načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Proč muži nenosí podvazky - Jana Javorská

Proč muži nenosí podvazky

Elektronická kniha: Proč muži nenosí podvazky
Autor:

Volné pokračování úspěšných humorných povídek „Proč ženy nekouří doutníky“, které se během jediného měsíce dostalo mezi nejprodávanější e-knihy hned v několika ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 60
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2242-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Volné pokračování úspěšných humorných povídek „Proč ženy nekouří doutníky“, které se během jediného měsíce dostalo mezi nejprodávanější e-knihy hned v několika knižních e-shopech. Trapasy nejen sexuální tentokrát věnované mužům a převážně o mužích, opět napsané vtipnou formou. Zábavné čtení pro všechny, kteří potřebují přijít na jiné myšlenky nebo se jen chtějí zasmát cizímu neštěstí.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Jana Javorská

PROČ MUŽI NENOSÍ

PODVAZKY


3

ZLOMENINA

Jako každej pořádnej chlap jsem ani já nebyl zrovna svatej. No, ono

slovo SVATEJ je tak trochu zavádějící. Protože, co si budeme

namlouvat, svatej může být tak nanejvýš v kostele, ale ne v manželství.

Kdo už si touhle institucí prošel, tak mi jasně musí dát za pravdu, že po

pár letech a po pár dětech ženská zaručeně zblbne. To si pak chlap

zkrátka musí nějak pomoct.

Takže jsem čas od času provětral faldy nějaký dobře stavěný kočičce.

Nejsem blbej, dělal jsem to samozřejmě tak, aby na to ta moje nikdy

nepřišla. Určitě by měla nějaký řeči o podvádění a tak. Copak není

manželství už samo o sobě podvod? Ze začátku to vypadá slibně a pak

– skutek utek.

Jenže to bych to nesměl být já, aby u toho nebyly nějaké komplikace.

Když už jsem měl pěkně rozjetý jedno nový prsatý stvoření, tak jsem si,

já debil, zlomil při fotbale ruku. No jo, řeknete si. Sport je sport. Ovšem

já na nějakou bolest ani nemyslel, jen jsem měl pořád před očima, jak si

ten dáreček rozbaluju, a teď tohle.

Už je naprosto jasný, že z toho nějakej ten pátek nic nebude. Jenže to by

mi ji taky mohl nějakej frajer pěkně vyfouknout. Musím jednat. Tak

jsem si ji esemeskama udržoval pěkně nažhavenou a pak jsem ji jen tak

mezi řečí upozornil na takovou nepatrnou banalitu, která mě potkala,

ale zásadně neohrozí moji výkonnost ani v nejmenším.

Politovala mě, jak jinak. Je to přece ženská. Tak jsem dělal chvilku

hrdinu, že to moc nebolí, ale když se rozhodla, že mi to zranění musí

pofoukat, bylo mi předem jasný, kdo tady komu co a kam foukne.

MANŽEL ODJEL NA SLUŽEBNÍ CESTU. VRÁTÍ SE ZA DVA DNY.

Málem mě z té zprávy trefil šlak. Přišla nečekaně a já musel

zaimprovizovat, abych se zdárně a bez sebemenší známky podezření

dostal z baráku.


4

„Jedu s bráchou na chalupu,“ nahlásil jsem doma a už jsem žhavil drát a

sháněl bratra, aby mi poskytl věrohodné alibi. Za půl hodiny jsem

přidal další informaci:

„Hele, asi tam přespím. Budeme opravovat střechu, budu podávat

nářadí,“ houknul jsem ještě na manželku a čekal jsem na reakci.

„Hlavně, ať to nekomentuje, nepotřebuju to rozvádět, nebo se do toho

ještě zamotám,“ modlil jsem se v duchu.

„To tam budeš platnej jako mrtvýmu zimník. Ještě si přivodíš další

úraz,“ ozvalo se zamručení z kuchyně, ale mně bylo jasný, že je to místo

souhlasu.

„Neboj, dám si bacha. Dyť mě znáš.“

Popadnul jsem džísku a mazal ven, kde už na mě brácha čekal v autě.

„Ty vole, jestli to praskne, tak mě Máňa zabije a ta moje mě dorazí,“

přivítal mě brácha místo pozdravu.

„Klídek, nejsem přece žádnej břídil, ne?“

„Se ti divím, že si nedáš pokoj.“

Kroutil brácha hlavou, ale rychle vyrazil od domu, aby nás náhodou

moje žena nezaměstnala oba dva.

Vysadil mě u Helenky před panelákem a odjel. Pro jistotu jsme si

domluvili výmluvu a já zaplul k Helence do bytu tiše jako myška.

Když jsme byli v nejlepším, ozvaly se prudké rány na dveře. Málem mě

to zabilo, ale Helenka mě uklidnila, že to je smluvené znamení se

sousedkou. Oblékla si župánek a vyhlédla na chodbu.

„Helčo dělej! Jde sem tvoje tchýně. Viděla jsem ji, když jsem kouřila na

balkóně. Zablokuju zatím výtah,“ popoháněla Helenku sousedka.

„Sakra, baba jedna. Ta má snad v prdeli čidlo, nebo co,“ zanadávala

Helena a rychle běžela vypakovat nápadníka z bytu.

„Sbal se! Rychle!“ houkla na mě Helenka a než jsem se rozkoukal,

strkala mě ze dveří. Otevřela k sousedce a šoupla mě tam se slovy: „

Neboj, Markéta se o tebe chvilku postará.“

A zabouchla za sebou dveře. Živě jsem si dokázal představit, jak tam

vedle kmitá a uklízí, aby tchýně nezjistila, že tam byla pánská návštěva.

Za chvilku vykoukla ze dveří a ukázala Markétě gesto, že je vše

v pořádku a může uvolnit výtah.

Tak jsem se ocitl polonahý s kalhotami a bundou v ruce na chodbě

cizího bytu. Jenže, co čert nechtěl, za okamžik zarachotily klíče v zámku

a do místnosti vstoupil hromotluk. Jeho pohled spočinul na mých

obnažených stehnech a bylo mu vše okamžitě jasné.


5

Jediným skokem byl v mžiku u mě a tloukl mě hlava nehlava. Než

stačila zasáhnout jeho manželka, která šla mezitím do kuchyně udělat

kafe, byl jsem modrý jako švestka před pálením. Řval na mě, že mě

zabije, a já mu to pevně věřil, když jsem viděl plameny nenávisti, které

mu šlehaly z očí.

Jednou rukou mě drapnul za tričko a druhou otevřel dveře. Vyhodil mě

ven a já se skutálel ze schodů. V ruce stále ještě držel část mého trika,

ze kterého mi zůstal jenom límeček na krku.

Když jsem dopadl, bylo mi ihned jasné, že u jedné zlomeniny určitě

nezůstane. To už ho manželka táhla do bytu a za zavřenými dveřmi mu

vše hlasitě vysvětlovala. Já se tam válel jako německej turista na pláži v

Chorvatsku a bál jsem se pohnout. Za chvilku se otevřely dveře.

Nejprve u bytu mojí „zachránkyně“ a poté u bytu Helenky. Z těch

Helenčiných vyšla její tchýně. Když viděla tu scénu jako z telenovely,

pohrdavě prohlásila směrem k Markétě:

„Nechápu, Helenko, jak tady můžete bydlet společně s takovou lůzou,

která se kurví za bílýho dne.“

Shlédla na mě tím nejpohrdavějším pohledem a opatrně mě

překročila. Div, že do mě nekopla. No, a já už jsem si chystal výmluvu

na doma, jak jsem přes všechnu opatrnost přece jen spadl na chalupě

ze střechy. Není nad předem dobře vymyšlené alibi.


6

CHCÍPLOTINA

Jednoho krásného dne za mnou přišel můj kamarád Ruda, jestli bych

nebyla tak hodná a nepohlídala mu jeho psa. Musí nutně odjet na týden

obchodně pryč a jeho doga už je chudinka v posledním tažení. Je už

stará a potřebuje péči. Nemůže ji svěřit jen tak někomu. Já jsem prý ta

pravá osoba na pečování.

Jak mi tak mazal med kolem huby, tak jsem mu na to jako vždy, já husa

hloupá, skočila.

„Dobrá, ale jestli ten pes chcípne, tak si mě nepřej!“ varovala jsem ho

jasně.

„Neboj, ještě vydrží. Veterinář říkal, že má naději přežít pár dalších

měsíců.“

Tak jsem se nastěhovala do Rudova bytu. Musím podotknout, že dogu

jsem viděla jednou naživo, ale ani jsem si neuvědomila, jak velký je to

pes. Jmenoval se Noťas. Sice trochu podivné jméno na psa, ale jaký

páníček, takové jméno.

Naštěstí jsem s ním neměla příliš mnoho práce. Dvakrát denně jsem do

něho musela dostat léky a vyvenčit ho. Když jsem přišla před několika

dny k Rudovi pro instrukce, pes ležel v pelechu a spal. Na moji

přítomnost jen zvedl hlavu a to bylo vše. Zase ihned spokojeně ulehl,

když viděl, že nejsem potencionální nepřítel jeho pána.

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se první den rozhodla, že

spolu půjdeme na procházku. Po hodinovém přemlouvání všemi

možnými povely, aby Noťásek milostivě vstal a šel se mnou ven, se

konečně rozhoupal a pomalu se zvedl na všechny čtyři. V ten moment

jsem zírala do očí Psa Baskervilského. Čenichama jsme to měli k sobě

asi tak nastejno. Tak jsem nasadila tomu koňovi ohlávku a vyrazili jsme

společně na procházku.

Venku na nás lidé podivně pokukovali, ale já se statečně držela

v blízkosti toho obra a tvářila se, že ho vedu já a ne naopak. Stačilo jen,

aby trochu škubnul hlavou, a už jsem musela přidat do kroku. Naštěstí


7

jsme jen obešli lavičku před domem a pes vypustil asi stokilovou

hroudu. Pracně jsem ji s velkým sebezapřením a žaludkem až v krku

musela nabrat do pytlíku. Opatrně, jako pyrotechnik nesoucí bombu,

jsem ji přemístila do odpadkového koše. Rázem byl plný až po okraj.

Noťásek mě za to líbezně oblízl celý obličej, takže jsem si připadala,

jako kdyby na mě otevřel tlamu vetřelec a chystal se mě sežrat. Smrad

vycházející z té mohutné psí tlamy by zabil i orla v letu. Málem jsem

tam omdlela. Psí sliny mi ulízly ofinku k jedné straně a skapávaly mi po

bradě do výstřihu. Mít knírek, vypadám jak Hitler.

Rychle jsem se snažila vylovit z kapsy papírový kapesník a utřít tu

katastrofu na mém obličeji. Vzpamatovala jsem se v momentě, kdy se

Noťásek rozhodl k návratu domů a škubl vodítkem tak silně, že mi

málem vykloubil rameno. To byl jasný signál a já se neodvážila

protestovat. Poslušně si mě odvedl zpátky do bytu. Tam opět zalehl do

svého smradlavého pelechu a chrápal.

Druhý den už jsem šla na vycházku vyzbrojena ručníkem a vlhčenými

ubrousky, kterými se utírají prdelky kojencům. Věděla jsem, že

dokážou zlikvidovat jakoukoli i zaschlou špínu neodstranitelnou ani

nejagresivnějšími rozpouštědly.

Stejně jsem se musela po návratu ihned osprchovat. Noťásek si

kýchnul v momentě, kdy měl plnou tlamu čehosi, co zrovna našel

někde pod stromem a přinesl mi to v zubech ukázat. Nebudu se pídit

po tom, co to vůbec bylo, ale raději jsem naši vycházku ihned ukončila,

abychom nepotkali nějakého souseda.

Předposlední den mojí služby té obludě (myslím tím psa, ne páníčka)

jsem jako každý den zachrastila obojkem, že půjdeme na procházku.

Zachrastím jednou – nic, podruhé – nic, potřetí – zase nic. To už mi bylo

divné, a tak jsem zatahala Noťase za nohu. Ani se nehnul. Běžím pro

zrcátko, abych zjistila, jestli dýchá. Nic. Konec. Tragédie. Noťásek

chcípnul.

Nešťastná volám Rudovi, co se stalo. Chvilku přemýšlel a pak povídá:

„Víš co, Hani? Nalož ho do kufru, co mám pod postelí, a odnes ho

k veterináři. On už se o něj postará.“

„Blázníš? Chceš říct, že mám toho stokilovýho pakoně táhnout přes

celou Prahu?“ zděsila jsem se.


8

„Ale no tak, Hani, vždyť jsou to jen dvě stanice metrem. To zvládneš.

Prosím.“

A já se zase nechala ukecat. Asi proto, že Ruda byl ze smrti toho

chudáka Noťáska tak smutnej.

Tak jsem tedy milého hafana zabalila do igelitu, naložila do kufru a

šmejkla se s ním do metra. Na eskalátorech mě oslovil takový pohledný

mladík, a tak jsem se s ním dala do řeči.

„Kam se stěhujete, slečno?“ vyzvídal ten Don Juan.

„Jenom tady kousek,“ nechtělo se mi říkat, že vezu chcíplého psa

k veterináři, tak jsem statečně mlžila.

„A co máte v tom kufru, knihy?“ ptal se zvědavě dál.

„Kdepak knihy, Noťase,“ odpověděla jsem po pravdě, ať si to chlapec

přebere.

„Noťasy?“ nevěřil.

„Jo, přesně tak.“

„Tak já vám s tím pomůžu,“ nabídl se ochotně.

„To budete hodnej. Ten pacholek je těžkej jako kráva, už mě bolí ruce.“

Mladík zvedl kufr, ale zase ho ihned položil.

„Teda vy máte páru,“ obdivoval moji výdrž.

„To víte, když každý den taháte Noťase sem a tam, tak musíte mít

páru,“ chvástala jsem se vesele.

Mezitím přijelo metro a mladík popadl kufr a pomohl mi s ním dovnitř.

„Pojedu s vámi. Náhodou mám stejnou cestu.“

Byla jsem ráda, že se nemusím dřít s těžkým břemenem. V kapse mi

pípnul telefon a přišla mi zpráva od Rudolfa. Snažila jsem se mu

odepsat, že právě cestuju s Noťáskem k veterináři, jak mi nařídil, a

přestala jsem dávat pozor na svůj kufr. Za okamžik jsem si uvědomila,

že dveře soupravy se právě zavřely a můj pomocník peláší s chcíplým

Noťáskem v kufru z metra ven.

„Panebože!“ hrklo ve mně. „Co teď budu dělat?“

Jenže než jsem se stačila rozkoukat, vlak už ujížděl do další stanice.

Zlodějíček byl na cestě do zastavárny. Určitě si myslel, jak se pěkně

napakuje. Ten se bude divit, až otevře kufr, a tam na něho bude civět

uslintaná obří tlama Rudolfova miláčka. Tak jsem na příští zastávce

vystoupila a vrátila se domů.

„Tak jak jsi pořídila?“ vyzvídal Ruda, když se vrátil z cest.

Bylo mi trapně a bála jsem se mu říct, co jsem provedla s jeho

mazlíčkem, proto jsem zvolila taktiku, aby ho to příliš nerozrušilo.


9

„Odevzdala jsem ho i s kufrem.“

„Moc ti děkuju. Já bych to asi nedokázal. Trhalo by mi to srdce.“

Strachy jsem ani nedýchala a rychle jsem se rozloučila. Za týden mi

volal Rudolf.

„Můžeš mi říct, kam jsi odnesla můj kufr s Noťáskem?“ křičel do

telefonu.

Tušila jsem průšvih, ale statečně jsem se držela původní verze.

„To by mě teda zajímalo, jak se pak ten kufr mohl dostat až

k policajtům? Včera mi ho přivezli, že ho někdo našel na ulici. Našli mě

podle adresy, kterou jsem tam měl napsanou na lístku z letiště.“

Přímo jsem se děsila toho, co bude následovat. Ovšem Ruda

pokračoval.

„Netušil jsem, jestli je Noťas ještě uvnitř, tak jsem raději řekl, že mi kufr

ukradli.“

Policista mu ho vítězoslavně předal, aby Ruda ocenil dobrou práci

policie. A tak obdržel svého mazlíčka zpátky v poněkud tekutém stavu.

Byl to pro něho šok, ale od té doby už po mě nikdy nic nechtěl.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist