načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Problém tří těles - Liou Cch' -sin

Problém tří těles

Elektronická kniha: Problém tří těles
Autor: Liou Cch'; -sin

Problém tří těles je první díl mezinárodního scifi bestselleru Vzpomínky na Zemi, který svou nápaditostí a spádem aspiruje na novou klasiku tohoto žánru.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 442
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Název originálu: Three-body problem
Spolupracovali: z anglického vydání The three-body problem ... přeložil (s přihlédnutím k čínskému originálu) Aleš Drobek
Skupina třídění: Sino-tibetské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7061-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na Zemi zuří Velká kulturní revoluce a světové mocnosti se zuby nehty snaží udržet si své místo na výsluní. Číňané upnou své síly na tajný vesmírný projekt a snaží se navázat kontakt s mimozemskými civilizacemi. Následky jejich zdánlivě zbytečného počínání na sebe nechají čekat dlouhých třicet let - na Zemi se začnou dít znekopojivé věci. Signály z čínského experimentu totiž zachytila v hlubokém vesmíru a téměř na konci své existence civilizace Trisolaranů.

Problém tří těles je první díl trilogie Vzpomínky na Zemi čínského autora Liou Cch'-sin, který jako první Asiat získal prestižní ocenění Hugo právě za tento román (v roce 2015). Kniha vyšla v originále v roce 2008, do angličtiny byla přeložena v roce 2014 a připravuje se její filmové zpracování.
Dílo je srovnáváno s Herbertovou Dunou či Asimovou Nadací a je považováno za nový impuls světové scifi literatury. Knihy se prodávají ve čtyřiceti zemích světa.

Popis / resumé

Ceněný čínský sci-fi román je úvodním dílem ambiciózní chytré a nápadité trilogie Vzpomínka na Zemi. Román získal prestižní žánrovou literární ceny (včetně Huga) a v roce 2017 bude premiéra jeho filmové verze. Vzrušující epický sci-fi román se silnou atmosférou a barvitou představivostí představí jeden z nejhorších možných vesmírů. Jednotlivé státy na Zemi se urputně pokouší dosáhnout jako první kontaktu s mimozemskými civilizacemi. Nezaostat v rámci tajného vojenského projektu se samozřejmě snaží i Číňané. Složité utajované výzkumy však možná přinesou po letech trošku jiné překvapení. Uběhla tři desetiletí a na Zemi se objevuje móda velmi populární virtuální hry působící tak, jakoby ani nepocházela z tohoto světa. Navíc začnou po celé Zemi umírat významní vědci. Možná svět právě začal sklízet hořké ovoce zasetých plodů podivných výzkumů.

Zařazeno v kategoriích
Liou Cch' -sin - další tituly autora:
Problém tří těles -- První díl trilogie Vzpomínka na Zemi Problém tří těles
Problém tří těles -- První díl trilogie Vzpomínka na Zemi Problém tří těles
Vzpomínka na Zemi Vzpomínka na Zemi
 (e-book)
Vzpomínka na Zemi Vzpomínka na Zemi
Vzpomínka na Zemi Vzpomínka na Zemi
Kulový blesk Kulový blesk
 
K elektronické knize "Problém tří těles" doporučujeme také:
 (e-book)
Temný les Temný les
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LIOU CCH‘-SIN

HOST

Mezinárodní bestseller

Nejoceňovanější sci-fi současnosti

Tato série vdechla nový život žánru, na který

se hlavní literární proud kdekoli na světě

často dívá skrz prsty.

The New York Times

Úžasná směsice ohromujících vědeckých

nápadů, chytré zápletky a svérázných, avšak

věrohodných postav — vše podávané prostým

stylem, který naznačuje skryté hlubiny.

The Times

Podle všeho se tato vědecko-fantastická

trilogie — podobně jako Asimovova epická

sága Nadace — brzy stane klasikou žánru.

Starburst Magazine

PROBLÉM TŘÍ TĚLES

LIOU CCH‘-SIN

VZPOMÍNKA

NA ZEMI

I

Liou Cch’-sin (nar. …†‡ˆ) je hlavním

představitelem nové generace čínských

autorů science ‹ ction. Devětkrát obdržel

nejprestižnější čínskou žánrovou cenu

Galaxy, jednou titul velmistra čínsko

jazyčné sci-‹ a jako vůbec první Asiat

v historii získal také cenu Hugo v katego

rii nejlepší román. Jeho díla se řadí k žán

ru hard science ‹ ction, věhlas si získal

především díky silné atmosféře a brilant

ní představivosti. Liou Cch’-sin ve svých

románech úspěšně propojuje abstrakt

ní myšlenky s tvrdou realitou a napříč

svým dílem se pokouší odhalit podstatu

a estetiku vědy. Problém tří těles (˜™™š) je

jeho nejslavnější román. Následující dva

díly trilogie Chei an sen lin (Temný les)

a S’ šen jung šeng vyšly v letech ˜™™œ a ˜™…™,

jejich české vydání se připravuje na pod

zim ˜™…š a léto ˜™…œ.

369 Kč

ISBN 978-80-7577-061-5

Foto © Lin Yi’an

První díl trilogie s rozmachem Duny a stej

nou dávkou akce jako Den nezávislosti

V Říši středu zuří Velká kulturní re

voluce a Číňané, kteří nechtějí zůstat po

zadu za Sověty a Američany, se v rámci

tajného vojenského projektu pokoušejí

navázat kontakt s mimozemskými civili

zacemi. Třicet let poté začnou na Zemi

umírat významní vědci a vznikají sekty,

které vybízejí k návratu k přírodě. Objeví

se nová počítačová hra pro virtuální rea

litu, zvláštní, čarovná a znepokojivá, kte

rá jako by ani nepocházela z tohoto svě

ta. A pomalu se začíná vyjevovat pravda

o tajném projektu z éry Kulturní revoluce.



LIOU CCH‘-SIN

PROBLÉM TŘÍ TĚLES


BRNO 2017


BRNO 2017


Copyright © 2006 by Liu Cixin

Cover art © Stephan Martiniere

Translation © Aleš Drobek, 2017

Czech language translation rights © 2017 China

Educational Publications Import & Export Corp., Ltd.

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-192-6 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-193-3 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-194-0 (Formát MobiPocket)


7

Seznam důležitých postav

Jieova rodina

Jie Če-tchaj fyzik, Univerzita Čching-chua

Šao Lin fyzička, Jie Če-tchajova žena

Jie Wen-ťie astrofyzička, Jie Če-tchajova dcera

Jie Wen-süe Jie Wen-ťieina sestra, členka Rudých gard

Základna Rudé pobřeží

Lej Č’-čcheng politický komisař základny Rudé pobřeží

Jang Wej-ning šéfinženýr základny Rudé pobřeží, kdysi

Jie Če-tchajův student

Současnost

Jang Tung strunová teoretička, dcera Jie Wen-ťie

a Jang Wej-ninga

Ting I teoretický fyzik, přítel Jang Tung

Wang Miao výzkumník, specialista na nanomateriály

Š’ Čchiang detektiv, přezdívaný Ta Š’ (Velký Š’)


8

Čchang Wej-s’ generálmajor Čínské lidové osvobozenecké

armády

Wej Čcheng matematický génius a samotář

Šen Jü-fej japonská fyzička a Wej Čchengova žena

Pchan Chan biolog, Šen Jü-fejin a Wej Čchengův přítel/

kolega

Ša Žuej-šan astronom, Jie Wen-ťiein student

Mike Evans potomek ropného magnáta


ČÁST PRVNÍ

TICHÉ JARO



11

Kapitola 1

Doba vymknutá z kloubů

ČíNa, 1967

Dva dny obléhal Rudý svaz hlavní štáb Brigády 28. dubna.

Jeho prapory se nedočkavě třepotaly ve větru jako plameny

hladové po palivovém dříví.

Velitel byl nervózní, nikoli však z  obránců, kteří proti němu stáli. Příslušníci Rudých gard Brigády 28. dubna, kterých v hlavním štábu zůstalo asi dvě stě, byli ve srovnáni s gardistickými veterány Rudého svazu, založeného na počátku Velké proletářské kulturní revoluce v květnu roku

1966, pouhými zelenáči. Svazové gardisty zocelilo bouřlivé

revoluční tažení napříč zemí a odhodlání jim dodal pohled

na předsedu Maa a účast na ohromných shromážděních na náměstí Nebeského klidu.

Velitel se bál asi tuctu železných pecí v  budově štábu, naplněných výbušninami a navzájem propojených elektrickými rozbuškami. Sice je neviděl, ale cítil je, podobně jako

železo cítí tah blízkého magnetu. Jestli některý z obránců

přepne spínač, revolucionáře i kontrarevolucionáře pohltí jedna velká ohnivá koule.

A  mladí gardisté z  Brigády 28. dubna takového šílen

ství rozhodně schopni byli. Ve srovnání s vyzrálou první

generací Rudých gard byli noví vzbouřenci jako smečka vlků na rozpáleném uhlí, bláznivější než blázni.

Na střeše budovy štábu se objevila štíhlá postava krásné

dívky s obřím rudým praporem v ruce. Okamžitě ji přivíta

la kakofonie palby z pušek. Ty tvořily velmi pestrou směs

ku, od starožitných amerických ručnic přes československé

kulomety a  japonské Arisaky typu 38 až po novější zbra

ně, například pušky a samopaly z výzbroje ČLOa, odcizené

z armád ních skladů po vydání „Srpnového úvodníku“.1 V ně

kterých rukou se dokonce leskly čínské šavle a kopí. Zbra

ně společně ztělesňovaly zhuštěnou verzi moderních dějin.

Podobné výstupy členů Brigády 28. dubna se opakovaly

často. Jeden z nich se vždy postavil na střechu, začal mávat

praporem, křičet na útočníky pod sebou slogany a zasypávat je letáky. Odvážní chlapci a dívky z následného krupo

bití kulek vždy vyvázli bez újmy a za svou statečnost si ve štábu vysloužili uznání a chválu.

Nejnovější dobrovolnice si zřejmě myslela, že bude mít

stejné štěstí. Bojovou zástavou mávala tak zapáleně, jako

by útočníky pod sebou chtěla sežehnout plamenem své

ho mládí, jako by si představovala, že ideální svět se zrodí

hned zítra z vášně a zápalu, který jí koloval v žilách... Exta

ticky se oddávala svému zářivému, karmínovému snu, do

kud ji do hrudi nezasáhla kulka.

Její patnáctileté tělo bylo tak křehké, že kulka sotva zpo

malila; prolétla jí jako nic a s hvizdem prořízla vzduch za ní.

Mladá gardistka se skácela ze střechy i se svým praporem.

1 V srpnu 1967 vyšel v časopisu Rudá vlajka, významném zdroji

propagandy během Kulturní revoluce, úvodník, který volal po

„vypuzení oné hrstky kontrarevolucionářů z armády“. Rudí gardisté

si jej vyložili jako výzvu k tomu, aby vyrabovali vojenské sklady

a zmocnili se armádních zbraní. Text přispěl k eskalaci lokálních

občanských válek mezi jednotlivými frakcemi Rudých gard.


13

Její lehounké tělo padalo ještě pomaleji než rudá tkanina,

jako malé ptáče, které se jen neochotně snáší k zemi.

Bojovníci Rudého svazu vydali vítězný ryk. Několik jich

přeběhlo k  budově štábu, ukořistilo zástavu a  chopilo se štíhlého, bezvládného těla. Svou trofej zvedli nad hlavu a chvíli s ní pózovali před ostatními. Nakonec ji hodili na

železnou bránu areálu. Většina zašpičatělých kovových

prutů brány chyběla, protože je bojovníci na počátku ob

čanské války mezi frakcemi Rudých gard vytahali a použí

vali jako kopí, dva však stále zbývaly. Když dívčí tělo naleh

lo na špice, jako by se do něj na okamžik vrátil život.

Rudí gardisté poodběhli a z nabodnutého těla si udělali

cvičný terč. Dívce už husté krupobití kulek nevadilo o nic víc než lehký deštík; už dávno nic necítila. Ruce tenké jako

břečťan sebou tu a tam trhly podél útlého těla, jako by z něj

smetaly kapky deště.

A pak jí jedna kulka ustřelila půlku hlavy a do blankyt

né oblohy roku 1967 zůstalo hledět jen jedno čarovné oko. Nebyla v něm bolest, pouze ztělesněná oddanost a touha.

Ve srovnání s  mnoha jinými však měla štěstí. Alespoň

zemřela za svůj ideál s revolučním pokřikem na rtech a váš

ní v srdci.

*

Podobné střety zuřily po celém Pekingu jako mnohonásob

né procesory, které společně generovaly Velkou kulturní revoluci. Město tonulo ve vlnách šílenství, které prosakovalo do každého zákoutí, každé ulice.

Na periferii města, na cvičišti Univerzity Čching-chua,

už dvě hodiny probíhalo jedno z  masových „nápravných

shromáždění“, jichž se účastnily tisíce studentů. Jejich

účelem bylo veřejně ponižovat a  týrat nepřátele revoluce

tak dlouho, dokud se nedoznají ke svým zločinům.

Revolucionáři se však rozpadli na řadu znepřátelených

frakcí, které nyní mezi sebou soupeřily prostřednictvím

složitých manévrů a taktik. Na půdě univerzity vypukl lítý

konflikt mezi Rudými gardami, Kulturně revoluční pracov

ní skupinou, Dělnickým agitačním družstvem a Vojenským agitačním družstvem. A každá frakce se čas od času rozště

pila na další vzbouřené skupiny s odlišným ideovým záze

mím a politickou agendou, což vedlo k dalším nesmiřitel

ným bojům.

Na pranýři nejnovějšího nápravného shromáždění

však tentokrát stála reakční buržoazní akademická elita. Pedagogové platili za společného nepřítele všech gardis

tických frakcí a  museli snášet nelítostné ústrky ze všech

stran.

Reakční akademici měli oproti ostatním „buvolím a ha

dím duším“2 zvláštní postavení. Během prvních shromáždění se mnohdy chovali povýšeně a  umíněně. V  této fázi

revoluce rovněž umírali v největším počtu. Jen v Pekingu

bylo během prvních čtyřiceti dní Kulturní revoluce ubito

k smrti přes 1 700 obětí nápravných shromáždění. Mnoho dalších si zvolilo snazší cestu, jak uniknout šílenství. Lao Še, Wu Chan, Ťien Po-Can, Fu Lej, Čao Ťiou-čang, I Čchün,

Wen Ťie, Chaj Mo a další kdysi uznávaní intelektuálové si

raději vzali život sami.3

2 Původně buddhistický termín. „Buvolí a hadí duše“ byl souhrnný

výraz pro všechny nepřátele revoluce.

3 Někteří z nejvýznamnějších čínských intelektuálů během Kulturní

revoluce skutečně spáchali sebevraždu — spisovatel Lao Še, literární

teoretik I Čchün, historikové Wu Chan a Ťien Po-can, kritik

a překladatel Fu Lej, meteorolog a geofyzik Čao Ťiou-čang, básník

Wen Ťie a dramatik a spisovatel Chaj Mo.


15

Ti, kdo počáteční fázi přežili, vůči pokračujícím shro

mážděním časem otupěli. Vytvořili si ochranný mentální štít, díky němuž přetrpěli týrání, aniž zkolabovali úplně. Shromáždění přečkávali jakoby v  polospánku a  procitli,

jen když jim někdo náhle zaječel do tváře, ať mechanic

ky odříkají své doznání, třebaže to předtím udělali už ne

sčetněkrát.

A pak někteří z nich vstoupili do třetí fáze. Nepřetržitá,

neúnavná potupa jim do podvědomí vpravila politické vize

živé jako rtuť a jejich mysl, vystavěná na znalostech a racio

nalitě, se pod jejich vahou zhroutila jako domeček z karet.

Začali skutečně věřit, že jsou vinni a že poškodili velkolepé

revoluční úsilí. Rozplakali se a jejich kajícnost byla mnoho

násobně hlubší a upřímnější než u buvolích a hadích duší

z řad dělnické třídy.

Rudé gardisty však napravování obětí ve druhé nebo tře

tí fázi nevýslovně nudilo. Pouze ty buvolí a hadí duše, které

se stále nacházely na počátku, poskytovaly jejich vybuzené

mu mozku potřebné vzrušení, jako rudá látka býkovi. Ta

kových však postupně ubývalo. Na Univerzitě Čching-chua

už zbýval zřejmě jen jediný, a protože byl tak vzácný, ne

chali si jej gardisté na sám konec shromáždění.

Profesor fyziky Jie Če-tchaj navzdory Kulturní revoluci

dosud žil, stále však setrvával v první fázi nápravy. Odmítl

se kát, nevzal si život ani neotupěl. Když vystoupil na pódium před tisícihlavý dav, ve tváři měl jasně čitelný výraz:

Unesu klidně i těžší kříž.

Rudí gardisté jej opravdu nechali nést břemeno, niko

li však kříž. Ostatním obětem nasazovali vysoké klobou

ky s vnitřní konstrukcí z bambusu, ta Jie Če-tchajova však

byla svařená ze silných železných prutů. A  na krku měl

pověšenou nikoli dřevěnou plaketu, nýbrž železná dvířka

z laboratorní pece. Ta nesla jeho jméno napsané výraznými

černými písmeny a přeškrtnuté velkým X.

Na pódium Jie Če-tchaje doprovázel dvojnásobný po

čet gardistů, než bylo zvykem, dva chlapci a  čtyři dívky.

Z  chlapců vyzařovalo sebevědomí a  odhodlanost; byli do

slova ztělesněním ideálu bolševické mládeže. Oba studovali poslední, čtvrtý ročník4 svého programu a Jie Če-tchaj

byl jejich profesorem. Dívky byly mnohem mladší, byly to

studentky druhého ročníku střední školy spadající pod

univerzitu. Všechny čtyři na sobě měly vojenské uniformy

a  náramenní nábojové pásy a  sršely mladistvým elánem.

Jie Če-tchaje obklopovaly jako zelené plamínky.

Jakmile profesor vystoupil na pódium, publikum vzru

šeně zabouřilo. Pokřik a  slogany, dosud poněkud uvadlé,

našly opět sílu a přehlušily vše ostatní jako nový příliv.

Když lomoz znovu utichl, jeden gardista se otočil k obě

ti. „Jie Če-tchaji, jsi odborník na mechaniku. Jistě vidíš, jak

mohutné a jednotné síle vzdoruješ. Za svou zarputilost si vysloužíš akorát smrt! Dnes budeme pokračovat, kde jsme

posledně skončili. Přejděme rovnou k  věci. Zodpověz ná

sledující otázku bez svých obvyklých vytáček: Je, či není

pravda, že jsi mezi lety 1962 a 1965 z vlastního rozhodnutí

začlenil do kurzu fyziky teorii relativity?“

„Relativita je jednou ze základních fyzikálních teorií,“

odvětil Jie. „Jak bych ji mohl v  základním kurzu opome

nout?“

„To je lež!“ zavřískla gardistka vedle něj. „Einstein patřil

k reakcionářské akademické elitě. Ochotně by sloužil každému, kdo by před ním zacinkal zlaťáky. Vždyť dokonce

4 Čínské vysoké školy (a obzvlášť Čching-chua) v průběhu své historie

až do začátku Kulturní revoluce často střídaly strukturu svých

studijních programů mezi tří-, čtyř- a pětiletým systémem.


17

přeběhl k americkým imperialistům a pomohl jim vynalézt atomovou bombu! Na cestě k revoluční vědě musíme zadu

pat do země černý prapor kapitalistické teorie maskované

za teorii relativity!“

Jie neřekl nic. V duchu se potýkal s bolestí, kterou mu

působily těžký železný klobouk a plaketa na krku, a neměl

sílu odpovídat na poznámky, které za odpověď nestály. Další jeho studentka za ním se jen zamračila. Dívka, která pro

mluvila, byla ze všech čtyř gardistek nejbystřejší a před pří

chodem na pódium se očividně důkladně připravila. Jenže

na někoho jako Jie Če-tchaj pár sloganů nestačilo. Gardisté

usoudili, že je načase vytáhnout z  rukávu trumf, který si

na svého učitele nachystali. Jeden z  nich mávl na kohosi

pod pódiem.

Z  přední řady davu vystoupila Jieho žena, profesorka

fyziky Šao Lin, a vyšla na pódium. Měla na sobě špatně pad

noucí zelený oděv, který měl imitovat vojenské uniformy Rudých gard. Ti, kdo ji znali, si však pamatovali, že často

přednášela v elegantních šatech čchi-pchao, a cítili, že její

nový zevnějšek působí nuceně a rozpačitě.

„Jie Če-tchaji!“ Na podobné divadlo očividně nebyla zvyk

lá a hlasitá deklamace jen zvýrazňovala její roztřesený hlas.

„Nečekal jsi, že proti tobě vystoupím? Že tě obviním? Ano,

dlouho jsem byla slepá. Nechala jsem se oklamat tvým reakcionářským světonázorem a vědeckým přístupem! Avšak

nyní jsem prozřela! S pomocí revoluční mládeže chci stát

na straně revoluce, na straně lidu!“

Otočila se k  davu. „Soudruzi, revoluční studenti, re

voluční pedagogové a  zaměstnanci školy, musíme jasně

poukázat na reakční podstatu Einsteinovy relativity. Ta se

nejzřetelněji odráží v jeho obecné teorii relativity, jejíž sta

tický model vesmíru popírá dynamickou podstatu hmoty.

Je antidialektická! Na vesmír pohlíží jako na omezenou

entitu, což je nade vši pochybnost forma reakčního idea

lismu...“

Zatímco Jie poslouchal proslov své ženy, dovolil si jíz

livý úsměšek. Já že jsem tě oklamal, Lin? Pravda, odjakživa

jsi pro mne byla záhadou. Jednou jsem před tvým otcem pro

hlásil, že jsi brilantní vědkyně — mimochodem, ještě že se téhle

pohromy nedožil —, a on jen zakroutil hlavou a přiznal, že ne

čekal, že jeho dcera ve své profesi kdy něčeho dosáhne. A jeho

následující věta měla na druhou půlku mého života zásadní dopad: „Lin je až moc chytrá. A základní výzkum může dělat

jedině hlupák.“

Později jsem té poznámce rozuměl víc a víc. Lin, ty jsi váž

ně až příliš chytrá. Už před lety jsi vycítila, že se politický vítr

v akademické obci obrací, a prozíravě ses přizpůsobila. Ve svých

kurzech jsi například přejmenovala řadu fyzikálních zákonů a konstant: Ohmův zákon na Zákon elektrického odporu, Max

wellovy rovnice na Elektromagnetické rovnice, Planckovu kon

stantu na Kvantovou konstantu... Svým studentům jsi vysvět

lila, že veškerý vědecký pokrok pramení z moudrosti pracující třídy a kapitalistické akademické elity si jen přivlastňují plody

její práce a podepisují je svým jménem.

Jenže hlavní proud revoluce tě stejně nepřijal za svou. Jen se

na sebe podívej — nedovolí ti ani nosit červenou pásku na ruká

vu a na pódium jsi musela vystoupit bez Rudé knížky, jíž pořád

nejsi hodna. Nikdy nevystoupíš ze stínu svého původu, nikdy nezapřeš, že ses narodila do prominentní rodiny v předrevoluční

Číně a že tvoji rodiče byli slavní vědci.

A pokud jde o Einsteina, měla bys teď tady stát místo mě.

V zimě roku 1922 Einstein navštívil Šanghaj. A protože tvůj otec

mluvil plynně německy, požádali ho, aby slovutnému fyzikovi dělal doprovod. Mnohokrát ses mi svěřila, že tvůj otec začal

19

studovat fyziku právě na Einsteinův popud a ty zase na popud

svého otce. Dá se tedy říct, že Einstein byl tvým učitelem z dru

hého kolene. A tys na to kdysi byla hrdá.

Později jsem se dozvěděl, že tvůj otec celou událost přibarvil,

zřejmě z lásky k tobě. S Einsteinem mluvil jen jednou a krátce.

Ráno 13. listopadu 1922 jej doprovázel na procházce po Nan

ťingské třídě. Jenže s nimi šli také rektor Šanghajské univerzity

Jü Jou-žen a Cchao Ku-ping, šéfredaktor deníku Ta-kung-pao.

Když míjeli stavební dělníky, kteří opravovali silnici, Einstein

se zastavil u jednoho z nich, mladého umouněného chlapce ve

špinavých šatech, který rozbíjel kameny, a  zamlkle jej pozoro

val. Pak se zeptal tvého otce, kolik si ten chlapec za den vydělá.

Tvůj otec na dělníka něco houkl a  pak Einsteinovi oznámil  —

pět centů.

Bylo to poprvé a  naposledy, co si promluvil s  významným

vědcem, který změnil svět. Řeč přitom nepřišla na fyziku či re

lativitu, ale pouze na chladnou, drsnou realitu. Tvůj otec mi

prozradil, že když to Einstein uslyšel, dlouho jen stál a  sledo

val chlapcovy strojové pohyby, dokud mu pozapomenutá dýmka

úplně nevyhasla. Když se mi s tím tvůj otec svěřil, povzdychl si

a  dodal: „Každá myšlenka, která se v  Číně pokusí vzlétnout,

se zase zřítí k zemi. Gravitace reality je příliš silná.“

„Skloň hlavu!“ houkl na něj jeden z gardistů. Možná to

od něj byl projev milosrdenství. Všechny oběti nápravných

shromáždění musely mít skloněnou hlavu. Kdyby tak Jie

učinil, těžký železný klobouk by mu spadl a se skloněnou

hlavou by mu jej už nikdo nenasazoval zpátky. Jie však od

mítl a napřímil se ještě víc. Celou váhu železného klobouku

držel jen jeho tenký krk.

„Skloň hlavu, ty kontrarevolucionářská špíno!“ Jedna

gardistka si sundala opasek a švihla jím po Jiem. Měděná

spona jej zasáhla do čela a zanechala na něm jasně viditelný otisk, ten však rychle překryly pramínky krve. Jie se na oka

mžik zapotácel, ale pak znovu vypjal hruď.

Jeden z gardistů prohlásil: „Do svých přednášek z kvan

tové fyziky jsi přimíchával reakcionářské myšlenky!“ Načež

kývl na Šao Lin, aby pokračovala.

Žena mu vyhověla s  radostí. Věděla, že nesmí přestat

mluvit, protože jinak by její křehká mysl, už tak na pokra

ji zhroucení, úplně zkolabovala. „Jie Če-tchaji, následující obvinění nepopřeš! Mnohokrát jsi přednášel studentům na

téma reakcionářské Kodaňské interpretace!“

„Ano, protože jde o vysvětlení, které se ze všech nejlépe

kryje s výsledky experimentů.“ Jeho klidný, vyrovnaný tón Šao Lin překvapil a polekal.

„Tvoje vysvětlení říká, že vnější pozorování vede ke ko

lapsu kvantové vlnové funkce. Jde o  další projev reakcio

nářského idealismu, nanejvýš bezostyšný projev!“

„Má filozofie podléhat experimentům, nebo experimen

ty filozofii?“ Jieho náhlý protiútok všechny, kdo nápravné

shromáždění řídili, šokoval. Na okamžik nevěděli, co si

počít.

„Samozřejmě že vědecké experimenty by měly podlé

hat jediné správné filozofii, tedy marxismu!“ odvětil ko

nečně jeden z gardistů.

„V takovém případě vlastně tvrdíte, že správné filozofie

padají z  nebe. To je v  přímém rozporu s  myšlenkou, že

pravda se rodí ze zkušenosti. Je to dokonce v rozporu se

samým marxismem a jeho učením o poznávání reality.“

Na to už ani Šao Lin, ani vysokoškolští gardisté žádnou

odpověď nenašli. Na rozdíl od svých spolubojovnic ze střed

ní školy přece jen nedokázali bohorovně ignorovat základní

logiku. Čtyři středoškolské gardistky však měly vlastní revolucionářské metody, které byly z  jejich pohledu efektiv

nější. Dívka, která Jieho už jednou uhodila, jej znovu pře

táhla opaskem. Její tři spolužačky ji záhy napodobily. Když viděly, jaké zanícení jejich kamarádka projevuje, musely

ukázat ještě větší, nebo alespoň srovnatelné. Jejich dva ko

legové zůstali stát stranou. Kdyby proti tomu zasáhli, ještě

by je někdo obvinil z nedostatku revolucionářského zápalu.

„Přednášel jsi rovněž o  teorii velkého třesku. Ta je ze

všech nejvíc reakcionářská!“ promluvil konečně jeden

z nich, aby změnil téma.

„Velký třesk možná jednou někdo vyvrátí. Nicméně dva

významné kosmologické objevy tohoto století — Hubbleův

zákon, založený na rudém posuvu, a objev kosmického re

liktního záření — nasvědčují tomu, že teorie velkého třes

ku je v současnosti nejvěrohodnějším vysvětlením vzniku vesmíru.“

„Samé lži!“ zvolala Šao Lin a pustila se do dlouhé před

nášky o  velkém třesku, do níž svědomitě vplétala kritiku

krajně reakční podstaty této teorie. Její neotřelost však za

působila na nejbystřejší ze čtveřice středoškolských gardistek, která neodolala a  zeptala se: „A  v  singularitě má

počátek i čas? Co tedy existovalo před ní?“

„Nic,“ odvětil Jie stejně, jako odpovídal každému zvída

vému studentovi. Obrátil se k dívce a upřel na ni vlídný po

hled. S jeho zraněními a železným kloboukem na hlavě to

byl velmi obtížný manévr.

„N-nic? To je reakční! Dočista reakční!“ zvolala polekaně

dívka. Prosebně se otočila k Šao Lin, která jí ochotně při

spěchala na pomoc.

„Teorie velkého třesku ponechává prostor pro existenci

Boha,“ kývla na dívku.

Mladá gardistka, novými myšlenkami dosud zcela vyve

dená z míry, se konečně zorientovala. Zvedla ruku, v níž

stále držela opasek, a ukázala na Jieho. „Ty... ty chceš tvrdit, že Bůh existuje?“

„To já nevím.“

„Cože?“

„Říkám, že nevím. Pokud Bohem myslíte nějaké vyšší

vědomí stojící mimo náš vesmír, pak netuším, zda něco

takového existuje. Věda to ani nepotvrzuje, ani nevyvra

cí.“ V danou chvíli se vzhledem k okolnostem přikláněl spíše k tomu, že Bůh neexistuje.

Jeho extrémně reakční výrok vyvolal v davu rozruch. Je

den z gardistů na pódiu dal pokyn k dalšímu kolu skandování a sloganů.

„Pryč s reakčním akademickým elitářem Jie Če-tchajem!“

„Pryč se všemi reakčními akademickými elitáři!“

„Pryč se všemi reakčními doktrínami!“

Jakmile skandování znovu utichlo, jedna z  gardistek

zvolala: „Bůh neexistuje. Náboženství si vymyslela vlád

noucí třída, aby mohla utiskovat prostý lid!“

„To je velmi jednostranný pohled,“ namítl klidně Jie.

Mladá gardistka, zahanbená a rozezlená, dospěla k zá

věru, že proti tak nebezpečnému soupeři slova nic nezmů

žou. Pozvedla ruku s  opaskem, rozehnala se proti Jiemu

a její tři spolubojovnice ji napodobily. Profesor Jie byl vy

soký a čtrnáctileté dívky se musely snažit, aby jej zasáhly do hlavy, kterou stále držel zpříma. Po několika úderech

spadl Jiemu vysoký železný klobouk, který jej dosud trochu

chránil. Následující krupobití kovových přezek do hlavy jej

konečně srazilo na kolena.

Rudé gardistky, povzbuzené svým úspěchem, se do Jie

ho pustily s  ještě větší vervou. Bojovaly za své přesvědče

ní, za ideály. Vyhřívaly se v zářivém světle dějin, pyšné na

svou odvahu...

Jieho dvěma studentům nakonec přece jen došla trpě li

vost. „Předseda Mao nám klade na srdce, abychom spolé

hali více na slova než na násilí!“ Přiskočili k Jiemu a čtyři

poblázněné dívky od něj odtáhli.

To už ale bylo pozdě. Profesor fyziky ležel bez hnutí

na zemi, stále s otevřenýma očima a zakrvácenou hlavou. Rozvášněný dav náhle ztichl. Nic se ani nepohnulo, kromě

tenkého potůčku krve. Ten se jako červený had zvolna pla

zil po pódiu a přes jeho okraj skapával na udusanou zem. Rytmický zvuk kapek zněl jako vzdalující se kroky.

Hrobové ticho přerušil skřehotavý smích. Šao Lin ko

nečně překročila práh příčetnosti. Její chechot studenty vyděsil, a  tak se začali pomalu vytrácet, nejprve po jed

nom a pak hromadně. Cvičiště se brzy vyprázdnilo a u pódia zůstala stát pouze jedna mladá žena — Jie Wen-ťie, Jie

Če-tchajova dcera. Zatímco čtyři mladé gardistky jejího otce

bičovaly, snažila se vyběhnout na pódium. Dvě starší uklí

zečky ji však zadržely a šeptly jí do ucha, že pokud nevez

me rozum do hrsti, dopadne stejně jako otec. Nápravným

shromážděním třeštilo davové šílenství a  ona by obecen

stvo rozběsnila ještě víc. Wen-ťie křičela a křičela, okolní dav ji však skandováním a jásotem přehlušil.

Když vše utichlo, ani ona už se nezmohla na protest.

Jen mlčky hleděla na otcovo bezvládné tělo a  v  krev

ním oběhu se jí rozpouštěly myšlenky, jimž nedokázala

propůjčit hlas. V  žilách jí pak kolovaly po zbytek života. Když se dav rozešel, zůstala stát jako socha, v předklonu a se zvednutými pažemi, ve stejné poloze, jak ji držely uklí

zečky.

Po dlouhé chvíli konečně spustila ruce k tělu, pomalu

vystoupila na pódium, sedla si vedle otcova těla a vzala jej

za již studenou ruku. Seděla a netečně hleděla před sebe. Když zřízenci přišli pro tělo, vytáhla cosi z kapsy a vtiskla

to otci do dlaně — jeho dýmku.

Wen-ťie mlčky odešla ze cvičiště zavátého odpadky a za

mířila domů. Když došla k budově kolejí, uslyšela, jak se

z  okna ve druhém patře, kde bydlela, ozývají záchvaty šíleného smíchu. Vydávala je žena, kterou kdysi Wen-ťie

nazývala matkou.

Wen-ťie se otočila na patě a vykročila rovnou za nosem.

Nezáleželo jí na tom, kam ji nohy donesou.

Nakonec se ocitla přede dveřmi pracovny profesorky

Žuan Wen. Po celé čtyři roky bakalářského studia byla pro

fesorka Žuanová její mentorkou a  nejbližší osobou, hned

po jejím otci. A zůstala jí i po dobu dvouletého post graduál

ního studia na katedře astrofyziky a  během následného

chaosu Kulturní revoluce.

Fyziku vystudovala na Cambridgeské univerzitě a  její

byt kdysi Wen-ťie fascinoval — kultivované knihy, obrazy a gramofonové desky přivezené z Evropy, piano, souprava evropských dýmek na elegantním dřevěném stojanu. Ně

které dýmky byly z jihoevropského vřesovce, jiné z turecké

mořské pěny a každá jako by byla prodchnutá moudrostí

muže, který je svého času držel v dlani a zamyšleně z nich

bafal, ačkoli profesorka Žuanová o  něm nikdy nemluvila. Dýmka Wen-ťieina otce byla také darem od Žuan Wen.

Její stylový, hřejivý byt kdysi Wen-ťie sloužil jako bez

pečné útočiště, kam utíkala před bouřlivými poryvy vnějšího světa — tedy předtím, než jej vyrabovali Rudí gardis

té. Pro profesorku Žuanovou, stejně jako Wen-ťieina otce,

byla Kulturní revoluce utrpením. Během jejího nápravné

ho shromáždění jí gardisté pověsili na krk červené lodičky a  tvář pomalovali rtěnkou, aby dali najevo své opovržení

nad zvrhlým kapitalistickým životem, který údajně vedla.

Wen-ťie strčila do dveří a spatřila, že nepořádek po Ru

dých gardách už je uklizený. Rozpárané olejomalby byly za

lepené a visely znovu na stěně. Převržené piano svítilo čis

totou a už zase stálo zpříma, i když bylo na mnoha místech

polámané a  nefunkční. Těch pár knih, které po sobě gardisté nechali, bylo úhledně seřazeno v policích. Profesorka

Žuanová seděla na židli u svého stolu a měla zavřené oči.

Wen-ťie k ní přistoupila a něžně ji pohladila po čele, tvá

ři a rukou — studených jako led. Prázdné lahvičky od barbi

turátů na pracovním stole si Wen-ťie všimla, sotva vstoupila do dveří. Chvíli jen mlčky stála.

Pak se otočila a zamířila pryč. Už necítila ani zármutek.

Podobala se Geigerovu počítači, který někdo vystavil příliš

silné dávce záření, takže nadobro ztichl. Ručička za sklem

ukazovala už jen nulu.

Když však stanula na prahu, ještě se naposledy ohlédla.

Neušlo jí, že profesorka Žuanová se na rozloučenou upravila — lehce se nalíčila rtěnkou a nazula si červené lodičky.

27

Kapitola 2

Tiché jaro

O Dva rOky POzDějI,

POhOří veLký ChINgaN

„Padááá!“

Velký modřín dahurský, objemný jako parthenonský

sloup, po hlasitém zvolání zaduněl o lesní půdu. Wen-ťie

ucítila, jak se země otřásla.

Vzala do ruky sekeru a začala z kmene osekávat větve.

Vždy si při tom připadala jako patoložka, která omývá tělo

zesnulého obra. Někdy si dokonce představovala, že tím

obrem je její otec. V  takové chvíli na povrch vyplouva ly

emoce z  oné strašlivé noci před dvěma lety, kdy omýva -

la otcovo tělo v  pekingské márnici, a  šrámy a  pukliny

v kůře se pod jejíma rukama měnily ve staré jizvy a čerst

vé rány.

Po nedozírných lesích a pláních Vnitřního Mongolska

bylo rozmístěno přes sto tisíc příslušníků šesti divizí a jed

načtyřiceti pluků Výrobního a  ženijního sboru. Když ze

svých měst přijeli do této neznámé divočiny poprvé, mnozí

ženisté náležející k takzvané „vzdělané mládeži“ — studen

ti, kterým revoluce vzala školu — se oddávali romantické

naději, že až se přes čínsko-mongolskou hranici převalí

tankové brigády sovětských revizionistických imperialis

tů, chopí se zbraně a z vlastních těl postaví Sovětům první

zábranu na cestě do srdce republiky. Tato strategická even

tualita byla ostatně jedním z důvodů, proč byl Výrob ní a že

nijní sbor zřízen.

Jenže válka, po níž mladí vlastenci toužili, byla jako

hora na protějším okraji travnaté pláně — jasně viditelná,

leč vzdálená jako fata morgána. A tak se museli spokojit se

sečením luk, pasením dobytka a kácením lesů.

Dívky a chlapci, kteří si svého času vybíjeli mladistvou

energii objížděním poutních míst Velké kulturní revoluce,

brzy zjistili, že pod zdejší nezměrnou oblohou by i ta největší čínská města připomínala ohrádky pro ovce. Upro

střed chladných, nekonečných lesů a plání byl jejich zápal jalový. I kdyby člověk vycedil všechnu krev, ta by vychladla dřív než hromádka kravské mrvy a  přišla by dočista vniveč. Jenže oni se narodili proto, aby hořeli. Jejich generaci

stravoval revoluční plamen, takový byl jejich úděl. A tak se ohromné oceány lesů pod jejich motorovými pilami měni

ly v  holé vrchoviny a  obnažené horské hřbety. Pod jejich

traktory a kombajny se z nedozírných plání stávala nejprve obilná pole a pak pouště.

Jie Wen-ťie neměla pro odlesňování, jehož byla svědkem,

jiný výraz než čiré šílenství. Vysoké modříny dahurské, neopadavé borovice lesní, štíhlé a  rovné břízy bělokoré, ko

rejské osiky, které se špičkami dotýkaly mraků, aromatické

jedle sibiřské, břízy tuhé, horské jilmy, jasany mandžus

ké, korejanky listenové, duby mongolské — na co připadli,

to pokáceli. Její mnohasetčlenná rota vyzbrojená motorovými pilami připomínala roj ocelových sarančat, a  kudy

prošla, tam po ní zbyly jen pařezy.

Oklestěný modřín byl připraven k  odvozu traktorem.

Wen-ťie něžně pohladila čerstvě odhalený průřez mohut

ného kmene. Vtom si všimla, že na kmeni spočinula ještě jedna ruka, bledá, ale přesto mužská. Z toho, jak se chvěla, Wen-ťie poznala, že její majitel chová v srdci stejný cit jako ona.

Vzhlédla. Vedle ní stál Paj Mu-lin, útlý, brýlatý mladík

jemných rysů, toho času reportér oficiálního časopisu jejího sboru Výrobní zprávy. Dorazil předevčírem s úkolem napsat reportáž o  její rotě. Wen-ťie od něj pár článků četla.

Všechny byly krásně napsané, citlivým a  vytříbeným jazy

kem, který se k  drsnému pracovnímu prostředí příliš nehodil.

„Ma Kangu, pojď sem,“ zavolal Paj na kohosi opodál. Ma

Kang byl svalnatý mladík s  hrudí jako onen pokácený da

hurský modřín. Přistoupil k nim a Paj se jej zeptal: „Víš, jak je ten strom starý?“

„Stačí spočítat letokruhy,“ ukázal Ma na pařez.

„Já je spočítal. Je jich víc než tři sta třicet. Vzpomeneš si, jak dlouho ti trvalo, než jsi jej pokácel?“

„Necelých deset minut,“ pochlubil se Ma. „S motorovou pilou to umím nejrychleji z celé roty, abys věděl. Kdykoli přejdu k jiné četě, rudá vlajka nejlepšího dělníka jde vždycky se mnou.“ Ma se choval stejně jako většina lidí, které Paj zpovídal. Figurovat na stránkách Výrobních zpráv byla pro každého velká čest.

„Více než tři sta let! Přes deset generací. Když byl ten strom ještě proutek, vládla v Číně dynastie Ming. Umíš si představit, kolik bouří za ta léta přečkal, co všechno zažil?

A ty jej za pár minut srazíš na zem. Vážně jsi nic necítil?“

„A co bych měl cítit?“ zatvářil se Ma nechápavě. „Vždyť je to jen strom. Stromy jsou to jediné, co nám tady nechybí.

A všude kolem je spousta ještě starších kusů.“

„To nic, Kangu, vrať se k práci.“ Paj zakroutil hlavou, sedl si na pařez a povzdychl si.

I Ma Kang zakroutil hlavou, zklamaný, že s ním repor

tér nechce udělat rozhovor. „Intelektuálové vždycky ze vše

ho dělají divadlo,“ zahučel. Podíval se přitom na Wen-ťie,

jako by do svého verdiktu zahrnoval i ji.

Přijel traktor a  kmen odtáhl. Ostré pařezy a  kameny

vyčnívající ze země vryly do kůry další řezné rány. Těžký

kmen za sebou nechával hlubokou brázdu ve vrstvách tlejí

cího listí, které se kolem něj za ta léta nahromadilo. Strou

hu záhy vyplnila voda. Shnilé listí jí propůjčovalo temnou

barvu, rudou jako krev.

„Wen-ťie, pojď si odpočinout.“ Paj poplácal druhou polo

vinu pařezu, na kterém seděl. Wen-ťie už byla opravdu unavená, a tak odložila nářadí, posadila se na pařez a opřela

se o Paje zády.

Po chvíli ticha Paj vyhrkl: „Já vím, jak se cítíš. My dva

jsme tady jediní, kdo takhle uvažuje.“

Wen-ťie mlčela. Paj věděl, že mu pravděpodobně ne

odpoví. Málokdy prohodila víc než pár slov a  ostatním

se spíše vyhýbala. Několik nováčků si dokonce myslelo, že

je němá.

Paj tedy mluvil sám. „Byl jsem tady před rokem. Pama

tuju si, že jsem dorazil kolem poledne a od svých hostitelů jsem se dozvěděl, že k obědu bude ryba. Rozhlédl jsem se

po chýši obložené kůrou a  viděl jen hrnec s  vodou. Ryby

nikde. Když voda začala vřít, kuchař vzal do ruky váleček a vyšel ven. Dřepl si na břeh potoka, párkrát udeřil váleč

kem do hladiny a  vytáhl několik velkých ryb... Zdejší les

kypěl životem! Běž se ale na ten potok podívat dnes — je to

jen mrtvá voda v bahnité strouze. Už ani nevím, jestli jsme výrobní, nebo likvidační sbor.“

„Kam na tyhle myšlenky chodíš?“ prohodila Wen-ťie

tiše.

31

Nedala najevo souhlas ani nesouhlas, Paj však byl rád,

že vůbec promluvila. „Četl jsem jednu knížku, která mě hlu

boce zasáhla. Umíš anglicky?“

Wen-ťie přikývla.

Paj vytáhl z  batohu knížku s  modrým přebalem. Roz

hlédl se kolem sebe, jestli se někdo nedívá, a podal ji Wen

-ťie. „Vyšla roku 1962 a na Západě je velmi vlivná.“

Wen-ťie se otočila a knížku si vzala. Tiché jaro, přečetla

si na přebale, od Rachel Carsonové. „Kdes to vzal?“

„Ta knížka zaujala nadřízené, a tak ji přidělili vybraným

kádrům pro účely interní konzultace. Já mám na starost

překlad jedné části, která pojednává o lesích.“

Wen-ťie knížku otevřela a  text ji okamžitě zaujal. Ve

stručné úvodní kapitole autorka líčila ztichlé město, kte

ré v důsledku nadužívání pesticidů pomalu umírá. Prosté,

krátké věty byly prodchnuté hlubokým znepokojením.

„Plánuju napsat na ústřední výbor v Pekingu a říct jim,

jak nezodpovědně se tady náš sbor chová,“ svěřil se Paj.

Wen-ťie k němu vzhlédla. Chvíli jí trvalo, než jeho slova

zpracovala. Neodpověděla však a znovu sklopila oči ke knize.

„Zatím si ji nech, jestli chceš. Radši ji ale nikomu neuka

zuj. Však víš, takové knížky...“ Paj vstal, znovu se rozhlédl

kolem a odešel.

*

Osmatřicet let poté si Jie Wen-ťie krátce před smrtí připo

mněla, jak zásadní vliv mělo Tiché jaro na její život.

Rachel Carsonová si ve své knize vytkla poměrně ome

zený cíl — chtěla upozornit na negativní důsledky nad uží

vání pesticidů na životní prostředí. Ovšem perspektiva,

z níž na své téma nahlížela, otřásla Wen-ťie do hloubi duše.

Užívání pesticidů vždy považovala za normální a přínosný

(či alespoň neutrální) akt, Carsonová jí však ukázala, že

z pohledu matky přírody jde o pohromu stejně destruktivní

jako Kulturní revoluce. Jaké další lidské excesy, které do

sud považovala za normální, nebo dokonce správné, byly ve skutečnosti hluboce nemorální?

Proud těchto úvah ji nakonec dovedl k tak děsivému zá

věru, až se viditelně zachvěla: Je možné, že vztah mezi lidstvem a zlem se podobá vztahu mezi oceánem a ledovcem, který se pohupuje na hladině? Oceán i ledovec jsou z téže látky a ledovec vnímáme jako samostatný objekt jen proto, že voda, z níž sestává, má jiné skupenství. Ve skutečnosti je nedílnou součástí ohromného oceánu...

Není racionální čekat, že lidé sami o  sobě dospějí k  mrav

nímu prozření, stejně jako není racionální doufat, že se člověk

sám vytáhne za vlasy až na oběžnou dráhu. Probudit nás může

jen někdo zvenčí.

Tato úvaha se stala ústředním orientačním bodem celé

ho Wen-ťieina života.

*

Čtyři dny poté, co od Paj Mu-lina dostala Tiché jaro, stanu

la Wen-ťie přede dveřmi jediné ubikace pro hosty, která v  rámci sboru fungovala a  kde Paj bydlel, aby mu knížku vrátila. Otevřela dveře a spatřila Paje ležet na posteli, vyčer

paného a celého od bláta a pilin. Když si uvědomil, kdo jej

přišel navštívit, vyhrabal se nemotorně na nohy.

„Tys dneska pracoval?“ zeptala se Wen-ťie.

„Jsem tady už nějaký pátek a  nemůžu se celé dny jen

procházet po lese. Občas musím přiložit ruku k dílu. Jako

správný revolucionář, no ne? Dnes jsem pracoval u Radarového vrchu. Les tam byl neuvěřitelně hustý. Propadal jsem

se do tlejícího listí až po kolena. Nejspíš z  toho zápachu onemocním.“

„Radarový vrch?“ zalapala po dechu Wen-ťie.

„Ano. Náš pluk dostal urgentní rozkaz — vykácet stromy

kolem celého kopce a vytyčit tam bezpečnostní zónu.“

Radarový vrch bylo záhadné místo. Příkrý, kdysi beze

jmenný kopec dostal svou přezdívku podle velké para bolic

ké antény na vrcholu. Každému soudnému člověku bylo ovšem jasné, že o žádný radar ve skutečnosti nejde. Para

bola sice každý den měnila směr, neotáčela se však plynule a nepřetržitě. Hvízdání větru, který kolem ní proudil, bylo

slyšet na kilometry daleko.

Ve Wen-ťieině rotě se vědělo jen to, že Radarový vrch

je vojenská základna. Domorodci ženistům prozradili, že

když ji armáda před třemi lety stavěla, přivezla sem spous

tu dělníků, kteří vybudovali silnici a podél ní natáhli elek

trické vedení. Den za dnem na vrcholek mířily hromady

stavebního materiálu. Jakmile však armáda základnu do

končila, nechala silnici zdemolovat. Zbyla po ní jen krko

lomná pěšina, která se klikatila mezi stromy. Základnu

pak obsluhovaly už jen helikoptéry.

Anténa se nad stromy netyčila pořád. Když byl vítr příliš

silný, posádka ji stáhla do podzemního krytu.

Když ale byla vysunutá, děly se v  okolí podivné věci.

Zví řata byla nervózní a hlasitě dávala najevo znepokojení,

z lesa každou chvíli nazdařbůh vystřelilo hejno ptáků a děl

níci trpěli nevolností a  závratěmi. Těm, kteří bydleli nej

blíže Radarového vrchu, dokonce vypadávaly vlasy. Místní

tvrdili, že nic podobného se tady dřív nedělo.

V souvislosti s Radarovým vrchem kolovaly mezi ženis

ty mnohé podivné historky. Jednou v  zimě, když sněžilo,

se prý anténa vynořila z krytu a sníh se okamžitě změnil v déšť. A jelikož u země stále mrzlo až praštělo, déšť se na

stromech měnil zpátky v led. Z větví visely ohromné ram

pouchy a les připomínal křišťálový palác. Tu a tam někte

rá větev pod tou tíhou povolila a rampouchy se s hlasitým

třeskem zřítily na zem. Někdy, když byla anténa venku, se

slunný den změnil v  bouřku s  blesky a  po noční obloze

se míhala podivná světla.

Když do zdejších lesů přibyli ženisté, velitel sboru své

svěřence hned první den varoval, aby se k přísně hlídané

mu vrchu nepřibližovali, poněvadž stráže mají rozkaz stří

let bez varování.

Minulý týden si dva muži vyšli na lov a nevědomky sto

povali jelena až k úpatí vrchu. Stráže rozmístěné v polovi

ně kopce po nich začaly střílet. Les byl naštěstí tak hustý,

že oba lovci vyvázli bez újmy, ačkoli jeden z  nich se prý

pomočil. Další den při nástupu dostali oba důtku. Možná

právě kvůli tomuto incidentu se vedení základny rozhodlo vykácet v lese kolem kopce bezpečnostní zónu. Z toho, že

základna může úkolovat sbor, bylo zřejmé, jakým politic

kým vlivem vládne.

Paj Mu-lin si vzal knížku zpátky a pečlivě ji ukryl pod

polštář. Na oplátku odtud vylovil pár hustě popsaných lis

tů papíru a podal je Wen-ťie. „Koncept mého dopisu. Chceš

si jej přečíst?“

„Jakého dopisu?“

„Jak jsem ti říkal — rozhodl jsem se napsat na ústřední

výbor v Pekingu.“

Rukopis nebyl příliš úhledný a Wen-ťie musela číst po

malu. Obsah byl ale věcný a  důkladně vyargumentovaný. Paj nejprve líčil, jak se tradičně úrodné pohoří Velký Chin

gan mění v důsledku odlesňování v mrtvou pustinu. Dále poukazoval na nedávný rapidní růst vrstvy naplavenin v ko

rytě Žluté řeky. A nakonec varoval před tím, že pokračující

činnost Výrobního a ženijního sboru může mít nedozírné

ekologické dopady. Wen-ťie si povšimla, že dopis je psán

podobným stylem jako Tiché jaro, precizním a věcným, ale zároveň poetickým. Ačkoli byla založením spíše technický typ, dokázala ocenit eleganci Pajova slohu.

„Napsal jsi to moc hezky,“ řekla upřímně.

Paj přikývl. „V  tom případě jej pošlu.“ Vytáhl několik

čistých listů a začal psát finální verzi. Ruce se mu ale třás

ly tak, že nedokázal na papír správně přenést jediný znak.

To bylo u lidí, kteří poprvé v životě pracovali s motorovou

pilou, naprosto běžné. Mnohdy pak neudrželi ani misku s rýží, natož aby dokázali čitelně napsat dopis.

„Ukaž, napíšu to za tebe,“ nabídla se Wen-ťie a vzala si

od něj pero.

„Máš moc hezký rukopis,“ pochválil ji Paj, když si pře

četl první řádek. Nalil jí sklenici vody. Ruce se mu pořád

třásly tak, že část vybryndal na zem. Wen-ťie odsunula dopis do bezpečné vzdálenosti.

„Tys prý studovala fyziku,“ prohodil Paj.

„Astrofyziku. Zbytečně, jak vidíš.“ Wen-ťie ani nezvedla

hlavu.

„Učila ses o hvězdách. To určitě není zbytečné. Vysoké

školy začaly nedávno znovu fungovat, i když postgraduál

ní studenty zatím neberou. Ale stejně, aby vysoce vzdělaní

lidé jako ty museli dělat dřevorubce...“

Wen-ťie mlčela a pokračovala v psaní. Neměla chuť Pa

jovi vysvětlovat, že pro někoho jako ona je pozice v Ženijním sboru naopak mimořádně šťastným osudem. Neměla zapotřebí komentovat stávající situaci, jen by plýtvala slovy.

36

Pajova chýše ztichla, bylo slyšet pouze škrábání pera

o  papír. Wen-ťie cítila vůni pilin na Pajově těle. Poprvé

od otcovy smrti pookřála a vystoupila z ochranné bubliny,

v níž se dosud schovávala před světem.

Asi za hodinu dopis dokončila. Na obálku napsala adre

su, kterou jí Paj nadiktoval, vstala a zamířila ke dveřím. Na

prahu se však otočila.

„Dej mi tu bundu. Vyperu ti ji.“ Tou rázností překvapila

sebe samu.

„To ne, Wen-ťie! To přece nejde!“ Paj nevěřícně zakroutil

hlavou. „Ženské bojovnice sboru pracují každý den stejně

tvrdě jako muži. Měla by ses vrátit domů a odpočinout si.

Zítra přece vstáváš v šest ráno a vyrážíš znovu do hor. Já

se pozítří vracím na velitelství divize. Promluvím o  tobě

s nadřízenými, třeba to pomůže.“

„Děkuju. Ale mně se tady líbí. Je tady klid.“ Wen-ťie za

bloudila pohledem k nezřetelnému panoramatu lesnatého

pohoří, tonoucího v měsíčním světle.

„Ty před něčím utíkáš?“

„Tak ahoj,“ řekla Wen-ťie tiše. A vyšla ven.

Paj sledoval, jak se její útlá postava noří do měsíční noci.

Pak vzhlédl k  potemnělým lesům, které před chvílí pozo

rovala.

Na Radarovém vrchu se znovu vypínala obří parabolic

ká anténa a chladně se leskla.

*

Jednoho poledne tři týdny poté dostala Wen-ťie do dřevo

rubeckého tábora, kde zrovna pracovala, zprávu, že se má

dostavit na velitelství roty. Sotva vstoupila do dveří, vycí

tila, že nálada v místnosti je pod bodem mrazu. Přítomni

byli velitel roty i politický komisař a také neznámý muž se

strohou tváří. Na stole před ním ležel černý kufřík, otevře

ná obálka a knížka — týž výtisk Tichého jara, který jí půjčil Paj Mu-lin.

V té době všichni velmi citlivě vnímali vlastní politickou

situaci, a Wen-ťie tu svou dvojnásob. Připadalo jí, jako by

se svět kolem ní zavíral, jako když se stahuje pouto pytle, a tísnil ji ze všech stran.

„Jie Wen-ťie, to je ředitel Čang z politického úseku divize.

Vede tady vyšetřování.“ Politický komisař roty ukázal na kuf

řík. „Doufáme, že budeš plně spolupracovat a nic ne zamlčíš.“

„Napsalas tento dopis?“ dotázal se ředitel Čang. Vyndal

z  obálky několik listů papíru. Wen-ťie se pro ně natáhla,

Čang jí je však nepodal. Pouze jí dopis postupně ukazoval,

stránku za stránkou, až dospěl k  té poslední a  ze všech

nejzajímavější.

Místo podpisu na ní stálo pouze „Revoluční lid“.

„Ne, nenapsala,“ zavrtěla Wen-ťie polekaně hlavou.

„Ale je to tvůj rukopis.“

„Rukopis ano, ale ne text.“

„A ten je čí?“

Když Wen-ťie někdo v rotě ukřivdil, obvykle si nestěžo

vala. Vždy vše jen mlčky přetrpěla a nikdy na nikoho neuká

zala prstem. Tentokrát však byla v jiné situaci. Velmi dobře věděla, co by se stalo, kdyby mlčela dál.

„Pomohla jsem reportérovi z Výrobních zpráv. Byl tady

před pár týdny. Jmenuje se...“

„Wen-ťie!“ Temné oči ředitele Čanga na ni mířily jako

dvouhlavňová brokovnice. „Varuji tě. Když budeš svádět vinu na druhé, jenom ti to přitíží. Se soudruhem Pajem

jsme si vše již vyjasnili. On ten dopis poslal na tvou žádost. Neměl tušení, co v něm stojí.“

„Tohle... tohle že řekl?“ vykoktala Wen-ťie.

Ředitel Čang namísto odpovědi vzal do ruky Tiché jaro.

„Očividně ses nechala inspirovat touto knihou.“ Ukázal pře

bal veliteli roty a  politickému komisaři. „V  Americe vyšla

roku 1962 a v kapitalistickém světě má velký vliv.“

Pak z kufříku vytáhl další knihu s bílým přebalem a čer

nými písmeny. „Zde je čínský překlad. Odpovědní činite

lé jej přidělili vybraným kádrům pro účely interního po

souzení. Konečný verdikt zní, že kniha je toxickou reakční

propagandou. Nahlíží na svět optikou ryzího historického idealismu a  operuje s  hypotézou konce světa. Pod pláští

kem diskuze o životním prostředí ospravedlňuje nevykoře

nitelnou hnilobu kapitalistického světa. Její obsah je kraj

ně reakční.“

„Ale vždyť... ani není moje.“

„Soudruh Paj byl jmenován řádným překladatelem,

a  mohl ji tedy legálně vlastnit. I  on je samozřejmě vinen

nedbalostí. Měl si na ni dávat větší pozor a nenechat si ji odcizit, zatímco plnil úkoly Výrobního a ženijního sboru.

Tato kniha ti dala do ruky zbraň, díky níž jsi mohla napad

nout socialismus.“

Wen-ťie neodpověděla. Věděla, že spadla klec a veš kerý

vzdor by byl marný.

*

V rozporu s historickými prameny, které byly později od

tajněny, neměl Paj Mu-lin původně v  úmyslu svalit vinu

na Wen-ťie. Svůj dopis ústřednímu výboru napsal zřejmě opravdu proto, že cítil zodpovědnost za chování sboru. Na nejvyšší vedení tenkrát psala spousta lidí dopisy se vše možnými návrhy a  problémy. Většina z  nich se nikdy

nedočkala odpovědi, některým však dopis zajistil strmý ka -

riérní růst, zatímco jiní na sebe přivolali pohromu. Politic -

ké vzdušné proudy byly v  těch dobách mimořádně sple -

tité. Paj coby reportér věřil, že je dokáže spolehlivě číst a  vyhnout se nebezpečným neuralgickým bodům, přece

nil však své schopnosti a  jeho dopis přistál na minovém

poli, o němž neměl tušení. Když se doslechl, jakého se mu v Pekingu dostalo přijetí, propadl panice. Aby si zachránil

krk, svedl vše na Jie Wen-ťie.

Půl století nato se historikové shodují, že tato událost

z  roku 1969 byla zásadním milníkem v  dějinách lidstva.

Paj se zcela mimoděk stal klíčovou historickou posta

vou. Nikdy se to však nedozvěděl. Zbytek jeho jednotvár

ného života je pro historiky zklamáním. Pro Výrobní zprávy

psal do roku 1975, kdy byl Výrobní a ženijní sbor Vnitřní

ho Mongolska rozpuštěn. Dalších patnáct let pracoval pro

Vědeckou společnost v severovýchodní Číně a na počátku

osmdesátých let emigroval do Kanady. V  Ottawě učil na

čínské škole do roku 1991, kdy zemřel na rakovinu plic. Od

oné osudné události do konce života o Wen-ťie nepromluvil a my nevíme, zda svého činu vůbec někdy litoval.

*

„Vzali jsme tě mezi sebe, Wen-ťie.“ Velitel vyfoukl hustý kouř

z cigarety značky Mo-che. Během řeči upíral zrak do země.

„Vzhledem k třídnímu a rodinnému původu jsi politicky ne

důvěryhodnou osobou. Ale my jsme se k tobě vždy chovali dobře. Já i tady politický komisař jsme s tebou mnohokrát

mluvili o tom, že se straníš lidí a že postrádáš osobní an

gažovanost. Chtěli jsme ti pomoct. A ty nám to teď oplácíš

takovým pochybením!“

40

Politický komisař na něj plynule navázal. „Vždy jsem ji

podezíral, že ke Kulturní revoluci chová hlubokou zášť.“

„Dejte ji ještě dnes odpoledne převézt na divizní velitel

ství, spolu s důkazním materiálem,“ uzavřel chladně ředi

tel Čang.

*

Stráže její tři spoluvězeňkyně postupně odvedly a ona zů

stala v  cele sama. Hromádka uhlí v  koutě došla a  nikdo

nepřinesl nové. Oheň v peci dávno vyhasl. V cele bylo tak

chladno, že se Wen-ťie musela zabalit do deky.

Před soumrakem pro ni přišli dva důstojníci, žena a muž.

Ženu její společník představil jako vojenskou přidělenkyni

u Středního lidového soudu.5

„Jmenuji se Čcheng Li-chua,“ oznámila žena ve vojen

ském kabátě. Bylo jí něco přes čtyřicet a na nose jí seděly

brýle s tlustými obroučkami. Měla jemné rysy a bylo znát,

že v  mládí byla mimořádně krásná. Při řeči se usmívala

a  u  ostatních okamžitě budila sympatie. Jie Wen-ťie vědě

la, že obyčejné vězně nenavštěvují tak vysocí důstojníci



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist