načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prokletí zlatokopů - Karel Cubeca

Prokletí zlatokopů

Elektronická kniha: Prokletí zlatokopů
Autor:

Jack Irving, moderní zlatokop poloviny 20. století, generální ředitel zlatých dolů Gold International Mining Copany, o vlásek unikne atentátu. Po své domnělé smrti se vynoří z kraalu u ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 368
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-2192-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jack Irving, moderní zlatokop poloviny 20. století, generální ředitel zlatých dolů Gold International Mining Copany, o vlásek unikne atentátu. Po své domnělé smrti se vynoří z kraalu u řeky Zambezi a hledá své vlastní vrahy. Když je nalezne, stane se cílem nepřátel jeho malý syn a beze stopy zmizí. Mladý spisovatel W. Smith se tak stane svědkem situace, kdy „zlatokopové“ nechtějí těžit zlato z dolů, ale zlatým dolem se pro ně stává přímo Irvingova rodina.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

proklet zlatokopu titulka.qxp 8.9.2005 21:54 Page 1 (Black plate)


Copyright © Karel Kostka Cubeca, 2005

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

© Karel Kostka Cubeca

Redakční úprava Eva Mikolášková

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2005

shop@alpress.cz

Tisk a knihařské zpracování Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

Vydání první

ISBN 978-80-7466-028-3


Kniha 1

Vůně zlatých dolů



7

v

Nad Johannesburgem se převaloval žhavý letní vzduch, před polednem se ulice vyprázdnily a lidé vděčně přijímali stín a chládek klimatizovaných bytů a kanceláří.

Rok 1968 byl teplotně nadnormální a teď uprostřed léta teploty kulminovaly.

„Sakra,“ zaklel Jack Irving, generální ředitel společnosti Gold International Mining Company, „ten zatracenej krám už zase stávkuje.“

Jack už nebyl žádný mladík, táhlo mu na sedmdesátku, byl lehce obézní a pod kšticí stříbřitě prošedivělých vlasů mu vyrážely kapičky potu.

Namáhavě se zvedl od stolu a sklonil se nad klimatizačním zařízením, jehož stáří na první pohled kontrastovalo spřepychově vybavenou kanceláří.

Ačkoliv kancelář byla obložena vzácnými deskami ztroických dřevin a na stěnách visely originályimpresionistů z 19. století, ačkoliv pozlacené držáky zásuvek a drahý koberec na zemi nasvědčovaly mimořádné solventnostimajitele, klimatizaci tvořil starý vehikl s oprýskaným lakem a nečitelným nápisem na přední straně krytu.

„Hergot,“ ulevil si ještě jednou Jack a sehnul se nadpřístrojem. Hbitě odšrouboval přední kryt, povolil matku pojistky a opatrně šmátral mezi drátky ovladače teploty.Nenašel však obvyklou závadu, a to ho překvapilo.

„Starý brachu, že by něco závažnějšího?“

Jack si sundal vázanku, svlékl košili a otevřel dvěpřilehlá okna, aby alespoň trochu průvanem osvěžil nedýchatelný vzduch. Znovu se sehnul a začal propátrávat jednu částvehiklu po druhé. Když nahmatal a vytáhl zprohýbanoukondenzační nádobku, láskyplně ji polaskal a v očích se mu rozsvítilo mladičké světýlko. Prsty se mu chvěly, když ten zdánlivě bezcenný kus, připomínající plechový hrnek,pokládal na zem.

Ani nezaregistroval, že dveře za jeho zády se tiše otevřely a paní Wanda Ashtonová tiše nahlédla do Jackovy ředitelny.

„Ach bože, Jacku, zase se v tom hrabeš? Když se s toustarožitností nemůžeš rozloučit, aspoň si sem kup záložníklimatizační jednotku, vždyť tohle více stávkuje než pracuje. A i když to pracuje, tak to houby chladí. Slyšíš mě?“

Wanda byla téměř čtyřicetiletá velice pohledná štíhláčernovláska a už dvacet let byla Jackovou sekretářkou. Věděla o Jackovi všechno, jak by také ne, když s ním sdílela nejen jedno pracoviště, ale téměř každou noc i jedno lože.Nebyla jeho manželkou, ale nebyla pouhou milenkou. Byla něco mezi tím, Jacka obdivovala, respektovala a milovala. Jack Wandu miloval z celého srdce a považoval ji za největší dar, který mu život poskytl a věnoval.

Před dvaceti lety jí zachránil život, když ji vysvobodil z tlupy opilých pobudů, kteří ji vlekli do křoví v parku, kde si s ní chtěli zpříjemnit večerní pitku. Ačkoliv měl proti sobě pět chlapů, neohroženě se mezi ně vrhl a začal zdánlivěnerovný zápas. Nebýt toho, že strávil patnáct let ve zlatém dole, že patnáct let mu rukama procházely tisíce tunhorniny vyrvané z podzemního spánku nebezpečnou trhavinou, byl by to jeho zápas poslední. Čtyři chlapy tehdy sraziltvrdými údery k zemi, pátý však v nestřeženém okamžikuvytáhl dýku a vrazil ji Jackovi do břicha. I s kudlou v břiše našel sílu a sevřel hrdlo posledního útočníka. Jakmile darebákpozbyl vědomí, Jack vrávoravě přibelhal k dívce, jednou rukou si svíral díru v břiše a druhou si neznámou přitáhl.

Bolest jej ochromovala, přesto ještě dokázal dívku odvléci z parku a z nedaleké budky zavolat na policii.

Jen co ohlásil operačnímu důstojníkovi přepadení, ztratil nad sebou kontrolu a svezl se na podlahu budky. Sluchátko se pohupovalo na šňůře těsně před jeho obličejem apřipomínalo mu kyvadlo smrti. Tik, tik, tik... Nevnímal uždívku, která se k němu vyděšeně choulila, vnímal jen pohyb kyvadla. Tik, tik, tik. Pak zmizelo i kyvadlo a jehovědomí obestřela černá mlha, do které se propadal stálehlouběji a hlouběji.

Tři měsíce bojoval o život. Vnitřnosti mu svíral zánět, se kterým si lékaři nevěděli rady. Pět procent naděje napřežití, které mu dávali, bylo ještě optimistickým výhledem. Jack byl ovšem bojovník. Už už klepal na bránu věčnosti, ale jako vždy v poslední chvíli našel sílu k návratu. Chtěl žít alékaři kroutili nevěřícně hlavami, kdykoliv znovu přistupovali k jeho posteli a nacházeli jej ještě při životě.

Zachráněná dívka se probrala z šoku poměrně rychle a z vděčnosti proseděla u Jackova lůžka celou tuneuvěřitelnou dobu jeho smrtelného zápasu. Wandě bylo devatenáct, nacházela se ve věku, kdy se z dívky pomaluproměňovala v ženu a kdy si dobře uvědomovala, že ten muž na lůžku, který byl ve věku jejího otce, nabídl svůj život zazáchranu jejího.

Jeden z napadených darebáků zemřel, čtyři ostatnískončili ve vězení. Sám policejní prezident Wandě přišel sdělit, že tahle parta pobudů má na svědomí nejen krádeže a loupeže, ale také životy tří dívek, které neměly to štěstí, aby šel Jack kolem právě ve chvíli, kdy je lumpové vlekli do tmy, kde je zneužili a pak bezcitně navždy umlčeli.

Jack prodělal několik operací, aby po třech měsícíchzázračně zánět ustoupil a zubožené tělo našlo opět životnírovnováhu a mohlo se odrazit k dalšímu životu.

Wanda jej pomáhala umývat, a když začal přijímat stravu ústně, krmila ho jako malé dítě. Lékaři ji zpočátkuodháněli, ale po čase museli uznat, že ta křehká dívka odvádělaperfektní práci. Nakonec ji nechali, protože pacient pod jejíma rukama začínal nečekanou pouť zpátky k životu.

Po dalších dvou měsících si Jacka odvedla domů. To už věděla, že stejně jako ona žije sám, na rozdíl od ní máovšem z manželství, které bylo před čtyřmi roky rozvedeno, šestiletého syna a pětiletou dceru. Bývalá žena neprojevila o Jackův osud sebemenší zájem, přestože tisk se odhalením bandy mladých násilníků a vrahů poměrně široce zaobíral. A děti, ty byly ještě příliš malé na to, aby chápaly, co sestalo. Zaregistrovaly pouze skutečnost, že pravidelnávíkendová setkání s tatínkem najednou skončila. Upřímně řečeno, tatínek Bill, který mámu i s dětmi Jackovi odloudil, jim v tu dobu docela postačoval.

v

Béžová dodávka před správní budovou tiše vrčela apřestože klimatizace jela naplno, rozpálená kabina připomínala zapnutou plynovou troubu. Takové tam bylo vedro.

„Vypni to, Eriku, nebo odděláš baterii,“ zavrčel zavalitý muž na sedadle spolujezdce. Otřel si kapesníkem zpocenou pleš a vzdychl.

„Když to vypnu, budou z nás dva dozlatova upečený kusy masa,“ odsekl Erik a neprojevil nejmenší snahu ušetřitbaterii, která mlela z posledního.

„Vypni to, krucinál, nebo máš padáka!“ vykřikl tlouštík a sáhl do kapsy, kde se zřetelně rýsovaly tvary pistole.

„No, no,“ odfrkl Erik, „aby ses neposral. Bez tý pistole seš nula.“ Natáhl ruku a pomalu vypnul spínač klimatizace.Baterie si s úlevou vydechla, ale za pár minut byl v kabiněnedýchatelný žár.

„Jak tu práci dokončíme, dáme si na pár týdnů voraz,takovouhle zakázku neseženeme každý den,“ pronesl doticha úplně propocený tlouštík a upřeně sledoval horní patro správní budovy GIMC. „Už to vypuklo,“ spokojeně si otřel tvář.

„Jestli ten dědek ani tentokrát nezhebne, pak ho,přisámbůh, voddělám těmahle rukama a sám,“ zachrčel Erik,kterému se pot řinul z čela a pálil ho v očích čím dál nesnesitelněji.

v

Jack se pachtil s porouchanou klimatizací, a když narazil na krytku baterie, polekaně ucukl. Něco nebylo v pořádku. Znovu opatrně prohmatal nepatrný plíšek. Ano. Oběmatky v rozích chyběly. Přitom si byl jist, že ještě včera byly na svém místě. Někdo s tím přístrojem manipuloval.

„Wando,“ napřímil se a protáhl si záda, „někdo tu včera odpoledne byl?“

Wanda se usmála. „Tady je pořád někdo.“

„Promiň, vím,“ usmál se Jack, „ale mám na mysli někoho, kdo se mi hrabal v Juliáně.“

„K té bych nikoho nepustila!“ řekla rezolutně Wanda, „vím přece, co pro tebe znamená.“

„Někdo v ní byl,“ kroutil hlavou Jack.

Wanda neodpověděla a zvědavě mu nakukovala přesrameno. Dobře věděla, co klimatizace, něžně označovaná jako Juliána, pro Jacka znamená.

Jack znal v Juliáně každý šroubek, každý záhyb, znal její vrtochy i přednosti, a hlavně, vděčil jí za mnohé.

Před třiceti lety, zrovna začínala světová válka, odhalil na dole dva zlodějíčky zlata. Nebyli to žádní machři,vynášeli zlatý prach ve skrýši, kterou si vydlabali v podrážkách bot. Na šatně pak bleskově přesypali prach do zdvojeného pásku u kalhot. Hloupé a naivní. Jack je odhalil za tři dny odokamžiku, kdy obdržel příkaz vedoucího směny nalézt únik zlata, který podle výpočtu analytika v posledním roce stoupl.Nebylo těžké spočítat, kolik zlata má být podle výtěžnosti horniny získáno, a porovnat skutečnost s vypočítaným předpokladem.

Jack získal finanční odměnu, ale také dva nesmiřitelnéneřátele. Jen co se dostali z vězení, jejich první starostí bylo dát Jackovi pořádnou nakládačku.

Tehdy bylo Jackovi čtyřicet, byl na vrcholu svýchfyzických i duševních sil a zbývalo deset let do chvíle, než sedostal do křížku s Wandinými únosci.

Oba zloději nespěchali. Vše si důkladně připravili auhodili v okamžiku, kdy byl Jack absolutně bezbranný.

Počkali si na něj v jeho bytě, a když byl ve vaně, prostě rozrazili dveře do koupelny, zapnuli do elektrické zásuvky fén na vlasy a pohrozili, že při sebemenším odporu fénskončí ve vodě a usmaží Jacka v elektrické koupeli.

Jackovi nezbylo než se podvolit. Nechal se svázat aodvléci do cizího bytu, kde byly pouze čtyři holé stěny,zamřížované okno a špinavá podlaha. V tom bytě dostával každou noc do těla. Zloději přišli vždy před půlnocí apořádně se s Jackem seprali. Jack se pral o holý život a každé ráno se probouzel s oteklými rty a bolavým tělem. Dům byl prázdný a kromě Jacka byli jeho obyvateli jen krysy apavouci.

Jack bojoval o život nejen při rvačkách, ale potřeboval také jíst a pít. Snědl desítky pavouků a much, taky párčerných housenek a brouků. Jednou, to měl štěstí, ulovil ikrysu a kromě kožichu ji celou spořádal.

Přesto by nepřežil, nebýt Juliány. Juliána bylaklimatizace, která, bůhví proč, v zamřížovaném a polorozbitém okně vždy dopoledne začala vrnět a automaticky se vypnulakolem osmé večer.

Jack nebyl technický typ, ale brzo pochopil, že Juliána je mu schopna zajistit nejen studený vzduch, ale především vodu. Dobývání kondenzační nádobky se tak pro nějstalo životní nutností. Těch několik málo kapekkondenzované vody nikdy nemohlo uhasit jeho žízeň, ale dokázalo ho udržet při životě. Naučil se Juliánu do posledního šroubku rozebrat a zase složit. A naučil se jí rozumět. A pochopil, že je jeho poslední šancí. Přepojil v ní elektrický obvod tak, aby z ní v nestřeženém okamžiku byla smrtelná zbraň. Dva dráty, plus a minus izolované v pryžovém obalu sobnaženými konci. Hned ten večer prvního násilníka paralyzoval pouhým dotekem obou drátů. Druhý zmizel dříve, než se k němu Jack přiblížil.

Tehdy po osvobození z té kobky bolesti si Jack odpřisáhl, že se o Juliánu postará, dokud bude živ. A poctivě to plnil až do této chvíle.

v

Pohledný mladý muž si četl v přízemí hotelu Art music noviny. Nervózně přitom co chvíli pozoroval hodiny. Už to přece musí být.

Kde jsou ti dva hlupáci?

Nevydržel dál u stolku s vychladlou kávou a šel předhotel. Netrpělivě vyhlížel béžovou dodávku, která mu mápřinést tu báječnou zprávu, že starý Jack Irving je mrtev a s ním i starý svět, tolik zastaralý a tolik nemoderní.

Pak se vrátil zpět ke svému stolku, nad kterým ještě odsilvestra zůstal transparent „Šťastný nový rok 1968!“

Zapálil si další doutník a objednal si dvojitou whisku. Ten starý Irving má deset životů. Ale tentokrát je plán dokonalý. Když ho nedostaly uvolněné čepy na řízení jeho mercedesu, když unikl „náhodné“ srážce dvou automobilů, určitěneunikne své Juliáně. Juliána odmění tu jeho stařeckou péči tím nejlepším, pošle ho na věčnost. Při tom pomyšlení se usmál. Zrada nepřichází v životě jen od nepřátel. Nejčastěji vyklíčí mezi přáteli, pomyslel si.

Erik se zaručil, že Juliána, jak s patosem Jack nazýval ten hrozný stroj na svém okně, je dokonalým popravčímnástrojem, že stačilo malinko upravit elektrické obvody, a až do té mašinky Jack strčí ruce, už je nikdy nevytáhne, neboťdostane pořádnou dávku elektrické energie.

Škoda. Tchán nebyl zlý člověk. V určitém smyslu slova byl hoden obdivu. Vytáhl zkrachovalou těžební společnost k prosperitě, ale zapomněl, že by měl jít do penze. A to byla jeho velká chyba. Philip Heller, nebude to hezčí jméno pod hlavičkou generálního ředitele, než to okoukané a omšelé Jack Irving?

Když neodešel sám, holt bude nucen odejít nedobrovolně a navždy. Takové řešení je elegantní a jednoduché. A kdyby to nebyl otec jeho manželky, bylo by ještě elegantnější. V tu chvíli mu kombinaci báječných snů a představ přetrhlpříchod dvou mužů.

„Eriku?“ obrátil se Philip k štíhlejšímu z příchozí dvojice.

Erik zavrtěl hlavou. „Nevím, jak je to možný, ale vonještě pořád v klídku dejchá.“

„Kruci!“ zařval Philip, „vy neschopní bastardi.“ Pěstdoadla v prudkém pohybu na stůl a káva se rozstříkla i na bílý Philipův oblek značky Jarni Foks. „Plán číslo dvě,bleskem.“

Mladá servírka polekaně přiběhla, ale ani se na ninepodíval, hodil velkou bankovku štítivě na pobryndaný stůl avyběhl ven.

v

Warren Smith postával přede dveřmi Jackovy kanceláře a byl trochu překvapen. Sekretářka jej šla ohlásit už téměř před čtvrthodinou, ale stále se nevracela.

Aby se nenudil, krátil si čas prohlížením kanceláře. Wanda Ashtonová byla zjevně pořádkumilovná dáma. Knihy,předisy, šanony, stohy papírů, to vše bylo úhledně a přehledně srovnáno v policích a na stole. Stěny nebyly přeplácányobrázky, ale nad stolem visela velká olejomalba sympatického opáleného muže s lišáckým výrazem ve tváři. Zpolavypitá láhev minerálky lehce pobublávala a unikající bublinky byly tím jediným, co narušovalo strnulou nehybnost všeho kolem.

„Promiňte,“ objevila se konečně ve dveřích Wanda, „ale měli jsme malý technický problém. Můžete dál.“ Warren se usmál, pokývl hlavou a vešel do kanceláře. Ve dveřích se ovšem zarazil, neboť jediné, co v pracovně generálníhoředitele uviděl, byl přepychově zařízený interiér. Už se chtěl obrátit k odchodu, když od rohové skříně vyšel muž,natahující si na holé tělo košili.

„Vítám vás,“ napřáhl pravici, ještě mokrou poté, co z ní smyl špínu pocházející ze starého klimatizačníhopřístroje.

„Klekla mi klimatizace,“ usmál se Jack, „ale lepší plus čtyřicet než minus čtyřicet, že?“

Warren si až teď uvědomil, že v kanceláři jenesnesitelné vedro.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se Jack a ukázal rukou na sedačku, kam se po chvíli oba muži pohodlně uvelebili.

Warren horečně přemýšlel. Nebylo pochyb, tentoprošedivělý muž nebyl nikým jiným než mužem z obrazu, kterývisel na stěně u sekretářky. Jistě, byl teď mnohem starší, ale stále měl pevný stisk ruky a šibalské světýlko v očích.

„Rád bych se vám představil,“ začal Warren, ale Jack ho hned rukou umlčel a natáhl se po papíru, který ležel na stole.

Warren překvapeně zmlkl.

„Klid, chlapče,“ pokýval hlavou Jack, „tady mám o vás všechno černé na bílém. Absolvent univerzity, mladýspisovatel, zdá se, že nadějný, trochu větroplach a snílek, ale jinak seriózní mladý muž se solidní vyhlídkou prosadit se jako autor napínavých románů,“ pokračoval Jack, „mám tady toho o vás dvě stránky. Mám všechno číst?“

„Ne, ne, není třeba,“ usmál se Warren, „vy jste na měnasadil soukromé očko?“

„Tak nějak,“ zařehtal se hlučně Jack a ukázal prstem na dveře. „Tyhle údaje mi poskytla má asistentka. Ale kde je splašila, to vážně nevím.“

„Díky, že jste mě přijal,“ pronesl rychle Warren, aby sekonečně dostal ke slovu, „vím, že až k vám se dostanemálokdo.“

„To snad ne,“ opáčil Jack a zmáčkl knoflík zvonku.

Ještě ani nedozněl, a už se otevřely dveře a dovnitřnakoukla Wanda.

„Wando,“ zahřměl Jack, „prý se ke mně jen tak někdonedostane.“

„Ano, pane generální,“ připustila Wanda, „kdybych k vám měla pustit všechny, kteří o to usilují, musel by den mít ne dvacet čtyři, ale aspoň šedesát hodin. Jsem placená i za to, že vám návštěvy trochu protřídím.“

„Ale ano, ano. Díky.“ Jack pokýval na souhlas hlavou a otočil se znovu k Warrenovi.

„A co pro tebe mohu, chlapče, udělat, když už ses přes tu probírku dostal až ke mně?“

„Rád bych u vás nastoupil,“ řekl pomalu Warren.

„Ha, ha, ha,“ rozchechtal se Jack, „rozhodl ses místo tužky vzít do rukou pořádné kusy skály, co? Ha, ha, ha. Nebo chceš místo kancelářské krysy, které se mi tu množí, že nám užbarák nestačí? Proč jsi nešel rovnou na personální, tam by se ti mrkli na svaly, a pokud bys prošel, šup s tebou pod zem.“

„Ne, špatně jste mě pochopil,“ přerušil ho Warren, „jánechci pracovat...“

„Ha, ha,“ opět se rozesmál Jack, „chceš zaměstnat, alenechceš pracovat. Takových se k nám do firmy hlásí spousty, ale jsi první, který mi to takhle do očí řekl. A čekáš, že ti za tu odvahu nabídnu práci, jo?“

„Ne, pane generální. Abyste rozuměl. Chystám knihu. Její děj chci umístit do prostředí zlatých dolů. Vždyť tam sedennodenně odehrává řada zajímavých zápletek a situací. Od roku 1886, kdy byla ve Witwatersrandu objevena největší naleziště zlata na světě, přitáhlo zlato do jižní Afriky nejen nové osadníky, ale i řadu lidí, kteří spojili svůj život stímto drahým kovem. A něco z toho života dávných zlatokopů pořád přežívá. Touha po bohatství, pohrdání zákonem,přeceňování vlastních sil, neochvějná víra ve štěstí. Ale abych o tom prostředí, které mě zajímá, mohl psát, musím se s ním seznámit. Proto jsem vás přišel požádat, zda bych mohlměsíc, dva, strávit ve vašich dolech.“

Jack se zamyslel, nalil si do sklenky minerálku a pomalu polkl dva doušky.

„Na rovinu, pane Smith, jistě vaše kniha bude úspěšná a napínavá, ale prostředí dolů je příliš nebezpečné anevyzpytatelné, abyste se v něm pohyboval jako libero přifotbale. Jestli vám to udělá radost, uvolním na den, dva, některého z předáků, který vás dolem provede a odpoví vám naotázky. Víc pro vás udělat nemohu. Věřte. Ve vašem i v mémzájmu.“

Warren chtěl oponovat, ale zazvonil telefon.

„Co se stalo, Philipe?“ pronesl Jack do sluchátka avzápětí se zakabonil.

„Dobrá, hned přijedu,“ položil rychle sluchátko, a aniž si ještě Warrena všiml, vyběhl z kanceláře.

Warren vstal a přešel do místnosti sekretářky. Wanda se na něj omluvně podívala, roztáhla ústa do zdvořilého úsměvu a povzbudivě na mladíka mrkla.

„Už to, že si na vás udělal čas, byl malý zázrak. Aby všechno stíhal, mohou k němu jen lidé z firmy a z oboru. Jen opravdu výjimečně si najde chvilku na někoho zvenčí.“

Zatímco Wanda mluvila, Warren si ji se zájmemprohlížel. Bílé souměrné zuby jako perličky, růžový jazyk adocela smyslné rty. Pravidelný obličej s malými rýhami kolem úst, které dávaly tváři trochu uličnický výraz. Nad tím vším kštice černých vlasů, hustých a lesklých jako hříva. Jen něco v té tváři nehrálo. Vzápětí mu svitlo, co. Wanda měla modré oči. Warren si hned uvědomil, že ještě nikdy nevidělčernovlásku s modrýma očima. Když se do těch očí zadíval,lehce ho v podbřišku zamrazilo. Tahle žena, ač starší než on, jej okouzlila. Přistihl se, že vůbec neposlouchá, co mu právě povídá, ale představuje si ji ve svém objetí.

„Tak co?“ zvýšila hlas Wanda.

„Jako co?“ snažil se zorientovat Warren, který jen snámahou zaplašil lákavou představu.

„Na kdy vám mám pozvat toho předáka?“

Jak o tom ví, že chci do dolů, blesklo mu hlavou.

„Vy jste nás poslouchala?“ zeptal se a hned té hloupéotázky litoval.

„Ano,“ ukázala mu v úsměvu opět své krásné zoubky,„celou dobu jsem byla nalepená na klíčové dírce.“

Warren na ni zíral a udivený výraz mu zůstal až do chvíle, než se znovu rozesmála.

„Pan generální, když to uzná za vhodné, přepne tenhleodoslech,“ ukázala na malý reproduktor na stole, „a jápořizuji z jednání zápis, aniž bych rušila svou přítomností.“

„Vy nemůžete rušit, jste velice milá a pohledná a...“

„Lichotky stranou,“ uchichtla se, „tak na kdy tohopředáka?“

„Předák mi nestačí, já musím prostředí dostat pod kůži,“ pokrčil rameny Warren, „nicméně, bylo mi opravdupotěšením vás poznat. A pana generálního samozřejmě také.“

Podal jí ruku a současně položil na stůl navštívenku.

„Třeba někdy nashle,“ stiskla mu ruku.

v

Zatraceně, tak už je to asi tady, pomyslel si Jack aseběhl ze schodů. Warrena Smithe nechal Wandě, však ona už si poradí.

V duchu počítal patra, po zdolání deseti si přivolal výtah. Deset pater pro rozproudění krve a protažení svalů stačí.

Když se s ním výtah propadal směrem k přízemí, rychle si učesal vlasy a přitáhl vázanku.

Před správní budovou na něj čekal černý služebníMercedes. Jeho dlouholetý řidič Pete už na něj mával. Oba starší pánové si zběžně podali ruku a Jack řekl: „Domů a fofrem. Už to na ni přišlo.“

Pete otevřel zadní dvířka vozu a Jack se pohodlně usadil na zadním sedadle. V autě byla pekelná zima. Jack, kterývyrostl pod rozpáleným sluncem Jihoafrické republiky, nikdy nepřišel klimatizovaným autům na chuť.

„Ztlum to, Pete, prosím, nebo mi umrznou uši,“ požádal řidiče.

Pete, který už vyjížděl na hlavní silnici, mrkl do zpětného zrcátka, zakřenil se a odpověděl: „Tak si vem čepici, přece nenechám tu drahou klimatizaci zahálet.“

„Příště, Pete, příště. Koupím si kožich, sněhule aberanici.“ Jack mu položil ruku na rameno a dodal: „I tobě koupím kožich a čepici, ať nám to spolu ladí.“

Oba muži byli staří přátelé, dá se říci, že před sebouneměli tajnosti a vždy si vyšli vstříc, mohl-li jeden pomocidruhému.

v

Philip stál na návrší, které se táhlo od haldami zaneřáděného předměstí Johannesburgu až po Sandown, luxusní satelitní městečko postupně splývající s Johannesburgem vjednolitou masu cest, stavení, přepychových zahrad i nuzných chatrčí.

Philip držel levou rukou na očích dalekohled, v pravé ruce svíral vysílačku, která každých pět vteřin neznatelně pípla. Propátrával bedlivě okolí, pozornost však věnoval zejména výpadovce směrem k rezidenční čtvrti Sandownu. Kdyžuviděl černý mercedes, jak fičí vysokou rychlostí povýpadovce, ušklíbl se.

„Nashle, tati,“ zašeptal, „za chvíli už ti bude všechnojedno.“

Zmáčkl červené tlačítko na vysílačce a s potěšenímoznámil: „Tady orel, ptáček bude za chvíli v kleci.“

„Rozumím, jsem připraven,“ ozvala se odpověď.

„A jestli to tentokrát zase zkurvíš, utrhnu ti koule,“neodustil si Philip hrozbu.

Erik byl pod nátlakem spolehlivější, toho si byl Philipvědom. Až bude po akci, už si najde cestičku, jak se ho potichu zbavit.

v

Erik nastartoval mohutný tahač Fiat, plně naloženýdesítkami trámů určených pro výdřevu v dole. Z výfuku sevyvalil černý kouř a motor se hlučně rozběhl.

Tahač stál na jediném místě, kde klikatící se asfaltovou silnici směrem na Sandown protínala prašná cesta, bývalá spojnice mezi Johannesburgem a zlatými doly, dnes téměř nepoužívaná.

Na křižovatce byla výstražná tabule a velká značka STOP, neboť křižovatka se rozkládala hned za serpentinou a byla značně nepřehledná.

„Třicet vteřin,“ ozvalo se z vysílačky, kterou Erik držel v levé ruce.

„Rozumím,“ odpověděl. Vyšlápl spojku, zařadil jedničku a uchopil volant.

„Patnáct, čtrnáct, třináct,“ začalo odpočítávání vevysílačce a Erik uvedl tahač do pohybu.

Cítil podivné vzrušení té chvíle. Za pár okamžiků sestane boháčem, a to díky tak prosté věci. Prostě přehradí cestu, a až do něj stařík vlítne, pěkně ho zasype hromadou výdřevy.

Pak vyběhne z auta ven, skočí na připravenou motorku a zmizí. Následně shrábne prachy a začne nový život. Vždycky se chtěl podívat do Monaka. Tam odletí hnedtento týden, ubytuje se v nejlepším hotelu, sbalí nejhezčí kurvu a začne konečně žít.

v

Černý mercedes sjel z výpadovky a začal se prodírat serpentinami k Sandownu.

„Pamatuji si,“ říkal Pete, „jak malá Anna přišla na svět. A teď ti dá vnouče. Všechno hrozně rychle uteklo.“

„Jako mžik,“ přitakal Jack, „už máme většinu svýhoživota za sebou. Je třeba uvolnit místo mladším.“

„Taky to cítím,“ souhlasil Pete, „ještě než půjdu navěčnost, chtěl bych trochu cestovat.“

„Můžeš s náma,“ položil mu v obvyklém gestu Jack ruku na rameno, „rozhodl jsem se totiž, že si příští měsíc vezmu Wandu konečně za právoplatnou manželku. Čekal jsem jen na narození toho malýho. Wanda si ode mě zasloužítrochu něhy a poděkování za všechny ty roky, co pro měpracovala. Vezmu ji na svatební cestu do Evropy a Ameriky.“

„A komu předáš generálský flek?“ zeptal se Pete.

„To záleží na správní radě,“ pokrčil rameny Jack.

„Správní rada tančí podle tvý píšťaly,“ připomněl mu Pete.

„Myslím, že to bude Philip. Vím, že to bude Philip, jedostatečně dravý a prozíravý. Jen mu chybí trochaohleduplnosti a pokory. Ale to se srovná,“ řekl Jack.

„Nesedí mi,“ zakroutil Pete hlavou, „je v něm něcozkaženýho. A taky Anna s ním není úplně šťastná. Nechceš tovidět, ale je to tak. Věř mi.“

Jack si povzdychl. Ve zlomku vteřiny, ani povzdechnedozněl, uviděl tu hrůzu. Přímo před nimi stál přes cestunáklaďák plný dřeva.

Chtěl zařvat pozor, ale neměl už čas. Naštěstí nebylpřipoután, a tak udělal podvědomě to jediné, co mu mohlo zachránit život. Jako by se mu vrátily bleskové reakce z mládí, škubl za kliku a vrhl se otevřenými dveřmi ven z vozu. Vzápětí se ozvala obrovská rána, mercedes se zavrtal pod návěs achviličku potom se na černý vrak sesypala hromada dříví.

Jack se v kotrmelcích řítil ze stráně a skončil v keři, který alespoň trochu ztlumil náraz.

Když znehybněl, překvapeně si uvědomil dvě věci. Jednak že je potlučený a že asi nemá nic zlomeného, jednak žeještě uvidí své vnouče. Až za chvíli mu došlo, že v autě je Pete. Horečně se začal drápat ven z křoví, ale skoro se nemohlpohnout. Vtom se ozvala obrovská detonace a k oblozevyletěly kusy plechu, střepů a třísek.

Mercedes explodoval a za pár vteřin se na silnicirozpoutalo ohnivé peklo.

„Pete, ne, proboha, Pete,“ vzlykl Jack a ohromeně zíralnahoru na šlehající plameny.

V tu chvíli uslyšel kroky. Jen pár metrů od něj proběhl chlap, kousek po stezce dolů vytáhl z křoví motocykl,nastartoval a odjel.

„Bože, tohle nebyla náhoda,“ zašeptal Jack.

Nejasné podezření, že mu někdo usiluje o život, měl už pár týdnů. Všechny ty nebezpečné náhody, nehody z poslední doby mu najednou dávaly smysl. Někdo se ho chce zbavit.

Když si to uvědomil, začal lézt po kolenou pryč odtohoto strašného místa. Byl částečně v šoku, ale tolik chladného rozumu mu zůstalo, aby hledal záchranu v hustémkřovinatém porostu táhnoucím se od Johannesburgu k Sandownu.

v

Rezidence Philipa Hellera a jeho ženy Anny patřila knejkrásnějším a nejhonosnějším v Sandownu.

Philip ji pořídil za obrovskou sumu, nicméně byly topeníze Irvingů a papá rád sáhl hluboko do kapsy, jednalo-li se o jeho dceru Annu.

Přestože Anna vyrostla v rodině, kterou si její matkazaložila po rozvodu s Jackem, Anna nikdy neztratila k vlastnímu otci pevné pouto, víkendy s ním a jeho přítelkyní Wandou patřily v jejím životě k tomu nejlepšímu, co prožila.

Rezidence svítila do dálky nádherně jednolitou bělobou, byla obklopena parkem s upravenými trávníky a celou řadou vzácných dřevin a keřů.

Park obepínala jako prstenec kamenná stěna a jediným vjezdem do rezidence tak zůstávala vysoká bílá brána,vystavěná v kapském stylu, který byl typický proafroholandskou architekturu, obdivovanou pro svoji až kýčovitou impozantnost.

Anna stála u živého plotu táhnoucího se kolem maléhojezírka plného rozkvetlých leknínů. Pečlivě odstřihávala malé větvičky a házela je do košíku. Přestože byla na počátku devátého měsíce těhotenství, snažila se o pohyb a aktivitu. Možná i díky tomu si zachovala štíhlé tělo, z kterého se jako míč vypínalo tvrdé bříško.

Ačkoliv byla zpočátku tvrdě proti koupi této zbytečněnákladné rezidence, nakonec Philipovi ustoupila a dokonce se tu po pár měsících začala cítit velmi příjemně. Zeleňobkloující stavení jí poskytovala nejen pastvu pro oči, aleznamenala také vždy připravené útočiště, pokud se Philip vrátil domů opilý nebo jen ve špatné náladě.

Do Philipa se zamilovala na první pohled, byl to krásný muž a jí bylo hned jasné, že takto vypadá její vysněnýpartner pro život.

Nechodili spolu ani příliš dlouho, když jí Philip nabídlsňatek. S radostí přijala. Philip pocházel z chudé rodiny zKapského Města, uměl se však moderně oblékat a nedostatek vzdělání nahrazoval kultivovaným chováním a schopností bavit společnost. Díky tomu se stal vyhledávaným hostem banketů a recepcí, bohužel díky tomu se příliš spřátelil salkoholem.

K Anně se choval vždy slušně, jedinou výjimkou byly jeho návraty z večírků a hospod. Pokud měl vypito, stával seneříjemným a agresivním. Vše vyvrcholilo asi půl roku před tím, než Anna otěhotněla. Tehdy ji poprvé zbil. Přišel nadránem, hrubě ji vzbudil a zcela nesmyslně jí vynadal. Pak si odepnul pásek od kalhot a párkrát ji přetáhl přes záda ahýždě. Anna byla tak vyděšená, že když se s ním chvilku potéhle exekuci milovala, ani si nevšimla, jakou prožívá extázi, jak je oproti dřívějšímu milování najednou vzrušen.

Od té doby minimálně jednou týdně Philip svoji ženupotrestal koženým páskem, aby si s ní vzápětí užil báječný sex.

Anna tak postupně přestala milovat svého muže, alezačala mít ráda rezidenci, která jí byla zpočátku protivná. Teď se stavení a park staly jejím útočištěm i potěšením. Zejména když Philip nebyl doma, cítila se tu více než dobře.

Anna na chvíli přerušila stříhání a zaposlouchala se.Uslyšela dobře známý zvuk. Byl to nepochybně jaguár jejího muže. Jeho příjezd v tuto hodinu byl krajně neobvyklý,proto mu vykročila vstříc. Jaguár proletěl bránou jako splašený, a když Philip svou ženu uviděl, zamával na ni. Vzápětí u ní prudce zabrzdil a vystoupil z vozu.

„Anno,“ roztáhl ruce, „co proboha děláš venku?“

„Stříhala jsem plot,“ odpověděla a přemýšlela, co jej asi přivedlo takhle brzo domů.

Philip k Anně přistoupil a řekl: „Přivezl jsem dvě zprávy, jednu špatnou, jednu dobrou, pojď se na to posadit.“

Vzal Annu kolem pasu a odváděl ji pomalu k verandě. Když ucítil její pohybující se hýždě pod volnými šatičkami, neodolal a vsunul pod ně ruku.

„Neblázni,“ ohradila se Anna.

„Vždyť nás nikdo nevidí,“ řekl Philip a jeho prsty sezkušeně propracovaly až do míst, na které si jako manželvyhrazoval absolutní právo.

Anně to bylo více než nepříjemné, ale nechtěla Philipavydráždit odmítnutím. Když dosedla do křesla na verandě,docela si vydechla.

„Tak co máš za zprávy?“ zeptala se.

Philip se jí zadíval do očí a pak chladně, zcela bez emocí, pronesl: „Stala se dopravní nehoda, tvůj otec před párminutami havaroval...“

„Žije?“ vykřikla Anna.

„Ne,“ řekl Philip a Anna omdlela.

Philip ji vzal do náručí a odnesl na postel. Uvolnil jí šaty, lehl si vedle ní, a přestože byla stále mimo sebe, naklonil se k ní a zašeptal. „Ta dobrá zpráva je, že o firmu se postarám.“

Teprve potom přinesl vodu a začal Anně otírat vlhkoužínkou tvář a celé tělo.

Až mu porodí syna, stane se Philip zakladatelemdynastie, která si podmaní velkou část bohatství Jihoafrickéreubliky. O tom byl přesvědčen, protože první krok k tomuto cíli učinil sňatkem s Annou, druhý krok odstraněnímjejího otce.

v

Warren Smith sjel do přízemí správní budovy GIMC, kde se nacházelo personální oddělení.

Upravil si vázanku, zaklepal na dveře příjmu a vešel.

Za přepážkou seděla mladá dívenka a telefonovala. Mrkla na Warrena a klidně pokračovala v hovoru. Když si Warren vyslechl plky o včerejší módní přehlídce, o báječnýchtanečnících v Hula Hula baru, když přetrpěl výklad celého děje báječného filmu, který běžel předevčírem v televizi, drze prostrčil ruku okénkem a stlačil vidlici telefonu.

„To by stačilo,“ řekl a dívka na něj vytřeštila oči.

„Co si to dovolujete?“ zaječela.

Od vcelku pohledné dívky takovou reakci nečekal.

„Jdu od generálního a nemíním tu poslouchat vašeinfantilní tlachy,“ řekl úsečně.

Když dívka uslyšela slovo generální, její nepřátelskývýraz nejdříve ztuhl a pak se roztál do milého úsměvu.

„Jsem Warren Smith a mám okamžitě nastoupit dodoravní skupiny. Ihned,“ dodal a podíval se na hodinky, aby svým slovům dodal váhy.

„Počkejte,“ řekla slečna a vytočila číslo. Chvíli čekala na spojení a pak se zeptala: „Znáte nějakého panaWarrena Smithe?“

„Jistě, před chvílí od nás odešel,“ odpověděla Wanda Ashtonová.

Vyplňování papírů zabralo pár minut. Pak musel Warren jedno lejstro vzít a oběhnout doktory, z nichž mu každýprohlídl určitou část těla.

Nechápal sice, proč mu prohlížejí uši, oči, nos, zadek ipinďoura, ale tiše vše vydržel. Když se se všemi potřebnýmirazítky vracel na personální, vstupní hala už byla plná lidí.

„Už jsem tu byl, jen tam hodím tenhle papír,“ řekl a řítil se ke dveřím.

„Mladej,“ postavil se před něj vysoký černoch, „všichni už jsme tu byli.“

„Ale já opravdu hrozně spěchám,“ řekl Warren a rozhlédl se kolem. Byli tu samí černoši, a to bylo divné. V téhle zemi se rasy přísně separovaly.

„Všichni hrozně spěcháme,“ řekl černoch a ostatnízačali přikyvovat.

Pak zachrastilo ve vnitřním rozhlase, který byl rozveden v celé správní budově, a hluboký hlas pomalu a zřetelně četl zprávu správní rady, že dnešního dne, přesně v deset hodin dvacet minut, zahynul při dopravní nehodě generální ředitel Gold Internacional Mining Company pan Jack Irving. Smrt si na něj a jeho řidiče počkala na předměstí Johannesburgu a následný požár znemožnil jakýkoliv pokus o jejichzáchranu. Čest jejich památce.

Warren Smith se prudce otočil k obrovitému černochovi a vyhrkl: „To musí být přece blbost, vždyť v deset jsemseděl s generálním v jeho kanceláři.“

Černoši kolem vypukli v upřímný smích, někteří seplácali do stehen.

„Nesedáš tam u něj každý den, žvanile? Není tvůj kámoš?“

„Bože,“ řekl Warren, který vůbec neposlouchal narážky adeptů na práci v dolech. Jako ve snu zamířil ven apřivolal si výtah.

Zmáčkl tlačítko nejvyššího patra, a když nahoře vystoupil, rázem stál přímo uprostřed hloučku novinářů, který tuhlučel a pídil se po informacích.

Po chodbě tu pobíhali náměstci, ředitelé sekcí, všichni se tvářili nesmírně důležitě a zaneprázdněně, a když seobjevil jeden ze členů správní rady, vrhli se na něj novináři jako smečka vlků.

„S dovolením, s dovolením,“ probíjel se Warrenchaotickým davem.

Když se probil až před dveře generálního ředitele,ozbrojená ochranka jej hrubě zastavila.

„Jsem přítel paní Ashtonové,“ vyhrkl Warren, „i přítel pana Irvinga.“

Nebyla to až taková lež, neboť Jack Irving jej oslovoval mladý příteli, ale lež to byla.

Člen ochranky ustoupil a Warren vešel dovnitř.

V kanceláři Wandy Ashtonové nebyl nikdo, což jejpřekvapilo. Dveře do pracovny generálního ředitele bylypootevřené, Warren sebral veškerou odvahu a vešel.

Wanda seděla na pohovce, ramena se jí otřásala pláčem a Warren najednou nevěděl, zda má potichu vycouvat nebo něco říci. Nakonec nalil do skleničky trochu minerálky,která stála na stole, vzal Wandu za rameno a podal jí skleničku. Sedl si vedle ní a řekl banálně: „Je mi to hrozně líto.“

Wanda se napila, aniž by se podivila Warrenověpřítomnosti, a řekla: „Byl to nejlepší chlap na světě.“

„Jo,“ přitakal Warren, ačkoliv Jacka ještě včera vůbecneznal.

„Jenže mě tu nechal úplně samotnou,“ vzlykala Wanda, „a já mu toho tolik dlužím, tolik, a už mu nikdy neřeknu, jak strašně ho mám ráda, jak...,“ pláč jí opět úplně ochromil a Warren ji objal.

„No, no tak,“ konejšil ji. Přivinula se k němu a štkala mu na rameni.

Warren si uvědomil, že dnes dopoledne si přál tuto ženu držet v náručí. Ani v nejbujnější fantazii by si nedokázal představit, že se jeho přání tak rychle splní. Už vůbec by jejnenapadlo, že se mu Wanda ocitne v náručí v takto absurdní situaci.

Wanda nebyla k utišení, Warren ji hladil po vlasech ašeptal: „Pšš, pšš, pšš.“

A ještě jedna věc Warrena v tu chvíli napadla. Chtěl hledat námět pro svoji knihu dole v podzemí zlatého dolu a vůbec ho nenapadlo, že námět nalezne tady, přímo v srdcispolečnosti, která důl provozuje.

Sevřel Wandu ještě pevněji v náručí a řekl, teď už docela nahlas: „Musíte být silná, Jack byl tvrdý chlap a chtěl by vás vidět jako silnou ženskou, chápete?“

v

Správní rada GIMC zasedla ještě toho dne večer.

Ačkoli všichni novináři očekávali, že alespoň předjedná obsazení místa generálního ředitele, nestalo se tak. Řízením společnosti byl pověřen pan Walter, dosavadní prvnízástupce generálního ředitele.

Jelikož mu však táhlo na sedmdesát, nebyl žhavýmkandidátem na uvolněný post. Hned druhý den vyšla v tisku řada spekulací jak o smrti Jacka Irvinga, tak o možnýchnástupcích na jeho místo.

V hlavních denících také vyšel rozsáhlý článek Philipa Hellera, který ohodnotil schopnosti, píli a houževnatostsvého tchána.

Heller rovněž ujistil, že osobně dohlédne na to, aby byl viník nehody řádně potrestán. On sám, zeť a asistent pana generálního ředitele, prohlašuje, že jako jeho nejbližšípřítel, příbuzný a spolupracovník udělá všechno pro to, aby firma dál prosperovala minimálně tak jako doposud.Současně ubezpečil burzy, zejména tu johannesburskou, žefirma je v dobrých rukou, správní rada má věci pod kontrolou a není žádný důvod k tomu, aby se ceny akcií vydaly na novou úroveň. Závěrem Heller dodal, že on sám nynírozdělí své aktivity na dva úkoly. Udržet firmu a pomoci své ženě, která je těsně před porodem, s překlenutím těžkého období.

Hellerův článek byl napsán velmi jasně, stručně a seznalostí všech okolností, které mohly po smrti panagenerálního ředitele nastat.

Kdo Philipa dobře znal, musel hned vědět, že takovýčlánek by Philip za jediný den nestvořil.

Pravda je, že Philip na něm pracoval asi půl roku a právě díky tomu množství času na přípravu jej dovedl téměř kdokonalosti.

Však také cena akcií GIMC klesla o necelých dvacetcentů, a to ještě především proto, že akcií se zbavil jeden zmístních boháčů, který se pokusil spekulací rozhoupat cenu.

Spekulace mu nevyšla a už večer se cena vrátila na svoji vyrovnanou úroveň z předchozích týdnů.

Philipu Hellerovi poděkoval sám šéf sekce kapitálových trhů na ministerstvu financí pan Roald Fidelman, a toprostřednictvím správní rady GIMC. Heller svojí bleskovoureakcí uklidnil akcionáře a přesvědčil řadu lidí, že je schopen převzít řízení firmy po svém tchánovi, kterému ostatně vposledním roce dělal jednoho z nejbližších asistentů.

v

Jack se cítil šíleně, poprvé od doby, kdy manuálněpracoval v dolech, ho bolelo celé tělo.

Seděl v křoví a snažil se utřídit si myšlenky. Jenže to nešlo. Byl ještě pořád tak trochu v šoku a z velké dálky pozoroval postavičky pobíhající kolem místa nehody.

Byli tam hasiči, policisté i záchranáři, Jack bohužel věděl, že řidiči už není pomoci. Obrovský žár z hořícíhonáklaďáku plného dřeva byl cítit až sem.

„Pete, Pete,“ vzdychl Jack, „Evropu a Ameriku už spolu neuvidíme.“

Jack nebyl věřící, ale přece jen se za přítele pokřižoval.

Jen nefňukat, poručil si. Hlavou mu vířily všelijakémyšlenky, stále nevěděl, kde začít. Napadlo ho to až při pohledu na doutnající zbytky v místě nehody. Byla to spíše hromada popela než nějaké zbytky, uvědomil si.

První poznatek zní: Všichni budou myslet, že jsem po smrti.

Druhý poznatek: Budou-li si všichni myslet, že jsem po smrti, pak se ten, kdo všechno zorganizoval, přestanekontrolovat. A já ho budu moci identifikovat.

Třetí poznatek: Wanda a Anna zprávu o jeho smrtinemusí unést. Syn Dominik se s tím srovná líp. O nikoho dalšího v této souvislosti strach mít nemusím.

Závěr? Musím se skrýt a začít pátrat na vlastní pěst.Nejenom abych zachránil sebe, ale především abych ochránil své blízké.

Jack se konečně vzpamatoval, jeho mozek začal opětpracovat naplno. Uvědomil si, že teď, když je zahnán dokouta, cítí v sobě opět tu sílu, kterou poznal v mládí. Ano. Lidé si pošetile myslí, že k tomu, aby člověk podal mimořádný výkon, se musí dobře najíst, pořádně vyspat, být hýčkán a oprašován. Blbost. Člověk je schopen největších výkonů tehdy, když je v úzkých.

Jack teď byl v úzkých a navíc byl sám. Žádný tým, žádné porady, žádné kompromisy.

Už skoro zapomněl na ten pocit, kdy rozhodnutí, jeho vlastní rozhodnutí, záleží čistě a jedině na něm bez ohledu na to, co k tomu bude mít správní rada, poradní sbor, banka, odbory či ministerský dohled.

Jack se upravil a pomalu odcházel. Zdalipak Anna užporodila, blesklo mu hlavou.

v

Modrá fordka tiše proplula bránou do rezidenceHellerových. Zvolna se sunula mezi trávníky a okrasnýmidřevinami po cestě vysypané bílou kamennou drtí.

Bylo přesně dva dny po nehodě a schylovalo se kvečeru. Philip vyšel ze dveří a počkal, až vůz zaparkuje předverandou.

Ve voze seděl policista v uniformě a vedle něj postaršícivilista. Civilista počkal, až jeho uniformovaný řidič vypne motor, pak se zvolna vysoukal ven.

„Dobrý den, pane Hellere,“ pozdravil a potřásl Philipovi rukou, „přijměte, prosím, moji co nejhlubší soustrast. Jack byl můj dlouholetý přítel a slibuji vám, že udělám všechno, abych odhalil příčiny jeho smrti.“

Philip potřásl hlavou a tiše řekl: „Ještě jsme se z tohonevzpamatovali. Bylo to tak nečekané a kruté. Mám teďpředevším strach o Annu.“

Oba muži vešli dovnitř do domu. Anna seděla v hlavním obývacím pokoji, měla kruhy pod očima a vypadala úplně apaticky.

„Upřímnou soustrast,“ řekl návštěvník, „je mi to moc líto.“

„Pane Crane, to je hrozné.“ Anna vstala, ignorovalapodanou ruku a vrhla se Craneovi kolem krku.

Tim Crane byl šéfem johannesburské kriminálky a byl to jeden z blízkých Jackových přátel.

„No tak, no, no,“ utěšoval Tim Annu, „jen se vyplačte. Ale myslete na to malé, které už se chystá na svět.“

Anna se Tima zoufale držela a nemohla se utišit. Philip k nim přistoupil a jemně je od sebe odtrhl. Pak Annuopatrně usadil zpátky do křesla.

„Co pro nás máte, inspektore?“ obrátil se k Timovi.

Tim Crane už nebyl dlouhá léta inspektorem, ale bylředitelem a řídil početnou skupinu detektivů a inspektorů johannesburské kriminálky. Jack mu však vytrvale říkalinspektore, a Philip proto použil toto oslovení také.

Timovi to nebylo milé, nicméně nehnul ani brvou aodpověděl: „Mám tu pár věcí k identifikaci, zvládnete to?“

„Jistě,“ řekl Philip.

„A vy, má milá?“ obrátil se k Anně.

Ta jen tiše přikývla.

Tim Crane otevřel kufřík a vytáhl kousky zpečenéhoplechu. Rozložil je po stole a zeptal se: „Poznáváte z toho něco?“

Philip se zvědavě začal prohrabávat předloženýmipředměty, ale nepoznal nic.

Anna si zakrývala oči rukama a nepřestávala usedavěplakat.

„Nic,“ řekl Philip, „vždyť jsou to úplné škvarky. Covlastně na místě nehody zůstalo?“

„Bohužel téměř nic,“ zakroutil hlavou Tim, „než namísto dorazili hasiči a záchranáři, obrovský žár všechno spálil. A než dorazila cisterna, nebylo už co hasit. Hrozné.“

„Tohle poznávám,“ řekla Anna a rozplakala se ještě víc, „tohle jsou kódové zámky tatínkova kufříku.“

Tim vzal oba spečené kusy oceli a vložil je do maléhosáčku.

„Ještě něco?“ zeptal se.

Anna ukázala na jeden předmět.

„Myslím,“ zarazila se, „že tohle by mohl být zbytek ztatínkovy hole.“

Tim vzal do ruky označený předmět a zabručel: „Taky mě to mohlo napadnout.“

Šlo o zbytek nerezového plechu, jež pokrýval ručku hole, kterou Jack nenosil kvůli zdraví, ale kvůli parádě.

„Taková hloupá náhoda, a stojí to život,“ ulevil si Philip, „copak ten blbec s tím náklaďákem byl slepý? Nebo seotcův řidič hnal jako blázen?“

„Asi kombinace obojího,“ odpověděl Tim.

„A čí byl vůbec ten náklaďák?“ zeptal se Philip.

„To je největší záhada,“ pokrčil rameny Tim, „byl tostarý vrak a podle čísla motoru byl už dávno vyřazen zdopravní evidence. Skoro to vypadá, že vjel do té cesty schválně.“

„Cože?“ vyhrkl Philip, „to nemyslíte vážně. Že by jakoněkdo tu bouračku udělal schválně? A proč? Co by kdo z toho mohl mít? Otec neměl nepřátele.“

„Policie musí zvážit všechno,“ odpověděl Tim.

„Máte na někoho podezření?“ zeptal se Philip opatrně.

„Podezřelí jsou úplně všichni, jsme teprve na začátkuvyšetřování, postupně budeme vyškrtávat ty, kteří majíneprůstřelné alibi. Zatím jsem vyškrtl ze seznamu podezřelých jen jedno jméno, u kterého jsem si stoprocentně jist, že v tom nemá prsty.“

„A kdo je ten šťastný?“ vyzvídal Philip.

„Já, já sám, ale šťastný z toho nejsem,“ řekl Tim Crane a začal se zvedat. „Mimochodem,“ dodal, „kde jste byl vy, pane Hellere, v ten nešťastný den kolem desáté?“

„Dovolte, snad si nemyslíte, že bych já, to je absurdní,“ ohradil se Philip.

„Policejní rutina,“ nedal se Tim, „kde jste byl?“

„Měl jsem obchodní jednání v hotelu Art music. Servírka si na mě určitě vzpomene. Nechal jsem jí zvlášť velkésproitné a taky jsem vylil na stůl kávu. Jsem nešika. A hleďte, teď vidím, že i nešikovnost může být někdy užitečná.“

„Díky,“ řekl Tim. Objal Annu a potřásl si rukou sPhiliem.

„Jakmile bude něco nového, hned se vám ozvu.“

Philip se díval za odjíždějící Fordkou a měl nepříjemný pocit.

Tenhle Tim Crane není žádný blbec. Naopak. I v pětašedesáti je šéfem kriminálky, protože mu to pálí víc než celýmu zdejšímu policejnímu sboru dohromady.

v

„Pojďte, Wando, pojďte,“ nabádal Warren SmithJackovu asistentku a usadil ji na zadní sedadlo taxíku. Dva dny se o ni staral jako o blízkou přítelkyni, ale Wanda stálenebyla schopna zvládnout situaci. Chvílemi se stávaladokonce hysterickou. Warrenovi nezbylo, než aby u ní přespával, hlídal ji jako děcko, které si může v nestřežené chvíliublížit. Wanda jeho přítomnost sotva vnímala. Nyní obazamířili ke správní budově GIMC. Když vystoupili před hlavním vchodem, Wanda dostala panický strach. Zase ta hysterie, povzdechl si Warren.

Vzal ji pod paží a napůl ji vedl, napůl vlekl dovnitř. Když vyjeli výtahem nahoru, musel ji násilím dostrkat dokanceláře. Sotva zapadli dovnitř, uvědomili si oba současně, že na ně hledí Jack svým šibalským pohledem. Warren očekával další hysterický záchvat, ale Wanda se překvapivě předobrazem Jacka uklidnila. Jako by se styděla za svojidosavadní slabost, upravila si sukni a halenku, rukou pročísla vlasy a posadila se na pohovku.

„Co teď budeme dělat?“ obrátila se na Warrena.

„Přemýšlet,“ odvětil, „ještěže zastupující generálníWalter měl tolik rozumu, že se nenacpal do Jackovykanceláře.“

„Och, Jacku,“ obrátila se Wanda k obrazu, „šíleně michybíš. Šíleně.“

Warren očekával výbuch pláče, ale ten nepřišel. Wanda v přítomnosti Jacka, byť jenom ztvárněného na obraze,získala zpátky sebekontrolu. „Kam se vlastně pan Irving tak hnal?“ zeptal se Warren, „ani mi nepodal ruku a zmizel.“

„Volal mu Philip, že Anna začíná rodit,“ řekla Wanda, „teď už je malé asi na světě. Máš vnouče,“ obrátila se k obrazu.

„Zjistím ti to přesně,“ dodala a vytočila číslo.

Dlouho vyzváněl táhlý tón v rezidenci Hellerových, než Anna zvedla telefon.

„Aničko,“ vydechla Wanda a nebyla schopna mluvit dál. Nevěděla co říct.

„Wando, to je hrůza,“ plakala Anna do telefonu, „proč zrovna on?“

Wanda se trochu vzpamatovala a řekla: „To je osud. Jedu za tebou, hned.“

„Ne, prosím, ne. Chci být sama. Přijeď zítra, už mi bude líp. Ano?“

„Jistě, Aničko, jistě. Úplně jsem zapomněla. Je to kluk, nebo holka?“

„Co?“ nerozuměla Anna.

„Přece to malý.“

„Já ještě, ještě nemám termín.“

„Já myslela, promiň, asi jsem se spletla. Je doma Philip?“

„Ne. Má dnes něco dlouho v práci. Říkal, že přijde pozdě.“

Philipa někdo zneužil, aby vylákal Jacka na tu cestu,naadlo Wandu a hned se s tím svěřila Warrenovi.

Warren si otevřel notes a cosi si pečlivě poznamenal.

v

Řeka Zambezi se líně převalovala mezi hustě porostlými břehy, neodbytné vedro vyhnalo všechno živé do stínu a svět nepřipomínal místo k životu.

Kraal, který se rozkládal na úpatí nevysokého kopce, byl tvořen chýšemi pokrytými doškovými střechami. Kolem kraalu se rozkládalo pár nuzných polí s prosem, které už ztratilo zelenou barvu a začínalo žloutnout.

Jack zapřemýšlel, kdy byl v tomto kraalu naposled. Bylo to nějakých dvacet pětadvacet let.

Terénní toyota jej vysadila asi pět kilometrů západně, Jack řidiči poděkoval za svezení a něco přes dvě hodiny kráčel kdysi tak známou krajinou ke kraalu, kde očekával srdečné přijetí. Měl za sebou únavnou cestu na sever, ale až na překročení řeky Limpopo neměl žádných zásadních problémů. Teď tedy přicházel konec jeho úmornéhotrmácení.

Byl už téměř u první chýše, když vyběhl malý hošík apřekvapeně se před Jackem zastavil. Pak se bleskově otočil a zmizel.

Než se Jack nadál, byl obklopen hordou černých dětí.Ukázal jim prázdné ruce a neomylně zamířil k jedné z největších chýší v kraalu.

Sklonil hlavu a vklouzl dovnitř.

„Vidím tě,“ ozvalo se z přítmí a Jack chvilku mžoural, než uviděl sedící postavu.

„Nkosi Nkulu!“ vykřikl radostně Jack, „ty žiješ!“

„Už se chystám na cestu ke svým otcům,“ řekl Nkosi Nkulu.

„Budeš muset ještě chvíli počkat,“ sehnul se k němu Jack a srdečně ho objal.

Nkosi Nkulu mu nabídl čirokové pivo a poprvé se naJacka pátravě zadíval.

„Ztloustl jsi a zlenivěl. Už bys neulovil oštěpem lva, lev by ulovil tebe.“

Jack se rozesmál. „Taky nevypadáš na to, že bys ještězvládl dlouhé noční pochody.“

Nkosi Nkulu se usmál: „Už mě čeká jen jeden dlouhýpochod. K mým předkům.“

„Nkosi Nkulu, přišel jsem ti říct, že v tomhle se mýlíš. Cestu za předky musíš odložit. Mám pro tebe úkol!“ řekl vážně Jack.

„Hned mě napadlo, žes nepřišel jen na čirokové pivo,“odověděl Nkosi Nkulu a oba staří muži si padli do náručípodruhé.

v


36

George Thurber byl natolik obézní, že jakýkoliv pohyb mu způsoboval velké obtíže. Nicméně, jako předsedasprávní rady GIMC plnil své povinnosti velmi svědomitě azodovědně.

„Pane Thurbere,“ podal mu Philip ruku, „dík, že jste sinašel chvilku.“

„Ale to je, pane Hellere, přece samozřejmé. Pokud jde o prospěch firmy, jsem vám plně k dispozici.“

Philip si ulehčeně oddechl. Když získá na svoji stranu Thurbera, s ostatními už to půjde líp. Ale pozor. Thurber vypadá neškodně, avšak je to všemi mastmi mazanýobchodník.

„Měli jsme s tátou takovou vizi,“ začal Philip, jenom co se posadili, „je to jednoduché a přitom geniální.“

„Myslíte vašeho otce?“ zeptal se Thurber.

„Jistě,“ odpověděl Philip, „tedy, přesněji, myslím otce své ženy, ale chápejte, byl pro mě víc než vlastní táta...“

„Dobrá, dobrá, pokračujte,“ odbyl ho Thurber.

„Prostě už pár měsíců jsme chystali s tátou velké změny. Tady mám všechno černé na bílém,“ Philip se sehnul azašmátral v objemném kufříku.

Vytáhl tlusté spisy svázané po stranách černýmišňůrkami. Rozvázal je, tvrdé desky odklopil a rozložil po stole hromádky plánů, výpočtů, kalkulací, potencionálníchburzovních operací, předpokládaných výkyvů světových cen, analýz konkurence, plán do roku 1980 a výhled do roku 2000 atd., atd.

Thurber zafuněl, postavil se a naklonil se nad stůl. Začal se tiše probírat vším, co mu Heller nabídl. Vnořil se dostudia a téměř třicet minut usilovně studoval a srovnávalpředkládané informace.

Heller ho s úsměvem pozoroval. Vychutnával si svůjtriumf a přes odpor, který v něm sádelnatý a zpocený Thurber vyvolával, cítil euforii z blízkého vítězství. Cítil opojnýpocit z toho, že věci a události se daly do pohybu a on je má plně pod kontrolou.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist