Prokletí - Václav Šorel; Zdeněk Šámal

Záhada olov ěného svitku
Na počátku příběhu, který záhy začnete číst,
stál skutečný archeologický nález. Někdy
během pozdního jara roku 2013 jsem při
průzkumu pomocí detektoru kovů
na zalesněném úpatí středočeského hradiště Dřevíč
našel záhadný kus olova.
Pro průzkum dávných bojišť je detektor kovů
nezbytnou pomůckou. Jeho použití bez odborné
spolupráce s archeology však může způsobit
nedozírné škody!
Teprve poté, co jsem jej doma očistil
od nánosu hlíny, se ukázalo, že jde o olověný
plech, který někdo, nepochybně záměrně,
poskládal do úhledného obdélníku. Bylo
také zřejmé, že jde o artefakt velmi starý.
Vnější části olověné tabulky zničila vlhkost,
kyselá půda a koroze, které musely
na předmět působit přinejmenším několik set let.
Ale právě zub času, který ohlodal vnější
plochy svitku, odhalil to nejzajímavější:
do olověného plechu někdo vyryl tajemný nápis.
Kdo? A jakým jazykem? Z jakého důvodu?
Co tím chtěl neznámý pisatel sdělit? Nic
z toho nebylo jasné ani v den nálezu, ani
během dalších dlouhých osmnácti měsíců.
Amulet, který přinesl příběh – takto vypadal
v květnu 2014, pár minut po vyjmutí ze země
Předmět záhy doputoval k archeoložce,
které hradiště přísluší a s jejímž laskavým
odborným dohledem chodívám hledat.
Ani ona, ani další kolegové z oboru si
zpočátku nevěděli rady. O podobných
poselstvích v olovu nalezených na českém území
odborná literatura nic neříká, nejspíš proto,
že se u nás podobné kousky ještě nenašly.
Anebo se našly, ale věda se o  tom zatím
nedozvěděla. Oslovení badatelé obvykle
s  podivením kroutili hlavou, ale rady si





4
nevěděli. Po několika týdnech plných
otazníků nakonec ná lez zaujal jednoho
z archeologů pražského Národního muzea, který
pátrání po původu destičky konečně navedl
správným směrem.
Olověný artefakt těsně po prvním očištění, kdy
jeho skutečný účel ještě nebyl znám
Dotyčný archeolog se totiž náramně
vyzná v  reáliích antického Říma, a  věděl
tedy o defi xích. Tak se odborně nazývají
olověné tabulky, na které si staří Římané,
nejspíš od specializovaných kněží-písařů,
nechávali rýt magické formule s prosbami
k  vybraným bohům. Ti je za  to po 
příslušných magických rituálech měli
zbavit nejrůznějších strastí a  nepříjemných
protivenství lidského údělu. Defixím se
také často říká „proklínací tabulky“,
protože dochované texty starověkých tabulek
obvykle nesou významy a žádosti, které se
jen pramálo slučují s milosrdenstvím
a přikázáními pozdější křesťanské víry.
Z území římské říše, kam dnešní Čechy
a Morava nikdy nespadaly, je známo
několik stovek nálezů olověných proklínacích
svitků. Víme o nich z Itálie, Řecka, Británie,
Španělska, Izraele, Egypta a dalších zemí.
Prosebník v nich nejčastěji vzývá zásvětní
bohy a démony, aby se postarali o trest pro
konkurenty v obchodu či v lásce. Jindy hrozí
těm, kdo otrávili jeho oblíbená štěňata nebo
ukradli cennou bronzovou vázu, či dokonce
zločincům, které by v budoucnu napadlo
krást třeba v budově veřejných lázní.
Celkem často žádají pro soupeře či konkurenci
to nejhorší – smrt: „ Pluto, nebo je-li třeba
oslovit tebe, podsvětní Iove, Aeracuro,
podsvětní Junono, přivolej už hodně rychle níže
uvedeného Aurelia Sinniana Caesariana,
a předejte ho podsvětním duchům. Tak,
Silvie, uvidíš svého manžela, vzhůru nohama,
převráceného tak, jako je napsáno jeho
jméno.“
Ale jak už bylo řečeno, na našem území se
podobné nálezy nevyskytují. Navíc římské
defi xe měly tvar válečku, do něhož byl
srolován popsaný pás tenkého olova předtím, než
ho žadatel rituálně vhodil do řeky či studně
nebo než ho zakopal pod zem. Český nález
se však od těch zahraničních nelišil jen
tvarem. Oslovený paleograf (neboli odborník
Původní starořímské defi xe se nejčastěji obracejí
k podsvětním bohům a lze na ně narazit snad
všude na území někdejší římské říše





5
Zá hada olověného svitku
na staré písmo) navíc vyslovil předpoklad,
že na svitku z Dřevíče je nápis vyryt
karolinkou – tedy písmem, které se v Evropě
používalo v širokém časovém rozmezí od raného
středověku do raného baroka. Podle tohoto
datování by destička časově spadala někam
do období mezi 9. až 17. stoletím. Mohla tak
pamatovat stejně dobře první Přemyslovce
jako dobu rozkvětu za Karla IV., husity či
nelítostnou třicetiletou válku. Znalec navíc
na  odhalených částech svitku spolehlivě
přečetl výraz callidi diabolli, v českém
překladu odpovídající „lstivému ďáblu“.
Tak začalo skoro detektivní pátrání,
k jehož pozoruhodnému výsledku nakonec
přispělo dobrovolné úsilí a znalosti zástupců
mnoha vědních oborů. Zapojili se
archeologové, konzervátoři a paleografové znalí
staré latiny, historici, odbornice na 
chemickou metalurgii, jaderný fyzik
a nakonec i profesionální grafi k. Jenže výsledek
jejich téměř dvouletého úsilí měl teprve
přijít. A proto si i my na něj ještě malou chvíli
počkejme a řekněme si, jak to vše souvisí
s komiksovým příběhem Prokletí.
Kde je písmo, tam je příběh. Celoživotně
mám rád nejen archeologii a historii, ale
především příběhy. Říká se, že archeologie
je hledání příběhů v jiných časech jinými
metodami. V době, kdy se podstata
skutečného nálezu z hradiště začala teprve pomalu
a bolestně rodit, mě jako obvykle sžírala
ukrutná zvědavost a netrpělivost. V době,
kdy pracovali vědci, jsem proto začal pro
ukrácení volného času spřádat hypotézy
a kombinace. Vlastně to byly všechno jen
pusté fantazie, ale snažily se opírat o další
známé skutečnosti a  především o  realitu
místa, kde se destička našla.
V  okolí nálezu olověného svitku se
totiž našly i další věci. Mimo jiné přes dvě
desítky olověných střel ráže, která
odpovídala kalibru vojenských mušket
používaných třeba za třicetileté války. Určitě
nešlo o drobné kule do mušket loveckých,
jakých v českých lesích po hajných
a pytlácích zůstává víc než dost. Na ploše nálezu se
objevilo i falzum staré mince, z mědi
vyvedený a nepříliš zručně postříbřený
padělek drobnějšího oběživa raženého někde
v západní Evropě mezi 16. a 17. stoletím.
Falzum drobné evropské mince z okolí hradiště
pochází podle názoru numismatiků z 16. až 17.
století
A tohle všechno se našlo jen
na několika málo metrech čtverečních, v lese
nedaleko hradiště a staré tvrze, uprostřed kraje,
jehož centrem je starobylé město Rakovník.
V okolí tohoto města na podzim roku 1620,
týden před osudovou bitvou na Bílé hoře,
několik dní bojovala vojska českých stavů
proti armádám habsburského císaře
Ferdinanda II. a Katolické ligy. Armády, pluky





6
Zá hada olověného svitku
i izolované rabující oddíly všech válčících
stran křižovaly Rakovnickem až
do skončení třicetileté války a  vesměs za  nimi
zůstávala jen spoušť, krev a žal. Námezdní
vojáci armád té doby obvykle bojovali jen
pro žold, nikoli pro víru a principy. Věrnost
k praporu u nich trvala jen do doby, dokud
za svou službu dostávali peníze. V zemích
postižených válkou stejně jako řádně
zverbované pluky řádily také tlupy zběhů
a zbojníků, kteří nakonec přežívali na vlastní pěst
a na cizí úkor. Avšak drancujícím vojákům
či marodérům se tu a tam – i když obvykle
marně – do cesty postavili zoufalí
vzbouření sedláci, ozbrojení vším, co jim přišlo
pod ruku.
V soudobé archeologii se v posledních
letech začal poměrně dynamicky
rozvíjet její podobor, nazývaný „archeologie
bojišť“ nebo také „archeologie konfl iktů“.
Soustřeďuje se především na války staršího
novověku, tedy na 17. a 18. století. Písemné
prameny z těch dob jsou sice již velmi četné,
moderní kartografi e a její přesné mapové
metody však teprve čekaly na své zrození.
Nepočetné obrazové materiály zase
vznikaly obvykle jen na základě prací zkušených
kreslířů, kteří se na bojišti snažili zachytit
to, co byli schopni zrakem postihnout. Ale
jedno bylo pro tehdejší armády typické –
začaly hromadně využívat střelné zbraně.
Muškety, arkebuzy a v případě jízdy i pistole.
Proto po nich na bojištích zůstávají stovky
a tisíce vystřelených, nebo prostě jen
ztracených olověných projektilů. Archeologové
je s  pomocí detektorů kovů vyhledávají,
každý nalezený exemplář pečlivě zaměřují
pomocí satelitních přístrojů. Získané
souřadnice nakonec zakreslují do map. Shluky
zaměřených bodů – střel – pak prozrazují,
kde přesně se boje skutečně odehrávaly, jak
byly intenzivní, a někdy dokonce i to, které
konkrétní pluky se jich zúčastnily.
Ochranné amulety nosili do boje i vojáci – tento
mušketýr vlastní ochranný nápis na pergamenu,
který si zastrčil za opasek
Kolem středočeského hradiště
Dřevíč se mi tak začala skládat divoká a zatím
neuspořádaná mozaika, jejímž výsledným
obrázkem měl být příběh olověné
destičky s tajemným nápisem. Co bylo možné
do  tohoto příběhu zasadit? V  kraji krutě
postiženém třicetiletou válkou se
na jednom opuštěném místě pod opuštěným
hradištěm našly desítky střel do  mušket.
K  tomu zfalšovaná mince – a  především
latinsky popsaný olověný svitek, jehož účel
nikdo neznal...
Stejně tak jak nečekaný a  náhodný
byl nález olověného artefaktu, úřadovala





7
Zá hada olověného svitku
náhoda dál. Z  úplně jiných (a  už nevím
jakých) důvodů jsem se potkal s Václavem
Šorelem. Znám se s  ním z  dávného
dětství a jen tak mimoděk jsem mu pověděl
o záhadném olověném nálezu. A tak jako
byl kdysi Václav Šorel mým velkým guru pro
báječný svět letadel a plastikových modelů,
stal se teď mým neméně velkým guruem
pro svět komiksového příběhu. To on mu
dal směr, tvar, začátek, prostředek i konec.
A  udělal ještě jednu věc: přivedl kreslíře
Michala Kociána. Jak se později ukázalo,
spolupracovat s  ním na  podobě vojáků
a zběhů z třicetileté války a vizuálu
představitelky mladé generace terénních
badatelek byla prostě čirá a nefalšovaná radost.
Takto prostě a jednoduše vznikl příběh
Prokletí, který nejprve vycházel jako seriál
na stránkách Václavova domovského
časopisu ABC. Olověný svitek, který po staletí
ležel v  zemi, jsem našel zrovna já,
člověk, jehož od  dětství vinili z  příliš bujné
fantazie. Náhodou se znám s  Václavem
Šorelem a náhodou mu popravdě odpovím
na otázku „Co zrovna děláš?“. Dál už to ale
náhoda nebyla, jen fantazie, snažící se
opírat o některé reálné kulisy.
A jak to dopadlo se skutečným nálezem?
Ukázalo se, že žádný ďábelský ani
démonický příběh za  ním nejspíš není, i  když
bez víry v ďábly, démony a ty, co
v křesťanské víře stojí proti nim, by nejspíš nevznikl.
Stářím zkřehlý olověný smotek
nedoporučili konzervátoři k mechanickému
rozbalení, protože by se rozpadl. Prošel tedy
měřením a skenerem na ostravské Vysoké
Hradiště Dřevíč bylo osídlené od pravěku až do
14. století, dochovaná barokní kaple sv. Václava
byla postavena na začátku 18. století
Laboratoř katedry nanotechnologií na VŠB
Ostrava, kde právě probíhají první analýzy
záhadného artefaktu





8
Zá hada olověného svitku
škole báňské a pak na několik měsíců
skončil v Centru excelence České akademie věd
v Telči. Tam z něj pomocí přístroje
zjednodušeně zvaného neutronový
tomograf pořídili stovky rentgenových snímků,
odhalujících v okem neviditelných útrobách
znaky a písmo.
Jeden ze snímků z neutronového tomografu
v Centru excelence ČAV v Telči naznačuje
složitou vnitřní strukturu amuletu
Záhadu ale nakonec jednoznačně vyřešila
paní docentka Daniela Urbanová
z brněnské Masarykovy univerzity, jinak také
evropsky uznávaná odbornice na  starou
latinu a výše zmiňované římské defi xe.
Analýzou textu viditelného na vnějších stranách
svitku i torz textu poskládaných
z rentgenových snímků se dopracovala k 
rozluštění záhady. Objevila totiž spojitost nálezu
z Dřevíče s čerstvě zveřejněnými výsledky
bádání v Německu, kde podobných svitků
zpracovali už sedm a další evidovali v jiných
zemích Evropy, především na severu.
Odbornice na starou latinu Daniela Urbanová,
která odhalila tajemství olověného artefaktu
z hradiště Dřevíč
Středověký ochranný amulet z Německa.
Konzervátoři původně složený arch po několika
měsících práce opatrně rozložili do původní podoby