načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příslib krve - Brian McClellan

Příslib krve

Elektronická kniha: Příslib krve
Autor:

Polní maršál Tamás svrhl svého krále, aby hladovějícímu lidu přinesl chleba, jenomže převratem také vyprovokoval válku v Devateru států, vnitřní útoky fanatických roajalistů a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  230
+
-
7,7
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 546
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7609-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Polní maršál Tamás svrhl svého krále, aby hladovějícímu lidu přinesl chleba, jenomže převratem také vyprovokoval válku v Devateru států, vnitřní útoky fanatických roajalistů a nenasytnou honbu za penězi a mocí mezi svými údajnými spojenci. Tamás, na hranici svých sil, spoléhá na to, že několik jeho zbývajících prachmistrů udrží mír. Chaosem se však šíří zvěsti. Povídá se o zlomeném slibu, znameních smrti a bozích opět kráčejících po zemi. Těm starým pověstem ale nikdo nevěří. Možná by měli začít věřit všichni.

Zařazeno v kategoriích
Brian McClellan - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PŘÍSLIB

KRVE

PRACHMISTŘI–KNIHAPRVNÍ

Brian McClellan

TALPRESS


Copyright © 2013 by Brian McClellan

Translation © 2016 by Dana Krejčová

Cover © Hachette Book Group, Inc.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno

použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu

nakladatele.

ISBN 978-80-7197-609-7


Tátovi

Za to, že jsi nikdy nepochyboval,

že to dotáhnu až takhle daleko.

I když jsi měl.






KAPITOLA

1

Adamat měl horn íknofl íky pláště zapnuté až ke krku kvůli

vlhkému nočnímu vzduchu, který jako by se ho snadpokou

šel utopit. Popotahoval si rukávy ve snaze vymámit ještěkou

sek látky a popotahoval si předek kabátce, jenž mu byl kolem

pasu až příliš těsný. Už to bylo pěkných pár let, co ho mělna

posledy na sobě, ale když si ho král povolal v tuto hodinu,

nebyl čas si jít vyzvednout ke krejčímu ten druhý, lépepadnou

cí. Přesto mu letní pláš6 neposkytoval příliš velkou ochranu

před chladem pronikajícím okénkem kočáru.

Za chvíli už mělo svítat, nicméně sluneční paprsky budou

mít hodně práce, aby rozpustily mlhu. Adamat to cítil. Vlhko

bylo příliš velké i na časné jaro v Adopestu a vzduch bylstu

denějš ínež Noviho zmrzlé prsty. Podle jasnovidců vNoma

nově uličce to bylo špatné znamení. Kdo ale dneska ještě

naslouchá jasnovidcům? Adamat došel k závěru, že z tohochy

t írýmu, a ř íkal si, proč ho povolali takhle uprostřed noci.

11


Kočár dorazil k předn íbráně Nebeského paláce a projel bez zastavení. Adamat si mačkal nohavice a vyhlížel z okénka. Stráže nebyly na svých místech. A ještě podivnější bylo, že jak projížděli mezi vodotrysky, nikde se nesvítilo. Nebeský palác měl tolik luceren, že byl vidět až z města i za nejtemnějš ínoci. Dnes však byly zahrady tmavé.

Mně to nevadí. Manhouch používá už tak dost velkou část našich daní na svoje osobní povyražení. Adamat se zadíval do zahrad na zející tlamy, kde začínala bludiště z živých plotů. Měl dojem, že po trávníku kdosi pobíhá. Co to...? Bože, je to jenom socha. Opřel se a zhluboka se nadechl. Slyšel, jak mu vylekaně buš ísrdce, a žaludek měl stažený. Možná radši měli ty zahradní lucerny zapálit...

Jedna jeho část, malá část, ta, která patřila bývalémupolicejnímu inspektorovi potulujícímu se po nocích, jako byla tato, v temných uličkách kvůli zlodějům a lupičům, se smála.Uklidni se, dědku, říkal si. Už jsi viděl, co straší po nocích. Sám jsi to kdysi strašil na oplátku.

Kočár se s trhnutím zastavil. Adamat čekal, až mu kočí otevře dvířka. Klidně mohl čekat celou noc. Kočí jenomzabušil na střechu. „Jste tady,“ zabručel.

Hrubec.

Adamat vystoupil z kočáru a měl právě dost času si vzít klobouk a hůl, než koč íplácl opratěmi a odhrkotal do noci. Adamat tiše zaklel, pak se obrátil a podíval se na Nebeský palác. To budu muset o takové noci jít až domů pěšky?

Šlechta nazývala Nebeský palác Klenotem Adra. Stál navysokém kopci východně od Adra, takže nad ním každé ráno

vycházelo slunce. Jedny zvláš6 troufalé noviny ho přirovnaly

k hladovějícímu chu@asovi s diamantovým prstenem. V těchto

hubených časech to bylo trefné přirovnání. Králova pýcha

lidem břicha nenaplní.

12


Stál před hlavním vchodem. Ve dne to byla velkolepá cesta s mramorovými chodníky a vodotrysky vedoucími kobrovským, stříbrem plátovaným dvoukřídlým dveřím, které ovšem ve fasádě největš íbudovy v Adru vypadaly jako pro trpasl íky. Adamat se snažil zaslechnout tiché kroky patrolujícíchhielmanů. Králova osobn ístráž prý byla v zahradách všude adohlížela na každý skrytý koutek, muškety vždy nabité, bodáky nasazené, šedobílé šerpy v té zelené a zlaté nádheře ponuré. Žádné kroky se ale neozvaly a vodotrysky také netryskaly. Vodotrysky se zastavují jen kvůli smrti krále, připomněl si Adamat. Uhladil si kabátec. Tady vedle budovy hořelo několik luceren.

Ze tmy se kdosi vynořil. Adamat sevřel pevněji hůl.

Byl to muž ve stejnokroji, ale v chabém světle toho víc vidět nebylo. Držel ručnici či mušketu a mířil zhruba na Adamata. Měl čepici se štítkem. Jistá byla jediná věc... nebyl to hielman. Jejich vysoké klobouky s chocholem byly snadnorozpoznatelné a oni bez nich nikdy nechodili.

„Jste sám?“ zeptal se příchozí.

„Ano,“ odpověděl Adamat. Zvedl obě ruce a otočil se kolem dokola. Jsem tu jenom já, ne? Kdo je to? Odvážím se zeptat?

„Dobře. Poj@te.“

Voják vykročil a škubl za křídlo stříbrných dveří. To seotevíralo pomalu a těžkopádně, přestože se do něj opíral vší silou. Adamat popošel blíž a prohlédl si vojákův kabátec. Byltmavomodrý, se stříbrnými lemovkami. Adranská armáda.Teoreticky se vojáci zodpovídali králi. Prakticky je však držel na vodítku jediný muž: polní maršál Tamás.

„Ustupte, příteli,“ nařídil voják. V hlase mu zazníval náznak netrpělivosti, nějaké neviditelné napět í– ale mohlo to být taky těmi dveřmi. Adamat poslechl, ale pak zase přistoupil blíž a na vojákův pokyn proklouzl dovnitř.

13


„Jděte rovně,“ vysvětloval voják. „U Diadému zabočtedoprava a projděte Démantovým sálem. Pokračujte až do Sáluodovědí.“ Za Adamatem se s tlumenou ránou zabouchly dveře.

Adamat se ocitl sám v palácové vstupn íhale. Adranskáarmáda, přemítal. Proč je ten voják v palácovém okrsku, aniž by

byl v dohledu jediný hielman? Nejděsivějš íodpově@ munaskočila jako první. Zápas o moc. Bylo vojsko povoláno, aby

potlačilo povstání? V Adru existovalo několik frakcí:žoldnéři Adomových křídel, královská kabala, horská stráž avelkorody. Kdokoliv z nich mohl dělat Manhouchovi potíže. Nic

z toho ale nedávalo smysl. Pokud by došlo k boji o moc, zpalácových zahrad a paláce samotného by se stalo bojiště nebo

by to tu královská kabala rovnou zničila.

Adamat prošel kolem Diadému – obrovské kopie adranské

koruny – a všiml si, že vykazuje špatný vkus, přesně jak se

povídalo. Vstoupil do Démantového sálu, jehož stěny apodlaha byly šarlatové, zdůrazněné zlacením, a na stropě se ve

světle jediného zapáleného stojacího svícnu třpytily maličké

drahokamy, propůjčující sálu jméno. Plamínky svic semihotaly, jako by tu vál vítr, a v místnosti byla zima.

Jak se Adamat blížil na druhý konec sálu, byl stáleznepokojenější. Nikde ani živáčka a jediným zvukem byla ozvěna

jeho kročejů na mramorové podlaze. Okna byla rozbitá, což

vysvětlovalo chlad. Výsledek jednoho z králových vyhlášených

záchvatů vzteku? Nebo něčeho jiného? Srdce mu bušilo. Tam.

Za tím závěsem, boty? Adamat si přejel rukou přes oči.Světelný klam. Přistoupil blíž, aby se uklidnil, a odhrnul závěs.

Ve stínu leželo tělo. Adamat se nad něj naklonil a dotkl se

kůže. Byla teplá, ale muž byl zcela jistě mrtvý. Měl na sobě

šedé kalhoty s bílým lampasem a stejný kabátec. Na podlaze

opodál ležel vysoký klobouk s bílým chocholem. Hielman.

Stíny si pohrávaly na mladém, hladce oholeném obličeji smí>14 rumilovným výrazem a dírou ve spánku a tmavou, vlhkouskvrnou na podlaze.

Takže měl pravdu, došlo k boji o moc. Vzbouřili se snad

hielmani, takže sem povolali adranskou armádu, aby to s nimi

vyřídila? To ale nedávalo smysl. Hielmani byli fanaticky věrní

králi a veškeré záležitosti v Nebeském paláci by řešila přímo

královská kabala.

Adamat v duchu zaklel. Každá otázka situaci ještězhoršovala. Nicméně tušil, že odpověd íse dočká brzy.

Nechal tělo za závěsem a zamířil k východu ze sálu. Zvedl

hůl a otočil jí, čímž obnažil několik coulů oceli. Nehodlal se

nechat přistihnout nepřipravený. Ale zase, říkal si cestou přes

dalš ísál, jsem očekáván, ne? Kdyby mě chtěli zabít, mohli to

udělat, když jsem spal.

Přistoupil ke dveřím, vedle nichž stála z každé stranystarodávná socha v kápi a se žezlem v ruce. Zastavil se mezi nimi,

zhluboka se nadechl a přelétl pohledem tajemný nápis naportále. Pak vstoupil.

Vedle Sálu odpověd ívypadal ten Démantový malý. Postranách stoupala schodiště dost široká, aby po nich projely tři

kočáry, na vysoký ochoz táhnouc íse po celé délce sálu. Kromě

krále a jeho kabaly privilegovaných sem vstoupil jen málokdo.

Uprostřed sálu stálo na nízkém stupínku jediné křeslootočené ke klekacím polštářům, kde se kabala skláněla před svým

lenním pánem. Místnost byla dobře osvětlená, ač zdroj světla

nebyl zřejmý.

Na schodech napravo od Adamata seděl muž. Byl starš ínež

Adamat, právě překročil šedesátku; měl stříbrné vlasy aúhledně zastřižený knír, který si dosud podržel náznaky černé. Měl

pevnou, ale ne příliš velkou sanici a dobře vykreslené lícní

kosti. Byl opálený a v koutcích úst a očí měl hluboké vrásky.

Na sobě měl tmavomodrou vojenskou uniformu se stříbrným

15


soudkem na prach připíchnutým nad srdcem a devíti zlatými

služebními prýmky našitými na prsou napravo, jeden zakaždých pět let odsloužených u adranského vojska. Scházely mu

důstojnické epolety, ale únava a zkušenosti, vyzařující z jeho

hnědých očí, nenechávaly pochybnosti o tom, že vedl vojska

do bitev. Na schodě vedle něj ležela pistole s nataženýmkohoutkem. Opíral se o meč v pochvě a díval se, jak po schodech

stéká pramínek krve, tmavá čára na žlutobílém mramoru.

„Poln ímaršále Tamási,“ řekl Adamat. Schoval meč do hole a pootočil jím, až to cvaklo.

Muž vzhlédl. „Myslím, že jsme se ještě nesetkali.“

„Ale ano,“ opravil ho Adamat. „Před čtrnácti lety. Nadobročinném plese, který pořádal lord Aumen.“

„Jsem hrozný na obličeje,“ přiznal poln ímaršál.„Omlouvám se.“

Adamat nedokázal odtrhnout oči od potůčku krve. „Pane. Povolali mě sem. Neřekli mi kdo nebo z jakého důvodu.“

„Ano,“ potvrdil Tamás. „Já vás povolal. Na doporučení jednoho z mých poznačených. Cenky. Prý jste spolu sloužili u policejního sboru dvanáctého okrsku.“

Adamat si Cenku v duchu vybavil. Pomenš ímuž srozcuchaným plnovousem a náklonnost ík v ínu a dobré krmi.Naosledy ho viděl před sedmi lety. „Nevěděl jsem, že jeprachmistr.“

„Snažíme se najít každého s touto schopností co nejrychleji,“ vysvětlil Tamás, „ale u Cenky se to projevilo později. Vkaždém případě,“ mávl Tamás rukou, „jsme narazili na problém.“

Adamat zamrkal. „Vy... chcete mou pomoc?“

Poln ímaršál zvedl oboč í. „Je to tak neobvyklá žádost? Býval jste vynikající policejní vyšetřovatel, dobrý služebník Adra, a Cenka říkal, že máte dokonalou pamě6.“

„Pořád, pane.“ 16

„Cože?“

„Pořád jsem vyšetřovatel. Ne u policie, pane, ale stále beru zakázky.“

„Výborně. Potom nen ínijak zvláštn í, že jsem vyhledal vaše služby, nebo ano?“

„No, ne,“ připustil Adamat, „ale, pane, tohle je Nebeský palác. V Démantovém sále lež ímrtvý hielman a...“ Ukázal na pramínek krve na schodech. „Kde je král?“

Tamás naklonil hlavu na stranu. „Zamkl se v kapli.“

„Provedl jste převrat.“ Adamat koutkem oka zachytil pohyb. Nahoře na schodišti se objevil voják. Byl to Deliv, seveřan s tmavou pletí. Měl na sobě stejnou uniformu jako Tamás, s osmi zlatými prýmky na pravé straně prsou. Na levé mělstříbrný soudek na prach, označující poznačeného. Dalšíprachmistr.

„Musíme přesunout hodně těl,“ poznamenal.

Tamás na něj koukl. „Já vím, Sabone.“

„Kdo je tohle?“ chtěl vědět Sabon.

„Inspektor, kterého si vyžádal Cenka.“

„Nelíbí se mi, že je tady,“ podotkl Sabon. „Mohl by všechno zkazit.“

„Cenka mu věřil.“

„Provedl jste státn ípřevrat,“ prohlásil Adamat s jistotou.

„Za chvilku přijdu pomoct s těmi těly,“ slíbil Tamás. „Jsem starý, potřebuju si občas odpočinout.“ Deliv rázně kývl a zmizel.

„Pane!“ vyhrkl Adamat. „Co jste to udělal?“ Pevněji sevřel meč v holi.

Tamás našpulil rty. „Podle některých má adranskákrálovská kabala nejmocnějš íprivilegované čaroděje ze všech Dev íti národů kromě Kezu,“ poznamenal tiše. „A já přesto právě jednoho každého z nich zabil. Myslíte, že by mi dělalo potíže udělat to samé s jedním starým inspektorem s mečem v holi?“

17


Adamat uvolnil sevření. Udělalo se mu mdlo. „Asi ne.“

„Cenka mě přesvědčoval, že jste pragmatik. Pokud tomu tak je, rád bych si zaplatil vaše služby. Pokud ne, zabiju vás rovnou a budu hledat řešen íjinde.“

„Provedl jste státn ípřevrat,“ zopakoval Adamat.

Tamás si povzdechl. „Musíme se k tomu pořád vracet? Je to tak ohromující? Povězte mi, napadne vás méně než tucet frakc ív Adru, které maj ídůvod krále sesadit?“

„Nemyslel jsem si, že na to některá z nich bude mítschopnosti,“ podotkl Adamat. „Nebo kuráž.“ Vrátil se pohledem ke krvi na schodech, než se v duchu přenesl ke své ženě a dětem spícím doma v postelích. Podíval se na polního maršála. Měl rozcuchané vlasy. Na kabátci kapky krve – a když se podíval pořádně, bylo jich hodně. Jako by j íbyl celý postř íkaný. Pod očima měl tmavé kruhy a v očích únavu, která nesouvisela pouze s věkem. Provedl státní převrat. Co to znamená pro mě? Co to znamená pro Adro?

„Neupíšu se na nějakou práci naslepo,“ prohlásil Adamat. „Povězte mi, co chcete.“

„Zabili jsme je ve spánku,“ oznámil Tamás bez cirátů. „Zabít privilegovaného nen ísnadné, ale tohle je nejlepš í. Stala sechyba a my museli bojovat.“ Zatvářil se smutně a Adamat usoudil, že boj neprobíhal tak, jak by se Tamásovi líbilo. „Přesto jsme zvítězili. Jenomže umírající měli na rtech jednu větu.“

Adamat vyčkával.

„,Nedokážete zlomit Kresimírův slib,‘“ ocitoval Tamás. „To mi řekli umírající čarodějové. Říká vám to něco?“

Adamat si uhladil kabát a snažil se vybavit si starévzpomínky. „Ne. Kresimírův slib. Zlomit ho. Zlomený. Moment.Kresimírův zlomený slib.“ Vzhlédl. „Tak se jmenoval jeden pouliční gang. Je to tak dvacet... dvaadvacet let. Na to si Cenkanevzpomněl?“ 18

„Cenka si myslel, že mu to zn ípovědomě,“ řekl Tamás. „Byl si jistý, že vy si vzpomenete.“

„Já nezapomínám,“ podotkl Adamat. „Kresimírův zlomený slib byl pouličn ígang se čtyřiceti třemi členy. Všichni byli mladí, někteří ještě děti, nejstaršímu nebylo ani dvacet. Snažili jsme se chytit vůdce, abychom zarazili šňůru krádeží. Byla to podivná cháska – vloupávali se do kostelů a okrádali kněží.“

„Co se s nimi stalo?“

Adamat se proti své vůli podíval na krev na schodech. „Jednoho dne zmizeli – všichni do jednoho, včetněinformátorů. O několik dn ípozději jsme je všechny našli, čtyřicet tři těla nacpaná do odvodňovacího propustku jako vepřovénožičky v nálevu. Byli nazí, bez chlupů a byla jim vypuštěna krev. Zmasakrovalo je mocné kouzlo. Kouzlo, jaké používá pouze královská kabala. Vyšetřován ít ím skončilo.“ Adamat potlačil zachvění. Jedinkrát neviděl něco takového, ani předtím, ani potom. Byl svědkem poprav, pouličních bouří a vražd, které ho děsily mnohem méně.

Na schodišti se opět objevil ten delivský voják. „Potřebujeme tě,“ sdělil Tamásovi.

„Zjistěte, proč to ti mágové s posledním dechem říkali,“ požádal Tamás. „Mohlo by to mít něco společného s tou vaší pouličn íbandou. A možná ne. V každém př ípadě mi najděte odpově@. Nemám rád hádanky mrtvých.“ Rychle se zvedl. Pohyboval se jako muž o dvacet let mladší, když vybíhal po schodech za Delivem. Dusal krv ía zanechával za sebou rudé otisky. „A také,“ křikl přes rameno, „pomlčte do popravy o tom, co jste tu viděl. Začne to v poledne.“

„Ale...“ začal Adamat. „Kde mám začít? Můžu mluvit sCenkou?“

Tamás se nahoře zastavil a obrátil se. „Pokud dokážetemluvit s mrtvými, tak si klidně poslužte.“

19


Cenka je mrtvý? Adamat zaskřípal zuby. „Jak tovyslovovali?“ chtěl vědět. „Byl to příkaz, prohlášení nebo...?“

Tamás se zamračil. „Snažná prosba. Jako by je ani taknezajímala krev vytékající jim z těla. Už musím jít.“

„Ještě jedna věc,“ zastavil ho Adamat.

Tamásovi zjevně docházela trpělivost.

„Jestli vám mám pomoct, tak mi řekněte, proč tohle?“ ukázal na krev na schodech.

„Jisté věci si vyžaduj ímoji pozornost,“ upozornil ho Tamás.

Adamat za6al zuby. „Udělal jste to pro moc?“

„Udělal jsem to pro sebe,“ prohlásil Tamás. „A udělal jsem to pro Adro. Aby nás Manhouch neupsal těmi kompaktáty do kezského otroctví. Udělal jsem to, protože ti reptající studenti filozofie na univerzitě si na vzpouru jenom hrají. Věk králů je mrtvý, Adamate, a já ho zabil. Stač ívám to?“

Adamat si ho pozorně prohlížel. Kompaktáta byla smlouva, která se měla podepsat s kezským králem. Osvobodila by Adro ode všech dluhů, ale vnutila by mu přísné daně a předpisy, a z Adra by se tak v podstatě stal kezský vazal. Poln ímaršál se k nim vyjadřoval otevřeně. Což se ovšem čekalo. Nakonec, Kezové popravili jeho manželku.

„Ano,“ prohlásil Adamat.

„Tak mi sežeňte ty pitomé odpovědi.“ Poln ímaršál se otočil a zmizel v chodbě.

Adamat si vybavil těla příslušníků onoho pouličního gangu, jak je v blátě tahali z kanálu, a také hrůzu vepsanou do jejich mrtvých tváří. Odpovědi by opravdu mohly být krvavázáležitost. 20

KAPITOLA

2

„Lájos umírá,“ poznamenal Sabon.

Tamás vstoupil do komnat privilegovaného pedelaZakaryho. Prošel salonkem a vstoupil do ložnice – místnosti větší než většina kupeckých domů. Stěny byly indigové a ověšenépestrobarevnými obrazy, většinou zpodobňujícími různé pedely adranské kabaly. Dveře vedly do vedlejších místností, jako byl prevét či pedelská kuchyně. Dveře do pedelova soukromého bordelu byly rozsekané na třísky sotva větší než prst arozházené po celé místnosti.

Z postele byla sundaná prostěradla a pedelovo tělo bylopohozené stranou, aby udělalo místo raněnému prachmistrovi.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Tamás.

Lájos se vzmohl na chabé zakašlání. Poznačení měli tužší kořínek než většina ostatních a se střelným prachem, který Lájos požil a který mu nyn íkoloval v žilách, nebude c ítitbolest. Byla to nepatrná útěcha, když se Tamás zadíval na svého

21


přítele. Lájos přišel o polovinu pravé paže – podélně – a do

břicha měl vyrvanou díru o velikosti melounu. Byl zázrak, že

žil tak dlouho. Dali mu polovinu rohu prachu. To ho mělo zabít

samo o sobě.

„Už jsem se cítil i líp,“ pronesl Lájos. Znovu zakašlal a zkoutku úst mu crčela krev.

Tamás vytáhl kapesník a otřel mu ji. „Už to moc dlouho trvat nebude,“ podotkl.

„Já vím.“

Tamás mu stiskl ruku.

„Děkuju,“ vydechl Lájos.

Tamás se zhluboka nadechl. Najednou měl problém vidět ostře. Zamrkal, aby si pročistil zrak. Lájos zachrčel a přestal dýchat. Tamás chtěl odtáhnout ruku, když mu ji Lájos náhle stiskl a otevřel oči.

„To je v pořádku, příteli,“ zachraptěl. „Udělal jsi, co bylo třeba. Mír s tebou.“ Zaostřil pohled jinam a znehybněl. Byl mrtev.

Tamás příteli zatlačil oči a obrátil se k Sabonovi. Deliv stál u stěny a prohlížel si zbytek dveří do harému, visící na jednom pantu. Tamás se k němu připojil a nahlédl dovnitř. Ženy už jeho vojáci před hodinou sehnali do houfu a odvedli do nějaké jiné části paláce k ostatním kurvám privilegovaných.

„Zuřivost ženy,“ zamumlal Sabon.

„Pravda,“ zamumlal Tamás.

„Na tohle jsme se nemohli nijak připravit.“

„To řekni jim,“ zabručel Tamás a ukázal hlavou na čtyři těla, ležící vedle sebe na podlaze. Brzy se k nim připojí páté. Pět prachmistrů. Pět přátel. A všechno kvůli jedné privilegované, která se tu nečekaně objevila. Tamás prostě umístil kulku do pedelovy hlavy – a to byl muž, s nímž si pravidelně potřásal rukama a povídal. Stáli kolem něj jeho poznačení, připravení 22 pro případ, že by starý pán chtěl ještě bojovat. Nebylipřipraven ína dalš íprivilegovanou, co se skrývala v bordelu. Prořízla dveře jako gilotina meloun, na rukou privilegovanérukavice, prsty tančící, jak její kouzla trhala Tamásovy prachmistry na kusy.

Tamás, Sabon a Lájos jako jedin ístačili zareagovat a jen tak tak ji odrazili. Utekla, a jak se hnala palácem, následovaly ji ozvěny čarodějné zkázy – nejspíš to bylo jenom na ukázku, aby jim zabránila ji sledovat. Jej ívýstřel na rozloučenou bylsmrtelnou ranou pro Lájose, ale hodila ho jen tak namátkou. Na té posteli před chvílí mohl stejně klidně zemřít Sabon čidokonce Tamás. Z toho pomyšlen íTamáse zamrazilo.

Odvrátil se ode dveří. „Budeme muset za ní. Najít ji a zabít. Je nebezpečná.“

„Práce pro lamače mágů?“ poznamenal Sabon. „Říkal jsem si, proč si ho vlastně držíš.“

„Alternativa, kterou jsem nechtěl použít,“ zabručel Tamás. „Kéž bych s ním mohl poslat nějakého mága.“

„Jeho partnerka je privilegovaná,“ upozornil ho Sabon.„Lamač mágů a privilegovaná by měli na jednu kabalovouprivilegovanou bohatě stačit.“ Ukázal na rozbité dveře.

„Když přijde na kabalu, nerad bojuju fér,“ přiznal Tamás. „A nezapomínej, že je velký rozdíl mezi členem královské kabaly a najatým rváčem.“

„Kdo to byl?“ zeptal se Sabon. V hlase měl náznak výčitky.

„Nemám tušení,“ štěkl Tamás. „Znal jsem jednoho každého člena královy kabaly. Setkával jsem se s nimi, večeřel jsem s nimi. Tohle byla cizinka.“

Sabon na Tamásův hněv nereagoval. „Špeh pro jinou kabalu?“

„To těžko. Všechna děvčata z bordelu byla prověřena. Ona nevypadala jako kurva. Byla silná, ošlehaná. Možná pedelova milenka. V životě jsem ji neviděl.“

23


„Nemohl pedel někoho tajně cvičit?“

„Učedníci nikdy nejsou tajní,“ namítl Tamás. „Privilegovaní jsou příliš podezíraví, než aby to dovolili.“

„Jejich podezíravost je často opodstatněná,“ podotkl Sabon. „Její přítomnost musela mít nějaký důvod.“

„Já vím. Vyřídíme ji, až na to bude vhodná chvíle.“

„Pokud by tu byli i ostatní...“ prohodil Sabon.

„Bylo by nás mrtvých víc.“ Kresimíre nad námi. Pět ze sedmnácti. Zbývá mi už jen dvanáct mágů. „Přesně z tohoto důvodu jsme se rozdělili na dvě skupiny.“ Odvrátil se od těl. „Nějaká zpráva od Taniela?“

„Je ve městě.“

„Výborně. Pošlu ho s lamačem mágů.“

„Opravdu to chceš udělat?“ otázal se Sabon. „Právě sevrátil z Fatrásty. Potřebuje čas, aby si odpočinul, navštívilsnoubenku...“

„Vlora je s ním?“

Sabon pokrčil rameny.

„Doufejme, že sem brzy dorazí. Ještě jsme neskončili.“ Zvedl ruku, aby předešel námitkám. „A Taniel si může odpočinout, až bude po všem.“

„Uděláme, co je třeba,“ přislíbil Sabon tiše.

Oba se odmlčeli a prohlíželi si padlé druhy. Po chvíli Tamás viděl, jak se Sabonovi po vrásčitém, černém obličeji šíří úsměv. Deliv byl unavený a ztrhaný, ale byl v tom náznak ovládané radosti. „Uspěli jsme.“

Tamás se znovu zadíval na těla svých přátel – svých vojáků. „Ano,“ pronesl. „Uspěli jsme.“ Přinutil se odvrátit zrak.

V rohu stál obraz, obludnost na stříbrné trojnožce,rámovaná zlatem, hodící se pro herolda kabaly. Tamás si ho letmo prohlédl. Byl na něm Zakary v nejlepších letech, silný mladý muž se širokými rameny a přísným výrazem. 24

Takhle nikdy moc nevypadal, pomyslel si Tamás. Sám pedel

ležel v koutě, bez okolků shozený z postele, aby udělal místo

Lájosovi. Byl to shrbený stařec a bez jiskry života v těle vypadal

malý. Kulka mu vstoupila do mozku tak, že ho okamžitě zabila,

ale z neživého hrdla se mu přesto vydrala stejná slova jako

ostatním: „Nedokážete zlomit Kresimírův slib.“

Co ta slova znamenají? Cenka si myslel, že něco znamenají. Byl bílý jako klaunova maska, když to první z umírajících mágů vykřikl. Ale důležitější je, že trval na tom, abych přímo sem, do srdce zločinu, pozval Adamata, ještě než jsme ten převrat vůbec dokončili. Doufám, že se mýlil. Doufám, že ten vyšetřovatel nic neodhalí.

Zamířil z kabalového křídla paláce a Sabon ho následoval.

„Budu potřebovat nového osobního strážce,“ poznamenal Tamás cestou. Měl problém o tom vůbec mluvit, protožeLájosovo tělo ještě nevychladlo.

„Poznačeného?“ dotazoval se Sabon.

„Nemůžu žádného postrádat. Zatím ne.“

„Mám v merku jednoho obdařeného,“ podotkl Sabon.„Jmenuje se Olem.“

„Voják?“ zajímal se Tamás. Měl dojem, že to jméno zná.Podržel si ruku ve výšce nosu. „Asi takhle vysoký, pískové vlasy?“

„Ano.“

„Jakou má schopnost?“

„Nespí. Nikdy.“

„To se hodí,“ zabručel Tamás.

„Jistě. Taky má silné třet íoko, takže může dávat pozor na privilegované. Nechám mu to vysvětlit a do popravy ho budeš mít u sebe.“

Obdařený nebude tak užitečný jako prachmistr. Obdaření byli běžnější a jejich schopnosti byly spíše nadáním nežkouzelnou mocí. Pokud ale dokáže používat třetí oko, bude se hodit.

25


Tamás přistoupil k zavřeným dveřím do kaple. Ze stínu u stěny se vynořili dva Tamásovi vojáci s připravenýmimušketami. Tamás jim pokynul a ukázal na dveře.

Jeden z vojáků vytáhl od pasu tesák a zasunul ho do škvíry ve dveřích. „Zastrčil tam diocelskou závoru,“ vysvětlovalvoják pohrávající si s nožem, „ale neobtěžoval se přistrčit něco přede dveře. Nen ímoc šikovný, pokud chcete něco vědět.“ Zakřenil se a zvedl závoru. Pak s kolegou otevřeli dveře.

Kaple byla velká, stejně jako všechny místnosti v paláci. Na rozdíl od ostatních však byla ušetřena sezónních předělávek z králova obvyklého rozmaru a zůstala taková, jak muselavyadat před dvěma sty lety. Strop byl neskutečně vysoký aklenutý a lóže pro královskou rodinu a vysoce urozené šlechtice byly asi v polovině výšky mezi sloupy širokými jako volský potah. Podlahu tvořily mramorové dlaždice složené do složité mozaiky různých tvarů a velikost ía na stropě byly panely s vyobrazením svatých, zakládajících Devět národů podotcovským dohledem boha Kresimíra.

V předn íčásti byly vztyčené kousek nad lavicemi dva oltáře a vedle nich byla ebenová kazatelna. Prvn íoltář, menš ía bl íž lidem, byl zasvěcený Adomovi, světci, jenž založil Adro.Druhý, větší, obložený mramorem a potažený saténem, patřilKresimírovi. U tohoto oltáře se choulil Manhouch XII.,svrchovaný vládce Adra, a jeho cho6 Natalija, vévodkyně Taronská. Natalija civěla nahoru za oltář a pohybovala rty v tichémodlitbě ke Kresimírově provazu. Manhouch byl bledý, oči měl zarudlé a rty stisknuté do tenké čárky. Zoufale něco šeptal diocelovi. Když k nim Tamás zamířil, odmlčel se.

„Počkejte!“ zavolal diocel a zvedl ruku, nebo6 král seskákal po schůdcích od oltáře a cílevědomě vyrazil k Tamásovi.Diocel se tvářil napjatě a šaty měl pomačkané, jak spěchal do kaple.

Tamás se díval, jak se k němu Manhouch blíží. Všiml si, jak 26 drž íjednu ruku za zády, a neunikla mu ani změ6 pocitůpohrávajících si na jeho mladistvém, aristokratickém obličeji. Díky vysoké magii své kabaly vypadal sotva na sedmnáct, i když ve skutečnosti už mu bylo hodně přes třicet. Mělo to odrážet monarchovu bezvěkost, ale Tamás měl vždycky potíže brát takto mladě vypadajícího muže vážně. Stál tam a prohlížel si krále, který zaváhal, než k němu dorazil.

Pět kroků od něj ukázal Manhouch pistoli. Zvedl ji rychle. Na takovou vzdálenost měl jistou mušku – nakonec, střílet ho učil sám Tamás. Bylo však neš6astnou ukázkou, jak moc je Manhouch vzdálen světu, že se o to vůbec pokoušel. Stiskl spouš6.

Tamás se v duchu natáhl a vstřebal sílu zažehnutého prachu. Cítil, jak jím proudí energie a zahřívá mu tělo jako doušek dobrého alkoholu. Přesměroval sílu výbuchu neškodně k zemi a rozbil mramorovou dlaždici pod královýma nohama.Manhouch odskočil. Kulka se vykutálela z hlavně, zachřestila na podlaze a zastavila se u Tamásových nohou.

Tamás si povzdechl. Popošel blíž a sebral králi pistoli z ruky. Uchopil ji za hlaveň, ale stěž íc ítil, jak ho pál ído dlaně.

„Jak se opovažuješ!“ vyhrkl Manhouch. Obličej mělnapudrovaný, líce mu hořely. Hedvábný noční oděv mělpomačkaný a propocený. „Věřili jsme ti, že nás budeš chránit.“ Lehce se třásl.

Tamás se podíval za něj na diocela, dosud stojícího u oltáře. Starý kněz se opíral o stěnu a na hlavě měl vachrlatě naražený vysoký vyšívaný klobouk svého úřadu. „Tohle má zřejmě od tebe,“ poznamenal Tamás a potřásl pistolí.

„K tomu nebyla určena,“ zasípal diocel a vystrčil bradu. „Byla pro krále. Aby si mohl vzít čestně život, ne aby ho zabilbezbožný zrádce.“

Tamás vyslal své smysly, hledal dalš íprachové nálože, ale

27


žádnou nenašel. „Přinesl jsi jen jednu pistoli s jednou kulkou,“

poznamenal. „Laskavějš íby bývalo bylo přinést dvě.“ Ohlédl

se na královnu, dosud se modlící ke Kresimírově provazu.

„To bys neudělal...“ začal diocel.

„Neudělá to!“ promluvil přes něj Manhouch. „Nezabije nás. Nemůže. Jsme bohem vyvolení.“ Zhluboka, roztřeseně se nadechl.

Tamás k němu pocítil lítost. Věděl, že je Manhouch starší, než vypadá, ale ve skutečnosti byl opravdu jako dítě. Nebyla to však jen jeho vina. Chamtiv írádcové, pitom íučitelé, př íliš shovívaví čarodějové. Špatným – ne, hrozným – králem byl z mnoha důvodů. Tamás lítost potlačil. Manhouch bude čelit následkům.

„Manhouchi XII.,“ začal, „jste zatčen pro naprostézanedbán ísvého lidu. Budete souzen pro velezradu, podvod avraždu vyhladověním.“

„Soud?“ zašeptal Manhouch.

„Váš soud probíhá nyní,“ oznámil mu Tamás. „Já jsem vaším soudcem a porotou. Byl jste shledán vinným před lidmi a před Kresimírem.“

„Neopovažuj se mluvit božím jménem!“ vyjel diocel.„Manhouch je náš král! Posvěcený Kresimírem!“

Tamás se nevesele zasmál. „Rychle se dovoláváš Kresimíra, když se ti to hodí. Myslíš na něj, když máš konkubínuzabalenou do hedvábných prostěradel nebo když jíš pochoutky, které by nakrmily padesát rolníků? Tvoje místo není u pravé ruky boha, dioceli. Církev tento převrat posvětila.“

Kněz vytřeštil oči. „To bych věděl!“

„Arcidiocel se ti snad se vším svěřuje? O tom pochybuji.“

Manhouch sebral sílu a podíval se Tamásovi do očí. „Nemáš žádné důkazy! Žádné svědky! Tohle nen ísoud.“

Tamás rozpřáhl ruce. „Moje důkazy jsou tam venku! Lidé 28 jsou bez práce a hladoví. Vaši šlechtici se kurví a loví a plní si talíře pokrmy a číše vínem, zatímco obyčejný člověk hladoví v kanále. Svědkové? Váš plán na připsán ícelé země Kezu př íšt í týden těmi kompaktáty. Udělal byste z nás všech vazaly cizí mocnosti, jen abyste se zbavil dluhů.“

„Neopodstatněná tvrzen ínějakého zrádce,“ zašeptalManhouch chabě.

Tamás zavrtěl hlavou. „V poledne budete popraven spolu se svými rádci, svou královnou a mnoha sty svých příbuzných.“

„Moje kabala tě zničí!“

„Ti už byli popraveni.“

Král zesinal ještě víc. Prudce se roztřásl a zhroutil se na podlahu. Diocel k nim pomalu přistoupil. Tamás se chvíli díval na Manhouche a zahnal obraz mladého prince, snadsedmiletého, jak mu hopsá na klíně.

Diocel došel k Manhouchovi a klekl si. Vzhlédl k Tamásovi. „Je to kvůli tvé ženě?“

Ano. Nahlas ovšem řekl: „Ne. Je to proto, že Manhouch dokázal, že by životy celého národa neměly být podřízeny rozmarům jednoho zdegenerovaného hlupáka.“

„Chystáš se sesadit z trůnu bohem posvěceného vládce a stát se tyranem, a přesto stále tvrdíš, že miluješ Adro?“ ptal se diocel.

Tamás se podíval na Manhouche. „Bůh už tohleneposvěcuje. Kdybys nebyl tak zaslepený zlatem lemovanými rouchy a mladými konkubínami, viděl bys, že je to tak. Manhouch si za to, jak zanedbával Adro, zaslouž íJámu.“

„Tam se s ním určitě setkáš,“ poznamenal diocel.

„O tom nepochybuji, dioceli. A společnost rozhodněnebude nudná.“ Tamás hodil prázdnou pistoli Manhouchovi knohám. „Máte čas do poledne, abyste se usmířil s bohem.“

29


KAPITOLA

3

Taniel se zastavil na horním schodě před Šlechtickýmdomem. Budova byla tmavá a tichá, asi jako hřbitov v tuto ranní

dobu. Na schodech, na ulici a u každých dveř ístáli vrozestuech vojáci. Poznal muže polního maršála Tamáse vtmavomodrých kabátcích. Mnozí ho znali od vidění. A ti ostatní

viděli stříbrný soudek na prach, připíchnutý na jelenicovém

kabátě. Jeden zvedl ruku na pozdrav. Taniel ho opětoval avytáhl šňupac íkrabičku, nasypal si na hřbet ruky řádku černého

prachu a vdechl.

Díky prachu se cítil živý, plný energie. Zostřoval mu smysly i myšlení. Srdce mu bilo rychleji a prach uklidňoval zjitřené nervy. Pro poznačeného byl prach životem.

Někdo mu poklepal na rameno a Taniel se obrátil. Jeho společnice byla o hlavu menš ínež on a byla št íhlá jako chlapec. Měla na sobě dlouhý cestovn ípláš6, který ji zaobloval jen málo a udržoval ji v teple, a na hlavě klobouk se širokou krempou, 30 který j íhalil obličej. I když bylo v Adopestu pozdn íjaro,Ka-poel pocházela z mnohem teplejš íoblasti.

Pihovatou ručkou tázavě ukazovala na budovu nad nimi. Taniel si musel připomenout, že ona takovou stavbu ještěnikdy neviděla. Středisko adranské vlády mělo pět pater,rozlohu jako bitevn ípole a bylo dost velké, aby tu mohl m ít kancelář každý šlechtic i se svým štábem.

„Jsme tu.“ Tanielův hlas zněl v tichu časné hodinyneobvykle stroze. „Jeho vojáci říkali, že mám jít sem. Nemá tadykancelář. To ten převrat provedl dneska v noci? Mohl jsem si vybrat lepš íchv íli...“ Odmlčel se.

Jen si mě poslechněte. Žvaním k němé. Tamás dostanezáchvat, až uslyší to o Vloře. Pochopitelně to bude moje vina... Všiml si, že drž íšňupac íkrabičku. Ruce se mu třásly. Vyklepal si na palec dalš ítmavou řádku. Vdechl prach a zaklonil hlavu, jak se mu srdce rozbušilo rychleji. Obrysy ve tmě byly náhle ostřejší, zvuky hlasitější, a on si vydechl úlevou, jakou mu prachový trans přinášel. Zvedl ruku do světla pouličn ílampy. Už se mu netřásla.

„Poli,“ řekl k dívce. „Tamáse jsem už nějakou dobu neviděl. Je to tvr@ák. Pro všechny, kromě několika nejbližších.Sabona. Lájose. To jsou jeho přátelé. Já jsem akorát dalš ívoják.“ Zpod široké krempy se na něj upíraly zelené oči. „Rozumíš?“ zeptal se.

Kaoel kývla.

„Hele.“ Taniel si sáhl pod kabátec a vyňal notes. Byl odřený, odrbaný po dlouhém používání a cestách, vázaný ve vybledlé teletině. Chvíli v něm listoval, až našel portrét polního maršála Tamáse, a podal hoKaoel. Kresba byla provedená uhlem a rozmazaná, nicméně přísný obličej polního maršála by bylo těžké nepoznat.Kaoel si obrázek chvíli prohlížela, než mu notes vrátila.

31


Taniel otevřel obř ídveře a zam ířil do velké vstupn íhaly. Byla tu tma jako v pytli, jen nalevo u schodiště svítilo světlo. Na stěně visela lucerna a pod n ípodřimoval na židli unavený muž.

„Vidím, že Tamás povýšil.“

Taniel naslouchal ozvěně vlastního hlasu a spokojeně viděl, jak Sabon vyskočil ze židle. Na tmavém obličeji měl výrazné vrásky, což Taniel viděl jen díky prachovému transu. Všiml si, že za pouhé dva roky, co se viděli naposledy, Sabon jako by zestárl o deset let.

„Nelíbí se mi tu,“ dodal Taniel. Sundal si ručnici a tlumok z ramene a shodil ho na plyšový červený koberec. Pak sesehnul a masíroval si nohy, jak byl dvacet hodin nacpaný vkočáře. „V zimě je tady moc velká zima, v létě je to tu opuštěný. A takovýhle místo vyloženě zve hosty.“

Sabon se uchechtl a vstal. Stiskl Tanielovi ruku a přitáhl si ho, aby ho mohl obejmout. „Jak je na tom Fatrásta?“

„Oficiálně? Stále ve válce s Kezem,“ odpověděl Taniel.„Neoficiálně se Kez domáhá míru a skoro všechny regimenty se vrátily do Devatera. Fatrásta získala svou nezávislost.“

„Zabiješ mi jednoho, dva kezské privilegované?“ chtělvědět Sabon.

Taniel zvedl ručnici ke světlu. Sabon přejel prstem po řádce vrypů na pažbě a pochvalně hvízdl. „Dokonce i pár hlídačů,“ poznamenal Taniel.

„Ty je těžké zabít.“

Taniel kývl. „Na hlídače je zapotřebí víc než jedna kulka.“

„Taniel Dvě kule,“ pravil Sabon. „Už rok se o tobě mluví po celém Devateru. Královská kabala byla strachem bez sebe. Chtěli, aby tě Manhouch odvolal. Poznačený zabíjející privilegované, i když kezské privilegované, je špatný precedens.“

„Asi už je pozdě, co?“ prohodil Taniel, rozhlížeje se po hale. 32 Jinak bych tu nebyl. Pokud šlo všechno podle plánu, Tamás pobil kabalu a zajal Manhouche.

„Je to už pár hodin,“ potvrdil mu Sabon.

Taniel měl dojem, že v očích starého vojáka vidí tvrdost. „Nešlo všechno podle plánu?“

„Ztratili jsme pět mužů.“ Sabon ze sebe vysypal jména.

„Kéž odpočívají u Kresimíra.“ Už když to říkal, zněla mu modlitba v uších dutě. Trhl sebou. „A Tamás?“

Sabon si povzdechl. „Je... unavený. Svržen íManhouche je jenom prvn íkrok. Bude poprava, mus íse zř ídit nová vláda, vyřešit Kez, hlad a chudoba. A tím seznam zdaleka nekončí.“

„Očekává problémy s lidem?“

„Tamás očekává v podstatě všechno. Budou tu roajalisté. Bylo by hloupé myslet si, že ve městě čítajícím milion obyvatel nejsou. Jenom nevíme, kolik jich je, a jak budou organizovaní. Tamás tě potřebuje. Tebe i Vloru. Ona nepřijela s tebou?“ Taniel se ohlédl naKaoel. Byla to jediná dalš íosoba v hale. Tanielovu výstroj nechala na hromádce na podlaze, pomalu obcházela sál a vzhlížela k obrazům, které ve tmě nemohla pořádně vidět. Batoh měla přehozený přes rameno.

Taniel za6al zuby. „Ne.“

Sabon couvl a ukázal hlavou naKaoel.

„Slouž ími,“ vysvětlil Taniel. „Je z Dynize.“

„Divoch, co?“ utrousil Sabon. „Dynizská říše už konečně otevřela hranice? To je velká novina.“

„Ne,“ řekl Taniel. „Několik dynizských kmenů žije vzápadn íFatrástě.“

„Vypadá ještě jako kluk.“

„Bacha, komu říkáš kluk,“ varoval ho Taniel. „Dokáže ji to dost naštvat.“

„Takže holka.“ Sabon vrhl na Taniela jízlivý pohled. „Dá se j ívěřit?“

33


„Zachránil jsem j íživot v íckrát než ona mně,“ řekl Taniel.

„Divoši berou tyhle věci hodně vážně.“

„Nejsou to zas tak velc ídivoši,“ zamumlal Sabon. „Tamás

bude chtít vědět, proč tu není Vlora.“

„Já si to vyřídím.“ Zeptá se na Vloru dřív, než se vůbec zeptá

na Fatrástu. Byl bych pitomec, kdybych si myslel, že se za dva

roky změní. Dva roky. Do Jámy. To je to už tak dlouho? Přede

dvěma roky odešel Taniel do ciziny; měla to být krátká cesta

po kezské kolonii Fatrástě. Čas, aby si „zchladil hlavu“, jak

řekl Tamás. Taniel dorazil týden předtím, než Fatrástavyhlásila nezávislost na Kezu, a on si musel zvolit stranu.

Strážce kývl. „Tak já tě za ním zavedu.“

Sabon zvedl lucernu z háku a Taniel si zatím posbíral věci.Kaoel se cestou tmavými chodbami táhla kousek za ním. Šlechtický dům byl obrovský a strašidelný. Tlustý koberectlumil jejich kroky, takže se pohybovali skoro jako duchové. Taniel neměl ticho rád. Příliš mu připomínalo les, kudy se plíží nepřátelé. Zahnuli za roh. Z místnosti na konci chodbyvycházelo světlo. A také hlasy, zesílené hněvem.

Taniel se zastavil ve dveřích dobře osvětleného obývacího pokoje – předpokoje kanceláře nějakého šlechtice. Uvnitř stáli naproti sobě před velikým krbem dva muži. Byli sotva stopu od sebe, pěsti za6até, každou chvíli by mohlo dojít na rány. Třet ímuž, tělesný strážce působivějš ínež většina ostatn ích, s potlučenými rysy boxera, stál zmateně opodál a uvažoval, zda má či nemá zasáhnout.

„Ty jsi to věděl!“ říkal vyčítavě menší muž. Byl celý rudý a stál na špičkách, aby vyrovnal výšku druhého muže. Postrčil si na nose brýle, ale hned mu zase sjely dolů. „Pověz mipopravdě, plánoval jsi tohle celou dobu? Věděl jsi, že to přesuneš?“

Taniel se díval, jak polní maršál Tamás zvedá ruce dlaněmi dopředu. „Ovšemže ne,“ bránil se. „Ráno to všechno vysvětlím.“

34


„Na popravě! Co za převrat...“ Mužík si všiml Taniela a odmlčel se. „Vypadni,“ štěkl, „tohle je soukromý rozhovor.“

Taniel si sundal klobouk, opřel se o veřeje a nedbale se ovíval. „Právě to začínalo být zajímavý,“ podotkl.

„Kdo je ten kluk?“ chtěl vědět mužík od Tamáse.

Kluk? Taniel se podíval na polního maršála. Tamás honemohl čekat už dnes v noci, ale nedal najevo ani náznakpřekvapení. Tamás svoje pocity nikdy neprojevoval navenek.Taniel si občas říkal, jestli Tamás vůbec něco cítí.

Tamás si vzdychl. „Tanieli, rád tě vidím.“

Opravdu? Tamás rozhodně nevypadal, že je rád. Vlasy mu za ty dva roky prořídly a knír te@ měl víc šedý než černý. Stárneš. Taniel pomalu kývl.

„Odpus6,“ pokračoval Tamás po krátké odmlce. „Tanieli, toto je rychtář Ondrás. Ondrási, toto je poznačený Taniel, jeden z mých mágů.“

„Tohle nen ím ísto pro kluka.“ Ondrás zachytil Kaoel, držící se za Tanielem. Přimhouřil oči. „... a divocha,“dokončil. Znovu přimhouřil oči, jako by si nebyl jistý tím, co viděl poprvé, a něco si zamumlal.

Představuje šmě jako poznačeného,pomyslel si Taniel.Tohle

pro tebe jsem?

Tamás otevřel ústa, ale Taniel promluvil dřív.

„Pane,“ pravil, „jsem kapitán ve fartrástanské armádě,poznačený ve službách Adra a o tom převratu vím všechno.Dokážu zabít párek privilegovaných na míli daleko jednímvýstřelem, a už jsem to několikrát dokázal. Nejsem žádný kluk.“

Ondrás frkl. „Aha, ano, Tamási. Takže tohle je ten tvůj

slavný syn.“

Taniel si přejel jazykem přes zuby a pozoroval otce. To jsem,

že? Dobře, že jsi mu to připomněl, Ondrási. Často na tozapomíná.

35


„Taniel má právo tu být,“ řekl Tamás.

Ondrás si Taniela chvíli prohlížel. Hněv pomalu vystřídal vypočítavý pohled. Zhluboka se nadechl. „Chci záruky,“ oznámil Tamásovi. Rozrušen íse mu z hlasu vytratilo. Te@ mluvil zcela věcně a byl tu náznak nebezpečí, mnohem děsivější nežpředchoz ívztek. „Ostatn íbudou stejně rozzloben íjako já, ale pokud mi před popravou předáš královské účetn íknihy, podpoř ím tě.“

„Jak laskavé,“ pronesl Tamás suše. „Jsi králův rychtář. Už královské účty máš.“

„Ne.“ Ondrás jako by něco vysvětloval dítěti. „Jsemměstský rychtář. Chci Manhouchovy soukromé účetn ízáznamy. Deset let utrácel jako drahá kurva v klenotnictv ía já hodlám ty účty vyrovnat.“

„Dohodli jsme se, že jeho truhly dáme chudým.“

„Až po tom, co vyrovnám účty.“

Tamás se nad tím zamyslel. „Platí. Máš čas do popravy. Do poledne.“

„Dobře.“ Ondrás vykročil, ztěžka se opíraje o hůl. Pokynul kolohnátovi, a6 jde s ním. Oba se protlačili kolem Taniela na chodbu. Jejich kroky se rozléhaly na mramoru.

„Ani se nerozloučil,“ zabručel Taniel.

„Pro Ondráse je svět jenom čísla a aritmetika,“ vysvětlil Tamás s mávnutím ruky. Pozval Taniela do pokoje a přistoupil blíž. Potřásli si rukama. Taniel zapátral v otcových očích aříkal si, jestli by ho měl obejmout, jako by to udělal s dlouho neviděnými kamarády. Tamás se mračil do zdi, v myšlenkách byl někde jinde, a tak to Taniel nechal být.

„Kde je Vlora?“ zeptal se Tamás a podíval se zvědavě naKaoel. „Copak jsi ji cestou sem nenavštívil v Jilemanu?“

„Jede v jiném kočáře,“ vysvětlil Taniel. Snažil se o neutrální tón. První, na co se zeptal, přesně jak jsem tušil.

Tamás vycítil, že něco není v pořádku, a vrátil se do přítom- 36 nosti. „Posa@ se,“ vybídl Taniela. „Musíme si promluvit.Začněme tímhle. Kdo je to?“

Kaoel položila tlumok a ručnici do kouta a se zájmem si prohlížela místnost a závěsy. Čas ve městech Devatera jí ubíhal rychle, jak s Tanielem přesedali z kočáru do kočáru a spali cestou, aby dorazili co nejdřív do Adopestu.

„Jmenuje seKaoel,“ řekl Taniel. „Je Dynizanka z kmene v západn íGurle. Poli, sundej si klobouk,“ nař ídil j ía omluvně se usmál na otce. „Pořád ještě ji učím adranským způsobům. Ty jejich se od našich hodně liší.“

„Dynizská říše otevřela hranice?“ Tamás mluvilpochybovačně.

„Hodně domorodců ve Fatrástanské divočině má dynizskou krev, ale díky průlivu mezi Dynize a Fatrástou netrpíizolacionismem svých bratranců.“

„Zajímají se fatrástanští generálové o Dynize?“

„Zajímají? Už z pouhýho pomyšlení je začne pálit žáha. Jenomže ta dynizská občanská válka pořád jaksi nekončí. Ještě nějakou dobu se nebudou dívat za hranice.“

„A Kez?“ zeptal se Tamás.

„Když jsem odjížděl, už se snažil o mír.“

„To je škoda. Doufal jsem, že je Fatrásta ještě nějakou dobu zaměstná.“ Tamás si Taniela prohlédl od hlavy k patě. „Vidím, že na sobě pořád ještě máš šaty z pohraničí.“

„A co je na nich špatnýho? Všechny peníze jsem utratil za cestu domů.“ Zatahal se za jelenicový kabátec. „Tohle jsou v pohranič ínejlepš íšaty. Teplý, odolný. Zapomněl jsem, jaká bývá v Adru hnusná zima. Jsem rád, že je mám.“

„Chápu.“ Tamás popošel keKaoel a přeměřil si ji. Držela klobouk oběma rukama a směle jeho pohled opětovala. Vlasy měla jako oheň a světlou ple6 pokrytou popelavými pihami – zvláštnost v Devateru nevídanou. Byla drobná, křehká. Vůbec

37


nepřipomínala velkého, divokého válečníka, jak si většina lidí

v Devateru představovala Dynize.

„Zajímavé,“ zabručel Tamás. „Jak jsi k ní přišel?“

„Dělala našemu regimentu zvěda,“ vykládal Taniel.„Pomáhala nám stopovat kezský privilegovaný Fatrástanskoudivočinou. Stala se mou naváděčkou a já j ípárkrát zachránil život. Od tý doby se ode mě nehnula.“

„Mluv íadransky?“

„Je němá. Ale rozumí.“

Tamás se předklonil a podíval seKaoel do očí.Prozkoumal j íi tváře a uši, jako by to byl cenný kůň. Taniel si ř íkal, jestli se j ípod ívá i na zuby. Pokud to udělá, kousne ho. To by ale byla legrace.

„Je čarodějka. Kostěnné oko. Dynizská verzeprivilegovaných, i když jak jsem pochopil, je jejich magie trochu jiná.“

„Divošská kouzla,“ zabručel Tamás. „Něco už jsem o nich slyšel. Je hodně malá. Kolik j íje?“

„Čtrnáct. Myslím. Oni jsou malí, ale na bojišti jsou z nich démoni. S ručnic ítaky nen íšpatná. Jo,“ dodal, jak si náhle vzpomněl, „chtěl jsem ti něco ukázat.“

Ukázal na ručnici.Kaoel rozvázala uzel, kterým k n íbyla přivázaná jeho brašna, a přinesla mu ji. Taniel se zakřenil a ukázal ručnici otci.

„Je to...? Je to ta ručnice, kterou jsi tehdy použil?“ zeptal se Tamás.

„Jistě.“

Tamás uchopil ručnici za hlaveň, otočil ji a zamířil. „Hrozně dlouhá. Dobrá váha. Drážkovaný vývrt a krytá pánvička na křesadlovém zámku. Krásné řemeslo.“

„Podívej se na jméno pod hlavní.“

„Hrusch. Moc pěkné.“

„Nejde jen o vzor,“ vysvětloval Taniel. „Vyrobil ji on osob- 38 ně. Strávil jsem s ním měsíc ve Fatrástě. Nějakou dobu na ní pracoval, byl to dárek pro mě.“

Tamás vykulil oči. „Pravá? Neviděl jsem líp vyrobenéručnice. Před rokem jsme koupili patent a vyrábíme je proarmádu, ale viděl jsem jenom jednu, kterou vyrobil osobně on sám.“

Taniela otcův údiv zahřál. Konečně něco nového. Něco, na co mohl být Tamás hrdý. „Kezové se ten patent pokoušeli koupit taky,“ podotkl Taniel.

„Vážně? I když byli ve válce s Fatrástou?“

„Pochopitelně. Hruschský ručnice jim na hranici nakopaly zadek. Málokdy selžou i v tom nejhorším počasí. Hrusch jim ho neprodal ani za truhlu zlata a hrabství. A kezští zbrojíři jeho práci nedokážou napodobit.“

„To nedokáže nikdo, pokud ho nevyučil Hrusch sám.“Tamás si ručnici ještě chvíli pozorně prohlížel, než ji vrátil.

„Líbí se ti?“ zeptal se Taniel.

„Pozoruhodná.“ Jeho zájem náhle opadl, pozornost sevytratila.

Taniel zaváhal. „Potom se ti bude líbit tohle.“ Natáhl ruku ke Kaoel. Přinesla mu dřevěné pouzdro o něco delš ínež předloktí, vyrobené z leštěného mahagonu.

„Dárek,“ řekl Taniel.

Tamás položil pouzdro na stůl a zvedl víko. „Neuvěřitelné,“ vydechl.

„Soubojové pistole,“ poznamenal Taniel. „Vyrobil jeHruschův nejstarš ísyn – o kterým se pov ídá, že je lepš ízbroj íř než otec. Vylepšený křesadlový zámek s vodotěsnou pánvičkou a úderníkem s ocelovou pružinou. Hladký vývrt, ale jepřesnější než většina ostatních.“ Taniel cítil, jak se vrací teplo, když se otec rozzářil.

Tamás zvedl jednu pistoli z páru a přejížděl prstem poosmi>39


boké hlavni. Světlo lucerny zachytila slonovinová inlej akrásně se zaleskla. „To je neuvěřitelné. Budu muset vyprovokovat

nějakou urážku, jen abych je mohl použít.“

Taniel se zasmál. To jsi celý ty.

„Jsou... nádherné,“ dodal Tamás.

Taniel měl dojem, že se otci něco leskne v oku. Byl pyšný? Vděčný? Ne, usoudil, Tamás neznal význam takových slov.

„Kéž bychom měli víc času na hovor,“ posteskl si Tamás.

„O práci?“ Pochopitelně. Není čas na klábosení. Není čas si popovídat s dlouho nepřítomným synem.

„Naneštěstí,“ potvrdil Tamás a jízlivost mu bu@ unikla, nebo ji přešel. „Sabone!“ zavolal. Deliv se objevil ve dveřích.„Přive@ žoldnéře.“ Sabon opět zmizel. „Tak, kde je Vlora?Potřebuju vás oba. Řekl ti Sabon o našich ztrátách?“

„Řekl. Smutná zpráva. Vlora se nakonec zřejmě objeví,“dodal s pokrčením ramen. „Nějak s ní nemluvím.“

Tamás se zamračil. „Myslel jsem...“

„Našel jsem ji v posteli s jiným.“ Taniel pocítil zábleskuspokojení, jak se Tamás zatvářil ohromeně. Šok se změnil v hněv, pak smutek.

„Proč? Kdy? Jak dlouho?“ Slova se z něj hrnula ve chvilce skutečného zmatku. Taniel přemýšlel, jestli to u Tamáse už někdy viděl a zda to ještě někdy uvidí.

Taniel se opřel o ručnici a potlačil úšklebek. Proč by tě to mělo zajímat? Tvoje snoubenka to nebyla. „Podle toho, co se povídá, několik měsíců. Dostal zaplaceno, aby ji svedl.Synáček nějakýho šlechtice, šel do toho pro vzrušen ía pen íze.“

„Zaplaceno?“ Tamás přimhouřil oči.

„Intrika,“ opáčil Taniel. „Malicherná pomsta. Bezpochyby to upekl nějakej bohatej šlechtic.“ Neměl čas zjiš6ovat, kdo za tím je, ale příliš nepochyboval. Šlechta Tamáse nenáviděla. Byl neurozený a používal svůj vliv na krále, aby jim zabránil ku- 40 povat si důstojnické patenty u vojska. Povýšen íz ískávali pouze schopní. Bylo to proti tradicím, ale také to z adranské armády udělalo jednu z nejlepších v Devateru. Šlechta se Tamáse příliš bála, než aby zaútočila přímo na něj, ale udeří na něj, jakkoliv to jen půjde, dokonce i přes jeho syna.

Tamás za6al zuby a zavrčel. „Právě dneska v noci jsem zatkl polovinu šlechticů. Čeká je gilotina spolu s králem. Zjistím, kdo to zaplatil, a pak...“

Taniel jen mávl rukou. Najednou se cítil unavený. Léta bojů ve válce, která nebyla jeho, následovaná měsíci cestování vmalém kočáře za zradou a převratem doma. Na hněv už neměl sílu. Nasypal si na ruku černý prach a vdechl. „Gilotina stačí. Šetři svoje muže.“ Ušetři si hněv, i když Kresimír ví, že ho máš dost. Ale žádnou lítost. Ne pro svého syna, toho zrazeného.

Tamás si přetřel oči. „Měl jsem ji nechat hlídat.“

„Může si dělat, co se jí zlíbí,“ zabručel Taniel.

„A svatba?“

„Přibodl jsem jej íprsten na toho parchanta v jej íposteli. Budou ho muset odřezat z jeho vlastního meče.“

Sabon se vrátil do místnosti, následován dvěma pochybně vypadajícími individui v šatech, ve kterých museli spát v sedle nebo na barové lavici. Jeden byl vysoký, hubený, s čelem až na týle, i když mu nemohlo být víc než třicet. Opasek mu zakrýval celé břicho a měl čtyři meče a tři pistole různých velikostí a tvarů a rukavice privilegovaného – i když místo bílých sbarevnými runami je měl námořnicky modré s runami zlatými. Tohle byl lamač mágů, privilegovaný, který se vzdal vrozené magie, aby po libosti neutralizoval kouzla.

S ním přišla žena, mohlo jí táhnout na čtyřicítku a na sobě měla jezdecké kalhoty a kabátec. Byla by bývala krásná, nebýt staré jizvy, která j ízvedala ret a táhla se j íaž na spánek. I ona měla privilegované rukavice. Jej íbyly b ílé s krvavě rudými

41


runami. Taniel uvažoval, proč nebyla v kabale. Cítil, jak je

silná, aniž by musel otevírat své třetí oko.

Tamás mluvil o žoldnéřích. Tihle dva na to vypadali.Privilegovaná a lamač mágů, to byla nebezpečná kombinace. Byli

zvykl ílovit obdařené, poznačené i privilegované. Taniel si říkal, koho má otec na mysli.

„Naš íčistce v Nebeském paláci unikla jedna privilegovaná,“

oznámil Tamás. „Nikdo z Královské kabaly, ale přesto jemocná. Chci, abyste ji vy tři –“ zalétl pohledem keKaoel. „Vy

čtyři našli a zabili.“

Takže o tohle jde, pomyslel si Taniel, zatímco se jeho otec

vrátil do role muže zvyklého používat své vojáky. Můj návrat

domů znamená jen další pověření. Lov dalšíhoprivilegovaného. Asi jsem v tom dobrý. Pohlédl na žoldnéře. Připadali mu

schopní. Ve Fatrástě jsem měl horší materiál. Ta privilegovaná, kterou měli chytit, zabila ve chvilce pět zkušenýchprachmistrů. Byla nebezpečná a Taniel ještě nikdy nelovil ve městě. Usoudil, že taková výzva mu zabrán ímyslet na... věci.

Znovu zvedl šňupac íkrabičku, vyklepal si na ruku řádku

prachu a nevšímal si přitom otcova nesouhlasného pohledu.

Nila se na okamžik zastavila a dívala se, jak pod velkýmželezným kotlem zavěšeným nad ohništěm hoř íoheň. Zamnula si

ruce a ohřívala si je nad plameny. Voda začne brzy vřít a onadokonč ípran íprádla pro všechny v domě. U spiž írny leželahromádka špinavého prádla, ale většina šatů členů rodiny, stejně

jako livreje sluhů, se namáčela ve velkých vanách s teplou

vodou a lojovým mýdlem už od včerejšího večera. Prádlo bude

třeba vyvařit, vymáchat a rozvěsit, aby uschlo, ale nejdřívmusela vyžehlit vévodovu parádn íuniformu. V deset měl schůzku

s králem. To bylo až za dlouho, ale všechno to praní, máchání

a žehlen íse muselo provést, než přijdou kuchaři vařit sn ídani.

42

Dveře do prádelny se otevřely a do kuchyně vstoupilpětiletý hošík a protíral si očička.

„Nemůžete spát, mladý pane?“ zeptala se Nila.

„Ne.“ Jakob byl jediným potomkem vévody Eldaminse a byl churavý. Měl plavé vlásky a bledý obličejík s propadlýmitvářičkami. Na svůj věk byl malý, ale byl bystrý a přátelštějš íke služebnictvu, než by vévodův syn měl být. Když se narodil, Nile bylo třináct a učila se u eldaminsovské pradleny. Co se naučil chodit, tak si ji oblíbil, ke značné nelibosti matky aguvernantky.

„Posa@te se sem,“ vyzvala ho a rozprostřela mu k ohničistou, suchou pokrývku. „Jenom na chvilku, potom se musíte vrátit do postýlky, než se Ganny probudí.“

Uhnízdil se na pokrývce a díval se, jak nahřívá žehličku na kamnech a rozkládá otcovy šaty. Brzy mu začala klesat víčka. Lehlsinabok.

Nila k železnému kotli přitáhla necky. Právě se do nich chystala nalít vodu, když se dveře znovu otevřely.

„Nilo!“ Ve dveřích stála Ganny s rukama v bok. Bylo jí dvacet šest a byla mnohem vážnější, než odpovídalo jejímu věku. Hodila se na guvernantku dědice vévodství. Kakaově hnědé vlasy měla vyčesané do těsného drdolu. I v nočn íkošili vypadala patřičněji než Nila v obyčejných šatech a sevzpurnými kaštanovými kudrnami.

Nila si položila prst na rty.

„Víš, že tady nemá být,“ pronesla Ganny tišším hlasem.

„Co jsem měla dělat? Odmítnout ho?“

„Samozřejmě!“

„Nech ho být. Konečně usnul.“

„Nachlad íse tady.“

„U ohně mu nic nehrozí,“ namítla Nila.

„Jestli ho tu najde vévodkyně, bude vzteky bez sebe!“ Ganny

43


si zase dala ruce v bok. „Nebudu se tě zastávat, jestli tě vyhodí

na ulici.“

„A kdy ses mě prosím tě zastala?“

Ganny stiskla rty. „Doporučím vévodkyni tvoje propuštění ještě dnes. Máš na Jakuba jenom špatný vliv.“

„Budu...“ Nila se koukla na spícího chlapce a zavřela ústa. Neměla žádnou rodinu, žádné styky. Vévodkyně už ji beztoho neměla ráda. Vévoda Eldaminse měl ve zvyku spávat seslužkami a kolem n íse posledn ídobou motal nějak častěji. Nila nepotřebovala dalš ípot íže s Ganny, i když to byla tyranka. „Promiň, Ganny,“ řekla tedy. „Hned ho odvedu do postele. Nepotřebuješ vyprat nějaký skvrny?“

„To už je lepš ípř ístup,“ pochválila ji Ganny. „A te@...“

Přerušilo ji bušen ína vstupn ídveře, dost hlasité, aby bylo slyšet až dozadu.

„Kdo to může být takhle časně?“ Ganny si přitáhla košili k tělu a zamířila na chodbu. „Probudí pána a paní!“

Nila si dala ruce v bok a podívala se na Jakoba. „Dostanete mě do potíží, mladý pane.“

Otevřel oči. „Já nerad,“ řekl.

Klekla si k němu. „Nevadí, klidně spěte. Odnesu vás dopostýlky.“

Zvedla ho, když vtom z předn íčásti domu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist