načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Promarněné vítězství -- Rusko-japonská válka 1904–1905 – Ivan Brož

Promarněné vítězství -- Rusko-japonská válka 1904–1905

Elektronická kniha: Promarněné vítězství
Autor: Ivan Brož
Podnázev: Rusko-japonská válka 1904–1905

Literatura faktu. Jeden z velkých mocenských střetů, který předcházel 1. světové válce. Mocensko-politické příčiny konfliktu, početní stavy armád, jejich struktura, výcvik, výzbroj ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 241
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Dějiny Asie. Orient
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Epocha, 2008
ISBN: 978-80-870-2746-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Literatura faktu. Jeden z velkých mocenských střetů, který předcházel 1. světové válce. Mocensko-politické příčiny konfliktu, početní stavy armád, jejich struktura, výcvik, výzbroj apod. Podrobný popis průběhu války na moři i na pevnině (dobytí Port Arthuru, bitva u Mukdenu, velká námořní bitva u Cušimy). Diplomatické vítězství poraženého Ruska na mírových jednáních v americkém Portsmouthu. Dopad války na vnitropolitickou situaci a mezinárodní postavení zúčastněných států. Rusko-japonská válka jako výsledek mocenských bojů o nadvládu na Dálném východě a v Číně (Mandžusko). Podrobný popis jednotlivých bitev, vojenské strategie obou armád a jejich velitelů i závěrečných mírových dohod.

Popis nakladatele

Konflikt mezi carským Ruskem a císařským Japonskem, jímž vyvrcholil zápas o mocenské pozice na Dálném východě, konkrétně o vliv v Koreji a Mandžusku, v období od 8. února 1904 do 28. května 1905 – začíná překvapivým útokem japonského loďstva pod velením admirála Tóga na legendami opředenou ruskou námořní základnu Port Arthur, vítězství Japonců u Mukdenu až po rozdrcení ruské Baltské flotily u Cušimy. Diplomatická jednání v americkém Portsmouthu dne 5. září 1905 definitivně končí tento konflikt. Válka, ve které na obou stranách nalezlo smrt přibližně 130 tisíc mužů, potvrdila sice dominantní pozici Japonska na Dálném východě, ale bez dalších hospodářských a teritoriálních zisků pro Tokio. Knihu doplňují poprvé dosud nepublikovaná, neznámá, nebo málo známá fakta ze zákulisí, zejména z oblasti výzvědných služeb, diplomacie a finančnictví. 12. svazek edice Polozapomenuté války. (rusko-japonská válka 1904-1905)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ivan Brož - další tituly autora:
Říkali mu D´Artagnan Říkali mu D´Artagnan
Atentáty Nezdařené pokusy Atentáty Nezdařené pokusy
Pearl Harbor Pearl Harbor
 (e-book)
Hvězdy proti hvězdám -- Americká občanská válka 1861 - 1865 Hvězdy proti hvězdám
 (e-book)
Husajn kontra Chomejní -- Irácko-íránská válka 1980-1988 Husajn kontra Chomejní
 (e-book)
Al Capone -- řečený „Zjizvená tvář“ Al Capone
 
K elektronické knize "Promarněné vítězství -- Rusko-japonská válka 1904–1905" doporučujeme také:
 (e-book)
Husajn kontra Chomejní -- Irácko-íránská válka 1980-1988 Husajn kontra Chomejní
 (e-book)
Každý, kdo unese oštěp… -- První a poslední Mussoliniho vítězství – válka o Habeš, 1935–36 Každý, kdo unese oštěp…
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

1

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

2

6

6.3.2008 9:56:26


p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

2

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

2

6.3.2008 9:56:32


p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

3

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

3

6.3.2008 9:56:33


IVAN BROŽ

RUSKO-JAPONSKÁ VÁLKA

1904–1905

Promarněné

vítězství

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

5

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

4

6.3.2008 9:56:34


Copyright © Ivan Brož, 2008Cover © Karel Kárász, 2008Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2008ISBN 978-80-87027-46-2

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

6

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

4

6.3.2008 9:56:34


7

OBSAH I Předehra

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

II. Port Arthur . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51

III. Mukden

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

IV. Cušima

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143

V. P o r t s m o u t h

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189

VI. Další osudy protagonistů

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227

Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

7

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

4

6.3.2008 9:56:34

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

8

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

4

6.3.2008 9:56:34

9

I.

Předehra

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

9

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

4

6.3.2008 9:56:34 Promarněné vítězství

Rusko-japonská válka se do dějin zapsala jako válečný konfl

ikt na Dál

ném východě mezi carským Ruskem a císařským Japonskem, který probí-hal od 8. února 1904 do 28. května 1905. Defi

nitivní tečku za ním udělalo

diplomatické ukončení dne 5. září téhož roku. Válka, ve které na obou stranách padlo asi 130 000 mužů, potvrdila dominantní pozici Japonska na Dálném východě.Událostem z období let této války o hegemonii na Dálném východě ovšem předcházel dlouhý politický, hospodářský a diplomatický zápas, který mezi sebou sváděly velmoci. Konkrétně Velká Británie, Francie, Němec-ko, Rusko, Japonsko i Spojené státy americké. Jako první z nich se o mo-censké pozice v tomto regionu hlásili Britové. Smlouvou z roku 1842 – po tak zvané opiové válce – si na čínském císařství doslova vynutili takový druh smlouvy, který jim zajišťoval volné používání přístavních zařízení v Kantonu, Šanghaji a v některých dalších městech. O třináct let později Britové ovládli také obchod na řece Jang-c ́ťiang, tedy i ve vnitrozemí. Po-zadu nezůstávali ani Francouzi. Krom

ě práva užívání několika přístavů si

rovněž vyhradili privilegium stavět na čínském území železnice.

Čína tehdy byla ve svém politickém a hospodářském vývoji pod vli

vem nepříznivé skutečnosti, že po smrti císaře Sien Fenga v roce 1861 se k moci dostala klika císařovny Cch ́-si, která usilovala o udržení již pře-žilých feudálních poměrů v zemi. Usnadňoval jí to i pomalý nástup prů-myslu. Vždyť teprve v roce 1877 byl otevřen první důl, o pět let později postavena první železnice a vůbec prv

ní železárna se objevila až v roce

1889. A dále nutno vidět, že produkce založená na řemeslné ruční práci nemohla konkurovat zahraniční strojové výrobě, což Číňanům ještě více znesnadňovala absence jakékoli celní

ochrany. Mocnosti pochopitelně

spatřovaly v Číně zajímavé možnosti a jejich tlak se projevoval jednak na vlastním čínském území, a rovněž na územích, která byla vůči této kdysi silné „Říši středu“ v tradičním vztahu vaza

lů, ať to bylo v Koreji, nebo

i ve Vietnamu a Barmě.

Postavení Číny také drásaly rozepře a vzájemné soupeření jednotli

vých klanů kolem Cch ́-si stejně jako plýtvání národním majetkem na luxus a vůbec parazitní způsob života horních společenských vrstev. Když se k tomu ještě připočte obrovská korupce, tak není divu, že mo-dernizace země pokulhávala, anebo se vůbec nemohla rozvíjet. Slabé

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

1

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

4

6.3.2008 9:56:34 Předehra 11

byly i ozbrojené síly. Stačí uvést, že

v zahraničí se kupovaly válečné lodě

a zbraně pro pozemní vojsko, ale námořnictvo i armáda jako celek neby-ly schopny účinně zajistit obranu země a jejích zájmů.

Ale na druhé straně se v nejrůznějších vrstvách čínské společnosti za

čaly projevovat známky odporu proti zaostalosti i vůči egoistické politice mocností, které těžily ze strategického postavení Číny a levné pracovní síly a drancovaly její přírodní bohatství. Projevy nespokojenosti narůsta-ly zejména mezi inteligencí a vznikající národní buržoazií na hospodář-sky nejvyspělejším jihu. Jejich předst

avitelé v čele s vědcem Kchang Jou

wejem stále důrazněji požadovali za

vádění reforem, které měly pomáhat

k odstraňování zanedb

aného stavu života celé společnosti.

ZÁJMY RUSKÉ ŘÍŠEVelkou snahu o získání vlivu v této části světa ovšem vyvíjely i další moc-nosti. Platí to zejména o Rusku.

Tato země pokračovala v tradici expan

zivního úsilí cara Petra Velikého,

jenž se snažil učinit ze svého převážně

asijského státu evropskou říši a jak známo z dějin, sám v tomto směru pracoval s největší energií uvnitř i navenek. Jeho hlavním přáním, které

Ruský car Mikuláš II.

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

1

1

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

4

6.3.2008 9:56:34 Promarněné vítězství

si následující generace s nemalým nasazením předávaly jako štafetový kolík, byla přeměna Ruska v námořní mocnost. Jako žádný jiný ruský panovník – před ním, ani potom – se totiž na vlastní oči mohl přesvědčit a svýma rukama prací v západoevropských přístavech „ohmatat“, jakou převahu a bohatství může moře přinášet Anglii, Holandsku a Španělsku. Tuto myšlenku se mu částečně dařilo uskutečňovat ještě za svého života válkami proti Švédsku, Turecku a Persii. Na severu si zničením válečné moci pověstného dobrodruha, švédského krále Karla XII., zajistil volný přístup k Baltickému moři, kde položil základy k sídelnímu městu Pet-rohradu. Na jihovýchodě si na Peršanech vynutil důležitý přístup k ob-chodním městům u břehů Kaspického moře. I když sám nebyl ve vztahu k Turecku příliš úspěšný, jeho následovníci měli více válečného štěstí, když jim neustálé ohrožování hranic ze strany Turků a Tatarů stejně jako zápletky na západních hranicích s Polskem poskytovaly řadu vítaných příležitostí k rozšiřování svého území.

Dílo cara Patra Velikého neslo své ovoce. Vždyť na počátku 19. sto

letí jeho země již náležela k nejm

ocnějším evropským státům. V jeho

hranicích se nacházelo celé Finsko, téměř dvě třetiny bývalého Polského království, Besarábie, Krym a celá severní Asie, tedy Sibiř. Tento nesmír-ný prostor byl pak dále ještě rozšířen o velké oblasti ve vnitřní Asii, na severu o Poamuří a Sachalin.

Po smrti Petra Velikého v roce

1725 měla jeho říše asi 13 milionů

obyvatel, což znamenalo přibližně jednu desetinu nebo osminu oby-vatel Evropy. Ale v roce 1815 to již bylo 45 milionů obyvatel – a to již byla jedna pětina populace celého evropského kontinentu. Asi 15 mili-onů z počtu ruských obyvatel připadalo na země, které byly dobyté po jeho smrti. A konečně v předvečer rusko-japonské války, tedy na pomezí 19. a 20. století bylo sčítáním lidu zjištěno, že v ruské říši žije 129 mili-onů osob, z nichž téměř polovina náleží dobytým zemím. Jestliže tehdy žilo v Evropě 383 milionů lidí, pak Rusové tvořili takřka celou jednu třetinu.

Když v Petrohradě po dvou stoletích těžkých bojů s Turky o vliv na

Černém moři, v Dardanelách a na Balkáně pochopili, že v Evropě se toho již mnoho udělat nedá, zaměřili pozornost na východ. Rusko, jako sou-sed s čínskou říší na jižních hranicích Sibiře, se rozhodlo začít využívat výhody této své zeměpisné polohy. Stále očividnější zájem evropských

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

1

2

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

5

6.3.2008 9:56:35 Předehra 13

mocností Velké Británie, Francie a Německa o regiony Dálného východu a stejně tak politický a průmyslový vzestup Japonska, které od samého počátku pokládalo čínské pobřeží za přirozenou sféru svého komerční-ho odbytu i vojenskopolitické expanze, to vše pro Rusy představovalo vážné varování, že je nejvyšší čas, aby si také zde začalo připravovat půdu k uplatnění svých zájmů.

V představách plánovačů ruské budoucnosti se již promítaly nespor

ně realistické obrazy dokazující význam východního čínského pobřeží. Měli před očima budoucí výjevy, jak ve Žlutém moři křižují nespočetná obchodní plavidla ze všech světadílů a jak zde vznikají mocná průmyslo-vá a obchodní města, velké výrobní provozy, doly a železnice. A teď tuto skutečnost poměřovali významem Sibiře. Co jim z toho vycházelo? Určitě tolik, že Sibiř, byť obrovské území, mnohem větší než dvě Evropy se všemi ostrovy, ale jen se 7 miliony obyvatel, je jistě požehnaná přírodou v kovech a vůbec v nerostech všeho druhu, které však kvůli špatné dopravě, tak jako kvůli špatným podmínkám pro zemědělství, nelze plně využít. Ale nachá-zí se mezi dvěma civilizovanými, hust

ě zalidněnými světy a mohla by se

tudíž stát nejkratší spojovací cestou po souši mezi nimi. A to by zname-nalo, jak logicky uvažova

li zmínění stratégové v Petrohradě, že by se na

Sibiři mohl rozvíjet průmysl i zeměděl

ství a že by se její pustiny alespoň

v mírnějším pásmu zalidnily. Velká část světové dopravy severoasijských regionů by tudíž přešla na ruské komunikační linie a podléhala ruským clům. A když se k tomu ještě přidala lákavá představa o posunutí hranic Sibiře až do přístavů v čínských mořích, jimiž prochází obchod řady států, s možností vztyčit tam ruskou vlajku a podmanit si část světového obcho-du s Čínou, srdce ruských podnikatelů se jistě silně rozbušila.

Tyto touhy a předtuchy se začaly realizovat zejména v podobě velké

ho podniku strategické a hospodářské dimenze, jakou byla Transsibiřská dráha, s jejíž výstavbou se začalo

v roce 1891. Svojí délkou 6500 kilome

trů dokonce předčila i pacifi

ckou dráhu z New Yorku do San Franciska,

která měří 5357 kilometrů. A přitom značně dlouhý úsek této magistrá-ly probíhá čínským Mandžuskem. Její výhody jsou nesporné. Doprava z Petrohradu do Vladivostoku se oproti šesti až osmi týdnům námoř-ní cesty zkrátila na dva týdny. Vojenské kontingenty, které musely dříve absolvovat několikaměsíční cestu, než se dostaly z evropské části Ruska na východní pobřeží, se tam pak dostaly za dva nebo tři týdny, čímž se

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

1

3

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

5

6.3.2008 9:56:35 Promarněné vítězství

podstatnou měrou zvýšila mobilizační pohotovost ruských ozbrojených sil v této odlehlé části země.

Také hospodářský význam magist

rály vedoucí přes celou Sibiř byl

mimo jakoukoli pochybnost. Náklady spojené s její výstavbou ve výši 500 milionů rublů se rychle vracely. Stačí dodat, že již rok po jejím za-hájení, tedy v roce 1903, dosáhl ruský export do Číny objem 22 milionů rublů, zatímco roku 1902 to bylo jen 9 milionů rublů. Na její stavbě se podílely investice francouzského kapitálu a byla rovněž výhodným od-bytištěm pro ruský těžký průmysl, který dodával kolejnice a jiný nezbyt-ný materiál pro tisíce kilometrů železniční trati, mosty a další zařízení. O její služby byl po jejím otevření takový zájem, že někdy byly odmítá-ny až dvě třetiny žádostí o přepravu zboží a materiálu. Ale důležité je, že podél kolejí skutečně začaly jako houby po dešti vyrůstat železářské, dřevařské, sklářské a další průmyslové podniky a rovněž obchodní fi

rmy

s potravinami a kůžemi. Když se k tomu pak ještě připočítá i souhlas čínské vlády se stavbou Východočínské dráhy, tedy pokračování sibiř-ské dráhy přímo do Vladivostoku napříč mandžuským územím, namís-to původně plánované severní objížďky podél Amuru a Ussuri a navíc i s odbočkou z Charbinu do Port Arthuru (Jihomandžuské dráhy), mohli si v Petrohradě mnout dlaně. Také je třeba poznamenat, že když skončilo kladení kolejí napříč Mandžuskem, ruští dělníci a strážní tam zůstali.

Dlužno připomenout, že pro výstavbu Východočínské dráhy byla za

ložena Rusko-čínská banka a Společnost Východočínské dráhy. Zaklada-telem obou těchto podniků byl Sergej Witte, ministr fi

nancí carské vlády.

Rodinné kořeny toho velmi schopného administrátora a bankéře v jed-né osobě sahají k vlivnému rodu nizozemských fi

nančníků, obchodníků

a politiků, kteří v 17. století ovlivňov

ali vývoj událostí nejen ve své zemi,

nýbrž i v dalších částech Evropy. Působili zřejmě i v Čechách, jak to na-značuje například dramatický příběh

kořistníků kolem Valdštejna, jehož

protagonistou byl Jan de Witte. Jak známo, jeho podnikání skončilo ban-krotem a on spáchal v roce 1629 sebevraždu.

Faktickými subjekty v pozadí ruské scény ovšem byly podniky fran

couzského a ruského kapitálu za fi

nanční účasti ruské státní pokladny.

A právě v osobě svého ministra fi

nancí si Petrohrad zajistil řídící páku

tohoto podnikání. Fungovalo to tak, že tři osminy akciového kapitálu Rusko-čínské banky náležely Petrohradské mezinárodní bance, kterou

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

1

4

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

5

6.3.2008 9:56:35 Předehra 15

řídil bankéř Rotštejn, jenž byl zase v těsném spojení s Wittem. Ostat-ních pět osmin kapitálu vlastnila francouzská bankovní skupina, která byla pod kontrolou pařížských fi

nančníků Netzlina a Gottingera. Také

není bez zajímavosti, že ve správní radě Rusko-čínské banky

zasedalo

pět carských hodnostářů, které jmenoval opět Witte. Předsedou byl kní-že Uchtom skij (Witteův člověk) a dalšími členy mimo jiné byli Rotštejn a tři francouzští bankéři, Netzlin, Gottinger a Chabrier. Carské vláda při-tom měla v držení všechny obligace Společnosti Východočínské dráhy, jejíž akcie zase patřily Rusko-čínské bance. Šlo sice o jistý propletenec, ale naprosto zjevné bylo, že jak zmiňovaní bankéři, tak zejména Witte fakticky ovládali celé sdružení ruských podniků na Dálném východě.

Ale v případě Jihomandžuské dráhy již Witte nehrál takovou roli,

jako v předchozích aktivitách. Výstavba trasy odbočující z původní Vý-chodočínské dráhy a stáčející se z Charbinu na jih směrem na Mukden a Port Arthur se týkala spíše zájmů těch kruhů v petrohradském vedení, kterým šlo více o vojenskostrategické a politické zájmy než o komerční užitek. Nikoli všichni v tehdejším ruském vedení byli nadšeni z průniku do Mandžuska. Nejen že se obávali re

akce Japonska a dalších mocností,

ale jejich zájmy se kryly spíše s „k

lasickým“ podnikáním v evropské části

Ruska, neboť sami byli – včetně minist

ra války generála Alexeje Nikola

jeviče Kuropatkina a ministra zahraničí hraběte Vladimíra N. Lamsdor-fa – představiteli zejména statkářů a majitelů pozemků, kteří se nijak neztotožňovali s aktivitami Rusko-čínské banky a Společnosti Východo-čínské dráhy. Na druhé straně se ov

šem ukázalo, že i když Witte a jeho

skupina v Rusko-čínské bance nebyli přímými iniciátory postupu tímto směrem, přesto jim nakonec tato akce objektivně posloužila k rozšíření sféry jejich vlivu.

Ale ani to, co bylo až dosud vyřčeno o zájmech Petrohradu o Dálný

východ, necharakterizovalo to hlavní, co Rusy motivovalo k dobývání Východu. Odjakživa jim v tomto procesu expanze šlo především o ná-mořní základnu, přesněji řečeno o trvalou přítomnost v nějakém dál-něvýchodním přístavu, který nezamrzá a může být celý rok v provozu. Vladivostok to být nemohl, protože byl obvykle na čtvrt roku pokryt le-dovým příkrovem. Za strategicky klíčový bod považovali Cušimské sou-ostroví v Korejském průlivu patřící pod japonský vliv, které vedle loži-sek rud olova a zinku s možností bohatého rybolovu skýtalo zejména

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

1

5

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

5

6.3.2008 9:56:35 Promarněné vítězství

možnost kontroly vstupu z Východočínského do Japonského moře, a tím pádem i k Vladivostoku z jihu. I to byl důvod, proč jej v roce 1861 jejich námořní pěchota obsadila. Rusové se pak odtud sice museli pod nátla-kem Londýna stáhnout, ale japonskou nedůvěru ke své zemi se jim roz-ptýlit již nepodařilo.ZÁJMY JAPONSKÉHO CÍSAŘSTVÍ

Pokud jde o Spojené státy, na které se již žádné území v Číně ne

dostalo, tak jejich administrativě nezbývalo, než se snažit vyšachovat druhé konkurenty prosazováním politiky „otevřených dveří“. Tak byla ve Washingtonu označována zásada

svobodného obchodu všech států

s Čínou na rovnoprávném základě. V praxi to znamenalo také vytváření „koncesí“, čili cizineckých čtvrtí v čínských velkoměstech, které se stáva-ly vlastně výsostným územím velmocí.

V 70. letech devatenáctého století se o slovo v boji o Čínu začalo dra

vě hlásit Japonsko. Jelikož se v jižních oblastech čínského území nemoh-ly jeho zájmy kvůli francouzské a britské přítomnosti nijak uplatnit, bylo

Japonský císař Mucuhito

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

1

6

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

5

6.3.2008 9:56:35 Předehra 17

v Tokiu rozhodnuto soustředit se na Koreu, která tehdy patřila k čínské-mu císařství. Expanze Japonska se ovšem již mohla opírat o jeho celkový hospodářský potenciál, který byl vybudován v mimořádně krátké době.

Co vůbec možno říci o Japonsku v době, o které je řeč? Předně je tře

ba zdůraznit, že v „zemi vycházejícího slunce“ rostla dynamickým tem-pem jak průmyslová výroba, tak i počet obyvatel. Za pětadvacet let, kte-rá předcházela vypuknutí rusko-japonské války, se populace v této zemi zvýšila z 34 milionů na 46 milionů os

ob. Za stejné období vzrostl objem

zahraničního obchodu, a to dokonce dvanáctkrát – z padesáti na šest set milionů jenů. O úrovni japonského vývozu jistě nejlépe svědčí zejména takový nezanedbatelný statistický úd

aj, že hotové výrobky se na něm po

dílely asi z osmdesáti procent.

„Japonci nejdříve neměli žádné nároky na území jiných států,“ píše

americký historik Richard Connaughton ve své knize

Rising Sun and

Tumbling Bear

z roku 1988 a pokračuje: „Když nepočítáme vpád do Ko

reje v 16. století, pak vedli po dlouhá léta zvláštní formu takzvané skvělé izolace. I když na počátku 20. století nebyl tento stav již natolik patrný, jejich národní povaha zůstala stejná a projevovala se vřelým patriotis-mem, který v případě impulsu mohl vyrůst do velkého vzepětí... Zvlášť významného pokroku bylo dosaženo ve výstavbě moderních ozbroje-ných sil, pozemních vojsk i válečného námořnictva. Japonci se shlédli v pruském vojenském mechanismu, který jim připadal bližší než cokoli jiného v této oblasti. Když Prusové v roce 1871 porazili Francouze, došlo ke zcela logickému kroku, jelikož do narůstající japonské armády byli do rolí instruktorů namísto Francouzů zařazováni Prusové. K usnadnění dalšího růstu branné moci byl v Japonsku rovněž přijat nový zákon o od-vodech. Velké oblibě se mezi Japonci těšilo císařské námořnictvo a také Horatio Nelson, který byl studován. Jeho fi

lozofi

e vycházející z teze, že

je zapotřebí mít natolik silné námořnictvo, aby bylo schopno udeřit na nepřítele v jeho vlastních přístavech, se setkávala u Japonců s velkým po-rozuměním. Byli připraveni ji používat.“

Podle shora uvedeného zákona byla v Japonsku zavedena všeobecná

branná povinnost. Mladí muži od dvaceti let museli nasto

upit k tříleté

službě u pozemních sil anebo ke čtyřem rokům služby u námořnictva, nebo na 4 roky a 4 měsíce v záloze nebo 3 roky u námořnictva a 5 let v teritoriální armádě. Kromě toho každý schopný branec, pokud nebyl

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

1

7

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

5

6.3.2008 9:56:35 Promarněné vítězství

přidělen k aktivní armádě, záloze, teritoriální armádě ani k záloze nováč-ků, náležel od svých 17 do 40 let k národní armádě.

Japonské expanzivní úsilí pak vyústilo v roce 1894 ve válku s Čínou.

Tokijští představitelé „pošilhávali“ především po ekonomických mož-nostech, které spatřovali v Koreji i v Číně, zejména pokud šlo o půdu, které se v Japonsku nedostávalo. Vítězné Japonsko si nadiktovalo tako-vé územní požadavky, jako přivtělení ostrova Tchajwanu, Peskadorských ostrovů a Liaotungského poloostrova s pevností Port Arthurem, které vyvolaly rozruch v Petrohradě. Ruští diplomaté po rychlé dohodě s ko-legy z Paříže a Berlína vypracovali v dubnu 1895 společnou nótu těchto tří mocností, ve které bylo Tokio vyzváno vzdát se Liaotungského po-loostrova. Tedy onoho území v severní Číně mezi zálivy Liaotungským a Západokorejským, které je dlouhé 230 kilometrů a široké 80 až 130 ki-lometrů. Jedná se o poměrně hustě zalidněný poloostrov, kde se daří ze-mědělství a jsou zde rovněž některé zdroje stavebních surovin (kaolin).

A tak se i stalo a Japonci odtud odešli.Zdálo se, že v této době mají Rusové navrch. A také se zdálo, že Japon

sko je na kolenou. Rusko se sblížilo s Čínou. V roce 1896 byla mezi obě-ma zeměmi uzavřena obranná smlouva, která fakticky směřovala proti japonským zájmům na asijské pevnině. A konečně v prosinci 1897 vpluly do vod u Port Arthuru ruské válečné

lodě a na jaře následujícího roku

byla tamní pevnost obsazena ruskými pěchotními útvary z pevniny. Pak již jen stačilo, aby ruští a čínští dipl

omaté usedli ke společnému stolu

a podepsali dokument, který stanovil, že Liaotungský poloostrov s pev-ností a okolními ostrůvky se poskytuje Rusku do pronájmu na 25 let. Pro ruské loďstvo to byl nepochybně historicky významný akt. Port Arthur se stal jeho hlavní tichomořskou základnou s nezamrzajícím přístavem.

Ruská vojenská přítomnost se v tomto strategicky citlivém místě sa

mozřejmě setkala s nelibostí ostatníc

h mocností. Pouze v Berlíně se tvá

řili jako přátelé Petrohradu, ale to

bylo zase jen kvůli tomu, že vilémov

ské Německo bylo silně protibritské.

Němečtí propagandisté se stále více

oháněli tezemi o nespravedlivě rozděleném světě a o tom, že i Německo má svůj patřičný geostrategický rozměr v mezinárodním obchodě a prá-vo vlivu na světový vývoj.

„Učiním, co bude v mé moci, abych udržel klid v Evropě a ochránil týl

Ruska tak, aby nikdo nemohl mařit Tvé operace na Dálném východě,“

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

1

8

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

5

6.3.2008 9:56:35 Předehra 19

píše roku 1895 ve vlastnoručně napsaném dopise ruskému caru Mikuláši II. jeho německý příbuzný, císař Vilém II., a dodává: „Neboť je nesporné, že pro Rusko je velkým úkolem budoucnosti, aby civilizovalo asijskou pevninu a chránilo Evropu před nebezpečím vpádu žluté rasy. V těchto věcech Ti budu vždy podle svých sil pomáhat.“

Ačkoli mocnosti postupovaly až dosud na Dálném východě naprosto

odlišně v duchu linie naplňování svých vlastních zájmů, přesto nastal okamžik, kdy se sjednotily. Došlo k tomu v roce 1900. V Číně totiž již asi dva roky probíhalo živelné hnutí namířené proti přítomnosti cizích subjektů a zčásti i proti vlastní vládě, které právě ve zmíněném roce 1900 nabralo charakter lidového povstání. Vstoupilo do dějin jako „boxerské povstání“. Toto pojmenování dostalo podle toho, že bylo vedeno nábo-ženskou mystickou společností I-che-čchüan, což v překladu znamenalo „Pěst spravedlnosti a míru“.

Při nepokojích v Pekingu byl zavražděn německý velvyslanec a ještě

jeden diplomatický pracovník, což se stalo záminkou k vojenské inter-venci. Mocnosti, včetně Ruska, vy

slaly k potlačení povstání velký kontin

gent složený v síle asi sedmdesáti tisíc vojáků, který dobyl Peking. Čína byla donucena podepsat Závěrečný protokol

(7. září 1901), v němž se

zavázala zaplatit vysokou válečnou

náhradu a rozšířit privilegia cizinců

na svém území. Avšak ruská zahraniční politika si celý tento dramatický souběh událostí vysvětlila po sv

ém, neboť ruské vojsko začalo systema

ticky obsazovat Mandžusko.

Tento obrovský region se rozkládá od Mongolska na západě k severní

Koreji na jihovýchodě, a od původních hranic staré Číny na jihu až po Sibiř na severu, s tím, že vnitřní Mandžusko mělo přístup ke Žlutému moři, zatímco vnější Mandžusko se dotýkalo na severu a severovýchodě Japonského moře a Ochotského moře. Jde tudíž o historicko-zeměpis-nou oblast na severovýchodě, která je asi od 3. století př. n. l. pod čín-ským vlivem. Na počátku nového letopočtu bylo Mandžusko osídleno kmeny Moche, což byli předkové dnešních Mandžuů, které na začátku 8. století založily stát Po-chaj. Důl

ežitý mezník představuje 13. století,

kdy se Mandžusko dostává pod vládu dynastie Jüan, která zde vládne až do roku 1368. Ale vlastní mandžus

ká národnost se formovala až od

15. do 17. století, přičemž roku 1636 byl vyhlášen mandžuský stát s hlav-ním městem Šenjang (Mukden). A v červnu 1644 Mandžuové dokonce

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

1

9

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

5

6.3.2008 9:56:35 Promarněné vítězství

obsadili Peking, který se stal hlavním městem státu pod vládou man-džuské dynastie Čching až do roku 1912. Za povstání I-che-tchuanů (tedy boxerů) v letech 1898–1901 bylo Mandžusko obsazeno Ruskem.

S carskou politikou vůči Mandžusku se ovšem nehodlala smířit ani

Anglie, ani Japonsko a totéž lze říci i o Spojených státech. Velmi ener-gicky vystupovalo zejména Tokio, kt

eré začalo naléhat na Londýn, aby

obě země společně uzavřely pakt, který by byl ve svých důsledcích proti-ruský. Jelikož oblast Dálného východu nebyla pro Brity zájmovou sférou nejvyšší priority, přicházely z Londýna do Tokia jen vyhýbavé a nic neří-kající odpovědi, jaké umí sestavit jen chytří a opatrní diplomaté. Takový-mi ostatně Angličané byli odjakživa. Proto se Japonci rozhodli vyvíjet na Anglii okázalý nátlak. Využili k tomu

právě Rusko. Vyslali do Petrohradu

delegaci, která měla vyjednat rusko-japonskou smlouvu. Bylo to sice ris-kantní, ale v Londýně se to setkalo s patřičným účinkem.

V britské metropoli si proto pospíšili, a sblížení Velké Británie a Japon

ska tak bylo konečně 30. ledna 1902 korunováno smlouvou o spojenec-tví, kterou podepsali britský ministr zahraničí lord Lansdowne a japon-ský velvyslanec v Londýně Tadasu Ha

jaši. Obě signatářské země si přitom

vyhrazovaly „právo“ ovlivňovat vnitřní věci jak v Koreji, tak i v Číně. Současně vyhlašovaly v tomto regionu svoji neutralitu, kdyby kterákoli z obou signatářských zemí snad měla být zatažena do války s třetí stra-nou, což pochopitelně povzbuzovalo Japonce, neboť za takovou „třetí stranu“ bylo sice nevysloveně, ale zcela

logicky považováno Rusko. Zvlášť

pružné formulace 1. článku smlouvy po

skytovaly nejširší možnosti získat

důvody pro zásah do vnitřních záležitostí Číny a Koreje i pro rozpoutání války proti samotnému Rusku. Kdyby se například Rusko postavilo pro-ti jakémukoli vojenskému zásahu Japonska v Koreji, mohla by japonská vláda takový případ snadno zahrnout pod 1. článek smlouvy a prohlásit, že Rusko svým odporem „ohrožuje“ japonské zájmy.

V průběhu uzavření této britsko-japonské smlouvy došlo i na pověst

né tajné nóty. Obsahovaly ujednání, že v době míru budou obě smluvní strany „podle možností“ koordinovat

akce svého válečného loďstva a že

si budou při používání doků i při zásobování válečných plavidel jedno-ho spojence v přístavech druhého spojence uhlím poskytovat vzájemné výsady. Za pozornost jistě stojí, že v těchto nótách rovněž byla teze, že v daném okamžiku mají Velká Británie a Japonsko na Dálném východě

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

2

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

6

6.3.2008 9:56:36

Předehra

21

soustředěny síly převyšující válečn

é námořnictvo kterékoli třetí moc

nosti.

Britské diplomacii se tak podařil, řečeno dnešní sportovní termino

logií, docela slušný hattrick . Za prvé odvrátila pozornost Ruska od zemí

sousedících s Indií, kde byli Rusové velice aktivní. Za druhé odkláněla Japonsko od útočných záměrů na jihu, zejména od Malajska a přilehlých ostrovů, na které měla sama zálusk. A za třetí postavila proti sobě s ko-nečnou platností dva největší rivaly na Dálném východě. V Londýně si byli velmi dobře vědomi, že případná válka mezi Ruskem a Japonskem jen posílí pozice Velké Británie, a to bez ohledu na to, kdo vyhraje.

Velká Británie se ovšem ve smyslu 3. článku spojenecké smlouvy

fakticky zavázala zabránit tomu, aby se proti Japonsku vytvořila koali-ce, i kdyby podniklo jakoukoliv agresivní akci proti Rusku. Právě v této formulaci spočíval vlastní smysl celého tohoto britsko-japonského spo-jenectví. Ve své podstatě šlo o významný úspěch japonské diplomacie. Smlouva Tokiu zajišťovala vlastně to nejdůležitější, oč se dlouhá léta sna-žilo. Mohlo klidně vyvolat válku proti Rusku a přitom mělo jistotu, že žádná z mocností se vojensky za Petrohrad nepostaví, a to kvůli riziku, že by se mohla dostat do konfl

iktu jak s Japonskem, tak i s jeho spojen

cem Velkou Británií. Tento smluvní dokument byl schválen parlamen-tem a jeho text zveřejněn v novinách.

Uzavření anglo-japonského spolku samozřejmě rozladilo carskou

vládu. Ruští diplomaté ihned kontaktovali své francouzské partnery, kte-rým navrhli společně čelit této nové skutečnosti. Paříž se kladně vyslo-vila ke společnému Prohlášení, v jehož textu, zveřejněném 20. března 1902, mimo jiné stojí:

„Vzhledem k tomu, že obě spojenecké vlády musí počítat s možností

nepřátelských akcí jiných mocností nebo s opětovnými nepokoji v Číně, vyhrazují si právo učinit v takových případech opatření nezbytná na ochranu svých zájmů.“

Ale na druhé straně francouzská vláda nesouhlasila s tím, aby Petro

hrad vyslal své vojenské kontingenty na Dálný východ. Co z toho vyplý-valo? Určitě náznak směrem k Japonsku i k Velké Británii, že by Francie a Rusko mohly na Dálném východě sice zahájit společný postup, ale ote-vřenou otázkou zůstávalo, zda by v tomto regionu mohlo jít i o vzájemnou vojenskou spolupráci. A to rovněž celou tuto dohodu oslabovalo.

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

2

1

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

6

6.3.2008 9:56:36 Promarněné vítězstvíPetrohrad se proto stále více obracel k Berlínu s náznaky, aby se i Ně

mecko připojilo k uvedenému Prohlášení z 20. března 1902. Ale Berlín si samozřejmě rozehrával vlastní politiku. Nechtěl se nechat zatlačit do ně-jakého nejistého dobrodružství na

Dálném východě a snažil se zaujímat

neutrální postoj. Odmítl se účastnit akcí spojených s francouzsko-rus-kým vystoupením proti britsko-japonskému spojeneckému bloku, stejně jako se předtím takticky vyhnul účasti na protiruském bloku, který vy-vářela Velká Británie s Japonskem.

Avšak berlínské vládě se přece jen „něco“ podařilo. Dokázala totiž

přeměnit setkání německého císaře Viléma II. s ruským carem Mikulá-šem II., které se uskutečnilo 6. srpna 1902 v rámci námořních manévrů ruského loďstva v Revelu (dnešní Tallin), ve víceméně okázalou protib-ritskou manifestaci. Za zmínku jistě stojí, že když se oba panovníci louči-li, tak si německý císař neodpustil

rozehrát strunu známé ctižádosti jinak

omezeného cara. Teatrálním způsobem, v němž si tolik liboval, po vzoru gest pruského krále Fridricha II. Velikého, svého velkého předchůdce, zaslal námořním kódem Mikulášovi pozdrav tohoto znění: „Admirálu Tichého oceánu od admirála Atlantiku.“

Ruská diplomacie se během britsko-japonských jednání ohledně spo

jenecké smlouvy nikterak nestahoval

a do ústraní. Naopak, vedla inten

zivní dialog s čínskými vyjednávači o podmínkách vyklizení Mandžus-ka. V této fázi se Rusové rozhodli projevit snahu pro značný kompromis, nebo dokonce pro jistou povolnos

t. Svědčí o tom zejména konstruktivní

doporučení ministra zahraničí hraběte Vladimira N. Lamsdorfa. Šéf rus-ké diplomacie totiž prosazoval vyk

lizení Mandžuska z vl

astního rozhod

nutí. To za prvé. A za druhé radil stáhnout z návrhu smlouvy ústupky, které ruská strana původně požadovala na Číně. Dovedl se velmi dobře orientovat v celé problematice Dálného východu a z napjatého vztahu mezi Ruskem a Japonskem, který vznikl koncem března 1901, si jasně vydedukoval, že Japonci nespatřují ve válce proti Rusku pouze prostře-dek své politiky, nýbrž „přímo svůj vytčený cíl“.

Při prosazování svých umírněných požadavků musel hrabě Lamsdorf

svádět velké boje i uvnitř kabinetu. Vždyť se to všechno odehrávalo v okamžiku, kdy v carském vedení v podstatě vrcholil proces štěpení na dva tábory. První, takzvaný „umírněný“, představovaný právě minist-rem zahraničí Lamsdorfem, obviňoval

„proválečný“ v čele s ministrem

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

2

2

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

6

6.3.2008 9:56:36 Předehra 23

války generálem Alexejem N. Kuropatkinem, že svým postupem dosta-li Rusko do těžkostí. Lamsdorf trval na jediném možném řešení. Ruská vláda se měla zříci nároků na Koreu a vyklidit Mandžusko. Kuropatkin a Witte nakonec souhlasili, ale po

žadovali vzít pod ochranu mandžuská

ekonomická privilegia. To se však

setkalo s neochotou Pekingu, který

již měl za sebou podporu Londýna, Washingtonu i Tokia. Teprve po té, kdy Witte ustoupil od svého hlavního požadavku, že koncese v Man-džusku mohou mít jen Rusové, došlo ke kompromisnímu závěru.

A tak byla zejména díky Lamsdorfovi dne 8. dubna 1902 konečně

mezi Ruskem a Čínou podepsána dohoda o postupu při stahování rus-kých vojsk z Mandžuska. Petrohrad se zavazoval stáhnout z čínského území svá vojska. Byly k tomu vytyčeny tři časové etapy. Celý odsun měl být dokončen do 18 měsíců, tedy do podzimu 1903, přičemž za bezpeč-ný provoz ruských fi

rem odpovídali Číňané. Ruští diplomaté ovšem pro

sadili doložku ke smlouvě, že stahování může být zastaveno, pokud by Mandžusko zachvátily nepokoje ne

bo sem zasáhla nějaká cizí mocnost,

což by znemožnilo evakuaci ruských vojsk. Tato doložka údajně stála pokladnu carské vlády 40 000 rublů, které byly ve formě „všimného“ vy-placeny zmocněnci čínské vlády Wan Wen-šaovi a ještě několika dalším lidem z čínské delegace.

Z počátku se zdálo, že vše proběhne podle diplomatů. Alespoň tomu

nasvědčoval zdárný průběh odsunu

v první etapě. Ale již na podzim 1902

nastaly v rozhodujících článcích pe

trohradské politiky závažné změny.

Strategické iniciativy se totiž plně chopila „válečná strana“, která mezitím přeskupila své řady a velmi posílena o značnou část dvorních kruhů za-tlačovala „mírovou stranu“ do kouta. Do

jejího čela se prodral Alexander

Bezobrazov. Tento námořní kapitán, přítel velkoknížete Alexandra Mi-chajloviče, carova strýce, byl všeobecně považován za dobrodruha, jenž dokázal dovedně proniknout do panovníkovy přízně. Spolu s velkokníže-tem vytvořil shora zmiňovanou Východoasijskou společnost, kolem které se pohybovala významná část dvorních kruhů získaných příslibem 50 % jejích akcií, zatímco druhou polovinu

měla vlastnit vláda. Bezobrazovova

skupina se stala nejen politickým, nýbrž i ekonomickým konkurentem Witteho křídla, které bylo seskupeno kolem Rusko-čínské banky

.

Vyvíje

la tlak na cara, aby neváhal s průnikem přímo do Koreje. V tomto duchu již měla v plánu začít nejen na mandžuském, ale přímo i na korejském

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

2

3

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

6

6.3.2008 9:56:36 Promarněné vítězství

území budovat vlastní průmyslové podniky. Tyto „hospodářské aktivity“ Bezobrazovců byly sice střízlivě uvažujícími ruskými ekonomy považo-vány za „pochybné“, ale přesto se k jejich výstavbě investovaly prostředky dokonce i ze státní pokladny.

Bezobrazov se mohl mimo jiné op

írat zejména o velkou lesní koncesi

v Koreji na řece Ja-lu táhnoucí se v délce 800 kilometrů podél čínsko-korejské hranice i o větší státní podporu než jeho soupeři. S carovým souhlasem mohl rovněž propašovat pod hlavičkou Ruské dřevařské spo-lečnosti

na Ja-lu asi 20 000 vojáků, které vydával za „lesní hlídače“. Lidé

z jeho skupiny se stavěli nejen proti odsunu ruských vojsk z Mandžus-ka, ale odmítali uznat již uzavřenou dohodu o tom, že Japonci převez-mou Koreu. Byli přesvědčeni, že pokud se Tokio za takové situace odváží k nějaké vojenské akci, bude velmi rychle vyřízeno. Brzy se ukázalo, že vlastně skutečným posláním Bezobrazovy skupiny bylo propašovávat do Koreje ruské vojáky přestrojené za dělníky. Ale japonská zpravodajská služba to brzy zjistila. Tokio proto poslalo k jednání do Petrohradu svého významného politika, kterým byl bývalý premiér Itó, avšak jeho žádosti o přijetí na patřičné úrovni vyšly naprázdno. Žádný ofi

ciální ruský čini

tel ho nepřijal.

Několik ministrů sice neslo s nelibostí počínání Bezobrazovy skupi

ny a poukazovali na politická rizika

s tím spojená, ale car dával spíše

na rady „našeptávačů“ z tohoto seskupení, kteří ho přesvědčovali, že je všechno naopak, a že je to právě Witte, jenž soustřeďuje ve svých rukách neúměrně velkou moc, a dokonce prý touží stát se prezidentem, až se brzy z Ruska stane republika. Takové „informace“ samozřejmě cara ne-potěšily, a zřejmě jim začal věřit, protože se jeho vztah k Wittemu prudce ochladil.

Další vývoj událostí na ruské do

mácí scéně se odehrával ve znamení

značně velkého zostření rozporů mezi politickými seskupeními. Hodně o tom vypovídají zejména výsledky zvláštní porady konané 7. února 1903 v Petrohradě. Za předsednictví hraběte V. N. Lamsdorfa se jí účastnili ministr fi

nancí S. J. Witte a ministr války A. N. Kuropatkin, šéf ruských

námořních sil admirál S. P. Tyrtov a trojice vyslanců – čínský, japonský a korejský. Na této poradě se řešila otázka, jak zajistit ruské zájmy v Man-džusku. Rusové požadovali záruky, že Čína nepronajme žádné jiné moc-nosti koncese a území, které jí Rusko vrátí. Kromě toho Kuropatkin po

p

r

o

m

a

r

n

n

é

v

í

t

z

s

t

v

í

_

r

e

l

.

i

n

d

d

2

4

6

.

3

.

2

8

9

:

5

6

:

3

6

6.3.2008 9:56:36



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist