načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prokletá krev – Ange

Prokletá krev

Elektronická kniha: Prokletá krev
Autor: Ange

– Odhalte temná tajemství skrytá v zákoutích Versailles!. – Představte si svět, ve kterém Velká francouzská revoluce nikdy neproběhla a kde se právě chystá korunovace Ludvíka XXIV. Sedmnáctiletou Angie pronásledují jednoho dne v metru dva ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 435
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Světlana Ondroušková
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4727-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Odhalte temná tajemství skrytá v zákoutích Versailles!.

Představte si svět, ve kterém Velká francouzská revoluce nikdy neproběhla a kde se právě chystá korunovace Ludvíka XXIV. Sedmnáctiletou Angie pronásledují jednoho dne v metru dva ozbrojení muži a pokusí se jí zabít. Unikne jim jen o vlásek. Toho dne večer ji nečekaně navštíví její matka vévodkyně de Noaillesová, kterou již léta neviděla, a pozve ji na ples do Versailles, aby byla náležitě představena u dvora. Angie se tam nechce, ale takový večer by jí mohl pomoci odhalit, kdo jí usiluje o život a proč.

Zařazeno v kategoriích
Ange - další tituly autora:
Prokletá krev Prokletá krev
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Prokletá krev

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Ange

Prokletá krev – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Přeložila Světlana Ondroušková


Kristině – nebýt jí, bylo by v této knize mrtvých ještě víc.



část první

Versailles



9

Kapitola 1

pondělí 15. září, 8:00

Paříž

šest dní do korunovace Ludvíka XXIV.

Do metra se nahrnuly dámy z královského dvora ve Ver‑ sailles. Kasaly nahoru své širokánské sukně vyšívané zlatem. Cestou ke svému spoji se proplétaly mezi muži v oblecích s mobilními telefony a ženami v trenčkotech vystupujícími z příměstských vlaků. Přes veškerou snahu pážat se krinolí‑ ny elegantních dam otřely o dva bezdomovce zachumlané do přikrývek, kteří jim to oplatili bohatou sprškou nadávek.

Procházející šlechtičny si s nadšením fotografovala sku‑ pinka japonských turistů, zatímco jim jejich průvodce šep‑ tem prozrazoval ta nejznámější jména:

„Komtesa de Saint ‑Aignanová... markýza de Gram‑ montová, tu jistě znáte, je to sestra věhlasné vévodkyně de Montesquieuové... madame de Guisová...“

Po schodech do metra scházela i sedmnáctiletá Angie Morettiová. Pobaveně si prohlížela skupinku Japonců, pak pohledem zamířila ke vznešeným dámám, za kterými se ve vzduchu táhl oblak parfému a spěchaly za nimi asis‑ tentky, které do telefonu potvrzovaly účast svých paní na plese ve Versailles.

„Člověk vážně nepochopí, proč musej jezdit metrem,“ zabručela Angie za zády nějaká žena s lehkým venkovským přízvukem. „Chci říct, že kdybych měla tak drahou róbu a ty jejich peníze, objednala bych si limuzínu!“

Angie se pousmála. Pařížani tuhle podívanou už dobře znali, pro turisty byla však pokaždé překvapením.

„Za týden se koná korunovace krále,“ vysvětlila. „Pak přijdou na řadu plesy, oslavy a reprezentační akce. Silnice z Paříže do Versailles jsou věčně ucpané, takže dámy od dvora jezdí metrem. A protože premiér nedávno oficiálně zahájil provoz Královského expresu...“

„Ach ano, ten proslavený spoj, co pendluje akorát mezi Louvrem a Versailles,“ neodpustila si žena komentář. „Ur‑ čený jen pro příslušníky šlechty. Na ten skandál si dobře vzpomínám...“

„A také pro všechny, kdo sem přijedou odjinud, aby se mohli podívat na korunovaci.“

Skupinka elegantně oděných dam zmizela v hlubinách chodeb stanice metra, sledovaná utrápenými pohledy ces‑ tujících, kteří byli nuceni mačkat se ke stěnám, aby ty příliš široké sukně mohly projít.

„Pche! Jsou už trochu moc starý. To spíš vy, taková kra‑ savice, byste si na sebe měla oblíct pořádnou róbu a vy‑ razit si na ples,“ poznamenala s laskavou ironií žena roz‑ mlouvající s Angie, pak se s ní gestem rozloučila a vydala se pryč.

Angie na chvíli znehybněla. Překvapilo ji, že při té my‑ šlence pocítila nepochopitelnou závist. Luxus ji nijak ne‑ oslovoval, ale jak by mladá sedmnáctiletá dívka, která prá‑ vě dokončila lyceum, mohla nepocítit nepatrný záchvěv závisti, když kolem ní procházejí dámy od dvora? Zadržela vzdech a rukou přejela přes látku džín... Pak pokrčila ra‑ meny a vyrazila dál svým směrem.

Co je jí do zámku, královského dvora a vlakových spo‑ jů vyhrazených jen pro šlechtu? Život byl krásný. Angie právě udělala maturitu, stejně jako její nejlepší kamarádi Matt a Clémence. Semestr na vysoké začínal až 28. října. Angie, která si ráda vyrazila ven s přáteli, před sebou měla ještě víc než měsíc vítané svobody.

V prostorném centrálním tunelu stanice Opéra pospí‑ chaly stovky cestujících. Vystupovali z příměstských vla‑ ků a působili velmi zmateně. Prostor byl přeplněný stánky nabízejícími hrníčky a trička s podobiznami mladého krá‑ le, regenta a ministerského předsedy. Korunky byly vyro‑ bené z pozlaceného plastu, panenky Barbie nastrojené po‑ dle poslední dvorské módy napodobovaly oděv madame de Montesquieuové, nechvalně známé regentovy milenky. Angie se zastavila před jedním z prodejních pultů („Upíři u dvora! Beseda s autorkou knihy Sylvií Ferrierovou ko‑ nečně na DVD, doloženo skutečným a šokujícím obrazo‑ vým materiálem!“), pak opět vyrazila směrem ke vstupním turniketům.

Mladík stojící stranou zápolil s obrovským zavazadlem a věnoval jí rychlý úsměv, zatímco mu jiný muž pomáhal objemné břemeno přetáhnout nad kovovou závorou. An‑ gie bez přemýšlení úsměv opětovala. Mladík se k ní přiblí‑ žil z druhé strany a teatrálně se jí uklonil.

„Jste okouzlující,“ pronesl.

„Díky,“ zdvořile odpověděla Angie.

„Opravdu úchvatná,“ důrazně dodal jeho společník, za‑ vazadlo už třímal v ruce.

Najednou Angie ucítila strach.

Byl to jen záchvěv, ale skutečný. Nejasný pocit, že ti muži jí chtějí provést něco zlého.

Bylo to zvláštní. Neznámí muži, kteří se usmívají na mladé dívky, takových byly stovky. Angie na to byla zvyk‑ lá a popravdě jí nevadilo, že si jí všímali. Ti dva určitě ne‑ představovali žádné nebezpečí, ale přece...

Angie na ně zdvořile kývla hlavou a pak vyrazila přesně opačným směrem, než měla namířeno. Prosmýkla se mezi hloučky zhuštěného davu a vešla do jednoho z obchůd‑ ků, kde částečně skrytá za sloupem čekala několik minut.

Když se vrátila k turniketům, ti dva už byli pryč.

Skvělé.

Její reakce byla jistě přehnaná. Ovšem v každém žen‑ ském časopise koneckonců neustále zdůrazňovali, že po‑ kud ucítíte nebezpečí, máte naslouchat své intuici.

Ale intuice, kterou měla Angie, byla přece jen trošku jiná. Vnímala a dokázala si představit pocity druhých. Ta‑ hle schopnost se nesčetněkrát stala cílem posměšků ze strany jejích dvou nejlepších přátel. Matt jí říkal, že je jako delfská věštírna, a Clémence si myslela, že Angie dokáže nevědomky číst řeč těla lidí, se kterými mluví. Clémence měla bezpochyby pravdu, ale Angie měla občas dojem, že za tím je i něco víc. Například teď.

Ti dva muži. Ten závan temnoty.

Ale co na tom záleží. Byli pryč. Angie se vydala svou cestou skrz bludiště chodeb ve stanici Opéra. Za jejími zády se postupně vzdalovalo hlučení davu. Jedna chodba a pak další, měla zpoždění, s Mattem měli sraz na jiném nástupišti. Pro jejího nejlepšího kamaráda to byl důležitý den. Měl schůzku s ředitelem šlechtické školy Saint ‑Cyr kvůli pohovoru, který měl rozhodnout, zda ho tam při‑ jmou ke studiu, a Angie si nebyla jistá kudy jít – zvolila špatnou cestu. Kvůli stavebním pracím na nové lince me‑ tra byla celá stanice jeden velký zmatek.

Z dálky bylo slyšet rachot sbíječky. Kousek se vrátila, zahnula do další chodby vlevo a zbystřila.

Blížili se.

Ti dva muži se blížili k ní.

A chtěli jí provést něco zlého.

Chodba byla opuštěná. Nad hlavou jí zapraskala za‑ šlá neonová trubice. Stejně jako kdekoli jinde v pařížském metru byly i zde stěny pokryté lesklými bílými keramic‑ kými kachlíky a vyvádělo ji z míry, že se tu po všem hluku a davech lidí najednou ocitla opuštěná.

Angie už se své intuice na nic neptala. Pocit, že je v ne‑ bezpečí, byl až příliš naléhavý. Vydala se druhým směrem, zatímco jí srdce bušilo na poplach, pak se zastavila, aby po‑ slouchala. Zdálo se jí, že slyší kroky.

Kdesi v hloubi utichl rachot sbíječky.

Co nějaká zbraň? pomyslela si rozrušená Angie. Samo‑ zřejmě u sebe nic neměla, prohrabala kabelku a vyndala svazek klíčů...

Kroky se zastavily.

Opět se rozhostilo ticho. Angie se rozhodla počkat, mi‑ nutu, dvě. Nic.

Pocit ohrožení se zmírnil. Bylo to šílené. Angie se ne‑ chala ošálit vlastní paranoiou, prostě si jen spletla cestu, to je všechno. Přesto ale klíče podržela v ruce, aniž by vědě‑ la proč – v chodbách vždy panovalo ticho a rozjasňovala je bílá barva a ona se zkrátka jen ztratila. Ne... Asi deset metrů odsud se na křižovatce dvou chodeb objevil zavěše‑ ný panel vyznačující směr a zářil novotou.

Vlevo někdo je.

Někdo tam na ni čekal.

Angie zacouvala, bušilo jí srdce. Rozum sváděl boj s in‑ tuicí. Nikoho neviděla, nikdo tam nebyl...

Nikdo tam není, opakovala si, ale přesto se v mžiku oto‑ čila a plnou rychlostí vyběhla druhým směrem, vytáhla te‑ lefon a vytočila Mattovo číslo.

„Matte, haló,“ vyhrkla, když se ozval signál pro zane‑ chání zprávy, „už jsem skoro tam, stanice Opéra, směr Le‑ vallois, nevím, jestli tam už čekáš, můžeš mi vyrazit na‑ proti, je to divný, ale mám dojem, že mě někdo sleduje... Nejsem na obvyklým nástupišti, ale v tý nový části stanice, jak probíhají stavební práce a...“

Něčí ruka ji chytila za vlasy.

Angie zavyla, telefon jí vyklouzl z ruky, zatímco ji kdosi táhl pryč s ledovou čepelí přiloženou ke krku. Ostří hrotu se jí zabořilo do masa. Vyjekla, pěstí udeřila dozadu za sebe a svazek klíčů vrazila přímo do... obličeje? Ucítila odpor‑ né čpění, zápach smrti. Zalapala po dechu. Klíč se strefil do oka. Plná hněvu a zoufalství přitlačila... Útočník ji od sebe odstrčil s náhlým bolestným zaúpěním.

„Ty zatracená malá děvko!“

Angie vrazila do stěny, rozkašlala se, brečela, po krku jí stékal pramínek krve až na oblečení. Téměř upustila klíče, takže je znovu pevně sevřela, opřela se o panensky bílou zeď, na které zanechala nachový otisk své levé dlaně. Když se zase vztyčila, útočník už byl na nohou a mnul si oko.

Byl to ten mladík od turniketu, ten který jí řekl, že je okouzlující. Teď byl ale jeho výraz tvrdý a ten pohled... Jeho duhovky, tak světle šedé, a v ruce třímal nůž, ne, dýku – zvláštní! –, čepel v barvě slonové kosti byla potřís‑ něná krví.

Její krví.

A stále ten odporný zápach. Ta aura smrti.

„Nepřibližujte se.“ Angie zvedla svazek klíčů. „Nebo... ehm... já...“

Mladík už si osušil oko. Pak se podíval na Angie. Po‑ usmál se.

„Ty malá děvko,“ zopakoval, tentokrát téměř s doje‑ tím. „Mělo to být jen jako trénink. Neříkali nám, že budeš klást odpor.“

„Neříkali?“ zopakovala Angie. „Tak to se jistě museli zmýlit,“ dodala rychle. „Jestli vám řekli, že mě máte zabít, pak se museli splést, nejsem vůbec... nikdo!“

Muž udělal krok dopředu, Angie ustoupila o krok do‑ zadu. Telefon ležel na zemi, těsně mimo její dosah.

„Jmenuju se Angie Morettiová a jsem si jistá, že nemá‑ te jediný důvod po mně jít...“

„Ale ano, samozřejmě, je to ona,“ zvolal ten muž. An‑ gie chvíli trvalo, než si všimla, že mluví do mikrofonu při‑ pevněnému ke sluchátkům na hlavě. „Právě potvrdila, jak se jmenuje.“

Zase jeden krůček dopředu. Angie mrkla po telefonu. Cítila, jak jí krev stéká po krku a na košili. Téměř přestáva‑ la cítit pachy i chuť, na malou chvíli se s ní chodba zatoči‑ la. Co kdyby vyrazila dopředu, popadla telefon a vyběhla...

„Angelika de Noaillesová,“ zopakoval mladík. „Mys‑ lel jsem, že budete vyšší. A vypadáte daleko bledší než na fotce.“

Angie se vrhla k telefonu. Muž zareagoval velice rych‑ le, až příliš rychle. Popadl ji za ramena a zvedl dýku, Angie zaúpěla zděšením, všechno potemnělo a najednou se ocit‑ la deset metrů odsud, na jiné křižovatce.

Rozhlédla se okolo sebe celá zmatená. Spánky jí svírala ostrá bolest. Vrah zůstal stát za ní omráčený úlekem. An‑ gie se dala do běhu jako splašená. Za jejími zády nebylo slyšet žádné zvuky. Vydali se pronásledovatelé za ní? Oto‑ čila se a prohledávala dav, jestli někoho nespatří, a najed‑ nou stála na nástupišti ponořeném v přítmí – na správném nástupišti, směr Levallois, stavební práce ale ještě probíha‑ ly, ještě tady stálo hrazení, povalovala se tu suť a parkovalo odstavené rypadlo.

„Jde k tobě!“ zaslechla hlas z přítmí. Angie potlačila výkřik, otočila se, aby mohla vyrazit na útěk. Příliš pozdě. Muž s dýkou už byl za ní.

Usmíval se. Bavil se.

„Pozor, ať zase neudělá tu divnou věc,“ vysvětlil do slu‑ chátek. Angie se ještě jednou obrátila, za hrazením se ob‑ jevil druhý muž. „Proklouzla mi mezi prsty,“ pokračoval první útočník. „A krvácí. Říkám si, jestli...“

Něco zapraskalo. Pak se ozvalo hlasité cvak. Rozsvíti‑ la se světla.

Scénu nelítostně ozářily paprsky světla ze třech obro‑ vitých reflektorů.

„Co se to tady děje?“ zeptal se Matt.

Stál u vstupu na nástupiště, ruku položenou na vypí‑ nači. Matt, vysoký kluk s kaštanově hnědými vlasy, měl na zádech brašnu na šerm a v té podivné situaci vypadal až neuvěřitelně normálně. Při pohledu na něj pocítila Angie takovou úlevu, že se téměř zhroutila. Oslepení útočníci na chvíli zaváhali. První stál jen několik metrů od ní, slono‑ vinovou dýku v ruce, a druhý...

Druhý muž stál u otevřeného zavazadla, u toho, které se snažil protlačit skrz turnikety. Uvnitř byly složené ob‑ rovské pytle na odpadky a motorová pila.

Angie sevřela hrůza, pak vykřikla:

„Matte! Matte, pozor! Jsou nebezpeční...“

Vrazi si změřili nově příchozího, pak mrkli jeden na druhého. Vypadali víc bezradní než vystrašení, jako by pří‑ chod svědka na scénu znamenal spíš nepříjemnou kompli‑ kaci než nebezpečí.

„Sakra,“ pronesl ten druhý. „Myslel jsem, že tohle mělo být ‚snadný‘. Kdo to hodnotil?“

„Fayolle,“ povzdechl si první muž. „Víš přece, co je zač.“

Angie ze suti vytáhla prkno a zvedla ho jako zbraň.

„Matte, půjdu teď k tobě, jo? Pak poběžíme k východu...“

„Angie, teče ti krev,“ všiml si Matt. „Co...“

„Já se postarám o toho kluka,“ pronesl muž s dýkou.

„MATTE!“ vyhrkla Angie.

Matt odložil brašnu na zem. Pak z ní vytáhl sportov‑ ní šermířský kord a zaujal nacvičenou pozici. S křehkou zbraní v ruce vypadal spíš směšně. Vrah se pohrdavě usmál a vyrazil k němu.

Zdálo se, že Matt uvažuje.

Pak rychle odložil kord na zem a popadl rozměrný rýč ze staveniště.

Vrah se zastavil.

Pohledem přejížděl z chlapce na dívku. Angie couvala s prknem v ruce, aby se mohla připojit k Mattovi. Její ka‑ marád měl sportovní postavu a solidní kovový rýč mu do‑ dával na odhodlanosti.

„Oukej.“ Vrah pokývl směrem ke svému kolegovi. „ Tr o‑ šičku se nám to tady komplikuje,“ oznámil. „Sbal to.“

„Co je to za pošuky?“ zašeptal Matt, jakmile se Angie dostala až k němu. „Ten nůž? Je ze slonoviny? Co tvůj krk? Udělal ti něco?“

„Nevím. Pronásledovali mě a...“

Odmlčela se. První muž ji v tichosti pozoroval.

„Angelika de Noaillesová,“ pronesl konečně. „Nepře‑ žijete týden.“

Angie s Mattem se na sebe podívali, pusu otevřenou údivem dokořán.

„No, teď na sebe jistě musíte být hrdá,“ pokračoval vrah, zatímco jeho společník klidnými pohyby balil zavazadlo. „Odcházíme. Nic to ale neznamená.“ Upřel na Angie svůj mdlý pohled. „Jste označená.“

Rozhostilo se ticho. Angie nebyla schopná slova. Matt svraštil čelo.

„Označená? Cože...?“

Muž zabodl svůj ostrý pohled do Angie.

„Budu to já, nebo to budeme my, nebo někdo jiný. Ne‑ záleží na tom, jak zemřete nebo kdo vás zabije. Jste ozna‑ čená... a do týdne jste mrtvá,“ zopakoval.

Pak se obrátil na svého kolegu, gestem se rozloučil a oba vrazi se v tichosti vytratili. Uprostřed opuštěného nástupiš‑ tě zůstali stát dva vyděšení studenti.

Kapitola 2

O půl hodiny později se Angie s Mattem ocitli na komi‑ sařství.

Angie už přestala z rány na krku téct krev. Celá se třás‑ la a Matt ji musel cestou k okýnku ve stanici, kde požáda‑ li o pomoc, podpírat. Ovšem pracovníci stanice metra si historku vyslechli s nevěřícným výrazem na tváři. Nikdo nevěděl, jak na ni zareagovat. Matt byl otrávený jejich ne‑ schopností, takže zavolal taxík, aby svou kamarádku od‑ vezl do nemocnice.

Angie ale odmítla. Místo toho je taxík vysadil před ko‑ misařstvím ve 20. pařížském obvodu. Jestli chce mít šanci na dopadení útočníků, musí jednat rychle.

Stěny úzké čekárny byly okázale obložené mramorem. Pod třemi obligátními portréty – mladým králem, regen‑ tem a ministerským předsedou – trůnila abstraktní busta představující Královskou moc vítězně vedoucí Francii.

„Takže ti týpci tě sledovali,“ zašeptal Matt, když usa‑ zení na plastových židličkách trpělivě čekali, až na ně při‑ jde řada.

„Uviděli mě hned ve vstupní hale, řekla bych... u tur‑ niketů...“

„Ale znali tvý jméno,“ trval na svém mladík se zakabo‑ něným výrazem. „A co to povídali! Že jseš ‚označená‘...? To je fakt divný...“

Naproti nim na jiné židli seděla nějaká žena s nateklou tváří, oči upřené před sebe, kývala se ze strany na stranu a prozpěvovala si nějakou ukolébavku. Za okýnkem zíva‑ li dva zaměstnanci nad rozloženou knihou návštěv. Krev na Angiině košili na ně zjevně nijak zvlášť nezapůsobila.

„Byli opravdu rozhodnutí mě zabít,“ odpověděla šep‑ tem Angie. Začínala se klepat, byla jí zima a zahřát ji ne‑ dokázala ani Mattova bunda, ani horká čokoláda z auto‑ matu. „Nechtěli mi nahnat strach, ani mi něco jen tak udělat, nebo co já vím co, třeba mě znásilnit... Chtěli mě prostě zabít.“

„Že tě nechtěli znásilnit? Ti chlápci teda vůbec neměli vkus,“ zašeptal jí Matt.

Angie se nejdřív zarazila, překvapilo ji to, pak ale vy‑ buchla trochu hysterickým smíchem, Matt se smál také, ale byl nervózní.

Dva zaměstnanci za okýnkem si je měřili nesouhlas‑ ným pohledem.

„Promiň,“ spustil Matt, když se Angie uklidnila, „čer‑ nej humor není v týhle situaci asi úplně na místě...“

„Ne, právě naopak, je úplně na místě,“ řekla Angie, ra‑ menem těsně přitisknutá k rameni svého nejlepšího ka‑ maráda. „Aspoň mi to pomůže přijít na jiný myšlenky...“

Rozhostilo se ticho. Matt s Angie zůstali sedět přitisk‑ nutí jeden na druhého, aniž by pronesli slovo. Žena na‑ proti nim s obličejem plným modřin a otoků si dál šepo‑ tala ukolébavku. Angiin pohled spočinul na portrétech na zdi, na nejmocnějších mužích Francie. Král byl ještě veli‑ ce mladý a na retušované fotografii působil trochu ztrace‑ ně. Regent, princ de Condé, byl naopak silný, pevný, s ne‑ poddajným výrazem. A ministerský předseda, kterému celá Francie přezdívala Richelieu. Tmavovlasý a šlachovi‑ tý muž, jehož hluboké oči jako by Angie sledovaly a ona se oklepala, aniž by tušila proč. Možná proto, že portréty představovaly cosi neznámého. Politiku, tajemství, temné a nebezpečné síly, které ji daleko přesahovaly.

„Ta dýka,“ zeptal se najednou Matt, „byla ze slonoviny?“

„Myslela jsem, že se mnou budeš žertovat, abych mohla myslet na něco jinýho.“

„Já jen, že... Něco jsem si o tom četl. O dýkách ze slo‑ noviny. Mluví se o tom v tý knížce, nebo ne? Od tý hol‑ činy, co pracovala ve Versailles pro madame de Montes‑ quieuovou?“

„Aha,“ odpověděla pobaveně Angie, „v téhle knize.“

„Jo, v téhle.“

Ta kniha, o které byla řeč, nebyla žádná jiná než Upí‑ ři u dvora od Sylvie Ferrierové. Ve Francii ji četl každý a v ostatních zemích nejspíš taky. Vyšla před čtyřmi mě‑ síci a od té doby se držela na žebříčku bestsellerů. Sylvie Fer rierová pracovala na Versailles jako dvorní dáma ma‑ dame de Montesquieuové, regentovy milenky. Nejednalo se o román, ale o sérii odhalení, aspoň pokud tomu takto čtenář chtěl věřit. Podle autorky se u dvora údajně pohy‑ bovali upíři, tvrdila, že ji v podzemí Versailles spoutali ře‑ tězy a sloužila jim jako nějaký bezedný zdroj krve.

Na lyceu si knihu předávali z ruky do ruky. Zejmé‑ na proto, že se v ní hodně psalo o sexu. Sylvie Ferriero‑ vá s vášní mluvila o orgiích v soukromých saloncích zám‑ ku, vše bylo bohatě vylíčeno do nejmenších detailů, erotika kořeněná troškou sadomasochismu – prá vě to zajistilo dílu úspěch.

Sylvie Ferrierová ve všech rozhovorech přísahala, že neprohlašuje nic než pravdu. Musela potom utéct do Lon‑ dýna, kde se schovávala před pomstou upírů, jak tvrdila (možná tak ale učinila také proto, aby nemusela platit tak vysoké daně z autorských práv). Přesto těm historkám ve skutečnosti nikdo nevěřil, nebo se jim spíš věřilo jen tak napůl, stejně jako to bývá v případě skandálů celebrit... Přítomnost upírů u francouzského královského dvora oži‑ vovala letité soupeření mezi rodem z Orléans a rodem z Condé, historii plnou románků a nevěr, intrik a jedu.

„Sylvie Ferrierová se zmiňuje o slonovině?“ zeptala se Angie. „O rudé rukojeti? Jsi si jistý?“

Matt přikývl. Přemýšlel.

„Myslím, že jo. Aspoň myslím, že jsem to četl někde na internetu.“

„Na internetu?“ zopakovala Angie, navzdory situaci to znělo, jako by se mu posmívala. „Ty čteš stránky o upí‑ rech?“

„Čtou je všichni!“ zaprotestoval Matt.

Rozesmáli se, což opět přitáhlo užaslé pohledy zaměst‑ nanců.

„Pane bože!“ Angie se postavila. „Tvůj pohovor! Matte, co ten tvůj pohovor na Saint ‑Cyru?“

„Myslíš, že po tom všem, co se stalo, mám náladu tam jít?“ odmítl ji mladík.

„Samozřejmě! Děláš si legraci? Sníš o tom už celý roky! Že se do toho opřeš a zvládneš všechny ty pohovory...“

Zvýšili hlasy, takže žena s oteklým obličejem přestala zpívat. Matt pokračoval tišeji:

„Angie, právě tě málem zabili. Nenechám tě samotnou.“

„V kolik hodin máš tu schůzku?“

„V jednu odpoledne.“

„Takže máš ještě čas,“ řekla Angie. Vzala Matta za ruku, která se zničehonic rozechvěla, aniž by k tomu měl důvod, snad jen z toho šoku, který před pár okamžiky zažil. „Ten pohovor je... Jde o tvou budoucnost. Musíš tam jít. Musíš tam jít,“ opakovala a cítila, jak se jí do očí derou slzy.

A právě v tom okamžiku ji Matt políbil.

Angie trvalo několik vteřin, než si uvědomila, co se sta‑ lo. Stiskla Mattovu ruku, on se k ní naklonil a najednou...

Jemně se vymanila z jeho blízkosti.

„Matte, já... Tohle ne. Jsme kamarádi a...“

Matt ucouvl, byl trochu pobledlý. V čekárně zavládlo ticho. Žena s nateklým obličejem je pozorovala bez po‑ hnutí. Za okýnkem jeden ze zaměstnanců zašeptal svému kolegovi cosi do ucha, pak se zašklebil.

„Omlouvám se,“ vykoktal ze sebe Matt. „Nevím, co to do mě vjelo...“ Otevřely se dveře a v nich se objevil poli‑ cejní inspektor.

„Angelika Morettiová!“

Matt s Angie zaváhali, pak se oba najednou zvedli tak, aby se jeden druhému nemuseli podívat do očí.

Inspektor je zavedl do chodby s oprýskaným nátěrem na stěnách, která kontrastovala s falešným kýčovitým lu‑ xusem čekárny. Prošli přeplněnou místností, kde u malin‑ katých stolečků skrytých mezi hromadami ohmataných složek a spisů seděla asi desítka lidí zápolících se zapráše‑ nými počítači. Na mahagonových dveřích, jejichž luxusní materiál neladil s okolím, se skvěla elegantní měděná ta‑ bulka s nápisem Královská policie.

Na stěně visela mapa městského obvodu. Do ní byla zabodnutá asi desítka oranžových připínáčků, které utvá‑ řely geometrický obrazec. Matt se u něho zastavil a zamy‑ slel se, obrazec ho zaujal, ale okamžitě se do toho vložila žena asijského vzezření.

„To není určeno očím veřejnosti!“ zabrblala. „S kým bude prováděn výslech, s vámi nebo s ní?“

„S tou dívkou,“ odpověděl inspektor, který se pro ně vrátil.

„Takže vy se teď vraťte do čekárny,“ nařídila Mattovi Asiatka.

Jeden z jejích kolegů za ní zabručel:

„Pokud ta mapa není nic pro veřejnost, asi by neměla viset na stěně, viď, Kim?“

„Je to jediné místo, kde je ještě nějaký volný prostor,“ ohradila se Asiatka.

„Ale Matt je můj nejlepší kamarád,“ ozvala se nesou‑ hlasně Angie. „Byl svědkem toho útoku. A může ledacos dosvědčit.“

„Předvoláme si ho později,“ prohlásil suše inspektor. „Pojďte za mnou.“

Jeho tón nesvědčil o ničem dobrém. Angie se setka‑ la s Mattovým pohledem. Gestem své kamarádce dodal odvahu a sledoval, jak se vzdaluje. A pak se ještě naposled kradmo podíval po mapě.

„Pomozte mi...“

Matt se zarazil.

„Haló. Pomoc. Slyšíš mě? Haló?“

Zdálo se mu to? Dětský hlas. Stěží slyšitelný, jako šep‑ tání nebo vzdychání.

V místnosti ale žádné děti nebyly. Kolem Matta pra‑ covali policisté a Angie mezitím s inspektorem zmizela v malinkaté kanceláři. Kim, inspektorka asijského vzezře‑ ní, ho probodla nasupeným pohledem.

„Jste na odchodu, nebo ne? Ta mapa není určená očím veřejnosti, už jsem řekla.“

„Ano, promiňte,“ vykoktal ze sebe Matt. „Já...“

Třel si spánky.

Cože, teď? Slyšel nějaké hlasy?

Ti týpci v metru a políbil Angie a... Asi z toho vše‑ ho šílí.

„Asi mi není dobře. Už jdu,“ odpověděl konečně.

Zavrtěl hlavou a pomalu se vydal zpět do čekárny.

Kapitola 3

Kancelář byla malinkatá a pod stolem bylo navršeno tolik archivačních krabic, že Angie měla co dělat, aby si nezlá‑ mala nohy.

„Takže,“ prohlásil pohrdlivě inspektor, když se usadili, „říkáte, že vás v metru napadli dva muži s dýkou? Nád‑ hernou dýkou ze slonoviny, navíc s rudou rukojetí, tako‑ vou, která je k vidění na všech internetových stránkách o upírech?“

„Ano, přesně tak,“ odpověděla Angie vyrovnaně, jak jen to bylo možné.

Nebylo potřeba zapojit žádnou výjimečnou schopnost, aby v hlase inspektora poznala sarkasmus. Už tak se zdál být podrážděný, takže pokud by byla útočná, pokládal by ji navíc za hysterku.

„Byla jsem ve stanici Opéra,“ začala dívka s výpovědí.

Angie zopakovala celý příběh, který shrnula už při pří‑ chodu, snažila se nic nevynechat. Když došlo na hrozby, které jí adresoval první útočník, policista zvedl obočí:

„Říkal, že jste Angelika de Noaillesová? Myslel jsem, že se jmenujete Angie Morettiová.“

„De Noaillesová je příjmení mé matky, Moretti se jme‑ nuje můj otec. Mám příjmení po otci, ale podle zákona o šlechtické krvi...“

„Ano, vím,“ rychle přitakal inspektor. „O šlechtické pří‑ jmení nelze přijít. To není jako naše jména hloupejch ba‑ líků z lidu.“

Angie se kousla do rtu. Udělala hloupost.

Ve Francii už po celé generace existovala zakořeněná nenávist mezi šlechtou a prostým lidem. V průběhu po‑ sledních dvou století se různým společenským hnutím podařilo dosáhnout částečné liberalizace. Některé výsady šlechty byly zrušeny, ale nikdy nebyla nastolena skutečná demokracie.

Spor mezi dvěma společenskými vrstvami ještě stále nebyl urovnán. Příslušníci šlechty po celé Francii pohrdali běžným lidem z měst i venkova. Ten jim to ale uměl vrátit. Lid pokládal velké šlechtické rody se všemi jejich výsadní‑ mi právy a dědičným majetkem za příživníky.

Stručně řečeno, nenávist mezi dvěma světy byla vzá‑ jemná.

Na lyceu Angie Morettiová původ po své matce vždyc‑ ky skrývala, ovšem s výjimkou svých nejlepších přátel. A podívejme, jak se právě pochlubila svou příslušností k rodině z Noailles tady na malém komisařství v lidové pařížské čtvrti. Na komisařství, kde museli každý rok bez‑ pochyby bojovat o rozpočet, zatímco souběžně pracující Královská policie se topila v penězích.

Ano. Pěkná hloupost.

Angie se snažila situaci zachránit.

„Bylo mi sedm, když jsem matku viděla naposled. Vy‑ choval mě táta, Jacques Moretti, a odjakživa bydlím tady, ve čtvrti Belleville. Takže já...“

Bylo ale pozdě, bitvu už prohrála.

„Slečno de Noaillesová,“ pronesl inspektor a kladl přitom důraz na každé slovíčko zvlášť, „jsem opravdu zarmoucen, že vám nemohu pomoci, jak by se patřilo na osobu vašeho stavu, ale jak jistě víte, dýky ze slonoviny, kterými v ruce máchají proradní zabijáci, jsou jen prachsprosté výmysly z internetu...“

Angie otevřela ústa, aby se ohradila, ale inspektor po‑ kračoval dál:

„Popravdě řečeno, od té doby, co vyšla ta zpropadená knížka, jsme řešili tolik případů, kdy celá skupina lidí byla svědky podobných událostí, že Komora aristokratů musela vydat oběžník, ve kterém nám zakazuje zanášet do zázna‑ mů stížnosti na nadpřirozené jevy.“ Postavil se, zamířil ke dveřím a otevřel. „Takže vám děkuji, že jste se uráčila nás navštívit, a teď, pokud byste byla tak laskavá a namířila si to k východu...“

Angie se ani nehnula.

„Byla to dýka,“ zaprotestovala. „Dýka, to je přece zbraň. To není žádný nadpřirozený jev.“

„Dýka nemrtvých? Přesně jako v té knize? Jistě mě teď omluvíte, milé dítě,“ dodal s posměškem v hlase, „ale...“

Angie sklopila tvář do dlaní.

„Dobře,“ zašeptala, „na tu dýku zapomeňte.“

Inspektor se na ni podíval, ale nerozuměl jí. Angie se zase narovnala.

„Žádná dýka tam nebyla. Musela jsem si to v té pani‑ ce splést,“ prohlásila jasným a odhodlaným hlasem. Dveře stále zůstávaly otevřené a kancelář byla tak malinkatá, že ostatní zaměstnanci jistě museli jejich rozhovor vyslech‑ nout. „V metru mě pronásledovali dva muži. Jeden z nich měl nůž, pokusil se mi podříznout krk, já jsem utekla, on mě zase dohonil, nahlas vyslovil moje jméno, prohlásil, že má moje fotky, vyhrožoval mi...“ Angie ztratila klid, do očí jí vyhrkly slzy, hysterie, kterou se předtím snažila skrýt, ji teď začínala zcela ovládat. „Řekl mi, že jsem snad na něja‑ kém seznamu. Že jsem označená!“ dokončila s výkřikem. „Budete s tím něco dělat? Tak ano, nebo ne?“ Rozhosti‑ lo se ticho, jeho kolegové vzadu ve velké místnosti utichli a Angie vnímala, že jí věnují pozornost. Jako by ve vzdu‑ chu proudila elektřina.

Inspektor se zase posadil. Přitáhl si k sobě klávesnici, potom si ztěžka oddechl a začal vyťukávat.

„Stížnost, útok na nezletilou osobu.“ Zapsal si několik poznámek. „Tedy,“ dodal, „ten muž se vám pokusil podříz‑ nout hrdlo. Jen tak, zničehonic.“

Angie se zmohla jen na pokývání hlavou, odvaha z ní úplně vyprchala. Čekala, až bude sepsána výpověď a až jí inspektor potvrdí, že“ „to se rozumí samo sebou, že udělá‑ me vše proto, aby se situace vysvětlila, slečno de Noaillesová, budeme vás průběžně informovat“, potom se postavila, za ní vyrazil i inspektor posměváček, opět prošli místností, kde se už všichni v tichosti vrátili ke své práci a nikdo si nedovolil vyměnit si s ním jediný pohled.

Za ní se ozval hlas.

„Ještě minutku, slečno.“

Angie se otočila.

Inspektor ji beze slova napodobil.

Dveře do místnosti s nápisem Královská policie byly otevřené. Na prahu stál muž vysoké postavy, blonďák v bezvadném obleku, na límci saka vyšitý znak lilie. In‑ spektorka asijského vzezření stála vedle něj, v ruce držela nějakou složku – jistě spolu diskutovali o práci.

„Verdiere, nebude ti vadit, když si na chvíli půjčím tvou stěžovatelku?“ optal se muž s lilií.

Inspektor, který s Angie sepisoval výpověď, zaváhal a pak s nepřátelským tónem v hlase, který jen těžko skrý‑ val, odsekl:

„Copak mám na výběr?“

„Slečno, pojďte za mnou,“ řekl muž a ukázal na maha‑ gonové dveře.

Vzal si složku, kterou mu Verdier proti své vůli ode‑ vzdal, a udivená Angie se zatím protáhla mezi stoly, které byly natěsnané až příliš blízko u sebe, takže si musela dá‑ vat pozor, aby nic nepřevrhla.

Vstoupila.

Muž z Královské policie zavřel dveře své kanceláře.

Chvíli stál a prohlížel si ji. Rozhostilo se ticho, takže se dívka mezitím uklidnila, otřela si slzy.

Pak pohledem sjel na složku, kterou držel v ruce.

„Angelika Morettiová.“

Angie přikývla.

„Mé jméno je Pierre Delaunay,“ pronesl muž, „a jsem velitelem bezpečnostních složek Královské policie pro se‑ verovýchodní oblast Paříže.“ Posadil se. „Můžete mi zopa‑ kovat všechno, co jste vyprávěla mému kolegovi?“

Angie se vůbec nechtělo začínat znova, ale muž ji při‑ špendlil pohledem. Byl chladný a pozorný. Byl připravený jí naslouchat, uvědomila si, skutečně jí naslouchat, poprvé od chvíle, kdy vstoupila do budovy komisařství.

Angie tedy začala vyprávět svůj příběh od začátku, ne‑ vynechala jediný detail.

Když skončila, Pierre Delaunay zopakoval:

„‚V každém případě jste označená. Jestli to nebudu já, bude to někdo jiný. Nepřežijete týden.‘ Tohle vám tedy řekli?“

„Ano.“

Po další chvíli přemýšlení Pierre Delaunay prohlásil:

„Problém je, že kvůli internetu je dnes těžké poznat, jestli se jedná o skutečné označení, nebo jen o dva psy‑ chopaty, kteří vědí, jak funguje Tajné služebnictvo, a kteří zasvěceně používají jejich slovník, aby mohli děsit mladé dívky v metru.“

Angie vůbec ničemu nerozuměla, což jí ovšem nezabrá‑ nilo pokývat hlavou v naději, že Delaunay bude pokračovat.

„Už vás představili u královského dvora, Angeliko?“

Ta otázka přišla jako blesk z čistého nebe, Angie si na‑ jednou vzpomněla na dámy, které při průchodu chodba‑ mi metra kasaly nahoru sukně vyšívané zlatem, a na lítost, která ji v tu chvíli zaplavila.

„Ne. Vyrostla jsem tady, v téhle čtvrti. Nejsem se svou matkou ani s nikým jiným z Noailles v kontaktu už sko‑ ro deset let.“

„Byla jste v poslední době v kontaktu s někým z rodu Orleánských nebo de Condé? Bydliště máte tady v Belle‑ ville, zlatá mládež se čas od času chodí pobavit do barů v ulici Generála Rébevala. S nikým jste netančila, nebyla jste na jedné z těch diskoték, co jsou právě v módě? Ni‑ komu jste nešlápla na nohu? Nejste těhotná, třeba s ně‑ jakým ženatým knížetem nebo hrabětem, který by se vás i vašeho dítěte rád zbavil? Nic neskrýváte – třeba něčí ta‑ jemství? Nemáte přístup k nějakým informacím, které by mohly někomu uškodit? Nedonutila jste někoho vyzradit tajemství?“

Angie si nemohla pomoct, ale musela se smát, zaprvé byla nervózní a zadruhé ji ta představa, že snad šlápla na nohu nějakého urozeného hraběte, pobavila.

„Odpověď na všechny otázky zní ne,“ odpověděla. „Ne, nebyla jsem tajně ve styku s žádným šlechticem od dvo‑ ra. Nejsem těhotná, nic neskrývám, neznám žádné tajem‑ ství ani záhadu a neurazila jsem žádného knížete. Co je to Tajné služebnictvo? A co to znamená, že jsem označená?“

„Tajné služebnictvo je prastarý název, který se ještě po‑ užívá, je to tajná a soukromá bezpečnostní služba panov‑ níka.“ Delaunay upřel na Angie svůj pohled. „Označení je razítko ve tvaru černého čtverce, které tato bezpečnostní služba otiskne na složku osoby odsouzené k smrti.“

„Aha.“

Angie úplně přešla chuť se smát.

„Abychom si správně rozuměli, řeč je o neoficiálním rozsudku. Pokud Tajné služebnictvo rozhodne, že má ně‑ jaká osoba zmizet, pak také zmizí. Mrtvola se obvykle ni‑ kdy nenajde.“

Delaunayho železný pohled byl opět zabodnutý do An‑ gie. Vyčkával a vyhodnocoval její reakce.

„Vy... vy mi to nemůžete... nemůžete mi to jen takhle říct,“ zabreptala Angie a přitom si třela spánky. „Jestli... jestli je tohle pravda, je to státní tajemství a vy jste mi ho tady jen tak vyzradil a... ach bože...“

Dostala takový strach, že se jí začaly klepat ruce a ne‑ dokázala ze sebe už vydat ani hlásku. Delaunay pokýval hlavou, jako by ho její reakce uspokojila.

„Bylo to státní tajemství. Od vydání knihy Sylvie Ferrie‑ rové už to ve skutečnosti žádné tajemství není. A to ne‑ mluvím o té vlně diskuzí, která následovala. Jistě jsem vás vyděsil. Chtěl jsem vědět, jestli budete skutečně vystraše‑ ná, nebo jestli jste to byla vy, kdo si tu historku vymyslel.“

„Nic jsem si nevymyslela. Stala jsem se obětí pokusu o vraždu,“ trvala na svém rozzlobená Angie. „A přišla jsem na policii, abyste našli pachatele a poskytli mi ochranu.“

Pierre Delaunay se usmál.

„Výborně. Mluvíte jako dospělá, budu s vámi tedy jed‑ nat jako s dospělou osobou. Existuje velká šance, že ti vaši útočníci mají jen zálibu v konspiracích a slyšeli řeči o označení... Jsou vlastně nemocní, napadají mladé dív‑ ky a využívají přitom metody Tajného služebnictva, aby si dodali na důležitosti. V tom případě vám nehrozí žádné nebezpečí. Vědí, že jste je určitě byla nahlásit na policii, a nebudou dvakrát útočit na stejnou oběť. Budu to vyše‑ třovat, ale opakuji, v tom případě vám nehrozí žádné ne‑ bezpečí. Vraťte se domů, dejte se do pořádku a na tu his‑ torku zapomeňte.“

Angie strnula, vyčkávala, co bude dál.

„Na druhou stranu...“ Delaunay se odmlčel. „Na dru‑ hou stranu je tady docela malinkaté riziko, že jste skuteč‑ ně nositelkou označení. V tom případě pro vás nemohu nic udělat. Nikdo pro vás nemůže nic udělat. Nařízení po‑ chází shora. Vrahové vás budou pronásledovat, dokud ne‑ zemřete.“

Kancelář náhle opanoval chlad, ledový chlad. Nebo se jí to jen zdálo?

Delaunay pokračoval:

„V tom případě, kdybych byl já na vašem místě... Odjel bych. S nikým bych o tom nemluvil, a zejména ne se svým otcem, ze strachu, abych neohrozil i jeho, protože se jistě bude snažit vás ochránit. Vzal bych si veškeré své úspory z kapesného, vyfoukl bych číslo tátovy kreditní karty, vy‑ brakoval rodinné účty, vyhledal překupníky, co obchodu‑ jí s padělanými doklady na nádraží Gare de l’Est, nasedl bych do prvního vlaku směr Moskva a nikdy bych se ne‑ vracel. Rozumíme si?“ dodal ve chvíli, kdy se zdálo, že ti‑ cho, které se rozhostilo mezi květináči a tapetami na zdi, tu zůstane na věky. „Přesně tohle bych udělal. Zejména pokud bych lhal o tom, že nemám co skrývat. Tak přesně tohle bych udělal, kdybych přeci jen měl nějaké to tajem‑ ství. Něco, co je potřeba tajit. Něco, co by mohlo vysvětlit moje označení.“

„Já ale o ničem nevím,“ zašeptala Angie. „Nemám žád‑ né tajemství.“

„Skvělé,“ pronesl Pierre Delaunay a vstal, „takže ani ne‑ máte žádný důvod dělat si starosti.“

Kapitola 4

Angie odmítla, aby ji Matt doprovázel. Když konečně osa‑ měla, koupila si nové triko, došla si na toalety v kavárně, převlékla se a před starým nakřáplým zrcadlem si prohléd‑ la povrchovou ránu na krku.

Pak se dala do pláče.

O půl hodiny později vyšla ven a nazdařbůh se vydala do ulic. Sama. Koneckonců jestli byla označená, jestli byli její vrazi připravení vrhnout se na ni hned na první křižo‑ vatce, nebude lepší zůstat sama, aby své přátele nebo tátu nevystavovala nebezpečí? Pojďte! Jen do toho! Zabijte mě! pomyslela si celá rozlícená, dlouhými kroky měřila přepl‑ něné chodníky, ale i o tři hodiny později byla stále ještě naživu a na telefonu jí začínaly přibývat nepřečtené zprávy. Matt, který jí oznamoval, že předběžný pohovor na vysně‑ nou školu proběhl dobře, a chtěl vědět, jak se cítí. Protože neodpovídala, zprávy od něj byly stále naléhavější a nalé‑ havější. Pak následovaly další od Clémence. Matt už jí mu‑ sel všechno povyprávět. Angie jim nakonec odepsala kolem čtvrté odpoledne, aby je ujistila, že je v pořádku, vešla do nějakého parčíku, kde si vypnula telefon a posadila se na lavičku, aby mohla v klidu přemýšlet.

Úlek a hrůza dnešního rána se pomalu rozplývaly. Mu‑ sela se rozhodnout.

Odjet, nebo zůstat?

„Odjel bych, kdybych měl nějaké tajemství,“ řekl jí Pier‑ re Delaunay. „Něco, co musím skrývat. Něco, co by mohlo vysvětlit to označení.“

Měla snad nějaké tajemství?

Pak jí hlavou krátce proběhlo několik nejasných vzpo‑ mínek: vůně navoskovaných parket, melodie hraná na pia‑ no. Nebezpečná, ale vábivá blízkost nějaké osoby. Krev. Někdo na ni zakřičel, aby se vrátila do postele, a...

Kradmý obraz se rozplynul. Jistě to byl nějaký sen. An‑ gie schovala tvář do dlaní.

Pierrovi Delaunaymu nelhala. Nic neskrývala. Nic, co se týkalo její minulosti, v ní nevzbuzovalo pochybnost. Ni‑ kdy nespáchala nic protiprávního, zatím ani neměla žád‑ nou vážnou známost, a dokonce nikdy ani s nikým nespala, i když pro upřesnění, minulé léto si na pláži v Norman‑ dii vyměňovala nekonečně dlouhé polibky s úžasným Ro‑ mainem, ten ale hned potom odjel do Rennes, kde na‑ stoupil na studia matematiky, a od té doby už ho znovu neviděla. Dobrá, jednou, bylo to ještě na lyceu, vykouřila na toaletách dvě cigarety. Clémence zatím držela stráž, ale je víc než jisté, že tohle nebyl ten důvod, proč ji chtěla zlik‑ vidovat bezpečností služba krále. Angiina představivost se dala do chodu, představovala si svět, ve kterém týmy krá‑ lovských agentů navštěvovaly vzdělávací instituce, aby stí‑ haly teenagery, kteří nedodržovali pravidla a...

Angie se postavila celá zděšená.

Tajemství. Samozřejmě, že měla tajemství. Svůj talent. Svoji intuici, to, že uměla číst emoce. Byl tohle snad ten důvod? Snad kvůli tomu ji chtěli zavraždit?

Vyndala telefon a horečně začala vyhledávat na inter‑ netu. Tajné služebnictvo bylo řízené ministerským před‑ sedou. Takže pokud by chtěla do věcí vnést trochu světla, zjevně stačilo jediné, sjednat si schůzku se slavným Riche‑ lieuem a říct mu... co?

„Pane ministerský předsedo, jmenuji se Angelika de Noail lesová. Myslím, že mě chcete nechat zavraždit. Smím se vás zeptat proč?“

Ne, to bylo absurdní.

Půl páté. Parčík okolo Angie hlučel hlasy dětí, které vy‑ cházely ze školy. Matky a pečovatelky si povídaly obklope‑ né kočárky, telefonovaly nebo pracovaly na noteboocích. Ve vzduchu bylo cítit vůni piškotů, mléko z kojeneckých lahví, kávu a chladný tabákový kouř od odpoledních ná‑ vštěvníků parku.

Ne.

Svět byl racionální, předvídatelný.

Angie se zhluboka nadechla. Nechtělo se jí věřit, že by tady snad bylo nějaké vládou posvěcené spiknutí s cílem ji zabít. Ostatně o jejích schopnostech nikdo neměl ani tu‑ šení. Kromě Matta a Clémence, ale ani jeden jí nevěřil, takže by se ji neodvážili udat.

Angie vstala, už se rozhodla.

Zůstane. Záhadné služby Richelieua do toho nebyly zapletené. Byli to jen dva blázni, kteří jí chtěli nahnat strach, podala výpověď na policii a tím je vše uzavřené. Jak řekl Pierre Delaunay, žádný důvod se znepokojovat.

Vrátí se k sobě domů, na všechno zapomene a zase bude žít svůj život.

Přesto se domů nevracela metrem. Raději pomalu vy‑ stoupala po třídě Ledru ‑Rollina, kam zabloudila, a žaludek se jí svíral strachem, který si odmítala přiznat. Několikrát se otočila, aby se podívala, jestli ji někdo nesleduje. Když ko‑ nečně došla domů, byla už tma. Bellevilleská ulice byla jako obvykle plná lidí a Angie uskočila, protože do ní strčili dva mladí Číňani. Zdálo se jí, že neznámé siluety mizí v přítmí každého alžírského obchůdku, na rohu každé lékárny, ka‑ ždého stánku s exotickým ovocem, a při vstupu do domu se Angie téměř dala na ústup, když narazila na Ernestinu, starší dámu ze čtvrtého patra, která už byla trochu poma‑ tená a prohlašovala, že na Zemi sestoupí Měsíc, vezme na sebe lidskou podobu a bude se procházet mezi lidmi.

Angie si přivolala výtah.

Pak aniž by věděla proč, se vydala nahoru po schodech.

V plné rychlosti vyběhla šest poschodí a konečně se dostala do podkrovního bytu, který obývala se svým ot‑ cem. Byl to krásný byt – tedy na Paříž, kde byly rozlohy malé a ceny astronomické, v každém případě. Hrstka lidí, kteří věděli, že je Angie Morettiová dcerou vévodkyně de Noaillesové, si myslela, že je podkrovní byt placený z pe‑ něz od matky, ale nebyla to pravda. Dědeček Moretti byl umělecký truhlář a před padesáti lety koupil dvě poslední patra v domě ve čtvrti ležící pryč z centra Paříže. O gene‑ raci později se z podkrovního bytu stal klenot k nezapla‑ cení a Angie s tátou měli radost, že si ho mohou užívat právě oni.

Jacques Moretti pracoval v dolním patře před třemi monitory a prohraboval se složkami. Vypadal přitom jako z nějakého Kafkova románu. Když uslyšel, že přišla dce‑ ra, zvedl hlavu a věnoval jí jeden roztěkaný úsměv. Angie ho políbila na čelo a vyhýbavě odpověděla na otázku, jak se celý den měla. Jacques Moretti si toho ani nevšiml, nej‑ dřív zapáleně pokýval hlavou (tohle Angie znala a zname‑ nalo to, že vůbec neposlouchal) a pak se zase ponořil do programování.

„Jak to jde s tou první verzí?“ zeptala se ho dcera.

„Už je skoro hotová. Zdá se, že jsou ve Washingtonu spo‑ kojení,“ odpověděl Jacques Moretti s radostným úsměvem.

„Najali si toho nejlepšího,“ odvětila Angie a objala ho kolem ramen.

„Pravda, velká pravda, broučku,“ řekl Jacques Moretti a zase se ponořil mezi řádky kódu.

Angie podrobnosti nevyzvídala. Ostatně otec ani ne‑ měl právo jí je poskytnout. Když totiž uzavřete kontrakt s americkou vládou, nemůžete se se svou prací svěřovat ani rodině.

Šest hodin večer.

Venku narůstaly stíny.

Začínalo zlehka pršet.

Angie si šla do kuchyně připravit misku müsli, zalila ho studeným mlékem, vyšla nahoru do svého pokoje a posa‑ dila se na postel. Několik vteřin zůstala sedět bez hnutí, pak zaslechla nějaký hluk, otočila hlavu... Když na okně spatřila přilepený obličej Clémence, vyjekla hrůzou.

O několik okamžiků později už bylo okno otevřené a ona se smála vlastnímu strachu, kamarádka ji svírala v ná ručí.

„Páni, máš vážně dobrou náladu na někoho, koho dnes málem zabili!“ komentovala nově příchozí a Angie jí po‑ máhala z mokré bundy nasáklé prvními kapkami pořád‑ ného lijáku.

Clémence bydlela ve vedlejší budově o poschodí níž. Před několika lety dívky zjistily, že díky blízkosti spleti‑ tých střech domů v jejich čtvrti bylo pro Clémence snad‑ né přelézt z jejího balkonu na opuštěnou terasu bývalého pekařství a z opuštěné terasy bývalého pekařství na balkon vedoucí do pokoje Angie.

„Jak se cítíš?“ optala se Clémence. „Matt mi všechno v rychlosti povyprávěl. Dělal si starosti. Co tvůj krk?“

„Je to jen škrábnutí,“ řekla Angie a shrnula límec, aby jí zranění mohla ukázat.

Clémence trvala na tom, že je potřeba ránu vydezinfi‑ kovat, a tak zmizela v koupelně pro něco, co by obsaho‑ valo alkohol, pak několikrát proklela celé lidské pokolení a nakonec Angie zavalila hromadou otázek. Co na to po‑ licie? Jak dopadl výslech? Jestlipak si Angie musela pro‑ hlédnout fotografie podezřelých? Nabídli jí ochranu? Bu‑ dou hlídat byt?

Angie se zhluboka nadechla. Pak začala vyprávět. Všech‑ no, do nejmenších podrobností, aniž by si něco nechala pro sebe.

Když skončila, Clémence dlouho nebyla schopná slova, zírala s otevřenou pusou.

„Ty vole,“ vypadlo z ní nakonec.

„Jo, přesně tak.“

„Říkala jsi to tátovi?“

Angie zavrtěla hlavou.

„Takže ty tomu věříš, myslím, tý historce? Věříš na Taj‑ ný služebnictvo? Na to označení? Aspoň trošku tomu vě‑ říš, nebo ne? Kdyby ne, neměla bys přece důvod to tajit.“

„Ne, nevěřím tomu,“ zopakovala neoblomně Angie. „Přemýšlela jsem. Nikdo nemá důvod mi ubližovat. Ne‑ jsem těhotná. S žádným vévodou ani hrabětem, dokonce ani s žádným markýzem.

„Pche. Nějakej markýz, to snad ne, pod úroveň. An‑ gelika de Noaillesová by se tak hluboko nikdy nesnížila.“

„Máš pravdu. Jestli se mám s někým vyspat, pak to musí být přinejmenším princ z nějakýho urozenýho rodu.“

„Fajn, takže ti vrazi měli fotky a znali tvý jméno,“ po‑ kračovala Clémence po chvíli přemýšlení. „To ale ještě nic neznamená. Získat fotky dnes v době internetu není nic složitýho. Teda pokud jsou to nějací úchylové. Někteří lidi jsou šlechtickou smetánkou posedlí, dychtí po modrý krvi a vůbec. Sledují celou rodovou linii, obtěžují všechny, kdo s ní mají něco společnýho...“ Clémence se odmlčela, byla si vědomá, že tahle verze Angie určitě moc neuklidnila. „Zkrátka existuje asi tak milion vysvětlení. Chceš, abych si o tom promluvila se svým tátou?“

Angie zaváhala a pak řekla:

„Jo, to by bylo fajn. To je dobrej nápad. Díky.“

Na chvíli se rozhostilo nepříjemné ticho, rychle ho ale přerušila Clémence:

„Musíš být unavená. A určitě bys chtěla být chvíli sama, promiň.“

„Vůbec nemám chuť být sama,“ odmítla Angie. „Navíc mám potřebu s někým mluvit. Ale ne o tom útoku, to ani ne. Nejdřív si dáme něco čokoládovýho,“ oznámila a vy‑ skočila na nohy. „Souhlasíš?“

„Samozřejmě,“ odpověděla kamarádka.

A obě sešly dolů do kuchyně s cílem podniknout ná‑ jezd na jejich domácí zásoby.

Clémence toho využila, aby se pozdravila s panem Mo‑ rettim, který jí mile odpověděl, aniž by si uvědomil, že ji neviděl vcházet do bytu vstupními dveřmi. Vzaly si s se‑ bou dvě vaničky zmrzliny a usadily se na posteli, pohodlně zabořené do polštářů.

„Milá slečno, jsem připravená naslouchat vašim slo‑ vům,“ oznámila s hranou vážností Clémence.

„Výtečně,“ řekla Angie a nabrala si pořádnou lžíci čo‑ koládové zmrzliny.

Najednou jí historky o tajné bezpečnostní službě a ozna‑ čení připadaly tak vzdálené a neskutečné jako z nějakého románu.

„Vlastně bych s tebou chtěla mluvit o dvou věcech. Za‑ prvé, Matt se mě pokusil políbit.“

Clémence unikl překvapený výkřik a chystala se to oko‑ mentovat, Angie ji ale zarazila zvednutím ruky:

„Počkej. To není tak důležitý.“

„Hmm. Takže zajímavej den,“ zašeptala kamarádka.

„Dalo by se to tak říct. Za druhý, Clémence, vím, že ne‑ věříš, že mám ty schopnosti. Ale když jsem ty chlapy v me‑ tru potkala, věděla jsem, že mě chtěli napadnout. Snažili se projít skrz turnikety, a když se mnou mluvili, cítila jsem nával agrese, závan smrti...“

Čekala, že Clémence projeví nesouhlas, ale její kama‑ rádka pozorně poslouchala s bradou opřenou o kolena. Připadala jí tak vážná. Měla nakrátko ostříhané tmavé vla‑ sy a na očích menší brýle s kovovými obroučkami. Angie si nemohla pomoct a musela jí na špičku nosu máznout kus zmrzliny.

„Dobře,“ řekla Clémence a bez dalšího komentáře si otřela nos. „Pokračuj.“

„Když jsem se pak ztratila v chodbách, cítila jsem, že se ke mně blíží. Věděla jsem, že mě pronásledují, že po mně pátrali – ale neviděla jsem je. Byli schovaní. Tak mi ne‑ mluv o tom, že jsem to vyčetla z řeči jejich těla.“

„Hmm,“ jenom odpověděla Clémence. „Dobře.“

„Dobře?“

„Pokračuj, markýzo.“

„Nejsem žádná markýza. Jen kvůli tomu, že moje máma je vévodkyně, nemusíš...“

„Pokračuj, následnice trůnu.“

Angie protočila oči v sloup. Dívky kdysi narazily na internetovou stránku www.budetekralem.com a zjistily, že na ní Angie figuruje jako následnice trůnu. Zobrazo‑ vala momentální posloupnost následníků na trůn aktuali‑ zovanou každou hodinu, což nebylo nic až tak překvapi‑ vého, protože ve velkých šlechtických rodech byli všichni přinejmenším bratranci a sestřenice. I když se rody z Or‑ léans a z Condé s větším či menším úspěchem snažily vy‑ varovat se křížení svých rodových linií. Angie měla velkou radost, když (toho týdne) zjistila, že je pětistá sedmdesá‑ tá šestá v pořadí následníků, což obě dívky hned oslavily přípitkem limo nádou.

„A potom,“ pokračovala Angie, „během toho útoku jsem měla něco jako výpadek. Stála jsem na jednom místě a o chvilinku později jsem byla o deset metrů dál. Bylo to, jako bych se teleportovala.“

„Hmm.“

„Hmm?“

„Dobře,“ prohlásila Clémence po kratší odmlce. „Moje interpretace: když s tebou mluvili, cítila jsi z těch mužů agresivitu, protože z nich jednoduše ta agresivita byla cí‑ tit na sto honů. Jejich pohled, hlas, feromony... A později v těch chodbách jsi věděla, že jsi úplně sama, zranitelná. Věděla jsi, že ti týpci byli divný. Podvědomě ti došlo, že to‑ hle je ideální chvíle, kdy na tebe můžou zaútočit.“

„Podvědomě?“

„No víš přece, jako ve westernech. Jako když generál zničehonic cítí, že na něho indiáni chystají past v nějaký soutěsce. Ten generál nemá žádný magický schopnosti. Je to ale skvělej stratég, ví, že jeho armáda je zranitelná, říká si, že nepřítel týhle příležitosti určitě využije. Je to jeho podvědomí, který mu dává signál.“

„Dobře...“

„Co se týká tý druhý záležitosti, tohle jde snadno vy‑ světlit. Byl to adrenalin, strach. Na chvíli jsi měla výpadek.“

„Ale jo, to by mohlo sedět,“ uzavřela debatu Angie, když zvážila všechny argumenty. „Možná jo.“

„Dobře. Teď pojďme k tomu Mattovi. Zachránil ti ži‑ vot. Políbil tě. Je to skutečnej románovej hrdina tohohle příběhu. Dokonce u toho v ruce držel kord!“

„Rýč.“

„Fajn, tak aspoň symbolicky...“

Někdo zazvonil u vstupních dveří.

Angie nadskočila a i Clémence ucouvla. Obě dívky se na sebe podívaly, byly vyděšené. Pak se Angie vyšvihla na nohy.

„Táta! Měla jsem mu to říct. Měla jsem ho upozor‑ nit. Ach, pane bože! Měla jsem mu říct, aby nikomu ne‑ otvíral...“

„Zmiz přes balkon,“ vykoktala ze sebe Clémence, hlas se jí klepal. „Já, ehm, já tady zůstanu, budu se tvářit, že o ničem nevím, abych je zdržela...“

„Nemůžu jen tak zmizet...“

Ozval se vážný, ale známý hlas Jacquese Morettiho a obě dívky ztuhly.

„Samozřejmě,“ promluvil Angiein táta dole v přízemí. „Rozumím. Ano, pojď dál, prosím.“

Angie se sevřel žaludek. Srdce jí bilo jako splašené, cí‑ tila... co?

„Angie!“ zavolal na ni táta. „Pojď sem, zlato.“

Tón jeho hlasu byl neobvyklý. Angie si s Clémence vy‑ měnila další pohled. Pak se Clémence postavila, připrave‑ ná vyhodnotit míru nebezpečí, Angie ji ale chytila za ruku.

„Ne,“ vydechla. „Jdu tam.“

Sešla dolů po schodech.

Dole stál její otec a zdál se trochu napjatý. Přešlapoval vedle elegantní dámy ve značkovém kostýmku, která měla lesklé blond kadeře stažené v dokonale uhlazeném drdolu.

„Angie,“ spustil otec trochu nakřáplým hlasem. „Já...“ Ukázal na tu ženu. „Už je to deset let, ale myslím, že si na ni vzpomínáš...“

Odmlčel se. Nebylo ovšem třeba vůbec nic dodávat. Angie ztuhla. Po zádech jí přejel štiplavý mráz.

„Vévodkyně de Noaillesová,“ dodal táta, „tohle je...“

„Ona ví, kdo jsem,“ chladně odvětila vévodkyně. „Vi‑ dím jí to na očích. Velice dobře mě poznává.“ Natáhla ruku k Angie, která ji mechanicky stiskla. „Angeliko, jsem tvá matka.“

Kapitola 5

Vévodkyně de Noaillesová si svou dceru pozorně prohlíže‑ la od hlavy až k patě. Pak zjevně spokojená s tím, co vidí, prohlásila:

„Dceruško, přišel čas představit tě u dvora.“

Angie byla jako omráčená. Matka už rozsvítila displej telefonu a začala procházet svůj kalendář.

„Představení proběhne u příležitosti plesu Merkura ve čtvrtek večer ve Versailles,“ oznámila. „To znamená, že ve tři hodiny odpoledne budeš muset být nachystaná – ustroje‑ ná, učesaná, nalíčená, musíš vypadat jako někdo, kdo chce ve společnosti něčeho dosáhnout. Šaty na ples budeš mít s sebou v odpovídajícím zavazadle, o odvoz se postará mnou pověřená dáma. Na zámku budeme v sedm hodin večer, což by nám mělo poskytnout dostatek času, aby ses mohla připravit v šatně pro dvorní dámy, přístup do šatny s nimi domluvím. Doporučuji ti, abys s přípravami začala už v osm hodin ráno. Pošlu k tobě svého kadeřníka, vezme s sebou všechny potřebné věci a...“

„Možná,“ přerušila ji Angie.

Vévodkyně de Noaillesová se zachmuřila.

„Prosím?“

„Říkala jsem možná. Něco jste mi navrhla, budu o tom přemýšlet. Buď nabídku přijmu, nebo ne. Co si o tom my‑ slíš ty, tati?“

Do matky jako kdyby nepatrně píchlo, jako by bylo ne‑ myslitelné ptát se na názor jiné lidské bytosti, když byla v místnosti přítomná ona. Angie se však stále upřeně kou‑ kala na tátu a tvářila se, že rozhovor nebude pokračovat, dokud nebude znát názor muže, který ji vychoval, živil a celé ty roky ji zahrnoval láskou. Jacques Moretti byl zticha. Zdálo se, že si bedlivě prohlíží Angie. Jeho dce‑ ra už ale byla na tento pohled zvyklá, věděl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.