načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Proměna a jiné povídky – Franz Kafka

Fungujeme! Vážení zákazníci, e-shop je plně v provozu. Od 18. 5. 2020 jsou navíc všechny naše prodejny a výdejny otevřeny. Bližší informace naleznete zde
Proměna a jiné povídky

Elektronická kniha: Proměna a jiné povídky
Autor: Franz Kafka

Další vydání slavné Kafkovy existenciální povídky, ve které se hlavní hrdina, odcizený sám sobě a smyslu svého života, proměnil v odporného brouka. Kniha obsahuje také povídkové ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 234
Rozměr: 21 cm
Název originálu: Erzählungen
Spolupracovali: přeložil Vladimír Kafka
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Dobrovský, 2014
ISBN: 978-80-739-0222-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další vydání slavné Kafkovy existenciální povídky, ve které se hlavní hrdina, odcizený sám sobě a smyslu svého života, proměnil v odporného brouka. Kniha obsahuje také povídkové soubory: Rozjímání, Venkovský lékař, Umělec v hladovění aj.

Popis nakladatele

Mladý a pracovitý obchodní cestující Řehoř Samsa, na jehož platu závisí fungování celé rodiny, se jednoho dne probudí a zjistí, že se změnil v jakýsi odporný hmyz a místo normálních slov se mu z úst linou jen zvláštní zvuky. Bohužel jeho mysl zůstala lidská a tak musí postupně sledovat, jak se mu jeho nejbližší vzdalují... Kromě Proměny, která je asi nejslavnější povídkou Franze Kafky a inspirovala filmaře k natočení věhlasného hororu Moucha, kniha obsahuje i další neméně zdařilé příběhy, jako například Ortel, V kárném táboře a původně samostatnou sbírku Drobné povídky otci, kde najdeme i známé vyprávění Venkovský lékař.

Zařazeno v kategoriích
Franz Kafka - další tituly autora:
Aforismy Aforismy
 (Kniha + CD audio, MP3 )
Proměna -- The Metamorphosis Proměna
Proměna -- a jiné povídky Proměna
 (audio-kniha)
Dopisy Mileně Dopisy Mileně
Gesammelte Werke: Franz Kafka Gesammelte Werke: Franz Kafka
 (e-book)
Zámek Zámek
 
K elektronické knize "Proměna a jiné povídky" doporučujeme také:
 (e-book)
Obsluhoval jsem anglického krále Obsluhoval jsem anglického krále
 (e-book)
Ostře sledované vlaky Ostře sledované vlaky
 (e-book)
Amerika Amerika
 (e-book)
Zámek Zámek
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Franz Kafka

PROMĚNA

A JINÉ POVÍDKY


Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

© Vladimír Kafka, dědicové c/o Aura-Pont s.r.o.

Cover © Jiří Miňovský – ARBE, 2019

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7642-721-1 (pdf)


Franz Kafka

PROMĚNA

A JINÉ POVÍDKY

Přeložil Vladimír Kafka


FRANZ KAFKA (1883–1924)

Pražský německy píšící spisovatel židovského původu se na

rodil 3. 7. 1883 v Praze. V letech 1889–1893 chodil do obecné

školy, 1893–1901 do gymnázia v paláci Kinských na Staroměst

ském náměstí, kde měl jeho otec obchod. Na německé uni

verzitě v Praze studoval zprvu germanistiku, pak práva, která

dokončil v roce 1906. V letech 1906–1907 provozoval právní

praxi, 1908–1922 byl zaměstnán jako právní úředník v Dělnické

úrazové pojišťovně. Roku 1912 se seznámil s Felice Bauerovou

a jejich vztah trval s různými peripetiemi několik let (korespon

dence). Od roku 1919 se léčil na TBC v různých sanatoriích,

roku 1922 byl ze zdravotních důvodů předčasně penzionován.

Roku 1923 se přestěhoval do Berlína, kde se seznámil s Dorou

Dymantovou. Roku 1924 jej Max Brod, jeho celoživotní přítel,

převezl do Prahy. Zemřel v rakouském sanatoriu v Kierlingu

u Vídně 3. 6. 1924 a je pohřben na židovském hřbitově v Praze

na Olšanech. Kafkova hlavní díla (Proces – Der Prozess, Zá

mek – Das Schloss, Amerika – Der Verschollene) byla vydána

až po jeho smrti Maxem Brodem, přestože autor sám si přál,

aby byla po jeho smrti spálena. Celá Kafkova tvorba vznikala

v atmosféře několikanásobné izolace, do níž jej uzavírala ně

mecká národnost, židovský původ, bolestně pociťované otcovo

tyranství v rodině i vlastní podivínství a mimořádná citlivost.

V řadě povídek se objevují nálady vyřazenosti a vnější svět

je obvykle traktován jako anonymní nepřátelská síla (novela

Proměna, Die Verwandlung). Kafkovo dílo hluboce zapůsobilo


zejména po druhé světové válce a jeho výrazové postupy ovliv

nily poválečnou západoevropskou literaturu.


ROZJÍMÁNÍ

PRO M. B.


DĚTI NA SILNICI

Slyšel jsem, jak kolem zahradní mříže přejíždějí vozy, někdy

jsem je i zahlédl lehce se pohybujícími štěrbinami v listí. Jak

praštělo za horkého léta dřevo loukotí a ojí! Dělníci se vraceli

z polí a smáli se až hanba.

Seděl jsem na naší malé houpačce, právě jsem odpočíval

mezi stromy v zahradě svých rodičů.

Za mřížemi se nepřestávalo něco dít. Poklusem se kolem

mihly děti; vozy naložené obilím s muži a ženami na snopech

a kolem dokola zastínily květinové záhony; k večeru jsem uvi

děl pána s holí, jak si pomalu vykračuje, a několik dívek, které

šly proti němu držíce se pod paží, s pozdravem ustoupilo do

trávy.

Potom vzlétli ptáci jako jiskry, sledoval jsem je očima, jak

jedním dechem stoupají vzhůru, až mi připadalo, že už nestou

pají, ale já že padám, a drže se pevně provazů začal jsem se

samou slabostí houpat. Za chvíli, když už zavanul chladnější

vzduch a místo létajících ptáků se objevily chvějící se hvězdy,

houpal jsem se prudčeji.

Při světle svíčky jsem večeřel. Často jsem se oběma pažemi

opíral o dřevěnou desku stolu a již unaven jsem ukusoval chléb

s máslem. Bohatě prolamované záclony se nadouvaly teplým

větrem a tu a tam je některý kolemjdoucí zvenčí přidržel rukou,

chtěl-li na mne lépe vidět a promluvit se mnou. Svíčka větši

nou brzy zhasla a v jejím kouři se ještě nějakou dobu prohánělo

hejno komárů. Zeptal-li se mne někdo od okna, pohlédl jsem


na něj, jako bych se díval do hor nebo do čirého vzduchu, a ani

jemu zvlášť nezáleželo na odpovědi.

Překročil-li někdo okenní parapet a ohlásil, že ostatní jsou

již před domem, pak jsem ovšem s povzdechem vstal.

„Ale proč tak vzdycháš? Copak se stalo? Snad nějaké zvlášt

ní, nenapravitelné neštěstí? Nikdy se z něho nevzpamatujeme?

Je doopravdy všechno ztraceno?“

Nic nebylo ztraceno. Vyběhli jsme před dům. „Zaplať pán

bůh, konečně jste tady!“ – „Ty zkrátka přijdeš vždycky poz

dě!“ – „Jak to, já?“ – „Právě ty, zůstaň si doma, jestli nechceš

jít s námi.“ – „Jen žádné milosti!“ – „Co? Žádné milosti? Co

to povídáš?“

Hlavami jsme rozráželi večer. Nebyl den a nebyla noc.

Chvílemi o sebe drhly knoflíky našich vest jako zuby, chví

lemi jsme pádili v pravidelné vzdálenosti, ústa plná ohně jako

zvířata v tropech. Jako kyrysníci za starých válek, s dusotem

a vysoko ve vzduchu, hnali jsme se krátkou ulicí dolů a s tímto

rozběhem v nohou vzhůru dál po silnici. Někteří seskočili do

příkopu, sotva zmizeli proti temnému náspu, už stáli jako cizí

lidé na polní cestě a shlíželi dolů.

„Tak slezte!“ – „Nejdřív pojďte vy nahoru!“ – „Abyste nás

shodili dolů, ani nás nenapadne, tak chytří jsme také.“ – „Tak

zbabělí, chcete říci. Jen pojďte, pojďte!“ – „Doopravdy? Vy?

Zrovna vy, že nás shodíte? Jací byste museli být?“

Zaútočili jsme, vrazili nám do prsou a my, ochotně pada

jíce, jsme se složili do trávy v příkopu. Vše bylo rovnoměrně

vyhřáté, necítili jsme v trávě ani teplo, ani chlad, jen únava

nás zmátla.


Když ses otočil na pravý bok, dal ruku pod ucho, chtělo se

usnout. Sice by ses rád jednou zvedl s bradou zdviženou, ale

jen abys za to padl do ještě hlubšího příkopu. Pak by ses rád

s paží před sebe vztaženou, s nohama šikmo vlajícíma, vrhl do

vzduchu a znovu padl do jistě ještě hlubšího příkopu. A vůbec

se ti nechtělo s tím přestat.

Sotva jsi ještě pomyslel na to, jak se v posledním příkopu

náležitě jak široký tak dlouhý natáhneš k spánku, zvlášť v ko

lenou, a s pláčem na krajíčku jsi ležel na zádech jako nemocný.

Zamžikal jsi, když najednou některý z chlapců s lokty při bo

cích, s tmavými podrážkami skočil přes nás z náspu na silnici.

Měsíc byl už dost vysoko, kolem přejel v jeho světle poš

tovní vůz. Zdvihl se lehký vítr kolkolem, i v příkopu ho bylo

cítit, a nablízku se rozšuměl les. Tu člověku už na tom tolik

nesejde, jestli je sám.

„Kde jste?“ – „Pojďte!“ – „Všichni sem!“ – „Co se scho

váváš, nedělej hlouposti!“ – „Cožpak nevíte, že pošta je už

pryč?“ – „Ale ne! Už je pryč?“ – „Ovšem, přejela, zatímco jsi

spal.“ – „Já že spal? Ale jdi!“ – „Jen mlč, ještě je to na tobě

vidět.“ – „Ale prosím tě.“ – „Pojďte!“

Běželi jsme těsněji u sebe, někteří se chytli za ruce, hlavu

jsme zvedali co nejvýš, neboť cesta šla z kopce. Jeden vyra

zil indiánský válečný pokřik, nohy se rozletěly tryskem jako

nikdy, vítr nás zvedal v bocích, jak jsme skákali. Nic by nás

nedokázalo zastavit; tak jsme se rozběhli, že i při předbíhání

jsme si založili paže a klidně se ohlíželi na sebe.

Na mostě přes bystřinu jsme zůstali stát, kdo přeběhl, vrátil

se zpět. Voda dole se tříštila o kamení a kořeny, jako by nebylo

už pozdě večer. Nebylo proč si nevyskočit na zábradlí mostu.


Z houštin v dálce vyjel vlak, všechna kupé svítila, okna byla

jistě spuštěna. Jeden z nás začal nějakou odrhovačku, ale nám

všem bylo do zpěvu. Zpívali jsme mnohem rychleji, než jak jel

vlak, kývali jsme pažemi, protože hlas už nestačil, naše hlasy

se dostaly do chumlu a nám v něm bylo dobře. Smísíš-li svůj

hlas s ostatními, jako by ses chytil na udici.

Tak jsme zpívali, s lesem za zády, vzdáleným cestujícím

do ucha. Dospělí ve vsi byli ještě vzhůru, matky stlaly na noc

postele.

Byl již čas. Políbil jsem toho, co stál u mne, třem nejbližším

jsem jen tak podal ruce, rozběhl jsem se cestou zpět, nikdo mě

nevolal. Na první křižovatce, kde už mě nemohli vidět, jsem

uhnul a polními cestami jsem znovu vběhl do lesa. Mířil jsem

k městu na jihu, o němž se u nás ve vsi říkalo:

„Tam jsou lidé! Považte, oni nespí!“

„A pročpak nespí?“

„Protože nejsou unaveni.“

„A pročpak nejsou?“

„Copak blázni nebývají unaveni?“

„Jak by blázni mohli být unaveni?“


ODHALENÍ ŠEJDÍŘE

Konečně jsem kolem desáté hodiny večer dorazil s mužem,

kterého jsem znal jen letmo z dřívějška a který se ke mně ten

tokrát zase zčistajasna přidružil a dvě hodiny mě vláčel po uli

cích, k panskému domu, kam jsem byl pozván do společnosti.

„Tak!“ řekl jsem a tleskl na znamení, že je bezpodmínečně

nutné rozloučit se. Méně určité pokusy jsem učinil předtím již

několikrát. Byl jsem už velmi unaven.

„Jdete hned nahoru?“ zeptal se. Z jeho úst jsem slyšel zvuk,

jako když o sebe cvaknou zuby.

„Ano.“

Byl jsem přece pozván, hned jsem to říkal. Ale byl jsem

pozván nahoru, kde bych už tak rád byl, a ne abych tu postával

dole u vrat a díval se svému protějšku přes uši. A teď abych

s ním ještě mlčel, jako bychom se byli rozhodli stát na tom

místě hodně dlouho. Přitom se na mlčení hned podílely domy

okolo a tma nad nimi až ke hvězdám. A kroky neviditelných

chodců, jejichž cesty se člověku nechtělo hádat, vítr, který se

ustavičně tlačil na protější stranu ulice, gramofon, zpívající

do zavřených oken kteréhosi pokoje – bylo je slyšet z tohoto

mlčení, jako by odjakživa a navždy bylo jejich majetkem.

A můj průvodce se připojil svým a – s pousmáním – též

mým jménem, natáhl pravou paži vzhůru podél zdi a zavřel

oči, opřel o ni tvář.

Já však jsem se na ten úsměv nevydržel dívat, neboť stud

mě náhle otočil. Teprve podle toho úsměvu jsem teď poznal,


že je to šejdíř, nic víc. A byl jsem přece v tom městě už několik

měsíců, domníval jsem se, že znám skrz naskrz tyhle šejdíře,

co za noci proti nám vystupují z postranních ulic s rukama

vztaženýma jako hospodští, co se potloukají kolem návěstního

sloupu, u něhož stojíme, jako by si hráli na schovávanou, a as

poň jedním okem číhají zpoza oblého sloupu, co se před námi

najednou vznášejí po hraně našeho chodníku na křižovatkách

ulic, když se nás zmocní úzkost! Tak dobře jsem jim přece ro

zuměl, vždyť to byli mí první městští známí z hospůdek, a díky

jim jsem poprvé uzřel onu nepoddajnost, kterou si teď tak málo

dovedu odmyslet od světa, že ji už začínám cítit sám v sobě.

Jak zůstávají ještě stát proti člověku, i když jim už dávno unikl,

když už tedy dávno nebylo koho nachytat! Jak nikdy neusedli,

nikdy neupadli, nýbrž dívali se na člověka pohledem, který stá

le ještě – i když jen zdálky – přesvědčoval! A jejich prostředky

byly vždycky stejné: postavili se před nás tak zeširoka, jak jen

mohli; snažili se nás odvrátit od místa, kam jsme měli namíře

no; náhradou nám zchystali příbytek na svých vlastních prsou,

a vzepjal-li se v nás nakonec nahromaděný cit, považovali to

za objetí a vrhli se do něho tváří napřed.

A tyhle staré žerty jsem tentokrát rozpoznal, až když jsme

spolu byli tak dlouho. Špičky prstů jsem si o sebe rozdíral,

abych tu ostudu odčinil.

Avšak můj muž zde stál ještě opřený jako dřív, pořád ještě

se považoval za šejdíře a samou spokojeností s vlastním osu

dem se mu zarděla volná tvář.

„Jsi poznán!“ řekl jsem a ještě jsem mu lehce poklepal na

rameno. Pak jsem rychle vyběhl do schodů a tváře služeb

nictva nahoře v předsíni, tak bezdůvodně věrné, mě potěšily


jako krásné překvapení. Postupně jsem se na všechny podíval,

zatímco ode mne brali plášť a oprašovali mi boty. S úlevou

a vzpřímen jsem vstoupil do sálu.


NENADÁLÁ PROCHÁZKA

Když vám večer připadá, že jste se neodvolatelně rozhodli zů

stat doma, když jste si oblékli župan, sedíte po večeři u osvět

leného stolu a chystáte se k oné práci či hře, po jejímž skončení

chodíte spát, když je venku nevlídné počasí a zůstat doma je

samozřejmé, když jste teď už také setrvali u stolu tak dlouho, že odchodem byste nutně vzbudili všeobecný podiv, a také na

schodišti je už tma a domovní dveře jsou zamčené, a když teď přes to všechno v náhlé tísni vstanete, převléknete si kabát,

okamžitě jste oblečen na vycházku, prohlásíte, že musíte ode

jít, což také po krátkém rozloučení učiníte, a podle toho, jak

rychle jste přibouchli dveře bytu, soudíte, jak velké rozmrzení

jste za sebou zanechali, když se opět vzpamatujete na ulici,

s údy, které na tu již nečekanou svobodu, jíž se jim dostalo,

odpovídají obzvláštní čilostí, když pocítíte, že tímto jediným rozhodnutím jste v sobě soustředili veškerou rozhodnost, když

s větší než obvyklou závažností shledáte, že máte v sobě spíš

sílu než potřebu, abyste lehce uskutečnili a snesli seberychlejší

změny, a když pak běžíte dlouhými ulicemi – potom jste pro

tento večer docela vykročili ze své rodiny, která vratce mizí

v prázdnotě, kdežto vy sami se plácáte vzadu do stehen a po

zvedáte se k své pravé podobě ve zcela pevném, černém ob

rysu. Vše ještě zesílí, navštívíte-li v tuto pozdní večerní dobu některého přítele, abyste se podíval, jak se mu daří.

ROZHODNUTÍ

Z bědného stavu se musíte povznést s lehkostí, i když je k tomu

třeba sebrat všechnu vůli. Odtrhnu se od židle, oběhnu stůl,

rozhýbám hlavu i krk, zažehnu oheň v očích, napnu svaly ko

lem nich. Vzepřu se jakémukoli citu, přijde-li teď A., bouřlivě

ho pozdravím, vlídně strpím B. u sebe v pokoji, vzdor bolesti

a námaze vdechnu do sebe dlouhými doušky vše, co řekne C.

Leč i tak s každou chybou, jíž se nelze vyvarovat, bude

všechno – to snadné i to obtížné – váznout a já se nutně budu

otáčet v kruhu nazpátek.

I tehdy je přece jen nejspíš radno vše snášet, chovat se jako

netečná hmota, a i když se dokonce cítíš odfouknut, nedat se

zlákat k jedinému zbytečnému kroku, hledět na druhého zví

řecím pohledem, nepocítit lítost, zkrátka vlastní rukou potlačit

to, co ještě zbývá z příznaku života, tj. rozmnožit ještě ten

poslední hrobový klid a mimo něj již neponechat nic.

Charakteristickým pohybem pro takový stav je přejíždět si

malíčkem po obočí.

VÝLET DO HOR

„Nevím,“ zvolal jsem nezvučně, „já nevím. Jestli nikdo nepři

jde, tak prostě nikdo nepřijde. Nikomu jsem nic zlého neudělal,

nikdo neudělal nic zlého mně, ale nikdo mi nechce pomoci.

Pořád nikdo. Ale přece tomu tak není. Až na to, že mi nikdo

nepomůže – jinak by to bylo pěkné, samí Nikdové. Docela

rád – pročpak ne – bych si vyšel na výlet ve společnosti sa

mých Nikdů. Ovšem do hor, kam jinam? Jak se ti Nikdové na

sebe tlačí, ta spousta paží, natahujících se jedna přes druhou

a zavěšených do sebe, ta spousta nohou na krůček od sebe

vzdálených! Rozumí se, že všichni jsou ve fraku. Jdeme si

jenom tak, vítr profukuje štěrbinami mezi našimi údy. Hrdla

se na horách uvolní! Je to div, že nezpíváme.“

BÍDA STARÉHO MLÁDENCE

Zdá se to tak kruté, zůstat starým mládencem, doprošovat se

jako starý muž – při zachování důstojnosti – přijetí, chcete-li

strávit jeden večer s lidmi, stonat a z kouta postele celé týdny

hledět do prázdného pokoje, vždycky se loučit před domov

ními dveřmi, nikdy se po boku manželky nehrnout do schodů,

mít v pokoji jedině postranní dveře do cizích bytů, nosit si

v ruce domů večeři, muset se podivovat cizím dětem a nesmět

ustavičně opakovat: „Já nemám žádné,“ pěstovat si zevnějšek

i chování podle jednoho či dvou starých mládenců z dětských

vzpomínek.

Tak tomu bude, jenže tu bude člověk dnes a později stát sám

i ve skutečnosti, s tělem a skutečnou hlavou, tedy i s čelem, aby

si do něho mohl tlouci dlaní.

OBCHODNÍK

Možná, že někteří lidé mají se mnou soucit, ale já o tom vůbec

nevím. Můj malý obchod mi dělá starosti, z nichž mě bolí

uvnitř čelo a spánky, ale neskýtá mi vyhlídky na spokojenost,

neboť můj obchod je malý.

Na hodiny dopředu musím činit opatření, udržovat v bdělos

ti sluhovu paměť, varovat před obávanými chybami a v jed

nom každém ročním období odhadovat, jaká zavládne móda

v následujícím ročním období nikoli mezi lidmi mé vrstvy, ný

brž mezi nepřístupným obyvatelstvem na venkově.

Mé peníze mají cizí lidé; v jejich poměrech se nemohu vy

znat, netuším pohromu, která by je mohla postihnout; jak bych ji mohl odvrátit! Třeba začali rozhazovat a pořádají někde v za

hradní restauraci slavnost a jiní se na útěku do Ameriky na té

slavnosti chvilku zastaví.

Když se pak večer po pracovním dni obchod zavře a já ná

hle před sebou vidím hodiny, kdy nebudu moci pracovat pro

neutuchající potřeby svého obchodu, tu mé vzrušení, jež jsem

ráno vyslal daleko kupředu, vrhne se jak vracející se příliv do

mne zpět, nesetrvá však ve mně a bez cíle mě strhne s sebou.

A přece nemohu tohoto rozmaru vůbec využít a nezbývá mi

než jít domů, poněvadž mám obličej a ruce špinavé a upocené,

šaty umazané a zaprášené, na hlavě čepici z krámu a střevíce

poškrábané od hřebíků a beden. Jdu pak jako po vlnách, lus

kám prsty obou rukou a dětem, které jdou proti mně, přejedu

dlaní po vlasech.


Ale cesta je krátká. Hned jsem u sebe v domě, otevřu dveře

výtahu a vstoupím.

Vidím, že jsem teď náhle sám. Druzí, kteří musí stoupat

po schodech, se při tom trochu unaví, s chvatně dýchajícími

plícemi musí počkat, než jim otevřou dveře bytu, přitom mají

proč být mrzutí a netrpěliví, vejdou pak do předsíně, kde po

věsí klobouk, a teprve když projdou chodbou kolem několika

skleněných dveří do svého pokoje, jsou sami.

Já však jsem hned ve výtahu sám, a opíraje se o kolena, dí

vám se do úzkého zrcadla. Když se dá výtah do pohybu, řeknu:

„Zmlkněte, ustupte, chcete do stínu stromů, za okenní zá

clony, do klenuté besídky?“

Mluvím skrz zuby a za tabulkami z mléčného skla letí dolů

zábradlí jako řítící se proud vody.

„Odleťte pryč; vaše křídla, jež jsem nikdy neviděl, nechť

vás zanesou do venkovského údolí anebo do Paříže, jestli vás

to tam žene.

Avšak pokochejte se vyhlídkou z okna, když ze všech tří

ulic vycházejí procesí, nevyhýbají se jedno druhému, prostupu

jí se vzájemně, až mezi jejich posledními řadami opět vyvstane

volné prostranství. Mávejte šátky, trňte hrůzou, buďte dojati,

chvalte krásnou dámu projíždějící kolem.

Přejděte potok po dřevěné lávce, kývněte na koupající se

děti a obdivujte hurá tisíce námořníků na vzdálené obrněné lodi.

Jen pronásledujte toho nepatrného muže, a až jej strčíte do

průjezdu, oberte ho a pak se za ním dívejte, všichni s rukama

v kapsách, jak smutně zachází vlevo do ulice.

Policie rozptýleně cválající na koních krotí zvířata a za

tlačuje vás zpátky. Nechte je být, budou nešťastni z těch


prázdných ulic, vím to. Prosím, už ve dvojicích ujíždějí pryč,

kolem nároží pomalu, přes náměstí letem.“

Pak musím vystoupit, spustit výtah dolů, zazvonit u dveří

a služebná otvírá, zatímco já zdravím.


ROZTRŽITÉ VYHLÍŽENÍ

Co budeme dělat za těch jarních dnů, které se teď rychle blíží?

Dnes ráno bylo nebe šedivé, ale přistoupíte-li k oknu teď, jste

překvapeni a tváří se opřete o okenní kliku.

Dole vidíte světlo slunce, ovšem již zapadajícího, na dětské

tváři děvčátka, které si vykračuje a rozhlíží se, a zároveň na ní

vidíte stín muže, který přichází rychleji za ním.

Potom muž přejde a tvář dítěte je úplně jasná.


CESTA DOMŮ

Hle přesvědčivost vzduchu po bouřce! Zjevují se mi mé záslu

hy a zmáhají mě, třebaže se přece nevzpírám.

Pochoduji a mé tempo je tempem tohoto chodníku, této

ulice, této čtvrti. Právem jsem odpovědný za všechny rány na

dveře, na desky stolů, za všechny přípitky, za milence v poste

lích, mezi lešením novostaveb, v tmavých ulicích přitisknuté

ke zdem domů, na otomanech bordelů.

Odhaduji hodnotu své minulosti ve srovnání s mou budouc

ností, avšak shledávám, že obě jsou znamenité, ani jedné, ani

druhé nemohu dát přednost a leda nespravedlivou prozřetel

nost musím pokárat, že mi tak přeje.

Jenom když vcházím do svého pokoje, jsem trochu zamyš

lený, ale ne, že bych byl cestou do schodů připadl na něco

hodného přemýšlení. Nijak zvlášť mi nepomáhá, že dokořán

otevřu okno a že kdesi v kterési zahradě ještě vyhrává hudba.




Franz Kafka

FRANZ KAFKA


3. 7. 1883 - 3. 6. 1924

JUDr. Franz Kafka byl pražský spisovatel židovského původu, jeden z literárně nejvlivnějších a nejoceňovanějších spisovatelů 20. století. Nejznámější, světově proslulý představitel německé literární Prahy, jeden z nejvýznamnějších prozaiků světové literatury 20. století.

Kafka – Franz Kafka – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist