načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prokurátor – Paulina Świst

Fungujeme! Vážení zákazníci, e-shop je plně v provozu. Od 18. 5. 2020 jsou navíc všechny naše prodejny a výdejny otevřeny. Bližší informace naleznete zde
Prokurátor

Elektronická kniha: Prokurátor
Autor: Paulina Świst

Kinga Blońska dlouhá léta žila po boku jednoho muže a dosahovala řady úspěchů v soudní síni. Teď jí však štěstí přestalo být nakloněno. Přistihla svého muže při nevěře, a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Kontrast
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 290
Rozměr: 20 cm
Spolupracovali: z polského originálu Prokurator přeložil Martin Veselka
Skupina třídění: Polská literatura
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 286. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-5621-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kinga Blońska dlouhá léta žila po boku jednoho muže a dosahovala řady úspěchů v soudní síni. Teď jí však štěstí přestalo být nakloněno. Přistihla svého muže při nevěře, a navíc se musela zhostit případu nebezpečného zločince zvaného Šedivák. A co hůř, tento zločinec je její nevlastní bratr, s nímž už hodně dlouho neměla - a nechtěla mít - vůbec nic společného. Nešťastné události posledních týdnů se pokouší dostat z hlavy na diskotéce. Skončí v bytě jistého Łukasze, kterého jen krátce předtím poznala na tanečním parketu. Po extatickém milostném dobrodružství se - uspokojená sexuálně, ale s morální kocovinou - nepozorovaně vytrácí domů. O pouhých pár hodin později však zjišťuje, že smůla se jí na paty přilepila snad definitivně. Ten "milenec na jednu noc" je totiž prokurátorem, který vede vyšetřování případu jejího nevlastního bratra.

Popis nakladatele

Třicetiletá a mimořádně atraktivní Kinga Błońská je šťastná žena. Tedy vlastně byla. Dlouhá léta žila po boku jednoho muže a jako brilantní advokátka dosahovala řady úspěchů v soudní síni. Teď jí však štěstí přestalo být nakloněno. Nestačilo, že přistihla svého muže při nevěře, ale navíc se musela zhostit případu nebezpečného zločince zvaného Šedivák. A co hůř, tento zločinec je její nevlastní bratr, s nímž už hodně dlouho neměla – a nechtěla mít – vůbec nic společného. Nešťastné události posledních týdnů se pokouší dostat z hlavy na diskotéce. Poprvé ve svém životě ji popadne chuť zachovat se nezodpovědně… a podaří se jí to snad až příliš. Skončí v bytě jistého Łukasze, kterého jen krátce předtím poznala na tanečním parketu. Po extatickém milostném dobrodružství se – uspokojená sexuálně, ale s morální kocovinou – nepozorovaně vytrácí domů. O pouhých pár hodin později však zjišťuje, že smůla se jí na paty přilepila snad definitivně. Ten „milenec na jednu noc“ je totiž prokurátorem, který vede vyšetřování případu jejího nevlastního bratra. A aby toho nebylo málo, všechno nasvědčuje tomu, že mimopracovní styky Kingy a Łukasze nezůstanou jen u jednoho žhavého setkání.

Zařazeno v kategoriích
Paulina Świst - další tituly autora:
Prokurátor Prokurátor
Komisař Komisař
Podezřelý Podezřelý
 (e-book)
Komisař Komisař
 
K elektronické knize "Prokurátor" doporučujeme také:
 (e-book)
Osmý život (pro Brilku) Osmý život (pro Brilku)
 (e-book)
Koruna nenávisti Koruna nenávisti
 (e-book)
Miluji tě, nenávidím tě Miluji tě, nenávidím tě
 (e-book)
Pan Slušňák Pan Slušňák
 (e-book)
Máma milovala Gabčíka Máma milovala Gabčíka
 (e-book)
Pod španělským sluncem Pod španělským sluncem
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PROKURÁTOR


Copyright © by Paulina Świst Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Martin Veselka, 2019

Cover © Mariusz Banachowicz, 2019

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7642-234-6 (pdf)

PAULINA s

́

WIST

PROKURÁTOR

5

„Ještě jednou to samý.“ Dělala jsem, že jsem si barma

nova vysoko zdviženého obočí nevšimla.

„Seš si jistá? Šestej Long Island?“

„Jasně, mami,“ odfrkla jsem rozčíleně.

Barman rezignoval. Na okraj ojíněné skleničky

připíchl plátek citronu. Znuděným pohledem jsem

sledovala, jak postupně dolévá vodku, tequillu, rum

a džin. Ještě krapet triple secu, trochu koly a už mám

drink v ruce.

Opatrným pohybem jsem si přisunula skleničku

k sobě. „Zajímalo by mě, kdy se to všecko tak hezky

posralo,“ zahájila jsem filozofické úvahy odpovídají

cí množství alkoholu, který jsem vypila... Ještě před

dvěma týdny jsem vůbec neměla ani tušení o existen

ci tohohle podniku, jen mlhavou představu o tomhle

městě a život zcela stabilní a spořádaný...

STOP!

Vždyť kvůli tomu tady nejsem. Chmurné myšlen

ky jsem stejně dobře mohla spřádat doma u televize.

6

Otočila jsem se na barové stoličce a zadívala se na

přecpaný taneční parket. Moje kamarádka, která ten

náš dnešní tah spáchala, měla právě na krku nějakého

blonďáka, co vypadal tak na třiadvacet. Usmála jsem

se pod nosem. Michalině to dozajista vůbec nevadilo.

Přestože jsem vždycky byla ta průbojnější já, zosob

něním mužských tužeb byla ona – nevysoká blondýn

ka s malým, ohrnutým nosíkem a nevinně modrýma

očima probouzela v mužích ochranitelské instinkty.

Postavila jsem drink na bar a vydala se na parket.

Vypitý alkohol, tlumená světla a rytmické zvuky způ

sobily, že jsem se dnes rozhodla odvázat se. Začala

jsem se pohupovat do rytmu hudby.

§

Hluboko jsem potáhl z cigarety... Podíval jsem se na

hodinky a řekl si, že si dávám ještě hodinu. Pokud do

té doby neopustím klub s nějakou nažhavenou mladou

kočičkou, důstojně přijmu svůj osud a strávím zbytek

soboty řízením tanku T-34/85 ve hře World of Tanks.

Bohužel zatím nic nevěstilo, že by to měl být fanfárový

večer. V Anyway se to jako obvykle hemžilo přehnaně

nalíčenýma školačkama, co čekaly na drink zadara,

a taky nažhavenýma vdanýma třicítkama, co hledaly

nezávazné dobrodružství. V těch druhých jsem si nijak

neliboval, a pokud jde o ty první, žádná se mi nelíbila

natolik, aby se mi chtělo přetrpět povinnou hodinku

žvanění o ničem korunovanou pozváním delikventky

do mého bytu.

Típl jsem cigaretu a vrátil se do klubu. Sedl jsem

si k baru a objednal whisky Jack Daniel’s u svého

7

bráchy Toma, který si plnil přání odpočinout si od

práce v právnické korporaci a realizoval se jako bar

man v tomhle svatostánku. Zajímavé je, že vypadal

spokojenější než kdy předtím.

„Co je, brácho?“ skoro mi křičel do ucha Tom, když

se snažil přehlušit basy dunící vůkol.

„Marnost, co?“

„Bída s nouzí.“

„Právě, právě. Jak tak koukám, všecko hezký už je

rozebraný. I když teda jedna obstojná tu ještě zbyla,

ta v těch červených šatech... Nevím ale, jestli pro tebe

nebude moc stará, vypadá totiž, že by tu mohla bejt

i legálně.“

Rozhlédl jsem se po parketu. V pravém rohu tanco

vala holka. Ve tmě jsem viděl jen dlouhé černé kudr

naté vlasy a krátké červené šaty. Všiml jsem si i kluka,

co se u ní vykrucoval. Usmál jsem se pod nos. Bylo mi

toho jinocha líto... Šlo mu to jako psovi pastva. Z per

spektivy svých čtyřicíti let jsem mu mohl rovnou říct,

co dělá blbě: hezounskej pohled, všetečný (a určitě

zpocený) ruce a zbožňující výraz v obličeji. Z toho

nic nebude, mládenečku...

Jako by mi četla myšlenky, otočila se ta holka na

patě a vyrazila přímo ke mně. Narovnal jsem se na

stoličce. Nikdy jsem nevěřil pohádkám o myšlenkové

spřízněnosti, ale začal jsem se cítit minimálně trochu

nesvůj...

Holka přišla dost blízko ke mně, ale úplně mě ig

norovala, naklonila se nad mým ramenem a natáhla

se pro drink barvy čaje, co stál na barovém pultu.

„Hlídal jsem ti ho,“ houknul na ni Tom a mrknul

okem.

8

„Díky,“ řekla udýchaným hlasem. „Škoda, žes mi

nepohlídal taky místo.“

Tom vyprskl smíchy. Teprve v té chvíli jsem si uvě

domil, že to místo jsem jí obsadil já. Vstal jsem a pře

sunul stoličku směrem k ní.

„Hmm, džentlmen,“ pronesla takovým tónem, že

jsem se začal cítit jako úplnej nýmand.

A můj brácha, kretén, se už teď rozesmál definitivně:

„Příští Long bude na účet podniku,“ usmál se na

brunetku.

§

Ne, nedokážu to, pomyslela jsem si smutně a vymanila

se z náručí nemastného neslaného blonďáka, co se mě

během tance pokoušel vytrvale a lopotně obejmout.

V hlavě mi lehce zašumělo. Řekla jsem si, že setrvávat

v té tlačenici nemá smysl. Vzpomněla jsem si na vý

borný drink, co na mě čekal na baru. Odvrátila jsem

se od blonďáka a jeho hezounského pohledu. Namířila

jsem si to směrem k „napajedlu“. Moje místo už ale

bylo obsazené. Seděl na něm chlap, co ihned přivedl

do pozoru všecky moje smysly.

Vysoký brunet, nejspíš starší než já. Černá koši

le, modré džíny. Znuděný výraz. Hned jsem pocíti

la žihadlo zájmu. Jako vždycky se ve mně probudila

nepříjemná fiflena. Dědictví z mých školních let, kdy

jsem byla zakomplexovaná nána a v hlavě mi vždyc

ky zahoukal alarm „hlavně mu nedej najevo, že se ti

líbí!“. Úplně jsem ten náhodně potkaný zázrak přírody

ignorovala, naklonila se nad jeho ramenem a natáhla

se pro drink.

9

Barman zjevně opustil svůj mravokárný postoj

a ujistil mě, že mi toho Longa hlídal. Usmál se na mě

při tom tak roztomile, že se mi hned začal líbit. Hmm...

když si vezmu, co všecko jsem vypila, tak to hodnocení

nemuselo úplně odpovídat skutečnosti.

„Škoda, žes mi nepohlídal taky místo,“ odvětila jsem,

než jsem stačila skrýt svou druhou, horší tvář.

Brunetovi zjevně došlo, že mi zasedl místo. S roz

machem ke mně přisunul stoličku, ale vypitý alkohol

udělal svoje.

„Hmm, džentlmen,“ vyprskla jsem tónem signali

zujícím maximální pohrdání.

Pohlédl na mě evidentně udivený a snad i trochu...

zahanbený? Barman se hlasitě rozesmál a navrhl mi

další drink, na účet firmy. Vždyť co je mi po...

§

Namyšlená kráva, řekl jsem si a usadil se na místě,

které se vedle „červených šatů“ před chvilkou uvolnilo.

Dobře jsem si ji prohlédl, když se nakláněla pro další

drink, který jí připravil můj brácha a stále se při tom

smál jako kretén.

Ošklivá není, ale žádnej zázrak, pomyslel jsem si

pomstychtivě. Byla vysoká, měla dlouhé nohy a vcelku

solidní kozy, ale žádná mladá kočička už to nebyla.

Tím spíš mě naštvalo, že na mě vytasila s takovým

tónem.

Gymplačce bych takovou věc odpustil, ale jestli je

starší, měla by už vědět, jak se chovat. Pocítil jsem

dvojnásobnou chuť srovnat ji. Patrně mě však opus

til pánbůh nebo jsem prostě zdebilněl docela, jelikož

10

jsem po chvíli zaslechl, jak z mých úst vychází nejhorší

možná otázka:

„Jak se jmenuješ?“ oslovil jsem ji a zároveň si začal

nadávat do idiotů.

„Klementyna,“ odvětila s kamennou tváří.

Byl jsem si prakticky jistý, že se mi vysmívá, ale

v době, kdy rodiče dávají dětem jména jako Džasmí

na nebo Nicol jsem nebyl s to odhadnout, jestli říká

pravdu.

„Łukasz,“ zazubil jsem se.

„No tak na zdravíčko, Łukaszi,“ pokynula směrem

ke mně skleničkou.

Z trochu nejistých pohybů jsem usoudil, že to nebyl

její první, druhý, a dokonce ani třetí drink. Narovnal

jsem se na stoličce a pocítil, jak se mi rozproudila krev

v žilách. Bude to jednoduchý, pomyslel jsem si a na

okamžik nemyslel na to, že je starší než samičky, co

jsou obvykle středem mého zájmu.

§

Marnost nad marnost a ještě jednou marnost, po

myslela jsem si, když jsem uslyšela, jak banálně mě

oslovil ten chlap, který zprvu vypadal jako osmý div

světa. Naservírovala jsem mu první lepší jméno, jaké

mi přišlo na mysl, ale evidentně si všiml toho, že ho

vodím za nos. Zachovala jsem si tvář, ale v duchu jsem

umírala smíchy. Zadívala jsem se na jeho ruce, když

v nich pomalým pohybem obracel skleničku od whis

ky. Věděla jsem, že už bych neměla pít, ale spořáda

ně zmizet domů, jenomže v mých žilách už kolovala

taková směska drinků, že jsem se rozhodla odvázat

11

se. Jednou v životě udělat nějakou šílenost. Vykašlat

se na konverzaci a veškerá pravidla, co se podle nich

vždycky řídil můj život, a před dvěma týdny se uká

zalo, že jsou k hovnu... Moje myšlenky zase začaly

směřovat do oblasti, odkud jsem byla schopná vrátit

se jen zoufalá a uplakaná. Připila jsem si na zdraví

s tím hezkým, ale patrně nepříliš bystrým kumpánem

nalevo a v té chvíli jsem dokonale pohřbila veškeré

zásady, co mi od dětství vštěpovali.

§

„Šlo to snadno“ bylo v tomhle případě eufemismem.

Klementyna dopila drink, chvilku jsme popovídali

o atmosféře v klubu a jiných nesmyslech, které bych

teď nedokázal zopakovat, ani kdybych chtěl. Pak se

ke mně naklonila a zašeptala:

„Pojďme odsud.“

Ušetřila mi aspoň tu povinnou hodinu žvanění

o ničem. Když jsem ji bral kolem pasu, poslal jsem

triumfální pohled směrem k náhle posmutnělému brá

chovi a vyvedl ji ven z klubu. Mé kroky automaticky

zamířily k mému necelých půl kilometru vzdálenému

bytu. Drželi jsme se za ruce a šli jsme rychle, ani jsme

se nepokoušeli předstírat, že bychom se o něčem chtě

li bavit. Dlaň jsem jí svíral silně. Cítil jsem, že nejsem

jenom vzrušený. Probouzel se ve mně hněv. Hněv na

ni. Za to, že i když u baru ukázala drápky, nakonec je

to jen další hloupá holčina.

Postrčil jsem ji do domovních vrat a  přimáčkl

ke studené zdi. Zvedl jsem jí ruce nad hlavu a na

cpal jazyk do krku. Opětovala můj polibek s plným

12

nasazením. Přestože jsem se na ni vztekal, zalíbilo se

mi to. Přitlačil jsem ji ke stěně. Zvedla nohu a obtočila

mi ji kolem boku. Zaklel jsem. Ne zrovna jemně s ní

trhl směrem ke schodišti starého činžáku.

§

Nikdy v životě jsem nebyla tak vzrušená. Zásady se

vypařily, jako by nikdy neexistovaly, a zanechaly mě

ve stavu totálního rozechvění. Sotva se za námi za

bouchly dveře bytu, klekla jsem si na zem a začala mu

rozepínat poklopec. Hlasitě se nadechl přes zaťaté

zuby. Široce jsem se usmála a věděla, že se mu to, co

dělám, líbí. Pomalu jsem z kalhot uvolnila impozant

ní úd. Zamručela jsem a začala ho jemně obsypávat

polibky. Ucítila jsem ve vlasech jeho ruku a hned pak

silné trhnutí.

„Vem si ho do pusy,“ vyšeptal tónem, který mě roz

pálil i zamrazil současně. Začala jsem se obávat, že

jsem ho mylně odhadovala jako poněkud suchého „ty

pického džentlmena“, co bude valit oči i při vcelku

nudném kousku. Ovšem už nebylo cesty zpět. Roze

vřela jsem ústa a sála hluboce a s plným nasazením.

Vzdech, který vyplynul z jeho hrdla, jen umocnil mé

snažení.

Po chvíli mě vytáhl nahoru a zavedl do pokoje. Ho

dil mě na postel a současně si přes hlavu stáhl košili.

„Nějak ti najednou došla řeč,“ poznamenal se zlo

myslným úsměvem. „Vím už, že na džentlmeny moc

nejseš, takže se můžem pobavit ve tvym stylu.“

„Já...“ začala jsem, ale prozíravě jsem zase umlk

la. Chlap na jednu noc. První takový v mém životě.

13

Nejsem tu proto, abych mu ukázala svou pravou tvář,

ale proto, abych si s ním parádně užila a už ho pak

nikdy nepotkala.

„Já?“ zeptal se ironicky a naklonil se nade mě.

„Nic,“ odpověděla jsem.

„To jsem si myslel,“ dodal a lehl si na mě celým tě

lem.

Jeho prsty si rychle našly cestu do mě. Dotýkal se

mě takovým způsobem, že jsem si byla jistá, že to

všecko skončí, ještě než to vůbec pořádně začalo. Roz

táhla jsem stehna, aby se tam snadněji dostal. Na krku

jsem cítila jeho žhavý dech, pak na svých bradavkách,

které odhalil neznámo kdy, jeho ústa. Po chvilce jsem

ucítila, že už budu, a hlasitě vykřikla.

„Už?“ zeptal se nevraživě. „To mě ani nenecháš,

abych se předvedl.“

Ucítila jsem, jak mi ruměnec zalil tváře. Spolu

s orgasmem přišlo vystřízlivění. Co to tu do hajzlu

vyvádím? Pokoušela jsem se vstát, ale bez okolků mě

zatlačil zpátky na postel.

„V klidu, holčičko, na červenání není čas. Teď pro

změnu já,“ prohlásil a rozhodným pohybem ho do

mě vrazil.

Instinktivně jsem po tak brutálním začátku vykřik

la a pokusila jsem se ho ze sebe shodit. Chytil mi však

jednou dlaní ruce a zvedl mi je za hlavu.

„Holčičko, nebuď sobecká,“ zašeptal mi do ucha

a celou dobu se při tom ve mně pohyboval.

Dělal to pomalu a užíval si každý pohyb.

„Bude se ti to líbit...“

§

14

Věděl jsem, že směsice whisky a rozčílení nebude mít

zrovna blahodárný vliv na ty nepočetné kladné rysy

mé povahy. Věděl jsem, že v takových situacích ze mě

vyplynou ty nejhorší pudy. Navzdory veškeré logice

jsem však cítil, že mě zklamala – nepůsobila dojmem

snadno dostupné idiotky, ale evidentně právě taková

byla. Když mi ho hned poté, co jsme vešli do bytu, za

čala kouřit, věděl jsem, že tu noc si budu moct dovolit

hodně...

Nečekal jsem však, s jakou chutí bude reagovat na

to, co udělám. Když jsem ji přivedl k orgasmu, sledo

val jsem na její tváři celou škálu emocí: od šoku přes

vzrušení až po čirou rozkoš. Ten šok mě na chvilku

rozněžnil, vypadala tak nevinně...

Oklepal jsem se nad vlastní blbostí. Jasně, rozněž

ňuj se tady nad kurvičkou, kterou jsi sbalil v klubu a ani

ses přitom nemusel nijak zvlášť snažit. Řekl jsem jí

něco hnusnýho, abych zahnal ten náhlej poryv něhy.

Sledoval jsem, jak radost v jejích očích pohasíná, okle

pala se a pokoušela vstát z postele. Už bylo příliš pozdě

na cokoli milého z mé strany. Zatlačil jsem ji zpátky na

matraci a vší silou jsem ho vrazil do její žhavé a tepa

jící kundičky a ruce jsem jí při tom podržel za hlavou.

Ve chvíli, kdy jsem ucítil její těsný vnitřek, jsem

byl úplně mimo. Čas zábavy skončil. Zpočátku pomalé

pohyby se změnily ve zběsilý trysk. Věděl jsem, že to,

co se děje, je pro ni až příliš intenzivní. V očích se jí

objevily slzy a po každém mém pohybu zasténala, ale

okamžik, kdy jsem se ještě mohl zastavit, už byl dávno

pryč. Pustil jsem její ruce a zapřel se o postel.

„Łukaszi, prosím...“ zašeptala tiše a zaryla při tom

nehty do mých ramen.

15

„O co?“ zasupěl jsem do rytmu přírazů. „O co mě

prosíš?“ Snažil jsem se nemyslet na to, jak nádherně

zaznělo mé jméno z jejích úst.

Odpovědí mi bylo tlumené zavzdychání.

„O tohle?“ zeptal jsem se a začal jsem se pohybo

vat pomalu a zasouvat ho až úplně do konce. „Nebo

o tohle?“ vychroptěl jsem, otočil ji na břicho a vrazil

ho do ní zezadu.

Klementyna neodpověděla. Slyšel jsem pouze její

hlasité dýchání. Zaryl jsem ruce do jejích boků a ne

staral se o to, že jí tam nejspíš zůstanou modřiny.

Začal jsem přirážet nepravidelnými pohyby a ucítil,

že vyvrcholím. Uslyšel jsem její zasténání a došlo mi,

že si pospíšila společně se mnou.

Padl jsem vysílením na záda a – navzdory zdravému

rozumu – jsem ji objal.

§

Pocítila jsem, že se pomalu vracím mezi živé. Jako

by se mi to všechno jen zdálo. Teprve když mě vzru

šení začalo opouštět, uvědomila jsem si, co jsem to

natropila. Cizí chlap, cizí byt, totální šílenost... Sna

žila jsem se začít opět dýchat rovnoměrně, uklidnit

se. Łukasz si mě přitáhl k hrudi a cosi zabručel. Bála

jsem se byť jen hnout brvou. Vždyť co bych mu teď jako

mohla říct? Po pěti minutách jsem ucítila, že se jeho

dech zklidnil. Pro jistotu jsem počkala ještě chvilku

a opatrně vstala, hlavně abych ho neprobudila. Ve spě

chu jsem sesbírala svoje svršky poházené všude kolem,

ještě jednou pohlédla na spícího chlapa a potichoučku

za sebou přibouchla dveře.

16

§

Probudil jsem se spokojený a odpočatý. Ještě než jsem

vůbec otevřel oči, připomněl jsem si, co se stalo včera

večer. Vybavil jsem si, že před pouhými pár hodinami

jsem byl tak nažhavený, že jsem – což se mi nikdy

nestalo – zapomněl i na kondom, ale když nenaléha

la, určitě se nějak pojistila ona. Stálo to za to... Do

hajzlu a teď ta méně příjemná část, pomyslel jsem si

a představil si při tom pohled tý slečinky, až ji budu

zdvořile vyprovázet z bytu a děkovat za příjemnou

společnost. Snad bych si od ní moh’ vzít aspoň číslo...

špatná teda nebyla, řekl jsem si a obrátil se směrem

ke své společnici.

TDDT...!

Byl jsem v posteli sám. Neee – jen to ne. Určitě už

nám připravuje snídaňku a představuje si, jak bude

me společně baštit a vychovávat kupu dětí, vstal jsem,

rukou si uhladil rozčepýřené vlasy a rezignovaně se

vypravil do kuchyně. Tam na mě ovšem čekal pouze

dřez plný špinavého nádobí, po Klementynce ani sto

py. Začal jsem být trochu nesvůj. Vždyť jsem to obvyk

le já, kdo zmizí a letmo přitom políbí holku na tvář

jako nějaký sourozenec. Kam se, do prdele, vypařila?

Určitě mi tu aspoň nechala lísteček se svým číslem,

pomyslel jsem si hrdě. Jenomže ono hovno. Ani líste

ček tam nebyl. Chvilku jsem se cítil zneužitý. Urazila

mou mužskou hrdost, ale v podstatě mě ušetřila pro

blémů. Bylo mi sice trochu líto, že se nebudu moct

podrobněji seznámit s jejíma obstojnýma kozama, ale

měl jsem dnes mnohem důležitější starosti. Včera za

čal proces s organizovanou skupinou Šediváka. Měl

17

jsem v něm roli veřejného žalobce a bojoval jsem čtyři

roky, abych těm zmrdům zaťal tipec.

Let’s dance.

§

Domů jsem se vrátila v jednu a nemilosrdný budík

zvonil v sedm. Nemohla jsem se rozhodnout, která

kocovina mě tíží víc – jestli to je třeštící hlava, nebo

pozvolna se dostavující morální výčitka. Chvíli jsem se

rozmýšlela, že bych si ještě trochu poležela, ale uvědo

mila jsem si, že to naprosto nepřipadá v úvahu. Čekala

mě náročná pracovní neděle. Snažila jsem se na svůj

výstřelek nemyslet, po vzoru Scarlett O’Harové jsem si

slíbila, že o tom popřemýšlím zítra. Osprchovala jsem

se, nasnídala, vzala si dvě tablety ibuprofenu a začala se

cítit natolik dobře, že jsem zavolala starému kámošovi.

„Barti?“ zeptala jsem, když jsem ze sluchátka za

slechla ospalé „haló“...

„Kingo?“ postřehla jsem v jeho hlase překvapení,

ale i zjevnou radost. „Ty máš teda načasování,“ zašep

tal do sluchátka.

Po několika vteřinách jsem zaslechla, jak se vzda

luje do jiné místnosti, načež začal už jistějším hlasem.

„Jak to jde? Proč mi voláš v neděli takhle brzy?

Skoro jsi mi vyplašila čerstvou blonďatou antilopu...“

Přestože události včerejšího dne – přesněji řečeno

noci – poněkud ovlivnily můj pohled na jeho holky na

jeden den, nedokázala jsem se nerozesmát.

„Stále stejnej,“ řekla jsem mu předstíraně přísným

tónem. „Hele jsem teď v Glivicích, důvody jsou složi

tější, ale neměl bys čas na kafe?“

18

Naštěstí měl.

Do odpoledne jsem se lopotila s prací, kolem třetí

zahodila papíry do kouta a rychle se převlékla. O ne

celou půlhodinu později jsem už parkovala poblíž

náměstí a vypravila se směrem k restauracím s terás

kami. Už zdálky jsem viděla Bartiho, který se pohodl

ně rozložil na ratanové židli a čadil jako fabrika. Jeho

oči, schované za slunečními brýlemi, jsem neviděla,

všimla jsem si zato, že z litrové zavařovačky nasává

nějaký drink.

„Lák od okurek?“ optala jsem se ho, naklonila se

přes stůl a políbila ho na tvář.

„Mojito ze sklenice. Nejlepší ve městě. Dáš si?“

„Kurňa, já jsem tu autem. Dala bych si kafe,“ usmála

jsem se na číšnici, která právě přiběhla ke stolku.

Bartek si posunul brýle na nos.

„Ty jsi na schůzku se mnou přijela autem? Je ti

blbě?“

Klesla jsem na židli a zapálila si cigaretu.

„Klídek, brachu, budu tady dýl, tak to doženem.

Mám tu případ. A to takovej, že momentálně nedo

kážu říct, kdy se budu moct vrátit domů. Slyšel jsi

o procesu se Šedivákem?“

„To se nedalo přeslechnout. Vede ho můj kámoš,“

zadíval se na mě pozorněji. „K čemu ti to je? Dostane

doživotí. Tady nemáš co získat.“

„Nechci bejt únavná. Je to osobní věc. Řeknu ti jen,

že jeho doživotí je mi ukradený, je to hroznej čurák.

Ale dokonce i on si zaslouží obhajobu, nebo snad ne?“

„To měl bejt citát z doktora Planici, co nás měl na

trestní řízení?“ začal se Barti smát. „Byl by na tebe hr

dej. Seš patrně jediná, kdo si ty jeho bláboly pamatuje.“

19

„Tys to napoprvý nedal, tak seš proti němu prostě

zaujatej.“

Poprvé od svého příjezdu do Slezska jsem se začala

cítit normálně. Bylo dobře, že jsme se sešli. Chvilku

jsem měla dojem, že od doby, kdy jsme ukončili stu

dium, ani neuplynulo těch dlouhých šest let.

„Řekni mi radši něco bližšího o tom prokurátorovi.“

Barti se na mě soustředěně zadíval.

„Padnete k sobě jako vrána k vráně. Lehký to ne

bude.“

„To mi došlo, že musí bejt dobrej. Jen tak někdo by

Šediváka nedostal. Můžeš bejt konkrétnější?“

„Tvrdej. Uzavřenej. Efektivní. Je to workoholik

a naprosto nedokáže prohrávat. Upřímně řečeno –

stává se mu to jen málokdy...“

„Neříkal jsi, že se kamarádíte? To asi na základě

toho, že protiklady se přitahujou,“ ušklíbla jsem se.

Barti se rozesmál.

„Ale kuš, vždyť já taky jen málokdy prohrávám.“

„V tom máš pravdu, ale neřekla bych, že seš wor

koholik.“

„No to ty taky ne,“ vrátil mi to Barti obratem. „Vždyť

už jsme se dávno shodli na tom, že skutečný umění

je dosahovat úspěchů tak, aby se přitom člověk nijak

zvlášť nenadřel.“

„Jo. Ale tohle je výjimka potvrzující pravidlo. Lo

potím se s tou věcí už tři měsíce. Dobře, už se na to

vykašleme. Je moc hezky na to, abychom tu žvanili

o práci. Řekni mi radši, co s tou antilopou?“ naklonila

jsem se směrem k němu.

„Vždyť by ses mi tu červenala, takže o tom ani necek

nu.“ Barti si své dlouhé nohy natáhl pod stůl a pohodlně

se opřel o opěradlo židle. „Kdo vyhraje Euro?“ změnil

bleskurychle téma, o kterém se nechtěl bavit, jak to měl

ve zvyku.

„Polsko,“ odpověděla jsem mu a ani vteřinu při tom

neváhala.

„Ptám se vážně.“

„Portugalsko.“

„S tebou se nedá bavit,“ rozesmál se Barti znovu.

„Vsadím se o flašku, že se nedostanem ani ze skupiny.“

„Platí,“ odpověděla jsem bez zaváhání a podala mu

ruku.

„To je sázka na základě win-win. Ať se stane cokoli,

vždycky vyhraju. Seš si jistá, že si nedáš mojito? Auto

si vyzvedneš zejtra. V tomhle městě je všecko blízko

a procházka na soud ti ráno udělá dobře.“

„No...“ zadívala jsem se směrem ke klubu Anyway,

který se nacházel na protější straně náměstí. Okamži

tě se mi vrátily vzpomínky na včerejší večer a začal mě polévat stud, až jsem z toho přimhouřila oči. „No... přesvědčils mě,“ řekla jsem a zapátrala po číšnici.

§

Den nemohl začít hůř. Zaspal jsem. Narychlo jsem

se oblékl, ze stolu shrábl spis a spěšně seběhl k autu.

Naštěstí mi na soudě řekli, že všecko začne později. Eskorta, která Šediváka převážela z vězení v Herbech, uvízla v zácpě. Zašel jsem do soudního bufetu, abych

si dal kafe a konečně se probral. Z dálky jsem si všiml

Bartiho, který – jako ostatně každý den – vykecával

21

díru do hlavy naší roztomilé „bufetářce“ jménem Ka

sia.

„Nazdárek,“ houkl, když mě viděl. „Volal jsem ti v so

botu, ale byl jsi mimo signál,“ prohlásil a významně

u toho pozdvihl obočí. „Bylo to dobrý?“ dodal s úškleb

kem.

„V cajku,“ řekl jsem otálivě. Zmizení Klementyny

pro mou mužskou hrdost nepřestávalo být jistým

otřesem.

„U mě to taky nebylo špatný,“ pousmál se Barti.

„Ale aby to tu nebyla až taková pohoda, nemám pro

tebe dobrý zprávy ohledně toho případu,“ dodal už

s vážnějším výrazem tváře.

Ztuhl jsem. Tenhle případ byl nejdůležitější v mé

dosavadní kariéře a nedokázal jsem si představit, že

by mi něco zkřížilo plány.

„Cože?“ zavrčel jsem.

„Šedivák má novou obhájkyni. A moc zamlouvat

se ti nebude.“

„To jako proč?“

„Nebude se ti zamlouvat, protože já ji znám osobně

a vím, že se jen tak nevzdá.“

„Jen ať se nevzdává. Mám takový důkazy, že mi

může políbit...“

„To jo, jenomže... ona je na tý věci nějak osobně

zainteresovaná, takže pokud jsi v průběhu vyšetřování

cokoli posral ty nebo ti tví hoši z ústřední vyšetřovací

kanceláře, tak ona to vyšťourá.“

„Osobně zainteresovaná? V jakym smyslu?“ zabru

čel jsem.

„To nevím.“ řekl Barti.

22

„Je to snad jeho mrdna? Matka? Tetička z Puław?“

nevydržel jsem to.

„Ne, ne, to ne,“ zareagoval Barti dost prudce, což

se mu obyčejně nestávalo.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se klidnějším tónem.

„Kinga Błońská. Donedávna působila ve Vratislavi

a teď se přesunula k nám. Moje kamarádka ze studií.

Znáš ji?“

„Ne,“ řekl jsem a úlevně si oddechl. Jestliže s ním

studovala, bude jí tak třicet. Kolik mohla za tu dobu

zvládnout případů? Koncipientská praxe končí v sedm

advaceti, takže jsem si byl jistý, že mnoho zkušeností

mít nemohla. „Namažu si ji na chleba,“ dodal jsem

sebejistým hlasem.

Barti se na mě zamyšleně zadíval a pronesl:

„Jen aby ti pak nezaskočil.“

§

K soudu jsem se dostavila s půlhodinovým předstihem.

Mariusz tam ještě nebyl.

Nemohla jsem ho ani vystát, ale věděla jsem, že

ho musím hájit, a to tak, jako by na tom závisel celý

můj život. Panebože, vždyť on na tom celý můj život

závisel! Otřela jsem si zpocené dlaně o černý kostým.

Zvládnu to.

Pomalu jsem sešla do vazební cely. Policisté mi řek

li, že Šedivák tam ještě není – eskorta uvízla v zácpě.

Posadila jsem se na tvrdou lavici a čekala.

Po tři čtvrtě hodině Mariusze přivezli – stále stejná

nevycválaná držka a frajírkovskej úsměv. Ucítila jsem,

jak mnou zmítají vlny nenávisti.

23

„Hele, moje paní advokátka,“ prohlásil se zlomy

slným úšklebkem. „Hodíme řeč?“

„Proto jsem tady, Šediváku.“

Omluvně jsem se zadívala na policisty z eskorty.

„Pánové, dáte nám chvilku?“

„Jenom přes mříže,“ odpověděl dozorce.

Věděla jsem, že se vážně bojí, aby v případě zrovna

téhle věznice probíhalo všecko podle předpisů.

„Oukej,“ řekla jsem smířlivě.

Když Mariusze strčili do cely, pomalu jsem se při

blížila k mříži.

„Tak cos chtěl?“ zeptala jsem se a bála se, co odpoví.

„Žádný strachy, problémy nenastanou. Dneska ani

nezačnem,“ sdělil mi s neskrývanou jistotou.

„A to proč?“

„Protože eskorta s Rusákem nedorazí.“

„A proč by jako neměla dorazit?“ zeptala jsem se

a vraštila přitom čelo, vždyť proces se připravoval

dlouho a takové nedopatření, jako je nepřítomnost

korunního svědka, zkrátka nepřipadalo v úvahu.

„Uvidíš,“ řekl a pousmál se.

Ten úsměv ho provázel celý život. Nemizel mu

z obličeje dokonce ani v situacích, kdy páchal různé

ohavnosti. Od dětství, kdy...

STOP!

„Jen tak mimochodem, docela ti to sekne, skoro

tak jako tenkrát, když jsme v létě dva tisíce dva byli

společně v...“ začal vyprávět.

„Zavři hubu,“ řekla jsem a vzdálila se od mříže.

Povšimla jsem si, že dozorce nás se zájmem sleduje,

přistoupila jsem tedy hodně blízko a téměř do ucha

mu zašeptala:

24

„Dej si majzla, hochu, protože tančíš nad propastí.

Můžu se na to kdykoli vykašlat a nechat tě napospas

prvnímu obhájci ex offo.“

„Oba dobře víme, moje milá nevlastní sestřičko,

že zrovna tohle udělat nemůžeš,“ pošeptal mi zpátky

a vítězoslavně se pousmál.

§

„Pane prokurátore,“ zaslechl jsem. Po soudní chod

bě se za mnou hnal Roman Ciski, vězeňský dozorce,

který se horlivě snažil získat si mou přízeň. Toužil po

povýšení a naprosto nechápal, že zrovna já to nijak

neovlivním.

„Jak to jde, Romane?“ zeptal jsem se a snažil se

skrýt, jak mě rozčiluje.

„Pane prokurátore, jde o jednu takovou záležitost,

víte, říkal jste nám, ať hlásíme všecko, co se týká Še

diváka, takže...“

„Co se stalo?“ bleskově jsem projevil zájem.

„Snad to nebude nic tak důležitého...“ přešlapoval

dozorce z nohy na nohu. „Byla u něho obhájkyně.“

„No a? To je snad normální, že tam byla?“

„No právě že není, protože on jí říkal, že jí to sekne

jako kdysi, ona zrudla a nařídila mu, ať zmlkne, a pak...

a pak už jsem neslyšel nic, protože se bavili šeptem.“

Vytočilo mě to teda dost. Tak jo, takže milenka.

Barti neřekl nic určitějšího, ale Šedivák si zjevně ob

staral posily. Po chvilce jsem se uvolnil. S Rusákovým

svědectvím nic nenadělají – je nevyvratitelné.

§

25

„V trestní věci Mariusze Przytuły a dalších dostavte se

laskavě do jednací síně,“ zahlaholila zapisovatelka.

Slyšela jsem ji tak pronikavě, jako by mi zařvala

přímo do ucha, třebaže jsem byla na druhém konci

chodby. Oblékla jsem si talár a pomalu si to namířila

do jednací síně číslo dvě stě sedmnáct. Svou práci jsem

milovala, avšak dnešní proces pro mě byl jen a pou

ze nepříjemnou povinností. Polkla jsem žluč v krku.

Pustila jsem eskortu přivádějící Mariusze před sebe

a vstoupila do sálu. „Bráška“ si samozřejmě nemohl

odpustit srandičky a nepokusit se nakopnout policaj

ta, který ho vedl. Čili nějaké přesvědčování soudců, že

je neoprávněně osočovaným občanem, má úplně na

háku. Na okamžik jsem se přestala ovládat.

„Uklidni se,“ zasyčela jsem.

Ten kretén mi teatrálně poslal pusu.

Vztekle jsem se otočila na druhou stranu. Chtěla

jsem se mrknout, jak zareagoval ten slavný prokurá

tor, s nímž jsem měla poměřit své síly. Pohlédla jsem

přímo do chladných a rozzlobených očí... Łukasze.

§

Nikdy jsem u soudu neztratil chladnou hlavu. Nikdy!

Nikoli bez příčiny mi přezdívali Chladnej, ačkoli mé

příjmení Zimnicki tu nepochybně taky sehrálo svou

roli. Ve chvíli, kdy jsem si všiml, jak do sálu vstupuje

Šedivák a za ním ta jeho neblahá obhájkyně s povlá

vajícím talárem, jsem byl připravený na divadýlko.

Proto mě ani nepřekvapilo, když se Šedivák začal poš

ťuchovat s dozorci. Nepřekvapilo mě ani to, že se ho

obhájkyně snažila uklidnit, načež jí s frajírkovským

26

úsměvem poslal pusu. Teprve když se otočila směrem

ke mně, začala mi vřít krev v žilách. Vždyť je to Kle

mentyna! S jiným účesem – do upjatého drdolu – a ob

lečená do strohého taláru, avšak stále je to ona! Cítil

jsem, jak mi stoupá krevní tlak, zatmívá se mi před

očima a jak mi zuřivost doslova vychází ven ušima.

„Pane státní zástupce?“ uslyšel jsem klidný hlas

soudce Psowského, který předsedal soudnímu kolegiu.

Došlo mi, že už delší dobu cosi říkal, ale já z toho

neslyšel ani slovo, protože jsem byl zahleděný na Kle

mentynu, která stála na opačné straně sálu bledá jako

stěna. Ovládal jsem se jen nadlidským vypětím vůle.

„Omlouvám se, vážený soude, neslyšel jsem dobře,

zamyslel jsem se.“

„Bylo to vidět,“ usmál se soudce pod nos.

„Dnešní soudní přelíčení se ruší vzhledem k one

mocnění obžalovaného Sławomira Trzmiela, krycím

jménem Rusák. Aktuální však zůstává další termín

patnáctého června – za dva týdny. Věřme, že se obža

lovaný do té doby zotaví.“

„Přirozeně,“ odpověděl jsem.

„Advokátka Kinga Błońska mimo to ve čtvrtek po

dala žádost o nový posudek soudních znalců z oblasti

psychiatrie. Paní advokátko,“ pokynul soudce dvorně

směrem ke Klementyně... teda vlastně Kinze...

§

Tohle je snad zlej sen, opakovala jsem si v duchu. „To

nemůže bejt pravda.“ Pod rouškou taláru jsem se vší

silou štípla do ramene a nic jsem si nedělala z toho,

že se chovám jako malé dítě. Bohužel – pravda to byla.

27

Stála jsem proti chlapovi, kterého už jsem nikdy v ži

votě neměla potkat, a dívala jsem se do jeho roze

zlených očí, které mě provrtávaly téměř skrz naskrz.

„Paní advokátko,“ uslyšela jsem klidný a konejšivý

hlas soudce.

„Vážený soude! Předchozí posudek psychiatrů, kte

rý byl vytvořen ve fázi přípravného řízení, byl dílem

lékaře, na nějž se vztahovalo vyloučení na základě

článku sto devadesát šest v souvislosti s článkem čtyři

cátým, odstavec první trestního řádu – tímto lékařem

totiž byla manželka obhájce obžalovaného Rusáka.

Uvedený posudek konstatoval, že můj klient je plně

příčetný a že si je vědom důsledků svého jednání. Je

však potřeba si všimnout toho, že výpovědi Rusáka

jsou hlavním důkazem obžaloby v tomto procesu, což

navíc nutně způsobuje, že znalkyně není nestranná.“

„Blbost,“ uslyšela jsem rozzuřený hlas z druhé stra

ny soudní síně. „Vážený soude, znalkyně Ferencová je

ve svém oboru uznávanou specialistkou, její posud

ky...“ začal argumentovat Łukasz.

„To nepochybně, pane státní zástupce,“ přerušil ho

soudce. „Avšak – což vám jistě nemusím vysvětlovat –

v takovém procesu nemůžeme připustit takto závažná

pochybení. Přijímám tedy žádost obhájkyně. Děkuji

vám a na shledanou za dva týdny,“ tón soudcova hlasu

nevybízel k dalším debatám.

Začala jsem si pomalu sklízet spis do tašky. Sou

středila jsem se na to, jako kdybych si kontrolovala

čísílka z loterie, a počítala s tím, že Łukasz mezitím

opustí soudní síň, budovu, Glivice a planetu Zemi a že

se vyhnu tomu, abych jej ještě musela potkat. Když

jsem zvedla oči, s úlevou jsem viděla, že už tam není.

28

Mariusze jsem si vůbec nevšímala, vyšla ze síně ven

a kradmo se vydala do postranní chodby, abych byla

co nejrychleji pryč.

Náhle jsem zezadu ucítila silné trhnutí a – sama

nevím jak – znenadání jsem se ocitla na soudních toa

letách. Łukasz pomalu otočil klíčem v zámku a s kli

dem, z něhož tuhla krev v žilách, se mě zeptal:

„Nechceš mi něco říct, Klementynko?“

§

Bleskově jsem opustil jednací síň a vydal se do po

stranní chodby. Zastavil jsem se u dveří na záchodky

a snažil se pochopit to všechno, k čemu před chvílí

došlo. Cítil jsem, že se přestávám ovládat. Jak jsem

mohl něco takového přehlédnout? Zapůsobil automa

tismus, chtěl jsem k tomu případu přizvat ty nejlepší

soudní znalce, nejlepší odborníky – všechno mělo šla

pat jako švýcarský hodinky. Posral jsem to, což ale nic

nemění na skutečnosti, že Šedivák je psychicky zcela

v pořádku. Všichni věděli, že je to naprostý psychopat,

to ho ale nezprošťuje možnosti zodpovídat se ze svých

činů před soudem. Ta děvka chce prokázat, že ten její

klučina je nemocnej, došlo mi. No jo, vždyť má jenom

dvě možnosti – buď to uhrát na to, že není psychicky

v pořádku, nebo vyvrátit Rusákovu výpověď, což bylo

prakticky nemožné.

Po chvilce jsem si všiml, jak se předmět mých úvah

rychlým krokem přibližuje směrem ke mně. Hlavu

měla svěšenou a talár přehozený přes ruku. Veškerá

zloba, která se ve mně nahromadila, se dožadovala

ventilování a já k tomu právě našel ideální objekt. Ani

29

okamžik jsem se nerozmýšlel, zatáhl ji na záchodky

a zamkl dveře.

„Nechceš mi něco říct, Klementynko?“ zeptal jsem

se zdánlivě klidným tónem, přestože mě od výbuchu

zlosti dělil jen nepatrný krůček.

Zvedla ke mně své modré oči. Spatřil jsem v nich

rozpaky a... zlobu? Zlobí se snad ona na mě? To ne

může myslet vážně.

„Ta červená ti sekne,“ odfrkla a bradou kývla k čer

venému lemu taláru.

Myslel jsem, že se tu bude nějak obhajovat, že pro

káže aspoň trochu dobré vůle, bude se snažit promlu

vit si se mnou, ale v žádném případě mě nenapadlo, že

bude mít tu drzost být ironická. Cítil jsem, jak synapse

v mém mozku dospívají ke zkratu. Přistoupil jsem

k ní blíž. Sice couvla směrem ke zdi, ale stále na mě

pohlížela vzdorovitě. Přestože měla boty na podpat

cích, pořád jsem byl o nějakých deset centimetrů vyšší.

Využil jsem tuto převahu, naklonil se nad ni a zasyčel:

„Můžeš mi vysvětlit, o co tady jde?“

„Nech mě,“ zavrčela a pokoušela se mi vyhnout.

Chytil jsem ji vší silou za rameno a zeptal se:

„Chceš mi snad říct, že jsme se seznámili náhodou?

Nějak tomu nemůžu uvěřit. To jsi jako počítala s tím,

že když mi ho vykouříš, tak toho tvýho borce pustím?“

Podívala se na mě s údivem.

„Seš překvapená, že to vím? Dost by mě zajímalo,

jestli bude Šedivák překvapenej stejně, až mu budu

podrobně vykládat, co jsem dělal s jeho nadrženou...“

A v tom okamžiku mě přerušila a dala mi pořádnou

pecku. Nebylo to žádný zdvořilý „pohlazení“, ale per

da uštědřená pěstí.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist