načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Problém bytí u Aristotela – Pierre Aubenque

Problém bytí u Aristotela
-16%
sleva

Kniha: Problém bytí u Aristotela
Autor: Pierre Aubenque

Rozsáhlá studie francouzského filozofa interpretuje Aristotelovu ontologii ve smyslu protikladu řečového a dokonalého bytí. ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  548 Kč 460
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
15,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » OIKOYMENH
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 575
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Problème de l’être chez Aristote
Spolupracovali: přeložil Martin Pokorný
Skupina třídění: Antická, starověká filozofie
Jazyk: česky
Vazba: kniha, vázaná vazba
Datum vydání: 18.03.2015
Nakladatelské údaje: Praha, OIKOYMENH, 2014
ISBN: 978-80-7298-488-6
EAN: 9788072984886
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rozsáhlá studie francouzského filozofa interpretuje Aristotelovu ontologii ve smyslu protikladu řečového a dokonalého bytí.

Popis nakladatele

Interpretace celku Aristotelovy teoretické filosofie, jak ji Pierre Aubenque podává v tomto svazku, stojí na aporetičnosti řečového bytí na jedné a dokonalého bytí na druhé straně.

V řeči se bytí dává jako vůbec nejobecnější slovo, a pokud má tedy řeč jakýkoli zřetelný smysl, mělo by mít - také a především - vyhraněný smysl slovo "bytí"; pokud ale nemáme skončit ve slepé uličce reprezentované Parmenidem či megariky, nemůžeme mu vyhraněný smysl přisoudit. Dokonalé bytí, představované hvězdami a ještě důrazněji nehybným hybatelem, pak je nutným úběžníkem veškerých úvah o bytí ve sféře pohybu a změny - ale současně je ve své nehybnosti a samostatnosti nemyslitelné, neboť i lidské myšlení je pohyb. Aristotelés, jak jej představuje Aubenque, tedy nezavrhuje platónský chórismos, naopak jej vyostřuje; odmítá se však spokojit s Platónovými odpověďmi na výzvu sofistiky.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Pierre Aubenque - další tituly autora:
Rozumnost podle Aristotela Rozumnost podle Aristotela
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 ÚVOD – VĚDA BEZE JMÉNA První kapitola: Μετὰ τὰ φυσικά . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

Absence vědy o bytí jakožto bytí ve schématech vědění; zapomenu

tí „metafyzických“ spisů po Aristotelově smrti: 33. – Problém názvu

Metafyzika: 41. Druhá kapitola: První filosofie či metafyzika? . . . . . . . . . . . . . . . 59

Různé významy předchůdnosti: 59. – Dva řády poznání: o sobě a pro

nás: 64. – Předchůdnost první filosofie a následnost metafyziky korelují

s odlišností projektů: 81. PRVNÍ ČÁST – „HLEDANÁ“ VĚDA První kapitola: Bytí a historie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

Koexistence motivů cykličnosti a pokroku: 85. – Retrospektivní poro

zumění: 91. – Historie empirická a historie inteligibilní: 95. – Genetické

vysvětlení; reálným časem filosofie je čas dialogu: 97. Druhá kapitola: Bytí a jazyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .107

§ 1. Význam . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .107

Aristotelés a sofistika: 107. – Sofistické teorie jazyka: 111. – Aristo

telova teorie jazyka: 120. – Požadavek významu a mnohost význa

mů: 131. – Vyvrácení popíračů principu sporu a zrod ontologického

projektu: 137. § 2. Mnohost významů bytí: formulace problému. . . . . . . . . . . . 148

Absurdní situace „ontologie“, která by – tak jako ontologie sofistů –

uznávala pouze akcidenty: 148. – Odlišení bytí o sobě a akcidentálního

bytí: 154. – Neuskutečnitelnost „ontologie“, která by – tak jako onto

logie eleatů – uznávala pouze jsoucnosti; aporie predikace, Platónovo

„řešení“ a Aristotelova kritika: 158. – Aristotelovo řešení rozlišením

významů bytí: 173. § 3. Teorie mnohačetných významů bytí . . . . . . . . . . . . . . . . 177

Výčet významů; zvláštní případ bytí jakožto pravdivého; nauka o kate

goriích: 177. – Stejnojmennost a souznačnost; uplatnění na bytí – bytí

je stejnojmenné; tuto tezi, která by se nakonec sama zhroutila, však

Aristotelés nezastává vždy: 186. – Bytí je πρὸς ἓν λεγόμενον: 205. –

Takzvanou analogii bytí Aristotelés vůbec nezná: 214. § 4. Rozprava o bytí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .222

Neuskutečnitelnost universální vědy: 222. – Věda o bytí jakožto bytí

je však dědičkou universální vědy: 236. – Rozvinutí aporie; bytí není

rod – první sada argumentů: 238. – Argument z „dříve“ a „později“:

253. – Aristotelovo „řešení“: ontologie jakožto protologie; meze tohoto

řešení: 255.

Třetí kapitola: Dialektika a ontologie aneb nutnost filosofie. . . . . . . . 268

§ 1. K prehistorii dialektiky: znalec a kdokoli. . . . . . . . . . . . . . 268

Problém: Jak se přešlo od myšlenky dialogu k myšlence celku? Rétor

podle Gorgii: 268. § 2. Obecné a první . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282

Problém „hledané“ vědy: tři druhy odpovědí podle dialogu Soko­

vé: 282 – Problematika obecného a prvního je pramenem inspirace pro

celou Metafyziku: 297. § 3. Slabost a hodnota dialektiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300

Dialektika, dědička „všeobecné vzdělanosti“; formalismus a negativita

jakožto protějšky dialektické universality: 300. – Vztah dialektiky a fi

losofie bytí: 313. – Totožnost postupů, odlišnost záměrů:318.

DRUHÁ ČÁST – NENALEZITELNÁ VĚDA

První kapitola: Ontologie a theologie aneb idea filosofie . . . . . . . . . 323

§ 1. Jednota a odloučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323

Dvojice problémů a jejich časová paralelita: 323. – Odloučení: Aristo

telovo tíhnutí k dualismu: 328. – Rozvinutí aporie: 1) Není žádná věda

o kontingentním; v konečné instanci je jedinou vědou věda theologic­

ká: 341. – 2) Theologie nám nic nesděluje o světě, může ale hrát roli

ideálu: 349. § 2. Transcendentní bůh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 354

Kritika imanentistických interpretací: 1) Na poli theologie hvězd: du

alita nebes a sublunárního světa; anachronismus „hylemorfických“

projekcí do Aristotelovy kosmologie; nepřijatelnost biologických ana

logií: 354. 2) Na poli teorie prvního hybatele: fyzikální přístup, „ima

nentistický“ slovník – avšak bůh se vymyká našim „kategoriím“; smysl

nauky o bohu jakožto cílové příčině: 376. § 3. Ontologie a theologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390

Počátky ontologického projektu, vzešlého z reflexe atributivní řeči, jsou

příčinou, proč se božské bytí sotva může jevit jako zvláštní případ bytí

vůbec: 390. – Theologie by ráda byla zakládající vědou, brání jí v tom

však „odloučený“ ráz jejího předmětu; selhání dedukce: 403. – Nový

průzkum vztahů mezi ontologií a theologií: „theologické“ pasáže ve

IV. knize Metafyziky a v první části XII. knihy téhož spisu; originální

jednota božského, „napodobená“ jednota smyslově vnímatelného: 413.

Druhá kapitola: Fyzika a ontologie aneb realita filosofie . . . . . . . . . 434

§ 1. Pohyb – pramen dělení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 434

Převrácení tradičních vztahů mezi metafyzikou generalis a metafyzikou

specialis; ontologie jakožto metafyzika partikularity, tedy bytí v pohy

bu v sublunárním světě: 434. – Ontologie bytí v pohybu podle I. knihy

Fyziky: trojice principů (látka, forma, zbavenost); jejich korespondence

se třemi časovými momenty; dvojí vyjádření „extatické“ struktury po

hybu: 444. § 2. Nenaplněný akt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 461

Zakořenění aktu a mohoucnosti v pohybu, jehož extatickou jednotu

znázorňují v nové podobě: 461. – Odlišení aktu a mohoucnosti jakožto

teoretické postižení dvou aporií: 1) aporie počátku: 466; 2) aporie téhož

a jiného. Nevyhnutelný kruh v definici pohybu: 470.

§ 3. Roztětí jsoucnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 478

Různé významy jsoucnosti podle VII. knihy Metafyziky; podsta

ta (τὸ τί ἦν εἶναι); rozbor a původ formule; imperfektum, predikace

a smrt: 478. – Smyslově vnímatelné jsoucí odloučeno samo od sebe;

Aristotelovy pokusy dokázat jeho jednotu (důkaz složené definice); tyto

snahy dospívají k cíli jen za cenu zdvojení jsoucnosti (dialektický sy

logismus jsoucnosti): 496. ZÁVĚR – VĚDA ZNOVUNALEZENÁ . . . . . . . . . . . . . . . . . 511

Negativita theologie, dvojnásobná negativita ontologie; ambivalence

pohybu jakožto pramene rozštěpu a současně jeho korektivu; zpro

středkování a náhrady; antropologický program: 511. – Aristotelés

a aristotelismus: 529. Seznam literatury. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 533 Věcný rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 547 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 551 Rejstřík míst . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 556 Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 575

„Nejčastější křivda páchaná na spekulativním myšlení

spočívá v tom, že je učiněno jednostranným,

čili že z tvrzení, na něž je lze rozložit,

je vyzdviženo jen jedno.“

G. W. F. Hegel, Logika

Předmluva

Sine Thoma mutus esset Aristoteles.

Pico della Mirandola

Na počátku své inaugurální disertace z roku 1862 o Mnohačetném významu jsoucího u Aristotela

1

Brentano podotýká, jak arogantní

se po dvaceti staletích skoro nepřerušeného komentování a po několika desetiletích filologické exegeze může zdát snaha říci k Aristotelovi něco nového, a prosí, aby byla autorova smělost omluvena mládím. Jak by konstatování pravdivé v roce 1862 nebylo o sto let později ještě pravdivější? Století, které nás dělí od Brentana, bylo na aristotelské studie stejně bohaté jako předchozí věky. Ve Francii sice latentní kartesianismus filosofii dlouho odvracel od kontaktu s aristotelismem, nicméně obroda studia antické filosofie, jak ji zahájil Victor Cousin,

2

již přinesla Ravaissonův skvělý Esej o Aristo­

telově Metafyzice

3

a stvrzení našel (přičemž zde uvádíme jen autory

dnes již klasické) ve významných studiích od Hamelina,

4

Rodiera,

5

1

F. Brentano, Von der mannigfachen Bedeutung des Seienden nach

Aristoteles, str. VII.

2

Viz D. R. Cousin, De la Métaphysique d’Aristote z roku 1835, což je

zpráva o tématu stanoveném pro soutěž Akademie morálních a politických věd na rok 1832, kterou vyhrál Ravaisson, a překlad I. knihy Metafyziky; druhé vydání z roku 1838 navíc obsahuje i překlad XII. knihy. Za první kompletní a dodnes použitelný překlad Aristotelovy Metafyziky z roku 1840 vděčíme dvěma Cousinovým žákům, Pierrontovi a Zévortovi.

3

První díl je z roku 1837 (Essai sur la Métaphysique d’Aristote).

4

Přednášky o „Aristotelově systému“ z roku 1904–1905 vyšly tiskem

v roce 1920 (O. Hamelin, Le Système d’Aristote).

5

Viz G. Rodier, Études de philosophie grecque (1926).


12

Předmluva

Robina,

6

Rivauda

7

či Bréhiera.

8

Zároveň se na cestu historického

zkoumání brzy dala i novotomistická renesance a přinesla především v Belgii vynikající práce monsignore Mansiona a jeho žáků.

9

V Anglii

velká filologická tradice Cambridge a Oxfordu záhy aplikovala i na aristotelismus onu analytickou přesnost a výkladovou eleganci, díky nimž si získala své místo v platónských studiích; hlavním průkopníkem této aristotelské renesance v Oxfordu byl sir David Ross.

10

V Německu sice – díky Leibnizovi a navzdory Lutherovi – nikdy neztratila dech souvislá filosofická tradice aristotelismu,

11

nicméně

nejplodnější podněty pro aristotelská zkoumání tu měly přijít z oboru historie opřené o filologii; v tomto ohledu Brentano navazoval na tradici již vytyčenou Trendelenburgem a Bonitzem, která měla v následujících letech vyústit v úspěšné dokončení monumentální edice Aristotela pod záštitou berlínské Akademie,

12

po níž následovala ješ

tě monumentálnější edice řeckých komentátorů.

13

Filologie též díky

6

L. Robin, La théorie platonicienne des Idées et des Nombres d’après

Aristote (1908); Aristote (1944); viz též La pensée hellénique des origines à Epicure (1942).

7

A. Rivaud, Le problème du devenir et la notion de matière, depuis les

origines jusqu’à Théophraste (1906); Histoire de la philosophie, I (1948).

8

Bréhier o Aristotelovi napsal málo, nicméně již pro zřetelnou odlišnost

interpretačního stylu, který tu je načrtnut, od předchozích příspěvků je zde nutno zmínit pronikavou aristotelskou kapitolu v jeho Histoire de la philo­ sophie, I, str. 168–259 (1938).

9

Viz A. Mansion, Introduction à la Physique aristotélicienne (1913);

práce z edice Aristote. Traductions et études, jež vycházejí v Lovani od roku 1912; Autour d’Aristote (1955); Aristote et saint Thomas d’Aquin, kolektivní monografie (1958).

10

Viz jeho edice a komentáře Metafyziky (1924), Fyziky (1936) a Prvních

a Druhých analytik (1949), řízení edice Works of Aristotle Translated into English (1908–1952) a knihu Aristotle (1923). V roce 1957 mu Journal of Hellenic Studies věnoval k poctě zvláštní číslo.

11

Zajímavé podněty v tomto směru dává Y. Belaval, Pour connaître la pen­

sée de Leibniz, str. 17, 31.

12

Pětisvazkový soubor (V. svazek obsahuje Bonitzův Index Aristotelicus)

vyšel v letech 1831–1870.

13

Soubor 23 svazků vyšel v letech 1882–1909.


13

Předmluva

zásadním pracím W. Jaegera k Aristotelovu myšlenkovému vývoji

14

měla filosofy přimět k radikálnímu přehodnocení svých výkladů. Lze říci, že od roku 1923 je víceméně veškerá aristotelská literatura reakcí na W. Jaegera.

15

Není pochyb o tom, že k metafyzice, jež bude hlavním tématem naší studie, jsou především ve Francii odborné práce daleko méně četné než k ostatním částem Aristotelovy filosofie, například k fyzice či logice.

16

Problém bytí však již dal vzniknout přinejmenším dvěma kni

hám, u nichž by se zdálo, že se tematicky kryjí s naším zájmem: vedle již uvedené Brentanovy knihy máme na mysli pojednání J. Owense k Nauce o bytí v Aristotelově metafyzice.

17

Owensův spis vyšel roku

1951, bibliografie čítá 527 položek a zdálo by se, že jakékoli skutečně nové prozkoumání dané otázky je vyloučeno. Je tedy nutno zdůvodnit, čím je náš podnik aktuální, a blíže vymezit, čím je co do intencí a metodiky originální oproti souboru dostupných komentářů a interpretací. Naše ambice je prostá a lze ji shrnout stručně: nechceme k Aristotelovi přinést nic nového; naší snahou naopak bude odnaučit se vše, co tradice k prapůvodnímu aristotelismu přidala. Taková snaha může vyvolat úsměv a jevit se jen jako falešná skromnost každého interpreta, vždy lačného vyhlásit, že jen nechá promlouvat svého autora. V Aristotelově případě však má toto oprošťující úsilí a návrat k pramenům svůj přesný smysl. Zde není místo připomínat, za jakých okolností, stále lépe zachycených soudobým

14

W. Jaeger, Studien zur Entstehungsgeschichte der Metaphysik des

Aristoteles (1912); Aristoteles. Grundlegung einer Geschichte seiner Ent­ wicklung (1923).

15

K aktuálnímu stavu aristotelských studií viz P. Wilpert, Die Lage der

Aristotelesforschung; L. Bourgey, Rapport sur l’état des études aristotélicien­ nes; R. Weil, État présent des questions aristotéliciennes; F. Dirlmeier, Zum gegenwärtigen Stand der Aristoteles­Forschung.

16

V Hamelinově Système d’Aristote je tak metafyzice věnováno pouze

18 stran z 428. Jakkoli v tomto rozdělení mohla sehrát svou roli náhoda, jistě také odráží relativní význam, který na počátku 20. století filosof a historik filosofie přisuzoval metafyzice v porovnání s fyzikou a logikou v přednáškách o Aristotelově „systému“.

17

J. Owens, The Doctrine of Being in the Aristotelian Metaphysics.


14

Předmluva

výzkumem,

18

se Aristotelovo dílo dochovalo potomkům. I pro filoso

fické chápání a především pro ně však je podstatné nezapomínat na specifika tohoto přenosu: Aristotelés, jak ho známe, není jedinec ze 4. století př. Kr., filosof filosofující mezi svými vrstevníky; je to víceméně anonymní corpus,

19

edičně sestavený během 1. století př. Kr.

V dějinách nenalezneme žádný jiný případ, kdy by byl filosof takto zřetelně odtržen od své filosofie. Tématem obvykle zvažovaným pod jménem „Aristotelés“ není filosof, jenž toto jméno nesl, a není to ani jeho reálný filosofický postup; je to filosoféma, pozdní residuum filosofie, u níž se rychle zapomnělo, že je filosofií existujícího jedince. „Lidé si Platóna a Aristotela,“ pravil Pascal,

20

„nepředstavují jinak

než v rozložitých profesorských talárech.“ U Platóna se díky postupu bádání podařilo vliv podobných přeludů již dávno napravit, avšak u Aristotela nadále přetrvává jisté překvapení, kdykoli se ukáže, že patřil mezi gens honnêtes,

21

„nelišil se od ostatních, smál se s přáteli“

22

a trpěl žaludeční chorobou.

23

Tato restituce živoucího Aristotela by měla čistě anekdotický význam, nebýt toho, že anonymita, do níž nahodilé okolnosti přenosu zahalily jeho dílo, rozhodujícím způsobem ovlivnila interpretaci jeho filosofie. Zkusme si na okamžik představit, že někdo v současnosti objeví kdesi v královecké jeskyni soubor rukopisných textů filosofa

18

Zvl. viz P. Moraux, Les listes anciennes des ouvrages d’Aristote.

19

Anonymitu tohoto corpus lze vhodně ilustrovat faktem, že umožňovala

přiřknout skoro celý jeho obsah Theofrastovi, jak to nedávno učinil J. Zürcher, Aristoteles’ Werk und Geist. Takto radikální mínění, navíc opřené o velmi křehké indicie, nemá pro interpretaci nakonec žádný význam: máme totiž jen jedno Corpus aristotelicum, jež (přes všechny naše současné znalosti o ztracených Aristotelových spisech) nebylo nikdy možno zásadním způsobem uvést do spojitosti se životem filosofa jménem Aristotelés.

20

B. Pascal, Myšlenky, str. 28 (zl. 331 Brunschvicg).

21

„Slušné lidi“, tvořící společenský průměr; pozn. překl.

22

Tamt.

23

Alespoň tak to považuje A. W. Benn (The Greek Philosophers, I, str. 289,

cit. J.-M. Le Blond, Logique et méthode chez Aristote, str. xxiii) za odvoditelné z faktu, že Aristotelés často používá za příklad „zdravotní procházku“. K tradicím Aristotelovy biografie nyní viz I. Düring, Aristotle in the Ancient Biographical Tradition.

15

Předmluva

jménem Kant, který byl až do té doby znám jen pro své básně, aka

demické přednášky, možná jeden či dva geografické spisky a napůl

legendární vzpomínku na jeho výuku. Už sama podivnost této hypo

tézy – která předpokládá, že neexistuje pokantovský vývoj ani novo

kantovství – nám zabraňuje dotáhnout ji dál. Stačí ale k předvedení

oné nepřirozenosti, a můžeme říci až absurdity, jež ulpívala na snaze

komentátorů, kteří se od zpřístupnění edice Andronika z Rhodu snažili

odkrýt a vyložit Aristotelovy texty, aniž by znali pořadí jejich vzniku

či pořadí, které jim chtěl vtisknout Aristotelés, detaily jeho myšlenko

vého postupu, pohnutky a okolnosti textového zachycení, námitky, jež

mohly vyvolat, i Aristotelovy reakce na ně atd. Představme si ještě, že

se nám od Kanta zachovala bez ladu a skladu Disertace z roku 1770,

obě vydání Kritiky čistého rozumu a opus posthumum, a především si

představme, že jsme se – neznalí jejich vnitřní chronologie – rozhodli

tyto texty brát jako navzájem současné a vyzískat z nich společnou

nauku. Je zřejmé, že by se tím naše chápání kantianismu kuriózně

změnilo a nejspíše by značně ztratilo na ostrosti. Vnucuje se tak první

závěr, který polemizuje s jistým obecně rozšířeným optickým klamem:

komentátoři – a to ani ti nejstarší, dokonce i když třeba měli k dispo

zici texty, které se nám nedochovaly

24

– se oproti nám netěší žádné

historické výhodě. Aristotela komentovali čtyři sta let po jeho smrti

a pro mezidobí byla příznačná nikoli souvislá interpretační tradice,

nýbrž skoro naprosté zatmění Aristotelova specificky filosofického

vlivu; k pochopení neměli o nic lepší podmínky než my. Chápat Aris

totela jinak než komentátoři, nevyjímaje ty řecké, tedy nemusí zname

nat modernizaci; právě tak může jít o větší přiblížení k historickému

Aristotelovi.

A jak se ukazuje, aristotelismus, který běžně známe – postavený

například na velkých stereotypizovaných opozicích aktu a mohouc

nosti, látky a formy, substance a akcidentu –, možná vychází více

24

Komentátoři měli k dispozici celá díla antických autorů nebo doxogra

fické výbory, z nichž se nám dochovaly pouze přejaté citáty. I zde se ale jednalo

o texty, nikoli o živou tradici, která by je přímočaře propojovala s aristotelis

mem. Zajímavý pokus É. Barbotina, La théorie aristotélicienne de l’intellect

d’après Théophraste, vidět v Theofrastovi prostředníka mezi Aristotelem a ko

mentátory nepřinesl v tomto ohledu žádné rozhodující výsledky a ani je přinést

nemůže. Viz mou recenzi knihy v Revue des études anciennes.

16

Předmluva

z řeckých komentátorů než z Aristotela. Zde zasáhla druhá historická

okolnost, která ještě posílila důsledky té první, totiž nedokončenost

Aristotelových textů znovuobjevených v 1. století př. Kr. a vydaných

Andronikem z Rhodu. Každého nepřipraveného čtenáře tato nedokon

čenost dodnes zasáhne v Aristotelově aluzivním stylu, v nesouvislém

rázu jeho výkladů a ve faktu, že v celém díle budeme marně hledat

naplnění toho či onoho jasně ohlášeného projektu, řešení jakéhokoli

slavnostně vytčeného problému. Nedokončený ráz dochovaných Aris

totelových spisů ve spojení s jejich rozptýlením diktovaly komentáto

rům jejich podvojný úkol, jak jej sami vnímali, totiž sjednotit a dokon

čit. Může se zdát, že to je samozřejmost – nicméně takto pojatý úkol

v sobě skrýval jistou implicitní filosofickou volbu, od níž se nebylo

možné po mnoho staletí osvobodit. Kdo chtěl Aristotela sjednotit a do

končit, musel nejdříve uznat, že jeho myšlení jednotu a dokončenost

připouští, musel chtít faktického Aristotela odloučit od Aristotela de

iure, jako kdyby historickému Aristotelovi unikla jeho vlastní nauka,

musel akceptovat, že pouze vnější důvody a předčasná smrt nebo po

stupná ztráta zájmu o filosofické spekulace Aristotelovi zabránily, aby

svému systému vtiskl jednotu a kompletnost. Tato volba měla svou

cenu a důvodem, proč nás dokázala mást tak dlouho, je to, že je in

tegrální součástí podstaty komentáře: komentátor konfrontovaný se

souborem textů bez čehokoli dalšího, kdy z autorských záměrů zná

pouze ty, jež byly zformulovány explicitně, a z jeho odpovědí pouze

ty, které jsou reálně dány, má daleko silnější pohnutky brát v potaz

to, co autor řekl, než to, co neřekl, zajímá se o jeho otevřené prokla

mace spíše než o jeho zámlky a pozorněji sleduje jeho úspěchy než

jeho ztroskotání. Vnitřní rozpory opomíjí – anebo přinejmenším má

za úkol je vysvětlit, a tedy popřít. Jelikož z filosofa zná jen residuum

jeho učení, dbá o koherenci více než o pravdu a o logickou pravdu více

než o historickou věrohodnost. I když u Aristotela nalezne pouhý náčrt

systému, přece bude veden ideou systémového celku. Vedle nepod

loženosti zvolených předpokladů též vidíme rizika popsané metody:

pokud totiž syntéza není provedena v textech, pak je tedy nutné, aby

idea syntézy byla v mysli komentátora. A skutečně neexistuje jediný

aristotelský komentátor, který by jej nesystematizoval s oporou v ně

jaké předem dané ideji: řečtí komentátoři vycházejí z novoplatonis

mu, scholastičtí komentátoři z jisté představy biblického Boha a jeho

vztahu ke světu. Slovo komentátora se rozhojňovalo úměrně hloubce

Předmluva

Aristotelova mlčení: jeho zámlky komentář nepopisuje, nýbrž zaplňuje; nedokončené se neprezentuje, nýbrž přivádí k úplnosti; rozpaky se nekomentují, nýbrž řeší – ať už domněle anebo možná i reálně, avšak v rámci odlišné filosofie. Rozptýlený vliv komentátorské tradice byl tak silný, že až do sklonku 19. století nikdo – ani přes fragmentární vzhled dochovaného textu – nezpochybnil systematický ráz Aristotelovy filosofie. Došlo pouze k tomu, že systematizující výklad – který podle všeho pocítil hlodání prvních pochyb u Suáreze

25

– propadal stále zřejmějšímu ne

klidu, ztrácel sebeuspokojení a své frustrace namířil i proti Aristotelovi. Po Ravaissonově obdivuhodné syntéze – ač je pravda, že v ní Plótinos a Schelling hráli větší roli než Aristotelés – se u autorů více dbalých historické věrnosti objevily pochyby, pokud jde o to, zda Aristotelova filosofie vůbec drží pohromadě. Interpreti ale raději vyhlásili systém za vnitřně rozporný, než aby zpochybnili sám systematický ráz Aristotelova myšlení. Podle Rodiera se Aristotelés nedokázal rozhodnout mezi kritériem pochopení a kritériem rozsahu;

26

podle Robina

se nedůslednosti zrodily z kolísání mezi analytickým a syntetickým pojetím kauzality;

27

podle Boutrouxe rozpor vyvstal mezi teorií bytí,

podle níž je skutečné jedině individuum, a teorií poznání, podle níž je věda pouze o obecném.

28

Brunschvicg v latinsky psané diserta

ci předvedl, že Aristotelés váhal mezi matematickým a biologickým pojetím sylogismu,

29

což jej později přimělo shrnout tyto opozice do

protikladu „naturalismus imanence“ a „artificialismus transcendence“, mezi nimiž se podle něj Aristotelés nedokázal rozhodnout.

30

Theodor

25

Již Suárez zaznamenává podvojnost definice metafyziky (Disputationes

metaphysicae, I,I,2).

26

G. Rodier, Remarques sur la conception aristotélicienne de la substance;

repr. in: Études de philosophie grecque, str. 165 nn.

27

Viz především L. Robin, Sur la conception aristotélicienne de la causa­

lité; repr. in: La pensée hellénique, str. 423 nn.

28

E. Boutroux, s. v. Aristote, in: Grande Encyclopédie z roku 1886; repr.

in: Études d’histoire de la philosophie, str. 132 nn.

29

L. Brunschvicg, Qua ratione Aristoteles vim metaphysicam syllogismo

inesse demonstraverit.

30

L. Brunschvicg, L’expérience humaine et la causalité physique, str. 153.


18

Předmluva

Gomperz v téže době příslušný konflikt popsal psychologicky: Aristotelova ducha obývaly dvě různé osobnosti, platonik a asklépiovec, logický idealista či přímo „panlogista“ a proti němu empirik živený lékařskou vědou a lačný konkrétních pozorování;

31

naproti tomu Taylor

v Aristotelovi denuncoval platonika, který sice „ztratil svoji duši“, ale nezašel ve svém odpadlictví dost daleko.

32

Všechny tyto protiklady

ostatně sdílely jisté společné rysy a už sama jejich konvergence byla příznakem toho, že v sobě nesou kus pravdy. Obecně řečeno se proti Platónem inspirované teorii poznání ocitala teorie bytí, která v polemice s Platónem rehabilitovala smyslově vnímatelné, individuum a látku; anebo ještě přesněji řečeno, proti noetice obecného, která vyžadovala idealistickou kosmologii, se ocitala kosmologie kontingence, jež vyžadovala empirickou noetiku. Moderní exegeze – osvobozená od tomistické a post-tomistické syntézy, která různé části domnělého aristotelského „systému“ uspořádala kolem pojmu analogie – hledala v platonismu (mnohdy interpretovaném ve světle kritického idealismu) normu, vzhledem k níž se aristotelismus jevil jako oslabený či „potlačený“ a každopádně inkonsekventní platonismus, pokud tedy filosof nebyl přímo obviněn z licoměrnosti.

33

„Systematizující“ inter

pretace se na Aristotelovi mstila za svá vlastní ztroskotání. V této situaci se objevila – v daném bodě ovšem připravena jednotlivými výroky u Bonitze

34

a dosti pronikavými důkazy u Natorpa

35

teze W. Jaegera, jež se mnohým jevila tak převratná pouze proto, že oproti zákrutám tradice obnovila hledisko prostého zdravého rozumu: Aristotelovy texty v dochované podobě obsahují rozpory, ovšem jelikož filosof hodný toho jména nemůže současně hájit protichůdné názory, je nutno v protimluvech spatřovat vývojové fáze. A jelikož zdravý rozum – navíc utvrzován obsahem takzvaných „juvenilií“, z nichž se nám dochovaly zlomky – sugeroval, že se Aristotelés musel stále

31

Th. Gomperz, Griechische Denker, III, kap. 6–7.

32

Viz A. Taylor, Critical Notice on Jaeger’s Aristoteles, str. 197.

33

Tu a tam toto obvinění nalezneme u L. Robina, La théorie platoni­

cienne des Idées et des Nombres d’après Aristote, zvl. str. 582, a výrazně u H. F. Chernisse, Aristotle’s Criticism of Plato and the Academy, I.

34

H. Bonitz, Observationes criticae in Aristotelis libros Metaphysicos.

35

P. Natorp, Thema und Disposition der aristotelischen Metaphysik.


19

Předmluva

více vzdalovat od platonismu, vyvstal tak obecný princip, který dovoloval sledovat myslitelský vývoj: ve dvojici rozporných výroků bylo ten více platonizující nutné považovat za starší a spolu s ním i celé pojednání, příslušnou kapitolu anebo alespoň pasáž, jíž byl součástí. Aplikace této metody Jaegerovi umožnila předložit chronologii Aristotelových spisů, která je od té doby předmětem kritik i úprav, jež ji někdy převracejí naruby, ovšem aniž by přitom byl zpochybněn princip, na němž spočívá. Zapojovat se do této diskuse nám zde nepřísluší (i když možná budeme mít příležitost k formulaci chronologických hypotéz a posléze i k nabídce nových vývojových kritérií).

36

Je ale důležité, abychom

zaujali stanovisko ke genetické metodě jako takové, jak s ní přišel W. Jaeger. Naše námitky jsou dvojího druhu, historické a filosofické. Historická námitka v zásadě spočívá v poukazu na samu povahu Aristotelových textů, u nichž dnes panuje obecná shoda, že se celkem vzato nejedná o zápisky Aristotelových posluchačů, ale o poznámky, z nichž Aristotelés vycházel při výuce. Z toho jednak plyne, že Aristotelés, který své přednášky musel opakovat, mohl obsah pokaždé měnit připojováním a úpravou nikoli celých kapitol, ale jen jednotlivých vět. Koneckonců sám Jaeger ve své analýze někdy odhalil podobné dodatky, které mohou být zanedbatelné svou délkou, a přitom filosoficky klíčové. Je ale zřejmé, že chronologická rekonstrukce, která neřadí celé spisy, nýbrž vícero vrstev v rámci téhož spisu, může nabídnout jen obecná orientační vodítka – anebo pokud sestoupí k podrobnostem, musí se zvrátit ve svévoli.

37

Navíc se vývojová teze takto začne

36

Viz níže, zvl. str. 220–;221, str. 223, pozn. 617, str. 325, pozn. 7, str.

342, pozn. 62.

37

Tuto výtku by bylo možno adresovat F. Nuyensovi (L’évolution de

la psychologie d’Aristote, 1948, holandsky již 1939), když se snaží svou rekonstrukci Aristotelovy psychologie aplikovat i na chronologii ostatních spisů: je tak veden k tomu, že celou kapitolu nebo celé pojednání datuje podle té či oné aluze k psychologii, aniž by si přitom jasně uvědomoval, že se může jednat jen o příklad, reminiscenci či anticipaci a nelze odtud nic vyvozovat, pokud Aristotelés o otázce nepojednává ex professo (takto se nám například zdá vyloučeno datovat celou XII. knihu Metafyziky pouze podle aluze z řádku 1075b34). Z téhož důvodu nelze podle mne nic vyvozovat z domnělého významového vývoje určitých slov, například φρόνησις: skutečnost je taková, že když o nich Aristotelés nehovoří ex professo, používá je v tradičním (což zde

20

Předmluva

donekonečna dělit a končí autodestrukcí, když dospěje k banálnímu

zjištění, že Aristotelés nenapsal celé svoje dílo naráz a že vzhledem

ke svému didaktickému zaměření muselo navíc postupovat spíše spi

rálovitě než lineárně, přes postupné úpravy načrtnutého celku, nikoli

připojováním zcela nových spisů. Vývojová teze tedy nevede k závě

ru, že Aristotelovo dílo nesmíme uvažovat jako celek: nebylo by vůbec

možné interpretovat žádného filosofického autora, pokud nepřijmeme

zásadu, že v principu nese vždy zodpovědnost za celek svého díla,

pokud se nějaké jeho části výslovně nezřekl. U Aristotela pak je tato

zásada platná tím spíš, že spisy, jež se nám dochovaly, nepředstavují

díla určená k publikaci, která by se svému autorovi tímto aktem vy

mkla z ruky, nýbrž jde o permanentní (což neznamená nedotknutelný)

didaktický materiál, k němuž se Aristotelés i jeho žáci museli trvale

hlásit jakožto k chartě naukové jednoty Lykeia.

Filosofická námitka se týká statusu rozporu v díle filosofů obec

ně a Aristotela zvláště. Takzvané rozpory, jež nalezneme u určitého

autora, mohou patřit na tři různé roviny: rovinu nás, kdo provádíme

interpretaci, rovinu autora a rovinu jeho předmětu. V prvním případě

je rozpor důsledkem interpretova selhání, a je tedy filosoficky zane

dbatelný, ve druhém a třetím případě naopak vyžaduje objasnění a fi

losofické rozhodnutí. Především je nutno se ujistit, zda jde o rozpor

reálný (a Aristotelés nás pomocí významových rozlišení přesně učí,

jak rozeznat falešné rozpory), a pokud ano, zbývají tři možné hypoté

zy: buď jej lze utlumit ohledem na vývoj (což je jen další způsob, jak

jej považovat za pouze zdánlivý), nebo vyplývá z filosofovy nedůsled

nosti, nebo se v něm odráží rozporná povaha předmětu. Druhou hypo

tézu Jaeger zavrhl, a pokud hledáme schůdný metodický předpoklad,

učinil tak plným právem: než autora obviníme z nedůslednosti, je nut

no vyčerpat všechny možnosti porozumění. Přiklonil se však k první

hypotéze, protože třetí nechal úmyslně stranou. Jistě, lze konstatovat,

že sám princip sporu podle Aristotela vylučuje možnost rozporného

jsoucna, a pokud je tedy myšlení bytí rozporné, samo se odhaluje

jako ne-myšlení; Aristotelés tedy zcela jistě nemohl akceptovat vlast

ní rozpory. Na to odpovídáme, že se zde jedná o jistou filosofickou

interpretaci aristotelského principu sporu a jeho využití u Aristotela

znamená: v platónském) smyslu, a specificky aristotelský význam zachovává

tam, kde jich využívá odborně.

21

Předmluva

na jeho vlastní filosofii, nikoli o prostý fakt, který by mohl sloužit za

základ metodiky určování chronologie. Ať už tedy k problému při

stupujeme z kterékoli strany – ať už jde o rozeznávání rozporů nebo

o samu definici sporu –, vidíme, že genetická metoda předpokládá jistý

rozbor a jistá rozhodnutí, jež jsou filosofické povahy. Chronologie nám

nepomáhá s interpretací textů, naopak: jedině a výhradně interpretace

textů je v Aristotelově případě oporou pro chronologické hypotézy.

Nuže, máme se vrátit k jednotící a systematické interpretaci toho

jediného, co máme v ruce, tedy textů? I přes snahy nově po Jaegerovi

podniknuté v tomto směru, například J. Owensem, nepovažujeme za

nutné, že by se textová interpretace musela vrátit k systematizující

logice komentáře. Aristotelovy texty lze pojmout dvojím způsobem:

lze je všechny chápat na stejné rovině, jakožto poukazy k naukové jed

notě, jejímiž jsou částmi, jako kdyby jejich rozmanitost představova

la jen nevyhnutelné roztříštění domnělé počáteční jednoty v jazyce –

anebo lze naopak mít za to, že jejich jednota nestojí na počátku, nýbrž

vždy se o ni jen usiluje, že tedy texty ze systému nevycházejí, nýbrž

směřují k němu, a že jejich celková koherence se tedy nepředpokládá,

nýbrž je problémem. Z tohoto druhého hlediska není rozmanitost díla

obrazem členění systému, nýbrž fází jistého zkoumajícího hledání,

u něhož není jisté, zda dospěje k cíli. U Aristotela není vždy možné

ani filosoficky nutné činit z těchto fází segmenty jisté psychické his

torie: stačí, aby vyvstaly jako fáze jistého řádu, který lze – nezávisle

na jakékoli chronologické hypotéze – vyčíst přímo ze struktury textů,

tedy z jejich imanentní organizace, díky níž všechny neleží na stejné

rovině a díky níž lze jejich smysl rozeznat pouze v určitém postupu,

který nemusí odpovídat ani chronologickému sledu textů, ani onomu

zčásti arbitrérnímu pořádku,

38

v němž se nám dochovaly, ani pořádku,

který by jim snad vtiskl sám Aristotelés. Z unitární hypotézy tedy pře

jímáme postulát autorovy permanentní zodpovědnosti za celek svého

díla: není to tak, že by po platonizujícím Aristotelovi nastoupil Aris

totelés-antiplatonik, a ten již nemusí zodpovídat za tvrzení prvního;

je tu jeden Aristotelés, možná dvojitý, možná rozpolcený, kterého se

můžeme tázat na důvody napětí i rozporů v jeho díle. Z genetického

38

Již dlouho je známo, že původcem tohoto uspořádání není Aristotelés,

ale editoři. Viz W. Jaeger, Studien zur Entstehungsgeschichte der Metaphysik

des Aristoteles; P. Moraux, Les listes anciennes des ouvrages d’Aristote.

22

Předmluva

výkladu přejímáme hypotézu nevyhnutelného vývoje a pravděpodob

né nestability Aristotelova myšlení; avšak tento vývoj nebude tvořit

explicitní téma našeho zkoumání, neboť scházejí-li vnější kritéria, pak

chronologické metodě založené na neslučitelnosti textů – tedy ve svém

přínosu opřené o kolaps porozumění – neustále hrozí, že namísto dů

vodů k porozumění zvolí záminky, proč nerozumět.

Tato metodologická rozhodnutí mají za důsledek, že se budeme

stavět vnímavěji k problémům než k naukám, k problematice než

k systematice. Jestliže jednota není počátkem, ale cílem, a jestliže

východiskem filosofie je úžas, který nás odtrhává od falešných sa

mozřejmostí, pak musíme vyjít od tohoto počátečního úžasu a této

rozptýlenosti, jež vyzývá ke sjednocení. Lze tvrdit, že tradiční exe

geze v tomto bodě převrátila nejenom pravděpodobný psychologický

pořádek, ale i strukturní pořádek zkoumání. Aristotelés nevyšel od

rozhodnutí odlišit různé významy bytí (jak bychom si mohli myslet

podle Brentanova výkladu), nýbrž byl postupně donucen uznat, že bytí

není souznačné. Aristotelés nevyšel od protikladu aktu a mohoucnosti,

látky a formy, s cílem následně využít těchto pojmových dvojic k řeše

ní určitých problémů, naopak: reflexe určitého konkrétního problému

postupně vedla ke zrodu principu řešení anebo k prohloubené formu

laci problému (i když pokud jde o jeho reálné postupy, zachovává

Aristotelés pozoruhodně zatvrzelé mlčení). Obtíž tu pramení z fak

tu, že pořádkem, v němž se Aristotelés vyjadřuje, není přísně vzato

ani pořádek výkladu, ordo expositionis, ani pořádek zkoumání, ordo

investigationis. Je to takříkajíc pořádek výkladu určitého zkoumání,

tj. je to zpětně a s didaktickou intencí provedená rekonstrukce efek

tivního zkoumání. Ošemetné na ní je, že nemusí být věrná: někdy

máme dojem, že Aristotelés s pedagogickými cíli „problematizuje“

obtíž, kterou již vyřešil – což nám ale nezavdává důvod upadnout do

bludu systematizujících komentátorů a interpretů, kteří tento nález

zcela zobecnili a považovali aporetické pasáže za čistě instrumentální.

Provedené pozorování je nutno zkorigovat jiným: někdy Aristotelés

naopak prezentuje jako řešení čirou a prostou systematizaci vlastních

rozpaků. Kde potom hledat vodítko v této mnohoznačné mase řešení,

která se vydávají za výzkumy, výzkumů, které se vydávají za řešení,

a také skutečných hledání a skutečných řešení?

Odpověď na tuto otázku vyžaduje od interpreta v první řadě akt

volby. Jakmile si uvědomíme, že Aristotela nelze prezentovat v onom

23

Předmluva

nedokonalém pořádku jeho vlastních vyjádření, jejichž nedokonalos

ti byly jen prohloubeny nahodilými okolnostmi přenosu, je nutno si

vybrat mezi domnělým pořádkem výkladu, tedy završeného systému,

a stejně tak domnělým pořádkem zkoumání. Z těchto dvou rekon

strukcí, jak si je vynucuje zchátralý stav dochovaných textů, se syste

matizující komentátoři a interpreti rozhodli pro první. My si vědomě

volíme druhou. Tato volba se nám – nezávisle na jejím nevyhnutelném

filosofickém významu – jeví jako jediná soudná možnost z hlediska

vhodné historické metodiky: nikdy nevíme s jistotou, že ten či ten

filosof vytvořil dokonale koherentní systém, a tím méně víme, zda by

jeho myšlení získalo na systematičnosti, kdyby žil déle (což je impli

citní postulát veškeré systematizující i genetické exegeze Aristotela).

Naproti tomu je zcela jisté, že si kladl problémy, a bez ohledu na to,

zda je dokonale rozřešil, o jejich vyřešení usiloval. Pořádek zkoumání

se nám tedy jeví jako nevyhnutelný, zatímco pořádek výkladu je jen

fakultativní: filosof ho mohl a nemusel dosáhnout v závislosti na tom,

zda jeho zkoumání došlo či nedošlo ke konci. První pořádek lze –

s většími či menšími riziky omylu – rozeznat vždy ze samé struktury

textů, které jej věrně či méně věrně odrážejí. Naopak druhý – pokud

není v textové struktuře okamžitě čitelný – je nutno ze struktury textů

získat extrapolací. Pokud je tato struktura jednoduše nedokončená, pak

máme rozumnou naději, že dosáhneme slušného přiblížení. Také nám

ale hrozí naprostá desinterpretace, pokud je tato struktura de facto i de

jure nedokončitelná.

Takto zní principy, které se pokusíme uplatnit na problém bytí u Aris

totela v naději, že na jeho podkladě rozpoznáme obrysy jeho všeobec

né filosofické problematiky. Problém bytí – ve smyslu otázky: Co je

to bytí?

39

– je ze všech problémů ten nejméně přirozený: obyčejný

zdravý rozum si jej nikdy neklade, filosofie před Aristotelem ani bez

prostředně navazující tradice si jej nekladla jako takový a myšlenko

vé tradice mimo Západ jej nikdy nevytušily a nikdy se jej nedotkly.

Jelikož žijeme v aristotelském myšlení bytí – už třeba proto, že se

odráží v oné Aristotelem inspirované gramatice, ve které myslíme

a hovoříme vlastním jazykem –, ztratili jsme schopnost chápat, co

39

Druhou možnou otázku – Proč je bytí spíše než nic? – si Aristotelés ani

žádný jiný řecký myslitel nepoložil.

24

Předmluva

je na otázce Co je to bytí? tak podivuhodného a co možná zůstane

podivuhodné navěky. Zdálo se nám proto zajímavé zamyslet se, proč

si Aristotelés klade tuto otázku, která vůbec není samozřejmá, a jak

dospěl k tomu, že si ji jako takovou položil. Problém bytí je nejpro

blematičtější ze všech problémů: nejenom v tom smyslu, že možná

nikdy nebude zcela zodpovězen, ale též v tom smyslu, že problémem

je už zjistit, proč si tento problém vůbec klademe. To samo o sobě

stačí k odlišení našeho přístupu od výše zmíněných spisů Brentana

a Owense, kde nalezneme – u druhého, pravda, v kritičtější podobě

než u prvního – pokus o doktrinální rekonstrukci aristotelské ontolo

gie, aniž by ale pohnutky a dráhy tohoto myšlení byly samy o sobě

vzaty za explicitní téma analýzy. Pro nás jsou naopak v jistém ohle

du jediným předmětem zájmu, a naše kniha tedy jakoby končí tam,

kde Brentanův a Owensův spis začíná. Ve skutečnosti by ale tato díla

zpochybnila v samém jejich záměru, pokud by se jí podařilo prokázat,

že aristotelská metafyzika nikdy nepřejde ze stadia problematiky do

stadia systému a že právě v tom tkví smysl nedokončenosti, která není

nahodilá, nýbrž principiální.

Zbývá naznačit, jak vlastně chceme naši metodu – tedy rozpo

znání pořádku zkoumání ve struktuře textů – aplikovat na zvolený

předmět, tedy problém bytí. Obtíž by byla vyřešena, kdyby se Aristo

telés k pořádku metafyzického zkoumání vyjádřil sám: pak by stačilo

vztáhnout Aristotelovy programatické deklarace ohledně správného

pořádku poznání na naše fragmentární a nedokončené texty. Takový

pokus byl podniknut, ale v nesmyslném směru: z faktu, že Aristotelés

v Prvních a Druhých analytikách rozsáhle popisuje pořádek vědec

kého poznání, tedy poznání, jež má v moci své vlastní principy, se

dospělo k závěru, že by Aristotelés toto ideální uspořádání dříve či

později nutně vtiskl i metafyzickému poznání. Jestliže se nám Me­

tafyzika neprezentuje v deduktivně-sylogistickém uspořádání, je to

jen dalším důkazem nahodilého rázu její nedokončenosti, a komen

táři tedy náleží úkol dokončit ono nastolení řádu, které Aristotelés

neměl čas nebo chuť provést. Takový přístup ale přehlíží význam

určitého překroucení, které zdaleka není pouze nahodilé: pokud věda

postupuje v sylogismech, pak je paradoxní, že právě věda, již Aris

totelés nazývá „nejvyšší“ a „první“, se v souladu s tímto kánonem

ustaví až jako poslední. Tradice se po důvodech tohoto překroucení

Předmluva

neptala

40

a ve svém celku opomíjela celou řadu poznámek, obvyk

le parentetických nebo náznakových, v nichž nám Aristotelés dává zahlédnout reálné uspořádání svého metafyzického postupu. Interpreti uznávají, že je tento postup spřízněn s postupem dialektiky. Ve své specifičnosti je ohlášen vývojem dějin filosofie – a tento vývoj není nijak deduktivní. Je prožíván v rozpacích anebo, jak se říká, v aporii a otázka Co je to bytí? patří k těm, které zůstanou navždy aporetické. Chápeme tedy, že pořádek zkoumání pro nás je opakem pořádku vědění o sobě a že lidská filosofie není nikdy schopna splynout s řádem nadlidské moudrosti. Je nutno metodicky konfrontovat a analyzovat všechny pasáže tohoto druhu, i když třeba nesou znaky zdrženlivosti či neochotného přiznání; jsou totiž jedinečné jakožto informační zdroj nikoli o tom, co filosof učinit chtěl, ale o jeho úvahách, byť třeba prchavých, ohledně toho, čeho skutečně dosáhl. Obraz, který před námi takto vyvstane, ukazuje Aristotela-aporetika – jak se postupně odhalil i v dalších nejnovějších pracích.

41

Zbývá

však pochopit čistě v rámci Aristotelovy filosofie (a nikoli s oporou v psychologických či historických hypotézách), proč struktura Aristotelovy Metafyziky není a nemůže být deduktivní, ale jedině aporetická, to jest – v aristotelském smyslu slova – dialektická, a proč se lidská rozprava o bytí neprezentuje jako završené vědění, ale jako zkoumající hledání bez závěru. Aporie systematizujících interpretací

40

Tento nesoulad mezi Aristotelovou logikou a jeho metafyzickou speku

lací podle všeho poprvé zdůraznil G. W. F. Hegel, Dějiny filosofie, II, str. 264. Stejně tak J.-M. Le Blond ve svém spise Logique et méthode chez Aristote staví logiku proti metodě, tj. proti reálnému Aristotelovu postupu; opozici však spíše jen konstatuje než vysvětluje, ponecháme-li stranou vysvětlení pomocí psychologicky rozporných složek filosofovy osobnosti. Hegel tento protiklad legitimizuje předvedením, že Aristotelova logika je logikou konečného myšlení čili rozvažování a že pravdu nelze tímto prismatem uchopit v její jednotě – což je vysvětlení, které dává smysl jedině v rámci Hegelova systému a aristotelismu zůstává cizí.

41

Jak jsme viděli, tento objev tvoří základ genetické interpretace Aristotela

(Natorp, Jaeger, Nuyens atd.). V „psychologické“ tradici viz navíc Th. Gomperz, Griechische Denker; A. Bremond, Le dilemme aristotélicien, a v návaznosti na něj, ale s mnohem lepším textovým opodstatněním J.-M. Le Blond, Logique et méthode chez Aristote.

Předmluva

tak nahradíme filosofickou interpretací aporie a ztroskotání systematizace vystřídá metodické objasnění ztroskotání. Máme za to, že aby se nám tento Aristotelés odhalil, stačí nechat hovořit texty – a jejich zámlky. Pokud by však bylo potřeba oponovat domněle historické autoritě komentátorů varováním čerpaným z historie, nalezli bychom ji v Aristotelově bezprostředním dědictví. Nikdo se dostatečně nezamyslel nad tím, proč Aristotelova Meta­ fyzika nedosáhla žádného bezprostředního vlivu – jako kdyby její autor nedokázal své žáky přesvědčit, aby se vydali touto cestou – a proč Lykeion, institucionální dědic Mistrova myšlení, nepovažoval za nevěru onen zvrat do probabilismu a skepticismu, jenž na něm byl zřejmý v Ciceronově době. Netvrdíme, že snad Lykeion chápalo Aristotela lépe než antičtí komentátoři (reprezentanti Lykeia nikdy neprojevili filosofický smysl srovnatelný s Alexandrem z Afrodisiady či alespoň se Simplikiem), je ale přinejmenším pravděpodobné, že oproti těm, kdo na aporetické rysy Aristotelova postupu zapomněli zcela, bylo k tomuto aspektu vnímavější, i když nepochopilo jeho pravý smysl. Máme tak na výběr mezi věrnými dědici, ale bez nadání ke spekulaci, a inteligentními, ale příliš pozdními následovníky – a protiklad mezi Aristotelem Lykeia na jedné a Aristotelem komentátorů na druhé straně klade na interpreta a výhradně na něj zodpovědnost za znovuodhalení reálného Aristotela. Když historie mlčí, nezbývá než naslouchat beztvářnému hlasu textů, hlasu, jenž nám je dnes tolik vzdálen právě proto, že jej až příliš dobře známe, hlasu, který nám zdánlivě říká, co už víme,

42

ale který

přesto nikdy nedokážeme uchopit, a tak jej musíme hledat. Analýza textů nezachází k vyvolávání stínů, nicméně pokud se někdy stane, že se toho čtenářova obrazotvornost odváží, nejspíše zjistí, že tímto hlasem, který promlouvá z tísně textů, není exemplární slovo „mistra těch, kteří vědí“,

43

ale spíše méně sebejisté, leč bratrštější slovo, které

v nás stále hledá, co je to bytí, a někdy též mlčí.

42

Srv. Galénos, De sophism. 2: „Aristotelés většinu toho, co říká, před

náší jakoby ve znameních, protože psal pro lidi, kteří ho již s porozuměním vyslechli“ (καὶ καθάπερ ἐπὶ σημείων ἐπιφέρειν τὰ πολλὰ καὶ διὰ τὸ πρὸς τοὺς ἀκηκοότας ἤδη γράφεσθαι).

43

Dante Alighieri, Peklo, IV,131.


27

Předmluva

Budiž mi dovoleno poděkovat zde všem, kdo tuto práci podpořili či

umožnili její vznik a dokončení. Především nechť dík přijmou mí

učitelé ze Sorbonny, prof. M. de Gandillac, který ji po celou dobu

vedl, a prof. P.-M. Schuhl, který ji podpořil radou a vlídným pohostin

stvím na svém semináři k antickému myšlení. Děkuji prof. A. Fores

tovi z university v Montpellieru, který můj výzkum v jeho závěrečné

fázi mnohokrát podněcoval svými námitkami. A děkuji též dvěma

institucím, které mi můj úkol nesmírně usnadnily, CNRS a Thiersově

nadaci, kde jsem měl drahocennou možnost čerpat z rad – pro filosofa

dvojnásob cenných – prvotřídního grécisty Paula Mazona.

Besançon, březen 1961




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist