načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příště se zmrazit nenechám - Petr Mandík

Příště se zmrazit nenechám

Elektronická kniha: Příště se zmrazit nenechám
Autor:

Když vám někdo nabídne, že vás na 50 let zmrazí - a pak zase rozmrazí v úplně nové, daleko úžasnější době, budete to samozřejmě považovat za vtip. Nebo, možná, za pokus o podvod. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  24
+
-
0,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 205
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7033-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když vám někdo nabídne, že vás na 50 let zmrazí - a pak zase rozmrazí v úplně nové, daleko úžasnější době, budete to samozřejmě považovat za vtip. Nebo, možná, za pokus o podvod. A právě tak se na nabídku společnosti IceLift dívá i David Moren, novinář, o němž by se dalo s jistou mírou nadsázky říci, že je hrdinou této knihy. Pokus o reportáž z IceLiftu mu dokonale převrátí život naruby.. Zažijte skutečnou budoucnost. Nechte své tělo na 50 let zmrazit. www.IceLift.com

Zařazeno v kategoriích
Petr Mandík - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Mandík

Příště se zmrazit nenechám

TRITON


© Petr Mandík, 2007

Cover © Magdalena Biedermanová, 2007

Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani žádná její část nesmí

být jakýmkoli způsobem reprodukována bez souhlasu autora.

Všechny postavy a události v této knize jsou fiktivní. Jakákoli

podobnost se skutečnými osobami a ději je čistě náhodná.

web: www. IceLift.com

e-mail: book@icelift.com

ISBN 978-80-7387-033-1

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz


Díky všem, kdo se zasloužili o vznik této knihy.

Za všechny poznámky k jejímu rukopisu

i za pomoc při přípravě jejího vydání.



7

1.

Do redakce týdeníku A-Plus dopadaly poslední paprskydenního světla. Nejnovější vydání odešlo do tiskárny už přede dvěma

hodinami, a tak byl v rozlehlé místnosti – rozdělené jen několika

sloupy a nízkými přepážkami – konečně klid. Jenom zvenku sem

doléhalo slabé bubnování kapek deště a z nižších pater občasné

bouchnutí dveřmi.

David Moren, redaktor A-Plus, se lehce pohupoval ve své

kolečkové židli a znovu zvažoval, jestli to chce opravdu udělat.

V žaludku cítil slabé chvění. Věděl, že vlastně nemá žádný důvod

k nervozitě, ale jeho vnitřnosti tento fakt zjevně ignorovaly.

Jasným viníkem jeho současného stavu bylo rané odpoledne.

Ten čas, kdy polední pauzu pozvolna střídá odpoledníodpočinek – a je tedy především nutné soustředit se na klidné strávení

oběda. Do večera totiž ještě zbývá spousta času, takže není žádný

důvod stresovat se nedokončenou prací.

A právě v téhle době – vyhrazené v benevolentnějších firmách

bezcílnému listování časopisy nebo brouzdání po internetu –David na jedné webové stránce objevil tu zvláštní nabídku.Nabídku, která sice na první pohled vypadala jen jako docela originální žert, ale rozhodně nebylo jisté, co se za ní skrývá ve skutečnosti.

Když si stránku pečlivě přečetl, dospěl k závěru, že nabídka

vypadá jako žert i na druhý pohled. A předpokládal, že by takpůsobila i do třetice. Stejně se ale začínal zabývat myšlenkou, že by

o ní mohl něco napsat. Něco delšího. Zajímavějšího. Čtivějšího.

A pokud možno za vyšší honorář než obvykle.

Slova článku se mu v hlavě skládala dohromady a tvořila ten

nejlepší text, jaký kdy napsal. V cestě jim stála jen jednajediná malá překážka: Aby David mohl opravdu něco hodit napaír – nebo, přesněji, do počítače před sebou – potřeboval ověřit,


8

co se za nabídkou skutečně skrývá. A vůbec nejlepší by zřejmě

bylo, kdyby si to vyzkoušel na vlastní kůži.

Existovaly ovšem i určité argumenty proti tomuto postupu aDavid si jich byl vědom. V jeho hlavě se postupně skládaly na jednu

ze dvou misek pomyslných vah a nebezpečně zdvihaly misku

s honorářem, slávou i s obdivem imaginárních čtenářů.

Čím důkladněji o tom ale David přemýšlel, tím silnější bylo jeho přesvědčení, že vlastně ve skutečnosti neexistuje žádný skutečně pádný důvod to neudělat. Snad s výjimkou oné jen těžko uvěřitelné možnosti, že by byla nabídka myšlena opravdu vážně.

Nakonec se ještě jednou rozhlédl po redakci a uspokojenzjištěním, že už tu není nikdo, kdo by ho mohl pozorovat, uhodil do klávesy Enter. Potvrdil tím, že si onu službu, kterou odpoledne objevil na internetu, opravdu objednává. Vlastně vůbec nevěřil, že by jeho akce mohla vyvolat nějakou reakci – ale bylozbytečné připravit se o naději – byť jen velmi malou, že konečně získá

podklady pro zajímavý článek.

Témata, kterým se musel v poslední době ve svých textech

věnovat, totiž rozhodně nijak přitažlivá nebyla. Určitě ne proDavida a s největší pravděpodobností ani pro čtenáře A-Plus. Vduchu si namlouval, že mu to vlastně nevadí. Někdy o tom dokonce

sám sebe v redakci přesvědčoval celé dlouhé hodiny. Zpravidla

s mizivým úspěchem. Výška jeho honorářů byla příliš silnýmargumentem proti.

Ne, nechtěl myslet jen na peníze. Občas se oddával lákavým představám, ve kterých čtenáři A-Plus svižně listovali časopisem a lačně pátrali po článcích podepsaných jeho jménem. A jakmile na nějaký narazili, okamžitě se pustili do čtení v touze zmocnit se exkluzivních informací, které jim on, David Moren, pravidelně servíruje na zlatém podnose.

Teď možná konečně přišla jeho chvíle. Mražení lidí slibovalo více než jen zajímavý titulek. Nabídka služby, kterou David odpoledne objevil na internetu, rozhodně nevypadala nijak věrohodně. Právě naopak.Každé>


9

mu, kdo na ni narazil, muselo být jasné, že jde jen o žert.Anebo – v lepším případě – o podvod. Tedy – v lepším případě pro

Davida. O podvodu se totiž píše daleko lépe než o neškodném

vtípku.

David doufal, že půjde o velké peníze a že podvedených bude

spousta. Až s nimi bude dělat rozhovory, mohli by mu říkat věty

jako: „Víte, chtěli jsme si s manželem za celoživotní úsporykonečně trochu dopřát a teď tohle...” nebo „Věřil jsem, že mitechnologie budoucnosti umožní, abych si splnil svůj velký sen...”

Jedno oko by při čtení nezůstalo suché.

Mrzuté ovšem bylo, že při ceně 5 000 dolarů nabídka opravdu

nevypadala ani trochu seriózně. Dá se na ni vůbec někdonachytat? Lidé by snad ještě mohli uvěřit, že je za ty peníze někdo

zmrazí. Ale že je po několika desítkách let zase rozmrazí?

Před tím, než se David konečně rozhodl vyzkoušet, co za tím

vším vězí, hledal na internetu další informace na téma mražení

živých organismů. Ani po dobré hodině pátrání však nicpodstatného neobjevil. Žádná firma netvrdila, že dodává zařízení určená

pro mražení lidí – a dokonce ani zvířat. Tedy s výjimkou těch,

u kterých se už neočekává návrat do původního stavu.

Nenašel ani stránky konkurence. Ani nespokojenýchzákazníků. A pravda, ani těch spokojených.

Nabídku dokonce opomíjely i stránky nejrůznějších sdružení

na ochranu spotřebitelů. Zdálo se, že ji celý internet i všichni jeho

návštěvníci ignorují. Až na Davida.

Protože na stránce s nabídkou nebyl žádný kontakt – kromě

poštovní adresy s P. O. Boxem někde v Holandsku –existovala zjevně pouze jediná cesta, jak rychle zjistit, oč tu opravdu

jde. David proto vyplnil nabízený objednávkový formulář a jeho

odesláním stvrdil, že se za zvýhodněnou cenu 5 000 amerických

dolarů nechá na padesát let zmrazit. A potom zase rozmrazit. Tak

to alespoň tvrdili majitelé firmy IceLift, jejíž stránky tuto službu

nabízely.

Cestou z redakce domů se David snažil na svou objednávkunemyslet. Co udělal, to udělal. Teď už mu nezbývá nic jiného, než

čekat.


10

Ale nešlo to. Myšlenky na mražení lidí na něj neúnavněútočily ze všech stran. V hlavě mu hlodaly pochybnosti.

Ani za 10 000 dolarů, což je prý plná cena služby, vás přece

nikdo nemůže zmrazit a padesát let skladovat někde v ledničce.

Jen množství elektřiny, které by mrazicí systém za takovou dobu

spotřeboval, muselo být závratné. Potřebnou technologii dosud

nikdo nenabízí. A že by si nějaký šílený vědec vyrobil celépotřebné zařízení sám a za pár dolarů někde jen tak na koleně? To

je přece nesmysl. I kdyby to bylo technicky proveditelné,žádná firma nebude tak revoluční službu nabízet za 10 000 dolarů.

A už vůbec ne za 5 000 – byť jen v rámci zvýhodněné zaváděcí

nabídky.

Doma se natáhl na gauč. Chtěl pustit televizi, ale nemohl najít

ovladač. Na stole z nějakého těžko pochopitelného důvoduneležel. Na zemi pod ponožkami také ne. Dokonce i kout shromadou triček tentokrát zklamal. Že by se nějak dostal pod včerejší noviny? No jo...

Přepnul několik kanálů, ale žádný z romantických seriálů ho

nezaujal. Úvahy o tom, kdo se na takové věci asi může dívat,

vytlačily na chvíli z jeho hlavy myšlenky na mražení.

Třeba se jen díval málo pozorně. Ještě jednou prošel všechny

kanály tam a zase zpátky. Zbytečně.

Možná, že by mohl zapnout počítač a přihlásit se k firemní

poště. Třeba už dostal nějakou odpověď.

Chvilku se prokousával záplavou nabídek Viagry, prodloužení

penisu, zvětšení ňader a zaručeně pravých náramkových hodinek

značky Rolex za 50 dolarů. Žádnou reakci na svouobjednávku ale nenašel. Podíval se na hodiny. No jistě, firma, která není

schopná zareagovat do dvou hodin, nemůže myslet podnikání na

internetu vážně.

Vrátil se k televizi.

Otevřel láhev portského.

Nalil si sklenku a vypil ji do dna. Myšlenky na mražení se mu

vracely s neobvyklou vtíravostí.

Naplnil si další sklenku.

Nejhorší varianta, jak to teď viděl, byla ta, v níž objednávkou

všechno skončilo. Pak by se totiž pravděpodobně o celézáležitos>


11

ti dala napsat jedině hodně krátká zprávička zmiňující zajímavou

recesi. A tu by mu šéfredaktor nakonec stejně z vydání vyhodil.

Ne ne. Deprese není na místě. Pořád tu přece je možnost, že

někdo vybere od důvěřivých zákazníků peníze a pak zmizí kamsi

do Jižní Ameriky. Myšlenka, jak bude 14 dní hledatpodvodníka na tamních plážích a pak s ním udělá rozhovor, se Davidovi

zalíbila. Chvíli si v ní liboval. Pak mu ovšem svitlo, že tohle je

typický úkol pro šéfredaktora. A David možná bude smět po jeho

návratu přepsat získané interview z diktafonu. Nebo budepodvodníka zpovídat po internetu, protože ho šéfredaktor prostěnezastihne... Pro zlepšení nálady si nalil další sklenku portského.

Raději se vrátil k úvahám o tom, co všechno by ještě mohli

podvodníci provést. Možná, že pod nějakou falešnou záminkou

vylákají z lidí jejich klíče nebo čísla kreditních karet – a pak jim

vykradou byty nebo vyplení konta. Také by je mohli uvěznit

v nějakém sklepení – bez jídla a pití. A vydírat jejich rodiny. Na

chvíli se zamyslel nad tím, co by to znamenalo pro něj, a pak se

pár minut zmítal mezi radostným pocitem investigativníhožurnalisty a zoufalstvím z představy sebe sama mezi stovkamidalších nešťastníků v temném, vlhkém a zadýchaném sklepení. Až

ho z toho začalo mrazit v zádech. Ještě že je tu to portské.

Ne, nějaké nepříjemnosti, to by David nikomu nepřál. Apokud by se měly týkat jeho, tak už vůbec ne. Ale stejně měl zase

jednou dobrou náladu. Zajímavá práce prostě dává životu smysl.

Člověk se hned cítí lépe. A nebo to možná bude tím portským...

2.

Ráno Davida neskutečně bolela hlava. Vždyť jsem toho přece

tolik nevypil, snažil se přesvědčit sám sebe, ale stav jeho těla

téhle myšlence neodpovídal. Chvíli se zabýval úvahou na téma

„Dneska už přece musí být sobota“, ale když se ani tahlevarianta neukázala jako pravděpodobná, rozhodl se odstartovat proces

vstávání z postele.

Pomalu vysoukal zpod peřiny levou nohu. Pomalu se zvedl na

lokty. Trochu rychleji se posadil. Vstal. Pomalu se umyl. Pomalu

se nasnídal. Pomalu prostudoval kalendář. Ne, není sobota.Oblékl se. A vyrazil do redakce.


12

U jeho stolu někdo stál a vzápětí se ukázalo, že je to sámšéfredaktor, božský a jasnozřivý Michael Mokr.

„Davide, tady máte Ivoninu složku o krkavčí matce, kteránechala svoje děti týden doma a mezitím řádila po barech. Udělejte z toho něco tak na půl strany. Ivona začne pracovat na hlavním tématu čísla. Viděl jste už dnešní agenturní zprávy?“

David předpokládal, že vypnutý počítač i jeho příchod musejí na danou otázku jasně odpovídat, a usoudil tedy, že nemá smysl cokoli říkat. V šéfredaktorovi tak navíc mohla zbýt špetkanaděje, že když David ráno vstal, tak si – třeba místo snídaně – sedl k počítači a vymýšlel, co zajímavého dnes čtenářům napíše.

I když... Možná, že by se mohl zase jednou pokusit vzbudit dojem snaživého a tudíž perspektivního redaktora. „Do kdy má být ten článek hotový?“ zkusil to.

„Pozítří odpoledne musí jít do sazby. Už je to skoro kompletní, jen je třeba Ivonin text trochu učísnout a upřesnit pár detailů...“

Během následující půlhodiny se ukázalo, že slovní spojení „upřesnit pár detailů“ má v Ivonině podání poněkud jiný význam, než mu David zpočátku přisuzoval. Konkrétně to zjevněznamenalo: „Už jsem zjistila, jak se dotyčná osoba jmenuje a dvakrát jsem jí volala. Nikdy jsem ji nezastihla, ale domovnice mislíbila, že jí předá můj vzkaz. Tak jsem zatím napsala dva odstavce z toho, co o vyšetřování zveřejnila tisková agentura.“

Copak má asi Ivona tak důležitého na psaní, že nemůže dodělat tohle? David se podíval do redakčního systému, co že je tímhlavním tématem čísla. „Vyřešte během 5 dnů 10 svých největších problémů“, vyskočila na něj upoutávka. „Zjištění nejčastějších problémů a způsoby jejich řešení navržená odborníky“, psalo se v kolonce „Bližší informace o připravovaném článku“. No to je báječné téma, pomyslel si David. Kdyby to bylo na něm, poskytl by čtenářům cennou radu, jak vyřešit všechny své problémyběhem 20 minut. Navždy. I když – a to musel uznat – mělo to své

háčky: Nezaplnilo by to 4 stránky uprostřed čísla a kdyby čtenáři

poslechli jeho rady, neměl by si příště A-Plus kdo koupit.

No nic. Je třeba se vrátit ke krkavčí matce. David si chvíli

pohrával s myšlenkou, že půjde šéfredaktorovi objasnit objem

práce, který je třeba na celém tom nešťastném příběhu odvést,


13

ale pak se přiklonil k variantě, že si o tom raději popovídá sIvonou. Nakonec usoudil, že by to byla ztráta času – lepší prostě

bude s minimem vynaložené práce napsat další z těch pitomých

článků, které žádný rozumný člověk nemůže číst, stejně jako za

ně žádný normální člověk bohužel nemůže dostat slušnězaplaceno. Bude to vlastně jen takové přirozené vyvrcholení skvělé série

o domovníkovi, který zanedbává údržbu domu, o rodině, která už

dva roky neplatí za vodu, a o učitelce, která dětem za trest kreslí

na ruce čáry zeleným fixem.

Poté, co ověřil, že nezodpovědná matka ještě stále nebere

telefon a na policii mu nikdo nemůže potvrdit – nebo dokonce doplnit – informace zveřejněné agenturou, se jeho myšlenky zase vrátily k mražení.

Několikrát zkontroloval poštu, ale žádnou odpověď na svou

objednávku v ní stále nenacházel. Tak alespoň začal zadávat do

internetových vyhledávačů stále vychytralejší kombinace slov,

aby tak objevil i informace, které mu mohly předchozí denuniknout.

Kdyby on chtěl takový podvod provést, vytvořil by ještěalespoň pět nebo deset jiných stránek, kde by vědci popisovalivývoj mrazicích technologií a úspěšné pokusy na zvířatech, klienti

skvělé zacházení a naprosto úžasné pocity, které jim mraženípřineslo a lékaři vynikající dopady procesu mražení a rozmrazování

na lidské zdraví.

Na jedné ze stránek nadšených uživatelů by mohl mladýúspěšný manažer hovořit o výzvách budoucnosti a o svém byznysu za

padesát let. Na další by svěží stařenka nadšeně psala o tom, jak

se těší na svá pravnoučata. A manželé ve středním věku by se

nechali slyšet, že tahle služba je zázrakem, o jakém vždy oba

snili – a teď ho skutečně zažijí.

Nakonec přece jen objevil asi tři další stránky věnované mražení

živých tvorů, z nichž jedna vypadala přibližně podle jeho představ.

Její autoři tvrdili, že je mražení a znovuoživování savců zcelabezroblémové, na lidech však prý zatím ještě testováno nebylo.David zkusil zjistit, jestli náhodu stránka nepatří stejné firmě jako ta,

kde si objednával zmražení. Ukázalo se, že nikoli. To ale o ničem

nevypovídalo – takovou chybu by udělal jenom naprostý amatér.


14

„Vás už snad zmrazili. Udělal jste od rána vůbec něco? Co jste zjistil o té opilé ženské?“ vystřelil Michaelův hlas zaDavidovými zády.

„Vy jste dnes tak úžasně vtipný. Jsem opravdu polichocen, že se tak podrobně zajímáte o mou práci,“ odpověděl mu David. V duchu.

„Nemůžu jí chytit. A policie k tomu zatím nechce říct anislovo. Zítra tam zajedu.“

„Možná by bylo lepší tam zajet už dnes.“

David zvažoval, jestli to měla být kritika, dobrá rada, nebo jestli si šéf prostě jen tak mluví pro sebe. Nakonec se rozhodl považovat za správnou třetí variantu. Dnes už rozhodně nikam nepojede. Přemýšlel, co má odpovědět, ale vzápětí zjistil, žezbytečně. Šéfredaktor už totiž pokračoval ve své obchůzce redakcí.

Davidovy myšlenky se na chvíli zastavily u sankcí, jimiž šéf hrozíval redaktorům, kteří neplnili své úkoly podle jeho představ, ale pak tohle neveselé téma opustily, aby se zase mohlyzatoulat k mražení. Znovu zkontroloval poštu. Nikdo se neozýval a to nevěstilo nic dobrého. Bylo třeba připustit, že se z téhle akcenevyklube vůbec nic. Je to prostě stejná recese, jako stránka, která kolegovi Robertovi tvrdila, že jejím prostřednictvím můžeporavovat odsouzené na smrt. Obsahovala záběr odsouzeného i s popisem jeho zločinů a madlo pro zapnutí elektřiny. Stačilo pár stisků kláves a zločinec byl po smrti. Davidovi to připadalo jako trochu morbidní parodie... 3. Během příštích 14 dnů z Davida vyprchaly i poslední zbytkynaděje, že by o nabídce mražení lidí mohl napsat něco zajímavého. Krátce po požadovaném termínu dokončil článek o krkavčímatce, potom připravil reportáž o tajemném zloději denního tisku z domova důchodců a rozepsal text o nevysvětlitelnýchkrádežích přezůvek v jedné mateřské škole. Přitom si marně lámalhlavu nad tím, jaký článek napsat, aby se stal úspěšným, slavným

a bohatým novinářem.

A bylo tu zase jednou pondělí. Další nepříjemný začátek nového týdne. Ve chmurách kráčel budovou vydavatelství


15

k redakci, když mu někdo nečekaně položil ruku na rameno.

Otočil hlavu a spatřil dva chlapíky v dlouhých šedýchkabátech.

„Promiňte, vy jste pan Moren, David Moren?“ oslovil hoanglicky vyšší z obou mužů.

„Můžu vám nějak pomoci?“ zkusil David svou angličtinu.

„My jsme z IceLiftu – přinášíme vám k podepsánísmlouvu...”

David překvapeně zdvihl obočí a zarazil se. Pak se zmohl jen

na: „Tak pojďte tamhle...“ Spěšně se rozhlédl a kývnutím hlavy

nasměroval dvojici k sedačkám za recepcí vydavatelství, kde byl

prostor vyhrazený pro jednání s návštěvami. Už dávno nečekal,

že by jeho objednávka mohla mít nějakou dohru. A rozhodně teď

nechtěl, aby rozhovor slyšel ještě někdo další.

„Myslel jsem, že se ozvete dříve,“ neodpustil si pokus ovýčitku.

„Naše společnost dává přednost osobnímu jednání. Avzhledem k počtu zakázek je nyní obtížné najít volný termín.“

Věci se zjevně začínaly měnit k lepšímu. Článek by mohl být.

Tentokrát se někdo rozhodl dotáhnout internetový vtípek dál než

jen na svoje stránky.

David s vážnou tváří přijal dvoje desky a nechal si vysvětlit

základní podmínky celé akce.

Jak se ukázalo, vytížen každodenními problémy naprosto

přehlédl, že mražení tělesných schránek a jejich rozmrazování

v blízké nebo vzdálenější budoucnosti je snadno zvládnutelné.

Jsou tu nové konzervační látky, efektivnější mrazicí systémy,

přesnější měřicí přístroje. Všechno je do posledního detailuzajištěno a bezchybně řízeno počítači.

David jen doufal, že jinými, než které používá on. S počítači

měl svou zkušenost a z jeho pohledu bylo vrcholem přijatelného

hazardu svěřit jim svůj text – ale život, to tedy rozhodně ne.

Začal si zběžně prohlížet obsah desek.

„Tu smlouvu si musím nejprve přečíst,“ zvedl hlavu, když

narazil na složku s několika stránkami popisujícími podmínky

zmražení.

„Jistě, my máme čas.“ Za dvojici hovořil stále ten samý muž


16

a Davidovi prolétla hlavou otázka, proč je s ním asi ten druhý.

Text smlouvy vypadal na první pohled přijatelně. Firmaza

jistí jeho odvoz do své pobočky, tam ho zmrazí a po dohodnuté

době rozmrazí. Mezitím mu promítne nějaké filmy. Nakonec ho

odveze zpět. Technologie je ověřená, spolehlivost stoprocentní

a kdyby se nějakou neuvěřitelnou shodou pochybných náhodco

koli stalo, je každý účastník pojištěn.

„Cena za zmražení na 50 let činí 5 000 dolarů?“

„Ano, přesně tak. Jde o dočasně zvýhodněnou nabídku.“

„Není to za tak dlouhou dobu trochu málo?“ vypadlo z Davida

dřív, než si to stačil promyslet. „Ne že bych si chtěl připlatit...“

Teď se slova ujal druhý chlapík: „Naše společnost, IceLift,

disponuje revoluční, patentovanou technologií. Testy prokázaly

její vynikající účinnost a navíc mražení provádíme v opravdu

masovém měřítku,“ začal vysvětlovat. Firma se podle jeho slov

může chlubit minimálními režijní náklady. Její zakladatel, doktor

Randall Juhans, totiž za použití nejmodernějších počítačových

programů dokonale vyladil veškeré firemní procesy. Jehoza

městnanci pracují naprosto efektivně podle speciálních směrnic.

A tím je zaručena ta nejvýhodnější cena i stoprocentníspokoje

nost každého zákazníka firmy a tedy i naplnění jejího nejvyššího

cíle: dokonalé služby zákazníkovi.

Klasická odpověď představitele firmy, stejná, jako na jakékoli

tiskové konferenci. Produkt je dokonalý, firma efektivní,spoko

jenost zákazníků stoprocentní. A kdyby vás náhodou zajímal náš

názor na konkurenci, tak té se nebojíme. Naopak! Vítáme ji,pro

tože nám pomáhá být stále lepší a lepší.

David se vrátil ke smlouvám a znovu je v rychlosti prolétl.

Věděl, že by se měl poradit s redakčním právníkem, ale vůbec se

mu do toho nechtělo. Představa, jak mu předkládá dokumenty, ve

kterých se říká, že jeho, Davida Morena, na několik desítek let

zmrazí, se mu ani trochu nelíbila. Je to koneckonců celé jenom

hra...

„Kde to mám podepsat?“

„Ještě si vyberte film, který vám budeme promítat. Pokusy

ukázaly, že se tím po rozmražení zajistí daleko rychlejší návrat

mozku do skutečné reality. Jeho nervové buňky díky projekci


17

při dlouhém odpočinku nezleniví. A zaškrtněte termíny mražení,

které by vám vyhovovaly.“

David prolétl seznam.

„Je lepší akční film nebo si mám vybrat něco klidného?“

„Záleží jen na vás. Nedá se říci, že by něco bylo vhodnější

a něco méně.“

„Tak mi tam napište všechny filmy Woodyho Allena.“

Vysoký chlapík se usmál. „Jeden bude stačit. Při zmraženídochází k významnému zpomalení dějů v organismu – a na vašich

padesát let bude jeden celovečerní film tak akorát.“

David ještě do třetice prolétl smlouvu, vyplnil název filmu,zaškrtl čtyři přijatelné termíny a podepsal celý text včetněustanovení, že částku 5 000 dolarů zaplatí v jakékoli volně směnitelné

měně nejpozději jednu hodinu před zmražením.

„Během příštích čtrnácti dnů dostanete zásilku s potřebným

vybavením. A upřesníme vám termín mražení. Děkujeme vám,

pane Morene. Budeme se těšit.“

Rozloučili se a David zamířil do redakce.

Cestou se mu celá záležitost rozležela v hlavě.

Co to mělo znamenat? Poslat za ním dva lidi do práce – a co

kdyby tady nebyl? Přišli by znovu? Kolik lidí musejí takhleobejít? To je ta efektivita? Vždyť s ním klidně mohli komunikovat po

internetu. Vyšlo by je to daleko levněji. Jenomže pak by asi hned

nepodepsal smlouvu...

Zapnul počítač a znovu začal studovat všechny materiály. Na

nějaké nové geniální technologie moc nevěřil. Když všechnozalatí až těsně před zmražením, jak by ho mohli podvést? Že by

to byla skutečná služba? Cena 5 000 dolarů mu ale pořád vrtala

hlavou.

Nemohl ve smlouvě něco přehlédnout? Co když je těch 5 000

jen jakási počáteční investice – třeba za nějaké školení, kde se

člověk dozví, čím musí projít, aby ho mohli zmrazit? Apodmínky budou tak nesmyslné, že je nebude možné splnit? Třebavysoké měsíční udržovací poplatky... Tím by se všechno vysvětlilo.

Jako námět na článek to nebylo úplně k zahození, ale honorář

by určitě nepokryl ani malou část z těch 5 000 dolarů, které by


18

z něj mohli chtít vytáhnout. Nebo alespoň rozhodně ne honorář

v A-Plus.

Rychle znovu pročetl celou smlouvu, ale o nějakém školení

nebo o podobných zádrhelech v ní nebylo ani slovo. O měsíčních

poplatcích také nic. To ho trochu uklidnilo.

A co když jde o nějaký výzkum? Třeba IceLift někdosponzoruje... David znovu navštívil stránky firmy, ale ani o sponzorech, ani o nějakých pokusech tam žádná zmínka nebyla. Jenanimovaný obrázek na titulní stránce hlásal, že pro následující 3 měsíce zbývá už jen několik posledních volných míst. 4. V příštích dnech David nemohl pustit IceLift z hlavy. Dokud se nacházel jen ve fázi brouzdání po internetu, bylo všechno vpořádku. Jakmile za ním ale chodili cizí lidé a nechávali hopodepisovat nějaké smlouvy, začínal se cítit nesvůj. Trápila honeodbytná myšlenka, že se mu situace tak trochu vymyká z rukou.

Ve slabých chvilkách si pohrával s myšlenkou, že se někomu svěří. Jenže komu? Kdyby jemu někdo něco takového říkal,považoval by ho za blázna.

Jistě, celé je to hloupost.

Naprostý nesmysl.

Podivná hra.

Ale proč za ním poslali ty lidi? Za necelý týden přišla do redakce tlustá hnědá obálka, ve které nebyly obvyklé tiskové materiály, ale potvrzená smlouva stermínem začátku poskytování objednané služby. Pod ní byl balíček, ve kterém se nacházela úhledně složená tenká, poloprůhledná plastová taška na zip a instrukce, co si sbalit na cestu.

Provozovatelé služby se zjevně rozhodli svoje klientyopravdu pobavit.

Hra pokračuje, pomyslel si David. A pak ho vlastně poprvé za celou dobu naprosto vážně napadlo, že by to celé nemusel být jen vtip.

Znovu – pokolikáté už? – zkusil na internetu najít nějaké další

informace o mražení a rozmrazování lidí nebo zvířat, aležád>


19

né nové podstatné informace neobjevil. Zdálo se, že IceLift je

opravdu jedinou firmou na světě, která tvrdí, že něco podobného

nabízí.

V něčem ale jeho hledání přece jen úspěšné bylo: Poprvé našel

několik stránek, které se zmiňovaly o IceLiftu.

Postupně jich asi dvacítku prošel. Zbytečně. Jejich autořivesměs nevěděli více než on – spíše méně. Vesměs se jendohadovali, o co jde, a všichni bez výjimky sázeli na nějaký podvod

nebo na vtip. Za sebe doufal, že to bude podvod, o kterém se mu

bude dobře psát.

Během několika příštích dnů postupně prošel několika stádii.Prvotní nadšenou zvědavost vystřídal lehký strach, poté přišlasilnější nechuť, kterou následně vystřídala rezignace. Nakonec se

docela začal bavit myšlenkou, že jde o vážně míněnou nabídku.

Párkrát se přistihl, jak si v hlavě vyvolává různé strašidelnépředstavy. Asi jako při sledování hororu v televizi – člověk se třese i přes vědomí, že je okolo ohrožených hrdinů celý filmový štáb.

Jen tak – pokusně – začal hledat argumenty hovořící veprospěch reálnosti celé akce. První, co ve své mysli potřebovalobhájit, byla finanční stránka věci. Částka 5 000 dolarů rozhodně

nemůže pokrýt náklady. Tedy rozhodně ne na vývoj technologie,

na pronájem potřebných prostor, na zmražení, na následnéudržení při životě i na rozmrazení.

Ať počítal, jak počítal, tahle rovnice zjevně neměla žádnéřešení.

A pak ho jednou z ničeho nic napadlo možné vysvětlení. Ne,

David nikdy netrpěl stihomamem, ale nová situace si žádala nové

přístupy. Co když se ho chce někdo zbavit? Tohle celé přece může

být jen nějaká léčka...

Mohl mu tuhle nabídku někdo podstrčit? Třeba kolegaRobert? Že by mu už nestačily virtuální popravy?

A co třeba někdo od konkurence? Chvíli v hlavě probíralredaktory dalších časopisů, s nimiž se potkával na tiskovýchkonferencích. Proč by si ale vybrali zrovna jeho? David si chtě nechtě

musel přiznat, že nepatří zrovna k oporám A-Plus. Třeba ho ale

právě proto chtějí zesměšnit...


20

A co když je celý IceLift jen výmyslem nějakého rádia nebo

televize? Třeba všechny, kdo se přihlásí, natáčejí skrytýmikamerami. A diváci se pak mohou potrhat smíchy nad zoufalými činy

jednotlivých účastníků hry. Mohla by to prostě být jen nějaká

nová reality show...

David prošel všechny televizní programy, na internetuprohlédl stránky desítek televizních společností, ale žádnéinformace podporující jeho novou teorii nenašel. Což ovšemneznamenalo, že se někde něco nechystá.

Pak se znovu vrátil k myšlence, že má všechno na svědomíněkdo z jeho blízkého okolí. Ale kdo? Na vtípek kolegů z práce to

bylo příliš originální. Na nadřízené taky – a ti by mu navícmohli znepříjemnit život i některou z méně brutálních metod. Snad

někdo z příbuzných? Koho z nich ale kdy naposledy viděl? Tak

že by to spunktoval nějaký kámoš? Ale proč? A jak by Davida přiměl, aby mu na to skočil?

Ne, tudy cesta nevede. Nakonec musel uznat, že sinformacemi, které má, se bez další pomoci pravdy nedopátrá. Je jasné, že

jde o nějaký podvod. Jen je těžké říct, jestli ho chce někdo okrást

nebo jenom zesměšnit. Ale na článek, na ten by to stačit mohlo.

Buď bude mít titulek „Oběti unesli a okradli“ nebo „Udělali ze

mě idiota“.

5.

Termín odjezdu se přiblížil na dosah. Den přede dnem D seDavid (opravdu jen pro jistotu) v redakci zapsal do informačního

systému (9-17 hodin – reportáž v IceLiftu) a večer ještě (taky jen

pro jistotu) napsal doma na kus papíru vzkaz, kde stručně vylíčil,

kam se chystá a proč. Pro náhodné návštěvy.

Pak si do té zvláštní plastové tašky, kterou mu poslali, sbalil

pár věcí na cestu. Ponožky, slipy, trička, bundu, svetr, kartáček na

zuby, pastu, holicí strojek, boty, džíny, diktafon, kapesní počítač,

foťák a 500 dolarů – pro případ, že by dokončení reportáževyžadovalo, aby opravdu něco zaplatil.

Ráno se David vydal do redakce už na sedmou, protože tak byl

stanoven termín schůzky se zástupci IceLiftu. Připadal si sesba>


21

lenou taškou divně – a vůbec ho netěšila představa, jak byněko

mu vysvětloval, proč s sebou na jednodenní reportáž tahá tolik

věcí.

Cestou podzemní dráhou si ještě jednou rozebral možnéva

rianty. Zaprvé – před budovou, ve které sídlí redakce, nikdo

nebude, a výsledkem celé akce bude jen práce s balením tašky

a nepříjemně brzké vstávání. Zadruhé – před budovou redakce

bude kdosi, kdo se mu strašlivě vysměje, a výsledkem budetrap

ný závěr, že se do té pitomé hry vůbec neměl pouštět.

Existovala ovšem ještě třetí varianta. Že totiž s lidmi zIceLif

tu opravdu někam odjede. Jestli jsou to opravdoví machři, budou

chtít, aby tuhle hru zkazil dřív on, než oni. Možná, že ho opravdu

odvezou až do nějaké fiktivní holandské pobočky své firmy. Nebo

se tak alespoň budou tvářit. A jestli je to nějaká televizní reality

show, tak se dá čekat, že ji dotáhnou až téměř k dokonalosti.

V hlavě se mu všechny myšlenky slévaly do jedné kalné řeky.

Potom z nich najednou vyplula jedna zcela nová: Tohle celé by

přece mohla být jen nějaká reklamní akce! No jistě! Možná, že

ho někam odvezou a tam mu začnou předvádět revoluční hrnce

budoucnosti s dokonale plochými dny, úžasně výkonné vysavače

s mikrofiltry nebo mixéry, které rozemelou dlažební kostky na

prášek.

Mohlo by tohle být to správné vysvětlení? Po chvíli úvahDa

vid usoudil, že je asi stejně pravděpodobné, jako ostatní varianty,

které ho napadly už dříve. Ať je to ale jakkoli, teď se hlavně musí

snažit nevypadnout z role.

Jestli to tedy nějaká role je. Vždycky tu ještě byla onaskuteč

ně nejméně pravděpodobná možnost – že ho totiž nějací šílenci

opravdu budou chtít zmrazit. Ještě že nic nezaplatil!

Čekali dole před vchodem, byli zase dva, ale tentokrát jiní.

„Dobrý den, vy jste pan David Moren, že? Připraven na cestu?“

„Ano.“

„Tak pojďme.“

David se snažil pokud možno nenápadně zjistit, jestli není

v dohledu nějaká televizní technika. Kam by ty kamery asi mohli

dát?


22

Že by ho snímali ze střechy? Nebo z některého zezaparkovaných aut? Kde by tu mohli být nějací další lidé? A co jeho dva

společníci? Nemají nějaké podezřelé zavazadlo?

Nakonec musel připustit, že jestli tu kamery jsou, tak dobře

schované.

Potom nasedli do auta a David se sám sebe v duchu ptal, jak

dlouho s ním ještě budou tuhle hru hrát.

Na posledním odpočívadle před hranicemi požádal o možnost pořídit si první ilustrační snímek k plánované reportáži. Chvíli se dívali nechápavě, pak se zatvářili udiveně a nakonecsouhlasili. Zamířil tedy objektiv na automobil s velkým logem IceLiftu a stiskl spoušť.

Cestou se ještě několikrát pokusil pokud možno nenápadně vyzvědět nějaké informace, ale bez úspěchu. Ti dva zjevně nebyli ochotni prozradit o nic víc, než už věděl. A sveřepě se tvářili, že

ho opravdu čeká padesát let ve zmraženém stavu.

Pozdě odpoledne bez problémů dorazili do cíle cesty. Dozačátku plánovaného mražení v té chvíli zbývaly necelé dvě hodiny. Stavba, kde se zřejmě mělo odehrát další dějství téhle podivné hry, vypadala jako hodně velký rodinný dům – ze strany, kde stál David, ale chyběla jakákoli okna. Jediným prvkem, kterýnarušoval jednolitou fasádu, byly velké skleněné dveře. Když jimi David už bez doprovodu procházel dovnitř, povšiml si na zdidecentní měděné destičky s logem IceLiftu.

V recepci seděla mladá bruneta a četla si časopis, který dle Davidova odhadu pojednával o životním stylu mladých brunet. Z titulu sice zářila fotografie modrooké blondýny, alenesrozumitelné titulky v holandštině, které byly všude kolem, tutonesrovnalost jistě vysvětlovaly. „Patnáct jedinečných rad, jak porazit svou sokyni v lásce“, napadla Davida jedna z možností...

Ukázalo se, že při příchodu je třeba do registrační knihyčitelně vyplnit své jméno, příjmení a čas. To, že recepční proškrtla políčko pro dobu odchodu, vypadalo jen jako další důkaz snahy o naprostou dokonalost hry.

Po směru šipek pak David došel až do čekárny.

A čekal.


23

A přemýšlel.

Když se znovu podíval na hodinky, zjistil, že do jeho zmražení by měla zbývat už jen necelá třičtvrtěhodina. Pak půlhodina... Konečně se otevřely dveře a do místnosti vešel mírně prošedivělý muž okolo padesátky v dlouhém bleděmodrém plášti. Vypadalo to, že se bude něco dít.

„Dobrý den, pane Morene. Pojďte prosím za mnou.”

Zavedl Davida do dlouhé úzké místnosti.

„Všechno, co máte na sobě a o čem si myslíte, že budete po rozmražení potřebovat, dejte do své tašky. Ostatní můžete hodit sem,” ukázal na kulatý umělohmotný koš na prádlo. „Potom si oblékněte ochranný oblek. Za necelou půlhodinu vás odvedeme do mrazicí místnosti. Nejste doufám nervózní?”

David věděl, že má jen dvě možnosti. Buď to celé hned teď zruší, anebo bude hrát dál. Zdálo se neuvěřitelné, kam až jsou schopni zajít. Tohle mu přišlo moc už i na reality show. Pak si ale uvědomil, že účastníky takové podívané je třeba vynervovat, aby se diváci dobře pobavili. A příště si televizi zase pěkně zapnuli. Tak to tedy ne! On nikoho bavit nebude.

Pořád čekal, kdy přijde řeč na peníze.

„Došla moje platba v pořádku?” zkusil mlžit.

„Ano, všechno je v pořádku.”

Zkoumavě se na muže v modrém plášti podíval. Hrál todokonale. Ale co když to myslí vážně? Možná by měl pro jistotu ještě někomu zavolat. Třeba se tady opravdu zdrží déle.

Ale jestli to udělá teď, tak si jeho telefonát určitě nahrají a pak ho zveřejní...

Jasně, chtějí, aby mu rupnuly nervy.

Začínal si přát, aby tohle všechno co nejdříve skončilo. Divná hra. Přestávala se mu líbit.

Proč sem vlastně vůbec chodil? Přece to ale teď nevzdá!

Převlékl se do připraveného tenkého žlutého obleku semblémem IceLiftu. Pokračování reportáže pro tento okamžik odložil. Deset minut před plánovaným začátkem mražení Davida uložili do jakési velmi úzké vany, jejíž vnitřek se pomalu vytvaroval podle


24

jeho těla. Cestou mu ještě pro uklidnění ukázali počítač, který bude

jeho usínání řídit. Pohled na obrazovku Davida znovu utvrdil vpřesvědčení, že tohle celé nemůže být nic jiného než jen hra.

„Chcete si pro sebe nahrát video-vzkaz pro první minuty po probuzení?” zeptal se ho jeden z mužů, kteří se tvářili, jako že obsluhují celé zařízení.

„Ano.”

Hra pokračovala.

„Ahoj Davide,” zašklebil se sám na sebe do kamery.

„Až budeš psát reportáž o IceLiftu, nezapomeň pochválit tu jejich dokonalou iluzi! Zatím to všechno vypadalo dostrealisticky. Tak uvidíme, co bude dál...”

Potom už mu jenom nasadili na hlavu lehkou, zřejměplastovou helmici a zaklapli průhledný poklop. Začal syčet jakýsiventil. Davidovi bylo najednou hrozné horko. Vzápětí se ochladilo.

Helmice na jeho hlavě začala slabě bzučet. Zatmělo se mu před očima. A pak se na scéně objevily první postavy z Allenovy Mocné Afrodity. 6. Ten den nebyl na první pohled ničím zvláštní. Slunce – stejně jako

obvykle – vystoupalo nad obzor a – stejně jako obvykle – ozářilo

svými paprsky budovu IceLiftu. Ta rovněž stála na svémobvyklém místě, což je ostatně perfektně obvyklé chování pro budovu

z cihel a betonu.

O poznání méně obvyklé události měly následovat. Už zaněkolik minut. To ale zatím nikdo netušil.

Vteřiny se líně vlekly.

Zatím bylo všechno v naprostém pořádku.

A ještě chvíli.

Dalších několik sekund se ztratilo v minulosti.

Ještě pár...

A pak se to najednou stalo: Sluneční paprsky dopadly na malou destičku s logem společnosti IceLift umístěnou vedle dveří. V ten okamžik začaly ve třech místnostech budovy blikat zářivky a jen o několik sekund později se ve čtvrté z nich ozvalo slabé syčení.

V těchto chvílích budova IceLiftu připomínala starověký


25

chrám. Chrám, do jehož hlavní svatyně vždy v den zimníhoslu

novratu – v přesně určený čas – dopadnou paprsky slunce, čímž

je odstartována nepřerušitelná posloupnost tajuplných jevů.

Dnes ale není zimní slunovrat.

A budova IceLiftu není starověkým chrámem.

Stavitelé ani majitelé IceLiftu nic z toho, co se právě stalo,

nezamýšleli. Tedy – přesněji řečeno – nezamýšleli to tak, jak se

to stalo. Mezi dopadem paprsků na destičku s logem asvítící

mi zářivkami uvnitř není žádná souvislost. Ani ta nejmenší. Jde

o pouhou náhodu.

Pravou příčinou dějů uvnitř budovy je hodnota jednoho zúda

jů v databázi – shoduje se totiž s časem, ke kterému právědo

spěly interní hodiny řídicího počítače. Ten proto poprvé spustil

Standardní proces 022A. Podle přesně daných instrukcí se vrhl

do zapínání a vypínání jednotlivých obvodů komplikovaného

systému. Přitom nastavil čidla tak, aby ještě přesněji měřilatep

lotu, tlak i složení vzduchu. Procesory propočítávaly parametry

pro následující operace a paměti se plnily čísly.

Slabé syčení v jedné z místností nahradilo syčení silnější. A zase

slabší. Přidalo se nepříjemné pískání. To za několik minutnahra

dilo tiché bzučení.

Všechny tyto zvuky se střídaly v různých intervalech více než

hodinu. Pak se systémy zčista jasna zase uklidnily.

Cosi lehce vrzlo.

Zavládlo ticho.

Napodruhé bylo vrznutí delší a než se opět mohlo chopit vlády

ticho, přišel další skřípavý zvuk. A znovu. Po několikasekun

dách už bylo vrzání téměř nepřetržité, ale naštěstí se postupně

ztišovalo. Jako kdyby tu začal pracovat nějaký zrezivělý stroj,

do kterého ovšem kdosi, vyděšen skřípotem, po krátkém váhání

dolil olej.

Do jedné z místností přijela vana.

Ozvalo se slabé zasyčení.

Odklopilo se víko.

Odskočila helma.

Pak se pět vteřin nedělo nic.


26

V programu řídicího počítače byla vložena instrukcezajišťující krátkou pauzu a poté následovala položka označená jako Zdvořilá konverzace s klientem. Počítač tedy zapnul zesilovač s reproduktory.

Slova se ujal příjemný dívčí hlas. Neříkal nic zvlášťzajímavého. A rozhodně nečekal na reakce postavy, která před chvílízačala ve vaně ožívat. Ukázalo se, že Zdvořilá konverzace s klientem je spíše monologem.

Po několika minutách postava s trochou námahy vylezla ven z vany.

Rozhlédla se.

Pokusně udělala dva dřepy.

Znovu se rozhlédla.

Mezitím vana odjela otvorem ve zdi pryč. A dívčí hlas zase něco řekl.

Mark Moon, kterému postava patřila, byl trochu zmatený. Už před chvílí usoudil, že první teorie, jež ho napadla – totiž že za místem jeho probuzení stojí včerejší vydařená pitka – zřejměnebude správná. V cele na policejní stanici totiž před sebou člověk po ránu obvykle nemívá obrazovku se vzkazem, který by si sám namluvil. Ale kde tedy je?

Stálo ho to několik minut intenzivního přemýšlení, ale pak mu konečně svitlo. Musel uznat, že otázku vzkazu trochu podcenil. Slova: „Co bych ti povídal, sám víš všechno nejlíp,“ mu k získání orientace příliš nepomohla.

Tak dobře. Je teď a tady. Mark měl celkem jasnou představu o tom, co se za těmi dvěma slovy skrývá – nebo, přesnějiřečeno – co by se za nimi mělo skrývat v případě, že se věci mají tak, jak očekává.

Na rozdíl od mnohých dalších klientů společnosti IceLiftvěděl už od začátku poměrně přesně, do čeho jde. A co ho čeká. Přitom se ale snažil nepodceňovat ono slovo „poměrně“.

Teď jen bylo třeba vydolovat z hlavy to nejdůležitější. Totiž podrobnosti plánu.

Mark rozhodně ani na chvíli nepochyboval o tom, že máskvělý plán. Jen si nebyl úplně jistý, co přesně je v něm obsaženo.

Což ho trochu znervózňovalo. Matně si vybavoval, že ten plán


27

byl původně promyšlený do nejmenších detailů a že si při jeho

sestavování snažil pevně vtlouci do hlavy, že nesmí zbrkle udělat

nic, co by nebylo v souladu se správným postupem. Na nic víc si

nemohl vzpomenout.

Další dva dřepy by ovšem rozhodně neměly uškodit.

Raz. Dva.

Zřejmě neuškodily, ale ani nepomohly.

Tak další dva?

Situace se opakovala.

Dobrá. Co by tak ještě mohl udělat, aby tím svůj plánnezhatil? Mohl by třeba projít do vedlejší místnosti?

Když došel ke dveřím, otevřely se.

Jasně – když jimi projde, zase se zavřou, blesklo mu hlavou. A když se zavřou, možná, že už z druhé strany nepůjdou otevřít.

Mark začal v prostoru dveří opatrně pátrat po nějakémzáklapném mechanismu. Po několika sekundách zjistil, že jezřejmě – v jejich případném zavřené stavu – drží jen hák v pravém

dolním rohu.

Zajímavé.

Stoupl si mezi dveře a prohlížel si druhou místnost. Nikdo

v ní nebyl.

Na chvilku zaváhal. Pak ze sebe svlékl žlutý oblek s logem

IceLiftu, složil ho do balíku a přešel do vedlejší místnosti.Složenou látku svižně strčil před zavírající se dveře. Ty se jen marně

pokusily oddělit od sebe obě místnosti.

Fajn. Ještě lepší by ale bylo, kdyby si vzpomněl na svůj skvělý

plán.

Třeba by pomohla sprcha.

Nejprve ale prozkoumá tašku v rohu místnosti.

Mark usoudil, že je jeho. Příjemně ho překvapilo, že v jejích útrobách našel ručník, mýdlo i nějaké oblečení. Neutrálně hopřekvapila hrst jakýchsi papírů. Rozhodl se v tašce dál nepátrat,protože dvojici objevů nutně muselo doplňovat nějaké negativnípřekvaení. Což si Mark – i jako nezdolný optimista – nemohl nepřiznat.

Sprcha byla studená, ale přesto cítil, že mu dělá dobře.Zhluboka dýchal. Vybavil si starou poučku, která říkala, že se ve sprše dobře přemýšlí. Vlhký vzduch má blahodárný vliv na stav mysli.


28

A pak si najednou začal vybavovat i obrysy svého plánu.

Když po několika minutách ze sprchy vycházel, měl pocit, že

už je zase ve formě. V hlavě měl jasno – a jasno měl i v tom, co

teď musí udělat.

Hlas z reproduktorů se jej snažil přesvědčit k cestě za další

dveře, ale on se nenechal zmást. Jakmile na sebe navlékloblečení z tašky, vydal se zpátky do první místnosti. Dveře se sice

trochu bránily, trochu odmlouvaly, trochu přesvědčovaly, trochu

vyhrožovaly, ale jejich miniaturní elektronický mozeček zjevně

nechápal všechny dopady skutečnosti, že nejsou zcela dovřené.

Koneckonců nebyly v tom samy: S analýzou dopadů určitýchsituací mívají vážné problémy i daleko komplikovanější systémy.

Mark se celkem bez problémů protáhl otvorem, kterýmnejprve přijela a poté zase odjela jeho vana. Bez potíží se dostal i křídicím počítačům IceLiftu o dvě místnosti dál. K jednomu z nich

cosi připojil a provedl operace, které považoval za nezbytné.

Přitom si vybavoval všechny podrobnosti alternativního plánu,

který měl připravený pro případ problémů. A že si jich dokázal

představit spoustu. I takové zamčené dveře nebo komplikované

heslo pro přístup k počítači by znamenaly spoustu práce navíc.

Když byl se svou prací hotový, rozdal ještě ve vedlejšímístnosti do každé uložené tašky jeden z hromady papírů, které před

chvílí objevil ve svém zavazadle. A pak se konečně vydal vstříc světu za zdmi IceLiftu. Už se nemohl dočkat. 7. Na obrazovce se právě objevily závěrečné titulky filmu, když promítání někdo přerušil.

„Ahoj Davide,” zašklebila se obrazovka. „Až budeš psátreortáž o IceLiftu, nezapomeň pochválit tu jejich dokonalou iluzi!

Zatím to všechno vypadalo dost realisticky. Tak uvidíme, co bude

dál...“

Ve vaně se několikrát prostřídaly chlad a horko. Potom seodsunul její kryt.

Odskočila helma.

David si chtěl protřít oči, ale nešlo to. Jako kdyby mu něco

přidržovalo ruce.


29

„Vítejte zpět z padesátiletého spánku,“ ozval se dívčí hlas

a než David stačil cokoli poznamenat, pokračoval: „Protože jste

se mnoho let nehýbal, vaše tělo je ztuhlé. To je naprosto vpořádku...“

David si pomalu začal vybavovat, jak se sem dostal. Jistě, to

je ten nesmysl s mražením lidí. Trochu ho překvapilo, že hra ještě

stále pokračuje. Teď už podle jeho názoru měla následovatpointa. Někdo měl přijít a říct: „Skvěle jsi to zvládl, hra končí, hlavní

výhra je tvoje.“

No dobře. David samozřejmě nečekal nějaký happy-end, ale

nějaký konec by to opravdu chtělo. A pokud možno by tonemusel být moc velký průšvih. I takové „OK, moc jsi nás nepobavil,

tak si sbal svoje věci, tady máš na taxíka a jeď domů,“ by bývalo

stačilo.

David znovu zkusil zvednout ruce, ale z nějakého důvodu

opravdu nemohl. Ani pokus posadit se nebyl úspěšný. Za tourčitě může ten žlutý oblek, co má na sobě. I proti své vůli zasepocítil obdiv k lidem, kteří pod značkou IceLiftu dokázali vytvořit

tak dokonalou iluzi.

Pak mu hlavou prolétla myšlenka, že ho možná něčímnadoovali. Vůbec se mu nezamlouvala. A zřejmě právě proto muzačala – s neodbytností podobným myšlenkám vlastní – vytrvale vířit mozkem. Obdiv rychle vystřídal vztek.

„... pomalu rozhýbejte prsty u nohou, potom chodidla a pak

můžete zkusit větší pohyby nohama. Současně procvičujte ruce.

Až ve svalech ucítíte slabé teplo, můžete se zkusit posadit...“

Davida už hraní téhle komedie omrzelo, ale protože stejněnemohl dělat nic jiného, poslechl instrukce. Po několika minutách

se mu podařilo opřít o lokty a nakonec se za madlo umístěné

u pravého okraje vany pomalu vytáhl ven.

Ozvalo se lehké zaskřípění a nádoba, ve které před chvílí

ležel, zamířila směrem k otvoru ve zdi. David lehce zpanikařil

a rychle začal prohledávat její vnitřek, jestli tam náhodou něco

nezapomněl.

Vzápětí zalitoval, že u sebe nemá fotoaparát. Tohle mohl být

dobrý snímek. Už před sebou viděl ten popisek: „Ledová rakev

odjíždí poté, co vydala svůj obsah.“


30

„Nyní prosím projděte dveřmi do šatny, převezměte svoutaš

ku s věcmi, použijte sprchu a převlékněte se do svého oblečení,“

pravil znovu ten hlas.

David se rozhlédl po malé místnosti, ve které stál, a usoudil,

že zase nemá jinou možnost, než poslechnout. Přistoupil kedve

řím a ty se otevřely. Za nimi byla další malá místnost, v jejímž

jednom rohu stála sprcha. Ve druhém spatřil na stole svou tašku.

Všiml si, že leží na nějakém pásu, a tak ji pro jistotu sundal na

zem dříve, než mu také stihne někam zmizet.

Prohrábl její obsah a s uspokojením zjistil, že je tam všechno,

jak má být. Jen jakýsi leták s mapkou a velkým logemnaznačo

val, že zavazadlo někdo otvíral.

Chvilku přemýšlel, jestli se chce opravdu sprchovat votevře

né sprše bez závěsu. Nakonec rozhodnutí oddálil a vytáhlfotoa

parát. Když nebude fotka ledové rakve, alespoň pořídí fotografii

té místnosti. Třeba tam zrovna přivezou někoho dalšího.

Přístroj tvrdohlavě odmítal reagovat na stisk vypínače.Zřej

mě se vybily baterie. A to se muselo stát právě teď! Naštěstí měl

v kapesním počítači ty samé, a tak nebylo nic snazšího, než je

vyměnit.

Ani druhý pokus o zapnutí fotoaparátu ale nebyl úspěšný. To

jsou ty levné baterie. Šmejd. Takže fotografie nebudou. David

dostal vztek a chuť pořádně do něčeho kopnout. Bez fotek toroz

hodně nebude ono!

Později se sem určitě musí vrátit...

Ještě chvíli se vztekal.

Pak usoudil, že už je opravdu na řadě sprcha. Po troše váhání

se celý svlékl a vstoupil do vyhrazeného prostoru. Chvilkupá

tral po nějakém kohoutku, ale marně. Právě když chtěl vylézt,

vystříkl na něj sám od sebe proud vody. Studené. David vyjekl

a ucouvl.

„Můžete mi prosím pustit teplou vodu?“ zkusil požádat.

Žádná odpověď.

„Haló, promiňte, je tu někdo?“

Zase nic.

„Haló, haló, haló. Voda!“

Opět žádná reakce.


31

Jistě, co můžete chtít za 5 000 dolarů!? Vrátil se opatrně do sprchy a provedl tak pečlivou očistu, jak jen to ve studené vodě považoval za možné.

Právě když se začal utírat, ozval se zase ten hlas: „Až seobléknete, projděte prosím dveřmi do další místnosti.“

Mají to tak dobře načasováno, nebo je tu někde nějakákamera, kterou ho pozorují? A jestli ho pozorují, proč mu předchvílí neodpověděli na jeho volání? Pak si vzpomněl na svou teorii o reality show. Možná, že to patří ke hře.

Dokončil utírání a oblékl se do civilu. Ukázalo se, že dveře vedoucí zpátky jsou zavřené, a tak se zase podvolil instrukcím.

Ani třetí místnost se svou velikostí nijak zvlášť nelišila od obou předcházejících. Tentokrát se ale ozval mužský hlas.

„Prosím, posaďte se ke stolu. Na něm najdete základníinstrukce pro svůj další život. Než se však do nich začtete, věnujte prosím pozornost následující informaci.“ Hlas ke konci nabral na naléhavosti.

David si sedl. Vzal papír...

„S politováním si vám dovolujeme oznámit, že společnost IceLift, jejímž jste klientem, krátce po vašem zmraženízkrachovala. S jejími majiteli se zatím nepodařilo navázat spojení.Protože bez jimi poskytnutých informací nebylo možné již zmražené klienty rozmrazit, vznikla nadace, která prostřednictvím sbírky shromáždila peníze na další provoz mrazicích boxů až do doby, kdy budou všichni zákazníci automaticky rozmraženi. Lidem z této organizace vděčíte za svůj život.“ Teď zněl hlas pateticky, ale vzápětí se zase vrátil do věcné roviny: „Věříme, že se ve svém novém životě vyrovnáte se změnami, které vás čekají. K tomu by vám měly pomoci i instrukce, které máte před sebou na stole. Tento návod je váš a doporučujeme vám vzít si ho s sebou.Hodně štěstí.“

Tohle znělo docela přesvědčivě a David se na chvíli opravdu

vžil do role člověka, který byl padesát let zmražený a teď ho čeká

úplně jiný svět. Pár vteřin si to ještě nechal procházet hlavou, pak

vrhl letmý pohled na ten trochu zvláštní papír před sebou ausoudil, že je nejvyšší čas na návrat domů. Jen doufal, že výmluva

na krach společnosti neznamená, že si cestu zpátky bude muset


32

zařídit sám. I když mu cosi škodolibě našeptávalo, že je to na

nevyřčenou otázku správná odpověď.

Cestou z domu nikoho nepotkal. Recepci zjevně zrušili. Ulice

byla stejně klidná, jako když sem přijížděl. Jen toho domuvpra

vo si předtím nevšiml. Stejně jako si pořádně neprohlédl okolní

stromy, které teď vypadaly větší a košatější. Kolem projelo cosi,

co mělo zřejmě představovat nějaký futuristický dopravnípro

středek. IceLift zjevně rozšířil činnost i mimo své sídlo a David

dospěl k závěru, že je opravdu na čase hru ukončit. Rozhodl se

pro návrat zpátky do budovy firmy.

„Toto je soukromý majetek. Vstup je zakázán,“ pravily dveře

a odmítly Davida vpustit dovnitř.

„Já jsem zákazník.“

„Litujeme. Vstup je zakázán.“

„Podívejte se, já jsem David Moren z týdeníku A-Plus. Teď jste

mě rozmrazili...“ Uvědomil si, že už přistoupil na jejich hru. Na tu

jejich pitomou hru. No dobře, není pitomá, je naprosto dokonalá.

Ale už ho začíná štvát. Ne, už ho nějakou chvíli fakt štve.

„Litujeme. Vstup je zakázán.“

„Pusťte mě dovnitř! Já jsem novinář? Co si myslíte, že o vás

asi tak napíšu, když mě tam nepustíte?!“ Praštil pěstí do dveří.

„Litujeme. Vstup je zakázán.“

Jeden z pomocných počítačů IceLiftu vyhodnotil získaná data

a dospěl ke správnému závěru, že se právě podařilo vypudit zbu

dovy dalšího zákazníka. Nebýt chyby v programu, počítač by

zjistil i fakt, že zákazník neodešel zcela spokojen. Protože ovšem

na tuto skutečnost nepřišel, poznamenal si do příslušné kolonky

stav OK.

Někomu by snad mohlo připadat zvláštní, že na závadu vpro

gramu nepřišli zaměstnanci žádné z tisíců dalších firem, kde byl

rovněž nainstalován. Ne tak jejich klientům. Ostatně kdyby býval

chybu někdy někdo objevil, mohl být svět už dávno dalekolep

ším místem pro život.

Hlavní program vzápětí provedl kontrolu všech procesů aje

jich dat, z nichž zjistil, že není třeba přecházet do režimu spánku

ani zhasínat zářivky. Vzápětí bude propuštěn další klient. Přesně


33

za 3 minuty, 2 celé a 576 tisícin sekundy. Řídicí počítač v klidu

odpočítával.

Zde je nutno poznamenat, že označení řídicí počítač velmizjednodušuje realitu. Jeho použití musí u zasvěcených jedinců nutně

vyvolávat pocit, že jde snad o svého druhu imaginární, nikoli

o skutečný objekt. Odborníka na počítačové technologie může

dokonce zachvátit podezření, že s IceLiftem není všechno tak

úplně v pořádku. Což je sice shodou okolností pravda, ale zezcela jiného důvodu. Podrobnější technický popis komplikovaného

systému s množstvím záložních subsystémů, který obchodníci

IceLiftu klientům zjednodušeně prezentovali právě jako řídicí

počítač, pravděpodobně stále ještě je k dispozici na některé zkoií internetových stránek společnosti.

8.

Standardní proces 022A znovu dospěl do své závěrečné fáze.

Další vana absolvovala svou cestu. Obrazovka přehrálapřivítání. Odsunul se kryt vany. Odskočila helma. Promluvil dívčí hlas.

Ve vaně se začalo rozhýbávat tělo. Prsty u nohou, chodidla, celé nohy. Prsty na rukou, zápěstí, celé ruce.

Vztyk.

Průchod dveřmi. Sprcha. Převlečení. Přechod do vedlejší místnosti.

Naléhavý hlas a informace o krachu IceLiftu. Momentpřekvapení, ale ne moc velkého. Richard Groug, muž, který před chvílí vylezl z vany, tomu celému už od začátku moc nevěřil. Ale z toho, co právě slyšel, usoudil, že se ani zdaleka nenaplnily jeho nejčernější představy. Stejně jako většina rádoby pesimistů si nepřipouštěl,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist