načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Přísně tajné skandály - Jaroslav V. Mareš

Přísně tajné skandály

Elektronická kniha: Přísně tajné skandály
Autor: Jaroslav V. Mareš

- Když se přihodí nějaká ostuda, aktéři se s ní obvykle moc nešíří. Když se stane skandál, aktéři se ho snaží ututlat stůj co stůj. V mnoha případech se to ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 355
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, faksimile
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Dějiny (obecně)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7196-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když se přihodí nějaká ostuda, aktéři se s ní obvykle moc nešíří. Když se stane skandál, aktéři se ho snaží ututlat stůj co stůj. V mnoha případech se to i podaří. Zamést veškeré stopy je ale daleko těžší. A tak je naše historie plná příběhů, které jsme neměli znát.
Proč celý svět zná Alžbětu Báthoryovou, zatímco její českou předchůdkyni nezná nikdo? Jak je možné, že zavražděného zbojníka, hrdinu románů 15 let po jeho smrti propustili z vězení? Proč se archeologové dodnes bojí otevřít hrobku významného šlechtice? Jak strašlivou historii skutečné předlohy hraběte Draculy ukrývá českokrumlovské podzemí? Na čem ztroskotal pokus českých fašistů předběhnout Hitlera a převzít u nás moc dřív, než se to podařilo v Německu? Proč se středobodem českého protinacistického odboje staly obložené chlebíčky? Na tyto a další příběhy našich dějin hledá odpovědi známý český reportér.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jaroslav V. Mareš - další tituly autora:
Největší záhady kriminalistiky Největší záhady kriminalistiky
Přísně tajné skandály Přísně tajné skandály
Největší záhady české historie Největší záhady české historie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Prisne_tajne_skandaly_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 11.6.2019 12:17:30

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Prisne_tajne_skandaly_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 11.6.2019 12:16:43

Process Black


Copyright © Jaroslav Mareš, 2019

Cover © Lukáš Tuma, 2019

Photos © ABS ČR, Archiv Doparvního podniku Praha, Archiv

Geologického ústavu, Archiv hlavního města Praha, archiv Jiří

ho Kotyka, archiv Jaroslava Čvančary, archiv Josefa Velfla, archiv

Martina Kloubka, archiv Martina Šimovce, Archiv Minister

stva vnitra SR, Archiv Sokola Vlašim, archiv Viliama Apfela, ar

chiv Tomáše Bednaříka, depozitář českokrumlovského zámku,

Moravský zemský archiv v Brně, ČTK, Klub vojenské historie

v Brně, Národní archiv ČR, Národní knihovna Praha, Regionální

muzeum a galerie Jičín, SOA Český Krumlov, SOA v Praze, SOA

Třeboň, SOA Žďár nad Sázavou, Státní archív v Nitře, Zpravo

daj České psychoenergetické společnosti, VHA, VÚA, Wikime

dia Commons.

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2019

ISBN 978-80-7557-196-0

ISBN 978-80-7557-735-1 (ePub)

ISBN 978-80-7557-736-8 (mobi)

ISBN 978-80-7557-737-5 (pdf )


5

Druhý vstup do stejné řeky

Když se přihodí nějaká ostuda, aktéři se s ní obvykle moc nešíří. Když se stane skandál, aktéři se ho snaží ututlat stůj co stůj. V  mnoha případech se to i podaří. Zamést veškeré stopy je ale velmi těžké. A tak je naše historie plná příběhů, které jsme neměli znát. Stejně tak jsou naše archivy plné stop, jež aspoň některé z těchto příběhů mohou pomoci vynést na světlo.

Tato kniha vznikla pozoruhodnou shodou nedopatření. Když mě napadlo napsat první knihu, napsal jsem do dvou nakladatelství. To první se ozvalo po týdnu, že to bere. Druhé se ozvalo za víc než dva měsíce. Moje zpráva zůstala zasunuta někde v hloubi redakční pošty.

S prvním nakladatelstvím jsem byl už ale víceméně domluvený a bylo mi hloupé odejít od jednacího stolu kvůli tomu, že si někdo jiný uklidil ten svůj. Jenže, obraťte se zády k někomu, kdo o vaši práci stojí a chce se sejít osobně, i když ví, že je ten druhý.

Už mnohokrát jsem se přesvědčil o tom, že náhody na světě neexistují. První kniha byla o záhadách kriminalistiky. Jenže ne všechny případy, které jsem zpracovával, se do této škatulky vejdou. Kriminálem to smrdělo mockrát, nicméně spíš než na mrazení v zádech přijde, jsem při probírání nevěřícně vrtěl hlavou a  bavil se představou, jak se aktéři kvůli mému nežádoucímu šťourání obracejí v hrobech.

Chtěl bych se tu, stejně jako minule, podělit o všechno, co se nemělo šanci dostat do televizních reportáží. Nacpat mnohdy tisíce stran spisů do osmi minut nelze. A přitom jde o tak bizarní věci. Stejně jako minule poodhalíme zákulisí práce reportéra.

6

PČísně tajné skandály

Jestli budete mít pocit, že se mezi následujícími řádky poťouchle

usmívám, umíte mezi nimi číst. A nebojte se poťouchle usmát

také. Všichni si to zaslouží.

V titulu knihy jsou skandály. Mnohokrát mi při psaní vytanu

lo daleko výstižnější a nesalonní slovo „průser“. Pouze má úzko

prsost a pohled mé milované ženy, první čtenářky, mi zabránily

dát „průser“ rovnou do titulu knihy. Doufám tedy, že se nedosta

ne ani do její účetní uzávěrky u nakladatele.

Karlštejnská bestie

Alžbětu Báthoryovou dnes zná celý svět jako nejbrutálnější sadistickou vražedkyni v historii. Její osud a zločiny ale bude už navždy obestírat mnoho nejasností. Zatímco na Slovensku a v Rakousku o jejích zločinech – vykonaných především na mladých děvčatech  – nepochybují a uvádějí nejčastěji od dvaceti do šesti set obětí, v Maďarsku ji vidí jako oběť intrik a nevinnou ženu. Sice prý nevynikala přívětivostí, nicméně nijak nevybočovala z tehdejšího vzorce zacházení šlechty s poddanými.

Ale co když je Alžběta Báthoryová jen pouhou pokračovatelkou šlechtičny, která měla z hlediska historie to štěstí, že se na ni zapomnělo? A co když se na ni zapomnělo, protože zapomenout na ni bylo jednoduše nařízeno?

Případ Karlštejnské bestie je stejně tak jako případ Alžběty Báthoryové příběhem sadistické šlechtičny z vysokých kruhů. Zároveň je příběhem kněze a slavného kronikáře, který se rozhodl postavit moci a přes nepřízeň mocných rozpoutal na svou dobu nevídaný skandál. Temný příběh Kateřiny je ale i záhadným případem prokletí a záhadného úmrtí jednoho z nejmocnějších šlechticů a uchazeče o královský trůn. Ba co víc, téměř 500 let staré kletby se někdo bojí dodnes. Krutost, nenávist a pomsta Děsivá historka o Kateřině z Komárova, řečené Karlštejnská bestie, mi ležela dlouhou dobu doslova za plotem. Jako obyva

8

PČísně tajné skandály

tel Karl štejna jsem dlouho procházel mezi hradem a zdejší farou

a vůbec netušil, jaký skandál se mezi zdejšími těžišti světské a cír

kevní moci kdysi odehrál. Ani si už nevzpomínám, kdy jsem se

o zdejší šlechtičně dozvěděl poprvé.

Jestliže o Alžbětě Báthoryové toho víme málo, o Kateřině z Ko

márova nevíme skoro nic. Narodila se do nepříliš významné ro

diny a neznáme ani její rok narození. Její otec, rytíř Kunata Pešík

z  Komárova, měl být hejtmanem Podbrdského kraje a  údaj

ně neměl moc dobrou pověst. Kateřina prý měla čtyři bratry

a  jednu sestru. Dobové prameny jsou ale velmi skoupé. O  pří

padu Kateřiny stručně pojednává kronikář ve Starých letopisech

českých. Pár zmínek lze najít i v Pamětech Mikuláše Dačického

z Heslova.

Hrad Karlštejn ve své současné podobě pohledem z královské louky. (Foto: autor)

Karlštejnská bestie

Úryvek z Pamětí Mikuláše Dačického z Heslova:

V pátek před hromnicemi paní Kateřina Bechyňová odsou

zena hrd la, protože několik děveček zabila; potom ji z věze

ní Mihulky, tak řečeného, umrlou vytáhli.

Kateřina sice pochází z nižší šlechty, ale velmi dobře se provdala. Jejím mužem je karlštejnský purkrabí Jan Bechyně z Lažan, správce královského pokladu a majitel pičínského panství. Bechyňové jsou významná rodina pocházející ze Slezska, která se v Čechách usadila na začátku 15. století. Kateřina z Komárova se tak stává ženou jednoho z nejvyšších úředníků v království a její hlavní úloha spočívá především ve správě pičínského panství. Snad

Erb na pičínské tvrzi, zpodobňující pravděpodobně spojení

rodu Bechyňových s komárovskými. (Foto: autor)


10

PČísně tajné skandály

ji později poznamenala frustrace z časté nepřítomnosti manžela, který trávil většinu času na Karlštejně a u královského dvora, ale pravděpodobné je nutkání ubližovat bezbranným, společně s výlevy vzteku, Kateřině vrozené.

Ústní podání tvrdí, že když Kateřině kočka potrhala závěsy, nechala ji stáhnout zaživa. Zatahání za vlasy při česání oplácela ranou pěstí. Její obětí byly děvečky, prosté venkovanky, které byly u  Bechyňových ve službě. Historici se dodnes nemohou shodnout na tom, zda své zločiny páchala pouze na rodové tvrzi, nebo i na Karlštejně.

Je vysoce pravděpodobné, že Kateřina svého manžela v úřadě navštěvovala. Před Komorním soudem proti ní stál karlštejnský děkan, nikoliv pičínský kněz. O hrůzném chování Kateřiny se Václav Hájek z Libočan dozvěděl nejspíše při zpovědích. Ale kolik lidí z Pičína měl na Karlštejně možnost zpovídat?

Existuje ještě jedna možnost, proč žalovala děkana karlštejnské kapituly pro pomluvu. Kateřina si prý nedělala moc starostí

Pičínská tvrz je dnes v neutěšeném stavu. (Foto: autor)


11

Karlštejnská bestie

s odklízením těl svých obětí. Podle jedné z variant Václava Hájka z Libočan pobouřila mrtvola pohozená u cesty. Podle druhé byla Kateřina spatřena, jak vyhazuje tělo mrtvé děvečky hradním prevétem na skládku mezi fekálie. Jeden ze svědků, Kateřinin švagr Václav Bechyně z Lažan, při pozdějším procesu popřel, že Kateřina „děvečku nějakú zabila a děvečka ta záchodem dolův letěla“. K Václavovu svědectví se ale ještě vrátíme. Kněz – kronikář Václav Hájek z Libočan je rozporuplná osobnost. Na jednu stranu nedílná součást učebnic české historie a literatury. Bez jeho Kroniky České by byly naše národní dějiny o dost stručnější. Na druhou stranu šlo o kariéristu, potížistu a notorického kverulanta. Který pohled na osobnost naší historie je přesnější? Při natáčení jsem se na to ptal Jana Linky z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd.

Rozhovor s bohemistou:

Informací o Václavu Hájkovi z Li

bočan je velmi málo. Víme o něm,

že měl velký cit pro spravedlnost

a sociální cítění. Podařilo se mu na

příklad zachránit jednu z místních

poddaných od nařčení z čaroděj

nictví. Spravedlnost on vnímal vel

mi citlivě. V krizových situacích se

dostával do  konfrontace s  mocí.

Stojí za připomenutí, že všechny

své spory postupně vyhrál. Václav Hájek z Libočan.

PČísně tajné skandály

V případě Kateřiny z Komárova se muselo jednat o oprav

du nelidské zacházení. V té době rozhodně nebylo obvyk

lé, aby aristokratka byla odsouzena k smrti. I na dobové

hrubé mravy muselo být její chování k poddaným napros

to nepřijatelné.

Václav Hájek z Libočan byl sebevědomým vzdělancem své

doby a nenechal se nějak smýkat. Později ve své kronice ne

váhal mocné více či méně zesměšnit, když se domníval, že

jejich chování nebylo správné. Zajímavé je, že v době vydání

kroniky byl Jan Bechyně z Lažan jedním z těch, kdo to vy

dání finančně podpořili. Bez šance... Václav Hájek z Libočan se stává děkanem karlštejnské kapituly v roce 1527. Svou slavnou kroniku píše ale až o několik let později. Jan Bechyně z Lažan je jmenován karlštejnským purkrabím v roce 1529. Hájek s Bechyněm si evidentně nepadli do oka. Poprvé se jejich rozepře dostává k soudu už téhož roku.

O ukrutnostech páchaných sadistickou Kateřinou se Hájek nejspíše dozvěděl přímo od  svědků a  týraných. Některé její praktiky zachytil kronikář Starých letopisů českých, Kateřinin současník. Podle něj páchala „rozličné mordy, kteréž činila nad svú čeledí, děvečkami

Jediné vyobrazení Kateřiny

z Komárova ze staré kroniky


13

Karlštejnská bestie

i některými mužského pohlaví, kteréž jest rozličně mordovala, ře

zala nožem hustě těla jich, koží odírala, solila, drala vochlemi a ji

nak rozličně a prve neslýchaně je mučila“. Kateřina si prý kromě

toho libuje v odřezávání masa z těla, pálení vařícím máslem, ve sta

hování z kůže či věšení a trhání kloubů. Václava Hájka z Libočan

prý velmi znechutilo mrtvé tělo pohozené u cesty, proto se rozho

duje jednat. Pokouší se dosáhnout nápravy u Kateřinina manžela.

Jana Bechyně z Lažan ale Hájkova stížnost rozčiluje, a tak ža

luje se svou ženou Hájka u komorního soudu pro pomluvu.

Hájek reaguje protižalobou. Před soud pohání Kateřinu z Komá

rova. Zápis z průběhu soudního sporu, obžaloba, rozsudek, nic

z toho se ale nedochovalo. Jako by někdo důkladně zametal sto

py. Naštěstí na jeden zdroj se zapomnělo. Jak jsem se dozvěděl

v I. oddělení Národního archivu, tehdejší soudy si nepředvoláva

ly svědky osobně. Povolaní vypovídali před soudním úředníkem.

Ten jejich výpověď zaznamenal do soudní knihy, odkud se potom

př epsaly do hlavního spisu a v soudní knize se škrtly.

Depozitář I. oddělení Národního archivu. (Foto: autor)


14

PČísně tajné skandály

A právě „Registra svědomí žlutá soudu Komorního“ z těch let se dochovala. Mezi ostatními případy se tak nacházejí zápisy z jednotlivých takzvaných pohnání k svedomiu a výpovědi povolaných. Průběh soudu je tak možné z větší části rekonstruovat. První zmínka o  případu je z roku 1529, kdy jeden ze soudců, Zdeněk z Rožmitálu, píše Václavu Hájkovi z Libočan a zve ho společně s Janem Bechyněm z Lažan, purkrabím karlštejnským, aby se před ně postavili. Ve spisu je ale poznámka, že jednání bylo odloženo, a je uveden rok 1532.

S rukavicemi na rukou listuji téměř 500 let starou knihou a pokouším se přečíst podivné písmo. Moc mi to nejde. Až když archivář nenuceně přečte zapsané, rázem onu líbeznou češtinu v zápisech vidím. Jak to vypadá ze zápisů, Václav Hájek z Libočan zpočátku nemá vyhlídky na úspěch. Jan Bechyně z Lažan je mocný muž a povolávaní drobní šlechtici odmítají svědčit. Ukazuje to jeden ze zápisů z roku 1532.

Žaloba Kateřiny z Komárova na Václava Hájka z Libočan. (Foto: autor)


15

Karlštejnská bestie

Záznam z pohnání k svedomiu Zikmunda Staška z Cidliny:

Kněz Václav Hájek z Libočan, děkan Karlštejnský, obsílá

Zikmunda Staška z Cidliny a na Miletíně, ke svedomiu pro

ti Kateřině z Komárova, purkrabině karlštejnské. Ale on že

jest toho na týž den neučinil a svedomie mu nedal, kteréhož

nemálo jest potřeboval.

Dochází i na poddané Kateřiny Bechyňové. Jenže jak může dopadnout výslech vyděšené děvečky, která by v případě pravdivé výpovědi zcela jistě dopadla úplně stejně, ne-li ještě hůře, než př edcházející oběti mučení?

Záznam z pohnání k svedomiu Marty ze Švábenic:

Paní je hodná, za sedm let co paní sloužím, jsem toho svědo

ma, že za celou dobu nezemřela jediná děvečka, jedna utek

la, další zemřela na mor.

Jan Bechyně z Lažan se všemi způsoby snaží vyhnout pošpinění jména svého rodu. Neváhá si proto stěžovat na Hájka až u samotného krále. Požaduje jeho okamžité odvolání z karlštejnského úřa

Pohnání Zikmunda Staška. (Foto: autor)


16

PČísně tajné skandály

du a uklizení na teplé místo, kde by si nemusel stěžovat. Hejtmani, zastupující krále v jeho nepřítomnosti, píší Ferdinandovi, aby „týž děkan byl z toho sňat a na hradě Pražském aby jemu byl oltář dán a prebenda kanovnická a aby tu kazatelem býti mohl“. Plán uklidit nepohodlného kněze na teplé místo ale zamítá Ferdinand I. osobně.

Rozhodnutí Ferdinanda I.:

Než abychom my již jmenovaného děkana prvé, nežli by ta

rozepře na konci postavena byla, z děkanství sníti měli, toho

pro mnohé slušné i hodné příčiny nám se na tento čas uči

niti nezdá. První trhlina Soudní spor se ubírá jasným směrem. Poddaní Bechyňových se z pochopitelných důvodů bojí vypovídat. Hned několik děveček proto svědčí, že paní je hodná a laskavá. Jenže najednou přichází zvrat. Václav Hájek z Libočan, stojící před neodvratnou porážkou, zázrakem našel nečekaného svědka. Po jeho výpovědi už není možné případ jednoduše zamést pod koberec.

Oním svědkem byl pražský měšťan, svobodný člověk, který pocházel z Pičína z poddanské rodiny.

Sv ědectví Prokopa Papeže před Komorním soudem:

Toho jsem svědom, že paní Kateřina z Komárova zabila sestru

mů Kateřinu z Dušník a druhou zabila z Pičína a říkali jí Dorota.

O dramatickém vývoji procesu jsem si povídal přímo mezi regály s archivářem Liborem Gottfriedem.

Karlštejnská bestie

Rozhovor s archivářem:

Zpočátku neměl Václav Hájek z Libočan úspěch. Drobní

šlechtici, které povolával, proti Janu Bechyňovi z Lažan, od

mítali svědčit. Můžeme se domnívat, že byli zastrašováni. Ra

ději riskovali pokutu za to, že se nedostavili k soudu. O něco

později, když Václav Hájek z Libočan přesvědčil i poddané,

aby svědčili u soudu, tak nejprve ani poddaní nevypovídali

v Hájkův prospěch. Tvrdili, že Kateřina z Komárova je dob

rá paní a že neznají lepší.

Teprve později se našel jeden bývalý poddaný, který už

nespadal pod Kateřinu z Komárova. Byl to kožišník a ten

poprvé přiznal, že na rodovém sídle Kateřiny z Komárova

na Pičíně skutečně došlo k vraždám.

Soudce komorního soudu Vojtěch z Pernštejna už nemůže žalobu jednoduše zamítnout. Jenže svědectví jednoho měšťana proti urozené paní nestačí. Bechyňové se snaží zabránit skandálu všemi dostupnými prostředky. Jakmile se však našel jeden statečný, který vypověděl pravdu, začíná se hradba strachu z kruté pomsty

Výpověď Prokopa Papeže. (Foto: autor)


18

PČísně tajné skandály

pomalu bortit. K jejímu podepření mají sloužit třeba i pomluvy a znevěrohodňování svědků. Jak jinak si vysvětlit výpověď jednoho z členů rodiny Bechyňových než očerněním svědkyně Kateřině Vítové.

Sv ědectví Fridricha z Lažan před Komorním soudem:

Kateřina Vítová, majíc muže svého, neřádně se chovala a s ji

nými líhala toho času když jest na Pičíně byla.

Jenže soukolí spravedlnosti se pomalu roztáčí a samotní členové rodiny Bechyňových začínají postupně dávat od přivdané sadistky ruce pryč. Anebo si přinejmenším nechtějí nepravdivou výpovědí způsobit problémy. Vraťme se k výpovědi Kateřinina švagra, Václava Bechyně z Lažan. Ten je dotázán na svá údajná dřívější slova. Měl se prý zmínit o tom, že o Kateřininých zločinech ví:

Téměř 500 let staré záznamy Komorního soudu v původní vazbě. (Foto: autor)


19

Karlštejnská bestie

Výpověď Václava Bechyně z Lažan před Komorním soudem:

Toho v paměti nemám, že bych to mluvil, než mluvil-li jsem

to, tehdy jsem mluvil již slyšané.

Z jedné jediné věty ani za pět staletí nevyčichnul opatrnický alibismus. Jinými slovy: „Kateřinu nepotopím a rodinu veřejně nezostudím, ale pokud mě někdo slyšel a řekne to na mě, tak jsem vlastně nic neřekl.“ Zvrat v případu K definitivnímu konci případ spěje na začátku roku 1534. Na  16.  leden jsou před Komorní soud povolán Jan Bechyně z  Lažan a jeho žena. Právě na tomto jednání dochází k definitivnímu vypuknutí skandálu. Před soudním úředníkem ukazuje obrovskou odvahu jistá Manda Vaňkova z Libčic, a právě toho dne soud její výpověď čte. Nejenže potvrzuje vraždy své paní, ale přiznává i svůj podíl na krutých zločinech. Kateřina totiž nutila k bití a mučení i své služky.

Jaká atmosféra asi musela panovat v pičínské rodové tvrzi a na starém purkrabství na hradě Karlštejně, když si žádná z dívek nemohla být jista, zda ji v příštím dějství krvavého divadla čeká role oběti, nebo kata.

Sv ědectví Mandaleny Vaňkovy z Libčic

př ed Komorním soudem:

Toho jsem svědoma, že jsme bili. Paní tu byla s námi, ká

zala nám bíti pannu Hedviku, pak ubivše ji potom ji snesli

doluov a kázala ji doluov snésti. Potom umřela dole. Podru

PČísně tajné skandály

hé že jsem tu byla o nějaké Kačce a odtud že jsme ji snes

li, že jest umřela že jsme ji zabili nahoře. Než pán o tom

nic neví.

Alžběta Báthoryová měla své pomocníky, kteří jí pomáhali v jejích zvrhlých orgiích. A z této výpovědi je už jasně patrné, že své pomocníky měla i Kateřina z Komárova. Nedá se proto považovat za „pouhou“ choleričku, která na své poddané útočila jen v  návalech vzteku. Kateřina z Komárova své zločiny plánovala, organizovala a režírovala.

Pro Kateřinu je tak 16. leden 1534 dnem konce její nadvlády nad bezbrannými. Od soudu putuje do hradního vězení a k výslechu. Tam přiznává 14 vražd. Konečný počet to s vysokou pravděpodobností není, nicméně není důvod se v případu dál pitvat. Čtrnáct vražd k odsouzení stačí. Soudci nemají důvod se zdržovat dalšími přiznáními a přilévat olej do ohně. Je to totiž poprvé a naposledy v naší historii, kdy je jméno vysoké šlechtičny spojováno s takto závažnými zločiny. Za prokázané zločiny tehdejší právo umožňuje uložit jediný trest – trest smrti. Kateřina z Komárova je urozená, proto nemůže být oběšena, ale má právo na popravu mečem. Ale je tu ještě jedna možnost.

Svědectví Mandy Vaňkovy. (Foto: autor)


21

Karlštejnská bestie

Pokračování rozhovoru s archivářem:

Kateřina se už potom z vyšetřovací vazby nikdy nedosta

la. Přiznala se ke čtrnácti vraždám, nicméně kolik jich bylo

ve skutečnosti, už nikdo s jistotou neřekne. Všechny vraždy,

o kterých víme, se odehrály na poddaných z Pičína a z oko

lí. Z dochovaných zmínek v soudních knihách můžeme zre

konstruovat jména jedenácti mrtvých nebo pohřešovaných.

Případ Kateřiny z Komárova byl ve své době naprosto vý

jimečný. V 16. století, ale i o dlouho později, je to poprvé,

kdy byla takto vysoká šlechtična, manželka vysokého stát

ního úředníka, nejenom pohnána před soud, ale i usvědče

na a odsouzena k smrti. Kateřina z Komárova měla jakožto

Tvrz Pičín. (Foto: autor)


22

PČísně tajné skandály

šlechtična právo na popravu mečem. Soudci se ale patrně

rozhodli, že by nebylo dobré vyvolat skandál, že poprava

mečem nebude vykonána. Namísto toho ji zavřeli do bílé

věže na Pražském hradě. Přestali jí nosit jídlo a vodu a ona

přibližně za 14 dní v mrazivém vězení zemřela.

Případ měl ještě dohru. Jan Bechyně z Lažan, manžel

Kateřiny z Komárova, se hned od začátku procesu usilov

ně snažil, aby král odvolal z děkanského místa na Karlštejně

Václava Hájka z Libočan. Zpočátku se mu to nedařilo. Jan

Bechyně z Lažan si totiž uvědomoval, že celý proces je obrov

ská potupa jeho rodu.

Po odsouzení Kateřiny král souhlasil a Václava Hájka

z Karlštejna odvolal. Dochovala se nám zmínka o tom, že to

odvolání nebyla pokojná událost. Jan Bechyně z Lažan ne

chal Václava Hájka podvázat pod koně a vyhnat ho z Karlštej

na do Prahy. Dá se říct, že mu onu veřejnou potupu oplatil.

Zajímavé je, že kariéra Jana Bechyně z Lažan skandálem

neutrpěla. Ještě v roce 1534 nabídl Ferdinandovi Habsbur

skému rezignaci na své úřady. Král ale jeho rezignaci nejenže

nepřijal, ale dokonce ho později povýšil na nejvyššího písaře

království českého. Pomsta Rozsudek padá – dle Dačického z Heslova – „v pátek před Hromnicemi l.p. 1534“. Kateřina z Komárova podle něj má být zazděna na Pražském hradě. Ještě před odvedením ale zvládá vyslovit kletbu pro svého soudce, Vojtěcha z Pernštejna. Jenže to už se rozjíždí soukolí zcela hmotné pomsty. Jan Bechyně z Lažan viní Václava Hájka z Libočan z krádeže, když prý z hradní kaple odnesl vzácnou relikvii a zvoneček.

Karlštejnská bestie

Václav Hájek z Libočan je 12. března sesazen, na znamení největší potupy přivázán pod koně a odvlečen z Karlštejna do Prahy. Skandál se dotýká až královského trůnu. Hájkův nástupce Lukáš odmítá složit přísahu poslušnosti purkrabímu. Zasáhnout musí samotný král, který vzpurnému knězi vykonání přísahy nařizuje, opět velmi pozoruhodnou češtinou:

Rozhodnutí Ferdinanda I.:

Nenadáli jsme se, aby též přísahy námi vyměřené, kteréž zji

načiti neráčíme a protož děkana ještě jménem naším napo

meň, aby tu přísahu udělal.

Kostel Panny Marie v Mariánské věži Karlštejna, odkud

měl Hájek údajně odcizit relikvii. (Foto: autor)


24

PČísně tajné skandály

V tu dobu už Karlštejnská bestie hladoví v ledových stěnách Pražského hradu. Uvržena do hladomorny byla 27. února. Z vězení se prý nejprve ozývají kletby, později zoufalé volání a nakonec už jen šílené kvílení. Kateřina z Komárova vydechla naposledy 15. března 1534. Ústní podání hovoří o tom, že v zoufalství z jisté smrti si okousala prsty na rukou až na kost. Pouhé dva dny po Kateřinině smrti náhle umírá i její soudce Vojtěch z Pernštejna.

Vojtěch z Pernštejna je poslední představitel jednoho z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů. V roce 1526 byl dokonce jedním z kandidátů na královský trůn, uvolněný Jagellonci. Za vlády Ferdinanda Habsburského zastává třetí nejvýznamnější funkci v království – nejvyššího zemského hofmistra.

U takto významného velmože se v tu dobu dají předpokládat dlouhé přípravy na honosný pohřeb. Srovnejme opět s Alžbětou

Náhrobek Vojtěcha z Pernštejna v pardubickém kostele sv. Bartoloměje. (Foto: autor)


25

Karlštejnská bestie

Báthoryovou. Zemřela v srpnu a pohřeb byl až v listopadu. Vojtěch z Pernštejna se ale honosného pohřbu nedočkal. Namísto náležitého rozloučení bylo jeho tělo pod rouškou noci odvezeno do Pardubic a tam je potichu pohřbili v kostele svatého Bartoloměje. Vdova hrobku proklela: Kdo do ní vstoupí, zemře.

Celé království si vyprávělo o tom, že Kateřina ve spolčení se samotným ďáblem vzala svého soudce s sebou. Svědčí o tom objev, který učinil jiný známý literát, a sice Karel Jaromír Erben, který roku 1851 působil jako pražský archivář. Právě Erben publikoval pozoruhodný zápis ve Starých letopisech českých, sepsaných neznámým kronikářem.

Úryvek ze Starých letopisů českých:

Z té příčiny jsem pro budoucí paměť učinil, a není k pravdě

podobné, neb o nešlechetnosti a ukrutnosti jednoho člo

věka, a zvláště ženy, od počátku světa žádný člověk neslý

chal, jaká jest tato žena byla.

Kdyby se mělo všecko vypsati, co jest činila a kterak se

jest mučila a katovala s lidmi svými poddanými a služebný

mi i s dětmi svými, žádný by jinak nevěřil, než že jest v ní

čert musel býti, a že jest čert ty muky, kterýmiž v pekle duše

mučí, skrze ni musil to působiti.

Zafungovala opravdu kletba, šlo o pouhou shodu náhod, anebo byl Vojtěch z Pernštejna otráven? Troufnul by si správce karlštejnského pokladu na druhého nejvyššího úředníka v zemi? Proč záznamy o případu zmizely? Proč Václav Hájek z Libočan, když o pár let později spisoval na faře v Tetíně svou slavnou kroniku, skončil s líčením historie v roce 1526 a o obrovském skandálu nepadla ani zmínka? Tyto otázky není komu položit. Odpovědi na  ně totiž neexistují. Je možné se jen domýšlet. Před ka

PČísně tajné skandály

merou jsem si proto zaspekuloval se spisovatelem Otomarem

Dvořákem.

Rozhovor se spisovatelem: Tehdy to musel být opravdu velký skandál a asi právě proto bylo všechno ututláno a doličné dokumenty byly zničeny. Stejně tak je velmi nestandardní způsob popravy. Soudci nechali Kateřinu de facto zmizet ze světa. Bylo to nejpravděpodobněji kvůli tomu, aby se nekonala veřejná poprava, aby se člena vznešené rodiny nedotkl kat.

Za celým případem vidím i řekněme vlažný vztah mezi Janem Bechyně z Lažan, což byl pedantický až puntičkářský člověk, a ctižádostivým, nicméně až bohémsky k funkci přistupujícím Václavem Hájkem z Libočan. Ve funkci děkana musel Hájek purkrabího velmi rozčilovat.

Kateřina páchala své zločiny především na Pičíně, ale já se domnívám, že i na Karlštejně došlo k nějakým zločinům. Viděl bych v tom i pocit frustrace, který zažívala už od dětství. Její otec byl hejtman podbrdského kraje, který kvůli úplatkům skončil velmi špatně. Kateřina navíc často pobývala sama, což její frustraci prohlubovalo. Vojtěch z Pernštejna se patrně snažil soudit spravedlivě. Dlouho ten proces vypadal, že bude osvobozena.

Smrt Vojtěcha z Pernštejna je mi velmi podezřelá. Zemřel dva dny po Kateřině. Traduje se, že když po rozsudku odváděli Kateřinu ze soudní síně a míjela Vojtěcha, tak že k němu procedila polohlasem: „Chcípneš!“ Vojtěchovi bylo 43 let, takže to nebyl stařík nad hrobem. Buď měl nějakou nemoc, a snad prý před smrtí dostal ošklivou vyrážku. Vyrazit mu měl ošklivý vřed. Anebo to všechno byly příznaky nějaké otravy. Po smrti byl okamžitě zavřen v rakvi, nikomu

Karlštejnská bestie

ho proti tehdejším zvyklostem neukázali a převezli ho ještě

v noci do Pardubic.

Nejzajímavější na tom je, že Václav Hájek z Libočan, kte

rý vlastně celý skandál rozpoutal, o tom ve své slavné kroni

ce, již později napsal, nenapsal ani slovo. Dá se to vysvětlit

tím, že dostal přísný zákaz se o tomto případu zmiňovat.

Jednu hypotézu, proč kronika končí právě v roce 1526, tu snad mohu vyslovit. Jan Bechyně z Lažan se s Václavem Hájkem z Libočan neměli rádi už před soudním sporem. Jak musel purkrabí zuřit, když jméno jeho rodu obletělo i s mnoha podrobnostmi celým královstvím, si dokážeme představit. Rovněž ctižádostivý Hájek měl po veřejné potupě při psaní kroniky na svém novém působišti v Tetíně dost důvodů purkrabího před budoucími generacemi znemožnit.

Přestože neměli důvod si odpouštět, v kronice se o případu nedočteme. Na vydání takto velkého díla se podle historiků skládali donátoři a Jan Bechyně z Lažan mezi nimi nechyběl. Obchod ve stylu „tady máš peníze na vydání kroniky a o mně v ní pomlč“ je podle mě docela pravděpodobná varianta. Nezbylo skoro nic Zatímco písemných pramenů k případu se dochovalo velmi málo, fyzických památek je ještě méně. Pražský hrad v roce 1541 vyhořel a při následné rekonstrukci zásadně změnil podobu. Při prohlídce starého královského paláce jsme se dostali do síně, kde pravděpodobně zasedal komorní soud. Když jsem se ale chtěl podívat do vězení, kde bestie vydechla naposledy, dostalo se mi od historika Jaroslava Sojky vysvětlení, že Kateřina z Komárova nebyla zazděna ve věži Mihulce, jak tvrdí Dačický z Heslova

28

PČísně tajné skandály

a po něm mnozí další. Nelze mu to přičítat k tíži, protože se naro

dil až po smrti Kateřiny a po požáru. Jako státní vězení v té době

sloužila známá Daliborka a také Bílá věž. Aby to nebylo tak jed

noduché, v té době prý byly na hradě Bílé věže dvě.

Ani v Karlštejně nezůstal kámen na kameni. Zdejší fara

dostala barokní podobu a na hradě pro změnu na přelomu

19. a 20. století řádil Josef Mocker. Podle svých zastánců hrad

zachránil. Podle odpůrců, mezi něž se počítám i já, většinu hra

du při záchraně zničil. Výsledky jeho regotizace pro mne vypa

dají až hrůzostrašně. Například nechal zbořit renesanční palác

jen kvůli tomu, že byl renesanční. Starobylý hrad, na jehož po

době se zapsala staletí, proměnil v novogoticky romantizující tu

ristickou destinaci.

Jedna z hladomoren na Pražském hradě. (Foto: autor)

29

Karlštejnská bestie

Jediné místo, které se dochovalo, je rodová tvrz na Pičíně. Ani

v ní bychom místo dávných tragédií nenašli. Stojí v areálu bývalé

ho zemědělského družstva a její současná podoba odpovídá aktu

álnímu způsobu využití. Je tu ale ještě jedno místo, jež by mohlo

o záhadném konci brutálního příběhu mnohé vypovědět.

Kletba fungující dodnes

V pardubickém kostele svatého Bartoloměje stále odpočívají ostat

ky Vojtěcha z Pernštejna. Stanovení příčiny smrti by mohlo do zá

hady Pernštejnova úmrtí vnést jasno. Pokud trpěl nějakou nemocí,

anebo byl otráven, mohla by moderní věda tuto otázku zodpovědět.

Kaple sv. Kříže, dle pojetí císaře Karla jedno z nejsvětějších

míst křesťanství. (Foto: autor)

PČísně tajné skandály

V únoru 2012 se ve sdělovacích prostředcích objevila zpráva, že při příležitosti Pernštejnova roku bude hrobka otevřena a ostatky prozkoumány. Na výzkum měl vyčlenit prostředky pardubický magistrát. Takřka na den přesně o rok později ovšem vyšla zpráva, že se žádný výzkum neuskuteční. Podle archeologů by žádné nové informace nepřinesl.

Zaleknul se někdo dávné kletby Pernštejnovy manželky? Kletba fungující až dodnes mi nedala spát ani po dotočení a odvysílání reportáže o Kateřině. Vyhledal jsem proto Jiřího Kotyka, pardubického historika, který se o výzkum pokoušel.

Rozhovor s pardubickým historikem:

Hlavní problém hrobky Vojtěcha z Pernštejna pramení

z toho, že při posledním měření v devadesátých letech minu

lého století se v hrobce zjistila vysoká vlhkost. Já jsem upo

zorňoval archeology na to, že všechno dole propadá zkáze

a že je jedna z posledních příležitostí cokoliv zjistit. Přestože

archeologové slíbili, že se vlhkost bude řešit, z Pardubic zmi

zeli a už se tu nikdy neukázali.

Původně to bylo na dobré cestě. Na výzkum byly na hejt

manství vyčleněny prostředky a bylo domluveno, že u ostat

ků bude provedena analýza DNA. Bohužel, zodpovědný

člověk, který měl přípravu výzkumu na starosti, připravo

val podle mě zkoumání všeho kolem, jen ne hrobky Vojtě

cha z Pernštejna.

Žasnul jsem nad tím, co všechno bylo možné. Měly se

zkoumat ostatky barokního duchovního, který byl pohřbe

ný mimo presbytář. Byl to Polák, takže na první jednání při

jeli kolegové z Kladska, které to zajímalo. Mohl to být skvělý

mezinárodní průzkum, ale když viděli, kam to spěje, zne

chuceně odjeli.

Karlštejnská bestie

Pokoušel jsem se ještě sjednat schůzku s archeology, ale

nepodařilo se mi to. Čas pracuje v neprospěch výzkumu. Ar

gument, že když se tam vstoupí, poškodí se obleky, je pod

le mě už mimo hru. Zajímavá by byla analýza DNA. Jestli

tehdy byla jedna z posledních příležitostí, tak nyní je ta úpl

ně poslední.

To všechno jsou podle mě logické argumenty a pokud je situace v hrobce skutečně tak špatná, je nasnadě jednat. Za archeologický ústav řešil povolení či zamítnutí Jan Frolík, zeptal jsem se ho proto jednoduše: Proč? A zajímal mě i jeho názor na možnou příčinu smrti Vojtěcha z Pernštejna.

Rozhovor s archeologem:

Záměr otevřít hrobku Vojtěcha z Pernštejna neformuloval

žádné odborné nebo vědecké otázky. Byl to jeden z důvo

dů, proč nakonec ten průzkum nebyl povolen. Navíc ne

byly zajištěny dostatečné finance k provedení průzkumu. Je

zcela zřejmé, že v hrobce jsou zbytky textilií a zbytky rakví.

Všechny tyto věci by se musely nákladně restaurovat a kon

zervovat. Na tuto část peníze nebyly a podle mě by bylo kraj

ně nezodpovědné je z té hrobky vyzvedávat a pak je nechat

zaniknout.

Stanovit příčinu smrti Vojtěcha z Pernštejna by bylo mož

né, pokud by to byl takový druh úmrtí, který zanechává sto

py na kostech takže buď otrava, nebo násilná smrt, která by

vedla k poškození kostí. Pohřeb Vojtěcha z Pernštejna byl

nezvykle rychlý. Může to naznačovat, že pozůstalí se obávali

nakažlivé nemoci. To by mohlo být jedno vysvětlení, nicmé

ně to je čirá spekulace, protože my to prostě nevíme.

32

PČísně tajné skandály

Zeptal jsem se rovněž, jak probíhal průzkum v devadesátých

letech 20. století a zda se z něj dochovaly nějaké záznamy. Do

zvěděl jsem se, že při výzkumu byla pořízena i fotodokumentace,

kterou má kolega Ježek. Poté, co jsem se na pana kolegu obrátil

Rekonstrukce kostela sv. Bartoloměje v Pardubicích z devadesátých let

minulého století. (Zdroj: Archiv Jiřího Kotyka)

Karlštejnská bestie

s prosbou, jsem byl tak trochu zpražen. K výzkumu hrobky prý není důvod, stejně by nic nezjistil, protože hrobka je vykradená a všechny ostatky i zbytky rakví jsou na jedné hromadě. On osobně s výzkumem zásadně nesouhlasí, protože tajemství je pro milovníky záhad vždycky lepší.

Zajímavé. Já si vždy myslel, že archeologové jsou tu od toho, aby odkrývali, zjišťovali a informovali. Tento postoj mi přijde př esně opačný. Poprosil jsem tedy ještě o možnost nahlédnout do fotodokumentace a o povolení jednu fotografii zveřejnit v této knize. Pokud je stav uvnitř hrobky opravdu tak marný, aspoň to doložíme. Jenže fotografie se podle Martina Ježka nepublikovaly a asi ani nebudou, nicméně jsem byl instruován, nechť pošlu e-mail se žádostí. Po pár dnech přišla odpověď.

Stanovisko archeologa:

Je zjevné, že vycházíme z rozdílných principů, jak tomu ko

neckonců naše rozdílné profese velí. Vaše pohnutky chápu,

leč jako profesionální archeolog je nemohu sdílet. Proto ne

budu ověřovat dostupnost fotografií z pardubické hrobky

pro nevědecké účely.

Jako by kletba Karlštejnské bestie přetrvala dodnes. Jako by se někdo stále bál odhalit cokoliv, co by mohlo přinést něco nového v příběhu dávné hrůzy. Už nikdy se tak nedozvíme, kolik obětí si řádění paní purkabiny vyžádalo. Nezjistíme ani to, proč a kým byl celý příběh zameten pod koberec. Podivnou smrt královského pretendenta bychom možná objasnit mohli. Ale nebylo nám to dovoleno.

A tak – přestože celý svět zná Báthoryovou a dodnes o její vině panují spory – Karlštejnskou bestii nezná nikdo, přestože o její vině pochyb není. Se čtrnácti doznanými oběťmi (ve skutečnosti

ale pravděpodobně až třiceti) je s přehledem nejvýkonnějším ma

sovým vrahem v naší historii. Jenže utajovači tohoto příběhu byli

důslední a své spojence mají dodnes.

35

Největší filmový podvod

Některým příběhům se věnuji několik týdnů a hodně intenziv

ně. Jiným se věnuji několik měsíců a většinu času mi prostě jen

tak leží na stole a spokojeně se na ně práší. Falešným filmařům ze

slovenských Čachtic jsem se věnoval rok a půl. Pro mě osobně je

to příběh, jehož celé odhalení jsem musel odpracovat od začát

ku do konce. Štěstěna, která mi občas přihraje do cesty nějakou

pomoc a posune mě dál, měla ten rok a půl nějakou jinou neod

kladnou práci.

Čachtický hrad. (Foto: autor)

PČísně tajné skandály

Vše to začalo, když jsem se vydal do Čachtic natočit odkrývání zasypaných podzemních chodeb, ve kterých by se mohly nacházet důkazy dávných zločinů Alžběty a možná i její ztracený hrob. „Nezapomeň tam taky dát ty falešné filmaře, co přijeli do vesnice někdy v šedesátých letech a točili na prázdnou kameru,“ pokynul mi šéfreportér a maskot našeho pořadu Josef Klíma.

Vyjel jsem na Slovensko jednoho nevlídného odpoledne, přesvědčený o tom, že bude třeba být obezřetný. Nechtěl jsem zbytečně jitřit city místních a pár facek také neztělesňoval to, co bych chtěl importovat do Čech. Příběh mě ale zajímal. Na místě jsem se od správce Čachtického podzemí dozvěděl, že čachtičtí opravdu nemají na filmaře dobré vzpomínky. Zná prý několik pamětníků, kteří falešné filmování zažili, a slíbil, že mě s nimi zkusí propojit. Reportáž o vykopávání podzemí jsem tak pojal jako takovou vstupenku k místním. Přece jen, Česká republika je za kopcem a televizi, ve které pracuji, tu všichni chytají. Nikde nic není Pamětníci existují, příběh se tedy odehrál. Nastala tak pátrací fáze. Ta byla tentokrát obzvlášť vypečená. Zkuste zajít za archivářem a požádat ho o dohledání spisu k případu, o kterém vlastně ani nevíte, kdy přesně se odehrál, ani jak se jmenovali jeho hlavní aktéři. Tedy v archivu jsou na nestandardní dotazy už zvyklí, nicméně soucitných pohledů, určených naprostému šílenci, jsem si tentokrát užíval vrchovatě. Já totiž ani netušil, zda byli podvodníci z Čech či ze Slovenska.

První stopu, na kterou jsem narazil, představoval článek ze slovenského tisku od Martina Šimovce. Je k dispozici na webu a je vlastně jediný. Přes redakci jsem na něj dostal kontakt a následně se i setkal s pozitivní odezvou. Dozvěděl jsem se jména obou

37

NejvČtší ělmový podvod

hlavních aktérů, rok události i to, že zatímco Ladislav Fabianič

na konci šedesátých let utekl z Československa do Švédska, kde

snad žije dodnes, Emil Barč je již po smrti, ale Martin hovořil

aspoň s  jeho rodinou. Vyzbrojen markanty jsem v českých ar

chivech zadal nový dotaz. Našel jsem ale pouze záznam z úno

ra 1968, ve kterém Státní bezpečnost poznamenává, že Ladislav

Fabianič zneužil v srpnu 1967 dovolenou v Jugoslávii k odcho

du do neznámé kapitalistické země. Druhá poznámka pochází

z roku 1985. Jeden z navrátilců z emigrace při výslechu na Státní

bezpečnosti uvádí, že se s Ladislavem Fabianičem setkal ve švéd

ském Malmö na večírku slovenských emigrantů, který Fabianič

pořádal.

Obrovskou pomocí se mi v tomto případě stal Radek Galaš

z policejního muzea, který mě propojil s lidmi, kteří mi ve slo

venských archivech dokázali najít a oskenovat vyšetřovací a soud

ní spis. Několik dní před natáčením mi tak v mailu přistálo tisíc

stran dokumentů a začal se přede mnou odhalovat starý příběh,

plný naděje a radosti, ale později zklamání a ponížení.

Jeden z navrátivších se uprchlíků se s Ladislavem Fabianičem

setkal v Malmö. (Zdroj: ABS ČR)

PČísně tajné skandály

Příběh ze spisu Emil Barč je vedoucí pracovník fotografického oddělení Geologického ústavu Dionýza Štúra v Bratislavě. Dne 1. února 1961 na  jeho oddělení nastupuje Ladislav Fabianič. Tvrdí o sobě, že dosud pracoval jako fotoreportér v Praze v redakci Večerní Prahy. Na ústav v té době přichází také pracovnice Osvětové besedy v Bratislavě Mária Rusnáková s úkolem aktivizovat pracující ke  kulturní činnosti. Fabianič s Barčem jí navrhují, že by s pomocí Osvětové besedy mohli amatérsky natočit film Čachtická paní podle Nižňanského románu. Barč je prý diplomovaný režisér a dílo údajně později odkoupí Štátny film.

Mária Rusnáková je nadšená. Oba filmaři mohou používat prostory besedy, kde pořádají konkurz na herce i na členy štábu. Fabianič si s pomocí razítka, které jim poskytla, několikrát půjčuje ve filmovém studiu kameru. Počáteční nadšení v besedě ale brzy mírní schvalovací komise, když konstatuje, že natočit takový film je finančně nereálné.

Uráží se především Ladislav Fabianič a tvrdí, že film natočí stůj co stůj a všichni budou ještě koukat. Děv čatům z okolních škol a z nedalekých skláren rozdává smlouvy na horentní sumy a domnělé natáčení se rozjíždí. Národní divadlo zapůjčilo osvětové besedě kostýmy a natáčení probíhá hlavně v lokalitě Železná studienka.

První pochyby mají lidé, kteří o filmování už něco vědí. Nezdají se jim podivně lehké kazety na film. Měřič světla si všímá, že Fabianič na kameře neumí nastavit hodnoty, které mu hlásí. Podivný je i zvuk kamery. Další podezření vyvolává fakt, že večer se natáčí jen za světla ohně. Filmaři si ale počínají sebejistě a tvrdí, že jde o přípravné záběry a scénář se dopisuje. Zaštiťují se také jménem známého režiséra Štefana Uhera. Některé z hereček později do protokolu vypověděly, že je jak Barč, tak Fabianič pod

NejvČtší ělmový podvod

záminkou příprav na milostné scény fotili nahé a pod pohrůžkou zveřejnění fotografií je přiměli k intimnímu styku. Děv čata chtěla proto fotografie zpět.

Bratislavské filmové blouznění trvá od března až do května. „Natáčí“ se nejméně pětkrát, včetně naturalistických scén znásilnění. Zatím v oblečení. Majitel sklepa, ve kterém se má natáčet mučení v podzemí, dostává příslib 6000 korun za nájem sklepa a v radosti z tohoto příjmu prolévá s filmaři hrdlem patnáct litrů vína. Bratislavské natáčení ale rychle končí. Ředitel skláren, kde většina dobrovolných herců pracuje, dostává od údajných filmařů požadavek na uvolnění herců po dobu natáčení ze zaměstnání. Volá proto do filmového studia v Bratislavě, aby si přípravu filmu ověřil. Filmaři však náhle tvrdí, že pracují pro Umělecký film v Praze a přípravné práce přerušují.

V Čachticích se filmaři objevují 25. května. Na MNV, což je př edchůdce dnešních obecních úřadů, se ohlašují jako pracovníci Uměleckého filmu. Režisérem je Emil Barč, kameramanem Ladislav Fabianič. Mají s sebou ještě několik dalších lidí. Přítomné

Měli v kameře film, anebo kamera jela naprázdno?

Vyšetřovací spis jednoznačnou odpověď nedává.

(Zdroj: Archiv ministerstva vnitra Levoča)


40

PČísně tajné skandály

ho pracovníka MNV žádají o použití obecního rozhlasu. Chtějí vyhlásit, že večer bude na zámku konkurz na film Bátorička, kde mají většinu rolí obsadit místní. Na konkurzu se sejdou stovky lidí. Filmaři si vybírají hlavní role, členy komparzu, ale i členy štábu.

V Čachticích i v okolních obcích propuká nadšení. Filmaři chtějí natočit nejen historický film, ale i dokument Čachtice dneška. S kamerou obchází školu, MNV i družstvo. Před jedním z natáčení dokonce organizují taneční zábavu, kam objednali hudebníky i  pohoštění. Herečky mají tančit celou noc, aby byly následující dopoledne dostatečně unavené. Zábava se ale nelíbí mnoha místním. Povídá se, že filmaři se několikrát ze zábavy vytratili s místními děvčaty, která jim prý na místním hřbitově „ukazovala kamery“.

Druhý den se u východu z čachtického podzemí natáčí nejprve milostná scéna a poté hromadný záběr, v němž více než deset zmučených děvčat vystupuje z podzemí za pláče okolostojících vesničanů. Režisér není se záběrem dlouho spokojený. Záběr se daří až na desátý či jedenáctý pokus. Na 15. červen 1961 je naplánované noční natáčení na lesní cestě se sedmi krásnými děvčaty. K tomu ale už nedošlo, neboť 14. června 1961 členy štábu zatýká

Součástí „natáčení“ bylo i focení aktů.

(Zdroj: Archiv ministerstva vnitra Levoča)


41

NejvČtší ělmový podvod

Veřejná bezpečnost. Hned následující den dostává zprávu o případu náměstek federálního ministra vnitra v Praze.

Na jednu stranu spis popisuje banální příběh podvůdku či žertu. Jenže existuje hned několik náznaků, že případ sahá daleko výš a dál, než sami jeho účastníci tušili. Kromě podezřelých zpráv o vyšetřování, určených generálu Janulíkovi, ze spisu zmizela veškerá obrazová dokumentace. Poučeni studiem spisu jsme natočili rozhovor s Radkem Galašem z policejního muzea.

Rozhovor s policejním historikem:

Případ falešných filmařů byl především ostudou pro vládnou

cí moc. Disponovalo se tam kamerami a filmem. Z pohledu

Chodby čachtického podzemí, jedno z dějišť natáčení. (Foto: autor)


42

PČísně tajné skandály

tehdejšího režimu to byl kontrolovaný materiál a najednou se ukázalo, že dobře kontrolovaný tak úplně nebyl. V případu navíc pečlivěji než jindy posuzovali společenskou nebezpečnost podvodu. Společenská nebezpečnost byla tehdy velmi důležitá a zásadně se promítala do výše trestu. Bezpečnostní orgánové zjišťovali, jaký názor na tu věc má veřejnost, jak ji to ovlivnilo, jak byla pohoršena.

Pokud jde o motivaci pachatelů, oni se hájili tím, že měli zcela vážný úmysl natočit film o čachtické paní. Nicméně o tom se dá docela úspěšně pochybovat už vzhledem k tomu, kolik použili filmového materiálu. Úsilí, které vyvinuli, aby zamaskovali jakékoliv své motivy, bylo enormní. Já se domnívám, že jednak to mohla být recese, a za druhé to byla bezvadná zábava. Co si budeme povídat, žili obstojnou dobu na docela solidní úrovni za peníze druhých a ještě si přitom užili. Koneckonců jedna ze scén měla být noční natáčení na lesních cestách s mladými dívkami.

Zajímavá je zmínka o primitivním pracovníkovi národního výboru, který hned při prvním příjezdu podvodníky neodhalil. Rozhodně to tehdy nebylo běžné. Je důležité si uvědomit, že pracovníci místních národních výborů byli pracovníci státní správy. Byli to představitelé státní moci. To znamená toho nejlepšího výdobytku socialismu, který jsme tu měli. To měli být ti nejkvalitnější lidé. Najednou tady soud musí konstatovat, ať se mu to líbí, nebo ne, že na MNV byl primitiv.

Ztráta všech fotografií ze spisového materiálu je opravdu zvláštní. Fotografická dokumentace je vždycky důkazní součástí trestního spisu. Je tedy zvláštní, že tam chybí, protože fotodokumentace na místě činu je v podstatě důkaz. Nafotit techniku, kterou používali, nafotit místa, kde se po

NejvČtší ělmový podvod

hybovali, to všechno by mohly být důkazy, ale proč nejsou

ve spisu, lze těžko vysvětlit.

Generál Janulík byl náčelník Hlavní správy Veřejné bez

pečnosti a náměstek ministra vnitra, takže to skutečně byla

jedna z nejvyšších pozic, která vlastně byla zaujímána v rám

ci bezpečnostního sboru. Je velmi zajímavé, že zrovna on

se zajímal o takový marginální případ, jako byl malý pod

vod kdesi na Slovensku. Faktem zůstává, že Slovensko mu

asi bylo blízké. Byl Slovák, takže je možné že tohle byl jeden

z motivů, proč se zajímal právě o tento případ. Nezapomeň přibalit smůlu Nastal čas vyrazit na Slovensko. Jeden den jsme natáčeli v Bratislavě, druhý den v Čachticích. Moje Štěstěna měla tou dobou volno, jako zástup mě doprovázela naopak paní Smůla. Smůla je její křestní jméno. Příjmením se jmenuje Vrchovatá. Na geologickém ústavu byli totiž velmi překvapeni, že televizní štáb měl s sebou kameru s úmyslem natáčet. Z rozhovoru tak nebylo nic, do dokumentů jsem směl kvůli ochraně osobních údajů jen nahlédnout. Co na tom, že veškeré osobní údaje, včetně posudků, jsou součástí dostupného vyšetřovacího spisu.

Záznam o filmařích v čachtické kronicě. (Foto: autor)


44

PČísně tajné skandály

Členka studentského štábu, který pátral po Ladislavu Fabianičovi ve Švédsku, se postavit před kameru také ostýchala. Prosby a přemlouvání ale nakonec zabraly. Na adrese, kde měla bydlet dcera Emila Barče v Bratislavě-Petržalce, jsme našli jen panelák ve stavu generální rekonstrukce s vystěhovanými nájemníky. Telefon nikdo nezvedal a na esemesku nereagoval. Rozhovor s filmařkou Kristínou Klimekovou je tak jediný bratislavský výsledek. Na polovinu natáčecího dne, ještě k tomu v zahraničí, ne zcela uspokojivý.

Rozhovor s dokumentaristkou:

My jsme pátrali po obou filmařích. Nejprve jsme objevili ro

dinu pana Barče. Pan Barč byl tou dobou už po smrti. Na

šli jsme ale jeho dceru, se kterou jsme se setkali, a poskytla

nám interview. Potom jsme se pokoušeli dostat do Švédska

k panu Fabianičovi. Tam jsme se setkali jen s jeho bratrem.

Bohužel, Ladislav Fabianič byl tou dobou mimo zemi, ně

kde ve Španělsku, na léčebném pobytu.

Paní Barčová neměla problém s námi o tom mluvit, nic

méně to téma pro ni bylo dost těžké. Dodnes cítí křivdu.

Z jejího pohledu byl její otec podvedený tím druhým fil

mařem a do rodiny jim to přineslo mnoho neštěstí. Bra

tr pana Fabianiče byl v té době ještě dítě. Pamatoval si jen

takové úsměvné historky. Například jak bratr přišel domů,

ukazoval fotky děvčat a ptal se, která je pěkná, kterou má vy

brat na konkurzu za herečku. Před námi prezentoval teorii,

že v podstatě celý ten důvod byl, že chtěli rozzlobit komuni

sty a chtěli bojkotovat režim.

Ladislav Fabianič utekl do zahraničí z dovolené v Jugoslá

vii. Odtamtud odešel do Švédska. Vypátrala jsem v nějakých

dokumentech, že tam působí jako lékař. Přišlo mi zvlášt

NejvČtší ělmový podvod

ní, že v Československu tehdy vystupoval jako falešný lé

kař a  dělal tady falešné potraty. Pokud vím, léčil nějakými

falešnými pilulkami. Ve Švédsku v tom, zdá se, pokračoval.

U jeho jména se objevilo i šlechtické „von“. Myslím, že to

úplně zapadá do jeho stylu života.

Verzí, jak to bylo doopravdy, je víc. Nedá se takto zpět

ně bez důkazu je usvědčit, proč to udělali. Myslím si, že to

byl takový špás, recese. Mohli si ale myslet, že možná oprav

du něco natočí.

Jako spráskaný pes jsem zamířil s kameramanem do Nového Mesta nad Váhom a do Čachtic. Paní Smůla si na chvilku odskočila, protože Martin Šimovec se ukázal jako velmi sdílný a příjemný člověk, který se se mnou podělil nejen o své poznatky, ale i o osobní vztah k případu a přidal i jedinou fotografii jednoho z filmařů.

Jediná veřejně publikovaná fotografie Emila Barče v trnavském periodiku

v roce 2004. (Zdroj: Archiv Martina Šimovce)


46

PČísně tajné skandály

Rozhovor s publicistou: Filmařská aféra rezonovala v Novém Mestě nad Váhom i v Čachticích několik desetiletí. Tradovalo se to přes generace. Mně o ní vyprávěli moji rodiče. Shodou okolností paní Šimová, která měla hrát jednu z hlavních postav, byla mou paní učitelkou na prvním stupni na základní škole. Moje maminka byla také učitelka, byla její kolegyně a říkala mi, že paní Šimová měla být filmovou hvězdou.

Mě zaujalo především to, že přestože se o tom příběhu vědělo, že mnoho let to nikoho nezajímalo. Přestože si ti falešní filmaři odseděli nějaký čas ve vězení, nikoho nezajímalo, jaké byly jejich další osudy. Pokoušel jsem se zjistit, zda ti muži žijí, co dělali ty roky po odchodu z vězení. Začal jsem tedy pátrat po jejich existenci a místě, kde se pohybují.

Našel jsem rodinu pana Barče. Bylo to bohužel ve chvíli, kdy už byl po smrti. Potvrdili mi, že je to on, ale v jejich rodině se jednalo o jakési tabu. Nikdy se o tom doma nemluvilo. Podle nich byl do celé záležitosti nevinně zatažený.

U pana Fabianiče to bylo daleko těžší. Dlouhé týdny jsem nic nenašel, ale nakonec se mi podařilo potom najít nit, která vedla do Švédska. Našel jsem v archivu Státní bezpečnosti shodné jméno a shodné datum narození. Našel jsem ho potom v databázi lékařů. Jestli se lékařské praxi věnoval, to absolutně netuším. V záznamech, kde by se měli pacienti vyjadřovat ke svým lékařům, nebyl jediný zápis.

Já si myslím, že to byli tehdy mladí muži, kteří jednoduše vyzkoušeli, zda se něco takového vůbec dá uskutečnit. Přijeli do Čachtic a jednoduše si z místních udělali dobrý den. Z lidí, kteří se toho zúčastnili, už hodně zemřelo a tento příběh tu nit postupně ztrácí. Stále je tu ale jakási pachuť. Je to př edevším u generace, která to v Čachticích prožila. Mnozí

NejvČtší ělmový podvod

z nich to snášeli jako nějakou potupu, ponížení. Hodně lidí,

kteří například cestovali přes Čachtice vlakem, si z nich kvů

li tomu dělalo legraci.

Tak tedy je ještě po čem pátrat. Naděje, že bych dokázal najít ve Švédsku hlavního aktéra, Ladislava Fabianiče, je vzkříšena. Ždímám internet, co to jde, a nacházím telefonní číslo v Malmö. Je se vší pravděpodobností na příbuzné. Bohužel nefunguje. Dál je tu kusý záznam „Ladislav von Fabianic“ v seznamu rodinných lékařů. Zajímavé. Ladislav Fabianič je vyučený elektrikář. V Československu přišel do styku s medicínou jen jako odsouzený za podvody s falešnými recepty a potratovými pilulkami, ještě z doby před filmařskou aférou.

Možná v emigraci medicínu přece jen vystudoval a pro své zásluhy se stal natolik ctihodným, že byl povýšen do šlechtického stavu. Jméno Ladislava Fabianiče uvádí jako referenci jedna

Ve Švédsku je stále vedený jako rodinný lékař.


48

PČísně tajné skandály

soukromá švédská detektivní agentura. Kdo jiný než soukromé očko by mi mohl na Ladislava Fabi



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist