načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Proč jdou chlapi do války -- Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů - Radan Haluzík

Proč jdou chlapi do války -- Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů

Elektronická kniha: Proč jdou chlapi do války
Autor: Radan Haluzík
Podnázev: Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů

- Do zabíjení se v postmoderních válkách nepouštějí lidé jako ostřílení všehoschopní zabijáci, ale jako "obyčejní muži", o nichž by vás to nikdy nenapadlo. Co je k tomu žene? ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 455
Rozměr: 25 cm
Úprava: 32 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile
Vydání: První vydání v českém jazyce
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3622-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Do zabíjení se v postmoderních válkách nepouštějí lidé jako ostřílení všehoschopní zabijáci, ale jako "obyčejní muži", o nichž by vás to nikdy nenapadlo. Co je k tomu žene? Sociální antropolog a válečný reportér Radan Haluzík se zaměřil na etnické konflikty v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze a mezi těmito lidmi strávil dohromady více než dva roky. Mluvil s nimi, bydlel s nimi a poznal jejich přátele, rodiny i mnohé vůdce. V této knize zachycuje bouřlivou atmosféru na samém počátku konfliktů. Při snaze pochopit jednání těchto bojovníků si všímá jejich spontaneity, prožívané euforie i vyznávané válečné estetiky. Citlivě mapuje napětí před konfliktem i velké drama v ulicích, které to vše synkreticky propojí a eskaluje.

Popis nakladatele

Do zabíjení se v postmoderních válkách nepouštějí lidé jako ostřílení všehoschopní zabijáci, ale jako "obyčejní muži", o nichž by vás to nikdy nenapadlo. Co je k tomu žene? Sociální antropolog a válečný reportér Radan Haluzík se zaměřil na etnické konflikty v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze a mezi těmito lidmi strávil dohromady více než dva roky. Mluvil s nimi, bydlel s nimi a poznal jejich přátele, rodiny i mnohé vůdce. V této knize zachycuje bouřlivou atmosféru na samém počátku konfliktů. Při snaze pochopit jednání těchto bojovníků si všímá jejich spontaneity, prožívané euforie i vyznávané válečné estetiky. Citlivě mapuje napětí před konfliktem i velké drama v ulicích, které to vše synkreticky propojí a eskaluje. Pochopit a vysvětlit, jak říká historik holokaustu Christopher Browning, však ještě neznamená omluvit... 

(emoce a estetika u počátků etnických konfliktů)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Radan Haluzík - další tituly autora:
Proč jdou chlapi do války - Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů Proč jdou chlapi do války
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PROČ JDOU

CHLAPI

D O VÁ L K Y

Radan Haluzík

Emoce a estetika

u počátků etnických konfliktů

DOKOŘÁN


Radan Haluzík


PROČ JDOU

CHLAPI

D O VÁ LK Y Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů DOKOŘÁN

Věnováno mým kavkazským a balkánským hostitelům a hostitelkám.

Lidem, kteří mě, ač sami měli svých válečných starostí plnou hlavu,

vzali k sobě domů, hostili mě a vyprávěli a vyprávěli...

Radan Haluzík

PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů

Tato publikace vznikla v rámci řešení Výzkumného záměru FHS UK:

Antropologie komunikace a lidské adaptace (MSM 0021620843).

Na vydání přispělo rovněž Centrum pro teoretická studia,

společné pracoviště Univerzity Karlovy v Praze a Akademie věd České republiky.

Copyright © Radan Haluzík, 2018

Photos © autor a archiv autora, 2018

Vydání druhé (první elektronické).

Odpovědný redaktor Marek Pečenka.

Jazyková redakce Tereza Vlková, Tereza Kodlová.

Recenzovali prof. PhDr. Josef Kandert, CSc., doc. PhDr. Zdeněk Uherek, CSc.

Obálka, grafická úprava, sazba a konverze do elektronické verze Martin Radimecký.

Vydalo v roce 2018 nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, Praha 5, dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,

jako svou 958. publikaci (288. elektronická).

ISBN 978-80-7363-896-2

Obsah

Prolog Nahlédnout do myšlení polních velitelů, rebelů i teroristů... 7

KaPitola 1 Proč jdou chlapi do války? 13

KaPitola 2

Války entuziastických dobrovolníků 29

KaPitola 3 Motivace aktérů v postmoderních válkách 37

KaPitola 4 Extatický aktér, čas extáze 49

KaPitola 5

Jak studovat revoluční a (před)válečnou mobilizaci 69

KaPitola 6

Továrna a Muzeum komunistické modernity 87

KaPitola 7

Atmosféra nového klimatu 80. let 119

KaPitola 8 Muzeum vstupuje do hry 139

KaPitola 9

Atmosféra „varu před výbuchem“ 173

KaPitola 10 Národ vyšel do ulic! 185

KaPitola 11

Co se to s námi v tom spektáklu děje? 213

KaPitola 12

„Bylo to jako branná hra...“ 239

KaPitola 13 Pocit, že to „běží tak nějak samo“ 261

KaPitola 14 Pocity smyslu uprostřed „dramatu dějin“ 291

KaPitola 15

„Být jako oni!“ 307

KaPitola 16

„Stát se legendou!“ 319

KaPitola 17 Mimetismus „hraní na vojáky“ 353

KaPitola 18

„Musíme se probudit a obrodit!“ 375

PoznámKy 416

abstract 441

citovaná odborná literatura 442

Jmenný reJstříK 453

barevné Přílohy 456 (foto autor)

7 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

Prolog

Nahlédnout do myšlení polních

velitelů, rebelů i teroristů...

„... Nikdy jsem ale neviděla, aby vrah (navíc masový – vykonavatel etnického čištění, souzený haagským

tribunálem, pozn. aut.) měl tak přesvědčivě naivní, klukovskou tvář, a musím přiznat, že mě to dokonale

překvapilo.

Goran Jelisić se narodil v roce 1968, takže je stejně starý jako moje dcera. Patří oba ke stejné generaci.

Mohli klidně chodit do stejné školy. Mohli se kamarádit. Dovedu si ho představit, jak o zimním odpoledni

vysedává s hrnkem čaje u nás v kuchyni, sklání se nad učebnicí a moje dcera mu vysvětluje, co to po nich

chtějí za domácí úkol z dějepisu. (...) Dovedu si představit, jak ti dva jdou spolu do kina nebo na diskotéku.

Nic bych nenamítala; má tak milý obličej. Mojí kuchyní prošlo hodně takových mladíků, jako je on, zmatených,

bez zvláštního zájmu o školu, ale docela vychovaných a sympatických.“

Slavenka Drakulićová (2006, 64) o SrbSkém válečném zločinci přeD haagSkým tribunálem

Žijeme v době, kdy nám vzdálené ulice, bojiště i televizní obrazovky ožívají spektaku‑

lárními pochody, střelbou i přímo masakry podivně vyhlížejících chlápků s puškami.

Separatistické etnické konflikty po pádu komunismu ve východní Evropě, výbuch de‑

sítek etno‑religiózních konfliktů od Indonésie, přes Afriku až po Latinskou Ameriku na

počátku devadesátých let, dozvuk nedávného „arabského jara“ v Sýrii, Libyi i Jemenu.

Exoticky znějící milice jako Aš‑Šabáb, Boko Haram, Ansar Dine nebo Tálibán ovládají

části světa, které pro nás byly donedávna za horizontem, na jeho periferii.

Když se odkudsi z pouště vynořilo cosi, co si říká Islámský stát a rozkládá se to přes půl

Sýrie a Iráku, byli jsme překvapení. Když na Ukrajině začali podivně vypadající chlapíci

mávat vlajkami a stavět zátarasy, byli z toho mnozí zmatení. A když občas vybuchne

teroristická nálož i v donedávna bezpečné části světa, kde bychom to nejméně čekali,

a někdo, jehož jednání příliš nerozumíme, se k tomu s hudbou a šavlí v ruce přihlásí

v amatérském klipu na internetu, běhá nám mráz po zádech. Jako by se doslova roztrhl

pytel s nejrůznějšími radikálními dobrovolnickými ozbrojenými skupinami i osamělými

vlky – útočníky, kterým moc nerozumíme...

Ti chlápci zdaleka nevypadají jako normální vojáci, na jaké jsme byli zvyklí. A ne‑

zvyklé jsou vlastně i jejich prohlášení, plány a požadavky. Co to mají za podivné uni‑

formy, vousy a způsoby? O co jim vlastně jde? Proč jsou ve svém tažení tak urputní

a bezskrupulózní?

Jejich (zlo)činy dávají do pohybu zástupy zoufalých uprchlíků, ale oni se cítí být rytíři

v boji za velké spirituální cíle... Jsme svědky válek nového typu.

Kdyby tak bylo možné dozvědět se, co je pohání, co ze svých činů mají, kdyby tak

šlo nahlédnout do jejich myšlení...

Když v roce 1989 padl komunismus a ve východní Evropě se začala dít spousta zajímavých

a nečekaných věcí, začaly mě zajímat postkomunistické tzv. etnické konflikty. Nejprve

jsem jako reportér píšící na volné noze pro nově vzniklé české nezávislé časopisy a poslé‑

ze jako sociální antropolog začal pracovat ve válečných konfliktech v bývalé Jugoslávii

a postsovětském Kavkazu. Tento můj zájem se stal velmi záhy předmětem výzkumu

v mé rozsáhlé diplomové práci a poté i v disertaci na britské University College London.

8 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

Jen během devadesátých let jsem tak strávil dohromady více než dva roky v předvá‑

lečném napětí, v samotné válce i za poválečného chaosu v oblastech, do nichž se zahra‑

niční sociální vědci normálně nehrnuli nebo nedostali. V konfliktech, v nichž i místní

autoři museli zdroje ke svým analýzám omezit na materiál získaný z médií (např. Čolović

1994a, 1994b, 2002, Žanić 1998), na rozhovory natočené místními asistenty (např. Tiškov

2004) nebo na dění, které bylo výzkumníkovi dostupné v hlavním městě (např. Čale

Feldmanová 1993, Senjković 2002). Pracoval jsem ve válce mezi Srbskem a Chorvatskem

(1992), v Bosně (1993, 1994, dvakrát v roce 1996, 1997, 2008) a Kosovu (1990, 1992, 1995,

1997, 1999, 2009). Na Kavkaze to pak bylo v Arménii, Náhorním Karabachu a Ázer‑

bájdžánu (1989, 1990, 1996), Čečensku (1992, 1995, 2009 a mezi čečenskými uprchlíky

v Gruzii v roce 2000), v Jižní Osetii (1992), Abcházii (1990, 1991, 1992, 1996) a Gruzii

(1990, 1991, 1992, 1996, 1998, 2000).

Kromě toho jsem podobným způsobem bádal a psal též v jiných světových identitních

konfliktech této doby, jako například v Afghánistánu (2002), peruánské Amazonii (1993),

Indii (1991), mexickém Chiapasu (1997) a tureckém Kurdistánu (1989), což se nakonec

při uvažování o globálních kontextech postmoderních tzv. identitních válek ukázalo

jako dobrá zkušenost.

I já, stejně jako výše zmíněný válečný zločinec Jelisić a vzorná školačka – dcera spi‑

sovatelky Drakulićové, patřím k té klíčové, jak říká Yurchak, (2003, 2006) „poslední

sovětské generaci“. I mně se svět na přelomu osmdesátých a devadesátých let po letech

komunistické disciplinace zdánlivě ze dne na den doslova rozpadl před očima, aby se

otevřel potencionalitě něčeho nového, o čemž však nikdo netušil, jak by to mělo vypadat.

I pro mě byly při představách o tom, co bude, co by mělo být, důležité spíše sny, obrazy,

politické mýty a jejich estetická naléhavost než politologické rozvahy. (Které nikdo

moc nečetl a navíc, jak se ukázalo později, které se mnohdy ve svých očekáváních dosti

mýlily.) Demokracie a blahobyt jako na Západě? Návrat ke kořenům? Do časů mytické

první republiky? K víře předků? Národní stát? Nebo nejlépe snad všechno dohromady?

Ústřední otázkou této studie je samotný začátek války: proč jdou kluci do války. Co

tam cítí a prožívají, co z toho vůbec mají? Jak se z „docela vychovaných a sympatických

chlapců s milým obličejem“, jakým byl i budoucí válečný zločinec Jelisić, stávají vyko‑

navatelé etnického čištění. A proč všechny ty vzorné školačky, jejich učitelé, policisté

a politici místo toho, aby jim v tom bránili, jim ještě tleskají.

Když se zničehonic, bez jakéhokoli doprovodu, jen sám, s batohem na zádech a tak

s pěti sedmi dolary na den v kapse, objevuji mezi bojovníky nově vznikajících paramili‑

tárních hnutí či přímo na frontě, je to pro ně nejprve tak trochu, jako bych spadl z nebe...

Ze školy umím rusky a rychle se učím srbsky/chorvatsky a pokouším se na výše zmíně‑

né otázky ptát. Rozhodně nechci říct, že bych byl jedním z nich, ale chovají se ke mně

hezky. Jsem spíše brán jako host než novinář či antropolog. Berou mě jako vykuleného

kluka, kterého zajímá posvátný národ, jeho tradice a historie; jejich starší velitelé pak

jaksi otcovsky, jako jakéhosi mladšího bráchu. Zažívám s nimi předválečné ozbrojené

přehlídky a cvičení, vidím, co se děje na čerstvě vznikajících frontových liniích a občas

i na opravdových bojových akcích. Někteří mě berou s sebou domů, představují mne

příbuzným, kamarádům. Skrze válečné utrpení jejich rodin a sousedů pak zažívám vál‑

ku nejen z pohledu vojáků‑útočníků, ale také z pohledu obětí. Dostávám se i k vlivné

skupině místních národních intelektuálů, „kteří prý mi vše, celou podstatu staletého

národního boje nejlépe vysvětlí“, a jako reportér nakonec i ke známým nacionalistickým

9 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

politikům a prezidentům. Setkávám se s prezidentem Kosova – Ibrahimem Rugovou,

prezidentem Gruzie Eduardem Ševardnadzem, jeho viceprezidentem Džabou Joselia‑

nim, prezidentem Abcházie Vladislavem Ardzinbou, jeho velitelem armády a pozdějším

dlouholetým abchazským premiérem Sergejem Šambou, prvním velitelem Hlavního

štábu Arménské národní armády Vardanem Vardanjanem, vládcem Jižní Osetie Torezem

Kulumbegovem, vrchním velitelem vojsk a později prezidentem Čečny Aslanem Mascha‑

dovem, čečenským ministrem a mírovým vyjednavačem Usmanem Imajevem a dalšími.

To, co mě s bojovníky těchto válek spojuje, je společné dětství a vzdělávání v podob‑

ných komunismech. Nejen generační vzdorovitý obdiv k západní pop music, džínám

a Coca‑Cole, ale i režimem pěstovaný romantický étos rezistence, revoluce a partyzánské

války s cizáky. Mnoho z kultovních revolučních a zbojnických filmů, na něž se v této

knize odvolávám, znám dokonce přímo z komunistické Československé televize svého

mládí. Společné obrazy i sny, společná romantická estetika.

I na mě, to musím přiznat, tehdy působila romantická síla jejich magnetismu. Být

jako hrdinové těch velkých vyprávění, chuť žít ty obrazy – jít za svým snem. Nakonec

snad asi největším přínosem této práce, myslím, bude pokus o překlenutí propasti mezi

těmito vyprávěními, obrazy, touto estetikou (jak je ve sledovaných oblastech každý

zná z filmů a knih) na jedné straně, a skutečnou válečnou akcí na straně druhé. Snaha

o překročení té, tak podstatné, propasti mezi přečtením burcujícího politického pam‑

fletu o národním ohrožení či nacionalistického románu nebo zhlédnutím historického

filmu a jejich následováním formou reálné nápodoby a reálného rozhodnutí jít do akce.

Bez jejího přemostění by válečná propaganda ztratila smysl a (před)válečná mobilizace

byla jen stěží myslitelná.

A tak je má práce orientována spíše na prožívání a zážitky účastníků, aktivistů a poz‑

ději vojáků před výbuchem těchto konfliktů i pak přímo v poli. Na emoce a estetiku,

která za nimi stojí a kterou zde zažívají, a v neposlední řadě pak na zážitek perfor‑

mance a dramatu, jehož prostřednictvím novou, a pro ně nezvyklou situaci, uchopují.

Neříkám, že pohled, který nabízím, je jediný možný a úplný, netvrdím ani, že to, co již

bylo o postkomunistických konfliktech napsáno, neplatí. Neříkám, co je vyzkoumáno

a popsáno špatně, ale spíše co je pro realistické pochopení pohnutek a motivací jejich

aktérů v těchto dobách jaksi neúplné či co zcela chybí.

Vím, že při práci s naléhavostí emocí, estetiky a politického dramatu je tu jedno nebez‑

pečí, asi nejlépe již popsané na vzniku předválečného vzepětí a národní mobilizace

v nacistickém Německu. Když Reichel (2004), Sontagová (1983) a mnozí další píší kon‑

krétně o jeho kulturní politice a estetice, varují před fascinací fašismem nejen, pokud

jde o tehdejší jeho aktéry, ale i o samotné jeho výzkumníky. Zachovávat si v každém

okamžiku kritický odstup je samozřejmě důležité, ale na druhé straně: pokud emociona‑

litu a fascinaci estetikou takových hnutí, jako je nacionalismus či fašismus, nepopíšeme,

přijdeme o jednu z klíčových pohnutek jejich aktérů; vylijeme s vaničkou i dítě. V hlavě

mi zní slova z úvodu známé studie Christophera Browninga Obyčejní muži o německých

„obyčejných“ chlapících od rodin ze 101. záložního policejního praporu, kteří se podíleli

na hlavní vlně masového zabíjení během nacistického holocaustu v koncentračních

táborech v Polsku:

„Je jasné, že psaní takové historie vyžaduje odmítnutí démonizace. Policisté z praporu,

který vykonával masakry a deportace, stejně jako daleko menší počet těch, co odmítli,

či se tomu vyhnuli, byli lidské bytosti. Je třeba si přiznat, že v té samé situaci, by člověk

10 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

mohl být buď vrahem, nebo tím, kdo se tomu vyhnul – oba byli lidskými bytostmi – pokud

chci pochopit a vysvětlit chování obou, jak jen to jde nejlépe. Toto poznání v žádném

případě neznamená pokus o empatii. To, co nicméně neakceptuji, je staré klišé, že vy‑

světlit znamená omluvit, pochopit znamená odpustit. Vysvětlit neznamená omluvit;

pochopení není odpuštění. Nepokoušet se pochopit pachatele z lidského hlediska by

však činilo nemožným nejen tuto studii, ale jakoukoli historii pachatelů holokaustu, jež

by šla za rámec jednorozměrné karikatury.“ (Browning 1992, s. XX–XI)

To, co se v této knize pokouším zachytit, není snaha o zlidšťování primordialistické, šo‑

vinistické a maskulinní emoční sentimentality a estetiky postmoderního nacionalismu,

ale naopak varování před jejími svody. Když šlo o pocity tak silné, že strhly na svou

stranu nejen politické konjukturalisty, budoucí válečné barony, profitéry, zločince, ale

i (dokonce v první řadě!) intelektuály, umělce a především tisíce válečných dobrovol‑

níků – to už přece musela být nějaká síla...

Navíc – a o to je to složitější – do těchto válek vstupují lidé obvykle ne tolik jako

předem hotoví zabijáci a masoví vrahové, ale jako obyčejní kluci s „přesvědčivě naivní,

klukovskou tváří“, které by i podezřívavá spisovatelka Drakulićová nechala chodit za

dcerou. A co víc, vstupují do nich dokonce jako zapálení nadšenci a entuziasté. Mrazí

z toho v zádech, ale jak uvidíme, jsou to – alespoň zpočátku – války aktivistů a později

válečných dobrovolníků, kteří si zprvu skutečně myslí, že jim „jde o tu správnou národní

věc“ a oni „musí být u toho“, protože celá Evropa, celý svět prý „vidí, co se tady děje“.

Napsat práci o postkomunistických válečných konfliktech jaksi zdánlivě zpupně bez

ohledu nejen na určitý konkrétní konflikt, ale i na celý region (hezky celý Balkán a Kavkaz

dohromady) mě napadlo hned na samém počátku. Když jsem během krátké doby stál

již v několikátém separatistickém regionu, na již několikáté demonstraci za svobodu

a národní sebeurčení a měl jsem pocit, jako bych slyšel a viděl v jistém smyslu „pořád to

samé“. Všechna ta národní hnutí, přes veškeré ty (údajně tolik rozdílné) etnické skupiny,

jedinečné tradice, národní minulosti a etno‑religiózní symboly, mi připadala v konečném

důsledku v tom podstatném stejná: obdobně probíhající demonstrace za tytéž emanci‑

pační cíle, podobní lidé (často intelektuálové) v jejich čele. Shodně nadšené zakládání

prvních paramilitárních jednotek, jejich předválečné parády i ozbrojené provokace.

Podobné spory o hranice i nárok na jejich etnické čištění, analogické snahy o dosažení

vlastního národního státu odvolávající se na podobné kořeny státnosti kdysi v minu‑

losti. Byla zde ale i vnitřní analogie: podobné emoce, nadšení a spontaneita „výbuchu“.

Podobný pocit extáze a „opojení“ z toho, s čím starým, prohnilým a komunistickým je

třeba skoncovat a k čemu národnímu a posvátnému je nezbytné se vrátit, podobný pocit,

že něco nového „se líhne“. Podobné sny o národní minulosti i budoucnosti a především

obdobná historizující a folklorizující estetika a obdobná snaha o její zpřítomnění formou

(revolučního, etnického) „karnevalu“ v ulicích měst.

I tak by se někomu mohl můj materiál shromážděný během jugoslávských a kavkaz‑

ských postkomunistických konfliktů zdát na první pohled poněkud heterogenní. Jsou

to přece tak vzdálené regiony, s tak odlišnou historií a tradicemi, mohl by namítnout

regionální specialista – geografický determinista. Při pohledu zblízka však vidíme, že

všechny proběhnuvší postkomunistické etnické války od bývalé Jugoslávie přes moldav‑

ské Podněsteří až po Kavkaz spojuje historické dědictví neklidné staleté hranice mezi

Osmanskou říší a habsburskou monarchií na západě a mezi Osmanskou říší a Ruskem na

11 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

východě.

1

Bývala nepokojnou a v čase proměnlivou zónou takzvané „válečné hranice“ –

nejistých území i vazalských států, pro niž je tak charakteristická pestrá etno‑religiózní

mozaika (kdy etnicita je navíc úzce spojena s náboženskou příslušností, a obojí – identita

etnická i náboženská – pak může být často formováno vlivem antiimperiálního vzdoru).

Zónou, kde odlehlé a horské oblasti tíhly k určitému autonomismu. A ze všeho řečeného

pak vycházelo válečné, paramilitární, zbojnické, hrdinské, ale též patriarchální dědictví,

jakož i mnohá další specifika.

Historici již nějaký čas zdůrazňují, že abychom pochopili, co se v jednotlivých úse‑

cích této hranice děje, nesmíme ji studovat rozparcelovanou na její dílčí národní části

(odpovídající pozdějším jednotlivým národním státům a jejich „národním dějinám“),

ale nahlížet ji – tam, kde to jde – raději jako celek.

2

Tento požadavek dává do určité míry smysl i dnes, kdy je velká Osmanská říše a její

neklidná expanzivní periferie již sto let mrtva, a sledované oblasti etnických konfliktů

spojuje tentokrát nový společný odkaz – odkaz osudu periferních oblastí impéria vý‑

chodoevropského komunismu. Je zde nicméně potřeba mít na zřeteli jedno nebezpečí.

Totiž: historičtí deterministé mají často nutkání vidět nedávné postkomunistické „etnické

konflikty“ jen jako jakési organické pokračování konfliktů na oné neklidné osmanské

hranici, či jejich krvavého „reprízování“ za druhé světové války. A samotní nacionalisté

a jejich následovníci pak mluví dokonce o „probuzení“ tradice této staleté „historické

nenávisti“. Dominuje představa, že „staletá nenávist se zkrátka probudila“ a „historie

se jen opakuje“... Chci ukázat, že tzv. etnické konflikty po pádu komunismu nebyly jen

jednoduchým „probuzením“ krvavého odkazu paměti minulosti a tradice. Uvidíme,

že šlo spíše o způsob, jak bylo o tuto paměť a tradice v časech komunismu neobvykle

pečováno, než o tradice samotné. A také, jak se poté – po pádu komunismu – s nimi

v nově otevřeném postkomunistickém kontextu a postmoderním ideologickém klimatu

pracovalo. Chci ukázat, že tyto konflikty byly do značné míry spíše projevy svého času,

než místa. Času sklonku jedné éry a hledání tvaru té nové. Neklidné doby hledání, o níž

budu mluvit jako o času postkomunistické extáze. (foto autor)

13 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

Kapitola 1

Proč jdou chlapi do války?

A proč jim ti, kteří by měli mít rozum, ještě tleskají?

Když jsem na podzim roku 2000 po pár letech opět v poválečné Gruzii, mám pocit, že je

něco jinak. Atmosféra slávy postkomunistických národních hnutí a konfliktů z počátku

devadesátých let je jako starý usazený cigaretový kouř. Stále jaksi visí ve vzduchu, občas

jej ucítíte z nějaké věci či situace docela silně, ale prakticky už je pryč...

Navštěvuji bývalého vůdce gruzínských paravojenských struktur, viceprezidenta,

válečného barona a spisovatele profesora Džabu Joselianiho

3

a tiše zírám. Na stole ro‑

zevřený gruzínský překlad zenových mistrů, za okny se ze vzdálené ulice ozývá místo

střelby monotónní zvuk proudů spěchajících aut a před domem je slyšet hrající si děti,

ve ztlumené televizi běží zprávy, prý plné „malicherností, politických drbů a reklam“.

Etnické války v Abcházii i Jižní Osetii, čas plných náměstí a politických pučů, devadesátá

léta, čas extáze: to všechno je pryč! Právě se vrátil po třech letech z vězení, kam ho ve

snaze o normalizaci poměrů uvrhl jeho bývalý politický spojenec prezident Ševardnadze,

a nemůže věřit svým očím, jak se to za tu chvilku všechno změnilo: „Kam zmizel vše‑

chen ten národní entuziasmus? Kde je ta atmosféra, ten duch toho všeho?“ stěžuje si.

I on sám jako by dnes už nikoho nezajímal. Už i kdysi věrní, mladí obdivovatelé z jeho

bojůvek Mchedrioni,

4

když si k němu občas od byznysu synovsky odskočí trochu zavzpo‑

mínat a na kus řeči, jej pokládají spíš jen za upovídaného staříka žijícího ve vzpomínkách.

Pamatuji si na svou poslední návštěvu na počátku války v Abcházii v létě 1992, když byl

jako viceprezident na vrcholu moci. Tehdy potřeboval větší ochranku než sám prezident

a čelil řadě atentátů. Teď, pár let nato, tady sedí sám ve svém bytě v činžáku, bez jediného

bodyguarda. Nikdo se jej ani nepokouší zabít, protože už to nemá smysl; už je to pryč.

„Často mě teď, když se probudím uprostřed noci, přepadne myšlenka na to, kam to

všechno zmizelo, všechna ta atmosféra. Proč stovky mých věrných, co za mnou šly tady

i v Abcházii, musely zemřít? Kdeže stovky: pro co musely umřít dva tisíce Gruzínců?

Kde je sakra všechen ten entuziasmus, kde jsou ty národní hodnoty, pro které jsme se

obětovali! No, ptám se, kam to všecko zmizelo?! Připadá mi, jako by dnes lidi zajímaly

už jen ty peníze a konzum,“ rozčiluje se posmutněle nad úpadkem národního vzepětí

bývalý vůdce davů.

Ten čas extáze, sklonek osmdesátých a celá devadesátá léta, je pryč. Už ani ti, co stáli

v centru jeho dění, organizátoři demonstrací, aktivisté národních hnutí nebo váleční

dobrovolníci, si pomalu nevzpomínají, jaké to bylo. Je to jako pokoušet se vzpomenout

si, proč že byl vlastně člověk kdysi zamilovaný. A onen moment, zdá se, proklouzl jako

voda mezi prsty i sociálním vědcům a historikům.

Ten „duch“, ta „atmosféra“, jež se tak těžko definuje a na niž – na rozdíl od svých obětí

s nostalgií – vzpomíná náš válečný baron na penzi, zachvátil na přelomu osmdesátých

a devadesátých let zdánlivě nečekaně řadu míst východní Evropy.

Už rok po oficiálním vyhlášení Gorbačovovy perestrojky v roce 1988 se začne, po

pogromu na Armény v ázerbájdžánském Sumgajtu,

5

pomalu rozhořívat arménsko–ázer‑

bájdžánský konflikt v pohraničním Náhorním Karabachu. V létě 1989 se poprvé krátce

14 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

střílí v Abcházii;

6

ve Ferganském údolí v Uzbekistánu proběhne pogrom na meschetské

Turky. Když se v roce 1991 rozpadá Sovětský svaz, bojuje se už i v gruzínské Jižní Osetii

a první ozbrojené skupiny slaví střelbou do vzduchu odtržení Čečenska. Rok nato se

pak naplno válčí v Abcházii, k čemuž se přidá ještě krátký konflikt pro změnu v Osetii

severní,

7

válka v moldavském Podněstří a počínající občanská válka v Tádžikistánu.

Časově paralelně se rozbíhá konflikt v kolabující Jugoslávii: po eskalaci v Kosovu

v roce 1989 začne v červnu 1991 kratičká desetidenní válka ve Slovinsku, hned vzápětí

delší v Chorvatsku a následujícího roku ještě další v Bosně. Mezi tím situace krok za

krokem směřuje k válce v Kosovu a Makedonii...

Šíří se to kolabujícím impériem komunismu, tedy spíše po jeho jihovýchodní hranici,

„jako požár v suchém lese“, jak říkají místní novináři. A jako by to bylo najednou všude.

Je to jako „časovaná bomba“. Na obrázku slavného chorvatského karikaturisty Marušiće

z onoho prvního jugoslávského válečného roku 1991 říká pilot letící nad Jugoslávií, jejíž

střed se proměnil v obrovský pustý kráter zaplněný vodou: „Kdo by to byl řekl, že pád

Berlínské zdi vyvolá takové tektonické posuny, co z kdysi úzké a křivolaké (řeky) Driny

udělají obří, široké, mrtvé jezero.“

8

Pád komunismu, ta doba velkých snů a očekávání, v sobě skrývá velkou tektonickou

sílu.

Když se dnes po letech, po té dekádě válek, krveprolití a zmaru díváme zpět a vidíme

v zeleni trosky vypálených vesnic a všechny ty slabé nově vzniklé státy a státečky dodnes

mnohdy trpící zničenou infrastrukturou a zkorumpovanou administrativou, není zrovna

lehké pokládat otázky po spontánních vnitřních tektonických silách toho otřesu. Proč

to celé začalo: proč jdou chlapi do války? Proč ti, co mají tu moc, jim v tom nebrání, a ti,

od nichž bychom čekali, že budou mít rozum, jim u toho ještě tleskají? Odkud se bere

všechno to později nevídané počáteční nadšení a spontaneita a dobrovolnost, o nichž

dnes mnozí raději mlčí; proč někteří mluví dokonce o „varu před výbuchem“, „masovém

opojení“ a velké „kolektivní extázi“? Odkud se, prý tak najednou, zdánlivě přes noc,

všechny ty staronové identity, křivdy a etničtí nepřátelé vynořili?

Tušíme, že velké události své doby spolu nějak souvisejí, ale jak? Když pád Leninova impéria otřese

celým světem, slýcháme o celosvětových „tektonických otřesech“, ale i globální „atmosféře doby“ nebo

světovém „politickém klimatu“. Cílem této knihy je mimo jiné mluvit o lokálních nacionalismech konce

tisíciletí jako o produktech své doby, nikoli jen lokálních tradic svého (národního) prostoru. (Dušan Petričić,

NIN 30. 8. 1991, 5)

15 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

Jaká síla to vystřeluje naše chlapce na frontu?

„V národní komisi (vyšetřující teroristické útoky na USA) jsme si položili několikrát zásadní otázku: Jak (Bin

Ládin) přesvědčil devatenáct lidí k tomu, že 11. září spáchali sebevraždu náletem do World Trade Center?

Nikdy jsme vlastně nenašli uspokojivou odpověď. Zničili dobrovolně své mladé životy, aby nás zasáhli. To

je přece zarážející. Odpověď zatím nemáme.“

lee hamilton,

9

kongreSman a míStopřeDSeDa komiSe

10

Proč to celé začalo? Proč jdou chlapi do války?

Pro antropologa není nic snadnějšího – od toho je

přece antropologem – než jít do terénu a zeptat se jich

samotných, to je nasnadě. Těch, kteří stáli u zrodu toho

všeho, kteří vše organizovali. Těch, kteří nakonec šli

sami v té první, ještě značně spontánní vlně do války,

i těch, co jim u toho tleskali.

Šel jsem tedy s batohem na zádech a zápisníčkem

v ruce po válečných frontách i v jejich týlu a ptal jsem se,

ptal, ale není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Ze začátku jsem byl zklamaný. Dozvěděl jsem se mnoh‑

dy jen fráze o „obraně vlasti“, „národním ohrožení“,

o „etnickém nepříteli“ čekajícím na svou „historickou

šanci“. O tom, že zatímco my jsme léta „spali“, on již

dlouho kul své pikle. Slyšel jsem také, že hlas vlasti volá

do zbraně a „historie se přece jen opakuje“. Nanejvýš

ještě byla řeč o „hrdinství skládaném na oltář národa“...

Není přece lehké vysvětlit své pohnutky a osobní

motivaci. (Zkuste mi třeba tady a teď podrobně vysvětlit,

proč jste začali dělat to, co děláte, čím se živíte...) A už

vůbec není lehké vysvětlit, jak se člověk stal součástí

historických událostí a procesů, které ani sám nezačal,

ani nevymyslel: které jej přesahují. Jejichž počátek ani

všechny globální vlivy člověk při nejlepší vůli, i při nej‑

lepším politickém rozhledu, nedohlédne. Vždyť my ani

netušíme, kde se počátek všeho toho válečného běsnění

nachází! Začínají války ve chvíli, kdy se začne střílet?

Nebo už předtím, když se začne chrastit zbraněmi?

Anebo ještě dřív, když se začne ve jménu národního

ohrožení demonstrovat? Nebo snad už tehdy hlubo‑

ko v osmdesátých letech, kdy se komunismus i jeho

slavná federace začaly rozpadat? Nebo snad dokonce

ještě dříve, kdy tekla krev jen na papíře – na stránkách

nacionalistických románů či v kině při projekcích his‑

torických filmů?

Co nás k čertu žene do všech těch dramatických udá‑

lostí, které převrátí svět čerstvých postkomunistických

nadějí vzhůru nohama? Tato otázka vrtá hlavou nejen

Jaká to síla natáhne naše aktéry jak

autíčko na klíček, takže se sami řítí

do politických událostí, jež převrátí

svět vzhůru nohama? A jaká síla

to zase nepustí egoistu (výše) jít

si po svých vlastních „egoistic‑

kých“ zájmech „v míru pracovat“?

(Albin Rogelj a Milan Maver, NIN

23. 10. 1988, 20)

16 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

politickým komentátorům v médiích i po hospodách, ale i karikaturistům největších jugo‑

slávských politických týdeníků, jež nyní v čase rozpadu Jugoslávie zažívají velký boom.

Jaká to extatická síla natáhne našeho demonstranta v srbské národní čapce s transpa‑

rentem v ruce jako autíčko na klíček, aby jej hnala do dalších a dalších nacionalistických

demonstrací?!

11

A jaká síla nepustí „egoistu“ – pro změnu v čapce slovinské, z vítězné

karikatury v srbských Nedělních informativních novinách NIN – jít si po svých vlastních

„egoistických“ zájmech?

12

„Pusťte mě v míru pracovat,“ křičí nápis na jeho transparentu.

A vůbec: jaká dravá síla uvádí do

pohybu, jako vlčka nebo extatickou

káču, celou tu davovou extázi před‑

válečných let, ptá se ilustrace k člán‑

ku o krizi post‑titovské Jugoslávie

v chorvatském týdeníku Danas.

13

Jaké

faktory v pozadí ženou (za spontánní

mobilizace) davy Gruzínců do války

v Abcházii a mění je na homogenní

krvelačnou masu?

14

A nakonec, když

to již vypukne: jaká síla téměř „jako

z praku“ metá naše chlapce v unifor‑

mách na frontu?

15

Ona nevyslovená

otázka je stále stejná: kdo nebo co je

hybatelem všech těch předválečných

a válečných masových událostí?

Jak ukážu v desáté až čtrnácté ka‑

pitole, otázka po motivacích a pů‑

vodu energie, s níž se do všech těch

bouřlivých událostí vrháme, bude

o to důležitější a komplikovanější,

že události, jež povedou do válečné

„Kdopak to, copak to vystřeluje naše chlapce na frontu?“ ptá se srbský karikaturista Dušan Petričić.

(NIN 5. 7. 1991, 5)

Jaká to síla mele demonstrující gruzínské masy v krvelačné

červy pospíchající do války v separatistické Abcházii? (Đ in:

Šarija a kol. 1993)

16

17 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

vřavy, budou mnohdy do značné míry založeny na masové spontaneitě a dobrovolnosti.

Na principu masové mobilizace budou stát počáteční obrovské nacionalistické demon‑

strace. Na principu extatické spontaneity se budou dokonce mnohdy formovat i rodící

se dobrovolné patriotické organizační struktury, bez pevného vedení a hierarchie. A na‑

konec, jak uvidíme v kapitole nazvané „Pocit, že to ‚běží tak nějak samo‘. Jak se z davu

rodí organizace“, na týchž základech budou vznikat i první paramilitární jednotky, jež

budou hrát tak důležitou roli v rozdmýchání počáteční vlny násilí v kavkazských i ju‑

goslávských „etnických“ konfliktech. Všechna ta divoká a narychlo vzniklá uskupení

s nejasným či spíše jen charismatickým velením a organizačními strukturami.

Čím spontánněji mobilizační proces poběží, o to palčivější bude nezodpovězená otázka

po jejich pohnutkách a motivacích. O to bude zároveň silnější pocit kocoviny, když toto

dobrovolné počáteční nadšení u některých rychle přejde a nám všem ostatním zůsta‑

ne jen chaos, rozvrat, strach, hroby obětí, oči pro pláč a otazníky, kdo za to všechno

vlastně může. A o to pak také bude větší prostor pro odpovědi zformované za pomoci

konspiračních teorií, nahrazujících naše vlastní pohnutky a motivační energii jakýmsi

tajemným spiknutím a mocným hybatelem v pozadí.

„Ty velké spektákly demonstrací na náměstích, jimiž to začalo, byly jen jedno chytře

sehrané divadlo pro veřejnost!“ – všichni jsme byli „jen loutkami v něčích rukou!“, budou

nad masovou spontaneitou předválečných masových demonstrací národa hořekovat lidé

v již zmíněné kapitole o pocitu, že to „běží tak nějak samo“. Jak se z davu rodí organizace“.

Jsme v té velké politické hře prostě jen něčími figurkami na šachovnici: konflikt v Kosovu

je „pouhou“ velkou šachovou partií, kde srbskými a albánskými čepicemi „táhnou“ ti

v pozadí, sděluje vědoucně karikatura v srbském týdeníku NIN, aniž by ona či text, který

ji doprovází, prozradily, kteří ti to byli.

17

A celá spontaneita tehdejší války v Chorvatsku

je prý zase jen velkou šachovou partií generálů v pozadí, jak říká jiný srbský kreslíř.

18

A „válka proti nám Srbům v Bosně“ je zase jen jednou velkou šachovou hrou velmocí,

mezinárodního společenství a islámských zemí, v níž tito všichni „tahají“ zpoza opony

za nitky ve prospěch bosenských Muslimů a Chorvatů.

19

A nejsme jen figurkami na

něčí velké mocenské ša‑

chovnici? Není to všechno

jak velká hra těch vzadu za

oponou, má podezření nejen

karikaturista Zoran Majstro‑

vić, ale i předválečné teorie

spiknutí ve třinácté kapitole.

(Intervju 26. 6. 1992, 39)

18 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

Je to všechno zkrátka prý jen velký velmocenský zápas: geopolitika. Existují prý glo‑

bální síly v pozadí, jimž stačí jen stisknout knoflík a – bez ohledu na místní pravidla

zápasu – kus celé naší slavné lokální šachové partie vyletí do povětří i s námi figurkami

a celou šachovnicí; a nic s tím nenaděláš, křičí srbský karikaturista.

20

Jaképak zájmy velmocí! Peníze: peníze, peníze, peníze! Za ozbrojeným konfliktem,

k němuž se schyluje, jsou, jak už to tak chodí, jen peníze, říká obrázek samopalů, jejichž

střelivem jsou místo zásobníků s náboji svazky bankovek.

21

Vždyť naši chlapci na bojišti,

my všichni, jsme jen pěšáky na

šachovnicích válečných stra‑

tégů, hlasitě si povzdechne

srbský karikaturista Dušan

Petričić. (NIN 6. 12. 1991, 5)

Žádné temné síly v pozadí, to my všichni jsme sypali zavátou cestičku do války nejen solí, ale přímo

luxusními slanečky! (Joško Marušić in: Vukotić 1999)

24

19 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

Snad jediný z karikaturistů, kdo má nakonec chuť se tomuto konspiračnímu trendu

postavit a klást (si) nepříjemné otázky, je známý chorvatský kreslíř Joško Marušić. Cestu

válce neumetl kdosi tajemný v pozadí, ale to my sami jsme sypali armádám pochodujícím

do války cestičku ve sněhu nejen solí, ale dokonce přímo luxusními slanečky – ančovič‑

kami.

22

A na dalším jeho obrázku Smutný podzim našeho (federálního bratrství a) jednoty,

pak stojí naši chlapi v uniformách s plachtou pod stromem a snaží se co nejrychleji setřást

i ten poslední lístek, aby ten podzim naší jugoslávské vzájemnosti už konečně přišel.

23

Žádné temné síly v pozadí: to my sami jsme byli nadmíru iniciativní – a nedočkaví.

Víme, proč vznikají válečné konflikty?

Proč jdou lidé do války...? Jak jsem říkal již na počátku, když jsem šel mezi ně a ptal se

na to takto hezky napřímo, moc jsem se toho nedozvěděl... Zkusme se tedy nyní podívat

pod pokličku různým sociálně‑vědeckým teoriím vzniku válek a ozbrojených konfliktů

vůbec, možná pak budeme moudřejší...

Existuje jich celá řada a snad ještě více je hledisek, podle nichž lze tyto teorie různě

třídit. My se však záměrně podíváme na několik těch hlavních, které jsou vůči sobě co

nejkontrastnější z hlediska klíčové otázky, kterou nejen sobě pokládají naši karikaturisté:

jaké síly pudí „naše chlapce“ na frontu.

Nezbývá nám, než při cestě za odpověďmi vědy na tuto otázku zde tak trochu míchat

dohromady teorie válek s teoriemi jiných ozbrojených konfliktů a revolucí, protože jak

uvidíme dále, právě mizení této hranice je pro současné postmoderní válečné konflikty

tak typické. Tváří v tvář té záplavě různých teoretických pohledů i jejich partikularistické

sebejistotě se pak nelze vyhnout selektivnosti, glosování (a občas ani ironii).

Do relativně nedávné doby se vznášel nad teoriemi války přísný přízrak pruského teo‑

retika generálmajora Carla von Clausewitze (1780–1831) ovládajícího vojenské akademie

i myšlení. V jeho celoživotním, nedokončeném a na svou dobu skutečně fenomenál‑

ním díle, v knize O válce z počátku devatenáctého století, čerpajícím étos z osvícenské

racionality a technologičnosti, zaznívá poprvé slavný výrok, že „válka je pouhé pokra‑

čování politiky jinými prostředky (...) ne pouze politický akt, ale též reálný politický

nástroj, pokračování politického obchodu, uskutečňování téhož jinými prostředky“.

(Clausewitz 1997, 22)

Clausewitz je osvícenský racionalista a rád zbaví válečné běsy nejen temnoty obav,

ale i aureoly vítězství, hrdinství a jiných velkých emocí. Do jeho válek vstupují nikoli

lidské bytosti, ale válčící strany – celé státy. Válku vyhlašují na základě přísně racionál‑

ního rozhodnutí „ti nahoře“, tedy centralizované státní elity. A „ti dole“ ve zbrani do

toho nemají co mluvit, snad jen tím, že správně poslouchají a pochodují, jak se má, to

jest hezky v řadách. Pokud do věci podle von Clausewitze vůbec vstupují, tak údajně

nanejvýš pouze svou „bojovou morálkou“. Její důležitost sice autor stále zdůrazňuje

a odvolává se na ni, nakonec jsou jí však v celém díle věnovány jen dvě strany: „Morální

síly jsou jedním z nejdůležitějších subjektů války. (...) Usměrňují, řídí celou masu sil

sjednocujíce se s ní jakoby v jediný proud, poněvadž toto je morální síla sama o sobě.“

(Clausewitz 1997, 150) Ale když má říct, kde že se tyto „morální síly“ berou, začne být

do té doby věcný generál však ještě více tajemně metaforický: „Zároveň je třeba vidět,

že spíše než cvičná předvádění, krizová cvičení a nastudovaná vědecká pojednání jsou

20 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

to pocity, celkové dojmy a jednotlivé blikající jiskřičky pravdy, které vytváří zárodky

vědění oplodňující (vojákovu) mysl.“ (Clausewitz 1997, 151–2)

S mírným zjednodušením lze říct, že Clausewitzův racionalistický duch, pojetí válče‑

ní i masový aktér‑pěšák v rukou elit, k jejichž kritice se v kapitole „Motivace aktérů

v postmoderních válkách“ již záhy vrátíme, „vydržel“ coby interpretační rámec válek

celé následující století, v jistém smyslu a v jistých vojensko‑politických kruzích vlastně

až do konce studené války... Také mnohé geopolitické teorie jako by pak do jisté míry

jen předjímaly tytéž, ač explicitně nevyslovené, rádoby racionalistické předpoklady.

Kupříkladu vlivná realistická teorie (realist theory) vidí mezinárodní scénu jako jakýsi

hobbesiánský pravěký „přirozený stav“, kde „člověk člověku je vlkem“ a „všichni jsou

ve válce proti všem“

25

a v jehož anarchii si aktéři – v našem případě tedy státy nebo spíše

mocnosti – musí pečlivě pohlídat, zajistit či přímo vydobýt své vlastní zájmy. Nejznámější

z nich – teorie mocenské rovnováhy (balance of power theory; Morgenthau 1967) – pak

říká, že nejlíp se řečených vlastních zájmů dosáhne vojensko‑mocenskou rovnováhou.

Teorie hegemonické stability (hegemonic stability theory; Gilpin 1981) se pak snaží být

ještě „realističtější“ a oponuje, že stabilnější je naopak nerovnoměrné rozdělení moci,

zatímco rovnováha vede jen ke konfliktu atd.

Žádné veřejné mínění, žádný hlas aktérů zespoda, žádná vůle těch, kdo jdou bojo‑

vat... O vzniku války prý rozhodují jako o racionálním „pokračování své politiky jinými

prostředky“ stále pouze národní elity stojící v čele – v souladu s principem teorie racio‑

nální volby, racionálního jednání. Až to člověku zvenčí připadá, jako by vládce, ve snaze

o maximalizaci svého vlastního mocenského zisku, chodil s košíčkem po samoobsluze

a racionálně se rozhodoval, jestli pro něj osobně bude výhodnější nakoupit svým svě‑

řencům nekvalitní mír ve slevě, nebo drahou válku – jako by celou věc viděly studie typu

Buena de Mesquity (1992) či Buena de Mesquity a Lalmana (1992).

Ale s racionalitou vůdců v čele to nemusí být vždycky tak snadné, jak by se mohlo

zdát, varují zase jiní autoři. Vždyť třeba Napoleon, Hitler, Stalin i mnozí další byli prý

vlastně lidé mentálně nemocní a tomu odpovídala míra „racionálnosti“ jejich rozhodnutí

(viz např. Neumayr, 1995). „Pokračování politiky jinými prostředky“ v jejich podání by

bylo tedy spíše jen výplodem jejich chorých eg. (Až to v těch, na které zbyla jen role

mas vedených do šílenství války, může vyvolávat úlevný pocit, že celé to choré počínání

šlo přece jaksi seshora a my – obyčejní lidé – jsme se zase jen nechali zmanipulovat: my

Ne my, to velcí hráči

tam nahoře prý roz‑

hodují o tom, kdy

a kde to vybuchne!

(Dušan Petričić, NIN

14. 12. 1990, 5)

21 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

byli v těch nejhorších hrůzách, co moderní doba nabízí, prý jen pěšáky dějin v jejich

bláznivé šachové partii.)

Snad ještě větší míru aktérského odosobnění a determinismu nabízejí nakonec

i ekonomické teorie válek. Již otec liberálních ekonomů Adam Smith ([1776] 1976) říká,

že volný trh a kapitalismus podporují mír. A už Kant

([1795] 1949) si všímá toho, že demokratické státy – ty

s dělbou moci a ústavou – začínají války méně často

než autokratické. Marxisté a hlavně Lenin ([1917]

1939) naopak zastávají názor, že ve svém vrcholném

stadiu monopolní kapitalismus zákonitě produkuje

imperialismus, a ten pak zákonitě vyvolává imperia‑

listické války.

David Keen (2000a, 27) při studiu současných

postmoderních vnitrostátních válek pak zachází

dokonce tak daleko, že tvrdí, že „válka může být po‑

kračováním“ nikoli politiky (jak říká Clausewitz), ale

„ekonomiky jinými prostředky“. Současný ozbrojený

konflikt, jak uvidíme ještě dále, není podle Keena ani

tak „zhroucením či kolapsem, ale spíše tvorbou jiné‑

ho systému zisku, moci a ochrany“ (Keen 2000a, 19).

A hnací silou takovýchto současných „válek o zdroje“

(resource wars), jak jim někteří říkají, je globalizova‑

ný obchod nejen s často zmiňovanou ropou, ale hlav‑

ně se snadno transportovatelnými komoditami, jako

zlato, diamanty, coltan nebo drogy, jež jsou v rukou

predátorských politiků a válečných baronů, kteří lico‑

měrně předstírají, že jim jde o nějaké vyšší, ušlechtilé

politické cíle (viz také Collier 2000a, 2000b; Klare

2002; Le Billon 2005; Renner 2002; Ross 2004).

Je to tak údajně přirozené: to ne my lidé, za vším

jsou jen neviditelné ekonomické síly.

„Je to v nás, v naší přirozenosti, v genech...“

„Každý hospodář, ačkoli má rád svý zvířata, už podvědomě selektuje agresivní, nepoddajné jedince a vyřazuje

je z chovu. Stejně tak u nás v lidské společnosti evolučně vylučujeme agresivní jedince mimo ni. Tak u nás

v Evropě v tom středověku všichni ti agresivní prostě viseli! Prostě to evolučně nepřežili. Na Balkáně, kde

se celý středověk proháněli ti Turci, byl ten, kdo nebyl připraven zabít okamžitě člověka, který se k němu

blíží, sám zabit. Tam se vyselektovala úplně jiná populace než u nás. Proto my nemůžeme pochopit Balkán...“

fyziolog živočichů Doc. m.

26

Zpět k našemu aktérovi spěchajícímu extaticky do války: mohlo by se zdát, že po všech

těch jemu nadřazených politických, geopolitických a ekonomických silách, jež za něj

rozhodují, jako by pro něj a jeho individuální motivace už nezbyl prostor. Ale nenechme

se mýlit: je zde údajně rovněž něco, co vychází čistě z něj. Funkcí války je přece kompetice

o zdroje, říkají funkcionalisté od počátku dvacátého století. A existují prý, jak dodávají

Peníze, peníze, peníze: za vším jsou prý

jen peníze, tvrdí nejen srbská ilustrace

k politické analýze týdne, ale i mnozí

teoretici současných konfliktů. (Jugo‑

slav Vlahović, NIN 15. 2. 1991, 10)

22 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

později četné biopsychologické teorie, prastaré lovecko‑válečnické pudy, jimiž jsme k tako‑

vé kompetici od přírody vybaveni. Agresivita, násilí, a tedy i konflikt mají být přirozeným

projevem živočichů – a nás teritoriálních primátů zvláště. Jedná se prý o výsledek přiroze‑

ného výběru, který máme uložený v genetické výbavě po našich předcích, lovcích a sběra‑

čích. Ve všech známých společnostech se válčí, říkají s akcentovaným realismem v hlase.

A ti, kteří neválčili, ve tvrdém (ale spravedlivém) evolučním zápase zkrátka nepřežili.

To se samozřejmě setkává se značnou – a nutno říci, že opodstatněnou – kritikou.

Jako by ve výše uvedených konceptech při svém přemítání o genech a evolučních tlacích,

i přes všechny úvahy týkající se naší biologie a tělesnosti a přizpůsobení se prostředí,

bylo opomíjeno, že naše lidské „řezáky jsou koneckonců velmi malé. Naše nehty mohou

způsobit bolest, ale nikoli smrt. Naší kulturní nikou jsou spíše náš rozum a kulturní vy‑

nalézavost než naše těla hominidů. Jsme sociální stvoření. Kultury, sociální struktury,

ideje a ideologie formují všechny dimenze násilí, obousměrně – v jeho vzniku i potla‑

čování. Mučení a zabíjení jsou stejně kulturní jako ošetřování nemocných a raněných

nebo pohřbívání a oplakávání mrtvých“, jak oponují v úvodní kapitole své antologie

věnované chápání smyslu Násilí ve válce a míru Scheper‑Hughes a Bourgois (2004, 3).

Lidské kolektivní násilí – války, povstání, revoluce – jsou z tohoto hlediska stejně

komplexně kulturně‑sociálními projevy člověka, jako jsou například továrny, bankov‑

nictví nebo opera. A jako takové je musíme studovat.

„Deprivace uvnitř našich já“

Tím, co plodí agresi a následné konflikty, není jakási „přirozená agresivita“, ale spíše

naše vnitřní psychologická frustrace z deprivace, z nemožnosti dosáhnout toho, po čem

toužíme či o čem tajně sníme; je to naše neuspokojené libido dominandi, říkají ti, kteří

celou věc chtějí vidět hezky psychologicky, freudiánsky.

A myšlenku frustrace, tentokráte již kolektivní, vnáší do teorie násilných konfliktů teo‑

retici revolucí poté, co si při vysvětlování jejich vzniku nadále nevystačí pouze s Marxem

a jeho revolučním naplňováním třídního vědomí. Podle teorie relativní deprivace (Gurr

1970; také Davies 1962)

27

trpí takovými frustracemi z nedosažení vlastních i kolektivních

cílů nejen jedinci samotní, ale i celé sociální skupiny. Ani přináležitost k vykořisťované

třídě (Marx), ani absolutní míra chudoby a mizérie ke vzniku násilného sociálního kon‑

fliktu totiž nestačí. Iniciátorem či spouštěčem konfliktu je zejména prý frustrace a de‑

privace subjektu daná relativním rozporem mezi jeho sociálními přáními a tužbami na

jedné straně, a reálnými možnostmi, které situace ve společnosti nabízí, na straně druhé.

A zastánci modernizační teorie (modernization theory, např. Huntington 1968) k tomu

pak podotýkají, že je to právě (rychlá) modernizace, která tato očekávání tak často vy‑

tváří, ale následně ne vždy naplňuje.

28

A právě globalizující se postmoderní svět našich

současných válek, je takových prudkých změn i nenaplněných snů a očekávání plný.

Nové postmoderní války

Ve výčtu těchto starších teorií válečných konfliktů by bylo možné samozřejmě ještě po‑

kračovat, kdyby se ovšem v posledních dekádách dvacátého století zásadně nezměnil

charakter válečných konfliktů a následkem toho i teoretické přístupy k nim.

23 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

Již někdy po druhé světové válce zaznamenáváme místo tradičních válek ve velkém

stylu nárůst menších, prostorově i časově omezených, konfliktů, jimž se později začne

říkat konflikty s nízkou intenzitou (low intensity conflicts – LIC), jako jsou nejrůznější

národně osvobozenecká hnutí, občanské války i marxistická a maoistická revoluční

hnutí a podobně. Na přelomu 80. a 90. let dvacátého století pak datasety shromažďující

údaje o co největším množství nedávných světových konfliktů ukazují v rámci třetího

světa i rozpadajícího se komunistického bloku doslova boom obvykle etnických, et‑

no‑religiózních konfliktů nového typu, v nichž dříve započatý trend vrcholí. Také zde

proti sobě nestojí konvenční armády, ale minimálně jedna strana konfliktu je tvořena

gerilami, milicemi, či dokonce teroristickými skupinami. Motivace a pohnutky bojovníků

v těchto válkách jsou dosti odlišné od regulérních konfliktů, jak jsme je poznali výše.

Nové války přelomu 80. a 90. let, na rozdíl od těch clausewitzovských, nezačínají tak,

že jeden stát vyhlásí druhému válku a pak jej organizovaně napadne. A vojáci v těchto

nových konfliktech nemašírují poslušně v řadách na shora daný povel. Z velké většiny

se jedná o vnitrostátní konflikty probíhající mezi jednotlivými, obvykle velmi lokálně

definovanými, skupinami. O to však mají globálnější rozměr, appaduraiovsky (Appadurai,

Nové – postmoderní – války jsou konflikty paramilitárních uskupení nejrůznějších milic, bojůvek, domobran

i teroristických skupin. Domobrana indiánů Ašaninka, vyzbrojena zbraněmi peruánské armády, se brání

před útoky marxistické gerilové skupiny Světlá stezka ovládající okolní prales. (peruánská Amazonie

1993, foto autor)

24 PROČ JDOU CHLAPI DO VÁLKY

1996) se rozpínají do různých sítí imaginárních světů a „krajin“ tvořících současný svět.

Podle některých jsou to prostě svědky nových „postmoderních válek“ (např. Duffield

1998, Ignatieff 1998).

29

Dostal jsem se blízko ke konfliktům této doby a na vlastní oči jako antropolog a novinář

strávil dohromady nejen dva roky ve válkách v Jugoslávii a na Kavkaze, ale i řadu měsíců

v terénu přímo v konfliktech v peruánské Amazonii, mexickém Chiapasu, Afghánistánu,

Tádžikistánu a Kurdistánu. A nejméně dobré další tři čtyři desítky z nich jsem mohl

stejně jako vy pravidelně sledovat doma u televize, přímo z obýváku: Rwanda, Dárfúr,

Somálsko, Kongo, Libérie a Sierra Leone; indonéský Aceh, Východní Timor, Celebes

a Šalamounovy ostrovy. Vrcholí boj horských etnik v Barmě, Kašmír a Tamilští tygři na

Šrí Lance, jakož i mobilizace radikálního islamismu v al‑Káidě, Tálibánu a muslimský

boj za nezávislost filipínského Mindanaa i malé vzplanutí jiskry hinduistického komu‑

nalismu v Indii... To jsou jen některé z mediálně nejznámějších případů. To, co jsem

viděl, byly přes všechnu tu kulturní rozdílnost vysoce globalizované války: viděl jsem

statisíce válečných uprchlíků, obtížených dětmi a všude stejnými plastovými taškami,

hledající útočiště v imigrační politice Západu. Viděl jsem mezinárodní humanitární pomoc

hnanou nově triumfujícím globálním soucitem i mezinárodní mírové síly hnané nově

zrozenou globální odpovědností. Viděl jsem globální války, v nichž s dosud nebývalou

intenzitou obíhají po světě zdaleka nejen zbraně, ale na nových elektronických médiích

také ideje, lokální historie, mýty a stereotypy (včetně těch o lokální „tradici“ a „kultuře“).

Viděl jsem války, během kterých stejně tak putuje kořist globalizovaného válečného

zločinu, jako jsou suroviny, drogy, rozkradená zahraniční pomoc, lidští otroci i dětští

vojáci, jakož i plné tašky bankovek, které vytiskly národní banky globálních mocností

na druhém konci světa. Viděl jsem války, během nichž jsou auta plná divokých lokálních

rebelů z kosmu tiše sledována globálními satelity rozvědek globálních velmocí, které

(ne)mohou zasáhnout, protože k tomu ne/mají globální souhlas OSN. A nakonec viděl

jsem také vrcholně patriotické války zdánlivě paradoxně usilující o globální uznání svých

lokálních států, autonomií, práv a identit.

To vše on‑line, v přímém přenosu, pod dohledem, tehdy na konci dvacátého století

čerstvě zformovaných, globálních médií. Až se některým to, co jsme viděli doma na

obrazovce, zdálo téměř skutečnější než to, co se „opravdu“ dělo. „Válka v Zálivu se ne‑

konala,“ byl to jen virtuální konflikt mediálních simulaker, provokuje ve svém známém

textu filozof Baudrillard (1995).

Snad nejkomplexněji definovala tuto novou vlnu válečných konflikt



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist