načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prohlédni si tu zemi -- I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně – Václav Cílek

Prohlédni si tu zemi -- I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně

Elektronická kniha: Prohlédni si tu zemi
Autor: Václav Cílek
Podnázev: I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně

Sborník obsahuje starší i novější texty různého původu (některé byly původně určeny pro uveřejnění v časopisech, další jsou součástí starší publikace "Krajina z druhé strany"). Autor rozdělil své eseje do čtyř oddílů. První se zamýšlí nad ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 261
Rozměr: 21 cm
Úprava: 8 stran obrazové přílohy: ilustrace (některé barevné)
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Metafyzika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Dokořán, 2012
ISBN: 978-80-736-3419-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sborník obsahuje starší i novější texty různého původu (některé byly původně určeny pro uveřejnění v časopisech, další jsou součástí starší publikace "Krajina z druhé strany"). Autor rozdělil své eseje do čtyř oddílů. První se zamýšlí nad charakterem vybraných oblastí české krajiny, druhý oddíl je tvořen různorodými texty věnovanými hlavnímu městu, např. vybraným pražským památným místům, Žižkovu, symbolickému významu Karlova mostu nebo řece, která městem protéká a spoluutváří jeho charakter. Třetí část se zabývá problémy globálního rázu (např. vztahem energie, energetiky a kultury) a závěrečný oddíl přináší texty věnované otázkám současné spirituality. Soubor esejů věnovaných vnímání a interpretaci krajiny, pražskému geniu loci i reflexi problémů dnešní doby.

Popis nakladatele

Ve své nejnovější knize Prohlédni si tu zemi Václav Cílek navazuje na své předchozí úspěšné tituly věnované především krajině a místům - Krajiny vnitřní a vnější, Makom a Dýchat s ptáky. Jádrem knihy jsou eseje věnované Praze a jejímu geniu loci, v dalších částech se pak autor zaměřuje jak na českou a moravskou krajinu (České středohoří, Jižní Čechy, Ostrava...), tak na místa, která ho oslovila na jeho zahraničních cestách za geologickými výzkumy (Súdán, Řecko, Turecko). Eseje o "krajinách vnějších" doplňují i texty metafyzičtějšího charakteru - o posvátnu Santiniho staveb, o prostoru spjatém s Janem Palachem či fragmenty z nikdy nedokončené čínské antologie. Knihu doprovázejí ilustrace výtvarníka Vladimíra Kokolii a 80 fotografií autora.

(i když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Václav Cílek - další tituly autora:
Makom - kniha míst - 2. vydání Makom - kniha míst
Magické hory Magické hory
Magické hory - Nové putování po českých a moravských horách -- Nové putování po našich horách s Václavem Cílkem a Květou Fialovou Magické hory - Nové putování po českých a moravských horách
Tetín svaté Ludmily Tetín svaté Ludmily
 (e-book)
Geodiverzita a hydrodiverzita -- Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu Geodiverzita a hydrodiverzita
Doba koronavirová Doba koronavirová
 
K elektronické knize "Prohlédni si tu zemi -- I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně" doporučujeme také:
 (e-book)
Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte
 (e-book)
Deník malého poseroutky 1 Deník malého poseroutky 1
 (e-book)
Dívka, která spadla z nebe Dívka, která spadla z nebe
 (e-book)
Krása je rozmanitost plazů -- Cesty k Navahům: vědět odkud přicházíme Krása je rozmanitost plazů
 (e-book)
Kameny a hvězdy -- Síly předků, oči kamenů, světla odjinud Kameny a hvězdy
 (e-book)
Sněhulák Sněhulák
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

prohlédni si tu zemi



václav cílek

prohlédni si

tu zemi

I když vidíme jen obyčejné věci,

 ejně toho vidíme hodně

Dokořán



Václav Cílek

Prohlédni si tu zemi

I když vidíme jen obyčejné věci,

stejně toho vidíme hodně

© Václav Cílek, 2012

Illustrations © Vladimír Kokolia, 2012

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího

písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické).

Redakce Tereza Kodlová.

Jazyková korektura Michaela Pohlreichová.

Obálka a sazba Martin Radimecký (pdf).

Konverze do elektronické podoby Marek Pečenka a David Greguš.

Vydalo v roce 2012 nakladatelství Dokořán s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz

(pdf – 536. publikace, 71. elektronická; epub – 537. publikace,

72. elektronická; mobi – 538. publikace, 73. elektronická).

ISBN 978-80-7363-474-2 (pdf )

ISBN 978-80-7363-475-9 (epub)

ISBN 978-80-7363-476-6 (mobi)


Obsah

Poděkování 

Předmluva – andělé minulosti 

I. Místa z druhé strany

Prohlédni si tu zemi 

Co děláme půdě, děláme sobě 

Místa z druhé strany 

Země Máchova 

Je rovněž kámen, ve kterém tančí šílená královna 

Ostrava a její vinařské tradice 

Čáry na těle bohyně 

II. Praha a její genius loci

Praha a její genius loci 

Dopis psaný Zdeňkovi Neubauerovi

pár dní po jeho svatební cestě na Vyšehrad 

Žižkov jako domov 

Symbolický význam Karlova mostu 

Šesticípá sněhová vločka 

Vltava – paralelní svět 

Projekt driftblok 

Cestou z Margecan na Prosek  

III. Maigret a globalizace

Věci jsou blíž a lidé dál 

Energie a kultura 

Proč je deštník černý? 

Hikikomori: příliš inteligentní a příliš líní  

Obrana knih v Libni 

Nultý odboj v Londýně  

Svět není od toho, aby byl pochopen, ale s láskou přijat 


IV. Přelévání bohů

Jan Palach: prostor a místo  

Santini, křesťanská kabala a současné posvátno 

Noe a biodiverzita 

Mám psa, ale štěkám si sám 

Pohlaď moji tvář, mám ji ještě? 

Poznámky Prudiče Miltona 

Poznámky a výběr použitých pramenů 


Poděkování

Jádro textů o Praze pochází z let 1993–96, kdy jsem byl silně a velice vděč

ně ovlivněn fi lozofem Zdeňkem Neubauerem, grafi ky Zdeňkem Boušem a Oldři chem Hamerou, spisovatelem Bohumilem Hrabalem, undergroundo

vým redaktorem Hanťa Pressu Vaškem Karafi átem a okruhem kolem zapo

menuté, ale nezapomenutelné Pražské imaginace. Kromě toho bych rád za

různá napomenutí a postrky poděkoval Zdenkovi Pavelkovi, Ivanu Benešovi,

Tereze Kodlové a  nakladatelství Dokořán. Prudiče Miltona prosím, jestli

je ještě v  Argentině, aby se mi ozval, nutně potřebujeme jeho zkušenosti s brokovnicí. Prakticky všechny texty vycházejí z různých cest a akcí, kterých se dohromady zúčastnilo mnoho přátel, náhodných chodců či studentů. Mnozí z nich mne nějak ovlivnili a dnes už je neumím všechny vyjmenovat.



PŘEDMLUVA – ANDĚLÉ MINULOSTI 9

Předmluva – andělé minulosti

Asi před třemi lety jsem nečekaně a zřejmě nezaslouženě dostal

z rukou Václava Havla cenu Nadace VIZE 97 za práce o krajině.

Součástí předávacího ceremoniálu je sborník v  měkké vazbě,

který obvykle obsahuje pár typických esejů. Neměl jsem narychlo

nic pořádného po ruce, tak jsem použil texty pro připravova

nou a nikdy nevydanou Knihu závojů a čar, ale výsledný sborník

jsem vzhledem k typu ocenění nazval „Krajina z druhé strany“.

Dílo bylo rozebráno a dnes je již nedostupné. Neměl jsem s ním

žádné další plány.

Počátkem roku 2012 mne mé kmenové nakladatelství Doko

řán požádalo, zda by tato práce nemohla vyjít jako standardní

kniha v krajinářské řadě. Rád jsem souhlasil, ale věděl jsem, že

některé texty budu chtít doplnit a  jiné vypustit. Borgesovsky

jsem začal plánovat knihu, která by se rovněž jmenovala „Krajina

z druhé strany“, ale uvnitř byla jiná! Nakonec to dopadlo tak, že

z původního rukopisu zůstala necelá, a navíc ještě přepracovaná

třetina a zbytek textu je nový. Držíte jej v ruce.

Chápu, že tato situace frustruje mé čtenáře. Nejednou mne

žádali, abych nedělal druhá, doplněná vydání, protože pak za

ně zbytečně utrácejí peníze. Snažil jsem se na to myslet. Dokon

ce jsem zašel tak daleko, že např. kniha o trpaslících (Archeus)

měla původně být čistě monotematická, ale věděl jsem, že když

bude jenom o  trpaslících, tak bude stát 250  Kč, kdežto když

do ní přidám další eseje a délka bude dvojnásobná, bude stát

300 Kč, protože za ekonomiku v nakladatelství odpovídá zkuše

ný Marek Pečenka. Podobné to je i s touto knihou, která kdyby

obsahovala jenom nové výtvory, stála by jen o něco málo méně,

než když jsem do ní přidal živé jádro dřívější knihy. Nezlobte se,

prosím, že to všechno tak přízemně vysvětluji, ale ekonomika


10 PROHLÉDNI SI TU ZEMI

je rovněž součástí kultury a i nakladatelé si musí vydělat na svůj skromný kaviár.

V  této knize skoro nepíšu o  krizi, to jsem dělal již před lety,

když ještě nebyla tak vidět. Dnes mě to nebaví. Víc cítím potřebu

normálního, klidného světa, trochu povzneseného nad nejisté

poměry. To je situace židovské kabaly v  průběhu středověké transformace druhé poloviny 13. století i barokních Čech v celém

dlouhém století po konci třicetileté války. Možná ležíme na zemi, ale nabíráme tam sílu. Konec světa už byl, ale andělé minulosti

nás dále doprovázejí na cestě životem. Myslete na chorál!

Václav Cílek




I. 

místa z druhé strany



PROHLÉDNI SI TU ZEMI 15

Prohlédni si tu zemi

Myslel jsem, že už o krajině nebudu psát. Nechci sedět ve vlaku, který se v po

sledním desetiletí tak úspěšně rozjel. Nemohu založit živnost na pseudolyrickém velebení české krajiny a  nostalgii mizení. Nepamatuji si ani pořádně, odkud

pochází výrok uvedený v názvu tohoto textu. Myslím, že je ze starozákonní kni

hy Jozue a že byl míněn úplně jinak, než jak nás „prohlížející si“ dnes oslovuje.

Krajina, která komunikuje po svém

Špatně se mi chodí. Propadl jsem se po zádech do románské

krypty kostela sv.  Václava ve Vrbčanech. Mnoho let to je mé

zamilované místo: malá zemědělská obec v  kouřimském kraji

obklopená pravěkými hradišti a hnízdem románských kostelíků.

Vrbčanský kostelík leží uvnitř oválného hliněného valu, kterým

mohlo být buď dřívější ještě ottonské opevnění kostela, nebo

drobné slavníkovské hradiště. V kostele na mramorovém stole bylo uchováváno kopí svatého Václava, které bývalo podle dost

zaručených zpráv, například kanovníka Kosmase, nošeno do

bitev jako tajná spirituální zbraň.

Po mnoha letech jsem se toto jaro konečně dostal dovnitř. Na

oltáři je model kostela z 16. století, tedy ještě z doby před barokní přestavbou. Jsem tak nadšen, že jsem se ocitl na tomto svatém místě v  kostele svého patrona, že radostně fotografuji, vidím

svět hledáčkem fotoaparátu, a ne očima. Kvůli lepší perspektivě

dělám krok dozadu... pak si nic nepamatuji a ležím na zádech

v kryptě asi o dva metry níž, pořádně potlučen. Ale asi nemám

nic zlomeného (možná jedno žebro).

Náš kameraman se nade mnou naklání a říká: „Něco nás tu

nechce.“ Před chvílí u kostela postavil kameru na stativ a stativ


16 PROHLÉDNI SI TU ZEMI spadl. To se mu ještě nikdy nestalo, to se totiž vzhledem k ceně a křehkosti kamery stát ani nesmí. Kamera však funguje, já fun

guji, rozbitý objektiv fotoaparátu silou narovnávám, vrčí, ale také

funguje. Byli jsme odmítnuti, ale ne zničeni.

Nebudu popisovat svá banální, byť nepříjemná zranění, ale

chci se zastavit u pocitu, že tímto způsobem se projevuje kontakt s krajinou. Pád, na který se vůbec nepamatuji, měl dva rysy. Ten

první je otřes: Místo, co mi to děláš? Vždyť já tě miluji a roky uctí

vám! Pochopitelně, že v lidské rovině jsou dějiny lásek dějinami

pádů. Tak proč by totéž nemělo platit pro krajinu? Druhá myšlen

ka má barokně-mytické rysy. I v rámci svého nepamatování mám totiž nejasný pocit, jako by někdo, možná svatý Václav sám, pode

mne položil svůj plášť, tak jak to vídáme na lidových obrázcích s Pannou Marií. Nezabránil pádu, ale zmírnil jej.

S  postupem doby tomu věřím čím dál víc. Jak to ve skuteč

nosti bylo, se pochopitelně nikdy nedozvím (nebo až po smrti), ale zase teď už docela dobře tuším, jak vznikaly lidové legendy

o zázracích, jaké jsou vyobrazeny třeba v ambitech příbramské

Svaté hory. Podobných příběhů, byť ne na tak duchovních mís

tech, bych mohl z poslední doby jmenovat víc. Myslím, že sou

visí s tím, že se člověk ve vnímání krajiny posunul od poetických

vztahů k  přímější základní realitě, takže krajina začala fungo

vat stejně syrovým způsobem jako za Slovanů nebo třicetileté

války.

Beduíni – základní otázka

V  Káhiře vedle staré opery je obchod s  beduínským stříbrem.

Majitel se člověka snaží oslnit. Přijdete tam a zeptáte se na be

duínské šperky. Posluha odejde dozadu a  přivleče třicetikilový

pytel naditý starými, většinou rozbitými šperky. Převrhne jej na

mramorovou podlahu. Kochá se údivem kupujícího a radostně

volá: „Ali Baba, Ali Baba!“ Stavoval jsem se u něj roky, ale on se

mě pokaždé snažil orientálně podvést, takže už tam nechodím.


PROHLÉDNI SI TU ZEMI 17

Ale nicméně, rukama mi prošly kilogramy šperků sebraných

hlavně v oázách Západní pouště.

Asi pět kilometrů severně od Vrbčan leží kouřimské hradiště.

U hrazeného kultovního místa na Libušince býval v posledních

desetiletích pohanství hřbitov místní elity. Pochází odtud jedny

z nejkrásnějších slovanských šperků nalezených v Čechách. Jenže

kdybychom je zamíchali do pytle s beduínským stříbrem na ná

městí Ubra, nikdo by si ničeho nevšiml. Z nějakého tělesa šperku,

třeba z obdélníkové kaptorgy, visí stejné cinkavé řetízky na konci se závěsky v podobě kapky či oka. Takovýto šperk chrání svého

nositele materiálem, tvarem a  zvukem přelévajících se řetízků.

Oltář ještě původně předrománského kostela sv. Václava ve Vrbčanech

na Kolínsku. Naneštěstí sleduji svět hledáčkem fotoaparátu, pozpátku

couvám, fotím model kostela před barokní přestavbou a po zádech padám

do krypty na kvádříkové zdivo. Nějak to pak doma bolestivě vyležím. Nic

si nepamatuji, ale čtu si barokní pověsti o pádech do hlubiny. Také bych

mohl přispět.


18 PROHLÉDNI SI TU ZEMI

Spekuloval jsem o společných byzantských kořenech, ale řešení

možná spíš spočívá v typu řemesla a nomádském životním stylu.

Soubory velkomoravských šperků třeba z  pohřebiště v  Lu

žicích nebo staroměstských Valů jsou ještě bohatší a  pozoru

hodnější. Zdeněk Klanica v  nich shledává paralely s  předměty stepních národů někde mezi Íránci, Skyty a obyvateli karavanních

měst na Hedvábné cestě. Pozoroval jsem z výšin nad Palmyrou

krajinu a  snil o  městě Dura Europos, kde pochopím, s  kým se

Slované stýkali a čí víno pili, ještě než přišli na Jižní Moravu a do

české kotliny.

Jde mi ještě o něco víc. Jak to, že cítíme takové pohnutí v pálav

ské stepi a trochu jiné, ale rovněž staré, v lužním lese? Kde v nás

leží hranice mezi smrkovým lesem Gabréty a světlou rozvolněnou

doubravou s travním podrostem? Na jaké krajiny a z jakých vrstev

naší bytosti vlastně reagujeme?

Kavylová krev

Na problém kavylové krve jsem narazil již ve své dřívější studii

o trpaslících, která celkem přesvědčivě ukazuje, že část krušno

horských trpaslíků odešla na majestátní a rudami bohatý Ural.

Očekávali divočinu, ale našli celá opuštěná podzemní města

Divých lidí a  ještě níž zářivá města Starců. Setkali se s  obřím

hadem Polozem („Plazem“) podobným egyptskému Apopovi. Nepředpokládali, že se octnou v zemi kurhanů na troskách ně

kolika velkých říší doby bronzové. Byli to v podstatě vesničané

z česko-saského pohraničí. Netušili, že kovy z jižního Uralu byly

kolem 31. století před Kristem a 37. století před Prorokem vyvá

ženy do Palestiny a předdynastického Egypta.

Tato věc mne skutečně pronásleduje. Bereme jako rok zrodu

šesté století našeho letopočtu, kdy se ve střední Evropě usídlili

Slované. Ale to je jenom polovina naší historie. Druhá, starší

část se odehrává v jiné krajině, která v nás rovněž zanechala své,

mnohem méně patrné stopy. Jistě v nás tepe rovněž krev Keltů


PROHLÉDNI SI TU ZEMI 19

a  Lužičanů či Knovízanů, a  tímto severozápadním směrem se

díváme často. Je to Východ, prostor a světlo, které kvůli viditel

né krutosti a chaosu těchto rusko-turecko-mongolských končin

opomíjíme.

Prakrajiny

Pojďme spíš intuitivně defi novat pravěké krajiny, které jsou sou

částí naší bytosti. Jako obyvatelé Mostu či Křižovatky v  sobě

máme východní i  západní prvky, něco málo Severu (který byl

osídlen pozdě) a něco víc Mediteránu. Moravané jsou v zásadě

víc východní – řečtí a Češi víc západní – keltští. Pravěký člověk znal

hory a Alpy pro něj byly možná menší překážkou než odstavený

mi rameny pokryté údolí Moravy, ale hlavním životním prostorem

obyvatel Západu i Východu byly nížiny. Na základě podobnosti

indoevropských jazyků víme, že jsme všichni patřili sušší lesnaté

krajině s nevysokými kopci, kde žil jelen i myš. Nebylo odtud da

leko na pastviny pokryté travou a rozptýlenou vegetací. Setkání

s velkou řekou byl vždy – tehdy jako nyní – silný zážitek.

Hledal jsem pravlast ve stepi podobné Slovenskému krasu

nebo panonským nížinám a  snažil se zůstat věrný květnatým

bučinám. Byl jsem osloven okrajem pouští, ale to by nás v tuto

chvíli zavedlo hodně daleko ke kmenům počátku, které založily

Egypt a putovaly do Izraele, jenž se dnes jeví jako směsice původ

ních Kananejců, proto-izraelských beduínských kmenů a otroků

uprchlých z Egypta. Ztratili bychom se v množství ekosystémů,

v muzeu krajinných vlivů. Poslední roky se v přírodě i mysli spíš

vracím do doubrav. O jakých krajinných vtiscích můžeme v naší

archeologii mysli uvažovat?

» O  travnatém bezlesí, původní či kulturní stepi, jakou nalé

záme např. na úpatí kopců Českého středohoří či na jižní

Moravě. Je to přehledná, nomádská krajina, ve které leží

malé, přechodné osady a  chodníčky vyšlapané dobytkem


20 PROHLÉDNI SI TU ZEMI

se rozebíhají ze středu určeného napajedlem či pramenem.

Křoviska a Puškin.

» O teplomilném háji, jaký nalezneme třeba u Milovic na jižní

Moravě, v  Českém krasu anebo ve zvlášť silné podobě na

úpatí Hradčanských stěn či v okolí Lysé nad Labem. Světlý

les se starými duby, dole tráva, občas tenké kmenoví habro

vých výmladků. Krásná, silná, prostupná krajina plná květů.

Borovice na vátých píscích. Pár skal a o kus dál řeka. Nevím

o nikom, kdo by tuto kdysi převládající a dnes spíš nenápad

nou, v malých ostrůvcích zachovanou krajinu dovedl slovem

či obrazem refl ektovat. Možná to je u nás neznámý Bělorus

či Ukrajinec.

» O říční krajině s vlnitou sítí ramen, rákosin, mokřadů a lužních

lesů. Ve vrcholném středověku a  renesanci byla intenzivně

přepracována na rybničnou krajinu. Defi nitivně zanikla při

úpravách toků koncem 19. století. Zůstaly z ní trosky v Litovel

ském Pomoraví, na soutoku Dyje či labských Hrbáčkových tů

ních. Malířů a básníků, kteří se jí zabývali je hodně – zejména

v jižních Čechách, ale obvykle se vztahují až k té druhé vrstvě

rybničních soustav a  dlouhých, pečlivě promýšlených stok.

» O  podhorském pralese s  velkými polámanými stromy, ko

nečně smrky! – ale jinak je to spíš smíšená mozaika různých

starých a divokých porostů. Pochody římských legií a keltské

války. Šero, vlhko, dlouhá zima. Mařák a Váchal. Dolování rud.

Na samém počátku krajinomalby

V podstatě mi z tohoto neúplného rozboru vyplývá, že i po dvou

staletích krajinomalby jsme na úplném začátku. Umíme refl ekto

vat periferii, klasickou zemědělskou krajinu, naučili jsme se ma

lovat Český ráj a Vysočinu, zvládneme výlov jihočeského rybníka

a pohled na Krkonoše. Stín titánů umění nás vyhnal z šumavské

ho lesa, Provence a Bretagne. Nemáme problém vžít se do Karla

Hynka Máchy na pískovcové skále nad Kokořínským dolem.


PROHLÉDNI SI TU ZEMI 21

Je mi to málo. Moje česká krajina začíná na severovýchod od

Persie, na sever od prvního nilského kataraktu, na západě končí

v  nehostinných Hebridách a  na severu na Rujáně. A  dokonce,

pokud bychom si ji zúžili jenom na prostor, kde skutečně žijeme

nejméně od 6. století našeho letopočtu, ale možná již zhruba od

12. století před Kristem, tedy od doby lidí mohylových kultur, jež

jsou někdy na Západě bráni jako keltský substrát a na Východě

jako slovanský substrát, tak jsme určitě nevyčerpali vnitřní refl exi

rozptýlených doubrav či říčních krajin. V  mé mysli se dohleda

telný počátek Slovanů posouvá nikoliv do sídliště v Roztokách

a roku 540 n. l., ale do období trojské války či dobytí Palestiny

židovskými beduíny, tedy do sklonku bronzové doby, či v geolo

gickém členění holocénu do subboreálu. Prohlížím si tuto zemi,

dívám se z  Řípu, ale také z  hory Kynthos na ostrově Delos či

z hory Nebo v Jordánsku. A divím se.

Altán v klášterní zahradě v Doksanech. Pocit, že se člověk právě dotýká

nějaké podstaty této země.


22 PROHLÉDNI SI TU ZEMI

Co děláme půdě, děláme sobě

Kráva proletář

V této době pádící dopředu a neohlížející se do historie nás zají

mají víc nové mobilní telefony a stále rychlejší připojení než třeba

pšenice nebo půda. V obecném pojetí totiž budoucnost rovná se

zisky a minulost práce a námaha. Souvisí to i s nízkým sociálním

statutem zemědělců. Dobře to vidíme na poměru koní a krav, kdy

existuje mnoho farem nabízejících léčbu pomocí kontaktu s nob

lesním koněm, ale nikdy ne s proletářskou krávou. Koní dlouhodo

bě přibývá, krav dlouhodobě ubývá. Ve vyspělých zemích pracuje

v zemědělství pod 4 % populace, která se na HDP podílí zhruba

stejným podílem. V USA je dokonce víc vězňů než farmářů. Země

dělci prakticky nemají své novináře a své zastánce. Pokud vystu

pují v médiích, tak si obvykle stěžují na malou nebo velkou úrodu. Kdybychom použili starého vtipu, tak české zemědělství má pět

velkých nepřátel – jaro, léto, podzim, zimu a kapitalismus. Lidé

pak říkají, že české zemědělství připomíná olympiádu v brečení.

Přesto se situace během několika let může dramaticky změnit,

respektive ke změně projevující se zdražováním zemědělských

komodit a velkým skupováním půdy, již dochází, ale v atmosfé

ře zdánlivého přebytku potravin to v rozvinutých ekonomikách

nikoho příliš nezajímá. Myslím, že stačí uvést jediný číselný údaj, aby bylo jasné, k čemu se schyluje. Během dalších třiceti let má světová spotřeba potravin vzrůst o zhruba 50 %! Je to tím, že jed

nak lidí přibývá, jednak bohatnou a dopřávají si víc jídla. I pokud

bychom tomuto číslu doslova nevěřili, trend je jasný – každým

rokem svět potřebuje stále víc potravin, plocha orné půdy se ce

losvětově blíží svému maximu a výnosy mohou výrazně růst buď


CO DĚLÁME PŮDĚ, DĚLÁME SOBĚ 23

jen v zemích s hodně zaostalým zemědělstvím, jako jsou africké státy, nebo za použití geneticky vyšlechtěných plodin.

Tento proces probíhá navíc ve světě více než kdy jindy zmíta

ném klimatickými změnami, jejichž hlavními riziky jsou povodně

a sucha, a v době výrazně rostoucích nákladů na energie, hnojiva a zemědělské technologie. Důležitá je i změna společenské mentality. To, že jsme si zvykli žít na dluh, se netýká jenom bankovní sféry, ale přenáší se třeba i do lesního hospodářství či zemědělství. Můžeme kácet hodně, protože les přeci jednou doroste, a stejně tak můžeme půdu ničit, protože třeba jednou budou nové gene

race hnojiv či odolnější plodiny. Anebo se nic podobného nestane

a skončíme naprostou degradací půd jako dřívější obilnice světa

v severní Africe a na Blízkém východě.

Biomasa jako slon

Půda vzniká pomalu  – v  lepším případě sotva jeden centimetr

za sto let. Ale stačí jeden přívalový déšť a mohou být ztracena

celá staletí půdního vývoje. Hektar dobré půdy v sobě obsahuje

víc biomasy, než kolik váží jeden slon. V  každém kubíku půdy

je mnoho tisíc druhů organismů všech možných velikostí, které

vytvářejí to největší a nejsložitější známé předivo života. Nežijí

jenom vedle sebe, ale všelijak se prolínají, a to v celých bakteriálních týmech. Představte si třeba drobnou muchnici požírající

list i s přisedlými mikroorganismy. List putuje zažívacím traktem,

dostává se do stále alkaličtějšího prostředí, které mikrofl óru ničí. Postupně se z něj stává fekální peleta – tedy „hovínko“ – ale v něm

již opět mikrofl óra bují, takže konečný výsledek je, co se týče mik

roorganismů, bohatší než původní list. Délka všech vláken nižších

hub se v jednom kubíku odhaduje na stovky kilometrů. Hrst hlíny

v sobě pojímá, co se týče mikroorganismů, složitější ekosystém,

než je soubor všech velkých tvorů Amazonského pralesa.

Půda v sobě obsahuje třikrát víc uhlíku, než je obsaženo v at

mosféře, a každoroční toky oxidu uhličitého, tedy jeho ukládání


24 PROHLÉDNI SI TU ZEMI

i uvolňování, jsou vyšší než ze všech tepelných elektráren světa.

Skutečná půda v  dnešním smyslu slova vznikla až se stromy,

jejichž kořání vlastně představuje reakční kolonu na chemické

rozbíjení hornin a přesun minerálních živin do korun a listů. Půda tak má za sebou skoro půl miliardy let trvající evoluci.

Hřbitov na kopci

I na našem území například v Polabí či Poohří nalezneme půdy,

které jsou průběžně využívány šest až sedm tisíc let a stále patří

mezi nejúrodnější v Evropě. Při dobré péči budou rodit další tisíce

let. Tradiční péče o půdu měla nejméně tři složky. Tou hlavní bylo

zbytečně půdu nezastavovat. I hřbitovy se leckde zakládaly na

bývalé lesní půdě někde na kamenitém kopci, aby ani nebožtíci

neujídali obilí živým. Od první republiky jsme přišli o 20 % orné

půdy a  i  v  této době každý den přicházíme o  půdu o  rozloze

průměrné tradiční farmy.

Druhým evropským problémem půdy je ubývání organické

hmoty, protože se už skoro nehnojí hnojem. Česká republika pro

dukuje asi 130 % své spotřeby obilí, ale jen asi 40 % své spotřeby

masa. Hlavním dopadem této nerovnováhy je nedostatek orga

nických hnojiv, a tím i zhoršování půdních poměrů. V České re

publice je zhruba 90 % půdy v rukou nájemců a počet rodinných

farem je například oproti Rakousku zanedbatelný. Výsledek je ten,

že české zemědělství pracuje s vyšším výkonem než rakouské, ale

za cenu rabování půdy. Řada rodinných farem chová dobytek ne

kvůli zisku, ale právě pro hnojení.

Největším českým a zejména jihomoravským problémem pů

dy je její eroze. Eroze odnáší svrchní, bohatou část, tedy ornici.

Ta na řadě míst již z polí zcela zmizela, ale uložila se v plochých

nivách řek, které jsou tím pádem náchylnější k  záplavám. Následkem eroze se snižuje úrodnost půd – tím, jak mizí organická

hmota, je z půd odplavován i dusík a fosfor. Půdy je nutné více

hnojit, a přesto dávají nižší výnos. To se projevuje na jejich ceně.




Václav Cílek

VÁCLAV CÍLEK


5. 11. 1955

RNDr. Václav Cílek, CSc. je český geolog, klimatolog, spisovatel, filosof, překladatel taoistických a zenových textů a popularizátor vědy.

Cílek – Václav Cílek – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.