načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Proč museli zemřít? - Karel Václav Kupka

Proč museli zemřít?

Elektronická kniha: Proč museli zemřít?
Autor:

Dva studenti, objeví malý pomníček u železniční tratě. Ze zvědavosti začnou pátrat po příčině nehody, při které zahynuli před čtyřmi lety, dva mladí muži. Narazili na řadu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 183
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-4961-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dva studenti, objeví malý pomníček u železniční tratě. Ze zvědavosti začnou pátrat po příčině nehody, při které zahynuli před čtyřmi lety, dva mladí muži. Narazili na řadu nesrovnalostí ve zprávách o příčině nehody, které vydaly oficiální místa. Když ale získali svědectví očitého svědka nehody, rozjeli pátrání, které se jim stalo osudným. Příběh je volným pokračováním knihy Tajemná minulost.

Zařazeno v kategoriích
Karel Václav Kupka - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Karel Václav Kupka

PROČ MUSELI ZEMŘÍT?

Dva studenti, objeví malý pomníček u železniční tratě.

Ze zvědavosti začnou pátrat po příčině nehody, při které

zahynuli před čtyřmi lety, dva mladí muži. Narazili na řadu

nesrovnalostí ve zprávách o příčině nehody, které vydaly

oficiální místa. Když ale získali svědectví očitého svědka

nehody, rozjeli pátrání, které se jim stalo osudným. Příběh je

volným pokračováním knihy Tajemná minulost.

Text © Karel Václav Kupka, 2015

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2015

ISBN ePub formátu: 978-80-87749-59-3 (ePub)

ISBN mobi formátu: 978-80-87749-60-9 (mobi)

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-61-6 (PDF)

1. vydání jako e-kniha © Lukáš Vik, 2015

http://www.lukasvik.cz


PROČ MUSELI ZEMŘÍT?

„Tak pane Kaláb. Udělal jste mi velkou radost. Dneska to bylo na výbornou!“ Komentoval Alešův výkon jeho zkoušející profesor a podával mu přes stůl jeho index. „Děkuji, pane profesore“, odpověděl s rozpaky a začal se chystat k odchodu, aby mohl okamžitě zvěstovat tuto radostnou zprávu Jitce. Dneska udělal poslední zkoušku před termínem, a teď jej čekají minimálně tři měsíce volna. Po třetím zazvonění Jitka přijala hovor a ihned na Aleše vybafla. „Tak co Kolombo? Za kolik?“

„Mám to v kabeli za jedna, takže zítra mě máš co dohánět, spisovatelko“, odpověděl zvesela a hned dodal. „Kdy se uvidíme?“ Jitka chvíli uvažovala a nakonec řekla: „Odpoledne se ještě musím na něco podívat, ale kolem šesté mě vyzvedni doma. Zajdeme někde na pivo, abych přišla na jiné myšlenky.“

„OK, ale nepřeháněj to s tím učením!“ Stačil ještě dodat, než ukončila hovor. Vyšel před budovu fakulty a uvažoval, jestli má zajít na oběd do mensy

nebo se zastavit za dědou a nechat se pochválit za

své studijní výsledky. Jeho dědeček, plukovník ve

výslužbě, byl na slovo vzatým odborníkem, protože

jeho více než čtyřicetiletá praxe u policie a BIS

byla dostatečnou zárukou objektivního hodnocení.

Zvítězila varianta číslo dvě, protože Alešova

babička byla znamenitá kuchařka a zrovna touto

dobou zpravidla vařila oběd. Naskočil do zrovna

přijíždějící tramvaje a začal uvažovat, co dneska

dobrého babička dědovi uvařila.

Zvonek u dveří probudil dědu Kalába nad

rozečtenými novinami. Ten jen mrknul na hodiny

a zabručel pod vousy. „Koho pak tu tak časně čerti

nesou?“ I když už bylo skoro poledne, tak každá

návštěva před obědem byla podle něj časná. „Ahoj

dědo!“ Ozvalo se za dveřmi, když odemykal dva

bezpečnostní zámky. „Co tě tak po ránu napadlo

navštívit starého a vetchého dědečka?“ Objal

Aleše kolem ramen a pevně jej přitiskl, aby ukázal

vnukovi jak je starý a vetchý. „Dědo! Málem jsi mi

polámal všechny kosti!“ Řekl naoko vyčítavě, když

se vymanil z jeho medvědího sevření. Hrábl do

batohu a vylovil vysokoškolský index. „Tohle jsem ti

přišel ukázat, abys nemyslel, že se jen tak poflakuju“

a podal mu malou knížečku v pastovém obalu.

Děda si nasadil brýle a obřadně v ní začal listovat.

Nedal na sobě znát, jak jej těší vnukovy studijní

výsledky, protože ukazovat na venek své emoce bylo

vysoce neprofesionální. Když skončil, tak se podíval

na Aleše a prohlásil: „Děláš mi hochu, velkou

radost! Ale co budeš dělat teď, když už máš ročník

uzavřený před termínem?“ Aleš se chvíli ošíval a

nakonec řekl: „Máme s Jitkou plán, jak využijeme

těch tří měsíců volna. Chceme procestovat

republiku křížem krážem a pokusit se najít

nějakou inspiraci pro naše bakalářské práce. Moje

představa byla taková, že najdu nějaký nevyřešený

kriminalistický případ, který se pokusím objasnit.

Jitka by o tom mohla něco napsat a tím bychom

zabili dvě mouchy jednou ranou!“ Děda Kaláb

seděl pohodlně v křesle a pozorně sledoval jeho

nadšeně prezentovaný prázdninový plán. Když

skončil tak se zadíval na dědu a s obavou v hlase

se zeptal. „Mohl bys mi dát nějaký tip? Určitě jsi

měl za ta léta nějaké kostlivce ve skříni.“ Bývalý

plukovník se najednou postavil a zeptal se: „Už

jsi byl na obědě?“ Aleš odpověděl, že ne a marně

si lámal hlavu, proč děda tak najednou změnil

téma hovoru. Byl to jen jeho profesionální trik, jak

získat čas a profesionální odpověď. „A co nabízíš?“

zavolal Aleš směrem ke kuchyni, kde děda začal

něco ohřívat. „Ale nic moc. Babička má dneska

od rána babinec, takže mi včera uvařila kulajdu

a kuře na paprice s bramborovým knedlíkem.“

Řekl to schválně tonem, jakoby se jednalo o chleba

se sádlem. Aleš jenom zaúpěl protože, kulajda a

jakákoliv omáčka s bramborovým knedlíkem bylo

jeho zamilované jídlo, které by mohl jíst každý

den. „To nemyslíš vážně?“ Ozvalo se za dědovými

zády, když po této informaci vyrazil směrem do

kuchyně. „Už je to tak, chlapče,“ konstatoval děda

a dodal: „A představ si, že toho babička uvařila

pro celý regiment!“ Ustoupil Alešovi od sporáku,

který se lžíci v ruce, nedočkavě ochutnával již

ohřátou kulajdu. Po obědě oba seděli naproti sobě

v křeslech a s láhví piva v ruce, trávili znamenitý

oběd. Najednou děda vstal a přešel ke skříni, ze

které vytáhl dvě krabice. V jedné byl fotoaparát

a ve druhé teleobjektiv. Postavil obě krabice před

Aleše a obřadně prohlásil: „Protože jsi mi svými

studijními výsledky udělal radost, tak jsem se

rozhodl odměnit tě věcí, kterou ke svému hledání

inspirace budeš určitě potřebovat.“ A vyzval jej, aby

se podíval. Aleš tomu ani nechtěl věřit, že dostal

špičkovou profesionální techniku, o které si mohl

nechat jenom zdát. Okamžitě smontoval aparát

s teleobjektivem a zašel k oknu, aby jej vyzkoušel.

„To není možné, dědo, tím objektivem jsem přečetl

i SPZ toho auta na silnici. A to je dobrých 200

metrů!“ Nadšeně volal od okna a začal se zaměřovat

na vzdálenější objekty. N8hle se otočil k dědovi a

s očima dokořán řekl: „Dědo, ale to muselo stát

balík! Ve škole jsme měli něco podobného a to

nám říkali, že cena takových přístrojů začíná na

nějakých dvacetitisících!“ Bývalý plukovník se jen

s radostí ujistil, že si jeho vnuk uvědomuje hodnotu

jeho dárku a klidně odpověděl: „Jestli chceš něco

dokázat a dělat to pořádně, tak k tomu potřebuješ

profesionální vybavení. V opačném případě to je

jen amatérská žabařina.“ Zbytek odpoledne strávili

zkoumáním technických dovedností fotoaparátu a

úplně zapomněli, jak rychle ubíhá čas. Najednou se

Aleš podíval na hodinky a začal fotoaparát balit do

krabice. „Úplně jsem zapomněl, že mám být v šest u

Jitky!“ Omlouval se dědovi a ještě jednou poděkoval

za drahý dárek. „Když budeš něco potřebovat při

svém hledání, tak víš, na koho se můžeš kdykoliv

obrátit.“ S těmito slovy jej vyprovodil ke dveřím.

Jitka už stála oblečená v předsíni, když se ozval

zvonek u dveří. Otevřela a významně se podívala

na hodinky. „Omlouvám se za zdržení, ale měli

jsme s dědou velice důležitou debatu a já jsem

ztratil pojem o čase. Nebudeš věřit, co jsem od dědy

dostal jako dárek!“ Poklepal na tašku přes rameno a

současně ji políbil. Překvapená Jitka čekala nějakou

extra výmluvu, ale zvědavost ji přemohla, když

uviděla na tašce značku firmy Nikon. „Tak nezdržuj

a pojď dovnitř!“ Vtáhla jej do předsíně a marně se

snažila uhodnout, jaký to dárek taška skrývá. Aleš

opatrně vytáhl fotoaparát a namontoval na něj

teleobjektiv. Součástí byl i stativ, který byl složený

v boční kapse kabely. Jitce při pohledu na tento

technický skvost jen zazářily oči a hned chtěla

vědět, co to všechno umí. Trvalo téměř hodinu, než

se vypravili z domu do hospůdky na pivo, kde se

scházeli studenti ze všech fakult v Praze. Měli štěstí,

že urvali ještě dvě volná místa, protože hospůdka

v tuto hodinu byla vždy beznadějně obsazená.

„Tak co tomu říkáš?“ Obrátil se Aleš na Jitku, když

jim pingl donesl pivo. Ta pochopila, že se jedná o

fotoaparát a s vážnou tváří řekla. „Měli jsme štěstí,

je tu narváno jako každý den.“ A napila se zhluboka

ze sklenice. Aleš na ní chvilku hleděl a potom

mu došlo, že si z něj dělá legraci a s vážnou tváří

poznamenal: „Však počkej zítra. Tebe ty legrácky

přejdou, až ti u zkoušky profesor položí záludnou

otázku.“ „Jakou otázku máš na mysli, detektive?“

Zeptala se jej s ležérnosti v hlase. „No přece téma

tvé bakalářské práce, slečno novinářko!“ Tak to

bude zřejmě jediná otázka, na kterou mu zatím

neodpovím. Ale jsem přesvědčená, že za tři měsíce

na nějaké téma narazím.“ Odpověděla ledabyle,

aniž by se zmínila, že spoléhá hlavně na jeho

pomoc. Aleš ji měl přečtenou tak dokonale, že její

přezíravý ton v hlase byl vlastně skrytou prosbou

o pomoc při jeho hledání. Chvilku se na ni díval

přes dvojité sklo sklenice a potom ledabyle dodal:

„Jestli budeš mít zájem, tak bych tě mohl seznámit

s některými z mnoha nedořešených kaus, které

hodlám použít jako téma mé bakalářské práce. Ty

si potom můžeš některou z nich vybrat a něco o ní

napsat.“ „Tak dobře, pochopila jsem, že zatím máme

oba dva kulové, takže se musíme snažit, abychom

na konci prázdnin na tom byli lépe. Podívej, zítra

je 25. Května a my se musíme rozhodnout, kdy

zajedeme na Moravu za mou babičkou. Já navrhuji,

abychom jeli už teď o víkendu a zůstali tam do

příštího pátku. To musíme být v Praze, abychom

mohli odvolit, protože ty naše první volby můžou

být pro mě, budoucí novinářku velice zajímavé.“

Podívala se na Aleše a čekala, co na to řekne. Ten

počkal, až servírka odnese sklo ze stolu a začal

nahlas přemýšlet: „Když nad tím tak uvažuju, není

to špatný nápad. Mohli bychom vzít s sebou stan a

spacáky a trošku se porozhlédnout po okolí. Já jsem

totiž nikdy nebyl na pernštejnském hradě a krajina

kolem něj má hodně zajímavostí, které bych rád

viděl na vlastní oči. Podmínkou je ale tvoje úspěšná

tvoje zítřejší zkouška.“ Potutelně se na ni podíval a

čekal její reakci. „O zítřejší zkoušku si nemusíš dělat

starost. Tu určitě zvládnu, ale ty budeš mít zítra

hromadu úkolů. Tak za prvé. Zjistíš spoj z Prahy

do Nedvědic. Nejlépe se „Student agency“ do

Brna a z Brna vlakem přes Tišnov do Bystřice nad

Pernštejnem. Za druhé. Zajistíš jízdenky. Za třetí.

Sbalíš všechny potřebné věci na kempování, včetně

plné a funkční propanbutanové bombičky k vařiči.

To, že si máš zabalit oblečení a hygienické potřeby

na týden, ti nemusím připomínat. Já se ti odpoledne

ozvu, jak jsi daleko a případně ti pomůžu!“ Aleš

na ní hleděl jako čerstvě vyoraná myš a nestačil

se divit, jak rychle jej zaúkolovala. „A co budeš

zajišťovat ty, kromě balení tvého loďáku?“ Jitka se

na něj mile usmála a řekla: „Já musím zatelefonovat

babičce a připravit ji na náš příjezd. Přece bys

nechtěl, aby babička začala teprve zadělávat těsto na

buchty, když se my objevíme ve dveřích?“ „V tomto

případě vidím tvůj přínos k organizaci celé akce

jako naprosto nejdůležitější.“ Jitka se neudržela a

zasmála se na celé kolo, až se někteří otáčeli, aby

jim neušla nějaká legrace. Aleš objednal ještě jedno

pivo a zaplatil, aby se už nemusel zdržovat před

odchodem domů. Bylo už téměř devět večer, když

se rozloučil s Jitkou před jejím domem a spěchal

domů, aby se mohl pochlubit svým rodičům

dárkem od dědečka.

Z ulice uviděl, že se svítí v obýváku, tak přidal

do kroku, aby byl doma co nejdřív. V předsíni

uslyšel hlas svého otce, který promluvil k jeho

matce: „Tak už ho teda máme doma!“ „Ahoj

rodičové!“ Vlétl do obýváku jako velká voda a

zarazil se nad prostřeným stolem plným chlebíčků,

zákusků a jednohubek. Uprostřed vévodila láhev

šampaňského ve kbelíku s ledem. „Co se děje?“

Vyhrkl za sebe a očima hltal prostřené dobroty.

„Co by se asi dělo?“ Odpověděl obřadně otec Kaláb

otázkou. „Volal děda a všechno nám dopodrobna

vylíčil, takže nás pouze můžeš seznámit s detaily,

na které dědeček zapomněl.“ Odpověděla

maminka a jako první se na Aleše vrhla, aby

mu mohla pogratulovat k ukončení druhého

ročníku. V ruce žmoulala papírek s podobiznou

našeho prvního presidenta a se slzami v očích

mu pošeptala do ucha: „Něco si za to kup, udělal

jsi mi velkou radost!“ A začala hledat kapesník,

aby si utřela uroněnou slzu. Otec Kaláb vstal

z křesla a ze zásuvky vytáhl balíček, který předal

Alešovi se slovy: „Věřím, že si můj dárek užiješ

stejně jako ten dědečkův. Děláš mi radost synku.“

Poslední větu řekl roztřeseným hlasem, který

rychle zamaskoval otázkou: „Kdo si dá kafe?“ A

zamířil z obýváku do kuchyně, aniž by čekal na

odpověď. Oba mu na dálku odpověděli, že ano.

Aleš začal rozbalovat balíček od otce a byl zvědavý,

co se z něj vyklube. Už firemní značka Nokia na

pouzdře mu zvedla tepovou frekvenci, a když

jej otevřel, uviděl poslední model dotykového

mobilního telefonu, vydal ze sebe zvuk, podobný

zavytí stepního šakala. „To je bomba, tati!“ Zavolal

radostně do kuchyně a okamžitě začal přístroj

podrobně studovat. Každou chvilku bylo jenom

slyšet super, bomba, paráda, to když nalézal stále

nové funkce. Otec donesl uvařenou kávu a jen

tak mimochodem se Aleše zeptal: „Tak co? Hodí

se ti?“ Ten aniž by vzhlédl od přístroje, tak pořád

nevěřícně kroutil hlavou a stále opakoval: „To je

šupa!“ Potom, jako by teprve zaregistroval otcovu

otázku, tak zvedl hlavu a odpověděl: „Je to něco

úžasného, tati. Udělal jsi mi velkou radost stejně

jako děda s tím foťákem. Já jsem vám ho ještě ani

neukázal!“ A už spěchal do předsíně pro tašku.

Zatím co Aleš se stále seznamoval s mobilem tak

otec studoval fotoaparát s teleobjektivem. Vyrušil

je hlas matky. „A to šampaňské budeme otevírat

kdy?“ Oba se na sebe podívali a Aleš pronesl:

„Třeba hned!“ Chopil se láhve a nasměroval dráhu

zátky do záclony. Vychlazené šampaňské nemělo

čas utéct, takže se nekonal podobný rituál jako na

Velké ceně F1. Po přípitku se otec Aleše zeptal:

„Tak co Před tebou je spousta volna, máš už nějaký

program?“ Aleš jim potom dopodrobna vylíčil, co

hodlají s Jitkou podnikat v následujícím týdnu. O

dalším se rozhodnou až později. Alešovi rodiče

byli rádi, že jede s ní, protože měli obavy z nějaké

šílené cesty s jeho kamarády. Nakonec všichni tři

společně hledali na internetu nejlepší spoj z Prahy

do Nedvědic.

„Slečno Veselá. Dneska to bylo na výbornou. Už

jste uvažovala o tématu vaší bakalářské práce?“ Jitka

podávala zkoušejícímu index a marně přemýšlela,

co má odpovědět. Když jej zkoušející vracel, tak

se na ni dlouze zadíval a čekal nějakou odpověď.

Jitka nechtěla vypadat jako úplný pitomec a tak

ji napadla spásonosná myšlenka. „Víte, pane

profesore, já jsem zatím nebyla rozhodnuta,

jaké téma zvolím pro svou bakalářskou práci.

Ale zkusím se zaměřit na nadcházející volby do

sněmovny a možná mně jako voličce, která bude

volit poprvé, nějaké zajímavé téma napadne.“

Profesor se podrbal ve vousech a souhlasně pokýval

hlavou. „Řeknu vám, slečno Veselá, že ty tanečky

kolem voleb, a zejména v nadcházejícím týdnu,

budou pro novinářské řemeslo tučné sousto.

Vzpomeňte si jen na Kubiceho zprávu před čtyřmi

léty. Tehdy to bylo čtyři dny před volbami hotové

zemětřesení. Dobrý novinář může z takových

nečekaných událostí hodně získat, ale i ztratit.

Budu vám držet palce!“ Rozloučil se a galantně ji

doprovodil ke dveřím. Jitka si oddechla, protože

pan profesor byl znám svou rétorikou a málo kdo

ze studentů mněl tu trpělivost jej poslouchat, i když

jeho přednášky byly velice zajímavé, ale dlouhé.

Podívala se na mobil a zapnula si hlasité vyzvánění.

Zatím ji nikdo nevolal, ale čas na displeji ukazoval

deset minut po poledni a ona, kromě ranního

kafe, nic nejedla. Rozhodla se zavolat Aleše, jak je

daleko s plněním svých úkolů a zároveň jej nalákat

na společný oběd. „Ano, jsem velké ucho a čekám

na příznivé zprávy. Čau, lásko! Tak za kolik?“ Jitka

se smíchem odpověděla: „Ty jsi génius Kolombo!

Zase jsi to uhodl!“ „Že se vůbec ptám? Kde jsi teď?“

Zabručel Aleš. Stojím před fakultou a chtěla bych

s tebou na oběd. Mám hlad jako vlk! „Tak to se

hodí. Já jsem na Florenci a zrovna mám koupené

jízdenky na autobus. Počkej mně před mensou,

nejpozději do dvaceti minut jsem tam.“ Jitka

zaklapla telefon a pomalu se vydala na domluvené

místo. Cestou si všímala spěchajících Pražanů a

hloučku turistů, kteří se zakloněnými hlavami fotili

nádhernou architekturu pražských domů, které

rodilí Pražané míjejí bez povšimnutí. Napadlo ji,

že by nebylo špatné napsat reportáž o pražských

památkách a lidech, kteří váží tisíce kilometrů, aby

se jim obdivovali a na druhé straně těm, kteří je

denně míjejí, aniž by znali jejich historický původ.

Celkem tyto lidi chápala a brala je jako produkt

doby, která má ve svém znaku úplně jiné hodnoty,

než měli ti, kteří toto krásu vytvořili. Pomalu

přicházela k budově mensy a pohledem na hodinky

zjistila, že Aleš ba se měl objevit, co nevidět. Vešla

dovnitř a začala studovat jídelní lístek, který nabízel

pět druhů menu. Ještě jej pořádně nestačila ani

přečíst, když ji na rameno někdo poklepal. Prudce

se otočila a uviděla Aleše s malou kytičkou fialek

v ruce. „Gratuluji k úspěšnému ukončení druhého

ročníku vysokoškolského studia.“ A obřadně jí

předal kytičku, za kterou vyfasoval delší políbení,

než bylo na toto místo a dobu vhodné. Okamžitě

zareagoval žertovnou poznámkou: „Já myslel, že

máš hlad a ne chuť.“ Jitka se trošku začervenala

a mávla rukou, jakoby jeho poznámku chtěla

odehnat. Otočila se na jídelníček a říká: „Podívej,

buchtičky se šodó, dáme si?“ Aleš jenom pokrčil

rameny a dodal: „Vzhledem k tomu, že je pátek, a

tak jako správní křesťané, kteří nechodí do kostela,

se nebudeme v tento postní den ládovat masem!“

Chytil Jitku za ruku a vedl ji do jídelny, která v tuto

dobu byla téměř zaplněná. Našli dvě volná místa

poblíž výdejního okénka. Jitka se usadila a Aleš se

postavil do fronty. Za chviličku donesl na podnosu

dvě porce buchtiček, bohatě přelitých pudinkovým

krémem. „Tak se do toho pustíme a já ti řeknu, co

jsem všechno dopoledne zařídil.“ S netrpělivosti

v hlase položil před Jitku plný talíř. „Nech si chutnat

a poslouchej. Tak v prvé řadě jsem koupil jízdenky

na autobus u Student agency na zítřejší sedmou

ráno. V půl desáté budeme v Brně u hotelu Grand

a máme téměř hodinu k odjezdu vlaku z hlavního

nádraží směrem na Rájec-Jestřebí. V Nedvědicích

bychom byli asi v jedenáct hodin. Takže můžeš

zavolat babičce a nenápadně zjistit, co bude vařit

k obědu.“ Dal si do pusy dvě buchtičky a čekal, co

na to Jitka odpoví. „Tak co týče toho oběda, tak to

ti řeknu docela přesně. Včera večer babička volala

sama a ptala se, kdy přijedeme. Já jsem jí jen řekla,

že pokud mi zkouška dopadne dobře, tak se tam

objevíme v sobotu, ale nevím kdy, protože ty máš

za úkol zjistit spoje. Takže teď, když to už vím,

tak ji jenom potvrdím náš příjezd.“ Napíchla na

vidličku další sousto a s chutí je začala vychutnávat.

Aleš na ni chvilku civěl a najednou vyhrknul: „No

a co dál? Říkala jsi, že víš, co bude babička vařit!“

Jitka jej chvilku napínala, než spolkla další sousto

a s ledabylosti v hlase odpověděla: „Vím, že dneska

peče bavorské vdolky s tvarohovou náplní.“ Aleš

jenom tiše zaúpěl a téměř slastně napíchl další

buchtičku. „Nezoufej, babička slíbila, že je upeče

ze dvou dávek.“ Alešovi se rozjasnily oči a rychle

dodal: „No a co bude zítra?“ „Matně si vzpomínám,

že bude králík na smetaně s chlupatým knedlíkem.“

Říkala to schválně pomalu, aby viděla, co s ním

tato zpráva udělá. „To si děláš kozy, Jitule!“ Málem

vyskočil od stolu, aby začal tančit oslavný tanec.

Toto bylo jeho zamilované jídlo, ale protože se

v pražském paneláku králíci těžko chovají, tak jej

vždy nahrazovala falešná svíčková, která se jemu

vyrovnat nemohla. Jitka se dala do smíchu, když

uviděla, co tato zpráva s ním udělala. „Když tak

nad tím uvažuju, tak ty bys mě určitě vyměnil za

kus žvance,“ řekla naoko vyčítavě. Aleš ji uchopil

za ruku a kvapně řekl: „Víš přece, že bych tě za

nic na světě nevyměnil, ani kdyby ti králíci byli

dva!“ „Víš co, ty kecko? Raději už půjdeme a já

zavolám babičce, že tam zítra do oběda dorazíme.

Mimochodem a mám se ji zeptat, jestli si to s tím

králíkem nerozmyslela?“ Podívala se po očku na

Aleše, aby se pobavila nad zděšením, které uviděla

v jeho tváři. Ten jen zakroutil hlavou a chytil Jitku

za ruku, aby ji davem nově příchozích, vyvedl

z mensy. Venku se zastavil a otočil Jitku tváří k sobě.

„Tak teď si vezmi mobil a zavolej babičce. Jenom se

jí nesnaž rozmluvit toho králíka. Já pojedu domů

zabalit vše potřebné na cestu a ty si jen vezmi do

batohu nejnutnější osobní věci. Ráno ti raději

zavolám, abys nezaspala. Sejdeme se na Florenci

před sedmou na stanovišti autobusů.“ „Rozkaz,

poručíku Kolombo!“ Zasalutovala a se smíchem mu

vlepila pusu. Otočila se na podpatku a spěchala na

právě přijíždějící tramvaj. Aleš se za ní díval, dokud

nenastoupila.

Byla sobota ráno 22. května 2010, když Jitka

s Alešem nastoupili do autobusu, který je měl

dopravit do Brna. Sluníčko svítilo a předpověď

počasí na celý týden byla více než optimistická.

Cesta po dálnici byla nudná a za chvíli Jitčina hlava

spočinula na Alešově rameni, kterého její voňavé

blonďaté vlasy šimraly na tváři, až také zdřímnul.

Probral se těsně před Brnem, když autobus prudce

přibrzdil kvůli nějakému spěchajícímu šílenci.

Jitka se probudila také a ke svému údivu zjistila,

že spala téměř dvě hodiny. „Spala jsi jako Šípková

Růženka,“ pohladil ji po tváři a políbil do vlasů.

Jitka se protáhla jako kočka a znovu se opřela o

Alešovo rameno. „Kdy už tam budeme?“ Zeptala

se s přivřenýma očima a ještě více se k Alešovi

přitulila. „Ještě máš čas asi čtvrt hodiny a budeme

v Brně,“ zašeptal ji do ucha a sám se podíval

do diáře, jak se nejrychleji přesunou od hotelu

Grand na hlavní nádraží. Podle mapky v diáři se

přesvědčil, že je to jen kousek pěšky a spokojeně

sledoval houstnoucí provoz před vjezdem do

moravské metropole. Cesta na nádraží jim trvala

o trošku déle, protože Jitka si prohlížela všechny

výlohy, které byly po cestě. I přes to, měli ještě víc

než půlhodinu času k odjezdu vlaku. Aleš uviděl

ve výloze trafiky vystavené turistické mapy a hned

si jednu koupil, aby si ve vlaku prostudoval místní

kuriozity. Ten vyjel načas a Jitka s Alešem po půl

hodině jízdy vystupovali na nádraží v Nedvědicích.

Když míjeli místní hostinec s pěknou

předzahrádkou, tak Aleš prohodil: „Co kdybychom

si dali jedno pivko?“ Jitka se na něj otočila a klidně

řekla: „Dej si. Já se už těším na toho králíka, tak už

půjdu napřed.“ „Nic takového, na pivo si zajdeme až

po obědě!“ Rozhodl rezolutně a smutně se ohlédl na

sedící štamgasty pod slunečníky.

Po uvítacím ceremoniálu s Jitčinou babičkou

byl Aleš ještě před obědem podroben křížovému

výslechu, u kterého zřejmě obstál, protože porci,

kterou spořádal, by měla somálská rodina na

týden. Po znamenitém obědě se všichni posadili

do zahradního altánku, kde se při kávě a pátečních

bavorských vdolcích, odehrávalo druhé kolo

křížového výslechu, zaměřené na rodinu a ostatní

příbuzenstvo. Babička se ukázala jako znamenitý

vyprávěč různých historek ze života a k Alešovu

údivu měla neuvěřitelné znalosti o místním kraji.

Potom se debata stočila na politiku a babička se

obou zeptala: „A koho budete volit vy?“ Aleš se

začal ošívat a Jitka pochopila, že musí začít ona.

„Víš, babi. Já i Aleš si myslíme, že by měli dostat

příležitost i jiní, ne jenom ti stále stejní. Ta nová

TOP 09 jsou jen přelakovaní flaňďáci, ale ti z VV

se nám líbí. Zejména Radek John je novinář jak

břitva a já bych také jednou chtěla být jako on nebo

Janek Kroupa a Josef Klíma. Jak ty se na to díváš?“

Babička Veselá se podívala na oba a řekla: „Já

vám závidím vaše mládí a optimismus, s jakým se

upínáte na akt volby do parlamentu, která je pro vás

první, a proto ji přikládáte takový význam. Já bych

vám přála, aby se vám to povedlo, ale za ta léta, co

mám za sebou, to bylo jenom zklamání.“ Jitka se

s Alešem na sebe podívali a teď se slova ujal Aleš.

„Vy si skutečně myslíte, že celé ty volby, které stojí

tolik peněz, jsou k ničemu? Tak proč tam chodíte?“

„Víš, chlapče, já už to nevnímám jako právo volit,

ale my starší a staří to bereme jako povinnost. Přece

volba zástupce občana by neměla být právem ale

povinností. Potom se stává, že se v posledních létech

dostávají do politiky stále stejné tváře, protože

k volbám chodí stále stejní voliči. Jsem ráda, že vy

mladí, chcete tam prosadit nové lidi, ale nejsem

přesvědčená, že ti noví splní vaše očekávání. Politika

je totiž jedno velké svinstvo, kde hlavní roli hrají

peníze a moc.“ V jejich tvářích bylo vidět, že jim

stará paní vzala svými slovy trošku vítr z plachet, a

proto dodala: „Vy nesmíte být takovými pesimisty,

jako my, staří. Musíte věřit, že se vám podaří

nějakou změnu k lepšímu prosadit. A vezměte si

ještě vdolek,“ dodala s úsměvem a přistrčila talíř

blíže k nim. Aleš si nesměle nabídl a Jitka prohlásila,

že už má dost až do večera. Najednou se zvedla a

řekla: „Udělám pár fotek, aby naši viděli, jak to tady

krásně všechno kvete.“ Donesla Alešův fotoaparát

a začala fotit jako profesionální fotograf. „Odkud

máš takový foťák?“ Zeptala se zvědavě babička,

když Jitka na závěr vyfotila i jí. „To je Alešův.

Dostal jej od dědečka za své studijní výsledky“ a

po očku se na Aleše podívala, jak bude reagovat.

Ten s námahou spolkl poslední sousto a utřel si

bradu od cukru. „Jitka trošku přehání, protože ona

by si potom zasloužila minimálně foto studio.“

Všichni se tomu zasmáli a babička začala vážně:

„Víš, Jitko, proč jsem chtěla, ať přijedeš co nejdříve?“

Jitka jenom zakroutila hlavou a čekala, co babička

řekne. „Už delší dobu tady za mnou chodí takoví

chlapíci z jedné společnosti, kteří mají zájem koupit

ode mě jeden pozemek u Tišnova, kde měl kdysi

tvůj dědeček pole a kousek lesa. Teď tam chtějí

vybudovat nějakou průmyslovou zónu a já jsem už

jediná, která jim to ještě neprodala. Jezeďáci, kteří

jej měli v nájmu, zkrachovali a pole mi vrátili, ať

si na něm hospodařím sama. Já na to nemám ani

věk a příslušné znalosti, jak se obdělává půda, tak

jsem se obrátila na jednoho známého právníka, co

mám dělat. Ten mi vypočítal, že jen na daních bych

musela zaplatit majlant, a to nehovořím o lidech a

technice, kterou bych si musela pronajmout. Tak že

veškerý zisk by byl nulový. Proto jsem se rozhodla,

že to těm chlápkům prodám a z tebe udělám

bohatou nevěstu.“ Usmála se a zadívala se na oba.

Jitka stále nechápala, co tím babička myslí a naivně

se zeptala: „Jakou nevěstu?“ „Bohatou!“ Dostalo se

jí rázné odpovědi. „Kdo myslíš, že to jednou po mě

všechno dostane? Přece ty! Jsi moje jediná vnučka

a já tady na věky taky nebudu. Proto jsem na příští

týden objednaná k notáři, kde spolu podepíšeme

darovací smlouvu. Musím jenom potvrdit přesný

den a hodinu.“ Jitka konečně pochopila, oč tu jde,

a nebyla schopna slova. Po chvíli se ale zeptala: „Co

to pro mě vlastně bude znamenat? Já vůbec nevím,

jak to u notáře chodí!“ „Je to úplně jednoduché. Ty

se jenom několikrát podepíšeš a zbytek zařídí notář.

Zařídí i zápis do katastru nemovitostí, takže ty

s tím nebudeš mít žádné starosti i výdaje. Všechno

obstarává on. Ty se jen staneš majitelkou této

chalupy, kde mě musíš nechat dožít a taky slušného

konta v bance.“ Odpověděla s klidem a začala

uklízet prázdné šálky od kávy. Jitka se podívala na

Aleše, který jen pokrčil rameny a věnoval se svému

fotoaparátu. Když babička odešla do chalupy, tak se

obrátil na Jitku a ukázal na fotoaparátu nenápadný

spínač. „Podívej, tady se spouští automatický

vyhledávací systém, který umožňuje zaměření

přístroje na jakémkoliv místě na zemi s přesností

deseti metrů. Takže, kdyby mi jej někdo šlohnul

a aktivace byla zapnutá, tak by nebyl problém jej

najít, třeba i s lupičem. V opačném případě se

vyhledávací systém aktivuje s prvním zmáčknutím

spouště. Není to paráda?“ Jitka seděla zadumaně a

najednou se zeptala: „Aleši! A budeš mě chtít i přes

to, že budu bohatá?“ Ten se jen usmál a pronesl:

„Víš, že peníze dělají z lidí lumpy a křiví charakter?

Tak já jsem se rozhodnul, že budu lumpy chytat

a pokoušet se je napravovat. A ty asi budeš mým

prvním klientem, ovšem za předpokladu, že mě

budeš chtít i ty.“ Jitka se zvedla, posadila se Alešovi

na klín a dlouze jej políbila, aby mu potvrdila, že

stala jeho první klientkou.

„Neříkali jste, že si chcete zajít na pivo?“ ozvalo

se jim za zády, když babička dávala králíkům

trávu. Aleš se ozval jako první. „Mysleli jsme, že

budete chtít s něčím pomoct.“ „To víte, že budu,

ale až zítra dopoledne. Zajdete na trávu pro

králíky. Teď se běžte projít po okolí, večeři budu

chystat až na sedmou. Už je dlouho světlo, tak

posedíme venku. Mám výborné víno z Mikulova,

tak to s tím pivem moc nepřehánějte!“ Jitka vzala

baťůžek s fotoaparátem a vyrazili na kontrolu

místního hostince. Většina hostů seděla venku

pod slunečníky, jen ti ortodoxní pivaři a karbaníci

se nechávali slyšet až ven. Posadili se u stolku

pro dva a sledovali místní štamgasty, jak debatují

o vše a o ničem. „Budete si přát?“ Ozvalo se jim

za zády. Mladá a upravená servírka měla v ruce

připraveny jídelní lístky. „Děkujeme, nebudeme

jíst, ale dáme si dvě piva.“ Odpověděl Aleš a

důkladně si hezkou servírku prohlížel. „Desítku

nebo dvanáctku?“ zeptala se a bylo vidět, že ji dělá

dobře, jak si ji Aleš prohlíží. To už ale nevydržela

Jitka a strohým hlasem odpověděla: „Desítku

slečno! A děkujeme.“ čímž ji dala jasně najevo,

že by měla zmizet s Alešova zorného pole. Ten se

ještě po ní ohlédl, aby zjistil, jak vypadá zezadu a

prohodil: „Hezká holka, že?“ Jitka věděla, že ji to

Aleš dělá schválně, ale přesto se ji do její dušičky

zaťal drápek žárlivosti. „Až nám ty piva donese, tak

si řekni o telefon, Casanovo.“ Řekla to s úsměvem

na rtech, jakoby ji to nevadilo, zatím co by nejraději

té namalované nádheře, nadstavila nohu. „Ještě

nějaké přání?“ zašvitořila kráska jen na Alešovu

adresu, když donesla dva půllitry. Ten už věděl, že

musí sundat nohu z plynu, tak jen stroze odpověděl:

„Děkujeme, my se ozveme, až budeme něco chtít.“

Schválně řekl my, aby si toho obě všimly. Jitka se

mírně napřímila, čímž dala tomuto osobnímu

zájmenu, náležitý punc. Krásné servírce to bylo

evidentně jedno, protože takových hřebečků musela

mít na každém prstě deset. Odešla se vztyčenou

hlavou gazelím krokem, který celá osádka sedících

štamgastů sledovala vilným pohledem. Jediný

host mužského rodu, který se nedíval, byl Aleš.

Sám si raději řekl, že nebude dráždit kobru bosou

nohou. Přiťukli si, a když položil sklenici, zeptal

se: „Tak co? Dáme ještě jedno a potom se půjdeme

projít po okolí nebo máš jiný nápad.“ Když si Jitka

představila, že by se rituál s nabízenými službami

krásné servírky měl opakovat, tak rezolutně řekla:

„Raději se půjdeme projít, já se už těším na to

babiččino víno.“ Dopila naráz zbytek piva a chystala

se k odchodu. Aleš pochopil, že nechce čekat na

sexy servírku, tak položil padesátikorunu na stůl

a spěchal za Jitkou. Ještě se ohlédl, zda ji neuvidí

přicházet, ale vzdálenost mezi odcházející Jitkou se

rychle zvětšovala. Za mírného poklusu ji dostihl a

objal kolem ramen. Mírně zvolnila krok, a jakoby

se nic nestalo, začala švitořit. „Podívej, tam je škola,

do které chodila babička před šedesáti léty a stále

funguje. Naproti tomu ta samoobsluha, kterou

postavili za komunistů, je v hodně zbědovaném

stavu.“ Tak pořád mluvila a ukazovala na jednotlivé

domy, až přišli k odbočce, kde na ukazateli bylo

napsáno Černvír. „Podívej, cesta vede jakoby do

polí a je to vlastně příjezdovka do nějaké vesnice

a tady to končí.“ Ukázal ji na mapě, kterou vytáhl

ze zadní kapsy. „Tak co? Zajdeme to omrknout, co

je to za ztracenou vartu? Podle mapy jsou to asi

dva kiláky, to zvládneme, ne?“ Jitka jen souhlasně

přikývla a nechala se vést za ruku po šotolinové

cestě, kterou po necelém kilometru přetínala

železniční trať, po které přijeli z Brna. Podle stavu

vozovky tam moc velký provoz nebyl. Spíše ji

využívali místní chalupáři, kteří tam jezdili jen

o víkendech. Už z dálky na ně blikalo bílé světlo

železničního přejezdu, které signalizovalo, že po

trati nejede žádný vlak. „To je zajímavé,“ říkal si

jakoby pro sebe Aleš. „Žádná frekvence aut, pár

vlaků za den a oni tady umístí světelnou signalizaci

se závorami. Ty dráhy asi neví co s penězi, když

do takové pustina nainstalují takové drahé

zabezpečovací zařízení. Podívej, vždyť by tu stačila

značka železniční přejezd bez závor, a každý, kdo

tu náhodou pojede, na tak přehledném úseku

uvidí už z dálky, jestli vlak jede zprava nebo zleva.“

Kroutil nad tím hlavou a rukou ukazoval na obě

strany šířku zorného pole přijíždějícího řidiče.

Když přicházeli k přejezdu, tak Jitka se najednou



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist