načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Proč kluci milují fotbal - Zuzana Maléřová

Proč kluci milují fotbal

Elektronická kniha: Proč kluci milují fotbal
Autor:

Kniha o hledání hodnot, o hře, která se tolik podobá životu. Autorka, inspirována skutečnými kluky, které poznala na fotbalových hřištích a kteří mají v knize svá jména i tváře, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 117
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace (převážně barev.)
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: fotografie Vlado Bohdan
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-7034-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha o hledání hodnot, o hře, která se tolik podobá životu. Autorka, inspirována skutečnými kluky, které poznala na fotbalových hřištích a kteří mají v knize svá jména i tváře, popsala jejich příběhy citlivě, napínavě a poeticky.

Popis nakladatele

Kniha o hledání hodnot, o hře, která se tolik podobá životu. Autorka, inspirována skutečnými kluky, které poznala na fotbalových hřištích a kteří mají v knize svá jména i tváře, popsala jejich příběhy citlivě, napínavě a poeticky. A především nezvykle. Pojednává o dětech, ale je určena dospělým. I když i děti ji budou svým citem velmi dobře rozumět. Odpovídá na otázky, které si dříve či později budou muset položit, ať už budou působit na jakémkoliv „hřišti“. Proč bolí loučení. Proč někdy nevíme, kam patříme. Proč ustát velké prohry. Proč se nebát návratů. Proč člověk někdy zůstává sám. A mnohé další… Součástí výtvarně pozoruhodné knihy je téměř sedmdesát fotografií Vlada Bohdana. Volně navazuje na velmi úspěšný titul Jak potkat děti, jen se jeho autoři posunuli v čase a místo „jak“ přichází „proč“.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Zuzana Maléřová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zuzana Maléřová

fotografie

Vlado Bohdan

Pr

o

č kl

uc

i mil

u

jí f

o

t

ba

l

Každá hra má své vítěze a

poražené. Vstřelený gól v

síti znamená radost jednoho a

smutek druhého. Góly

se

dají spočítat. Víme, kdo vyhrál. Zdánlivě.

Když antickému králi Pyrrhovi blahopřáli k

vítězství nad Římany, odpověděl slavnou replikou: „Ještě

jedna taková výhra a

je po

nás.“ Vítězstvím ztratil tolik, že

právem zapochyboval o

jeho smyslu. Někdy výhra

prostě není vítězstvím. Protože člověk by neměl vyhrávat za

každou cenu.

Vítězství je opojné a

krásné, chtěli bychom v

něm navždy setrvat. Ne vždy však jsme k

němu

dostatečně ostražití. Bývá nebezpečné. Oproti tomu se

na

trpkost proher snažíme co nejrychleji zapomenout.

Ačkoliv

– stará indiánská moudrost praví, že

porážky i

křivdy by měly děti nasávat už spolu s

mateřským

mlékem, protože je učí překonávat překážky. Šamanské kouzlo vítězů spočívá v

cestě, která je důležitější

než cíl. Pokud ze

sebe vydáme to nejlepší, nemůžeme prohrát. Naše jizvy ze

zápasů se

ukládají v

paměti

a proměňují ve

zkušenost. Je cennější než síla.

Když psal Ota Pavel Duklu mezi mrakodrapy, napsal: „Ve

fotbale – stejně jako v

umění – se

nedá nic

nalhávat. Můžeš občas někoho podtrhnout, oblafnout, uškodit mu, ale trvale s

tím nevystačíš.“ Právě on

dokázal popsat svůj obdiv k

vítězům, kteří vyhráli „pouze“ sami nad sebou. Vzpomínám si, jak jsem se

jako

malá rozplakala, když v

jedné ze

svých povídek položil na

závěr čtenářům otázku: „Copak každý může a

musí

být mistr světa?“ Někdo dobude vrchol hory, jiný se

ho těsně před cílem vzdá, aby s

nasazením vlastního

života přivedl celou výpravu živou a

zdravou zpátky domů. Kdo z

nich je vítěz a

kdo poražený?

Fotbalová hra má více variant než šachová partie. Chtěla bych tuto knihu věnovat všem klukům, kteří díky

ní už okusili slanost prohraných slz a

vřelost vítězného objetí, ale především zjistili, že

člověk může prohrát

jedině sám se

sebou. Můj malý fotbalista napsal nedávno do

památníku své spolužačce: „Nikdy se

nevzdávej,

nikdy se

nevzdávej! I

když mnohokrát zabloudíš.“

4

5

1

Proč se rodí fotbalová vášeň

Ze svého 

údolí 

uprostřed 

valašských 

hor 

v sobě 

nejsilněji 

nosím 

dvě 

místa. 

Kostel, 

od kterého 

vedla 

lipová 

alej

až k místnímu 

hřbitovu, 

na který 

jsem 

měla 

výhled 

ze svého 

pokoje. 

A fotbalový 

stadion 

u řeky 

Bečvy, 

lemovaný

břízami, 

s bájnou 

horou 

Radhošť 

v pozadí. 

Tak 

vlastně 

v sobě 

nosím 

oba 

rodiče.

Maminčiny 

kroky 

směřovaly 

do ticha 

a za vlídným 

slovem. 

„Mrtvých 

se neboj, 

ti  neubližují. 

Živých 

se boj,“

říkávala 

mi 

a já 

čas 

prožitý 

na hřbitově 

milovala. 

Poopravovala 

jsem 

výzdobu, 

zapalovala 

svíčky, 

nosila 

kytičky.

Asi 

v pěti 

letech 

mi 

zdejší 

hrobník, 

který 

bydlel 

v márnici, 

dal 

do ruky 

lebku. 

A já 

vášnivě 

četla 

Divou 

Báru

a Erbenovy 

balady. 

„Pěkná 

noc, 

jasná 

noc 

–  v tu 

dobu 

spěchají 

živí 

ke hrobu. 

A nežli 

zvíš, 

jsi 

hrobu 

blíž 

–  má 

milá,

nic 

se nebojíš? 

Tělo 

do hrobu 

přísluší, 

běda, 

kdos 

nedbal 

o duši!“

Tatínkovy 

kroky 

vyhledávaly 

vášeň, 

napětí 

i vypětí, 

přitahoval 

ho 

hluk 

ochozů. 

Ten 

křik 

diváků 

se nesl

celým 

údolím, 

maminka 

před 

ním 

marně 

utíkala 

do kopců. 

Stejně 

vždy 

věděla, 

jak 

zápas 

dopadl. 

Na hřišti

jsem 

vyrostla. 

První 

vjemy 

si  vybavuji 

ještě 

z kočárku. 

Trochu 

větší 

jsem 

už 

sedávala 

na trávě 

a při 

tréninku

pozorovala 

nohy 

kouzelníků. 

Vůbec 

jsem 

nemusela 

zvednout 

hlavu, 

hráče 

jsem 

poznávala 

podle 

nohou.

A nechápala 

jsem, 

proč 

stejné 

nohy 

někdy 

stvoří 

zázrak 

a jindy 

kouzlo 

nesvedou.

Fotbal 

hrála 

celá 

rodina 

–  strejdové, 

bratranci, 

ale 

především 

otec, 

který 

byl 

vyhlášeným 

střelcem 

v kraji.

Já 

však 

byla 

jeho 

pozdní 

dítě, 

takže 

jsem 

znala 

spíš 

jeho 

hráčskou 

pověst, 

vzpomínky 

a vyprávění, 

zažila 

jsem

ho 

v konci 

kariéry. 

A schovala 

si  článek, 

ve kterém 

se psalo, 

jak 

jeho 

góly 

trhaly 

sítě. 

S kým 

jsem 

ale 

prožívala

jeho 

fotbalovou 

vášeň, 

byl 

můj 

o devět 

let 

starší 

bratr. 

Taky 

útočník, 

později 

záložník, 

jemný, 

rychlý 

typ 

hráče,

technicky 

skvěle 

vybavený. 

Při 

standardních 

situacích 

posílal 

balon 

na milimetry 

přesně 

pod 

spojnici 

tyče

a břevna. 

Brankář 

se jen 

bezmocně 

ohlížel. 

Byl 

osobnost 

týmu, 

chytrý 

a vzdělaný. 

Studoval 

v Praze 

Fakultu

tělesné 

výchovy 

a sportu 

na Karlově 

univerzitě 

a já 

mu 

oddaně 

fandila. 

Chodila 

jsem 

na všechny 

jeho 

zápasy,

trpěla 

jeho 

neúspěchy, 

křivdami 

a prožívala 

jeho 

štěstí 

od neděle 

k neděli. 

Když 

musel 

na vojnu 

a trénoval 

Duklu

Písek, 

každý 

týden 

jsme 

si  psali 

dopisy. 

Posílal 

mi 

zprávy 

o zápasech, 

fotky 

i pozdravy 

a podpisy 

od hráčů, 

které

jsem 

nikdy 

neviděla. 

A tak 

přesto, 

že jsem 

milovala 

uzavřenost 

knih, 

ticho 

zvířat 

i silné, 

vzrušující 

divadlo, 

kdy

8

9

farář v

kostele roztáhl ruce a

řekl: „Vzhůru, srdce!“, mé dětství a

mládí ovládl mužský svět. A

i když mámu těšilo,

jak moc fandím bráchovi, fakticky to znamenalo, že

ani její holčička s

ní nechodila na

dlouhé nedělní procházky.

Fotbal jí přinesl mnoho samoty. Absolutně mu byl podřízen celý chod rodiny. Jako starší jsem se

čím dál víc

vracela k

jejímu světu, k

jejímu údělu. Pochopila jsem, jak moc ji zraňovali uřvanci s

pivem, kteří jejího syna

vynášeli do

nebe, ale při první chybě vyjevili své mindráky: „No jo, Pražáku, hlavně že

studuješ vysokou školu.“

A jak naopak milovala, když jsme jeli do

divadla nebo na

koncert. Když jsem já začala studovat v

Praze, plnila

jsem její sny. Rodiče za

mnou přijeli na

tři čtyři dny a

každý večer jsme šli do

jiného divadla. Vzniklo tak jejich

velké přátelství se

Stellou Zázvorkovou a

nejkrásnější českou Viktorkou Libuší Geprtovou. Když umírala, napsala

mé mamince: „Modli se

za

mne, jsi jediný člověk, kterému věřím, že

hovoří s

Bohem.“ A

můj bratr vlastně

předznamenal vztah celé naší rodiny k

Marii Rottrové. V

pěti letech jsem se

ho zeptala: „Až

přijdou sestřenice

a budeme si hrát na

zpěvačky, kým mám být?“ Bez váhání odpověděl: „Rottrovou, ta je ze

všech nejlepší.“

Zpívala tehdy americký soul a

já vyřvávala na

lesy „Pane můj, ó, pane můj“.

Spolu se

svou profesí a

životní láskou jsem opustila fotbalovou krásu. Někde ve

mně se

schovala, myslela

jsem, že

nadobro. Když se

nám s

Vladem po

dceři narodil syn, vůbec jsme si na

fotbal nevzpomněli. Dokonce si

myslím, že

jsem mu podvědomě tenhle sport odepřela. Snad jsem nechtěla znovu cítit ten tlak na

prsou, jaký

mne přepadal, když brácha nastupoval k

zápasu. Přitom si uvědomuju, jak díky fotbalu jsem šťastně prošla

dospíváním. A

živě vidím bráchův lehký běh a

ruce nad hlavou. A

krásnou přírodu kolem. Když svítilo slunce, byla

z hřiště vidět kaple na

Radhošti.

Jeronýmovi ještě nebyly ani tři roky, když poprvé řekl: „Chtěl bych hrát fotbal.“ Nikdy jsme mu ho

neukázali ani v

televizi, moje rodina, vzdálená téměř čtyři sta kilometrů, ho příliš ovlivnit nemohla. Je pravda,

že

když se

narodil, fotbalista Dušan Fitzel prohlásil: „Má fotbalové nohy.“ Smáli jsme se

tomu. Uběhlo pár

chvil a

najednou jsme mu vysvětlovali, že

je na

fotbal ještě moc malý. Za

rok nám oznámil, že

někteří kluci

ve

školce už fotbal hrají. Namítli jsme, že

je zima a

v zimě se

fotbal nehraje. Brzy odhalil, že

to není docela

pravda. Nakonec mu jeho přání splnila sestra. Alžběta chodila na

hodiny zpěvu do

Základní školy Švehlova a

tam na

ni musela s

Jeronýmem čekávat. Jednoho dne se

ke

škole přiřítila banda kluků a

třískala do

balonu

jako divá. Fotbalisté Slavie chodili do

zdejší tělocvičny na

zimní tréninky. „Můžu si s

vámi kopnout?“ odpoutal

se

ode mne můj syn a

já jenom zírala na

jeho odvahu. Byl to jeho ročník 2000. Trenér ho vzal do

tělocvičny.

„Za

hodinu a

půl vám ho vrátím.“ Byl pátek vpodvečer, když jsem ho vyzvedávala. „Co děláte zítra?“ zeptal

se

trenér. „Dejte nám ho s

sebou na

turnaj do

Liberce.“ Namítla jsem, že

nikdy nestál na

hřišti, nezná ani

pravidla. Odjel. Já ne. Neměla jsem odvahu. Nechtěla jsem. Vrátil se

večer rozsvícený s

diplomem a

zlatou

medailí na

krku. Nemohla jsem to vydýchat.

v posteli jsem se

ho zeptala: „Tak jaké to bylo?“

Rozzářil se: „Maminko, krásné. A

byl jsem ze

všech,

ale úplně ze

všech nejhorší.“ Neznal ještě slovo

nezkušený. Trenér s

ním byl nadmíru spokojen, říkal

mu Jero a

my se

rozhodli, že

mu na

chvíli, než půjde

do

školy, splníme sen. Svůj první gól dal za

Slavii.

Zatáhl balon po

levé straně, hledal, komu by nahrál.

Nikoho neviděl, tak vypálil. Pak už jen roztáhl ruce jako letadýlko a

letěl a

klubko malých slávistů za

ním.

Ve

Slavii prožil rok. Sportovní školu jsme mu

odepřeli a

spolu s

ní i

tento klub. Bylo to příliš brzy.

Když už jsem si musela přiznat, že

se

uzavřená

kapitola mého života znovu otevírá, chtěla jsem, aby v

ní byla spontánnost a

hravost kluků, jakou si pamatuji

z našich hor. Děsilo mne vnitřní vyhoření dětských vrcholových sportovců. Ve

všem jsem vyznávala cestu krok

za

krokem. Postupně vzhůru. A

zastavit se

tam, kde cítím hranici své radosti.

I proto kluci milují fotbal. Že

poznají vášeň, o

které netuší, kde se

v nich zrodila. Objevují své kořeny.

Stopy svých otců a

dědů, které by se

jinak vytratily. Jdou v

těch stopách dál a

dál a

zanechávají své vlastní.

Protože to, co je hluboko v

nás, nezničí ani předlouhý a

mocný čas.

10

11



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist