načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Proč se lidé zabíjejí -- Evoluční okno do lidské duše - Jan Zrzavý

Proč se lidé zabíjejí -- Evoluční okno do lidské duše

Elektronická kniha: Proč se lidé zabíjejí -- Evoluční okno do lidské duše
Autor:

Každoročně umírají desetitisíce lidí násilnou smrtí uprostřed hlubokého míru. Být zavražděn je v některých oblastech světa celkem obvyklý osud lidského jedince. Vražda je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 143
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Každoročně umírají desetitisíce lidí násilnou smrtí uprostřed hlubokého míru. Být zavražděn je v některých oblastech světa celkem obvyklý osud lidského jedince. Vražda je porušením většinových pravidel chování, a proto nám o těchto pravidlech říká mnoho zajímavého. Vraždou řešíváme ty problémy, které považujeme za opravdu podstatné. Autor knihy se zabývá nejen vlastním vražděním, ale sleduje i obecné principy „evolučního“ přístupu k lidskému chování. Větší část této publikace byla již publikována v časopise Vesmír. 2.

Zařazeno v kategoriích
Jan Zrzavý - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž


Jan Zrzavý

PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

Evoluční okno do lidské duše


KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Zrzavý, Jan

Proč se lidé zabíjejí : evoluční okno do lidské duše / Jan Zrzavý. ->2. přepracované vydání. -- V Praze : Stanislav Juhaňák - Triton, 2017 ISBN 978-80-7553-417-0 (pdf) 343.611-051 * 179.7 * 343.611 * 57/59 * 159.9 - vrazi - vraždy -- biologické aspekty - vraždy-sychologické aspekty - populárně-naučné publikace 159.98 - Aplikovaná psychologie [17]



Jan Zrzavý

PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

Evoluční okno do lidské duše

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena

bez písemného souhlasu vydavatele.

2., přepracované vydání

prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc.

Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice

Copyright © Jan Zrzavý, 2017

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2017

Cover © Renata Brtnická, 2017

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7553-417-0 (pdf)


7

ÚVODEM

Každoročně asi půl milionu lidí umírá násilnou smrtí uprostředhlu

bokého míru. Nejde o  nijak výjimečnou aberaci, kterou bychom

mohli bez rizika vážného omylu považovat za patologickou –napří

klad 35  % mužů a  29  % žen v  novoguinejském kmeni Gebusi hyne

vraždami, u  některých amazonských kmenů je toto procento ještě

vyšší a i vcelku spíše umírnění jihoafričtí Sanové („Křováci“)vykazu

jí frekvenci vražd srovnatelnou s těmi nejnásilnějšími ghettysevero

amerických měst. Vyspělý svět hlásí maximálně čtyři případyhomi

cidy (tedy úmyslné vraždy či pokusu o vraždu) na 100 tisíc obyvatel

ročně, ale vyspělá Jižní Afrika v současnosti 33 a před nějakýmitřice

ti lety hned 150 homicidních incidentů na 100 tisíc obyvatel a  rok

(tolik vražd už v  současné době nemá vůbec nikdo). Být zavražděn

není nijak výjimečný osud lidského jedince, aspoň v některýchoblas

tech světa. Už to je dobrý důvod, proč se vražděním zabývat.Konec

konců se tím spousta lidí opravdu profesionálně zabývá.

Druhým důvodem je zvláštní okno, které nám vraždy otevírají do

lidské duše. Vražda je přese všechno akce docela vzácná – většina lidí

umře nějak jinak (například skoro 70 % příslušníků zmíněnéhokme

ne Gebusi) a většina lidí nikdy nikoho nezabije. Vražda je porušením

jakýchsi většinových pravidel chování, a  proto nám o  těchto pravi

dlech říká mnoho zajímavého, tak jako se o existenci různýchsoučás

tek vodovodního kohoutku dozvíme v okamžiku, kdy selžou. Vražda

je drastická akce, jež skoro nikdy nezůstane nepovšimnuta a  je tak

impresivní, že svádí k pátrání, proč k ní došlo. Mezi mnoha lidskými

aktivitami jsou tedy vraždy výjimečné právě tím, že obvykle víme,

o co tam komu šlo.


8

Jan Zrzavý / PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

PROČ ZKOUMAT VRAŽDY, A NE ZNÁSILNĚNÍ

Poznávací hodnota vražd nejlépe vyplyne ze srovnání s jinými trestnými činy,

jako je třeba znásilnění. Nejvyšší frekvenci znásilnění hlásí Švédsko; už to

samo o sobě je divné (opravdu ne Kongo? ani Jižní Súdán? opravdu Švédsko?)

a ještě divnější je, když zjistíme, že mezi deseti zeměmi s nejvyšším počtem

znásilnění fi guruje hned sedm států Organizace pro hospodářskouspoluprá

ci a rozvoj (OECD), tedy těch nejvyspělejších. Následně zjistíme, že Švédsko

zažilo prudký nárůst počtu znásilnění mezi lety 2004 a 2010, tedy zrovna po

zavedení nové, mimořádně široké defi nice tohoto činu, načež se čísla zase

stabilizovala, byť na nové, vyšší, nové legislativě odpovídající úrovni.(Imigra

ce do Švédska samozřejmě kontinuálně trvá, ba dokonce roste; křivky růstu

počtu znásilnění a  růstu počtu imigrantů spolu nekorelují, i  když imigranti

pochopitelně znásilňují také.) Různé společnosti mají také různé zvyklosti,

pokud jde o ochotu obětí znásilnění veřejně prohlásit, že k incidentu došlo

(zase vede Skandinávie a  další země OECD  – kupodivu...). Nakonec si po

všimněme, že mnoho zemí světa neuznává manželské znásilnění za trestný

čin (v  Německu až od roku 1997); protože počet manželských znásilnění je

vysoký (a  navíc hodně záleží na okamžitém stavu manželského svazku, bu

de-li takový incident hlášen či svými aktéry jako takový vůbec rozpoznán),

plyne z  toho, že historické i  geografi cké srovnávání frekvence znásilnění je

nemožné, z  těch čísel prostě nelze nic vyvozovat. To vraždy jsou něco jiné

ho – kromě jistých nejasností ohledně potratů či eutanazie vládnecelosvěto

vý konsenzus, co je a co není vražda, a v zemích, kde můžeme aspoň trochu

věřit státní byrokracii, že dokáže mrtvoly registrovat, můžeme míruvražed

nosti přímo srovnávat v  čase i  prostoru. Znásilnění je jistě také třeba zkou

mat, o výsledcích se koneckonců tu a tam zmíníme, ale hned na počátkuto

hoto výzkumu máme tolik zásadních problémů se samou defi nicí objektu

výzkumu, že výsledky nemohou být dostatečně průrazné. (Právě v  zemích

OECD a ve Švédsku zvláště nacházíme největší konfl ikt mezi mimořádněníz

kou ochotou vraždit a  mimořádně vysokou ochotou znásilňovat  – něco

z toho tudíž musí být pitomost. Počtu nalezených mrtvol s nožem v zádech

bych věřil více.)


9

Jan Zrzavý / PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

Lidé, kteří přestupují pravidla a  zákony takto dramaticky, bývají vedeni mocným citem (profesionální vrahy ponechme stranou  – ti jsou v  práci). Vraždou řešíváme problémy, které považujeme za opravdu podstatné. Bude-li se mne někdo ptát, mám-li rád jistékolegy či dokonce nadřízené, na mé odpovědi málo záleží, protože lidé obecně dost lžou a  o  svých negativních citech úplně nejvíc; teprve bude-li někdo z  nich nalezen mrtev a  já opodál s  dýkou zbrocenou krví, bude zjevné, že aspoň tohoto jedince jsem opravdu rád neměl. Vraždu je třeba chápat jako extrémní manifestaci konfl iktů, kteréobvykle nejsou letální a  ustrnou na úrovni žárlivých scén, domácího násilí, vyhnání z domu či propuštění z práce. Faktory, které buďvyostřují, anebo uhlazují tyto konfl ikty, pak zvyšují či snižují pravděpodobnost, že to všechno dospěje až k vraždě. Některé vraždy jsouplánované (a  tedy v  úzkém smyslu slova „úmyslné“), kdežto jiné jsou impulzivní a  jako takové často představují nezamýšlený důsledek vzkypění vášní, vlastně „chybu systému“, asi jako když člověka zahubí vzbouření jeho vlastní imunity, reagující na přítomnost infekcesilněji, než by odpovídalo riziku infekce samé. Tyto nezamýšlené zločiny, v nichž se projevuje něco jiného než zločincův racionální kalkul, jsou přirozeně nejzajímavější, neboť odhalují nevědomé síly vládnoucínašim životům.

Všichni máme přirozený sklon podezírat motivy jiných lidí; a to, že jsme dosud nikoho nezabili, nás vede k obecnému závěru, ženásilní zločinci jsou blázni, nám spořádaným občanům zcela nepodobní. Možná to tak i je, ale pro poznání chování zločinců je tentopředsudek zcela zhoubný; pokud by u zločinců bylo všechno úplně jinak, nezbývalo by nám než nad nimi krčit rameny. Zkusme tedy prozačátek předpokládat, že když někdo něco dělá, má pro to nějaký motiv, snad i v jakémsi smyslu „rozumný“, byť třeba vědomě nerefl ektovaný (jak známo z detektivek, vraždy bývají dobře vysvětlitelné, rozhodně vysvětlitelnější než třeba účast v parlamentních volbách). Tentozločincův motiv nám může připadat zcela cizí; nejen proto, že my jsme řádní občané, nikoli zločinci, ale především proto, že ani motivy


10

Jan Zrzavý / PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

svých vlastních, nezločinných akcí obvykle dobře nechápeme, anebo

si je dokonce vůbec neuvědomujeme – věci se nám dějí jakoby „samy

od sebe“ (třeba zamilovanost nebo žárlivost). To samozřejměneznamená, že své životní aktivity konáme jen tak pro nic za nic, že nám

k  ničemu nejsou. Důvody tam být mohou, jen nemusí být na první

pohled vidět, už vůbec nemusí být refl ektované, a chceme-li se o nich

něco dozvědět, musíme je hledat. Což platí v plné míře i o zločinech.

Vrazi si mohou své oběti volit náhodně, a  pak je vskutku dobrá rada drahá, anebo nenáhodně, podle nějaké vnitřní logiky a tatologika, ať už ekonomická, sociologická či biologická, logika, které sami vrazi vůbec nemusejí rozumět, je to, co nás tu zajímá. Tak se třeba dozvídáme, že děti mladší dvou let vraždí zhruba dvaapůlkrát častěji jejich vlastní matky než jejich vlastní otcové (Kanada, 1974–1983), což je jistě téma k zamyšlení. Nemá smysl ptát se jednotlivců, v čem to asi může být, protože oni to nevědí. Drtivá většina rodičů své děti přirozeně nezabíjí, ti výjimeční otcové a  výjimečné matky, kteří to udělají, by vám své počínání asi vysvětlili celkem stejně (vztek,zoufalství, bída), a přece je tu ten poměr 2,5 : 1 ve prospěch vraždících matek. Tento celkový poměr nemůže pocházet ze svobodných vědomých rozhodnutí jednotlivých vrahů – to by se na něm museli nějak globálně dohodnout. Za odlišným podílem matek a otců na zabíjení malých dětí musí být různě silné puzení vraždit nebo naopak různě silné bariéry, které jim brání to udělat. Ale odkud se berou tatonestejná puzení a tyto bariéry? (Je důležité na tomto místě zdůraznit, že to, co se zde čtenář o lidském vraždění dozví, není náčrt dalšího bádání, nýbrž zpráva o výsledcích výzkumu, který už v Kanadě, USAa Británii proběhl; skoro každou větu by bylo možné, kdyby to byl vědecký text, doplnit příslušnou citací a různé grafy, tabulky a technickédetaily vůbec lze v publikovaných pracích bez problémů nalézt.)

Tento přístup je „biologický“ nikoli tím, že by nutně považovallidské univerzálie za biologicky podmíněné (ve smyslu „všechno je to v genech“), nýbrž tím, že se zajímá o takové chování, které můžeme najít u statisticky významných vzorků našeho druhu, a ne


11

Jan Zrzavý / PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

vých více či méně aberantních jedinců (králové, biskupové, umělci),

jimiž se naopak zabývají historické nauky. Existence Matky Terezy

říká o  pravidlech lidského chování zhruba totéž co existence Jacka

Rozparovače, čili skoro nic, protože normální člověk se nechová ani

jako Matka Tereza, ani jako Jack Rozparovač. (Pozor  – slovo „nor

mální“ nemá jiný seriózní význam než ten, který užívá statistika, tedy

vlastně „obvyklý“ či „běžný“. Profesorský titul je jev obdobněnenor

mální jako homosexualita či nezkažený chrup.) Místo pohoršení nad

tím, že se normální člověk nechová jako Matka Tereza, se podívejme

na to, jak normální člověk opravdu žije, s  vědomím, že způsob, jak

lidé obvykle žijí, není náhodný ani svévolný, je to – stejně jako tvar

našich zubů nebo funkce našich slezin – důsledek naší historie.Při

padá nám přirozené, že saharští nomádi chovají velbloudy, nikoli

prasata, a chápeme, že nomád, který to snad zkoušel naopak, na svou

kreativitu dávno šeredně doplatil, a  proto už tu není. Uznáváme, že

lidé chovají a pěstují to, co chovají a pěstují, nikoli z bujnosti, ale že

jde o způsob života utvářený po generace; kupodivu nám všaknepři

padá stejně přirozené (a stejnou výhní předchozí evoluce otestované),

že lidé lžou, intrikují, znásilňují a vraždí.

Nebudou nás zajímat oběti, nýbrž pachatelé. Nechceme-liakcepto

vat podezření, že oběť „si za to může sama“ (někdy jistě ano, ale

mnohdy zase ne), zůstane pouze pachatel aktivním činitelem, jehož

chování nám o lidských motivacích něco řekne. Je tu ovšem zasepro

blém – zajímá nás, jak a proč pachatel spáchal svůj špatný skutek, ale

často ani pořádně netušíme, co to vlastně spáchal. Policista anisoud

ce nám to neřeknou. Je naléhavě třeba přesně analyzovat, o jakécho

vání v konkrétním případě opravdu šlo a čím mohlo být motivováno,

a  nenechat se zmást právnickou klasifi kací „trestných činů“, jejímž

úkolem přirozeně není analyzovat lidskou náturu, nýbrž zavřít zlo

čince, až zčerná. Někteří lidé kradou; každý spoluobčan vám všakjis

tě sdělí, že „dneska“ kradou všichni (dříve nekradli, neboť na počátku

byl, jak známo, věk zlatý); vyzvídáte-li dál, dozvíte se, že mezikrá

deže jsou příležitostně počítány i  daňové úniky, restituční delikty,


12

Jan Zrzavý / PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

„tunelování“, a  když na to přijde, i  znárodňování. Jsou to jistě samé

nepěkné činy, ale zajímá-li nás psychologická motivace pachatele, je

dobré je rozlišovat; nesměšovat člověka, který krade prádlo ze šňůry,

s  člověkem, který přesouvá jakési virtuální sumy peněz z  konta na

konto. Jsou to jistě velmi odlišní lidé. Stejně tak je významnýpsycho

logický rozdíl mezi člověkem, který zavraždí bližního vlastnímaru

kama, a člověkem, který si na to někoho najme. Z hlediska oběti je to

samozřejmě jedno, ale z hlediska pochopení toho, oč šlo pachateli, to

zdaleka jedno není.

Úmyslně se tu nebudeme zabývat právní ani etickou stránkouzlo

činnosti. To pochopitelně neznamená, že by snad zločinci neměli být

trestáni a morálně odsuzováni; znamená to, že právní a etický přístup

nám o podstatě toho, co jest, nemohou říct nic relevantního, neboť se

zabývají tím, co být má, neboli není. Zločinnost bývá přirovnávána

k rakovině – sice jde o absurdní zkreslení celé věci (zločinnostobvyk

le není o  nic patologičtější než láska, podnikání nebo politika), ale

budiž: představme si, že by kromě onkologie (tedy onkobiologie)

existovala ještě onkoetika, která by učila, že rakovina je špatná,a on

koprávo, které by ji zakazovalo a  trestalo. Každý ví, že rakovina je

svinstvo; právě proto si o tom nemusíme nic povídat. Naproti tomu je

docela zajímavé třeba zjištění, že některé druhy rakoviny jsouvyvolá

vány určitými viry, které kdysi svému hostiteli ukradly jeho vlastní

geny řídící dělení jeho tělních buněk, nosí si tyto geny s seboua v pří

padě potřeby jimi spouštějí rychlé (tedy rakovinné) dělení těch buněk

svých nových hostitelů, v nichž hodlají sídlit a množit se. Toto zjištění

je zajímavé právě proto, že není triviální, což morální soudy bývají,

ale i proto, že hlubší pochopení podstaty věci skýtá jakési naděje na

úspěšnou medicinální manipulaci. Medicína všeobecně dosahuje

úspěchů právě v okamžiku, kdy si uvědomí, že nemoc není zlo čine

přístojnost, nýbrž projev zájmů někoho jiného, třeba parazita nebo

zmutované buňky.

Než se ovšem dostaneme k vlastnímu vraždění, musíme se podívat

na obecné principy „biologického“ či přesněji evolučního přístupu


13

Jan Zrzavý / PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

k lidskému chování a tak – snad – předejít nedorozuměním, k nimž

mezi přírodovědci a humanitními a sociálními vědci tradičnědochází. Člověk je „zóon politikon“ a není divu, že se vedou spory o to, jak

moc je zóon a jak moc politikon; kdo nechce být obviněnz kompromisnického oportunismu, měl by jasně prohlásit, že je buď jenom

zóon, nebo jenom politikon, což je ovšem obojí úplný nesmysl.

1

1

Větší část textu této knížky byla kdysi publikována v časopise Ve s m í r či nověji

v  Lidových novinách, byť někdy v  jiných souvislostech než zde. Neúnavné (občas

ovšem naopak doslova únavné) rozvařování stále stejných myšlenek, nápadů a vtipů

jsem často kritizovával, když to dělávali mí kolegové. Plyne z toho poučení, že člověk

nemá odsuzovat své bližní, protože sám neví, co udělá příště. V kontextu této knihy

jde o poučení dosti závažné.


14

„GENY“ A „KULTURA“

Všichni lidé jsou, když na to přijde, celkem stejní, tak jako i všichni

mroži jsou celkem stejní – ale ne úplně. To, že nám mroži připadají

podstatně uniformnější než lidé, je přirozené: lidská individuarozlišujeme mnohem jemněji prostě proto, že množství potenciálníchinterakcí s jinými lidmi mnohonásobně přesahuje počet možností, jak

se přátelit či nepřátelit s mrožem. (Ve skutečnosti je člověkmimořádně jednotný a uniformní druh, aspoň z genetického pohledu; kde se

v tom případě bere nepopiratelná diverzita morfologická,behaviorální i kulturní, je vlastně zvláštní.) Od svých rodičů jsme zdědili nejen

své všeobecné lidství (lidem se opravdu rodí děti, mrožům mrožata

a dubům žaludy), ale také své zcela konkrétní individuální vlastnosti.

Uznání této nepopiratelné pravdy jistě zakládá jakýsi „determinismus“, ale není to nutně determinismus biologický či genetický, neboť

o vlastním mechanismu dědičnosti tím ještě neříkáme vůbec nic.

Genetika totiž představuje jen jednu z mnoha možností, jakzískávat své vlastnosti od předků. To, co jsme se od svých rodičů dokonale

naučili, je totiž stejně spolehlivě „dědičné“ jako to, co jsme zdědili

geneticky. Dědičnost vysokoškolského vzdělání je relativně velmivysoká, bohatí rodiče mají i bohaté potomky, šlechticům se rodí skoro

samí šlechtici a novorozeně stižené AIDS mívá dosti spolehlivěi matku se stejnou chorobou. Důležité je uvědomit si, že z evolučníhopřístupu k člověku plyne především povinnost zkoumat náklady a zisky

určitého chování v konkrétním ekologickém (ekonomickém,demografi ckém a tak podobně) kontextu, nikoli víra v DNA. Lidskéchování je mimořádně komplexní fenomén  – člověk má zcela bezprecedentně komplexní kulturní vrstvu svého chování, nesrovnatelnou


15

Jan Zrzavý / PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

s ničím, co známe od jiných zvířat včetně lidoopů. Kulturnía biolo

gická evoluce mohou být v  souladu i  v  konfl iktu (který může vyvr

cholit i vymřením příslušné lidské populace), podmiňují jednadru

hou a vedou k obrovské fl exibilitě lidského chování.

Podstatná není „fyzikální podstata“ dědičnosti určité vlastnosti,

zda je zapsána v  DNA nebo v  mozku, nýbrž spolehlivost, s  níž se

vlastnost dědí, a především způsob, jakým se tato vlastnost přenáší –

může být vertikální (tedy výhradně z rodičů na potomky),horizon

tální (to, co se děti dozvídají od jiných dětí o velké přestávce nazá

chodcích a  dospělí od jiných dospělých z  televize) nebo všelijak

„šikmý“ (třeba děti od nepříbuzných jedinců z generace jejich rodičů,

jako jsou například učitelé nebo kazatelé). Značná část „návyků“

a „hodnot“ se přenáší („dědí“) vertikálně, se spolehlivostí dědičnosti

hemofi lie či barvy vlasů; naopak většinu „názorů“ získáváme spíše

horizontálně či šikmo. Jenže ani naše biologické vlastnosti nejsou

spolehlivě vertikálně děděné a  spolehlivě zapsané v  genech. Mnoho

biologických vlastností také vzniká až během našeho individuálního

vývoje (detaily imunitního systému či papilární linie na prstech),tak

že je vlastně od rodičů nedědíme. Dnes známe mnoho biologických

fenoménů, které dokážou odrážet jak vliv vnějšího prostředí naorga

nismus, tak i vliv jeho rodičů (a skrze něj i vliv vnějšího prostředí na

rodiče). Výživa dědečků, když byli malí (zvláště v  období 9–12 let,

věku pomalého růstu a narůstající investice do tvorby spermií),ovliv

ňuje zdravotní stav jejich vnoučat, takže dobrá či špatná úrodav dáv

né minulosti změní budoucí incidenci cukrovky a srdečníchonemoc

nění; pro jistotu doplňme, že to, co se dědečkům změnilo, nebyla

obvykle DNA („geny“), ale mnohem komplexnější nastaveníorgani

smu. A  „biologie“ se může přenášet i  horizontálně: kusy cizí DNA

zavlékané do našich genomů putujícími viry se z  hlediska přenosu

informace nijak zásadně neliší třeba od různých„liberálně-konzerva

tivních“ názorů, které značná část české populace chytla počátkem

devadesátých let a které také zjevně nebyly tak úplně její vlastní; jak

se po čtvrtstoletí ukázalo, naše tehdejší okcidentální orientace byla


16

Jan Zrzavý / PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

spíše akcidentální. Když byla v  moderní americké populaci měřena

korelace mezi různými vlastnostmi rodičů a  dětí (100  % znamená

úplnou totožnost), vyšly hodnoty 71  % pro náboženství, 61  % pro

politické názory, 51 % pro výšku postavy, 49 % pro IQ, 42 % pro délku

předloktí... Zkrátka a dobře, poznat, co je genetika a co kultura(výchova), podle přesnosti mezigeneračního kopírování nelze.„Genetika“ i „kultura“ mohou být vertikální i horizontální, mohou se dědit

přesně a natvrdo nebo jenom přibližně, všechny představitelnékombinace existují – a vlastně na nich nezáleží. Mezi „geny“ a „kulturou“

není žádný zásadní rozdíl, který by byl relevantní pro zkoumánípříčin a účelů lidského chování. (V následujícím textu se budeme tvářit,

jako že geny pro lidské chování a  sociální uspořádání existují a  pro

vysvětlení toho, co nás na lidech zajímá, nám plně postačují. Takový

pohled je samozřejmě hrubě zjednodušující; jiné pohledyv nejmenším nepopíráme ani nezakazujeme, jenom je prostě ponecháváme

kolegům z jiných kateder. „Vaše teorie je skutečně solidnía prozíravá,“ říká Bulgakovův ďábel Woland. „Ostatně všechny teorie platí

stejně a  jedna z  nich dokonce hlásá, že každému se dostane podle

jeho víry“; tedy pozor na to. Než však propadneme úplnémupostmodernímu relativismu, k němuž nás svádí kníže temnot, měli bychom

si uvědomit, že přírodovědci si nevyprávějí jen tak libovolné příběhy,

že nefabulují, jak se jim zamane, ale pro přijetí či odmítnutíalternativních a navzájem se vylučujících příběhů mají velmi tvrdá pravidla.

Mají je i kolegové z jiných kateder?)

GENY PRO ROZVOD

Co se zásadně liší, jsou naše apriorní očekávání: tak automaticky věříme, že

dědičnost lidského chování je kulturní, že pro toto tvrzení nežádáme žádné

důkazy; naopak ten, kdo tvrdí, že lidské chování se dědí geneticky, musí

předkládat složité analýzy, a  stejně mu to nikdo nevěří. Jen tak namátkou:


17

Jan Zrzavý / PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

„Kulturní dědičnost“, tedy přenos vlastností z  jedince na jedince

metodami sociálního učení a  napodobování, není ničím specifi cky

lidským, k čemu by se zoolog nemohl kvalifi kovaně vyjádřit. Najdeme

ji u všech sociálně žijících zvířat, kde se překrývají generace – obvykle

tak, že rodiče pečují o  potomstvo  – a  kde je chování jedince aspoň

trochu ovlivněno jeho individuálními osudy a zkušenostmi, tedynikoli úplně natvrdo naprogramováno – neboli víceméně vždycky.Odověď na otázku, zda jde v konkrétním případě o dědičnost kulturní,

či biologickou, bývá velmi často „obojí zároveň“. Tak třeba opice se

bojí hadů. Mají to v genech, nebo se to učí? Vychováme-li mláděv izolaci od ostatních opic, hadů se bát nebude. Když mu ale promítneme

fi lm, kde opice v hrůze prchá od hada, izolovanému mláděti to úplně

pokud je pravda, že děti z rozvrácených rodin mají sklony zakládatneúspěšná, krátkodobá manželství, všichni tento fenomén vysvětlujeme kulturnídědičností (špatná výchova, nedostatek pozitivních vzorů). Už samotnáformulace, že sklon k rozvodům je dědičný, nám připadá absurdní až svatokrádežná,

ačkoli o  samotném fenoménu obvykle nepochybujeme, například když si

dcera přivede domů ženicha takto podezřelého původu. Háček je v tom, že

„gen pro krátkodobé rodinné vztahy“, pokud by existoval, by způsobil totéž

(děti by ho od svých rodičů pochopitelně dědily) a navíc by se patrněi úspěšně šířil (kdo je spíše věrný, uzavře manželství třeba ve dvaceti letech,vyprodukuje tři děti a  ve věku 35 let toho nechá; kdo je spíše nevěrný, ten se ve

věku 35 let a po třech dětech rozvede, uzavře nové manželství a v němvyrodukuje dejme tomu dvě děti: „gen pro věrnost“ má v nové generaci tři své

nositele, „gen pro nevěrnost“ má nositelů pět, a je na tom tedy lépe).Rozhodně netvrdím, že se rozvodovost dědí geneticky, jenom upozorňuji, žedůkazové břímě genetiky a kultury je vnímáno velmi asymetricky. Zjevně chceme

předpokládat, že člověk se rodí jako tabula rasa, takže ho mohou rodiče,učitelé, kněží či politici obrábět k obrazu svému. Proč chceme něco takstrašlivého a proč nám nepřipadá jako kýžený ideál člověk determinovaný od početí

stejně natvrdo jako chrobák a  vůči vnějším tlakům srovnatelně robustní, je

jiná otázka.


18

Jan Zrzavý / PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

postačí a začne se bát taky. Neboli se to učí. Jenže promítneme-li mu

fi lm, kde opice v hrůze prchá od melounu, nezačne se kvůli tomu bát

melounů. Opice má geneticky podmíněné, čeho se eventuálně možná

bát, ale bojí se toho jen tehdy, pokud jí to její raná zkušenost potvrdí.

Podobně i lidé mají různou životní zkušenost (v nejširším smysluslo

va), a  proto i  různě zkažené zuby, různě ztvrdlá játra, různé sklony

k  agresivitě,  promiskuitě a  zbožnosti. Nicméně stavba a  ontogeneze

chrupu, funkce jater, sociální chování či sexualita jsou přímo činepří

mo založeny geneticky. Kultura jako taková je jistě fenomén v mno

hém autonomní a  na genech dosti nezávislý. Kulturní fenomény se

mohou šířit i tak, že svým šiřitelům biologicky škodí, pokud jejichši

řitel, než na to sám biologicky doplatí, dokáže infi kovat mozkydostat

ku noviců (užívání drog, sebevražedné kulty, úmyslné hubnutí,anti

koncepce, celibát). „Gen pro celibát“, kdyby existoval, by velmi rychle

zanikl, neboť celibát se může šířit pouze jako kulturní fenomén, infi -

kující lidi nepříbuzné tomu, kdo je jeho zdrojem – celibátní kněžíne

jsou potomci celibátního tatínka, pouze sledováním jiných celibátníků

dospěli k závěru, že je to opravdu dobrý nápad.

Ale pozor: mozek, který kulturu jistě v  jakémsi smyslu „vytváří“

a  který podmiňuje její další šíření, je pochopitelně strukturou čistě

biologickou, prostě něco přes kilo nervové tkáně. To geny námuděla

ly mozek schopný či neschopný nechat se infi kovat kulturou. My

všichni jsme zdědili mozek po rodičích, kteří se rozmnožili, pak nás

nějak uživili a odchovali; mozek našim rodičům přinejmenšímneza

bránil v  biologické úspěšnosti, pokud jim ji přímo nezvyšoval, a  je

rozumné předpokládat, že nějak podobně bude ovlivňovat i náš život

a  život našich potomků. I  kdybychom uvěřili doktríně převládající

v dnešní kulturní antropologii, že důležité jsou symbolické významy,

které lidé přičítají svému jednání, nikoli utilitární zájmy, třebagene

tické nebo ekologické či ekonomické (což je totéž, ekonomie je prostě

jenom ekologie našeho druhu; ovšem neříkejte to Klausovi), které se

v  tomto jednání eventuálně mohou zrcadlit, pořád zbývá jeden zá

sadní důvod, proč se „materiálními příčinami“ lidského chování


19

Jan Zrzavý / PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

zabývat. Pouze chování, jakkoli „symbolické“, které svým nositelům

alespoň nezabrání produkovat nové mozky schopné řídit totochování i v dalších generacích, se může dlouhodobě udržet. Teprvedlouhodobě prosperující populace Matek Terez či Jacků Rozparovačů by

tedy byly důkazem, že jejich životní strategie jsou nějak v  něčem

úspěšné (a je vlastně lhostejné, zda by tyto populace vznikly nápadně

úspěšným množením Matek Terez a Jacků Rozparovačů ve srovnání

s průměrnými občany, anebo nápadnou touhou normálních lidínaodobovat život a dílo některého ze zmíněných vzorů). Zatímmůžeme jenom říct, že tyto strategie sice vznikly, ale hned zase zanikly;

přežití je důležitější než vznik, protože pořád něco vzniká, ale až když

to přežije, můžeme o tom něco rozumného říct. Žít jako MatkaTereza a  Jack Rozparovač se asi v  podstatě nedá, nebo aspoň nevyplácí,

proto tak nikdo nežije. Mozky schopné řídit chování Matky Terezy

a Jacka Rozparovače tu byly, v tom, co dělaly, byly i úspěšné, alenedokázaly tyto své schopnosti předat dál. Život je jinde.

Kultura neruší biologickou evoluci, ale výrazně modifi kuje kontext, v němž normální biologická evoluce probíhá. Kde dříve vítězili ti, kdo se lépe prali nebo lépe utíkali před těmi, kteří se lépe perou, nebo byli odolnější vůči infekcím, a ti, kdo dokázali tyto svébiologické znamenitosti úspěšněji demonstrovat před slečnami, a protozanechali dostatek úspěšného potomstva, tam nyní vítězí také ti, kdo úspěšněji balí slečny na romantické písně nebo je prostě a jednoduše dokážou ukecat. Vítězí přirozeně i ty slečny, které jsou vůčitakovýmto způsobům balení nejméně odolné, takže rovněž zanechávajídostatek kvalitního potomstva, a  to potomstva úspěšných baličů. Tohle platí obecně, kdykoli dojde na pohlavní výběr: každý jedinec má v sobě nejen geny pro znak, který se líbí samicím (po otci), ale i geny pro preferenci tohoto znaku (po matce). Třeba u ryb koljušek platí, že čím červenější je samec, tím více se červení samci líbí jeho sestrám.

Nejsme jediní tvorové, jejichž evoluce se koná v kulturnímprostoru  – kulturní evoluci známe třeba u  šimpanzů, orangutanů, japonských makaků, kytovců i  mnoha druhů ptáků. Kosatky v  Patagonii


20

Jan Zrzavý / PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ

loví lachtany a kosatky v Severním moři sledě, pokaždé pomocíspe

ciálních, často náročných a  v  případě Patagonie i  riskantních triků

(kosatka v příbojové vlně vyjede na pláž, a když to o pár metrůpřeže

ne, do moře už se nevrátí), jimž se mláďata musí učit, stejně jako se

musí učit řadě sociálních dovedností. Matka (či jiná, ale příbuzná

stará, už se nerozmnožující samice, neboli babička či teta) neschopná

svá mláďata dostatečně vyškolit zanechá málo životaschopných po

tomků, a je tedy stejně neúspěšná jako matka přenášející na svépo

tomstvo geneticky podmíněné neduhy typu křehkých kostí nebo

málo účinného hemoglobinu. Špatná výchova může být stejně fatální

jako špatné geny. I  domácí zvířata se vyvíjejí v  kulturním prostoru,

ale jim jsme tento nový evoluční kontext (spolu)vytvořili my. Psiště

kají, kdežto vlci štěknou jen vzácně, když musí oznámit štěňatůmně

jakou naléhavou, obvykle varovnou novinku. Domácí pes je vlk žijící

ve smečce takových idiotů, že na ně musí doživotně hovořit štěněcím

jazykem, aby pochopili aspoň něco, když už subtilnější, především

mimické komunikace nejsou schopni. Vlk, který nově komunikovat

nedokázal, zanechal méně potomků (protože byl pro věčné konfl ikty

s páníčkem nakonec zapuzen či utracen) a jeho „geny pro odolnost

vůči kulturní indoktrinaci“ už tady nejsou. Chování psa je důsledkem

lidské kultury, jež ho obklopuje, a  přece nikdo nepochybuje, že psí

štěkot je nějak ovládán „geny pro psí mozek“ a „geny pro psí plíce“.

Otázka, zda je určité chování programováno „geneticky“, nebo

„kulturně“, nemá zkrátka obvykle žádný smysl, neboť v každémcho

vání složitějším než kupříkladu dávicí refl ex je kus obojího. Přede

vším se ale tento spor vůbec netýká toho, co nás opravdu zajímá.

Mnohem závažnější je totiž otázka, k čemu je nějaké chování dobré,

ať už je determinováno jakkoli. Chování buď může zvyšovatbiologic

kou či sociální (a tedy vposledku zase biologickou) úspěšnost jedince,

anebo ne. Zajímá-li nás například, proč se lidé vraždí, zajímá nás

vlastně, jakou výhodu přináší vražda pachateli či jeho okolí (nebo

možná i  okolí oběti); pokud vraždění přináší dostatečný prospěch,

budou se lidé vraždit bez ohledu na to, jak konkrétně je to zařízeno.


21

LIDÉ A „ZVÍŘATA“

Odpověď na otázku, do jaké míry nám při vysvětlování lidskéhocho

vání pomohou znalosti chování zvířecího, kupodivu není ani „vůbec

ne“, jak tvrdívají kulturní antropologové, ani „velice“, jak by snad měl

teoreticky tvrdit biolog, nýbrž „různou měrou“ a „jak kdy“. Člověk je

jistě druh v mnohém unikátní, ale na tom právě není nic zvláštního,

poněvadž každý živočišný druh je nějak v něčem unikátní. Všechny

druhy ovšem nejsou unikátní stejně  – mírou jejich jedinečnosti je

stupeň jejich fylogenetické nepříbuznosti. Šimpanzi a lidé jsou sify

logeneticky tak blízcí (šimpanzi jsou bližší lidem než gorilám či jiným

lidoopům), že je rozumné předpokládat, že vše, v čem se shodujeme,

je skutečně zděděno od našeho společného předka, nebude-li nějak

dokázán opak. Víme totiž, že lidé se od šimpanzů oddělili asi před

osmi miliony lety (donedávna se předpokládalo, že před šesti, záleží

na způsobu výpočtu; tak či onak, je to paleontologicky velmi krátká

doba), a víme, že genetická shoda člověka a šimpanze – ať topočítá

me jakkoli, protože způsobů výpočtu je i  tady mnoho  – rozhodně

přesahuje 95 % (což je číslo zhruba srovnatelné s genetickoupříbuz

ností dvou evropských druhů ptáků budníčků, které od sebe laik stěží

rozliší).

Extrémní blízkost lidí a šimpanzů podporují i studie etologické, ať

už jsou založeny na výzkumech v  přírodě, nebo na sofi stikovaných

metodách komunikace s  ochočenými jedinci. Je velmi obtížné najít

jedinou lidskou vlastnost, kterou by v  nějaké podobě neměli i šim

panzi. Lov, sběr léčivých bylin, užívání dosti složitých nástrojů (navíc

vyráběných v době, kdy nejsou bezprostředně potřeba, pro čas, kdy

potřeba budou), kulturně přenášené zkušenosti a pravidla sociálního




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist