jež se dnes ráno naučili zpaměti. Dlažební kostky jsou jako

namydlené, pokryté vrstvou něčeho, co se dá jen těžko určit. Mor

ten klopýtne, ale chytne se nosiče za paži, ten se otočí, postaví ho

na nohy a rázně postrčí na chodník. Kolem procválá koňský po

voz. Lidé na povoz křičí, kočí řve na ně a práská bičem. Morten

nerozumí, co říkají, dánštinu zná jen od nižšího soudního úřed

níka a pastora z Akershusu, odkud pochází, a není to stejný jazyk,

jakým se mluví tady. Ale chápe, že kdyby ho nosič neodstrčil na

chodník, kolo povozu by ho rozmačkalo. Znepokojeně se zamyslí

nad tím, jak velké spropitné bude muset muži dát. Uvědomí si, že

sklouzl do stoky u chodníku. Znovu vyskočí nahoru, ale poznává,

že jednu botu mu promočila kapalina, nad jejímž původem nemá

chuť se zamýšlet. V otevřených dveřích a vratech postávají ženy.

Ukazují kotníky a podvazky a usmívají se způsobem, který u něj

vyvolává studený nával strachu. Zkoumavě si ho prohlížejí, a když

jej ohodnotí, usmějí se. Nahlouplý vesničan.

Nosič projde jedněmi vraty. Ze všech stran jsou slyšet ozvěny

jejich kroků. Morten stojí uprostřed velkého městského dvora.

Zaplatí nosiči, dá mu více než dost, a muž ho nyní oslovuje vá

žený studente, možná trochu pohrdavě, možná jen z žertu, a říká

i něco dalšího nářečím, jemuž Morten nerozumí. O chvíli poz


17

ději přichází muž, který se představuje jako prokurista Gill. Je

Nor, stejně jako Morten, a s Mortenovým otcem se domluvil, že

jeho synovi během pobytu v Kodani zajistí bydlení a postará se

o všechny jeho finanční záležitosti. Dům patří knihtiskaři Schul

tzovi. Morten bude bydlet v malé komůrce nad tiskárnou. Jedna

žena z domácnosti knihtiskaře mu předá klíč a oznámí mu, že

bude jíst společně se zaměstnanci tiskárny. Ukazuje mu, kde to

je. Cestou přes dvůr se jí Morten drží v patách. Muži v pracovním

oblečení rychle pohlédnou jeho směrem, ale nepozdraví ho. Mor

ten slyší stroj, který vydává kovové údery. V pohybech mužů se

odrážejí zkušenosti a výkonnost. Morten se vrací zpátky k pro

kuristovi Gillovi, jenž mu předává lístek se svou adresou. Potom

se prokurista vlídně ukloní a zmizí. Žena vede Mortena k budově

vedle tiskárny na druhém konci dvora, z níž vyjde paní domu

a uvítá ho.

Paní Schultzová si ho prohlédne od hlavy k patě. Vypadáte

velmi nevinně, řekne. Pijete?

Šokovaný Morten zavrtí hlavou. Ne, vážená paní.

Buďte nám vítán, řekne paní domu mile.

Morten se hluboce ukloní, přesně jak ho otec naučil. Má se

klanět lidem, kteří v nepřehledné hierarchii hlavního města stojí

nad ním. Pravděpodobně je chyba klanět se této ženě a ještě horší

je, že ji nazval váženou paní, ale už se stalo. Potom zůstane stát

sám na dvoře s kloboukem v ruce. Jde nahoru do své komůrky, vy

táhne věci z cestovní truhly a rozloží je po stole a do malé skříně.

Svlékne se a oblečení navlhlé z plavby po moři rozvěsí přes židli.

Lehne si, aby se vyspal, ale je příliš bdělý. Oknem slyší klapot koň

ských kopyt a nárazy železných obručí kol vozů do dlažebních kos

tek. Uběhly jen čtyři dny od chvíle, kdy se probudil ve výklenku

svého pokoje doma v Lieru, kousek od Drammenu, a naslouchal

důvěrně známým hlasům rodičů, jež přicházely zdola, a zvířatům

naproti ve stáji. Potom vstal, oblékl si cestovní oblečení, dobalil

si poslední věci, sešel dolů, a než se vydal do městečka, posnídal.

Doprovázel ho otec, místní učitel, který zůstal stát a čekal, dokud

se poštovní vůz nevydal na cestu do Christianie. Zdá se být zcela

nemožné, uvažuje Morten, ležící v posteli ve své nové komůrce,


18

že se člověk může vydat na stejnou cestu v opačném směru. Stejně

nemožné jako cestování časem.

Je nejmladší ze sedmi narozených dětí, navíc jediný přeživší

chlapec. Ve výklenku dole v obývacím pokoji vždy polehával je

den z jeho starších sourozenců, který pak s trpělivým úsměvem na rtech zemřel. Často u nich vysedával, jeho teplou dlaň obklopo

val jejich chlad. Potom ztuhla ruka i úsměv, vyzáblé tělo bylo od

neseno do stodoly, výklenek vysmýčen, vyvětrán a brzy tam leželo

další dítě. Proces umírání byl trvalý stav, svým způsobem nekonečné slavnostní chvíle, kdy nikdo nesměl běhat a smát se, jedno

velké ticho. Takhle si pamatuje své dětství. Neustálá sebe kontrola,

nacvičená vážnost, která se postupem času vryla do tváře, zatímco

smrt brala a brala. Nakonec zbyla jen starší sestra Kirstine. Dva roky vedle sebe žili, nenápadně se vzájemně pozorovali, ale ani je

den z nich ve výklenku neskončil. Nyní sestra bydlí v rodině pastora v Nakskovu.

Když Morten dokončil studia na latinské škole, stal se pomoc

ným učitelem na škole, kde působil jeho otec. Uběhlo pár let. Potom oznámil své přání studovat medicínu. Nepamatoval si, jak ho ta bláznivá myšlenka napadla. Otec nesouhlasil. Stane se duchovním. Otec sám snil o povolání pastora, stejně jako Mortenův děde

ček a pradědeček. Teď se jeho přání naplní. Nyní mají prostředky.

Morten se tedy smířil s osudem, šťastný, že mu vůbec dovolili ces

tovat.

†††

Pomalu si na nový život v hlavním městě začíná zvykat. Každý den

jí společně s lidmi z tiskárny. Strava je chudá na maso, většinou se

skládá z vodnatých kaší ve všech představitelných podobách. Naučí se polykat, aniž by jídlo ochutnal, a nahrnout si k sobě vše

chen chléb, na který dosáhne, jen aby naplnil vyhladovělé břicho.

Vysedává na okenním parapetu ve svém pokoji, učí se řeckou gra

matiku a občas se zahledí na hlučnou ulici, kde koňské povozy ra


19

chotí s nákladem zboží na trhy a vojáci na vycházce krouží kolem a obtěžují mladé dívky, jež je na oplátku zahrnují nadávkami. Morten se vrátí zpět k řecké gramatice, ale jedním uchem pořád na

slouchá prostopášnostem a opileckým řečem z ulice. Jsou to dvě

strany jedné mince, neustálý boj se sebou samým, boj mezi touhou a povinností, mezi přáním stát se venkovským lékařem a ot

covým požadavkem, aby se stal duchovním. Navštěvuje několik přednášek o přírodních vědách na univerzitě a dalších místech ve městě, většinou jde o soukromé akce, studuje Linnéova velká díla.

Vysedává v univerzitní čítárně a učí se kreslit květiny tím, že tajně

kopíruje kresby z atlasu Flora Danica. Tajně, protože se jedná o dílo, ke kterému má církev problematický vztah. Na jedné straně totiž líčí proces stvoření přírody, ale na druhé straně si ji troufá třídit podle rodů a druhů. Někdy si Morten vyrazí z města a posadí se do příkopu u cesty se skicářem volně položeným na stehnech. Uhel

se vznáší nad papírem a Morten se svým způsobem cítí spřízněný

se svou představou mladého Linného v podobné situaci. Zajímá ho skutečný život, prostitutky a květiny a provoz ve městě a potoky špíny, které tečou po ulicích a zurčivě se vlévají do kanálů.

Ale poslušně navštěvuje teologické přednášky, učí se číst v Bibli

ve dvou původních jazycích, konverzuje se svými spolužáky stu

dentskou latinou. Dopisy domů píše špatnou latinou, ale i přesto

doufá, že na otce zapůsobí, a podepisuje se jako „Váš syn Morten

Falck“. Po užívá příjmení členů části rodiny, kteří jsou lépe posta

vení než jeho otec, učitel. Když ale od otce obdrží odpověď, je na

psaná dánsky a adresována studentu Mortenu Pedersenovi. Trápí

se. Příjmení ani jednoho z jeho přátel ze studií nekončí na -sen, každo pádně ne oficiálně.

Vzhledem k umístění jeho pokoje, přímo nad tiskárnou, a hlu

ku je nájemné nízké. Hluk je trvalý, od rána do večera a často také

v noci, když přijede kurýr z kanceláře Høegha-Guldberga se spěš

nou zakázkou nebo oznámením, které musí být vyvěšeno po ce

lém městě. Potom sazeči sázejí hlasitými údery písmena do matric, tiskařské válečky rámusí, až ptáci vzlétnou a ze stropu v Morte

no vě pokoji padá prach. Za kuropění, dlouho před tím, než se po

nocní vydají domů, aby se vyspali, přicházejí rozespalí roznašeči.


20

Vyzvednou si vytištěné listy, aby je prodali na ulici nebo jinak ší

řili. Hovoří pronikavými předpubertálními hlasy, které z nich dělají

vhodné osoby pro tuto práci a zároveň ukončují Mortenův noční

spánek. Koňské povozy projíždějí s rámusem vraty na dvůr, do

vnitř a zase ven, kovové obruče kol rachotí po dlažebních kostkách

a zvuk nárazů se odráží od zdí domů na knihtiskařském dvoře, při

jíždějí tudy bryčky s nařízeními, která se musí okamžitě vytisknout.

Svazky vyhlášek a oznámení, vonící tiskařskou olejovou barvou,

a spousty svinutých papírů se nakládají na vozíky a odvážejí do

města. Děje se toho tolik, tolik nového a zajímavého, co si Mor

ten nikdy nedokázal ani představit, a na jeho učebnice řecké a la

tinské gramatiky se snáší prach. Když má dost peněz na odeslání

dopisu, píše své sestře Kirstine do Nakskovu a popisuje jí život

v hlavním městě. Sestra mu odpovídá a v dopisech vypráví o ži

votě v provinčním městečku, o životě rodiny pastora, u které byd lí.

I tento život je zřejmě vzdálený tomu v Lieru, stejně jako pobyt

v Kodani.

Morten leží na posteli. Kvůli neustálému šumu a úderům

zdola nedokáže usnout. Poslouchá, jak Schultz rozkazuje svým za

městnancům, slyší pravidelný rytmus tiskařských válečků, těžké

dunivé kroky tiskařů a sazečů v dřevácích, kašel, jejich hádky, když

se inkoust na jednom archu rozmaže, když se nepodaří správně vy

sázet text nebo když se něco zasekne a zablokuje válečky.

†††

Všechno, co mu ze začátku nedá spát, ho však nakonec uko

lébá. Čas od času se od Celnice vydá poštovní lodí navštívit ses -

tru v Nakskovu. Starý probošt, u kterého bydlí, je vzdálený pří

buzný jejich matky. Na nakskovské faře mu tíživé ticho nedovoluje

usnout, a když se mu to konečně podaří, probudí ho klepání větví

javoru na okno pokoje. Se sestrou chodí na bohoslužby a několi

krát zahlédne pana hraběte, jak projíždí městečkem v kočáru taže

ném šestispřežím, se sloužícími stojícími vzadu. Šosy kabátců se


21

jim třepotají, jednou rukou se pevně drží kočáru a druhou si při

držují vysoké klobouky.

Probošt přísně káže z vysoké kazatelny. Je velký, zrzavý a silný

jako kovář, mluví o pekelném kotli plném síry a o zatracení, jako

by šlo o místa a stavy, na něž každodenně osobně dohlíží. Potom

z kazatelny nabízí půjčku nájemným zemědělcům, kteří si chtějí

koupit svobodu, a kázání ukončí dštěním síry na švédského nepří

tele, jenž pod ochranou samotného ďábla a hordy padlých andělů

připravil městečko o jeho dřívější slávu. Při závěrečné modlitbě se

vroucně modlí za královskou rodinu, a když vyjmenovává její jed

notlivé členy, chvěje se mu hlas.

Po bohoslužbě za ním přijdou členové náboženské obce a dě

kují mu za kázání. Morten přistoupí blíž. Na způsobu, jakým starý

muž podává ruku, je něco divného, tváří se nepřítomně.

Probošt je slepý? vykřikne Morten.

Pst, zašeptá sestra. Nesmíme o tom mluvit. Ale magistr Gram

nevidí už dva roky.

Jak zvládne vykonávat svůj úřad?

Nikdo si nedovolí zkřížit mu cestu, šeptá sestra. A navíc zná

Bibli, Luthera a Pontoppidana i pozpátku, takže si myslím, že na

svém místě zůstane, dokud si ho Pán nepovolá k sobě.

Jaký pán? ptá se Morten a ukazuje nejdříve nahoru a potom

dolů. Sestra si zakrývá ústa a směje se.

Kirstine se do něj zavěsí a ukazuje mu, jak se okolí pomalu

mění. Příroda ustupuje a spolu s ní i bažiny, malé rybníčky s pří

slušným hmyzem, který po staletí roznášel nemoci. Les už dávno

zmizel a na místě, kde stával, jsou vlnící se obilná pole, jež vyná

šejí o jednu pětinu obilí více než před pouhými deseti lety. Staré

stromy byly pokáceny a byly vysazeny živé ploty. Všechno je upra

vené a hezké, dokonce i z krav na pastvě vyzařuje jistá čistota

a plachost.

Když se procházejí městečkem, lidé je zdraví a usmívají se na

ně, někteří se s nimi i zastaví a chtějí si s Kirstine promluvit. Mladá

žena bydlící u pastora je velmi oblíbená. Morten je na ni pyšný.

Ses tra už mluví plynně dánsky, ale když jsou spolu sami, používají

zpěvné akershuské nářečí, které má důraz vždy na první slabice


22

slova. Procházejí se po pláži, kopají do mořských řas, hledají jan

tar z Baltského moře a sbírají mušle. Kirstine se mu svěřuje, že se jí

stýská po domově, už tady bydlí dva roky, a pořád sem zcela neza

padla. Starý pastor je pochopitelně zkouškou pro každého, ale není

to jeho vina, že se ona trápí. Jde spíše o jeho manželku, navenek

skromnou ženu se sklony k potlačení vlastního já, která se však,

pokud se s ní člověk ocitne o samotě, projevuje jako náladová ty

ranka. Měla jsem se tady naučit povinnosti paní domu a být k ruce

v domácnosti, je mi však moc dobře jasné, co je skutečným důvo

dem mé přítomnosti.

Morten se na ni dívá.

Jeden z pastorových synů bude studovat teologii, vysvětluje

Kirstine. Náš otec a magistr Gram si spolu často píší.

Aha, říká Morten. A jaký ten tvůj nastávající je? Můžu se na

něj podívat?

Odjel na koni na ostrov Fyn, aby navštívil nějaké příbuzné.

Je velmi zdvořilý a slušný. Nemám, co bych mu vytkla. Ne, to ne

mám.

Ne? ptá se Morten.

V dnešní době lidé mohou jednat podle vlastního rozumu,

a ne podle vůle rodičů, říká sestra.

Drahá Kirstine, radí jí Morten, jestli je dotyčný slušný člo

věk, měla by sis ho vzít. Vždyť vlastně vůbec nevíš, co jiného by tě

mohlo potkat.

Máš pravdu. Nic proti němu nemám, jak říkám. Jde o tuhle

placatou, špinavou zemi. Nesnáším ji. Vidíš, nejsou tady žádné

kopce, zápach a špína se táhnou kolem domů jako mlha. Sama se

potom cítím špinavá. Člověk to ze sebe nedokáže smýt.

Možná ho přiřadí na jiné místo, utěšuje ji Morten. Můžeš mu

o sv ých pocitech říct, až si tě začne namlouvat. Urči podmínky, vy

jednávej s ním. Jestli je to slušný člověk, vyslechne si, co máš na

srdci. A kdoví, možná bude sám rád usilovat o úřad u nás doma,

v Norsku.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.