načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Problém médií. Jak uvažovat o dnešních médiích. - Robert McChesney

Problém médií. Jak uvažovat o dnešních médiích.

Elektronická kniha: Problém médií. Jak uvažovat o dnešních médiích.
Autor:

"Práce McChesneyho je mimořádně důležitá. Měla by být čtena pozorně a se zájmem, zejména lidmi, kterým jde o svobodu a základní práva." [ Noam CHOMSKY ]Slouží média obecnému ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grimmus
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 140
Rozměr: 19 cm
Vydání: 1. české vyd.
Název originálu: Political economy of media
Spolupracovali: přeložila Barbora Holubová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-902831-2-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Studie na příkladu situace ve Spojených státech amerických odhaluje roli a fungování masmédií v současném světě. Východisko analýzy představuje shrnutí vývoje profesionální žurnalistiky. Demokratická teorie předpokládá, že společnost potřebuje žurnalistiku, která je "hlídacím psem chování mocenských struktur". V posledních dekádách však dochází k útoku na nezávislost profesionální žurnalistiky, komerčním útokům na novinářskou práci a ke konzervativní kritice "liberálních médií". Tyto tři faktory způsobily žalostný stav americké žurnalistiky počátku jedenadvacátého století. Východisko McChesney vidí v kvalitnější novinářské práci, jež může vyrůst výhradně z rozsáhlých změn koncepcí i struktur médií.

Popis nakladatele

"Práce McChesneyho je mimořádně důležitá. Měla by být čtena pozorně a se zájmem, zejména lidmi, kterým jde o svobodu a základní práva." [ Noam CHOMSKY ]
Slouží média obecnému blahu, nebo oligarchii? Je mediální systém založený na velkých korporacích slučitelný s životaschopnou demokratickou veřejnou sférou? Jak fungují zkorumpované politické principy, které takový systém vytvářejí? To jsou klíčové otázky protínající texty Roberta McChesneyho, mediálního analytika a profesora kadedry komunikace Illinoiské univerzity. Problém médií zahrnuje dva eseje z knihy "The Political Economy of Media" (New York, 2008): "Problém žurnalistiky" a "Jak přemýšlet o žurnalistice". McChesney v nich zkoumá témata politické ekonomie médií, mezi něž patří např. vztah žurnalistiky k demokratické praxi, porozumění propagandě (vládní i komerční), souvislosti mezi komerčními médii a depolitizací společnosti, zvláštní role inzerce ve formování mediálního trhu i obsahu, vztah médií ke globálnímu a současnému kapitalismu, vliv komercializace na kulturu, veřejnoprávní vysílání atd. Autorovy argumenty jsou podloženy dlouholetým výzkumem. Přináší hutnou kritiku probíhajícího procesu degradace žurnalistiky. "Probém médií" je nezbytným úvodem pro všechny, kteří chtějí rozumět médiím dnešního světa. Robert W. McChesney je profesorem na Katedře komunikace na Illinoiské univerzitě v Urbaně-Champaign. Spolu s Benem Bagdikianem, Edwardem Hermanem a Noamem Chomskym patří k nejznámějším představitelům kritiky médií ve Spojených státech. V poslední době vydal k tématu několik knih: Communication Revolution: Critical Junctures and the Future of Media (Komunikační revoluce), The Problem of the Media: U.S. Communication Politics in the 21st Century (Problém médií) a Rich Media, Poor Democracy (Bohatá média, ubohá demokracie). "Obecný postulát, že novináři jsou hlídacím psem demokracie, je v neoliberálním prostředí poněkud vyžilá a vyprázdněná floskule a pro společnost, která má být skutečně svobodná, je to podstatný problém.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PROBLÉM MÉDIÍ

JAK UVAŽOVAT O DNEŠNÍCH MÉDIÍCH

Robert W. McChesney

GRIMMUS ] Média


Robert W. McChesney

PROBLÉM MÉDIÍ

JAK UVAŽOVAT O DNEŠNÍCH MÉDIÍCH

Přeložila Barbor a Holubová

[ GRIMMUS ]


Z původního anglického vydání:

The Political Economy of Media:

1. The Problem of Journalism,

5. How to Think About Journalism: Looking Backward, Going Forward

Robert W. McChesney

Monthly Review Press, New York 2008

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

McChesney, Robert W.

Problém médií : jak uvažovat o dnešních médiích / Robert W. McChesney ;

[překlad Barbora Holubová]. -- 1. české vyd. -- Všeň : Grimmus, 2009. -- 144 s.

Název originálu: Political economy of media

Přeloženo z angličtiny

ISBN 978-80-902831-2-1

316.774 * 32 * 33 * 070 * 165.423 * 321.7+342.34

- masmédia-olitické aspekty

- masmédia -- ekonomické aspekty

- žurnalistika

- objektivita

- demokracie

- monografie

070 - Noviny. Tisk [12]

Used by permission of Monthly Review Press © 2008

Translation copyright © by Grimmus 2009

Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo kopírována v podobě

mechanické či elektronické anebo šířena jakýmkoli jiným informačním

systémem bez předchozího souhlasu držitelů autorských práv. (Děkujeme.)

Nakladatelství Grimmus, CZ-512 65 Všeň 138, grimmus@grimmus.cz,

http://grimmus.cz

Odpovědný redaktor: Roman Schmidt, Ph.D.

Překlad: Barbora Holubová

Návrh obálky a sazba: Grimmus

Tisk a vazba: Finidr, Český Těšín

První české vydání.

Printed in the Czech Republic.

ISBN 978-80-902831-2-1


Obsah

Problém žurnalistiky 7

Vznik profesionální žurnalistiky 9

Komercializace žurnalistiky 25

Ale počkat, nestraní média liberalismu? 50 Jak přemýšlet o žurnalistice 65 Poznámky 117

7

1

Problém žurnalistiky

Demokratická teorie obecně předpokládá, že společnost

potřebuje žurnalistiku, která je přísným hlídacím psem

těch, kdo jsou a chtějí být u moci, která je schopnavypát

rat, co je pravda a co lež, a která dokáže představit velkou

šíři osvícených názorů na důležitá témata dne. Toto všene

musí dělat každé médium, ale mediální systém jako celek

by měl občanům zajistit snadnou dostupnost této žurna

listické kvality. Jelikož mocní často chtějí informační tok

ovládnout, je základním problémem svobodné společnosti,

jak dokáže vytvořit mediální systém, který dá vzniknout

čemusi, co se blíží demokratické žurnalistice.

V této kapitole se pokusím poskytnout politickoeko

nomický rámec pro vysvětlení, proč současná americká

žurnalistika ve všech třech shora zmíněných bodech tolik

selhává. Napřed se podívám na vzestup profesionálnížur

nalistiky před zhruba sto lety a na některé problémy pro

demokracii spjaté se způsobem, kterým se profesionální

žurnalistika ve Spojených státech vyvíjela. Pak vyhodno

tím dvojitý útok na nezávislost profesionální žurnalistiky,

ke kterému dochází v poslední generaci. Ve druhé části se

8

budu zabývat komerčním útokem na profesionální žur

nalistiku a ve třetí části zhodnotím konzervativní kritiku

„liberálních“ médií. Tvrdím, že tyto tři faktory dohromady

vysvětlují žalostný stav americké žurnalistiky na počátku

jedenadvacátého století. Z tohoto mého tvrzení vyplývá, že

angažovanost v něčem, co vzdáleně připomíná bezelstnou

demokracii, vyžaduje mnohem kvalitnější žurnalistiku a

my můžeme takovou žurnalistiku realisticky očekávat, jen

pokud se v koncepcích a strukturách médií odehrají roz

sáhlé změny, které učiní vyhlídky na takovouto žurnalis

tiku opodstatněnými.

Pokusím se ukázat důležitost politickoekonomickéana

lýzy v oboru žurnalistiky. Obecně se předpokládá, že po

litickoekonomická kritika americké žurnalistiky soustředí

svůj pohled na to, jak velké mediální korporace, shlukování

médií a inzerenti korumpují veřejnou službu žurnalistiky,

podkopávají její profesionalitu a brání jí být seriózní a

politicky nestrannou, ne-li objektivní. Někteří kritici po

litickoekonomického přístupu namítají, že tato kritika má

omezený význam, jelikož má tendenci zacházet příliš daleko

a zlehčovat význam profesionálních hodnot v žurnalistice.

Jde o chybná obvinění. Jednak je koncept profesionální

žurnalistiky relativně nedávný jev, jehož historie je důle

žitá. Nespadla z nebe a nepřistála jen tak v redakci New

York Times. Za druhé právě politickoekonomická kritika

nejlépe vysvětluje vznik a povahu profesionální žurnalistiky

v té podobě, v které přešla ve Spojených státech do praxe.

Politická ekonomie není jedinou analýzou, která vysvětluje

profesionalismus, ale je pro jakoukoli analýzu nezbytně

nutná.

1

Jádro věci je každopádně jasné: pochopení kořenů

a povahy profesionální žurnalistiky je nezbytnýmvýchodis

kem pro jakoukoli kritiku současné žurnalistiky,politicko

ekonomické nebo jiné, která má mít nějaký smysl.

9

VZNIK PROFESIONÁLNÍ ŽURNALISTIKY

Představa, že by žurnalistika měla být politicky neutrální,

nestranná, profesionální, dokonce „objektivní”, se objevila

až ve dvacátém století. Během prvních dvou nebo třígene

rací existence Spojených států by byly takové představy pro

tisk nesmyslné, ba nepředstavitelné. Účelem žurnalistiky

bylo přesvědčovat, stejně jako informovat, a tisk měl sklon

k velké politické angažovanosti. Klauzule o svobodě tisku

v prvním dodatku ústavy byla považována za způsob ochrany

odlišných politických stanovisek, neboť většina novin byla

úzce spjata s politickými stranami. Bylo jasné, že pokud by

vláda mohla stavět noviny mimo zákon nebo je omezovat,

mohla by účinně zničit schopnost opozičních stran a hnutí

mobilizovat všeobecnou podporu. To by demokracii zabilo.

Málo Američanů ví, že vláda aktivně finančně přispívala

na tisk novin do pozdního devatenáctého století a nadis

tribuci přispívá dodnes. Politicky angažovaný novinářský

systém má demokratické společnosti hodně co nabídnout,

pokud existuje množství dobře subvencovaných médií,

která zajišťují širokou škálu názorů.

2

Během devatenáctého století se logika vydávání novin

změnila z primární političnosti na primární komerčnost.

Novinářský systém zůstal otevřeně politicky angažovaný,

ale více a více se stával nástrojem velkých zisků tím, jakkle

saly náklady, přibývala populace a čile narůstala reklama,

která se ukázala jako klíčový zdroj příjmů. Běhemobčan

ské války čelil prezident Lincoln od některých novin vse

verních státech kritice, vedle které by to, jak se nakládalo

s Lyndonem Johnsonem během Vietnamu, Richardem

Nixonem během Watergate a Billem Clintonem během

jeho impeachmentu, těmto jmenovaným připadalo jako

procházka růžovým sadem.

3

Například větší město jako St. Louis mělo po většinu druhé poloviny devatenáctého století nejméně deset deníků. Bylo zvykem, že každé noviny představovaly politiku majitele, a byl-li někdo se soudobou nabídkou nespokojený, nebylo nemožné založit si novénoviny. Podle dnešních měřítek šlo o dosti konkurenční trh.

Ale bylo jen otázkou času, kdy nastane konflikt mezi komerční ekonomikou tisku a jeho zřetelně angažovanou politikou. Problém začal narůstat během období „zlaté éry“ [konec 70. let a 80. léta 19. století]. Podle logiky akumulace se komerční novinový systém stával méně soutěživým a čím dál jasněji územím bohatých jedinců, jejichž politické názory byly většinou spojeny s jejich třídou. Komercialismus také nahrával korupci a noviny se pro zvýšení zisku obracely k senzacechtivosti a otevřenému lhaní.

4

Během

tohoto období socialisté, feministky, abolicionisté, odboráři a otevření radikálové často považovali hlavní komerční

noviny za hlas svých nepřátel a na podporu svých zájmů

zakládali svá vlastní média. Představme si například Spojené

státy na počátku 19. století. Členové a příznivci Socialistické

strany Eugena V. Debse vydávali nějakých 325 anglických a

cizojazyčných deníků, týdeníků a měsíčníků. Většina z nich

byla soukromých nebo je vydávala nějaká z 5 000 místních

organizací Socialistické strany. Celkově dosáhly více než

dvou milionů předplatitelů.

5

Jen Appeal to Reason (Apel na

rozum), socialistické noviny z Kansasu, měly téměř milion

čtenářů.

6

Mezi obdobím „zlaté éry“ a érou progresivismu [90. léta 19. století až 20. léta 20. století] se v amerických médiích udála zásadní změna velkých rozměrů, nikoli nepodobná té, která se odehrála v širší politické ekonomii. Nejvlivnější novinářský průmysl začal být čím dál více soustředěn do několika řetězců a většina oblastí měla pouze jeden nebo dva deníky. Ekonomika novin podporovaných reklamou vybudovala vstupní bariéry, které malým nezávislým novinám prakticky znemožnily uspět navzdory ústavní ochraně „svobody tisku“. I pro alternativní tisk byla ekonomika mediálního trhu zrádná a během první třetiny dvacátého století se silně zredukoval jeho náklad i vliv, daleko více než o kolik upadl zájem o „alternativní“ politiku. (Otázka, jak moc pád nezávislého tisku přispěl k ochabnutí veřejného zájmu o politiku, je v mediálních vědách neméně důležitá.)

Počátkem dvacátého století vedl tento vývoj ke krizi americké žurnalistiky. Jednou věcí bylo předpokládat, že systém komerčních médií je pro demokracii funkční, když v jednom místě existoval velký počet novin, když vstupní bariéry byly relativně nízké a když se přistěhovalecká a alternativní média hojně množila, jak tomu bylo po většinu devatenáctého století. V té době nebyl pro noviny problém se politicky angažovat, protože existovala alternativnístanoviska. Ale bylo zcela jinou věcí tvrdit něco takovéhozačátkem dvacátého století, když ve spoustě oblastí existovaly jen jedny nebo dvoje noviny, většinou vlastněné řetězci nebo velmi bohatými a mocnými jedinci. Shlukování médií bylo všude na vzestupu a téměř nikde nebyly úspěšně zakládány nové deníky, které by na již existující trh vstoupily. Kdyby žurnalistika v tomto kontextu zůstala politicky angažovaná a obhajovala zájmy vlastníků a inzerentů, kteří novinydotovali, vrhlo by to na její důvěryhodnost závažné pochyby.Podobně i senzacechtivost byla menším problémem ve chvíli, kdy ve společnosti existovalo několik dalších novin, které jí oponovaly.

Během období progresivismu dosáhla kritika kapitalistického tisku ve Spojených státech svého vrcholu a v míře, která nebyla nikdy později překonána, se stala hlavnímtématem progresivních sociálních kritiků i všech těch, kdo usilovali o odhalování korupce.

7

Přední reformisté, jako


12

Robert LaFollette z Wisconsinu, tvrdili, že komerční tisk

svou zanícenou službou bohatým ničí demokracii. Jak to

vyjádřil Henry Adams: „Tisk je najatý agent peněžníhosys

tému, vytvořený jen z toho důvodu, aby lhal tam, kde na

tom tyto vrstvy mají zájem.“ Kritika se šířila napříčpolitic

kým spektrem; v prezidentské kampani v roce 1912 všichni

tři vyzyvatelé prezidenta Tafta – Debs, Roosevelt i Wilson

– kritizovali prokapitalistické zaměření tisku. V roce 1919

vydal Upton Sinclair své dílo Brass Check, které přineslo

první velkolepou systematickou kritiku kapitalistické žur

nalistiky z hlediska jejích nedostatků pro demokratickou

společnost. Sinclairova kniha byla plná příkladů toho, jak

tradiční média jasně lžou a překrucují pravdu o dělnickém

hnutí a socialistické politice.

8

Stručně řečeno, všeobecně se

mělo za to, že žurnalistika je otevřenou třídní propagan

dou ve válce, v níž je ozbrojena jen jedna strana. Podobně

kritika tisku tvrdila, že aby nenasytní vydavatelé vytvořili

poptávku, podporují klamnou senzacechtivou žurnalistiku,

která zachází s pravdou velmi volně. Všeobecné přijetí obou

těchto názorů bylo pro podnikání ve vydávání novin velmi

nebezpečné, neboť mnoho potenciálních čtenářů mohlo

noviny považovat za nedůvěryhodné, propagandistické a

nepřesvědčivé.

Koncept profesionální žurnalistiky dospíval ve víru

kontroverze během období progresivismu. Důvtipnívyda

vatelé pochopili, že je třeba, aby jejich žurnalistika působila

neutrálně a nezaujatě – což byla představa, jež bylažurna

listice v prvním století existence Spojených států zcela cizí

– jinak bude jejich obchod čím dál méně výdělečný.Obě

tovali svou zřetelnou politickou moc, aby si pojistili svou

pozici ekonomickou. Aby vychovali kádr profesionálních

redaktorů a reportérů, prosazovali vydavatelé zakládáníofi

ciálních „žurnalistických škol“. V roce 1900 žádná z těchto


13

škol neexistovala; do roku 1920 byly v chodu všechny tyto

významnější školy jako Columbia, Northwestern, Missouri

a Indiana. Revoluční a bezprecedentní koncept odloučení

chodu redakce od obchodních záležitostí – nazývanéodlu

kou církve od státu – se stal otevřeně hlásaným vzorem.

Tvrdilo se, že vzdělaným redaktorům a reportérům se od

vlastníků dostává svobody v redakčním rozhodování a tato

rozhodnutí jsou založena na profesionálním úsudku, nikoli

na politice vlastníků a inzerentů nebo na jejich obchodním

zájmu maximalizovat zisk. Jakožto vzdělaní profesionálové

se novináři také naučí tříbit svá vlastní měřítka. Čtenáři

budou moci věřit tomu, co čtou, a nezabývat se tím, kdo

noviny vlastní, nebo že v oblasti, ve které bydlí, existuje

monopol jednoho nebo dvou majitelů.

9

Kdyby se každý

řídil profesionálními požadavky, byla by také kumulace

novin čistě teoretickým problémem. Kdo by potřeboval

více než jedny nebo dvoje noviny, pokud by nakonec každé

noviny tiskly stejný, profesionálně připravený obsah?Ma

jitelé by mohli své neutrální monopolní noviny prodávat

každému a hromadit svůj zisk.

Trvalo desetiletí, než byl profesionální systém přijat

všemi hlavními novinovými médii. Během třicátých ačty

řicátých let prosazovali prominentní novináři jako George

Seldes a Haywood Broun vizi profesionální žurnalistiky,

která by byla tvrdě nezávislá na korporátním a komerčním

vlivu, vizi, která ztroskotala spolu s rozbitím veřejnéhopo

litického života po druhé světové válce. V první polovině

dvacátého století spousta vlastníků novin, například maji

tel Chicago Tribune plukovník McCormick, používala své

noviny k hlásání svých politicky naprosto vyhraněných (a

téměř vždy krajně pravicových) názorů. Když napříkladna

stoupili k moci nacisté, evropský dopisovatel Tribune pře

běhl k Němcům, aby mohl dělat pronacistické krátkovlnné


14

rozhlasové vysílání do Spojených států.

10

Ale do poloviny

století přišli k rozumu i opozdilci jako Tribune. Novodobá

legenda tvrdí, že v pověstné budově Chicago Tribune měli

zaměstnanci redakce a obchodní sekce novin nařízenopou

žívat oddělené výtahy, aby neutrpěla redakční bezúhonnost

listu. Je důležité mít na paměti, že profesionální žurnalistika

vypadala ohromně dobře ve srovnání s tím, co bezprostředně

nahradila. Důraz na nestrannost a faktickou přesnost,zdis

kreditování senzacechtivosti – kdo by proti tomu mohl něco

namítat? Toto bylo a je hlasitě vítáno jako řešení problému

žurnalistiky.

Po čase se ukázalo, že teorie profesionální žurnalistiky

obnáší jeden problém, ještě ke všemu nepřekonatelný.Tvr

zení, že může přinášet neutrální a objektivní zprávy, bylo

pochybné, ne-li zcela mylné. Dělat rozhodnutí jenevyhnu

telnou součástí novinářského procesu a při rozhodování,

proč si nějaký příběh zaslouží být na titulní straně, zatímco

jiný je opomenut, se nutně prosazují určité hodnoty.

11

To

neznamená, že určitá žurnalistika nemůže být nestrannější

a přesnější než jiné; jistě to neznamená, že by v demokra

tické společnosti neměla nestranná a přesná žurnalistika

hrát hlavní roli. Znamená to pouze, že žurnalistika vesku

tečnosti nemůže být neutrální a objektivní a pokud se toto

neuzná, není možné odhalit hodnoty, které jsou ve hře a

které určují, co se zprávou stane a co ne. Žurnalistika ve

Spojených státech přijala do profesionálního kodexu během

svého vývoje určité zásadní hodnoty; na těchto hodnotách

nebylo nic přirozeně objektivního nebo profesionálního.

V základních ohledech odpovídaly obchodním a politickým

potřebám majitelů, přestože nikdy nebyly sestaveny tímto

způsobem. Pokud novináři věří, že řídí-li se profesionálním

kodexem, jsou neutrální a nezaujatí – nebo alespoň že se

otázkou zaujatosti nemusejí zabývat – nejsou schopni tento


15

vrozený nedostatek svého řemesla rozpoznat a zaměřit se na

něj. Odborníci určili tři tendence zakořeněné vprofesionálním kodexu – jímž se novináři řídí – které mají zcela jistě

politické a ideologické souvislosti.

12

Tyto tendencepřetrvávají dodnes; ve skutečnosti jsou silnější než kdy předtím.

Za prvé profesionální žurnalistika kvůli tomu, aby odstranila spornou otázku spojenou s výběrem článků, pokládá cokoli, co je vypracované oficiálními zdroji – například vládními úředníky nebo významnými veřejnými osobami – za základ pro legitimní zprávu. V časech politické angažovanosti žurnalistiky si noviny za výběrem článků stály, protože představovaly jejich hodnoty, to, co považovaly za důležité. Na takovýto přístup byla v době profesionální žurnalistiky uvalena klatba. Spoléhání se na zdroje jako na základ legitimních zpráv pomohlo tento problém vyřešit. Pokud pak byl redaktor za napsání určitého článku čtenáři napaden, mohl říci: „Hele, nám nic nevyčítejte, řekl toprezident (nebo jakýkoli jiný oficiální zdroj) a my jsme o tom jen napsali.“ Pojí se k tomu i ta důležitá výhoda, že se tím činí psaní zpráv celkem snadným a levným – jen pošlete reportéry tam, kde se koncentrují oficiální zdroje, a nechte je napsat o tom, co tyto zdroje říkají. Tento faktor je zásadní pro vysvětlení toho, proč se během dvacátého stoletídramaticky zvýšil počet článků o úřadu amerického prezidenta: do Bílého domu jsou přidělováni zpravodajové a ti pravidelně odevzdávají články, bez ohledu na to, co se právě děje.Koncem devatenáctého století mohly v novinách ve Spojených státech články o prezidentovi zaujímat dvě nebo tři procenta zpravodajského obsahu. Od poloviny do konce dvacátého století ovládal prezident, podle rozsahu průzkumu, 10 až 25 procent zpráv.

Nedostatky tohoto spoléhání na oficiální zdroje jsou zcela evidentní. Dává lidem v politických funkcích (a do menší míry i obchodu) významnou moc určovat obsah zpráv tím, o čem mluví a – což je stejně tak důležité – o čem mlčí. Pokud si novinář dovolí přijít s tématem, o kterém se žádný oficiální zdroj nezmiňuje, je obviněn z neprofesionality a pokusu propašovat do zpráv své vlastní názory. Zkušení politici a vlivní lidé se naučí, jak využívat žurnalistické konvence ke svému prospěchu.

13

Novináři se ocitají

v situaci, kdy si nemohou své zdroje příliš znepřátelit,protože ty by s nimi mohly přerušit styky a oni by byli neúspěšní. Politická žurnalistika se často zvrhává na jednoduché

zaznamenávání toho, co řekne někdo v jedné straně, a pak

získávání reakce od někoho na druhém konci politického

spektra nebo od někoho, kdo v prostředí oficiálních zdrojů

zastává rozdílný názor. Celkem vzato dává spoléhání se na

oficiální zdroje zprávám velmi konvenční atradicionalistickou pachuť a nevede nevyhnutelně k pečlivému zkoumání

důležitých témat.

Jak říká staré přísloví, média vám nutně neřeknou, co si myslet, ale řeknou vám, na co myslet a jak na to myslet. Chce-li člověk vědět, proč se o něčem píše a proč se o tom píše daným způsobem, pohled na zdroje mu ve velkémprocentu případů najde zatraceně dobrou odpověď. Nejde jen o to, bude-li o věci vůbec napsáno, ale spíše o to, kolikpozornosti se jí dostane a jaký bude tón článku. Vzhledem ke skutečnosti, že legitimní zdroje se často omezují na politické a ekonomické elity, vypadají novináři kvůli této tendenci někdy jako písaři mocných – což je přesně to, co by člověk čekal v nějaké autoritářské společnosti s malou nebo žádnou oficiální svobodou tisku.

Mnoho novinářů se od těchto tvrzení znechuceně odvrací. Jejich odpověď by zněla, že profesionální spoléhání na oficiální zdroje je ospravedlnitelné, neboť je „demokratické“, protože oficiální zdroje jsou voleny nebo jsou zodpovědné lidem, kteří jsou voleni. Není to diktatura. Práce reportéra je zaznamenat, co lidé u moci říkají a nechat čtenáře / diváka rozhodnout, kdo říká pravdu. Problém tohoto písařského principu je, že opomíjí rozhodující předpoklad teorie svobodného tisku: i volbami určení představitelé potřebují přísný dohled, jehož rozsah nemůže být vymezen jen jejich zvolenou opozicí. Jinak nemá občan žádnou možnost úniku ze statu quo, žádnou možnost kritizovat politickou kulturu jakožto celek. Ochabuje-li tato funkce hlídacího psa, korupce pravidelně narůstá a zastupitelský systém chátrá.

Kromě spoléhání na oficiální zdroje mají při vysvětlování a debatách o politice, zejména ve složitějších případech,zásadní slovo také odborníci. Stejně jako zdroje se odborníci získávají téměř výhradně z tradičně uznávaných vrstev. Studie o použití zpravodajských zdrojů a odborníků trvale ukazují na silnou tradicionalistickou tendenci zakořeněnou ve zprávách. Například analýza celoplošných televizních zpráv za rok 2001 zjistila, že využité zdroje a odborníci byli v naprosté většině bílí, muži, republikáni a bohatí. Převahu republikánů lze nejlépe vysvětlit jejich vládnutím. Zprávy se dělají o lidech u moci. Republikáni také, jak se zdá, přijali nadvládu obchodu nad politickou ekonomií za legitimní. Ve zprávách bylo 955 představitelů korporací oproti 31 představitelům zaměstnanců.

14

Druhou chybou žurnalistiky je, že má tendenci jako moru se bránit uvádění do kontextu. To byl velký klad angažované žurnalistiky: aby každému důležitému tématu dala smysl, snažila se ho zasadit do širší politické ideologie. Ale pokud novinář důkladnou prací poskytne smysluplný kontext a pozadí kauzy, při existenci profesionálních standardů to bude vést k jeho uvěznění do určité pozice a zaplete to jeho a případně i dané médium do sítě kontroverzí, kterým seprofesionalismus míní vyhnout. To málo kontextualizace, které

18

profesionální žurnalistika přináší, se obvykle přizpůsobuje

tradičním premisám oficiálních zdrojů. Způsob, jak zajistit,

aby výběr zpráv nebyl vnímán jako ideologicky zaměřený, je

mít záminku, která novinářský článek ospravedlní. Když se

něco stane, je to důvod k napsání článku. To znamenalo, že

zásadní společenská témata jako rasismus nebo zhoršování

životního prostředí novinářskými škvírami propadly, pokud

nedošlo k nějaké události – jako demonstraci nebo vydání

oficiální zprávy – která by referování o nich ospravedlnila,

nebo pokud z nich nechtěly udělat téma oficiální zdroje,

aby o nich mohly opakovaně mluvit. Pro lidi, kteří nejsou

u moci, bylo a je vytvoření takového odůvodnění zprávy

mimořádně obtížné. Například zpráva Kernerovy komise

o občanských nepokojích z roku 1968 výslovně uvádí, že

dlouhodobě chabé referování o tématech občanských práv

a jejich nedostatečná kontextualizace v tisku silně přispěly

k ovzduší, které vedlo k nepokojům šedesátých let.

15

Oba tyto faktory pomohly podnítit vznik a rychlýroz

květ oboru public relations (PR), jehož účelem bylo skrytě

využívat těchto dvou aspektů profesionální žurnalistiky.

Není náhodou, že obor PR vznikl zakrátko po profesionální

žurnalistice. Mazaní PR agenti jsou schopni dávat zprávám

tvar, který vyhovuje zájmům jejich většinově korporátní

klientely, a to tím, že obstarávají prvotřídní tiskové zprávy,

placené „odborníky“, údajně neutrální, avšak předem při

pravené skupiny občanů a recyklovatelné zpravodajské

události. Mocní zástupci korporací, kterým dělají velkésta

rosti vládní regulace, utrácejí jmění, aby zajistili, že se jejich

vědecké verzi dostane ve zpravodajství širokého prostoru...

jakožto objektivní pravdě.

16

Vlastníci médií vítají PR, neboť

jim v podstatě přináší pomoc ve formě bezplatnéhomateri

álu. Průzkumy ukazují, že PR zodpovídá za 40 až 70 procent

toho, co se objeví jako zprávy. Jelikož má PR úspěch pouze

19

tehdy, je-li utajené, identita nejdůležitějších hráčů a jejich

nejúspěšnější tažení jsou široké veřejnosti neznámé. Během

devadesátých let prošla oblast PR zásadní konsolidací a dnes

tři největší společnosti mezi reklamními agenturami, které

nabízejí svým klientům úplnou korporátní komunikaci,

vlastní osm z deseti největších PR firem v USA.

17

Spojený účinek těchto dvou tendencí a důležitost pře

krucování informací nutně vytváří velkolepý, ovšem tíživý

paradox: žurnalistika, která by teoreticky měla podněcovat

zapojení do politiky, postupně politice odnímá význam a

podporuje širokou depolitizaci. Zdá se, že se jí lépe dařívy

tvářet nevědomost a lhostejnost než informované a zapáleně

angažované občany.

18

Politika se stává sterilní a prostá citů

i spojitosti s životy, které lidé vedou. V nejhorším případě

sytí cynismus ve vztahu k hodnotám a čestnosti veřejného

života.

19

Tak mají Američané často o některých tématech,

kterým se dostane v médiích největší pozornosti, jako byl

na počátku devadesátých let Blízký východ nebo Clintonův

návrh o zdravotní péči, stejně málo vědomostí jako o těch

věcech, které získají mnohem méně prostoru.

20

Žurnalistika

vytváří spíše zmatek než pochopení a poučené jednání. To

časem přináší zásadní dilema žurnalistiky. Lidé chápou, že

demokracie potřebuje žurnalistiku: životaschopná samo

správa je bez ní v naší době nemyslitelná. Méně dobře si lidé

uvědomují, že žurnalistika potřebuje demokracii. Pokud

neexistují občané, kteří se na žurnalistiku spoléhají, kteří ji

berou vážně, kteří se politikou zabývají, může žurnalistika

ztratit půdu pod nohama a mít mnohem méně podnětů

usilovat o to, aby přinášela co nejlepší možné výsledky.

Politický systém se stává nezodpovědnějším a korupce

roste. Paradox profesionální žurnalistiky tak můžeme lépe

formulovat takto: žurnalistika, která by měla alespoň ně

jaký smysluplný význam, nemůže přežít bez životaschopné

20

demokracie. Z toho vyplývá, že žurnalistika musí začít být

směle a jednoznačně kritickou k antidemokratickému statu

quo, musí opět přijmout za své staré rčení, že „znepokojuje

klidné a uklidňuje znepokojené“. Stručně řečeno, logika

věci napovídá, že aby žurnalistika zůstala demokratická, aby

nadále existovala, musí se stát... neprofesionální.

Třetí tendence profesionální žurnalistiky je méně pa

trná, ale pravděpodobně nejdůležitější: daleka politické

neutrality, pod tlakem prvních dvou tendencí, propašovává

s sebou profesionální žurnalistika hodnoty napomáhající

obchodním zájmům majitelů a investorů stejně jakopolitic

kým záměrům vrstvy vlastníků. Ben Bagdikian o tom mluví

jako o fenoménu „po tom jdi, po tom ne“.

21

Tak selegitim

ními zprávami stávají kriminální kauzy a události týkající se

královských rodin a celebrit. (Jejich zpracování je finančně

nenáročné a nikdy nepopudí lidi u moci.) Záležitosti vlády

jsou tak vystaveny mnohem přísnějšímu dohledu než zá

ležitosti velkého obchodu. A ze státních aktivit se dostává

mnohem kritičtější pozornosti těm, které jsou určeny pro

chudé (např. sociální služby), než těm, které slouží v první

řadě zájmům bohatých (např. CIA a další instituce národní

bezpečnosti státu), ty jsou víceméně utajené. Tento důraz

na vládní přestupování zákonů a opomíjení zločinů kor

porací hraje do rukou těm, kteří si přejí dodat korporacím

větší moc a výsady a podkopat schopnost státu zasahovat

ve veřejném zájmu. Jak podotýká Ed Baker, profesionální

metody spolu se zákony vztahujícími se k urážce na cti

„přejí spíše odkrývání státních provinění než těch soukro

mých (korporátních)“.

22

Také toto nahrává šíření cynismu

ohledně veřejného života. Skandály korporací v roce 2002

nakonec vynesly některé jejich excesy do zpráv, ale ihned

překvapilo, jak se všechny tyto kriminální aktivity děly po

léta bez špetky zájmu sdělovacích prostředků. Je přirozeným nadáním profesionalismu v žurnalistice nechávat novináře zapomínat na jejich pravidelné kompromisy s vysocepostavenými.

Určit, jestli zpravodajství opravdu straní korporacím, není lehký úkol a už léta jde o zdroj nemalé kontroverze. Přestože studie ukazují, že téma korporátní moci prakticky není v americké politické žurnalistice zmiňováno, obviňování žurnalistiky z prokorporátního zaujetí vede k velkým polemikám.

23

V devadesátých letech vrhl na tuto diskusi

nové světlo jistý řízený experiment. Charles Lewis bylněkolikrát oceněným novinářem, který začátkem devadesátých

let opustil velkou televizní společnost a vytvořil Centrum

pro bezúhonnou společnost (Center for Public Integrity;

CPI). Dostalo se mu finanční podpory různých nadací a

on sestavil velký tým investigativních novinářů, kteří pro

něj každý rok vypracovávali několik podrobnýchinvestigativních zpráv. Záměrem bylo postoupit zprávy sdělovacím

prostředkům a doufat, že je zpracují a budou v investigativní práci pokračovat. CPI přišlo například se zprávou, že

prezident Clinton „pronajal“ Lincolnovu ložnici v Bílém

domě důležitým přispěvatelům na jeho kampaň. Kdyžnaroti tomu CPI vydá zprávu o přestoupení zákonakorporacemi, říká Lewis, nepřijde na tiskovou konferenci prakticky

nikdo, ve zprávách se téma téměř neobjeví a nikdo ho dál

nezkoumá. Překvapující na tom je, že tyto zprávy píší přesně

ti samí novináři.

24

Kdyby Lewis neměl své zásady, logicky

by skandály korporací přestal odhalovat.

25

Představme si, že by prezident nebo ředitel FBI nařídil sdělovacím prostředkům, aby nezveřejňovaly žádná kritická šetření ohledně korporátní moci nebo třídní nerovnosti ve Spojených státech. Bylo by to považováno za absurdní porušení demokratických svobod a přímou výzvu pro životaschopnost republiky. Představovalo by to pro demo>



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist