načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Příště - Marc Levy

Příště
-15%
sleva

Kniha: Příště
Autor:

Jeden z nejlepších romantických thrillerů součastosti. Jonathan se ocitá v milostném trojúhelníku, odhaluje tajemství záhadného obrazu. Na plátně něco schází, a rentgenové snímky odhalí, že je tam i ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2006-06-01
Počet stran: 232
Rozměr: 152 x 227 mm
Úprava: 228 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Prochaine fois
Vazba: brožovaná lepená
ISBN: 9788000016504
EAN: 9788000016504
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jeden z nejlepších romantických thrillerů součastosti. Jonathan se ocitá v milostném trojúhelníku, odhaluje tajemství záhadného obrazu. Na plátně něco schází, a rentgenové snímky odhalí, že je tam i něco navíc. Dějem se míhá postava bělovlasé ženy, Jonathan cestujekvůli expertizám a stále častěji se v podivných závratích dostává do minulosti. Ve chvíli, kdy děj spěje k rozuzlení, Jonathan odhalí tajemství obrazu a zároveň i tragédii a lásku, která přežila celé věky.

Související tituly dle názvu:
Někdy příště - komplet Někdy příště - komplet
Toman Tomáš
Cena: 333 Kč
Levý břeh Levý břeh
Šalamov Varlam
Cena: 251 Kč
Praha moderní 2. díl Praha moderní 2. díl
Lukeš Zdeněk
Cena: 355 Kč
Levy prichádzajú dotlač Levy prichádzajú dotlač
Palko Vladimír
Cena: 336 Kč
Českobudějovicko I. Českobudějovicko I.
Kovář Daniel
Cena: 263 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

„To jsem já – právě vyjíždím ze Stapledonu, dorazím k tobě tak

za půl hodiny. Doufám, že jsi doma? Zatracený záznamník! Tak

já jedu.“

Peter nervózně zavěsil a začal si prohrabovat kapsy, hledaje klí če, a pak si uvědomil, že je předešlého večera nechalzřízenci v garážích. Podíval se na hodinky – letadlo do Miami startuje z Loganova letiště až pozdě odpoledne, jenomže v této neklidné době nová bezpečnostní opatření vyžadují, aby se dostavil kodletu minimálně dvě hodiny před startem letadla. Zavřel dveřemalého elegantního apartmá, které si na celý rok pronajal v rezidenci ve finanční čtvrti, a vydal se chodbami s tlustými koberci. Třikrát stiskl tlačítko výtahu – toto netrpělivé gesto však příjezdkabiny výtahu ještě nikdy neurychlilo. O osmnáct pater níže prošel rychlým krokem kolem portýra jménem Jenkins a sdělil mu, že se vrátí až druhý den a že v předsíni bytu nechal balík s prádlem do prádelny v sousedství. Jenkins zastrčil do zásuvky stolupřílohu ,Umění a kultura‘ z Boston Globe, kterou právě četl, zapsal si Peterovu žádost do služební knihy a pak vystartoval od svého pultu, aby ho předběhl a podržel mu dveře.

Před domem otevřel velký deštník s iniciálami rezidence a skryl Petera před jemným hustým deštěm, snášejícím se na město.

„Nechal jsem poslat pro váš vůz,“ prohlásil s pohledemupřeným na zatažený obzor.

1


012 1

„To je od vás velmi milé,“ odvětil Peter suše.

„Vaše sousedka na poschodí paní Bethová je právě te pryč, a tak když jsem viděl, že výtah jede z vašeho poschodí,usoudil jsem –“

„Jenkinsi, já vím, kdo je paní Bethová!“

Domovník se zahleděl na příkrov šedých a bílých mraků nad jejich hlavami.

„Strašné počasí, nemyslíte?“ pokračoval.

Peter mu neodpověděl. Některé výhody života v luxusnírezidenci upřímně nesnášel. Vždy, když procházel kolemJenkinsova pultu, měl pocit, jako by přicházel o jistou část sou kromí. Muž se služební knihou u ruky byl obrácen čelem k velkýmotáčivým dveřím a od svého pultu měl dokonalý přehled o všech příchodech a odchodech každičkého obyvatele re zidence. Peter byl přesvědčen, že portýr bude nakonec vědět o jeho zvycích víc než většina jeho přátel. Jednou, když měl mrzutou náladu, se proplížil služebním schodištěm až do parkingu, aby se dostal z domu výjezdem z garáží. Při návratu pro cházel pyšně kolem Jenkinse, když ten mu náhle dvorně podával zvláštně tvarovaný klíč. Když se na něj Peter zaraženě zadíval, Jenkins sušeprohlásil:

„Pokud by vás zajímala i cesta obráceným směrem, mohlo by se vám to hodit. Dveře v jednotlivých patrech jsou směrem ze schodiště zamčené a tímhle by se mohl ten drobný problém vyřešit.“

Cestou nahoru výtahem pak Peter považoval za věc osobní cti nedat na sobě nic znát – byl si jist, že Jenkins jej vidí díky kamerovému systému. Když pak o šest měsíců pozdějiudržoval nějaký čas poměr s jistou velmi populární mladou herečkou jménem Thaly, překvapilo ho, že raději tráví noc v hotelu, dávaje přednost anonymitě prostředí před nadšeným výrazem 1 portýra, jehož nezdolně dobrá ranní nálada ho na nejvyššímožnou míru rozčilovala.

„Už to nebude dlouho trvat, pane. Mám dojem, že slyšímmotor vašeho vozu.“

„Vy poznáte auta podle zvuku motoru, Jenkinsi?“ zeptal se Peter vědomě nezdvořilým tónem.

„Ó, jistě že ne všechny, pane, jenže jak jistě sám uznáte,vašemu starému angličanovi poněkud klepou ventily. Zní to trochu jako tadadáá a připomíná to roztomilý přízvuk mých bratranců z druhé strany Atlantiku.“

Peter povytáhl obočí, jak v něm všechno vřelo. Jenkins byl typem muže snícího celý život o tom, že se narodil jakopoddaný Její Královské Výsosti, což bylo v tomto městě sanglosaskými tradicemi známkou jisté elegance. Ve výjezdu zpodzemního parkoviště se objevily velké kulaté světlomety Jaguáru XK 140 coupé. Zřízenec zastavil vůz na bílé čáře, vyznačené na vozovce před vchodem do budovy.

„Myslíte, Jenkinsi?“ pronesl Peter, když vykročil ke dveřímvozu. Zřízenec mu je pozorně podržel.

Peter se uraženě posadil za volant, vyhnal motor staréhoangličana do otáček a při rozjezdu Jenkinsovi zlehka pokynulrukou.

Ve zpětném zrcátku si ověřil, že portýr přesně podle svého zvyku čeká, až jeho vůz zahne za roh, a teprve potom sevrátí do domu.

„Zatracený podvodníku!“ ulevil si polohlasem. „Narodil jsi se v Chicagu a celá ta tvoje zatracená rodina se narodila vChicagu!“

Zastrčil mobil do držáku handsfree a stiskl tlačítko rychlévolby k Jonathanovi domů. Nahnul se směrem k mikrofonu nasluneční cloně a zakřičel: 1

„Já vím, že jsi doma! Nedovedeš si představit, jak mě tenhle tvůj filtr rozčiluje. A zrovna děláš, co chceš, zbývá ti už jen devět minut. Je ve tvém vlastním zájmu, abys dorazil!“

Natáhl se, aby přepnul stanici na rádiu, umístěném vpřihrádce. Jak se narovnával, zaregistroval v ještě dostatečnévzdálenosti od předku svého vozu přecházející ženu. Pak siuvědomil, že na svůj pokročilý věk kráčí velmi rychle. Pneumatiky zanechaly na asfaltu dlouhé černé čáry. Když vůz zastavil, Peter opět otevřel oči. Žena klidně pokračovala v chůzi. S rukama ještě křečovitě svírajícíma volant se zhluboka nadechl, pak si odepnul bezpečnostní pás a vysoukal se ven z vozu. Vrhl se ke staré paní a zahrnul ji omluvami, přitom ji vzal za ruku, aby jí pomohl překonat těch pár metrů, dělících ji od chodníku.

Potom jí podal vizitku a ještě jednou se omluvil. S použitím veškerého svého šarmu jí přísahal, že pocit viny za to, že ji tak vyděsil, ho bude provázet minimálně týden. Stará panívypadala velmi překvapeně. Uklidňovala ho a při tompoklepávala o zem svou bílou holí. Slabý sluch byl tedy příčinou, proč sebou tak trhla, když ji galantně uchopil za loket, aby jípomohl přejít. Peter konečky prstů odstranil zbloudilý vlas z jejího gabardénového pláště a nechal ji, aby pokračovala v cestě za svým cílem, a on se zase vydal za svými povinnostmi. Usadil se znovu do důvěrně známé vůně staré kůže, jíž byla kabina vozu plná. Zvolna pokračoval k Jonathanovu bydlišti. Na třetí křižovatce už si pohvizdoval.

——

Ve starém přístavu stoupal Jonathan po schodechnádherného domu, v němž bydlel. V posledním patře končiloschodiště u dveří proskleného ateliéru, kde se jeho snoubenka věno-1 vala malování. S Annou Waltonovou se setkali jednoho večera na vernisáži. Nadace, patřící bohaté a přitom nenápadnésběratelce z města, vystavovala Annina plátna. Jak si tak v galerii prohlížel obrazy, připadlo mu, že Annina elegance jepřítomna i v jejích plátnech. Její styl byl přesně stylem století, jemuž zasvětil svou kariéru odborníka na výtvarné umění. Anninykrajiny byly bez hranic a on je hodnotil vybranými slovy. Mladou umělkyni, vystavující poprvé svá plátna, zájem tak věhlasného profesionála, jakým byl Jonathan, velmi potěšil.

Od té chvíle se od sebe takřka nehnuli na krok anásledujícího jara se nastěhovali do domu nedaleko starého přístavu, který Anna vybrala. Místnosti, kde trávila většinu svých dnů a občas i nocí, vévodila velká prosklená stěna. V prvních minutách dne pronikalo do místnosti světlo, které ji naplňovalo zcelavýjimečnou, kouzlem poznamenanou atmosférou. Od režné zdi z bílých cihel na jednom konci místnosti až k velkým oknům na druhém se rozkládala světlá podlaha ze širokých prken. Když Anna odložila štětec, ráda si vykouřila cigaretu na dřevěném parapetu, odkud byl výhled na celou zátoku. A bylo počasí jaké chtělo, zvedla padací okna, lehce se posouvající na konopnýchprovazech, a nasávala onu sladkou směs tabáku a jemné sprškyslané vody, již přinášelo moře.

Peterův jaguár zastavil u chodníku.

„Mám dojem, že tvůj přítel je tady,“ řekla, když vytušilaJonathana za svými zády.

Přistoupil k ní, vzal ji do náruče a přitiskl tvář na její šíji, aby ji políbil. Anna se zachvěla.

„Peter bude netrpělivý!“

Jonathan vsunul ruku do výstřihu jejích bavlněných šatů a pak pokračoval na prsa. Znovu se ozval klakson auta a ona hovesele odstrčila. 1

„Tvůj svědek je drobátko otravný. Tak běž, utíkej na tu svoji konferenci, čím dřív půjdeš, tím dřív budeš zpátky.“

Jonathan ji znovu políbil a ustupoval. Když zaklaplyvchodové dveře, zapálila si Anna další cigaretu. V okýnku vozu dole na ulici se na chvilku objevila Jonathanova ruka a zamávala, zatímco se automobil vzdaloval. Anna si povzdechla a obrátila pohled ke starému přístavu, kam kdysi připlulo tolikimigrantů.

„Proč nikdy nedodržíš domluvený čas?“ zeptal se Peter.

„Máš na mysli čas, který ty stanovíš?“

„Ne. Myslím čas, kdy odlétá letadlo, čas, který si lidésjednají na oběd nebo na večeři, myslím čas, který my ostatní máme na hodinkách. Jenomže ty hodinky nenosíš!“

„Ty jsi otrokem času, zatímco já času vzdoruji.“

„Když takovouhle pitomost řekneš svému psychoanalytikovi, můžeš si být jistý, že už neposlouchá, co mu dál vykládáš. V tu chvíli přemýšlí, jestli si díky honoráři, který z tebevymámí, bude moct koupit své auto snů jako coupé nebo kabriolet.“

„Já k žádnému psychoanalytikovi nechodím!“

„Měl bys o tom začít uvažovat. Jak se cítíš?“

„A proč ty máš takovou dobrou náladu?“

„Četl jsi v Boston Globe přílohu ,Umění a kultura‘?“

„Nečetl,“ prohlásil Jonathan a díval se při tom z okna.

„Četl ji dokonce i Jenkins! Tisk mě chce odrovnat!“

„Vážně?“

„Ty jsi to četl!“

„Tak trochu,“ odvětil Jonathan.

„Jednou na fakultě jsem se tě zeptal, jestli jsi spal nebo nespal s Kathy Millerovou, do které jsem byl zamilovaný, a ty jsi mi odpověděl ,Tak trochu‘. Mohl bys mi laskavě definovat, co máš na mysli tím svým ,Tak trochu‘? Už dvacet let si říkám...“1

Peter udeřil rukou do volantu.

„Dovedeš si to představit? Viděl jsi ten štvavý titulek? ,Po- slední prodeje Petera Gwela jsou zarmucující!‘ Kdo dosáhl při prodeji Seurata historického rekordu, který celých deset letnikdo nepřekonal? Kdo uzavřel ten nejskvělejší prodej Renoira za posledních deset let? A co Bowenova sbírka s Jongkindem,Monetem, Mary Cassatovou a dalšími? A kdo byl jedním z prvních, kdo obhajoval Vuillarda? Viděl jsi, jakou hodnotu todneska má?“

„Petere, trápíš se pro nic za nic. Prostě úkolem kritiků je psát kritiky, to je všechno.“

„Trápím se, protože na záznamníku jsem měl čtrnáctznepokojených vzkazů od mých společníků z Christie’s!“

Zastavil na červenou a pokračoval ve svém hudrování. Jonathan počkal pár minut a potom otočil knoflíkem autorádia.Vozem se rozezněl hlas Louise Armstronga. Jonathan si všimlkrabice, položené na zadním sedadle.

„Co to tam máš?“

„Nic!“ odsekl Peter.

Jonathan se otočil dozadu a pobaveně si prohlížel obsahkrabice.

„Elektrický holicí strojek, tři roztrhané košile, dvě nohavice od pyžama utržené jednu od druhé, pár bot bez tkaniček,čtyři roztrhané dopisy a to vše bohatě přelité kečupem... Ty jsi se s ní rozešel?“

Peter se kroutil na sedadle, jak se snažil dostat kartonovou krabici na podlahu.

„Tobě se nikdy nestalo, že bys měl špatný týden?“odpověděl Peter a zesílil rádio.

Jonathan cítil, jak Peterova nervozita stoupá, a pokusil se ho uklidnit. 1

„Nemáš nejmenší důvod být nervózní, tebe přeci nenímožné potopit.“

„Kdybych uvažoval stejně hloupě jako ty, tak už bych simockrát pěkně nabil hubu. Dneska jsem se za volantem příšerně vyděsil,“ dodal Peter.

„Kdy?“

„Když jsem před chvílí odjížděl z domova.“

Jaguár opět vyrazil vpřed a Jonathan sledoval, jak za oknem ubíhají letité budovy starého přístavu. Vyjeli na rychlostnísilnici vedoucí na Loganovo mezinárodní letiště.

„Jak se má náš starý Jenkins?“ zeptal se Jonathan.

Peter zaparkoval vůz přímo naproti budce hlídače parkoviště. Diskrétně mu vsunul do dlaně bankovku, zatímco Jonathanvyndaval ze zavazadlového prostoru svou odřenou cestovní tašku. Společně kráčeli parkovištěm a ozvěna jim vracela zvuk je jich kroků. Jako pokaždé, když měl letět letadlem, ztrácel Petertrpělivost ve chvíli, kdy ho požádali, aby si odepnul pásek a sun dal boty poté, co třikrát po sobě rozezvučel signál bezpečnostního rámu. Zabručel pár málo zdvořilých slov a službu konající důstojník mu za to velmi podrobně prohlédl zavazadlo. JonathanPeterovi naznačil, že na něj počká jako obvykle u stánku snovinami. Když k němu Peter dorazil, byl právě začtený do antologie jazzu od Miltona ,Mezz‘ Mezrowa. Jonathan si knihu koupil. Nástup na palubu letadla proběhl bez problémů a letodstartoval přesně na čas. Jonathan odmítl nabízené jídlo, stáhl roletu na okénku, rozsvítil lampičku a ponořil se do svých poznámek k přednášce, kterou měl za pár hodin přednést. Peter si listo val magazínem letecké společnosti, pak se začetl dobezpečnostních pokynů a nakonec do katalogu zboží nabízeného napalubě letadla, který už ovšem znal zpaměti. Nakonec se začal ve svém sedadle pohupovat.1

Jonathan ani nezvedl zrak od papírů, které studoval, a zeptal se: „Nudíš se?“

„Přemýšlím!“

„Vždy říkám, že se nudíš!“

„A ty se nenudíš?“

„Procházím si svoje poznámky.“

„Ty jsi tím chlápkem naprosto posedlý,“ odsekl Peter aznovu se začetl do bezpečnostních pokynů Boeingu 747.

„Prostě mě zajímá!“

„Kamaráde, při takovémhle stupni posedlosti si dovolím trvat na tom, že ten ruský malíř má k tobě téměř majetnický vztah.“

„Vladimír Radskin zemřel koncem 19. století a já neudržuji žádný vztah s jeho osobou, ale s jeho dílem.“

Jonathan se znovu ponořil do četby a na chvíli serozhostilo ticho.

„Právě jsem měl pocit déja`-vu,“ prohlásil Peter velmiposměšně. „Ale to bude možná tím, že je to už posté, co se o tomhle bavíme.“

„Poslyš, co vlastně děláš v tomhle letadle, když jsi nechytil tentýž virus co já?“

„Tak za prvé ti dělám společnost. Za druhé prchám předtelefonáty svých kolegů, traumatizovaných tím idiotským článkem v Boston Globe. A za třetí se nudím.“

Peter vytáhl z kapsy saka fixu a na okraj čtverečkovanéhopaíru, na němž si Jonathan upravoval své poslední poznámky, namaloval křížek. Aniž by spustil zrak z obrazů, které studoval, namaloval Jonathan hned vedle Peterova křížku kolečko. Ten ihned přidal další křížek a Jonathan doplnil v diagonále další kolečko...

Letadlo přistálo o deset minut dříve proti předpokládanému plánu. Neměli s sebou žádná velká zavazadla a taxík je do

020 1

vezl až do hotelu. Peter se podíval na hodinky a prohlásil, že

do začátku konference mají hodinu volna. Když se zapsali na

recepci, šel se Jonathan převléknout. Dveře jeho pokoje se za

ním nehlučně zavřely. Položil tašku na nízký mahagonovýsto

lek, stojící proti oknu, a popadl telefon. Když Anna zvedlaslu

chátko, zavřel oči a nechal se vést jejím hlasem, jako by stál

vedle ní v ateliéru. Všechny lampy tam byly zhasnuty. Anna se

opřela o okenní parapet. Nad její hlavou nesměle prosvítalo

přes velkou prosklenou stěnu pár hvězd, vzdorujících světlům

města a tvořících na bledé štóle nebe jemnou krajku. Na staré

okenní tabulky v olověných rámečcích dopadala jemná sprš

ka mořské vody. Anna se poslední dobou Jonathanovivzdalo

vala, jako kdyby se od té chvíle, kdy se rozhodli vzít, kolečka

jemné mechaniky jejich vztahu zadírala. V prvních týdnech si

Jonathan narůstající vzdálenost mezi nimi vysvětloval jako strach

tváří v tvář životnímu rozhodnutí. Přitom to byla Anna, kdo si ten

sňatek přál více než co jiného. Jejich město bylo stejněkonzer

vativní jako umělecké prostředí, v němž oba žili. Po dvouspo

lečně strávených letech bylo společensky vhodné učinit jejich

svazek oficiálním. Příslušníci bostonské vyšší společnosti to při

každém společenském koktejlu, na každé vernisáži a při každé

velké aukci čím dál častěji naznačovali.

Jonathan a Anna podlehli tlaku mondénní společnosti.Dob

rý dojem pevného svazku by byl rovněž zárukou Jonathanova

profesního úspěchu. Anna na druhém konci drátu mlčela a on

naslouchal jejímu dechu a představoval si její gesta. Dlouhéprs

ty Anniných rukou se ztrácely v jejích hustých vlasech. Kdyžza

vřel oči, mohl téměř cítit vůni její pokožky. V podvečer se její

parfém mísil s vůní dřeva, vystupující z každičkého koutkuateli

éru. Jejich rozhovor skončil dlouhým mlčením. Jonathan položil

sluchátko a otevřel oči. Pod okny se jako dlouhá červená stu-1 ha táhl proud vozidel. Zaplavil ho pocit samoty jako pokaždé, když byl daleko od domova. Povzdechl si a přitom ho napadlo, proč jen přislíbil účast na téhle konferenci. Čas ubíhal. Vybalil tašku a vybral si bílou košili.

Než Jonathan vstoupil na pódium, zhluboka se nadechl.Nejrve ho uvítal potlesk a potom se mu posluchači rozplynuli v pološeru. Postavil se za řečnický pult, opatřený maloulamičkou s mosazným stínidlem, která bude bdít nad jeho textem jako nápověda; Jonathan však své vystoupení ovládal a text znal nazpamě. Na obří obrazovce za jeho zády se promítlo první z Radskinových pláten, o nichž zde dnes večer bude hovořit. Rozhodl se nechat defilovat obrazy ruského malíře vobráceném chronologickém pořadí. První série obrazů z anglického venkova představovala díla, která Radskin vytvořil na sklonku života, předčasně ukončeného nemocí.

Radskin namaloval poslední obrazy ve svém pokoji, který mu jeho podlomené zdraví nedovolilo opustit. Zemřel ve věkušedesáti dvou let. Dva velké portréty představovaly sira Edwarda Langtona, sběratele a věhlasného obchodníka, který učinil z Vladimíra Radskina svého chráněnce. Na prvním z nich sir Edward stál, na druhém seděl za mahagonovým stolem. Deset obrazů se s nekonečnou citlivostí snažilo zprostředkovat život chudých lidí na předměstí Londýna koncem devatenáctéhostoletí. Jonathanovu prezentaci doplňovalo dalších šestnáct pláten. Přestože nevěděl, ve kterém konkrétním období své tvorby je Radskin namaloval, jejich náměty odkazovaly na umělcovo mládí v Rusku. Šest z jeho prvních pláten, vzniklých naobjednávku samotného cara, zobrazovalo osobnosti panovnického dvora; deset dalších podle vlastních nápadů mladého umělce ukazovalo bídu prostého lidu. Tyto pouliční scény byly důvo- 1 dem Radskinova nuceného exilu, kdy musel narychlo a na vždy opustit svou rodnou zemi. Když mu car zřídil expozici ve své osobní galerii v petrohradské Ermitáži, Vladimír tam vystavil pár těchto pláten. Obrazy vyvolaly skandál. Car se na malíře divoce rozhněval za to, že bídu jeho lidu zpodobnil s mnohem většívěrností než lesk jeho vlády. Dějiny hovoří o tom, že když se dvorní poradce pro kulturní záležitosti malíře zeptal, proč to udělal,Vladimír odpověděl, že pokud se člověk ve své honbě za mocí živí lží, jeho malování podléhá zcela opačným pravidlům.

Cožpak bída ruského lidu byla méně hodna zobrazení než sám car? Rádce, který si malíře vážil, mu trpkým gestempokynul. V ohromné knihovně, plné vzácných rukopisů, otevřeltajné dveře a vyzval mladého muže, aby co nejrychleji utekl ještě dříve, než si pro něj přijde tajná policie. V této chvíli už pro něj nemůže nic víc udělat. Vladimír se vydal po klikatém schodišti a dále dlouhou temnou chodbou, připomínající cestu dopekla. V temnotě se orientoval jen pomocí rukou, které si rozdíral o drsné stěny, a mířil k západnímu křídlu paláce. Procházel přitom podzemními prostorami, kde se musel shýbat, asklepeními z vlhkého kamení. O tvář se mu třely velké krysy, putující opačným směrem, a místy se až příliš zblízka zajímaly ovetřelce, kterého pak sledovaly a kousaly do kotníků.

Když se konečně snesla noc, Vladimír vystoupil na povrch a našel úkryt na korbě dvoukoláku, kde zalezl do balíku použité slámy z carských stájí. Schoval se v ní, aby zde počkal doúsvitu a v ranním zmatku unikl z paláce.

Téhož odpoledne veškerá Vladimírova plátna zkonfiskova li. Byla spálena, strávena plameny v monumentálním krbu přibanketu pořádaném carovým rádcem. Oslava trvala čtyři hodiny.

O půlnoci se účastníci hostiny nahrnuli k oknům, aby seroztýlili představením, jež se jim nabízelo na dvoře paláce.Vla

0231

dimír ukrytý ve stínu přístěnku byl svědkem vraždy. Jeho ženu

Claru, zadrženou zvečera, vyvlekly stráže až k místu popravy.

Sotva se objevila, nespustila oči z hvězd na nebi. Hlavnědva

nácti pušek se zvedly. Vladimír zapřísahal nebesa, aby jehože

na odvrátila pohled a jejich zraky se ještě naposledy setkaly.

Ona tak neučinila. Zhluboka se nadechla a pak zaznělodva

náct výstřelů. Nohy se jí podlomily a rozstřílené tělo sezhrou

tilo na zdupaný špinavý sníh. Ozvěna jeho lásky odezněla nad

hradbami a rozhostilo se ticho. Ve světle bolesti, jež ho dusila,

poznal Vladimír, že život je silnější než jeho umění.Dokona

lá souhra všech barev světa by nedokázala vykreslit jeho hoře.

Víno, tekoucí proudem u prostřených stolů, se pro něj té noci

mísilo s Clařinou prolitou krví. Karmínově rudé potůčky roz

pouštěly bílý hermelín sněhu a kreslily epigrafy na obnaženou

dlažbu z kamenů, jejichž tmavé hlavy jako černé zábleskyzra

ňovaly malířovo srdce. Vladimír si odnesl v paměti jedno znej

krásnějších děl, které ztvárnil v Londýně o deset let později.

V průběhu let strávených v exilu znovu namaloval i ostatnízni

čené obrazy z ruského období, ale upravil je, nebo už nikdy

nenamaloval ženské tělo ani ženskou tvář a v jeho obrazech se

již nikdy neobjevila sebemenší stopa červené barvy.

Z obrazovky zmizel poslední diapozitiv. Jonathan poděkoval

shromáždění a to odměnilo jeho přednášku bouřlivýmiovace

mi. Zdálo se, že potlesk publika jej tíží, jako by porušil svou

diskrétnost. Nahrbil se a rukou pohladil desky své složky,ob

kreslujíce prstem obrysy písmen tvořících jméno VladimíraRad

skina. „To tleskají tobě, starý brachu,“ zašeptal. Se zrudlýmitvá

řemi sebral svou aktovku a naposledy pozdravil shromáždění

nesmělým pohybem ruky. V sále se zvedl muž a zavolal na něj.

Jonathan si přitiskl aktovku k hrudi a znovu se postavil čelem

k publiku. Muž se jasným a silným hlasem představil. 1

„Franz Jarvitch z magazínu Art and News. Pane Gardnere,přiadá vám normální, že žádný z obrazů Vladimíra Radskina není vystaven v některém významném muzeu? Myslíte si, že správci sbírek tohoto umělce opomíjejí?“

Jonathan se naklonil k mikrofonu, aby tazateli odpověděl.

„Velkou část svého odborného života jsem zasvětil tomu, abych seznámil veřejnost s dílem tohoto malíře, a snažím se, aby došlo uznání. Radskin je velký malíř, jenže stejně jakomnoho ostatních byl ve své době přehlížen. Nikdy se nesnažilnikomu zalíbit, upřímnost byla nejvýraznějším rysem jeho díla.Vladimír se snažil malovat naději, zajímalo ho to, co je u člověka nejpravdivější. To mu přízeň kritiky nepřinášelo.“

Jonathan zvedl hlavu. Pohledem se najednou zdál být někde úplně jinde, jakoby ztracen v nějaké jiné době a jiném místě. Setřásl ze sebe trému a slova z něj vytryskla, jako kdyby se v něm ten starý malíř znovu pouštěl do díla s vlastním srdcem místo malířského stojanu.

„Podívejte se na tváře, které maloval, na světlo, kterévytvářel, na ušlechtilost a pokoru jeho postav. Nikde žádná zaatá pěst, nikde žádný křivý pohled.“

V tichém sále se zvedla žena.

„Sylvie Leroyová z muzea v Louvru. Legenda praví, že nikdy nikdo nespatřil poslední obraz Vladimíra Radskina, to plátno prý není k nalezení. Co si o tom myslíte?“

„Vážená paní, to není legenda. V korespondenci, kterou vedl s Alexisem Savrasovem, Radskin píše, že navzdory chorobě, jež mu každým dnem víc a víc ubírá sil, začal pracovat na něčem, co sám označil za své nejkrásnější dílo. Když se jej Savrasov ptal na jeho zdravotní stav, zajímal se i o to, jak je daleko s prací.Vladimír mu odpověděl: ,Zdokonalovat tento obraz je mýmjediný lékem proti strašlivému utrpení, rozdírajícímu mé útroby.‘



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist