načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prodané vítězství -- Poslední válka za osvobození Itálie 1866 - Luboš Taraba

Prodané vítězství -- Poslední válka za osvobození Itálie 1866

Elektronická kniha: Prodané vítězství -- Poslední válka za osvobození Itálie 1866
Autor:

 Málokterá válka byla tak zbytečná, jako ta, která vstoupila do historie jako „třetí svatá válka za italské sjednocení“ v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 196
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , mapy, portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5229-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Po porážce Rakouska ve válce se Sardinií roku 1859 zůstalo Benátsko součástí Habsburské monarchie. Italové měli přirozeně zájem nejen o toto území, ale i o Jižní Tyroly. Práce sleduje zhoršování vztahů mezi Rakouskem a Pruskem v 60. letech 19. století, vytvoření prusko-italského spojenectví proti Habsburské monarchii roku 1866, napětí mezi Rakouskem a Itálií a počátky válečných operací italské armády proti Rakousku na počátku léta 1866. Další kapitoly popisují průběh bitvy u Custozy v červnu 1866, jež skončila porážkou Italů, námořní střet u ostrova Visu mezi rakouskou a italskou flotilou v červenci 1866, který opět znamenal debakl pro Italy, a bojové operace Garibaldiho dobrovolnických jednotek v prostoru Dolomit. Závěr knížky zachycuje průběh mírových jednání a podepsání míru v říjnu 1866, který sice přinesl Italskému království Benátsko, ale Jižní Tyroly zůstaly součástí Rakouska. Průběh a výsledky rakousko-italského ozbrojeného konfliktu roku 1866, který byl součástí prusko-rakouské války.

Popis nakladatele

 Málokterá válka byla tak zbytečná, jako ta, která vstoupila do historie jako „třetí svatá válka za italské sjednocení“ v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a jižní Tyrolsko „úpějící v rakouském jhu“. Po těchto "zbytcích" bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřících stále císaři Františkem Josefem I. nepředstavitelně toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na takový podnik nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck toužící pro změnu konečně sjednotit Německo. K tomu potřeboval nejprve vyhodit z Německého spolku, jehož prostřednictvím Berlín s Vídní řídily všechny německé státy, Rakousko. Pokud František Josef neustoupí po dobrém, bude to muset jít po zlém. V tomto střetu vyhradil Bismrck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i tom stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Italové zaměstnají část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Bismarck nemusel Italy přemlouvat. Chtěli válku a vítězství, aby konečně vstoupili do první řady evropských mocností, jako ten kdo, dokáže dosáhnout svého „krví a železem“. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Cuszozy, v Dolomitech a nakonec i na moři u ostrova Vissa (Lis). A přes to všechno dosáhl první italský král Viktor Emanuel svého. Benátky byly jeho. František Josef je prostřednictvím francouzského imperátora přenechal Itálii už předem, ať válka dopadne jakkoli.
Všichni ti co v této válce padli anebo byli raněni, tak šli na účet pochybné „cti“, kterou se František Josef tak rád oháněl. A opět mezi nimi nechyběli Češi. U Custozy to byl pluk č. 28 z Prahy, v Dolomitech písecký pluk č. 11 a také v posádkách rakouských válečných lodí nemohli chybět čeští suchozemci. Jeden z nich, jehož rodina pocházela z Českých Budějovic a příbuzní žili v Praze, Maxmilian Daudlebsky (Doudlebský) von Sterneck dokonce potopil italskou vlajkovou loď. Ti všichni splnili svou přísahu Františku Josefovi, aby se za to nad nimi o pár desítek let zavřela voda zapomnění. Luboš Taraba (*1958)
se již od doby studií na Filozofické fakultě UK (obor filozofie-dějepis) zajímá především o kontroverzní dějinné události a osudy rozporuplných osobností. Tato orientace se projevila ve většině jeho publikací. V roce 1990 vydal svou prvotinu Charles de Gaulle , která byla oceněna za přínos v oblasti literatury faktu. O dva roky později vyšla jeho monografie Duce , zachycující životní dráhu Benita Mussoliniho. Na dějinné období popsané v monografii Nebezpečný intrikán - Život Charlese Maurice Talleyranda (1995) volně navázaly obsáhlé monografie Waterloo (1999) a  Vídeňský kongres (2002). V roce 1995 dále vyšla monografie Josef II. V roce 2006 se po Waterloo vrátil k tématu evropských konfliktů 19. století, a to v publikaci Divná válka - francouzsko-pruská válka 1870-1871 . Pro všechny práce Luboše Taraby je příznačná stylová lehkost a čtivost, zároveň však respekt k historickým faktům, které autor dokáže skloubit v celek přístupný i nezasvěcenému čtenáři.

Předmětná hesla
* 1866
Prusko-rakouská válka (1866) -- Itálie
bitva u Custozy (1866 : Custoza, Itálie)
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války


Ediční rada edice Polozapomenuté války

doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin UK a archiv UK)

prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem)

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky) PhDr. Petr Hofman (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR) prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin

na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. (předseda Klubu autorů literatury faktu) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)



EDICE


LUBOŠ TARABA

Prodané

vítězství

POSLEDNÍ VÁLKA

ZA SJEDNOCENÍ ITÁLIE

1866


Copyright © Luboš Taraba, 2014

Cover © Karel Kárász, 2014

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2014

ISBN 978-80-7425-229-7


OBSAH

Pruské slovíčko .............................................. 9

Věc cti ...................................................... 18

Čiré bláznovství .............................................. 58

Malá válka ..................................................118

Dřevěná hlava ...............................................135

Konec malé války .............................................172

Bídný mír ...................................................180

Ordre de bataille .............................................183

Chronologie .................................................194

Výběr z použité literatury .....................................196


Pruské slovíčko 9

„Zítra jim pořádně nařežeme.“

Viktor Emanuel II.

PRUSKÉ SLOVÍČKO

Začínala sobota 23. června roku 1866 zasvěcená svaté Agripině. Podle

dobové pranostiky by lidé měli ten den odpočívat jen ve stínu.Do vý

chodu slunce sice ještě pár hodin chybělo, ale i tak už bylo pořádnétep

lo. V uličkách jindy ospalého městečka Goito, které asi padesát metrů

široká řeka Mincio dělila na  italskou a  rakouskou část, se tísnili muži

v modrošedých kabátech, někteří v kalhotách stejné barvy, jiní v bílých.

Zatímco někteří jen odpočívali, jiní spali přímo na  zemi. Část z  nich

nervózně, jiní s nadšením, přemýšleli, co asi příští hodiny a dnypřine

sou. Jen pár metrů od  nich se ve  tmě valila kamenitým řečištěm, nad

kterým se klenul úzký most, voda z jezera, kterému se italsky říká Lago

di Garda, německy Gardasee. Už večer si most pozorně prohlédloně

kolik vojáků v bílých kalhotách, s černým chráničem na pravém koleni

a s klobouky ozdobenými černým peřím na hlavách. Elitní lehcípěšá

ci, bersaglieri 8. praporu, zjistili, že most je nejen netknutý, ale že není

ani podminovaný, jak se obávali. Až se v sedm hodin ráno dostaví Jeho

Veličenstvo Viktor Emanuel, přejde po mostě jako první jejich prapor

a za ním ještě jeden následovaný jezdeckými pluky Cavalleggeri diSa

luzzo a Lancieri di Foggia a dvěma šestispřežími táhnoucími každéjed

no dělo. Pouhých třicet kilometrů před nimi ležela v předpolí Dolomitů

Verona, nejdůležitější rakouská pevnost v severní Itálii.

Prozatím jim cestu ještě přehrazovala bílo-červená závora, ale o půl

páté ráno ji ulomí příslušníci jízdní divize, až je generál de Sonnazpo

šle hledat nepřítele. Nikdo ale nevěřil, že ho najdou. Je daleko, ažně

kde za řekou Adiží, mysleli si všichni. Přesně o osmé hodině ráno tak

pro Italy začne ociálně třetí „svatá válka“ za sjednocení jejich země.

Stejně jako dvakrát předtím bude jejich protivníkem Rakousko. Ten

tokrát mu válku ani nevyhlásili. Pouze ukončili sedm let trvající staré

příměří.


10 Prodané vítězství

Jen pár stovek metrů odtud vedle sebe na obou březích Minciapokojně tlela už devatenáctým rokem těla piemontských a rakouských pěšáků, kteří se tu utkali v dubnu a květnu 1848. Tehdy se sardinský král Karel Albert pokusil využít vlny revolučních bouří k tomu, aby vyrvalRakousku severní Itálii. Po prvních úspěších ale přišel debakl u nedalekévesnice Custoza, který polní maršál Radecký korunoval na jaře následujícího roku v bitvě u Novary. Karla Alberta, honosícího se už titulem italského krále, to stálo korunu piemontského království, kterou předal několik hodin po bitvě svému synovi Viktoru Emanuelovi. Zemřel jen pár týdnů poté v dobrovolném exilu v Portugalsku.

V  neděli 24. června navíc uplyne přesně sedm let od  krvavého vyvrcholení druhého piemontského pokusu vyhnat „Němce“, jak Italové říkali Rakušanům, od bitvy u Solferina. Francouzský císař Napoleon III. u  této vesnice ležící v  kopcích patnáct kilometrů od  Goita sebral v krvavé řeži Františku Josefovi Lombardii, aby ji vzápětí daroval svému piemontskému spojenci. Poté, co Viktor Emanuel II. anektovalLombardii, následovala lavina dobře zorganizovaných plebiscitů v  parmském, modenském a  toskánském knížectví, jejichž výsledkem bylo připojení těchto státečků k Piemontu. Krátce nato se nejslavnější italský karbonář Giuseppe Garibaldi zmocnil se čtrnácti stovkami dobrovolníkůa zrezivělými puškami, které mu obstaral strůjce italského sjednocenípiemontský první ministr hrabě Cavour, bourbonského Království obojí Sicílie. A vzápětí s přispěním armády Viktora Emanuela následně obrals britským posvěcením Svatého otce o většinu jeho území. Došlo takke spojení severu a jihu „italské boty“. Hrabě Cavour pár měsíců nato uspořádal první „všeitalské“ volby a sardinský král Viktor Emanuel vládnoucíkdysi malému chudému kraji pod Alpami, odtud jméno Piemont, se mohl od května 1861 psát „z vůle lidu a boží milosti“ prvním králemdvaadvacetimilionové Itálie.

Nebyla ale úplně celá jeho. Třebaže Italové tvrdili, že „Itálie jehotová“, „pod cizí vládou“, zůstávalo Věčné město, za  jehož hradbami přežíval chráněn francouzskými bodáky před choutkami italského krále zmocnit se jeho posledního útočiště a  učinit z  něj hlavní město království, papež Pius IX., také Ital. Další kus Itálie zase stále ještě „trpěl pod jhem“ nenáviděných Habsburků, protože císaři Františku Josefovi zbylo z  původního Lombardsko-benátského království i  přes porážku


Pruské slovíčko 11

u  Solferina ještě Benátsko a  Jižní Tyrolsko. Zatímco obyvatelé severní

části Südtirol mluvili německy a smýšleli rakousky, jejich jižní sousedé

z  Trentina (Tridentska) hovořili italsky a  stejně jako Benátčané tajně

věřili, že se jednou probudí jako Italové, jak jim Viktor Emanuelopa

kovaně sliboval.

Triumfující Cavour, který předtím přemluvil k druhé válces Rakous

kem francouzského císaře Napoleona III., neponechal nic náhodě a  už

si vyhlédl nového spojence, aby mu pomohl v další válce získat poslední

rakouské „italské provincie“. „Proradný“ Bonaparte, který podleCavou

ra „zradil“ po Solferinu Itálii tím, že už nechtěl dále válčit, nepřicházel

v úvahu již proto, že neprojevoval dost ochoty znovu prolévat kvůli„ne

vděčným Italům“ francouzskou krev. Ti synovce „velkého Napoleona“

štvali navíc neskrývanými sny o  Římu jako hlavním městě. On přitom

musel Věčné město a hlavně papeže chránit už jen kvůli francouzským

katolíkům, kteří by mu to spočítali, kdyby nechal Svatého otce na pospas

Viktoru Emanuelovi.

Viktor Emanuel II.


12 Prodané vítězství

Jako nový ideální partner se Cavourovi nabízelo Prusko. Stálo totiž, jak vysvětlil svým diplomatům, „v čele německého nacionalismu“,stejně jako Piemont italského na  Apeninském poloostrově. A  aby Italové a Prusové mohli triumfovat, muselo být nejprve poraženo Rakousko. Je třeba „se připravit na to, že jednoho dne se budeme procházet po Vídni“, tvrdil Cavour. Stejně smýšlel i  budoucí pruský první ministr Otto von Bismarck, toho času ještě vyslanec na  ruském dvoře, když prohlašoval, že, „zrod silné Itálie na jihu mezi Francií a Rakouskem je pro Pruskopožehnáním“. Jenže tak daleko jako Bismarck jeho nadřízení v Berlíně ještě nedohlédli a Cavourova emisara, generála Alfonse La Marmoru,vypoklonkovali v  lednu 1861 bez větších cirátů domů. „Zdáli jsme se příliš revoluční,“ glosoval generál pruské grobiánství. A když v polovině roku 1862 pruský ministr zahraničí hrabě Albrecht von Bernstor oznámil, že jeho panovník Vilém I. hodlá uznat Itálii, vysvětlil Viktoru Emanuelovi, že to není protirakouský tah, že pro Berlín je „rakouská okupaceBenátek... zárukou bezpečnosti Německého spolku“.

Jenže již v  září téhož roku se do  křesla předsedy vlády uvelebil Bismarck, přesvědčený, že „Rakousko, jak jsem si ho představoval,ve skutečnosti neexistuje, a že bude tudíž nemožné žít s ním dlouho v souladu“.

La Marmora


Pruské slovíčko 13

Už v  říjnu jeho vyslanec v  Turínu sondoval, jak by se Itálie zachovala

v  případě prusko-rakouské války. Ministr zahraničí hrabě Giuseppe

Pasolini potěšil Bismarcka slovy, že jeho země bude stát „po  boku neřátel Rakouska“. Naplňovala se tak předpověď bývalého francouzského vyslance ve  Vídni a  znalce německých poměrů Françoise-Adolpha

de Bourquney: „Bude-li jednoho dne pan Bismarck jmenován prvním

ministrem pruského krále, podrobí si Německo a  z  Pruska učiní první

evropskou mocnost.“

Prozatím to Bismarck zkoušel s  Rakušany metodou cukru a  biče a v rukávu skrýval italského žolíka. Pokud Vídeň přenechá Pruskuvolnou ruku v  Německu, může s  ním počítat v  budoucí válce o Lombardii, sliboval. V  opačném případě hrozil, že dvaadvacetimilionová Itálie a devatenáctimilionové Prusko minimálně srovnají poměr sils pětatřicetimilionovou říší Františka Josefa, což Berlínu umožní ovládnout celé Německo a  Turín se konečně dočká „osvobození“ Benátska. Jenže rakouský císař neuměl a  ani nechtěl být „rozumný“, jak si pruský předseda vlády přál. Ani v  nejmenším se nechtěl vzdát vůdčího postavení v  Německém spolku, který Vídeň společně s  Berlínem od  vídeňského kongresu řídila. Rakouský vyslanec hrabě Alajos Károlyi navícBismarcka nazvedl ze židle poznámkou, že jeho panovník (zklamaný pruským přístupem za války s Piemontem v roce 1859) nevěří v to, že byv Prusku našel v případě nebezpečí „dobrého spojence“. Nejen proto František Josef už na pokušení získat Lombardii zpět rezignoval. Nešlo by to bez boje, a to si nepřál už jen proto, že by měl pravděpodobně opět na krku válku s „tím chlapem“ z Paříže, s Napoleonem III.

Ani čelnímu představiteli italské generality, dvaašedesátiletémuhraběti Alfonsovi della Marmora, jak si poitalštil své původnípofrancouzštělé jméno La Marmora, se vyhlídka na  novou válku s  Rakouskem v dohledné době nezamlouvala. Armáda Viktora Emanuela na ni nebyla připravena. „Kdybych mohl říci rakouskému císaři pár slov, uvedl bych argumenty společného zájmu, které by ho přesvědčily,“ tvrdilsebevědomě v září 1864 v turínském parlamentu La Marmora, který si od devíti let každé ráno oblékal stále jen uniformu.

Tak jednoduché to nebylo. František Josef totiž Itálii jako stát neuznával a o jejím králi se vyjadřoval všelijak, jen ne vybraně. O necelé dva týdny později se La Marmora, jenž si otevřel dvířka ke kariéře záchranou


14 Prodané vítězství

krále Karla Alberta v srpnu 1848 z rukou nespokojených obyvatel Milána

konsternovaných vítězným návratem maršála Radeckého, stal šéfemvlády a ministrem zahraničí. Alespoň zpočátku opravdu doufal, že se nějak

s Rakouskem ohroženým pruskými ambicemi dohodne. Jenže hašteřící

Prusko a Rakousko se daly nečekaně na přelomu let 1863–1864dohromady. Spojilo je Dánsko. Jeho nový panovník Kristián IX. totižanektoval polabské knížectví Šlesvicko (Schleswig), jež bylo do  té doby spolu

s Holštýnskem (Holstein) a Lauenburgem svázáno s Kodaní v rámcipersonální unie. Protože německy mluvící Holštýn, který obdrželod Kristiána nový status, náležel k Německému spolku, jeho členové to nemohli

přejít mlčením. Zvláště Bismarck byl v tomto směru hodně aktivní a ani

Rakušané nezůstali zticha. Před důsledky takové krátkozraké politiky

vůči Prusku praktikované rakouským ministrem zahraničí, rodákem

z bavorského Regensburgu, hrabětem Johannem von Rechberg, varoval

například český poslanec v říšském sněmu Ignác Kuranda: „Uvidíte, že

z této kampaně bude protovat jen Prusko... Boj mezi oběmamocnostmi začíná opět jako v roce 1850, však bez toho, že bychom měli naději

uštědřit Prusku nové olomoucké ponížení.“ Jenže Rechberg preferoval

spolupráci s Pruskem, aby, jak věřil, posílil rakouské postavenív Německém spolku podkopávané právě Berlínem.

Po  krátké hannoversko-saské intervenci na  ochranu Holštýnska zakročily koncem ledna 1864 Prusko s Rakouskem. Mezinárodníkonference v Londýně pod patronací britské vlády snažící se vše vyřešit dialogem se minula účinkem. Následná třítýdenní červencová „spolková exekuce“ donutila Dánsko vzdát se inkriminovaných knížectví a jejich půlmilionu obyvatel. Zatímco Vídni se zamlouvala myšlenka udělat z nich nový „německý“ spolkový stát, Bismarck by je rád připojil k  Prusku. Proto přišel s  nabídkou: Šlesvik, Holštýn a  Lauenburg za  podporu Vídně v „italských záležitostech“. Rechbergovo odmítnutí bylo jeho labutípísní. Od  října 1864 šéfoval ministerstvu zahraničí podmaršál Alexander hrabě Mensdor-Pouilly, reprezentant tvrdšího postupu vůči Prusům. V následujících měsících to mezi Berlínem a Vídní jiskřilo, ale všezůstávalo v diplomatické rovině. Rok po tažení proti Dánsku, v srpnu 1865, se obě „německé mocnosti“ přece jen dohodly.

Ještě předtím se pruský vyslanec Guido von Usedom v červenci 1865 dvakrát poptával u  italské vlády, která se mezitím musela na  nátlak


Pruské slovíčko 15

francouzského císaře Napoleona přestěhovat do nového hlavníhoměsta Florencie, aby jí zašla z  nančních důvodů chuť válčit, na  její „postoj v  eventuální válce s  Rakouskem“, ale po  prusko-rakouské schůzce

v lázních Bad Gastein vše utichlo. „Kompromisním“ řešením v podobě

rozdělení správy nad oběma knížectvími Holštýnsko připadlo Rakousku

a Šlesvicko Prusku. Vídeň zároveň Berlínu přepustila za dva a půlmilionu dánských tolarů Lauenburg. Tím byly, jak tvrdil Bismarck, „zaretušovány trhliny“ mezi oběma „německými bratry“. Ve  skutečnosti ale

pruský první ministr získal badgasteinskou smlouvou jedinečnýprostředek jak dohnat Rakousko k válce, kdykoli si bude přát. Rakušané se dali

nachytat na jeho nápad, aby každá smluvní strana měla právo zakročit,

nebude-li se jí líbit, jak se chová druhá strana v přidělené zemi.

Nyní si Bismarck ze všeho nejvíce potřeboval vyjasnit, jak se zachová v případné budoucí „válce Němců proti Němcům“ úhlavní odpůrcemyšlenky německého sjednocení Napoleon III. Proto se do Francie, odkud byl v  září 1862 povolán z  postu vyslance do  úřadu prvního ministra, dvakrát na  podzim 1865 vypravil. Rád by si totiž zajistil Bonapartovu neutralitu. Vysvětlil mu, že badgasteinská dohoda není ničím jiným než oddychovým časem před rozhodujícím střetem s  Vídní, v  němž počítá i  s  Itálií, která tak bude konečně „svobodná od  Alp po  Jadran“. Jak z  říjnové schůzky v  Biarritzu, tak listopadového setkání v  Saint Cloud se Bismarck ale vrátil s prázdnýma rukama. Jen se ujistil, že „myšlenka francouzskoruské aliance“, jak se o  ní psalo v  rakouském tisku, byla pouhým výmyslem vídeňských pisálků. Francouzskému imperátorovi by se totiž docela hodilo, kdyby si „Němci“ pustili navzájem žilou.„Dovedeme německé mocnosti k tomu, aby na sebe střílely z děl,“ měl říciNaoleon italskému vyslanci rytíři Constantinu Nigrovi. O to méně se mu zamlouvala italská spoluúčast na „německé“ válce. Nic jiného nežapelovat na Viktora Emanuela, aby se držel stranou, a čekat na okamžik, kdy nabídne vyčerpaným rivalům své zprostředkovatelské služby, Bonaparte dělat nemohl. Ruce mu svazovalo jak válečné dobrodružství v Mexiku, tak nedostatek peněz. Jak mu objasnil bankéř James de Rothschild,francouzská státní pokladna byla na dně. Časy, kdy „malý Napoleon“ diktoval Evropě svou vůli, už byly už jen deset let starou blednoucí vzpomínkou.

La Marmora si Bad Gastein vyložil jako konec nadějí na to, jak obrat Rakousko zaneprázdněné bojem s Pruskem o Benátky. Třebaže později


16 Prodané vítězství

tvrdil, že od listopadu 1865 čekal jen na pruské „slovíčko“, ve skutečnosti

válečné plány odložil do šuplíku. Protože mír Benátky od Itálievzdaloval, do  Vídně se v  listopadu rozjel s  posvěcením orentské vlády bankéř Jacob von Landau, známý kontakty v nejvyšších patrech rakouského

dvora. Měl sondovat nálady vůči Itálii a hlavně učinit rakouskému císaři

návrh na koupi Benátska. Třebaže František Josef se dal slyšet, žeo Benátkách se nemůže rozhodnout jinak než na bojišti, italský ministr války

Ignazio Pettinengo, který přesně na Nový rok 1866 vystřídal v úřadugenerála Agostina Petittiho, zahájil úřadování seškrtáním početního stavu

vojska a  výdajů na  ozbrojené síly, aby z  nařízení vlády ušetřil jedenáct

milionů lir.

Jenže Bismarck měl jiné představy. Nejprve La Marmoru milepřekvail koncem prosince 1865 podpisem obchodní smlouvy s Itálií. A krátce nato ho zaskočil, když v  polovině ledna 1866 nařídil vyslanci Guidovi von Usedom, aby ve  Florencii znovu resuscitoval téma prusko-italské vojenské spolupráce. A  vzápětí přišlo udělení nejvyššího pruského vyznamenání Řádu černé orlice Viktoru Emanuelovi. „Aliance s Pruskem proti Rakousku za účelem získání Benátska byla věcí našeho nejvyššího zájmu. Spojili jsme se proto s pruskou vládou,“ shrne La Marmora to, co následovalo.

Jen pár dní nato Bismarck obvinil Rakousko, že podporujev polabských knížectvích „revoluční tendence“, kterým nedávno ještě společně s  Pruskem čelilo. Vídeň si nahrála na  pruský smeč nótou ministra zahraničí Mensdor-Puillyho žádajícího, aby v Berlíně respektovalisprávu Jeho císařského Veličenstva v Holštýnsku. Vídni se také nelíbí pruské manýry ve  Šlesvicku, ale nekritizuje je ani nevyhrožuje, argumentoval Mensdor-Puilly.

Pokud Bismarck přece jen na  okamžik zaváhal o  správnosti válečného řešení, nyní byl denitivně rozhodnut. Koncem ledna ho potěšil Napoleon III. Veřejně deklaroval, že zachová v německých záležitostech neutralitu. Čtyři dny před koncem února Bismarck přesvědčil Viléma I., že nadešel čas splnit „svou povinnost“, tedy rozhodnout o tom, kdo bude pánem Německa. Když se dva dny nato sešla pruská korunní rada,válka byla pro Bismarcka hotovou věcí. „Rakousko není vyzbrojeno, není s to se vyzbrojit. Prusku bude stačit jediný úder, svést jednu velkou bitvu někde pod Slezskem, aby mohlo vládě ve Vídni nadiktovat (svůj) mír,“


Pruské slovíčko 17

přesvědčoval kancléř váhající členy vlády. Nejvíce se myšlencena „bra

trovražednou válku“ protivil Vilém I. Ale ani on nebyl imunní vůčiBis

marckovým poznámkám o rakouské „nevděčnosti“ a „perdnosti“.

„Kdyby Itálie neexistovala, musela by být vytvořena,“ měl říci Bis

marck, když zdůvodňoval, proč se spojit s  Viktorem Emanuelem. Bez

smlouvy s ním to opravdu nepůjde, sekundoval mu šéf pruskéhogene

rálního štábu Helmuth von Moltke. Italové zaměstnají rakouskou Jižní

armádu v Benátsku a nedovolí její přesun do Čech proti pruské armádě,

vysvětlil. Pár dní nato Bismarck prostřednictvím svého vyslance v Paříži

hraběte Roberta von der Goltz vzkázal La Marmorovi, že čeká na  jeho

zplnomocněnce, aby s ním dojednal spojeneckou smlouvu. Volbapad

la na „muže zběhlého ve vojenském umění“, na velitele divize v Perugii

generálmajora Giuseppa Govoneho. Jak on, tak vyslanec v Berlíně hrabě

Claudio Camillo di Barral, obdržel instrukci dojednat detailnívojensko

-politický pakt. Jen tak snad nenechá Bismarck Itálii na pospas rakouské

armádě, kdyby se mu naskytlo výhodnější řešení, ubezpečoval LaMar

mora nejistě sám sebe. Italská armáda by „bez spojence“, jak tvrdilna

příklad bývalý ministr války, generál Alessandro Della Rovere, byla sama

na „historického nepřítele“ Rakousko krátká.


18 Prodané vítězství

VĚC CTI

Čtvrtého května 1861 oznámil ministr války a  válečného námořnictva

generál Manfredo Fanti v Giornale Militare přeměnu královské armády

(Esercito Regio) v  armádu italskou (Esercito Italiano). Dělo se tak postupným slučováním piemontských ozbrojených sil s  armádami bývalých italských států. K dosavadním deseti piemontským pěším brigádám

nejprve přibyly lombardské a  toskánské pluky. Další byly zformovány

z  bývalých poddaných Svatého otce. V  roce 1862 se armáda rozrostla

dále o část Garibaldiho dobrovolníků a rok nato i o vojáky bývaléhoneaolského království ochotné složit přísahu Viktoru Emanuelovi.

Na  papíře vypadala italská armáda impozantně. Mnohem složitější se ukázalo vyrobit z nových vojáků a důstojníků Italy. Byli více Sicilany, Neapolitánci či Toskánci než občany nového království. Tomuto přerodu měly napomoci i takové kroky jako zavedení špaget pocházejících z jihu coby součásti vojenského jídelníčku. Jiným kamenem úrazu byldůstojnický sbor tvořený doposud většinou Piemonťany. Těm navíc vesměskolovala v  žilách modrá krev, takže „přivandrovalce“ z  jihu či „parvenu“ z  řad Garibaldiho „červených košil“ snášeli jen s  velkým přemáháním a dávali jim pocítit svou nadřazenost.

Tyto a další, hlavně zdravotní, důvody vedly Fantiho během pártýdnů k  rezignaci. V  úřadu ministra války ho vystřídal první ministr Bettino Ricasoli, za  kterého ale ministerstvo fakticky vedl generál Esio Cugia. Později převzal ministerstvo války generál Alessandro DellaRovere. Když na  Ricasoliho místo nastoupil Urbano Rattazzi, řídil ministerstvo války od  roku 1863 s  jeho pověřením velký obdivovatel pruské armády a francouzského císaře Napoleona III. Alfonso Della Marmora. Potom, co se sám ujal kormidla vlády, si vybral za ministra válkygenerála Agostina Petittiho.

Všichni ministři po celou dobu armádu úporně reformovali. Hlavní novinkou bylo rozšíření pluků o čtvrtý prapor a sjednocení tabulkových počtů důstojníků. Fantiho nástupci se domnívali, že propuštěním části důstojníků se elegantně zbaví nespokojenců a nepohodlných osob.Doadlo to tak, že osmašedesát procent všech příslušníků důstojnického sboru mělo místo narození v Piemontu.


Věc cti 19

Reorganizace armády probíhala navíc na  pozadí občanské války na italském jihu odmítajícím se smířit s novou „cizí“ vládou. V červenci 1862 tam sloužilo pod velením generála Enrica Cialdiniho až sto pět tisíc mužů. Ti sicilské a  neapolské vesničany postupně zpacikovali. Zvládli to do konce roku 1865, ale snadné to nebylo. Bylo třeba hodně síly a tvrdosti, aby se bývalí poddaní neapolského krále podřídilinovému vládci.

Trvalý problém každého ministra války představovaly nance.Protože jen umořování astronomického státního dluhu pohltilo rovných třicet procent státního rozpočtu a  dalších pětadvacet procent inkasovala armáda, bylo nutné přitáhnout jí opasek. Vláda začátkem roku 1866 proto rozhodla o  redukci mírového stavu ozbrojených sil na  180  000 mužů. Přitom podle předpisů měla armáda mít v  době  míru 207  586 mužů a 320 děl. Za války by to mělo být 311 978 mužů a 538 děl. Z nančních důvodů skončily u ledu i plány na modernizaci dělostřelectva a zavedení nového typu pušek do výzbroje. V březnu 1866 to bylo náhle jinak.Kasárna se plnila záložníky povolávanými údajně na  velké letní manévry. Takovému vysvětlení nevěřil ani největší naiva. Zadlužená Itálie si nemohla takový luxus dovolit. Připravovala se na válku.

Také ve Vídni se na válečné radě, která se v té době scházelaprůběžně, mluvilo o  boji. Rakousko, které už v  říjnu získalo od  banky Rothschild půjčku sto padesát milionů zlatých na  případnou válku, se vyostření vztahů s Pruskem obávalo. Ale na druhé straně všechno mělo své meze. Jak tomu vše nasvědčovalo, vyhnout se střetu sejevilo jako stále méně pravděpodobné, protože „Rakousko nechce opustit své poslání v Německu, tedy udržet německý spolkový systém“, což ho nutí být „ochrannou hrází... proti násilí, jež mu hrozí“, jak toformuloval se skrytou  narážkou na  Prusko vládní list Die Presse. Účastníci válečné rady se shodli na tom, že boj bude s velkou pravděpodobností veden na dvou bojištích, na severu a jihu impéria. To znamenalopřizpůsobit tomu i vojsko, protože rozhodovat se bude na severu. Tamní armáda bude mít sedm armádních sborů, zatímco „Jižní armádu“budou tvořit sbory tři. Oproti „severním“ sborům v síle čtyř brigádbudou mít „jižní“ každý o brigádu méně. Třebaže rakouské vojenské síly převyšovaly pruské i italské dohromady, nejvyšší vojenští představitelé ve Vídni byli při posuzování vlastních šancí více než opatrní. I když se


20 Prodané vítězství

v Praze bude říkat, že „Prušáky utlučeme čepicemi“, muži v bílýchra

kouských uniformách optimismem zrovna nepřekypovali.

Jednačtyřicetiletý generál Govone, který se jako čerstvý absol

vent vojenské akademie v  hodnosti poručíka zúčastnil už první války

za sjednocení a málem byl zabit za války proti Rusku na Krymu, odkud

si přivezl jako suvenýr pohlavní chorobu, přijel do  Berlína 14. března,

přesně v den, kdy rakouská válečná rada zakázala novinám informovat

o pohybech vojsk. Dva dny nato se od Bismarcka dozvěděl, že Rakousko

rozeslalo členským zemím Německého spolku tajnou nótu s výzvouře

šit záležitost polabských knížectví, což Bismarck interpretoval jakopo

rušení smlouvy z  Bad Gasteinu. Nedojde-li ve  spolkovém parlamentu

ve  Frankfurtu ohledně Šlesvicka a  Holštýnska k  dohodě, je třeba počí

tat i  se „spolkovou“  akcí proti Prusku, hrozil rakouský ministr zahra

ničí hrabě Mensdor-Pouilly. Bismarck kontroval nótou nastolující

František Josef I.


Věc cti 21

téma reformy Německého spolku. Zatímco mezi Rakouskem a Pruskem

hřmělo, Govone se v  Berlíně cítil podle vlastních slov „zbytečný“. Tak

alespoň referoval La Marmorovi o  tom, že František Josef „zapomněl“

22. března popřát Vilémovi I. k jeho jmeninám.

Přesně první dubnový den se rozjel do Paříže s La Marmorovýmpožehnáním hrabě Francesco Arese Licini, aby si tam promluvil s dávným přítelem z  dětství. „Malý“ Napoleon vyjádřil pro italský postup porozumění.Italskoruská aliance byla v dané chvíli i v jeho zájmu.Nikoli však válka, natož Itálie v roli agresora. Napoleon rozehrával jednu ze svých pověstných šarád. Prusku sliboval neutralitu a Rakušanypřesvědčoval, že je na  jejich straně, ale že do  „jejich války“ s  Prusy se míchat nebude. A Italy otcovsky nabádal, aby si z něj vzali příklad. Jenže ti měli svou hlavu.

Italskoruská dohoda podepsaná 8. dubna zněla, že „útočnáa obranná smlouva“ pozbude platnosti do tří měsíců, pokud Berlín do té doby nevypoví nepřátelství Vídni. Dojde-li k  válce, sliboval Bismarck, Itálie získá celé Benátsko. Govone se zmínil také o Jižním Tyrolsku, ale na to už Bismarck neslyšel. Italové si ho budou muset vybojovat sami, naznačil s odůvodněním, že se jedná o část Německého spolku a do toho Prusko kvůli ohledům na už tak rozjitřené německé veřejné mínění nepůjde.

Hlavní starostí šéfa pruského vládního kabinetu nyní bylo, aby mezi jeho zemí a  Rakouskem promluvily do  tří měsíců zbraně. I  proto zařídil, aby informace o „tajné dohodě“ s Italy, kterým navíc půjčil na válku sto dvacet milionů lir, pronikly okamžitě do pruských novin. Následující den Bismarck zveřejnil, jak by si představoval reformu Německéhospolku. A válka byla zase o kousek blíž.

Rakouská válečná rada se mezitím zabývala urychleným formováním čtvrtých praporů v každém pluku. O pár dní později František Josefsouhlasil s doplněním dělostřelectva na válečný stav.

V této době francouzskými novinami proletěl nikoli náhodou nápad, aby si Rakousko koupilo mír na  jihu za  Benátky. Napoleon III. s  touto možností seznámil i  La Marmoru. Kdyby musel Viktor Emanuel kvůli svým závazkům vůči Prusku přece jen bojovat, pak jen tolik, aby se neřeklo, přemlouval Bonaparte italského prvního ministra. A ten na to slyšel. Jen kdyby nebyla ve hře nejen jeho čest, ale hlavně čest jehopanovníka.


22 Prodané vítězství

Tento nápad se zamlouval také části rakouských velitelů hrozících se války na dvou frontách. Tomuto obchodnímu řešení bylo nakloněno jak velení Severní armády, tak také většina členů císařské vojenskékanceláře. Kategoricky proti byla z prestižních důvodů generalita Jižní armády. Poslední slovo měl ale císař. Třebaže František Josef bazíroval na cti,válku pouze pro zachování image si nepřál už z praktických důvodů. Stejně tak se ale nechtěl snížit k  handlu s  Viktorem Emanuelem. Bonaparte, kterého jinak František Josef z hloubi duše nesnášel, se jako prostředník ale hodil. Čest by neutrpěla a  rakouská armáda by se mohla soustředit na Prusy. Samozřejmě vše mělo mít svůj čas, aby to nevypadalo jako z nouze cnost.

Jenže všichni tři, jak La Marmora a  Napoleon, tak František Josef, podcenili Viktora Emanuela. Ten si přál konečně smýt z  Italů nálepku těch, „co nebojují“. O to více italského krále a pruského prvníhoministra nemile zaskočil rakouský návrh z 18. dubna určený Berlínu zastavit válečné přípravy. To se nedalo jen tak odmítnout. Jelikož Italovépokračovali pod záminkou manévrů ve skryté mobilizaci a dále přesouvali své jednotky blíže k hraničním řekám Pádu a Minciu, rakouská válečná rada nařídila 21. dubna částečnou mobilizaci a uvedla do bojového stavu Jižní armádu. Bismarck se mohl uklidnit, protože Vídeň tak potvrdila svou staletou „perdnost“, jak hned s  patřičným humbukem nahlas ventiloval. Například i jinak dobře informovaný zpravodaj londýnských Times referoval z Vídně, že Rakousko brzy na jihu zaútočí. Nepomohlo ani, že rakouské noviny unisono opakovaly, že vše je jinak, že ve  skutečnosti to jsou Italové, kdo se chystá udeřit jako první. A  když přešla o  týden později do  bojového stavu i  rakouská Severní armáda, pruský kancléř měl další munici pro svou propagandistickou kanonádu. Itálie v reakci na  rakouské „provokace“ mobilizovala 26. dubna, „jak to žádá bezpečnost království... a obrana země“.

Mobilizace probíhala na  italské poměry docela rychle. Jen v průměru jeden ze sta povolanců se pokusil vyhnout uniformě, což byl na tamní poměry malý zázrak. Jak ale připomněl La Marmorův přítel, nyní už bývalý ministr války generál Agostino Petitti Bagliani di Roreto, „něco jiného je mobilizace a  něco jiného koncentrace“ armády. To už byla záležitost organizace a  ta pokulhávala na  obě nohy. Protože nebylo možné včas provést výcvik nového odvodového ročníku,


Věc cti 23

ministr války Pettinengo rozhodl, aby čtyřicet tisíc mladých mužůzůstalo raději doma.

Organizačně byla Itálie rozdělena do šesti vojenských okruhůs velitelstvími v Turínu, Milánu, Parmě, Bologni, Florencii, Neapoli a Palermu. V  Cagliari na  Sardinii sídlilo podvelitelství. Ozbrojené síly čítaly dvacet pěších a jednu jízdní divizi rozdělených do šesti armádních sborů. Divizi tvořily dvě brigády, každá o  dvou plucích, prapor lehké pěchoty bersaglieri, dvě jízdní eskadrony, tři baterie, setnina trénu, setnina jízdních guide, zdravotnický a administrativní oddíl.

Celkem italský král disponoval osmdesáti pěšími pluky, z nichž bylo prvních osm „granátnických“ (granatieri) a  ostatní „řadové“ (di linea). V sestavě pluku byly čtyři prapory po pěti setninách, přičemž pátásetnina byla depotní (rezervní, záložní). Za války měl mít pluk 2453 mužů bez depotních jednotek. Elitu představovalo pět pluků bersaglieri po 5024 mužích rozdělených do osmi praporů o čtyřech setninách.Další jednotkou byl trestní oddíl cacciatori franchi (myslivci) čítajícípřibližně 650 mužů.

Zbraní pěchoty byla rýhovaná perkusní puška Minié M. 1860 ráže 17,6 mm s píkovým bodákem. Maximální dostřel 600 metrů, účinnýdostřel asi 400 m. Bersaglieri používali kratší pušku Minié M. 1856s nožovým jednosečným bodákem. Vojáci fasovali 60 střel. Dalších 140 střel na muže vezly muniční vozy.

Jezdectvo tvořilo devatenáct pluků. Čtyři dragounské pluky tvořící samostatnou jízdní divizi (4266 mužů a  12 děl) patřily do  kategorie těžké jízdy (cavallieri di linea). Ze zbývajících patnácti pluků bylo sedm kopinických (lancieri), šest švališérských (cavalleggeri) a jeden husarský pluk (ussari di Piacenza) a pluk guide. Pluk tvořilo šest, v případě guide sedm, eskadron, z toho jedna depotní. Jízdní pluky čítaly 928 mužů,eskadrony 146 jezdců.

Těžká jízda a kopiníci (lancieri) byli vyzbrojeni kopím M. 1860,šavlí a  pistolí. Dva kopinické pluky používaly dlouhou pistolí (pistolone), která se přišroubováním pažby měnila na krátkou karabinu.Cavalleggeri měli krátké pušky Minié M. 1860. Guide, pověřovaní hlavně kurýrní

službou a někdy průzkumem, měli k dispozici šavli a pistoli, případně

pistolone.


24 Prodané vítězství

Dělostřelectvo čítalo devět pluků, z  čehož 1. pluk byl pontonýrský o devíti setninách, další tři byly pluky pevnostního dělostřelectva (dipiazza) a  pět polních (di campagna). Polní pluk tvořilo šestnáct polních a  dvě depotní baterie. Pouze v  sestavě 5. pluku bylo čtrnáct polních a dvě jízdní baterie zařazené do sestavy jízdní divize. Jízdní baterieobnášela 126 mužů, 100 koní a šest až osm děl. Polní baterie měla 112 mužů, 50 koní a taktéž šest až osm děl. Dělostřelectvo disponovalo obdobou francouzských bronzových rýhovaných zpředu nabíjených kanonů La Hitte vzor Mattei. Polní baterie byly vybaveny osmiliberními kanony M. 1863 ráže 9,6 cm s účinným dostřelem dva a půl tisíce a maximálnímdostřelem čtyři tisíce metrů. Šestnáctiliberní kanony M. 1863 ráže 12,1 cm měly účinný dostřel 3200 m. Tato šestnáctiliberní děla byla používaná taktéž jako pevnostní a obléhací. Baterie osmiliberních děl bylypřiděleny k brigádám, zatímco šestnáctiliberní baterie příslušelyk dělostřelecké záloze. Horské baterie byly vyzbrojeny pětiliberními děly ráže 8,6 cm s dostřelem osmnáct set metrů v případě použití granátů a čtyři stametrů u kartáčů.

Obsluha děla měla k dispozici dvě stě střel, z toho padesát šrapnelů naplněných jedenačtyřiceti olověnými kuličkami. Střela osmiliberního děla vážila čtyři a půl kilogramu. Munice do šestnáctiliberních kanonů měla váhu dvanáct kilogramů.

Specialitou byla čtyřicetiliberní děla ráže 16,5 cm určená k  obraně pobřeží a  proti opancéřovaným lodím. Do  takových děl se používaly padesátikilogramové střely, přičemž jeden výstřel zkonzumoval šest až osm kilogramů střelného prachu. Celkem měli Italové 492 děla. Osobní zbraní dělostřelců byla pěchotní puška a bodák.

Ženijní službu tvořily dva sapérské pluky o osmnácti setninách a tři pluky trénu o devíti setninách. Šest setnin tvořila zásobovacía zdravotní služba.

Celkem to bylo 245  680 příslušníků pěších pluků, 26  495 bersaglieri, 19  003 kavaleristů, 28  944 dělostřelců a  pontonýrů, 8264 ženistů a 2460 příslušníků trénu. Na celou armádu připadalo 772 lékařů, 161 lé- kárníků, 118 veterinářů a 176 polních kurátů.

Další armádním sborem bylo 20 548 pěších a jízdních karabiníků(reali carabinieri) sloužících jako četnictvo. Jejich výzbroj tvořila šavle,pistole a  puška, která dala karabiníkům jejich jméno. Jednalo se o  elitní


Věc cti 25

sbor s minimální výškou postavy 1,67 metru. Všichni museli býtgramotní a svobodní, případně bezdětní vdovci.

Vojenská služba byla povinná pro všechny muže od jednadvacátého roku věku. Z  200  000 až 220  000 branců nastupovalo ročně k  armádě průměrně 80 000 mladých mužů. Existovala možnost se za 3200 lirvykoupit s tím, že toto místo zaujme dobrovolník. Ten také inkasovaluvedenou částku. Z  uvedených 80  000 branců přibližně 40  000 až 50  000 absolvovalo pětiletou vojenskou službu (soldati d’ordinanza), na kterou navazovalo šest let v záloze. Zbývajících 30 000 až 40 000 mužů (soldati provinciali) prodělalo sedmi až osmitýdenní výcvik a poté bylipropuštěni na dlouhodobou dovolenou s tím, že je čekalo pět let v zálozea příadně možnost povolávací rozkazu do  Národní gardy. Dalšími vojáky byli dobrovolníci upisující se na osm let.

Celkový stav italské armády tak mohl v  případě mobilizace veškerých záloh dosáhnout 495 000 mužů první kategorie. Dalších až 200 000 Italů spadalo do druhé kategorie, tzv. „provinčních“.

Jinou složkou ozbrojených sil byla Národní garda (Guardia Nazionale). Službě v gardě podléhali všichni muži platící státem stanovenou daň do  pětapadesátého roku věku. Celkem mohlo být zformováno až 220 praporů Národní gardy po  pěti stech mužích. Muži do  pětatřiceti let patřili do tzv. mobilní Národní gardy. Ročně absolvovalidvacetidenní cvičení a  mohli být povoláni v  době míru do  maximálně tříměsíční služby. Během války měla mobilní garda suplovat úlohu armádyna území státu (ochrana státního území, komunikací, veřejného pořádku atd.). Z vojenského hlediska byla Guardia Nazionale téměř nepoužitelná kvůli děsivé bojové morálce, o výcviku nemluvě.

Když byla 6. května 1866 uvedena armáda do bojového stavu, vznikl také dobrovolnický sbor (deset pluků po dvou praporech o 723 mužích). Jeho velitelem se stal „miláček národa“, „generál“ Giuseppe Garibaldi. Jeho přítomnost působila na  Italy jako med na  vosy. Kvůli vysokému zájmu dobrovolníků byly pluky rozšířeny na  čtyři prapory. Do  sestavy sboru dále patřily dva dobrovolnické prapory bersaglieri po 780 mužích, dvě eskadrony guide po 205 mužích, ženijní a sanitární setnina. Celkem 35 636 mužů. Přesto bylo do služby povoláno 40 000 národních gardistů.

Italové se s  tím nespokojili. Nejprve bylo 26. května rozhodnuto, že přibude čtyřicet nových pěších praporů. A  10. června se armáda,


26 Prodané vítězství

alespoň papírově, rozrostla o dalších čtyřicet praporů. Každému z pěti

pluků bersaglieri přibyl v pořadí už devátý prapor. Koncem června 1866

se stav italské armády vyšplhal na 483 087 mužů.

Italské námořnictvo tvořilo třiasedmdesát bojových a čtyřiadvacet transportních lodí o  celkovém výtlaku 186  869 tun s  1398 děly. Jeho páteří bylo devatenáct fregat a  pět korvet. Jednalo se z  velké části o pancéřová plavidla s parním pohonem lodního šroubu. Přes dvědesítky dřevěných plavidel byly kolesové parníky a deset se muselospolehnout jen na plachty. U maríny sloužilo 22 266 mužů, jejichž služba trvala osm let.

„Rakousko je nuceno,“ odpověděl týž den ministr zahraničíMensdor-Pouilly, „uvést svou armádu do válečného stavu a zajistit dostatečnou obranu nejen své hranice u  Pádu, ale i  celého pobřeží... Tyto přípravy jsou prováděny pouze z důvodu možného boje proti Italům.“ Jednímdechem ujišťoval, že „odražení útoku našich jižních sousedů... nebude mít žádný vliv na obnovu normálních vztahů mezi Rakouskem a Pruskem“. Toho se chytil Bismarck: „Pokud... by Itálie v těchto posledních dnech začala s válečnými přípravami, bylo by třeba je pokládat za stejnáopatření, jež jsme přijali my v důsledku předcházejícího rakouského posilování armády... Doufáme, že císařská vláda... začne uvádět své vojskodo mírového stavu, což nám umožní učinit totéž.“

Stupňující se napětí ve vztazích s Rakouskem donutilo La Marmoru, aby se Bismarcka prostřednictvím Govoneho zeptal, zda v  případě naadení Itálie Rakušany, vypoví Berlín Vídni válku. Prusko se ve smlouvě s Itálií k ničemu takovému nezavázalo, přesto se vláda v tomto případě pokusí panovníka přesvědčit pod pohrůžkou demise, aby tak učinil,slíbil Bismarck šokovanému generálovi první májový den. O čtyřiadvacet hodin později Bismarck Govoneho uklidnil: „Král souhlasí s pomocíItálii, pokud se Italové absolutně zdrží jakékoli provokace, jakéhokoliútoku.... „Pokud jde o mě osobně, nevěřím, že by existoval rakouský návrh, který by nás mohl uspokojit. Kdyby ale... v takovém případě sepostaráme, aby byly italské zájmy zohledněny.“ Zároveň Govoneho ujistil, že pruská mobilizace je na spadnutí.

V téže době se ve Vídni opět objevil bankéř Jacob von Landau.Znovu zkoušel vyhandlovat Benátky za  italskou neutralitu. Rakouský císař


Věc cti 27

ale nebyl obchodník, byť původně nabízená miliarda lir představovala

obrovskou sumu. V rakouských zlatých to bylo dvě stě padesát milionů,

přibližně polovina ročního příjmu monarchie. „Pokud by osud zbraní

rozhodl proti mně, podřídil bych se,“ měl říci o  budoucnosti Benátek

František Josef. Ve vídeňských novinách se přitom už nějakou dobupřetřásalo, že „není psáno ve hvězdách, že Rakousko musí věčně vládnout

nad městem v lagunách a benátskou pevninou. Jsme pány, nikoliotroky tohoto vlastnictví.“ Zato korespondent londýnských e Times psal

z Vídně, že „mnoho ctěných osobností v tomto městě věří, že císař brzy

ztratí s italskou vládou trpělivost a nařídí svým generálům překročit Pád

a Mincio“.

Souběžně s tím přesvědčoval Mensdor-Pouilly svého francouzského kolegu Édouarda Drouyna de Lhuys, aby Francie silou svého vlivu Italy umravnila. Nabízel, že Jižní armáda bude opět uvedena do mírovéhostavu, pokud se Viktor Emanuel zaváže učinit totéž. Jenže ten si přál válku. Itálie může jako suverénní stát dělat, co chce, ale nemůže po Francii chtít, aby za ni tahala z ohně horké kaštany, vzkázal proto jménemNapoleona III. státní ministr Eugéne Rouher do Florencie i Vídně zároveň. O to více jeho kolega na ministerstvu zahraničí Drouyn de Lhuys rozehrával téma výměny Benátek za  mír. Tento návrh zazněl ociálně z francouzské strany 4. května a  už následující den mohl Bonaparte informovat La Marmoru, že se s Františkem Josefem domluvil. Rakousko přenechá Benátky Francii, ta je obratem daruje Itálii, která přestane s  válečnými přípravami. Francie zároveň bude souhlasit s tím, že Vídeň se za Benátky odškodní Slezskem. Samozřejmě až porazí Prusy. „Neopustit (Prusko) je otázka cti a loajality,“ vysvětlil La Marmora poslancům, proč musí, ač nerad, na Bonapartovu nabídku nereektovat. Aby uklidnil Bismarcka, ještě v noci z 5. na 6. května, slíbil vyslanci von Usedomovi, že „jakmile bude (z Pruska) informován..., vyhlásí Rakousku válku“.

„La Marmora a král jsou opilí (svou) jistotou, nadšeníma tvrdohlavostí. Měli by pochopit, že o zemi se nehraje jako v kostky, ale oni sechovají, jako kdyby jim radili kreténi,“ zlobil se realisticky uvažující bývalý Cavourův spolupracovník, senátor za Lombardii hrabě ErcoleOldofredi Tadini. Na jeho „kreténské“ názory, jak se dali dotčení slyšet, nebyli u dvora ani v nejmenším zvědaví. A to přitom všichni, stejně jako jinde v Evropě, čekali, že to Rakousko Prusku natře, dojde-li na zbraně.


28 Prodané vítězství

„V případě války... bych se více než o počet vojáků strachoval o to, jak jim bude veleno,“ prohlásil v polovině prosince 1865 Alfonso LaMarmora. Nemyslel tím ani tak, jak, ale kdo bude velet. Na jeho prorocká slova došlo dříve, než se nadál. V polovině dubna se o nejvyšší post přihlásil panovník. Viktoru Emanuelovi nestačily dvě předcházející války, kde se nejprve jeho otec a  po  něm on pletli vojákům do  řemesla. Král krátce nato přišel s nápadem, že vzniknou tři velké armádní sbory, kterýmbudou velet jeho oblíbenec Enrico Morozzo Della Rocca, trůnu oddanýAlfonso La Marmora a jejich věčný soupeř Enrico Cialdini. Celou armádu bude podle královy vize řídit válečná rada. Spolu s ním v ní zasednou tři zmínění velitelé sborů a šéf generálního štábu.

Třebaže na  papíře existovalo „jednotné velení“, skutečnost vypadala jinak. Svou roli tu hrála i dlouholetá rivalita přecházející až v animozitu mezi jednotlivými generály. Tak vypadl hned v prvním kole při výběru šéfa generálního štábu panovníkův favorit, bývalý ministr války generál

Cialdini


Věc cti 29

Agostino Petitti. Viktor Emanuel se nakonec rozhodl vyřešit sporo velitele generálního štábu tím, že nechal výběr na ministrovi války Ignaziovi

Pettinengovi. Ten navrhl La Marmoru, což těžce nesl Cialdini. Okamžitě

proto v dopise z 1. května požádal La Marmoru, aby se i on stal velitelem

na La Marmorově úrovni „nic víc, nic míň“. „Dělit se o morálníodpovědnost za vedení války,“ už ale nechtěl.

Přemlouván Petittim, který prozatímně za něj řídil generální štáb, La Marmora nakonec s rozdělením armády souhlasil. Její větší část,„armáda Mincio“ (Armata di Mincio), tvořená divizí těžkého jezdectva a třemi armádními sbory, se soustředí v  pásmu Lodi – Cremona – Piacenza. Bude jí velet La Marmora spolu s  králem. Cialdini převezme v Bologni velení nad „armádou Pád“ (Armata di Po) označovanou také jako IV. armádní sbor o osmi divizích a dvou brigádách lehké jízdy.

Pětapadesátiletý zběhlý student medicíny Enrico Cialdini bylvojenským samoukem. Kvůli účasti na  povstání v  Modeně musel uprchnout do zahraničí. Zakotvil ve Španělsku, kde zahájil svou vojenskou kariéru na straně karlistů. Do Itálie se vrátil v roce 1848 v hodnosti plukovníka a sloužil u dobrovolnického sboru Giovanni Duranda. Generálskéepolety si vysloužil za krymské války. Za vítězství nad papežskou armádou v  roce 1860 obdržel titul vévody z  Gaety. Jemu také připadla největší zásluha na  potlačení revolty v  jižní Itálii. Docílil toho tvrdostí kombinovanou s potřebnými represemi. Nyní, jak doufal, znovu předvede své schopnosti a  přeskočí konečně (i  podle jeho názoru nepříliš talentovaného) La Marmoru.

Do  5. května dopravily italské železnice k  rakouské hranici u  Pádu a  Mincia asi sedmdesát tisíc vojáků. Podle ociálního vysvětlení měli chránit zemi před případným nepřátelským útokem. Jejich počet ale dále stoupal. V  polovině měsíce jich bylo už devadesát tisíc, tedy více než mohli Rakušané postavit proti Itálii do pole.

Celkem budou mít Italové k  15. květnu ve  zbrani 314  331 mužů. Z nich půjde do boje 249 900 mužů. V pěchotě a kanonech, kterých bylo připraveno 490, tak budou disponovat téměř trojnásobnou a v jezdectvu dokonce čtyřnásobnou převahou. To však nebylo stále všechno. Už byly připraveny rozkazy k formování čtyř nových divizí tvořenými zbytkem brigád ponechaných prozatím na jihu a nově vznikajícími pluky. Třidivize posílí „armádu Pád“, čtvrtá se připojí k „armádě Mincio“.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist