načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Promluvili o zlu - Milan Hes

Promluvili o zlu

Elektronická kniha: Promluvili o zlu
Autor: Milan Hes

- Proč v současné době narůstá zájem o paměť, vzpomínky a vyprávění očitých svědků historických událostí? Lidé se vydávají na místa paměti, pátrají ve velkém po osudech ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 346
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Epocha, 2013
ISBN: 978-80-742-5191-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor se zamýšlí nad vztahem historické vědy a autobiografického vyprávění. Konstatuje stoupající zájem o historickou paměť a snaží se osvětlit příčiny tohoto jevu. Zabývá se rovněž tím, proč se paměť může stát předmětem manipulace a zneužívání. Knížka se věnuje především interpretaci vzpomínek těch, kteří přežili hrůzy holocaustu. Zaměřuje se na specifické rysy audiovizuálních svědectví o pronásledování Židů za druhé světové války. Věnuje se též problematice využití těchto svědectví v edukačním prostředí. Studie věnovaná vztahu paměti a dějin, a to zejména v souvislosti s minulostí Židů za druhé světové války.

Popis nakladatele

Proč v současné době narůstá zájem o paměť, vzpomínky a vyprávění očitých svědků historických událostí? Lidé se vydávají na místa paměti, pátrají ve velkém po osudech svých předků. Čím je nárůst obliby fenoménu historické paměti způsoben?
Autor v knize „Promluvili o zlu“ předkládá zamyšlení nad vzájemným vztahem dějin a paměti. Práce však není jen teoretickou úvahou, ale také nevšední interpretací vzpomínek přeživších holocaustu. Stranou autorovy pozornosti nezůstává ani nabídka didaktické aplikace představovaného tématu.
Jak se u těch, kteří se štěstím unikli hrůzám nacistické genocidy, vyvíjelo zacházení s vlastními zážitky? Vyprávěli svědci hrůz svým blízkým o tom, co prožili? Nedali snad raději přednost mlčení nebo úmyslnému zapomnění? Historik a didaktik dějepisu Milan Hes označuje zkoumané roviny vzpomínek přeživších pojmem „metahistorie holocaustu“. Zážitek holocaustu pro přeživší neskončil spolu s osvobozením v roce 1945. V jejich paměti zůstal přítomen dále, stal se metahistorií, jež byla mnohdy stejně nesnesitelnou jako minulost sama.
Text publikace vychází z autorovy disertace, kterou úspěšně obhájil v červnu 2012 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. K vydání ji například doporučil přední slovenský odborník na dějiny holocaustu - PhDr. Ivan Kamenec, CSc.

(holocaust mezi dějinami a pamětí--)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Milan Hes - další tituly autora:
 (e-book)
Čekání na smrt -- Rodinný tábor českých Židů v Osvětimi Čekání na smrt
 (e-book)
Dny strachu -- Osudy ukrývaných Židů na Slovensku v časech vlády Jozefa Tisa Dny strachu
 (e-book)
A brány se otevřely... -- Osvobození 1945: Dachau – Osvětim – Terezín A brány se otevřely...
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Promluvili o zlu

Milan Hes

Nakladatelství

Epocha

Holocaust mezi dějinami a pamětí...


Promluvili o zlu

Milan Hes

Holocaust mezi dějinami a pamětí...


Milan Hes: Promluvili o zlu

Copyright © Milan Hes, 2013

Cover © Helena Jiráková, 2013

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2013

ISBN 978-80-7425-191-7




„Z tábora jsme vyšli obnažení, vyrabovaní, vyprázdnění

a dezorientovaní – a trvalo dlouho, než jsme se opět

naučili každodenní řeč svobody. Užíváme ji ostatně ještě

dnes s pocitem nepatřičnosti a bez opravdové důvěry

v její platnost.“

Jean Améry



Úvod | 9

Úvod Předkládaná práce si klade za cíl nahlédnout vzájemný vztah mezi dějinami a pamětí, a to s důrazem na didaktické využití paměti přeživších šoa.

1

Paměť je

zde pojímána jako fenomén, kter ý může významnou měrou napomáhat k utváření historického vědomí. Není tak představována jako konkurence, či dokonce hrozba pro odbornou historiografii, ale naopak jako vazba k minulému, se kterou lze při poznávání dějin smysluplně spolupracovat. Paměť dokáže přinášet svébytné pohledy na proběhlé historické události, nezřídka poodkr ývá témata doposud skr ytá či tabuizovaná, umožňuje do veřejně sdíleného vztahu k minulému vstupovat jedincům a skupinám z řad dlouhodobě mlčících či přehlížených.

Vycházíme z toho, že paměť přeživších šoa je výrazným příkladem gene

rační paměti, kter ý by neměl upadnout v zapomenutí. V českém prostředí byl sice jistý zájem o vzpomínky přeživších patrný ihned po skončení války, celospolečensky rozšířeným jevem se však stal (s krátkou výjimkou šedesátých let) až v posledních dvou desetiletích. Do určité mír y jsme svědky procesu, kter ý v západoevropském a severoamerickém prostředí započal již před více jak padesáti lety a vrcholil přibližně v devadesátých letech 20. století. Pozornost, jež začala být věnována vzpomínkám přeživších šoa, představuje jeden z nejdůležitějších důvodů, kter ý ve svém důsledku vedl k všeobecnému nárůstu obliby fenoménu paměti. 1 Autorem knihy je místo frekventovanějšího pojmu „holocaust“ preferován pojem

„šoa“. Domníváme se, že podstatu toho, co se židům během nacisty organizované

genocidy stalo, lépe vyjadřuje právě hebrejský termín „šoa“. V hlavním textu se po

jem „holocaust“ vyskytuje v citacích, v kterých byla respektována podoba originální

ho textu. Slovo „žid“ bude v této práci psáno s malým začátečním písmenem. Pouze

v citacích bude respektován také tvar s počátečním velkým písmenem.


10 | Promluvili o zlu

V textu není sledována pouze otázka narůstajícího zájmu o paměť. Rovněž jsou připomínány četné snahy historickou paměť ovládat, dezinterpretovat a zneužívat k nejrůznějším (převážně politickým) cílům. Mezi typické příklady často účelového nakládání s pamětí, kter ým je věnována zvláštní pozornost, patří zacházení s pamětí šoa. Obzvláště v komunistických režimech se dlouhodobě jednalo o téma, které patřilo mezi soustavně přehlížené a potlačované. I z tohoto důvodu nenacházela v Československu podstatná část přeživších odvahu vystoupit se svými prožitky na veřejnost. Očití svědci šoa tak často nevyprávěli o svých zážitcích ani v rodinném prostředí a obvykle se odhodlali poskytnout svědectví až po změnách, které započaly v listopadu 1989.

V knize jsou nejprve analyzována svědectví pamětníků, kteří o svých zkušenostech pojednali v autobiografickém textu. Po nich následuje interpretace svědectví těch přeživších, kteří se jako narátoři aktivně podíleli na konkrétním orálně historickém projektu. V obou případech je pozornost věnována rovinám pamětníkova vyprávění, ve kter ých se zabývá vztahem k vlastní paměti a vzpomínání. Uvědomujeme si totiž, že ačkoli jsou tyto vrstvy paměti její podstatnou součástí, zpravidla se v běžně zveřejněných svědectvích objevují jen v minimální míře. Tematicky se tedy jedná především o popis obtíží a překážek nejrůznějšího charakteru, jež podle vypravěče akt vzpomínání provázely nebo ho podstatnou měrou komplikovaly. Jako velmi důležité se rovněž ukazuje i pamětníkovo zamyšlení nad případným potlačením vzpomínky na prožité. Cenné jsou také postřehy, které poodhalují motivaci k zaznamenání vlastních vzpomínek. Svědkovo případné přemítání nad významem „aktuálně“ zachycených vzpomínek pro něj samotného, jeho blízké a další možné příjemce mediálního sdělení nám nabízí možnost hodnotit na svědectvích pamětníků nejen r yze dějinný obsah vzpomínek, ale také jejich stejně důležitou rovinu současnou. Interpretace audiovizuálních svědectví pamětníků je tak v našem případě převážně zamyšlením nad charakterem vzpomínání konkrétních osob, které prošly hrůzami šoa.


Úvod | 11

Svébytný prostor v předkládaném textu zaujímá úvaha nad tím, jaké možnosti poznávání minulosti může pro historiografii, didaktiku dějepisu i širokou veřejnost přinášet konkrétní archiv vizuální historie. Text se snaží názorně ukázat to, jak se moderní úložiště elektronických dat může stát nejen skutečně živým místem paměti, ale rovněž funkčním edukačním prostředím. Ti z přeživších šoa, kteří se nakonec rozhodli poskytnout svědectví, to často učinili také proto, aby nabídli možnost poučení následujícím generacím.

Přes aktuálnost tématu historické paměti šoa je třeba konstatovat, že v českém ani slovenském prostředí neexistuje doposud v didaktice dějepisu významnější práce, která by se detailněji věnovala otázkám rozboru „charakteristických znaků“ autobiografické paměti. Předkládaná kniha chce být alespoň skromným příspěvkem k této otázce. Ráda by se také ve vztahu ke sledované problematice stala podnětem k dalším mezipředmětovým bádáním i jistou nabídkou konkrétního využití audiovizuálního svědectví pamětníka šoa jako školního historického pramene. S velkou pravděpodobností se totiž i v námi předkládaném případě ukazuje, že tento druh „historické informace“ je pro současné žáky a studenty velmi atraktivní a blízký.

V nejobecnějších rovinách pojetí kolektivní paměti vychází předkládaná studie především z textů francouzského sociologa Maurice Halbwachse a německého egyptologa Jana Assmanna. Při řešení otázky narůstajícího zájmu o historickou paměť se opírá o myšlenky polského historika Marcina Kuly a již zmíněného Jana Assmanna, jehož kniha „Kultura a paměť“ se stala rovněž cennou inspirací k vymezení pojetí školního historického pramene. Při sledování možností využití oral histor y a audiovizuálního svědectví v edukačním prostředí nachází práce oporu zejména v přístupech anglického historika Roberta Stradlinga a slovenského didaktika Viliama Kratochvíla. Dodejme, že v souvislosti se zde představovaným chápáním pojetí didaktiky dějepisu, v rámci kterého je pojednáno o sledovaném tématu historické paměti šoa, se rovněž ukázaly jako velmi podnětné úvahy historika a didaktika Zdeňka Beneše.



Paměť a dějiny | 13

1. kapitola

Paměť a dějiny

„Paměť je lidskou schopností podržet některé prvky minulosti;

základem vztahu k minulosti je proto paměť.“

Tzvetan Todorov

Položme si v úvodní kapitole nejprve otázku, jaký je vztah mezi dějinami a pa

mětí? Německý egyptolog Jan Assmann, na jehož teoretické úvahy bude v ná

sledujících pasážích textu poměrně často odkazováno, přišel s tezí, jejímž

jádrem je tvrzení o tom, že „současný“ bouřlivý zájem o paměť vede ke změně

humanitní vědy jako takové. K této otázce uvádí: „...kolem pojmu vzpomínky

(se) buduje nové paradigma věd o kultuře, které umožní pohlédnout na roz

manité kulturní fenomény a oblasti – umění a literaturu, politiku a společnost,

náboženství a právo – v nových souvislostech.“

2

1.1. Minulost v dějinách, minulost v paměti

V duchu výše citovaného Assmannova vymezení tedy nemá smysl proti sobě

ostře stavět „pravdu historické vědy“ a „pravdu subjektivně laděné reflexe

2 J. ASSMANN, Kultura a paměť, Praha 2001, s. 15.


14 | Promluvili o zlu autobiografického vyprávění,“

3

prostřednictvím kterého je vždy vzpomínka

realizována. Naopak by tato spjatost historie a paměti měla být obzvláště pro historii něčím samozřejmým, cenným a obohacujícím. Možná je to v duchu slov Georga Didi-Hubermana pro historika celkem zásadní rozhodnutí vzít na vědomí, že paměť je smysluplným východiskem našeho „žitého vztahu k dějinám“

4

a k soustavnému poznávání minulosti. Je také podle Didi-Hubermana

důležitou skutečností, že paměť je zakotvena v přítomnosti vzpomínajícího. Ovšem ani dějiny nereflektujeme z jiného časového rozměru, než je naše současnost. Oba přístupy se v zásadě prostupují. Jsou si blízké. „Je to pamäť, ktorej sa historik dovoláva a skúma ju, nie presne minulosť. Nejestvuje iná história ako memoratívna a mnemotechnická: povedať to je sice samozrejmosť, znamená to však nechať preniknúť vlka do košiara vedeckosti. Pamäť je totiž psychická vo svojom fungovaní a anachronická vo svojich účinkoch montáže, rekonštrukcie alebo precedenia času. Nemôžeme akceptovať memoratívny rozmer histórie, abysme zároveň neakceptovali jej zakotvenie v nevedomí a jej anachronický rozmer,“

5

konstatuje Georges Didi-Huberman. Je pravděpodobné, že ve

výše uvedené charakteristice Didi-Huberman jasně pojmenoval obtíže, pro 3 K otázce pojmu „autobiografické vyprávění“ možno doplnit alespoň krátkou charakte

ristiku, kterou uvádí Douwe Draaisma. „Již asi tak dvacet let nazývá psychologie část

naší paměti, v níž jsou uloženy naše osobní osudy, autobiografickou pamětí. Je to kro

nika našeho života, dlouhý rejstřík, v němž hledáme, když se nás někdo zeptá na naši

první vzpomínku nebo jak vypadal dům, kde jsme bydleli jako děti...“

In: D. DRAAISMA, Proč život ubíhá rychleji, když stárneme, Praha 2009, s. 9.

4 Paměť jako „přítomnou minulost“ či jako „existenciální vazbu k naší dějinnosti“ cha

rakterizuje rovněž francouzský historik Henry Rousso, když k této otázce uvádí: „Pa

mäť je mentálnym zobrazením minulosti, ktorá sa k nej viaže len čiastočne. Možno

ju definovať jako prítomnú existenciu alebo prítomnosť minulosti, rekonštruovanú či

znovu vytvorenú prítomnosť, ktorá sa v psychike jednotlivcov organizuje okolo zložitej

spleti obrazov, slov, pocitov a ktorá spája spomienky, zabudnutia, popretia, potlače

nia, a teda ich možný návrat.“ Citován podle: J. LEDUC, Historici a čas, Bratislava

2005, s. 92. 5 G. DIDI-HUBERMAN, Před časom, Bratislava 2006, s. 41.


Paměť a dějiny | 15

které řada historiků může mít nepřekonatelný „problém“ paměť jako vztah k minulému vůbec přijmout.

Paměť by neměla být obcházena laiky ani odborníky. „Poznání minulosti

bez ohledu na to, jak malé může být, vždy začíná pamětí,“

6

upozorňují histo

ričky Joyce Applebyová, Lynn Huntová a Margaret Jacobová. Historie se podle výše uvedených autorek knihy „Jak říkat pravdu o dějinách“

7

vlastně nikdy

od paměti a vyprávění úplně nevzdálila. Jde spíše o uvědomění si prvků, které mají společné. Jako konkrétní příklady těchto spojitostí historičky uvádějí: „Tak jako sama paměť má také každé historické dílo strukturu děje zahrnující počátek, střední část a konec.(...) Navzdory ústupu velikých vyprávění si historie nadále uchovává silně vyprávěcí podobu, a to dokonce i v těch nejspecializovanějších monografiích ze sociální a kulturní historie.“

8

Domníváme se, že v případě paměti a historie by mělo více jít o vzájem

né „smíření“ a spolupráci těchto dvou pohledů. Například Françoise Mayer celkem často v knize „Češi a jejich komunismus“

9

ani nepoužívá striktního

odlišení mezi pojmy dějiny a paměť a raději volí „souborné“ označení „vztah k minulosti.“

10

Podle francouzské historičky se jedná o „vztah, který skupiny

i jedinci udržují s ́tím, co bylo dříve ́, o čemž si společně vytvářejí představu.“

11

Nebylo by pochopitelně nijak správné (ani principiálně demokratické) pod- 6 J. APPLEBYOVÁ – L. HUNTOVÁ – M. JACOBOVÁ, Jak říkat pravdu o dějinách, Brno 2002,

s. 210. 7 Tamtéž. 8 Tamtéž, s. 189. 9 F. MAYER, Češi a jejich komunismus, Praha 2009. 10 Tamtéž, s. 30. 11 Tamtéž, s. 30. Pokud však má přece jen F. Mayer upřesňovat mezi pamětí a historií,

pak historii úzce definuje jako „intelektuální operaci, snažící se zjistit minulá fakta...“

Paměť je vnímána autorkou naopak v širším rozumění. Klíčovým znakem paměti je

však charakteristický rys vztahu k minulosti, který se „dotýká spíše identity větších či

menších společenských celků.“ In: Tamtéž, s. 31-32.


16 | Promluvili o zlu řídit paměť historii, pohltit ji a tvrdit, že teprve pod „dozorem historie“

12

se

paměť stává alespoň částečně použitelnou alternativou našeho pohledu na minulost. Jak také trefně ke vztahu dějin a paměti napsal filozof Tzvetan Todorov: „...i ze samotného hlediska hledání pravdy není paměť prostě historií se slevou, hrubým materiálem, který je nepoužitelný, dokud není vytříděn historickým sítem.“

13

Pochopitelně bychom Todorovovu výroku mohli ihned oponovat. Nabízí se

například úvaha francouzského historika J. Le Goffa, kter ý naopak tvrdí, že paměť je vlastně jen „surovinou historie“, kterou vědec pečlivou prací dokáže vytřídit, analyzovat a celkově použít. „Příliš upřednostňovat paměť znamená ponořit se do nezvladatelného proudu času.“ „Historie musí paměť objasňovat a pomáhat jí opravit její omyly,“ dodává Jacques Le Goff.

14

Stejně striktně odděluje paměť od historie

15

rovněž i český politolog Pavel

Barša, když upozorňuje na to, že paměť je v „daleko větší míře odrazem praktických požadavků přítomnosti než teoretických kritérií pravdy o minulosti.“

16

Oněmi současnými motivy, které živí paměť a vedou ji k veřejnému vystupo- 12 Co když se však naopak za posledních dvacet až třicet let dostáváme do stavu, kdy jsou

stále častěji naše zkušenosti o minulosti místo pojmu „dějiny“ označovány slovem

„paměť“? K tomuto tvrzení dospěl ve své úvaze „O dějinách a paměti“ například čes

ký historik Dušan Třeštík, když nad příkladem školního didaktického materiálu uvedl:

„Představujeme si, že to, co je napsáno v učebnicích jako výsledek mlčenlivé dohody

historiků, je tak či onak minulostí samotnou. (...) Potíž je v tom, že nic z těchto samo

zřejmostí již nejméně dvě desetiletí neplatí. (...) ...vědecky garantované dějiny ustu

pují na celé čáře tomu, čemu se po francouzském vzoru říká paměť.“ In: D. TŘEŠTÍK,

O dějinách a paměti.

Dostupné na: http://www.clavmon.cz/archiv/polemiky/prispevky/5HDFTrestik.htm 13 T. TODOROV, Paměť před historií, in: A. Bensa (ed.), Antologie francouzských spole

čenských věd: Politika paměti, Praha 1998, s. 44. 14 J. LE GOFF, Paměť a dějiny, Praha 2007, s. 9-10, 122. 15 „Historie se neřídí hledáním smyslu, ale pravdy.“ In: P. BARŠA, Paměť a genocida:

úvahy o politice holocaustu, Praha 2011, s. 32. 16 Tamtéž, s. 19.


Paměť a dějiny | 17

vání, míní Pavel Barša především „politické zájmy“ konkrétních skupin, které s využitím paměti chtějí posílit své postavení, upevnit sociálně potřebné „vědomí my“, uspokojit své kulturní potřeby nebo získat ekonomický profit. Jedná se podle Barši o přivlastňování si interpretace minulosti, která je pro danou kolektivní paměť žádoucí a tedy politicky výhodná. Navíc s odkazem na „průkopnickou práci“ Maurice Halbwachse

17

upozorňuje Pavel Barša na to,

17 Mauric Halbwachs zdůrazňoval dva hlavní rysy, které odlišují kolektivní paměť od his

torie. V prvním bodu si francouzský sociolog na paměti všímá aktuálně „prožívaného“

vztahu k minulosti, na rozdíl od historie, která již „jen“ rekapituluje proběhlé událos

ti, které přehledně rozčlení, analyzuje a interpretuje to, co se v dějinách odehrálo.

Paměť takováto přesná pravidla na zacházení s minulostí nemá, minulost je pro ni

důvěrně známou součástí vlastní existence. K prvnímu bodu o paměti Halbwachs na

psal: „Je to souvislý proud myšlení, v jehož nepřetržitosti není nic umělého, protože

z minulosti uchovává pouze to, co je z ní dosud živé nebo schopné žít ve vědomí skupi

ny, která ji udržuje. (...) V nepřetržitém vývoji kolektivní paměti nejsou ve skutečnosti

jasné dělicí čáry, jako je tomu v historii, ale pouze nepravidelné a neurčité hranice.“

Oproti tomu v případě historie Halbwachs uvádí: „Historie...člení běh staletí na obdo

bí, podobně jako dramatik látku tragédie na dějství. (...) Historie, která se vidí jako

nezávislá, mimo skupiny a nad nimi, neváhá na proud faktů uplatňovat jednoznačná

a jednou provždy daná dělítka.“ Pro druhý charakteristický bod, který podle Halbwa

chse odlišuje paměť od historie je typické, že kolektivní paměť se vyskytuje v množ

ství, které v zásadě odpovídá počtu skupin, které touto pamětí disponují. Pro oblast

historického poznání je naopak vlastní jakýsi universalismus dějin. K druhému bodu

Maurice Halbwachs konstatoval: „Ve skutečnosti existuje více kolektivních pamětí.“

Kolektivní paměti jsou tak na rozdíl od „světa historie“ mnohočetné. O dějinách podle

Halbwachse platí, že „historie je jednotná a můžeme říci, že jenom jedna. (...) Histo

rický svět je jako oceán, do kterého se vlévají všechny dílčí historie.“ In: M. HALBWA

CHS, Kolektivní paměť, Praha 2009, s. 125-131. Jako reakci na první bod, kterým Hal

bwachs odděluje dějiny od paměti, uveďme ještě část zamyšlení historika Ľubomíra

Liptáka. Ve své úvaze navrhuje, aby se do členění dějin vedle dělení na časová období

typu staletí, doby vlád jednotlivých panovníků apod., rovněž dostala časová jednotka

„lidského života“. Ačkoli to Lipták nijak nezdůrazňuje, předkládá tímto vlastně ideál

ní možnosti přirozeného a smysluplného průniku dějina paměti. K této otázce uvádí:

„Dejiny robia, a čo je horšie, aj prežívajú živí ľudia. Ako sa vyrovnávajú so svojím úde

lom, ako reagujú na udalosti, čo očakávajú od života a dejín, to v mnohom záleží od ich

skúseností. Teda aj od toho, do akej doby sa narodili a čo prežili. Niekto meria dejiny


18 | Promluvili o zlu že historie může být jediná (univerzální). V případě paměti však tuto charakteristickou vlastnost prakticky nalézt nemůžeme. Paměť je ze své podstaty pluralitní. Pavel Barša k tomuto uvádí: „...existuje tolik pamětí, kolik existuje lidských skupin.“

18

Spíše je z námi zastávané pozice k problematice kolektivní paměti inspi

rativní, aby si vzájemně „pohledy“ historie a paměti vypomáhaly, a především se respektovaly. Historie může právem tvrdit, že na rozdíl od paměti disponuje vědecky objektivnějšími metodami práce, používá pojmosloví, které je možná přesnější, a především mnohdy starší apod. „Obhájci paměti“, jako například Frank Ankersmith, tvrdí, že ona větší „rozvolněnost“ komunikace nemusí být v případě paměti automaticky nevýhodou, která nám brání v hodnotné výpovědi o minulém.

19

Právě u citlivého tématu ži

dovské minulosti z časů druhé světové války se opakovaně objevuje názor, že prožitek obětí a přeživších nelze rekonstruovat z dochovaných písemných pramenů a je nutně zapotřebí vyjít z paměti deníků, memoárů či vyprávění. Je pochopitelné, že argumentační síla tohoto názoru je mnohdy posilována ze strany samotných přeživších. Mají totiž ve velké části pocit, že jejich zkušenost je běžnou prací historiků nezachytitelná. Někteří přeživší studují historiografii šoa, sledují dokumentární filmy, ale přesto mají dále přetrvávající pocit, že vše podstatné rozhodně nezaznělo a vlastně ani zaznít nemohlo.

epochami, iný dynastiami, ďalší stáročiami. Mali by sa však merať aj takou špecifickou

časovou jednotkou, akou je ľudský život.“ K tomuto měření navrhuje slovenský histo

rik Ľubomír Lipták používat pomůcku tzv. „generáciomer.“

In: L. LIPTÁK, Nepre(tr)žité dejiny, Bratislava 2008, s. 42-45. 18 P. BARŠA, Paměť a genocida: úvahy o politice holocaustu, s. 34. 19 „...pamięć jest wolna od elementu przywłaszczania i intelektualnego zawłaszczenia,

który charakteryzuje metaforyczny i ograniczony język historyka.“ In: F. ANKERSMI

TH, Pamiętając Holocaust: żałoba i melancholia, in: E. Domańska (ed.), Pamięć, etyka

i historia, Poznań 2006, s. 165.


Paměť a dějiny | 19

Nejsme ani jednoznačně přesvědčení, že by paměť byla ve srovnání s his

torií mnohem více náchylná stávat se obětí manipulace, jejímž cílem je hrubě zkreslit náš pohled na minulost. Toto nebezpečí hrozí historii bohužel rovněž. Naopak se domníváme, že historie a paměť mají i přes pochopitelné vzájemné odlišnosti hodně společného. Tzvetan Todorov ke shodným r ysům historie a paměti dodává: „Zobrazení světa, ať už je provádí paměť nebo historie, je však vždy výsledkem analýzy a selekce;

20

rozdíl obou spočívá pak spíše ve způsobu

analýzy než v její přítomnosti nebo nepřítomnosti.“

21

Navíc „pravda historie“

není svou povahou vždy a za všech okolností pravdou vědeckou tedy „důvěr yhodnější“. Ať již máme na mysli například přírodní zákony, definice práva či poučky z oblasti heraldiky, které čas od času historik při své práci využije, historické usuzování se stejně vždy neopírá o pravdu přesně měřitelného světa. Jeho zdrojem naopak velmi často bývá podle historika Paula Veyna „běžný žitý život“, v kterém se dějiny historiografie nacházejí spolu s pamětí. Tato skutečnost činí kategorie historie a paměti velmi blízkými.

22

Bohužel v minulosti často docházelo k tomu, že vzájemná vazba mezi his

torií a pamětí byla narušena. „Toto vytržení paměti dobyvačným a vykořeňujícím tlakem historie jako by způsobovalo zjevení: rozlomení velmi starého pouta totožnosti, konec toho, co prožíváme jako samozřejmé: shody historie a pamě- 20 K výběrovosti historie a paměti podává výstižnou charakteristiku Břetislav Horyna:

„...anamnetický rozum je zásadně selektivní rozum, a to znamená, že paměťově zpro

středkovaný vztah mezi rozumem a dějinami není nikdy vyčerpávající, ale je vždycky

selektivní, výběrový. (...) Memoria působí, řečeno s jistou dávkou nadsázky, jakoby

měla svůj vlastní vkus, který ji vede k tomu, aby něco z minulosti uložila a podle potře

by opět zpřítomnila, a něco jiného zase nechala ve sféře toho, co pominulo a je pro nás

mrtvé, neexistentní, bez významu.“ In: B. HORYNA, Memoria jako kategorie záchrany,

s. 35-36. 21 T. TODOROV, Paměť před historií, s. 42. 22 P. VEYNE, Jak se píšou dějiny, Červený Kostelec 2010. Paul Veyne o práci dějepisectví

uvádí: „Především však používá pravdy, jejichž znalost je součástí našeho každodenní

ho života...“ In: Tamtéž, s. 127.


20 | Promluvili o zlu ti,“

23

konstatuje nad mnohdy ne příliš fungující kooperací historie a paměti

Pierre Nora.

Obdobně upozorňuje na rizika účelové záměny vzpomínky za dějiny filozof

Břetislav Hor yna. Ke zmiňovanému problému uvádí: „Pokud ale vzpomínku nahradíme její vědeckou preparací, tzn. postavíme na její místo ́dějiny jako vědu ́, vyvstane před námi známý obraz dějin psaných vítězi. Jím znázorňujeme, že jsme uzpůsobili svou anamnetickou kulturu účelové selekci a nyní uchováváme v paměti jen něco, zatímco mnoho jiného vydáváme v zapomnění.“

24

Paměť je vlastně v situaci nechtěné síly, která může „vítězům“ narušovat monopol moci. Je proto vhodnější ji ovládnout, respektive ji neposkytnout potřebný prostor k existenci.

O dopadech nepřirozené dominance dějin nad pamětí se zmiňuje v knize

„Čas a vyprávění“ francouzský filozof Paul Ricoeur. Na rozdíl od Břetislava Hor yny však důsledek takového stavu hodnotí především z pohledu historie jako vědy. Jaké by bylo dějepisectví bez „kontaktu“ s pamětí, táže se Paul Ricoeur. „Historiografie totiž může být i bez paměti, pokud ji pohání pouhá zvědavost. Pak směřuje k exotismu...“

25

Vždyť právě na základě vyprávění svědků událostí vznikala první historic

ká díla, která se v evropské tradici vůbec objevila.

26

Paměť a dějiny v „počát

23 P. NORA, Mezi pamětí a historií: Problematika míst, s. 8. 24 B. HORYNA, Memoria jako kategorie záchrany, Sociální studia 1 (Vzpomínání a pa

měť), 2010, s. 37. 25 P. RICOEUR, Čas a vyprávění III, Praha 2007, s. 270-271. 26 Jan Sokol ke spojitosti vyprávění a historie uvádí:„Od příběhu se vlastní časovost bě

hem života rozvíjí dál směrem k dějinnosti, čili neustálým rozšiřováním vlastního pří

běhu, sledováním a držením jeho vnitřních souvislostí a souvislostí s příběhy jiných.“

Z vyprávění však nezískává svůj „původ“ pouze dějinnost, ale může z něj vycházet i li

terární zobrazení lidského života. „Jako bytostně mezilidská a intersubjektivní je tedy

moje dějinnost vždy už také ́veřejná ́a právě v podobě zvlášť povedených a krásných

vyprávění se může od svých autorů oddělovat a žít dál vlastním životem jako ́orální

tradice ́a literatura.“ In: J. SOKOL, Čas a rytmus, Praha 2004, s. 290-291.


Paměť a dějiny | 21

cích“ celkem přirozeně spolupracovaly, konstatuje v předmluvě knihy „Paměť a dějiny“ francouzský historik Jacques Le Goff. „Historie tedy byla nejprve vyprávěním, líčením toho, kdo mohl tvrdit: ́Viděl jsem, zaslechl jsem to a to. ́“

27

Tato kooperace se však celkem r ychle vytratila. Teprve ve dvacátém století se zájem o paměť objevuje ve větší míře a historická věda začíná promýšlet svůj vztah ke kategorii paměti.

Historie tak může nabídnout svůj úhel poznání a částečně odlišným vi

děním historické zkušenosti pak obohatí naši znalost minulosti pro změnu zase paměť. „Historie, alespoň ve svých kanonických podobách se upírá ke hmotnému a pokud možno kvantifikovatelnému světu. Naopak paměť uchovává především stopu, kterou vnější události zanechávají v duchu jednotlivců, dává tedy přednost nehmotnému světu duševních zážitků,“

28

uvádí k rozdílům

mezi dějinami a pamětí Tzvetan Todorov. Dále k odlišnostem historie a paměti Tzvetan Todorov připojuje poznámku k jazykovému charakteru historického pojmenování na straně jedné a popisu vyprávění, které z paměti vychází, na straně druhé. „Historie...dává přednost subjektu: je celá blázen do vlastních jmen..., dat a míst, která umožňují přesně lokalizovat, do čísel. (...) Paměť není naopak vůbec důvěryhodná, pokud jde o subjekty: svědkové zapomínají jména osob a míst, pletou si dny, nevědí nic o počtech, protože mají k dispozici jen 27 Tamtéž, s. 14. Jacques Le Goff však zároveň dodává, že historická věda již ve staro

věku překonala onen časový rámec cca 80 let, který bylo možno pojmout přenosem

svědectví. Dějepisectví začalo systematicky shromažďovat písemné dokumenty. Ve

vztahu k „vzájemné vazbě“ dějin a paměti není Jacques Le Goff nijak nadšen z toho,

že „prožívaná minulost“ v paměti by měla konkurovat tradičním postupům historio

grafie. V zásadě upozorňuje na metodologickou nezakotvenost práce s pamětí a také

se ohrazuje proti označování paměti za něco v zásadě korektnějšího než je „politicky

manipulovatelná“ historická věda. K tomu uvádí: „Dnešní naivní přístupy jako by té

měř ztotožňovaly první pojem s druhým, a dokonce jako by svým způsobem kladly pa

měť na první místo jako autentičtější, pravdivější než historie, která je údajně umělá

a spočívá především v manipulaci paměti.“ In: Tamtéž, s. 9-10. 28 T. TODOROV, Paměť před historií, s. 35.


22 | Promluvili o zlu

svou konkrétní zkušenost. Lze říci, že veškerá jejich pozornost se soustřeďuje na

predikát: kvalifikují událost a reprodukují stopu, kterou v nich zanechala.“

29

Ani odlišnost „jazykového odkazování,“

30

která panuje mezi historií a pa

mětí, by tedy neměla být argumentem, pomocí kterého bychom paměť izolo

vali od poznání minulosti. Vyprávění pamětníka dané události nám sice ne

nabídne totožný obraz minulosti jako například konkrétní písemný pramen,

kter ý je uložen v archivu, ale pro změnu nám slovy Tzvetana Todorova „umož

ní prožít znovu onu akci a znovu pocítit to, oč v ní šlo, lépe než to umožňují data,

jména a čísla.“

31

Paměť tak může být v duchu charakteristiky Dušana Třeštíka

vnímána nejen jako jisté „alternativní dějiny“, ale především je dokladem našeho „autentického vztahu k minulosti.“

32

Žijeme s minulostí, časový rozměr

naší existence je plný, a tím vlastně i smysluplný.

Je samozřejmé, že lidský život je plný „duševních zkušeností“, zážitků

a prožitků, které pro běžnou reflexi historiografie jsou jen velmi obtížně pří

stupné. Byla by však obrovská škoda chtít tyto jevy z lidské minulosti vytěs

nit. Jak k této otázce výstižně poznamenává jeden z mediálně nejznámějších

českých přeživších, spisovatel Arnošt Lustig: „I osobní historie je historie.

Jako je jizva důkazem rány. Prošlý kalendář svědectvím o době. Vyschlá studna

připomínkou vody.“

33

Není zde podstatné, že Lustig používá pro paměť pojem

„osobní historie“. Zásadní je spisovatelův apel na to, aby tento „typ dějinné

zkušenosti“ nezůstal opomenut, protože slovy Tzvetana Todorova „tyto zá

žitky neexistují o nic méně než hmotná fakta.“

34

Pro historii, která se pečlivě

stará o ověření svých důkazů a tvrzení, je mnohdy snazší takovéto fenomény

29 Tamtéž, s. 36.

30 Tamtéž, s. 36.

31 Tamtéž, s. 37.

32 Třeštík, D.: O dějinách a paměti.

33 A. LUSTIG, Paměť, in: Eseje: vybrané texty [1965-2008], Praha 2009, s. 58.

34 T. TODOROV, Paměť před historií, s. 35.


Paměť a dějiny | 23

ignorovat, než se je snažit uchopit. „Paměť se (však) nestará o ověření, a proto nemá takové zábrany; nebývalým způsobem nám tedy osvětluje podstatné stránky zkušenosti.“

35

Nejenom mezi přeživšími šoa, ale také v historické obci má (spolu s Janem

Assmannem), stále více odborníků pocit, že by stoupající zájem o paměť mělo dějepisectví brát vážně. Jistě nejde jen o častější využívání nových (alternativních) metod poznání. Takto může být chápána například aplikace orálně historického výzkumu v badatelské práci, kdy nám právě oral histor y umožňuje obsahy paměti vůbec poznat.

36

Důležitou problematikou, ke které paměť

historii přivádí, je rovněž promýšlení role dějepisectví, kterou zastává v historické kultuře dané společnosti. Z toho pochopitelně vyplývá také otázka vztahu historiografie k didaktice dějepisu. „Žádná jiná věda totiž není tolik odkázána na laiky (a na formy udržování paměti a její konfrontování s věděním) jako dějepisectví; je však na laiky zároveň vázána i v tom, že právě laici pro pozdější bádání generují o své době prameny (...), a konec konců je na ně vázána i v tom, že laici jsou nakonec důležitými konzumenty výsledků,“

37

upo

zorňuje sociolog a historik Miloš Havelka.

Pokud má historická věda ambice být důležitým pilířem neustále se vyví

jející historické kultur y

38

a nechce se uzavřít v postavení „kolektivní paměti

35 Tamtéž, s. 35-36. 36 Podrobněji například: E. DOMAŃSKA, Historie niekonwencjonalne, Poznań 2006, s. 78. 37 M. HAVELKA, Ideje, dějiny, společnost: studie k historické sociologii vědění, Brno 2010,

s. 139. 38 Historickou kulturu zde chápeme jako součást kultury obecné. V zásadě se jedná

o celek historického myšlení (historického poznání, historického vědomí a historické

ho povědomí) v jehož centrálním místě se nachází historická věda. Tou však pochopi

telně historická kultura „nekončí“, protože prostor historické kultury dále „vyplňují“

média, školní vzdělávání, literatura, žurnalistika, politika, paměť atd. Dlouhodobě se

této otázce v českém prostředí věnuje historik Zdeněk Beneš. Více: Z. BENEŠ, Histo

rický text a historická kultura, Praha 1995. Z novějších textů k této otázce připomeň

me například: Z. BENEŠ, Mezi dějinami, dějepisectvím a pamětí, in: J. Šubrt (ed.),


24 | Promluvili o zlu historiků – profesionálů,“

39

pak by měl být dialog s pamětí (a ostatními fak

tor y, které nám pomáhají porozumět minulosti)

40

pro historiky stále běžněj

ší skutečností. V souvislosti s úvahou nad úlohou svědectví přeživších šoa a také ve snaze usvědčit popírače nacistických zločinů ze lži, která má zbavit pamětníky genocidy jejich pravdy prožitého, filozof Jean Françoise Lyotard k potřebě dalších (a nejen čistě kognitivních) rovin v historickém myšlení uvedl: „Přísluší tedy historikovi, aby bral v počet nejenom škodu nýbrž i křivdu? Nikoli realitu, nýbrž onu meta-realitu, jíž je zničení reality? Nikoli svědectví, ale to, co zbývá ze svědectví, když je zničeno (dilematem), totiž pocit? Pak je ale třeba, aby historik skoncoval s monopolem přiznávaným kognitivnímu režimu vět týkajících se historie a aby se odvážil propůjčit sluch tomu, co není prezentované v pravidlech poznávání.“

41

O související skutečnosti, že by se měla paměť

rovněž stát také nedílnou součástí didaktických materiálů a vzdělávání obecně, bude pojednáno ještě později.

Historické vědomí jako předmět badatelského zájmu: teorie a výzkum, Kolín 2010,

s. 11-20. 39 Zdeněk Vašíček a Françoise Mayer předkládají čtenáři v knize „Minulost a současnost,

paměť a dějiny“ k dispozici možná až lehce provokativní názor, o kterém jistě však

stojí popřemýšlet. Poté, co „klasicky“ dělí paměť na individuální a kolektivní, upo

zorňují, že vlastně „dějiny jsou jakousi kolektivní pamětí historiků.“ In: Z. VAŠÍČEK –

F. MAYER, Minulost a současnost, paměť a dějiny, Brno 2008, s. 162. 40 Vedle paměti respektive spolu s ní jsou takovýmito interdisciplinárními fenomény

například také emoce, empatie, estetické hodnoty, etické hodnoty apod. Podrobněji

k tomuto například: E. DOMAŃSKA, Historie niekonwencjonalne, s. 78. 41 J. F. LYOTARD, Rozepře. Praha 1998, s. 108.


Paměť a dějiny | 25

1.2. Paměť jako nástroj i předmět nekonvenčního

dějepisectví

Totožnou otázku o proměně způsobu fungování historické vědy jako si položil Jann Assmann či Tzvetan Todorov, si klade polská historička Ewa Domańská. Věnujme alespoň krátký úsek práce jejímu pojetí vztahu historie a paměti. Také Ewa Domańská se v souvislosti s nárůstem zájmu o paměť táže, jak by měla historiografie pod vlivem paměti pracovat. Dospívá k principiálnímu odlišení konvenční neboli akademické historiografie („historia konwencjonalna“) od historie nekonvenční („historia niekonwencjonalna“).

42

Z důvodu dlouhodobého opomíjení někter ých témat konvenční historio

grafií zůstal k dispozici prostor, kter ý je podle Domańské nekonvenční historiografii k dispozici.

43

Ukazuje se, že prostor, kter ý má nekonvenční histo

42 E. DOMAŃSKA, Historie niekonwencjonalne. Jak také k této otázce upozorňuje v úvaze

„Dějiny běží o život“ Milan Kreuzzieger, když charakterizuje vývoj dějepisectví v po

sledních desetiletích jako jisté rozdělení historiografie na „starou“ a „novou“. Milan

Kreuzzieger k tomu doplňuje: „Tradiční historiografie je založena na postulátu dvojité

transparence: 1. Historický text je považován za transparentní vzhledem k historické

realitě, s níž je spojen a jež text ́zjevuje ́, objevuje poprvé. Skrze text můžeme jakoby

nahlédnout do minulosti. 2. Historický text je transparentní vzhledem k historikovu

soudu o určitém úseku minulosti. Jinak řečeno, vzhledem k historiografické intenci,

s níž píše text. (...) Pro novou historiografii je text centrální, ale není již kukátkem

do minulosti či výsledkem autorské intence. Protože už není transparentní, vyvolává

konflikty, váhání, dvojznačnosti, ambivalence – ukazuje svou problematičnost, nejas

nost. Jako v psychoanalýze odmítáme přijmout primární vysvětlení a hledáme, co je

za ním skryto, nevysloveno.“ In: M. KREUZZIEGER, Dějiny běží o život, in: K. Bláhová –

O. Sládek (ed.), O psaní dějin, Praha 2007, s. 127, 129. 43 „...można więc powiedzieć, że historia niekonwencjonalna przechowuje to, co z histo

rii akademickiej zostało wyparte, bo uznane zostało za nienaukowe i nieodpowiadają

ce uznawanym w akademii standardom uprawiania i prezentowania wyników badań.“

In: E. DOMAŃSKA, Historie niekonwencjonalne, s. 60.


26 | Promluvili o zlu riografie a její bádání k dispozici, není nijak nepodstatný. Nelze ho dále obcházet a ani nelze zavírat oči před skutečností, že sledovaná témata existují. Klíčovou kategorií v celé nově vymezené humanitní vědě je podle Domańské pojem autentičnost („szczerość“). Ta je chápána jako hodnota, či dokonce postoj, kter ý respektuje při poznávání minulého například subjektivitu, vcítění, emoce, formulovanou životní zkušenost i pamět.

44

Zatímco konvenční dějepisectví tradičně formuluje své vědecké závěr y

na základě objektivních písemných pramenů a ve své prezentované formě se snaží působit maximálně realisticky, nekonvenční historiografie je naproti tomu výrazně subjektivní.

45

Otázkou však je, zda objektivní písemné prameny

skutečně vždy vypovídají o historické realitě, nebo ve skutečnosti předkládají jen model této reality. Na to upozorňuje Michel Foucault, když v knize „Archeologie vědění“ uvádí: „...historie ve své tradiční formě memorovala monumenty minulosti, transformovala je v dokumenty a nechávala promluvit stopy, které samy o sobě jsou často neverbální či říkají mlčky něco jiného, než o čem 44 „W nowej humanistyce, w łonie której powstaje wiele prac nurtu historii niekonwencjo

nalnej, szczerość pojmowana jako wartość, kategoria filozoficzna czy zásada z odrod

zeniem zainteresowania uczuciami i emocjami, empatią, subiektywnością, doświadc

zeniem i pamięcią.“ In: Tamtéž, s. 64. 45 Konkrétně Ewa Domańská k „odlišení“ epistemologie nekonvenční historiografie

dodává: „Emocje, empatiai szczerość stają się ważnymi kategoriami analizy oraz za

sadniczymi elementami nowej epistemologii, której inne składniki stanowią: inter

dyscyplinarność, badania prowadzone w kategoriach ́rasy, klasy, płci kulturowej ́,

wprowadzanie nowych kategorii badawczych, takich jak: diaspora, hybrydyczność, po

granicze, mimikra; strategiczny esencjalizm, duża rola historii oralnej oraz historii kul

tury popularnej, szukanie alternatywnych sposobów przedstawiania efektów badań

(odejście od odpersonalizowanej, obiektywnej narracji oraz stylu charakterystycznego

dla XIX-wiecznej powiéści realistycznej); wskazanie na zasadniczą rolę podmiotu-au

tora, stającego się głosem wypowiadających się w imieniu społeczności, której jest

członkiem; pisanie o przeszłości, którego celem jest jej odnalezienie i przywrócenie.“

In: Tamtéž, s. 76-77.


Paměť a dějiny | 27

mluví...“

46

Když už jsou na tomto místě využívána stanoviska postmoderní

filozofie, je vhodné nevynechat snad ještě základnější tezi, která vyjadřuje pochybnost o tom, zda je vůbec v možnostech historie jako vědy dosáhnout nějaké objektivity. „Posvátnou krávou historie byl postulát ́objektivity ́. Postmoderní mluvčí ho ostře kritizovali. Jestliže chápeme historické světy jako možné rekonstrukce minulosti, pak se otázka objektivity jeví v jiném světle. Každý historický svět je subjektivní konstrukt, protože jeho autor je osoba s individuálním přesvědčením, s určitým rozsahem znalostí, s určitou ideologickou pozicí a myslící v určitém teoretickém rámci a v určité dějinné situaci,“

47

konstatuje

Lubomír Doležel. Pochopitelně jistá kontrola těchto subjektivních konstruktů (historických světů) existuje a není rozhodně věcí libovůle.

48

Podstatné

však podle Doležela zůstává, že nelze jednostranně historii označovat jako objektivní. Například oproti subjektivní paměti.

Uveďme také, že se nekonvenční dějepisectví navenek prezentuje značně rozvolněnými způsoby narace, nebojí se experimentovat s vyprávěcími styly, nezdráhá se opouštět klasické formy historického výkladu a používat metaforická vyjádření, ale také se oproti konvenčnímu přístupu opírá o jiné zdroje, než jsou jen psané texty. Stranou zájmu tak nezůstávají komiksy, fotografie, filmy, pomníky, památníky, webové stránky a samozřejmě také již mnohokráte zmiňovaná ústní vyprávění. Zkrátka otevírá se obrovský prostor pro uplatnění paměti.

Možná se nekonvenční historiografii nedaří vždy plně uspokojit touhu po (tradičně pojatém) vědeckém poznání pravdy, na stranu druhou se díky jejímu zaměření objevují v popisu minulosti kategorie ontologické, estetické či 46 M. FOUCAULT, Archeologie vědění, Praha 2002, s. 15. 47 L. DOLEŽEL, Fikce a historie v období postmoderny, Praha 2008, s. 41. 48 Ke kontrole historických konstruktů Lubomír Doležel dále doplňuje: „Ocenění jejich

adekvátnosti není záležitostí subjektivního mínění nebo parochiálního předsudku; je

to výsledek supraindividuální poznávací činnosti.“ In: Tamtéž, s. 42.


28 | Promluvili o zlu etické.

49

Podobně jako tyto kategorie běžně užíváme v našem každodenním

životě, chce nekonvenční dějepisectví, aby zaznívaly při zobrazení minulosti. Pozornost je v nekonvenční historiografii přenesena od tradičního popisu více k hodnocení. Slovy filozofa Michela Foucaulta tím, že se změnil postoj k dokumentu (pramenu), již není „primárním cílem dokument interpretovat, určit, zda říká pravdu a jaká je jeho vlastní vyjadřovací hodnota, nýbrž pracovat na něm zevnitř a rozvíjet jej. (...) Dokument již tedy pro historii není netečným materiálem.“

50

Nebrat výše zmíněné faktor y na zřetel, by se mnohdy rovnalo lhostejnému

vyhazování informací do prostoru zapomnění. Hlavní problém spočívá v tom, že nemáme kvůli povaze pramene žádnou jistotu, zda ho ještě podruhé budeme moci použít. Taková šance se obzvláště v případě paměti opakovat nemusí. Výstižně problém vyjádřil spisovatel Arnošt Lustig, když napsal: „Historie se opírá buď o pravdu, o nic jiného než pravdu, nebo to není historie. Čas je matkou pravdy, ale chvílemi i matkou lži. Pravda je unavena. Časem se začne podobat staré ženě. Mám strach, že i pravda může umřít.“

51

49 „Epistemologiczny imperializm dyskursu naukowego blokował i chronił rozumienie

źródła przed możliwymi ontologicznymi, estetycznymi i etycznymi rozważaniami.“

In: E. DOMAŃSKA, Historie niekonwencjonalne,s. 170. 50 M. FOUCAULT, Archeologie vědění, s. 14 - 15. 51 A. LUSTIG, Eseje: vybrané texty [1965-2008], s. 81.


Zájem o paměť | 29

2. kapitola

Zájem o paměť

„Paměť je duchovní páteř, bez které se naše tělo pokřiví.

Zapomnění je Atlantida, která už neodvratně zmizela

pod ledovými vodami oceánu.“

Arnošt Lustig

Položme si nyní otázku po zvyšujícím se zájmu o problematiku paměti. Ten

to nárůst není charakteristický jen pro historiografii, ale i pro ostatní spo

lečenské vědy. Dejme prostor dotazu, kter ý ve většině společenskovědních

prací zůstává poněkud stranou. Proč v posledních desetiletích stoupl zájem

o paměť?

2.1. Nesamozřejmost otázky po vzestupu tématu paměti

Aktuální popularita tématu paměti často vede až k jakési samozřejmosti v za

cházení s tímto pojmem a ani prostředí historiografie v tomto nezůstává vý

jimkou. Autoři si otázku po vzrůstajícím zájmu o paměť kladou opravdu jen

výjimečně. Proč však zájem o paměť neexistoval v této hojné podobě již dříve?


30 | Promluvili o zlu Proč je tomu ve frekventovanější míře až v době současné či relativně nedávné? Jaké jsou důvody narůstajícího zájmu o fenomén paměti?

Na výše uvedené otázky nabízí několik přesvědčivých odpovědí archeolog

Jan Assmann. Ten vychází z Halbwachsova vymezení fenoménu „kolektivní paměti,“

52

ale mnohem více se v knize „Kultura a paměť“

53

věnuje otázce “kul

turní paměti“. Nutno konstatovat, že v žádném případě Assmann nepovažuje konjunkturu sledovaného jevu za pouhou náhodu.

54

Zájem o vzpomínku (nejen jako předmět historického studia) odkazuje

svým původem podle archeologa Jana Assmanna hned ke třem klíčovým faktorům. Ve zkratce zmiňme, že se jedná o vyspělé technologie, etické hodnoty a vyrovnávání se s pamětí přeživších. 52 M. HALBWACHS, Kolektivní paměť, Praha 2009. Francouzský sociolog Maurice Halbwa

chs vymezuje ve svých textech pojem kolektivní paměti hned několikráte. V principu

odděluje individuální a kolektivní paměť, kdy individuální paměť respektive vzpomín

ky jsou „známy pouze nám a (...) jsme schopni /je/ objevit pouze my. (Individuální

vzpomínky pozn. autor) se odlišují vyšší mírou komplexnosti podmínek nutných pro je

jich oživení.“ Naproti tomu v případě kolektivní paměti (vzpomínek) se „rekonstrukce

musí odehrávat na základě sdílených informací a myšlenek, které se nacházejí zároveň

v naší mysli a v myslích ostatních, protože mezi nimi opakovaně přecházejí. Tohoto

kontinuálního sdílení informací lze dosáhnout jen tehdy, jsme-li dlouhodobě součástí

stejného společenství.“ O kolektivní paměť se podle Maurice Halbwachse jedná tehdy,

„oživujeme-li ze života naší skupiny událost nahlíženou právě z pohledu této skupiny,

a to i v případě fyzické nepřítomnosti členů skupiny.“ In: Tamtéž, s. 63-88. 53 J. ASSMANN, Kultura a paměť, Praha 2001. 54 J. ASSMANN, Kultura a paměť, s. 15.


Zájem o paměť | 31

2.2. Technika, technologie a paměť Jako první důvod uvádí Jan Assmann obdivuhodný technický a technologický rozvoj elektronických médií (včetně masmédií) a výpočetní techniky, když konstatuje: „Prožíváme kulturní revoluci, která se svým významem vyrovná vynálezu knihtisku a ještě dříve písma.“

55

Možnosti zaznamenávat, archivovat

a dále využívat obrovské množství dat (a tedy i lidských vzpomínek) se v současné době dostaly do rozměrů, které byly pro předcházející generace jen stěží představitelné. „Pro záznam toho, co vnímají oko a ucho, byla v našem věku vynalezena řada externích pamětí: magnetofony, video, CD, počítačové paměti. Obraz a zvuk je nyní možno přemisťovat v prostoru a čase, jsou opakovatelné, reprodukovatelné v míře, jež se před jedním a půl stoletím zdála nemyslitelnou,“

56

oceňuje v knize „Metafor y paměti“

57

míru technického pokroku v této

záležitosti Douwe Draaisma. „Žijeme v době externích pamětí.“

58

Máme vlastně k dispozici velmi vyspělé „umělé paměti“.

59

Ať již v podobě

výše zmiňovaných osobních počítačů,

60

nosičů dat, celých elektronických ar

55 Tamtéž, s. 15. K otázce elektronického uchovávání „pramenů“ se v knize „Paměť a ději

ny“ vyjadřuje rovněž její autor francouzský historik Jacques Le Goff, když v předmluvě

k italskému vydání knihy (1986) uvádí: „Zároveň došlo k rozšíření pramenné základny.

Tradiční historie ji omezovala na texty a objevy archeologie. (...) Dnes zahrnují doku

menty slovo, obraz, gesta. Budují se orální archivy...(...). Se zavedením počítačů zažilo

revoluci i archivování dokumentů.“ In: J. LE GOFF, Paměť a dějiny, s. 15. 56 D. DRAAISMA, Metafory paměti, Praha 2003, s. 11. 57 Tamtéž. 58 Tamtéž, s. 49. 59 „Proti pomíjivosti, která je dána smrtelností paměti, se bráníme vytvářením umělých

pamětí. Nejstarší protézou pro vzpomínání je písmo...“ In: Tamtéž, s. 10. 60 Vztahu rozvoje výpočetní techniky, matematiky, společenských věd, psychologie a fi

lozofie si všímá v knize „Metafory paměti“ Douwe Draaisma, když k tomuto uvádí: „Po

vynálezu fotografie a fonografu žádná nová technika neokouzlila lidskou imaginaci


32 | Promluvili o zlu chivů apod. Ty nám umožňují slovy Jana Assmanna „nevídané rozšíření opětovného uchopení uložených sdělení a informací.“

61

Prakticky v totožném du

chu doplňuje Assmannovu charakteristiku také již citovaný Douwe Draaisma, když uvádí: „Tyto umělé paměti nejen že poskytly přirozené paměti podporu, odlehčily ji a v některých místech nahradily...“

62

Douwe Draaisma si mimochodem (v souvislosti s vyzdvižením významu

umělých pamětí pro život člověka) všímá rovněž zajímavé faktu, když uvádí, jakým způsobem umělé paměti zpětně „formulovaly naše názory na vzpomínání a zapomínání.“

63

Procesy individuální a často i kolektivní paměti tak

na sebe „nabraly“ podobu umělých pamětí, když byly právě za pomoci těchto metafor

64

popisovány. „Od počátku – to znamená od doby voskové tabulky –

je lidské vzpomínání a zapomínání popisováno v pojmech, které jsou převzaty z protetických pamětí.“

65

tak jako počítač. První počítače začaly fungovat během druhé světové války. Jejich

operace inspirovaly od počátku matematiky, filozofy a psychology k úvahám o vztahu

mezi lidským myšlením a chováním strojů. Od 50. let 20. století se stal počítač převlá

dající metaforou v kognitivní vědě, oblasti výzkumu, která je zaměřena na zpracování

znalostí. Tato hegemonie trvala až do poloviny 80. let.“

In: Tamtéž, s. 147. 61 J. ASSMANN, Kultura a paměť, s. 26. 62 D. DRAAISMA, Metafory paměti, s. 11. Prakticky v totožném duchu připomíná hod

nocení vzniku a rozšíření umělých pamětí také francouzský historik Jacques Le Goff,

když odkazuje ve své knize „Paměť a dějiny“ na výstižnou charakteristiku Henriho At

lana: „Užívání mluveného a později psaného jazyka je skutečně úžasným rozšířením

možností uskladňování paměti, která díky tomu může překročit fyzické hranice našeho

těla a být uložena buď u jiných jedinců, nebo v knihovnách.“ In: J. LE GOFF, Paměť

a dějiny, s. 69. 63 D. DRAAISMA, Metafory paměti, s. 11. 64 „Metafory jsou zkamenělí průvodci, pomáhající čtenáři odhadnout stáří textu, v němž

se nacházejí.“ In: Tamtéž, s. 12. 65 Tamtéž, s. 33.


Zájem o paměť | 33

Postupem času

66

se tedy metaforou paměti jakožto voskové tabulky

67

stá

vá prostor, kde bylo skladováno něco cenného, ještě později se paměť „stává“ knihou a kniha zároveň pamětí. Pochopitelně se opis principů fungování naší paměti nemohl zastavit u knihy, a tak se staly vhodným metaforickým vyjádřením rovněž camera obscura, fonograf, daguerrotypie, fotografie, film a počítač.

68

66 „...výzkum paměti se v posledních letech silně inspiruje analogií s digitálními počí

tači,“ uvádí v knize „Vaše paměť“ Alan Baddeley. In: A. BADDELEY, Vaše paměť, Brno

1999, s. 189. 67 O fungování paměti jako principu „vtiskování“ do voskové tabulky pojednávají napří

klad Platón v dialogu „Theaitétos“, dále kupříkladu Marcus Fabius Quintilianus v „Zá

kladech rétoriky“ nebo také Aristoteles v pojednání „O paměti“. Právě v Platónově

dialogu „Theaitétos“ se objevuje dobové vyjádření pojetí a fungování paměti takřka

v klasické podobě. Za pozornost stojí, že součástí pojetí je rovněž objasnění otázky

zapomínání, které je chápáno jako jistá součást paměti. Sókrates v dialogu vysvětluje

v podstatě celou problematiku v následujících větách: „Sókrates: Nuže měj za to, v zá

jmu úvahy, že v našich duších je vosková hmota, u toho větší, u onoho menší, a u toho

z čistšího vosku, u onoho ze špinavějšího, a zde z příliš tvrdého, u některých z příliš

měkkého, u některých však z náležitého. (...)...a že do této hmoty vtiskujeme, coko

li si chceme zapamatovat z toho, co uvidíme nebo uslyšíme nebo si sami vymyslíme,

podkládajíce ji pod vjemy a myšlenky, jako když vtiskujeme znaky pečetních prstenů,

a cokoli se vytiskne, to že si pamatujeme a víme to, dokud tam jest obrazu toho; cokoli

však se setře nebo cokoli se nemůže vytisknouti, to že jsme zapomněli a nevíme.“

In: PLATÓN, Theaitétos, Praha 1995, s. 79. 68 Douwe Draaisma se u metafory lidské paměti jako fungujícího počítače věnuje na strán

kách knihy „Metafory paměti“ hned několikráte. Oceňuje význam počítačové paměti

i obrovský rozvoj výpočetní techniky v posledních šedesáti letech. Na straně druhé však

také „varuje“ před přílišným ztotožněním fungování bezchybného stroje s lidskou pa

mětí, když k tomuto uvádí: „Paměť počítače je příliš dokonalá. Její bezchybnost je její

největší vadou. Lidská paměť je nástroj, který když na to přijde, lže a podvádí. Zkreslu

je, prosévá a deformuje, hodí se na to jedno mnohem lépe než druhé. Na rozdíl od počí

tačové paměti lidská paměť neposlouchá příkazy.“ In: D. DRAAISMA, Metafory paměti,

s. 173.

Srovnáním lidské paměti s pamětí počítače se rovněž zabýval Alan Baddeley. Ten umělou

paměť počítače rozhodně nevnímá jako jednoznačně „dokonalou“ a upozorňuje na to,

že výpočetní technika stejně k zacházení s daty potřebuje prvotní impulsy od člověka.


34 | Promluvili o zlu

Význam využití „počítačové paměti“ pro chod soudobé civilizace pozitivně

oceňuje také francouzský medievista Jacques Le Goff. Ten se dokonce nezdráhá použít v této souvislosti termínu revoluce: „Zvraty, jež paměť zaznamená ve 20. století, především po roce 1950, však představují opravdovou revoluci. Elektronická paměť je pouze jedním z jejích prvků, nepochybně však prvkem nejpůsobivějším.“

69

Za alespoň krátkou zmínku jistě stojí skutečnost, že egyptolog Jan Ass

mann upozornil v souvislosti s rozvojem „externalizované paměti“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist