načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Proč tloustneme -- A co s tím dělat - Gary Taubes

Proč tloustneme -- A co s tím dělat

Elektronická kniha: Proč tloustneme -- A co s tím dělat
Autor:

Zákon zachování energie platí i ve stravování. Bez výjimky. Pro každého stejně. Co přijmeš a nespálíš, to se uloží do tukových polštářů na břiše a bocích. Zbavit se jich? Jez ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Blue Vision
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 264
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: překlad: Martin Krankus
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-876-7223-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Skutečně je při hubnutí nejdůležitější počítat kalorie a dbát na to, aby výdej energie byl vyšší než příjem? Gary Taubes, autor řady průlomových publikací o výživě, říká, že nikoli, a zve čtenáře na výpravu do světa, kde víc než na počítání kalorií záleží na tom, co jíte. A kde jsou tuky ve stravě vítanější než sacharidy. Gary Taubes, autor úspěšných publikací o zdravé stravě, předkládá knihu, která desetiletí přijímaná výživová dogmata staví na hlavu. Netloustneme proto, že příliš jíme a málo se hýbeme. Tloustneme proto, že jíme špatně. Jídelníček stavíme na "zdravých" celozrnných obilovinách, přijímáme nadměrné množství rychlých cukrů z přešlechtěného ovoce a bojíme se živočišných tuků. Vhodnou životosprávou k likvidaci neforemného těla.

Popis nakladatele

Zákon zachování energie platí i ve stravování. Bez výjimky. Pro každého stejně. Co přijmeš a nespálíš, to se uloží do tukových polštářů na břiše a bocích. Zbavit se jich? Jez méně a hýbej se! Teprve v okamžiku, kdy víc kalorií spálíš, než přijmeš, začneš hubnout. Kolikrát a z kolika úst renomovaných odborníků na snižování váhy už jste tuto větu slyšeli? Jistě přinejmenším tolikrát, kolikrát jste se pokoušeli zhubnout, abyste po návratu ke svým stravovacím návykům opět přibrali. Gary Taubes, autor úspěšných publikací o zdravé stravě, před čtenáře předkládá mimořádně čtivou knihu, která desetiletí přijímaná výživová dogmata staví na hlavu. Netloustneme proto, že příliš jíme a málo se hýbeme. Tloustneme proto, že jíme špatně. Jídelníček stavíme na „zdravých“ celozrnných obilovinách, přijímáme nadměrné množství rychlých cukrů z přešlechtěného ovoce a bojíme se živočišných tuků. Cesta z bludného kruhu je přitom přímočařejší, než by se zdálo. Gary Taubes vás po ní na stránkách své knihy provede.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Gary Taubes - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PROČ

TLOUS

TNE

ME

GARY

TAUBES

Světový bestseller

GARY TAUBES

PROČ

TLOUSTNEME

A CO S TÍM DELAT Zákon zachování energie platí i ve stravování. Bez výjimky. Pro každého stejně. Co přijmeš a nespálíš, to se uloží do tukových polštářů na břiše a bocích. Zbavit se jich? Jez méně a hýbej se! Teprve v okamžiku, kdy víc kalorií spálíš, než přijmeš, začneš hubnout. Kolikrát a z kolika úst renomovaných odborníků na snižování váhy už jste tuto větu slyšeli? Jistě přinejmenším tolikrát, kolikrát jste se pokoušeli zhubnout, abyste po návratu ke svým stravovacím návykům opět přibrali. Gary Taubes, autor úspěšných publikací o zdravé stravě, před čtenáře předkládá mimořádně čtivou knihu, která desetiletí přijímaná výživová dogmata staví na hlavu. Netloustneme proto, že příliš jíme a málo se hýbeme. Tloustneme proto, že jímešpatně. Jídelníček stavíme na „zdravých“ celozrnných obilovinách, přijímáme nadměrné množství rychlých cukrů z přešlechtěného ovoce a bojíme se živočišných tuků. Cesta z bludného kruhu je přitom přímočařejší, než by se zdálo. Gary Taubes vás po ní na stránkách své knihy provede. Tloustneme proto, že jíme špatně. Co s tím můžeme udělat?

A CO

S TÍM

DELAT

www.bluevision.cz

ISBN 978-80-87672-23-5



PROČ

TLOUSTNEME

Gary Taubes

A co s tím dělat


PROČ TLOUSTNEME

A co s tím dělat

Gary Taubes

Why We Get Fat

Copyright © 2011, Gary Taubes

Český překlad podle anglického originálu Why We Get Fat: And What to Do Abo ut It

vydalo nakladatelství Blue Vision v Praze roku 2015.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být šířena

bez výslovného souhlasu vydavatele.

V knize použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami

nebo registrovanými ochrannými známkami

příslušných vlastníků.

Czech language edition published by Blue Vision, s.r.o., Copyright © 2015

All rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form.

This translation published by arrangement with Alfred A. Knopf, an imprint of The Knopf

Doubleday Group, a division of Random House, LLC.

Překlad: Martin Krankus

Odpovědný redaktor: Martin Kysela

Redakční spolupráce: Monika Kyselová

Obálka: Simon Anfilov

Sazba: Petra Lochmanová

Vytiskl: PBtisk, a. s., Příbram

Vydání první

Blue Vision, s. r. o.

Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1 – Staré Město

www.bluevision.cz

redakce@bluevision.cz

ISBN 978-80-87672-40-2


PROČ TLOUSTNEME | 5

OBSAH

PŘEDMLUVA 7

ÚVOD PRVOTNÍ HŘÍCH 11

KNIHA PRVNÍ Biologie, nikoli fyzika 21

1 PROČ BYLI TLUSTÍ? 23

2 PRCHAVÝ PROSPĚCH Z TOHO, KDYŽ JÍTE MÁLO 41

3 PRCHAVÝ PROSPĚCH Z CVIČENÍ 49

4 DŮLEŽITOST DVACETI KALORIÍ DENNĚ 65

5 PROČ JÁ? PROČ TAM? PROČ TEHDY? 71

6 TERMODYNAMIKA PRO NECHÁPAVÉ

PRVNÍ ČÁST 79

7 TERMODYNAMIKA PRO NECHÁPAVÉ

DRUHÁ ČÁST 85

8 PŘÍPADOVÉ STUDIE 89

KNIHA DRUHÁ Adiposity 101 95

9 ZÁKONY TLOUŠŤKY 97


6 | OBSAH

10 HISTORICKÁ ODBOČKA K „LIPOFILII“ 113

11 ZÁKLADY REGULACE TUKU 119

12 PROČ TLOUSTNU JÁ A VY NE (A NAOPAK) 135

13 CO S TÍM MŮŽEME DĚLAT 141

14 HROMADÍCÍ SE NESPRAVEDLNOST 147

15 PROČ JSOU DIETY ÚSPĚŠNÉ A PROČ SELHÁVAJÍ 151

16 HISTORICKÁ ODBOČKA K TLOUSTNUTÍ

ZPŮSOBUJÍCÍM UHLOHYDRÁTŮM 155

17 MASO NEBO ROSTLINY? 171

18 POVAHA ZDRAVÉHO STRAVOVÁNÍ 181

19 VELKÁ PROVĚRKA 207

PŘÍLOHA 223

PODĚKOVÁNÍ 231

ZDROJE 233

REJSTŘÍK 257


PROČ TLOUSTNEME | 7

PŘEDMLUVA

Tuto knihu jsem psal více než deset let. Začalo to sérií investigativních

článků, které jsem napsal pro časopis Science a posléze pro New York

Times Magazine. Týkaly se žalostné úrovně výzkumu výživy achro

nických nemocí. Proč tloustneme v podstatě doplňuje a zhutňujepě

tiletý výzkum, který je obsažen již v mé knize Dobré kalorie, špatné

kalorie (2007). Obsah tohoto výzkumu se zdokonaloval napřednáš

kách na lékařských školách, univerzitách a výzkumných institucích ve

Spojených státech a Kanadě.

V knize Dobré kalorie, špatné kalorie jsem se snažil vysvětlit, ževý

zkum výživy a obezity po druhé světové válce ztratil směr, společně se

ztrátou evropské komunity vědců a lékařů, kteří byli v těchtodisciplí

nách průkopníky. Všechny pokusy o nápravu zatím selhaly. Vevýsled

ku pak všichni, kteří v této oblasti začali v období po druhé světové

válce působit, nejenže promrhali desetiletí vynaloženého času, úsilí

a peněz, ale také způsobili nevyčíslitelnou škodu. Za svými závěry si


8 | PŘEDMLUVA

stáli, a to i navzdory neustále přibývajícím důkazům a tvrzenímodbor

níků z oblasti veřejného zdraví, kteří jejich názory vyvrací. Nepřestali

poskytovat špatné rady ohledně toho, co jíst, ba co více, co nejíst,po

kud si chceme udržet zdravou váhu a žít dlouhý a zdravý život.

Rozhodl jsem se napsat knihu Proč tloustneme také kvůli častýmre

akcím, které dostávám od čtenářů knihy Dobré kalorie, špatné kalorie.

První skupinu, od níž se mi dostává reakcí, tvoří odborníci, kteří se

snažili pochopit závěry v mé knize, četli ji nebo poslouchali mépřed

nášky, anebo o ní se mnou přímo osobně diskutovali. Tito lidé mičas

to říkají, že to, co tvrdím o příčinách tloustnutí, nebo o dietním pozadí

srdečních chorob, cukrovky a jiných chronických onemocnění, dává

dost dobrý smysl. Říkají, že by to jistě mohlo být tak, jak tvrdím, spolu

s nevyslovenou domněnkou, že tvrzení předkládaná po celé minulé

půlstoletí mohou být mylná. Shodujeme se na tom, že tyto protichůdné

závěry by se měly otestovat.

Mám za to, že je to naléhavé. Měli bychom bez otálení prověřit, zda

skutečně tolik lidí tloustne a onemocní cukrovkou do značné míry

proto, že dostávali špatné rady. Problémy související s obezitou acuk

rovkou přemáhají nejenom stamiliony jednotlivců, ale zasahují i náš

systém zdravotní péče.

Ačkoli tito vědci cítí potřebu bezodkladně se tomuto problémuvěno

vat, mají zároveň závazky a legitimní zájmy také jinde, včetnězíská

vání prostředků pro další výzkum. S trochou štěstí mohou být závěry

z knihy Dobré kalorie, špatné kalorie pečlivě otestovány v průběhu

následujících dvaceti let. Pokud se potvrdí, potrvá to ještě dalších asi

deset let, než odborníci na veřejné zdraví aktivně změní svá oficiální

zdůvodnění příčin tloustnutí, popisy způsobů, které vedou k rozvoji

chorob i doporučení, co dělat, abychom se těmto problémům vyhnuli

a zvrátili tak tento osud. Jak mi řekl jeden profesor výživy naNewyor

ské univerzitě po jedné z mých přednášek, mohlo by trvat jeden celý

lidský život, než bude změna, jíž jsem zastáncem, přijata.

To je pro získání správných odpovědí na tyto kritické otázky zkrátka

příliš dlouho. Tuto knihu jsem napsal částečně i proto, abych tento

proces urychlil. V kontrastu k obecnému povědomí tak v této knize


PROČ TLOUSTNEME | 9

nabízím výtah ze svých závěrů. Pojďme je tedy otestovat, zda mohou

být správné, a udělejme to raději dřív než později.

Druhou skupinu, která na mou knihu reaguje, tvoří laická veřejnost

včetně povzbuzujícího množství lékařů, nutričních poradců,výzkum

níků a úředníků ze zdravotnictví. Také ti říkají, že četli knihu Dobré

kalorie, špatné kalorie nebo byli na mých přednáškách. Logiku adů

kazy považují za přesvědčivé a přijali její nepřímo vyjádřenéposel

ství za své. Sdělili mi, že jejich životy a zdraví se změnily způsobem,

o kterém si mysleli, že nebude možný. Zhubli téměř s nulovým úsilím

a svou váhu si udrželi. Jejich rizikové faktory pro vznik srdečníchcho

rob se rapidně zlepšily. Někteří z nich řekli, že přestali potřebovat léky

na vysoký tlak a cukrovku. Cítí se lépe a mají více energie. Jednoduše

řečeno, cítí se být poprvé za hodně dlouhou dobu zdraví. Takovéto

komentáře, které uvidíte na stránkách knihkupectví Amazon podkni

hou Dobré kalorie, špatné kalorie, představují značný podíl z několika

set recenzí.

Tyto komentáře, e-maily a dopisy často chodí s jedním požadavkem.

Dobré kalorie, špatné kalorie je obsáhlá (téměř pětisetstránková) kniha,

plná vědeckých a historických poznatků a také poznámek, kterých

bylo potřeba k vyvolání smysluplné debaty s odborníky, abychom si

mohli být jisti, že nikdo nebude má tvrzení považovat za pravdivá

pouze na základě důvěry. Kniha si vyžaduje od čtenářů spoustu času

a pozornosti ke sledování důkazového materiálu a argumentů. Zto

hoto důvodu mě mnozí z mých čtenářů požádali, abych napsal ještě

jednu knihu, kterou by bez potíží zvládli přečíst i jejich manželé nebo

manželky, stárnoucí rodiče nebo jejich sourozenci či přátelé. Mnoho

lékařů mě žádalo, abych napsal knihu, kterou by mohli dát svýmpa

cientům nebo i svým kolegům, knihu, která si nevyžaduje tolik času

a úsilí.

To je tedy důvodem, proč jsem napsal knihu Proč tloustneme. Doufám,

že když si ji přečtete, pochopíte, možná poprvé, proč tloustnete i co

s tím dělat.

Mým požadavkem teď je, abyste tuto knihu vnímali kriticky. Chci,

abyste se v průběhu čtení tázali, jestli má tvrzení dávají smysl. Když

si vypůjčím výrok Michaela Pollana, tato kniha má být manifestem


myslícího člověka. Jejím cílem je vyvrátit některé omyly, které kolují

mezi veřejností a zdravotními poradci v této zemi i všude po světě,

a vyzbrojit vás potřebnými informacemi a logikou, abyste dokázali vzít

své zdraví a štěstí do vlastních rukou.

Přidám však jedno varování: pokud přijmete moje argumenty apřizpů

sobíte tomu své stravování, možná půjdete proti názoru svého lékaře,

a zcela určitě proti institucím a vládním orgánům, které diktují sdílený

názor ohledně složení zdravé diety. Čtěte tuto knihu s tímto vědomím

a konejte na vlastní riziko. Také můžete tuto situaci napravit tak, že

tuto knihu po přečtení dáte svému lékaři, aby si i on upravil názor na

to, komu a čemu má nebo nemá věřit. A můžete ji nabídnout i svému

poslanci, protože stoupající výskyt obezity ve vaší zemi a na celém

světě je skutečně alarmující veřejný problém, a ne pouze břemeno

jednotlivce. Bylo by skvělé, kdyby váš poslanec skutečně porozuměl

příčinám této situace, aby mohl konat, spíše než přihlížet.

– G. T., září 2010


PROČ TLOUSTNEME | 11

PROČ TLOUSTNEME

ÚVOD

PRVOTNÍ HŘÍCH

V roce 1934 se jedna mladá německá dětská lékařka jménem HildeBru

chová přestěhovala do Ameriky, usadila se v New Yorku, a jak později

napsala, byla „zděšena“ počtem tlustých dětí, které tam viděla –„oprav

du tlustých dětí, nejenom na klinikách, ale přímo v ulicích, v metru,

ve školách“. Vskutku, tlusté děti byly v New Yorku tak nápadné, že se

Bruchové na tento problém ptali i jiní evropští imigranti, očekávajíce,

že bude znát odpověď. Co se to děje s americkými dětmi? Hodně lidí

říkalo, že nikdy neviděli tolik dětí v takovémto stavu.

Dnes takové dotazy slýcháme v jednom kuse, nebo se na ně ptáme

sami, a neustále se nám připomíná, že se nacházíme uprostředepide

mie obezity (stejně jako zbytek moderního světa). Podobné otázky se

týkají tlustých dospělých. Proč jsou i oni tak oteklí a nafouknutí? Nebo

se můžete ptát také sami sebe: Proč i já?


12 | ÚVOD PRVOTNÍ HŘÍCH

Ale toto byl New York poloviny třicátých let minulého století. Dvě

desetiletí před prvním KFC a McDonald ́s, kdy se zrodily první fast

foody v podobě, ve které je známe dnes. Bylo to půl století před extra

velkými porcemi a kukuřičným sirupem s vysokým obsahem fruktózy.

Kromě toho byl rok 1934 silně ovlivněn Velkou hospodářskou krizí.

Byla to éra vývařoven, front na chleba a nebývalé nezaměstnanosti.

Jeden ze čtyř amerických pracujících byl nezaměstnaný. Šest z deseti

Američanů žilo pod hranicí chudoby. V New Yorku, kde Bruchovou

a další imigranty omráčila tloušťka místních dětí, mělo být jedno ze čtyř

dětí podvyživené. Jak to bylo možné?

Rok po svém příchodu do New Yorku Bruchová založila kliniku při

Fakultě lékařství a chirurgie Kolumbijské univerzity, aby se ujalaobéz

ních dětí. V roce 1939 publikovala první sérii článků svéhovyčerpá

vajícího výzkumu týkajícího se obézních dětí, které léčila, bohužel

téměř konstantně bezúspěšně. Z rozhovorů se svými pacienty a jejich

rodinami zjistila, že tyto obézní děti skutečně konzumovaly obrovské

porce jídla – přestože to ony samy nebo jejich rodiče nejprve popírali.

Říkat jim, aby jedly méně, nezabíralo a zdálo se, že nepomáhají ani

rady, soucit, poradenství či napomínání – ať už byly adresovány dětem

nebo jejich rodičům.

Bylo těžké nevnímat, píše Bruchová, onu prostou skutečnost, že tyto

děti vlastně strávily celý život snahou jíst méně a hlídat si váhu, nebo

alespoň přemýšlením nad tím, jak méně jíst, zatímco pořád zůstávaly

obézními. Bruchová ve výzkumu uvádí, že některé děti „odvádělyne

skutečné úsilí, aby zhubly a prakticky za tímto účelem značně omezily

svůj život“. Ale udržet si nižší váhu obnášelo „žít v neustálépolohla

dovějící dietě“, a děti to jednoduše nezvládaly, navzdory tomu, že jim

obezita způsobovala deprese a sociální vyřazení.

Jedna z pacientek Bruchové byla silná dospívající dívka, která se„do

slova ztrácela v hoře tuku“. Toto děvče celý svůj dosavadní životbo

jovalo s nadváhou, zároveň však i se svými rodiči, když se ji snažili

přimět, aby zhubla. Věděla, co má dělat, nebo tomu věřila, a stejně tak

její rodiče – měla méně jíst – a tento její zápas doslova definoval její

život. „Vždy jsem věděla, že náš život závisí na naší postavě,“ řekla

Bruchové. „Vždy jsem byla nešťastná a depresivní, když jsem přibírala.


PROČ TLOUSTNEME | 13

Nebylo už proč žít... Vlastně jsem se nenáviděla. Jednoduše jsem tone

mohla vydržet. Nemohla jsem se na sebe dívat. Nesnášela jsem zrcadla.

Ukazovala, jak jsem tlustá... Nikdy jsem nebyla šťastná z toho, jak jím

a přibírám – ale nikdy jsem neviděla řešení, a tak jsem pořád tloustla.“

Stejně jako silná pacientka doktorky Bruchové, ti z nás, kteří majínad

váhu, stráví značnou část svého života snahou jíst méně, nebo alespoň

nepřejídat se. Někdy uspějeme, někdy selžeme, ale boj nekončí. Pro

některé, jako pro pacientku Bruchové, tento boj začíná už v dětství.

Pro jiné začíná na vysoké škole, kolem dvaceti let, kdy se prvnínáno

sy tuku objevují kolem pasu a stehen, když poprvé trávíme dlouhou

dobu mimo domov. Jiní zase zjišťují ve svých třiceti nebo čtyřicetile

tech, že zůstat štíhlý už není lehké jako kdysi.

Pokud jsme tlustší, než naši lékaři považují za přiměřené, a pokud je

z jakéhokoli důvodu navštívíme, velice pravděpodobně nám více či

méně autoritativně naznačí, že bychom s tím měli něco dělat. Obezita

a nadváha, řeknou nám, se pojí se zvýšeným rizikem prakticky každé

chronické nemoci, které nás sužují – srdeční choroby, mrtvice,cukrov

ka, rakovina, demence, astma. Poradí nám pravidelně cvičit, držetdie

tu, jíst méně, jako by nám tento nápad nebo touha ještě nikdynepro

bleskly hlavou. „Více než u kterékoliv jiné nemoci,“ jak Bruchová píše

o obezitě, „je lékař žádán o provedení něčeho, co přiměje pacienta

přestat jíst – poté, co je již zřejmé, že pacient toho není sám schopen.“

Lékaři v dobách doktorky Bruchové však nebyli hloupí, a ti současní také

nejsou. Mají pouze zažitý špatný systém uvažování – paradigma – které

vychází z toho, že příčina našeho tloustnutí je jasná a nezvratná, stejně

jako jeho léčba. Tloustneme proto, tvrdí naši lékaři, že moc jíme a/nebo

málo se hýbeme, a tudíž lékem je dělat přesný opak. Pokud už nicjiné

ho, měli bychom „nejíst až tolik“, jak slavně předepsal Michael Pollan ve

své nejprodávanější knize Na obranu jídla, a bude to stačit. Tloustnout

minimálně přestaneme. Jak popisuje Bruchová v roce 1957, „převládající

postoj Američanů vůči obezitě je ten, že její důvod spočívá v jedení víc,

než tělo potřebuje“ a v současnosti si to už myslí celý svět.

Nazýváme to paradigmatem „kalorie-dovnitř/kalorie-ven“,„přejídají

cím se“ paradigmatem přebytečného tuku, nebo také paradigmatem

„vyvažování energie“, pokud to pojmeme technicky. „Základnípříbr />

14 | ÚVOD PRVOTNÍ HŘÍCH

činou obezity a nadváhy“, jak říká Světová zdravotnická organizace,

„je energetický nepoměr mezi zkonzumovanými kaloriemi na straně

jedné a vydanými kaloriemi na straně druhé“.

1

Tloustneme, kdyžpřijímáme více energie, než spotřebujeme (ve vědecké terminologii tedy

pozitivní energetické vyvážení), a hubneme, pokud spálíme více, než

přijímáme (negativní energetické vyvážení). Jídlo je energie, a tuto

energii měříme formou kalorií. Takže pokud přijmeme více kalorií, než

spotřebujeme, tloustneme. Pokud je to naopak, hubneme.

Tento způsob uvažování je tak přesvědčivý a tak všudypřítomný, že

je v současnosti téměř nemožné mu nevěřit. Ačkoli máme množství

důkazů o opaku – a bez ohledu na to, kolik času a úsilí jsme v životě

obětovali neúspěšné snaze jíst méně a cvičit více – jepravděpodobnější, že zapochybujeme spíše o sobě a své vlastní vůli než o názoru, že je

naše tloušťka způsobena nepoměrem mezi příjmem a výdejem kalorií.

Můj oblíbený příklad tohoto stylu uvažování pochází odrespektovaného fyzioterapeuta, spoluautora série příruček týkajících se pohybové

aktivity a zdraví, které v srpnu 2007 publikovaly Americká asociace

srdečních nemocí a Americká univerzita sportovní medicíny. Tento

chlapík mi řekl, že on osobně býval „malý, tlustý a plešatý“, nežporvé v sedmdesátých letech minulého století vyzkoušel běh nadlouhou trať. Nyní, skoro ve svých sedmdesáti letech, je „malý, ještě tlustší

a plešatý.“ Mezi časem, říkal, stihl nabrat dalších patnáct kilo auběhnout skoro sto třicet tisíc kilometrů – přibližně trojnásobek obvodu

zeměkoule (kolem rovníku). Měl za to, že existuje určitá hranice pro

vliv cvičení na hlídání si váhy, ale také byl toho názoru, že by byl ještě

tlustší, kdyby neběhal.

1 Takováto oficiální prohlášení mají univerzální účinek. Tady je několik dalších:

Americký úřad pro kontrolu nemocí: „Hlídání hmotnosti je o celkovémvyvážení – vyvážení kalorií, které přijmete a kalorií, které vaše tělo spotřebuje

nebo spálí.“ Britská rada pro lékařský výzkum: „Ačkoli nárůst obezity nemůže

být připisován žádnému samostatnému faktoru, důvodem je prostý nepoměr

mezi energií, která jde dovnitř (prostřednictvím jídla, které se rozhodneme

zkonzumovat) a energií, která jde ven (zejména fyzickou aktivitou). INSERM,

Francouzský národní institut zdraví a lékařského výzkumu: „Nadměrnátělesná hmotnost a obezita je zpravidla způsobena nepoměrem mezi příjmem

a výdejem energie.“ Německé spolkové ministerstvo zdravotnictví: „Nadváha

je způsobena nadměrným příjmem energie oproti energii vydané.“

PROČ TLOUSTNEME | 15

Když jsem se ho zeptal, jestli si opravdu myslí, že by mohl být štíhlejší,

kdyby toho naběhal víc, například čtyřnásobek obvodu zeměkoule

namísto trojnásobku, odvětil: „Opravdu nevím, jak bych mohl být ještě

aktivnější. Už mi nezbýval čas na více cvičení. Ale pokud bych si za

těch pár minulých desetiletí býval našel čas zacvičit si tak na dvě až

tři hodinky denně, možná bych se až na tuto váhu nedostal.“ Pointa

je, že by se to možná stalo stejně, ale prostě mu tuto myšlenku hlava

nedokázala pobrat. Jak říkají sociologové, byl uvězněn v paradigmatu.

V průběhu let si toto paradigma výdaje a příjmu kalorií vybudovalo

silnou rezistenci vůči jakýmkoli vyvracejícím důkazům. Představte si

soudní proces s vrahem, ve kterém jeden věrohodný svědek zadru

hým podává svědectví o tom, že podezřelý byl v čase vraždy někde

jinde, a tudíž má neprůstřelné alibi, ale porotci stejně trvají na viněob

viněného, protože o ní byli přesvědčeni, když soudní proces začínal.

Zamyslete se nad epidemií obezity. Naše populace stále tloustne. Před

padesáti lety byl za obézního považován jeden z osmi až devítiAme

ričanů. Dnes je to jeden ze tří. Dva ze tří dnes mají nadváhu, což

znamená vyšší hmotnost, než kompetentní zdravotní úřady považují

za zdravé. Děti jsou tlustší, adolescenti jsou tlustší, dokonce inovoro

zeňata se rodí tlustší. V průběhu desetiletí trvání této epidemie obezity

převládal názor o vyrovnanosti příjmu a výdeje kalorií, a tak jsou lékaři

přesvědčeni, že buď nevěnujeme pozornost tomu, co nám radí – jíst

méně a hýbat se více – nebo se pouze nedokážeme ovládat.

Malcolm Gladwell tento paradox probíral v novinách The New Yorker

v roce 1998. „Říká se, že nesmíme přijímat více kalorií, než spálíme,

a že nikdy nezhubneme bez pravidelného cvičení,“ píše. „Skutečnost,

že pouze málokdo z nás se dokáže touto radou řídit, může být buď

naší chybou, nebo chybou této rady. Obecně přijímaný medicínskýná

zor přirozeně tíhne k té první možnosti. Dietní knihy k té druhé. Když

ale vezmeme v úvahu, jak často se medicína v minulosti mýlila, tato

druhá možnost v konečném důsledku nemusí být až tak iracionální.

Stojí za to zjistit, kdo se plete.“

Poté, co Gladwell udělal průzkum u nezbytného množstvíkompe

tentních orgánů, dospěl k názoru, že je to naše chyba, že jednoduše

„postrádáme disciplínu... nebo finanční prostředky“ k tomu, abychom

16 | ÚVOD PRVOTNÍ HŘÍCH

méně jedli a více se hýbali. Předpokládá však, že u některých z nás

jsou více na vině geny než nedostatek sebeovládání.

V této knize budu zastávat názor, že vinu nese výhradně onen obecně

přijímaný medicínský názor – nesprávný je jak názor, že přemíra tuku

je způsobena příjmem nadbytku kalorií, tak i rada, která z tohovyplý

vá. Mám za to, že celé toto paradigma „kalorie-dovnitř/kalorie-ven“ je

nesmysl: že netloustneme proto, že jíme příliš a pohybujeme se málo,

a že problém nemůžeme vyřešit nebo mu předejít tím, že uděláme

pravý opak. Toto je prvotní hřích, abych tak řekl, a svůj problém svá

hou, a už vůbec ne sociální problémy vyplývající z obezity, cukrovky

a přidružených nemocí, nikdy nevyřešíme, pokud jim neporozumíme

a nenapravíme je.

Nechci ale naznačovat, že existuje nějaký kouzelný návod nazhubnu

tí, anebo alespoň takový, který nevyžaduje oběti. Otázkou je, co musí

být obětováno.

V první části této knihy předestřu důkazy proti hypotéze o příjmu avý

deji kalorií. Budu se zde zabývat mnohými pozorováními, životními

skutečnostmi, které onen koncept nedokáže vysvětlit, i důvody, proč

jsme mu vůbec uvěřili a jaké chyby z toho plynou.

V druhé části této knihy popíšu způsob, jakým evropští lékaři avý

zkumníci uvažovali o obezitě a nadváze před druhou světovou válkou.

Tvrdili, stejně jako já, že je absurdní zastávat názor, že obezita jezpů

sobena přejídáním, protože cokoli, co vede k růstu – ať už mluvíme

o výšce nebo váze, svalové hmotě nebo tuku – bude vést i k přejídání.

Děti například nerostou, protože by se nenasytně cpaly a přijímaly více

kalorií, než vydávají. Jedí tak moc, přejídají se, protože rostou. Musí

přijímat více kalorií, než vydávají. Důvodem, proč děti rostou, je, že

jejich těla produkují hormony, které růst způsobují – v tomto případě

růstový hormon. A máme všechny důvody se domnívat, že růst naší

tukové tkáně, který vede k nadváze a obezitě, je také řízený akontro

lovaný hormony.

Takže, spíše než definovat obezitu jako poruchu ve vyváženosti příjmu

a výdeje energie nebo jako přejídání se, jak to tvrdí vědci už více než

půlstoletí, tito evropští výzkumníci začali uvažovat, že obezita jepri

PROČ TLOUSTNEME | 17

márně porucha nadměrného usazování tuku. Filozof by to nazval„pr

votním principem“. Je to tak zjevné, že je téměř zbytečné to vyslovit.

Ale jakmile to uděláme, přirozeně vyvstane otázka, čím je regulováno

usazování tuku? Protože ať už jsou to jakékoli hormony či enzymy,

které způsobují přirozené usazování tuku – stejně jako růstovýhor

mon způsobuje růst dětí – budou hlavními podezřelými v otázce, proč

někteří z nás tloustnou a jiní ne.

Naneštěstí, z evropské komunity medicínských výzkumníků téměřni

kdo nepřežil druhou světovou válku. Jejich závěry, týkající seobezi

ty, nebyly v pozdních padesátých a raných šedesátých letech, kdy se

otázka regulace usazování tuku probírala, k dispozici. Jak se ukazuje,

existují dva faktory, které v první řadě rozhodují o tom, kolik tuku

ukládáme. Oba mají něco společného s hormonem inzulínem.

Zaprvé, když se zvýší hladina inzulínu, ukládáme tuk do své tukové

tkáně; když hladina klesá, tuk z tkáně uvolňujeme a spalujeme jako

energii. To víme už od raných šedesátých let a nikdo se o to nikdy

nepřel. Zadruhé, hladina našeho inzulínu je závislá na uhlohydrátech,

které jíme – byť nejen na nich. Čím více uhlohydrátů jíme, a čímsnad

něji jsou stravitelné a čím jsou sladší, tím více inzulínu vyprodukujeme,

takže jeho hladina v našem krevním oběhu je vyšší, stejně jakomnož

ství tuku, které si ponecháváme v tukových buňkách. „Uhlohydráty

způsobují, že inzulín stojí za tloustnutím,“ jak mi nedávno vysvětlil

George Cahill, bývalý profesor medicíny na Harvardské lékařskéfa

kultě. Cahill se věnoval výzkumu regulace usazování tuku vpadesá

tých letech a později spolupracoval při redigování osmisetstránkového

sborníku Americké psychologické společnosti, který byl publikován

v roce 1965.

Jinými slovy, věda jasně říká, že hormony, enzymy a různé faktoryrůs

tu regulují naši tukovou tkáň, stejně jako jsou zodpovědné za všechno

ostatní v lidském těle, a my netloustneme proto, že bychom se přejídali;

tloustneme kvůli uhlohydrátům v naší stravě. Věda tvrdí, že obezita je

zcela důsledkem hormonální nerovnováhy, a ne kalorické – konkrétně

je to stimulace sekrece inzulínu, která je způsobena lehcestravitelný

mi jídly bohatými na uhlohydráty: rafinovanými uhlohydráty, včetně

mouky a obilného zrní, škrobovou zeleninou (například bramborami),

18 | ÚVOD PRVOTNÍ HŘÍCH

a cukry, jako je sacharóza (stolový cukr) a kukuřičný sirup s vysokým

obsahem fruktózy. Z těchto uhlohydrátů doslova tloustneme, a tím, že

způsobují usazování tuku, v nás vyvolávají pocit hladu a vyhýbáme se

kvůli nim fyzické aktivitě.

Toto je rozhodující skutečnost, proč tloustneme, a pokud chceme

zhubnout a zůstat hubení, musíme ji pochopit a přijmout, a co je snad

ještě důležitější, naši doktoři ji musí pochopit a přijmout také.

Pokud tuto knížku čtete jednoduše proto, abyste našli odpověď na

otázku „Co mám dělat, abych zůstal hubený nebo shodil svůjpřebyteč

ný tuk?“, tady je: držte se dál od jídel bohatých na uhlohydráty – čím

sladší nebo lépe stravitelné jídlo – tekuté uhlohydráty jako pivo,ovoc

né džusy a limonády jsou asi nejhorší – tím větší je pravděpodobnost

vašeho tloustnutí a o to víc byste se jim měli vyhýbat.

Toto určitě není nic nového. Do šedesátých let minulého století, jak

si ještě řekneme později, to byla obecná znalost. Jídla bohatá nauh

lohydráty – chléb, těstoviny, brambory, sladkosti, pivo – byla brána

jako hlavní příčina tloustnutí, a pokud jste se tomu chtěli vyhnout,ne

konzumovali jste je. Od té doby toto bylo hlavní náplní nespočetných

a často skvěle prodávaných knih o dietě. Ale tato základní skutečnost

se tak často nesprávně vykládala a relevantní vědecká zjištění se tak

hrubě zkreslovala nebo dezinterpretovala – a to jak zastánci těchto

„anti-uhlohydrátových“ diet, tak těmi, kteří trvali na tom, že tyto diety

jsou pouze jakýmsi nebezpečným módním výstřelkem (včetněAme

rické asociace srdečních chorob) – že cítím potřebu formulovat ji ještě

jednou. Pokud považujete tyto argumenty za dostatečně přesvědčivé,

abyste jim přizpůsobili své stravování, tím lépe. Poskytnu vám pár

rad, jak na to, v souladu s tím, co jsem se naučil od lékařů, kteří mají

s těmito dietami roky praxe a předepisovali je svým pacientům trpícím

obezitou a často i cukrovkou.

Za posledních více než šest desetiletí od konce druhé světové války,

kdy začaly rozepře ohledně příčin našeho tloustnutí – zda jezpůso

beno kaloriemi nebo uhlohydráty – se tato otázka začala chovat spíše

jako náboženská než vědecká. Takové množství různých názorů na to,

co všechno má obsahovat zdravá strava a proč tloustneme, způsobilo

značnou nepřehlednost celé problematiky. Otázka po příčináchtloust

PROČ TLOUSTNEME | 19

nutí byla zastíněna etickými, morálními a sociologickými úvahami,kte

ré mají svou hodnotu a stojí za úvahu, ale už nemají nic společného

s vědou jako takovou a nemají ani místo ve vědecké debatě.

Diety omezující příjem uhlohydrátů nahrazují tyto uhlohydráty vestra

vě typicky (pokud ne rovnou ideálně) velkými nebo aspoň většími

porcemi živočišných produktů – počínaje vejci ke snídani, přes maso,

ryby nebo drůbež k obědu a večeři. Důsledky takovéto stravy jepotře

ba detailně probrat. Není naše závislost na živočišných produktech už

teď škodlivá pro životní prostředí? Nezhorší se tím ještě? Neníživočiš

ná výroba jednou z hlavních příčin globálního oteplování, nedostatku

vody a znečištění ovzduší? Když se zamýšlíme nad zdravou stravou,

neměli bychom také myslet na to, co je dobré nejenom pro nás, ale

i pro naši planetu? Máme vůbec právo kvůli vlastnímu jídlu zvířataza

bíjet nebo je kvůli jeho získání zapřáhnout do práce? Není tím pádem

jedinou morálně a eticky správnou dietou vegetariánství, či dokonce

veganství?

Všech těchto otázek se musíme dotknout, ať už jako jednotlivci nebo

jako společnost. Ale nemají žádné místo ve vědecké a medicínskéde

batě o tom, proč tloustneme. A právě k prozkoumání tohoto chci dát

podnět – stejně jako Hilde Bruchová před sedmdesáti lety. Pročtloust

neme? Proč jsou naše děti tlusté? Co s tím můžeme dělat?

KNIHA PRVNÍ

Biologie, nikoli fyzika

PROČ TLOUSTNEME | 23

1

PROČ BYLI TLUSTÍ?

Představte si, že jste u soudu členem poroty. Obžalovaný je obviněn

z nějakého ohavného zločinu. Prokurátor tvrdí, že má důkazy, které

obžalovaného usvědčují s absolutní jistotou. Říká, že důkazy jsouna

devše jasné, a že potřebuje váš hlas, aby mohl být obžalovanýodsou

zen. Tento kriminálník musí za mříže, tvrdí, protože je hrozbou pro

společnost.

Obhájce ale argumentuje stejně horlivě, že důkazy nejsou až takjas

né. Obžalovaný má alibi, i když ne právě neprůstřelné. Na místě činu

jsou otisky prstů, které se neshodují s těmi, které patří obžalovanému.

Tvrdí, že policie mohla splést forenzní důkazy (DNA a vzorky vlasů).

Obhajoba tvrdí, že případ není ani zdaleka tak jasný, jak se náspro

kurátor snaží přesvědčit. Pokud máte oprávněné pochybnosti, tvrdí

obhájce, musíte obžalovaného zprostit viny. Pokud pošlete nevinného

muže za mříže, nejenže se dopustíte ohromné nespravedlnosti, aledo

pustíte se také toho, že skutečný viník může opět zaútočit.

24 | PROČ BYLI TLUSTÍ?

V místnosti pro porotce je vaší úlohou zvážit všechna pro a proti a učinit

rozhodnutí, ale pouze na základě důkazního materiálu. Nezáleží na tom,

jak se vám případ jevil, když byl celý proces ještě na začátku. Nezáleží

na tom, zda se vám obžalovaný zdál být vinný, nebo naopak nevypadal

jako typ člověka, který by mohl spáchat takovou ohavnost. Jediné, na

čem záleží, jsou důkazy a to, jak moc jsou přesvědčivé.

Víme, že občas se v soudních procesech stává, že nevinní jsouusvěd

čeni ze zločinů, kterých se nedopustili, a to navzdory porotnímusysté

mu, který má za úkol takovýmto případům zabránit. Je celkem běžné,

že v případech justičních omylů jsou nespravedlivě odsouzeni často

nápadní podezřelí. Jejich usvědčení působí spravedlivě; důkazy, které

by je mohly zprostit viny, jsou snáze přehlédnuty. Těžké otázky seod

souvají bokem, stejně jako důkazy, které by je mohly i po odsouzení

osvobodit.

Bylo by hezké domnívat se, že věda a vědci se takových chybnedo

pouští, ale bohužel se to děje stále. Je to lidské. Vědecké metody mají

chránit proti přijetí falešného obvinění, ale tyto metody se ne vždy

používají, a pokud ano, vědecky dokazovat pravdu ohledně přírody

a vesmíru je vždy těžký úkol. Zdravý rozum může být dobrýmvo

dítkem, ale jak podotkl Voltaire ve svém Dictionnaire philosophique,

zdravý rozum není běžná věc, dokonce ani mezi vědci, a věda azdra

vý rozum se často vzájemně vylučují. Slunce se netočí kolem Země,

kupříkladu, a to navzdory tomu, že se to tak navenek jeví.

To, čím se liší věda a zákony od náboženství, je, že ve vědě se nicne

může zakládat pouze na víře. Jsme doslova vybízeni ptát se, zda jsou

důkazy o tom, co nám je předkládáno jako pravda – nebo čemu jsme

postupně uvěřili – opravdu dostatečné. Můžeme se ptát, jestli nám byly

předloženy opravdu všechny důkazy, nebo máme před sebou pouze

malou část, kterou vybral někdo předpojatý. Pokud se našepřesvěd

čení neopírá o důkazy, měli bychom o něm pochybovat.

Je překvapivě jednoduché najít důkaz, který vyvrátí tvrzení o tom,

že tloustneme, protože přijímáme více kalorií, než vydáváme – tedy

protože se přejídáme. Ve vědě se většinou kritický úsudek bere jako

naprostý základ pro dosažení pokroku. Ve věcech výživy a veřejného

zdraví je však takovýto úsudek vnímán jako kontraproduktivní.Podrý

PROČ TLOUSTNEME | 25

vá totiž snahu zavádět stravovací návyky, považované odborníky, ať už

správně nebo mylně, za pro nás dobré.

Ale naše zdraví (a naše váha) jsou zde v sázce, takže se spolu pojďme

podívat na tento důkazní materiál a zjistit, kam nás zavede.Představ

me si, že jsme v porotě, která rozhoduje o tom, jestli přejídání – větší

příjem kalorií než jejich výdej – je nebo není „pachatelem“ zločinu

obezity a nadváhy.

Vhodným začátkem je epidemie obezity. Od té doby, kdy výzkumníci

v Centru pro kontrolu nemocí a prevenci přišli v devadesátých letech

minulého století s mimořádnou zprávou, že vypukla epidemie,odbor

níci vinu za to svalili na přejídání a sedavý životní styl, které jsou podle

nich důsledkem relativního blahobytu moderní společnosti.

Expertka na výživu Marion Nestleová z Newyorské univerzity včaso

pise Science v roce 2003 vysvětluje, že tuto epidemii způsobuje„zvýše

ná prosperita“, vydatně podporovaná potravinovým a zábavnýmprů

myslem. „Mění lidi, kteří mají volné finanční prostředky, vkonzumen

ty agresivně propagovaných jídel s vysokou energetickou, ale nízkou

výživovou hodnotou. Nutí je kupovat si auta, televize a počítače, což

podporuje sedavý životní styl. Nabírání váhy prospívá byznysu.“

Psycholog Kelly Brownell z Yalské univerzity vytvořil nový pojem„to

xické životní prostředí“, kterým popisoval stejné zjištění. Stejně jako

obyvatelé oblasti Loveova kanálu nebo Černobylu žili v toxickémpro

středí, které podporovalo vznik a růst rakoviny (kvůli chemikáliím ve

spodní vodě a radioaktivitě), my ostatní, tvrdí Brownell, žijeme vto

xickém prostředí, „které podporuje přejídání se a fyzickou nečinnost“.

Obezita je pak přirozeným důsledkem. „Cheeseburgery a hranolky,

drive-in restaurace a extra porce, limonády a sladkosti, bramborové

lupínky a sýrové křupky, které byly kdysi raritou, jsou dnes tak běžné

jako stromy, tráva a oblaka,“ říká. „Jenom málo dětí jde do školy pěšky

nebo jede na kole; je nedostatek tělesné výchovy; počítače, videohry

a televize děti udržují uvnitř a neaktivní; a rodiče se zdráhají pouštět

své děti hrát si ven.“

Jinými slovy, přebytek peněz, přebytek jídla, které je příliš lehcedo

stupné, a k tomu příliš mnoho pobídek k sedavému životnímu stylu | PROČ BYLI TLUSTÍ? a příliš malá potřeba fyzické aktivity, to všechno způsobilo epidemii obezity. Světová zdravotnická organizace užívá stejnou logiku provysvětlení epidemie obezity po celém světě, svaluje vinu na vyšší příjmy, urbanizaci, fakt, že práce jako taková už není tak fyzicky namáhavá a odpočinkové aktivity jsou čím dál více pasivního charakteru.Odborníci na obezitu nyní používají pseudovědecký termín k popsání téhož: mluví o „obezigenním“ prostředí, ve kterém dnes žijeme. Znamená to prostředí, které mění štíhlé lidi v tlusté. Nicméně jeden důkaz, který v tomto kontextu musíme vzít do úvahy, je, že tloušťka se běžně asociuje s chudobou, nikoli prosperitou – aspoň určitě u žen a často i u mužů. Čím jsme chudší, tím větší jepravděodobnost, že budeme tlustí. Tyto výsledky byly poprvé zveřejněny z průzkumu u obyvatel New Yorku, konkrétně centrálníhoManhattanu, v šedesátých letech minulého století: obézní ženy byly šestkrát více zastoupeny mezi chudou vrstvou než mezi bohatou; obézní muži pak dvakrát. Toto zjištění se pak potvrdilo doslova v každé další studii, jak u dětí, tak i u dospělých, a to včetně studií, které provádělo stejné Centrum pro kontrolu nemocí a prevenci, které odhalilo vypuknutí epidemie obezity.

2

Je vůbec možné, že by epidemii obezity způsobovala prosperita? Že

čím jsme bohatší, tím jsme tlustší? Že obezita se spojuje s chudobou,

takže čím jsme chudší, tím více nás obezita ohrožuje? Není tonemožné. Chudí lidé možná nepociťují tlak okolí, aby si udrželi štíhloufiguru. Věřte, nebo ne, i toto bylo jedno z populárních vysvětlení tohoto

zjevného paradoxu. Další obecně přijímané vysvětlení vzájemnésouvislosti chudoby a tloušťky je, že tlustší ženy si berou za mužepříslušníky nižších sociálních vrstev a hromadí se ve spodku společenského

žebříčku; štíhlé dámy se vdávají za bohatší muže. Třetím důvodem má

být skutečnost, že chudí lidé nemají dostatek volného času na cvičení,

na rozdíl od bohatých; nemají peníze, aby se stávali členy fit klubů,

2 V roce 1968 americký senátor George McGovern předsedal sériikongresových slyšení, ve kterých Američané zasažení chudobou vypovídali o tom,

jak těžké je obstarat výživná jídla pro své rodiny ze svých malých příjmů.

Ale většina z těch, kteří vypovídali, jak McGovern později poznamenal, měla

„značnou nadváhu“. Tato skutečnost přiměla jednoho staršího senátora, který

byl členem komise, aby McGovernovi řekl: „Georgi, tohle je směšné. Tito lidé

nemůžou trpět podvýživou. Všichni mají nadváhu.“

PROČ TLOUSTNEME | 27

a žijí na sídlištích bez parků a chodníků, takže jejich děti nemajímož

nost se vyběhat. Tato vysvětlení mohou být pravdivá, ale jsou trochu

přitažená za vlasy. Čím hlouběji se do problému ponoříme, tím jsou

rozpory nápadnější.

Pokud se podíváme do písemných pramenů – což naši experti zatím

neudělali – nalezneme značný počet příkladů společností, které trápí

obezita, podobně jako ve Spojených státech, Evropě a jinde, ale bez

toho, aby byly tyto společnosti zásadně prosperující. Zároveň uvidíme,

že je ohrožuje jenom málo faktorů (pokud vůbec nějaké), které známe

z Bronwellovy teorie toxického životního prostředí: žádnécheesebur

gery, sladké limonády nebo sýrové křupky, žádné drive-in restaurace,

počítače nebo televize (někdy dokonce ani knihy, snad s výjimkou

Bible) a žádné úzkostné matky, které by dětem bránily ve svobodném

pohybu venku.

V těchto společnostech se příjmy nezvyšovaly; neexistovala žádnáme

chanická zařízení k ulehčení práce, práce zůstala pořád stejně fyzicky

náročná a odpočinkové aktivity nebyly pasivní. Spíše bychom mohli

říct, že mnohé z těchto společností byly chudší, než si dnes vůbec

dokážeme představit. Skuteční ubožáci. O lidech žijících v těchtospo

lečnostech bychom se na základě hypotézy o přejídání měli domnívat,

že budou hubení až na kost, ale oni nebyli.

Vzpomínáte si ještě, jak se Hilde Bruchová divila, jak je možné, že vidí

tolik tlustých dětí uprostřed Velké hospodářské krize? Nuže, tohlepozo

rování není ani zdaleka tak absurdní, jak se může na první pohled zdát.

Podívejme se třeba na severoamerický indiánský kmen Pima v Arizoně.

Dnes je výskyt obezity a cukrovky v tomto kmenu snad nejvyšší vce

lých Spojených státech. Jejich stav se často uvádí jako příklad toho, co se

stane, když tradiční kulturu zasáhne toxické životní prostředí moderní

Ameriky. Indiáni z kmene Pima kdysi bývali tvrdě pracujícími farmáři

a lovci. V současnosti pobírají pravidelné výplaty, stejně jako myostat

ní, jezdí do těch samých fast foodů, konzumují stejné lahůdky, sledují

stejné televizní programy, tloustnou a dostávají cukrovku stejně jako

my, jenom ve větší míře. „Když se po druhé světové válce v oblasti | PROČ BYLI TLUSTÍ?

rezervace Pima ́s Gila River objevila typická americká strava,“ jak uvádí

Národní institut zdraví, „lidé začali mít větší nadváhu.“

To slovo jsem napsal kurzívou já, protože, víte, kmen Pima mělproblém s nadváhou už před druhou světovou válkou. Dokonce už i před

tou první, kdy se ještě v jejich přirozeném prostředí nevyskytovalo nic

moc toxického, alespoň ne podle dnešních měřítek. V letech 1901 až

1905 studovali kmen Pima nezávisle na sobě dva antropologové a oba

se shodli na tom, že členové kmene jsou tlustí, obzvláště ženy.

Prvním z nich byl Frank Russell, mladý antropolog z Harvardu, jehož

plodná práce o kmeni Pima byla publikována v roce 1908. Russell

zaznamenal, že zejména starší Pimané „prokazují stupeň obezity,který je v ostrém kontrastu s vysokým a šlachovitým obrazem Indiána,

na který jsme zvyklí“. Ukázal i fotografii pimské ženy, kterou nazval

„Tlustá Louisa“.

Obézní pimská žena, kterou před více než sto lety FrankRussell nazval „Tlustá Louisa“, určitě neztloustla, protože jedla ve

fast foodech nebo příliš sledovala televizi.

Druhým byl Aleš Hrdlička, který původně vystudoval lékařství a později

působil jako kurátor fyzické antropologie ve Smithsoniánském institutu.

Hrdlička navštívil kmen Pima v roce 1902 a znovu pak v roce 1905, jako

součást série výprav, na které se vydal s cílem studovat zdraví aprosperitu původních obyvatel tohoto regionu. „Dobře živení jedinci, muži


PROČ TLOUSTNEME | 29

i ženy, se vyskytují v každém kmeni a ve všech věkových kategoriích,“

píše Hrdlička o Pimanech a nedalekých Jižních Utech, „ale skutečná

obezita se v indiánských rezervacích vyskytuje velmi zřídka.“

Skutečnost, která činí toto zjištění skutečně pozoruhodným, je, žeindiáni Pima se právě v té době zhoupli z pozice jednoho z nejbohatších

kmenů Severní Ameriky mezi ty téměř nejchudší. Ať už je důvodem

tloušťky Pimanů cokoli, prosperita a rostoucí příjmy s tím nemají co

dělat; zdá se, že spíše opak je pravdou.

V padesátých letech devatenáctého století byli indiáni Pimamimořádně úspěšní lovci a farmáři. V jejich regionu byla hojnost lovné zvěře

a Pimané byli mistry v lovení do pastí a v lukostřelbě. Jedli i ryby

a mušle z řeky Gila, která protékala jejich územím. Na políchzavlažovaných řekou Gila pěstovali kukuřici, fazole, obilí, melouny a fíky.

Také chovali dobytek a kuřata.

Když v roce 1846 pimským územím projížděl batalion americké armády,

její doktor John Griffin popsal Pimany jako „čiperné“ a „zdravé“ apoznamenal, že také měli „skutečně hojnost jídla“ – jejich zásobárny ho bylyplné.

3

Tak plné, že když o tři roky později vypukla zlatá horečka, americká

vláda požádala kmen Pima, aby poskytl potravu desetitisícům zlatokopů,

procházejícím během celého následujícího desetiletí přes jejich území

stezkou Santa Fe Trail do Kalifornie. Pimané této žádosti vyhověli.

Spolu s kalifornskou zlatou horečkou však relativní blahobyt kmene

Pima dospěl ke svému konci. Anglo-američané a Mexičané se v jejich

regionu začali usazovat v hojných počtech. Tito novousedlíci –„výkvět těch nejohavnějších jedinců, jaké kdy bílá rasa stvořila,“ napsal

Russell – lovili místní zvěř až na pokraj vyhynutí a řeku Gila odklonili,

aby zavlažovala jejich pole na úkor polí kmene Pima.

Než přišel rok 1870, Pimané se octli v období, které nazvali „roky

hladu“. „Je zázrak, že hlad, zoufalství a vymírání, které nastaly, kmen

úplně nepoložily,“ napsal Russell. Když se zde pak Russell s Hrdličkou

3 Griffin nebyl jediný, kdo v devatenáctém století komentoval dobré zdraví

a štíhlost Pimanů. Ženy „mají dobrou figuru, plný hrudník a hezky tvarované

končetiny,“ napsal kupříkladu americký pohraničník John Bartlett v létě roku

1852; muži „jsou vesměs štíhlí a hubení, mají malé končetiny a úzké hrudníky“.

30 | PROČ BYLI TLUSTÍ?

objevili na začátku dvacátého století, kmen pořád pěstoval plodiny, jak

jenom to šlo, ale do velké míry se musel spolehnout na vládnípříspěv

ky a žil ze dne na den.

Takže proč byli tlustí? Roky hladovění přece mají váhu snižovat, a ne

naopak. A pokud by vládní příspěvky byly hodně vysoké, tak vysoké,

že by se Pimané jednou provždy s roky hladu rozloučili, proč tloustli

z příspěvků a ne z toho ohromného množství jídla, kterýmdispono

vali před hladovým obdobím? Odpověď se možná dozvíme, když se

podíváme na druh jídla, které konzumovali – jeho kvalitu, spíše než

kvantitu. Toto Russell naznačoval, když psal o tom, že „určitá částje

jich stravy zjevně způsobuje nárůst tělesné hmotnosti.“

Hrdlička byl také toho názoru, že když vezmeme v potaz vratkostje

jich samotné existence, Pimané by měli být hubení, a tak řekl: „Role

jídla v souvislosti s výskytem obezity je u těchto indiánů zjevněved

lejší.“ Z tohoto důvodu začal podezírat spíše jejich fyzickou neaktivitu,

nebo aspoň relativní fyzickou neaktivitu. Jinými slovy, Pimanémoh

li být i aktivnější, než jsme my dnes, když vezmeme v úvahu úskalí

preindustriálního zemědělství. Měli ale více sedavý způsob života než

kdysi. Hrdlička to nazval „posunem od jejich dávného aktivníhoži

vota k současnému stavu značné zahálčivosti.“ Stále však nedokázal

vysvětlit, proč byly ženy typicky tlustší než muži, navzdory tomu, že

v osadách odváděly prakticky všechnu těžkou práci – žně, mletí zrní

i nošení těžkých břemen v momentech, kdy nebyla k dispozicihos

podářská zvířata. Hrdličku také znepokojoval jeden sousedící kmen,

Pueblové, kteří „měli sedavé návyky odjakživa“, ale tlustí nebyli.

Takže možná viníkem přece jenom byl typ jídla. Pimané tou dobou už

konzumovali všechno, „co vstupuje do trávicího traktu bílého člověka“,

jak popsal Hrdlička. Toto byl možná správný klíč k vyřešení oné záhady.

Strava Pimanů kolem roku 1900 měla podobné složení jako strava,kte

rou přijímáme my o jedno století později, ne však kvantitou, ale kvalitou.

Po roce 1850 bylo v rezervaci Pimanů otevřeno několik desítekob

chodních center. V těch, jak zaznamenal antropolog Henry Dobyns, si

Pimané kupovali „cukr, kávu a konzervy, které nahradily jejich tradiční

stravu. Ta zmizela s příchodem bílého člověka na jejich území“. Ba co

více, veliký (alespoň z pohledu Pimanů před sto lety) podíl z vládních

PROČ TLOUSTNEME | 31

příspěvků, které se distribuovaly po celé rezervaci, tvořila bílá mouka

a cukr. Toto byly celkem pravděpodobně ony kritické faktory, kekte

rým se budu vracet napříč celou touto knihou.

Pokud mají Pimané být jediným příkladem společnosti, která bylahod

ně chudá a zároveň postižena obezitou, mohli bychom je odepsat jako

výjimku, která potvrzuje pravidlo – jako jediného očitého svědka, který

nesouhlasí se všemi ostatními. Ale jak už jsem zmiňoval, existuje množství

dalších takových společností, množství takových očitých svědků, kteří

potvrzují výskyt obezity v extrémně chudých společnostech. Kmen Pima

je praporečníkem v zástupu svědků, jejichž výpověď nikdy neuslyšíme,

a kteří ukazují, že je možné ztloustnout, i když jste chudí, tvrdě pracujete

a jste podvyživení. Pojďme si vyslechnout, co říkají, a pak se posuneme dál.

Čtvrtstoletí poté, co Russell s Hrdličkou navštívili kmen Pima, studovali

dva výzkumníci z Chicagské univerzity další severoamerický indiánský

kmen, kmen Siouxů z Jižní Dakoty, žijící v rezervaci Crow Creek. Tito

Siouxové žili v chatrčích „nevhodných k bydlení“, často o počtu osm

až deset lidí obývajících jednu místnost. Mnozí z nich neměli kdispo

zici ani vodovodní potrubí a tekoucí vodu. Čtyřicet procent dětí žilo

v domovech bez jakékoliv formy toalety. Patnáct rodin, ve kterých

bylo třiadvacet dětí, žilo „primárně o chlebu a kávě“. Byla to chudoba,

která téměř přesahuje naši představivost.

A přece výskyt obezity u nich nebyl zásadně odlišný od toho, co dnes

nazýváme naší epidemií: čtyřicet procent dospělých žen v rezervaci,

více než čtvrtina mužů a deset procent dětí by podle zprávy Chicagské

univerzity „patřilo do skupiny značně obézních“. Mohli bychomargu

mentovat, že jejich obezitu způsobovalo to, co Hrdlička nazval„znač

nou zahálčivostí“, ale výzkumníci u Siouxů zaznamenali ještě jednu

relevantní skutečnost: pětina dospělých žen, čtvrtina mužů a čtvrtina

dětí byla „extrémně hubená“.

Strava v rezervaci, která znovu z velké části pocházela z vládníchpří

spěvků, byla chudá na energetickou hodnotu, stejně tak na bílkoviny

a základní vitamíny a minerály. Dopad těchto nedostatků bylo možné

přehlížet jenom těžko: „I když to nikdo nepočítal, ani běžnémupozo

rovateli by u těchto rodin neunikl velmi častý výskyt zkažených zubů,

křivých nohou, bolavých očí a slepoty.“

32 | PROČ BYLI TLUSTÍ?

Tato kombinace obezity a podvýživy (nedostatek kalorií), která se

v těchto společnostech vyskytovala, je něco, o čem současní odborníci

mluví jako o něčem novém, ale žádná novinka to není. Máme tady

příklady podvýživy a obezity vyskytující se ve stejné společnosti už

před osmdesáti lety. To je důležité zjištění, a než skončíme, ještě se

s nimi setkáme.

Teď se podívejme na několik dalších příkladů:

1951: Neapol, Itálie

Ancel Keys, odborník na výživu z Minnesotské univerzity, jeden ze

zastánců přesvědčení, že tuk, který jíme, a cholesterol v naší krvi jsou

viníky srdečních chorob, navštívil Neapol, aby prozkoumal stravu

a zdravotní stav Neapolanů.

„Ve všeobecnosti se určitě dalo říct,“ později napsal, „že kousekchu

dého masa jednou nebo dvakrát týdně jedli Neapolané pravidelně,

máslo bylo pojem téměř neznámý, mléko se nepilo nikdy, s výjimkou

kávy, nebo bylo určeno dětem. „Colazione“ (snídaně) v práci se často

sestávala z půl bochníku chleba nacpaného zapečeným salátem nebo

špenátem. Každý den se jedly těstoviny, často také s chlebem (bez

pomazánky) a čtvrtina kalorií měla původ v olivovém oleji nebo víně.

Neexistoval zde žádný důkaz nedostatečné výživové hodnoty, ale ženy

dělnické třídy byly tlusté.“

Avšak to, co Keys nezmiňuje, je, že většina Neapolanů, a vlastně celá

jižní Itálie, v té době trpěla chudobou. Neapolané byli tak zničeni

druhou světovou válkou, že v průběhu posledních let války matky

a manželky často pracovaly jako prostitutky, nabízející se spojeneckým

vojákům, aby získaly prostředky na uživení rodin. Poválečný průzkum,

nařízený vládou, popsal obyvatelstvo tohoto regionu v podstatě jako

třetí svět. Bylo málo masa, proto se téměř nejedlo, podvýživa bylacel

kem běžná. Až koncem padesátých let, dlouho po Keysově návštěvě,

počala rekonstrukční opatření nést badatelný pokrok.

Za zmínku ještě stojí povšimnutí, jak velmi Keysův popis stravyteh

dejších Neapolanů odpovídá současné moderní středozemní dietě,

PROČ TLOUSTNEME | 33

včetně vydatného množství olivového oleje a červeného vína, nebo

babičkovských jídel, které Michael Pollan doporučuje ve své knize Na

obranu jídla: „Jezte jídlo v přiměřeném množství, většinou rostlinného

původu.“ Tito lidé určitě nejedli příliš. Průzkum z roku 1951 ukázal, že

Itálie a Řecko trpěly menším přídělem jídla na osobu než kterákoli jiná

evropská země – 2 400 kalorií denně, v porovnání s 3 800 kaloriemi

na osobu a den, které měli v té době k dispozici obyvatelé Spojených

států. A navzdory tomu, „ženy dělnické třídy byly tlusté“. Ne bohaté

ženy, ale právě ty, které musely kvůli obživě těžce pracovat.

1954: Znovu kmen Pima

Výzkumníci pověření Úřadem pro indiánské záležitosti se vydávají

změřit a zvážit pimské děti a zjišťují, že více než polovina chlapců

i děvčat je obézních před dosažením jedenácti let. Životní úroveň vre

zervaci Gila River: „všeobecně rozšířená chudoba“.

1959: Charleston, Jižní Karolína

V komunitě Afroameričanů je 18 procent mužů a 30 procent ženobéz

ních. Příjem hlavy rodiny se pohybuje mezi 9 až 53 dolary týdně,pře

počteno na současné peníze 65 až 390 dolarů týdně.

1960: Durban, Jihoafrická republika

Čtyřicet procent ženských příslušnic kmene Zulu trpí obezitou. Ženy

mezi čtyřiceti a padesáti lety váží v průměru 79 kilogramů. Ženy jsou

v průměru o necelých 10 kilogramů těžší a deset centimetrů nižší než

muži, ale to neznamená, že jsou lépe živené – výzkumníci zjistili, žeje

jich značná tloušťka často jde ruku v ruce s vícerými znaky podvýživy.

1961: Nauru, jižní Pacifik

Místní lékař situaci bez obalu popisuje těmito slovy: „Podle evropských

měřítek je každý jedinec, který ukončil pubertu, hrubě obézní.“

34 | PROČ BYLI TLUSTÍ?

1961 – 1963: Trinidad, Britská Západní Indie

Tým výživových expertů ze Spojených států zjišťuje, že podvýživa je na

ostrově vážným zdravotním problémem, stejně tak jako obezita. Téměř

třetina žen mladších 25 let je obézní. Průměrný denní příjem kalorií se

u těchto žen odhaduje na méně než 2 000 – méně než minimum, které

v té době doporučuje Organizace pro výživu a zemědělství u OSN pro

udržení zdravé stravy.

1963: Chile

Obezita se popisuje jako „hlavní nutriční problém u chilskýchdospě

lých“. Dvaadvacet procent armádního personálu a třiadvacet procent

administrativních pracovníků je obézních. Z dělnické třídy je obézních

32 procent mužů a 35 procent žen. Právě tito děln



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist