načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Projekt Kronos – Pavel Bareš

Projekt Kronos

Elektronická kniha: Projekt Kronos
Autor: Pavel Bareš

Ambiciózní dystopický sci-fi román českého autora rozehrává napínavý moderní příběh z nedaleké budoucnosti našeho světa. Zatímco prominenti horní části města se už ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 564
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7055-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ambiciózní dystopický sci-fi román českého autora rozehrává napínavý moderní příběh z nedaleké budoucnosti našeho světa. Zatímco prominenti horní části města se už vzpamatovávají z ukončených válečných hrůz, v Downtownu válka ještě pokračuje. Třetí světová válka přinesla světu drtivé důsledky. Píše se rok 2052 a válečnou jadernou apokalypsu přežilo jen sedm měst. Jedním z nich je Attiona City, dělící se na horní část obývanou mocnými a bohatými prominenty, tahajícími za nitky zorganizovat to zbylé ze světa podle svých pravidel. Ve spodním Downtownu však válka stále žije svým vlastním životem, bují zde krimininalita, drogy, řádí záhadná epidemie a přežívá se zde v pozici krys. Ve speciálním vládním zařízení zvaném Sirotčinec jsou připravováni rekruti na konfrontaci s paranormálními jevy a celkově specifickým programem, který má být naprosto loajální ve prospěch prominentního Institutu. Zde osud propojí cesty několika mladých lidí, kteří se rozhodnou svět uzdravit a zachránit. Specifickou roli má v příběhu mladík Jason Blake, jemuž se možná vyplní jeho dávné přání stát se superhrdinou, jen v trošku realističtějších kulisách. Román bude pokračovat druhým dílem.

Popis nakladatele

Být hrdinou není ve skutečnosti ani zdaleka takové, jak se o tom píše v komiksech….

 

Píše se rok 2052 a to málo, co po válce ze světa zbylo, halí šero nukleární zimy. Attiona City, jednu z posledních výsep lidské civilizace, zevnitř požírá záhadná epidemie a společenské rozkoly. Zatímco prominentní občané v horní části města se vzpamatovávají z válečných hrůz, méně šťastní obyvatelé spodního Downtownu je stále prožívají. Drogový byznys jen kvete, ulicím vládnou konkurenční gangy a zoufalí Downtowneři se ocitají v čím dál větší izolaci. To vše jsou ale jen první výstřely do tmy předznamenávající občanskou válku.

Mladý Downtowner Jason Blake vždycky toužil být hrdinou. A teď se mu — k jeho smůle — tohle přání beze zbytku vyplní. Naproti tomu Luco Scarpa nikdy nechtěl nic jiného než prožít svůj život v klidu a míru. Přesto má pod taktovkou nejmocnější organizace světa lovit právě takové lidi, jako je Jason. A ačkoli o tom ani jeden z nich nemá nejmenší tušení, brzy se z nich mají stát pouhé figurky šachové partie, ve které se hraje o osud celého města.

-----

Originální nový hlas v české fantastice. Vyzrálý debut, který se žene kupředu s jistotou budoucí klasiky.

 

Pavel Bareš (nar. 1994) žije dostatečně blízko Praze, aby se mohl považovat za Pražáka, ale zároveň dostatečně daleko, aby po něm v příměstských autobusech chtěli kupon na první pásmo. Ve dne je studentem FSV UK, v noci frontmanem rockové kapely J!Scream, zapáleným hráčem videoher a čtenářem komiksů, cestovatelem, jachtařem, oddaným hnědokabátníkem a zlomyslným Pánem jeskyní. Zpívá, protože některých slov je škoda bez melodie, a píše, protože i kdyby snad někdy chtěl přestat, stejně by nemohl.  Projekt Kronos  je jeho literárním debutem.

Zařazeno v kategoriích
Pavel Bareš - další tituly autora:
Projekt Kronos Projekt Kronos
Kronovy děti Kronovy děti
 (e-book)
Kronovy děti Kronovy děti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST

Tváří v tvář skutečnosti se sen

o osamělém hrdinovi stává noční můrou


HOST




brno 2017


Použitá grafika: Sin City by Transformer18 (https://flic.kr/p/q8QsJu), CC BY 2.0,

modified (str. 20); Future Media Festival by Christopher Adams (https:// flic.kr/

p/buRC92), CC BY 2.0, modified (str. 83); Future by Dan Zen (https:// flic.kr/

p/4xHKT5), CC BY 2.0, modified (str. 115); Cruzando el puente (Explore!) by

Juanedc (https://flic.kr/p/ieNfRo), CC BY 2.0, modified (str. 171); Insomnia by

Christopher Adams (https://flic.kr/p/aHwa5p), CC BY 2.0, modified (str. 377);

Our little boys by Betsy Watters (https:// flic.kr/p/ce6xL), CC BY-ND 2.0 (str. 378);

White fence of White House at night by DeusXFlorida (https://flic.kr/p/8TTqeb),

CC BY 2.0, modified (str. 439); Way by Georgie Pauwels (https://flic.kr/p/

rGD9GM), CC BY 2.0, modified (str. 477); Darkness. Fears and shadows by JoE

Cass (https://flic.kr/p/oLFNgY), CC BY 2.0, modified (str. 545).

Další grafika vznikla na základě zdrojů se statusy CC0.

© Pavel Bareš, 2017

Cover art © Karel Jerie, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-131-5 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-132-2 (Formát ePUB)

ISBN 978-80-7577-133-9 (Formát MobiPocket)


prolog


C:UzivateleDefaultDatabazeProjekt_KronosRejstrik

Şehir [šehir], subst. <převzato z turečtiny> 1. město; 2. člověk schopný

komunikovat či přímo manipulovat s městskou zástavbou pomocí pouhé

síly vůle.

Samotná existence şehirů — a obzvláště jejich náhlý výskyt v moderní 

civilizaci — dodnes zůstává nevysvětleným fenoménem. O jejich původu 

koluje mnoho teorií: přirozeně pozměněný genofond, výsledek vědeckých 

experimentů, názory hraničící s ezoterickou praxí (viz databáze, záznam 

PURe), žádná však není podložená ověřitelnými daty.

O tom, že jsou skuteční, ovšem nemůže být nejmenších pochyb: Institut má 

k dispozici zdokumentované případy jedinců, kteří dokázali pouhou svou 

mentální aktivitou dočasně přestavět část městské zástavby o velikosti 

až jedné čtvereční míle. Rovněž existují záznamy vypovídající o jejich 

telepatických schopnostech, většinou souvisejících s představou dotyčných 

jedinců, že k nim „promlouvá jejich město“ (viz databáze, záznam PURe).

Existence şehirů není veřejnosti známá a je v nejvyšším zájmu Institutu, 

aby tento stav zůstal zachován.

Institut v současné době dokončuje potřebné kroky ke zřízení paranormálního 

oddělení (viz databáze, záznam projekt Kronos), které by co nejdříve mohlo 

začít s analýzou tohoto fenoménu a řešením problémů, jež jsou s ním spojeny.

Záznamy o předchozích výzkumech şehirů a jejich výsledky je možné najít 

v databázi Institutu (viz heslo PURe) neexistují.

Databáze Institutu,

2049

Chyba #505 (zaznam_nenalezen)

Doporučujeme překontrolovat zadání, rozšířit vyhledávací 

rejstřík nebo kontaktovat Vašeho přímého nadřízeného.

databáze, záznam PURe

Chyba #505 (zaznam_nenalezen)

Opakované vyhledávání tohoto záznamu není  schváleno 

pro Vaši úroveň prověrky.

databáze, záznam PURe

Chyba #505 (zaznam_nenalezen)

Upozornění: Zjištěno opakované vyhledávání neplatného 

záznamu. Uvědomuji vedoucí personál.

databáze, záznam PURe

ukončit pokračovat


9

V místnosti bylo pět mrtvých a Gasz.

On seděl v tureckém sedu na kulečníkovém stole a sledoval je.

Oni seděli na židlích rozestavěných v půlkruhu a sledovali jeho.

Gasz přemýšlel, jestli jim to ticho připadá stejně trapné jako

jemu.

Po obličeji mu sem a tam přebíhaly stíny — to kvůli kymá‑

cející se žárovce nad stolem — a s každou vteřinou měnily jeho

tvář i duši. Proměňoval se rychlostí blesku: v jednu chvíli byl

dravcem, který loví myši, v druhé myší, která loví dravce. V jednu

chvíli architektem, v druhé rozbuškou. Nejprve knězem, potom

stereotypem sexuálně zneužívaného chlapce.

Vybíral si.

Dítě, nebo strašák? Panna, nebo vrah?

Smát se, nebo trpět? Obojí zní zábavně...

Gasz byl opravdu zábavný člověk.

Věnoval každému ze svých pěti posluchačů zevrubný pohled.

První z nich měl střelnou ránu na hlavě. V hlavě. Skrz oko,

koncový mozek a týlní část lebky. Druhý muž byl bez nejmen‑

ších pochyb panic, břicho měl nadmuté jako vázu a plíce plné

mastné vody ze dřezu.

Třetí byla žena. Šátek na krku měla utažený tak, aby zakrýval

temně fialový pruh kolem jejího hrdla.

Čtvrtý Gaszovi nevěnoval nejmenší pozornost. Hlavu měl

zvrácenou dozadu v úhlu alespoň šedesát stupňů k páteři a civěl

na zeď za sebou. Za tuhle nepozornost mu Gasz už teď připsal

první minusové body.

Poslední byla asi desetiletá holčička. Měla podříznutá zápěstí

a zakrvácené pyžamko.

Byla nádherná.

Co do charakteru, pochopitelně.

Mrkl na hodinky. Byla přesně celá. Nadechl se, okamžik bojo‑

val s trémou — vždycky měl problém mluvit před davy — a pak

rukou zachytil lampu nad stolem. Stíny mu ztuhly na tváři, vpily


10

se do pórů jeho kůže a staly se jeho neoddělitelnou součástí —

alespoň pro tuto chvíli — a Gasz by byl přísahal, že se všech pět

pozorovatelů zachvělo.

Tedy až na toho, co se zlomeným vazem dál tvrdohlavě zíral

do zdi za sebou.

Usmál se tak mrazivě, jak to podle něj uměl jen on sám. A poté

přesně tak, jak si to pamatoval z iniciačního proslovu toho kníra‑

tého generála v podzemní aule, řekl:

„ P á n o v é ...“

Dámo...

„...vítejte v projektu Kronos,“ řekl kníratý generál Connelly a dů‑

ležitě se rozhlédl po svém obecenstvu usazeném v podzemní aule.

Bill Matthews ho ze sedmé řady sledoval s nepřekonatelným

skepticismem.

„Vážně na sobě potřebuje mít uniformu, aby tady mohl před‑

nášet?“ zamrmlal.

„Je to voják, samozřejmě že nosí uniformu,“ poznamenal lj,

který seděl vedle něj. „Neměli bychom spíš hloubat nad tím, proč

ty máš na sobě šusťákovku a džíny?“

„Protože tohle není Afrika, ti lidi kolem nejsou povstalci, válka

skončila před deseti lety a kvádro mám pořád ještě v čistírně.“

lj se pohodlně zanořil hlouběji do svého křesla. „Chápu, že

je to v souladu s tvým vrozeným negativismem, ale není nic špat‑

ného na tom, dávat najevo, kdo jsi...“

Generál zbrunátněl, jak nasál do plic další úctyhodnou dávku

vzduchu, a jeho mocný baryton opět rozezvučel celou aulu: „Ač‑

koli je každý z vás z jiné části světa a jiného oborou, jedno máte

všichni společné: jste ti nejlepší z nejlepších...“

Bill natočil hlavu a kradmo se porozhlédl po zbytku obecen‑

stva: téměř stovce těch nejlepších z nejlepších.


11

Měl dobrou představu o tom, co jsou asi zač. Vojáci. Matema‑

tici. Úředníci. Logistici, vědci, programátoři, tajní agenti... „cia,

fbi, kontrarozvědka, námořní pěchota...“ vypočítával ljovi na

prstech. „No jasně, a pak taky nasa...“ zdůraznil úmyslně. „Nic

z toho už dneska neexistuje. Jen relikvie národa mrtvýho dost

dlouho na to, aby mu na hrobě rostly kytky. A vsaď se, že polovi‑

na z nich ještě pořád nosí po kapsách odznaky a plastový legitky.“

Zamračeně sledoval medaile na generálově hrudi, jak hází prasát‑

ka do publika. „Nedávají najevo, co jsou. Jen to, co byli. Protože

dneska už nejsou nic.“

lj si otráveně sáhl do vnitřní kapsy saka, vytáhl z ní deset let

neplatnou permanentku a odhodil ji na vedlejší prázdné sedadlo.

„Měl jsem odletět kolonizovat Mars, dokud jsem měl šanci,“

zamumlal.

Byla to skoro až komická dvojice, Bill a lj. Možná proto, jak

diametrálně byli odlišní — a jak blízko k sobě přesto měli. Bill byl

muž se širokými rameny, vypracovaným tělem a tváří ošlehanou

těžkými časy od masivní brady až po holou hlavu. Pravda, přes pa‑

desát let ne zrovna přívětivého života se na něm s každým rokem

podepisovalo víc a víc. Udržoval se nicméně v kondici tak, jak mu

to jen bolavé klouby dovolovaly, a jeho tělo stále nenechávalo niko‑

ho na pochybách, že kdyby opravdu chtěl, mohl by holýma ruka‑

ma uškrtit grizzlyho. Pro něj samého bylo pětapadesát jenom číslo.

Co se vrátil z války, už si vždycky připadal na dvě stě plus.

lj byl mladší než on — táhlo mu sotva na čtyřicet — a byl

to ztělesněný kontrast. Na tuhle událost si sice oblékl sako, ale

díky černé kůži, dredům a veselým očím se člověk nemohl zba‑

vit dojmu, že by mu mnohem lépe sedl pletený svetr v duhových

barvách a hraní na bonga na stanici D‑dráhy. „Lee Loyd James.

Pracoval jsem na programech družic, které sondují vzdálené planety

sluneční soustavy“, by bylo nejspíš to poslední, co byste čekali, že

vám řekne při zdvořilostním potřásání rukou na dobročinném

večírku nějaké zdravotnické nadace.


12

Ale to přesně tehdy Billovi řekl.

„Vy jste voják, co?“ zeptal se ho ještě předtím, než se Bill stihl představit sám.

„To je to tak vidět?“

„Srážíte nohy k sobě, když s někým mluvíte. Jako v pozoru. A když

odcházíte, vždycky se otáčíte doprava...“

„Bille, dávej pozor, myslím, že tohle bude důležité.“

Kníratý generál se zrovna mohutně nadechl, aby mohl pokra‑

čovat ve svém proslovu.

„Projekt Kronos není v souladu se zákonem. Možná shledáte, že

některé části vašeho programu se nacházejí v šedé zóně morálky.

Možná budou v přímém rozporu se vším, co jste kdy považovali za

správné a čestné.“ Dramaticky se odmlčel a naklonil se nad řečnic‑

kým stolkem blíže k publiku. „K tomu mohu říci jediné: překousně

te to, nebo jděte.“ Nechal tu větu okamžik viset ve vzduchu a potom

pokračoval: „Rozlučte se s medailemi a čestnými vyznamenáními,

s fotkami v novinách a články na e‑síti. Historie nebude vědět, že

jste existovali. Veřejnost nesmí vědět, že existujete. Radnice má plné právo vás odsoudit jako teroristy a zločince a věřte, že pokud jí k tomu dáte důvod, nebude váhat tak učinit.“ Další dramatická pauza. „Vaší jedinou odměnou bude vědomí, že činíte svět lepším místem. Attiona City počínaje.“

„Nenapadlo tě někdy, kdo to všechno vůbec financuje?“ sykl

lj. „Když to není Radnice, který soukromník si může dovolit

takovouhle parádu...“

„Každej z prvních deseti světovejch leaderů ve zbraňovym průmyslu má ročně větší obrat než mělo usa v posledních dvou

dekádách svý existence,“ pokrčil Bill rameny.

„A kolik z nich má zájem na budování společnosti potírající

údajnou paranormální aktivitu?“

„Trápí tě to hodně?“

„Trápí mě, že nevím, pro koho dělám.“

„Pro Institut.“

„A Institut je jako co? Je to jenom blbá nálepka. Zkoušels je najít na e‑síti?“

„Co by to bylo za tajnou organizaci, kdyby se dala vyjet na e‑síti?“

„Blaf, to by to bylo. Co když je Institut ve skutečnosti něco jako...

Svobodní zednáři? Nebo nějaká nová scientologická sekta nebo...“

„A říkáš, že to by mě mělo trápit?“

„Říkám, že ti to nežeru. Nemáme tušení, pro koho a proč pracu‑ jeme. Nemáme tušení, kam až tohle sahá. Rozhodně mi nenakecáš,

že to v tobě nehlodá.“

„Musím nějak splácet hypotéku.“

lj se uchechtl. Bill chvíli mlčel. Generál za řečnickým pultem

zatím pravidelně střídal další úderné fráze a dramatické odmlky.

„Jsem starej, lji,“ přiznal nakonec. „Dvacet let jsem zabíjel ve jménu vlády na druhý straně světa a teď jsem tady a...“ a nepoznávám dnešní svět... „a... už skoro deset let se tady plácám jako ryba na suchu.“

„Mluvíš jako nějakej maniak z 3Souls1,“ poznamenal lj.

„A přesně tak nechci skončit.“ Bill vydechl. „Jsem vychovanej

válkou, lji. V ničem jiným už fungovat neumím. A oni mi ji dají.“

Potřebuju si zapálit. „Proto jsem tady.“

„Řekl muž v šusťákovce,“ rýpnul si lj.

„Ale zmlkni...“

„Pořád to děláš, víš to? Dáváš nohy do pozoru, když...“

Bill vydal sotva slyšitelné zavrčení, ale lj dobře vědel, kdy

přišel čas přestat chytračit.

1 „(...) Pro většinu vojáků navrátivších se v roce 2042 z války bylo obtížné se

po všech těch válečných hrůzách, které prožili, zařadit zpátky do běžného živo‑

ta. Mnoho z nich časem našlo místo v syndikátu 3Souls, který jim dal možnost

se s tím vyrovnat: vrátit se do ulic velkých měst a chovat se, jako by válka nikdy

neskončila. Oběti válečných zločinů jsme už sice spočítali, ale každým dnem

k nim přibývají oběti těch, které jsme před deseti lety učili střílet a teď jim vzali

všechny terče. Znovu se tak opakuje historie ztracené generace, jen tentokrát se

místo básní píší nekrology.“ ( J. Garnett pro AC Times, 2043)


14

„Já vím,“ řekl raději. „A já do toho jdu s tebou.“

„Moc dobře víš, že jestli chceš, tak...“

„Prosím tě, sklapni,“ zasmál se lj.

Bill se usmál rovněž. A dál sledoval generálův proslov.

„...přistoupíme ke jmenování vedoucích jednotlivých oddě‑

lení,“ říkal zrovna knírač. „Ředitel Paranormální divize Operač‑

ního oddělení...“

„Dvacet babek, že to bude pan C,“ zavrčel Bill.

„To je můžu rovnou spláchnout do záchoda.“

Generál se nadechl. „Caliban Murphy.“

„No jasně.“

Bill se neubránil nutkání otočit hlavu, aby měl dobrý výhled

na podsaditou postavičku muže, kterému už dnes v těchto kru‑

zích nikdo neřekl jinak než pan C. Hlodavčí obličej s tvářička‑

mi, které připomínaly křeččí torby, částečně skrytý za drobnými

holo‑brýličkami, mu zdobil vítězoslavný úšklebek. Buclaté prsty

obou rukou splétal ve spokojeném gestu.

Bill toho parchanta nesnášel.

„Ředitel Paranormální divize Výzkumného oddělení,“ pokra‑

čoval generál, „Vance Murphy.“

A pan V těsně v závěsu, pomyslel si Bill. Oba bratři seděli v po‑

sluchárně vedle sebe. Byli identickými dvojčaty, která si kdysi bý‑

vala podobná jako vejce vejci. Dnes už to ale máloco znamenalo.

Zatímco pan C si od války už kolikrát musel povolovat opasek

o další dírku, pan V se stával čím dál tím vychrtlejší karikaturou

lidské anatomie. To ovšem bylo na jeho vzhledu sotva to nej‑

děsivější. Nejhrůzněji působila jeho tvář. Cokoli kdy totiž bylo

lidského v jejích rysech, to už dávno zmizelo pod nánosem kry‑

cích látek a množstvím chirurgických operací, které měly zakrýt

následky mučicích technik afrických povstalců. Dařilo se jim to

jenom zpola. Stejně jako se panu V jen zpola dařilo budit dojem

lidské bytosti.


15

„Vedoucí Výcvikového programu speciálních jednotek,“ získal

si po chvíli generálův hlas zpět Billovu pozornost, „Bill Matthews.“

A je to, pomyslel si, zatímco generál vyjmenovával další a další

jména. Už brzo budeš mít svou válku zpátky...

„...v pozlacené obálce na desce svého stolu naleznete všechny

potřebné informace spolu s oddělením, pro které jste byli vybrá‑

ni,“ dokončil generál o několik minut později.

„Jak se na mě těšíš jako na svého asistenta?“ zamával lj přelo‑

ženým kusem papíru.

„Operační oddělení u Céčka by byla lukrativnější pozice, ne‑

myslíš?“ zeptal se Bill.

„Mají tam hezčí výhled,“ uznal lj. „To by se mi líbilo, pro případ,

že bych se už první týden rozhodl vyskočit z okna...“

„A nyní,“ odkašlal si generál, „promluví pan Green, ředitel

Institutu, o tom, co vás čeká v nadcházejících dnech během za‑

hájení projektu Kronos.“

Válka, Bille...

Už brzo.

„Hej, Murphy.“

Pan C i pan V se otočili jako jeden člověk.

„Myslím tebe, Céčko,“ upřesnil Bill.

Pan C nasadil svůj běžný, provokativní úšklebek a vystoupil

z řady lidí, která po ukončení ceremonie mířila k východu z auly.

Pan V následoval bratrova příkladu.

„Ale, ale. Ty se vážně vecpeš všude, že jo, Bille?“ usmál se pan C

tak falešně, jak to jen lidská mimika dovoluje.

„Svět je pro nás dva asi moc malej,“ odtušil Bill.

„Až moc,“ přisvědčil pan C. „Takže... vedoucí bootcampu? To

vypadá, že vklouzneš rovnou zpátky do svých starých ocelových

kanad.“ Pohlédl na něj přes obroučky svých holo‑brýliček. „Tebe

vážně ještě nechají pracovat s dětmi?“


16

„Nebudou to děti,“ řekl Bill a už teď cítil, jak mu v žilce na spánku tepe krev.

„Já vím. Četl jsem ten program. Sirotci, tak se to bude jmeno‑

vat?“ Pan C zavrtěl hlavou. „Nemáš pocit, že Arrows prostě jenom

zoufale chtěl, aby sis mohl připadat užitečný?“

„Budu trénovat lidi, kteří budou tobě dělat agenty, Calibane,“

řekl Bill s posledními zbytky klidu, které v sobě dokázal zmobi‑

lizovat. „Takže buď hodnej pejsek. Nebo jednou některej z nich přijde s náloží kolem pasu a tvojí fotkou vylepenou na vnitřní

straně očních víček.“

Pan V přistoupil blíž. Ústa nemohl v pravém koutku otevírat

úplně a jeho slova tak zněla trochu huhňavě, když promluvil.

„Pane Matthewsi, kdybyste dovolil...“

„Drž hubu, Zjizvená Tváři. Teď mluvím s tvojí lehce shnilejší polovičkou,“ odbil ho Bill a znovu se pohledem vrátil k panu C.

Tomu úsměv zamrzl na rtech. Lehce se předklonil a promluvil

hlasem tak tichým, že ho v hluku klapajících podrážek a podpatků mohl slyšet jen Bill.

„Podívej, Bille... Nemám tě rád,“ zašeptal. „A vím, že to víš, tak proč si hrát na něco jiného. Nemám tě rád za to, že mi celý

život přebíráš šance, které měly být moje. Nemám tě rád za to, že

sis kdy vůbec dovolil sáhnout na moji dceru. A jsem si jistý, že ty

mě za těch pár incidentů, kdy jsem tě údajně chtěl nechat zabít, taky nemáš zrovna v lásce.“ Křeččí tvářičky se mu naduly těžko kontrolovaným vztekem. „Takže když jsme tedy teď na jedné lodi, chci, abys věděl tohle: ještě jednou urazíš mého bratra...

nebo se i na podělanejch pět mil přiblížíš k Megan... a věř mi,

že ani Institut, ani všichni tvoji Sirotci, ani sám Poslední Mesiáš

tě nezachrání.“

Bill jeho pohled opětoval bez mrknutí oka. „Budu se těšit,“

odpověděl.

Pan C pokynul svému bratrovi a oba se zařadili do průvodu

vycházejícího z místnosti.


17

lj, který celou scénu sledoval s dostatečným odstupem, si

teprve teď dovolil se přiblížit.

„Jednou mi musíš říct, co jste si vy dva udělali,“ řekl.

„Ne,“ zamumlal Bill, „to opravdu nemusím.“ A vyrazil k východu.

Dav společensky oblečených mužů a žen se vyrojil z recepční haly

Eclipse Tower a rozprchl se do všech koutů Centra Attiona City.

Jako když flusnete do cedníku, pomyslel si Gasz.

Vytáhl si z vnitřní kapsy saka pozlacenou obálku a z ní infor‑

mace o umístění jakéhosi... Clarence Broadyho z Paranormální

divize Výzkumného oddělení.

Musel být malý zázrak, že ho nepoznali. Pokud si Gasz dobře

vzpomínal, Clarence, kterého včera touhle dobou uklízel do čis‑

tičky odpadních vod na Plošině, byl přece černoch. Nebo ne?

Znovu pročítal informace na papíře a ke svému vlastnímu

údivu ucítil takový legrační pocit v žaludku...

Vzrušení.

Tohle bude zábava.

Gasz byl opravdu zábavný člověk.

A právě v té chvíli, v mnohem nižší části města, přímo upro‑

střed Vítězné magistrály v Downtownu Attiona City, probíhala

revoluce.

Tisíce Downtownerů se hrnuly ulicemi jako mravenci lesním

podrostem. Z hrdel se jim drala revoluční hesla a v dlaních svírali

cokoli dost těžkého či ostrého na to, aby se to dalo použít k pro‑

sazování základních lidských práv a svobod.

David Fox, seržant Radniční gardy, přebil svůj rf‑ar a čekal,

až dozní zvuky výstřelů, tříštícího se skla a projektilů odrážejících


18

se od neprůstřelné karoserie zásahového vozu. Pak se vyklonil zpoza kapoty a vypálil několik dávek. Vůdce anarchistického hnu‑ tí Blackout Gerald Shaw se s řevem zhroutil z vrcholu improvizo‑

vané barikády. David se bleskově vrátil zpět do krytu.

Stiskl spínač rádia připevněný k límci uniformy a snad posté

toho večera začal na všech dostupných frekvencích vykřikovat jméno svého nejlepšího přítele, ztraceného kdesi vepředu.

No tak, Aidene...

Já vím, že tam někde jsi...

O svém převelení do projektu Kronos se měl dozvědět už pří‑

ští týden.

Mezitím v mnohem vyšších patrech města — přesněji v jednom

z nejvyšších pater Eclipse Tower — ve Výzkumném centru In‑

stitutu, někde hluboko, hluboko uvnitř komplikovaných synapsí hlavní počítačové sítě došlo k chybě.

Pomocná umělá inteligence inx2 se sériovým číslem A0421

se probudila do své nově nabyté existence s duší.

Na opačném konci města, daleko od zářivých světel a nablýska‑

nosti Centra, v  downtownském Ústavu pro péči o  duševně

choré dr. Colea, si mladý chlapec jménem Luco Scarpa objímal

kolena. Blackout už se dávno prohnal spodním Downtownem a teď se jako vařící voda probublával na povrch. Slyšel výstře‑ ly, slyšel křik lidí, slyšel křik města a cítil krev protékající jeho

ulicemi.

2 inx = Intelligence Network type X. Označení umělé inteligence využívané

agenty operačního oddělení Institutu nasazovanými do terénu.

19

Kdybych to prostě skončil, říkal si zrovna, kdybych se... prostě...

Pomohlo by to?

A jen o několik set stop dál, na stanici D‑dráhy Vítězná, se jiný

mladý chlapec jménem Jason Blake úporně snažil být dobrým

synem a trpělivě čekal na metro, které by ho odvezlo domů k jeho

strachující se matce.

O necelé tři roky později se náhodou ocitne na tomtéž místě,

když se tři zatoulaní výtržníci z 3Souls pokusí okrást nevinnou

ženu — a bude se chtít stát hrdinou. V šarvátce, která propukne,

ho jeden z útočníků hodí do kolejiště, přímo před přijíždějící vlak.

Jason sotva stihne rozpřáhnout ruce a vykřiknout, než se o něj

předek vagonu roztříští jako sklo.

A tehdy pochopí, že má schopnosti. část první vstup část první část první kapitola 1

Superhrdinský fenomén bude

mým čtenářům jistě známý spíše

ze stránek komiksových knížek

než z každodenního života.

Pojďme se dnes ale ohlédnout

za jedním z takovýchto hrdinů,

jehož jméno se dostalo do pově

domí milionů obyvatel Attiona

City, obzvláště pak obyvatel

Downtownu. Pojďme se ohléd

nout za maskovaným hrdinou

známým pod jménem Dawner.

Ačkoli se aktivně projevoval jen

po velmi krátkou dobu, získal

Dawner popularitu mezi ob

čany velmi rychle. Lze to bez­

pochyby připisovat hlavně jeho

zapojení do boje proti pokusu

o Izolaci Downtownu na sklon

ku roku 2052 a jeho nejasným,

leč ne pochybným konexím

s tak zvaným Tribunálem úsvi

tu — ačkoli dodnes není jisté,

zda Dawner s touto nechvalně

proslulou organizací doopravdy

spolupracoval, či nikoli.

A skeptikům, kteří se ptají:

„Co mohl změnit jeden maniak

v kostýmu?“, s klidným svědo

mím odpovím: „Hodně.“

Projekt na přestavbu hor

ních pater Downtownu za úče

lem přenesení slunečního světla

do celé čtvrti, který před týdnem

prošel schválením, byl příhodně

pojmenován Dawnbringer.

Dawnerova maska, jeden z mála

ostatků, které přežily kolaps

Eclipse Tower, je symbolem

downtownského boje se zloči

nem a vzdoru proti útlaku ze stra

ny Radnice. Její črtu Dawnerovi

příznivci sprejují po zdech všude

pod Plošinou a je znakem odboje

a jednoty místních obyvatel.

Občanské centrum několik mě

síců řešilo o jeden případ navíc.

Pod pery médií propuká ma

niakální superhrdinský boom.

A obyvatelé Downtownu možná

našli spasitele.

Bůh ví, že ho potřebovali.

Čtvrť Downtown v Attiona City byla místem, které držely pohro‑

madě dekády rezavějící konstrukce a úporná vůle jeho obyvatel

nepochcípat jako krysy v sudu s dehtem.

Po válce se Attiona — stejně jako všech sedm velkých měst,

která přežila jaderný konflikt — stala soběstačným městským

státem. Byla jedním z posledních útočišť pro přeživší na celém

světě a jediným na východním pobřeží Severní Ameriky. Váleč‑

ní uprchlíci ze všech koutů světa zaplavili město do posledního bloku a kapacita přetékala s každým dalším novorozencem. Kvůli

radioaktivnímu zamoření za hranicemi Attiony nebylo možné

rozšiřovat zástavbu do šířky (pokud jste tedy nechtěli žít na Od‑ krojku. A to jste nechtěli). Muselo se stavět nahoru.

Downtown byl zbytek původní podoby města. Dříve velkole‑

pé věže bankovních center a honosné budovy divadel se teď ztrá‑

cely mezi bloky bytových jednotek šplhajících se po konstrukci

výš a výš. Dnes už z nich nezbývalo o moc víc než zaprášené pa‑

mátníky ztracené mezi kvádry betonu, oceli a skla. V někdejších

divadlech sídlili squatteři a dřívější mrakodrapy (které ironicky

dosahovaly sotva na spodní část Plošiny) se změnily v noční klu‑

by a feťácká doupata.

Radnici samozřejmě časem došlo, že růst populace se neza‑

staví. A že pokud budou ve výstavbě pokračovat tímto způsobem,

celé město se jim doslova sesype na hromadu.

A proto nechali vystavět Plošinu. Plošinu přikrývající Down‑

town jako poklička papiňák; Plošinu podepřenou právě tou zástav‑ bou, kterou tak úporně oddělovala od světa nahoře. A na Plošině

vybudovali Centrum, nablýskanou čtvrť zítřka využívající všechny

technologie, o které lidstvo nepřišlo ve válce, k tomu, aby byl život tak sladký, jak jen může být.

Jenže to bylo daleko nahoře. A Jason Blake, mladý obyvatel

Downtownu, byl stále tady dole. Se svou úpornou vůlí nechcíp‑

nout jako krysa v sudu s dehtem.

Tady dole aktuálně znamenalo ve špinavém kiosku Tamale, ve

kterém pravidelně kupoval sobě a mamce oběd po cestě ze školy.

„Ahoj Bobe,“ pozdravil kluka obsluhujícího pokladnu a pro‑ plétal se mezi regály, které byly z většiny naplněné vakuovanými

sáčky s pestrobarevným želé.

„Čauz, Jason,“ mávl tlouštík rukou, aniž odtrhl oči od komik‑

su, který četl.

„Máš tu ještě něco nemodifikovanýho?“ ozval se Jason zpoza jedné z polic.

„Ech... myslim, že u mrazáku je eště jedno kari,“ zabručel Bob.

Kari. To bude mít mamka radost, pomyslel si Jason sarkasticky

a vytáhl z boxu plastovou krabičku naplněnou jakousi hnědou hmotou pochybné konzistence. Na vrchní části obalu měla vel‑ kou nálepku s přeškrtnutým M. Záruka toho, že alespoň polovina jejího obsahu je původně určena ke konzumaci.

A pro mě...

Sáhl do mrazicího boxu na úplně opačném konci uličky (a ce‑

nového spektra). Studený balíček se zeleným potravinovým gelem

se mu v dlani třásl jako sulc.

Vegetariánskou jsem dlouho neměl, pomyslel si a přinutil svůj

mozek nepřemýšlet nad absurditou faktu, že v ruce svírá balíček

se želé a nápisem Pizza Vegetariana na etiketě. Snažil se také ne‑

myslet na to, že s přístupem do školní laborky by si tenhle oběd

nejspíš zvládl udělat i sám.

„Jak se má táta, Bobe?“ zeptal se, když přistupoval k pokladně.

„Ani nevim. Už druhej den nevyšel z pokoje. Včera večer jsem

na něj klepal, ale asi už spal.“

„Měl by jít do nemocnice.“

„No jo, když oni ho nad Plošinou nevemou... Přišli mu na to,

že má kartu načerno, víš? Teď už je to s ním tak špatný, že by ho

z Downtownu nepustili, ani kdyby nakrásně měl pravou. Prej kvůli nějaký... hoginenický...“

„Hygienický...“

27

„Jo. Normě, no.“

Jen málokdo z Downtownerů si mohl dovolit zdravotní pojiš‑

tění, které by ho opravňovalo ke vstupu do nemocnic v Centru.

Situace byla navíc o to absurdnější, že i s platnou kartou se člověk

nemusel dostat přes přísná měření na medistanici u Chárona3, což,

nepřekvapivě, hrozilo především ve chvíli, kdy byl člověk opravdu

nemocný — nebo prostě žil ve špatném bloku. S narůstající pa‑

ranoiou, kterou Centrum vůči Downtownerům trpělo, byli lidé

čím dál tím víc odkázáni na místní lékařská zařízení. A Jason moc

dobře věděl, v jakém stavu jsou nemocnice v Downtownu. Lidé

s kvalifikací odcházeli nad Plošinu. Tady dole zbyli už jen mastič‑

káři‑samoukové, kteří na černém trhu sehnali nějaká poloprošlá

antibiotika. Samaritánské sekty rovněž dělaly, co mohly, ale i je‑

jich kláštery byly spíš hospice než opravdové nemocnice. A když

se náhodou objevil vzdělaný doktor idealista s vizí o záchraně svě‑

ta, který tu chtěl provozovat veřejně přístupnou kliniku, dlouho

nevydržel. Pouliční přestřelka, krádeže, nemoci...

Doktoři seshora tady neměli krom umírání co dělat.

Jason raději rychle změnil téma. „A co ty komiksy, jak se ti líběj?“

Bob se ale zachmuřil ještě víc. „Jo, dobrý, Jason, ale... Pořád

nemůžu uvěřit, že fakt nechali Blue‑Jaye umřít. Ten byl z celýho

Syndikátu úplně nejlepší...“

„Nejlepší? Blue-Jay? To jako fakt?“

„Totálně! Ten kostým a ty schopnosti a má vždycky tak dobrý

hlášky...“

Jason v hrdle zadusil pohrdavé odfrknutí. Osobně si o Blue‑

‑Jayovi — komiksové postavě teenagera, který získal nadlidské

3 Výtahová dráha, jejíž nejspodnější stanice se nacházela v horním Downtownu

a nejvrchnější na Plošině, byla jediným dopravním spojením mezi Downtownem

a Centrem. Původně ji město pojmenovalo vzletným názvem Ikaros. Neuběhl ale

ani rok, než se mezi obyvateli ujalo mnohem oblíbenější pojmenování: Cháron.

Downtowneři často rádi cynicky prohlašovali, že žijí na té špatné straně řeky mrtvých.

28

schopnosti poté, co ho klovla radioaktivní sojka, a který chránil

fiktivní verzi Centra Attiona City převážně před světelnými pa‑

prsky vystřelujícími kamsi do nebes — myslel svoje; přemohl se

ale k povzbudivému úsměvu.

„Jen žádný strachy, Bobe. Vsadím se, o co chceš, že ho do pěti

dílů zase obživěj.“

„Fakticky?“

„Hm. Nebo rebootnou.“ Poklepal prstem na stoh komiksových

sešitů, který ležel na pultu vedle kasy. „Ale vypadá to, že do tý doby

jseš zásobenej. Tenhle není ode mě, ne?“ Pohledem prozkoumal se‑

šit položený navrchu. Hrdinka na přebalu si zjevně se zahalováním

své tajné identity — či čehokoli jiného — příliš hlavu nelámala.

Foxxxy Fox #174: Down To Fight.

Jestli nemá stránky slepený k sobě, je to přímo sběratelskej kousek.

„To vypadá na... náročnou četbu.“

„Jo, ten je zrovna od jednoho kámoše. Říkal, že to refedi... teda...

re‑de‑fi‑no‑va‑lo přístup k ženskejm v komiksech, nebo tak něco.“

„To bezpochyby,“ odtušil Jason. Nějak se ty kvóty asi plnit musej.

Položil na Bobův pultík svůj nákup. „Kolik to bude?“

„Ehhh... To máš za... osm devade.“

Jason se ošil a automaticky si začal ohmatávat kapsy. „Jo, hele,

Bobe, mám tu jenom sedm dolarů...“

„No ale to pak nejde, člověče.“

„Bobe, prosím, no tak. Vždyť je to pro mamku.“

„Kámo, nechtěj to po mně, táta mi vždycky říkal...“

„Bobe, jsme přece kámoši, ne?“ zkusil to Jason po jeho. „No

tak, kolik už jsem ti půjčil těch komiksů? Hm?“

O chvíli později vyšel Jason na ulici se dvěma balíčky na dně

batohu. Ano, Bob byl idiot. Ale byl to idiot, co prodával jídlo

v téměř posledním obchodě, který si Jason a jeho matka mohli

dovolit. A devatenáct let v Downtownu už Jasona naučilo, že

hloupý dobrák je pořád lepší než chytrý parchant.

29

Nadhodil si batoh na zádech, zarazil si sluchátka s hudbou

hluboko do uší a vyrazil k nejbližšímu zdymadlu4, které by ho

odvezlo domů.

Proplétal se špinavými ulicemi osvětlenými jen pouličními lam‑

pami a neony budov. Bez nich by byla v Downtownu úplná tma. Po‑

kud jste náhodou nebydleli na okraji města nebo těsně pod Ploši‑

nou, slunce se k vám přes hustou zástavbu nad vámi nikdy nedostalo.

Kdy naposledy vůbec Jason viděl slunce?

Na okraji jednoho bloku se mimoděk podíval přes zábradlí

dolů, hlouběji do Downtownu. Tam někde dole, tisíce stop pod

ním, byla zem.

Tam někde byla Temnata, nejspodnější část Downtownu.

A pod nimi, pod samým povrchem země, Podměstí.

Jestli byl Downtown místo, které pohromadě držela lidská vůle

neumřít, pak Temnata byla díra, kam lidství odcházelo chcípnout.

„Mno a když teda ten starej slon ucítí, že už brzo jako umře, tak se

oddělí od stáda a najde si nějaký odlehlý, osamělý místo, kde vy‑

čkává, než to přijde. A jediný, co mu dělá společnost, jsou mrcho‑

žrouti, co jako zpovzdálí čekaj na hostinu, a kosti ostatních slonů

všude kolem...“

„Ale to je jenom blbá legenda,“ mávl rukou Frank N. Stein

a pečlivě překročil nehybné tělo uprostřed chodníku.

„Jo, legenda,“ přisadil si Mohawk. „Sloni nikdy neexistovali,

ty pako.“

„Ale existovali!“ bránil svůj příběh Hook. „Jenom už jsou

v y to... vyhynulý. Myslim, že to... že na ně spadnul meteor nebo

tak něco...“

4 Menší, hydraulicky poháněné výtahy, které pendlují mezi jednotlivými blo‑

ky Downtownu.

Frank N. Stein v duchu hořce zalitoval, že vzal na dnešní skli‑

zeň zrovna tyhle dva.

Celá trojice byla bezpochyby přinejmenším podivná, o tom

nebylo sporu. Frank N. Stein, Mohawk i Hook byli At’hiaka — městští divoši, po kterých by se i ve spodním Downtownu kolem‑ jdoucí ohlíželi. Mohawk, který si vlasy lepil dehtovým voskem do

výrazného číra, byl paradoxně ze všech výrazný nejméně. Hook

na tom byl už o poznání lépe: místo rukou, o které přišel jako dítě, mu na zápěstí navazovaly dvě podomácku vyrobené protézy za‑ končené čímsi mezi pirátským hákem a švýcarským otvírákem na konzervy. Na jednu stranu to zakrnělému chlapci dodávalo děsivý zjev, v praxi s nimi ale sotva dokázal vzít za kliku. Největší dojem

na okolí však přesto dělal nejstarší Frank N. Stein, kterému ze zjiz‑

vené kůže na holé hlavě trčely porůznu posbírané šroubky, matky,

víčka od konzerv a další kousky náhodného kovového šrotu.

Nikterak se netajil tím, že pro tuhle konsternující vizáž pod‑

stoupil několikanásobnou částečnou trepanaci lebky. Celkový

dojem to totiž jen umocňovalo.

Tetování má už dneska každej...

Tahle trojka by na běžné ulici jistě upoutala spoustu pozor‑

nosti. Ale tady byli v Temnatech. To, po čem tu kráčeli bosýma

nohama, byla hlína planety Země a jakoukoli civilizaci nechali

už dávno daleko nad sebou.

Tady byli v bloku Z013 — na Sloním hřbitově.

Frank N. Stein sice ještě neprošel iniciací (jinak by nemusel

provádět sklizně), ale z celé trojice byl nejzkušenější a shodou okolností i nejvzdělanější. Ne dost na to, aby se mohl — nebo

chtěl — nechat pořádně zaměstnat, ale dost na to, aby někde po

cestě pochytil, že sloní hřbitovy byly pouhou legendou (a rozhod

ně neměly co dělat s meteority). Bezesporu ovšem byly legendou příhodnou.

Překročil další tělo, posunul si roušku na nose výš a zastavil se

u dveří do opuštěného squatu. V okolí panovalo zlověstné ticho.

31

Nikde kolem nebylo ani živáčka. Zato mrtvých dost... Na cestu si

museli svítit baterkami — Občanské centrum už dávno vypnulo

proud celému bloku.

„Kárku nech tady,“ řekl Hookovi který se kovovými háky neohra‑

baně snažil řídit podomácku stlučená nosítka s kolečky. „Mohawku,

páčidlo.“

Mohawk přistoupil k masivním kovovým dveřím, stiskl ba‑

terku mezi zuby, vrazil omlácený konec trubky do škvíry mezi

křídly a s mohutným rykem dveře otevřel.

„Bacha na roušky,“ připomněl ostatním Frank N. Stein, když

vstupovali do prostorné industriální haly.

Zem byla posetá desítkami těl v nejrůznějších stádiích roz‑

kladu.

„Tak fajn,“ dal si Frank N. Stein ruce v bok. „Pojďme si najít

pár nakaženejch.“

Nakažených vídal Jason cestou ze školy víc a víc každým dnem.

Ještě před několika měsíci to byla legenda ze spodních pater Down‑

townu. Dnes už se pár takových našlo v každém bloku. A kolikrát

ne jen pár. Čtvrtí se poslední půlrok šířila nová epidemie, a pokud

věděl, dnes už zabíjela i tisíc lidí denně. Spousta lidí už ani nevychá‑

zela z domu bez ochranné roušky a gumových rukavic. Všichni se

báli, že budou dalším korálkem na počítadle. A co bylo nejhorší:

nikdo neměl nejmenší tušení, jak to léčit.

Málokdy jste mohli nakažené vidět na veřejných místech, ale

Jason si rád krátil dlouhou cestu ze školy všemožnými zkratkami

a vedlejšími uličkami. A právě tam jich bylo nejvíc. Kolikrát se

přistihl, že zadržuje dech takřka celou cestu ze školy.

Právě teď sestoupil zdymadlem o několik pater níž a znovu se

probojovával ulicí plnou lidí spěchajících za přežitím. Na zemi se

vedle prázdných odpadkových kontejnerů válely odpadky a suť

32

z pouliční přestřelky z minulého týdne, které nikdo neuklidil.

Zpoza kontejnerů vykukovaly skupinky dětí s barevnými šátky

kolem hlav a hrály si na válku5. Na rozích ulic žebrali o drobné

bezdomovci a individua v metaherákovém rauši. Když z rušné uli‑

ce uhnul do postranního tunelu, prošel kolem prvního z nich —

muže s nezdravou kůží a vypadávajícími vlasy. V koutcích očí

a pod slezlými nehty měl škraloupy zaschlé krve.

Prošel uličkou a snažil se myslet na cokoli jiného než na to, jak

příšerné místo Downtown je a jak rád by odsud nadobro vypadnul.

I to byl důvod, proč toho s matkou oba udělali tolik pro to,

aby mohl chodit na tu nejlepší školu, jaká v Downtownu byla.

Což sice pořád nebylo nic extra, ale pro jeho matku to zname‑

nalo hodně. Byl to jediný způsob, jak získat vzdělání dost dobré

na to, aby měl šanci dostat se na jednu z lékařských univerzit nad

Plošinou — a tím pádem získat vízum k dlouhodobému pobytu

v Centru.

Jason věděl, že na tom matce hodně záleží. Ale také věděl, že ji

nehodlá nechat v Downtownu, kdyby se snad na medicínu oprav‑

du dostal. A to zdaleka nebylo jisté, protože studium bylo skuteč‑

ně náročné. Nemluvě o tom, jak mizerný byl Jason student.

Občas to ale mělo i své výhody. Tak například si Jason po‑

slední měsíc z laboratorních praktik po troškách odnášel vzorky

5 „(...) být dítě v Downtownu znamená být zranitelný. Být ohrožený druh.

A zásluhou tvrdé městské selekce se děti přizpůsobily. Není ničím neobvyklým

na ulicích potkat gangy bojující o svůj revír — gangy složené výhradně z dětí

ještě před pubertou. Ostatně statistiky říkají, že máte‑li doma tři potomky, je‑

den z nich má pod matrací zbraň. Drogovému průmyslu vládne dnešní generace

teenagerů a dětská kriminalita pomalu, ale jistě převyšuje tu dospělou. A nikoli,

návrh Občanského centra na snížení věkové hranice trestní odpovědnosti ne ní

adekvátní odpovědí. (...) Opět nemůžeme obviňovat nikoho jiného než sami

sebe. Stvořili jsme svět, ve kterém lze přežít jediným způsobem: dospět. Čím

dříve, tím lépe. Downtown na nikoho nečeká.“ (Výňatky z článku „Lidství dnes“,

J. Garnett pro AC Times)

několika chemických látek, ze kterých byl schopný vyrobit něco

na způsob W‑Cleaneru6. Byl si jistý, že mamka by s tím nesouhla‑

sila, ale on jí to říkat nehodlal. Chtěl to pro ni jako dárek.

Po chvilce se znovu vynořil na hlavní třídě.

veselé vánoce 2052! hlásal nadšený neonový Santa nad ob‑

chodem na konci ulice. Z nějakého důvodu to Jasonovi připadalo

jako výsměch.

Jen těžko se mu věřilo, že zítra má být Štědrý den.

Blok Z013 získal svou přezdívku teprve před pár měsíci, ujala se

ale rychle. Ani nikdy dřív to nebylo populární místo — ale to ostatně nebyl žádný zetkový blok, postavený tady dole v Temna‑ tech. Jen málo z bloků X, Y a Z bylo vůbec ještě oficiálně osídle‑

ných: většině z nich Občanské centrum zkrátka odstřihlo elek‑ třinu a zapomnělo na jejich existenci, když se místní kriminalita

definitivně vymkla kontrole. A temnota už udělala své. Člověk

zkrátka nebyl stvořený pro život strávený ve tmě. Kdo z místních

nestihl umřít nešťastnou náhodou nebo při přepadení, toho to‑ hle místo záhy dohnalo k šílenství.

Ale teď, po mnoha letech spánku, Hřbitov znovu obživl. Těž‑

ko říct, co na těch legendách bylo pravdy: jestli byl Z013 opravdu epicentrem nákazy; jestli tu někde opravdu žil mudrc léčící ty, co

dokázali zodpovědět jeho hádanky... Jisté bylo jen to, že se příbě‑

hy rozšířily jako lesní požár. Sloní hřbitov získal své jméno, svou

pověst, dokonce i kult fanatických vyznavačů — a brzy každý

nakažený, který ztratil práci, domov a přátele, vyrazil právě sem.

6 „Věděli jste, že jen 12 % vody rozváděné po městě je chemicky nezávadných?

Chraňte před nebezpečím sebe i svou rodinu! Používejte W‑Cleaner: univer‑

zální čistič vody. Stačí vysypat, promíchat a vypít! W‑Cleaner. Dejte si sklenku!“

(Televizní reklama)


34

Čekat na smrt, sám, jen ve společnosti vybělených kostí těch,

kdo přišli před ním. A mrchožroutů vyčkávajících za rohem.

„Hledejte krev pod očima a za nehtama,“ rozlehl se squatem

Frankův hlas. Mohawk ohledával druhou stranu haly, zatímco

Hook se vyšplhal po rozbitém schodišti na ochoz v prvním patře.

Baterky stále zůstávaly jejich hlavním zdrojem světla. Sice na ně‑

kolika místech rozhodili pár světlic, ale na osvětlení celé haly to

ani zdaleka nestačilo — a původní halogenová světla rozmístěná

u stropu byla mimo provoz už nejspíš několik let.

„Potřebujem jen ty fakt nejčerstvější, jasný?“

Frank N. Stein opatrně našlapoval v mezerách mezi těly a ne‑

vábně páchnoucími kalužemi. Nebyla to dešťová voda — alespoň

ne skutečná —, jen následek děravé střechy a ještě děravějších

odpadních trubek kdesi nad nimi. Ne, sklizeň rozhodně nebyla

pohodlná práce, ale zato byla bezpečná. Občanské centrum se

do Temnat neodvážilo. I bandité už dneska byli passé. Ani těla tu

nikdo neuklízel. Pokaždé když se sem Frank znovu vrátil, vídal

staré známé tváře.

Někdy uvažoval nad tím, jestli by jim neměl začít dávat jména.

Když převrátil na záda třetí tělo, vyrušilo ho tiché, ale zřetelné

cvak-cvak. Vzhlédl a kuželem baterky našel Mohawka na druhé

straně haly, kterak si cvaká zapalovačem pod skleněnkou zasunu‑

tou v chřípí.

„Nechtěl bys bejt radši užitečnej?“ vyjel na něj Frank N. Stein

podrážděně.

„Ale dej si voraz,“ odsekl Mohawk a dál zápolil se zapalovačem.

„Chceš to zkusit? Epená, kámo, žhavá novinka na trhu. Stálo mě

to skoro dvě kila...“

„Supper nás naporcuje zaživa, jestli dneska nesklidíme aspoň

t ř i ...“

„Ale nenaporcuje. Ne s Doserem za zadkem.“ Zapalovač se

konečně rozžehl a Mohawk slastně nasál horké výpary do nosu.

„DéPéčko to teda neni,“ uznal, „ale stejně...“


35

„Zmlkni,“ okřikl ho Frank.

„Hej, myslím, že jednoho mám!“ houkl Hook z ochozu, ale

Frank okamžitě utnul i jeho. Otočil se k hlavním dveřím do továr‑

ní haly a posvítil na ně baterkou.

„Někdo jde,“ řekl.

„Blbost,“ mávl rukou Mohawk a dál potahoval ze skleněnky.

„Sem se žádnej fízl neodváží...“

V tom měl Mohawk bezpochyby pravdu.

Nicméně vzápětí se dveře haly opravdu otevřely.

„Jsem doma, mami!“ zavolal Jason, když za sebou zavřel dveře do

bytu a v předsíni se soukal z bot.

„Ahoj!“ ozvalo se z obývacího pokoje. „Co tu děláš tak brzo?

Nemáš v pátek tréninky?“

„Biff má už týden zavřeno,“ oznamoval Jason. „Mám trochu

starost, jestli se nenakazil.“

„Ach, tak to nerada slyším...“

Oněmi tréninky byly kurzy sebeobrany, na které Jason dva‑

krát týdně chodil do chrámu ke svému mistrovi. Tím mistrem byl

Biff, který si trénováním bojových umění přivydělával k promí‑

tání v kinech, a jeho chrámem byl ve skutečnosti starý autoservis

s matračkami nakradenými z nedaleké základky. Na tom ale pře‑

ce pramálo záleželo. Jason na jeho skupinové tréninky chodil už

od nějakých deseti let a staly se jeho oblíbenou složkou týdenní

rutiny. I jeho matka z toho měla radost: věřila, že čím víc času

stráví boxováním do pytle, tím méně bude mít potřebu prát se

doopravdy.

„Jak šla noční?“

„Nic nového. Jsem utahaná jako kůň.“

Jason vešel do obýváku. Nebyl to velký pokoj. A jejich byt ne‑

byl velkým bytem. Byla to jen krátká chodba, kuchyň s obývacím


36

prostorem v jednom, koupelna a dvě stísněné ložnice. Ale to ne‑

vadilo.

Jasonova matka seděla na ošuntělé pohovce a sledovala televi‑

zi. Byla to drobná žena, na které se život těžce podepsal. Unavená

duše v unaveném těle.

Jason ji miloval jako nikoho na světě.

„Tak si jdi lehnout.“

„Nemůžu spát,“ zavrtěla hlavou.

„Protože pořád čučíš do tý bedny. No tak, mami, jdi si lehnout.“

„Dávají zajímavý program. Teď mluvili o Shawovi.“

„To byl ten předák Blackoutu?“

„Hm. Dávali dokument o tom, že je možná pořád ještě naživu.

Že ho Radnice drží v nějakém tajném vězení a...“

„Jasně. Chlapy jako on nezastaví jenom to, že je někdo zastřelí.

Vážně, mami, moc koukáš na telku.“

„Dobře, už to vypínám,“ zalomila rukama a otočila se na gauči, ale televizi nechala zapnutou. „Co škola?“

„Nic moc. Přinesl jsem ti k véče kari.“

„Bože, kari,“ rozesmála se. „Nejsem už trochu stará na kari?“

„Byla to poslední nemodifikovaná věc, co v Tamale měli.“

Ohlédla se na něj. „Víš, že tyhle věci si máš kupovat pro sebe.“

„Bla, bla, bla. Dám ti to do ledničky, jo?“ Objal ji a dal jí pusu

na tvář. „Ne že sníš to želé, jasný?“

„Hm. Co to z tebe cítím?“

„Co? Co je? Smrdim?“

„Ne, naopak, ty...“ Překvapeně otevřela ústa dokořán. „To je můj make‑up!“

„Cože? To né, prosim tě, co bych já...“

„Ukaž to,“ nekompromisně si přitáhla Jasonovu hlavu pod svůj

drobnohled. „Co sis to udělal s okem, proboha?“

„Nic přeci, nic tam nemám...“

„Ale máš, pod mým make-upem!“

„Nic to není, mami, fakt, jen jsem se s někým srazil na chodbě...“

„Srazil s někým na chodbě?“ zdvihla pochybovačně obočí.

„V plném sprintu asi, co? Že ty ses zase připletl do nějaké rvačky?“

„Ale mami,“ mávl Jason rukou. „S kým já bych se asi tak rval?“

Frank N. Stein zamířil kužel baterky ke dveřím.

Co to u všech čertů...

Příchozí měl přes hlavu přetaženou kapuci a tvář mu zakrývala

maska s velkými zrcadlovými očnicemi a plynovým filtrem. Lokty,

ramena a kolena měl krytá chrániči, kolem zad obepnutý bederní

pás. Paže měl od předloktí po dlaně obmotané bílou bandáží.

Zastavil se asi pět yardů od Frank N. Steina.

„Zdravíčko,“ řekl mužským — nebo... chlapeckým? — hlasem.

Byla to rozhodně poslední věc, o které by si Frank N. Stein

myslel, že ji uslyší od maskované postavy uprostřed opuštěné tovární haly plné mrtvol.

„Co jseš sakra zač?“ zavrčel Frank a rukou sklouzl k rukojeti mačety, kterou měl zavěšenou u boku. Periferním viděním za‑ hlédl, jak se k nim Mohawk spěšně blíží z druhé strany haly.

„ Jsem Dawner,“ odpověděl maskovaný se znatelnou snahou o teatrálnost v hlase. „A... tohleto nebude třeba,“ kývl směrem k jeho mačetě.

„To už posoudím sám,“ odbyl ho Frank chladně.

„Ne, vážně,“ mávl Dawner rukou. „Chci říct, normálně by to tak asi bylo: přepadnul bych vás ze stínů, něco stylovýho zahlásil,

dali bysme si efektně po tlamě...“

„Normálně?“ nadzdvihl Mohawk, který právě stanul Frankovi

po boku, obočí. „To jako tohle děláš často?“

„Začal jsem nedávno. Je to v klidu, jestli jste o mně ještě nesly‑

šeli, pí-ár jsem trochu zanedbával...“

„Takže ta hučka a všechno,“ přejel ho Mohawk pohledem, „to

je jako nějakej... superkostým?“


38

„Jop,“ přikývl Dawner, který se stále nezdál být celou situací

ani v nejmenším vyvedený z míry. „Na ochranu mých nejbližších,

znáte to. Jako má Jackal z komiksů a tak.“

„Cože?“

„Ále, to máš fuk.“

Frank vrhl nervózní pohled po Mohawkovi. I ten už za zády

svíral svoje břitvy — odřezky kovu obalené hadrem, které At’hia‑

ka používali místo nožů a běžně je schovávali pod rouškami na

stehnech — a těkal pohledem z Franka na maskovaného cizince

a zase zpátky.

Tohle byla totiž pro všechny velká premiéra. Nikdo je nikdy

při sklizni nevyrušil. Nikdo, nikdy. A mělo to svůj důvod.

Protože Frankovi bylo jasné, že kdyby se cokoli z toho, co tady

dělají, někdy dostalo ven, Supper by je rozcupoval na kousky.

„No, ať už jseš kdo jseš, tady sklízí Kmen,“ zasyčel mezitím

Mohawk výhružně. Kupoval Frankovi čas, aby se mohl rozhod‑

nout. Jako obvykle měl spoustu drsných řečí, ale když došlo na

opravdovou zodpovědnost, stáhl ocas mezi nohy a poslušně čekal

na vůdce smečky. „Cizince tu nevidíme rádi.“

Co když toho už teď viděl příliš?

„Vaše... sklízení by mi nemohlo bejt víc ukradený, věřte mi,“ za‑

vrtěl Dawner hlavou. „Upřímně mi to celý přijde jako dost velká

nechuťárna. Jsem tu pro něco jinýho.“

A co když jenom blafuje?

Frank N. Stein nenápadně zdvihl oči a zamžoural do tmy nad

ochozem v prvním patře. K jeho překvapení se Hook projednou

zachoval jako inteligentní člověk a byl celou dobu tiše jako myš.

Teď opatrně nahlížel přes římsu ochozu a sledoval dění dole.

„A co by to mělo bejt?“ vrátil se Frank k maskovanému a snažil

se zklidnit rozbušené srdce. Je to naše jediná možnost... Nesmíme

to podělat...

Dawner zdvihl paži a ukázal na Mohawka.

„To epená,“ řekl. „Chci vědět, kdo ti ho prodal.“


39

Mohawk si ho podezřívavě změřil. „Tak o to jde? Chceš se

zhulit?“ Uchechtl se. „To není fet pro obyčejný smrtelníky, fra‑ jere, tohle je pro členy Kmene. Bylinnej extrakt z nejtemnějších

hlubin pralesa...“

„Je to průmyslovej odpad namixovanej s tabákem,“ utnul ho

Dawner chladně. „Prodává se za trojnásobek ceny rádoby‑etno‑

‑idiotům, co nepoznají Amazonii od Afriky, ale zrovna tak bys

mohl šňupat omítku.“ Udělal krok kupředu — ten poslední krok

potřebný k tomu, aby na něj měl Hook dobrý výhled. Lepší šanci už nemusíme dostat... „Vážil jsem sem dlouhou cestu a nejsem zrovna nadšenej z toho, že se tu musím handrkovat uprostřed pohřebiště. Takže si odpusť ty šamanský kecy, dej mi to jméno a můžeme si všichni jít po svejch.“

Frank vrhl po Hookovi poslední pohled, nadechl se a význam‑

ně kývl.

„Jednu věc ti slíbit můžu,“ obrátil se zpátky na Dawnera. „Ty už po svejch neodejdeš.“

Nato se Hook s výkřikem odrazil od okraje ochozu a s oběma

háky nad hlavou po Dawnerovi skočil.

„Jasone, počkej ještě. Podívej se do té tašky v předsíni.“

„Co je v ní?“ Jason zalovil v igelitce položené u dveří do bytu a vytáhl dvě chirurgické roušky. „Eh, mami?“

„To je kvůli nakaženým. Lidi už to začínají nosit.“

„Ale mami!“

„Co? Jasone, lidi na to umírají. Po tisících...“

„ A l e ...“

„...dávají to ve zprávách!“

„Já nechci nosit roušku...“

„Proč? Protože vypadá hloupě?“

„No... jako, vypadá!“

40

„Radši budu mít hloupě vypadajícího syna, který je naživu, než

nádheru v rakvi, děkuju pěkně,“ ozvalo se nesmlouvavě z kuchyně.

Jason odevzdaně vydechl. „Fajn, fajn. Slibuju, že to budu nosit.

Teď si jdu dělat úkoly, jo?“

„Počkej!“ vykřikla za ním, když se otočil k odchodu.

„Co?“

„Máš na rameni krev!“

Sakra... Asi mi protekla náplast...

„To je jen strup, mami, strhnul jsem si ho...“ uklidňoval ji a pro‑

hlížel si krvavou skvrnku, která mu prosakovala tričkem na pravém

rameni.

„Jakej strup?“

„Já nevim, starej strup...“

„Jasone...“

Založil si ruce v bok. „Dobře, mami, kápnu božskou. Popral

jsem se s pirátem, kterej měl místo rukou kovový háky a říznul

mě do ramene. Spokojená?“

Ona si na oplátku založila ruce na prsou. „Ten tón si příště

můžeš odpustit, mládenče. Ale fajn. Běž si dělat ty úkoly.“

Smířlivě se pousmál a zmizel v chodbě. „Budu v pokoji, jo?

Ne že sníš to želé!“

„argh!“

Jason vykřikl, když ho bodec na Hookově pravačce řízl do

svalu na rameni. Vyhnul se ale tomu nejhoršímu — kdyby na

poslední chvíli neuskočil o pár čísel vedle, Hook by ho nejspíš

prošpikoval jako krysu na špízu.

Teď sotva stihl odklopýtat stranou, než ho všichni tři At’hiaka

bleskově obklíčili.

Ale ne...

Měl jsem je prostě přepadnout ze stínů, něco stylovýho zahlásit

a sejmout je jednoho po druhým. Jako vždycky.

Do hajzlu, Jasone, proč jsi to prostě nemohl udělat jako vždycky?

41

Jakási zapadlá částečka jeho mozku se ho mezitím snažila upo‑

zornit na to, že tady něco nehraje. Že At’hiaka — ačkoli proslulí

svou... extrémností, dejme tomu — se málokdy chovali agresiv‑

ně bez důvodu.

Možná jsem si měl odpustit ty „šamanský kecy“?

Jo. A možná bych se měl soustředit na to, jak se dostat z týhle

šlamastyky.

Látkou na rameni mu začala prosakovat krev.

Tak jo. Zkusíme klasiku. Vztáhl ruku vzhůru. Tohle už je pro

tebe přeci hračka, ne?

Pevně zavřel oči.

Bum!

A všechna světla v místnosti se rozletěla na kusy v oslepující

zářivé explozi.

„áááhhh!“

Všichni tři At’hiaka si okamžitě zabořili tváře do předloktí. Tak sil‑

ný nápor světla je spolehlivě oslepil. Dawne



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist