načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Proč má kos žlutý nos -- o Vladčiných ptačích kamarádech a rákosníčkově daleké cestě do Afriky – Vladimír Šoltys

Proč má kos žlutý nos -- o Vladčiných ptačích kamarádech a rákosníčkově daleké cestě do Afriky
-15%
sleva

Kniha: Proč má kos žlutý nos
Autor: Vladimír Šoltys
Podtitul: o Vladčiných ptačích kamarádech a rákosníčkově daleké cestě do Afriky

Malá Vlaďka se se svým tatínkem veterinářem a ornitologem ráda vydává na procházky do přírody, kde společně pozorují tatínkova nejmilejší zvířata, ptáčky. Holčička se z tatínkova vyprávění dozvídá mnoho zajímavého o jejich životě a ... (celý popis)
Titul je na partnerském skladu >50ks - doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  269 Kč 229
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EDIKA
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014
Počet stran: 152
Rozměr: 210 x 210 mm
Úprava: barevné ilustrace, portréty
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrovala Petita Kůsová
Skupina třídění: Zoologie
Literatura pro děti a mládež (naučná)
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Datum vydání: 12. 11. 2014
Nakladatelské údaje: Brno, Edika, 2014
ISBN: 9788026605997
EAN: 9788026605997
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Malá Vlaďka se se svým tatínkem veterinářem a ornitologem ráda vydává na procházky do přírody, kde společně pozorují tatínkova nejmilejší zvířata, ptáčky. Holčička se z tatínkova vyprávění dozvídá mnoho zajímavého o jejich životě a poslouchá napínavé pohádky z ptačí říše. Tatínek je nejen ptačí odborník, ale také skvělý vypravěč a Vlaďka celé dny přemítá, co asi ptáčkové dělají. Třeba jak se má mládě rákosníčka, které se letos se svým hejnem poprvé vydalo na dalekou cestu do Afriky. Vyprávění o přírodě a zvířatech doplněné ptačími pohádkami a půvabnými ilustracemi v milé knížce pro mladší děti. Součástí knihy jsou pohádky na CD.

Popis nakladatele

Proč nosí dudek chocholku? Proč chce rorýs doletět až k Měsíci? Proč čápi stavějí svá hnízda v blízkosti lidských obydlí? Proč káně loví myši? Proč má křivka křivý zobák? Proč si moudivláček staví hnízdo v nebi? A proč má kos žlutý nos? Malá Vlaďka a její tatínek (veterinář a ornitolog v jedné osobě) se oddávají kouzlu přírody v okolí rybníka Čeperky, kde se pomalu zabydlují v novém domečku. Rybník a jeho okolí je ale i domovem mnoha ptáčků a jejich pohádek. Malá Vlaďka se tak dozvídá nejen mnoho nového o ptačím životě, ale zamiluje si i malého Rákosníčka. Ten se spolu se svým hejnem – tak jako každý rok – vydává na dalekou cestu do Afriky. Vrátí se na jaře zpátky? Uvidí ho Vlaďka ještě? A vymyslí i svou vlastní ptačí pohádku? Začtěte se do jejího dobrodružství. Dozvíte se nejen, co vše Rákosníček na své pouti zažil, ale i spoustu nového o ptačí říši, o tom, jak můžeme ptáčky chránit a co vše dobrého přinášejí nám i krajině, ve které společně žijeme. Ptačí říše je totiž kouzelná, pohádková a plná zpěvu. Autor Vladimír Šoltys v knize zúročil své znalosti ornitologa i svou lásku k rodné krajině Krásnými ilustracemi tajuplnou atmosféru vytvořila Petita Kůsová. Ptačí pohádky na přiloženém CD namluvil Arnošt Goldflam, hudbou doprovodil a s ptačími motivy si pohrál Ondřej Jirásek. Kniha seznamuje malé čtenáře nenásilnou formou se základy ornitologie. Je vhodná pro čtenáře od 7 do 13 let. (o Vlaďčiných ptačích kamarádech a Rákosníčkově daleké cestě do Afriky)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Vladimír Šoltys - další tituly autora:
 (audio-kniha)
Proč má kos žlutý nos - Ptačí pohádky Proč má kos žlutý nos
Příběhy z muzea. Tajemství kouzelného pírka Příběhy z muzea. Tajemství kouzelného pírka
 (e-book)
Příběhy z muzea. Tajemství kouzelného pírka Příběhy z muzea. Tajemství kouzelného pírka
 
Ke knize "Proč má kos žlutý nos -- o Vladčiných ptačích kamarádech a rákosníčkově daleké cestě do Afriky" doporučujeme také:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

OBSAH

DOMEČEK 4

RÁNO U RYBNÍKA 12

PRALES 18

4. KROUŽKOVÁNÍ 25

5. LETECKÝ REJ 32

6. NEMOCNICE PRO ZVÍŘÁTKA 39

7. KRAJINA JEŘÁBů 46

8. ZIMA 53

9. VÁNOCE 59

10. ZIMA V JIČÍNĚ 65

11. JARO NAD VELIŠEM 72

12. CESTY DOMŮ 78

13. PTAČÍ ZPĚV


3333333

Ptáci jsou jako hvzdy.

Spojují nás, ubohé pozemšany, s nebesy.

Peji všem dtem, aby je

rodie milovali svou

irou, nepipoutávající

a nepodmínnou láskou,

podobnou té, s jakou dokážou

drobní ptáci vychovávat

i kukaí mlád.


4

Ornitologie pro děti

DOMEČEK

Léto bylo v plném proudu. Konec školního roku se blížil možná

pomaleji, než by si děti přály, ale na dobré náladě jim to nijak

neubralo. Dny byly s každým dalším ránem delší a delší

a do zahrad a parků ve vlahých červnových nocích znělo

jako noční koncert cvrkání sarančat a cvrčků, drozdí zpěv a vrkání

hrdliček. Je pravda, že škola ještě zdaleka neřekla své poslední slovo,

vzorec nebo rovnici. Písemky, zkoušení, referáty..., to všechno a mnoho

dalšího ještě na děti a studenty číhalo ve školních lavicích a na stupíncích

před tabulí. Tím víc všichni počítali dny, kolikrát ještě budou muset ráno vyběhnout se

školní brašnou, než ji konečně na dva měsíce odloží do nejzazšího kouta svého pokoje a začnou si konečně

užívat těch letošních vytoužených prázdnin.

Večerní rosa se perlila v prvních slunečních paprscích na rákosí rybníků okolo Ostružna, malé vesničky nedaleko

Jičína, jež se do daleka pyšní kostelem se žlutobílou omítkou a dvěma nádhernými baculatými barokními

báněmi na každé z věží. Zářily vždy do dálky jako majáky do širého okolí. Nad vesnicí, ještě výš než kostelní

věže, se skromně zdvihá nenápadný pahorek s remízkem smíšeného lesa, jenž ukrývá drobnou kapličku, nesoucí

od nepaměti jméno po Svaté Anně. Kolem vesničky se rozprostírá několik malebných rybníků, jejichž hladiny

se tu rozkládaly dříve než vesnička, kostel i kaplička. Rybníků tu okolo zbylo už jenom pár, leč svoje kouzlo si

uchovaly doposavad. Pod východním úbočím návrší s kapličkou, přímo směrem k Jičínu, se rozkládá jeden

z těch menších, zvaný Čeperka. Je to spíše rozlehlá, rákosím porostlá bažina s malou plochou vodní hladiny

u hráze. Sem tam nějaká vrba a černý bez. Šípkové a trnkové keře se předháněly, kdo z nich bude mít letos

jasnější a zářivější květy. Opravené stavidlo donedávna zářící novotou už zase pomalu obrůstalo žabincem

a orobincem. Hned vedle hráze stojí, jako starostlivý hospodář, malý, skromný domeček. Byl to kdysi dům

porybného z hraběcího Schlikovského panství. Mnoho generací hospodářů z něj den co den po několik staletí

vycházelo do kraje a staralo se v létě v zimě o to, aby se rybníkům a jejich obyvatelům dobře dařilo.

Dnešní ráno se ale od těch mnoha předešlých velmi odlišovalo. Před zrezivělou brankou dvorku zarostlého

kopřivami a trávou stál pán. Jednu ruku měl položenou na ramenou staršího chlapce, tou druhou držel za ruku

malou holčičku. Nebylo sice ještě po vysvědčení, ale přesto se stává, že některé dárky nebo odměny se mohou

dát předem. Ten pán byl totiž tatínek obou dětí, Marka a Vlaďky.

a a aa vrvrvrvrrkákákákákáánínínníní

edededededednínínínínn sssslololooloovovovovoovo, ,, ,

nnnnno o o o o a a a a mnmnmnmnnm ohohohohoho o o o


5

DOMEČEK


6

Ornitologie pro děti

Už jako malý kluk se toulával po místních rybnících, naslouchal ševelení jejich rákosí a zakoušel přívětivého

dotyku jejich chladivých vod. Chodil kolem této samoty a snil o tom, že v ní jednou bude bydlet. Asi si

to opravdu moc přál, protože teď, když už byl dospělý, si ten velký dětský sen splnil. Před několika týdny

si všiml inzerátu v jednom časopise, že právě jeho vysněný domek je na prodej. Moc dlouho neotálel,

a přestože neměl tolik peněz, aby si jej mohl koupit, zašel do banky a na domeček si půjčil. Než vám někdo

půjčí tolik peněz, musíte sepsat a podepsat spoustu papírů a nějaký čas všechno to vyřizování trvá. Teď už

byla ale všechna jednání dojednána a vše vyřízeno, a tak dnes konečně stojí noví majitelé před svým novým

domečkem. A zrovna to tak vyšlo, že byl zároveň i tak trochu za vysvědčení.

Ve vánku nad rybníkem se mísila vůně vody a ryb s křikem racků tuláků, již bez cíle nastupují svoji bludnou

pouť po rozlehlém, širém světě. Nad Svatou Annou kroužilo káně a jeho mňoukavé volání doléhalo až sem.

Na hladině sbíralo potravu několik černých lysek. Když vzal tatínek za kliku, vrátka na dvorek se s vrzáním

otevřela a vyplašené lysky, vylekané nezvyklým zvukem, přeletěly s hlasitým pleskáním svých černých nohou

a křídel o hladinu na druhou stranu rybníčka. Vlastně to ani nebyl žádný dvorek. Byl to břeh rybníka. Pár

metrů před zápražím, které bylo vystavěno z těžkých pískovcových desek, rostlo rákosí a orobinec a hladina

vrhala sluneční prasátka na stěnu budovy. Těsně nad vodou proletovala hejna vlaštovek a jiřiček. Sem tam

se objevila i osamocená břehule. Z rákosí se co chvíli ozvali strnadi či rákosníci. Bylo zřejmé, že lysky se často

odvážily až na samý břeh. Zbylo tu po nich mnoho stop, a nejen stop.

Dům byl celý zděný. Navazovala na něj kůlna s malou stodolou, jež byly zbudované ze silných fošen natřených

černým térem. Ještě než tatínek stačil vyndat z kapsy klíče od domečku, holčička vykřikla: „Tati, tati, kukačka!“

Zdáli se skutečně ozývalo pravidelné odpočítávání žežulky. Tatínek se zaposlouchal a na prstech rukou

počítal, kolikrát se ozve zakukání.

„Co to děláš?“ chtěla vědět holčička.

„Počítám,“ odvětil tatínek a s každým „kuku“ rozevřel z dlaně jeden prst.

„A co počítáš?“ ptalo se zvědavě děvčátko, ale pak, navzdory své zvědavosti, ztichlo a čekalo, až tatínek

dopočítá.

„Dvacet jedna,“ promluvil konečně tatínek, když kukání ustalo. „Říká se, že kukačky svým kukáním každému

spočítají, kolika let se ještě dožije,“ řekl a usmál se na Vlaďku.

„A co bude pak?“


7

DOMEČEK

„Pak umřu, jako každý,“ odpověděl s úsměvem táta. V jejích očích se mihlo zděšení. Taťka zkrátka někdy takhle

nemístně žertoval.

„Ne, ty mi nikdy neumřeš,“ začala natahovat moldánky holčička a objala tátu kolem beder, protože výš nedosáhla.

Marek se usmíval a shovívavě sledoval svoji mladší sestru.

„Ale jdi ty, drndo,“ chlácholil ji tatínek a hladil po jejích dlouhých havraních culíkách. Přesto to vypadalo, že se

už už v jejích pomněnkových očích zaleskne pár slziček a k tatínkovi se tiskla čím dál víc. Aby ji přivedl na jiné

myšlenky, zeptal se:

„Jestlipak víš, proč ta kukačka tak usilovně kuká?“ Objímala tátu dál a jen zavrtěla hlavičkou zabořenou do tátova

břicha. „Tak si tady sedneme a já ti o tom povím pohádku.“

Ještě předtím, než si udělali pohodlí k vyprávění, vešli dovnitř do světnice. Složili tu svoje věci. Měli v plánu jen trochu

poklidit a připravit se na přenocování. Dnes poprvé ve svém novém domku. Přišli si sem prožít to kouzlo, které nás

obejme, když zažíváme něco čarovného. A tatínek začal vyprávět pohádku, kterou kdysi dávno jako malý kluk slyšel.

A protože si ji už mnoho nepamatoval, musel rychle vzpomínat, jak to vlastně mohlo s tou kukačkou tenkrát být.

Marka už pohádky moc nebraly, a tak se vydal na průzkum okolí.

O dudkovi a kukačce

To bylo v dobách tak dávných, že Slunce ještě nebylo zlatovlasý stařec, ale plavovlasý jinoch. Měsíc se ještě svým

stříbřitým úsměvem uculoval oběma tvářemi na Zemi, jež byla tak mladá, jak dívčina v rozpuku, a netušila, který

kontinent se jednou bude nazývat Evropa, který Afrika či Amerika. To bylo v dobách, kdy koně ještě neměli

kopyta, sloni choboty a ptáci si sotva zvykli na peří, které jim na těle začalo růst místo šupin, aby se odlišili od

svých prapředků dinosaurů. Bylo to tehdy, kdy se prapředci dnešních ptáků rozhodovali, jestli se stanou pštrosem,

tučňákem, slepicí nebo třeba vlaštovkou.

Nejinak to v těch dávných dobách bylo s dudkem a kukačkou. Stejně jako většina druhů v ptačí říši ani dudek

a kukačka nevypadali tenkrát tak, jak vypadají dnes. Dokonce nežili ani stejným způsobem, jako žijí dnes. Netušili

bychom ani, co se z kterého podivného ptáčka poletujícího po tom pramladém světě do našich dob vyvine.


8

Ornitologie pro děti 888888888888888888888888888888888888888888888

Ornitologie pro děti

Kukačka v té době měla ještě pověst vzorného rodiče svých dětí. Vzorně snášela svá vajíčka do hnízda, které si

sama postavila. Vzorně se o svoje ratolesti starala a stejně vzorně jim sháněla potravu a krmila je do té doby, než

praptáčata dospěla a začala se o sebe starat sama. A ještě něčím by vás asi překvapila. Na hlavě měla krásnou

barevnou chocholku. Byla na ni také jaksepatří pyšná a díky ní požívala od svého okolí patřičnou vážnost.

Tou dobou se ani ostatní ptáčci nenechávali zahanbit a zdobili si svoje ptačí tělíčka nejrůznějšími ozdobami.

Například páv dlouhým ocasem, krocan červenou hlavou a nudlí nad zobákem, pelikán velkým zobákem, čáp

dlouhýma nohama, o pestrosti peří mnohých z nich ani nemluvě. Jen dudek žádnou ozdobu neměl. Byl to

velmi obyčejný pták, nebyl ničím zajímavý, neměl žádnou ozdobu, žádný velký zobák, krásný hlas ani bůhvíjak

pestré peří. Neměl o sobě valné mínění, byl vlastně i trochu zamindrákovaný. Připadalo mu, že mu ke štěstí

stále něco chybí. A protože nabyl pocitu, že příčinou jeho trablů je vždycky někdo jiný, rozhodl se nehledat

problém u sebe, ale jinde. Z čápa, páva i krocana měl trochu strach. Rozhodl se tedy zajít právě za kukačkou.

„Kukačko,“ řekl jí, „půjč mi svoji krásnou chocholku, já žádnou nemám. Dnes večer pořádá ptačí sněm ptačí

bál, zpívat bude slavičí sbor, bude to velká nádhera. Tak rád bych se tam podíval. Ty jsi stále kolem svých dětí,

nemáš ani čas nikam zajít.“ ̈

9

DOMEČEK

Kukačka se trochu zarazila, v duchu musela dát dudkovi za pravdu. Dokonce si uvědomila, jak je její ozdoba

zašlá, jak už dávno nezáří tolika barvami jako dřív. Byla ušmudlaná, ukoptěná, jako celá kukačka. Dudek si jejího

zaváhání zřejmě všiml a pokračoval:

„Hned jak tvoji chocholku nebudu potřebovat, pěkně ti ji vyčistím, aby zářila barvami. Vrátím ti ji ještě hezčí,

než je teď.“

Kukačka nakonec uznala, že dudek má vlastně pravdu. Stejně je stále u dětí, nikam nezajde a chocholka opravdu

potřebovala údržbu.

„Dobře,“ řekla nakonec, „půjčím ti ji a ty mi ji na oplátku vyčistíš a zítra mi ji vrátíš.“

„Slibuji, slibuji, kukačko,“ vykoktal štěstím bez sebe dudek, „a na sto tisíckrát ti děkuji. Zítra ti chocholku vrátím

a navíc bude jako nová.“

Na bále dudka každý obdivoval a chválil jeho novou ozdobu. Nikdo ani nepoznal, že patří kukačce, protože

ji dudek ještě předtím opravdu důkladně vypucoval a vyčistil a nyní hrála všemi barvami jako duha. Zářila

a uchvacovala každého, kdo na ní spočinul pohledem. Dudek byl rázem v jiném světě, najednou nebyl

přehlíženým, slyšel kolem sebe jen samé pochlebování, lichotky a obdiv. „Ten dudek je ale úžasný, nikdy jsem

si toho nevšiml...“ nebo „Musíme ho pozvat i k nám, je to ozdoba salónů...“. A dudek byl v sedmém ptačím

nebi. Říkal si „tak vida, toto je úspěch, toto je sláva a štěstí“ a na vlně obdivu strávil celý večer a celou noc.

Dudek se probudil až k polednímu. Hned jak otevřel oči, vzpomněl si na včerejší večer a opět se v myšlenkách

vracel ke svému opojení z obdivu a slávy. Se zavřenýma očima si hladil chocholku, která stále ještě zdobila jeho

hlavu. Stále ještě snil krásný, ale prázdný sen.

„Kluku, kluku...,“ ozvalo se najednou z dálky. Kukačka se již sháněla po své chocholce a nedočkavě očekávala,

až dudek splní svůj slib, který jí včera dal. Dudek znejistěl, zaváhal. Vzdát se svého prostředku na cestě ke slávě?

Jen tak ho zase vrátit? To ne! To přece nemůže dopustit a jen polohlasem odvětil kukačce:

„Už du, du, du...“ A vytratil se na opačnou stranu.

Od těch dob kukačka marně honí po světě dudka, pro samé hledání ani nemá čas vychovávat svá mláďata

a raději svoje vajíčka podstrkuje do cizích hnízd. A dudek zase neustále utíká před jejím neutuchajícím voláním

a nemá vůbec kdy na to, aby se chlubil svou chocholkou. Nemá čas ani na to, aby si ji vyčistil, takže už dávno

nezáří duhovými barvami jako dřív.

10

Ornitologie pro děti

A to jim oběma zůstalo až dodnes.

„A z toho bychom se mohli poučit i my, lidé,“ řekl tatínek a obrátil se k Vlaďce. „Měli bychom vědět, že z věci,

o kterou jsme se sami vlastními silami nezasloužili, nemůžeme mít nikdy žádnou radost.“ Bylo vidět, že holčička

o tom usilovně přemýšlí.

Na kamenném zápraží se objevil Marek. Vypadal trochu ušmudlaně, ale spokojeně. V  rychlosti shrnul

nejdůležitější výsledky své objevitelské mise: kousek od rybníka stojí myslivecký posed, „doutníky“ neboli

orobinec, jim rostou hned za polorozpadlým plotem a pod cestou se vyhřívá užovka.

Tma se snesla na rybník i rákosiny. Spánek začal obě děti zmáhat. Vlaďka na Markovy úžasné zprávy ani

nedokázala nic odvětit, jen pokývala svou havraní ofi nou a za chvíli už bylo slyšet spokojené oddychování.

Dnešek přinesl tolik zážitků, že toho na ni bylo přece jen trochu moc. Tatínek ji spící vzal do náruče, Marek

mu otevřel dveře do stavení a uložili Vlaďku do připraveného spacáku, kam se pak sami zakutali také. Sfoukli

plamínek petrolejové lampy, elektrika v domečku ještě nebyla zapojená. Museli dát dobrý pozor, aby se

nepopálili o skleněný cylindr, začouzený a rozpálený od plamene. Za potemnělými okny bylo možné jen

podle zvuků tušit noční svět, který začínal žít uprostřed rákosí. Z nedalekého remízku zahoukal puštík. Toho

už ale děti neslyšely.

Ve tmě noční rákosiny zašustilo pár ptačích pírek a ozvalo se několikeré pípnutí. Kdybychom dokázali zaslechnout

to tichoulinké zašvitoření a dokázali porozumět ptačí řeči, znělo by to asi takto:

„Mamííí, zrovna jim tam zhaslo to světýlko, to malý sluníčko. Proč my ho taky nemáme? A nevíš, co tam teď

dělají? Mají tam uvnitř alespoň nějakou větvičku na spaní jako kosové a drozdi, nebo nějaký dutý strom jako

žluny a datli, anebo dřevěné budky jako sýkorky? Nebo spí v kleci na bidýlku jako ta barevná andulka, co celý

den křičí z okna domu za lesem? Ještě by mohli spát na zemi jako koroptve, co myslíš? Možná jim tam roste rákos

a spí na něm jako my...“

„Zavolám na tebe puškvorcové strašidlo,“ pohrozila máma Rákosníková. „Nespí na zemi, spí na něčem, co je

podobné těm placatým hradům, jaké si staví ondatry. Jenže nejsou z hlíny nebo orobince, ale ze dřeva a jsou

ještě větší.“

„A taky si jako ondatry do nich dělají chodby a tunely?“

„To ne, ty blázínku, leží na těch hranatých věcech a vlezou si pod takovou měkkou věc, která vypadá jak spláclá

kupka sena.“

11

DOMEČEK

„A jak to víš, tys tam někdy byla?“

„Říkala mi to paní Vrabcová, koukala se dovnitř těmi lesklými otvory, které mají po stranách svých jeskyní, když

byla slepicím ujídat krmení. A mají tam spoustu dalších věcí, o kterých ani ona nic nevěděla. A víš dobře, že o lidech

toho neví nikdo víc než právě paní Vrabcová. Ví o nich skoro všechno. A teď už ani pípnout a spát.“

„A mamííí..., jak to, že paní Vrabcovou taky krmí? Ona jim taky snáší vejce jako slepice?“

„Co tě napadá, chodí si tam jen občas něco zobnout.“

„A to ji ti dvounožci nechytí?“

„Kdepak, stačí udělat frnk, a je pryč. Ale už nechci nic slyšet!“

„Ale mamííí...,“ ozvalo se přesto znovu. Ale nad nočním rákosím se mihl neslyšný stín a malému rákosníčkovi se

další otázka zadrhla v hrdélku. To ho puštík vyděsil svou noční obhlídkou. V rákosí to ještě chvíli šustilo, to jak se

večerní větřík také nemohl odhodlat ke spánku. Jako malému rákosníkovi, jemuž se v malé hlavičce honilo ještě

mnoho dalších otázek, na které by se rád zeptal. Usnul teprve, když se na obloze rozsvítila i ta poslední hvězdička.

Ještě předtím mu ale jeho drobounkou hlavičkou běhalo tolik otázek, na které neznal odpověď. A neznala je asi

ani maminka. A nemohl přijít na to, kdo by mu na ně dokázal odpovědět.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.