načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prokletý dům - Rachel Caine

Prokletý dům

Elektronická kniha: Prokletý dům
Autor:

Vítejte v Morganville. Po západu slunce ale raději zůstaňte doma. Městu začínají vládnout ti, kdo nejsou úplně mrtví...Claire přijela do Morganville studovat a dobře se bavit. ... (celý popis)


hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 250
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Glass houses
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Pavel Valenta
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6054-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vítejte v Morganville. Po západu slunce ale raději zůstaňte doma. Městu začínají vládnout ti, kdo nejsou úplně mrtví...

Claire přijela do Morganville studovat a dobře se bavit. Nepředpokládala, že spolužačky z koleje jí budou už od začátku ztrpčovat život. Ani pronájem pokoje ve velkém starém domě však vůbec není změnou k lepšímu. Noví spolubydlící mají svá temná tajemství... ale přijmou Claire mezi sebe, když se ulice města začnou hemžit zlem žíznícím po čerstvé krvi...

Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Knihy nakladatelství Brokilon,

které lze vydat jako e-booky,

si můžete legálně zakoupit

na na stránkách Palmknih.

http://www.palmknihy.cz/web/


Rachel Caine

GLASS HOUSES

Copyright © ڇ̉̉ by Rachel Caine

Translation © ڇ̉䙧䙧 by Pavel Valenta

Cover © ڇ̉䙧䙧 by Alžběta Trojanová & LukᚠTuma

For Czech Edition © ڇ̉䙧䙧 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-054-5 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-7456-089-7 (PDF)

ISBN 978-80-7456-090-3 (PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7456-091-0 (ePub)

ISBN 978-80-7456-092-7 (mobi)


Rachel Caine

Prokletý

dům

Upíři z Morganville

kniha první

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

ڇ̉䙧䙧


Rachel Caine

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Upíři z Morganville

Prokletý dům

Ples mrtvých dívek *

Půlnoční ulička *

Slavnost bláznů *

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

brokilon@brokilon.cz


Liz, která si o to řekla.

Svému tátovi Robertu V. Longstreetovi, který měl odvahu snít – a být

snílkem – v dobách, kdy to nebylo moderní.

Své mámě Hazel Longstreetové, která na sebe vzala nevděčný úkol

praktické osoby v domácnosti plné nepraktických lidí a která ji plnila

skvěle a s velkým citem. Miluji vás oba. Tati, moc mi chybíš.

Poděkování

Všem učitelům a studentům střední školy Soccoro v El Pasu, stát Texas, a také všem studentům a přednášejícím na Texaské technické univerzitě.

Nikdo z vás v téhle knize nevystupuje, ale sakra, člověk má přece

svou Alma Mater, aby měl komu děkovat...!

Darovali jste mi zápal a tvůrčí nástroje. Děkuji vám za to.


– 7 –

1

Ráno toho dne, kdy se Claire nastěhovala do domu Glassových, jí

někdo ukradl prádlo.

Když sáhla do bubnu staré otlučené pračky, našla tam jen mokré

stěny a – ošklivý vtip – nejhorší komplet spodního prádla, které

měla, a k němu jednu ponožku. Samozřejmě hodně spěchala –

v posledním patře Howard Hall, s nejméně žádanými

a nejzchátralejšími pokoji na nejméně žádané a nejzchátralejší koleji,

byly k dispozici pouze dvě pračky. Dvě pračky a dvě sušičky, pokud

jste měli to štěstí, že některá z nich fungovala a nesežrala vám

čtvrťák.

„Ne,“ řekla nahlas a nakoukla do částečně zrezivělého bubnu.

Páchlo to tam plísní a levným pracím práškem. Jenže pohled zblízka

jí nijak nepomohl.

Jeden komplet zničeného spodního prádla. Jedna ponožka.

Do posledního kousku zmizelo všechno ostatní oblečení, které

měla za poslední dva týdny na sobě. Všechno, co by si chtěla

obléknout.

„Ne!“ křikla do pračky, odkud se k ní křik vrátil ozvěnou, a pak

pračku rozzlobeně nakopla do prohlubně, kterou už před ní vyrobily

jiné rozzlobené studentky. Nedokázala popadnout dech. Měla ještě

nějaké hadry, pár kousků, ale ty se nijak zvlášť nehodily k nošení,

oblečení typu: Ach, můj bože, v tomhle se neobjevím ani za nic.

Trochu krátké kalhoty, v nichž vypadala jako venkovanka, a příliš

velké halenky, u kterých by člověk řekl, že je vybírala její máma.

Ostatně, taky to byla pravda.

Po poslední večeři – objednané pizze – a nákupu další učebnice

na přednášky profesora Pitomého Eulisse, jenž se pořád nedokázal


– 8 –

rozhodnout, který předmět přednáší, zbylo Claire ještě tři sta dolarů,

jenže ty jí měly vystačit na... no, na několik měsíců.

Došla k názoru, že kdyby začala pátrat, možná by se jí podařilo

koupit oblečení, které by jí nezruinovalo rozpočet. Vždyť centrum

Morganville v Texasu bylo hlavním městem obchodu s použitým

oblečením. Za předpokladu, že by našla něco, co by si na sebe chtěla

obléknout.

Máma mě varovala, že se něco takového stane, pomyslela si.

Musím začít myslet. Zachovat klid.

Claire dosedla na oranžovou plastovou židličku, batoh postavila

na poškrábané linoleum a ukryla tvář do dlaní. Cítila, jak ji pálí

obličej, třásla se a věděla, prostě věděla, že se za okamžik rozpláče.

Rozpláče se jako děcko, kterým ostatně také byla. Všichni jí

opakovali, že je moc mladá na to, aby odjela z domu.

Hrozné – když je člověk chytrý, podobných věcí si všímá.

Zhluboka si povzdechla, několikrát se nadechla, začala si

opakovat, že nebude bulit (protože ony by to slyšely), a zamyslela se,

jestli by neměla zavolat mámě a tátovi s prosbou o zvýšení

kapesného nebo použít kreditní kartu, určenou výhradně pro stav

nouze.

A pak si všimla nápisu. Ne, ne nápisu, jako je obyčejné graffiti,

ale textu načmáraného na zdi nad pračkami, určenému pro ni.

„Drahá blbko,“ četla. „Našly jsme v pračce nějaké smetí, tak

jsme ho vyhodily do odpadků. Jestli chceš, můžeš si ho odtamtud

vyhrabat.“

„Sakra,“ vydechla a znovu musela zadržet slzy, i když z jiného

důvodu. Chtělo se jí plakat kvůli Monice. Kvůli Monice a její partě.

Proč se tyhle sexy, ale přitom zlé holky houfují do smeček jako

hyeny? A proč si s těmi hedvábnými vlasy, dlouhýma opálenýma

nohama a zazobanými rodiči, jejichž peníze nedokážou spočítat ani

jejich účetní, musely zasednout zrovna na ni?

No, na tuhle otázku odpověď znala.

Zesměšnila Moniku v kruhu jejích přítelkyň a v přítomnosti

několika sexy kluků z vyššího ročníku. Nebylo to tak těžké, šla

jenom kolem a zaslechla, jak Monika říká, že druhá světová válka

byla pouze „hloupá čínská potyčka“.


– 9 –

Prostě jen automaticky řekla: „To není pravda.“ Celá skupinka

usazená na sedačkách v kolejní hale se na ni zadívala s takovým

údivem, jako by právě promluvil automat na kolu. Monika, její

kamarádky a ti tři sexy kluci z nějakého studentského spolku. „Druhá

světová válka...“ začala Claire. Zpanikařila, nevěděla, jak se z téhle

situace dostat. „Teda, ehm... je něco jiného než korejská válka. Ta

byla později. Druhá světová válka je ta s Němci a Japonskem. Však

víš, ne? Pearl Harbor.“

Kluci se podívali na Moniku, vyprskli smíchy a Monika se

začervenala – ne moc, ale dost na to, aby její make-up přestal

vypadat tak dokonale.

„Připomeň mi, abych si od tebe nekupoval žádné eseje

z dějepisu,“ řekl nejhezčí z kluků. „Člověk musí být idiot, aby to

nevěděl,“ prohlásil, přestože si Claire byla jistá, že to netušil ani

jeden z nich. „Čínská potyčka. A co ještě?“

Claire spatřila v Moničiných očích vztek rychle skrytý za

úsměvem, žerty a dalším flirtováním. Pokud šlo o kluky, Claire se

znovu propadla do nebytí.

Ale pokud šlo o dívky, byla tady nová a rozhodně ji tu neviděli

rády. Vždycky to tak bylo. Chytrá, drobná, vypadala obyčejně...

nemohla tvrdit, že vyhrála v životní loterii; vždycky se jí někdo

vysmíval, popichoval ji nebo ignoroval, případně všechno najednou.

Když byla malá, připadalo jí, že nejhorší ze všeho je výsměch, ale

později – po strkanicích na školním hřišti – se na první příčku

dostaly šťouchance. Přesto se během jejího (krátkého, sotva

dvouletého) pobytu na střední škole jako zdaleka nejhorší ukázalo

přehlížení. Nastoupila o rok dřív než všichni ostatní a školu ukončila

taky o rok dřív. Nikomu se to nelíbilo.

Nikomu kromě učitelů, samozřejmě.

Problém byl v tom, že Claire se opravdu ráda učila. Milovala

knížky, čtení, dozvídání se nových věcí – no dobrá, možná že

diferenciální počet úplně ne, ale kromě něj snad všechno. Fyziku.

Která normální holka má ráda fyziku? Tu mají v oblibě jenom

podivínky. Holky, které nikdy nebudou atraktivní.

Podívejme se pravdě do očí. Atraktivita? Vždyť to je to jediné, co

se v životě počítá. Jak dokázala Monika, když už svět na okamžik


– 10 –

odbočí z vyšlapané cesty a zaregistruje Claiřinu přítomnost, vzápětí

se na prošlapanou cestu zase vrátí, aby se znovu točil kolem těch

krásných.

Nebylo to fér. Vždyť celou střední školu dřela jako šílená.

Ukončila školu s průměrem jedna celá, závěrečné zkoušky udělala

tak, že si mohla vybrat opravdu dobré, slavné školy – ty, kde být

výstřední geniální dívkou automaticky neznamená mínus (nehledě na

to, že v těch skutečně skvělých školách byla určitě spousta velmi

atraktivních a dlouhonohých geniálních dívek).

Ale na tom nezáleželo. Táta s mámou jen koukli na hromádku

nadšených odpovědí z univerzit, jako byl MIT, Caltech nebo Yale,

a okamžitě vyjádřili nesouhlas. Je vyloučeno, aby jejich šestnáctiletá

dceruška (skoro sedmnáctiletá, připomněla jim, i když to nebyla tak

úplně pravda) odjela na univerzitu pět tisíc kilometrů od domova.

A už vůbec ne teď. (Claire se bez úspěchu snažila protlačit názor, že

pokud něco může její slibnou kariéru ohrozit ještě víc, je to přestup

na školu podobnou jako Texas Prairie University – známou pod

zkratkou TPUuuuuuuuch.)

A tak zůstala trčet v mizerném posledním patře mizerné koleje

mizerné školy, odkud osmdesát procent studentů přecházelo někam

jinam po prvním nebo druhém ročníku – anebo úplně zanechalo

studia – a kde jí Moničina parta kradla mokré spodní prádlo

a vyhazovala ho do odpadků jen proto, že Monika neměla zájem

naučit se něco o natolik důležité válce, že se dočkala i vlastního

pořadového čísla.

Jenže tohle není fér! křičelo v ní všechno. Měla jsem plán. Dobrý

plán! Monika vyspávala dlouho a Claire vstala brzo právě proto, aby

si vyprala, zatímco pravidelní účastníci mejdanů ještě budou mimo

a šprti už ve škole. Napadlo ji, že se sotva na několik minut vzdálí od

pračky a rychle se osprchuje – další riskantní záležitost – a vůbec jí

nepřišlo na mysl, že by se někdo mohl snížit k něčemu tak ubohému.

Zatímco se snažila zadržet slzy, všimla si – znovu – jaké tu

panuje ticho. Prázdno, protože polovina dívek ještě spala a druhá

polovina už byla pryč. Jenže tahle kolej působila neuvěřitelným

dojmem dokonce i ve chvíli, kdy byla plná studentek a tepala

životem. Stará, zanedbaná, se spoustou zákoutí a různých dalších


– 11 –

míst, kde se zlé holky mohly schovat. Totéž se dalo říct i o celém

městě. Morganville bylo malé, staré a zpustlé a mělo spoustu

zvláštností. Například polovina pouličních světel nefungovala. Nebo

lidé v kampusových obchodech, kteří vypadali trochu moc šťastní.

Příliš šťastní. Anebo to, že město bylo kromě prachu úplně čisté –

žádné odpadky nebo graffiti, nikdo v tmavé uličce nezačal žebrat

drobné.

Zvláštní.

Skoro jako by slyšela slova své matky. Zlato, prostě ses ocitla na

novém místě. Zlepší se to, uvidíš. Jenom se musíš víc snažit.

Tohle máma říkala pokaždé a Claire se vždycky ze všech sil

pokoušela před ní tajit, jak těžké bylo držet se téhle rady.

Tak. Už jí nezbývalo nic jiného než si dojít pro své prádlo.

Claire si protřela oči a hodila si přes rameno těžký batoh. Ještě

před chvílí se dívala na mokré kalhotky, podprsenku a jednu

ponožku, které svírala v pravé ruce, ale pak bleskovým pohybem

rozepnula přední kapsu batohu a nacpala je dovnitř. Bože, kdybych se

tu s nimi procházela v ruce, přišla bych i o poslední zbytky respektu.

„No prosím, prosím,“ ozval se tichý, spokojený hlas z otevřených

dveří naproti schodům. „Kohopak to tu máme? Naši bordelářku.“

Claire se zastavila, jednou rukou se přidržovala zrezivělého

železného zábradlí. Něco jí říkalo, aby zmizela, ale na druhou stranu

jí zároveň cosi napovídalo: reflex bojovat, nebo utéct, četla o tom

v nějaké učebnici. A už měla dost utíkání. Pomalu se ohlédla –

Monika Morrellová vyšla z pokoje. Ne ze svého, znovu se vloupala

k Erice. Jennifer a Gina, její holky pro všechno, se postavily vedle ní.

Jako vojáci v žabkách, bederních džínách a s francouzskou

manikúrou.

Monika se postavila do nacvičené pózy. Claire musela uznat, že

s tím měla dost zkušeností. Monika měřila metr osmdesát, měla

lesklé černé vlasy a velké modré oči, dokonale namalované očními

stíny a tužkou na řasy. Perfektní pleť. Obličej modelky: výrazné lícní

kosti a plná ústa. I postavu měla jako modelka – jako modelka

z katalogu Victoria’s Secret; vytvarovanou, žádný věšák na oblečení.

Byla bohatá, byla krásná, a jak Claire odhadovala, když se na ni

dívala, ani v nejmenším ji to netěšilo. Zato měla radost – zračilo se jí


– 12 –

to ve velkých modrých očích, které se právě vesele rozzářily – už jen

při pomyšlení, že by mohla Claire ještě trochu potrápit.

„Neměla bys už mít první hodinu v první třídě střední školy?“

zeptala se Monika. „Nebo dostat první menstruaci?“

„Možná hledá oblečení, které někde ztratila,“ dodala Gina se

smíchem. I Jennifer se rozesmála. Claire by přísahala, že jejich oči,

jejich nádherné, jako šperky barevné oči přímo jiskří radostí z toho,

že se cítí jako totální nula. „Bordelářka!“

„Oblečení?“ Monika si založila ruce na prsou a předstírala, že

přemýšlí. „To jako ty hadry, co jsme vyhodily? Ty, které byly

v pračce?“

„Ano, ty.“

„Něco takového bych na sebe nevzala ani za nic.“

„Ani na čištění klučičích záchodů,“ vypálila Jennifer.

Monika se podrážděně otočila a šťouchla do ní. „No jo, ty víš

o klučičích záchodech všechno, co? Neudělala jsi tam jednou dobře

Stevovi Gillespiemu z devítky?“ Několikrát hlučně vsála vzduch

a všechny znovu vybuchly smíchem, i když Jennifer se při tom

tvářila neutrálně. Claire cítila, jak se začíná červenat, přestože

tentokrát pro změnu nebyla ona tou, koho zesměšňovaly. „Sakra, Jen.

Steve Gillespie? Radši drž hubu, když neumíš vymyslet nic, za co by

ses pak nemusela stydět.“

Jennifer – jak jinak – si zlost vylila na Claire. Naklonila se k ní

a prudce ji postrčila ke schodům.

„Padej konečně pro ty svoje hadry! Už mám plné zuby pohledu

na tvoji těstovitou kůži...“

„Jasně, středoškolačko. Slyšela jsi někdy o opalování?“ zakoulela

Gina očima.

„A ty to s ním tak nepřeháněj,“ dodala Monika, což bylo o to

divnější, že všechny tři měly nejdokonalejší opálení, jaké se dalo

koupit za peníze.

Claire se snažila získat rovnováhu. Těžký batoh ji táhl na jednu

stranu a ona se musela držet zábradlí. Jen znovu udělala krok k ní

a pak Claire bolestivě praštila hřbetem ruky do klíční kosti. „Ne!“

vykřikla Claire a odstrčila Jennyinu ruku. Příliš silně.


– 13 –

Na vteřinu zavládlo ticho a potom Monika velmi tiše prohlásila:

„Právě jsi udeřila mou kamarádku, ty malá, odporná čubko. Jak si to

představuješ, co si to dovoluješ?“

Pak přešla k ní a praštila ji do obličeje – tak silně, až vytryskla

krev a Claire se zatmělo před očima, tak silně, že ji ovládl slepý

vztek.

Claire se pustila zábradlí a ránu jí vrátila. Udeřila Moniku přímo

do plných rtů, a alespoň na tu jedinou doběla rozžhavenou vteřinu se

cítila dobře. Jenže v tu chvíli Monika zasyčela jako opařená kočka

a Claire si stačila jenom pomyslet: Sakra, tohle jsem vážně neměla

dělat.

Dokonce si ani nevšimla úderu, který jí dívka uštědřila. Cítila jen,

jak se propadá do temnoty. Batoh na rameni ji převážil na stranu

a ona se znovu zakymácela.

Už se jí skoro podařilo znovu získat rovnováhu, když zlomyslně

se usmívající Gina natáhla ruku a postrčila Claire na schodiště, kde

se neměla zády o co opřít.

Padala dolů, praštila se o každý schod. Batoh se otevřel a vypadly

z něj knihy. Padala, zatímco nahoře se Monika a její parta smály,

posměšně křičely a plácaly si rukama – ona to ale viděla jen ve

vzájemně nespojených mihnutích, v trhaných pohledech na zastavené

filmové obrázky.

Připadalo jí, že uplynula snad věčnost, než přistála úplně dole,

a pak s nepříjemným vlhkým plesknutím bouchla hlavou o zeď.

Propadla se do tmy.

Později si dokázala vybavit už jen jednu další věc: že se v té tmě

ozval Moničin hlas: „Dnes večer. Dostaneš, co ti patří, blbko. Já se

o to postarám.“

Když se Claire znovu probrala, někdo vedle ní klečel, a nebyla to

ani Monika, ani její manikúrovaný gang, jen Erika, která bydlela ve

čtvrtém pokoji za Claiřiným. Erika vypadala bledě, nervózně

a vyděšeně a Claire se pokusila usmát, protože to se dělá, když se

někdo bojí. Nic ji nebolelo, dokud se nepokusila pohnout – tehdy

ucítila bušení v hlavě, strašlivou bolest v týle, a když zvedla ruku,

aby se jí dotkla, nahmatala bouli. Nekrvácela. Hlava ji strašně bolela,

ale předpokládala, že lebku má celou. Nebo v to alespoň doufala.


– 14 –

„Není ti nic?“ zeptala se Erika, bezradně mávající rukama, když

se Claire roztřeseně posadila a opřela se zády o zeď. Rychle se

podívala přes Eričino rameno na schodiště. Monika tam nebyla.

Nikdo kromě Eriky nevystrčil nos, aby se podíval, co se děje –

většina dívek se bála potíží a ostatním bylo všechno jedno.

„Ne...“ řekla, a dokonce se jí podařilo slabě usmát. „Asi jsem

ztratila rovnováhu.“

„Chceš jít do mučírny?“ Čili ve studentské hantýrce na školní

ošetřovnu. „Bože, mám ti zavolat sanitku?“

„Ne. Ne, nic mi není.“ Toužebná myšlenka, ale přestože ji bolelo

celé tělo, nejspíš si nic nezlomila. Claire vstala a zašklebila se, jak ji

zabolel kotník. Zvedla batoh. Vysypaly se z něj sešity. Erika je

posbírala a strčila zpátky a pak vyběhla několik schodů a sebrala

rozsypané učebnice.

„Sakra, Claire, máš tohle zapotřebí? Kolik máš dneska

přednášek?“

„Šest.“

„Jsi cvok.“ Poté co Erika udělala dobrý skutek, se ke Claire

znovu začala chovat stejně lhostejně jako všechny ostatní dívky

z koleje. „Měla bys zajít k doktorovi, vypadáš hrozně.“

Claire si přilepila na obličej úsměv a nepřestala se usmívat,

dokud Erika nezmizela ve dveřích.

Dnes večer, pošeptala jí Monika. Dostaneš, co ti patří, blbko.

Nezavolala pomoc, dokonce se ani nepřesvědčila, jestli si Claire

náhodou nezlomila vaz. Nezajímalo ji, že Claire mohla umřít.

Ne, tak to není. Ona chtěla, aby Claire umřela.

Claire ucítila na rtech chuť krve. Prasklý ret krvácel. Otřela si

špinavé stopy hřbetem dlaně a pak cípem trička, ale vzápětí jí došlo,

že je to jediné oblečení, které jí zůstalo. Musím zajít do sklepa

a vytáhnout svoje věci ze smetí. Už jenom nápad, že by měla jít

dolů – že by vůbec chodila po téhle koleji sama – ji vyděsil. Monika

čekala jen na tohle. A ostatní děvčata nehnou ani prstem. Dokonce

i Erika, možná nejsympatičtější z nich, se bála otevřeně postavit na

její stranu. K čertu, ji přece taky mučily. Určitě byla ráda, že je to

Claire, kdo dostává největší díl. Tohle už nebylo opovržení, kterým ji


– 15 –

ostatní zahrnovali na střední škole. Bylo to něco mnohem, mnohem

horšího. A neměla tu žádné přátele.

Byla sama. Jestli se doteď nebála, tak se bát začala. Vážně byla

pořádně vystrašená. To, co dnes spatřila v očích Moničiných

stoupenkyň, nebyla šikana; bylo to něco horšího. Už dříve musela

snášet popichování a jízlivé posměšky, ale Monika a její parta

připomínaly smečku lvů na lovu.

Ony mě chtěly zabít.

Roztřeseně se vydala ze schodů. Při každém došlápnutí se

zašklebila a vzpomněla si, že praštila Moniku dost na to, aby měla ve

tváři památku.

Ano. Ony mě zabijí.

Pokud se na Moničině dokonalém obličeji objeví modřina, určitě

to udělají.


– 16 –

2

Erika měla pravdu, když říkala, že by Claire měla zajít k doktorovi.

Ovázali jí kotník, dali pytlík s ledem a pokývali hlavami nad

modřinami, které už měnily barvu. Nic si nezlomila, ale byla

potlučená tak, že ji to bude bolet ještě několik dní. Lékař jí

z povinnosti položil několik otázek o klucích a podobně, ale protože

mohla po pravdě odpovědět, že ne, rozhodně ji nezbil její kluk, jen

pokrčil rameny a poradil jí, aby si dávala pozor, kam šlape.

Vypsal jí i omluvenku z přednášek, dal nějaké léky proti bolesti

a přikázal jí vrátit se domů.

Na kolej nechtěla jít ani za nic. Popravdě řečeno, ve svém pokoji

toho moc neměla – pár knížek, několik fotek z domova, nějaké

plakáty... Neměla ještě příležitost začít nazývat tohle místo svým

domovem a z nějakého důvodu se tady nikdy necítila bezpečně.

Kolej jí vždycky připomínala... skladiště. Skladiště dětí, které

odtamtud dříve nebo později odejdou.

Odkulhala ke dvoru, velkému a prázdnému betonovému prostoru

s několika starými lavičkami a piknikovými stolky, ze všech stran

obklopenému ošklivými nízkými budovami, které většinou vypadaly

jako krabice s okny. Určitě to byly realizované architektonické

projekty studentů. Slyšela řeči, že před několika lety se jedna

z budov zhroutila, ale na druhou stranu zaslechla i drby, že v

chemické laboratoři někdo usekl vrátnému hlavu a on tam od té doby

straší, nebo že po soumraku se po kampusu motají zombie, takže

tomu příběhu zase tak moc nevěřila.

Už bylo po poledni, takže se na dvoře nenacházelo mnoho

studentů, protože tam nebyl stín – skvěle vymyšlené, obzvlášť když

teplota v září pořád dosahovala třiceti stupňů. Claire vytáhla ze


– 17 –

stojanu studentské noviny, opatrně se usadila na lavičce rozehřáté

tak, až se z ní skoro kouřilo, a zadívala se na stranu s inzeráty

týkajícími se bydlení. Pokoje na kolejích nepřipadaly v úvahu; pouze

Howard Hall a Lansdale Hall ubytovávaly dívky mladší dvaceti let.

Byla příliš mladá, aby mohla sehnat bydlení v některé

z koedukačních. Tahle hloupá pravidla byla určitě vytvořena ještě

v době, kdy dívky nosily krinolíny, pomyslela si a přelétla pohledem

inzeráty, až narazila na rubriku „mimo kampus“. Ve skutečnosti

nemohla bydlet mimo kampus; máma s tátou se zblázní, až se to

dozvědí, určitě. Ale... pokud si měla vybrat mezi Monikou a zlostí

rodičů, rozhodně zvolí to druhé. Ze všeho nejdůležitější bylo

vypadnout někam, kde se bude cítit bezpečně, kde se bude moci učit.

Je to tak?

Hrábla do batohu, vytáhla mobil a zkontrolovala, jestli má signál.

Popravdě řečeno, v Morganville – přímo uprostřed prérie v centru

Texasu, v tom největším zapadákově, jaký si člověk dokáže

představit (snad s výjimkou toho, že by se vydala někam do

Mongolska) – často neměla signál. Na displeji byly dvě čárky, to

bude stačit.

Claire začala volat. První osoba jí řekla, že už někoho našla,

a přerušila hovor dřív, než Claire stačila alespoň poděkovat. Druhá

hovořila hlasem postaršího morousovitého muže. Třetí byla

nabručená starší paní. Čtvrtá... no, čtvrtá už prostě byla úplně mimo.

Pátý inzerát zněl:

TŘI SPOLUBYDLÍCÍ HLEDAJÍ ČTVRTÉHO

Velký starý dům, soukromí zajištěno, rozumný nájem, pohodlí.

Což... no dobrá, nebyla si jistá, jestli si bude moci dovolit ten

„rozumný“ nájem – hledala něco za pár drobných, ale tenhle inzerát

přece jenom vypadal rozumněji než všechny ostatní. Tři

spolubydlící. Může to znamenat tři lidi, kteří se za ni postaví, pokud

se tam Monika se svou partou vydá na průzkum... hm.

Vytočila číslo. Zapnul se záznamník a ozvala se nahrávka

příjemného, mladě znějícího mužského hlasu.


– 18 –

„Dobrý den, dovolali jste se do domu Glassových. Jestli hledáte

Michaela, tak ten přes den spí. Pokud chcete mluvit se Shanem, tak

hodně štěstí, protože my nikdy nevíme, kde k čertu vlastně vězí...“

V pozadí zazněl smích nejméně dvou dalších osob. „A pokud sháníte

Evu, zastihnete ji na mobilu nebo v kavárně. Ale, hej! Nechte zprávu.

A pokud voláte kvůli podnájmu, tak se za námi přijďte podívat.

Adresa: West Lot 716.“ Úplně jiný hlas, nasycený smíchem jako

sodovka bublinkami, dodal: „Ano, je to moc hezký dům.“ A pak třetí

hlas, tentokrát mužský: „Kompromis mezi Severem proti Jihu

a Munsterovými.“ Další smích a pak pípnutí.

Claire zamrkala, odkašlala si a nakonec řekla:

„Hm... ahoj. Jmenuji se Claire. Claire Danversová. A, ehm,

volám kvůli podnájmu. Promiňte.“ A pak zpanikařila a ukončila

hovor. Ti tři zněli tak... normálně. Ale zároveň působili jako dobří

přátelé a ona z vlastní zkušenosti věděla, že skupinky přátel se

ostatním neotevírají zrovna ochotně, aby do svého středu přijaly tak

málo atraktivního chytrolína, jako je ona. Nepůsobili ani trochu zle,

spíš... sebejistě. Ona sebejistá nebyla.

Proletěla zbytek inzerátů a začalo jí být opravdu těžko u srdce.

Jako by pokleslo o dva centimetry a ještě se posunulo trochu na

stranu. Bože, jsem mrtvá. Nemůže přece spát na lavičce jako

bezdomovec a kolej nepřichází v úvahu. Musela něco vymyslet.

Dobrá, pomyslela si a zaklapla mobil. A pak ho zase otevřela, aby

si zavolala taxík.

West Lot 716. Spojení Severu proti Jihu a Munsterových. Fajn.

Třeba se nad ní trochu slitují a nechají ji tam přespat aspoň jednu

noc.

~

Taxikář – usoudila, že je to snad jediný taxikář v Morganville,

protože vyjma univerzitního kampusu zde bydlelo sotva deset tisíc

lidí – na sebe nechal čekat skoro hodinu. Claire už šest týdnů

neseděla v autě, vlastně od chvíle, kdy ji rodiče přivezli do města.

Jen zřídka opouštěla areál univerzity, a pokud ano, tak jen proto, aby

nakoupila nějaké antikvární učebnice.


– 19 –

„Máš s někým schůzku?“ zeptal se řidič. Koukala z okna na

výlohy: second-handy, antikvariáty, počítačové obchody. Všechno

přizpůsobené studentům.

„Ne,“ odpověděla. „Proč se ptáte?“

Taxikář pokrčil rameny.

„Mladí si obvykle domlouvají schůzky se známými. Jestli hledáš

dobrou zábavu...“

Zachvěla se. „Ne. Já... ano, mám s někým schůzku. Kdybyste

mohl zrychlit, prosím...“

Něco zabručel, odbočil vpravo a pak už Univerzitní městečko od

Podivínova dělila jediná ulice. Nedokázala popsat, odkud přesně ten

pocit pramenil – domy se moc nezměnily, ale vypadaly staře, a

v ulicích se nacházelo jen málo lidí. Kráčeli rychle a se skloněnými

hlavami. Dokonce i když šli ve dvojicích nebo v trojicích, nemluvili

spolu. Jakmile kolem projel taxík, lidi zvedli hlavy a pak je zase

rychle sklonili, jako by očekávali, že uvidí úplně jiné auto.

Jakási malá holčička se vedla za ruku se svou matkou, a když

taxík zastavil na červenou, holčička trochu nesměle zamávala. Claire

jí odpověděla.

Matka holčičky vyplašeně zvedla zrak a rychle odvedla holčičku

do obchodu s použitou elektronikou. Teda, pomyslela si Claire. To

vypadám tak hrozně? Možná opravdu vypadala. Anebo lidé

v Morganville prostě dávali příliš velký pozor na své děti.

Zábavné. Teď, když se nad tím zamyslela, uvědomila si, že

v tomhle městě jí něco schází. Inzeráty. Vídala je celý život nalepené

na telegrafních sloupech... Oznámení o zatoulaných psech,

ztracených dětech i dospělých.

Jenže tady nebylo nic. Vůbec nic.

„Lot Street,“ řekl taxikář a zastavil. „Deset padesát.“

Za pětiminutovou jízdu?! napadlo Claire zaskočeně, ale zaplatila.

Na okamžik měla chuť ukázat mu prostředník, když odjížděl, ale

vypadal docela hrozivě, a kromě toho ona nebyla dívka, která by

podobná gesta používala. Obvykle. Jenže tohle byl mizerný den.

Hodila si batoh na rameno, praštila se při tom do modřiny na ruce

a nechybělo moc, aby si celou tu váhu zase pustila na nohu. V očích

ji začaly pálit slzy. Najednou se cítila unaveně a slabě, vyděšeně...


– 20 –

V kampusu byla alespoň na poměrně známém území, jenže tady, ve

městě, se cítila cize.

Morganville bylo hnědočervené. Spálené sluncem a ošlehané

větrem. Horké léto začalo ustupovat horkému podzimu a listí na

stromech – na těch několika málo stromech – na okrajích zešedivělo

a začalo ve větru šustit jako papír. Lot Street se táhla podél čtvrti

patřící k části města, které určitě dříve bylo vilovým předměstím.

Domy nebyly ničím zvláštní... běžné předměstské budovy se

zašlými fasádami.

Spočítala čísla budov a zjistila, že stojí přímo před číslem 716.

Otočila se, podívala se před sebe a skoro zapomněla dýchat, protože

ať už to byl kdokoli, kdo nahrál vzkaz na záznamník, v popisu domu

se nemýlil. Budova vypadala jako filmová dekorace, jako dům z dob

občanské války. Vysoké, mírně zašedlé sloupy. Široké zápraží

vpředu. Dvě řady oken.

Ten dům byl obrovský. No, možná ne tak obrovský, ale rozhodně

větší, než Claire čekala. Byl dost velký, aby se mohl stát sídlem

studentského spolku, a k tomu účelu by se nejspíš i dokonale hodil.

Skoro viděla nápis nade dveřmi.

Dům vypadal opuštěně, ale takhle vypadaly všechny v ulici.

V tuto odpolední hodinu se ještě nikdo nevrátil z práce. Několik aut

se blýskalo ve světle doběla rozpáleného slunce barvami svého laku,

mírně tlumenými prachem. Ale před číslem 716 nestálo ani jedno.

Tohle byl prostě špatný nápad, pomyslela si a do očí jí znovu

vhrkly slzy. Co měla dělat? Dojít ke dveřím a prosit, aby ji přijali

jako spolubydlící? Vždyť je to úplný nesmysl. V nejlepším případě si

budou myslet, že je směšná, a v nejhorším... že jí něco spadlo na

hlavu. Ne, peníze za taxík vyhodila úplně zbytečně.

Bylo jí horko, všechno ji bolelo, nebyla připravená do školy

a neměla kde spát. Prostě toho na ni bylo moc.

Claire upustila batoh na zem, ukryla obličej plný modřin do dlaní

a rozplakala se jako malá holka. Skoro slyšela, jak Monika říká:

Ufňukaná šprtka, ale kvůli tomu se rozplakala ještě víc a najednou jí

nápad vrátit se domů, k mámě a tátovi, do pokoje, který tam na ni

pořád čekal, připadal lepší, mnohem lepší než všechno ostatní

v tomhle děsivém světě...


– 21 –

„Hej...“ uslyšela dívčí hlas a někdo se dotkl jejího lokte. „Hej, co

se ti stalo?“

Claire vykřikla a vyskočila, přistála na zraněné noze a málem

upadla. Dívka, která ji polekala, ji podržela za ruku, aby Claire

neupadla – i ona vypadala vyděšeně.

„Omlouvám se! Bože, jsem tak nešikovná... Poslyš, není ti nic?“

Ta dívka nebyla ani Monika, ani Jen, ani Gina a ani žádná jiná

holka, kterou by mohla potkat v kampusu; ta dívka byla nějaká

bláznivá gotička. Ne ten hrozný druh, co se tváří: „Jsem tak strašně

málo super, až jsem děsně super,“ jako většina gotiček, které Claire

znala ze školy, ale měla černě obarvené, nakřivo ostříhané vlasy,

bledý make-up, oči podmalované černou tužkou, punčocháče

s rudými a černými pruhy, těžké černé boty a černou plisovanou

minisukni... rozhodně fanynka temné strany Síly.

„Jmenuju se Eva,“ představila se dívka a usmála se. Byl to hodně

milý, upřímný úsměv. „Jo, rodiče mě tak vážně pojmenovali,

představ si to. Úplně jako by věděli, jak dopadnu.“ Úsměv jí pobledl,

když si pořádně prohlédla Claiřin obličej. „Teda... a sakra. Slušný

monokl. Kdo ti dal nakládačku?“

„Nikdo,“ zalhala Claire automaticky, aniž by vůbec přemýšlela

proč, i když cítila, že gotička Eva asi nebude zrovna nejlepší

přítelkyní pozérky Moniky. „Byla to nehoda.“

„No jasně,“ zabručela Eva. „Taky jsem dřív mívala podobné

nehody, padala jsem na cizí pěsti a podobně. Jak jsem říkala, jsem

nešikovná. Je ti dobře? Nepotřebuješ doktora? Můžu tě k němu

odvézt, jestli chceš.“

Ukázala na ulici a Claire spatřila, že zatímco ona si vyplakávala

oči, u chodníku zaparkoval černý ojetý cadillac s nezbytnými

zadními křídly. U zpětného zrcátka visela vesele se zubící lebka

a Claire si okamžitě byla jistá, že černý nárazník je polepený

samolepkami s názvy emo kapel, o kterých nikdo nikdy neslyšel.

Začínala mít Evu ráda.

„Ne,“ odpověděla a hněvivě si otřela slzy z očí. „Já, ehm...

dobře, poslyš, omlouvám se. Měla jsem vážně hrozný den. Přijela

jsem kvůli podnájmu, ale...“


– 22 –

„No jasně, podnájem!“ Eva luskla prsty, jako by úplně

zapomněla, a nadšeně vyskočila. „Skvělé! Přijela jsem domů jeno m

na chvilku... víš, pracuju v Common Grounds, v té kavárně...

a Michael se ještě nějakou dobu neobjeví, ale můžeš jít dál

a prohlédnout si dům, pokud chceš. Nevím, jestli je doma Shane,

ale...“

„Nevím, jestli bych měla...“

„Měla bys. Rozhodně bys měla,“ zakoulela Eva očima. „Nevěřila

bys, co za lidi se sem snaží vetřít. Fakt. Magoři. Jsi první normální

člověk, který se tu objevil. Michael by mi nakopal zadek, kdybych tě

odsud nechala odejít dřív, než by s tebou mohl smlouvat.“

Claire zamrkala. Myslela si, že spíš ona bude prosit je, aby ji

přijali... a normální? Eva si myslela, že je normální?

„Jasně,“ uslyšela vlastní slova. „Moc ráda.“

Eva jí vzala batoh a hodila si ho přes rameno, přes svou černou

tašku pobitou stříbrnými cvočky ve tvaru rakví.

„Pojď se mnou.“ A pak několika skoky vyběhla na zápraží domu

stylizovaného do jižanské gotiky a otevřela dveře.

Uvnitř vypadal dům staře, ale ne zchátrale, spíš užívaně, usoudila

Claire. Tu a tam by potřeboval trochu vymalovat a taky křesílka

z kovaného železa na zápraží by si zasloužila trochu péče. Vstupní

dveře byly dvoukřídlé a nahoře měly vitrážové okno.

„Hej!“ vykřikla Eva a hodila Claiřin batoh na stoleček v předsíni,

svoji tašku mrštila vedle něj a klíče nechala cinknout do starožitně

vypadajícího popelníku s držadlem z kovaného železa ve tvaru

opičky. „Spolubydlící! Máme tu něco živého!“

Když se zaklaply dveře, napadlo Claire, že by se předchozí věta

dala vyložit několika způsoby a jeden z nich, přivádějící jí na mysl

Texaský masakr motorovou pilou, pro ni nevypadá zrovna nejlíp.

Zůstala stát jako přimražená a rozhlížela se kolem.

Na první pohled to tu nevypadalo nijak zvláštně. Spousta dřeva,

čistota a jednoduchost. Nábytek trochu ošoupaný, jako by už toho

měl hodně za sebou. Vonělo to tu citrónovým přípravkem na čištění

a... chilli?

„Jo!“ vykřikla Eva znovu a vydala se napříč předsíní. Byla z ní

vidět větší místnost. Podle toho, čeho si stačila Claire všimnout, tam


– 23 –

stály kožené sedačky a knihovna, úplně jako v každém normálním

domě. Možná se mimo kampus bydlí právě takhle. Pokud ano, byl by

to velký krok kupředu – po bydlení na koleji. „Shane, voní tu chilli,

vím, že jsi tady! Sundej si konečně z uší ta sluchátka!“

V takovém pokoji si Texaský masakr motorovou pilou nějak

nedokázala představit. To bylo plus. Masoví vrazi jí nešli dohromady

ani s vařením chilli. Dobrého chilli, podle toho, jak vonělo. S...

česnekem?

Udělala několik nejistých kroků předsíní. Eviny boty zaduněly

v další místnosti, možná v kuchyni. Dům působil velmi tiše. Nic se

na ni nevrhalo zpoza rohů, aby jí nahnalo strach, takže se Claire

váhavě vydala vpřed, krok za krokem, až do velkého obýváku.

Na pohovce se povaloval kluk – jak se dokážou rozvalit na

pohovce jenom kluci. Zívl a prohrábl si vlasy. Když Claire otevřela

ústa – sama nevěděla, jestli proto, aby pozdravila, nebo aby začala

volat o pomoc – překvapil ji a s úsměvem a prstem přitisknutým

k ústům jí naznačil, aby byla zticha.

„Ahoj,“ zašeptal. „Já jsem Shane. Jak je?“ Několikrát zamrkal

a potom, aniž by se výraz v jeho obličeji změnil, dodal: „No teda,

slušný monokl. Musí to bolet, ne?“

Přikývla. Shane sundal nohy z pohovky a posadil se, nespouštěje

z ní zrak. Opřel se lokty o kolena. Měl hnědé, nepravidelně ostříhané

vlasy, nedokonale předstírající punkovou stylizaci. Byl starší – tedy

starší než ona. Osmnáct? Hezký kluk. Dost vysoký na to, aby se cítila

ještě menší než obvykle. Připadalo jí, že i oči má hnědé, ale

neodvážila se do nich podívat déle než na zlomek vteřiny.

„Určitě mi teď řekneš, že ta druhá holka dopadla hůř,“ prohlásil

Shane.

Zavrtěla hlavou a pak se zašklebila, protože bolest zesílila.

„Ne, já... hm. Jak jsi věděl, že to byla...?“

„Holka? To je jednoduché. Kdyby ti při tvojí výšce udělal takový

monokl kluk, skončila bys v nemocnici. Tak co se stalo? Nevypadáš

zrovna jako rváčka.“

Napadlo ji, že by se měla urazit, ale – upřímně řečeno – tohle

všechno jí začalo připadat jako nějaký zvláštní sen. Možná se z něj




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist