načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prolomená hradba - Miroslava Riedel

Prolomená hradba

Elektronická kniha: Prolomená hradba
Autor:

Miroslava Riedel se narodila v Západočeském kraji v roce 1965 ve znamení Ryb. Život věnovala tanci a lehké atletice, přesto ze všech jejích činností zvítězilo psaní. Již v době ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  90
+
-
3
boky za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Tribun EU
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 302
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Miroslava Riedel se narodila v Západočeském kraji v roce 1965 ve znamení Ryb. Život věnovala tanci a lehké atletice, přesto ze všech jejích činností zvítězilo psaní. Již v době studií na Textilní škole psala básně  a povídky, které  Nakladatelství Bratislava publikovala již v roce 1982 v časopise Vychovávatel, napsala nespočet fejetonů, i povídek.
V roce 2001 vydala první knihu Milada srdce rodiny. Následující dílo, Prolomená hradba je pokračováním hrdinky předchozího příběhu, ovšem však, již očima mladé a nezkušené ženy, matky a manželky, v čase demokratickém. Prolomená hradba je druhým napínavým příběhem, kde hrdinka překonává nejednu překážku, týkající se života rodinného, milostného, ale také sociálních poměrů, s kterými se musí nelehce vypořádat.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PROLOMENÁ HRADBA

Miroslava Riedel

Tribun EU

2016


© Miroslava Riedel, 2015


ena je jako zakořeněný strom. Větve připomínajíláskylnou náruč mateřství, i když dávno opadalo listí iplody. Žena, před kterou se uzavřela brána svobody, dokáže v

manželství setrvat, ačkoli málokterá najde světla vysněných

barev a pochopení před realitou života. Pouto rodiny bývá

příliš složité, aby se dalo mnohdy přetrhnout. Nohy vzrostlé k

zemi a hlava v oblacích s nadějí – být šťastná – je touha, která

nepřináší pouze radost, ale i pláč jako samozřejmost a tišitele

bolesti. Taková je mnohokrát daň za lásku a vroucnost

k člověku, kterému beznadějně věříme.

Jana Koucká si malovala svůj svět podle svých představ a také

měla vysněnou budoucnost. Přesně to cosi, co nikdy nepoznala ve

svém dosavadním životě, přála a slibovala jednou svým dětem.

Vytvořit nový domov, být šťastnou manželkou skvělému muži,

kterého by milovala a každou minutu svého života by mohla dělit

na polovinu jen s ním. Být modelkou nebo zpěvačkou byl sen

každé dívky, Janu však lákaly opravdové hodnoty mateřství. Porodit syna a dceru, dávat jim zdaleka více pochopení, než sedostávalo právě jí, poklad porozumění, to, co jí samotné chybělo v dětství i

Ž

4


dospívání. S krásn ou ideou vstupovala do vztahu s Ondřejem

Vítem. Seznámili se netradičně, a tím začal celý příběh, tak jak ho napsal život každodenně sám. Poprvé se Jana s Ondřejem

setkala tváří v tvář po osmnácti měsících vytrvalého psanídopisů. Tehdy oslavila své sedmnácté narozeniny a pojednou se jí

život nezdál tolik prázdný. Pocítila zvláštní ochranu a hned se

zamilovala. Ondřej zamířil po ukončení základní vojenskéslužby do jejího rodného města a tím splnil slib. Nabídl jí lásku i

srdce. Civil mu slušel, a nejedna dívka se po něm ohlédla. Ondřej měl však oči jen pro Janu. Byla štíhlá a dlouhé kadeře jí

poletovaly kolem hlavy, kdykoli si s nimi vítr pohrával.Bezstarostní milenci trávili volné dny za městem. Okolní příroda jim nabízela romantické touhy plánovat vysněný život. „Nikdy ti nenechám ublížit,“ ujišťoval ji pokaždé, když za ní přijel. Naslouchala a tulila se na jeho mužnou hruď. Její důvěřivostproadla beznadějně jeho slovům, pociťovala s ním vše poprvé a

citům nechala volný průběh. Nadnášela se představou, jako by

ji osvobozovala od každodenního života, ve kterém nebyla

doposud spokojena. Ondřej byl pro ni zachránce. Janini rodiče

si mladého muže okamžitě oblíbili, hlavně matka. „Co si uděláš,

budeš mít,“ řekli a víc se dceři do života nemísili, takže vlastně

neprotestovali. Ondřej nebyl vulgární frajer, a navíc měl po

vojně, čehož si pan a paní Kouckých cenili. Ani na zlomek

vteři ny nezapochybovali, že by vztah nevydržel, podle jejich

názoru byl člověk, co má již rozum a má v životě jasné cíle.

Ondřej pocházel z důstojnické rodiny, kde se přísnostínešetřilo. Pan Vít měřil každému ze svých čtyř dětí stejně. Ondřej

působil dojmem dobře vychovaného člověka s vlastnímnázorem, měl zvláštní dar přesvědčivosti a tím mu vyhovoval postoj

Janiných rodičů. Byli to lidé plni jednoduchosti, přitom citově

složití a ten, kdo je navštěvoval, rázem mohl odhadnout reakce každého z nich. Čím méně se v rodině hovořilo, tím víc byl

5


každý z nich průhledný. Jana vyrůstala se svými třemisourozen

ci a od dětství znala jen povinnosti. Starší bratr a sestra si spolu

rozuměli. Jana byla vždy zakřiknutá, a tak ji mezi sebe odmítali

přijímat. Proto se zdržovala jen s nejmladší sestrou a vyrovnávala

se se skutečností být jí náhradní matkou. Vanda byla o sedm let

mladší. Matka trpěla srdeční vadou a mnoha dalšími nemocemi.

Často postonávala se svými léky, kterých měla nespočet. Jana

nenáviděla noční stolek plný tablet, kapslí a mastiček. Nerada

vcházela do ložnice, vždy se jí prohnal kolem nosu nesnesitelný

závan opodeldoku, který nesmírně páchl. Matka si jím potírala

oteklé nohy. Přála si, aby byla zdravá, což bylo nesplnitelnépřá

ní. Její nemoc a bolesti se odrážely na každém z rodiny jinak.

Jana častokrát nad ní přemýšlela. Toužila s ní promlouvat, smát

se tak, jak to matky s dcerami dělávaly. Zdálo se jí, že je ve svých

čtyřiceti letech víc než unavená životem, nic ji netěšilo. Špatný

zdravotní stav bral Janě matku po kouskách a uvědomovala si

vše až postupem času, jak dospívala. Otec měl svůj svět. Domů

se vracel k večeru. Z práce chodíval pravidelně do maléhospůd

ky , kde měl mezi rybáři své přátelé.

Ruda byl nejstarší a tím měl mezi sourozenci nejlepší pozici,

stále se před sestrami nárokoval a vynucoval si přednosti. Jana se

narodila jako třetí a se skromnou lítostivou povahou vždy matce

vyhovět se sama ujímala úklidu v domácnosti a starostí o Vandu.

Ta ji zaměstnávala nejvíc, vodila ji do školky, poté do školy.Málo

kdo odhadl jejich věkový rozdíl. Jana s Vandou vyhlížely jako

dvojčata. Byly skoro stejně velké a váhou ji Vanda dohánělakaž

dým dnem. Matka si nepřipustila její nadměrnou žravost apři

kláněla se k dědičným genům rodiny. Jana žádné geny nezdědila.

Byla štíhlé postavy a trpělivě snášela, co život nabízel, dětství se

nepodobalo vyprávění jejích vrstevnic. Tehdy každý den bolel.

Nikdy si však nepostěžovala a raději zůstávala v ústraní. Snad se i

styděla, pochopila, že by se snadno mohla stát terčem posměchu.

6


Ve škole seděla v poslední lavici a pozorovala spolužačky oděné

do parádních svršků, které jim tajně záviděla. Ponejvíc však, když

si navzájem líčily volný čas s rodiči v biografu nebo na chatě.

Předháněly se jedna před druhou ve vychloubání. Jana se neměla

čím pochlubit, musela se spokojit s oblečením po staršíchsourozencích. Dorostla a úniková cesta byla Ondřej. Vložila mu do

rukou celou svou bolavou minulost a očekávala sladkoubudoucnost. Po dobu osmi měsíců se láska mezi nimi rozvinula

ještě více. Paní Sítová od počátku vztahu bránila, nesouhlasně se

vyjádřila i formou dopisu, který Janu zamrzel. Bránila vztahu, jak

jen to šlo. On však poslouchal své srdce a ukončil osmiměsíční

dojíždění z Plzně za Janou do jejího rodného města.

Ondřej se nastěhoval. Byt Kouckých měl rozlohu skoro sto

metrů čtverečních o pěti místnostech s prostornou předsíní. Se

svatbou nespěchali a zadní pokojík se jim stal nejsladšímhnízdečkem. Mohli vedle sebe usínat a ráno se polibkem probouzet.

Byla šťastná. Na slův ko loučení nevzpomněli. Ondřej po prvním

týdnu v novém bydlišti nastoupil v JZD na místo traktoristy. Byl

vyučen mechanizátorem zemědělských strojů, tak ho přijali hned,

a navíc s příslibem bytu. Jana posléze přerušila studium a začala

pracovat v šicí výro bě v místní továrně. V domácnosti senerozebíralo její náhlé rozhodnutí, jen panu Kouckému přibylo více

vrásek. Do své dcery vkládal spoustu nadějí, které se téměřrozlynuly. Učebnice a knihy vyměnila za nůžky a výplatní pásky.

Rodičům přispívali na náklady bytu a pozvolna si ukládali menší

částky, tak jak jim rozpočet dovoloval. Starší sestra se brzy vdala

a odstěhovala se do Litoměřic. Rodiče navštěvovala zřídka. Ruda

se po vojně osamostatnil, domů se nevrátil. Severní Čechy mu

nabízely větší příležitosti, práce technika v litvínovské chemičce

se mu líbila. Mohl tak navštěvovat starší sestru Julku. Dělilo je od

sebe jen pár kilometrů. Ve velkém bytě si Ondřej rychlepřivyknul. Choval se ohleduplně, staral se o topení, štípal dřevo

7


a obstarával větší nákupy. Když měla Jana odpolední směnu,

chodil jí naproti. Po večerech předčítal Vandě pohádky. Jakonej

mladší člen rodiny si vynucovala stále větší pozornosti. Život

nabíral stereotypu.

Pokojík se zaplňoval krabicemi. Pokaždé si mladí milenci

koupili z výplaty cosi do nové domácnosti. Po večerech snili

o vlastním bytě. Jana oslavila osmnácté narozeniny a zanedlouho

se jí začalo kulatit bříško. Občas vyslechla od sousedů narážky na

nenarozené děťátko a svatbu. Pod srdcem nosila chtěnémimin

ko a nikomu nevysvětlovala, že svatba není pro ni a Ondřeje to

hlavní. Už tak se dost trápila nad paní Vítovou. Ondřej jí obu

doucím vnoučeti napsal. V dopise zapochybovala, zdali je vůbec

její syn otcem. Jana se vyplakala, ale Ondřeje milovala a nakaž

dou starost byli dva . Těšila se na každý večer, kdy za sebou za

vřeli dveře pokojíku a mohli si dlouho do noci povídat. Položila

hlavu na Ondřejovu hruď a naslouchala jeho představám, jak

budou děťátko vychovávat:

„Všemu ho naučím, Pomněnko, budu mu spravovat hračky,

pak i kolo, až bude větší, vychovám ho tak, jako jsem bylvycho

ván já.“

Jana hltala každičké slovo a stále víc se k němu tiskla. Přitom

ho poškádlila a snažila se mu ubrat z idejí:

„A co když to bude holčička, na to jsi nepomyslel, viď?“

Posadil se na posteli a dlouze ji políbil. Pak se zadíval do

stropu a stroze řekl:

„No nejdříve kluka a pak holku, budem se mít rádi obá tří

a pak obá čtyři.“

Jana ho pleskla jemně po rameni: „Tak to ne, žádní obá tří

a obá čtyři, žádné dělení, budeme rodina.“

Ondřej pokyvoval hlavou a dodal: „No, a když mi budeš

nevěrná, tak si pořídím služku a...“ Něžný pramen hudby

z malého magnetofonu se rozlil po pokoji jako silná tajemná

8


noc. Dále nedořekl, neboť mu zakryla ústa dlaní, a než hozačala líbat, pošeptala:

„Ale já ti nikdy nebudu nevěrná, když mě budeš milovat

a opravdu mi nikdy neublížíš.“

Ondřej dostával vše, co si jen mohl přát. Jana byla vděčným

andílkem za každé milé slovo, zbožňovala chvíle, kdy ji k sobě

tiskl a ubezpečoval o svých kvalitách nejlepšího muže podsluncem. Lepší dívku si nemohl ale sám vybrat. Měla krásný skromný

charakter, velké srdce a přemýšlela samostatně, byla pracovitá,

vždy ochotná pomáhat druhým. Zároveň na svůj mladý věkvelmi rozumná. Trochu ji zamrzelo, že se dítě narodí nemanželské,

ale Ondrovi své skryté trápení neřekla. Věděla, že si rodiče na

Julčinu svatbu museli vypůjčit peníze. Otec neměl ještě půjčku

splacenou, a tak se o svatbě nemluvilo. Přesto byla přesvědčená,

že jednou z ní nevěsta bude. Julka se vdávala před dvěma roky

v červenci, krásný obřad ukončila oslava v pronajatém sálurestaurace, kde se říkalo odjakživa Na Vršku. Spoustu lidí a přátel, které viděla Jana poprvé v životě. Dokonce přijeli příbuzní z Moravského Meziříčí. Sestřenice z matčiny strany. Prostě rodina, která se navštěvovala pouze o svatbách či pohřbech. Tenkrát byl otec ve velmi dobré náladě a posadil si Janu na klín. Promnul jí prsty dlouhé vlasy a slíbil:

„Až se budeš vdávat ty, vystrojím ti ještě lepší svatbu, uvidíš,

ale to tak brzo nebude, viď? Ty budeš paní, musíš studovat, máš chytrou hlavinku.“

Jana si vybavila ten večer, jako by se odehrál včera. Bylo to

poprvé, co seděla otci na klíně jako zařezaná, ani se nepohnula, jen naslouchala a všimla si jeho vrásčitého čela. Jeho slova jí

utkvěla silně v paměti, protože on nikdy moc nemluvil, natož

s dětmi. Když se Jana rozhodla zanechat studia, tak jako jindy

řekl:

„Co si v životě uděláš, to budeš mít.“

9


Pousmála se nad vzpomínkou a pomyslela si, že otec na

chvilku, která pro ni mnoho znamenala, již dávno zapomněl. Po

několika společných měsících v činžovním domě přišel Ondřej

domů s radostnou zprávou. Mezi dveřmi vzal Janu do náruče

a odnesl do pokojíku. Vanda se za nimi rozběhla, ale on jí přivřel

skoro nosík mezi dveře.

„Teď se sem nehrň, boubelko, máme něco důležitého!“

Vanda se nafoukla a běžela žalovat matce do ložnice. Ondřej

přinesl z práce nádhernou novinu. Sedl si na židli, zvrátil hlavu

a strnule se zahleděl do stropu... JZD mu přidělilo třípokojový

byt v malé pohraniční vesničce, jen š est kilometrů od města. Jana

se štěstím rozplakala. Rodičům se nesvěřili. Zpráva o novém bytě

zůstala tajemstvím, alespoň do doby, než se narodí dítě.

Ondřej každý den po pracovní době dojížděl do obce, aby

upravil a dokončil nedostatky, které blokovaly nastěhování. Jana

žila představami, jak byt zútulní, ušije závěsy, uháčkuje ubrusy

a bude jim krásně. Mnohokrát si přála štěstí, které ji potkalo. Ve

čtrnácti letech si začala psát deník, kde mezi řádky snila ohod

ném manželovi a dvou dětech. Nyní jedno nosila pod srdcem a

přáníčka se jí plnila.

Do Ondřeje vkládala nespočet nadějí. Byl k ní něžný a stále

opatrnější, aby děťátku neublížil. Milování bylo čím dál krásnější,

až se z toho Janě točila hlava. Nemohla uvěřit, že má právě ona

tak skvělého partnera. Osud začínal být štědrý. Na sebepomýšle

la vždy v posledních řadách. Štěstí, jaké prožívala, si zasluhovala

a měla prvotní právo mezi mnoha dalšími jej vychutnávatnapl

no. Cítila se blaženě, když přicházel Ondřej z nákupu anezapo

mněl koupit maličkost pro miminko. Někdy to byl bryndáček,

jindy dudlík nebo chrastítko.

O narození dítěte se v rodině nemluvilo. Otec si jen přál, aby

měl přece jen vnuka, neboť Julka byla matkou dvou dcer a své

vnučky viděl dvakrát do roka. S matkou si Jana přestávalarozu

10


mět. Když měla Vanda žalovací den a vše jí vadilo, slyšela od

matky jedno a to samé:

„Však ty poznáš, co je to vychovávat dítě!“

Většinou se ohradila, když měla bolesti nebo Jana zapomněla

poklidit umyté nádobí. Nejvíce ji rozzlobily prázdné uhláky

v předsíni. Ondra se vracel k večeru a těžko vysvětlovala matce,

že je nanosí, vše muselo být hotové hned, raději v ničemneod

porovala.

S jejím rostoucím těhotenstvím stoupala i nervozita. S On

dřejem se drželi plánu. Velice se obávala porodu, přesto se na

tu chvíli těšila. Narození miminka bylo prvním krokem ksamo

statnosti a osvobození od příkazů. Spřádat radosti i starosti ve

svém bytě. Být s Ondřejem sama. Mít vlastní rodinu. Pro tento

sen byla ochotná čelit všemu nepříjemnému. Vanda bylanesne

sitelná, měla vztek, že jí Ondřej nevěnoval tolik času jakopřed

tím. Dávala ve svých teprve jedenácti letech patřičné důkazy

žárlivosti. Nesnesla pohled na jeho dlaně, něžně hladící Janino

bříško. Hned začala vzdychat a práskla dveřmi. Ondřejnevy

světloval svou únavu, pracoval víc, než musel, a s láskou jen

pro Janu, což by malá Vanda beztak nepochopila. Paní Koucká

její chování vysvětlovala pubertou. Jana však dobře věděla, že u

ní a starších sourozenců žádná přednost omluv v dětstvíneexis

tovala. Vandě se odpouštělo spoustu prohřešků. V její výchově

neplatila pravidla zákazu televize nebo zákaz hraní na dvorku.

Paní Koucká přestávala na výchovu nejmladší dcery stačit a otci

starosti nepřidělávala. Vandě netrvalo dlouho a prokoukla svou

pozici, čehož začala využívat.

Před Velikonocemi poctil Ruda svou návštěvou rodiče.

Vanda pobíhala po bytě a pro vokativně opakovala:

„Brácha přijel, brácha přijel.“

Jana se upravila a vystrčila břicho, jak nejvíce mohla.Pomys

lela si, jen ať vidí. Alespoň si uvědomí, že nen í ta malá holka,

11


které poručí, jak mu bývalo zvykem. S trémou a roztržitostí šla

přivítat bratra do kuchyně. Nebyl doma skoro dva roky a vidět

rodiče a obě sestry ho na chvíli rozlítostnilo.

Teď stál před ní, pohublý, zarostlý a nic si nepřivezl. Něco

vlastně ano, což jí vyrazilo dech. Sám sebe a rozhodnutí, že se

vrátil domů natrvalo.

„Tak ty jsi mamina, Julča mi to řekla, no ale pořád nebyl čas

se sem nějak dostat...“ vymlouval se, přesto mohl přijet s Julčou

po Vánocích.

Sama prozradila matce Rudovy problémy v chemičce azpů

sobenou škodu, kterou musel uhradit, a bez peněz odmítlsed

nout do auta. Ruda měl rád peníze a ještě více ho uspokojovalo,

když je mohl ukazovat. Nesnesl pocit, aby si někdo myslel, jaký

je chudák. Janě po setkání s bratrem také ukápla slza a naivně

uvěřila v jeho změnu. Dát jí políček by si určitě nedovolil.

Pozorovala ho ode dveří a rázem se jí vrátily dny, kdy jizahr

noval gesty příkazů. Pořád něco potřeboval, nemohl vidět Janu

sedět ani nad knihou. Řval na ni, tiše snášela jeho hrubé chování.

Postěžovat matce si podruhé netroufala. Jednou se zkusilaobhá

jit a matka komentovala vzrůstající problémy mezi potomky

slovy:

„Srovnejte se sami, jste snad lidi!“

Když Ruda obdržel povolávací rozkaz a odešel na vojnu, Jana

byla na dva roky vysvobozena. Skončily dny diktatury a ona

moh la klidněji žít, jen matku litovala. Každý večer sedávala

s obličejem opuchlým od pláče před televizí a vzpomínala na

syna. I přes to, jak se k ní mnohokrát hrubě choval. Když mu

chtěl otec domluvit, práskl dveřmi a matka se ho zastávala. Měla

pro něho zvláštní slabost, nejen ona, ale i Julča.

Ondřej přijížděl každodenně k večeru. Jana očekávala jeho

příchod netrpělivě, s největší obavou nad reakcí, až uvidí Rudu.

Jak se bude tvářit, až se dozví, že bud ou muset po nějaký čas

12


zůstat pod jednou střechou. Právě Rudovi mohla být Janavděčná za Ondru. Znali se z vojny. Ruda sloužil druhým rokem a

Ondřej prvním. Oba dva ve stejném městě u jednoho útvaru.

Ruda dal Ondrovi Janinu adresu do školy a tím začala známost.

Na oplátku Jana poslala bratrovi adresu s fotografií svékamarádky , vztah mezi oběma nevydržel ani měsíc. Ondra snášel Rudovu šikanu jen proto, že mu záleželo na Janě a obával se možného rozchodu. Ruda několikrát vyhrožoval, takže Ondřej raději pral

jeho ponožky, odevzdával mu část peněz a dělal vše jako ostatní.

Čekal pouze na den, kdy odejde Ruda do civilu.

Bylo mnoho důvodů, proč by mohla Jana bratra nenávidět,

spíše si přála s ním vycházet. Ve vzduchu cítila napětí a nemohla

se dočkat, až Ondřej strčí klíče do zámku. Čas se neskonale táhl. Ruda se usadil před televizí a požádal matku o kávu. Ondřej dorazil domů kolem osmé večer. Jana vyšla z pokojíku avstoupila do předsíně. Ruda byl však rychlejší. Stál opřen o stěnu a křikl na překvapeného Ondru:

„Neumíš zdravit!“

Ondra si nazul pantofle a zakoktal: „Aahoj.“ Sklopil oči

a vklouznul do koupelny.

Jana šla za ním. Dívala se do jeho tváře a dala by vše, jen aby

se zbavil ponižujícího pocitu. Zvedla mu dlaní hlavu a v očích

měla úlek. Poprvé uviděla v jeho tváři výraz, který ji děsil.Ondrovy stisknuté rty doprovázelo pohybování sanic. Navíc hořel

vzteky v celém obličeji. Jak rád by mu uštědřil jednu do zubů, ale

nemohl už kvůli Janě. Pohladil ji po ruce a políbil na bříško.

„Teď nám nastane pravé peklo, Pomněnko,“ řekl zdrceně

a odešel do pokoje.

Ruda trhnul klikou a opět se předvedl, ukázal na něho rukou

a ještě podotknul:

„Nemysli si, že tě ještě nepostavím do pozoru, zobáku.“

13


Jana cítila obrovskou bezbrannost. Stejně tak Ondra, přesto

v sobě našel sílu a postavil se před něho:

„To teda nepostavíš, pane četaři, jsme v civilu!“

Ruda pootevřel ústa, a než cokoli řekl, chytla ho za rameno

matka a napomenula ho:

„Tak to stačí, chlapče, jdi se dívat na televizi a bude tady

klid!“

Snad každý člověk má nějakou více či méně nepříjemnou

vlastnost. Ruda jich měl hned několik. Jana u něho přímoby

tostně nesnášela chvastounství a silácké průpovídky.

Otec nebyl nadšen příjezdem syna, napustil vodu do konvice

a bez sebemenšího pohledu na něho řekl přísně:

„Vrátil jsi se, místa je tady dost, ale nechci slyšet od mámy, že

si nevidíš zase do huby, už toho bylo dost!“

Měl na mysli hádky, které Rudolf pokaždé vyprovokoval,

a matka musela na pohotovost, neboť se jí vždy přitížilo.

Ruda spoléhal na otcovu klidnou povahu a hlavně na jeho

pozdní příchody domů v jemně opojené náladě, a přesupozor

nění se přenesl jako pára nad hrncem. Přesto mu odpověděl:

„Ale taťu, víš, že bude klid, mám jinej rozum.“

Nikdo si však neuměl představit, čeho byl Ruda schopen.

Přesně to, čeho se Jana předem obávala, stalo se skutečností.

Působení v rodině se změnilo od základu k útrapám, střetyneris

kovala. Vanda se doma moc nezdržovala, po škole trávila více

času na dvorku, a matka se vrátila po nemoci do zaměstnání. Šila

ve stejné továrně jako Jana. Ta však nastoupila poslední týdny

před porodem na mateřskou dovolenou. Při matčiných ranních

směnách se docela dařilo, byl klid, ale jakmile byla naodpoled

ních, připravoval Ruda až do příchodu rodičů Janě i Ondřejovi

nepříjemné chvíle. Za jeho chováním byl důvod získat pokoj, ve

kterém bydleli. Zadní pokoj měl výhodu zvláštního vchodupří

mo ze schodiště. Vymýšlel stále nové intriky, aby je dostal co

14


nejrychleji z domu. Od počátku mu překážel hlavně Ondřej.

Neznal lítost, i když o bytě v pohraniční obci nikdo nevěděl, a

přesto se nepozastavil nad tím, kam by s miminkem odešli. Viděl

pouze sebe, a svých potřeb se nevzdával.

Druhý termín porodu se rapidně blížil. Jana zatímnepociťova

la žádné známky, ale potřebné věci do porodnice měla přichystané

v kožené kabele. Tělesná váha se jí zvýšila pouze o devětkilogra

mů, takže se docela dobře ve svém stavu pohybovala.

„Kde to maličké vůbec nosíš? Vždyť to není ani vidět,“po

škádlila ji paní Hulová z přízemí.

Janě těhotenství slušelo a bříško měla menší než jiné budoucí

maminky v poradně. Čtvrtečního večera si vyšla s Ondřejem do

biografu.

„Až se drobeček narodí, těžko půjdeme do kina,“ řekla a za

koupila dva lístky na Americký film Vetřelec.

V cukrárně si poručila dvacet dekagramů peprmintových

bonbonů v čokoládě a hned si strčila do úst dva najednou. Šmá t

rala do sáčku tak dlouho, dokud nezbyl poslední. Ondřej se jen

usmíval, věděl, jak je Jana zbožňuje. Po půlhodině se začala vse

dadle kroutit a dvakrát odběhla na toaletu. Ondřej zneklidněl.

„Nic se neděje, miláčku, děťátku asi nesedly ty bonbónky,“

uklidnila ho a setrvali v kině do závěru promítání.

Nepříjemné pocity odezněly. Cestou domů šli zvolna ruku

v ruce, plni dojmů z filmu. Jana se převlékla do županu a vypila

čaj, který stačil mezitím Ondra uvařit. V jedenáct hodin ulehli do

postele. Po krátké chvíli ji překvapila stejně tupá bolest

v podbřišku jako v biografu.

„Ondro, fakt jsem neměla jíst tolik čokolády,“ zabědovala

a vstala.

„Pomněnko, já zavolám sanitu, co když je to miminko.“

Jana sebou zmateně trhla:

15


„Vždyť nemám bolesti, jen takové tlačení, bude mi dobře, uv i

díš, spi!“

Tolik si přála spát, ale tlačení, jak nazvala první stahy porodu, jí

nedovolovaly ulehnout. Bolesti setrvávaly v pravidelnýchinterva

lech. Uvědomila si, že se pravděpodobně hlásí přece jenom porod.

Pociťovala strach, tlaky pronikaly kolem celého bříška do bederní

páteře. Už si nemohla nic nalhávat a se slzami v očích pohladila

Ondřeje. Neváhal a obratem si oblékl tepláky, proběhl obývacípo

koj a sáhl na kliku ložnice. Paní Koucká rozsvítila lampičku a pohled

na vyděšeného Ondru napověděl vše. Posadila se na posteli a řekla:

„Nespím, hochu, slyšela jsem vás.“

Jana byla opřena lokty o desku stolu a bědovala. Nevydržela

stát ani sedět. Zvedla k matce uplakané oči a špitla:

„Já to nevydržím.“

Litovala dceru, dívala se na ni a v tuto chvíli nebylo v jejíchsi

lách zbavit jí bolesti. Uhýbala zrakem, aby si přece jen nevšimla

slz. Řinuly se jí po tvářích, ale včas je setřela. Vzala do rukou

hodinky a řekla roztřeseným hlasem:

„Jani, až pocítíš stahy, řekni mi, a neplač, já to vydrželačtyři

krát.“

Sledovala tikající hodinky. Jana hlásila stahy po třechminu

tách. Matka se posadila na židli, nyní nechala téct slzy volně:

„Jani, nesmíš mít strach, zanedlouho se ti narodí krásnémi

minko.“ Plakala štěstím, i když pohled na dceru byl zdrcující.

Poprvé prožívala cosi nepopsatelně krásného před narozením

třetího vnoučete, přesto byla již dvojnásobnou babičkou, do

porodu mohla být druhé dceři oporou, což jí Julka neumožnila.

Do příjezdu sanity Jana nepromluvila. Kromě třesu a velkých

obav nevnímala nic kolem sebe. Snad jen Ondřejovy dlaněhladí

cí její čelo. Nestačil se ani obléct. Na sobě měl triko bez rukávů a

na nohou pantofle, v kter ých chodil do sklepa pro uhlí.

16


Deštivé počasí doprovázelo sanitu mokrou silnicí až před

nemocnici.

„Jsme na místě, a vy nepočítejte, že vás tam pustí, chlape,“

upozornil Ondru robustní řidič.

Než se zavřely za Janou prosklené dveře příjmu, zaslechlapo

rodní sestru: „Vy sem, tatínku, nesmíte, zavolejte si ráno!“

Snažil se protlačit dovnitř s prosbou: „Prosím vás, chtěl bych

být u ní.“

Sestra zvýšila hlas: „Jasně jsem vám řekla, sem nesmíte!“

Řidič měl pravdu, pomyslel si a chlad mu projel po holé kůži

rukou. Zpátky domů musel pěšky.

Jana se ocitla v cizím prostředí s nepříjemnou porodníse

strou.

„Sundejte si šaty a vše, co máte, a posaďte se!“ Přistrčila židli

a sáhla jí na ztvrdlé bříško, přičemž ironicky poznamenala: „Po

rod odhaduji až k ránu, sepíšeme zatím dotazník.“

Nekonečná věčnost, neboť stále zvedala telefony a přijímala

hovory, i soukromé. Janu vůbec nezajímalo, jaké střevíce sivez

me sestra na ples a proč její manžel nepřivezl na chatu cihly.

Mezi hovorem si jako by vzpomněla na vystrašenou, zimoupro

křehlou prvorodičku a položila jí otráveně otázku. Poté velmi

pomalu zapisovala její odpovědi do bílého archu papíru.

„To se třesete zimou, nebo máte strach?“

Jana zaťala zuby a pokrčila rameny.

Sestra otevřela dvířka kovové skříňky, kte rá nepříjemněza

skřípala. Podala jí bílou naškrobenou košili se slovy:

„Oblékněte si to, a žádný strach, mamino.“

Po dlouhé půlhodině mohla Jana konečně do místnostina

proti porodnímu sálu. Pokoji se říkalo od nepaměti hekárna.

Toto slovo znala od matky. Pak už zůstala sama se svýmibo

lestmi a více se belhala, než chodila. Nejlépe si od tlakůuleh

čila na studených toaletách. Posadila se na mísu a natáhlano

17


hy před sebe. Rukama se opřela o strany prkénka a síla stahů,

jež ji poháněly k porodu, byla nesnesitelná. Přála si mítOn

dřeje u sebe, toužila, aby ji držel za ruku a byl s ní. Slzy se

koulely po vystrašené tváři. Po dvou hodin ách utrpení mezi

hekárnou, dlouhou chodbou a toaletami zavolala sestra lékaře.

Jana se položila na postel, aby ji vyšetřil.

„Nohy dejte co nejvíce od sebe, ať se mohu podívat!“ řekllé

kař a sáhl do Jany, až vyjekla. „Je otevřená, budeme rodit,při

pravte porodní sál, sestro!“

Jana měla v očích úlek, myslela na porod a nikdo jí nemohl

pomoci. Miminko se muselo narodit. Přip ouštěla si zrádnémyš

lenky. Bála se, co když umře. Vracela se jí slova známé z ulice.

Marta rodila před půl rokem, a jakmile potkala Janu, vždy jivy

děsila k smrti. Paní Koucká Martina slova vyvracela a snažila se

dceru v posledních dnech podpořit. Stále ji utvrzovala:

„Prosím tě, vydržela to každá, když to jde tam, musí to jítně

jak ven.“

Také poručila Janě, aby se raději Martě vyhýbala.

Porodní sál připomínal více pitevnu než místo, kde se rodily

děti. Celá místnost byla pokryta bílými dlaždicemi, od p odlahy ke

stropu. Vedle postele se zeleným prostěradlem stály odřenéstol

ky se spoustou operačních nástrojů. Nohy jako by jí přirostly k

zemi. Stála mezi dveřmi a nebyla schopná vkročit na sál. Sestra ji

vzala pod loktem a dopomohla jí k posteli . Sotva se položila,

překvapením nad silným stahem zakřičela. Vnímala chvílemi

lékařův hlas dokola opakujíc: „Tlačte, netlačte.“ Pronikavá bolest

v tříslech způsobila Janě ztrátu vědomí. Ne však na dlouho. Sest

ra se usmála a setřela jí dlaní orosené čelo, přičemž řekla:

„Máte chlapečka, tři kila padesát a padesát jeden centimetr.“

Jana se štěstím zalykala a hleděla na černovlasé miminkosta

žené do pleny. Leželo v postýlce u její hlavy. Nemohla od něho

odtrhnout oči. Dítě pravidelně oddychovalo, jedno očičko mělo

18


přivřené a druhým se dívalo na svou vyčerpanou mámu. Jana se

zeptala lékaře:

„Prosím vás, a je zdravý?“

„Samozřejmě, oba jste v pořádku, jen zůstaňte ležet nazá

dech, přeložte si nohu přes druhou, aby se stáhla dobře děloha,

za dvě hodiny vás odvezou na pokoj,“ odpověděl, a než odešel

ze sálu, podotkl: „Opravdu krásný hoch.“

Jana byla pyšná, necítila už žádnou bolest, jen silnou nutnost

touhy, aby viděl právě teď syna i Ondřej a matka s otcem. Což

bylo nesplnitelné přání. Zůstala se synkem sama v tichu odrážej í

cí se z prázdnoty býlích dlaždic. Snažila se přemístit na samý kraj

postele, aby dosáhla děťátku na ručičku. Vzala ji do své dlaně

a upřeně si prohlížela bezbranné dítě. Již neměla potřebu spát,

jen vychutnávala první pohledy. Hladila malinké prstíčky apolo

hlasně k němu promlouvala:

„Ondříšku, chlapečku můj, jsi moje miminko, jsi tolikpodo

ben svému tatínkovi, moc jsme si tě přáli, víš? Budeš šťastný

kluk, to ti slibuji.“

Sobotní ráno u Kouckých mělo stejný stereotyp jako pokaždé

v dnech pracovního volna. Pan Koucký vstal, připravil si hrnek

na kávu, a než pískot konvice ohlašoval vroucí vodu, stačil si

umýt nohy. Byl to jeho každodenní rituál. Poté se vypravil do

města pro libový bůček a hovězí žebro na polévku. Někdy měl

štěstí a přinesl i půl kilogramů vepřových jater. Kdo chtělkou

pit maso podle svých představ, musel si zkrátka přivstat. Psal se

rok 1984 a pan Koucký si přivstal vždy. Obtloustlý řezník s

červenými tvářemi otvíral přesně v šest hodin ráno. Vanda si

protřela ospalé oči a vklouzla do bačkor. Všimla si spící matky a

potichu přešla obývací pokoj. Sestřina postel byla ustlána a

Ondra již také nebyl doma. V pět hodin ráno musel svozitkr

mivo do chlévů. Navíc se nastydl a nepříjemná rýma munedo

19


volila usnout, myslel na Janu. Vanda se vrátila do ložnice a

zacloumala matkou:

„Mamuš, kde je Jana?“

Paní Koucká zívla a odvrátila oči k nočnímu stolku. Budík

ukazoval sedm hodin. Podívala se na dceru a řekla:

„No možná je z tebe už teta, obléknu se a půjdemezatele

fonovat do porodnice.“

Ondřej mezitím svezl krmení pro dobytek a netrpělivěpře

šlapoval před kanceláří. V JZD byl k dispozici jediný telefon,

a to v kanceláři pana mistra Kvapíka, který kamsi odběhl. On

dřej kouřil jednu cigaretu za druhou. Za půl hodiny se dočkal,

mrzutý mistr odemknul kancelář a Ondra se hrnul k telefonu.

Nervózně vytočil číslo porodnice.

„Mám syna, já mám kluka, pane mistr, mám dítě!“

Vystřelil z kanceláře a naskočil do traktoru. Prožívalnád

herné chvíle. Místo na pole, kde měl ještě obracet do oběda

seno, odbočil na hlavní silnici. Projížděl křižovatky,nerespek

toval semafory, oči mu slzely, byl táta, šťastný táta. Potřeboval

co nejdříve říci rodičům, že mají vnuka. Zaparkoval předdo

mem a vyběhl schody, odemknul byt a nakouknul do kuchyně.

Doma byl jen pan Koucký, právě převracel v ruce kilový bůček

a liboval si, jak opět dobře nakoupil.

„Dědo, máte syna, já mám vnuka, vlastně obráceně, musím

letět ještě do práce,“ zakomolil a zmizel ve dveřích.

Pan Koucký se dočkal, Ondřejova zpráva ho ohromilanato

lik , že dopadl na židli a bez hnutí seděl několik minut. Dodo

by, než přišla jeho manželka s dcerou.

„No, dědku, tak máme další vnouče,“ začala mluvit a snažila

se manžela pozlobit: „zase holčička.“

Pan Koucký si poklepal na čelo, v očích mu stále svítilajis

kra z nadšení, přičemž dodal:

20


„No nevím, co máš ty, ale já mám vnuka, teď tu byl Ondra,

víš, volal tam.“

Paní Koucká se zamyslela: „Aha, proto jsem se nemohla

dovolat já, on mi seděl na drátě, šly jsme se zeptat doporodni

ce, to mě tedy mrzí, dědo, že jsem nebyla první, kdo ti to řekl.“

Ruda se k synovci vyjádřil po svém:

„Hm, tak jsem strejda.“ Skrytě zažárlil, i on si přál mít syna,

ale jemu se ve vztazích nedařilo, tak zůstával sám. Tvrdil, že

žádnou křepelku poslouchat nebude, ani holku nechce. Jeho

tvrzení však bylo opakem.

Janu jeho výrok trochu zamrzel, ale život měla teprve před

sebou. Co více si mohla přát. Ondra byl skvělý partner, porodila

nádherné miminko a měla krásných devatenáct let. Nemuseli být

odkázáni na pokojík v bytě rodičů. Žádné zábrany ani překážky, aby

cokoli spolu nezvládli. Dohromady neměli nic než čtyřkilový uzlíček

v krajkové zavinovačce plný živého štěstí a vzájemnou lásku.

Po návratu z porodnice do zadního pokoje se skutečnězačí

nal stávat každý den peklem. Hlavní autor všech roztržek nebyl

nikdo jiný než Ruda. Vymýšlel stále nehoráznosti. Kdykoli zaspal

do zaměstnání, nestyděl se běsnit nad plačícím Ondříškem. Ne

vinné dítě ho rušilo. Přitom dával před spánkem přednostsledo

vaní televize a vypínal ji mnohokrát až k ránu. Nebylo pochyb o

příčině jeho častého zaspávání.

Jana vyplakala spoustu slz, do konce šestinedělí zbýval týden.

Mlčky snášela těžké chvíle. Soužití s Rudou nepřinášelo nic, jen

samé úskalí.

Chladné počasí neustupovalo. Paní Koucké nezbylo nežob

jednat deset metráků briket. Přivezli je v pátek, který sliboval spíše

sněhovou nadílku než první jarní den. Její manžel trávil odpolední

čas ve své hospůdce. Ruda si vyjednal dovolenou, nabídl se jako

první , že uhlí složí do sklepa. Paní Koucká s nejmladší dcerou

obstarávala drobný nákup na sobotu a neděli. Ruda v rychlosti

21


naházel brikety do sklepa. Do příchodu matky stačil zatopit.Při

pomínal, jak se postaral o teplo domova. Finančně se však na

koupi topiva podílela pouze Jana a rodiče.

Příjemně vytopený pokojík dovoloval Ondříškovi odlehčit si

od zavinovačky a péřové přikrývky. Mohl tak ležet v postýlce jen v

košilce a plenkách. Jana pozorovala jeho malé prstíčky anedočka

vě občas vyhlédla z okna. Ondra se nikdy v práci nezdržel. Před

pátou hodinou odpoledne dorazil a v předsíni vykřikl:

„Ve sklepě nám hoříí!“

Paní Koucká zbledla a zasypávala Rudu i Ondru příkazy:

„Nedá se nic dělat, musí se uhlí vyházet zpět na chodník, to

byl tedy nápad, skládat brikety hned a horké!“

Ruda se rozkřičel: „Když jsem si je tam naflákal, taky si jevy

házím, a ty švihej pro tátu!“

Ondra vyběhl z domu, spěchal přes celé město k řece Ohři,

kde hospůdka stála. Jana přitiskla na hruď synka a přála si jediné:

neslyšet bratrův nadřazený hlas. Než se vrátil Ondřej s otcem,

byly už brikety vychladlé a zpátky na svém místě ve sklepě. Ruda

oba kysele přivítal hned mezi dveřmi:

„Bych se vás načekal, běžte do prdele!“

Pan Koucký se zarazil: „Co jsi to řekl, nedovoluješ si nějak

moc!?“

Ondřej přihlížel a neopovážil se nic komentovat. Umyl si ruce

a odkráčel za Janou.

Paní Koucká se zlobila: „Pořád musíš vysedávat v hospodě,

nemůžeš, prosím tě, jednou přijít z práce včas, jak tě vidím, tak

to nebyly jen dvě piva, že?!“ přidala trochu ironie.

Ruda využil situace a přikyvoval matce, přičemž se po něm

otec ohnal. Ruda byl rychlejší a strhl ho za sako silou, že rukáv

povolil v průramku a sklouznul k loktu. Ondřej otevřel dveře

v okamžik, kdy pan Koucký neudržel rovnováhu, svezl se po

křesle a dopadl na podlahu. Pomohl mu vstát. Rázem neovládl

22


svůj valící se hněv a ztrácel nad sebou kontrolu. Tentokrát začal

křičet on, dlouho čekal na chvíli, kdy Ruda napadne někoho

z blízkých. Uchopil ho pod krkem, přitiskl ke zdi a chrlil ze sebe:

„Ty hajzle, vztáhnout ruku na vlastního tátu, co si o sobě

mysl íš, že jsi?!“

Ruda byl překvapen reakcí člověka, o kterém měl doposud

mínění , že je slaboch. Zvedl ruce nad hlavu a koktal:

„Ne-neblbni, pusť mě, ty vole!“

Ondřej se choval jako smyslu zbaven a přidal ve stisku.Při

tom opakoval několikrát po sobě:

„Bolí, bolí, nic jinýho si nezasloužíš!“

Paní Koucká se snažila nastávajícího zetě odtrnout od syna.

Jana přes pláč neviděla, lítost zasahovala do celého těla, třásla

se a prosila:

„Ondro, prosím, pusť ho, kvůli mně, kvůli Ondříškovi.“

Zadíval se na ni, krátce nato povolil ruce a odstrčil ho odse

be:

„Nestojíš mi za malér, hajzle!“ ulevil si a převzal z Janinyná

ruče dítě.

Ruda si dlouho do noci stěžoval na bolesti hlavy. Podařilo se

mu matku ovlivnit, aby ho doprovodila na pohotovost. Pojednou

se jí synovy vulgarismy vytrácely z paměti. Jako by pozapomněla

na čast é pichlavé poznámky mířené do jejího srdce.

Pan Koucký se prospal a k incidentu se nevyjadřoval.

Ruda si poklepával na sádrový krunýř pod bradou a druháru

ka zaměřovala na Ondru, který naprázdno polykal. Vítězně vmetl

Janě do tváře:

„To si odpyká, blbec, a taky pěkně zacáluje, půjde k soudu,

napadení, sestřičko, napadení a ublížení na těle.“

Věděla, že je mnohého schopen, ale že by zašel tak daleko, to

jí úzkostně sevřelo hrtan. Byl zahleděn do sebe a vlastní chyby

nepřiznal. Litoval se a ovládal matčiny city. Ondřej byl ten, kdo

23


ublížil, a pro paní Kouckou byl předn ější syn. Jana nebylaschop

ná cosi vyvracet, natož omlouvat. Sama byla matkou, jistá si své

dítě vždy ochránit před cizími lidmi. Ondřej byl pro její matku

cizí člověk.

„Vidíš, stačilo málo a zabil ho,“ vyčítala Ondrovu surovost,

přičemž odmítala cokoli, co jí chtěla dcera říci.

Paní Koucká nechtěla nic vědět ani vidět, natož slyšet. Žila

synovou bolestí. Janu pohlcovalo zoufalství, Ondřej by nikdy

Rudovi neublížil, kdyby mu on sám nedával postupem všech dnů

podněty. Připadala si jako obtížný hmyz. Otec k ní postojne

změnil. Po příchodu domů, který prodloužil o další hodinu

v hospůdce, nezapomněl vkročit do pokojíku a položit na stůl

desetikorunu.

„Kup si vitamíny, ať máš pro malého...“ a před manželkou

a synem se uzavíral do sebe. Vyvaroval se tak hádkám, neboť byl

příliš spravedlivý. Vzdal veškeré diskuse na téma synova úrazu.

Jana ponejvíc trpěla nezájmem, Ruda nebyl ochoten pomoci

s kočárkem ze schodů, kdykoli šla na procházku, lamentoval nad

malichernostmi, kterých si předtím nikdo nepovšimnul. Vadily

mu kapky sunaru na stole, dýchal do ručníku, jakmile přepírala

plenky, a hlasitě syčel vždy, když se mihla okolo něho. Ubližoval

jí slovně, tolik Ondřeje nenáviděl. Denně říkal věty typu:

„Umřeš u něho hlady, budeš mít stejně oči pro pláč.“

Janě povolily nervy: „Když máš takové obavy, proč jsi mu

dával mou adresu!“

Byla to poslední věta adresována bratrovi v bytě rodičů. Ruda

se jí vysmál a podotkl na vysvětlenou:

„Protože jsem potřeboval mít na vojně pucfleka, nemohlo mě

napadnout, že je frajer pisálek, a vytrvalej.“

Jana ho nazvala ubohou nulou. V pokojíku se vyplakala

a před Ondřejem bratrovo proroctví zatajila. Uvědomovala si,

v jakém napětí rozvíjejí svůj vztah. Ondřej vzal do svých dlaní

24


její. Litoval ztrápenou, přesto milovanou tvář. Pohled střídal ji

a postýlku:

„Pomněnko, chceš se mnou odejít už teď? “

Janě zajiskřilo v očích: „Ty blázínku, jak to myslíš? “

„Už můžeme být sami, není důvod čekat. Dnes jsem dokončil

v bytě vše nutné, nebudeme nikomu překážet, já se o vásposta

rám, věř mi.“

Zasnila se, konečně má na dosah vlastní domácnost a zázemí.

Skončí ustavičné bratrovy intriky. Poslední se mu opravduzdaři

la. Pro získání zadního pokoje zašel k neomluvitelné ohavnosti.

V neděli večer se paní Koucká sháněla po stokoruně ze svépe

něženky. Ruda si okusoval nehty a tvrdil:

„Já bych ti ji, mamko, nevzal, zeptej se těch dvou.“

Jana právě chladila láhev se sunarem. Sotva bratr vyřklpo

slední slova, strnula.

„Mami, to už přehání, mám toho dost!“

Pan Koucký zavřel rozečtené noviny, podíval se přísně nasy

na a řekl.

„Jana by mámě do peněz nikdy nesáhla.“

Ruda se ušklíbl: „No možná, ta stovka se nevypařila, musí tu

někde být.“ Zvedl se ze židle a začal prohledávat police kuchyně,

nakukoval lišácky do hrnků a nakonec vešel do zadního pokoje

s úmyslem porazit komínek naskládaných plenek. Upřeně se

podíval na Janu: „To sem fakt nechtěl, složím to.“ Zašmátral

mezi vypranými plenk ami a v ruce se mu objevila údajněztrace

ná stokoruna. Jana s Ondrou byli bezmocní.

Vždy, když se vracela s Ondříškem z procházky, zastavila se

na betonovém chodníčku před domem a zpomalila. Domů se jí

poslední dobou vůbec nechtělo. Život s bratrem byl jehozáslu

hou nesnesitelný. Toužit po rodinném porozumění byl kopec

dobré vůle ke vzájemnému soužití, ale bylo to neuskutečnitelné.

Pro šest osob byl byt dostatečné velký. Pro dvě rodiny všakniko

25


li. Předlouhé minuty mezi probuzením a usínáním, kdy se museli

potkávat nepříjemně často, byly pro Janu nejhorší.

Pondělního rána zůstala doma sama, jen s dítětem. Touha být

s Ondrou přemáhala obavy ze začátků. Sledovala dva pytleošacení smutně opřené o stěnu pokoje. Krabice skrývaly drobnosti

do domácnosti a v kapse by se nenašly ani drobné na autobus.

Už ji nic nedrželo. Jediný otec dokázal porozumět, ale kdykoli

bylo zapotřebí, nebyl doma. Vzala synka za prochladlé ručičky a

hlasitě se rozplakala. Ondřej zaparkoval před domem. Odemknul

a v holinách proběhl předsíň. V okamžiku byla rozebránapostýlka a uložena vedle kočárku na valníku. Mraky nemilosrdně

spouštěly hustý déšť. Jana napsala krátký vzkaz a uložila jej na

otcův noční stolek v ložnici.

Tatí, odpusť mi, ale už nemohu takhle dál, odcházím s Ondřejem.

Máme byteček v Pomezné. Půjčila jsem si stolek a dvě židle ze zadního

pokoje. Opatruj se a šetři se. Mám tě ráda, tati.

Jana

Traktor se rozjel, Jana cítila lítost nad plačícím Ondříškem,

nad sebou, nad vším. Slzy se jí koulely po tvářích štěstím ismutkem. Opouštěla domov, rodiče, sestru. Myslela na léta strávená v

jednom domě, v jedné ulici. Prožitků více smutných,provázejících ji od dětských let po dospívání. Poslední půlrok by nejraději

vymazala zcela z paměti, což se moc nedařilo. Vzpomínky se

vracely jako bumerang. Tížil ji odchod od rodičů bez slůvkarozloučení, bez jejich podpory. Zalitovala, mohla se alespoň zmínit

před otcem. Bylo však pozdě. Nadskakovala s miminkem vnáručí na nepohodlném blatníku v kabině traktoru. Tělo prokřehlé

zimou si vybíralo svou daň. Rozbolela ji hlava a začala kýchat. Do Pomezné mohli odjet po silnici, ale Ondřej zvolil cestu kratší. Projel městem a zabočil k obci Pelhonice. Vyjel do kopce aza>26

stavil. Rozprostřel se jim nádherný pohled na údolí a na několik

stavení v něm, včetně dvoupatrového panelového domu.

„Vidíš, odsud ten božský pohled, Pomněnko? To je nášdo

mov.“

Ondřej podal Janě klíče. Sotva odemkla, dýchlo na nipří

jemné teplo. Třípokojový byt vyhlížel útulně, akorát do ložnice

zatím nesměla. Ondře j uzamkl místnost a klíč schoval do kapsy

kalhot. Ložnici si ponechával na večer. Dětskému pokojine

chybělo nic. Kromě koberce a dvou křesel stál u dveří menší

prosklený sekretář. Do něj poskládali Ondříškovy hračky a

oblečení. Nábytek získal výměnou deputátního obilí, a navíc

ještě chromovou postel s třemi matracemi, čímž chtěl Janu

překvapit. Jana přebalila dítě a uložila ho do postýlky. Skromné

vybavení domácnosti, dva talíře, dvě lžíce, dva bílé hrnky a litrový

plechový rendlík. V krabicích měli ukryté ložní prádlo, ručníky

a několik utěrek. Jana se posadila v kuchyni ke stolu a hleděla

posmutněle do oken bez záclon. Ondřej přiložil do kamen, aby

nevyhasla, a prolomil ticho.

„Pomněnko, vím, není to ještě zařízené, ale všechno bude, uv i

díš, hlavně že jsme spolu, máme svoje. Podívej, skoro bychzapo

mněl.“ Sáhl do kapsy a položil na stůl pět stokorunovýchbanko

vek. Usmál se a řekl: „Požádal jsem mistra, vzal jsem si

mimořádnou zálohu.“

Den se rychle schyloval k večeru. Janu přemáhala zvláštnítí

seň. Myšlenky proplouvaly celým srdcem za rodiči, za Vandou.

Přes všechna prožitá úskalí po domov ě tesknila. Poprvé v novém

bytě usnula v Ondřejově náručí. Ve spánku se téměř neznatelně

usmívala. Zdálo se, že i přes smutek je šťastná. Zlehka ji políbil.

Bál se pohnout, aby ji neprobudil a aby nezahnal dojemný cit

štěstí, který ho zachvátil, když hleděl na vějíř dlouhých vlasů a

slyšel tichý dech.

27

Paní Koucká se dozvěděla o náhlém dceřině odchodu, právě

když odemykala schránku. Paní Hulová, přezdívaná Zpravodaj,

vystrčila hlavu ze svého bytu v přízemí a líčila srdceryvně Janin

odchod. Nezapomněla připomenout spěch mladých a plačící

miminko. Paní Koucká ztuhla. Odemkla byt a první kroky mířily

do zadního pokoje. Zarmouceně hleděla k prázdnému místu, kde

ještě včera stála postýlka. Vešla do kuchyně, kde seděl pan

Koucký, ukázal jí vzkaz, který vmžiku přečetla. V ten moment si

neměli co povědět.

Ruda se přiřítil hlučně jako vždy. Vycházky si neodepřel. Mezi

dveřmi hlásal:

„Je někdo už doma, mám hlad.“

Levou nohou vyzul pravou botu a naopak. Nahrnul se ke

sporáku a nahlížel do hrnce:

„To máme jen polívku? “

Paní Koucká se postavila proti němu a řekla:

„O jídlo se staráš, tady čti, Jana je pryč i s malým.“

Ruda si zapálil cigaretu a pohrdavě odpověděl:

„Já vim, viděl sem je odjíždět, její věc, zdrhla a odtáhla s se

bou půl pokoje, já chtěl, aby vypadl jen on.“

Pan Koucký vyskočil ze židle a odhodil ji do rohu kuchyně.

„Se nikdy nezastydíš?! Tohle je tvoje práce, že holka odešla,

a máma tě jen podporuje, klacku jeden, co si dovoluješ brát do

huby Ondru, vrátil ses, řekl sem, že tu bude klid, a vidím, že tady

nebude nikdy asi!“

Ruda prásknul dveřmi, až se byt otřásl. Posadil se na válendu

v zadním pokoji. Politoval sám sebe, pojednou si uvědomil, jak

mu v prázdné místnosti chybí vůně miminka a synovcův pláč.

Svědomí mu našeptávalo, jak špatně se choval, tolik Ondřeje

nenáviděl. Mohl se sestrou promluvit, vrátit čas však nedokázal

nikdo. Vstal a vztekle kopnul do skříně, přitom si ulevil:

„Sakra, nikdy ho neměla poznat, zavinil jsem to já.“

28

Působením v pohraniční obci si mladá rodina během několika

dnů získávala postupně skvělou pověst a přátele. Jana se chovala

mile a ochotně. Při denních procházkách s kočárkem se skaž

dým zastavila a působila tak, jako by na vesnici vyrostla. Sezná

mila se s paní Smržovou a často s ní promlouvala. Ondříšek se

stával benjamínkem obce a Ondřej neodmítal pomoc, když

sousedé potřebovali cokoli přivézt nebo odvézt na traktoru.

Povětšinou vypo máhal se svozem soušek z blízkého lesíka.

Místní lidé se připravovali na zimní počasí v jarních i letních

měsících. V poledne se nezapomněl zastavit doma k obědu, který

vždy pochválil, pochoval syna a spěchal opět za prací. Vracel se

mnohokrát až večer. Únavu si nepřipouštěl a vyrobil nejednu

poličku. Byt se stával den za dnem útulnějším. Práce se dřevem

se mu dařila. Vyhlížela skoro profesionálně. Janashromažďova

la recepty a zdokonalovala se ve vaření. Po večerech pletla na

Ondříška svetříky, čepičky a ponožky. Troufla si i na kamaše.

Tím šetřila rozpočet rodiny, a mohli si přikupovat věci do do

mácnosti. Televizor si dovolit nemohli, a tak trávili večerypromí

táním pohádek z dětské kamery. Jana si nemohla více přát. Na

Ondřeje hleděla jako na nejlepšího přítele a ochránce. Věnov al jí

pozornost a sladká slovíčka, která jí vystačila na celý příští den.

Často si ale vzpomněla na otce a matku. Stýskala si po Vandě. Za

celý měsíc neměla o rodičích zprávy. V podvědomí se mučila.

Před Ondřejem své trápení úspěšně skrývala. Přesto doufala.

Pokaždé, když přijel do obce autobus, netrpělivě vyhlížela

k návsi. Přála si vidět poskakující sestru, mamku a tátu. Začala se

smiřovat se skutečností. Rodiče se hněvají, a hodně. Myšlenky

kalily její oči. Byla šťastná, a přesto zoufalá. Toužila po dni, až

matka překročí poprvé práh bytu. Toužila se pochlubit, jakOnd

říšek roste, a hlavně svou uspořádanou domácností. Přála si, aby

na ni byla matka pyšná.

29

uda se osvobodil od sádry. „Budu se na něm hojit,dok

tor už to poslal k soudu,“ sděloval rodičům, jakmile se

vrátil z neurologie.

Pan Koucký se zvedl a vypnul bublající vodu v konvici. Chuť

na kávu příchodem syna přešla. Podezříval ho, že trestníozná

mení podal na Ondru on sám. Nemohl se na něho dívat, natož

sedět s ním u stolu.

„Měl by ses stydět, nezapomeň, že se budeš hojit hlavně na

Janě a dítěti, soudit se, to už je to poslední.“

Ruda se cítil velmi poškozený a vztekle odpověděl:

„Ještě se ho zastávej, já ho šetřit nebudu!“

Paní Koucká se rozplakala, uvědomovala si tíhu, kteroumu

sela potlačit mezi synem a nastávajícím zetěm.

Příští týden vložila doručovatelka do schránky Kouckých tři

předvolání k výslechu. Ruda přes silné vzdechy bolesti podal

věrohodný výkon a vypovídal s určitými odlišnostmi než paní

Koucká. Ta se snažila vypovídat přesně tak, jak se kritický den

odehrál. Několik nesrovnalostí nebylo pro policii důležitých. Pro

vyšetřovatele byl hlavní argument napadení a způsobení zranění.

R

30

Pan Koucký využil paragrafu 101. Odmítl podat výpověď.Právem se domníval, že by Ondrovi jen ublížila. Doma svérozhodnutí komentoval krátce:

„Už jste tam řekli všechno a já nechci mladým škodit, řekl

bych to co máma a Ondrovi bych jen přitížil.“

Jana poprvé opustila vesničku a zamířila do města k lékaři.

Ondřej slíbil, že pojede s ní, ale příprava silážních jam mu volno

neumožnila. Bylo zapotřebí každé pracovní síly. Na zastávku se

brodila neupravenou pěšinou. Vítr rozmetal zápach z okolních

kravínů. Vůně domova, zlobíval ji Ondřej, kdykoli otevřela okna.

Bylo těžké si přivyknout. Jana vdechovala plnými doušky čerstvý

vzduch, přilnula k místním lidem a obci celým svým srdcem. První

návštěvou ji uctila paní Smržová. Bydlela v přízemí a Jana přijímala

každou radu víc než dar. Obec obývali lidé starší padesáti let. Měla

kolem sebe rádce, od kterých se mohla učit. Postupem dní sipřiznávala, jak je jí s nimi dobře. Upravila slídu na kočárku azamyslela se nad matkou. Stýskalo se jí, tolik si přála pochlubit se

s Ondříškem, popovídat si. Představa byla silnější každýmpřibývajícím krokem. Nebyla si jistá, zdali by byla vítána. Obtížně sjelaprudký kopec a v konzumu koupila lístek. Prodavačka Bára vyběhla ven

a naklonila se do kočárku. Spustila na spící miminko snůšku upřímných slov:

„Bože to je úžasný chlapeček, takový cvalíček nádherný, vyadá jako budulíneček, máte krásné dítě, budu mu objednávat

pribináčky.“

Rozplývala by se dlouho, ale přijel autobus a po chvíli senahrnuli do konzumu zákazníci.

Místní hospodský právě válel sudy piva do sklepa. Všiml si

Jany a pomohl ochotně s kočárkem do autobusu. Utřel si pot z

čela a s úsměvem poznamenal:

„To máte, paninko, co tlačit, taková tíha a vy jak za groškudla.“

31


Ve městě Janě sotva někdo uhnul z chodníku bez její prosby,

natož aby někdo pomohl s kočárem. Žít na vesnici mělo své

nezdary i výhody. Lidé se povětšinou znali a dokázali si pomoci.

V gynekologické poradně se nezdržela dlouho.

Vyšetření trvalo pár minut, což Janě zařídil řvoucí Ondříšek.

Hlásil se o suchou plenku a svačinu. Opřela se do kočárku a

spěchala na dětské středisko. Čekárna se hemžila maminkami s

jejich ratolestmi. Vysvlékla dítě a zabalila jej do bílé osušky. Po

hodině se dočkala a mohla položit Ondříška na váhu. Sestra si

nevěřícně protřela oči a poznamenala:

„No to je ale buřtík, nekrmte ho tak.“

Jana výtku přehlédla. Malý Ondřej byl zdravé děťátko, kter é

mu vždy chutnalo. Paní Smržová při každé návštěvě připomínala:

Co do dítěte do roka dáš, to v něm máš, však on to vyběhá. Jana

si povšimla závistivě pokukujících maminek. Každá naříkala, jak

jejich miminko pláče, málo papá a hodně blinká. Určitě se se

strou nesouhlasily. Ondřej byl mezi svými vrstevníky největší, v

ordinaci vykulil na lékařku tmavá očka a vykouzlil úsměv. Při

očkování neplakal. Byla pyšná, rychle oblékla syna a uháněla

z nedýchatelného vzduchu v čekárn ě.

Nepříjemný vítr ustal a déšť vystřídalo slunce. Příjemně seopí

ralo do jejích zad. Dotlačila kočárek k nově postavenémuobchod

nímu domu v centru města. Musela koupit sunar, zásyp a film do

fotoaparátu. Konzum v obci byl vybaven pouze potravinami

a drobnou drogerií. Pohlédla na hodinky, ukazovaly poledne.Za

stavila se a rozmýšlela. Ondříšek oslintával bezzubou dásničkou

hračku. K nákupu koupila červenou gumovou veverku. Vždy mu

vypadla z drobných ručiček, takže mu ji musela podávat, abynepla

kal.

„Půjdeme za babi!“ rozhodla a zabočila k lékárně. Srdce jí

tlouklo, ale pocit vidět rodiče, Vandu byl silnější. Další autobus

jel až za hodinu. Ondřej Janě návštěvy nezakazoval, protiKouc

32


kým se nestavěl, i když on sám potřebu shledat se s Rudou ne

měl.

Došla před činžovní dům, kde vyrostla. Pojednou se jí zdál

cizí a jiný. Jako by odešla dávno, a ne před pár t



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist