načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prokletí pastýřů z Rohu - Miloš Gerstner

Prokletí pastýřů z Rohu
-4%
sleva

Elektronická kniha: Prokletí pastýřů z Rohu
Autor:

Román známého krkonošského autora nám vypraví o zmizelém světě starých horalů, jejich tvrdém životě, lásce, chlapské hrdosti a cti. Vezmi, čtenáři, toto dílko jako ódu na ryzí ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: DAUPHIN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788072726837
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román známého krkonošského autora nám vypraví o zmizelém světě starých horalů, jejich tvrdém životě, lásce, chlapské hrdosti a cti. Vezmi, čtenáři, toto dílko jako ódu na ryzí český jazyk, na krásu proměn horské přírody, jakož i na práci lidí, kteří hory obývali a využívali k svému přežití a také jako výčitku těm, kteří je drancovali s vidinou lesku zlata, což v podstatě platí dodnes.

Související tituly dle názvu:
Prokletí pastýřů z Rohu Prokletí pastýřů z Rohu
Gerstner Miloš
Cena: 208 Kč
Postel v rohu zahrady Postel v rohu zahrady
Romanská Lydie
Cena: 88 Kč
Legenda na rohu Legenda na rohu

Cena: 279 Kč
Ostrovy pastýřů Ostrovy pastýřů
Rybář Petr
Cena: 166 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Prokletí pastýřů z Rohu



Dauphin 2015

Prokletí pastýřů

z Rohu román o horách a lidech Miloš Gerstner

© Miloš Gerstner, dědicové, 2015

© Dauphin, 2015

ISBN: 978-80-7272-682-0

ISBN: 978-80-7272-683-7 (pdf),

ISBN: 978-80-7272-684-4 (ePub)

Kniha vychází k 100. výročí narození autora I Blázen Filip se marně snažil přehlušit ječení vichru tóny své citery. Hlas ocelových strun se nesl jen k  temnému stropu a roztříštiv se ve spárách povalové krytiny, zanikl v skučivém nářku meluzíny. Šenkýř Kep založil ruce pod zduřelým krkem a opíraje se o ně, zahleděl se na skupinu otrhaných chlapů. Sedí tu nad poloprázdnými sklenicemi, beze slova dřepí od počátku bouře, jako by se báli protivit se svým hlasem dunění hromu. Jen hrdla se občas ozvou kolotavým zvukem, jak jsou právě zalévána červeným vínem. Musí se posilnit, rukám a  hrdlům dopřát chvíli odpočinku, neboť zítra vyplují těžké vory po Bystřině a  na nich se čtyři ošlehaní chlapi budou rouhat divoké síle toku. Budou překřikovat barbarský chvalozpěv, jímž se Bystřina modlí k Duchu Hor.

Vína v  kameninovém džbánu ubývá se světlem mračného podvečera. Rudé záblesky západu, podmalované stíny letících mračen stále slaběji barví stěny šenku, šedavýpřísvit vítězí nad světlem a  temné postavy vorařů, šenkýře i blázna Filipa se ztrácejí v prázdnotě noci. Jen zápachem sýra, vůní vína a  tóny Filipovy citery teď žije šenk horské hospody. Bouře přeskočila hradbu Hor. Jen chvílemi zabloudí modravé světlo na rovnoběžné linky strun.

Vítr se opřel do uvolněné okenice a  prudce ji přirazil k roubení, sklo zařinčelo. Třesk probudil dřímajícího šenkýře. Hmataje kolem sebe doplížil se ke kamnům a  namočil konec bukové louče v  květech řeřavého uhlí. Pak zatkl louč do svícnu a přistrčil pod ni vědro s vodou.

Světlo se rozběhlo po nízkém šenku a  uvázlo v  očích šenkýře, vorařů i blázna Filipa. Ten zanechal hrya promnul si zasmolenými prsty oční víčka, aby zjednalpaprskům více místa. Duch Hor mu dal do vínku sluch i hlas, jen na oči přizapomněl.

S  novým světlem přidal šenkýř do džbánu i  nového vína. Otlučené ruce se znovu chopily sklenek a beze slova díků, bez úlitby vděčnosti vyprázdnily obsah mezi rty. Neznají pokorných slov modliteb a  díků za plody země. Modlí se jen rouhavou silou svých paží. Přemáhají dravý živel a tvrdé prsty skal, sami v sobě chválí beze slovpravého Boha. Někdy i  daň krve mu zaplatí a  pach potu je pro ně vůní kadidla. Zjevenou pravdu neznají ze stránek Bible, ale z pěnivých vln a vírů točících se podél boků voru.

Tak nějak si to říká Prokop Rokol, nejstarší z vorařů, když několik žejdlíků vína mu vypustí proud myšlenek. Sedmatřicet let nosí boty voraře. Zná každou mělčinu, každé úskalí, které brání lidem v loupeži lesních pokladů. A  on, Prokop Rokol, pomáhá loupit zeleň strání, které mu daly dřevo na kolébku a mámě prkna na rakev. Musí to dělat, protože sudba osudu je těžší než srdce a vyvážila tak rameno vah jeho života.

Na zápraží hospody zaduněly těžké kročeje. Nápor větru pomohl příchozímu otevřít křídlo dveří a pokropil jeho široká ramena prškou drobného deště. Jakub z Rohu pověsil svůj klobouk na věšák z  jeleního shozu a  bez pozdravu se posadil ke stolu. Prsty projel hustou kštici plavých vlasů, z kapsy vyňal chléb a sýr, nedbaje pohledů chlapů u stolu pro voraře.

„Víno?“ zeptal se šenkýř a  nečekaje odpovědi, postavil před Jakuba džbán. Vše dělo se klidně, jakoby naučeně, neboť i tak tomu chtěla pověst Jakubova rodu. Sluší se přece na pastýře, aby jedl chléb a sýr a zapíjel trpkým vínem.

Mlčení se stalo těžkým a zabolelo blázna Filipa. Konečky prstů přejel struny a zahrál smutnou melodii, jakou pastýři v Horách troubívají nad mrtvým druhem.

„Přijď zahrát smutnou píseň na Roh. Splněn bude úkol člověka a je těžké v tichosti se odebrat na dalekou cestu.“

Blázen Filip se zašklebil, bílé zuby zasvítily ve věnci vousů. Dobrá bude píseň bláznova pro umírajícího. Filip by přišel i bez pozvání a neomylně. Snad citera a vítr, či kdo jiný, bláznu podají zprávu o příchodu smrti.

„Jan z Rohu umírá?“ poprvé teď promluvil Rokol.

„Umírá,“ přikývl Jakub. Krátce, ale přece znatelně přeběhl stín porozumění po Prokopově tváři.

„I on tedy zůstal kmenem s jedinou větví, jak žádápříkaz rodu.“

„Co tím chceš říci, Prokope?“ Jakubovy oči se zavěsily na Prokopova ústa háčky z otazníků.

„Kmen s jedinou větví,“ chechtá se Filip a jeho prsty se rozbíhají po strunách divokým kvapíkem.

Bláznův smích nakazil i vichřici a stěny šenku. Citera, Filip, vítr a sykot uhlíků v objetí chladné vody, to vše řve i šeptá slova výsměchu: „Kmen s jedinou větví!“

„Mlčíš!“ rozkřikl se Jakub a napřáhl se těžkýmdžbánkem na Filipa. Blázen se skrčil a  uchopiv citeru, zmizel ve tmě horské noci. Vítr se ztišil, mezerou mezi mraky zasvítil srpek měsíce. Jakub dojedl, dopil a z opaskuvyhodil na stůl měděný peníz. Pak opět bez pozdravu se měl k odchodu. „Pozdravuj tátu,“ zahučel Prokop a rychle se podíval jinam, aby si někdo nemyslel, že ztráta bývalého druha dojímá nitro tvrdého voraře.

Jakub jen přikývl a ztratil se v mlžení rodící se noci.

„Zkusí, než dojde na Roh,“ prohodil hostinský.

„Psota nezničí chlapy z  Rohu. Jen velká láska může zničit dračí setbu.“

Hostinský udiveně pohlédl na Prokopa. Vždyť dnes nevypil mnoho, a  přece promluvil slovy kazatele. Kep nerozumí obrazu zastřenému mlhou soupeřské nenávisti. Pravda, povybledla již, srazila se v  kapičky trpké rezignace, ale přece jen zastírá prostor mezi ProkopemRokolem a Janem, pastýřem z Rohu. A Prokop dopil svousklenici a mlčky zavzpomínal.

Nebylo kdysi na Horách lepších přátel. Oni první se odvážili výstupu na Šerou horu. Její temeno prý dosud neznesvětil dotek lidské nohy. Oni sami dva se postavili proti tlupě lupičů ve Svatém Petru. Tenkrát rána těžkým sochorem do čela zbavila Prokopa vědomí a  Jan z  Rohu

9

jej nesl na bedrech nad údolí k moudré kořenářce. Však

dosud brázdí modrá rýha Prokopovo čelo, nesmaza

telné svědectví starého přátelství. A  když vyhořel seník

na Rohu, pět neděl, den co den pomáhal Prokop Janovi

donášet těžké krosny sena ze stohů nad Rohem. Doby

tek zachránili, ale sami se změnili v  šlachovité chlapy.

A pak udeřil blesk, který rozbil jejich přátelství. Kdyžroz

tály sněhy a dobytek se rozběhl po svazích, sešel Prokop

k  Bystřině, aby znovu vázal těžké vory. Nikdy neslyšelo

údolí tak silný zpěv jako toho jara. Modrooká Kateřina ze

salaše nad Bystřinou tajila dech, když se po vlnách hnal

skřípějící vor a na něm Prokop pěl vášnivou píseň lásky.

Jen ozvěna hromů se mohla vyrovnat síle Prokopova

hlasu, jen Duch Hor síle jeho svalů. Desítky vorů tenkrát

doplavila Prokopova četa do údolí. A přesto to slavné léto

ztěžklo zklamáním. Stádo otce plavovlasé Katy se tenkrát

páslo v  blízkosti pastvin Rohu. Katy sem běhala, aby se

očima napila lazurných dálek krajů pod Horami, aby se

napila širokosti obzoru, aby se přiblížila bělostnýmzávo

jům oblak. Ráda poslouchala nerytmické melodie zvonců

krav a koz a bylo jí nebesky krásně, když se Bystřinou řítil

hlomozící vor a na něm Prokop pěl sloky lásky. A pakpři

šel Jan z Rohu. Měl v náručí malého koloucha. Pohladila

hebkou srst srnčete, kterému nějaký pytlák zabil matku.

A pak se zachvěla, když se dotkla ramene pastýře z Rohu.

„Ty jsi Katy?“ zeptal se Jan a modří očí jí vlil do duše

jed neklidu.

Katy jen přikývla a  zmizela mezi klečí. Cesta vzhůru byla jí před chvílí odpočinkem, sestup do údolí poutí zatraceného poutníka. U  Bystřiny si chladila tvář a  pak poklekla a prosila, aby dal zaznít Prokopovu zpěvua doplnil oslavný hymnus řeky hřmotícím duněním vorů. Kéž by neslyšela slova znějící jako hlas stříbrného zvonu:

„Ty jsi Katy?“

Už v dětství si zamilovala dřevorytové obrázky pastýřů ze Starého zákona. Teď jeden z  nich oživl a  jmenoval se Jan. Daleko pod Horami tenkrát zazníval Prokopův zpěv.

Po bezesné noci opět stoupala do Hor vedena osudem. S  Janem se opět shledala, vždyť ani nemohlo být jinak. Než zazněly ocelové hroty Prokopových bot u salaše jejího otce, měla už společnou duši s Janem z Rohu.

Tenkrát smršť nenávisti zachvátila Prokopovy smysly. Ozbrojen sekerou se hnal jako vichřice k  Rohu, aby ztrestal svatokrádež na oltáři své lásky. Ne stezkou, ale přímo po skalní stěně se šplhal k Rohu. Ale Janův život nebyl ještě naplněn. Prokopovi se smekla ruka po hladkém kameni a on se třikrát překotil, než dopadl do větví kleče. Tam jej bezvědomého nalezl blázen Filip. Do zimy trvalo, než se odhrnula clona zastírající Prokopovo zdraví. Žebra srostla snadno, ale pravá noha zůstala kratší. Do smrti mu měla připomínat, že nebyl pomsty oprávněn.

Prokop Rokol se nestyděl za nestejně dlouhé kroky. Právě naopak na odiv vystavoval svou zdatnost, kdyžveslem nebo bidlem řídil vor. Po onom neštěstí na skalní stěně zvadl úponek pomsty, ale rozbit byl i pohár, z něhož pil s Janem slib bratrství. Nesmířil se s Janem ani tehdy, když zhasly zraky malé krásné Katy.

Temena hor byla zahalena podzimními mraky a stráně hořely starým zlatem v korunách buků, když Prokopstanul u  hrobu Katy. Svým životem vykoupila trvání rodu pastýřů z Rohu. Jen tři dny sál novorozený Jakubmateřské mléko. Čtvrtého dne osiřel a pak mu jen vichřicezpívaly ukolébavky.

Byl to tenkrát veliký pohřeb ve Svatém Petru. Přišly rodiny pastýřů a rubačů, hospodáři i čeleď. Přišel i vorař Prokop s  kyticí nejkrásnějších hořců. Truchlící manžel Jan z Rohu se i ve svém smutku usmál v naději, že se opět obnoví staré přátelství. Nabídl Prokopovi pravici, ale ten se otočil zády a  pitvornými skoky ubíhal zpátky k Bystřině. Krásné hořce zůstaly pohozeny na cestě, tam byly pošlapány nosiči rakve. II Jednadvacet let uplynulo. Z  malého Jakoubka vyrostl silný Jakub, budoucí dědic pastvin kolem Rohu.

Neměl už sourozence. Otec Jan nehledal ženu, která by mu nahradila matku. S  čeledí sekal tvrdou horskou trávu, seno ukládal v seníku Rohu, zakládal i vysoké stohy, v takových zůstávala píce zdravá i několik let, třídila prodával býčky a jalovice a hrnul do měšců nejen měďa stříbro, ale i  nejeden dukát. Mírně se ohnul, šedivěl věkem i starostmi a snad i vědomím křivdy na dávném příteli.

Syn Jakub rostl do výšky a mohutněl jako mladýmedvěd. Vše na statku řídil otec Jan, syn Jakub jen s  čeledí hlídal stáda a  povídal si se sluncem i  s  mraky, zažertoval s  dcerkami pastýřů a  s  ženičkami vorařů. Možná že by někdy zahřešil, ale věrný čeledín Petr ho hlídal dnem i nocí. Snad věřil v kletbu, která visí nad starým rodem, třeba i trochu žárlil, aby pro lásku k ženě neztratilJakubovu přízeň.

A  pak otec Jan onemocněl. Od zimy již leží na loži umírajících. Mráz mu v zimě spálil ledviny při čekání na lišku. Napuchly mu a zčernaly nohy, neznámo kudyodtékala síla a pak i rozum opustil čelo. Jen neseřazená slova vyráží z úst a oči obrací ve sloup.

Jakub se dnes vrací až z Anenského dolu od starékořenářky, aby vrátil otci život a  sílu. Chvílemi tiskne ruku na široký opasek z  kůže, aby se přesvědčil, má-li tam posud divotvornou směs. Žlutavá záře, nesměle tekoucí z okna Rokolovy chaty, posílila dlouhou cestou zemdlené tělo Jakubovo. Vykročil pevněji a tvrdě, až jiskry odlétly od ocelových hrotů bot. Dunivé zvuky větru, odírajícího se o  ostré hrany žulových balvanů, provázejí Jakuba na cestě k domovu. Nesmírná křídla letících mraků jechvílemi obestřela svou mlžnou perutí, chvílemi měsíc mu posvítil na úzkou stezku, vinoucí se nízkou klečí dohorské samoty. Byla noc, jakých je na Horách mnoho v roce, a  přece noc zvláštní, noc veliké sudby o  životě a  smrti. Nahoře ve srubu je muž, jemuž smrt podává nápojzapomenutí a smíru, a zde tělo jeho těla a duše odkojená jeho duší mu snad nese pozdrav života, slib nového strádání a boje.

Mnoho se nezmění, zemře-li Jan z  Rohu. Jakub sám bude vládcem nad horskou salaší a  černými slatinami i  pestrou pastvinou, jemu budou patřit červenavá stáda skotu, jeho jméno budou do světa vyzvánět kovové zvonce. Dobrým byl pastýřem Jan, dobrým bude i  Jakub, neboť nevzroste na skále semeno rostliny z bahna.

Jakub kráčí po cestě vzhůru. Černé obrysy rozlehlého stavení se brzy pozvedly k  tmavomodrému nebi, z kterého vítr odehnal mraky. Měsíc osvítil plochou střechu, nahlédl i  do hluboké rokle pod usedlostí, která zachránila otci Janovi před lety život, ohrožený sekerou zklamaného Prokopa. Veliká musela být nenávist předků pastýřů z Rohu k lidem, že až zde postavili rodový stan. Na kamennou výspu nad propastí z lesů museli dopravit klády, daleko od lidí chtěli mít své bytí, aby neposkvrnili své duše výkaly důší nečistých, jaké jen tam se rodí, kde vzdáleno je zelenavé nebe a kde horský vítr neměnívydýchaný vzduch. Nehřeší člověk, jsa obklopen krásou, jen v bahně, špíně a zápachu pronáší slova rouhání a rozsévá sémě zloby a  zla. Proto jiní byli pastýři z  Rohu než lidé v  údolích. Velcí, vážní a  neoblíbení mezi sedláky z  nížin a  horníky z  dolů, s  úctou však branými pastýři a dřevaři z lesů. Neznali soucitu, neznali ani pokoření prosby, za mouku platili sýrem a  kůžemi, neznali ani slov díků. Požehnaný byl život jejich, který byl životem prvních lidí.

Jakub se sehnul v nízkých dveřích a temnou síní vešel do světnice. Buková louč mu zamávala v ústrety řeřavým plaménkem, kamna naň dýchla vůní a teplem smrkových třísek. Kostnatá postava se vynořila z  tmavého koutu za pecí.

„Neseš?“

To Petr, vdovec a  čeledín na Rohu, se s  nadějí otázal příchozího. Jakub kývl a  z  opasku vyňal sáček z  ovčího měchýře.

„Připrav mi hrnek vřící vody!“

Petr otevřel kovová vrátka pece. Ohnivé mušky rudých záblesků se roztančily po jeho ostře řezané tváři a skočily i na udusanou hlínu podlahy a okopaný trnožstarodávného stolu. Velká polena vlhkého dřeva zasyčela v rudé výhni, aby v umírání si naposled připomněla sladký zvuk, kterým jarní vítr budil v  jejich lýku touhu růst a  plodit. Jakub si zatím odložil klobouk i  těžký soukenný plášť a sklonil se nad hrubým ložem. Jan z Rohu spals otevřenými zraky. Šedé shluky nevyjasněných představ se honily v jeho vysoké lebi, těžká krev neměla síly je osvítit a dáti jim pevnější tvar. Snad usmívala se na něho plavovlasá Katy, již pochoval před lety v rovu ve Svatém Petru. Snad je to jen bílý sloup par, zvedající se v stříbrné noci zeslatin, snad je to obraz laviny, která přervala před lety pásku, poutající k životu jeho tátu. Nevidí Jan a nemyslí, cítí jen strašlivou prázdnotu a  strach před neznámem. Ani hlas Jakubův nedoléhá k branám jeho nitra, když vyřizuje mu pozdrav Prokopův. Jen ruka se pohybuje pulzovně, jako by mačkala struky krav. Když duše se propadá, tělo se ještě modlí prací, kterou konalo nejčastěji. Jakub vhodil hrst lístků do vařící vody a osladil černým medem lesních včel. Pak po chvíli teplý nápoj po kapkách vpouštěl do sevřených úst umírajícího. Na slemeni příkrého hřbetu je nyní život jeho otce. Buď skulí se do údolí smrti, nebo v  důl života. Plní Jakub svou synovskou povinnost, více činit neumí. Bůh požehnej dílu Jana z Rohu, bude-li opět živ, buď milostiv jeho duši, jestliže zemře.

Petr vyměnil louč v  kleštích stojanu a  na stůl položil chléb a uzený hovězí jazyk.

„Pojď jíst, Jakube! Dlouhá ještě bude noc a zítra bude potřeba síly nám oběma, ať již k plesání, či k smutku!“

Těžko polyká Jakub, ale jí přece, neboť slova Petrova jsou závazná a  posvěcená zkušeností. Náhle sebou nemocný na lůžku pohnul. Jiskra účastenství se objevila v jeho zřítelnicích, zhluboka zvedla se široká hruď a tichý, dlouhý sten vylétl z úst jako holubice na svobodu puštěná. Jakub zanechal jídla a sklonil se k otcovi. Bylinný odvar podráždil znavené srdce k  novému tepu, krev znovu se pohnula v  žilách. Jeho dech zasípal, prohloubil se, víčka se zavřela a Jan usnul.

„Bude spát,“ zašeptal Petr a s posvátnou bázní se kradl od lože Janova.

„Dočká-li rána, probudí se posílen. Přeludy mu jen braly sílu, spánek ho zotaví,“ doufal Jakub, který ulehl na lavici u kamen a přikryl se pláštěm. V noci se budil, ale otec spal, až k ránu zase začal blouznit.

Jakub už na nic nečekal. Míně předal starost o otce, Petrovi stáj a  vydal se na cestu až do Tmavého Dolu. Všechny věhlasné vědmy mu daly rady, ale Jan z  Rohu umíral. Snad tedy pomůže věhlasný doktor Reif. Je to podivín, pacienta nemusí vidět, stačí mu jen troška jeho moče. Jakub jde přes dva horské hřbety, pak se před ním otevře městečko Tmavý Důl. Náměstíčko mápůdorys dlaně, domy na ně už házejí předvečerní stín.U kostela je nízký dům, v  něm hledají záchranu tátové dětí i synové dědů, tam pracuje doktor Reif. I na Jakubapřišla po dlouhém čekání řada. Podivný doktor. Má vlasy dlouhé jako žena, panenky očí se ztrácejí za širokými obroučkami brýlí. Jakub chce povídat o  nemoci svého otce Jana, ale doktor jen kývavým pohybem dlaně si vyžaduje klid. Odlévá narudlou tekutinu do zkumavky, třepe jí, přivádí do varu nad kahancem. Pak teprve se s účastí podívá na Jakuba.

„Tvůj táta je na hranici života a smrti. K té má blíže. Jeho slova nejsou seřazena do srozumitelných sdělení. Snad se srovnají do posledních přání, když mu podáš tento lék.“ Odlévá do úzké lahvičky tekutinu, která na chvíli vrátí otci sílu srozumitelně sdělovat myšlenky. O délce té chvíle nemluvil, jen naznačil, že nebude dlouhá. Stříbrný tolar odmítl.

„Má služba má cenu deseti měďáků. Ten tolar můžeš dát Bohu.“ Jakub doktoru poděkoval tak, jak v  dětství děkovával Mikuláši. Odpočítal mince, hlas i ruka se mu třásly. Doktor podivín jen dlaní naznačil, aby uvolnil místo dalšímu, a  Jakub, až dosud zvyklý na sílu jména svého otce, odešel. Tolar vložil do pokladničky v  kostele a  vykročil k  domovu. Poprvé ve svém životě poznal člověka, který odmítl křížem označený peníz.

Noc už pokročila, než se sehnul na prahu domova. Kamna zářila ohněm bukových polen, pozdravil ho i pach zrajícího sýra. To byl domov. V  něm je i  jeho otec. Patří k domovu jako sůl ke chlebu. Zachrání ho čarovnýlektvar? Snad lékař pomůže víc než koření.

„Teď tvůj otec už nemluví ani hádankami. Jen na suk v povalu hledí. Snad už tam vidí Boha.“

A pak se dělo něco jako ve snu. Po prvním doušku se nemocný otřásl a  jeho zraky se snížily od stropu k  ruce, která podávala lék. Po druhém doušku se hluboce nadechl, a když spolkl zbytek léku, najednou promluvil. Jeho slova byla seřazena a byla určena Jakubovi. Pastýř Petr se stal přísežným svědkem odkazu.

„Blahořečím vědě, která otevřela mou mysl v  sebe se zavírající.“ Jakub si vetkává do paměti slova otcova, budou pečetí na dědictví starého statku a jeho rodových zvyků. Jan mluví přerývaně, ale i  staří kazatelé prokládají svá slova pauzami:

„Mocný byl po staletí rod pastýřů z  Rohu. Krev jeho mužů byla horká. Čistá a panenská byla lůna žen,z kterých se rodili synové. Dnes bude uzavřen poslední článek na řetězci mého života. Ty se dnes připojíš k tomu článku svým dechem a snažením a dílo tvé musí být hodno rodu Ducha Hor.“

Kdyby smrt netiskla otcovu dáseň svou pěstí, Jakub by se smál. Nevěřil v báji o Duchu Hor, prapředku rodupastýřů z Rohu.

Otec Jan se očima opět vrací k  povalovému stropu, hledá suk, kterého by se zachytil.

„Střez se ve dvé přetrhnout článek na řetězu rodu,rozlomit pečeť na staré smlouvě, neboť pak bude tvé plémě dračí a vůle Ducha Hor nebude dost silná, aby odvrátila bratrovražednou zbraň.“

Jan z  Rohu se odmlčel na věky. Zapálena byla svíce odkazu. Teď ji ponese Jakub po cestě stavěné předky.

Jako večerní soumrak padl na otcovu tvář stín smrti. Jen ruka ještě křečovitě svírá pelest postele, na níž byli počati, rodili se a mřeli pastýři z Rohu.

Pod okny se náhle rozehrály struny citery. To přišel splnit svůj příslib blázen Filip. Petr sejmul ze stěny starý pastýřský roh a  otevřel okno. Táhlá melodie trubky se vmísila do kolotavých tónů strun a nesla se k zasněženým štítům hor a  padala do údolí oznamujíc, že umírá Jan, pastýř z Rohu.

A ten, k jehož oslavě se rozhučely Hory písní smutku, se naposled usmál. Uvolnil ruku, kterou se držel pelesti postele. Není dobré se vzpírat smrti, když píseň umírajících staví most do neznáma. Šedý stín se mihl na nebi, zakryl i tvář měsíce, to asi Duch Hor si přišel pro svého pravnuka.

Poprvé v životě a naposled Jakub políbil otce a pak mu zatlačil oči.

20

III

Ten šedý stín na nebi, to nebyl Duch Hor. To jen cár mraku

proplul přes tváře měsíce. Mýlil se asi Jan z Rohu, lichá

byla jeho slova o potomcích Ducha Hor. Vždyť od té doby

se přelila přes Hory zima, a Hory nijak nezaplakaly nad

Janovou smrtí. Jako dříve se táhla oblaka po modré míse

nebes a  jaro se hlásilo písněmi pěvušek, ledovce se zří

tily lavinami, slunce nakouklo i do rokle na severní hraně

salaše. Ale i tady ustupuje ledovcový strážce před jásavou

bělostí sasanek a  vůní parnásií. Příslibem početí oblou

zená slepice tetřeva hlušce si upravuje hnízdo, v  modré

záplavě nebes se vznáší orel, ve skalách píseň lásky vrká

holub. Hory jsou usměvavé a přívětivé, neboť moc lásky je

nesmírná. Nemůže ji ohrozit ani smutek nad hrobempas

týře Jana. Proto nezahučely Hory bolestí a  na znamení

smutku se nezastavila voda v korytě Bystřiny. Ale co když

sám Duch Hor si nepřál, aby smrtí starého byly zastaveny

a zpožděny životy mladých? Jan z Rohu odpočívá nahřbi

tově ve Svatém Petru po boku Katy, Jakub je mladý.

Když byly otevřeny stáje a  dobytek vypuštěn na past

viny, Jakub sedává na skalách, očima bloudí po šachov

nicích polí, po bílých vesnicích a  červenavých střechách

měst, touží po seznámení na dotek paže. Hory jsou jako

býk. Často bouří a vzpínají se a nesou si úděl vášnivýchspo

jení. Nížiny se mu zdají pokorné a plodí jen po krátkých chvílích přemýšlení a propočtů. Hory byly Jakubovouvelkou láskou, ale toužil poznat i  nížinu. Snad podvědomě cítil, že je velký rozdíl mezi kypící vodou Hor a tokem řek v  nížinách, líných a  kalných. Jen poutník, který uvykl světlu i tmě, nepadne na svých cestách do propasti.

Mrazy znavenou větvičkou kleče zahrozil jarní vítr Jakubovi před očima. Desítkami ostrých jehliček chtělpřiomenout, že se nesluší pastýři z hor toužit po seznámení s nížinou. Větvička kleče je smlouvou mezi ním a Horami, které ho kojí mlékem a  štěstím samoty. Mísa dálav utonula v mlhách, z větvičky kleče opět vyrostly Hory. Slunce již bylo nevysoko nad obzorem, opět se masívy vrcholků ponoří do stoupající tmy z údolí. Vstal a zadul napastýřský roh. Ozvěna ze všech stran poděkovala za čin, kterým byl opět probuzen zvuk. A když utichla, z vedlejší stráně se ozvalo volání jiného rohu a zahalasil štěkot psů. Bdělý pastýř Petr odpověděl pokynu svého mladého velitele. Pak zazněly zvonce a  statné krávy a  jalůvky se objevily nad svahem. Jakub se beze slova připojil k  Petrovi, aby mu pomohl zahnat stádo do stájí na Rohu.

Obzor už zářil roztavenou mědí, když pastýři dohnali stádo k  domovu. Mína, málomluvná správkyně domácnosti, pozdravila kývnutím hlavy a  pokynula ke stolu, kam postavila mísu mléka, do něhož byl nadroben černý chléb. Petr se pokorně pokřižoval, než se chopil lžíce,pyšněji učinil znamení kříže Jakub. Pak zazvonil kovo kameninu mísy. Na Rohu není rozdílu mezi služebníkem a hospodářem, společná práce je pobratřila, společný úděl je spoutal přátelstvím.

Po večeři pomohli dobré Míně s  dojením. Míně už dobře neslouží kostnaté ruce, zkřivené prsty těžko mačkají nalité struky, ale ona věří, že v  celých Horách není lepšího dojiče nad ní. Ona rozumí řeči zvířat, umí jíi mluvit, málo však mluví řečí lidí. I nejdivočejší dojnici uklidní pohlazením slizkého chřípí, vrásčitou dlaní hladí zrozená telátka, chléb si sype červenou dobytčí solí. Muži stvrzují svá přátelství červeným vínem, Mína a skot ulizujíčervenou sůl.

Bílé praménky jak zázračné svazky paprsků prořezávají šero stájí a  vrní na lubových stěnách nádob. Snad celé koryto Bystřiny by se vyplnilo pěnivým mlékem, které bylo nadojeno ve stájích Rohu. Mlčky pracují Mína, Jakub a  Petr, přibývá bělosti, ubývá stínu dutiny v širokých vědérkách. Než z údolí dozněl křaplavý hlas zvonku, skončena byla práce obdobná výsledkům žní. Opatrně zanesli muži plné nádoby do kamenného sklepení, aby je odevzdali k  opatrování Míně. Nebude již jejich starostí posbírat smetanu na máslo a oddělit sýření na chutný sýr.

Jakub se prohnul v kříži, příliš mladý byl, aby velkou část dne strávil shrben u dobytčího břicha. Večer jižzahladil ohnivou záplavu nebe, jen úzká rudá stužka vroubila západní obzor a vrchol Šeré hory svítil ještě rudým jasem, neboť tvary nejvyšší nejdéle vzdorují tmám. Z  rokle pod Rohem opojně voněla kleč, jemně šelestil pramének,

23

stékající podle stájí k  Bystřině. Zlaté mince hvězd, kte

rým věčer utkal indigově sametový potah nebe, tříštily

svůj odraz v jeho neklidné hladině, pomalu se otáčející na

velké ruletě všehomíra. Sám stál Jakub uprostřed neko

nečné šedi horského večera nad černou roklí. Ztichly

nárazy zvuků a  zhasly světelné stupnice barev, srážející

člověka do všedních vrstev skomírajícího dne, spoutaná

síla odbojně zamávala křídly vznětů. Veliké touhy se rodí

v Jakubově srdci za tichých večerů, kdy velebnost Hor je

zastřena majestátem rodící se tmy, kdy vzduch je nasy

cen vonným dýmem velikého snění o kráse a sílea nezná

mých přeludech lásky. Veliká je hmota tvarující jeho tělo,

větší však míra tužeb, které čekají, aby zasvěceny byly

činem. I na temeno Šeré hory vylezl stín a sejmul z něho

růžový čepec večera. Veliká, černá a přísná stojí tu před

Jakubovými zraky jen její silueta, štíhlými boky seopíra

jíc o chladné závěsy nebes. Je něco tajemného, hrozivého,

a přece přitažlivého v její neposkvrněné pýše démonické

panny. Desítky pastevců a  dřevařů již přilákaly temné

vnady jejích roklí, ale ona je srazila ze svých boků jako

panna dotěrné ruce chlípných starců. Teprve Jan, otec

Jakubův, a Petr Rokol se stali jejími milenci a ozdobili své

širáky protěží z jejího věnce.

Tvrdá je práce horských osadníků, tvrdší však boj

o chlapskou čest. Muž z Rohu první stanul před čtvrtsto

letím na pohanské půdě, aby ji posvětil krůpějí potudobý

vání. Je proto povinností Jakubovou ujmouti se setby otce a skliditi plod slávy rodu pastýřů z Rohu. Šerá hora vypíná k němu svá ňadra, milenka nesmírná, chladivá v hořících plamenech slunce, vášní planoucí v studené záplavě tmy, neboť jen noc oplodňuje představy mužů z  Rohu, aby se vykonal čin.

„Zítra Jakub vystoupí na Šerou horu.“ To bylo té noci zapsáno tajemným písmem ve hvězdách. Osudová věštba přivádí k pohybu nejen nesmírné hvězdy, ale i malékrůěje rosy. To už nebude Jakub sám, ale bude to úlomek hvězdy, kdo se bude řídit příkazem Nekonečna.

Silný ovčácký pes se čenichem dotkl Jakubovy tváře. Když vyšel uprostřed noci měsíc, nalezl Jakuba i  jeho psa na proláklině skaliska nad roklí. Spali tak, jak spávali první pastýři a jejich psi, když se snesl chlad.Schouleni v  klubko, zahřívajíce se tělem a  dechem. Jakub se ve spánku usmíval. Snad jej chválil zesnulý otec za jeho rozhodnutí zdolat Šerou horu, snad jej i  varoval. Jenže jeho slova budou zapomenuta, až se zase vrátí ze spánku k plnému vědomí. IV Bylo to opět temeno Šeré hory, které se první zaskvělo odrazem hořící pochodně ranního slunce. Pomalu se vzmáhal velký nebeský oheň a do slojí zaháněl fialovépřízraky nočních stínů. Slemeno horského hřbetu svlékalo šedý plášť a zatřpytilo se střepinami rozbitého pásu duhy. Z  fialového podkladu vystoupily zelené plochy travin a  kleče, zvýrazněny byly skvrny barevných skalisek. Na dlaních balvanů rozlilo slunce krev svého zrození. Obloha se vyklenula modří, podepřenou zářící podezdívkouširokého obzoru. Rozhrnuly se i drapérie mlh nad nížinami, odhalily se i dálky.

Vláčným krokem horala se ubírá Jakub ke zkoušce dospělosti. Oči hoří dobyvatelským ohněm, duše se vzdouvá chlapskou pýchou, kroky odměřují vzdálenost cíle. Jakubovi se zdá, že Hory zpívají a smějí se v ranním probuzení a  on, muzikant velké kapely dne, doplní svou písní přestávku v historii hor a skal.

Cesta se ztrácí, pak od sedla vzhůru k  temeni hory může šplhat jen po kameni. Prodírá se nepoddajnými rameny kleče, prsty se zadírá do puklin ve skále, chvílemi se jen konečky prstů udržuje nad rozšklebenou tlamou rozsedlin.

Byl to divoký a  hrozný čas, když se rodila Šerá hora. Země byla ještě mladá a  plodné bylo její lůno, na svět přicházely hory a hřbety a řetězy skal a pyšná Matka Země plýtvala svou živelnou silou s  lehkostí plození. Temeno Šeré hory se vzneslo vysoko nad ostatní hřbety, ale pak ostrý nůž vod, ledů a větru vymodeloval na ní srázy a věže, spíše než Šerá by měla nést jméno Nepřátelská. Dnes tu opravdu stojí proti sobě hora a člověk, hmota a život. Jsou jako dva milenci, jejichž láska se oděla pláštěm nenávisti a vůlí zvítězit, pokořit, pak v křeči odevzdání dát zaznít slibu nové lásky. Ale nebude to už láska rovného s rovným. Vítěz bude v převaze.

„Šerá hora je má mocná sestra,“ bude si říkat Jakub, „ale já jsem mocnější.“

Už jako chlapec Jakub považoval Šerou za dobráckého dědu s bílou čepicí z mlhy. Dnes je hrozivá, střásá ze sebe svorové balvany a otvírá jícny strží, děsí a uráží.

Ale Jakub je z rodu pastýřů. Než slunce zahřálo plochy skal, pohltila hlubina pod Jakubem hladkou stěnu, první obranný val hory. Dospěl na pláň, na němž vonípryskyřice kleče, krůpěj rosy v  květu střevíčníku je jak kapka v  Popelčině pantoflíčku. Ale už tu je další hradba pevnosti. Žluté a  narůžovělé vrstvy žuly utvářené do pravidelných krychlí přilnuly k jeho hrudi. Píď za pídí se sune po příkré stěně, podvědomě zkouší pevnost výstupků a  vratkých kvádrů skály. Vidí jen pruh kamene podpírající temeno hory, tělo i vůle se změnily v napjatou strunu. Nemá ocelové skoby a pevná lana, má jen pyšnou vůli.

Konečně sevřel prsty hladký žulový trámec, zdolal poslední překážku. Mezi prvními otevřel bránu ke zlaté koruně vládkyně hor. Než se vystřídal stín s  jasem na západním svahu hory, ozdobil se vědomím moci. A právě v té chvíli naposledy možná vydechl sedlák v údolí,milenec objal milenku, na svět se proklovalo holoubátko, zmije porodila čilá háďátka. Mnoho příhod se stane v  jednom okamžiku. A se zmijí si prý poradí čáp nebo ježek.

Dálné nížiny si pokorně poklekly pod Jakubem, píseň pokory zahučely i  lesy v  údolích. Daleko za obzorem se hromadily pruhy mlh, číhající noc si připravuje modré sukno, aby jím potáhla města i  vesnice v  dolinách. Jako vládce stojí Jakub na hoře. Jen štíty Hor vzdorují.Zakrojily si kusy oblohy z  pecnu nebe a  přiblížily obzor, aby zmenšily Jakubovo léno. Možná že také trochu žárlí, snad se i bojí, aby jim měkké koberce lánů neodloudily tvora, který byl počat i odkojen na kostnatých loktech Hor. Na skalním výstupku je neuměle vyryta kresba pastýřského rohu a dřevařské sekery. Před šestatřiceti lety se takpodesal Jan z Rohu a jeho přítel Prokop Rokol. Hrotem piklu k nim Jakub připojil svůj znak a letopočet.

Slunce se níží k propadlu noci, hranice stínů seprodlužují, osud zde staví kulisy k veliké hře. Ve smlouvěo zdolání Šeré hory nebyla zaznamenána cesta zpět. Jakub ji oddaloval. Zpíval srdcem i ústy a rouhal se silou a pýchou. Paprsky zraků padly na zkomolené větve zaschlého porostu na dlani hory. Bůh sám ví, jak se ten keř dostal

28

až do nehostinných výšek. Většinu větví tu usmrtil mráz,

spočívají na zemité skále jako prsty lamače kamene.

Několik větví ještě žije, brání se smrti smolnými šištič

kami. Jakub nalámal suchých skolků, natrhal i  žiněné

trávy a na vrcholu hory zapálil hraničku. Bělavý sloupec

dýmu se prodral vzduchem, zavířil v  nárazu větru, roz

lil se do šířky, ale pak zmoudřel a pnul se výše, až nabyl

tvaru košatého stromu s  úzkým pněm. Dřevo řeřavělo,

tráva syčela kapičkami vody, kouř zavoněl smolou.

Cesta zpátky je zlá. Jen pozvolna se blíží hukot lesů

a šumění vod, jen pozvolna se ztrácí velebné mlčení výšek.

V údolí je již nalito stínů a obloha rudne. Jakub stojí nad

poslední stěnou Šeré hory. Štěrbina ve skále jakobynabí

zela pomocnou ruku, ale kámen je hladký a cit v prstech je

zanesen náplavou únavy. Snad ani hora se nevzdala touhy

pokořit troufalého svůdce a zrádně mu nabídla k podpoře

zvětralou skalní římsu. Ale pak zmírnila pádpřemetají

cího se těla korunou suché břízy a  zachytila pružinami

jeřábových letorostů. Jakub zasténal, potom hlas zmrtvěl,

ztichlo i zásnubní brkání páru jeřábků u suché břízy. Pak

už jen tiše zpívala kleč, obloha hýřila purpurem a  údolí

se počalo halit do večerních barev. To již Jakub neviděl.

Neslyšel ani vzdálený cinkot zvonců svého stáda, které

starý Petr s čeledí zaháněli do chlévů na Rohu.

29

V

Prokop Rokol s  druhy stavěli nový vor. Smrkovými hou

žvemi spojovali kmeny jedlí a smrků. Dnes skončí prácista

vitelů, zítra vyplují do bouřící Bystřiny. Rezavé paseky nad

řekou žalují a pláčou smolou pařezů. Mohutné kmeny jako

těla ještěrů se válejí v modravé vodě, rozbíjejí její hladinu

a hrají si s obrazy mraků uvězněnými v zrcadle vody.Skon

čena je první část jejich pouti, divoký let v pěnivé tříšti vod,

kdy tloukly se o balvany, tvrdými čely narážely na skalnatý

břeh, zahrazovaly řečiště a  pak uvolněny bidly vorařů se

opět valily vpřed. Nyní je voraři řadí a  spínají příčnými

břevny, berou jim volnost. Kolébají se na vlnách, okleštěné

trupy bez noh a  bez hlav, mrtvé a  přece žijící sobě i člo

věku, který je živ prací se sekerou a zvonivou pilou. Náruč

řeky je sladká. Zmírňuje bolest pádu a  slibuje dálky. Až

se voraři opřou bidly o břeh říčky, poplují po vodáchvíří

cích, říjících v  objetí skal, budou se valit vlhkým oparem

a  rozbitými pěnami. Loučení hřmotících dřev se zelení

horských lesů bude vášnivé a bolestné. Zato klidnáa maje

státní bude pouť po vodách nížin, kalných a šedivých,vrou

bených jen řasami vrb a  stíněných korunami olší. Těžké

vějíře z kmenů jedlí bez stenu projedou vesnicemi a městy

a budou plny pohrdání těmi, pro jejichž domov ztratily svůj

domov a krásu. Nesluší se, aby se v bolesti shrbil ten, kdo

znal modré výšky a živ byl kamenem.

Prokop Rokol miluje svou práci. Má rád řeku a široké rozmachy sekery ho odsekávají od starých bolestí. Bývaly časy, kdy chtěl vyměnit vorařské veslo za pastýřský roh. Ale po ztrátě plavovlasé Katy zanevřel na závěsy nebe nad Horami a  sklopil zrak k  zmítající se řece. A  hle, nalezl u ní uklidnění. Zvykl si na ni, jak si zvykne muž na ženu, kterou nemiluje, ale ctí v ní matku svých dětí. Naučil se rozuměti její písni, poznal každý záhyb koryta, hloubku klínu i kamenné lože zdobené deštníky lopuchůa krajkovinou kapradí. Píseň mladé řeky je opojná jako vůněženských kadeří a je tak mohutná, že přehluší i pláč puklého nitra.

Slunce si mohlo jen chvilečku zaskotačit v  růžových květenstvích rdesna. Měkkými kročeji se rozutíkalo po vrcholcích vln a  jako rozesmátý uličník udělalo na sebe pitvorné podoby v  čeřící se hladině. Oblouk jeho dráhy nad žlabem Bystřiny je jen krátký, proto se musí potěšit každou chvilečkou mazlivé přítulnosti řeky.

Prudce zavanula vůně zlomených stonků devětsilu a zmámila voraře k odpočinku. Večerní stín hladía ukolébává, stráně se propadají do tmy očních víček. Nemyslíš, necítíš, jen řeka hučí a duní nárazy dřev na kamenné lože. Korytem spánku odteče i  hučící proud a  člověk je najednou sám. Nehmotný, bez břemene tužeb pluje po měkkém obláčku přes hory a nížiny. Snad ho ovívá i slaný vzduch moře, ale člověk nevnímá, neboť je omámenkouřem práce, únavou.

Zvonek na věžičce kostela ve Svatém Petru odzvonil klekání. A pak zazpívaly struny citery blázna Filipa. Jako nástroj Osudu opět zasáhl do života lidí, kteří si svítí na cestu pochodní rozumu. Měl zvěst na rtech a úžas v očích, zacloumal i  účastí vorařů: „Duch Hor si vaří večeři na Šeré hoře.“

A opravdu. Bílý sloupec dýmu se tam ve výši chví jako vlákno babího léta. Úží se jako poselství skutečnosti, vzdouvá se jako koruna košatého stromu, mizí jako sen a  znovu se probouzí a  volá. Požehnána buď žertva statečnosti, vzešel-li z  lidské dlaně. Pokorně skloň své čelo, vytryskl-li z vůle Boží.

Neviditelný prst se vysunul z dýmu tak, jako když přítel kývne na přítele. Zaznělo volání hory. Prudce a halasně, ztichla řeka, zmlkly i trylky pěvušek a zamžil se tichem vor. To se ozvala stará píseň vítězství, jak ji Prokop slyšel před lety, když s Janem zdolal Šerou horu. Seskočil z voru pudově, poselství dýmu je zavazující.

Kroky Prokopovy jsou těžké, vždy jeden dlouhý, druhý krátký, zato lehce a  křepce dopadá bosé chodidlo bláznovo. Jako ovčácké štěně poskakuje kolem Prokopa, zastaví se nad černou tůní rašeliniska, pak zase předbíhá drobnými skoky. Rozesměje se u smrku, jehož větve mají vousy z  lišejníku provazovky, jedním trsem si přizdobí svou bradu a dětsky se směje obrazu svého obličeje v  hladině tůně. Není těžké získat bláznovu pozornost. Má radost, že kvetou hořce, pohladí balvan oblečený do košilky z lišejníku, zná i jeho jméno: terčovka. Prý kdysi studoval na školách, ale pomátl se a  je teď šťasten, protože žije životem dítěte. Pastýři se s ním rádi podělí o svůj chléb a sýr, borůvku zapije vodou z pramene, ve štětkách orosené trávy si užívá život dítěte.

Cesta se vyhýbá roztroušeným balvanům, umírá a zase se rodí mezi klečí, je jako vzpomínka, která šedne a pak se zase odívá květy. Tak je to, když je člověk sám a není nikdo, komu by podal přehřátou hladinu citů.

Přibývá kamene, přibývá výšky. Stezka vyšlapaná stády se ztrácí. Tvrdá šeď Šeré hory jim zavalila cestu. Šupinky slídy v hornině jsou rudé ohníčky, jimiž dohořívá den.Slatiny se poddávají vládě noci. Večerní vzduch je měkký jako milenčina ruka, mazlí se a hladí a nebojí se šedivějícího strniska vousů. Jen sny se vracejí do mládí. Horštískřítkové rozezvučeli stříbrnými kladívky struny vzpomínek. Tam dole je Modré jezero.

Prokop Rokol je najednou mladý. Povídá si s prvními hvězdami. Tenkrát mladý Prokop tři noci strávil na břehu jezera. Chtěl spatřit tančící panny v závojích z měsíčních paprsků a  mlhy. Pak si úsměvem posvítil vzpomínkou na bok hory. Kdysi tam patnáctiletý jinoch hledalv puklině skály květ kapradiny. Nebál se tenkrát ani černého kocoura s plamenným zrakem, víly mu nepopřály pohledu na čarovný rej, kapradí nevykvetlo zlatým květem, kocour ho nepodaroval váčkem dukátů, ale přece byl tenkrát bohatší než král. Byl tenkrát mladý, miloval den i noční chlad se zelenavou přízí hvězd, dětskou síťkou na motýly chtěl chytat světélka nad slatinami, u  zrodů potoků se omýval nejčistší vodou na světě. Klobouk měl zdobený květem protěže a perem skalního orla a už tenkrát se mu vkrádal do snů přelud zlatovlasé Katy. Rychlý sledFilipových kroků jej vrátil přítomnosti.

„Tam! Tam leží Jakub z Rohu!“

Našel ho pod srázem skály v bezvědomí. Vlasy a košili měl zality krví. A z výšky zavolala zlatovlasá Katy:

„Odpusť a zachraň!“

Nejtěžším břemenem prý je bezvědomý člověk. Prokop Rokol to poznal jako velkou pravdu. Těžce vlekl Jakuba na smyku z větví kleče do chaty u Bystřiny. Blázen Filip ho provázel pitvornými skoky a pak dole u chalupyrozezvučel svou citeru smutnou melodií, podobnou té, jíž se pastýři na horách loučí se životem, s rodinou a strakatými stády. Ta melodie však nekončí tichým akordem usmíření, nýbrž divokým zvukem, divokým, bouřícím se proti tichu nastávající noci. Myšlenky bláznů se prý rodí dřív nežskutečnost ve chvílích, kdy k  přeslici si sedá Osud. Blázni umějí číst i tajemné písmo hvězd.

Snad bylo Prokopovým údělem pomáhat mužům, kteří nosí bohatýrskou přílbu. Prokop koná příkaz Písma, ba více, zachraňuje rod svého soka. Bezvládné tělo položil na lože.

„Koho jsi to přinesl, strýčku?“

To se zeptala Eva, dcera po sestře Prokopa Rokola. Byla krásná a plachá jako laň, v očích jí kvetl hořec a hlasem

34

přiměla altové struny Filipovy loutny k souznění. Blázen

jí vlastně řekl více než strýc, i když jeho řeč byla zakleta

do metafor. Orlí pero a  vzácná protěž, poselství dýmu,

pád ze skály. Vědomí je zastřené, ale srdce bije.

Tvrdá kořalka vorařů je prý jed, ale v chalupách horalů

do ní nakládají květy arniky, a získávají tak lék na rány na

těle i na duši. VI Z  černé tmy se zrodily tančící kruhy, hukot vodopádů, bučení skotu a křik orlů, píseň skřivánků a říje jelenů. Ty zvuky neslyšel nikdo jiný než Jakub, dokonce ani blázen Filip ne. Ale pak se zjevil netvor s rozžhavenýmtrojzubcem a ryl jím Jakubovu skráň a hruď. Jakub byl spoután nemohoucností, síla ze svalů vytekla a  zbylo jen rozkotané vědomí o něčem pomyslném. O sobě samém. Potom se zase rozprostřel závoj mezi ním a  vířící tmou, zmizel i ďábel s vidlemi. Jen rána na hrudi a na hlavě pálí a v dáli opět bouří vodopád.

Jakub se pomalu probouzí z mdloby, přízraky se mění v  linky povalu světnice chalupy nad Bystřinou. Jakub se očima zachytil krucifixu na zdi, aby se opět nepropadl do tmy.

Dívčí hlava s pletenci zlatavých vlasů mu zastínila kříž. Voní arnikou a pryskyřicí, za obrubou košilky se nadouvá pevné ňadro. Její úsměv je teplý a  léčí. Jakub nepoznal teplo své matky, teplo ženy, která by se mohla státmilenkou. Bože, vždyť je to Eva, dcera po zesnulé sestře Prokopa Rokola! V jejím pohledu žhne plamének, jaký posud nepoznal u  jiných žen. Stále hutnější je svět, v  němž se Jakub probudil po pádu ze skály. Ve výhni Eviných zraků se ztrácí bolest i mlžné víry slabosti. Ty oči hladí, laskají, ale i  hřejivě mrazí. Jsou jiné než oči děvčat a  ženiček, s  nimiž tančíval při zábavách v  Tmavém Dole. Ty měly v duhovkách příslib rozkoše, v jejich dechu páchlo laciné víno a svými klíny se při tanci nestydatě tiskly naJakubova vstřícná stehna.

„Nechceš mléko?“

Evina slova jsou řazena jen do holých vět, jsou prostá a  zvoní v  nich panenská čistota. Dlaní mu podpírá šíji, k ústům mu přikládá hrnek s mlékem. Jakub upíjí, ale do očí se Evě bojí pohledět, aby ji nepoplašil. Jistě bypoodběhla za clonu útrpnosti a samaritánské povinnosti.

Dopil a  poděkoval rozpačitým úsměvem. Cítí, že by měl říci více, ale myšlenky se rozletěly na všechny strany jako hejnko pstruhů, je těžko je schytávat. I Eva jezmatena, ale je žena a její slova mají kratší cestu k chodníku mezi duší a světem.

„Je ti lépe?“

Jakub přikývl, jen hlava bolí, ale měl už v životě bolestí více a všechny přežil.

„Proč jsi lezl až tam? Mohl jsi platit životem.“ Eva je žena, nerozumí hře mužů.

„Musil jsem. Jsem synem Jana z  Rohu, nesmím být slabší než on.“

Eva je až příliš žena: „Jen bláhovec rozdělává oheň na skále, když může tak učinit v kamnech svého domova.“

„Proč mě tvůj strýc zanesl až do chalupy nad Bystřinou? Na Roh by měl blíže.“

„Nezná cestu, která vede na Roh. Prý staré zklamání mu ji vymazalo z  paměti. Na Rohu by ti bylo lépe?“ Tu otázku řekla jen šeptem. Snad se bála odpovědi.

„Nikde není tak krásně, jako u tebe.“

Tak může odpovědět jen zamilovaný. Nebo týmiž slovy může poděkovat pocestný, který po bloudění vstoupí pod pohostinný krov.

Prokop Rokol právě přinášel ke kamnům náruč polen. Zaslechl Jakubovo vyznání a  bylo mu, jako by zaslechl syčení hada. Kdo se postaví proti hadovi, ježek, nebo čáp? Ale také je možno utéci.

„Pošlu vzkaz na Roh. Zítra si pro tebe kočí Petr přijede.“

Přihodil na ohniště několik polen. Bílé linky mazání mezi povaly stropu se změnily v  notovou osnovu. Připomněly mu píseň, kterou se kdysi vyznával z lásky. Katy se pak oddala Janovi z Rohu a Prokop tu starou píseňzpívával jen ze vzdoru. To když jeho vor plul peřejemi. Z písně lásky se stala výčitka.

„Přijedu pro tebe na bílém koníčku,

přijedu pro tebe na bílém koni...“ Tu písničku měl na mysli Prokop Rokol a venku jipokřikoval blázen Filip. Asi to byl právě blázen, kdo navodil starou písní vzpomínky na Katy. Zpíval o bílém koníčku a  v  náručí nesl velkého pstruha. Blázni mají celý vějíř motivů pro své konání.

„Nesu Jakubovi. Ryba je pro raněného zdravější než slanina.“

Pstruha zabil, vyvrhl a  z  mošny vyňal velkou hroudu másla.

„To posílá Petr z Rohu. Zítra přinese mnoho jídla.“

„Zítra se Jakub vrátí domů na Roh,“ zarazil Prokop bláznovu řeč. „Na Rohu je vůz i kůň. Zde je jen chalupa.“

To už Filip neslyšel, spěchal do své boudy. Má v níi ohniště, v Bystřině je pořád ještě dost pstruhů. Blázen je miláček Boží. Dokonce i jeden antický Bůh byl zobrazován s lyrou. To si blázen ještě pamatoval ze škol, do nichž kdysi chodil.

Sousto po soustu podávala Eva Jakubovi, vůně na kmínu smažené ryby, arniky a  dívčích vlasů se slily a zaplašily bolest. Byl šťasten, když se rty mohl dotknout dívčí dlaně. Když Prokop odešel do chléva, Jakub řekl:

„Tvé oči jsou hvězdy a tvá ruka měkčí než noční vánek na slatině.“

„Teď musíš spát, sny pomáhají hojit rány.“

Ale Jakub se už cítí zdráv a  otvírá stavidlo dalším vlnám:

„Tvůj hlas zní sladčeji než struny violy. Tvůj úsměv je prozářen jasem vycházející luny.“

Jakub četl na pastvě mnoho povídek o lásce a v paměti mu uvázly otřepané příměry, jimiž pak omračovalprostoduchá děvčata na tanečních veselkách.

Eva se zasmála. Má po mamince knížku, v  níž jsou selanková vyprávění o  milencích. A  ti také mluví v metaforách jako básníci a svými verši získávají srdce a věčnou lásku milenek. Ale jsou i knihy, kterévyprávějí o falešnících, kteří mají největší úspěchyu důvěřivých žen.

Jakub čekal od Evy taky odpověď málem ve verších, ale ona je klidná. Přesto pokračoval vypůjčenými slovy:

„Je hříchem, spát v  náruči zpívající noci, kdy se rodí láska.“

Eva posud nepoznala lásku. Prokopovi druhové byli již postarší ženáči, mladších Prokop ve své partě netrpěl.

Osud si vzal na pomoc měsíc. Ten poodhrnul mraky, nakoukl do chalupy, zasvítil na Jakuba. Má zarudlé tváře. Snad je to teplota, která přichází po zranění. Ale také to je možný odraz měsíčního jasu od povalové římsy.

Eva přejela dlaní Jakubovo čelo. Prokop odešel do chléva poklidit své stádečko. Jakub jeho nepřítomnosti využil. Přilnul k Evině dlani rty jako poutník ke svatému obrazu. Zdravou levicí si přiklání dívčinu tvář a  líbá ji vroucně a žíznivě, už ne jako prosebník, ale jako milenec. Tady by už vypůjčená slova nestačila.

Měsíc zašel za mrak, své poslání splnil. V  přívalu posud nepoznaného vzrušení se Eva rozvíjí. Bystřina venku bouří a Eva pláče. Snad je to radost, snad je toloučení s nevinností. Ale ne, je stále panna, to se jen začíná probouzet její ženství.

Když se starý Rokol vrátil z chléva, Eva už věděla, že je na světě dvojí láska. Ta jedna je široká a  objímá celé okolí, domov, Hory a  všechny dobré lidičky, ta druhá je jen úzká, ale hluboká, snad by se dala hmotně přirovnat jen k úzkému, ale do hloubi Hor zaříznutému údolí.

Ještě včera spala ve své komůrce v  přístřeší chalupy jako ptáče, když k večeru zalehne po své písničce.Tentokrát snad poprvé v životě poznala bezesnou noc. Dokonce si zopakovala laciné fráze básníků. Je hříchem spát, když se rodí láska.

Druhého dne si hned po rozbřesku přijel pro svého hospodáře Petr z  Rohu. Prokop Rokol si oddechl, když oj vozíku zamířila k  horám. Snad postřehl, že Eva by ráda dál ošetřovala Jakubovy rány a dýchala s ním stejný vzduch. Ale ušlo mu, že si Jakub odváží s pramínkemzlatavých vlasů i pramen Eviny lásky.

41

VII

Starý Kryštof Pen a jeho tři synové se zvolna plouží loukou

nad Anenským dolem. Široce rozkročeni sečou trávu,roz

hánějí se kosami a nechávají za sebou řádky rovnoběžné

jako notová osnova. Zpívat by se podle ní nedalo, protože

tráva je tvrdá jako žíně a jsou v ní kameny, ale Pen a jeho

synové jsou sekáči věhlasní. Rok co rok sviští jejich kosy na

loukách mezi trsy kleče až do podzimu, shrabují ji a seno

snášejí na krosnách do stohů podobných homolím cukru,

čepici jim nasadí z drnů a chvojí. I zimu tu píce přečká.

Ale nejdříve musí Kryštof Pen se syny naplnit seníky na

Rohu, obrovnat zvenčí jejich chlévy a dům polenya chvo

jím, protože zima je každého roku tuhá a studený domov

není domovem. V  tu dobu si Penova chalupa odpočine

od hřmotných kroků čtyř chlapů, jen jejich dobrá matka

tu bude užívat starou světnici. Až dokončí své práce na

Rohu, vrátí se Pen se syny k opuštěné mámě s nákladem

sýra a masa a hrstí zvonivých mincí. Pak opět zaduní rány

seker a  palic, uslyšíš pády smrků a  jedlí, dokud vysoký

sníh nezalehne háje i chalupy.

Zimní večery jsou pak v  chalupě básnivé. V kam

nech voní smolou prosáklé roští, po tmavém stropě tančí

záblesky plamenů, kolem stolu se rozsadí čtyři chlapi

a  stará matka jim přinese brambory a  tvaroh. Někdy se

před jídlem i pomodlí, ale po večeři si vždy zapálí dýmky a  v  oblacích kouře si budou vypravovat příběhy z  Hor. Ty už byly stokrát vyprávěné, stokrát slyšené, ale stále krásné, svěží a básnivé. Ožije v nich prapředek Józa Pen, silák nad siláky. Ten sám bez sochorů naloží plný vůztěžkých kmenů, sám jej protlačí rozměklou cestou, sámpřemůže tah páru těžkých koní. Józa Pen ožije se zástupem pašeráků, přivede i medvěda, i tlupu vlků. K starýmpříběhům budou dřevaři přimýšlet i  děje nové nebo oživovat příběhy už pozapomenuté, horská chalupa je domovem básníků a pohádkářů.

Ale někdy, když noc není prozářená měsíčním jasem, nastává synům Kryštofa Pena nový den. Bouřlivýa nebezečný, hodný chlapů s tvrdými svaly a silným dechem. Na záda si připnou tlumoky, na boty připnou kropě, takové lubové ovály, kterými mohou přejít i nejhlubší sníh, a tři stíny mužů zmizí ve tmě noci. Jen jejich dech ti prozradí, že stoupají k sedlu pod Šerou horou. Tam odbočí napašeráckou pěšinu, seběhnou do Tmavého Dolu a  zaklepou na okno chalupy Liboriuse. Tam nakoupí černé pletence tabáku a bílou sůl a opět se zabalí do temného pláště noci. Než ranní slunce vybílí oblohu pro nový den, předají svůj náklad šenkýři Kepovi. Doma se budou modlit za jejich šťastný návrat otec a  matka. Ale v  jejich modlitbě bude cítit pýchu. Kdo má takové syny, kteří se dovedou vzepřít i Zákonu?

Toho dne už nebude slyšet sekery v  hájích nad Anenským dolem. Tři chlapi budou spát zdravým spánkem, jejich táta bude štípat tenké louče a  matka příst. Někdy i  synové po probuzení se vystřídají u  přádků. Čistí, ba svatí jsou mužové z rodu Penů. Jen běda, ožehne-li jebezráví. Pak je pro ně sekera i zbraní.

Až cesty zapadnou tak, že větve smrků se budou lámat pod tíží spoust, rozsednou se kolem kamen a zatnou nože a dláta do špalíků dřeva. Vykouzlí z nich jesličky a Svatou rodinu, zjeví se i tři noví králové a pastýři a ovce. Figurky omalují s  takovým zápalem, s  jakým tvořili renesanční umělci. Odměnou jim bude radost dětí v  chalupách pod Šerou horou. Čistí, ba svatí jsou mužové z rodu Penů.

Letos už tři týdny pracuje Kryštof Pen se svými syny na Rohu. Pokosili a usušili takové žiněné porosty ve Strži a  pod Kotlem, dnes kosí u  Bílé skály. Svalnatí, osmahlí, zarostlí strnisky vousů, ani nepoznáš, kdo je otec a  kdo syn. Jen lehkost, s jakou vede kosu starý Pen, ho odlišuje od mladých. Jako kyvadlo odměřuje čas, do pohybu zapojil celý trup, dech i srdce. Jen mysl se toulá v Kepově šenku. Již dávno nepocítil tak živelnou touhu po doušku vína jako dnes. Dosekl řad a  čepel kosy opřel o  kmen jeřábu a zamířil k Anenskému dolu. Synové jen souhlasně kývli hlavami, brousky přejeli ostří kos a novými rozmachyrozhoupali boky.

Hospoda v Anenském dole se hlásila přepitými hlasy. Tlupa neznámých mužů odkudsi z nížiny utápěla rozum ve víně. Hrubé žerty a oplzlá slova v horské hospodě nikdy nebývalo slyšet. Víno se tu pilo málem jako krev Páně při mši. Muži z nížiny, kteří se tu dnes uhnízdili, sestarou zvyklost snažili překrýt křikem a  hulákáním. Červeň z vína jim zaplavila tváře, tomu nejdivočejšímu i vlasy hořely měděným leskem.

Mezi ně dnes zapadl Kryštof Pen. Usedl blízko dveří, čekal na svou sklenici.

„Ve společnosti se smeká,“ zaječel muž s  červenou čupřinou. S  chechtotem srazil starému horákovi klobouk. Kryštof neví, zdali má odpovědět vtipem, nebo zlým slovem, ale shýbl se pro klobouk a kývl na šenkýře Kepa, aby pospíšil s  vínem. Klid je někdy ostřejší než úder tesákem.

„Tady nebudeš pít! Jdi si do stáje mezi mezky. Beztak páchneš hnojem,“ pokračoval v urážkách ryšavec. Divoký smích cizinců následoval.

Doutnák Kryštofova hněvu dohořel k  náloži. Tvrdou pěstí sevřel ryšavci zápěstí, zkroutil mu ruku jako houžev a pak jím smýkl mezi trnože stolu. Křiklouni zmlkli, ale pak jim oči zahořely nenávistí. Jako na povel se vrhli na Kryštofa. Zmizel pod záplavou těl jako v  tůni, ale ze změti cizích rváčů se vynořily Kryštofovy pěstě. Zamlad



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist