načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prolitá krev – Åsa Larssonová

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Prolitá krev

Elektronická kniha: Prolitá krev
Autor: Åsa Larssonová

Další detektivní příběh z dalekého severu, v němž opět vystupuje Rebecka Martinssonová. Rebecka přede dvěma lety zachránila dvě malá děvčátka před jistou smrtí. Teprve po uplynutí určitého času na ní však dolehly všechny těžkosti, které ... (celý popis)
129
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 73.2%hodnoceni - 73.2%hodnoceni - 73.2%hodnoceni - 73.2%hodnoceni - 73.2% 80%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 353
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Det blod som spillts
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Jana Holá
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2011
ISBN: 978-80-729-4491-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další detektivní příběh z dalekého severu, v němž opět vystupuje Rebecka Martinssonová. Rebecka přede dvěma lety zachránila dvě malá děvčátka před jistou smrtí. Teprve po uplynutí určitého času na ní však dolehly všechny těžkosti, které během případu a hlavně v jeho konci, musela řešit. Stále je zaměstnána u jisté prestižní právnické firmy, ale fakticky se její práce rovná nule. Proto ji její šéf posílá do Kiruny, odkud Rebecka pochází, aby se zotavila a konečně uspořádala svůj život. Na Rebecku zde naopak dolehnou tíživé vzpomínky. Pro svou firmu má vyřešit choulostivý požadavek. V těsné blízkosti Kiruny byla nalezena mrtvá farářka místní farnosti, policie nemůže objevit žádné indicie, ani souvislosti s předchozím případem, v němž právě Rebecka sehrála významnou roli. Zcela logicky na faře žije vdovec po zavražděné ženě, farnost však chce dům co nejdříve získat opět do své správy. Proto je hlavní hrdinka pověřena zdánlivě snadnou úřední záležitostí, nechtěného nájemníka má z domu vystěhovat. Při té příležitosti ale objeví klíče od osobního trezoru farářky, které farní rada před policií zatajila. Po kratším rozhodování se Rebecka spojí s inspektorkou Annou-Marií a klíče i s obsahem trezoru jí předá. A právě v tento okamžik se opět zapojuje do složitého pátrání.

Popis nakladatele

Je svatojánská noc a celá země slaví letní slunovrat. V Jukkasjärvi, vesničce blízko Kiruny, je nalezena mrtvá farářka z místní farnosti Mildred Nilssonová. Kdosi ji ubil a její tělo pověsil pod kostelní varhany.

Znovu se vracejí vzpomínky na případ zavražděného kněze Viktora Strandgårda. Rebecka Martinssonová během té doby prožila bezesporu nejhorší chvíle svého života. Byla nucena v sebeobraně zastřelit tři osoby, avšak kolaps přichází až nyní. Rebecčin šéf se snaží zabránit jejímu zhroucení a posílá ji s kolegou do Kiruny. Rebecka se zde setká s farářem Stefanem Wikströmem, Mildrediným nástupcem. Objeví tajnou schránku s výhrůžnými dopisy adresovanými zavražděné farářce a pochopí, jaké nenávisti musela Mildred vzdorovat při svých aktivitách na pomoc ženám v tísni.

Inspektorka Anna-Maria Mellaová přeruší mateřskou dovolenou a vydá se po stopách vraha. Pak najednou zmizí farář Wikström a situace se vyhrocuje…

 

Åsa Larssonová (nar. 1966) pochází z Kiruny, městečka na severu Švédska. Než se začala věnovat psaní, pracovala jako daňová poradkyně. Svým prvním kriminálním románem s názvem  Sluneční bouře (2003; zfilmováno 2007; česky 2010) vzbudila ve Švédsku velký čtenářský zájem a získala ocenění za nejlepší debutový kriminální román. Stejný ohlas měly i její další detektivní romány tvořící dohromady sérii, kterou spojuje postava Rebecky Martinssonové. Knihy Åsy Larssonové byly vydány již v patnácti zemích. Spisovatelka žije se svými dvěma dětmi na jihu Švédska, v blízkosti Gripsholmu. Za knihu  Prolitá krev  (2004) obdržela autorka Cenu za nejlepší švédský kriminální román.

Zařazeno v kategoriích
Åsa Larssonová - další tituly autora:
Sluneční bouře Sluneční bouře
Pax Neviditelný zloděj Pax Neviditelný zloděj
Pax 3: Dívka ze záhrobí Pax 3: Dívka ze záhrobí
Pax Sluhové zla Pax Sluhové zla
 (Audioknihy Na Cd Mp3)
Pax 5 - Sluhové zla - CDmp3 (Čte Jan Vondráček) Pax 5 - Sluhové zla
Pax Noční můra Pax Noční můra
 
K elektronické knize "Prolitá krev" doporučujeme také:
 (e-book)
Pentagram Pentagram
 (e-book)
Lovci hlav Lovci hlav
 (e-book)
Oběť Molochovi Oběť Molochovi
 (e-book)
Než pomine tvůj hněv Než pomine tvůj hněv
 (e-book)
Temná stezka Temná stezka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah

Pátek 21. června

Pátek 1. září

Úterý 5. září

Žlutonožka

Středa 6. září

Žlutonožka

Čtvrtek 7. září

Žlutonožka

Pátek 8. září Žlutonožka

Sobota 9. září

Žlutonožka

Neděle 10. září Žlutonožka

Pondělí 11. září Žlutonožka

Úterý 12. září

Žlutonožka

Autorčino poděkování

Autorčiny poznámky

Použité překlady

åsa larssonová

Prolitá krev

Brno 2011

åsa larssonová

Prolitá krev

detektivní román host

Åsa Larsson

Det blod som spillts

Copyright © Åsa Larsson, 2004

First published by Albert Bonniers Förlag,

Stockholm, Sweden

Published in the Czech language by arrangement

with Bonnier Group Agency, Stockholm, Sweden

Translation © Jana Holá, 2011

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7294-549-8 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7294-550-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7294-551-1 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7294-552-8 (Formát MobiPocket)

Hle, Hospodin vychází ze svého místa,

aby ztrestal nepravost obyvatel země.

I odhalí země krev prolitou na ní

a nebude již přikrývat povražděné.

Izajáš 26,21

Vaše smlouva se smrtí bude zrušena

a vaše úmluva s podsvětím neobstojí.

Valí se bičující příval!

Až se přežene, budete po něm jak zdupaná země.

Kdykoli se přižene, sebere vás.

Jitro co jitro se přežene, dnem i nocí.

Hrůza ochromí ty, kdo pochopí tu zvěst.

Izajáš 28,18-19 Pátek 21. června

LEŽÍM Na BOKU na kuchyňské pohovce. Nemůžu usnout. Tak

hle počátkem léta bývají noci tak jasné, že člověku nedopřejí klid. Hodiny na stěně nade mnou budou brzy odbíjet jednu.

Tikání hodin se rozléhá v tichu. Rozseká každou větu. Každý

pokus o rozumnou myšlenku. Na stole leží dopis od té ženy.

Lež klidně, říkám si. Lež klidně a spi.

Budu myslet na Traju, fenku ohaře, kterou jsme měli doma

jako děti. Ani chvíli neposeděla, pobíhala po kuchyni jako ne

klidná duše a drápy bušila do lakované dřevěné podlahy. První měsíce jsme ji drželi uvnitř v kleci, aby si zvykla. Doma se neu

stále ozývaly povely: „sedni“, „zůstaň“ a „lehni“.

Teď je to podobné. Na prsou mi leží pes, který chce vyskočit

pokaždé, když hodiny zatikají. Pokaždé, když se nadechnu. Ale není to Traja. Tenhle pes odvrací hlavu, když se na něj podívám.

Je plný zlých úmyslů.

Pokusím se usnout. Někdo by mě měl zamknout. V kuchyni

by měla být klec.

Stojím a dívám se z okna. Je čtvrt na dvě. Světlo jako ve dne. Staré smrky na kraji parcely vrhají k domu dlouhé stíny. Připadají mi jako paže. Ruce, které se neklidně natahují z hrobů

a chmatají po mně. Dopis leží na kuchyňském stole.

Jsem ve sklepě. Je půl druhé a pět minut. Pes, co není Traja,

je už na nohou. Pobíhá na hranici mého rozumu. Zkouším

na něj zavolat. Nechci se za ním pustit do té neprostupné zarostlé divočiny. V  hlavě mám prázdno. Ruka sundává ze zdi různé předměty. K čemu mi budou? Perlík. Páčidlo. Řetěz. Kladivo.

Ruce všechno kladou do kufru auta. Je to jako hlavolam. Nevím, co představuje. Sednu si do auta a čekám. Myslím na

tu ženu a dopis. Je to její chyba. To ona mě připravila o rozum.

Jedu autem. Na přístrojové desce jsou hodiny. Přerušované čár

ky beze smyslu. Silnice mě odnáší mimo čas. Ruce drží volant

10

tak pevně, až mě bolí prsty. Jestli se cestou zabiju, budou mu

set vyříznout volant z auta a pohřbít mě spolu s ním. Ale já se

cestou nezabiju.

Zastavím sto metrů od břehu, kde má loďku. Sejdu k řece. Ne

hybně se leskne a čeká. Pod dubem to slabě zašplouchá. Slunce

tančí na vlnkách, které zčeřil pstruh, co při hladině požírá kuk

ly. Kolem se rojí komáři. Bzučí mi do uší. Snášejí se kolem

očí a za krk a sají mi krev. Je mi to jedno. Nějaký zvuk mě při

měje se otočit. Je to ona. Stojí jen deset metrů ode mě.

Otevře ústa a něco říká. Ale já nic neslyším. Zalehlo mi

v uších. Přimhouří oči. Zaleskne se v nich podráždění. Zkusmo

popojdu dva kroky k ní. Ještě nevím, co chci. Nacházím se v kra

jině za hranicí zdravého rozumu a vědomí.

Teď si všimne, že držím v ruce páčidlo. Ústa zůstanou ote

vřená dokořán. Oči se zase rozšíří. Vteřina překvapení. Potom

strach.

I já spatřím páčidlo. Ruka na rukojeti mi zbělá. A najed

nou se pes vrátí. Je obrovský. Packy jsou jako kopyta. Srst se

mu zježí od krku po ocas. Cení zuby. Spolkne mě na posezení.

A pak slupne tu ženu.

Už jsem u ní. Dívá se jako uhranutá na páčidlo, a proto ji prv

ní rána trefí přímo do spánku. Kleknu si k ní a přiložím jí tvář

k ústům. Cítím teplý dech na kůži. Ještě nemá dost. Pes se vyřítí

jako smyslů zbavený a vrhá se na všechno, co mu stojí v cestě.

Drápy rozdírají v zemi hluboké rány. Zuřím. Vběhnu do divo

ké krajiny šílenství.

Jako utržený ze řetězu.

KOSTELNICE PIa SVONNIOVá kouří doma na zahrádce před řa

dovým domkem. Obvykle drží cigaretu, jak se na děvče sluší,

mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Ale teď ji pevně svírá

mezi palcem, ukazováčkem a prostředníčkem. To je pořádný

rozdíl. Blíží se slunovrat, to proto. Člověk je jako z divokých vajec. Nechce se mu spát. Už nepotřebuje spát. Noc šeptá, vábí

a láká ho ven.

Jezinky si obují nové boty z té nejměkčí březové kůry. Je

to jako soutěž krásy. Jako smyslů zbavené tančí po loukách

a nehledí na to, že kolem třeba jezdí auta. Botky si prošoupou,

zatímco je s očima navrch hlavy pozorují lesní tvorové, kteří se schovávají mezi stromy.

Pia Svonniová típne cigaretu o dno obráceného květináče,

který slouží jako popelník, a hodí nedopalek do otvoru. Na

padne ji, že urazí celou cestu z kopce dolů až do kostela v Juk

kasjärvi na kole. Zítra tam bude svatba. Už v kostele uklidila

a vyzdobila ho, ale teď si vzala do hlavy, že na oltář natrhá vel

kou kytici. Projde se po louce a po hřbitově. Rostou tam prys

kyřníky a purpurový kakost v oblaku bílých kerblíků. A podél

příkopu šeptají pomněnky. Strčí si do kapsy mobil a zaváže si

tenisky.

Nad zahradou svítí půlnoční slunce. Slabé světlo proniká

plotem a laťky vrhají dlouhé stíny, takže trávník vypadá jako

ručně tkaný žlutozelený hadrový koberec s tmavě zeleným okrajem. Na jedné bříze hlasitě pokřikuje hejno drozdů.

Celá dlouhá cesta do Jukkasjärvi vede z kopce. Pia šlape a pře

hazuje rychlosti. Ta jízda je strašně nebezpečná. Nemá helmu.

Vlasy jí vlají ve větru. Jako když jí byly čtyři a venku na dvorku

se vestoje houpala na houpačce z pneumatiky tak, že se málem

přetočila kolem dokola.

Prosviští vesnicí Kauppinen, kde na ni z ohrady zírají koně.

Když mine most přes řeku Torneälven, zahlédne dva kluky, jak

kus po proudu loví ryby na mušky.

Cesta vede podél řeky. Vesnice spí. Míjí turistickou osadu

a hostinec, starý konzum a ošklivý kulturák. Stříbřité dřevě

né stěny Vlastivědného muzea a bílé závoje mlhy na louce za

plotem.

V dálce na kraji vesnice, kde cesta končí, stojí červený dře

věný kostel. Střechu nedávno natřeli, a tak je ještě cítit dehtem.

Zvonice je spojená s plotem. Do kostela se vchází zvonicí

a pak se projde cestičkou vydlážděnou kameny, která vede ke schodům do kostela.

Jedny modré dveře do zvonice jsou otevřené dokořán. Pia

sesedne z kola a opře ho o plot.

Mělo by být zavřeno, pomyslí si a pomalu jde k brance.

V břízkách napravo od průchodu k faře něco zašustí. Srdce

se jí zachvěje. Zastaví se a zaposlouchá. Jenom to trochu za

praskalo. Nejspíš veverka nebo hraboš.

Zadní vchod do zvonice je také otevřený. Vidí přímo dovnitř.

I dveře kostela jsou otevřené.

Teď se jí srdce rozbuší jako zvon. Sven mohl klidně zapo

menout zavřít dveře zvonice, jestli si večer před slunovratem

trošku přihnul. Ale ne vchod do kostela. Vzpomene si na tu

partu puberťáků, kteří jednou rozbili okno kostela ve městě a hodili dovnitř zapálené hadry. To bylo před pár lety. Co se stalo teď? V duchu jí před očima vyskakují obrazy. Posprejovaný a pomočený oltář. Dlouhé zářezy nožem na čerstvě natřených

kostelních lavicích. Nejspíš vlezli dovnitř oknem a  pak si zevnitř otevřeli.

Jde ke dveřím do kostela. Pomalu. Pozorně naslouchá a roz

hlíží se na všechny strany. Kde se stala chyba? Takoví kluci by

měli mít plnou hlavu holek a túrovat mopedy. Jak se z nich stali

chuligáni, co vypalují kostely a napadají homosexuály?

Když prochází kolem portálu, zastaví se. Stojí pod varhanní

kruchtou, kde je tak nízký strop, že se větší lidé musejí sehnout.

V kostele je ticho a šero, ale vše se zdá být v pořádku. Kristus,

Laestadius i laponská panenka Maria září neposkvrnění na oltáři. Ale přesto ji něco zarazí. Něco není na svém místě.

13

Pod podlahou v kostele leží pohřbeno osmdesát šest těl.

Většinou na ně ani nepomyslí, pokojně odpočívají ve svých

hrobech. Ale teď cítí, jako by jejich neklid stoupal podlahou

a píchal ji jako jehličky do nohou.

Co je to s vámi? pomyslí si.

Oltářní uličku pokrývá červený tkaný koberec. Něco na něm

leží přesně v místě, kde končí varhanní kůr a klenba se oteví

rá. Skloní se.

Kámen, napadne ji nejdříve. Drobný úlomek bílého kamene.

Zvedne ho mezi palcem a ukazováčkem a jde do sakristie.

Ale dveře do sakristie jsou zamčené. Otočí se, aby se zase

vrátila do oltářní uličky.

Když stojí u oltáře, zahlédne spodní část varhan. Skoro celé

je zastiňuje opěrný trámový systém, který vede napříč kostelní

lodí od stropu a sahá tak do třetiny výšky klenby. Ale spodní

část varhan vidět je. A vidí, jak před varhanním kůrem visí

nohy.

Nejprve jí bleskne hlavou, že se někdo v kostele oběsil.

A v první chvíli ji popadne vztek. Připadá jí to bezohledné. Pak

už nemyslí na nic. Běží oltářní uličkou a potom spatří, jak před

varhanními píšťalami a laponským slunečním znamením visí

tělo.

Visí na provaze, ne, není to provaz, je to řetěz. Dlouhý že

lezný řetěz.

Teď si všimne tmavých skvrn na koberci přesně v místě, kde

ležel úlomek kamene.

Krev. Je to krev? Skloní se.

A pak pochopí. Ten kousek kamene, který svírá mezi palcem

a ukazováčkem, není žádný kámen. Je to úlomek zubu.

Zvedne se. Upustí ten bílý úlomek, skoro ho od sebe odhodí.

Ruka loví v kapse telefon, vyťuká číslo 112.

Na druhém konci se ozve muž, jehož hlas zní hodně mladě.

Pia odpovídá na jeho otázky a přitom cloumá dvířky na kůr.

Jsou zamčené.

„Je zamčeno,“ řekne mu. „Nedostanu se nahoru.“

14

Spěchá zpátky k sakristii. Po klíči na varhanní kruchtu ani

stopy. Může dveře vyrazit? Ale čím?

Ten mladík na druhém konci aparátu se domáhá pozornosti.

Řekne jí, ať počká venku. Pomoc už je na cestě, slibuje.

„To je Mildred,“ křičí Pia. „Visí tam Mildred Nilssonová. Zdej

ší farářka. Pane bože, ta je zřízená!“

„Už jste venku?“ ptá se jí. „Není nablízku ještě někdo?“

Mladík v telefonu ji provází po schodech z kostela. Ujišťuje

ho, že tu na dohled není živá duše.

„Nezavěšujte,“ říká. „Zůstaňte s námi ve spojení. Pomoc je

na cestě. Do kostela už zpátky nechoďte.“

„Můžu si zapálit?“

To může. Nevadí, když telefon na chvíli odloží.

Pia si sedne na schody do kostela a telefon položí vedle sebe.

Kouří a přitom si uvědomuje, jak je klidná a vyrovnaná. Ale

cigareta hoří nějak špatně. Nakonec zjistí, že si zapálila filtr.

Za sedm minut zaslechne v dálce sirény.

Dostali ji, pomyslí si.

Teď se jí roztřesou ruce. Cigareta z nich vypadne.

Hajzlové. Dostali ji. Pátek 1. září

17

REBECKa MaRTINSSONOVá VYSTOUPÍ na ostrově Lidö z lodní

ho taxi a zadívá se nahoru k usedlosti přebudované na hotel.

Odpolední slunce dopadá na světle žlutou fasádu s bílými vy

řezávanými ozdobami. Venku na rozlehlém dvoře je plno lidí.

Pár racků chechtavých se vynoří bůhví odkud a zakřičí jí nad

hlavou. Vytrvalí a otravní.

Že se vám chce, pomyslela si.

Dala taxikáři příliš velké spropitné. Jako odškodnění za

to, že odpovídala jen jednoslabičně, když se s ní pokoušel za

příst hovor.

„To vypadá na pořádný mejdan,“ řekl a kývl směrem k ho

telu.

Na místě už byla celá advokátní firma. Hemžilo se tam asi

dvě stě lidí. Bavili se ve skupinkách. Pak se rozloučili a popošli

o kus dál. Stisky rukou a polibky na tvář. Obrovské grily stály

vyrovnané v řadě. Kuchaři oblečení v bílém připravovali bufet

na dlouhý stůl pokrytý lněným ubrusem. Namačkaní v prosto

ru mezi hotelovou kuchyní a dlouhým stolem jako bílé myšky

v legračních vysokých kuchařských čepicích.

„Ano,“ odpověděla Rebecka a přehodila si koženou kabelu

s vytlačeným krokodýlím vzorem přes rameno. „Už jsme pře

žili horší věci.“

Zasmál se a vyrazil, až se příď lodi zvedla nad vodu. Z mola

tiše sklouzla černá kočka a zmizela ve vysoké trávě.

Rebecka se dala do kroku. Po létě vypadal ostrov znaveně.

Pošlapaný, vysušený a poničený.

Prohnaly se tudy davy, pomyslela si. Všechny ty rodiny s dět

mi s dekami na piknik a lehce přiopilí elegantně oblečení lodní

pasažéři.

Tráva byla zválená a zažloutlá. Stromy zaprášené a žíznivé.

Dovedla si představit, jak to asi vypadá v lese. Pod borůvčím

a kapradím se určitě válejí lahve, plechovky, použité kondomy

a hromádky výkalů.

Cestička k hotelu byla tvrdá jako beton. Jako prasklý hřbet

prahorního ještěra. Sama je takový ještěr. Právě přiletěla lodí z vesmíru. Oblečená do lidských šatů cestou na zkoušku oh

něm. Bude napodobovat lidské chování. Rozhlédne se kolem

a bude dělat to, co ostatní. A doufat, že její přestrojení nepro

hlédnou.

Už byla skoro na místě.

Seber se, říkala si. To zvládneš.

Poté, co v Kiruně zabila ty tři muže, pracovala dál v advo

kátní kanceláři Meijer & Ditzinger jako obvykle. Jde to dobře,

říkala si. Ve skutečnosti šlo všechno do háje. Na krev a mrtvá

těla nemyslela. Když se teď ohlédla za obdobím, než šla na ne

mocenskou, nevybavuje si, že by vůbec na něco myslela. Měla za to, že pracuje. Ale vlastně jen přerovnávala papíry z jedné hromádky na druhou. Samozřejmě špatně spala. Byla duchem

nepřítomná. Trvalo jí celou věčnost, než se ráno dala dohro

mady a vyrazila do práce. Katastrofa udeřila zezadu. Ani si jí

nestačila všimnout. Šlo o jednoduchý případ fúze a akvizice. Klient se zeptal na výpovědní lhůtu ve smlouvě o  pronájmu

nebytového prostoru. Odpověděla mu úplně špatně. Desky se

všemi smlouvami měla přímo před nosem, ale nechápala z nich

jediné slovo. Klient, francouzská zasilatelská služba, požadoval po kanceláři náhradu škody.

Pamatuje si, jak se na ni její šéf Måns Wenngren zadíval.

Obličej za psacím stolem mu zbrunátněl. Pokusila se dát vý

pověď sama, ale na to nepřistoupil.

„To by na kancelář vrhalo nesmírně špatné světlo,“ řekl.

„Všichni by si mysleli, že jsme tě k tomu přiměli, že jsme ne

chali na holičkách kolegyni s psychickými... která na tom není

dobře.“

Ještě ten den odpoledne se vypotácela z kanceláře. Když

stála na ulici Jarla Birgera v podzimním šeru, kterým pronika

la světla drahých aut svištících kolem, u vkusně naaranžova

ných výloh butiků a barů kolem náměstí Stureplan, přepadl ji intenzivní pocit, že se už k Meijerovi & Ditzingerovi nikdy

nedokáže vrátit. Cítila, že od nich chce být co nejdále. Ale tak

to neskončilo.

19

Vzala si zdravotní dovolenou. Nejdřív celý týden. Pak měsíc.

Doktor jí řekl, ať dělá, co ji baví. Jestli ji něco na její práci těší,

ať se tomu dál věnuje.

Po tom případu v Kiruně se trestní agenda firmy neuvěřitel

ně rozrostla. Její jméno ani fotografii samozřejmě v tisku nezve

řejnili, ale jméno kanceláře se v médiích přetřásalo často. Což

přineslo své ovoce. Klienti jim volali a chtěli, aby je zastupovala

„ta dívka, co byla v Kiruně“. Dostalo se jim standardní odpově

di, že jim kancelář poskytne advokáta zkušenějšího v oblasti

trestního práva, ale ta dívka že by mohla při procesu asistovat.

Tak se dostali k velkým trestním případům sledovaným médii.

Za tu dobu šlo o dva případy hromadného znásilnění, jednu

loupežnou vraždu a rozsáhlou úplatkářskou aféru.

Spolumajitelé firmy navrhli, aby se Rebecka objevovala jako

přísedící u procesů, i když byla na nemocenské. Zas tak často

to nebylo. Alespoň úplně neztratila kontakt s prací. A navíc

se nemusela připravovat. Jen tam seděla. Samozřejmě pouze

když chtěla.

Souhlasila, protože si myslela, že stejně nemá na výběr. Po

škodila dobré jméno firmy, kvůli ní měli na krku žalobu o ná

hradu škody a přišli o klienta. Nemohla odmítnout. Dlužila jim

to, a tak s úsměvem kývla.

Ve dnech, kdy měla sedět u soudu, musela alespoň vstát

z postele. Pohledy soudců a poroty obvykle nejdříve přitaho

vali obžalovaní, ale teď byla největší cirkusovou atrakcí ona.

Upírala zrak na desku stolu před sebou a nechala je, ať se dívají.

Zločinci, soudci, žalobci, porotci. Téměř slyšela, jak si v duchu

říkají: „Tak to je ona...“

Už dorazila k zahradě před hotelem na ostrově. Tady byla

najednou tráva zelená a svěží. Za suchého léta ji museli kropit

jako zběsilí. Poslední letošní šípkové růže vydávaly vůni, kte

rou večerní větřík nesl směrem do nitra ostrova. Vzduch byl

příjemně teplý. Mladší ženy měly na sobě lněné šaty bez ruká

vů. Ty o trochu starší si zakrývaly ramena a paže rozepnutými

lehkými bavlněnými svetříky značky IBlues a Max Mara. Muži

20

nechali kravaty doma. Pobíhali sem a tam v kalhotách Gant

a nosili dámám drinky. Kontrolovali rozpálené grily na dřevě

né uhlí a žoviálně se bavili s personálem.

Zapátrala v davu. Maria Taubeová nikde. Ani Måns Wenn

gren.

Jeden ze spolumajitelů firmy, Erik Rydén, jí kráčel v ústre

ty. Nasadit úsměv.

„To je ona?“

Petra Wilhelmssonová spatřila, jak se Rebecka Martinsso

nová blíží po cestičce k hotelu. Petra byla u firmy nová. Opírala

se o zábradlí na verandě před vchodem. Z jedné strany vedle ní

stál Johan Grill, také nováček u firmy, a z druhé Krister Ahlberg,

asi třicetiletý trestní právník.

„Ano, to je ona,“ potvrdil Krister Ahlberg. „Naše firemní Mo

desty Blaise.“

Vyprázdnil sklenku a postavil ji na zábradlí, až to zazvonilo.

Petra zavrtěla hlavou.

„Když si představíte, že zabila člověka,“ pronesla.

„Vlastně celkem tři,“ řekl Krister.

„Pane bože, mám z toho husí kůži. Podívejte se!“ řekla Petra

a natáhla paži k pánům, kteří jí dělali společnost.

Krister Ahlberg a Johan Grill si paži pozorně prohlíželi. Byla

útlá a opálená. Pár jemných chloupků jí letní sluníčko vyšiso

valo téměř doběla.

„Tedy ne proto, že je to ženská,“ pokračovala Petra, „ale ne

vypadá zrovna na ten typ...“

„Taky že není. Nakonec se z toho psychicky zhroutila. Nezvlá

dá práci. Někdy se objeví u ostře sledovaných trestních procesů.

Já mám zatím na krku všechnu práci a musím vysedávat v kan

celáři se zapnutým mobilem, kdyby něco. A ona je za hvězdu.“

„Vážně?“ zeptal se Johan Grill. „Nikdy se o ní přece ne psalo,

ne?“

„To je sice pravda, ale v právnických kruzích všichni vědí,

o koho jde. Ve Švédsku tvoří právníci malou uzavřenou skupi

nu, jak brzy sami zjistíte.“

Krister Ahlberg ukázal asi centimetrovou vzdálenost mezi

palcem a ukazováčkem pravé ruky. Všiml si, že Petra má prázd

nou sklenku, a říkal si, jestli by se neměl nabídnout, že jí dojde

pro pití. Ale v tom případě by musel nechat Petrušku samot

nou s Johanem.

„Páni,“ řekla Petra, „ráda bych věděla, jaké to je, někoho

zabít.“

„Představím vás,“ řekl Krister. „Nepracujeme sice ve stej

ném oddělení, ale chodili jsme spolu do kurzu o obchodních smlouvách. Musíme jen chvilku počkat, než ji Erik Rydén pus

tí ze spárů.“

Erik Rydén Rebecku Martinssonovou na přivítanou objal. Byl

to podsaditý chlapík a povinnosti hostitele mu dávaly zabrat.

Potil se a z těla se mu kouřilo jako z bažiny v srpnu. Parfém

Chanel Pour Monsieur smísený s alkoholovými výpary. Rebecka

ho pravou rukou párkrát lehce poklepala po zádech.

„To je fajn, že jsi přišla,“ řekl se širokánským úsměvem.

Vzal jí tašku a na oplátku jí podal sklenku šampaňského

a klíč od pokoje. Rebecka mrkla na přívěsek, bíločerveně natře

ný kousek dřeva přivázaný ke klíči složitým uzlíkem.

Pro případ, že by hostům spadl do vody, až budou namol,

pomyslela si.

Vyměnili si pár zdvořilostních frází. Počasí se vydařilo. To

jsem objednal pro tebe, Rebecko. Zasmála se a zeptala se, jak se daří. Ujde to, sakra. Zrovna minulý týden k němu připlula velká ryba z oboru biotechnologií. Rozjedou fúzi s americkým

podnikem, takže teď mají plné ruce práce. Poslouchala a usmívala se. Pak dorazil ještě jeden opozdilec a Erik se musel dál věnovat povinnostem hostitele.

Přistoupil k ní jeden advokát z oddělení trestního práva.

Pozdravil ji, jako by byli staří známí. Horečně se snažila vzpo

menout si, jak se jmenuje, ale marně. V patách měl dva nové zaměstnance, nějakou mladou ženu a muže. Mladík měl blon

ďatou kštici a tak dohněda opálenou tvář, jakou člověk získá


22

jen při plachtění na moři. Byl menší postavy s širokými rame

ny. Vystrkoval hranatou bradu a z vyhrnutých rukávů drahého

svetru vykukovala dvě svalnatá předloktí.

Vypadá jako vyfešákovaný Pepek námořník, napadlo ji.

Dívka byla také blond. Hřívu vlasů jí přidržovaly drahé slu

neční brýle na čele. Na tvářích měla dolíčky. Její svetřík barevně

sladěný s tričkem s krátkým rukávem nesl Pepek námořník pře

hozený přes ruku. Pozdravili se. Dívka cvrlikala jako vrabčák.

Jmenovala se Petra. Pepek námořník se jmenoval Johan a měl

noblesní příjmení, ale Rebecka si ho nezapamatovala. To se jí

v posledním roce stávalo často. Dříve mívala v hlavě přihrádku,

kde dokázala veškeré informace roztřídit. Teď už tam žádná

nebyla. Všechno padalo dovnitř páté přes deváté a většinou

zase hned vypadlo ven. Usmála se a pevně jim stiskla ruce, jak

se sluší. Zeptala se, pro koho ve firmě pracují. Jak se jim tam

líbí. O čem psali diplomku a u kterého soudu byli na praxi. Jí

samotné se nikdo na nic nezeptal.

Dál křižovala mezi skupinkami lidí. Všichni stáli rovně, jako

by spolkli pravítko. Poměřovali se. Navzájem se srovnávali.

Plat. Bydlení. Jméno. Známosti. Kde byli na dovolené. Někdo

si postavil domek v Nacce. Jiný sháněl větší byt, protože se

jim narodilo druhé dítě. Nejlépe na té správné straně čtvrti

Östermalm.

„Mám nervy nadranc,“ vyrazil ze sebe se šťastným úsměvem

na tváři ten, co si stavěl domek.

Čerstvě rozvedený muž ze skupinky se otočil k Rebecce.

„V květnu jsem byl u vás doma na severu,“ řekl. „Jeli jsme na

lyžích z  Abisko ke Kebnekaise, ale museli jsme vyrazit ve tři

ráno, když byl sníh ještě zmrzlý. Přes den byla hrozná břečka,

do které jsme se bořili. Nedalo se dělat nic jiného než lenošit

na jarním sluníčku.“

Atmosféra byla najednou napjatá. Copak se musel zmiňovat

o jejím rodném kraji? Kiruna mezi ně pronikla jako zlý duch.

Všichni ze sebe začali překotně sypat stovky dalších míst, kde

byli. V Toskánsku v Itálii, u rodičů v Jönköpingu, v Legolandu,


23

ale Kiruna ne a ne zmizet. Rebecka si to zamířila dál a všichni

vydechli úlevou.

Starší právníci byli v létě na dovolené na chatě na západ

ním pobřeží, ve Skåne nebo na šérách u Stockholmu. Arnemu

Eklöfovi zemřela matka a upřímně se Rebecce svěřoval, jak se

celé léto dohadovali o dědictví.

„Krucinál,“ zaklel. „Bůh přinese smrt a hned se přižene ďábel

s dědici. Nedáš si ještě?“

Kývl k její skleničce. Ne, odmítla. Téměř vztekle po ní blýskl

očima. Jako by odmítla další důvěrnosti. Přesně to také měla

v úmyslu. Proklestil si cestu ke stolu s pitím. Rebecka zůstala

stát na místě a dívala se za ním. Mluvit s lidmi byla dřina, ale

stát tu sama s prázdnou sklenkou byla noční můra. Jako ubo

há pokojová rostlina, která si ani sama nedokáže říct o vodu.

Můžu zajít na záchod, řekla si a podívala se na hodinky.

Když nebude fronta, zašiju se tam na sedm minut, a když bude,

tak jen na tři minuty.

Rozhlédla se kolem, kam by mohla postavit skleničku. V té

chvíli se vedle ní zjevila Maria Taubeová. Podala jí pohárek

s waldorfským salátem.

„Jez,“ řekla. „Pohled na tebe mě děsí.“

Rebecka si vzala salát. Když se podívala na Mariu, vybavily

se jí vzpomínky na jaro.

Venku za Rebecčinými špinavými okny svítí ostré jarní sluníč

ko. Ale Rebecka nechává záclony zatažené. Uprostřed týdne

se u ní jednoho dopoledne staví Maria. Rebecka se poté sama

sebe ptala, proč vlastně otevřela. Měla zůstat schovaná pod

dekou.

Ale kdepak. Přistoupí ke dveřím. Ani si neuvědomuje, že za

dveřmi někdo zvoní. Jako duchem nepřítomná odemkne bez

pečnostní zámek. Pak levou rukou otočí knoflíkem zástrčky

a pravou zmáčkne kliku. V hlavě má úplně prázdno. Jako když

si člověk najednou uvědomí, že stojí doma před otevřenou led

ničkou, a nechápe, co vůbec dělá v kuchyni.


24

Poté si říká, že možná má v sobě schovanou nějakou chytrou

osůbku. Holčičku v červených holínkách a záchranné plovací

vestě. Co vždycky přežije. A že to ta malá holčička poznala leh

ké kroky v botách na vysokém podpatku.

Holčička nabádá Rebecčiny ruce a nohy: „Pššt, to je Maria.

Nic jí neříkejte. Jen ať se zvedne a otevře dveře.“

Maria a Rebecka sedí v kuchyni. Pijí jen černou kávu. Re

becka toho moc nenamluví. Na lince se vrší pyramida špina

vého nádobí, na podlaze v předsíni se válejí hromádky pošty,

reklamních letáků a novin. Zmačkané a propocené šaty, které

má na sobě, hovoří za vše.

K tomu se jí začnou třást ruce. Šálek kávy musí postavit

na stůl. Ruce se bezděčně třepotají jako dvě bezhlavé slepice.

„Další kafe už si radši nedám,“ snaží se to odbýt žertem.

Zasměje se, ale zní to spíš jako dutá rána.

Maria se jí podívá do očí. Rebecka cítí, že to ví. Jak Rebecka

někdy stojí venku na balkoně a dívá se na tvrdý asfalt pod ním.

Jak někdy prostě ani nedokáže vyjít ven do obchodu. Tak se

musí živit tím, co má doma. Pije čaj a jí nakládané okurky pří

mo ze sklenice.

„Nejsem sice žádný cvokař,“ říká Maria, „ale vím, že když

člověk nejí a nespí, je mu hůř. Musíš se ráno obléknout a jít

ven.“

Rebecka schová ruce pod kuchyňský stůl.

„Nejspíš si myslíš, že mi začíná hrabat.“

„Holka zlatá, v našem příbuzenstvu se to ženskýma, co jsou

na nervy, jen hemží. Omdlévají na potkání a neustále trpí pa

nickou úzkostí a hypochondrií. Nevyprávěla jsem ti o své tetě?

Jeden týden je zavřená na psychiatrii a nedokáže se sama ani

obléknout a druhý rozjíždí školku Montessori. Jsem na to

zvyklá.“

Den nato jeden ze spolumajitelů firmy, Torsten Karlsson, na

bídne Rebecce na čas svou chalupu. Maria pro Torstena praco

vala v oddělení obchodního práva, než začala spolu s Rebeckou

pracovat pro Månse Wenngrena.


25

„Vytrhla bys mi trn z paty,“ říká Torsten. „Nemusel bych se

bát, že mi to tam někdo vykrade, a  nemusel bych tam jezdit

jenom zalívat zahradu. Vlastně bych měl ten barák prodat, ale

s tím jsou taky hrozné starosti.“

Měla samozřejmě odmítnout. Bylo to očividné. Ale ta hol

čička v  červených holínkách přikývne, než Rebecka stačí ote

vřít pusu.


26

REBECKa SE POSLUšNĚ PUSTÍ do waldorfského salátu. Začne

půlkou ořechu.

Jakmile ji vloží do úst, je velká jako švestka. Žvýká a žvýká.

Snaží se ji spolknout. Maria ji pozoruje.

„Jak se ti daří?“ zeptá se.

Rebecka se usměje. Jazyk jí zdrsní.

„Vlastně ani nevím.“

„Ale dneska večer se ti tu líbí, ne?“

Rebecka pokrčí rameny.

Ne, pomyslí si. Ale co má člověk dělat? Přinutí se vyrazit ven.

Jinak bude brzy jen zavřená někde na chalupě pod dohledem

úřadů, bude se k smrti bát lidí, trpět alergií na elektromagne

tické pole a kolem sebe bude mít spoustu koček, co budou ká

let po domě.

„Já nevím,“ řekla. „Když se otočím, mám pocit, že mě všich

ni sledují. Mluví o mně za mými zády, ale jakmile se objevím,

najednou změní téma. Chápeš? Jakmile se přiblížím, v panice

trousí poznámky jako: Co si takhle zahrát tenis?“

„No, to máš pravdu,“ usměje se Maria. „Jsi přece nefalšova

ná firemní Modesty Blaise. A teď si odjedeš někam na venkov

na Torstenovu chalupu, čím dál tím víc se izoluješ od lidí a jsi

divná. Jasně že se o tobě baví.“

Rebecka se zasmála.

„Dík, teď se fakt cítím líp.“

„Všimla jsem si, že ses seznámila s Johanem Grillem a Petrou

Wilhelmssonovou. Co říkáš na Miss Twiggy? Určitě je ohrom

ně milá, ale já osobně nemůžu mít ráda ženskou, co má zadek

jako dva kmínky. Můj vlastní je jako puberťák. Jako by se ode

mě chtěl odpoutat a postavit se na vlastní nohy.“

„Jo, zdálo se mi, že slyším, jak se za tebou něco vleče v trávě,

když ses objevila.“

Zmlkly a zadívaly se do dálky k vodě, kde supěl starý moto

rový člun Fingal.

„Nelam si hlavu,“ řekla Maria. „Brzy začnou být všichni pěk

ně pod parou. Pak se přiklátí a budou si s tebou chtít popovídat.“


27

Obrátila se k Rebecce, naklonila se až těsně k ní a zeptala

se zastřeným hlasem:

„Jaké to je, někoho zabít?“

Rebecčin a Mariin šéf Måns Wenngren stál kousek opodál a pozoroval je.

Výborně, pomyslel si. Dobrá práce.

Všiml si, že Maria Taubeová Rebecku Martinssonovou ro

zesmála. Maria mávala rukama ve vzduchu na všechny strany

a všemožně jimi kroutila. Krčila rameny. Jen zázrakem udržela

skleničku pod kontrolou. Zřejmě roky tréninku v lepší rodině.

Rebecka se uvolnila. Je dohněda opálená a vypadá vyrovnaně, všiml si. Hubená jako lunt, ale to byla vždycky.

Torsten Karlsson stál šikmo za Månsem a studoval dobro

ty na grilu. Kručelo mu v břiše. Indonéské jehněčí špízy, špíz

s vepřovou panenkou nebo s krevetami s cajunským kořením,

karibské rybí špízky se zázvorem a ananasem, kuřecí špízy se šalvějí a citronem nebo na asijský způsob marinované v jogur

tu se zázvorem, kořením garam masala a kurkumou. K tomu

spousta různých omáček a salátů jako příloha. Bílé a červené víno, pivo a cider. Stejně věděl, že mu v práci říkají Karkulín ze střechy. Malý a podsaditý s černou kšticí jako rejžák na hlavě. Na Månsovi naopak šaty vypadaly tak ležérně. Jemu ženské zaručeně neříkají, že je tak milý nebo že je rozesmál.

„Slyšel jsem, že sis opatřil nový žihadlo,“ řekl a uždíbl olivku

z bulgurového salátu.

„Hmm, Jaguár kabriolet model E, ojetý, ale jako nový,“ od

pověděl Måns mechanicky. „Jak se má?“

Torstena Karlssona na okamžik napadlo, že se Måns ptá na

jeho vlastní jaguár. Zvedl hlavu a sledoval Månsův pohled, kte

rý ulpěl na Rebecce Martinssonové a Marii Taubeové.

„Bydlí u tebe na chalupě, ne?“ pokračoval Måns.

„Nemohla přece zůstat pořád zavřená v té své garsonce. Vy

padalo to, že neví, kam se vrtnout. Proč se jí nezeptáš sám? Je

to přece tvoje podřízená.“


28

„Protože se ptám tebe,“ sykl Måns.

Torsten Karlsson zvedl ruce v obranném gestu „nestřílejte

na mě“.

„Hele, já fakt nevím,“ řekl. „Já na chalupu moc nejezdím. Když už přijedu, tak se bavíme o něčem jiném.“

„Jako o čem?“

„No, jak dehtovat schody, jak natřít fasádu načerveno nebo jestli má zakytovat okna. Celou dobu tam maká. Jednu chvíli

byla úplně posedlá kompostem.“

Månsův pohled ho přiměl mluvit dál. Byl zaujatý, téměř poba

vený. Torsten Karlsson si prsty prohrábl černé strniště na hlavě.

„Pane bože,“ řekl. „Nejdřív se pustila do zakládání kompostu. Kompost na zahradní a domácí odpad rozdělený na tři sekce.

A koupila ohrádku odolnou proti krysám. Pak založila rychlý

kompost. Téměř mě přiměla, abych si zapsal, jak uspořádat

vrstvy trávy a písku... je to úplná věda. Pak, když měla jet na

kurz daní právnických osob v Malmö, vzpomínáš?“

„Jo.“

„Zavolala mi, že nikam jet nemůže, protože se s kompostem

něco stalo, jak to jen říkala? Bylo v něm prý nějak málo dusíku.

Tak přitáhla odpad z nedaleké školky, ale pak byl zase kom

post moc vlhký. Takže by musela zůstat doma, aby ho mohla prohazovat a vrtat do něj.“

„Cože?“

„Jo, musel jsem slíbit, že tam v týdnu, kdy bude pryč, zajedu

a provrtám kompost starou vrtačkou na led. Jenže pak o kus

dál v lese objevila kompost bývalých majitelů.“

„Vážně?“

„Bylo v něm všechno možné. Staré kočičí kostry, rozbité skle

něné láhve a jiné sračky. Tak se ho rozhodla vyčistit. Za kůlnou

našla starou postel s  takovou tou drátěnkou vespod. Použila

ji jako obrovské síto. Prohazovala to svinstvo drátěnkou z po

stele, kterou třásla tak, že se prosila jen čistá zemina. Škoda

že jsem s sebou nevzal pár klientů, abych jim představil jednu z našich slibných mladých právniček.“

29

Måns zíral na Torstena Karlssona s otevřenou pusou. Viděl

před sebou Rebecku s tvářemi zrůžovělými a vlasy shrnutými

na jednu stranu, jak divoce třese železnou drátěnkou z poste

le na hromadě hlíny. A Torsten stojí dole s klienty v tmavých

oblecích s očima navrch hlavy.

Oba naráz vyprskli smíchy a nemohli přestat. Torsten si

osušil oči hřbetem ruky.

„Ale teď už se uklidnila. Už není taková... no, já nevím, když

jsem tam přijel posledně, tak seděla na schodech nad knížkou

s hrnkem kafe.“

„Co to bylo za knihu?“ zeptal se Måns.

Torsten Karlsson se na něj udiveně podíval.

„Nenapadlo mě se zeptat,“ řekl. „Promluv si s ní sám.“

Måns do sebe obrátil sklenku červeného vína.

„Půjdu ji pozdravit,“ řekl. „Ale znáš mě. Já moc s lidmi mlu

vit neumím. A s ženskými mi to jde ještě hůř.“

Pokusil se zasmát, ale teď se Torsten pro změnu ani ne -

usmál.

„Musíš se jí zeptat, jak se má.“

Måns vyfoukl vzduch nosem.

Krátkodobé vztahy mi jdou líp, napadlo ho. S klienty. Taxi

káři. Pokladními v samoobsluze. Žádné staré konflikty a zkla

mání neleží pod povrchem jako spletené mořské řasy.

Večeře v babím létě na ostrově Lidö. Rudé večerní slunce spo

čívá nad hladkými útesy jako zlatá skořápka. V dálce klouže po

hladině výletní loď plující kolem ostrovů. Rákosí dole u vody je

slehlé, sklání hlavy k sobě, šustí a šepotá. Nad vodou se nese

smích a hovor hostů.

Večeře se už dostala do fáze, kdy se na stolech objevily kra

bičky cigaret. Před moučníkem si mohli trochu protáhnout

nohy, takže společnost u stolu poněkud prořídla. Na prochladlé

paže si hosté už večer natáhli svetry a košile, které měli před

tím ovázané kolem pasu nebo přehozené přes ramena. Někteří

se vydali k bufetu potřetí nebo počtvrté a prohodili pár slov

30

s kuchaři, kteří obraceli špízy syčící na roštu nad žhavým uh

lím. Několik hostů už začínalo mít pěknou špičku. Když stou

pali po schodech cestou na záchod, museli se držet zábradlí.

Gestikulovali a trousili cigaretový popel na šaty. Mluvili trochu

moc nahlas. Jeden ze spolumajitelů trval na tom, že pomůže

servírce roznášet moučníky. Rozhodně a gentlemansky ji zbavil

velkého tácu s košíčky s vanilkovým krémem a glazírovaným

červeným rybízem. Košíčky nebezpečně sklouzly k okraji tácu.

Servírka se nuceně usmála a vyměnila si pohled s kuchaři, kteří

měli plné ruce práce u grilu. Jeden z nich všeho nechal a spě

chal s ní do kuchyně pro zbylé tácy.

Rebecka a Maria seděly na útesech dole u vody. Kameny sá

laly teplem, které se v nich za den nastřádalo. Maria si škrábala

štípanec od komára na vnitřní straně zápěstí.

„Torsten se příští týden chystá do Kiruny,“ řekla. „Neříkal ti

to?“

„Ne.“

„Jedná se o tu spolupráci s auditorskou firmou Jansson

gruppen Revision aB. Když se teď Švédská církev oddělila od

státu, vznikla tu potenciálně zajímavá klientská skupina. Firma

má v úmyslu prodat balíček právních služeb, včetně účetnictví

a revize, farnostem Švédské církve po celé zemi. Nabídnout

jim pomoc při všech problémech, například ‚jak se zbavit Be

rit trpící fibromyalgií‘ a ‚jak uzavřít finančně výhodné smlou

vy s podnikateli‘, sakumprásk všechno. Nevím to jistě, ale

myslím, že existuje dlouhodobý plán, jak navázat spolupráci

s jistým makléřem a urvat tak pro sebe kapitálovou správu.

V každém případě tam Torsten zajede a zaprodá nás církevní

radě v Kiruně.“

„No a co?“

„Můžeš jet s ním. Víš přece, jaký je. Určitě by měl rád spo

lečnost.“

„Nemůžu jet do Kiruny,“ vyrazila ze sebe Rebecka.

„Vím, že máš ten pocit. Ale nechápu proč.“

„Já nevím, já...“

31

„Co by se mohlo stát tak strašného? Třeba že bys narazila

na někoho, kdo tě zná? Babiččina chalupa ti přece chybí, ne?“

Rebecka zatnula zuby.

Nemůžu tam jet, prostě to nejde, pomyslela si.

Maria odpověděla, jako by jí četla myšlenky.

„V každém případě řeknu Torstenovi, aby se tě zeptal. Když

má člověk kostlivce ve skříni, udělá nejlíp, když ji otevře a po

řádně si na něj posvítí.“

Na terase hotelu se tančí. Z reproduktorů se line aBBa a Nik las

Strömstedt. Z otevřených oken hotelové kuchyně se ozývá řin

čení porcelánu a zurčení vody, jak někdo oplachuje talíře, než je

naskládá do myčky. Slunce stáhlo červený závoj až dolů k vodě.

Ze stromů visí lampiony. Před venkovním barem je tlačenice.

Rebecka sešla dolů na kamennou přístavní hráz. Zatančila

si s mužem, který seděl vedle ní u stolu, a pak se vypařila. Tma

ji objala černou rukou a přitáhla ji k sobě.

Šlo to dobře, pomyslela si. Lepší už to být nemohlo.

Usadila se na dřevěnou lavičku u vody. Šplouchání vln na

rážejících na betonové molo. Pach zatuchlých chaluh, slaného

moře a nafty. Na černé lesklé hladině se odráželo světlo lampy.

Måns k ní přistoupil, aby ji pozdravil. Udělal to zrovna ve

chvíli, kdy se měli všichni usadit ke stolu.

„Jak se vede, Martinssonová?“ zeptal se.

Co mu na to mám říct, sakra? pomyslela si.

Ten jeho vlčí úsměv a způsob, jak ji oslovuje příjmením,

jsou jako ohromná značka STOP. Svěřování, slzičky a upřím

nost se zapovídají.

Takže hlavu vzhůru, vypnout hruď a podat strohou zprá

vu o tom, jak u Torstena na chalupě natřela okenní rámy lně

ným olejem. Po tom, co se stalo v  Kiruně, se zdálo, že o  ni

má opravdu starost. Ale když už nemohla pracovat, úplně se

stáhl.

Jakmile člověk nedokáže pracovat, už pro něj nic nezname

ná, pomyslela si.

32

Kroky na štěrkové cestičce ji přiměly zvednout hlavu. Nedo

kázala hned rozeznat tvář, ale ten jasný hlas poznala. Byla to

ta nová blondýna. Jak jen se jmenuje? Petra.

„Ahoj, Rebecko,“ řekla Petra, jako by se dobře znaly.

Stoupla si k ní až moc blízko. Rebecka potlačila instinktiv

ní chuť se zvednout, odstrčit ji od sebe a pelášit pryč. Ale to by

se neslušelo. Takže zůstala sedět. Jedna zkřížená noha ji však

prozradila. Zlostně se kývala nahoru a dolů. Chtělo se jí utéct.

Petra s povzdechem dosedla vedle ní.

„Pane bože, Åke se mnou tančil třikrát po sobě. Víš, jak to

chodí. Pokládají tě za svůj osobní majetek jen proto, že pro ně

pracuješ. Musela jsem na chvíli zmizet.“

Rebecka něco souhlasně zamručela. Za chvilku řekne, že

musí na záchod.

Petra se natočila horní polovinou těla k Rebecce a dala hla

vu na stranu.

„Slyšela jsem, co se ti loni stalo. Muselo to být strašné.“

Rebecka neodpovídala.

Uvidíme, pomyslela si vztekle. Když kořist nechce vylézt

z nory, musíme ji něčím nalákat. Nějaká drobná důvěrnost.

Vysouká ze sebe přiznání a vymění ho jako záložku do knihy

za tajemství toho druhého.

„Moje sestra zažila něco podobně hrozného před pěti lety,“

pokračovala Petra, když Rebecka mlčela. „Našla sousedova syna

utopeného v příkopu. Byly mu teprve čtyři roky. Pak z toho

byla...“

Zakončila větu neurčitým mávnutím rukou.

„Aha, tak tady jste.“

Byl to Pepek námořník. Přistoupil k nim. V každé ruce nesl

sklenku ginu s tonikem. Jednu podal Petře a po kratičkém za

váhání nabídl druhou Rebecce. Ve skutečnosti ji měl sám pro

sebe.

Gentleman, pomyslela si Rebecka unaveně a položila sklen

ku vedle sebe.

Dívala se na Pepka námořníka. A ten se žádostivě díval na

Petru. Petra se žádostivě dívala na Rebecku. Pepek s Petrou si

na ní smlsnou. A pak si to spolu rozdají.

Petra musela vycítit, že má Rebecka zaječí úmysly. Že jí ta

příležitost brzy unikne. Za normálních okolností by nechala

Rebecku jít a řekla by si, že bude mít jinou příležitost. Ale příliš

mnoho koktejlů a sklenek vína jí zatemnilo úsudek.

Naklonila se k Rebecce. Tváře jí zrůžověly a leskly se, když

se zeptala:

„Jaký je to pocit, zabít člověka?“

Rebecka se prodírala davem opilců. Ne, tančit nechce. Ne, díky,

nic k pití už si nedá. S taškou přes rameno scházela k molu.

Petry a Pepka námořníka se zbavila. Nasadila zamyšlený

výraz a s pohledem upřeným do dáli na temnou vodní hladinu

odpověděla: „Je to samozřejmě strašný pocit.“

Co jiného? Pravdu? „Nemám zdání. Nevzpomínám si na

to.“

Možná by mohla vyprávět o těch naprosto trapných poho

vorech s psychoterapeutem. Rebecka se na každém sezení jen

usmívá, až se nakonec málem rozesměje. Co má dělat? Prostě si na to nevzpomíná. Psychoterapeut se na ni rozhodně ne

usmívá, není na tom vůbec nic k smíchu. Nakonec se rozhod

nou, že si dají přestávku. V budoucnu u něj Rebecka bude mít

dveře otevřené.

Ani když už nemůže dál pracovat, neozve se mu. Nedokáže

se k tomu přimět. Představuje si tu scénu, jak sedí a pláče nad

tím, že nezvládá svůj život, a jeho tvář vyjadřuje uměřený sou

cit, aby zakryl výraz značící „neříkal jsem vám to?“

Ne, Rebecka Petře odpověděla jako normální člověk, že je to

příšerný pocit, ale život přece musí jít dál, jakkoli to zní banál

ně. Pak se omluvila a odkráčela. Šlo to dobře, ale za pár minut se dostavil vztek a teď... Teď byla tak naštvaná, že by dokázala vytrhnout strom i  s  kořeny. Nebo by se třeba opřela o  stěnu

hotelu a ten by se svalil jako domeček z karet. Blondýna i ten

34

její blonďatý partner měli štěstí, že nestáli na přístavní hrázi,

jinak by je skopla do vody.

Najednou se přímo za ní objevil Måns. Vedle ní.

„Co je? Stalo se něco?“

Rebecka nezpomalila.

„Odcházím. Jeden kluk v  kuchyni říkal, že si můžu půjčit

plastovou pramici. Dovesluji na břeh.“

Måns nechápavě vyhrkl:

„Zbláznila ses? Nemůžeš veslovat ve tmě. A jak se pak odtam

tud dostaneš dál? Tak zůstaň přece. Co je to s tebou?“

Zastavila se těsně před molem. Obrátila se k němu a zavrčela:

„Co asi?“ zeptala se. „Lidé se mě ptají, jaké to je, někoho

zabít. Jak to mám, sakra, vědět? Mezitím jsem o tom přece

nepsala básně, abych si ty pocity srovnala v hlavě. Já... prostě

se to stalo!“

„Proč se zlobíš na mě? Já se tě na to přece neptám.“

Rebecka náhle ztišila hlas.

„Ne, Månsi, ty se nikdy na nic neptáš. To se ti musí nechat.“

„Do prdele,“ vyjel, ale Rebecka se už otočila na podpatku

a dusala po molu k vodě.

Dohonil ji. Hodila tašku do veslice a rozvázala kotevní lano.

Måns hledal vhodná slova.

„Mluvil jsem s Torstenem,“ řekl. „Vyprávěl mi, že se tě chystá

požádat, jestli bys s ním nezajela do Kiruny. Ale řekl jsem mu,

ať na to zapomene.“

„A proč?“

„Proč? Myslel jsem, že to je to poslední, co potřebuješ.“

Rebecka se na něj ani nepodívala a odpověděla:

„Snad dokážu sama rozhodnout, co potřebuju a co ne.“

Najednou měla pocit, že hosté stojící opodál obrátili pozor

nost jejich směrem. Předstírali, že se dál věnují tanci a kon

verzaci, ale bzukot večírku se trochu ztišil. Nebo ne? Mají nej

spíš konečně něco, o  čem si budou moci příští týden v  práci

vyprávět.

Måns si toho zjevně také všiml a ztlumil hlas.

35

„Jen jsem na tebe chtěl brát ohled. Omlouvám se.“

Rebecka skočila do veslice.

„Tak ohled! To proto jsi mě posílal k soudu, abych jako něja

ká šlapka vysedávala při těch trestních procesech?“

„To už přeháníš,“ sykl Måns. „Sama jsi říkala, že ti to neva

dí. Myslel jsem, že to je dobrý způsob, jak neztratit kontakt

s prací. Tak vylez z té lodi!“

„Jako bych měla na výběr! To ti snad dojde, když se nad tím

trochu zamyslíš!“

„Tak se na ty pitomý trestní procesy vykašli. Vylez z lodi, běž

se nahoru vyspat a ráno, až vystřízlivíš, si o tom promluvíme.“

Rebecka o krok popošla. Loďka se zahoupala. Jednu chvíli

Månsovi blesklo hlavou, že vyleze na molo a jednu mu vrazí.

To by byla nádhera.

„Až vystřízlivím? Ty... ty se mi snad zdáš!“

Opřela se nohou o molo a odrazila se. Månse napadlo, že by

mohl pramici chytit, ale to by byl také pohled pro bohy. Jak by

se držel přídě, až by se skutálel do vody. Firemní komik před

vádí své vrcholné číslo. Loďka klouzala po hladině.

„Klidně si jeď do Kiruny, kurva!“ zařval a bylo mu jedno, kdo

ho slyší. „Pro mě za mě si můžeš dělat, co chceš!“

Loďka zmizela ve tmě. Slyšel, jak vesla narážejí do vidlice

a jak to šplouchá, když se noří do vody.

Ale Rebecčin hlas byl ještě pořád blízko a teď se ozval pro

nikavěji.

„Řekni mi, co může být horší než tohle.“

Ten hlas dobře znal z kolotoče hádek tenkrát s Madelene.

Nejprve Madelenin potlačovaný vztek. A on neměl ani tuše

ní, co zase, probůh, udělal špatně. Pak hádka, pokaždé jako

strašlivá bouře. A po ní ten hlas, který se začal lámat a brzy se

roztříštil v pláč. V té chvíli nastal čas na usmíření. Pokud za to

byl člověk ochotný zaplatit: nasadit si psí hlavu. S Madelene

mohl sáhnout po starém známém scénáři. Uznal, že je příšerný

hajzl. Madelene se mu schoulila v náručí jako vzlykající holčič

ka a opřela si mu hlavu o prsa.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.