načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příspěvky k dějinám francouzské filozofie společnosti – Ivana Holzbachová

Příspěvky k dějinám francouzské filozofie společnosti

Elektronická kniha: Příspěvky k dějinám francouzské filozofie společnosti
Autor: Ivana Holzbachová

- Předmětem knihy jsou tři významní francouzští myslitelé 18. a 19. století: Ch.-L. Montesquieu, Voltaire a E. Durkheim. Jejich výběr znamená pokračování zájmu autorky o francouzskou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  85
+
-
2,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Masarykova univerzita
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 168
Rozměr: 23 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Filozofické systémy a hlediska
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Masarykova univerzita, 2011
ISBN: 978-80-210-5530-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Předmětem knihy jsou tři významní francouzští myslitelé 18. a 19. století: Ch.-L. Montesquieu, Voltaire a E. Durkheim. Jejich výběr znamená pokračování zájmu autorky o francouzskou historiografickou školu – Annales. Ta se místy odvolávala na Voltaira a Durkheima, jako na ty, kdo se zabývali dějinami v jejich širším sociálně kulturním smyslu. Montesquieu sice není chápán jako předchůdce školy Annales, avšak číst Voltaira bez jeho velkého současníka není vhodné. Kromě toho i na Montesquieua se můžeme dívat jako na sociálně politického myslitele, který podle některých patří k předchůdcům sociologie a který v analýze společnosti upozorňoval na prvky, jež byly spíše hlubším podkladem historických událostí. Nepominutelná je jeho zásluha o zavedení pojmu objektivního zákona do společnosti a jejich dějin, která jej vzdáleně spojuje s Durkheimem.

Předmětná hesla
Montesquieu, Charles Louis de Secondat, baron, 1689-1755
Voltaire, 1694-1778
Durkheim, Émile, 1858-1917
FilozofovéFrancie – 18.-20. století
Francouzská filozofie – 18.-20. století
Filozofie dějin – Francie – 18.-20. století
Politická filozofieFrancie – 18.-20. století
Sociologie – Francie – 18.-20. století
Společnost
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ISBN 978-80-210-5530-8



OPERA UNIVERSITATIS MASARYKIANAE BRUNENSIS

FACULTAS PHILOSOPHICA

SPISY MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ

FILOZOFICKÁ FAKULTA

Číslo 397



PříSPĚVKY K dĚjINáM fRANcOUZSKé

fIlOZOfIE SPOlEČNOSTI

Ivana Holzbachová

Masarykova univerzita

Brno 2011


© 2011 Ivana Holzbachová

© 2011 Masarykova univerzita

ISBN 978-80-210-5530-8

ISSN 1211-3034 M^c!εϳΘͲΘϬͲϮϭϬͲΘϮϭϮͲϬ!;ŽŶůŝŶĞ!͗!ƉĚĨͿ M^c!εϳΘͲΘϬͲϮϭϬͲρρϯϬͲΘ!;ľƌŽǎŽǀĂŶĄ!ǀĂnjľĂͿ M^^c!ϭϮϭϭͲϯϬϯκ Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Montesquieu Mezi objektivními a právními zákony . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .8

I. Montesquieuovo pojetí společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .14

II. Uspořádání státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .30

III. Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .47 voltaire Pohyb nebo neměnnost? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .52

I. Metoda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .52

II. Základní pojmy Voltairova pojetí dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . .70

III. Voltairovo pojetí náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .86

IV. Voltairovo pojetí společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .95

V. Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .108

durkheiM Společnost, věda, náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111

I. Durkheimovo pojetí sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111

II. Společnost očima Emila Durkheima . . . . . . . . . . . . . . . . . . .126

III. Věda a politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .141

IV. Náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .146

seznaM citované literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 anglické a francouzské resuMé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 ÚvOd Předmětem této knížky jsou tři významní francouzští myslitelé 18. a 19. století: ch.-l. Montesquieu, Voltaire a E. durkheim. jejich výběr znamená jisté pokračování mého zájmu o proslavenou francouzskou historiografickou školu – Annales. Sami zakladatelé Annales se místy odvolávali na dva z nich, tj. na Voltaira a durkheima, jako na ty, kdo se zabývali dějinami v jejich širším sociálně-kulturním smyslu. Zajímalo mne tedy, jaké myšlenky v jejich dílech najdu. Montesquieu sice není chápán jako předchůdce školy Annales, avšak číst Voltaira bez jeho velkého současníka se mi nezdálo vhodné. Kromě toho i na Montesquieua se můžeme dívat jako na sociálně politického myslitele, který podle některých patří k předchůdcům sociologie a který v analýze společnosti upozorňoval na prvky, jež byly spíše hlubším podkladem historických událostí. Nepominutelná je jeho zásluha o zavedení pojmu objektivního zákona do společnosti a jejích dějin, která jej vzdáleně spojuje i s durkheimem.

Vedle tohoto primárního zájmu se v knize – vlastně nechtě – objevil i další motiv, a to byl pohled na určitou část vývoje myšlenky pokroku. V 18. století se tápavě rodila, zápasila o svou existenci, jak se to jeví u Montesquieua, u něhož téměř neexistovala, nebo u Voltaira, který ji sice přijímal, ale váhavě a kolísavě a ke stáru se stále většími pochybnostmi. Ani u durkheima tato myšlenka se svým optimismem neprorazila a sociolog se spíše zajímal o nebezpečí, kterým se vystavuje moderní společnost.

Přes svou relativně velkou vzdálenost od naší doby patří tedy tito myslitelé k odkazu minulosti, se kterým jsme se v mnohém nevyrovnali a na který ať už vědomě nebo ne navazujeme. Už jen proto bylo vhodné je znovu připomenout a ponechat pak na čtenáři, zda tato knížka vzbudí zájem i o jeho vlastní četbu jejich děl. MOntesquieu Mezi objektivními a právními zákony charles louis Secondat baron de la Brède et de Montesquieu (1689– 1755) patří bezesporu k často citovaným představitelům francouzského osvícenství a k předchůdcům některých důležitých myšlenek, jimiž se dodnes řídí právní a politické názory. jeho dílo vzbuzuje stále diskuse a jeho knihy se vydávají.

Uveďme na počátku alespoň některé názory na tohoto významného filozofa.

Ernst cassirer v práci z roku 1932 věnované osvícenské filozofii

1

označuje Montesquieuovu knihu O duchu zákonů za dílo znamenající novou epochu. Podle jeho názoru nebylo pro Montesquieua zkoumání faktů cílem výzkumu, nýbrž pouhou etapou k dosažení opravdového cíle. Montesquieu vytvořil první ideální typ v dějinách. duch zákonů je teorií typů společenských organizací. Těch se zdá být nekonečně mnoho variant, ale tato mnohost se rozpadá, jakmile přejdeme od jevů k principům. Montesquieu se snaží odhalit vnitřní pravidlo, které ovládá a řídí formy. Už on vyvodil z ideálních typů tvrzení, že všechny základní součásti společnosti jsou spolu těsně spojeny, jsou na sobě vzájemně závislé a jejich vzájemná aktivita závisí na formě celku. Úpadek společnosti podle Montesquieua začíná porušením jejího vnitřního principu. Tyto principy, píše cassirer, nejsou přísně statické. Ale pokud jde o historický pohyb, nedomnívá se Montesquieu, že je řízen náhodou. Pod chaotickým povrchem se skrývají obecné příčiny, a to morální i fyzické.

Hannah Arendtová v práci z roku 1963

2

klade Montesquieua mezi

literáty [hommes de lettres], kteří se na rozdíl od moderních intelektuálů stahují ze společnosti. Tito lidé nebyli nikdy chudí. Stáhli se z politiky, ale antické myslitele začali studovat právě proto, aby se poučili o institucích: hledali politickou svobodu, ne pravdu. jejich filozofický přínos je podle Arendtové nicotný a ani jejich politické myšlení není přínosné (o tom by se v Montesquieuově případě dalo pochybovat – I. H.), ale mají velký význam v kontextu revoluce, a to tím, že položili nový důraz na pojem „svoboda“ v souvislosti s veřejnou svobodou. (To na rozdíl od Augustinovy vnitřní svobody, do níž se můžeme utéci.) Pro osvícenské literáty mohla svoboda existovat jen 1 cassirer, Ernst: la philosophie des lumières. Paris, fayard 1970, s. 217–221. 2 Arendt, Hannah: Essai sur la révolution. Paris, Gallimard 1967, s. 170 a 175–179. na veřejnosti. Nicméně mnoho z nich, včetně Montesquieua, nechtělo, aby revoluce propukla.

Raymond Aron v knize o etapách sociologického myšlení

3

napsa

né v roce 1967 věnuje Montesquieuovi celkem rozsáhlou kapitolu. Tvrdí o něm, že byl v jistém smyslu poslední z klasických filozofů a první ze sociologů,

4

že byl stejně sociologem jako A. comte a že ně

které partie ducha zákonů jsou modernější než dílo comtovo.

5

jeho

hlavním dílem byl podle Arona duch zákonů a ten má sociologické zaměření. Montesqieu chtěl učinit historii srozumitelnou. jevila se mu jako různost mravů, zvyků, myšlenek, zákonů a institucí. Tomu všemu chtěl dát srozumitelný řád, a to 1. odkrytím hlubších příčin a 2. hledáním typů, podle nichž by se různost mravů, zvyků a idejí dala organizovat.

6

Aron poukazuje na vlivy, které spolupůsobily na vznik

tohoto Montesquieuova díla. Až do osmé knihy byl prý inspirován Aristotelem. Byla napsána před cestou do Anglie. Od deváté knihy je inspirací jeho pobyt v Anglii a knihy, které jsou věnovány fyzickým a morálním příčinám, byly pravděpodobně napsány ještě později.

7

Podle Arona věřil Montesquieu na principy spravedlnosti, které jsou starší než pozitivní zákony a které jsou založeny na pojmech lidské rovnosti a reciprocity. Tyto zákony-příkazy vyplývají z přírody nebo z lidského rozumu. Ústředním problémem interpretace ducha zákonů tedy podle Arona je, co v knize tyto přirozené zákony dělají. Montesquieu by chtěl na jedné straně vysvětlit kauzálně různost pozitivních zákonů a na druhé získat univerzálně platná kritéria schopná zdůvodnit hodnocení institucí. Pro ta je ale obtížné najít místo v deterministické filozofii.

8

Aron se staví na obranu Montesquieua proti tvrzením, že jeho myšlení je hodně rozporné. Podle jeho názoru Montesquieu sice formuloval velké množství částečných vysvětlení, ale zároveň hledal prostředky, jak tuto rozpornost překonat. A ty našel v pojmu ducha lidu.

9

A konečně i Aron souhlasí s myšlenkou H. Arendtové, že Montesquieu v žádném případě netoužil po revoluci.

10

louis Althusser napsal v sedmdesátých letech o Montesquieuovi monografii.

11

V ní mj. srovnával Montesquieua s jeho předchůdci,

3 Aron, Raymond: les étapes de la pensée sociologique. Paris, Gallimard 1967. 4 Aron, Raymond: cit. dílo, s. 66. 5 Tamtéž, s. 25. 6 Tamtéž, s. 25–29. 7 Tamtéž, s. 31. 8 Tamtéž, s. 56–58. 9 Tamtéž, s. 64–65. 10 Tamtéž, s. 63. 11 Althusser, louis: Montesquieu, la politique et ľhistoire. Paris, P.U.f. 1974. Hobbesem, Spinozou a Grotiem. Ti navrhli ideu vědy, ale věda v jejich dílech rozpracována není. To, co psali, nebyla teorie skutečných dějin; oni hledali esenci společnosti. Naproti tomu se Montesquieu – stejně jako Newton – soustředil na empirická fakta a snažil se odhalit ne podstaty, nýbrž zákony. I když byl tedy jeho projekt stejný, lišil se od svých předchůdců předmětem i metodou.

12

lišil se od svých

skeptických předchůdců i tím, že nechápal dějiny lidstva jako dějiny omylů. Zároveň si uvědomoval, že pro vědecké zpracování historie je nutné přestat si půjčovat původ dějin z nějakého transcendentního řádu a zbavit se teologických a morálních ohledů.

13

Podle Althusse

rova názoru byl „Montesquieu před Marxem bezpochyby první, kdo se pokusil chápat dějiny, aniž jim propůjčil účel..., první, kdo nabídl pozitivní princip pro obecné vysvětlení dějin“,

14

a to nejen statický,

nýbrž dynamický.

A na závěr hodnocení ze sborníku, který vyšel už v 21. st.:

15

v něm

Bernard Binoche píše, že Montesquieuova kniha O duchu zákonů reagovala na krizi historie a právní racionality v první polovině 18. st. Montesquieu vytváří novou vědu, která není ani (jen) o zákonech, mravech a historiích, ale která může být tím vším v jiných okolnostech.

charles louis Secondat baron de la Brède et de Montesquieu se narodil v la Brède blízko Bordeaux, kde v letech 1705–1708 vystudoval práva a stal se advokátem. Částečně i pro neshody s otcem odešel do Paříže, odkud se vrátil až 1713, tj. po otcově smrti. Stal se rádcem a později prezidentem Královského soudu (parlamentu) v Bordeaux a členem akademie v Bordeaux. Z té doby je známo několik jeho prací týkajících se fyziky. V roce 1721 vydal v Holandsku Perské listy, které měly velký úspěch. V dalších letech svého života žil střídavě v Bordeaux a v Paříži, kde se stal roku 1727 členem francouzské akademie. Tento život přerušil velkou cestou po Rakousku, Uhersku, Itálii, Německu a Holandsku v letech 1728–1729 a v letech 1729–1731 pobýval v Anglii. V následujících letech pracoval na Úvahách o příčinách o velikosti a úpadku římanů a také na dalších dílech, která však nevyšla. Mimo jiné mezi nimi byla práce zachycující jeho dojmy z anglického pobytu, kterou se však neodvážil vydat také z toho důvodu, že ve francii způsobily velký rozruch a pozornost cenzury 12 Althusser, louis: cit. dílo, s. 14–15. 13 Tamtéž, s. 16. 14 Tamtéž, s. 52. 15 Binoche, Bernard: Montesquieu et la lecture de la rationalité historique in: lectures

de l’Esprit des lois (textes réunies et présentés par céline Spector et Thierry Hoquet).

Pessac, Preses Universitaires de Bordeaux, 2004 (dále lectures), s. 63. nedávno vydané Voltairovy filozofické listy. Od poloviny třicátých do konce čtyřicátých let 18. století pracoval na své stěžejní knize O duchu zákonů, která pak vyšla v roce 1748 v Ženevě a získala obrovský úspěch, ale vzbudila i vlnu kritiky. Boji o uznání díla a o odvrácení jeho cenzurního zákazu bylo zasvěceno konečné období Montesquieuova života. V roce 1750 napsal Obranu ducha zákonů, kde polemizoval

proti výtkám, které mu byly adresovány. Zemřel v Paříži v roce 1755.

16

domnívám se, že pro Montesquieuovo dílo měly velký význam jeho cesty po Evropě. Ve svých zápiscích z cest, které vyšly poprvé až v roce 1894,

17

jeví Montesquieu velký zájem o umění, malířství,

sochařství i architekturu. jeho popisům jsou věnovány celé stránky, Montesquieu se pokouší načrtnout i některé obecné zásady tvorby výtvarného díla. Ale nemenší díl pozornosti je věnován sociálním otázkám a rozboru hospodářství. Montesquieu se zajímal především o příjmy a výdaje vládců a o možnosti zemědělské a řemeslné výroby a v návaznosti na to obchodu. Někde najdeme i líčení chování lidí; především v obecných charakteristikách (neurozených) občanů jednotlivých států si nebral žádné servítky. Ale nesetkával se na svých cestách jenom s nimi. Vyhledával společnost sobě rovných, setkával se i s panovníky a také s významnými učenci a mysliteli. V jeho poznámkách najdeme připomínku, že si má koupit Vicovu knihu Základy Nové vědy. A. Vantuch uvádí, že ji četl, ale že její princip zaměřený protidescartovsky na pochopení zákonitostí vývoje v čase mu byl cizí.

18

Mezi lidmi, o nichž se Montesquieu ve svých poznámkách z cest

zmiňuje jako o svém příteli, je i baron von Stein. Montesquieu ho charakterizuje jako nejlepšího znalce veřejného práva. S Vantuchem lze souhlasit, že se Montesquieuovi nelíbilo ani v Prusku ani na protestantském severu s výjimkou Hanoverska, které ovšem patřilo Anglii. Montesquieu kritizoval pruský militarismus, kterého si v době jeho cest Evropa ještě nevšimla. S větším pochopením se u něj setkalo Holandsko, díky jeho způsobu výběru vládců, namítal ovšem, že Holandsko skutečnou vládu vlastně nemá.

19

Obecně mu ovšem nebyl

sympatický způsob chování lidí, kteří se živí obchodem – a tato výtka se nevztahovala jen na Holanďany, k nimž se vztahuje následující citát, ale také na Angličany: „Srdce obyvatel, kteří žijí z obchodu, je 16 Tyto údaje jsem čerpala z práce Antona Vantucha: ch.-l. Montesquieu, zápas o dielo.

Bratislava, Pravda 1977, především s. 7–8. 17 Montesquieu, charles: Voyages. Paris, Arléa 2003, s. 5. 18 Vantuch, Anton: cit. dílo, s. 148. 19 Tamtéž, s. 145–147. zcela prohnilé; neprokáží vám sebemenší službu, protože doufají, že si ji koupíte.“

20

Podívejme se nyní na Montesquieuovu metodu. Uvedu nejprve několik komentářů z pera těch, kdo se Montesquieuem zabývají, pak jeho vlastní poznámky o tom, jakým způsobem je třeba při zkoumání společnosti postupovat.

E. cassirer chválí Montesquieua za to, že dokázal zacházet se světem empirických faktů i s teoretickým rozborem „možností“, kam je zařadit.

21

Althusser jakoby se přel s Aronem o systém v Montesquieuově

díle. Althusser, když se ptá, co Montesquieu objevil nového, odpovídá, že to nebyly detaily, nýbrž univerzální principy umožňující porozumění lidským dějinám a všem jejich podrobnostem. Avšak tyto principy se podle Althussera v Montesquieuově díle těžko hledají. Může za to podivná koncepce, tj. řazení kapitol v duchu zákonů.

22

Aron však

v Montesquieuově díle systém vidí: Podle něho jde Montesquieu od fyzických příčin k počtu obyvatelstva a odtud ke společnosti ve vlastním smyslu, tj. k souboru věr a způsobů práce. Tím jsou určeny zákony, mravy a způsoby, které dále definuje.

23

Alain cambier zasazuje Montesquieuovo dílo do širších souvislostí evropského myšlení. Tvrdí, že ve středu Montesquieuových analýz se objevuje dvojí nutnost ukázaná leibnizem: Před tím, než se objeví zákony formulované politickým suverénem, je třeba, aby existovaly vztahy předurčující charakter spravedlnosti. Kromě toho jsou tyto možné vztahy podřízeny empirickým podmínkám svého uskutečnění a úpravám, které reflektují pozitivní zákony. Tak – na rozdíl od Hobbese – dochází k omezení suverénovy moci.

24

Zabývá se dále možnými

analogiemi mezi Newtonovým a Montesquieuovým chápáním vědy. Newton se podle jeho názoru postavil proti descartovu ideálu jasné a zřetelné intuice a chtěl vycházet z faktů. A Montesquieu měl dobré vědecké a fyzikální vzdělání. Vyhovovala mu experimentální metoda, protože umožňovala kontrolovat myšlení prostřednictvím faktů.

25

Avšak, zatímco Newtonův systém ústil do teologie, Montesquieuův zakládá antropologii: „Specifičnost lidské existence se odehrává v uspo- 20 Montesquieu, charles: Voyages, s. 417. 21 cassirer Ernst: cit. dílo, s. 222. 22 Althusser, louis: cit. dílo, s. 43. 23 Aron, Raymond: cit. dílo, s. 45–46. 24 cambier, Alain: Montesquieu et la liberté (Essai sur „de esprit des lois“). Paris, Herman

éds. 2010, s 77. 25 Tamtéž, s. 95–96. řádání trojitosti zákonů, z nichž plyne: fyzikální zákony, ‘původní‘ normativní zákony a pozitivní zákony.”

26

Vztah k Newtonovi trochu zpochybňuje francine Markovitsová. Tvrdí, že se můžeme ptát, zda se model experimentální filozofie v duchu zákonů nevztahuje spíš k Buffonovi než k Newtonovi. Montesquieu tedy podle ní napsal přírodní historii institucí.

27

Montes

quieuovo odvolávání se na přírodní historii Markovitsová označuje za experimentální metodu. Montesquieu hledá v historii zkušenost, pokusy. V typologii přebírá starou Platónovu a Aristotelovu typologii, tj. protiklad normálního stavu a jeho degradace. Ale u Montesquieua se nekazí lidé, nýbrž principy.

28

Zejména v částech věnovaných nábo

ženství prý používá svou experimentální metodu, kde se případové analýzy organizují podle dichotonomií vztahů rozpornosti, paradigmaticky.

29

O experimentální metodě u Montesquieua píše také Bernard Binoche, podle jehož názoru používá Montesquieu místo experimentu srovnání pozitivních zákonů a umožňuje tak prý identifikaci téměř všech nutných zákonů, kterým podléhají právní dějiny národů. Tím se liší od srovnávání pro poučení (historia magistra vitae) např. u Machiavelliho, kde se hledají podobné situace a poučení z nich.

30

Zatímco komentátoři, které jsem uváděla až dosud, uvažovali o Montesquieuovi spíš jako o objektivním vědci, tvrdí Bernard Manin, že Montesquieu v duchu zákonů nepopisuje, nýbrž soudí a vybírá. je to prý vidět hlavně na knize XXIX, kde doporučuje umírněnost při tvoření zákonů. duch zákonů je podle Manina projektem filozofické výchovy zákonodárců a vládců.

31

Zdá se, že obojí přístup můžeme u Montesquieua skutečně nalézt. Montesquieu se sice o experimentální metodě nezmiňuje, nicméně zdá se, že mu jde především o objektivní pokus a hojné příklady z minulých dějin a situací mohou skutečně sloužit ke srovnávání. Na druhé straně cílem Montesquieua díla nebylo jen objektivní porozumění společnosti a vztahu mezi přírodními, objektivními společenskými a právními zákony, ale také praktický návod pro zákonodárce, který mu měl umožnit formulovat pro daný národ takové zákony, které by vyrovnávaly negativní působení přírodního prostředí a využívaly vlivů 26 Tamtéž, s. 98. 27 Markovits, francine: Montesquieu: l’esprit ď un peuple, une histoire expérimentale,

in lectures, s. 97–98. 28 Tamtéž, s. 95. 29 Tamtéž, s. 81. 30 Binoche, Bernard: Montesquieu et la crise de la rationalité historique in lectures,

s. 59. 31 Manin, Bernard: Montesquieu et la politique moderne, in lectures, s. 173. pozitivních. V tomto smyslu se v Montesquieuově práci samozřejmě muselo vyskytnout i hodnocení.

Sám Montesquieu už v Perských listech uvádí – Rizáovými ústy –, že se lidé mají obrátit na rozum a že mají hledat pravé příčiny, tj. ty, které jsou přirozené a vysvětlitelné rozumem.

32

V duchu zákonů pak

zdůrazňuje: „Příčiny jsem nevytvořil z vlastních předsudků, ale z přirozené povahy věcí samých.“

33

Už tady ovšem narážíme na problém

vztahu mezi povahou vlády a jejím principem. Povaha vlády je to, co ji činí takovou jaká je; předběžně ji lze označit jako strukturu vlády. Princip je to, co vládu nutí jednat, tj. vášně.

34

Principy jsou pro každý

způsob vlády jedinečné, tj. pro demokracii je to ctnost, pro aristokracii umírněnost, pro monarchii čest a pro despocii strach.

35

Montesquieu

sám uvádí, že mu jde o principy, tj. ne o to, co je, ale o to, co má být.

36

Snad se dá říci, že se v tomto případě Montesquieu pokouší vytvářet jakési ideální typy, s nimiž může jednotlivé vlády srovnávat a hledat tak nejvhodnější uspořádání pro tu vládní formu, které dával v dané době a na místě, kde žil, přednost, tj. pro monarchii. V tomto smyslu snad můžeme opravdu ustoupit Maninovu názoru, že v jeho práci nalézáme i pokus o jakési poučené pro zákonodárce.

Z metodologického hlediska je důležitá i Montesquieuova poměrně velká rozlišovací schopnost, která mu umožňuje vyhnout se anachronismu. To se ukazuje např. v jeho kritice přívržence školy „germanistů”, abbé dubose. Montesquieu zde upozorňuje na to, že Germáni používali latinské termíny pro skutečnosti, které byly u nich jiné než za římského panství. To si musí podle Montesquieua dnešní historik uvědomovat a nedomnívat se, že Germáni převzali od římanů s jejich pojmy i odpovídající způsoby správy. I. Montesquieuovo pojetí společnosti Podívejme se nyní na Montesquieuovo pojetí společnosti obecně. Vyjdeme z otázky vztahu hmotné přírody a lidí, přejdeme k vztahu fyzické přírody k zákonům, rozebereme přirozené zákony, od ducha národa přejdeme k zákonům pozitivním, vlivu mravů a konečně k úloze náboženství. 32 charles-louis Secondat baron de la Brède et de Montesquieu: Perské listy. Praha

Odeon 1989, s. 145. 33 Montesquieu, charles: duch zákonov. Bratislava Tatran 1989, s. 111. 34 Tamtéž, s. 124 35 Tamtéž, s. 124–128. 36 Tamtéž, s. 129.

Podle cambiera je u Montesquieua živá lidská bytost zakořeněna v neoduševnělé hmotě, ale liší se od ní a vidí v ní pramenit vlastnosti, které nepatří nižším bytostem. Svědky těchto emergentních kvalit – a ne prostých důsledků – jsou podle cambiera mravy: „Montesquieu není redukcionista. Spíš trvá na plastičnosti lidské bytosti, která sídlí nejprve v její sensibilitě.”

37

S tí mto výrokem v zásadě souhlasím, ale nemohu si nepovšimnout skutečnosti, že Montesquieu byl stejně jako jeho současníci ovlivněn vzorem přírodních věd, zejména fyziky. Koneckonců, v mladších letech ve svých příspěvcích pro akademii v Bordeaux se zabýval právě výzkumy v rámci této vědy. Nelze se tedy divit, že se v jeho díle setkáváme s metaforami a přirovnáními, v nichž Montesquieu vychází z této své zkušenosti. Např. v souvislosti se vztahem uspořádání státu a podnebí se najednou objeví poznámka: „Nemluvím o zvláštních případech; v mechanice se setkáváme se silu tření, která mění nebo omezuje teoretické závěry: i politika je má.“

38

U Montesquieua hrají velkou roli příčiny a zákony. U obou se můžeme setkat s jejich dělením na obecnější (vzdálenější) a přímé, méně obecné. U zákonů je pak nutno rozlišovat mezi objektivními zákony, které jsou „přirozené“, a zákony pozitivními, které vytvořili lidé sami. V mnohém se příčiny a zákony proplétají, což vede k tomu, že ve společnosti nelze předvídat, ba dokonce ani vysvětlovat už proběhnuvší události s jistotou. Svým způsobem o tom píše i A. Vantuch když identifikuje cíl ducha zákonů: „Základem celého díla bylo vlastně ukázat, že činy, a tedy i myšlenky lidí a národů neřídí náhoda, ale hmotné okolnosti, ve kterých žijí.“

39

Montesquieu podle Vantucha

nepřipouští ani prozřetelnost, o níž byla okrajová zmínka v Úvahách o příčinách velikosti a úpadku římanů.

40

jde o fyzikální příčiny, ale

také o příčiny morální a dále o volní a rozumové schopnosti člověka a společnosti, které mohou fyzikální příčiny oslabit, případně zvrátit. Montesquieu podle Vantucha uznává mnohost a měnlivost příčin, a proto výsledky jejich působení nelze předvídat s jistotou.

Montesquieu se problematikou zákona zabývá hned na počátku

své knihy o duchu zákonů. Vychází z deistického pojetí zákona, podle něhož bůh stvořil zákony tohoto světa a zachovává je.

41

Zákony defi

nuje následovně: „Zákony jsou v tom nejširším smyslu nevyhnutelné 37 cambier, Alain: cit. dílo, s. 139 38 Montesquieu, charles: duch zákonov, s. 282. 39 Vantuch, Anton: cit. dílo, s. 191. 40 Úvahy o příčinách velikosti úpadku římanů, in: Montesquieu, charles: duch zákonov.

Bratislava, Tatran 1989. 41 Montesquieu, charles: duch zákonov, s. 113.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist