načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Přítel stesk – Zuzana Nováková

Přítel stesk

Elektronická kniha: Přítel stesk
Autor: Zuzana Nováková

Hlavní hrdinkou je malá Viktorie, která byla i s matkou vyhnána z jejich bytu v Brně poté, co její otec, katolický spisovatel, byl odvlečen do komunistického lágru. Matka s dcerou nyní přebývají na faře na slováckém venkově, kde se jich ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 137
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: autorská spolupráce Jaroslav Novák
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9759-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdinkou je malá Viktorie, která byla i s matkou vyhnána z jejich bytu v Brně poté, co její otec, katolický spisovatel, byl odvlečen do komunistického lágru. Matka s dcerou nyní přebývají na faře na slováckém venkově, kde se jich ujal statečný farář. Díky dopisům, které citlivá Viktorka píše své fiktivní sestře Andělce, se dozvídáme o těžkostech života lidí, kteří se přes noc stali nepřáteli režimu. Pragmatická matka nelibě nese Viktorčinu zálibu ve psaní básní. Na slovácké dědině je spousta práce, není čas na snění a psaní básniček, a tak se mezi dcerou a matkou vytváří hradba neporozumění.

Popis nakladatele

Vzácná a přístupná připomínka temného období nedávných dějin.

Viktorka je dcerou „zrádce lidu“. Všichni dávají rodině bez otce najevo, že jsou špína. Přece se však najde někdo, kdo se dcery s matkou ujme. Ani jedna však není na život na faře zvyklá. Zatímco městská dáma Helena se ale do práce vrhne, Viktorka se utíká ke svým veršům. Vztahu chladné matky a citlivé dcery básně dále ubližují. Lyrický román o udavačství, ale i hrdinství, o hořkosti, ale i lásce a melancholii si klade otázky po možnostedch svobodného života.

Zařazeno v kategoriích
Zuzana Nováková - další tituly autora:
Hrajeme si doma Hrajeme si doma
Přítel stesk Přítel stesk
O zvířecí chaloupce O zvířecí chaloupce
Modrý strom noci Modrý strom noci
Ticho včel Ticho včel
 (audio-kniha)
Přítel stesk Přítel stesk
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přítel stesk

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.ivysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

Zuzana Nováková

Přítel stesk – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Zuzana

Nováková

Přítel

Stesk



Zuzana

Nováková

Autorská spolupráce

Jaroslav Novák

VYŠEHRAD

Přítel

Stesk



Co bylo, to se nevrátí,

jen déšť se vrací,

jen jarní déšť,

jen ptáci.

Co bylo, to se nevrátí,

co je, se ztrácí,

jak jarní déšť,

jak ptáci.



9

Vlak supěl setmělou listopadovou krajinou hlu­

bokých lesů a spících zoraných polí. Mrholilo a za ok­ nem kupé proletovaly roje jisker. Helena Lukasová se zimomřivě choulila do starého širokého hubertusu, kterým se snažila maskovat pokročilé těhotenství. Měla by porodit už v lednu.

Když před měsíci odvedli jejího Jana do vyšetřo­ vací vazby, netušila, že pod srdcem nosí jejich třetí dítě. Jaké by to pro něj bylo dnes překvapení! Jenže nic neví, vždyť od těch osudných májových dnů He­ lena Lukasová svého muže nespatřila a ani o něm ne­ dostala zprávu. Kde vůbec je? Co se s ním děje? Žije ještě? Ale kdyby byl po smrti, to by se snad přece jen dozvěděla. Vrátili by šaty, co měl na sobě, hodinky... Nebo snad ne?

Tak či tak je teď sama. Sama na všechno. Jako ona nemůže pomoci jemu, ani on nemůže pomoci jí. Musí si poradit i bez manžela.

Je to sotva čtrnáct dní, co dostala výpověď z bytu, pohodlného, komfortního bytu v novostavbě, kde se jim tak pěkně žilo. Sotva se vzpamatovala z děsi­ vého ohromení, okamžitě se začala shánět po jiném, snad skromnějším bydlení v Brně, kde si už začátkem léta našla místo zubní instrumentářky. Na úřadech jí bylo řečeno, ba obdržela i písemné prohlášení, že ani v Brně, ani v jiném městě čítajícím nad deset tisíc obyvatel rodina Jana Lukase, nepřítele socialistic­ kého zřízení a pracujícího lidu, žít nesmí. Na byťáku jí potom nabídli domek v severním pohraničí patřící jednotnému zemědělskému družstvu, kde zároveň dostala práci ve velkovýkrmně prasat. Dnes se tam tedy byla podívat – a právě se vrací domů. Sklíčená. Bezradná. Ale jedno ví jistě: ne, tam nepůjde. Nikdy!

Ještě teď má polobotky obalené blátem a hnojem, jak čvachtala polní cestou, na jejímž konci se rýsovaly nevzhledné budovy vepřína a opodál několik chalup. A právě do jedné z nich ji na základě dekretu a papírů z Brna úředník místního národního výboru vedl.

„Tak tady by to bylo, soudružko,“ pravil bodrý chla­ pík v gumovém plášti a vysokých škrpálech, když odemkl a oni vstoupili do ledové tmavé síně s cihlo­ vou podlahou. Z vyražených dveří zela stejně tmavá, vlhká kuchyně s kachlovým sporákem. Za kuchyní se pak nacházela obytná místnost, do níž rozbitým oknem pronikal čpavý pach hnoje z nedalekého vep­ řína. Kromě této nevlídné místnosti a kuchyně byla v domku ještě jedna menší komora – víc nic. Žádná koupelna, žádný záchod, jen dřevěná budka na dvorku.

„Zasklíme okna, vyspravíme dveře, vybílíme stě­ ny – a hned to tady bude vypadat docela k světu, sou­ družko. Pumpa je na dvoře, voda kvalitní, nedávno tu byla hygienická kontrola. Školu máme ve vsi, jesle pro to vaše škvrně taky, do zaměstnání to máte jen pár kroků, žádné dojíždění,“ vychvaloval chlapík v gumá­ ku své zboží. „Tak co tomu říkáte, soudružko? Berete?“

Helena Lukasová, křehká, pěstěná městská dáma, se snažila nedat najevo zděšení.

„Já ještě nevím – ještě si to budu muset rozmyslet – poradit se s tchyní –,“ pravila váhavě. „Víte, syn končí základní školu, chtěl by studovat dál, jít na střední –“

„Studovat dál?“ chlap významně povytáhl obočí.

Zarazila se:

„No když se na školu nedostane, tak musí v Brně do učení. V každém případě by to měl sem ke mně hrozně daleko. Jak by dojížděl? – Ano... Ještě o tom popřemýšlím.“

„Tak jen popřemýšlejte, soudružko. Však je chalupa zatím prázdná, nejmíň do léta ji určitě neobsadíme.“

První dopis

O hliněných hrncích

Dobrý den, Andělko. Píšu Ti dopis. Ode dneška Ti budu psát často. Tobě jediné. Protože Tobě nejsem na obtíž. Jen Tobě. Protože nemám nikoho, komu bych byla milá, s kým bych si mohla povyprávět, kdo by mě měl rád. Jen Tebe mám. Tobě nevadím, Tobě nezavazím, moje vysněná, moje nikdy nenarozená sestro, bezsta­ rostná hvězdo na nebi, Andělko!

Dnes jsem slyšela maminku a tetu Mařku, jak si v kuchyni povídají. Teta Mařka je maminčina kama­ rádka, spolužačka z lycea. Přijela až z Olomouce, aby jí pár dní pomáhala. Drhly v kuchyni staré hrnce zeláky a hliněné mísy, co se našly v komoře pod haraburdím. Maminku bolela záda, říkala, že je tady na té obrovské letité faře sedřená jako kůň.

„Máš tohle zapotřebí, Helo? Musela sis toho svýho Lukáše mermomocí brát? Já se nevdala a je mi fajn. A tobě ten tvůj nadělá děcek a potom si zmizí. Ne­ bylo by ti teď líp bez těch faganů? No řekni, nebylo?“ ptala se teta.

Maminka přikyvovala.

„Máš pravdu, Mařko. Ale co už teď nadělám?“

„Dejte mi pokoj se všema faganama!“ pokračovala teta. „Já jsem svou paní, dělám si, co chci, a ty, slečna z nóbl rodiny, se tu teď musíš dřít jak mezek v cho­ moutu, chudero.“

Jenže, Andělko, to hrozné nevítané břemeno jsem především já. Jakub už doma skoro není, zůstal v Brně na internátě, brzo bude vyučeným fotografem. A o Je­ níčka se stará babička v Praze, ten tady taky nezavazí. Já jediná jsem ten mlýnský kámen, co visí mamince na krku neustále. Kdyby to šlo, zahodí ho. Andělko, proč to jenom nejde? Proč mě nejde zahodit? Proč ne­ smím umřít? Proč nemohu být s Tebou tam, kde ni­ komu nepřekážím, kde na křídlech létám svobodná?

Vzpomínám, jak před roky odešel tatínek, to mi bylo osm let.

Vzpomínám, jak ho ti chlapi v kožeňácích odvezli z našeho brněnského bytu. Odvedli mého tatínka, který mi říkal „kolibříčku“, „broskvičko voňavá“ – pro něho jsem nikdy fagan nebyla.

Vzpomínám, jak rozházeli celý byt. Tatínkova lejs­ tra, rozepsané práce, knihy, prádlo ze šatníku, všechno se to kupilo po podlaze jako smetí. Ti kožeňáci řádili dlouho, zatímco tatínek tiše seděl v koutě na židli. Když skončili a měli se k odchodu, dovolili tatínkovi, aby se rozloučil. Tehdy se ke mně sklonil, vzal mou hlavu do dlaní a díval se mi do očí svýma modrýma a smutnýma.

„Polib za mě maminku, až se zítra vrátí z lázní.“

Pak mi udělal křížek na čelo.

„Nezapomínej se modlit, kolibříčku. Neztrať se mi. Pamatuj, že tě Pán Bůh neopustí, Viktorko. Viktorie – vítězná...“

Pak ho chlapi v kožeňácích vystrčili do chodby. Zabouchly za nimi dveře. Ozval se výtah.

Odvlekli ho. Do tmy. Do hladu. Do zimy. Navždycky. Těch dvacet pět roků, na které je odsouzený, to je přece navždycky. I kdyby tak dlouho přežil, co z něho zů­ stane? Zlomený stařeček, kterého nepoznám, stejně jako on nepozná mě, cizí dospělou ženu s vráskami ve tváři. Už nebudu kolibříček, broskvička voňavá, jeho srdce. Už nikdy!

Měli ho odsoudit raději k smrti než na dvacet pět let. To je příliš dlouhé utrpení.

Zůstaly jsme s babičkou samy, Jakub se ještě ne­ vrátil z odpoledního vyučování. Babička mlčela, jen ruce se jí třásly, jako by byla náhle sto let stará. Stála jsem omámeně proti ní.

Tehdy jsem ještě netušila, že tatínka znovu uvidím až po letech. A to jenom na chvilku a špatně – přes dvojité sklo a mříže. V slzách.

...už nechci vzpomínat, Andělko, už ne. Podej mi ruku, sestřičko.

Druhý dopis

O píšťalách varhan

Dnes jsem, Andělko, nosila na opravu do truhlárny ty velké dřevěné píšťaly od varhan. Třikrát jsem se s nimi vlekla přes celé město, do kopce, z kopce. Všichni se ohlíželi – a já se tak styděla! Nesnáším, když se po mně lidé dívají. Připadám si jako mravenec s borovicovou jehlicí na hřbetě, jako mezek s trámem na zádech, jako otrok na galejích. Kdybych s tím aspoň nemusela chodit napříč přes náměstí, kde si jezdí kluci na kole a hvízdají po mně!

Proč to neodtahají oni, ministranti? Proč? – No pro­ tože já jsem ta z fary. Já jsem vždycky po ruce. A jestli mám odřené rameno, jestli se nohy pode mnou třesou, to nikoho nezajímá, Andělko.

Matka by mi řekla: „Že ti, Viky, není hanba! Já se dřu od rána do večera, aby ses měla dobře, aby vám děckám nic nechybělo, a ty se ošíváš, když máš něco udělat. Po kom jsi tak líná?“

Já vím, Andělko, že si nás velebný pán vzal sem na faru jen z dobroty srdce, vždyť nás tehdy ani neznal.

16

Kdoví, co by s námi bylo, kdyby se neslitoval, když

k němu za nás přišli orodovat společní známí. Ale

přesto – přesto...

Líná přece nejsem, Andělko, že ne? Jenom nechci

být všem na očích. Obzvlášť, když tahám trámy.

Třetí dopis

O opuštěném hřbitově

Tady ten starý opuštěný hřbitov za kostelem, kam se už dávno nepohřbívá, je moje soukromá zahrada, Andělko. Moje a Tvoje. Máme tu i pár červených lilií, trs kopretin, kosatce, krušpánek. U zídky nám kvetou plané růže. Nahnuté kovové křížky vpodvečer kreslí dlouhé stíny do vysoké trávy a pajasany mi nad hla­ vou rozvírají své listy jako vějíře. Temně zelené vějíře lemované modří i ryzím zlatem.

A té vůně, Andělko! Jako bys ji sem vylévala ze zlatého rohu po okraj naplněného tam u tebe v ráji. Kromě ptáků, motýlů a včel, kromě červených ploštic a černých chrobáčků, kromě veverky, ještěrky či ježka sem nikdo nikdy nezabloudí. Žádný tady o mně neví a žádný mě tu nenajde. Jsem šťastná ve své zahradě, Andělko, když si tady s Tebou povídám.

Zítra si přinesu rýč a pohřbíme spolu tuhle bílou holenní kost, co jsem našla za márnicí, aby v míru spočívala v hlíně, do níž patří. Jako semeno vzácného stromu. Semeno, co se jednou v jarním dešti probudí

18

a vypučí a dosáhne až do oblak. Obejme tam všechny

ptáky, rorýse i holubice, skřivany i luňáky.

A víš, co ještě? Když už budu mít rýč, nakypřím si

kousek hlíny tady pod tím křížkem a přesadím sem

z louky mateřídoušku, abych tu měla voňavý polštářek

pod hlavu. Budu na něm ležet a číst básně. Však ty víš,

jak se v naší soukromé zahradě krásně předčítají verše.

Bylo už pozdě.

Za okny jen stará farní lucerna prorážela noční tmu, ale páter Josef ještě seděl za stolem a připravoval si nedělní kázání.

To byl zase den...

Objevil se nečekaně a zdržel se dlouho, Velký bratr – Ochránce. Tajný s vyšším posláním. Dbát o to, aby byly plněny všechny direktivy. A také aby si farář příliš nevyskakoval.

Josef ho znal dobře.

Znal i jeho rodiče. Dvojici laskavých lidí, vždycky ochotnou pomoci.

Ale Velký bratr se nepotatil.

„Chráním vás, i když si to nezasloužíte. Ale nemy­ slete si, že nevíme o každém vašem kroku nebo že si můžete dělat, co vás napadne. A dvakrát si rozmyslete skrytě sabotovat zemědělské družstvo... A na tu vaši rodinku také nezapomínáme.“

Těžko se Josefovi sepisovalo kázání. V dědině už sloužil sedm let. A tehdy, kdy měl začí­ nat, těsně před vysvěcením na kněze, za ním přišlo do semináře také sedm parťáků z německého lágru, z totálního nasazení, teď komunistů, a varovali ho, že skončí někde na Sibiři.

„Je tady nová doba, uteč za kopečky.“

„Jenže i na Sibiři budou lidé,“ říkal si. „A také ti mě mohou potřebovat.“

Ve své první farnosti byl přivítán, jak se slušelo a patřilo, srdečně.

Ale starý farář, který se chystal do důchodu, už hodně nedoslýchavý, s neměnným titulováním dů­ stojný pán, už dávno neviděl, co všechno vidět měl.

Fara zanedbaná, střechou zatékalo, chodby vlhké a studené, většina místností měsíce nevětraná, za­ tuchlá. Ze stěn kaple se odlupovala omítka. Na dvoře sahaly kopřivy po ramena.

Jenom zahrada vonící jasmínem byla v pořádku, o tu se starala kostelníkova žena.

Však starý pán už dlouho ve službě nezůstal. Ale před odchodem ho ještě den co den navštěvovali sou­ druzi z národního výboru a přemlouvali, aby alespoň na rozloučenou promluvil do nově zbudovaného obec­ ního rozhlasu – to byla velká novinka – a tím podpořil lidově demokratický řád. A tak nakonec šel.

Jeho vystoupení uvedli budovatelským pochodem, a když deska dohrála, komentářem. Lidé v ulicích i na náměstí vybíhali z domů na chodníky a překva­ pení čekali, co uslyší.

A slyšeli:

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ pozdravil.

A všichni ve velké dědině, dokonce i funkcionáři shromáždění na výboru kolem mikrofonu, takže to mohutně zaznělo i v nejzapadlejších koutech, v za­ hradách a blízkých vinicích, odpověděli:

„Až na věky!“

Tím rozloučení skončilo.

Když si je páter Josef připomněl, musel se i po le­ tech znovu usmát. A protože psaní se mu beztak ne­ dařilo, vstal od stolu a odešel se do kuchyně napít šípkového čaje. Hrníček stál připravený na kamnech, dlouho už vyhaslých.

Ticho kolem pohlcovalo vše, jako by až po svém hovořilo.

Paní Helena s Viktorkou jistě už dávno spaly.

„Na tu vaši rodinku také nezapomínáme,“ neod­ pustil si připomenout Ochránce.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.