načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Proměněné sny - Petra Dvořáková

Proměněné sny
-4%
sleva

Elektronická kniha: Proměněné sny
Autor:

Máme před sebou materiál, jehož platnost nepomine, protože prchavá svědectví „zezdola“ o církvi v osmdesátých a devadesátých letech budou jednou skutečnou kronikou toho, jak to bylo. ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788074910647
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Máme před sebou materiál, jehož platnost nepomine, protože prchavá svědectví „zezdola“ o církvi v osmdesátých a devadesátých letech budou jednou skutečnou kronikou toho, jak to bylo. Nikoli tedy protokoly ze zasedání biskupské konference či nějaké další dokumenty, které nikdo rozumný nečte. Tyto rozhovory jsou určitou „anatomií“ (většinou) mladých křesťanských životů a jejich nehod. Jednotlivá vyprávění přinášejí svědectví o tom, co je to duchovní moc a jakých destruktivních podob může nabýt. JAN JANDOUREK Díky všem těmto setkáním jsem si uvědomila, že schopnost věřit je pro člověka životně důležitá. Není podstatné, zda věříme v Boha, ve vztah, v budoucnost či cokoli jiného. Důležité je, že to, v co věříme, nás dokáže proměňovat a tím nám otevírat nové možnosti pro další život. Nezáleží na tom, zda se proměna jednotlivých lidí odehrála pozvolna nebo radikálně, směrem k Bohu a církvi, či spíše opačně. Nelze hodnotit, co je správné a co špatné, protože soudit lidský život nenáleží nikomu, ani církvi, nebo dokonce ideologii. PETRA DVOŘÁKOVÁ   Magnesia Litera 2007 za publicistiku   -------- Nedůvěřiví a ustrašení katolíci by se jistě mohli pokusit knihu označit za protikatolickou či proticírkevní. Je to spíše zrcadlo nastavené církevním strukturám a mechanismům, fungování autorit a projevování moci nad lidmi. - Ivan O. Štampach, Dingir Jsou to silná vyznání těch, kteří hledají víru, ztrácejí ji, bojují o ni, bojují s ní, často i proti ní… a dost často bojují sami se sebou. Každý příběh — toť námět na silný román. Jak to, že práci romanopisců odvádějí vnímavé publicistky? - Jiří Trávníček, Host Zkrátka a dobře: Petře Dvořákové se v Proměněných snech podařilo udělat poměrně pronikavou sondu do světa českých katolíků, potažmo českých křesťanů vůbec. - Jan Hron, Literární noviny Hned po domácím násilí patří k nejpalčivějším svědectvím rozhovorů především ty nikoli o štastně sublimované, nýbrž potlačované sexualitě. Petra Dvořáková nashromáždila těmito zvnějšku i zevnitř necenzurovanými výpověďmi knihu tíhy. Tíhy ze svěření. Tíhy, kterou ne každý je schopen unést. Navíc v době, kdy se rodina i celibát rozpadají. - Zdeněk Volf, Host   Petra Dvořáková (nar. 1977) je spisovatelka a scenáristka. Vystudovala střední zdravotnickou školu a absolvovala obor filozofie na FF MU. Do povědomí veřejnosti vstoupila svým debutem, knihou rozhovorů o víře Proměněné sny, za kterou v roce 2007 získala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. O dva roky později jí vyšla druhá kniha Já jsem hlad — příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši. V roce 2013 vydala svou první knihu určenou dětem Julie mezi slovy, za kterou získala ocenění Zlatá stuha v kategorii beletrie pro mládež a Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství; připravuje se její slovinské vydání. Novinka Flouk a Líla z roku 2015 je jejím dalším titulem pro dětské čtenáře. Pro Český rozhlas připravila sérii rozhlasových pohádek a pro Českou televizi řadu scénářů k pořadům pro děti a mládež.

Související tituly dle názvu:
Proměněné sny Proměněné sny
Dvořáková Petra
Cena: 212 Kč
Proměněné sny Proměněné sny
Dvořáková Petra
Cena: 169 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Deset rozhovorů

o iluzích a deziluzích,

které přináší víra

PETRA DVOŘÁKOVÁ

PROMĚNĚNÉ

SNY

Anatomie křesťanských životů

a jejich nehod

Dotknout se ceny života

Mé kněžství bylo jen protahováním

duchovní agonie

Modlím se, aby mě Bůh přijal

jako marnotratnou dceru

Pochopil jsem, že mezi životem

a pouhým poznáváním života

je podstatný rozdíl

Stále v sobě mám podvědomou touhu

znovu zažít tu euforii a blízkost Boha

Stala se ze mě špinavá kočka,

která si líže bolavej zadek,

ale má i něco víc

Věděl jsem, že si svou svatost vybojuji

Z lásky k Bohu jsem chtěla

všechno vydržet

Řekl jsem si, že když mi už nezáleží

na Bohu, svědomí ani církvi,

udělám šťastnou alespoň přítelkyni

Svoboda se pro mě stala

tím nejdůležitějším



PETRA DVOŘÁKOVÁ

proměněné

sny


frontak


BRNO 2016

PETRA DVOŘÁKOVÁ

proměněné

sny

Deset rozhovorů

o iluzích a deziluzích,

které přináší víra


© Petra Dvořáková, 2006

Photography © Petr Francán, 2006

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-064-7 (Formát PDF)

isbn 978-80-7491-065-4 (Formát ePub)

isbn 978-80-7491-067-8 (Formát MobiPocket)


7

Anatomie křesťanských životů

a jejich nehod

/ Předmluva Jana Jandourka /

Kdykoli dostanu k recenzování nějakou náboženskou knihu,

bývám obezřetný. Za celý život jsem četl jen pár „duchovních“

knih, které bych mohl bez výčitek svědomí někomu dopo

ručit ke čtení. Většinou šlo o texty autobiografické. Abych

uspokojil zvědavost: Byla by to Hora sedmi stupňů od Thomase

Mertona, Do nebe zadními vrátky od anglického rabína Lionela

Bluea, Cesta do Damašku, kterou napsal francouzský jezuita

Ignace Lepp, a Paradox křesťanství Grahama Greena. Vlastně

si po výčtu těchto titulů uvědomuji, že bych jich mohl ještě

pár přidat, třeba spis Lionela Bluea Židovská cesta k Bohu nebo

Klíče království od Archibalda Cronina.

Ale zpět k věci. Když jsem dostal nabídku napsatpředmlu

vu ke knize rozhovorů Petry Dvořákové, tak jsem ji přijal,

protože mě vždycky přemůže zjištění, že někdo ke mně ještě

chová tu základní důvěru, že mohu nějaké dílo uvádět nebo

uzavírat, komentovat nebo zaštiťovat a podobně. V někte

rých případech moje činnost na tomto poli nedopadla dobře.

O jistém románu, na kterém nebohý autor pracoval deset let

a byl (kromě té délky) docela ke čtení, jsem napsal věci, které

dotyčného ranily. Psal mi pak dopisy, ve kterých používalob

raty jako „vrazit nůž do zad“ či „rána pod pás“. Proto jsem se

začal držet zásady psát jen o textech, které se mi líbí, pokud

si okolnosti vyloženě nevynutí něco jiného.

Abych to nenatahoval, knížka rozhovorů Petry Dvořáko

vé je dobrá. Proč? Především je to v podstatě dokument

o jedné křesťanské generaci. Řečeno sociologickým jazykem,


8

Dvořáková provedla jakýsi kvalitativnísociologicko-psychologický výzkum. Její „vzorek“, deset osob, které se zevrubně

vyznávají z peripetií svého spirituálního a církevního života, je rozsáhlejší, než je tomu u mnoha bakalářských prací ze společenských věd. Máme před sebou materiál, jehož platnost nepomine, protože prchavá svědectví „zezdola“ o církvi v osmdesátých a devadesátých letech budou jednou skutečnou kronikou toho, jak to bylo. Nikoli tedy protokoly ze zasedání biskupské konference či nějaké další dokumenty, které nikdo rozumný nečte. Důležité je právě ono „zezdola“. Máme zde dobrá svědectví, která křesťanský svět nedávné minulosti a přítomnosti mapují — abych si trochu přihřál svou polívku, tak je to třeba kniha rozhovorů s Tomášem Halíkem Ptal jsem se cest, ale také rozhovory s JanemKonzalem nebo historie podzemní církve autorů Petra Fialy aJiřího Hanuše. Jenomže to všechno jsou svědectví hodnostářů nebo křesťanských celebrit, nebo o nich tyto knihy aspoň pojednávají. Takové vzpomínky Václava Vaška Ne vším jsem byl rád jsou něčím jiným, protože autor, velmi úctyhodný pán, patří k úplně jiné generaci. Všechno ostatní jeroztroušeno na papírech, v článcích nebo v internetových debatách a nakonec zřejmě utone v proudu času. Petra Dvořáková kus tohoto světa zachránila, protože konečně udělala, co měl už dávno někdo udělat a neudělal (ani já jsem to neudělal,protože jsem na to příliš zaměstnaný, skeptický a líný, tak co si budu stěžovat). Tyto rozhovory jsou určitou „anatomií“(většinou) mladých křesťanských životů a jejich nehod. Jednotlivá vyprávění přinášejí svědectví o tom, co je to duchovní moc a jakých destruktivních podob může nabýt. K nejlepšímpodle mne patří vyprávění Evy, ženy, která se dokáže vyjádřit přiléhavým obrazem. O knězi, který jí dávalpseudopsychologické duchovní rady, například vypráví: „Během pár dnů úplně rozdrtil celý můj život. Prostě jel jak buldozer, který je pro Boha schopen zlikvidovat člověka.“ Lakonickévyjádření hodné svou úderností moderní spisovatelky. Nebo třeba věty o jejím duchovním prozření následkem poporodních kom plikací a fyzického utrpení: „Myslím, že toto byly dny mé ženské iniciace. Dny, kdy se z naivní, čisté holčičky stala

9

ženská. Taková špinavá kočka, která si líže bolavej zadek, ale

má i něco víc. Má schopnost vidět rány ostatních koček,sou

cítit s jejich bolestí, má schopnost lízat jejich krvavé zadky

a milovat je špinavé, stejně jako jsem od těchto dnů bylašpi

navá já.“ Žádné prvoplánové nářky o tom, jak je jí zle; je zde

silný obraz, který mluví sám za sebe.

Téměř všechny konfese v této knize jsou poměrně kritické

k církvi jako instituci. Nikoli však na základě teorií, kterými

by se dotyční snad nakazili na nějakých liberálních univer

zitách, ale na základě své osobní zkušenosti. Podtrhují tím

staré úsloví: Contra factum non valet argumentum. Volněpřelo

ženo: Proti faktům se nedá nic říci. Na následujících stránkách

však najdeme ještě něco: totiž že lidská zkušenost s vírou není

jednoznačná. Někomu víra život zničí, někomu zachrání.Pří

běh feťačky Lenky, dcery katolického disidenta, ukazuje právě

tuto další stránku náboženství. Lenka tomu říká být „sjetý na

Bohu“. Lenku příklon k víře a vstup do řádu zřejmě udržel

nad hladinou. Kdyby se Eva církve držela, asi by ji to zničilo,

kdyby se jí Lenka nedržela, byla by možná už po smrti. Veves

míru nenajdeme žádný pevný bod, na kterém bychom mohli

stanout a říci, že: 1) Náboženství je dobré, to jen lidé ho špatně

„dělají“; 2) Náboženství je destruktivní a dělá i z dobrých lidí

trosky. Zvnějšku tento spor nemůžeme rozhodnout.

Dalším společným rysem těchto vyprávění, který nelze pře

hlédnout, je selhávání těch, kteří by selhávat neměli:duchov

ních, psychiatrů, rodičů, přátel. Místy se nám odkrývajípří

běhy, za které by se nemusel stydět ani Francois Mau riac —

navenek zbožnost, doma násilí a nenávist. Rozjetá mašina

rituálů a děsivá uzavřenost, snaha vyloučit každého, kdo mys lí

a jedná jinak; proti tomu pak donkichotská snaha posled

ních několika lidí, kteří to ještě nevzdali a jejichž jedinouod

měnou je, že jednají podle svého přesvědčení. „Bůh je pro

mě důležitý, ale náboženství mi škodilo,“ říká devětatřiceti

letá Anna. V takovém vyjádření je značná dávka duchovní

dospělosti.

Ne každá postava v této knize představuje katolickou nebo

postkatolickou osobnost. Představena je i žena zcelaponoře

ná v cosi, čemu běžně říkáme lidová zbožnost, učeněji třeba

křesťanský synkretismus na hranici ortodoxnosti. Svůj život

řídí podle toho, co poznala na místech soukromých zjevení,

jako je třeba Turzovka. Podobá se baroknímu člověku, který ve všem nachází znamení. Doma má růžičku na baterku,

která sama od sebe zahraje, když Panna Maria dává oné ženě

nějaký pokyn. Je to žena nesmiřitelné víry a oběti pro druhé, která žije ve světě znamení a biblické pravdy. Byly to snad právě takové české ženy, o kterých kdysi Silvio Piccolomini prohlásil, že znají Bibli lépe než mnohý italský biskup? Vkaždém případě má tato bytost pocit, že jí funguje to, co jiným selhalo. U některých dalších svědectví máme pocit, že dotyčnémurozumíme více než on sám sobě; máme dojem, že na své cestě ještě nedorazil dost daleko. Jak se říká, „já na jeho místě...“ Jenomže nikdo z nás není na jeho místě. A zde bude nejlépe rozvahy nad tímto textem ukončit. Stylové by zřejmě bylo, kdybych se nyní podělil o svou vlastní duchovní minibiografii, podal krátký náčrt cesty konvertity od podezřelých východisek, jako je Moodyho Život po životě, Ráčkovy Církevní dějiny, Parapsychologie Břetislava Kafky, Tomáškův katechismus, přes teologii osvobození, Waltera Kaspera a Drewermanna až po současnost, kdy (každé) náboženství pokládám za metaforu, za pravdu pravdivější než pravda, kdy věřím v nesmrtelnost lidské duše, a dokonce i v odpustky, ale některé jiné kapitoly víry mě naplňujíhlubokými pochybnostmi. Mohl bych napsat o tom, jak jsem byl coby novinář vyslán do Kolína na setkání mládeže s papežem, jak jsem byl z tohoto úkolu upřímně zděšen a jak se mi tam nakonec dost líbilo — především proto, že jsem s tím všímneměl nic společného — a mohl jsem si vyzobat jen ty katolické rozinky, které jsem chtěl. Ale to si nechám na jindy. Tohle není moje kniha. Chci jen jednoduše říci, ať si lidé tyhle rozhovory pozorně přečtou — nebude to ztráta času...

11

Dotknout se ceny života

/ Úvodní slovo autorky /

Myšlenka uskutečnit rozhovory s lidmi, jejichž osudy jsou

spojeny s vírou v Boha a životem v církvi, se zrodila napo

čátku roku 2004. V té době se mé těžce nemocné dítě ocitlo

v ohrožení života. Celé noci jsem nad ním seděla a v podivné

atmosféře strachu a bolesti jsem víc než kdy jindy přemýšlela

o smrti a o smyslu událostí, které zasáhly můj život. Krátce po

těchto zkušenostech jsem zhlédla dokument, ve kterémřehol

níci a řeholnice hovořili o svých životech, o utrpení a o Ježíši

Kristu jako Spasiteli, který léčí každou bolest. Jejichvyprá

vění mi bylo srozumitelné, protože jsem sama žila mnoho

let uvnitř církve. Uvědomovala jsem si, že ještě před něko

lika lety bych mluvila a myslela stejným způsobem jako oni

a přede vším bych věřila v ony absolutní pravdy, které tito lidé

předkládali jako zdroj svého štěstí. V perspektivě posledních

událostí mého života jsem pak o to intenzivněji nahlédlaob

rovský kontrast, který vyvstával mezi několika etapami mého

žití. Viděla jsem, že v průběhu let jsem se natolik změnila, že

víra a postoje těchto řeholníků se pro mě staly něčím naprosto

cizím. Nutně jsem si musela položit otázku, proč jsem se takto

proměnila, co a kdy mě posunulo do jiného myšlenkového

rozpoložení a jak je možné, že jsem svou proměnu vlastněne

postřehla? A právě tehdy jsem pochopila, že rozložím-li život

na jednotlivé okamžiky či události, nikdy proměnunezachy

tím. A že jediné, čím se jí mohu alespoň částečně dotknout, je

příběh. Neboť ten dokáže pojmout události i časovou linku,

jež proměnu utvářejí.

V duchovním životě bývají proměny velmi radikální, protože

se odehrávají vůči neproměnným pravdám, které církevpředkládá jako absolutní hodnoty. Tyto změny pak nezůstávají jen v duchovní rovině, ale postupně zasahují člověku do všech dalších oblastí. První rozhovory vznikaly z náhodných setkání, později jsem si sestavila volnou typologii, podle které jsem příběhyvyhledávala. Nalezená vyprávění záměrně neočišťuji od známek povahových rysů a subjektivních pohledů jednotlivých osob, protože i ty utvářejí jejich osudy a podílejí se na jejich proměnách. Na cestě za příběhy jsem potkala mnoho lidí s různými osudy. Některé mi byly vzdálené, některé natolik blízké, že jsem při jejich psaní plakala. Ale díky všem těmto setkáním jsem si uvědomila, že schopnost věřit je pro člověka životně důležitá. Není podstatné, zda věříme v Boha, ve vztah, v budoucnost či cokoli jiného. Důležité je, že to, v co věříme, nás dokáže proměňovat a tím nám otevírat nové možnosti pro další život. Nezáleží na tom, zda se proměna jednotlivých lidí odehrála pozvolna či radikálně, směrem k Bohu a církvi, či spíšeopačně. Nelze hodnotit, co je správné a co špatné, protože soudit lidský život nenáleží nikomu, ani církvi, nebo dokonce ideo logii. Děkuji odvážným lidem, kteří mi dokázali odhalit své nitro s radostmi i ranami, které v sobě nesou. Díky nim jsem mohla znova a jinak pohlédnout na život a dotknout se jeho ceny.

Petra Dvořáková (petkouk@seznam.cz)


13


14


15

Mé kněžství bylo jen protahováním

duchovní agonie

/ Mirek, 31 let, ženatý /

Mirku, jaké bylo tvé dětství?

Dětství bylo fajn a rád na ně vzpomínám. Samozřejmě se

vyskytly problémy, které souvisely se vztahem mezi rodiči,

z tohoto pohledu to u našich rozhodně ideální nebylo. Otec

občas míval nějakou ženu mimo manželství. Později jsem se

dověděl, že mám asi o deset let starší nevlastní sestru. Ale ve

své rodině jsem byl jedináčkem. V dětství člověk tyhle věci sice

vnímá, ale jejich hlavní dopad se asi projeví až později. Na

druhou stranu jsem ve své rodině měl vždycky velkou jistotu,

že mám někde oporu. Byla to jistota, že se o mě postarají,

jistota, že mě mají rádi. Vždycky jsem se tam rád vracel a měl

zvláštní pocit domova jako jediného místa na světě. Věděl

jsem, že ať provedu cokoliv, budu tam vždycky přijat. Bylo

to pro mě nesmírně důležité. Později jsem se setkával s lidmi,

kteří tento pocit domova neměli a připadali mi vykořenění.

Jezdit domů bylo vždy důležitým prvkem mého života.

Byli tví rodiče věřící?

Otec, ač si myslím, že věřící byl, víru nepraktikoval. Mož

ná že tyto věci byly pro něho samého určitým tajemstvím

a současně i on byl tajemstvím pro celé okolí. Ale možná díky

tomu, že sám si nebyl ve víře jistý, nechával otevřené možnosti

jiným. Matka naopak byla hodně věřící, takže to byla ona,

kdo mi předával víru. Nepopírám, že v tom často nechybě

lo i nucení. Byla v tomto ohledu ze staré školy, takže žila

s pocitem strachu z Boha a to přenášela do mé náboženské


16

výchovy. Ale ono na tom až tolik nezáleží, protože člověk si

stejně musí projít svou osobní konverzí, jestliže má být jeho

víra živá.

Kdy a jak tedy proběhla tvoje konverze?

Jako dítě jsem chodil do kostela proto, aby byl doma klid, aby

mi rodiče nenadávali, aby matka nebyla smutná. V určitém

věku jsem zjistil, že mi to nestačí. Uvědomil jsem si, že buď

nebudu chodit do kostela vůbec, nebo s tím něco udělám.

Poprvé jsem si to asi uvědomil v pubertě. Moje konverzesou

visí s tím, že jsem začal pravidelně chodit na mše. Studoval

jsem na církevním gymnáziu, takže to bylo přirozeně pod

porováno. Viděl jsem, že mi to začíná něco dávat, že mám

v sobě pokoj do celého dne, cítil jsem se díky tomu vpoho

dě. Bohužel vedlejším produktem konverze bývá i fakt, že si

každý hned představuje, že z něj bude farář nebo jeptiška. Je

to stejné, jako když se člověk zamiluje a chce být stále s tím,

koho miluje. Jenom ty růžové brýle má nasazeny ve vztahu

k Bohu a církvi.

Proč jsi šel na církevní školu?

Původně jsem chtěl na státní gymnázium, ale maminka přišla

s nápadem, že se otvírá tato škola a že to musíme posílit.Ří

kal jsem si škola jako škola, bylo mi to jedno. Téměř všechno

ohledně přijetí vyřídila ona.

Jak jsi začal uvažovat o kněžství?

Začalo mě to napadat už kolem šestnáctého roku a určitě to

mělo spojitost s tím, že mezi rodiči všechno vypadalo naroz

vod. Představa spokojeného manželského soužití, kdy tonor

málně klape, se mi zdála nereálná. Všude jsem jen slyšel, jak

jsou vztahy v rodinách hrozné. Ani v širší rodině to nikomu

neklapalo. Zdálo se, že kněžství je něco, co mi dokáže dát vše,

po čem jsem tenkrát toužil, že mě dokáže naplnit. Vmanžel

ství jsem naději na spokojený život neviděl. Pod vlivem těchto

událostí jsem pak šel za svým cílem, možná i slepě. Negativní

stránky jsem nechtěl vidět. Můj pohled byl určitě omezený,

což pro volbu povolání nebylo dobré. Je fakt, že jsem se také


17

nechtěl vzdát toho, co jsem si v sobě vybojoval i navzdory

svému okolí.

Kdy jsi šel do semináře?

Bohužel hned po absolvování gymnázia. Když to vidímzpět

ně, myslím, že to není správné. Dnes vím, že kněžství by mělo

vyrůstat nejen z rozhodnutí na střední škole. Chybí pakne

zbytný mezičlánek. Velkou výhodu zažívá ten, kdo poznal, co

to znamená chodit do normální práce, vstávat, žít normální

dospělý život. Po současné zkušenosti se svým dítětem bych

každému faráři přál, ať si vyzkouší, jaké to je, když dítě brečí

několikrát za noc, nemůže se utišit a člověk neví, co s ním.

Zdá se mi, že kněžství je odtržené od reality. Byla by alesamo

zřejmě otázka, jak skloubit například rodinu a kněžství.

Jak jsi prožíval seminář?

V semináři se mi líbilo. Utvrdil jsem se tam v tom, že mám být

knězem. Hlavní, co mě tam drželo, bylo skvělé společenství

lidí. Byli jsme takový ročník, který „táhl za jeden provaz“, měli

jsme spoustu zážitků. Naše přátelství bylo dáno už jen tím, že

jsme tam byli společně od rána do večera, tvořili jsme jednu

rodinu. Každý se snažil být dobrý. Člověk se tam naučil být

součástí společenství, nežít jen jako jednotlivec, něco dělat

pro druhé. Další dobrou věcí bylo i to, že jsem se ve všem

naučil postarat sám o sebe.

Jak jsi vycházel s představenými?

O představených se dá hodně diskutovat. Zdá se mi, že čím

déle tam některý z nich byl, tím se z něj stával větší blázen.

Jako by časem ztráceli schopnost rozumně uvažovat.Samo

zřejmě nastavení výchovy v semináři je stejné, jako bylo před

sto padesáti lety, nikam se to neposunulo. Řád schvalujíbis

kupové, jejichž myšlení je také z té doby. Představení byli

velmi radikální v tom, že jsme přesně na čas museli být na

určitém místě a mít splněny předepsané věci. Na modlitby

do kaple chodil rektor, seděl vzadu a pozoroval, zda jsme

přítomni všichni. Pokud někdo nepřišel, začal mu promlouvat

do duše. Vedl řeči, zda to neznamená, že nemáme povolání.


18

Nutilo nás to k tomu, že jsme se buď začali schovávat, nebo

jsme modlitby dodržovali kvůli představeným, ale Bůh šel

stranou. Také jejich takzvaná formace mi přijde odtržená od

reality. Určitě, má-li být člověk knězem, musí se naučit žít v ti -

chosti s Bohem. Ale nemyslím si, že tomu pomůže například

to, že se na noc zamyká seminář. Jako by tam nebyli dospělí

lidé. Stalo se, že jsme buď zůstali venku, nebo lezli v noci přes

zeď. Jen jsme tím na sebe upozorňovali lidi z města.

Proč se seminář zamykal?

Bylo to vedeno myšlenkou, že se máme s pokorou omezit ve

svých právech. Nemyslím si, že to může nějak pomoci vdu

chovním životě. Právě životní volnost podle mě naučíčlově

ka nejlépe samostatně se rozhodovat a hospodařit s časem.

Za zamčenými dveřmi semináře je svět sám pro sebe, který

na první pohled může v mnohém ulehčit život. Člověk za

mnoho věcí vůbec nenese zodpovědnost. Ale když jsou tito

lidé potom vypuštěni do reálného života, je to problém.Bis

kupové samozřejmě zdůrazňují, jak je tento způsob výchovy

nezbytný, ale přijde mi to směšné. Tak jak vypadá současná

církev, tak vypadá i seminář. Všechno je zkostnatělé. Církev se

ptá, proč je málo lidí v kostelech. Je to jednoduché: ne existuje

žádná koncepce. Všechno se dělá jako nějaká hurá akce, do

budoucna není žádná vize. Odvolávají se jen na inspiraciDu

chem Svatým.

Nepochyboval jsi, že máš být knězem?

Postupně jsem došel až k jáhenskému svěcení. Měl jsemob

čas krize, ale v jejich řešení sehrála roli maminka. Pobízela

mě, ať vydržím do konce, a pak uvidím, zda se dát vysvětit.

Samozřejmě že první nadšení bylo dávno pryč. Uvědomoval

jsem si, že je důležité uchovat si své myšlení, nebýt jen ovce

ve stádě, která přijme všechno, co jí řeknou. Představení v nás

živili představu, že my jsme ti vyvolení, a když odejdeme,

Bůh za námi bude smutně hledět. Bude zklamaný, jak od

cházíme do hříšného světa. Nejhorší je, že toto klidně řekne

biskup. Zažil jsem jednoho kluka, který v pátém ročníkuode

šel ze semináře. Krátce nato byl v Tatrách a zabil se při pádu


19

z Gerlachu. Na to konto jeptišky naznaly, že to je prý za to,

že opustil seminář. V církvi se mnohdy míchá pověra s vírou.

Bohužel, proti lidské hlouposti je člověk bezbranný. Žijeme

v jednadvacátém století. Věřící se často honosí svou vírou ato

lerancí. A ani je nenapadne, že toto vlastně nově zpřítomňuje

čarodějnické procesy či čarodějnické cejchování. Je svýmzpů

sobem jedno, jestli dřív člověka upálili anebo se zabil pádem

ze skály. Důležité je, jak si to někteří v církvi interpretují. Ale

necítím za to nenávist k církvi, spíš smutek.

Jaké bylo tvé jáhenské místo?

Nastoupil jsem do jednoho menšího města. Byl jsem vmno

hém dost svéhlavý a ono není vždycky záhodno, když člověk

nešlape brázdu. Ale bylo to docela dobré místo. Jenže po„vy

puštění“ ze semináře jsem měl slabost pro ženy, pro vztahy

s nimi.

Měl jsi tam dívku?

Měl, ale nechci to úplně zjednodušit. Byla to dívka mého

spolužáka z gymnázia, měli se brát, a ona od toho ustoupila.

Vypadá to docela hnusně, když takhle člověk přeberekama

rádovi holku. Ale nejde říct, že to bylo doslova přebrání. Už

to, že jsem byl vysvěcen na jáhna, pro mě představovalo silnou

zábranu k nějakému ramenatému chování. Spíš jsemnedomy

slel konec. Nedomyslel jsem, že to není jen o mně samém, ale

i o té druhé straně. Protože to byl vztah oboustranný, hodně

jsem uvažoval, že skončím s jáhenskou službou. Potom mě

ale přeřadili do jiné farnosti. Náš vztah sice ještě chvílipokra

čoval, ale tím, že jsme byli od sebe odloučeni, to bylo hodně

jiné. Prožíval jsem těžké chvíle a nevěděl, co dělat. Myslím, že

tyhle věci by si člověk měl prožít předtím, než přijde dosemi

náře. Ale zaplať pánbůh, že jsem je prožil alespoň někdy. Měl

jsem ji hodně rád a intenzivně jsem myslel na odchod. Proto

jsem také požádal o odklad kněžského svěcení. Ten vztah ale

za několik měsíců skončil. Asi žádná holka nevydrží čekat

na kluka, který je jáhnem, potažmo knězem a neví, jak se

rozhodnout.


20

Jak jsi snášel rozchod?

Ještě dlouho poté jsem si uchovával naději. Bylo to na mě

moc, všechno se hroutilo a kazilo. Uvažoval jsem, že si něco

udělám. Tenkrát jsem skutečně dopadl na dno. Seděl jsem

v křesle a nevěděl, co dál. Naštěstí přišla kamarádka a jen tím,

že si se mnou normálně popovídala, mi pomohla z nejhor

šího. Je fajn, že člověk má přítele pro chvíle, kdy je mu fakt

zle. Viděl jsem mnoho kněží, kteří nikoho takového neměli.

Snad to určitým způsobem probírali alespoň mezi sebou. Čím

pak byli starší, tím byli uzavřenější. Stali se z nich samotáři,

kteří bydleli na zanedbané faře a nikdo je neměl rád. Řekl

jsem si, že život s Bohem má smysl, a vnitřně jsem se navrátil

ke kněžství. Za nějakou dobu jsem sám požádal o kněžské

svěcení.

To proběhlo bez problémů?

Tentokrát naopak svěcení odmítl biskup a já dodnes nevím

proč. Měl jsem kusé informace, že mě snad můj farářozna

čil za počítačového maniaka. Nepochopil jsem to. Nepova

žoval jsem za špatné, když se duchovní osoba věnuje svému

koníčku. Byly na mě i takové stížnosti, že jsem odešel příliš

brzy z adorace a podobně. Nikoho nezajímalo, že jsem měl

předtím dvě kázání, odučil jsem náboženství a pak jsem byl

v kostele — když jsem si dovolil odejít o deset minut dřív,

byl jsem špatný. Ještě jako jáhna mě převeleli do pohraničí.

Tam jsem začal velice dobře a myslím, že to byl můjnejhez

čí rok z doby jáhenství. Měl jsem skvělého faráře, dokázal

chápat normální lidské věci, nechával mi v duchovním životě

volnou cestu. Čas od času tam přišel nějaký dospělý člověk

a chtěl se nechat pokřtít. Po čase to byla slušná skupinka lidí,

kteří se u mě pravidelně scházeli. A mnohdy to byli velmi

netuctoví lidé. Vzpomínám na jednu holku, která se věnovala

kartářství a magii a skrze to přišla až ke křesťanství. Nebo jiná

vlastnila takové ty pochybné salony. Najednou člověk úplně

vypadne z role duchovního, který o víře něco ví, a smeká před

lidmi, kteří se navzdory všemu, co kolem vidí, k víře dostanou.

Svým způsobem jsem je nešetřil a říkal jim pravdu o tom, jak

to v církvi vypadá. Ale oni přesto uvěřili.


21

Jak jsi v té době snášel celibát?

Hodně jsem se snažil, chtěl jsem být vysvěcený. Vydržel jsem

to asi tři čtvrtě roku. Vždycky to u mě zkrachovalo na mé

touze pomáhat druhým. Dokázal jsem dobře komunikovat

se ženami, hodně se mi svěřovaly. Jenomže je v tom i velké

nebezpečí, že to přeroste v zamilovanost. Jednoho dne jsem

potkal holku, která mne zaujala po všech stránkách. Věděl

jsem, že je to láska na celý život, ta jedinečná absolutní láska.

Ale držel jsem se zpátky a nezašlo to mezi námi daleko.

Uvažoval jsi znovu o odchodu?

Myslím, že tenkrát jsem udělal největší blbost svého života.

Když jsem odcházel z předchozí farnosti, zařekl jsem se, že

jestli se mi ještě jednou stane, že se takhle zamiluju, takode

jdu a vysvětit se nenechám. Dělal jsem všechno možné, snažil

jsem se to vydržet, žít poctivě a svědomitě. Ale najednou to

zase přišlo. Možná si o mně mnozí říkali, že je hrozné, jak se

chová vysvěcený člověk. Ale prostě si mě to našlo. A byla moje

strašlivá chyba, že jsem tenkrát neodešel.

Jak jsi prožíval své kněžství?

Mé kněžství bylo už jen jakési protahování duchovní ago

nie. Ve skutečnosti bych nejraději dělal obojí, žil se ženou

i vykonával kněžství. Ale to bohužel nejde. Po svěcení mě

přeřadili do další farnosti, kde to bylo neúnosné. Bylo to po

takovém hojném roce, kdy se mi dařilo v pastoraci, kdy jsem

viděl, že víra má smysl. Najednou jsem byl na faře, kdebyd

lel starý děkan se svou sestrou. Ta dirigovala úplně všechno.

Nejhorší bylo, že se chovali jako ti, kdo mají patent na rozum.

Všechno nové odmítali jako špatné. Tenkrát se mi napros

to všechno zhnusilo a já začal na faře trávit minimum času.

Dělalo se mi zle z toho, jak pomlouvali biskupy, a když potom

biskup přijel, oba mu lezli do zadku. Farnost bylazdeformo

vaná, lidé tam kvůli děkanovi a jeho sestře už ani nechtěli do

kostela chodit. Vím, že mnozí řeknou, že tohle všechno se dá

překonat. Já to ale nedokázal. Děkan mě ponižoval,vypiso

val mi z kanonického práva povinnosti kaplana a všelijak mě

urážel.


22

Scházel ses s přítelkyní i po svěcení?

Náš vztah byl zase ovlivněn tím, že jsme od sebe byliodlou

čeni. Ale asi neskončil nikdy. Jenom se to přerodilo do jiné

polohy, do hezkého přátelství. Dospěli jsme k tomu, že jsme

to udrželi ve slušných mezích.

Myslíš, že jsi v této farnosti měl problémy jenom ty?

Ti, co tam byli přede mnou, vydrželi, a dokonce tvrdí, že byli

spokojeni. Ale já tomu nevěřím. Nikde už o tom alenemlu

vím, protože mě ostatní mají za hlupáka.

Jak jsi tedy sloužil ve farnosti?

Znal jsem tam jednoho kluka, který těžce onemocněl a umřel.

V době nemoci jsem mu byl nablízku, a tak jsem poznal jeho

přátele i Marcelu. Díky nim jsem se dostal do skupiny lidí,

kam pravověrní katolíci nezabloudili. Chodil jsem dojedno

ho baru, kde jsem si našel hodně kamarádů, kteří měli zájem

o křest. Cítil jsem se tam přijímaný jako naprosto normální

člověk. Bylo mi tam mnohem lépe než na faře mezi katolíky.

Hodně jsem se tenkrát sblížil s Marcelou. Dokázal jsem se jí

se vším svěřit, povídali jsme si o osobních věcech a našená

klonnost rostla. Poznal jsem blíž i její rodinu, ke které měla

velkou vazbu. Najednou jsem viděl, že jsou i rodiny, které

můžou dobře fungovat, bylo to pro mě přitažlivé. Umocňoval

to i fakt, že jsem byl vnitřně oslaben svou zoufalou situací na

faře. Měl jsem pocit, že alespoň něco mám. Scházeli jsme se

a Marcela najednou otěhotněla.

To musel být pro tebe průšvih?

Tím začal nový kolotoč. S její rodinou to bylo bez problémů.

Ale to, co jsem zažil od lidí kolem sebe, na to do smrtinezapo

menu. Nastalo tvrdé, asi tříměsíční, období. Marcela nebyla

tou absolutní láskou na první pohled, ale ten vztah byl cenný

tím, jak rostl a jak jsme si ho vybojovali. Pochopil jsem, že

skutečný vztah je o tom, že roste. A láska nabývá hodnoty tím,

že si ji vybojuješ. Ale nebylo to vždycky jednoduché, Marcela

měla často svou hlavu. Přesto jsem viděl, že to stojí za to.


23

Jak jsi to oznámil děkanovi a biskupovi?

Už jsem zvažoval, jak oznámit odchod, když si na mě děkan

pozval dalšího faráře a snažili se mě nějak zformovat a mluvit

mi do duše. Strašně mě dusili. Bylo to neskutečněponižují

cí. Asi chtěli postupovat podle Bible, kde se říká něco v tom

smyslu, že máš-li bratra, co se odchýlí, domluv mu osamo

tě, když neposlechne, pozvi si další, a neposlechne-li znovu,

řekni to církvi. Asi měli pocit, že splnili příkaz Písma. Krátce

nato jsem se na kněžské schůzi dostal do konfliktu s jedním

knězem. Tvrdil, že kněžství je víc než manželství, a popíral,

že je v církvi tolik homosexuálů, kolik se uvádí. Dovolil jsem

si mu odporovat a byl z toho pořádný poprask. Měl jsem za

své chování dostat důtku od biskupa. Argumentoval jsemlite

raturou, ale bylo mi řečeno, že i kdyby to byla pravda, neměl

jsem o tom mluvit. Nevadí mi homosexuálové v církvi. Vadí

mi, že se církev tváří, že tam nejsou. Šlo mi jen o to, abychom

uznali, že takové kněze máme. Pokud žijí dobrým životem,

nejsou o nic horší než heterosexuální kněží. Na druhou stranu

společnost je taková, že na to najednou poukáže a řekne, že

máme homosexuální kněze. Dokud bude církev tyto věciza

pírat, bude trnem v oku společnosti. Než mi stihli dát důtku,

řekl jsem biskupovi, že čekám s Marcelou dítě.

Jak konkrétně proběhl tvůj odchod?

Strávil jsem dva týdny v klášteře, kde jsem vše promýšlel. Řešil

jsem to i s psycholožkou. Mrzelo mě, že i lidé v církvi, které

jsem považoval za autority, mi radili, ať zůstanu, že se to dá

vždycky nějak udělat. Doporučovali, ať rozhodně neopouš

tím kněžství a jezdím k rodině na víkendy. Ale cítil jsemzod

povědnost za ženu i dítě. A nedokázal bych lidem v kostele

takhle lhát, vykládat jim o desateru, a sám je tak zásadněpo

rušovat. Ohromovalo mě, jak lidé, kteří se stavěli jako hluboce

věřící, mě nutili do takové lži. V tomhle se mi líbilo odbis

kupa, že mi na rovinu řekl, že by byl raději, kdybych odešel.

Mělo to samozřejmě i jiný důvod — chtěl se mě zbavit,proto

že jsme si nikdy nepadli do oka. Je fakt, že svým způsobem se

člověku špatně odchází i proto, že ztrácí svou svatozář, oltář,

na který si ho lidé rádi stavějí. Po návratu z kláštera už věděl


24

všechno i děkan a okamžitě mě poslal na dovolenou, než se

to nějak vyřeší.

Uvědomoval si svůj podíl na tvém odchodu?

Jednou za mnou přišel a ptal se mě, jestli za to může on. Řekl

jsem mu, že do jisté míry ano, a on z toho byl úplně vyděšený.

Nedávno jsem se od známé dozvěděl, že se jí na mě zase ptal

a že se stále trápí a klade si to za vinu. Na jednu stranu jsem

si řekl, že jsem mu to tenkrát neměl říkat, na druhou stranu

kdyby měl čisté svědomí, tak na to dávno nemyslí. Z farnosti

jsem odešel celkem v poklidu. Později jsem se dozvěděl, že

po mém odchodu v rámci mše nový kněz varoval, že církev

nemůže souhlasit se všemi názory, které jsem měl.

Jak na odchod reagovala tvá rodina?

Nejhorší byla asi moje teta, která mě přesvědčovala, ať sevrá

tím, že ona se za mě bude bít jako archanděl Michael. Byl

to naprostý středověk. S maminkou to bylo taky hodnětěž

ké. Svým způsobem se jí zbořil sen. Tatínek už byl po smrti,

prožila si těžký život a já byl poslední, kdo jí zbyl. Byla na

mě proto hodně zaměřená. Najednou jsem patřil jiné ženě,

a navíc takové, která svedla kněze — co to asi musí být zač...

Narozením syna se to ale hodně zlepšilo.

Žádáš do Říma o laicizaci?

Vím, že je to možné a mohli bychom potom s Marcelou chodit

ke svátostem, ale nežádám. Jednak je to nesmírně ponižující

proces, ale hlavním důvodem je pro mě fakt, že ačkoli mám

rodinu, tak knězem jsem do konce života. Vím, že to, co jsem

udělal, nebylo adekvátní, a to, že nemůžu ke svátostem, beru

jako určitou formu pokání. Nevím, proč bych měl jako kněz

mít zase nějaké výjimky. Rozvedení lidé, kteří žijí v novém

svazku, také ke svátostem nemohou. Bylo by to nefér.Laicizo

vaný kněz je zbaven možnosti ještě někdy v životě vykonávat

kněžství, na druhé straně knězem stejně zůstává navždy. Má to

pro mě otevřený konec. Je to i otázka toho, kam bude církev

směřovat. Myslím ale, že potřebuje radikální změnu.


25


26


27

Modlím se, aby mě Bůh přijal

jako marnotratnou dceru

/ Marta, 58 let, rozvedená /

Byla jsi, Marto, vychovávaná křesťansky?

Maminka byla hodně zbožná. Vždy první neděle v měsíci

chodila na pobožnosti, kde se za nás modlila. Přesto mi víra

nic neříkala. Chodila jsem do kostela z tradice, ale i topře

stalo po sňatku s mým prvním mužem. V jeho rodině se do

kostela nechodilo vůbec. Nemodlila jsem se, ale myslím, že

pro manželství jsem dělala všechno. Nikdy jsem nelenošila,

prala jsem, vařila, žehlila. Snažila jsem se, aby všichni byli

spokojení. Ráda jsem sebe i dcery hezky oblékla. A taky jsem

nikdy nebyla závistivá. Lidi se mě ptali, jestli něco dostávám

od tchyně, ale já odpovídala, že nic nechci a nečekám. Stačilo

mi, když maminka jednou za čas poslala husu. Přestože jsem

pro rodinu dělala první poslední, manžel mi byl nevěrný.Ten

krát jsem hned chtěla rozvod a on souhlasil.

Zůstala jsi sama?

Brzy jsem si našla přítele, cizince. Po krátké známosti jsme se

vzali a on se ke mně nastěhoval. Ale brzy po svatbě se hodně

změnil. Začal podnikat, dávala jsem mu peníze, ale chtěl jich

stále víc. Nutil mě, ať prodám byt i chatu, aby měl na své

podnikání. Ale všechno ostatní, co se podnikání týkalo, přede

mnou tajil. Jednou se mi ale podařilo dostat se k nějakému

jeho jednání — to vůbec nečekal. A tehdy jsem pochopila, že

mě podvádí. Vzal si mě jen proto, abych mu dávala peníze

a aby mohl u nás jako cizinec podnikat, tenkrát to jinak nešlo.

Byl na mě zlý a agresivní. Znovu jsem se rozvedla, ale z bytu


28

jsem ho vystěhovat nemohla. On si sám bydlení nesháněl a já

byla bezradná. Ještě osm let se mnou žil. Stále jsem hledala

způsob, jak to vyřešit.

Jak jste se snášeli v jednom bytě?

Vždycky hrozně vyváděl, do všeho mlátil a zuřil. Myslím, že

mě chtěl i otrávit. Několikrát jsem našla v konvici na čaj bílý

prášek. Nejvíc tím samozřejmě trpěly děti. Moje mladší dcera

Jarka náhle onemocněla. Dlouho se nevědělo, co jí je. Ztrácela

paměť, stále spala, neudržela rovnováhu. Poslali nás do Prahy

na vyšetření a tam mi doktoři řekli, ať se smířím s tím, že bude

na vozíku a její stav se bude už jenom zhoršovat. Vezla jsem

ji domů a celou cestu jsem plakala. Tenkrát se mi dostala do

rukou knížka o Turzovce, to je poutní místo, kde se zjevila

Panna Maria. Četla jsem ji a Panna Maria mi najednou dala

poznání, že tam mám jít.

Jak ti dala Panna Maria poznání?

Předtím, než jsem četla tu knížku, koupila jsem si takovou

umělou růžičku, co má v lístku zabudovanou baterii. Když se

lístek stisknul, hrála písničku. Když jsem začala číst knížku

o Turzovce, růžička začala hrát sama. Nejprve jsem si myslela,

že jsem o ni nějak zavadila, ale když se to opakovaloněkoli

krát, pochopila jsem, že mi tím Panna Maria dává znamení.

A zahrála vždy, když jsem četla určitá slova. Později měna

padlo, že by to mohli dělat zlí duchové. V poselstvích Panny

Marie se říkalo, že udělají i zázrak, aby člověka nalákali, a jen

co se chytí, tak ho stáhnou k sobě. Začala jsem se bát, a tak

jsem růžičku nechala posvětit. Když sama hrála dál, měla jsem

jistotu, že to pochází od Panny Marie. Jela jsem tedy s Jarkou

na Turzovku a současně jsem se dozvěděla, že se v té době

zjevuje Panna Maria ještě na Slovensku v Litmanové. Ale už

jsem se nestihla přihlásit na tuto pouť v termínu. Přijela jsem

domů a stále na to myslela. Rozhodla jsem se v den odjezdu

vzít Jarku k autobusu a doufala, že bude nějaké volné mís

to. Říkala jsem si, že i když nejsem nahlášená, tak pro mou

nemocnou dceru snad nějaké místo bude a já vydržím stát.

A jako zázrakem jsem přišla k autobusu a tam byla dvě volná


29

místa. Přijeli jsme tam večer a zůstali jsme do druhého dne,

kdy se měla zjevit Panna Maria. Jarka byla zabalená v dekách,

byla hodně unavená a pospávala. Prosila jsem Pannu Marii za

její uzdravení a také za to, aby se ani jedna z mých dcer nikdy

nerozvedla. Chtěla jsem jít ke svatému přijímání a současně

jsem se bála od spící Jarky odejít, abych ji neztratila v davu.

Říkala jsem si, že ji nebudu budit a svaté přijímání oželím.

Ona se ale najednou probudila a před námi se úplnýmzázra

kem udělala cestička mezi lidmi, a já mohla k přijímání dojít.

Potom jsme se všichni vraceli k autobusu. Vedle mě šla nějaká

žena a říkala mi, ať se podívám, že obloha je celá černá. Ale já

nic neviděla. Ona ale znovu říkala, ať se podívám. Zaslechla

jsem také v davu, jak se někdo baví o tom, že něco vidí. Já to

odmítala s tím, že jsem nepřišla kvůli zjevení, ale prouzdra

vení své dcery. A právě proto, že jsem netoužila nic vidět, mě

Bůh obdařil milostí.

Měla jsi zjevení?

Najednou jsem se podívala na slunce a to bylo celé zelené jako

hrášek a neustále kmitalo po obloze. Potom různě měnilobar

vy z červené na žlutou a nakonec vydávalo zvláštní sytě žluté

záření. Všechno bylo zalito touto intenzivní barvou. Tráva,

střechy, lidé — všechno bylo žluté. Najednou se mi ale Jarka

ztratila. Měla jsem strach, že ji nenajdu, ale když jsem došla

k autobusu, ona už tam byla. U autobusu už bylo všechno

zase normální, ale já vím, že jsem zažila zázrak.

Ovlivnilo to nějak tvůj život?

Opustila jsem postupně všechny kamarádky a světský způsob

života. Začala jsem se modlit a číst knihy o zjeveních Panny

Marie a o životě svatých. Ale Jarka tenkrát ještě uzdravenáne

byla. To přišlo až po setkání s jedním knězem. Poznala jsem,

že za ním mám jít a poprosit ho, aby se za Jarku modlil před

svatostánkem. Dvakrát jsem ji tam vzala a on na ni vkládal

ruce. Když jsem přišla domů, vzala jsem všechny léky, které

užívala, zavázala je do pytlíku a už jí je nikdy nedala. Taky

jsem pochopila, jak hříšně jsem dosud žila. Například z to

várny, kde jsem pracovala, jsem si čas od času odnesla domů


30

nějakou drobnost. Uvědomila jsem si, že je to krádež. Šla jsem

za mistrem z dílny a všechno mu vrátila. Byly to třeba nůžky

nebo nějaké igelity. Hodně se divil a nechápal, proč to vracím.

Snažila jsem se všechnu škodu, kterou jsem kdy v práci nebo

druhým udělala, odčinit. Dávala jsem peníze na dobročinné

účely a sbírky. A přestala jsem kouřit.

Byla jsi silná kuřačka?

Kouřila jsem asi třicet cigaret denně. Předtím jsem mnohokrát

zkoušela přestat, ale vždycky jsem po týdnu čtrnácti dnech

znovu začala. Na jednom setkání byla pobožnost zasvěcení

se Panně Marii. Jedna žena mi řekla, ať se také zasvětím.Od

pověděla jsem jí, že Panna Maria odmítá cigarety a já kouřím,

takže se nemohu zasvětit. A moc mě to mrzelo. Ale Pán Ježíš

viděl, jak se s tím snažím skončit. Vždycky jsem ale nakonec

cigaretám podlehla a pak z toho byla nešťastná. Často jsem

to i oplakala. Slyšela jsem, že člověk nic nedokáže bez Boží

pomoci. Při jedné mši svaté jsem se za to modlila a od toho

dne jsem kouřit skutečně přestala. Ale dodneška, hlavně když

mám starosti, tak mám na cigaretu chuť.

A tvoje Jarka už byla úplně v pořádku?

Poté, co jsem jí vysadila všechny léky, jsem začala každý první

pátek v měsíci chodit na pouť za její uzdravení. Když jsem

viděla, že jí je po modlitbě toho kněze lépe, chtěla jsem, aby

chodila se mnou, aby mi pomohla v boji za své uzdravení.

Chodily jsme pěšky deset kilometrů tam i zpět.

Jak to snášela?

Byla unavená a schvácená, ale říkala jsem jí, že pokud se chce

uzdravit, tak musí něco obětovat. Když jsem takto šla po

deváté, potkala jsem ředitele z její školy. Říkal mi, ať ji zkusím

dát zpět do školy, že se uvidí. Jarka se tedy vrátila do školy

a dařilo se jí, takže ji dokončila. Před zkouškami se začala se

spolužáky modlit, aby nikdo nepropadl, a opravdu je všichni

udělali. Dnes je Jarka zdravá díky našim modlitbám a vodě

z Turzovky. Brzy se ale i se sestrou odstěhovala z bytu, protože

můj bývalý manžel strašně vyváděl. Dlouho jsem nevěděla,


31

kde bydlí. Později jsem se dozvěděla, že odešla do Prahy, kde

žila s přítelem. Nelíbilo se mi, že s ním žije „na hromádce“,

byl to hrozný hřích. Nechávala jsem za ni sloužit mše svaté

a pořád se za ni modlila. Ale přesto se osm let nic nedělo.Je

jich hřích mě tížil, protože jsem sama poznala, jaké to je, žít

v hříšném svazku. Na svátek Povýšení svatého kříže jsem měla

sen: sestupovala jsem kamsi do hluboké díry, strašně daleko.

Nevěděla jsem, kam jdu. Otočila jsem se a šla jsem zpět a po

chvíli jsem uviděla světlo a byla jsem šťastná, že jsem seod

tamtud dostala. Poznala jsem, že ta díra symbolizovala Jarčin

hřích. A věděla jsem, že se za ni musím začít modlit bolestný

růženec, který byl pro mě na modlení hodně těžký. Byl o deset

Zdrávasů delší než normální růženec. Takhle jsem se modlila

rok a říkala si, že už je to hodně. Rozhodla jsem se, že se začnu

modlit za druhou dceru, ale stalo se, že jsem měla vystavenou

Jarčinu fotku a ona mi najednou zmizela. Hledala jsem ji, ale

marně. Potom se zase objevila a mizela. Poznala jsem, že se za

ni musím ještě jeden rok modlit. Nevěděla jsem, kdy přesně

jsem se začala modlit, myslela jsem si, že se to u Boha počítá

i zpětně, ale ono se to nepočítalo.

A to pomohlo?

Do roka od toho dne byla svatba. Ale ani se svatbou to nebylo

jednoduché. Rodiče jejího snoubence byli evangelíci a chtěli

svatbu v pátek. Říkala jsem Jarce, že to nejde, protože v pátek

držívám půst o chlebu a o vodě. Vždyť bychom ani nemohly

jíst maso! Uvažovala jsem, že by se snad daly použít nějaké

ryby. Šla jsem za naším farářem a stěžovala si mu, ale on mi

řekl, že nám může udělit výjimku. Odpověděla jsem, že není

důležité jeho povolení, ale že jde o Krista. V pátek nemáme

dělat žádné slavnosti s ohledem na jeho utrpení. Modlila jsem

se za to hlavně třináctý den v měsíci, který je dnem zvláštní

milosti od Panny Marie. Jarka se nakonec doopravdy vdávala

v sobotu. Měla jsem z toho obrovskou radost. Na svatbu jsem

vůbec neměla peníze, protože jsem byla nezaměstnaná, ale

Bůh se o všechno postaral. Půjčila jsem si od lidí a všechny

dluhy zase splatila.


32

Nemáš pocit, že se odlišuješ od průměrných katolíků?

Vždycky se dívám na Pána Ježíše, na to, co jsem od něj přijala.

Dělám, co on po mně chce, a jednou se za to budu jemu také

zodpovídat.

Proč nosíš na hlavě šátek jako řeholní sestra?

Ten šátek není můj nápad. Když jsem se tenkrát začalamod

lit, Pán Ježíš mě začal vést a dával mi úkoly. Při modlitbě ve

skupinkách za uzdravení mi bylo dáno poznat, že se mám

Bohu cele odevzdat, vzdát se světského života a sloužitdru

hým. Něco jako řeholní sestra, ale doma. A já na to Bohu

řekla své ano. Poznala jsem, že mám žít způsobem, jakým

žila například Matka Tereza z Kalkaty. Cítila jsem, že si mám

vzít šátek na hlavu, ale já do té doby žádné šátky nenosila.

Bylo mi to „proti srsti“, nedokázala jsem to přijmout. Přesto

jsem poslechla a šátek si vzala. Když jsem s ním šla poprvé na

mši svatou, byla jsem v kostele jako na trní. Nemohla jsem se

dočkat konce. Stále jsem nevěděla, proč Bůh chce, abych ho

nosila. Potom jsem ale četla Písmo a náhodně jsem je otevřela

v místech, kde se psalo o Panně Marii. Tenkrát dívka chodila

bez šátku, ale vdaná žena šátek nosila. Pochopila jsem, že

šátek je symbolem mého zasvěcení Bohu, jako bych za něj

byla vdaná.

Jak na to reagovaly dcery?

Když to viděly, divily se, co to mám na hlavě. Řekla jsem

jim, že si musejí zvyknout, že už to tak bude. Jarka mě před

svatbou prosila, ať jdu alespoň na svatbu bez šátku, ale já

trvala na svém. Buď na svatbu půjdu s šátkem, nebo nepůjdu

vůbec.

Neuvažovala jsi o vstupu do kláštera?

Víc lidí mi říkalo, ať jdu do kláštera, ale Bůh mě chce tady.

Mám úkol modlit se za spásu duší. Panna Maria mě denně

volá hudbou růžičky k modlitbě a postu. Ale poznala jsem,

že nejde jen o to se modlit, ale i měnit svůj život.


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti

eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist