načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Profesor na frontové linii - Petr Fiala; Balaštík Miroslav

Profesor na frontové linii

Elektronická kniha: Profesor na frontové linii
Autor: ;

Rozhovor Miroslava Balaštíka s Petrem Fialou. „Protože štítit se politiky ničemu nepomůže a protože je důležitější pochopit to, s čím třebas i nesouhlasíme, než se utvrzovat ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 286
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7217-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rozhovor Miroslava Balaštíka s Petrem Fialou. „Protože štítit se politiky ničemu nepomůže a protože je důležitější pochopit to, s čím třebas i nesouhlasíme, než se utvrzovat v tom, co si sami myslíme." (M. B.) O dětství, kde se vzpomínalo na první republiku a obědvalo přesně v poledne. O tom, kdy člověk dospěje a za jakou cenu. O zakázaném studentském časopise a univerzitě povrchní i podzemní. O tom, proč na komunismu a normalizaci není vůbec nic dobrého, ale Husák je zajímavější než Dubček. O svobodě v listopadu 1989 získané a postupně ztrácené a co přinesli a odnesli Václav Havel a Václav Klaus. O tom, že kauza Nagyová znamená konec jedné epochy a jak to bylo a je s ODS. O nesvobodě, do níž se dobrovolně řítíme, a proč je nutné připravovat válku, když chceme uchránit mír. O tom, že brexit je šance a Trump může být naděje. A že politika má smysl, pokud člověk zůstane sám sebou. Vychází v koedici s Barrister & Principal Publishing, z. ú. Petr Fiala  (nar. 1964) je politolog, univerzitní profesor a politik. Vystudoval češtinu a dějepis na brněnské univerzitě, poté pracoval jako historik a redaktor. V osmdesátých letech se účastnil nezávislých občanských aktivit. Po listopadu 1989 se podílel na založení oboru politologie. Vedl několik politologických pracovišť, po dvě funkční období byl rektorem Masarykovy univerzity (2004—2011). V rozsáhlém vědeckém díle se specializuje na srovnávací politologii a evropskou politiku. Je autorem více než tří set studií a dvaceti knih publikovaných v řadě zemí. Zastával různé veřejné a odborné funkce, v letech 2012—2013 byl ministrem školství. V roce 2013 byl zvolen poslancem, od ledna 2014 je předsedou Občanské demokratické strany. Miroslav Balaštík  (nar. 1971) je literární kritik a publicista. Vystudoval češtinu a filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a od roku 1997 přednáší na zdejším Ústavu české literatury. Od roku 1995 řídí časopis Host a je šéfredaktorem a spolumajitelem stejnojmenného nakladatelství. Publikoval řadu esejů, komentářů a rozhovorů. Je autorem knihy  Postgenerace .  Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století  (2010) a souboru rozhovorů se spisovateli  Literatura v čase lovců  (2015).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Fiala

Profesor

na frontové

linii



Petr Fiala

Profesor

na frontové

linii

Rozhovor Miroslava Balaštíka

Brno 2017


Kniha vychází ve spolupráci s nakladatelstvím

Barrister & Principal Publishing, z. ú.

© Petr Fiala, 2017

© Miroslav Balaštík, 2017

Photo ©

ČTK/Marta Myšková — s. 99

ČTK/Kateřina Šulová — s. 161

ČTK/Igor Šefr — s. 119 (nahoře), 188 (dole)

Luděk Krušinský — s. 176 (nahoře), 177, 189

Magda Bobinie Martinková — s. 246 (nahoře)

Petr Dvořák (Pravý břeh) — s. 224 (nahoře)

FOTO Malý — obálka; s. 176 (dole), 204, 205, 261 (dole)

archiv Petra Fialy — s. 30, 31, 50, 51, 76, 77, 98, 118, 119 (dole),

130, 131, 142, 143, 160, 188 (nahoře), 224 (dole), 225,

246 (dole), 247, 260, 261 (nahoře) © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání) © Barrister & Principal Publishing, z. ú., 2017 ISBN 978-80-7577-244-2 (PDF) ISBN 978-80-7577-245-9 (ePUB) ISBN 978-80-7577-246-6 (MobiPocket)

Profesor na frontové linii 7

11

„Je to stejné, jako by sis v posluchárně stáhnul

trenky,“ glosoval kamarád můj úmysl připravit

knižní rozhovor s Petrem Fialou, který byl právě

zvolen do čela ODS. „Vystavíš veřejně to, co má

mezi intelektuály zůstat skryto, takže se ti jedni

budou smát a druzí se tě pokusí vyvést.“

Nepochybně v tom byla část pravdy. →

Dúvod

9

→ Vyrostl jsem v éře Václava Havla a zcela přirozeně sdílel

přesvědčení, že péči o svět má kulturní člověk vyvíjet skrze

nezávislé iniciativy, občanská sdružení či zájmové spolky.Po

litických stran bylo radno se vyvarovat, neboť intelektuálapři

pravovaly o to nejcennější, co si v listopadu osmdesát devět

vycinkal na náměstí: o svobodu a autenticitu. Politická moc

činila jeho názory utilitaristickými, ideologicky deformova

nými a po sérii korupčních skandálů i morálně podezřelými.

Stranická knížka kradla duši stejně jako indiánům fotografie.

Tím hůře, bylo-li na ní logo s modrým ptákem, kterému se

říkalo straka.

„Jenže,“ namítal jsem „budeme-li se štítit politiky, ne

ohrožujeme tím nakonec samu svobodu cokoli ‚vystavovat‘?

Nenacházíme se v přelomové době, kdy se parlamentnídemo

kracie může lehce zvrhnout v  nějakou formu absolutismu?

A není přetrvávající distanc intelektuálů vůči politické moci

právě tím, co demokracii oslabuje a nahání voličeantisysté

movým hnutím?“

Petra Fialu znám řadu let jako vysokoškolského učitele,

intelektuála, výraznou osobnost a  především autora polito

logických studií a komentářů z časopisů Proglas, Politikaa Kon

texty. Nebyli jsme nijak blízcí přátelé a s jeho pravicověkonzer

vativními postoji jsem většinou nesouhlasil. Vždycky jsem však

jeho texty četl rád prostě proto, že jsou chytré. Odpojmenová

ní problému přes nečekané souvislosti, logickou argumentaci

až k  často vizionářsky předvídaným důsledkům. A  také pro

esejistický styl, který do jeho úvah vpouštěl i ty, kteří nečetli

Milla, Tocquevilla nebo Hayeka. Jako člověk mne pak Petr začal

zajímat především ve chvíli, kdy se rozhodl vykročitz relativ

ního bezpečí své odbornosti a vstoupit do politiky.

Říká se, že každý policajt sní o  tom, že spáchá dokonalý

zločin; stejně jako kritik, že jednou napíše bestseller, a politolog,

že vyhraje volby. Jenže překročit onu hranici, která odděluje

10

dráždivou představu od skutečného pokusu, se odváží málo

kdo. Riziko je velké, neboť v banku se ocitá naše pověst, identita

a svým způsobem i celý dosavadní život.

Pro intelektuála mířícího do politiky to však znamená

i nelehký střet mezi pravdou a mocí. Mezi pravdou jako léta

budovaným integrálním postojem ke světu a mocí jakonástro

jem, kterým jej lze měnit. Jedno se totiž děje na úkor druhého.

Chci-li měnit svět, musím počítat s tím, že se změním sám. Na

frontové linii jsou ztráty vždy na obou stranách a výsledkem

může být jedině to, že se světem pohnu jenom zčásti, ale téměř

jistě přijdu o dosavadní jistoty a integritu.

Jenže nepřináší pravda také odpovědnost? Není integrální

postoj ke světu právě tím, co dokáže moc užívat jinak než jako

bezohledné kořistnictví? Neměli by intelektuálové vstupovat

do politiky právě proto, že v tomto „obchodu“ mezi pravdou

a mocí mají co směňovat?

Když před třemi roky pronášel Petr Fiala svůj nominační

projev na předsedu ODS, kladl sám sobě dvě otázky: Kdo jsem

a  proč do toho jdu? Vnímal jsem v  nich právě toto existen

ciální dilema. A riziko o to větší, že vstupoval do strany, jejíž

úpadek byl reálný a podíl na moci ryze hypotetický. Rozhovor,

který jsme spolu začali vést asi rok poté, jsme otevřeli stejnými

otázkami.

Scházeli jsme se nepravidelně od podzimu roku 2015 do

jara letošního roku podle toho, jak to dovolovalo zasedání

sněmovny, stranické schůze, mítinky a ty poslední zbytky jeho

rodinného života. A  kromě odpovědí jsem zkoušel sledovat

i místo, kudy právě procházela ona frontová linie meziprav

dou a  mocí. Během hovorů pak vyšlo několikrát najevo, že

největší boje se vedou tam, kde politika vyžaduje „zjednodušit“

myšlenky, představy, veřejné projevy a mediální vystoupení.

Současně však bylo na Petrovi patrné neslábnoucí odhodlání

hájit vnitřní integritu i sílící přesvědčení, že to přese všechno

mělo smysl.

11

„Byl to ostatně právě Václav Havel,“ připomněl jsem pak

ještě svému kamarádovi, „který říkal, že naděje nenípřesvěd

čení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl —

bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Miroslav Balaštík Profesor na frontové linii 13

31

V jednom rozhovoru jsi vzpomínal, jak jsi byl

poprvé v televizi v kdysi oblíbeném diskusním

pořadu Oty Černého Co týden dal a že ses tam

potkal s Václavem Klausem. S arogancí sobě

vlastní se tě prý v předsálí zeptal: „A vy jste kdo?“

Jak bys na to dneska odpověděl? →

Kapitola 1

Staré dobré

a zlé časy



15

→ Václavu Klausovi jsem tehdy asi řekl, že jsem politolog,

a dnes bych nejspíš odpovídal podobně. Politolog a současně

politik.

V tomto pořadí?

Asi v tomto pořadí. Jednak proto, že je to tak chronologic

ky správně, nejprve jsem byl politologem a  pak jsem se stal

i politikem. A možná proto, že to do jisté míry vyjadřuje i to,

jak chápu úlohu politika. Zcela rozumím názvu jednoho textu

Maxe Webera Politika jako povolání, ale jsem přesvědčen, žepo

litika jako veřejná služba má být uskutečňována lidmi, kteří

mají nějakou životní zkušenost, něčím si prošli, něco mají za

sebou a své znalosti a dovednosti do toho přenášejí. Měl bych

dodat ještě jednu věc: nepatřím k lidem, kteří nad sebou nějak

zvlášť přemýšlejí, neustále se sebezpytují a dumají nad tím, čím

jsou a čím by mohli či měli být. Takhle k životu nepřistupuji.

To mi ale přijde zvláštní. Sebereflexe a  přemýšlení nad tím,

kdo jsem a co bych měl dělat, snad patří k výbavě každého

intelektuála, neřkuli člověka.

Ale samozřejmě. Jsem ostatně věřící člověk a opakovaná

sebereflexe k  mé víře patří. Myslím to jinak. Nerozpitvávám

neustále své minulé pocity ani co jsem měl či mohl, snažím se

myslet na to, co dělám, a uvažovat dopředu. Nakonec člověk je

svou minulostí vždycky ovlivňován, ale směřuje dobudoucnos

ti. Tak se to snažím dělat. A hlavně ničeho nelituji. Nemám ve

zvyku přemýšlet nad tím, že to mělo být jinak a jak by to bylo

dobré. Takže abych se vrátil k tvé otázce, neuvažuji nad tím, zda

jsem více politolog, či politik a v jakém pořadí. Jsem teď shodou

okolností oboje, přemýšlím spíše nad tím, co dělat, než co jsem.

Čím jsi chtěl být v dětství?

Upřímně řečeno, v tomhle jsem měl vždycky jasno.Samo

zřejmě jsem měl nějaké dětské představy, ale taková ta první


16

skutečně vážná idea toho, kým bych chtěl být, mi vydržela celý

život. Vždycky jsem chtěl být vědcem, něco zkoumat, zjišťovat,

objevovat. Pochopitelně jsem od dětství netoužil po tom být

politologem, zvlášť v zemi, kde tenkrát žádná politologiene

byla. Nejprve jsem chtěl být astrofyzikem, to mě drželo dost

dlouho a  kvůli tomu jsem se i  hodně věnoval matematice

a  fyzice. Na gymnáziu mne to nějak přešlo a  přeorientoval

jsem se na humanitní obory. Bavila mě literatura a výtvarné

umění a taky jsem od dětství hrával divadlo. V Dětském studiu

Divadla Husa na provázku a v amatérském souboru, který vedl

Zbyněk Srba, později úspěšný divadelní režisér a donedávna

děkan divadelní fakulty tady v Brně na JAMU. Když jsempři

šel na gymnázium, které bylo přírodovědné, a  já jsem ještě

chodil do třídy s experimentální výukou matematiky, tak mne

ta intenzita matematiky a hlavně přístup učitelů postupněod

radily a  začal jsem se víc věnovat té druhé zálibě: literatuře

a divadlu. Ale pořád jsem chtěl být vědcem. Jen jsem začínal

tušit, že to v  komunistickém Československu osmdesátých

let nepůjde.

Chápu, že člověk vyrůstající v sedmdesátých letech minulého

století chce být kosmonaut, ale proč vědec?

Poznání. Radost z poznání. Dneska to může znít jako fráze,

protože my jsme to takovým udělali, ale pro mne to žádná

fráze není. A ten kosmonaut v tom hrál samozřejmě taky roli.

Nezapomeňme, že jsem vyrůstal v době, kdy poznání,rozšiřo

vání vědomostí, možností lidstva prostřednictvím vědy bylo

hrozně silné. Přelom šedesátých a sedmdesátých let, dobývání

vesmíru, rozvoj kosmonautiky, to byly věci, které mě k poznání

přitahovaly, a také proto jsem chtěl být astrofyzikem.

Ono se to potom korigovalo tím, jak jsem dospívala uvě

domoval si tu hrůzu komunistického režimu a to, že musím

být a budu proti němu. Možnosti vědecké práce se pak logicky

zužovaly a jednu dobu jsem počítal s tím, že budu muset dělat


17

něco jiného. To, že jsem se nakonec stal vědcem, je naplněním

mého životního snu.

Co na to rodiče? Byla to i jejich představa o tvé budoucnosti?

Jsem z takové tradiční, prvorepublikové měšťanskérodi

ny. Dědeček František Fiala byl právník a za první republiky

pracoval ve státní správě, nejdéle jako vrchní rada politické

správy na okresních hejtmanstvích, třeba v Ostravě, Hodoníně,

Olomouci, později jako vládní rada v Brně. V naší rodině bylo

samozřejmé, že člověk má mít vysokou školu, má žít kulturně

a  zajímat se o  společenské a  politické věci. Takže prostředí

bylo v tomto směru nepochybně stimulující, ale že by mě to

přímo vedlo k vědecké práci, to asi ne.

Jak se projevoval ten prvorepublikový duch?

Musíš si představit, že jsem vyrůstal v  prostředí oproti

mým vrstevníkům přece jen trochu generačně posunutém, ze

svých spolužáků jsem měl vždycky nejstarší rodiče. Dědeček

Fiala byl ročník 1892, moje babička Františka 1902, dědeček

s babičkou z matčiny strany, František a Žofie Bärtlovi, byli

ročníky 1894 a 1901. Všichni věřili v demokracii, protože svůj

sociální vrchol prožívali za první republiky. A to vědomí, že to

bylo dobré období, v mých prarodičích i rodičích zůstávalo;

otec Igor je ročník 1928 a  prvorepublikovou éru taky ještě

dobře pamatuje.

Pro ty rodinné souvislosti je však potřeba říct, že dědeček

Fiala byl z tradiční moravské katolické rodiny z Třebíče. Moje

babička Františka byla naopak Židovka, zase z  tradiční vý

chodomoravské židovské rodiny, což se potom podepsalo na

osudech mé rodiny za války. Všichni skončili v koncentračních

táborech, včetně mého otce, který měl tehdy šestnáct let. To

byl první zlom, který ukončil tu téměř idylickou dobu, a další

přišel několik let po válce, když zvítězil komunismus a konflikt

s režimem pokračoval. Proto se u nás uchovávala vzpomínka


18

na to, jak se za první republiky dobře žilo, a čím bylo hůř, tím

byla tato vzpomínka silnější.

U nás se třeba skoro vůbec neposlouchaly zprávyz naše

ho rozhlasu a televize, vždycky jen Rakousko. Když můj otec

nechtěl, abych rozuměl tomu, o čem se bavil se svou matkou,

s  mou babičkou, tak spolu mluvili německy. Prostě to mělo

rozměry, které mohou z dnešního pohledu vypadat úsměvně,

ale pro mě to byla přirozená součást dětství. Nakonec některé

věci dokážou i motivovat. Já se třeba snažil dobře naučitně

mecky, abych jim všechno rozuměl.

Tvoji prarodiče jsou zřejmě na těch fotkách na zdi ve tvé

pracovně...

Ano. Tady je moje rodina za první republiky. Třeba můjdě

deček František Fiala s automobilem a babička na koni. A ta hle

je z roku 1902: můj pradědeček Ladislav Fiala, velmispolečen

sky angažovaný člověk, první český starosta hasičského sboru

v Třebíči, aktivní byl také v různých katolických spolcích, jinak

obuvník. Tady visí mistrovský list jeho otce Karla, méhoprapra

dědečka, z roku 1850. Rodina z otcovy strany jsou po několik

generací obuvníci z Třebíče. Ale také v dobrém smysluangažo

vaní lidé. Pro tuto vrstvu bylo typické, že chtěli, aby jejich děti

dosáhly dobrého vzdělání. Dědeček František Fiala vystudo

val Karlovu univerzitu, práva, jeho sestra Anežka byla učitelka.

A  tady je ta židovská část mé rodiny. Otylie Czuczková,

rozená Hayek, moje prababička, matka mé babičky Františky,

a tady Moses nebo Moritz Czuczka, můj pradědeček, a krásná

fotka Richarda, který později zahynul v koncentračním táboře.

To byl babiččin bratr. Můj pradědeček patřil k té menšiněmo

ravských Židů, kteří se po roce 1905, kdy to bylo poprvé nutné,

nepřihlásili k německé, ale k české národnosti, považoval se za

příslušníka „českého národa na Moravě“, jak by to tenkrát řekli.

Do té doby se psal taky Tschutschka, pak se jméno poslovanš

tilo. Babička se vlastně narodila jako Francziska Tschutschka.


19

Byl to pro nás zvláštní svět, a přitom je to teprve před sto lety.

Žili v Hodoníně, pradědeček obchodoval s koňmi. Babička mi

vždycky vyprávěla, že když byla dítě, tak do divadla nebo ke

švadleně se jezdilo do Vídně, Praha byla nekonečně daleko.

Ale považovali se za příslušníky českého národa na  Moravě.

Nevím ale, jestli tu židovskou minulost do rozhovoru dávat.

Proč?

Moji rodiče mi to třeba dlouho neříkali, protože měli

zkušenost, že to vede jenom k problémům, jak za války, tak

samozřejmě za komunistů.

Máš pocit, že i dneska tě to může nějak stigmatizovat?

To ne, žádné obavy v  tomto směru nemám, ale nejsem

zvyklý o tom mluvit. Samozřejmě ve chvíli, kdy vysvětluji, co mě

ovlivňovalo nebo formovalo v mládí, tak toto nepochybně ano.

Jak tě to ovlivňovalo?

Moje babička jezdila pravidelně ve druhé polovině září na

židovský hřbitov v Hodoníně a taky navštívit svou jedinou žijící

kamarádku z dětství. Jezdíval jsem s ní. Nejprve to byly spíše

takové vjemy dítěte, dospívajícího člověka. Zvláštní prostředí,

uzamčený hřbitov, jiný typ hrobů. Nic jiného než ten hrob —

a i ten byl přestěhován jinam, než byl původně — vlastněro

dině nezůstalo, vše židovské nacisté sebrali, zničili, vyhladili.

Postupně jsem začínal chápat jinou tradici, ale taky jinoubruta

litu, než byla ta komunistická. A uvědomil jsem si, že můj život

vychází z různých tradic, všechny jsou moravské, národnostně

české, ale nábožensky, kulturně a sociálně přece jen odlišné.

Vraťme se ještě k osudům tvé rodiny za války...

Můj otec se svým bratrem Jiřím, který byl o tři rokystar

ší, šli do koncentráku, jako židovští míšenci, až v roce 1944.

Když se vrátili a  mohli začít znova studovat, vstoupili do


20

komunistické strany, protože za sebou měli zkušenost s na

cismem a mysleli si, že toto je cesta, jak zabránit opakování

něčeho tak hrůzného. Musíš si představit, že nemohli za války

dostudovat ani gymnázium, nejprve je odevšad vyhodili a pak

je i zavřeli. Byli skoro ještě děti. To je děsivá zkušenost. Otec

po válce vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě,

kde potom působil jako odborný asistent. A pak udělal něco,

co bylo tehdy naprosto neobvyklé a  co ovlivnilo život naší

rodiny na mnoho let dopředu: V roce 1956 vystoupilz komu

nistické strany. Souviselo to s maďarskými událostmi a s tím,

že už to celé dál prostě nemohl snést. Bylo mu osmadvacet,

možná si ani neuvědomil všechny důsledky. Ale jsem hrdý

na to, že něco takového udělal. A také to odnesl. Nejprve se

krátce živil jako dělník, pak až do sametové revoluce, kdy už

byl v důchodovém věku, pracoval jako ekonom na nějakých

spíše podřadných místech ve stavební firmě v Brně. Jeho bratr

po válce vystudoval medicínu a stal se známým dětskýmchi

rurgem. Pak emigroval do Kanady. Takže i toto „stigma“ jsme

si v rodině nesli.

A maminka?

Moje maminka Zdenka má obchodní akademii v Třebíči

a celý život byla úřednicí. A rodina mé matky? Můj dědeček

František Bärtl pracoval většinu života jako ekonomickýředi

tel různých nemocnic a léčeben. V Jihlavě, v Kroměříži, v Brně

a tak dále. Rodina se stěhovala s ním. Babička Žofie byla celý

život doma, ostatně obě mé babičky, jak bylo tehdy obvyklé,

alespoň tedy u středních vrstev. Dědeček byl aktivní sokol a za

války měl také problémy, ale ne samozřejmě v  takové míře

jako otcova rodina. A nejen za války. Skončil pak jako účetní

v nějakém zemědělském podniku, vrátil se do svého rodného

stavení v Jaroměřicích nad Rokytnou, byl to takový menšísta

tek, který se tak trochu marně snažil zachránit. Jezdil jsem tam

jako dítě na prázdniny, do svých šesti let, než to museli prodat


21

a babička přišla do Brna — takže jsem měl od dětství kontakt

s místem spojeným s Otokarem Březinou, což bylo pro mne

v mnoha směrech důležité. Nakonec rodina z matčiny strany

má hrob nedaleko básníkova hrobu.

Z toho, co tady říkám, je zjevné, že moje rodinné prostředí

komunismu v žádném směru nebylo nakloněno a já jsem od

dětství věděl, že ten režim je špatný. Rodiče mě ale nevedli

k  nějakému aktivnímu odporu. Naopak, šlo jim o  to, abych

to nějak dobře přežil a  mohl vystudovat, protože měli sami

velmi negativní zkušenosti a můj otec patřil k těm málo lidem,

kteří nevěřili ani obrodnému procesu v šedesátých letech. Od

počátku byl přesvědčený, že pokus reformovat komunismus

zevnitř není možný a že to špatně dopadne. A taky měl pravdu.

Takže jsi vyrůstal v obvyklé normalizační schizofrenii: „Je to

svinstvo, ale ve škole to neříkej...“

Ano i ne, já to jako schizofrenii nepociťoval. Asi to rodiče

dělali dobře. Ale hlavně dělali všechno pro to a snažili se do

jisté míry i  obětovat, abych já mohl vystudovat a  měl život

aspoň trochu normální.

Jak se obětovali?

Třeba právě tím, že se otec choval konformně a nedával

najevo, co si myslí. Jako naprostá většina lidí. Muselo to být

pro něj vnitřně velmi traumatizující. A bylo to složitějšíi na

venek, protože kádrováci, policajti a všichni věděli, co je zač,

že vystoupil ze strany a jeho bratr emigroval. Podepsalo se to

třeba na tom, že jsem se nedostal na gymnázium, ač jsem měl

neustále vyznamenání a udělal výborně přijímačky.

To byl jeden z nejtěžších okamžiků v naší rodině, protože

matka v těch měsících navíc onemocněla rakovinou. Dneska

se to těžko představuje, ale nedostat se v té době nagymná

zium znamenalo mít zavřenou cestu na vysokou. Naštěstí jsem

se pak shodou okolností dostal na odvolání.


22

Zafungovala protekce?

To vlastně ne. Všichni rodinní známí se samozřejměsna

žili pomoct, ale k ničemu to nevedlo. Kádrový profil byl prostě

špatný. Nakonec rozhodla náhoda, tragická, a přesto šťastná,

jak to někdy v  životě bývá. Moje matka ležela po první ne

úspěšné operaci rakoviny v nemocnici na Žlutém kopci.Vy

padalo to nejdřív hodně špatně, ale pak ji operovali znovu

a  naštěstí tentokrát úspěšně. Přišlo ozařování, pak dlouhá

chemoterapie a nakonec se uzdravila. Ale na jaře roku 1979

ležela na nemocničním pokoji, byla nešťastná, myslela si, že

umírá, že se nedožije ani maturity svého syna, který se navíc

z politických důvodů nemůže dostat na gymnázium. Napo

koji s ní byla nějaká paní se stejným onemocněním, která ji

utěšovala a říkala, že jestli mám dobré známky a udělal jsem

dobře zkoušky, tak se na to gymnázium určitě dostanu.Ukáza

lo se, že to byla manželka nějakého komunistickéhofunkcio

náře, co měl na starosti školství. Tak jsem dostal zelenou a na

gymnázium na třídě Kapitána Jaroše mě mohli na odvolání

přijmout. Tehdejší ředitel Skopal to určitě udělal rád, mys

lím, že se snažil, aby škola neztrácela kvůli ideologii úroveň.

Vzali mě dokonce do výběrové třídy s experimentální výukou

matematiky a sešla se tam velmi zajímavá sestava. Studoval se

mnou třeba fyzický básník a hudebník Petr Váša, který se tam,

pokud si dobře vzpomínám, taky dostal na odvolání, protože

jemu zase emigroval otec. Všechno se to vlastně v dobréobrá

tilo. S řadou spolužáků se dodnes pravidelně stýkáme, někteří

patří celoživotně k mým nejbližším přátelům.

Pamatuješ si, jak jsi to tehdy prožíval? Maminka v nemocnici

s rakovinou, zamítnuté přijetí na gymnázium...

...pocit velkého smutku a hlavně nespravedlnosti. V obou

těchto věcech. Byl to jeden z určujících okamžiků v mémži

votě a já jsem v patnácti letech, během toho půlroku, dospěl.

Tehdy došlo k hodně velkému posunu v mém životě.


23

V jakém směru?

Neumím to asi úplně přesně pojmenovat. Najednou jsem

prostě rozuměl spoustě věcí, souvislostem společenským,so

ciálním, politickým i úskalím života. Do jisté míry, samozřejmě.

Byl to existenciální šok. Jak mluví třeba Eric Voegelin o tom

společenském „skoku v bytí“, kdy se to všechno nějak posune,

tak pro mě to tak najednou bylo. Byl to skok v mém bytí.

Zkus se ještě vrátit do dětství, jak na ně vzpomínáš?

Měl jsem a mám mimořádně krásný vztah s rodiči. Žili

jsme v takovém dost uzavřeném prostředí, rodiče byli dobou

a  nedůvěrou tak ovlivněni, že se skoro s  nikým nescházeli.

K tomu je potřeba dodat, že jsem jedináček. A toto prostředí

mne možná naučilo, že se nikdy sám nenudím. Jsem oddět

ství zvyklý, že se zabavím, vím, co mám dělat, co chci dělat,

a do jisté míry si stačím sám. A ještě jedna věc byla důležitá.

Knihy. Otec měl velkou knihovnu, hodně antické autory,filo

zofy, ale i moderní romány. Knihy mě obklopovaly od dětství,

ne jako kulisa, ale jako součást rodinného života.

Moje výchova měla takový liberální řád. Byla založena

na důvěře a současně se celý rodinný život řídil jasnýmipra

vidly. O víkendu se podávalo jídlo přesně ve dvanáct hodin,

když zvonily zvony. Kafe se vařilo ve tři odpoledne a všechno

mělo svůj přesný čas a místo. Viděno zpětně jsem za to hodně

vděčný, protože jsem se naučil ten řád uplatňovat i ve svém

životě. Ale samozřejmě u lidí, kteří nás dobře neznali, tomoh

lo vyvolávat úsměv. Občas se dnes třeba někdo diví, když mě

vidí na fotce v saku, jak ve volném čase něco dělám. Myslí si,

že to „hraju“ jako politik. Jenže já sako nosím rád. Od patnácti

let, je to pro mě naprosto přirozené, už za komunistů to pro

mě bylo důležité jako přihlášení se k nějaké rodinné tradici

a zvykům — a zvykl jsem si na to. Nebo třeba to, že si člověk

prostře a nachystá si jídlo nějak kulturně, to se rozumělo samo

sebou, a to i když je doma sám, nejenom před druhými. Otec


24

mi říkal: gentleman se pozná podle toho, že si prostře, i když

ho nikdo nevidí. Schválně říkám takovou banalitu, protože

to vypovídá o  tom, v  čem jsem vyrůstal. A  proč jsem třeba

nikdy neprožíval žádnou revoltu vůči rodičům. On pro to ani

nebyl důvod.

To si úplně neumím představit, že by puberťák nepovažoval

své rodiče za úplně marné, zvlášť když mají tak starosvětsky

ritualizovaný způsob života...

Ono to nebylo vůbec starosvětské. Bylo to vlastně moderní,

rodiče byli otevření, chápaví a tolerantní. Duch první republiky

a jakási měšťanská kultura byly navíc něčím osvěžujícím v té

šílené době. Ale to neznamená, že jsem vyrůstal jakorozmazle

ný jedináček. To vůbec ne. Žili jsme střídmě a někdy ne úplně

lehce. Jako dítě jsem trávil prázdniny většinou na táborech,

mám jich za sebou asi víc než kdo jiný, někdy jsem bylo prázd

ninách i na dvou po sobě a kromě letních jsem jezdil i na zimní.

Byly roky, kdy jsem byl dohromady na třech táborech, jinak to

z rodinných důvodů nešlo. V sedmdesátých letech jsme nikoho

na venkově, kde bych mohl trávit prázdniny, neměli, rodiče

měli málo dovolené, tak se to řešilo takto. Pro mě to dlouho

nebylo vůbec jednoduché, protože na tábory jsem nejezdil

nijak rád a  hlavně ze začátku to bylo docela peklo. Ale zase

mě to otužilo, fyzicky i  sociálně, nakonec to byla asi docela

dobrá výbava do života. Až jsem byl starší, bylo pro mě taky

samozřejmé chodit na brigády a vydělávat si peníze na knížky

nebo třeba na hospodu. Kopal jsem výkopy, pracoval ve skladu,

dělal, co se naskytlo a  kde se dalo něco přivydělat. Pracoval

jsem třeba na výkopových pracích v brněnské Lachemě, což

byla chemička, a my jsme dostávali příplatky za rizikovépro

středí. Nebo ve skladu ve Slatině, v Železničním stavitelství, kde

pracoval otec. Tam mě to bavilo, byli tam zajímaví lidé i něco,

co bych nazval dělnickou aristokracií. Chytří, přemýšliví lidé,

kteří neměli školy...


25

A  kromě toho jsem dělal všechno možné, hrál divadlo,

tenis, fotbal, chodil na výstavy. Ale — a to je důležité — rodiče

mě životem provázeli nenásilně, s porozuměním, s láskou, ale

nesentimentálně, racionálně, byli mi nejen rodiči, ale i přáteli

a tak je to dosud. Vždycky jsem to věděl, vážil jsem si jich za

to a žádnou pubertální revoltou jsem vůči nim nikdy netrpěl,

i když jsem se na některé věci pochopitelně díval jinak...

Vím, že by to byla spíš otázka na tvé děti, ale přesto: ani oni

nerevoltují, když máš v životě takový pořádek?

Jak to cítí, se musíš zeptat jich... ale my máme v rodinětako

vou tradici, že revoltujeme proti společnosti, ne proti sobě (smích).

Sedmdesátá léta, normalizace a v kontrastu s tím u Fialů prvo­

republikové prostředí a  přesný řád. Jakou roli v  té rodinné

atmosféře hráli dědeček s babičkou?

Žil jsem s rodiči v běžném družstevním bytě u kasáren

v brněnských Černých Polích. Ostatně v Černých Polích žiji

dodnes, byť o  pár set metrů dál. Je to asi spíše náhoda, ale

možná to dokládá můj podvědomý konzervatismus a spjatost

s místem. Ale zpět do sedmdesátých let. Měli jsme málo peněz,

protože otec pracoval jako řadový plánovač a posléze, když se

to trochu uvolnilo, jako vedoucí plánovacího oddělenív jed

nom závodě Železničního stavitelství v Brně. Po léta tam byl

jediný vysokoškolák, takže hodně věcí dělal i za své nadřízené,

„dělnické kádry“. Maminka byla trvale v invalidním důchodu

od roku sedmdesát devět, takže jsme byli dost chudí. Neměli

jsme dlouho ani auto a využívali jsme toho, že otec měl díky

práci režijní jízdenku a  všude jsme jezdili vlakem. To byl

samozřejmě kontrast vůči tomu, jaké společenské postavení

s odpovídající kvalitou života měla naše rodina ve třicátých

letech, kdy se jezdilo k moři do Jugoslávie a prarodiče měli

auto, koně, služebné a nevím co všechno. Ale nějakou lítostí

jsme se neužírali. Oba moji dědečci zemřeli už v šedesátých


26

letech, a moje dětství tak poznamenaly babičky. Jedna sedo

žila devadesáti sedmi, druhá devadesáti dvou let, a provázely

mě tak až do dospělosti. Měl jsem je moc rád.

Maminčina matka, babička Bärtlová, žila do začátkusedm

desátých let v Jaroměřicích, pak už se to velké stavení nedalo

zvládat a přestěhovala se do Brna, do takového malého bytu

v Králově Poli, a často chodila k nám domů. Babička Fialová

i  tehdy bydlela ve velké rodinné vile v  Jiráskově, dnesMasa

rykově, čtvrti, kterou tak tak dokázala udržovat, protože měla

úplně minimální důchod. Musela mít různé podnájemníky,

aby to utáhla, a moc ji trápilo, jak to všechno chátrá. Mluvím

o tom proto, že jsem v tom krásném starosvětském prostředí

trávil rád hodně času a to obklopení pěknými věcmi a „starými

dobrými“ časy bylo pro mne důležité.

To jim komunisti nechali? Vilu v prominentní čtvrti?

Ano, ta vila jí zůstala, byť s různými omezeními. A když

jsem viděl tu „zašlou slávu“, tu nespravedlnost, že vzdělaná

rodina, která na sobě hodně pracovala, která sloužila česko

slovenskému státu, najednou žije v  podmínkách, které jsou

nedůstojné, tak jsem si začínal o to víc uvědomovat, že je to

proto, že je tady režim, který lidi utlačuje a likviduje.

Nebylo však přece jen trochu traumatizující žít v  prostředí,

kde platilo, že „dobře už bylo“?

Traumatizující určitě ne, ale byly tu zvláštní věci, které

jsem vnímal, a  každý, kdo má děti, nebo dokonce jen jedno,

si dokáže představit, co to muselo pro otce znamenat, když

mi řekl: „Jestli chceš, tak emigruj. Já tady klidně s  matkou

dožiju v nějakém domově důchodců a budeme šťastni, že jsi

ve svobodné společnosti.“

Uvažoval jsi o tom?

Ano, mnohokrát.


27

A bylo to už od té chvíle, kdy jsi přišel na gymnázium a „do­

spěl jsi“?

Ano, už tehdy jsem o  tom uvažoval. Ale vždycky jsem

našel mnohem víc důvodů, proč to neudělat. Jak kvůli tomu,

že jsem jediný syn svých rodičů, tak rovněž proto, že jsem

měl pocit, že je potřeba pracovat spíše tady než utéct.Kro

mě toho by to bylo velice složité. Celá rodina jsme byli pod

dohledem a  nesměli jsme jezdit nikam do zahraničí, a do

konce ani moje babička nemohla navštěvovat svého syna,

mého strýce, který žil v  Kanadě. Což bylo neobvyklé, pro

tože důchodce většinou pouštěli v naději, že tam zůstanou

a nebudou jim muset vyplácet důchod. Babičku pustili jen

jednou, když byl nějaký Mezinárodní rok ženy, v rocesedm

desát pět, a  pak už nikdy. Zkoušeli jsme to mnohokrát, že

bych s ní jel jako doprovod a všechno možné, ale nepovolili.

Po roce 1968 dokonce brali rodiče na výslech, když měli jet

na odborářskou dovolenou do Bulharska. Postupně se to

trochu spravilo, do Bulharska, Maďarska a NDR jsmemoh

li jezdit bez problémů. Rodiče ale třeba nikdy nepustili do

Jugo slávie. Mne ano, jednou. V osmdesátém šestém jsem jel

stopem po Jugoslávii, a  to byla asi jediná šance, kdy bych

mohl emigrovat. Ale tehdy jsem už věděl  — bylo mi něja

kých dvaadvacet  —, že emigrovat nechci. Už jsem byl za

pojený v různých opozičních aktivitách a v nich jsem viděl

větší smysl než v životě na Západě.

Rodiče tedy nepředpokládali, že by se režim mohl někdy

změnit...

Rozhodně ne. U nich to trauma bylo skutečně hodně silné:

nedůvěra k lidem, nespokojenost s režimem, frustrace. Aleve

dle toho také vědomí, že to jde jinak, že byly jiné doby, jiný

systém, že tohle je nespravedlivé, špatné a existuje jiná varianta.

Já jsem si z toho bral spíše tu naději, nepochybně proto, že jsem

jiný režim nezažil a toužil jsem po svobodě.


28

Obecně vzato se na osudech mé rodiny ukazuje sláva

a bída naší společnosti. Vzestup v devatenáctém století, kdy si

ty tradiční rody, které se pohybovaly někde na venkověa v ma

lých městech a byli to většinou řemeslníci, v našem případě

obuvníci, uvědomily, jak je důležité vzdělání, a najednou měly

pocit, že jejich děti mají vystudovat. To znamenalo obrovské

náklady, ale rodiny se na to složily a svým způsobem se tomu

obětovaly. Z těchto studentů pak vzešla generace, která tvořila

první republiku, která si ještě pamatovala, že se zvedli z těch

horších poměrů, věřili v český stát, v moderní dobu,v demo

kracii, pracovali pro to a byli úspěšní. Pak přišel konec.Nej

prve válka, pak komunismus. A přestože rodiče už nevěřili, že

se to změní, já jsem si spíš představoval, že když už tu kdysi

byla svoboda a  normální poměry, tak to zase jednou půjde.



nahoře „Zlatá šedesátá“ sice

z politicko-kulturního hlediska

kritizuji, ale osobně jsem byl zjevně

aspoň chvílemi šťastný...

dole První školní den, 1. září 1971,

před školou na Zemědělské ulici

v Brně

nahoře Ve svém pokoji v bytě

v Černých Polích v Brně. Radost

z autíčka mi zůstala, moc rád auta

řídím


nahoře „Zlatá šedesátá“ sice

z politicko-kulturního hlediska

kritizuji, ale osobně jsem byl zjevně

aspoň chvílemi šťastný...

dole První školní den, 1. září 1971,

před školou na Zemědělské ulici

v Brně

nahoře Ve svém pokoji v bytě

v Černých Polích v Brně. Radost

z autíčka mi zůstala, moc rád auta

řídím



Profesor na frontové linii 33

51

Kapitola 2

Všechno

má politický

rozměr

Od mládí jsi žil v konfliktu s normalizačním

režimem, vedlo právě tohle k tvému zájmu

o společenské vědy a politologii? →



35

→ Určitě mi to dávalo zvláštní citlivost, o tom jsempřesvěd

čen. Během mých gymnaziálních studií byl však okamžik, kdy

jsem zapochyboval, jestli mám vůbec studovat jakoukoli ko

munistickou školu. Dokonce jsem přemýšlel, že přejduz gym

názia na konzervatoř, protože jsem chtěl být divadelní reži

sér. Tehdy jsme na gymnáziu založili divadlo poezie, které

se jmenovalo „Nova et Vetera“, já jsem byl umělecký vedoucí

a dělali jsme to s mým spolužákem Romanem Fialou, což je

dnes místopředseda Nejvyššího soudu. Ale jedinépředstave

ní, které nám dovolili, byl výbor z poezie Františka Gellnera,

k níž dělal hudbu Petr Váša.

Ten název nepochybně odkazuje na staroříšskou edici Josefa

Floriana, to vám prošlo?

Prošlo, protože nevěděli, co to je. Dovolili i Gellnera. Pak

ovšem zakázali Williama Blakea a  Otokara Březinu, takže

jsme už nebyli schopni v divadle dál pokračovat. Byl jsem tak

otrá vený, že jsem přemýšlel, že bych vůbec nešel dál studovat.

Ale protože jsem byl vychován v tom, že vzdělání je důležité,

i když jsou školy ovlivněné komunistickou ideologií, přihlásil

jsem se nakonec na češtinu—dějepis na filozofickou fakultu.

Chtěl jsem studovat hlavně literaturu a  vůbec jsem nechtěl

učit, a  protože na kombinaci čeština—dějepis brali nejvíc

lidí, existovala jistá naděje, že se tam dostanu. Kdybych v tu

chvíli mohl volit svobodně, šel bych ale na dějiny umění. Tam

ovšem brali jenom pět lidí, a  i  kdybych na to měl znalosti,

se svým kádrovým profilem jsem neměl nejmenší šanci.Vý

tvarné umění miluji, od mládí se snažím obklopovat obrazy

a sochami, nejprve jsem si jako student kupoval grafiky, pak

sem tam i něco hodnotnějšího. Nejsem ale žádný sběratel, jen

mám umění rád a jsem šťastný, když je kolem mě. Tehdy jsem

také pracoval ve výboru Mladých přátel výtvarného umění

při Domě umění v Brně, který vedl Jiří Valoch. O umění bych

mohl vyprávět dlouho, ale pojďme zpátky k tomu studiu.


36

Na obor čeština—dějepis se už tehdy navíc nehlásilité

měř žádní kluci, takže i  to mi dávalo jistou výhodu. A na

konec se to povedlo. Možná i proto, že na filozofické fakultě

působilo několik otcových spolužáků, kteří se nám snažili

pomoci, i  když byli ve straně. Nebo právě proto, že byli ve

straně a věděli, že tam být nemají, tak se snažili občas pomoci

něčemu dobrému.

Tohle je vždycky docela složitá otázka: jak soudit lidi (a zda

vůbec soudit), kteří sice měli členskou legitimaci KSČ a byli

loajální vůči režimu, ale současně pomáhali těm, které režim

perzekvoval.

Já vlastně nevím, kdo a jak pomohl. Moje rodina sez mi

nulosti znala se spoustou lidí a  znáš to, osudy jsou různé

a každý proplouval, jak uměl a mohl. Mnoho našich známých

bylo v emigraci, jiní se zase snažili dělat kariéry a s režimem

vyjít. Vezměme si tehdejší filozofickou fakultu. Lidé, jako byl

Miroslav Grepl nebo Jan Chloupek, ale mohl bych jmenovat

mnoho dalších, byli děkani či proděkani v  sedmdesátých

a osmdesátých letech, nepochybně sloužili režimu a dělali

špatné věci. Jenže oni si mysleli, že jsou vlastně zachránci,

že hájí starého ducha té školy, a kdyby tam nebyli, přijdou

mnohem horší soudruzi. Proto občas udělali i něco dobrého,

když to nebylo příliš velké riziko — nakonec právě v Brně

působili na fakultě schovaní lidé, které by v Praze vyhodili,

ať už to byl filozof Lubomír Nový, historik Josef Válka, nebo

sociolog Ivo Možný. Jinak ale hlavně užívali výhody, které

jim režim dával výměnou za jejich loajalitu. Jednoduše ře

čeno, chovali se do značné míry jako prostitutky, ty přece —

alespoň v literatuře — mívají taky v jádru dobré srdce a jsou

oběťmi sociálních poměrů. Jenže suďme každého in dividuál

ně a  se znalostí doby. Ale toto shovívavé hodnocení, které

mám teď, když jsou většinou po smrti, jsem tehdy rozhodně

neměl.


37

Nastupoval jsi tedy na filozofickou fakultu s tím, že přicházíš

na nepřátelské území...

Určitě. A navíc ta atmosféra byla hodně depresivní. Mnozí

vyučující, kteří mohli být za normálních okolností dobří, byli

alkoholici a přednášeli, co je napadlo, pokud tam vůbec byli

schopni přijít. Profesor Mainuš dokázal mít tak tři přednášky

za semestr. Profesor Jaroslav Kudrna, významnýa nepochyb

ně talentovaný historik, ale taky velký komunista, někdy četl

svá skripta, jindy plácal, co měl zrovna v hlavě, ale když měl

náladu, vzal si Božskou komedii v italštině, překládal jia vysvět

loval jednotlivé pasáže. Občas to bylo i velmi zajímavé, ale mně

ho bylo v té době spíše líto. Na druhou stranu mu vděčím za

titul PhDr. Jsou prostě okamžiky, kdy se v těch komunistech

cosi hnulo. Nebo měli pocit, že se doba mění a  oni se musí

nějak rehabilitovat? Těžko říct.

Na konci studia jsem byl už zapojený do různýchopozič

ních aktivit, podzemní univerzity a na krku výstrahuprokurá

tora za to, že jsme vydávali studentský časopis Revue 88. Měl

jsem před promocí a  učitelé na schůzích řešili, jak nás mají

vyhodit. Nikdo si to ale už nechtěl vzít na triko. Byl rok 1988

a režim přece jenom slábl. Nakonec rozhodli, že nás nechají

odpromovat. Já jsem pak hned v  říjnu musel na vojnu a sou

časně jsem měl požádáno o  doktorát. Prostě jsem se snažil

chovat normálně, jako by nebyla totalita. Na rigorózní zkoušku

se v těch letech docela dlouho čekalo a asi by mi to nikdyne

schválili, nebýt právě Jaroslava Kudrny. Jako předseda komise

šel na studijní oddělení, vytáhl si mou složku a  hned v listo

padu 1988 mne pozval před komisi. Dostavil jsem se, jak bylo

předepsáno, ve vojenské uniformě a kromě Kudrny tam seděl

starý dobrý docent psychologie Libor Míček, hodný člověk,

tajný katolík. A jako třetí tam měl být nějaký soudruh z Vysoké

školy zemědělské, který měl zkoušet marxismus. Tenz nezná

mých důvodů dlouho nešel, a  tak jsme se dlouze bavili o ně

mecké historii, pamatuji si, že jsem mimo jiné dostal otázku


38

na německé dějiny po napoleonských válkách a  něco málo

z psychologie a pedagogiky a pak profesor Kudrna řekl: „Tak

soudruh XY nepřišel, asi si spletl čas, a vy jste zkoušku úspěšně

složil.“ Potom se ukázalo, po revoluci mi to sám řekl, že toho

člověka na marxismus pozval úmyslně až o  hodinu později.

Kudrnovi, který byl vysoce postavený komunista, jako jeden

z mála v Brně byl člen korespondent Československé akademie

věd a ještě dovedně předstíral, že je velmi roztržitý, tehdypro

šlo kdeco. Takže jsem díky němu dostal titul PhDr. Než umřel,

tak mi několikrát řekl, že mě považuje za svého žáka, což ale

bylo vlastně úplně absurdní.

Jaroslav Kudrna je příkladem člověka s velkým vzděláním,

neobvyklou znalostí jazyků, ale současně zmarněného talentu.

Je zajímavé, jak mnoho talentovaných lidí komunismus zlik

vidoval proto, že se proti němu postavili, a kolik proto, že mu

sloužili, což byl příklad Kudrny. V jedné slabší chvíli mi řekl,

že jeho nejlepší práce jsou studie k Hegelovi z koncečtyřicá

tých let a pak kniha o Machiavellim a Guicciardinim, kterou

vydal v šedesátém devátém. Rozumíš? A proč potom dělal to,

co dělal? Prorektor za komunistů, ideolog, který „školil“ lidi,

které pustili na Západ, o tom, jak je kapitalismus v krizi. Řekl

by ti, že to dělal proto, aby mohl vědecky pracovat. A nakon

ci své dráhy stejně zjistí, že opravdu dobrou vědeckou práci

napsal v době, kdy se tak trochu mohlo.

Pak se asi nemůžeme divit, že tito lidé, kteří díky svému

vzdělání a životní zkušenosti dobře věděli, co je kvalita a čemu

se propůjčují, řešili svoje vnitřní rozpory alkoholem. Ale jak

říkám: suďme přísně ideologii a dobu, k individuálním lidským

osudům musíme být shovívaví, tam je jiný, povolanější soudce.

Kdo tě tehdy ovlivňoval ve smyslu vědeckého bádání?

Já jsem hledal poznání mimo fakultu a naprosto klíčová

pro mne byla podzemní univerzita. Tam jsem začal chodit

prakticky souběžně se vstupem na fakultu, v zimě roku 1984,


39

hned když vznikla. Bylo mi tehdy dvacet let a  byl jsem nej

mladším účastníkem, ještě s  Alešem Filipem. Aleš Filip je

dnes kunsthistorik působící na filozofické fakultě a  byl to

můj nejlepší kamarád už na gymnáziu. Dodnes jsme přátelé.

A právě jeho strýc, dramaturg, režisér a herec Petr Oslzlý,s di

sidentem Jiřím Müllerem tu podzemní univerzitu zakládali.

Když si lámali hlavu nad tím, jaká má být bezpečná sestava

těch patnácti, dvaceti lidí, kteří se dají pozvat do jednoho bytu

na semináře, byli přesvědčení, že tam musí být také mladí

lidé, studenti. Pozvali tam pár lidí, kterým věřili, a  shodou

okolností jsem se mezi ně dostal i já. Vydržel jsem tam chodit

celou dobu, až do konce komunismu. Vždycky jsem věřil spíš

tomu, že se nejvíc naučím mimo oficiální struktury, z  knih

a od jiných lidí, a tady se najednou objevili profesořiz Britá

nie a mělo to úplně jinou kulturu a úroveň.

Setkání bývala o  víkendech, Petr Oslzlý to dělal tak, že

vždy zval na setkání se svým britským kamarádem, známým,

kterého někde potkal. A tato hra na přátelské setkání v bytě

se konala po celou dobu. Bylo to dobře vymyšlené a vytvářelo

to účinnou ochranu před Státní bezpečností. Navíc hlavní

organizátor, Jiří Müller, se nikdy na setkáních neobjevil.

Přednášky a  diskuse se konaly většinou v  bytě manželů

Oslzlých nebo u vynikajícího anglisty a překladatele Miroslava

Pospíšila, jehož role v tom celém by neměla být zapomenuta.

Někdy jsme se také sešli u brněnského malíře Rosti Pospíšila.

Díky podzemní univerzitě jsem se mohl učit od lidí, jako byli

filozofové, sociologové a politologové David Levy, David Regan,

Francis Dunlop, John Keane, Frank Bealey, Bernard Crick,Da

vid Pryce-Jones, Alan Montefiore a samozřejmě Roger Scruton.

A také umělci a spisovatelé jako Jessica Douglas-Home nebo

Piers Paul Read, ale to jen tak namátkou vzpomínám. Celápod

zemní univerzita a vše kolem je dobře zmapováno, například

v knize Petra Oslzlého nebo především v práci Barbary Dayové

Sametoví filozofové.


40

Pro mě byli nejdůležitější konzervativní političtí myslitelé,

jako byl Levy, Regan a především Scruton, profesně však třeba

také mnohem liberálnější Frank Bealey a další.

Jak se vedle toho odvíjela tvá studia na univerzitě?

Chtěl jsem dělat literární vědu nebo literární historii, ale

když jsem nastoupil na fakultu, tak jsem věděl, že to nepůjde.

Na literatuře nebyli špatní lidé, s některými jsem si docelaro

zuměl, velmi hodný byl Karel Palas ze staré evangelické rodiny

z Vysočiny, kterého ještě znala z dětství moje maminka. Náš

kruh vedl výborný Milan Suchomel. Na jeho přednáškách, kde

mělo být správně asi sto lidí, co studovali v různýchkombi

nacích češtinu, se nás scházelo třeba jen šest nebo osm,pro

tože si nedělal prezenci a protože byly složité, ale nesmírně

zajímavé. Paradoxně jsem měl dost dobrý vztah s profesorem

Dušanem Jeřábkem, který když začal mluvit, tak to bylo po

řád soudruzi sem, soudruzi tam, pak jsem ale pochopil, že

on je vlastně autentický levicový intelektuál, v podstatěprvo

republikový vzdělanec, který se v  tom nějak snaží proplout,

ale který má hluboké znalosti a lásku k literatuře. Zajímaly mě

i přednášky z lingvistiky Radoslava Večerky, Dušana Šlosara,

rád jsem poslouchal Mirka Čejku, k  tomu jsem chodil i  na

výběrové předměty, ať už o  čínské kultuře, nebo sémiotice.

Víc mne to ale začalo táhnout k historii. A za svého učitele

považuji Jiřího Malíře, který mě přivedl rovněž k vědecképrá

ci. Naučil mne hlavně řemeslo, což bylo z profesního hlediska

nesmírně důležité. Vedl mě k publikování, své první vědecké

práce jsem otiskl ještě za studia a týkaly se formování moderní

české politické reprezentace.

Nerad bych na někoho zapomněl, lidí, kteří se navzdo

ry poměrům snažili, tam nebylo málo. Nicméně vzdělání ve

smyslu poznání mi dala podzemní univerzita a bytovéseminá

ře, které tehdy pořádali dominikáni působící v ilegalitě. Tam

jsem studoval filozofii a logiku, učili nás tajně vysvěcení kněží


41

Jan Rajlich nebo Tomáš Pospíšil či Jordán Vinklárek. A  učil

nás i Dominik Duka, tehdy dělník v plzeňské Škodovce, který

jezdil do Brna tajně přednášet biblistiku. Na něj vzpomínám

vděčně, ne proto, jakých církevních funkcí dosáhl v doběsvo

body, ale že to tenkráte byly výborné přednášky. A seznámil

mě s řadou zajímavých teologů, třeba s díly ClaudaTresmon

tanta a podobně.

Ale zpátky k univerzitě: Vím, že někteří kolegové na ty roky

na fakultě vzpomínají nostalgicky, ale to je spíš proto, žezapo

mněli, co se tam dělo. Ano, na jedné straně byla obrovská míra

svobody v některých kurzech, kterou si stateční lidé dovolovali,

ale na druhé straně strašná indoktrinace. Celé se to podobalo

střední škole. Byly týdny, kdy jsme tam byli, či aspoň teoreticky

jsme měli být, čtyřicet hodin, ale většinou jsme se tomu nějak

vyhnuli. Spousty všelijakých marxistických předmětů,podiv

ných pedagogik a  podobně, které nepřinášely absolutně nic.

Ani mezi studenty tě ten univerzitní život nebavil?

To ano. V  polovině osmdesátých let se na filozofické fa

kultě vytvořila skupina studentů napříč obory, kteří se zají

mali o  literaturu a  snažili se něco dělat. To byli třeba bratři

Voráčové, Zuzana Kupková, později Voráčová, František Ryčl

a další. S nimi jsme se snažili oživit studentský časopis Forum,

který oficiálně vycházel pod hlavičkou SSM a v němž se dala

tisknout i poezie a vůbec původní literatura. Bylo to trochupa

radoxní, protože jsme všichni byli proti režimu, ale všemožně

jsme se snažili, aby se ten oficiální časopis SSM dal číst. Měli

jsme nad sebou vždycky nějakého oficiálního šéfa, cenzora,ně

koho, kdo to měl hlídat, což byl zpravidla některý z mladších

vyučujících, kteří samozřejmě všichni museli být v KSČ. Bylo

to ale velmi rozdílné. Když nás měl na starosti třeba Ladislav

Rabušic, sociolog, s nímž mám stále přátelský vztah a se kterým

hodně spolupracuji na fakultě sociálních studií, šlo všechno

a on nás důsledně hájil bez ohledu na možné osobní nevýhody


42

před jakoukoli stranickou kritikou či kritikou ze strany vedení

fakulty. Když to spadalo pod Jiřího Pavelku, nešlo vůbec nic.

Museli jsme měnit i slova v básních. Jsem člověk, kterývětši

nou nepodepisuje petice. Dělal jsem to pouze za komunismu,

kdy jsem podepsal a šířil kdeco, od petic za náboženskousvo

bodu až po „Několik vět“. Ale jedna z mála petic, kterou jsem

podepsal po listopadu osmdesát devět, byla, aby Jiří Pavelka

odešel z fakulty. Nakonec se řízením osudu stal mým kolegou

na nové fakultě. Chápal jsem to jako účelové a racionálníroz

hodnutí Iva Možného, který zakládal fakultu sociálních studií

a Pavelkovi svěřil katedru žurnalistiky, kterou potom léta vedl.

Život někdy přináší docela paradoxní situace.

Už za studií jste ale vydávali také samizdatový časopis...

Ano. Bylo pro nás čím dál složitější podílet se na něčem,

co vychází pod SSM, a tak jsme se rozhodli vydávat samizdat,

nezávislý vysokoškolský časopis Revue 88. Díky zkušenostis fa

kultním časopisem jsme si uvědomili, co a jak chceme dělat,

a  provedli jsme i  takovou, pro samizdat netypickou, věc, že

jsme se do něj podepsali i s adresami a s dalšími údajia zažá

dali jsme oficiálně o registraci.

Dnes všichni vzpomínají, jak byli studenti hrdinnía bojo

vali proti režimu, ale ono to tak vůbec nebylo. Když jsem chtěl

někomu půjčit samizdat, tak měl většinou strach si ho vzít a my

jsme věděli, že naši kolegové nebudou chtít naši Revui 88 číst,

když nebudou vidět, že to píší jejich spolužáci.

Fungovalo to. Rozmnožovali jsme to v  desítkách výtis

ků a studenti to četli. Abychom to mohli rozmnožovat,dosta

li jsme peníze od Václava Havla a Jaroslava Šabaty, pokud si

dobře vzpomínám. Hlavními organizátory byli Vladimír Vy

skočil, později lékař, divadelník a spisovatel Roman Ráček, Jiří

Voráč, dnes profesor a vedoucí filmové vědy, Martin Pavel ka,

který emigroval do Francie, a Petr Plch. Statečně topodepsa

li Markéta Zettlová, Radovan Sedlinský, dnes známý dětský


43

lékař a můj velký kamarád, či David Langer, abych naněko

ho nezapomněl.

Režim už tehdy slábl, ale soudruzi se pořád snažili o různé

represe, což bylo tragické i směšné zároveň. Bylo nám kolem

pětadvaceti a vedení univerzity si například zvalo naše rodiče

a strašilo je, aby nám domluvili. Pak jsme platili jakésipoku

ty od národního výboru, v lednu osmdesát devět nám hrozil

prokurátor vězením. My se pořád tvářili, že žádámeo regist

raci, a nevydávali jsme jakoby řádná čísla, ale pouze takzvané

přílohy. A tak to šlo až do pádu režimu. Ale v té době jsem byl

už na vojně.

Co tě nakonec přivedlo k politologii?

O  politiku jsem se zajímal vždycky, ale cílenější zájem

o politologii na vědecké úrovni přišel až při návštěváchpod

zemní univerzity a studiu historie. Zabýval jsem seformová

ním moderní politické reprezentace u nás na koncidevatenác

tého a na začátku dvacátého století. To je sice čistě historické

téma, ale může být pojímáno i  sociálněvědně. A  je velká zá

sluha Jiřího Malíře, že začal ve svých pracích uplatňovat třeba

přístupy Steina Rokkana, který tyto sociálněvědné teorie ve

vztahu k historii využíval. A tam už jsem byl najednou blízko

toho, co jsem chtěl dělat.

Říkáš, že ses o  politiku zajímal vždycky, takže jsi třeba četl

Rudé právo?

To tedy vůbec ne, to jenom na vojně, kde nic jiného nebylo.

Od dětství jsem poslouchal Rakousko, rakouskou televizia roz

hlas, kde bylo vždycky výborné zahraničněpolitické zpravo

dajství, a  potom jsem začal poslouchat Svobodnou Evropu

a Hlas Ameriky. Z těch oficiálních zdrojů jsme domů odebírali

Svobodné slovo, babička Lidovou demokracii, ale Rudé právo bych

v rodině široko daleko nenašel. A samozřejmě literatura taky

souvisí s politikou a divadlo do jisté míry rovněž.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist