načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Přízrak - Kateřina Krištůfková; Jo Nesbo

Kniha: Přízrak
Autor: ;

9. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. Harry Hole se po třech letech strávených v Hong Kongu vrací domů do Norska, nejde ovšem o žádnou zdvořilostní návštěvu. Po příletu ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  339
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  399 Kč
15%
naše sleva
11,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1% 93%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 516
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 517 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Gjenferd
Spolupracovali: z norského originálu ... přeložila Kateřina Krištůfková
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2014-42
ISBN: 9788074732218
EAN: 9788074732218
Ukázka: » zobrazit ukázku
Literární ceny
Kniha získala literární cenu "Cena Český Bestseller - 2014 - Detektivní romány".
Kniha byla nominována na literární cenu "Cena Český Bestseller - 2014 - Detektivní romány".
Více informací o prestižních literárních oceněních lze nalézt na stránce » literární ceny.
Popis

9. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. Harry Hole se po třech letech strávených v Hong Kongu vrací domů do Norska, nejde ovšem o žádnou zdvořilostní návštěvu. Po příletu okamžitě míří na policejní ředitelství, kde žádá svého někdejšího nadřízeného, aby se mohl ujmout vyšetřování již takřka uzavřeného a objasněného případu vraždy na drogové scéně. V Oslu se díky spolupráci nového sociálního úřadu a nového šéfa policejní složky pro potírání organizovaného zločinu snížil počet drogových gangů a značně klesl též prodej heroinu. V ulicích se však objevila nová droga jménem fiolin, opiát mnohonásobně silnější než heroin, jež vede méně často k předávkování, ale zato vyvolává mnohem silnější závislost. Harrymu je umožněno setkat se s domnělým vrahem. Jde o osmnáctiletého chlapce, jehož Harry dlouho neviděl, avšak který mu byl kdysi velice blízký. Jejich setkání není jediným překvapením, jež Harryho při vyšetřování čeká. Zpočátku vražda typická pro drogové prostředí se rozroste do rozměrů, o jakých se Harrymuani nesnilo. Sám se okamžitě ocitá ve značném nebezpečí, neboť se kvůli svým aktivitám stává velmi nepohodlnou osobou. Většina stop přitom ukazuje jediným směrem. Směrem vzhůru. A také vyšetřování vede k jedinému, nadmíru překvapivému vyústění.

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Přízrak" mají také často zájem o tyto tituly:
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Jonasson, Jonas
Cena: 279 Kč
Nevěra Nevěra
Coelho, Paulo
Cena: 220 Kč
Analfabetka, která uměla počítat Analfabetka, která uměla počítat
Jonasson, Jonas
Cena: 303 Kč
Bridget Jonesová: láskou šílená Bridget Jonesová: láskou šílená
Fieldingová, Helen
Cena: 296 Kč
Zmizelá Zmizelá
Flynnová, Gillian
Cena: 287 Kč
Případ Pavlína -- Dramatický příběh světoznámé české modelky a jejích rodičů - rodiny rozdělené sovětskou okupací Případ Pavlína
Formanová, Martina
Cena: 287 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JO NESBØ
přízrak





Copyright © Jo Nesbø 2011
Published by agreement with Salomonsson Agency
Translation © Kateřina Krištůfková 2014
ISBN 978-80-7473-221-8





39
Tord Schultz položil kufr Samsonite na pohyblivý pás,
který zavazadlo dovezl do skeneru vedle usmívajícího
se pracovníka bezpečnostní služby.
„Nechápu, že si necháte psát takovéhle služby,“ po -
dotkla letuška. „Bangkok dvakrát do týdne.“
„Sám jsem si je vyžádal,“ odvětil Tord Schultz
a prošel bezpečnostním rámem. Kdosi z profesní organizace
agitoval za to, že by se měl letištní personál vzbouřit
a nenechat se několikrát denně vystavovat
rentgenovému záření, protože jistý výzkum v  USA prokázal, že
procento pilotů a  členů posádek umírajících na
rakovinu je vyšší než u  zbytku obyvatelstva. Ovšem tihle
stávkoví agitátoři se nezmiňovali o  tom, že průměrný
věk dožití je také vyšší. Členové leteckého personálu
umírají na rakovinu proto, že není moc jiných věcí, na
které by mohli umřít. Žijí nejbezpečnější život na světě.
Nejnudnější život na světě.
„Vy chcete tolik létat?“
„Jsem pilot, létání mě baví,“ zalhal Tord Schulz,
sundal kolečkový kufr z pásu, vysunul nastavitelnou
rukojeť a vyrazil.
Rychle ho dohonila, klapání jejích podpatků na
letištní podlaze z  šedého mramoru vzor Antique Foncé
osloského letiště téměř přehlušovalo hučení hlasů pod
klenbou z  dřevěných trámů a  oceli. Bohužel však
nepřehlušilo její šeptem pronesený dotaz:
„Je to kvůli tomu, že vás opustila, Torde? Je to proto,
že vám zbývá spousta volného času a  nemáte ho čím
vyplnit? Proto, že se vám nechce sedět doma a...“
„Je to proto, že potřebuju peníze za přesčasy,“
přerušil ji. To aspoň nebyla úplná lež.
„Já totiž přesně vím, jak vám je. Jak asi víte, v zimě
jsem se rozvedla.“
„Jistě,“ přitakal Tord Schultz, který ani netušil, že
byla vdaná. Vrhl na ni rychlý pohled. Padesát? Bůh ví,





40
jak vypadá po ránu, bez podkladového make-upu a na -
líčení. Povadlá letuška s povadlými letuškovskými sny.
Byl si dost jistý, že se s ní nikdy nemiloval. Rozhodně
ne zepředu. Čí je tahle hláška? Jednoho z těch
ostřílených pilotů. Stíhacích pilotů milujících whisky s ledem
a modré nebe. Jednoho z těch, co stihli odejít do
penze, než jim poklesla prestiž. Ve chvíli, kdy chodbou
zabočovali k  budově posádek, zrychlil. Letuška už byla
udýchaná, avšak nadále s ním dokázala držet krok.
Pokud se mu ale podaří tempo nezmírnit, možná jí dojde
vzduch k mluvení.
„Torde, vzhledem k tomu, že máme v Bangkoku
přespat, možná bychom mohli...“
Hlasitě zívl. A spíš vycítil, než uviděl, že se jí to
dotklo. Po včerejším večeru byl pořád dost vyřízený, po
odchodu mormonů došlo ještě na další drinky a další
prášek. Ne že by toho vypil tolik, aby neprošel testem
na alkohol, samozřejmě, bylo toho však dost na to, aby
se už teď musel obávat, že bude během těch jedenácti
hodin ve vzduchu bojovat se spánkem.
„Koukněte!“ vykřikla letuška oním pitomým glissan -
dem, které ženy používají, jestliže chtějí vyjádřit, že je
něco srdceryvně roztomiloučké.
Podíval se. Proti nim přicházel pejsek se světlou
srstí, dlouhýma ušima a  smutnýma očima a  zuřivě vrtěl
ocasem. Špringršpaněl. Vedla ho žena se stejně
světlými vlasy, s  velkými náušnicemi, náznakem všeobecně
omluvného úsměvu a mírnýma hnědýma očima.
„Není roztomilý?“ zapředla letuška.
„Jo,“ odtušil Tord Schultz s obavami v hlase.
Pes v rychlosti přičichl k rozkroku pilota kráčejícího
před nimi. Ten se na zvíře i  jeho paničku otočil s 
pozdviženým obočím a  s  úšklebkem, který měl patrně
něco naznačovat, něco klukovského, přidrzlého. Tord
Schultz však kolegovy myšlenkové pohody sledovat





41
nestíhal. Nestíhal sledovat jiné myšlenkové pochody
než své vlastní.
Pes měl na sobě žlutou vestičku. Stejnou, jakou měla
i žena s náušnicemi. Na vestách stálo CELNÍ SPRÁVA/
CUSTOMS.
Pes se blížil, byl od nich už jen pět metrů.
Neměl by to být problém. Nesmí to být problém.
Materiál je zabalený do kondomů a dvojité vrstvy mra -
zicích sáčků. Tudy nemůže proniknout ani molekula
pachu. Prostě se jenom usmívej. Uklidni se a  usmívej
se. Ani moc, ani málo. Tord Schultz se obrátil ke
štěbetajícímu hlasu po svém boku, jako by vycházející slova
vyžadovala hluboké soustředění.
„Promiňte.“
Minuli psa a kráčeli dál.
„Promiňte!“ Hlas se ozval ostřeji.
Tord Schultz hleděl před sebe. Dveře vedoucí do
budovy posádek nebyly dál než deset metrů. Bezpečí.
Deset kroků a má to v kapse.
„Excuse me, sir!“
Sedm kroků.
„Myslím, že mluví k vám, Torde.“
„Cože?“ Tord Schultz se zastavil. Musel se zastavit.
Ohlédl se s výrazem, o němž doufal, že nevypadá jako
přehnaný údiv. Žena ve žluté vestě k nim přistoupila.
„Pes vás označil.“
„Opravdu?“ Pilot pohlédl na psa. Jak? pomyslel si.
Pes mu pohled opětoval a zuřivě zavrtěl ocasem, ja -
ko by Tord Schultz byl jeho nový kamarád na hraní.
Jak to? Dvojitá vrstva mrazicích sáčků a  kondomy.
Jak to?
„To znamená, že vás musíme prohledat. Půjdete se
mnou.“
Nadále měla v očích mírnost, za slovy však nezazněl
otazník. Tord Schultz téže chvíli pochopil, v  čem je
problém. Uchopil služební průkaz na hrudi.





42
Kokain.
Když si urovnával poslední lajnu, zapomněl průkaz
otřít. To bude ono.
Bylo to ale jenom pár zrníček, což by mohl klidně
vysvětlit tím, že si jeho průkaz vypůjčil kdosi na večír -
ku. Tohle teď nebyl jeho největší problém. Kufr.
Prohledají mu ho. Jako pilot nacvičoval a  opakoval
nouzové postupy tak často, že jednal téměř automaticky.
Právě o to totiž jde – i když vás zachvátí panika, musíte
udělat právě to, k čemu se mozek z nedostatku jiných
rozkazů uchýlí: držet se nouzových postupů. Kolikrát
si tuhle situaci představoval: celník, který ho vyzve,
aby šel s  ním. Promýšlel si, co by udělal. V  duchu si
to nacvičoval. Obrátil se s odevzdaným úsměvem
k letušce, stihl si přečíst její jmenovku: „Jak vidno, pes mě
označil, Kristin. Můžu vám dát kufr?“
„Kufr vezmeme s sebou,“ ozvala se zaměstnankyně
celní správy.
Tord Schultz se k ní otočil. „Měl jsem dojem, že jste
říkala, že pes označil mě, ne kufr.“
„To je pravda, ale...“
„Mám tam doklady k  letu, které si ostatní členové
posádky musí projít. Ovšem pokud si chcete vzít na
triko zpoždění plného Airbusu 340 do Bangkoku...“
Uvědomil si, že se – a to doslova – nafoukl. Zhluboka
se nadechl a  v  saku uniformy vypjal hrudní svalstvo.
„Jestliže prošvihneme slot, může to znamenat
několikahodinové zpoždění a  stovky tisíc korun ztráty pro
společnost.“
„Obávám se, že předpisy...“
„Tři sta čtyřicet dva pasažérů,“ přerušil ji Schultz.
„Spousta z nich děti.“ Doufal, že žena v tom uslyší
seriózní starost kapitána letadla, nikoli počínající paniku
pašeráka drog.
Zaměstnankyně celní správy poplácala psa po hlavě
a pohlédla na Schultze.





43
Vypadá jako matka, pomyslel si. Žena, která má děti,
a  ví, co je odpovědnost. Žena, která by měla mít pro
jeho situaci pochopení.
„Kufr vezmeme s sebou.“
V  pozadí se objevil další celník. Stál tam, široce
rozkročený, paže zkřížené.
„Tak si to pojďme odbýt,“ vzdychl Tord Schultz.
Šéf oddělení vražd osloského krajského policejního
ředitelství Gunnar Hagen se opřel do kancelářské žid -
le a  zkoumavě si prohlížel muže ve lněném obleku.
Naposledy ho viděl před třemi lety, tehdy měl jeho
někdejší podřízený trhlinu ve tváři čerstvě sešitou
a krvavě červenou a vypadal jako vyřízený člověk.
Nyní však jeho vypadal zdravě, na těle mu přibylo pár
vytrénovaných kilogramů a ramena mu pěkně
vyplňovala oblek. Oblek. Hagen si vzpomínal, že jeho
kriminalista nosil džíny a kanady, nikdy nic jiného. Druhou
neobvyklostí byla visačka na klopě saka, která
prozrazovala, že muž není zaměstnanec, nýbrž návštěvník:
HARRY HOLE. Ovšem na židli seděl stále stejně  –
spíš ležel, než seděl.
„Vypadáte mnohem líp,“ pronesl Hagen.
„Vaše město taky,“ odtušil Harry s nezapálenou
cigaretou pohupující se mu mezi rty.
„Myslíte?“
„Pěkná opera. Trochu míň feťáků v ulicích.“
Hagen vstal a přistoupil k oknu. Z šestého patra
budovy policejního ředitelství viděl, jak se nová osloská
čtvrť Bjørvika koupe ve slunečním světle. Renovace
byla v plném proudu. Bourání dokončeno.
„Během posledního roku došlo k markantnímu
snížení počtu případů předávkování. Ceny vzrostly,
spotřeba klesla. Vedení města dostalo to, oč žadonilo. Oslo
už není v Evropě na vrcholu žebříčku v počtu
předávkovaných.“





44
„Návrat šťastných časů .“ Harry složil ruce za hlavou.
Zdálo se, že snad ze židle sklouzne.
Hagen vzdychl. „Neprozradil jste mi, Harry, co vás
přivádí do Osla.“
„Že ne?“
„Ne. Nebo tedy konkrétněji sem na oddělení vražd.“
„Je snad neobvyklé, když někdo zajde na návštěvu
za bývalými kolegy?“
„Ne, u ostatních, normálně socializovaných jedinců
ne.“
„Hm.“ Harry skousl filtr camelky. „Mým povoláním
jsou vraždy.“
„Snad byly, ne?“
„Dovolte mi to přeformulovat: mojí profesí, mým
oborem jsou vraždy. To je pořád to jediné, o čem něco
vím.“
„Co tedy chcete?“
„Dělat svůj obor. Vyšetřovat vraždy.“
Hagen povytáhl obočí. „Vy pro mě chcete zase
pracovat?“
„Proč ne? Pokud si dobře vzpomínám, patřil jsem
k nejlepším.“
„Omyl,“ odvětil Hagen a  obrátil se zpátky k  oknu.
„Byl jste vůbec nejlepší.“ A tiše dodal: „Nejhorší
a nejlepší.“
„Vzal bych si rád na starost jednu z těch vražd mezi
feťáky.“
Hagen se suše ušklíbl. „Kterou z  nich? Jen za
posledního půl roku tu máme čtyři. A v žádné z nich jsme
nijak nepokročili.“
„Gusto Hanssen.“
Hagen neodpověděl, nadále si prohlížel lidi
povalující se venku na trávníku. Automaticky mu naskočily
jisté myšlenky. Lidé zneužívající sociální dávky.
Zloději. Teroristé. Proč vidí tohle, a ne tvrdě pracující, kteří
si zasloužili několik hodin volna na zářijovém slunci?





45
Pohled policajta. Slepota policajta. Zpola naslouchal
Harryho hlasu za sebou.
„Gusto Hanssen, devatenáct let. U  policie známá
firma, dealer a feťák. Nalezen dvanáctého července mr -
tev v jednom bytě v Hausmannově ulici. Vykrvácel po
střelné ráně do hrudníku.“
Hagen se drsně zasmál: „Proč chcete jediný případ,
který je objasněný?“
„Myslím, že to víte.“
„Ano, to vím,“ vzdychl Hagen. „Ale kdybych vás
opět zaměstnal, nasadil bych vás na některý z  těch
jiných případů. Na ten případ s tajným agentem.“
„Já chci tenhle.“
„Existuje asi tak tisíc důvodů, proč na tenhle případ
nikdy nasazen nebudete, Harry.“
„Jako třeba?“
Hagen se k  Harrymu obrátil. „Patrně bude stačit,
když se zmíním o tom nejpodstatnějším. A sice, že ten
případ už byl vyřešen.“
„A krom toho?“
„Ta vražda nespadá pod nás, nýbrž pod Kripos.
A nemám tu žádná volná místa, naopak se snažím
počet zaměstnanců snížit. Taky nejste vhodný kandidát.
Mám pokračovat?“
„Hm... Kde je?“
Hagen ukázal z okna. Přes trávník k šedé kamenné
budově za žlutým listovím lip.
„Botsen,“ přikývl Harry. „Sedí ve vazbě.“
„Prozatím.“
„Zákaz návštěv?“
„Kdo vás vypátral v Hongkongu a pověděl vám o tom
případu? Že by snad...“
„Ne,“ přerušil ho Harry.
„Takže?“
„Takže.“





46
„Kdo?“
„Možná jsem se o tom dočetl na netu.“
„To sotva,“ ucedil Hagen s chabým pousmáním a ne -
tečnýma očima. „Ten případ zajímal noviny jenom
jediný den a pak byl zapomenut. A nebyla tam uvedena
žádná jména. Uveřejnili jenom noticku o sjetém
feťákovi, který kvůli droze zastřelil jiného feťáka. Nic, o co by
se měl někdo zajímat. Nic, díky čemu by se ten případ
vymykal.“
„Kromě toho, že šlo o dva dospívající kluky,“ namítl
Harry. „Devatenáct a osmnáct let.“ Tón Harryho hlasu
se změnil.
Hagen pokrčil rameny. „Jsou-li dost staří na to, aby
mohli zabíjet, jsou dost staří na to, aby zemřeli. Příští
rok by je povolali do vojenské služby.“
„Nemohl byste zařídit, abych si s ním směl
promluvit?“
„Kdo vás informoval, Harry?“
Harry si zamnul zátylek. „Moje přátelská spojka
z kriminalisticko-technického.“
Hagen se usmál. Tentokrát se mu smích objevil
i  v  očích. „Vy jste vážně roztomilý. Pokud vím, máte
u policie jenom tři přátele. Bjørna Holma
z kriminalisticko-technického. A Beátu Lønnovou
z kriminalisticko-technického. Tak kdo z nich to byl?“
„Beáta. Zařídíte mi tu návštěvu?“
Hagen se posadil na okraj psacího stolu a Harryho si
prohlížel. Pohlédl na telefon.
„S jednou podmínkou, Harry. Jestliže mi slíbíte, že
se od toho případu budete držet na míle daleko. Mezi
námi a Kriposem teď panuje příměří a dodržujeme pakt
o neútočení, nepotřebuju se s nimi rozhádat.“
Harry se ironicky pousmál. Sesunul se na židli tak,
až si mohl prohlížet sponu na svém opasku. „Takže vy
a ten král Kriposu jste se spřátelili?“





47
„Mikael Bellman u Kriposu skončil,“ vysvětlil
Hagen. „Kvůli tomu to příměří a pakt o neútočení.“
„Zbavil jste se toho psychopata? Návrat šťast ...“
„Naopak.“ Hagen se dutě zasmál. „Bellman je pří -
tomnější než kdy jindy. Je tady v baráku.“
„A sakra. Tady na oddělení vražd?“
„Nedej bože. Vede už přes rok OVOZ.“
„Koukám, že vám tu přibyly i nové zkratky.“
„Oddělení pro vyšetřování organizovaného zločinu.
Sloučili spoustu starých oddělení. Oddělení
loupežných přepadení, oddělení pro potírání obchodu s 
bílým masem, protidrogové. To všechno teď spadá pod
OVOZ. Přes dvě stovky zaměstnanců, největší
oddělení na kriminálce.“
„Hm. To je víc, než měl v Kriposu.“
„Přesto si platově pohoršil. A  víte, co to znamená,
když lidi jako on vezmou hůř placenou práci?“
„Jde jim spíš o moc,“ odpověděl Harry.
„To on udělal na trhu s  drogami pořádek, Harry.
Vhodné využívání tajných agentů. Zatýkání a  razie.
Máme tu teď míň gangů a žádné války mezi nimi.
Počty předávkovaných klesají, jak jsem povídal...“ Hagen
namířil ukazováček ke stropu. „A Bellman míří vzhůru.
Ten chlap má vyhlédnuté pěkné místečko, Harry.“
„To já taky,“ odvětil Harry a vstal. „Botsen. Počítám,
že až tam dojdu, bude na mě na recepci čekat povolení
k návštěvě.“
„Pokud přistoupíte na můj návrh.“
„Jasně že ano.“ Harry popadl napřaženou ruku
svého bývalého šéfa, dvakrát jí potřásl a vykročil ke
dveřím. V Hongkongu se naučil dobře lhát. Zaslechl, jak
Hagen zvedl telefonní sluchátko, avšak ve chvíli, kdy
už stál na prahu, se přece jenom otočil.
„Kdo je ten třetí přítel?“
„Cože?“ Hagen hleděl na telefonní přístroj a ztěžka
ukazováčkem vyťukával číslice.





48
„Ten třetí přítel, kterého tady mám.“
Šéf oddělení vražd si přiložil sluchátko k uchu, una -
veně se na Harryho zadíval a s povzdechem odpověděl:
„Kdo byste myslel?“ A do telefonu pronesl: „Haló?
Tady Hagen. Chtěl bych povolení k návštěvě. Ano?“
Zakryl sluchátko rukou. „Dostanete ho. Ale mají tam teď
přestávku na oběd, zaběhněte tam ve dvanáct.“
Harry se usmál, mimicky naznačil „děkuju“ a tiše za
sebou zavřel dveře.
Tord Schultz si v kabince zapnul kalhoty a natáhl si
sako. Na prohlídce tělesných otvorů netrvali. Pracovnice
celní správy – stejná, která ho zastavila – čekala před
kabinkou. Tvářila se jako přísedící u maturity.
„Děkuji vám za spolupráci,“ pronesla a mávla rukou
ke dveřím.
Tord Schultz odhadoval, že vedli dlouhé diskuze
o tom, zda se mají omluvit pokaždé, když pes cvičený
na vyhledávání drog někoho označí, ale drogy se pak
nenajdou. Zastavený člověk, který nabere zpoždění,
upadne v  podezření a  je uveden do rozpaků, by
bezpochyby byl toho názoru, že omluva by byla na místě.
Jenže mají se omlouvat za to, že dělají svou práci? To,
že pes označí lidi, kteří u sebe žádné drogy nemají, se
stává opakovaně a omluva by byla polovičním
přiznáním procedurální chyby, selháním systému. Na druhou
stranu měli podle prýmků poznat, že je kapitán. Že
není žádný „trojfrčkař“, že nepatří k těm neúspěšným
padesátníkům, kteří ustrnuli na místě druhého pilota,
protože si kariéru sami zkomplikovali. Naopak, má
čtyři prýmky, které dokazují, že má ve všem pořádek,
nad vším kontrolu, že je člověk, který ovládá situaci
i  svůj vlastní život. Věděl, že patří ke kastě letištních
bráhmanů. Kapitán letadla je člověk, kterému by se
mělo od celníka se dvěma prýmky dostat omluvy, ať už
je ona omluva na místě, či nikoli.





49
„Není zač, je dobré vědět, že někdo bdí,“ odvětil
Tord Schultz a rozhlížel se po kufru. V nejhorším pří -
padě mu ho jen prohlédli, protože pes ho neoznačil.
A kovovými kryty schránky, v níž leží balíček, současné
prosvěcovací prostředky beztak neproniknou.
„Brzy vám ho přinesou,“ vysvětlila žena.
Na několik vteřin se rozhostilo ticho, oba se na sebe
přitom dívali.
Rozvedená, pomyslel si Tord Schultz.
V témže okamžiku vstoupil jiný celník.
„Váš kufr...,“ spustil.
Tord Schultz se na něj podíval. Hned mu to poznal
na očích. Ucítil, jak mu v žaludku bobtná knedlík, jak
stoupá, naráží do trávicí trubice. Jak? Jak?
„Vyndali jsme veškerý jeho obsah a zvážili jsme ho,“
pokračoval. „Prázdný šestadvacetipalcový kufr
Samsonite Aspire GRT váží pět celých osm desetin
kilogramu. Váš váží šest celých tři desetiny. Chcete nám
vysvětlit proč?“
Celník byl příliš velký profesionál na to, aby se
zjevně usmíval, Tord Schultz však přesto viděl, jak mu oči
triumfálně září. Celník se k  němu maličko naklonil
a klesl hlasem:
„Nebo vám to máme vysvětlit my?“
Harry po obědě v Olympu vyšel na ulici. Ta stará,
poněkud zpustlá nálevna, kterou si pamatoval, prošla
renovací a změnila se v drahou západní verzi východní
hospody s obrovskými obrazy starých osloských dělnických
čtvrtí. Ne že by to nebylo pěkné, ty lustry a to všechno.
Dokonce i  makrela chutnala dobře. Jen to prostě
nebyl... Olymp.
Zapálil si cigaretu a  přešel Botsenský park
rozkládající se mezi policejním ředitelstvím a  starými
šedými zdmi osloské věznice. Minul muže, který právě
na jeden ze stromů věšel otrhaný červený plakát. Do





50
kůry stoleté lípy poskytující stín připíchával cosi na -
střelovačkou. Zdálo se, že si neuvědomuje skutečnost,
že provádí závažný přestupek přímo pod okny průčelí
budovy, v  níž je shromážděn největší počet policistů
v Norsku. Harry se na okamžik zastavil. Ne proto, aby
přestupku zabránil, nýbrž proto, aby si prohlédl
plakát. Inzeroval koncert Russian Amcar Club v 
Sardines. Harry si vzpomínal jak na tu dávno zapomenutou
kapelu, tak na onu zrušenou hospodu. Olymp. Harry
Hole. Tohle je očividně rok zmrtvýchvstání. Chystal
se vykročit dál, když vtom za sebou zaslechl třaslavý
hlas.
„Nemáš violin?“
Otočil se. Muž za ním měl na sobě novou čistou
bundu G-Star. Nakláněl se vpřed, jako by mu do zad
dul silný vítr, a podlamoval se v kolenou tak, jak je
typické pro uživatele heroinu. Harry chtěl už už
odpovědět, když mu došlo, že muž oslovil chlapíka věšícího
plakát. Ten však jen bez odpovědi odešel. Nové
zkratky u policie, nová drogová terminologie. Staré kapely,
staré kluby.
Budova osloské věznice, nazývané lidově Botsen,
byla vystavěna v polovině devatenáctého století
a sestávala ze dvou větších křídel a  vstupní části sevřené mezi
nimi, což Harrymu pokaždé připomnělo zatčeného,
jehož vedou dva policisté mezi sebou. Zazvonil u vrat,
pohlédl do videokamery, zaslechl tiché zabzučení
a vrata otevřel. Uvnitř stál uniformovaný dozorce, který ho
vyvedl po schodech, a kolem dvou jiných zaměstnanců
spolu prošli dveřmi do podlouhlé návštěvní místnosti
bez oken. Harry už tu byl. Zde se vězni směli setkávat
se svými nejbližšími příbuznými. Kdosi se chabě
pokusil místnost zútulnit. Harry obešel pohovku a posadil
se na jednu z židlí, neboť dobře věděl, co se tady
odehrává v těch několika málo minutách, které vězni smějí
strávit se svými manželkami nebo přítelkyněmi.





51
Čekal. Všiml si, že má nadále na klopě saka připev -
něnou visačku pro návštěvy z  policejního ředitelství,
sundal ji a zastrčil ji do kapsy. Sen o úzké chodbě
a sněhové lavině byl tu noc horší než obvykle, Harry v něm
byl pohřbený a pusu měl plnou sněhu. Jenže kvůli
tomu mu teď srdce nebušilo. Buší mu očekáváním? Nebo
strachy?
Nestihl dojít k žádnému závěru, protože dveře se
otevřely.
„Dvacet minut,“ pronesl bachař, odešel a dveře za
sebou přibouchl.
Chlapec, který zůstal stát u dveří, se změnil natolik,
až Harry málem vykřikl, že to není správná osoba, že
to není on. Tenhle kluk měl na sobě džíny značky
Diesel a  černou mikinu s  nápisem Machine Head, která,
jak Harry pochopil, neodkazovala ke staré desce Deep
Purple, nýbrž – podle jeho časových měřítek – k nové
heavymetalové kapele. Heavy metal byl samozřejmě
jen indicie, důkazem však byly oči a  lícní kosti. Tedy
lépe řečeno Rácheliny hnědé oči a  vysoké lícní kosti.
Byl to téměř šok vidět, nakolik jsou si teď podobní.
Chlapec ovšem nezdědil matčinu krásu, na to měl příliš
vystouplé čelo, což mu dodávalo chmurný, téměř
agresivní vzhled. Ten ještě umocňovala hladká kštice, o níž
Harry vždycky předpokládal, že ji chlapec zdědil po
svém moskevském otci. Otci alkoholikovi, kterého syn
nikdy pořádně nepoznal, protože mu bylo jen pár let,
když ho Ráchel odvezla zpátky do Osla, kde se později
seznámila s Harrym.
Ráchel.
Největší láska jeho života. Tak prosté to bylo. A tak
složité.
Oleg. Bystrý, vážný Oleg. Oleg, který byl tak
uzavřený, který se nikomu nesvěřoval, s výjimkou Harryho.
Harry to Ráchel nikdy nepověděl, věděl však o  tom,
co si Oleg myslí, co cítí a chce, víc než ona. Oleg a on





52
při hraní tetrisu na jeho gameboyi, oba stejně usilující
o to, aby překonali rekord toho druhého. Oleg a on na
rychlobruslařském tréninku v hale Valle Hovin, tehdy,
když se Oleg rozhodl, že bude bruslit dlouhé tratě,
a skutečně k tomu projevoval talent. Oleg usmívající
se trpělivě a shovívavě pokaždé, když mu Harry slibo -
val, že si na podzim nebo na jaře zajedou do
Londýna a podívají se, jak Tottenham hraje na White Hart
Lane. Oleg, který mu občas řekl „tati“, když už bylo
pozdě večer, byl ospalý a přestával se soustředit.
Harry ho neviděl skoro pět let, před pěti lety ho Ráchel
odvezla z  Osla, utekla s  ním před strašlivými
vzpomínkami na Sněhuláka, z Harryho světa plného násilí
a vražd.
Nyní stál u  dveří, bylo mu osmnáct, byl téměř
dospělý a  hleděl na Harryho bezvýrazně. Nebo alespoň
s výrazem, který Harry nedokázal interpretovat.
„Ahoj,“ pozdravil ho Harry. Krucinál, nezkusil si
hlas, vyšlo z toho jenom chraplavé zašeptání. Chlapec
si bude myslet, že je mu do pláče nebo tak něco. Jako
by chtěl rozptýlit sám sebe nebo jeho, vytáhl krabičku
cigaret a vsunul si jednu camelku mezi rty.
Vzhlédl a uviděl, jak Olegovi stoupá do tváří červeň.
A vztek. Ten výbušný vztek, který prostě jenom přijde,
zatemní člověku oči a způsobí, že mu naběhnou žíly na
krku a na čele a chvějí se jako kytarové struny.
„Uklidni se, nezapálím si ji,“ ujistil ho Harry a pokývl
k ceduli s nápisem „Zákaz kouření“ na stěně.
„To máma, viď?“ Hlas měl také starší. A zastřený
vztekem.
„Co je s ní?“
„To ona tě sem poslala.“
„Ne, neposlala, já...“
„Jasně že poslala.“
„Ne, Olegu, popravdě řečeno ani neví, že jsem
v Norsku.“





53
„Lžeš! Lžeš jako vždycky!“
Harry mu věnoval užaslý pohled. „Jako vždycky?“
„Tak jako jsi lhal, že se na tebe můžeme vždycky
spolehnout, a ty ostatní bláboly. Jenže teď už je pozdě.
Táhni si zpátky do... do toho svýho zapadákova!“
„Olegu! Poslouchej mě...“
„Ne! Nebudu tě poslouchat. Nemáš sem co chodit.
Nemůžeš si sem jen tak přijít a  hrát si tady na tatín -
ka, jasný?“ Harry viděl, jak chlapec s námahou polyká.
Pak mu vztek z očí ustoupil, ale vzápětí se mu do nich
vlila nová vlna černoty. „Už pro nás nejsi nic. Byl jsi
jenom někdo, kdo se u nás vynořil odnikud, pár let tam
pobyl a  pak...“ Oleg se pokusil lusknout, avšak prsty
mu jen neslyšně sklouzly. „Zmizel.“
„To není pravda, Olegu. A  ty to víš.“ Harry slyšel
svůj hlas, který byl nyní pevný a suverénní, který
sděloval, že je Harry klidný a suverénní jako válečný křižník.
Jenže kámen v žaludku mu oznamoval něco jiného. Byl
zvyklý na to, že mu vyslýchaní nadávají, nedotýkalo
se ho to, v  nejlepším případě ho to dokonce ještě víc
uklidňovalo a  zlepšovalo to jeho analytické myšlení.
Jenže s tímhle chlapcem, s Olegem... proti tomuhle
nemá obranu.
Oleg se hořce zasmál. „Vyzkoušíme, jestli to ještě
pořád funguje?“ Přimáčkl prostředníček k palci. „Zmiz...
teď hned!“
Harry napřáhl dlaně před sebe. „Olegu...“
Oleg zavrtěl hlavou a  přitom zabouchal na dveře
za sebou, aniž od Harryho odtrhl černočerný pohled.
„Službo! Návštěva je u konce. Odveďte mě odsud!“
Harry po jeho odchodu ještě pár vteřin poseděl na
židli.
Pak se s námahou zvedl a vyvrávoral do slunečního
světla, v němž se koupal Botsenský park.
Zastavil a  zahleděl se na budovu policejního
ředitelství. Zamyslel se. Nato se vydal směrem k  budově





54
s  celami předběžného zadržení. V  polovině cesty se
však zarazil, opřel se zády o  jeden ze stromů a  semkl
víčka tak pevně, až ucítil, že zpod nich vymáčkl vodu.
Zatracené světlo. Zatracená pásmová nemoc.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist