načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Proměny politické mapy po roce 1945 - Martin Riegl

Proměny politické mapy po roce 1945

Elektronická kniha: Proměny politické mapy po roce 1945
Autor:

Přinášíme vám přehled o vývoji mezinárodně neuznaných a zhroucených států po roce 1945, jehož součástí je ve světě doposud nezpracovaný souhrn států s omezenou suverenitou. Kniha ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku: ano
Médium: e-book
Počet stran: 238
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-4111-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Charakteristiky států po roce 1945, vznik nových státních celků, základní znaky a typy kvazistátů jakožto států, které nejsou mezinárodně uznány nebo disponují neefektivní vládou. Práce se pokouší o charakteristiku mezistátního systému před rokem 1945, charakteristiku státu po 2. světové válce, sleduje proces dekolonizace, vysvětluje problematiku mezinárodního uznávání státu na příkladě případových studií, zaměřuje se na možnosti zániku státních celků, faktory omezující státní suverenitu, vymezení pojmu kvazistát, jejich typologii, přehled teorií rozpadu státu, příklady z minulosti. Obsahuje i abecedně řazený seznam kvazistátů existujících mezi lety 1946-2009.

Popis nakladatele

Přinášíme vám přehled o vývoji mezinárodně neuznaných a zhroucených států po roce 1945, jehož součástí je ve světě doposud nezpracovaný souhrn států s omezenou suverenitou. Kniha osvětluje faktory omezující suverenitu každého státu a období jejich existence a odhaluje podstatu států chtěných a nechtěných.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Martin Riegl - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PROMĚNY

POLITICKÉ MAPY

Martin Riegl

PO ROCE 1945

„Politické mapy lžou,“ poznamenal v roce 1994 poněkud

provokativně Robert Kaplan, americký diplomatanalyzující vnitropolitickou situaci napříč kontinenty. Precizně tak

vystihl fakt, že obraz světa rozděleného mezi suverénní státy,

který nám sugerují politické mapy, je lživý. Realita politického

prostoru ve světě je totiž zcela odlišná, než lze vyčístz konvenčních politických map, a zůstává před námi často skryta.

Přinášíme vám proto unikátní a komplexní přehledo vývoji mezinárodně neuznaných a zhroucených států po

roce 1945, jehož součástí je ve světě doposud nezpracovaný

souhrn států s omezenou suverenitou. Kniha osvětlujefaktory omezující suverenitu každého státu a období jejich

existence a odhaluje podstatu států chtěných a nechtěných,

jejichž existence výrazně ovlivňuje vnitrostátní,regionální i globální bezpečnost a je původem častých ozbrojených

konfl iktůi mezinárodněolitického napětí. Po přečtení

této publikace pochopíte skutečnou podobu politické mapy

světa, procesy a pohnutky, které ji dlouhodoběutvářejí v souladu s regionálními i globálními mocnostmi.

Grada Publishing, a. s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401

fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

PROMĚNY POLITICKÉ MAPY

PO ROCE 1945

Martin Riegl



PROMĚNY

POLITICKÉ MAPY

Martin Riegl

PO ROCE 1945


Text vznikl v rámci projektu PRVOUK č. 17 – Vědy o společnosti, politice a médiích ve výzvách doby na

UK FSV IPS.

Mgr. Martin Riegl, Ph.D.

PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

www.grada.cz

jako svou 5178. publikaci

Recenzovali:

doc. PhDr. Bořivoj Hnízdo, PhD.

PhDr. Michael Romancov, Ph.D.

Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín

Sazba a zlom Vojtěch Kočí

Návrh a zpracování obálky Vojtěch Kočí

Počet stran 240

Vydání 1., 2013

Vytisklo TISK CENTRUM, s.r.o., Moravany

© Grada Publishing, a.s., 2013

ISBN 978-80-247-4111-6

ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:

ISBN 978-80-247-8550-9 (ve formátu PDF)

ISBN 978-80-247-8551-6 (ve formátu EPUB)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

5

Obsah

Úvod 9

1. Mezistátní systém před rokem 1945 13

2. Definice státu po roce 1945 15

2.1 Geografické charakteristiky státu 19

2.2 Vnitřní suverenita 20

2.2.1 Suverenita versus nezávislost 22

3. Dekolonizace a tlak na rozmražení politické mapy 25

3.1 Vlny dekolonizace 26

3.2 Pokračování dekolonizace a rozpad politické mapy? 29

4. Mezinárodní uznání státu 31

4.1 Case studies 37

4.1.1 Guinea-Bissau 37

4.1.2 Saharawinská arabská demokratická republika 37

4.1.3 Rhodésie 38

4.1.4 Kosovo 39

4.1.5 TRNC 39

4.2 Mezinárodně neuznané entity po roce 1945 40

5. Mezinárodní uznání: klíčový aspekt státu? 47

6. Předmoderní, moderní a postmoderní svět 51

PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945

6

7. Zánik státu 53

8. Anomální politické jednotky ve světě 57

8.1 Terminologické zmatky 60

9. Faktory (ne)omezující suverenitu 63

9.1 Situace nesnižující formální nezávislost 67

9.2 Situace nesnižující skutečnou (efektivní) nezávislost 68

9.3 Situace snižující formální nezávislost 70

9.4 Situace snižující skutečnou (efektivní) nezávislost 71

10. Definice kvazistátu 75

11. Teorie rozpadu státní moci 77

11.1 Mezinárodněpolitické teorie rozpadu státu 81

11.2 Ekonomické teorie rozpadu státu 84

11.2.1 Válečná ekonomika 86

11.3 Sociologické teorie rozpadu státu 86

11.4 Syntéza teorií rozpadu státu 89

12. Význam politické geografie teritoria 95

12.1 Změna významu velikosti teritoria 98

12.2 Typy politických geografií teritoria 101

13. Legitimita státu po druhé světové válce 105

14. Typologie kvazistátů a diferenciace přístupu mezinárodního

společenství 111

14.1 Kvazistáty nesplňující geografické charakteristiky 111

14.1.1 Kvazistáty bez přirozené populace 111

14.1.2 Kvazistáty bez suverénního teritoria 113

14.2 Kvazistáty bez konstitučně nezávislé a efektivní vlády 115

14.3 Typologie failed states 116

14.3.1 Od failed state ke kvazistátu 120

14.4 Typologie kvazistátů bez konstitučně nezávislé a efektivní vlády 125

14.5 Mezinárodní postavení vnitřně nesuverénních kvazistátů 129

14.6 Kvazistáty s omezeným mezinárodním uznáním 132

14.6.1 Vznik mezinárodně neuznaných kvazistátů 132 Obsah

7

14.6.2 Mezinárodní postavení neuznaných kvazistátů 137

14.6.3 Heterogenita mezinárodně neuznaných kvazistátů 139

14.7 Typologie mezinárodně neuznaných kvazistátů 142

14.8 Neuznané a vnitřně nesuverénní kvazistáty 143

14.9 Přístup mezinárodního společenství k neuznaným kvazistátům 146

14.9.1 Přístup centrálních vlád čelících secesi ke kvazistátům s omezenou vnější

suverenitou 151

15. Kvazistáty v politickém prostoru po roce 1945 155

16. Svět na počátku 21. století 183

Závěr 189

Grafy 193

Seznam zkratek 195

Literatura 197

Monografické zdroje 197

Periodické zdroje 202

Internetové zdroje 206

Dokumenty 211

Věcný rejstřík 213

Jmenný rejstřík 235

9

Úvod

„Politické mapy lžou,“ poznamenal v roce 1994 poněkud provokativně

R. Kaplan, americký diplomat analyzující vnitropolitickou situaci napříč

kontinenty. Precizně vystihl fakt, že obraz světa rozděleného (až na výjimky

závislých území) mezi suverénní státy, který nám sugerují politické mapy,

je lživý. Kaplan tuto skutečnost empiricky prokázal při zkoumání situace

ve státech západní Afriky, Balkánu, Kavkazu, Střední Asie, jihovýchodní

Asie, jižní Asie, Číny či Středního východu včetně Afghánistánu a Pákistánu

v průběhu devadesátých let 21. století a na počátku 21. století. Mimo jiné

reflektoval nejen národní, ale i regionální příčiny a souvislosti těchto jevů.

Realita politického prostoru ve světě je zcela odlišná, než lze vyčíst

z konvenčních politických map, a zůstává před námi často skryta, protože

se v jejím pozadí vyskytují teritoriální jednotky, které splňují statussuverén

ního státu (či naši představu národního teritoriálního státu) jen částečně.

Neuvědomujeme si tak existenci různých anomálních politických jednotek či

zvláštních politických jednotek s problematickým statusem. Ty se vyskytují

za oponou konvenčních politických map, které zobrazují rozdělení globálního

prostoru mezi barevně odlišná teritoria zdánlivě suverénních států. Jedná

se o nesuverénní entity dvojího druhu. Zaprvé politické jednotky someze

nou vnější suverenitou – nechtěné mezinárodním společenstvím; nesplňují

legitimitu mezinárodního uznání (tedy nejsou mezinárodním společenstvím

přijaty za plnoprávného člena s vlastním křeslem v Organizaci spojených

národů). Zadruhé politické jednotky s omezenou vnitřní suverenitou –ne

chtěné vlastní populací; nesplňují legitimitu teritoriální a vládní legitimity

(jedná se často o státy, které se propadají do chaosu vleklých a krvavých

občanských válek). Existence obou typů těchto entit (v odborné literatuře

nazývané kvazistáty) je důsledkem změny charakteru mezinárodníhopro

středí po roce 1945, která byla doprovázena posílením rigidity pravidel

mezinárodního uznání nových států. De facto byla zmražena politická mapa,

PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945

10

delegitimizovány pokusy o parcelizaci politického prostoru a poskytnuta

téměř neomezená podpora všem existujícím státům (bez ohledu na jejich

schopnost plnit jakékoliv funkce suverénního státu). Podle C. Claphama

ztratily například africké režimy rychle lidovou podporu, které se těšily

v období získání nezávislosti, a morální ospravedlnění kvazistátnosti založené

na principu, že tyto chráněné státy reprezentují vlastní populaci, se rychle

vytratilo. Průběžně se kvazistátnost změnila v mechanismus, kdy si vládci

nárokovali externí podporu, která jim umožnila ovládat vlastní obyvatelstvo

(Clapham, 1998: 147).

R. H. Jackson na počátku devadesátých let 20. století tuto změnumezinárodní praxe, která se stala běžnou na většině kontinentů a není typická pouze pro Afriku, definoval jako přechod k režimu negativní suverenity, jež poskytuje jakousi sociální síť i těm nejslabším členům (státům) ve snaze zabránit jejich smrti. Tato síť však není schopna zabránit degenerativním procesům, jako jsou separatistické, secesionistické, iredentistické pokusy, vnitropolitické konflikty, rozpad státních institucí a další, které se odehrávají uvnitř jednotlivých států. R. Jackson tak jako první zpochybnil, jak tooznačuje B. Bartmann, posvátnou krávu politické korektnosti, týkající se formální suverenity státu. Argumentuje, že příčinou slabých států (nejen v Africe) je delegitimizace kolonialismu coby klíčové instituce politicko-geografického uspořádání světové mapy před druhou světovou válkou.

Po dokončení poslední fáze dekolonizace byl světový prostor de facto ze sta procent rozdělen (až na závislá území, jež jsou do určité míry reziduem dekolonizace) mezi suverénní státy, které jsou si navzdory podstatným kvalitativním rozdílům zcela rovny. Tento fakt je vyjádřen (neúčinným) prosazováním principů ze strany mezinárodního společenství, k nimž patří respekt k teritoriální suverenitě jednotlivých členů nebo vzájemná rovnost a zákaz intervence do vnitřních záležitostí všech členů. Došlo tak k zásadnímu omezení diverzifikace politického prostoru.

Cílem následujícího textu je dekonstruovat falešný a dlouhodoběakceptovaný mýtus o tom, že světové společenství je tvořeno suverénními teritoriálními státy, a analyzovat skutečnou podobu světového prostoru v letech 1946–2010.

O významu nesuverénních států, které nám politické mapy neodhalují, svědčí události odehrávající se v první i druhé dekádě 21. století. Zevropského hlediska je nejviditelnější problém Kosova, jež po více než třech letech od vyhlášení nezávislosti na vládě v Bělehradu nedosáhlo plnéhomezinárodního uznání. Střet o geopolitický vliv v euroasijském Balkánu (jedná se o koncept předního amerického stratéga Z. Brzezinského) se projevil válkou

Úvod

11

mezi Moskvou a Tbilisi o teritorium separaratisticky naladěné Jižní Osetie

usilující o spojení s Ruskou federací.

Vliv v této oblasti bude klíčový pro rozvržení geopolitického vlivu v 21.století, kde se těžiště globální, ekonomické, vojenské a politické moci přesune, jak předpovídá R. Kaplan, z evropského rimlandu do indooceánského rimlandu. Kontrola klíčových oblastí (těmi jsou právě euroasijský Balkán, roh Afriky s přístupem k Suezskému průplavu, Malacká úžina) se stane nezbytnou podmínkou k udržení vlivu v tomto nově se formujícím centru světové moci. Z toho vyplývá i význam druhého typu nesuverénních států, jež se potýkají s kolapsem vnitřní suverenity. Klíčová geopolitická oblast, kterou roh Afriky bezpochybně představuje a kolem níž procházejí klíčové trasy světového obchodu, se stala synonymem zhroucených států. Notoricky známá je situace v Somálsku, jež se od počátku devadesátých let 20. století nachází v bezbřehém chaosu a bezvládí, které zemi opanovalo po pádu diktátorského režimu S. Barreho. Situace došla tak daleko, že se země rozpadla na několik zón ovládaných znesvářenými warlords, islámskými milicemi Šabáb čipirátskými gangy operujícími na teritoriu tří severních provincií tvořících de facto nezávislý Puntland. Zatímco činnost islámských milicí představuje riziko pro stabilitu a prosperitu regionu, na níž už vojensky reaguje sousední Keňa ve snaze zabránit narušování své teritoriální suverenity, činnost pirátů, kteří operují nejen na pobřeží Somálska, v Keni, ale už i v Mozambiku, Jemenu či na Seychelech, ohrožuje námořní trasy globálního obchodu do takové míry, že vojenské námořní síly do oblasti posílají mocnosti, jako jsou USA, Evropská unie, Rusko, Indie i Čína.

Globální rozměr má i situace ve státech, jež nesplňují či výhledověpřestanou splňovat geografické charakteristiky suverénní státnosti v důsledku globálních změn klimatu, které zvyšují hladinu oceánů. Zejména protichomořské státy a indooceánské ostrovní státy, jako jsou Maledivy nebo Tuvalu, s nízkou polohou nad hladinou moře se jedná o existenciální hrozbu.

13

1. Mezistátní systém před

rokem 1945

Suverenita je několik set let starou a stále se vyvíjející institucí, která byla po

staletí spojována především se státy v Evropě. V předvestfálském období se

jedná o dynastické pojetí suverenity, kdy nositelem suverenity monarchie je

primárně panovník, jenž vykonává neomezenou moc nad svými poddanými.

Významný posun představuje Hobbesovo pojetí suverenity, který státní

suverenitu definuje abstraktně, nicméně stále neomezeně. Suverenita je, ve

snaze zajistit přežití státu, stále zcela svěřena do rukou suveréna(panovní

ka), jenž je identifikován se státem na základě teorií společenské smlouvy.

Posun od dynastického pojetí suverenity k národnímu představuje Deklarace

práv člověka a občana, která deleguje suverenitu na lid. Klíčovýmpolitic

kogeografickým milníkem v rozvoji suverénních států byl již vestfálský mír

podepsaný v říjnu 1648, na jehož základě byla (pouze v rámci mapy světa)

Evropa uspořádána podél instituce suverénního státu. Münsterská aOsna

brücká smlouva (jako celek tvoří vestfálský mír), jejichž signatáři byly Svatá

říše římská, Španělsko, Francie, Republika spojených nizozemských provincií

a Švédsko, ukončily devastující třicetiletou a osmdesátiletou válku. Výsledky

jednání přinesly zásadní změnu politickogeografické mapy Evropy, protože na

straně jedné zásadně omezily moc císaře nad říší a na straně druhé výrazně

posílily postavení jednotlivých panovníků a položily tak základ vzniku států

založených na teritoriální suverenitě. Jak poznamenává G. Kreijen, vestfálský

mír přinesl změnu od mezinárodního uspořádání charakterizovanéhonezá

vislostí a koexistencí jednotlivých států k vzájemné závislosti a kooperaci,

která byla doprovázena transformací mezinárodní společnosti z malé skupiny

zejména evropských států do globálního společenství formálně si rovných

suverénních států (Kreien, 2004: 9).

Nicméně první evropské státy vznikly dávno před tímto datem, nejstarší

evropská republika San Marino ve 4. století, Francie v 5. století, Andorra

roku 1278 (v tomto roce došlo k dohodě mezi španělským biskupem z Urgelu

PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945

14

a francouzským hrabětem z Foix, jehož práva spoluzastupovat Andorru ve

vnějších vztazích později přešla na prezidenta Francie, plnou suverenitu

získala Andorra až v roce 1993, kdy byla schválena první ústava tohotoma

lého pyrenejského státu), Švýcarsko v roce 1291, Monako roku 1419 a další.

Vnímání vestfálského míru coby počátku vzniku suverénních teritoriálních

států je však především výrazem evropocentrického vnímání světa. Situace

v mimoevropských oblastech i charakter státních jednotek byly například

v Africe zcela odlišné. Tento fakt souvisí především se zcela odlišnýmipoli

tickogeografickými charakteristikami ostatních subkontinentů, než které se

vyskytovaly v Evropě. Zatímco v Evropě mělo teritorium (včetně periferií)

pro každý stát zásadní strategickou hodnotu, jehož ztráta ohrožovala jeho

samotnou existenci, v Africe byla podle J. Herbsta situace zcela odlišná.

Tento fakt se promítl i do politické praxe v Africe, kde byla politická moc

založena na kontrole obyvatel, a nikoliv teritoria (Herbst, 1996–1997: 127).

Tato praxe vnímání důležitosti teritoria se promítla i do chování politických

elit dekolonizovaných států, když se v důsledku procesu dekolonizace stala

suverenita globálně aplikovanou institucí. Dodnes není v mnoha státech

Latinské Ameriky, Afriky i Asie vnímána plná kontrola teritoria jakoimpera

tiv. Panovníci mnoha států se i ve druhé polovině 20. století často spokojili

s kontrolou omezené části teritoria státu. Například hlava státu v Kambodži,

Norodom Sihanuk se smířil s tím, že instituce státu kontrolují ty částite

ritoria, kam vede infrastruktura (silnice, železnice). Velmi obdobná situace

byla v Afghánistánu (ale i v mnoha dalších státech), kde král Záhir Šáh měl

pod svou kontrolou pouze to teritorium, kde byla dostatečná silničníinfra

struktura. Působení skupin rebelů v odlehlých oblastech státu není vnímáno

mnoha vládami jako zásadní strategický problém, dokud nezačnou ohrožovat

politické elity držících politickou moc v hlavním městě. Lze zmínit levicové

i pravicové rebely v Kolumbii, křesťanské fundamentalisty z Lord Ressistance

Army na severu Ugandy či separatisticky naladěný Bougainville v Pacifiku.

15

2. Definice státu po roce

1945

Situace po roce 1945 je diametrálně odlišná od systému mezistátních vztahů

v předchozích stoletích, který byl charakteristický značnou diverzifikací,

variabilitou existujících entit (kdy existovaly v politickém prostoru nezávislé

státy, impéria, různé formy závislých území – např. kolonie, protektoráty,

vazalské státy aj.), překrývající se suverenitou, existencí velmi omezeného

počtu suverénních států až do roku 1945, kdy suverénní státy byly doménou

především Evropy, Jižní Ameriky a několika výjimek na ostatníchkontinen

tech (např. Libérie, Afghánistán, Etiopie, Egypt, Čína, Mongolsko, Thajsko,

Japonsko, USA, Kanada, Haiti, Kuba, Dominikánská republika, Filipíny,

Austrálie, Irák a další). K rozšíření instituce suverénního státu aradikální

mu nárůstu počtu suverénních států došlo až po roce 1945. V důsledku

jednotlivých dekolonizačních vln došlo k rozšíření suverénních států i do

zbylých kontinentů světa. Snaha mezinárodního společenství etablovat

po roce 1945 instituci suverénního státu coby základní a de facto jediný

plně legitimní skladební prvek uspořádání světa byla formálně úspěšná. Ve

skutečnosti je situace mnohem komplikovanější a svět je nadále rozdělen

mezi předmoderní, moderní a postmoderní oblasti, které reflektují dopady

několika typů procesů eroze suverenity napříč kontinenty. Vedle skutečně

suverénních států existují za oponou politické mapy neuznané kvazistáty

(jako např. Severní Kypr uznaný pouze vládou v Ankaře nebo Taiwanuzna

ný dvaadvaceti členy Organizace spojených národů – zejména mikrostáty

v Pacifiku či Karibiku a Vatikánem) a zhroucené kvazistáty (např. Somálsko).

Kromě formálně závislých teritorií, která si ani nenárokují (či o něj neusilují)

status suverénního státu, existuje několik formálně suverénních, ale de facto

závislých států. Ty se v krajním případě stávají novodobými protektoráty

světových mocností nebo mezinárodního společenství, což je příklad Iráku

v letech 2003–2004 či Bosny a Hercegoviny od roku 1995 do současnosti.

+

PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945

16

K problematice státu přistupují odlišně autoři z oblasti mezinárodního práva, mezinárodních vztahů, politické geografie, sociologie a dalších oborů. Proto se zaměřuji zejména na politickogeografické vymezení státu,nevynechávám významnou sociologickou koncepci státu M. Webera, která úzce souvisí s problematikou vnitřní suverenity a tzv. monopolu legitimního násilí. Rozhodně nelze opominout Úmluvu z Montevidea o právech a povinnostech států z 26. prosince 1933, která byla podepsána mezi americkými státy (mezi signatáře patřily: Argentina, Brazílie, Dominikánská republika, Ekvádor, El Salvador, Guatemala, Haiti, Honduras, Chile, Kolumbie, Kuba, Mexiko, Nikaragua, Panama, Paraguay, Peru, Uruguay, USA, Venezuela) v hlavním městě Uruguaye. Ta definuje čtyři aspekty nezbytné k tomu, aby entita mohla být považována za stát. Podle prvního článku této smlouvy musí každý stát disponovat trvalým osídlením, definovaným územím, vládou a schopností vstupovat do vztahů s ostatními státy. Jedná se o dnes již klasickou definici státu založenou na principu efektivnosti. V oblasti mezinárodních vztahů vychází z této definice například R. H. Jackson. Rovněž klasická definice M. Webera vychází z principu efektivní vlády: „Stát je lidské společenství, které (úspěšně) vykonává monopol legitimního užití fyzické moci uvnitřdaného území“ (Romancov, 2002: 403). Tuto definici státu zmiňují R. H. Jackson a C. Rosberg ve své koncepci juridicial statehood, která vykazuje absenci empirického atributu státu, jímž je centrální vláda schopná vykonávat efektivní kontrolu nad státním územím a populací v něm žijící (Jackson, Rosberg, 1982: 12). Weberovu definici později přijímá i F. Fukuyama, který ji parafrázuje při definici minimálních funkcí státu: „Podstatou státnosti je jinými slovy donucení: elementární schopnost poslat někoho v uniformě a se zbraní, aby donutil obyvatelstvo respektovat zákony státu“ (Fukuyama, 2004: 6). Poněkud odlišný pohled na definici státu nabízí normativní teorie státu, kterou zastává H. Kelsen odmítající Weberovu koncepci státu: „Kelsenovým základním argumentem je, že stát je normativní řád (normative order). Stát je personifikací národního právního řádu (national legal order): je tak proto čistě legálním fenoménem“ (Kreijen, 2004: 46).

Důraz na politickou moc klade při definování státu i politologie. Zpolitologického pohledu je stát definován jako organizovaná politická moc disponující monopolem legitimního násilí (Klíma, 2003: 98). Velmi často je citováno Jellinkovo pojetí státu. Podle této definice se stát skládá: „ „ze státního území, „ z obyvatelstva (lidu) jeho obývajícího, „ z určité organizace tohoto obyvatelstva, která slouží výkonu státní moci“

(Jellinek, 1906: 148, 187, 412–456, citováno dle Jehlička, Tomeš, Daněk,

2000: 222).


Definice státu po roce 1945

17

Významná postava politické geografie M. I. Glassner hovoří o geografických

(území, obyvatelstvo, oběhový systém, ekonomika, administrativní systém)

1

a politických (vnitřní suverenita, mezinárodní uznání) atributech státu.Geografické charakteristiky musí být podle Glassnera splněny v rozumné míře,

což znamená, že například určité teritoriální spory (těch lze identifikovat na

politické mapě desítky až stovky – např. mezi Chorvatskem a Slovinskem,

Irákem a Íránem o hranice na řece Šatt al-Arab) mezi státy o vyměření

hranice či sporná území nebo dočasný kolaps ekonomiky nemohou být

automaticky důvodem k tomu, aby politická jednotka ztratila status státu.

Tři z geografických podmínek, které Glassner vymezuje (ekonomiku,administrativu a oběhový systém), nejsou tradičně vymezovány jako definiční

charakteristiky státu, ale spíše vypovídají o schopnosti státních institucí

vykonávat funkce různého rozsahu (minimální, střední a aktivistické). To

neznamená, že nejsou důležité, ale schopnost státu zajistit určité ekonomické,

administrativní a další funkce považuji spíše za projev efektivní vlády (což

spíše souvisí s vnitřní suverenitou státu).

Podle Glassnera jsou při určování statusu konkrétní politickogeografické

entity rozhodující politické charakteristiky státu

2

, protože v mnoha případech

jsou geografická kritéria poměrně jasná, ale pouze politická kritéria jsou

rozhodující při určování, zdali je určité území státem (Glassner; Blij de, 1988:

37–39). Glassner klade důraz na subjektivní prvek státu (mezinárodní uznání),

o kterém tvrdí, že se jedná o rozhodující charakteristiku při posouzení, zda

1 „Stát je prostor. Jedná se o koncept reprezentovaný určitými symboly a vyžadující (ne vždy však

úspěšně) loajalitu svých občanů. Aby prostor mohl být považován za stát ve striktním slova smyslu,

musí v rozumné míře splňovat následující charakteristiky. 1) Území. Stát musí držet určitou část

zemského povrchu a měl by mít více či méně uznané hranice, i když některé z jeho hranic jsou nejasně

definované nebo sporné. 2) Trvalé osídlení. Oblast bez obyvatel, bez ohledu na její velikost, nemůže být

státem. 3) Vláda. Lidé žijící na určitém teritoriu musí mít nějakou formu administrativního systému

k zajištění funkcí, které obyvatelstvo potřebuje nebo vyžaduje. Bez politické organizace nemůže stát

existovat. 4) Organizovaná ekonomika. Zatímco každá společnost má určitou formu ekonomického

systému, stát má trvalou odpovědnost za mnoho ekonomických aktivit, i když se jedná jen o vydávání

peněz do oběhu či regulaci zahraničního obchodu, a dokonce i tehdy, když jsou ekonomické funkce

zvládány velmi špatně. 5) Oběhový systém. Aby stát mohl fungovat, musí existovat organizovaná

forma dopravy a výměny zboží, obyvatel, myšlenek z jedné části území do druhé. Tyto požadavky na

stát jsou všechny geografického charakteru. Další dva požadavky jsou tradičně z oblasti politických

věd a mezinárodního práva“ (Glassner, Blij de, 1988: 39).

2 „1) Suverenita. Existuje obecná shoda v tom, že stát je suverénní či disponuje suverenitou, ale neexistuje

shoda v tom, co přesně suverenita znamená. V obecném slova smyslu se jedná o moc nad lidmi na

určitém území, která je neomezená zákony pocházejícími mimo jurisdikci tohoto území, či absolutní

nezávislost bez jakékoliv vnější kontroly. 2) Uznání. Aby politická jednotka byla akceptována jako stát,

musí být uznána signifikantní částí mezinárodního společenství – existujících států. Odborníci na

mezinárodní právo se neshodují, zdali takové uznání je deklaratorní či konstitutivní“ (Glassner, Blij de,

1988: 39).


PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945

18

je určité území státem či ne, čímž se přiklání k postoji konstitutivní teorie

a vývoj v politickém prostoru na přelomu 20. a 21. století toto tvrzení do

značné míry potvrzuje.

S otázkou suverénního státu je spojena i otázka podpory (loajality)

obyvatelstva státu. Nicméně tento aspekt není obvykle příliš častozdůrazňován. Výjimkou je například P. Taylor, který poukazuje na fakt, že podpora

obyvatelstva státu byla dlouhou dobu považována za podmínku pro uznání

státu (Taylor, 1999: 558). V současné praxi však není loajalita obyvatelstva,

přes její nesporný význam pro vnitřní legitimitu státu a vnitropolitický

vývoj, obvykle považována za definiční charakteristiku suverénního státu.

Při definici suverénního státu z hlediska politické geografie lze vycházet

z již zmíněných tzv. klasických kritérií státu definovaných Úmluvou zMontevidea o právech a povinnostech států, která definuje klíčové atributy

suverénního státu: „Článek 1 Úmluvy z Montevidea definuje čtyři kritéria

3

,

rovněž označována jako klasická kritéria, která jsou obecně vnímána jako

core státu“ (Kreijen, 2004: 18). Jak poukázal G. Kreijen, jednotlivé definiční

charakteristiky jsou pro existenci státu klíčové. „Pokud se zaměříme na

kritéria státu, měli bychom mít na mysli, že jsou relevantní v otázce nejen

vzniku státu, ale i jeho zániku“ (Kreijen, 2004: 18). Jako suverénní stát je

definována politickogeografická entita splňující následující charakteristiky:

„ Teritorium – stát nemůže vzniknout ani existovat bez vlastního území.

Stejně jako v případě teritoriálního prvku, nepřipouští ovšem mezinárodní

právo vznik ani existenci státu bez obyvatelstva (tím by ostatně bylo

pojmově vyloučeno i uplatňování veřejné moci na dotyčném území). „ Obyvatelstvo – obyvatelstvem se chápe celek jednotlivců obou pohlaví,

kteří spolu žijí na daném území jako organizované společenství. Tato

stručná definice implikuje, zdůrazňuje usedlý, přirozený a trvalý charakter

obyvatelstva. „ Vnitřní suverenita/nezávislost (efektivní a konstitučně nezávislá vláda) –

vnitřní suverenitou neboli efektivní vládou se rozumí konstitučněnezávislá vláda schopná efektivně kontrolovat své teritorium a obyvatelstvo

ve své jurisdikci. „ Vnější suverenita / mezinárodní uznání – mezinárodně uznaná nezávislost.

3 Podle Úmluvy z Motevidea o právech a povinnostech států z roku 1933 musí stát splňovat následující

charakteristiky: 1) teritorium, 2) obyvatelstvo, 3) efektivní vláda, 4) schopnost vstupovat do vztahů

s ostatními státy.


Definice státu po roce 1945

19

2.1 Geografické charakteristiky státu

Suverénní stát musí z definice státu okupovat určitou část zemskéhopovrchu (teritorium je jednou z klasických charakteristik státu), aniž by bylo

definováno, jak má být tato část veliká (více Glassner, de Blij, 1988; Kreijen,

2004; Crawford, 2006 a další). Z tohoto důvodu jsou považovány za plně

suverénní státy i tzv. mikrostáty (jedná se o státy, které mají rozlohu menší

než 1 000 km

2

a na politické mapě světa jich nalezneme dvacet pět). Jen

těžko si lze představit politickou entitu, která by tuto podmínkunesplňovala

4

a zároveň měla status suverénního státu, eventuálně si jej dlouhodobě

udržela i po ztrátě území. Území totiž vymezuje stát v prostoru a vymezuje

sféru realizace jeho kompetencí. Teoreticky si lze představit situaci, žesuverénní stát přijde o své území, aniž by se jednalo o stav způsobený vnějším

vlivem – zejména vojenskou okupací či anexí. V této souvislosti se hovoří

o některých ostrovních státech (např. Maledivy a Vanuatu), kterým reálně

hrozí, že důsledkem vzestupu mořské hladiny dojde k zatopení teritoria státu.

Odlišným příkladem je Nauru, kde se v souvislosti se zhroucenímekonomiky zmiňovala možnost přestěhovat obyvatelstvo například do Austrálie.

Otázkou je, zda by zároveň nedošlo k zániku zmíněných států. Ze současné

reality v politickém prostoru lze zmínit Suverénní řád maltézských rytířů.

V politickém prostoru se jedná o nejkurióznější případ, který politickágeografie zná, protože Maltézský řád neodvozuje svou suverenitu od kontroly

teritoria. Tato skutečnost jej odlišuje od exilových vlád, které také mohou

disponovat vnější suverenitou, ale mají jasně definované území, jež nejsou

schopné kontrolovat.

Druhou geografickou definiční charakteristikou suverénního státu je

přirozená populace. Obdobně jako v případě teritoria není definovánminimální počet obyvatel a za plně suverénní jsou považovány i státy s populací

v řádu několika tisíc obyvatel. Je obtížné si představit politickou jednotku,

která by měla efektivní vládu suverénní na určitém území, vnější suverenitu,

ale neměla vlastní obyvatelstvo. Z historie je známo mnoho případů států,

které přišly o kontrolu nad teritoriem a obyvatelstvem důsledkem debellace.

Pokud stát přijde o kontrolu nad svým obyvatelstvem důsledkem vojenské

okupace, nemusí zároveň dojít ke ztrátě vnější suverenity (za předpokladu,

že dojde k vytvoření exilové vlády, která získá široké mezinárodní uznání).

Existuje množství případů, kdy vláda, jež ztratila vnitřní suverenitu, zůstala

legitimním zástupcem daného státu v očích mezinárodního společenství. 4 „Stát je jednotkou založenou na územním základě“ (Klíma, 2003: 105).



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist