načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Přišla z moře - Miloš Urban

Přišla z moře

Elektronická kniha: Přišla z moře
Autor:

Jednoho dne se na pláži v jihoanglickém městečku objeví tajemná krásná dívka oděná jen v plavkách, která zjevně vyšla z moře. Je promrzlá, nikoho nepoznává, na nikoho nereaguje. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ARGO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 292
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-257-0895-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Bezvýznamný český novinář se připlete k případu záhadné dívky z moře. Román jednoho z nejvýraznějších autorů současné české prózy je kriminálním thrillerem, romantickým mysteriem i cynickým pohledem do globalizující se (nejen) anglické společnosti. Karel Vrba je mladý novinář, pobývající na výměnné stáži v lokálním plátku jihoanglického městečka Eastbourne. Mezi banálními zprávičkami, které deník tiskne, jednoho dne svitne naděje na pořádnou senzaci - na pláži se po prudké bouři objevila krásná dívka, která, jak se zdá, přišla přímo z moře a odmítá jakoukoli komunikaci. Karel se s anglickým kolegou vydává napsat o záhadné najádě reportáž a k překvapení všech je jediným, na koho dívka alespoň nějak zareaguje. Z této situace odvíjí autor příběh, který lehce klouže po hladině různých žánrů a pohrává si s čtenářským očekáváním. Moderní pohádka o malé mořské víle se mění v kritickou reportáž o nešťastné multikulturní společnosti s její relativizací hodnot a identit, téměř romantická mysterie dostává cynické vyznění, čtenář se dočká dějového sešupu v duchu kriminálních thrillerů i zlověstně otevřeného konce. To vše autor prokládá zcizujícími komentáři a narážkami, přičemž nepřestává čtenáře překvapovat a udržovat v napětí.

Popis nakladatele

Jednoho dne se na pláži v jihoanglickém městečku objeví tajemná krásná dívka oděná jen v plavkách, která zjevně vyšla z moře. Je promrzlá, nikoho nepoznává, na nikoho nereaguje. Místní noviny v tom vidí senzační zprávu okurkové sezóny. Mladý novinářský elév z Prahy, který je v Anglii na stáži, má o dívce napsat reportáž. Když dorazí do policejní cely, zdá se, jakoby ho dívka poznávala. Ukáže se však, že tato skutečnost může být životu nebezpečná. Inteligentní román noir jako odpověď současným krvavým krimi thrillerům.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

5

Miloš

Urban

Přišla

z moře

ARGO


ARGO, 2014

Copyright © Miloš Urban, 2014

Cover © Pavel Růt, 2014

ISBN 978-80-287-0895-8 (váz.)

ISBN 978-80-257-1119-4 (e-kniha)


7

1 Najáda

Výdělek ze své roční stáže bych dal za to, abych ji viděl v té

vodě na vlastní oči. Nejen ze záběrů kamer hlídajících pláž.

Jak připlavala na mírných vlnách, stoupla si na dno, šla po něm

několik metrů a pak se zastavila. Tohle nezaznamenaly ani

kamery; nespatřil to nikdo. Když ji zaměřilo jedno otáčející

se elektronické oko a pak druhé, už tam byla. Stála tam. Být

vlny toho rána silnější, na místě by nevydržela, ale pohybsolného roztoku francouzsky zvaného La Manche (Rukáv)a anglicky The English Channel (Anglický kanál) byl po bouřce

tak líný, že vydržela stát bez pohnutí dvacet dva minut, než

ji pracovník dozorčí služby na svém monitoru zaznamenal.

Mezitím patrně spal. Poslal tam strážníka. Když na ni muž

v uniformě promluvil, pohlédla na něj jakoby v úžasu.Neřekla ani slovo. Vypadala trochu jako cizinka.

Později jsme psali tu reportáž a Trevor se zeptal, jestli vím, jak se Kanál řekne bretonsky. Nevěděl jsem a on řekl: Mor Breizh. Uvízlo mi to v hlavě, protože člověku jako já tennázev nutně připomíná česká slova

moře“ a 

břeh“. Dvě slova,

jež k sobě patří, ale nikdy nemůžou znamenat obojí. Buď

jedno, anebo druhé. A přesto: Moře Břeh. Jako byste mostu

dali název Řeka nebo řece Most.

Doktorka Fitzwilliamová pak tvrdila, že by nikdonevydržel ve studené vodě tak dlouho – právě to je podle nípřesvědčivým důkazem, že dívka svůj vyšinutý stav nehraje. Jak


8

se tam ale ocitla, to Beryl Fitzwilliamová nezkoumala, ani ji

to nezajímalo. Jen přidala poznámku, že by člověk, který není

na něco takového trénován, těžko uplaval v moři víc než dva

kilometry. Namítl jsem, že po noční bouři bylo mořenezvykle klidné. Pokud si nevšimla, jevilo se celé jaroneobyčejně teplé a začátek léta je skoro tropický – možná proto se

úžina mezi Anglií a Francií chová tak nevyzpytatelně.

Pokývala hlavou, myšlenkami jinde.

Možná chtěladolavat do Anglie, ale nenašla tu Anglii, kterou znala.A oněměla. Stává se to.“

Zapochyboval jsem, zda doktorka Fitzwilliamová jako psychiatr využívaný policií je způsobilá něčím přispět.

Ale odkud by plavala?“ dumala dál nahlas.

Ažz Francie? Tomu sám nevěříte.“

Nevěděl jsem, stejně jako nevěděl nikdo z ostatních, co si o tom myslet. Coru na otevřeném moři neviděli. Viděli ji na okraji – na hranici mezi mořem a břehem. Předpokládali tedy, že připlavala. A protože byla vyčerpaná, muselo to být z velké dálky.

Kdybych nepracoval v místních novinách, asi by se mé cesty s jejími nikdy neprotnuly. Ale byl jsem na stáživ Eastbourne Standardu, milých, lehce bulvárních lokálníchnovinách sympatického, nijak významného přímořského města. Výměnný program pro občany zemí EU.

Náš deník si zakládá na tom, že má

večerní vydání“, což je

nesmysl hned ze dvou důvodů: onen

večer“ v redakci začíná


9

už ve dvě odpoledne, a pak – přestože tenhle čas mámedodržovat, aby i v odpolední edici bylo za každou cenu něco

nového – nikdo z redaktorů nečeká se svými

večerními“

příspěvky déle než do dvanácti. U oběda se internetovézpravodajství konzumuje nejvíc. Takže večerní zprávy jdou ven

v poledne.

Se vším se spěchá, všechno musí být hned. Ale tahle dívka si počkala, než si jí všimli. Že tam v té vodě stojí a čeká. Anebo nečeká, ale naprosto neví, co má dělat.

Fotografie, které Standard pustil na internet, byly různé kvality. Ale jedna se vcelku povedla. Byla ostřejší a vůbec mnohem lepší než ta úplně první, pořízená o něco dřív mužem, který fotil své děti, kterak si staví na hranici pláže a moře písečný hrad (blíž k městu už byla pláž oblázková). Neznámá stála pár metrů za nimi a voda jí sahala po pás, možná kousek nad. Musela zrovna připlavat, zplihlé vlasy jí ještě zakrývaly oči. Pozvedala zrovna rozmazané ruce z moře; zdálo se, že z nich crčí voda. Vypadala jako ztroskotanámátoha, vůbec tam za ty děti nepatřila. Už tehdy bylo v jejím postoji něco nepřirozeně napjatého. Měl jsem dojem, že chodidly hledá pevné dno, ale to se vymílá a drolí a ujíždí pod nohama.

Seděli jsme vedle sebe v taxíku. Trevor mě vytáhlz redakce, ať jedu s ním; nebudu litovat. Tak trochu za to všechno může on. Za můj nový osud. Jeho počátek. Ale ono to tak je. A to se s ním už nevídám.


10

Právě Trevor měl ve Standardu na starost stážisty, které každý přehlíží a nikdo nepotřebuje, zvlášť teď, když senoviny dělají on-line. Ale já tam byl – v místních novinách jihoanglického městečka Eastbourne. Podobně na tom byl můj anglický kolega, jehož jsem nikdy nepoznal. Věděl jsem o něm jen to, že si praxi recipročně odbývá v regionálním plátku zvaném Karlovarský deník.

Máme scoop,“ mnul si ruce Trevor a já si nebyl jistý, jestli

to myslí ironicky, anebo vážně. Jeho ironie obvyklehraničila s cynismem, většinou se dala poznat. Teď ale ne. Měl

tím slovíčkem

scoop“ na mysli zprávu dne, nebo spíš zprávu

týdne či dokonce měsíce, jestli ne rovnou celé sezony, neboť

v Eastbourne si noviny musí obvykle vystačit s auty – jejich

vykrádáním a nehodami. Taková vražda se tu uděje jednou

za pět let, a já byl ve Standardu právě ve vražednémmezidobí – před půl třetím rokem zmizela ze své vily bohatádědička ve středním věku; poté se ukázalo, že ji zabil jejío deset let mladší milenec, co měl sám peněz jako šlupek, protože

pracoval jako dispečer letového provozu na letišti Stanwick.

Pouhý plat ještě nikdy nikomu nestačil.

Byl jsem rád, že jsem mezi vraždami, a tedy na mě žádný hrdelní zločin, jak mu tady říkali, nemůže vyjít, přestože se mé psaní pro Eastbourne Standard mělo týkat předevšímkriminálních skutků. Takže než mě Trevor nasoukal do taxíku, má poslední reportáž byla o altánku ve veřejném parku, kde každou neděli hrála dechovka, ale ve středu za horké noci


11

z dvanáctého na třináctého června ho někdo zdemoloval tak,

že musel být z parku odstraněn.

Všeobecně se mínilo, že předčasné léto, které nadarmo spalovalo liduprázdné pláže a ohřívalo moře na teplotu, za niž by se nemusela stydět ani Riviéra, může za všechny přestupky a drobné zločiny, jež náš jihoanglický kout sužovaly v době mého stážování. Ale aby zblázněné pozdní jaro vyvolalou někoho vražedné choutky? To ne. Jsme přece v Anglii.

Trevor mě tedy na reportáž k policajtům nevzal proto, že by tam doopravdy čichal nějaký případ, a už vůbec ne scoop, ale potřeboval si to zapsat do výkazu činnosti. Za mouzdárnou stáž dostával od Standardu příplatek plynoucíz evropských dotací.

Skutečnou jsem ji tedy viděl až v policejní cele. Byla tam proto, že nikdo nevěděl, kdo je; nakonec mohla býtodkudkoli. Říkalo se pak, že jenom civí před sebe, nemluvía nehýbe se; že ji nějaká událost na otevřeném moři připravila o rozum. To však nebyla pravda. Konstábl nás informoval, že během odpoledne chtěla třikrát odejít. Jen tak se zvedla a v plavkách, které na ní už uschly, zamířila z policejnístanice na ulici. Eastbourne není zvlášť puritánské město, spíš naopak, a muslimská menšina je tu zanedbatelná, ale přece jenom bylo lepší dát ji pod zámek; už proto, aby někomu nevběhla pod auto.

Z pláže ji přivezli v půl jedenácté. Ve vodě byla bůhví jak dlouho, v oné strnulé póze od čtvrt na deset. Když jsme krátce


12

před druhou vyslali zprávu o nalezené

mořské panně“na internet do 

večerního“ vydání, podivil se Trevor, že ji v té vodě

nezabilo podchlazení.

Samozřejmě jsme v redakci probrali možnost, že je to další němý nalezenec, podobně jako ten mladý muž, co se před pár lety jen tak objevil na pláži, nemluvil, tvářil se jako šestiletý hošík, pak hrál krásně na klavír a někdo v tom spatřovalmimořádně sofistikovaný způsob komunikace; asi jakov Blízkých setkáních třetího druhu, když přilétli marťani. Anebo ten jinoch, co ho našli zcela dezorientovaného v lese někdev Německu. Taky zprvu působil jako mimozemšťan.

Fakes,“ shrnula je Pauline na jednu hromadu, když jsem to

s ní v posteli probíral. Všecko to byli podvodníci – i ti,o kterých pak média mluvila s větší opatrností nebo raději vůbec.

Zčistajasna se někde objevit a tajemně mlčet se stalomódou mezi mladými pošetilci, kteří nevěděli, jak jinak na sebe

upozornit.

V redakci tak přísní nebyli. Eastbourne Standard neměl takhle poutavou zprávu dobrých pět let. Proto po tom Trevor skočil a mě vzal s sebou, aby zabil dvě mouchy jednou ranou.

A tak jsme dojeli na policejní stanici, u přepážky seprokázali novinářskými kartičkami a počkali na příchod konstábla Dunna, který nás dostal na starost. Nikdy dřív jsem sis žádným anglickým policistou nepodal ruku, nikdy žádnémunebyl takhle nablízku. Byl vysoký a obtloustlý a voněldeodorantem, který jsem používal na střední škole. (Kosmetika je


13

vskutku nadnárodní a EU je pro ni malý píseček.) Celkem

žoviálně klábosil s Trevorem, s nímž se znal, zatímco mně

zmáčkl ruku, až mi zapraskalo v zápěstí. Při tom utrousilpoznámku, že slečnu ve žlutých plavkách, co ji ráno

vyzvedli“

na pláži, zatím umístili do cely, protože jednak se pokusila

nejednou odejít a pak by to mohla být imigrantka z východní

Evropy. Měl jsem pocit, že tuhle poznámku vyřkl poněkud

významněji a že byla určena spíš mně než Trevorovi. Takhle

něco mu odseknout... Nic mě nenapadlo. Říkal jsem si, že

musím být neutrální, ale šlo to ztuha. Uvědomil jsem si, že

jak nemám policajty rád doma v Čechách, v Anglii to nebude

jiné. V něčem jsou si strašidelně podobní.

Dívka od chvíle, co si pro ni přijeli na pláž, nevyřkla jediné slovo. Se skoro žádným, snad jen lehoučce znepokojeným výrazem hleděla před sebe, na čele mělkou vrásku. Občas tence zakňourala, asi jako odrostlejší pes, co je dobřevychovaný, ale přece jen nemá daleko k panice. Nicméně mlčela dál a ani nebylo jasné, zda otázky, jež na ni pršely, vůbec slyší.

Trevor z ní byl nadšený. Eastbournský Standard objevil svou hvězdu okurkové sezony.

Ale pořád předbíhám.

Šel jsem za zády konstábla Dunna, narvanými v tuhé černé uniformě páchnoucí škrobem a prádelnou a taky tímdeodorantem, a za hřbetem jen o něco drobnějším, který patřil Trevoru Masonovi, kolegovi z redakce, jenž s oblibou nosil hnědé manšestráky a letité zelené sako. Což není důležité,


14

anebo nebylo by v jiné situaci. Ale mně se ten pohledvybaví vždycky, když na ni pomyslím: dva chlápci mě vedou

chodbou na policejní stanici, což je dost skličující, ale jápotom uvidím ji.

Dunn nám opakoval, že nás sice nebude zamykat, ale máme dávat pozor, slečna nesmí utéct, dokud si pro nineřijde někdo z rodiny (protože potom by to měl na triku on, kdyby se jí něco stalo), a to je právě ta potíž – nikdo neví, odkud je a jestli vůbec nějakou rodinu má a kde, protože se o ni dosud nikdo nepřihlásil. Když odemykal mříž, chrastil klíči přesně jako bachaři ve filmech z vězeňského prostředí.

Jakmile ji Trevor zmerčil, ohlédl se na mě a mrkl. A pak jsem ji uviděl taky.

Můžeme natáčet, nebo aspoň fotit?“ zeptal jsem sea vytáhl z kabely tablet.

Zkuste to, a usadím vás tady do té cely vedle,“ zasmál

se Dunn. Na něco takového neměl právo, ale respektovali

jsme, že nám policajti dovolili dívku navštívit, a tak jsemtablet zase schoval.

Trevor na mě mrkl podruhé, nevěděl jsem proč. Rozhlédl jsem se. Myslel jsem si až doteď, že tyto provizorní cely jsou vybaveny alespoň soukromým prostorem s umyvadlema záchodem. Ale nic takového tu nebylo. Prostor měl tak čtyři krát tři metry, z jedné strany sousedil s bílou stěnou, z druhé s podobnou klecí, v jaké jsme se nalézali. Tři stěny tvořila mříž. Naproti dveřím stála prostá lavice s dřevěnou lakovanou


15

deskou a železnými nohami přišroubovanými k podlaze.Jinak tam nebylo nic.

Lavice a ta dívka. Seděla opřená se svěšenými rameny, a přesto napjatě. Z ramen jí spadala deka, o níž snad aninevěděla. Zpod ní svítily žluté plavky, ale zcela je zastiňovala dívčina kůže. Jako by její tělo pod dekou žhnulo ztajenou,nepochoitelnou energií, a to i přes to, že obličej měla bledý,maskovaný nestejně usazenou, teď už uschlou vrstvičkou mořské soli.

Mohla se umýt, ale nechtěla,“ pokrčil rameny Dunn.

Kolegyně s ní byla na záchodě, ale holka tam jen stála předzrcadlem a předstírala, že se nevidí. Já bych řekl, že to na nás

hraje, co myslíte?“

Neodvážil jsem se blíž než na tři kroky. Dívka stiskla zuby a vypadala, že by každou chvilku mohla vyskočit a v záchvatu se na nás vrhnout. Trevor se k ní sklonil, mávl jí rukou před očima, a když nereagovala, posadil se tak blízko, že se téměř dotýkali těly. Viditelně se otřásla.

Zachechtal se.

Jde z ní krásný teplo. Já myslím, že musela

to moře ohřát o dobrých pět stupňů.“

S rukama před břichem, s koleny přitisknutými k sobě a dekou za zády tam seděla jako závodní plavkyně, která čeká na povel k výstupu na startovací můstek. Chodidlanespočívala na zemi, ale opírala se o podlahu pouze špičkami a prsty, kotníky mírně prohnuté.

Trevor na ni promluvil, už měl zapnutý rekordér,a konstábl si něco zapisoval do notesu. Uvědomil jsem si, že držím


16

ruce ve stejné poloze jako ona, bezděčně hrbím zádaa zvedám se na špičky.

Musel jsem se pousmát, uvolnil jsem se, protřepal si ruce. V ten moment po mně střelila pohledem a zase hozabetonovala před sebou. Ale možná se mi to jen zdálo.

Odhodlal jsem se. Přičapl jsem před ni na bobek a zblízka jí zapátral v obličeji. Pohlédl jsem do tváře antice; takhle krásný, klasicky strukturovaný obličej jsem na vlastní oči spatřil poprvé. Srdce se mi rozbušilo, jako by se o něpokoušel infarkt.

Říkám to takhle proto, abych si to pamatoval a později se trapně neopakoval. Protože i přes to, že měla kůži vysušenou slaným mořem a ranním větrem, krystalky soli se ve svituzářivky třpytily a ty zachycené na řasách a v obočí budilydojem buď mejkapu, anebo barevných sklíček či drahokamů, aplikovaných na sochu jejím tvůrcem. Hnědé oči a před nimi obrana z hnědých řas, dlouhých nejméně centimetr, nad nimi protáhlé rusé obočí a všude kolem zlatá pleť patřící bohu Apollónovi; ta dívka byla víc klučičí, než by si byl člověk ochotný přiznat. Na ženskosti jí to neubíralo, a přece spíš než mladé Angličance byla podobná vozatajovi z helénské vázy. Kdyby z ní nevyzařovalo zdraví, byl bych si snadpomyslel, že má žloutenku, tak byla opálená, ale pod tímopálením i přirozeně zlatá, a přece bledá vyčerpáním. Oči byly téměř protažené a veliké. Na kůži noty pih. V rozpraskaných ústech bílé zuby a za nimi černé mlčení. Suché podlouhlé rty,


17

jež se v koutcích stáčely mírně vzhůru, přestože seneusmívaly. A nad nimi dokonalý pršák vyrůstající rovnou z čela,

nos příliš výrazný, příliš peloponéský, než aby mohl patřit

nějaké místní slečince.

Její exotický zjev byl hlavní příčinou, proč se policajti báli, že jim na pláži přistála nelegální imigrantka.

Třesoucí se rukou jsem jí posunul deku na ramena, aledocílil jsem jen toho (freudistické přeřeknutí v neverbálnírovině), že se jí svezla po zádech a propadla za lavicí až na zem. Přeslechl jsem Dunnovo protivné mlasknutí i Trevorovupoznámku o tom, že na to jdu nějak rychle, a opatrně seposadil po jejím pravém boku a s hlavou skloněnou k jejímu solí vonícímu rameni jsem si ji dál prohlížel z bezprostředníblízkosti. Vlasy měla ostříhané nakrátko, ale na temeni sezvedaly a vzadu nad šíjí trochu odstávaly.

Nevěděl jsem o ní v tu chvíli nic než to, co jsem viděl, a přece jsem už tehdy měl pravdu někde na dosah. Možná jsem vážně mohl být dobrý novinář, kdo ví. Ale to bych se nesměl nechat strhnout mladou ženou, která bezpochyby byla obyčejná jako každá jiná, ale já v ní viděl div nebohyni. A jí to zvědavé okukování nevadilo. Jako by na ně byla zvyklá.

Dunn s Trevorem se něčemu smáli. Můj mozek sis prodlevou přehrál, co uši zaznamenaly už před chvílí, a sice Dunnovu velmi nepolicejní poznámku v tom smyslu, že bych si měl v Anglii najít holku, i když podle jeho mínění to nebude


18

snadné, protože je to vždy naopak – to Angličan podléhá

Češce, nikoli Angličanka Čechovi.

Čeští muži, ušklíbl se – a tím prý nechce říkat nicprotičeského ani protievropského, ale je to tak – zkrátka čeští muži se Angličankám nelíbí. O tom jsem věděl něco jiného, ale v přítomnosti té krásné, naprosto netečné dívky jsemneměl nejmenší chuť na to reagovat, a tak ten vůl Trevor sdělil Dunnovi, jemuž do toho nebylo vůbec nic, že tady pan Don Juan Vrba (příjmení vyslovovat jako anglické verb, tedys tyickou

polosamohláskou“ uprostřed, ale ještě s a na konci)

už jednu anglickou holku má, dokonce byla za ním v redakci,

je docela ucházející, a když to dobře dopadne, tady náš mladý

stážista si ji vezme a stane se – samozřejmě po nějaké době –

přešťastlivým poddaným britské královny.

Okřikl jsem ho, ale nic si z toho nedělal, protože u onoho shut up záleží, jakým tónem to řeknete, a prostořekémučlověku jako Trevor to každý v redakci vmete do tvářeněkolikrát denně; ani jsem se nedivil, že mu dali na starostzahraniční stážisty – aspoň se ho na chvíli mohli zbavit.

Konstábl mi s kyselým výrazem v masitém obličejipogratuloval a ujistil se, že jsem v přední kanceláři nechal pas, aby si mě mohli proklepnout.

Požádal jsem ho, jestli by té dívce nemohl přinéstsklenici vody.

Odtušil, že jí to nabízel během dne už třikrát, ale onaevidentně nerozumí anglicky. V tu chvíli nás Trevor přerušil


19

zvednutím ruky a my koukli nejdřív na něj a pak sklouzli

po směru jeho pohledu na ni.

Dívka už se nedívala na mříž, ale upírala své zvláštníprotáhlé hnědé oči na mě. V kontrastu s jejími přirozeněsvětlými vlasy, zvedajícími se na hlavě jako helma válečníka,působily ty oči nepatřičně tmavě.

Teď byly zaostřené. Konstábl ani novinář se neodvažovali pohnout. Ostatně ani já ne. Jen jsem jim záviděl, že vidí její blonďatou hlavu z boku a můžou shlédnout i níž a obhlížet její tělo, zatímco já jsem vězněm těch očí.

Pořád nic neříkala; dospělé dítě, které něco upoutalo a ono se teď od toho nemůže odtrhnout. Zvedl jsempomalu ruku, jako bych jí z obličeje odhrnoval závoj. Pohnula hlavou a zamrkala, ale pohled ze mě nespouštěla. Jako by se divila; jako by někoho jen pomalu poznávala. Někoho z dávné minulosti.

Promluvte na ni,“ zašeptal policista a jeho slova mipronikla i do nosu; ucítil jsem odér smažených brambůrkůs příchutí hovězího a cibule.

Něco plácněte. Na nikoho jiného

nereaguje. Ani na seržanta Averyho.“

Ale tohle určitě slyšela, protože při vyslovení seržantova jména sebou cukla a ještě víc nahrbila ramena.

Seržant Avery se ji pokoušel vyslechnout?“

Ano. Zůstalo u pokusu.“

Tak tady máte důkaz, že anglicky rozumí.“

Asi máte pravdu.“


20

Zdravím tě,“ zkusil jsem na ni mírně.

Víš, kde jsi? Víš, jak

se jmenuješ?“

Znova to zatřepotání řas.

Já se jmenuju Karel. Příjmením

Vrba. To je trochu cizokrajné jméno, že? Jsem cizinec. Čech.“

Její tvář byla nehybnější než fotografie, a tak jsem sesnažil dál.

Víš, kde je Česko?“

Nic.

Tady to jsou ale Angličani, jsi v Anglii, a tak se ničeho neboj.

Dokonce na policejní stanici... Ale počkej, nemusíš mít strach,

nejsi zatčená. Ano, tohle je policista. Konstábl Dunn. A tohle

je Trevor Mason, žurnalista z místního deníku Eastbourne

Standard. Něco o tobě napíše... Nechceš k tomu něco říct?“

Žádná reakce. Anebo ano. Snad dala hlavu malinko na stranu.

Mluv dál,“ pobídl mě Trevor a trochu rozmrzele dodal:

Žere ti všechno, co řekneš.“

Karel Vrba – slyšelas někdy takové jméno? Možná by se

dalo přeložit. V angličtině by to bylo Charles Willow, ha ha.

Je to běžné anglické jméno? Ale pokud bychom to přeložili

zvukově, znělo by to příjmení spíš jako váš výraz pro sloveso.

No nic. Je mi sedmadvacet a jsem tu na roční stáži. Už budu

končit, musím se vrátit domů. A co ty? Studuješ někde? A kde

jsi doma? Možná přímo –“

To stačí,“ přerušil mě Dunn.

Dobrý pokus, ale ona vás

podle všeho neslyší. Možná je hluchá?“


21

Jako by ho slyšela, dívka sklopila zrak k podlaze a seděla dál tak, jako když jsme přišli.

Tohle mi připomíná ty předchozí mediálně vděčnépříady,“ poznamenal Trevor.

Toho pianistu, toho kluka z lesa

i ty další. Všecky ty předstírače, co chtěli upoutatpozornost.“

A v čem?“ bránil jsem ji, ale i já měl v tuhle chvílipodezření, že si s námi ta holka jenom hraje.

Postupně si bude vzpomínat,“ pronesl s jistotou konstábl

Dunn a narovnal si záda, až to luplo.

Bude chvíli zajímavá

pro televizi, její fotka oblítne svět. Co vy na to, Trevore?“

Já to vidím taky nějak takhle, konstáble. A co ty, slečno?

Nechceš s tou komedií přestat?“

Dívka hleděla bez pohnutí do prázdna.

A pak se pohnula. Možná se mi to zdálo, ale asi to viděl i Trevor: její ramena se viditelně zachvěla. Oba jsme sesehnuli pod lavici pro deku a starostlivě ji přikryli. Dunnprohlásil, že půjdeme sepsat hlášení o návštěvě a pak si můžeme jít chystat ten článek.

Vyřkl to posměšně. Když zamykal celu, poznamenalTrevor, že Dunn čte jenom superbulvární The Sun. Nahlas řekl:

Doufám, konstáble, že se vám článek bude líbit.Několikrát tam zmíníme, jak jste byl nápomocný tisku. Veřejnost

má právo na informace, nebo ne?“

Dunn něco zabručel. Možná to znělo jako

zkus jenom

zmínit mý jméno, pitomče“, ale možná mě šálil sluch.


22

A tak jsme odešli. Nechali jsme ji tam. Samozřejmě jsem se zeptal – to jsem si nemohl odpustit –, jak se to zařídís toaletou a podobnými věcmi, a Dunn mi na půl úst odpověděl, že jeho kolegyně ji samozřejmě na toaletu odvede, pokud si o to holka řekne a rovnou to nepustí do plavek. Dovolil jsem si poznamenat, že tuhle repliku bychom v článku asi použít neměli – nevrhalo by to na konstábla zrovna nejlepší světlo. Dunn celý zrudl a prohlásil, že jestli ho bez jeho vědomínahráváme, bude si na nás ve Standardu stěžovat a už nikdy nás nepřizve k zajímavému případu. Nato se s ním Trevor pustil do disputace, jež hraničila s hádkou. Tvrdil, že máme právo otisknout vše, co jsme se dozvěděli, ať nám to seržant Avery dovolí nebo ne, a ano, je to právě Avery, kdo rozhoduje o naší přítomnosti u toho kterého případu, tak ať si Dunnnenárokuje pravomoci, které nemá. Konstábl dlouho nic neříkal a pak vydrtil mezi zuby, že k dívce se policie chovala od začátkukorektně, a i kdyby se ukázalo, že je cizinka, která chce do Anglie utéct, nic se na tom nezmění. Ale, dodal vyčítavě, pokud mu budeme vyhrožovat zveřejněním každé neškodné poznámky, která mu ujede, na vstřícnosti policie k novinářům to zanechá následky. Trevor na něj za jeho zády vyplázl jazyk a zamrskal jím, a mně to celé přišlo trapné a zbytečné; vždyť je tady ta dívka, jejíž totožnost se musíme dozvědět, ale namísto toho se tu hádáme o malichernostech.

Dunn nás odvedl zpátky k přepážce, zvedl telefon a někam dlouho volal, aniž by řekl víc než pár slov. Pak nám vítězoslavně


23

oznámil, že sice seržanta nesehnal, ale to je jedno, protože

povolení otisknout reportáž – a její schválení – musíudělit policejní velitel pro celé Eastbourne, a ten, jak se Dunn

právě dozvěděl, vzkázal, že chce dívku nejdřív vyslechnout

sám; nebo s ní aspoň mluvit; nebo ji aspoň vidět, pokud

ona bude nadále incomunicado.

Koukl jsem na Trevora a on na mě.

Takhle to policejní náčelník fakt řekl?“ podivil se Trevor.

Přesně takhle.“

To bude trvat strašně dlouho,“ namítl jsem.

Jestliže do té

doby nesmíme nic otisknout, proč jste nás sem tedy zvali?“

Dunn se zatvářil, jako že tohle je tedy už vrchol drzosti a jeho trpělivost s námi je u konce.

Trevor mě zatahal za rukáv:

Jdeme.“

Před stanicí si lačně zapálil cigaretu. Větší než fialový štítek Silk Cut byl na bílé krabičce černě orámovaný nápis SMOKING KILLS. Abych ho nepožádal o cigaretu, obrátil jsem se na druhou stranu. Vítr od moře mě trochu probral, ale ten rámeček na krabičce jsem měl před očima pořád, stejně jako vzpomínku na zlatavý dívčí obličej rámovaný světlými vlasy.

Tebe to nějak vzalo,“ zasmál se Trevor a opět nasálnikotin a další svinstva z rapidně se krátící cigarety.

Možná ses

do té plavkyně zamiloval? A ta tvoje Pauline ostrouhá,protože je moc anglická a málo exotická? Ten článek by měl být

i o tobě, ty gonzožurnalisto.“


24

Pohotovost vtipných replik vyžaduje energii, a já v tu chvíli neměl skoro žádnou.

Budeš čekat na to povolení?“

zeptal jsem se netrpělivě.

Znova se zasmál, odcvrnkl nedokouřeného špačkaa rozběhl se naproti přijíždějícímu taxíku, jako by mu chtěl skočit pod kola. V autě jsem vše, co jsme na stanici viděli,převáděl do slov a ťukal do tabletu. Než jsme dojeli do redakce, měl jsem perex a pět vět prvního odstavce. Posteskl jsem si, že jsme si dívku nemohli vyfotografovat.

Trevor natáhl ruku a zamával mi s ní před očima. Něco v ní měl. Vzal jsem mu to. V dlani mi seděl aparátek, co na délku, šířku ani výšku neměl víc než tři centimetry.Kvalitní plast, ušlechtilá ocel a v Německu vyrobená skleněná čočka. Rozeznal jsem čudlík spouště, objektiv a dvě škvíry, jednu nejspíš na koncovku USB a druhou, v níž vězelamikrokarta. Když jsem kolem té věcičky sevřel prsty, bylapořád vidět, asi jako větší černá hrací kostka. Člověk by se ale musel soustředit, aby si jí všiml, a konstábl Dunn k bystrým policajtům nepatřil; kdyby ano, už dávno by měl ve svém věku vyšší hodnost.

Tys ji fakt vyfotil?“ ujišťoval jsem se.

Asi tak dvacetkrát. Toho starého pitomce taky;nepoznal by fotopaparát, ani kdybych ho požádal, aby řekl sýr.“

Díky fotopaparátu jsou z nás tedy paparazzi?“

O tom nepochybuj a užívej si to.“ V ústech už měl další

cigaretu, ale dokud jsme nevystoupili, nezapálil si.

Zítra,“


25

dodal,

už zase budeš psát o tom, kolik se v eastbournském

anglikánském sboru vybralo použitého šatstva pro chudé

a kolik liber tajemně zmizelo z pokladničky.“

Článek jsme, jak už jsem řekl, rozepsali ještě v taxíku, a kdyby

město nebylo tak malé, klidně jsem ho mohl poslat on-line

odtamtud. Dokončili jsme ho pak v redakci za pouhýchtřicet minut a fotografie nechali vylepšit grafikem. Měli jsme

hlavní zprávu

večerního“ vydání, vyvěšeného na internet už

před druhou odpolední, a celé redakci bylo jasné, žev nadcházející sezoně ji těžko něco překoná.

Eastbourne má svou

pianistku“ –

ale zahraje nám?

Ráno byla na městské pláži nedaleko molanalezena dívka, jež podle všeho přišla na břehrovnou z moře.

Přestože nalezená dívka mlčí a zjevněnekomunikuje ani prostřednictvím počítačové čihudební klávesnice, její záhada se podobá případu

pianisty “ Andrease Grassla. Grassl se v roce

2005 promenoval po pláži v kentskémSheernessu a odmítal komunikovat jinak než přesklavír nebo vlastnoruční kresebné skici.

Dívka je dočasně internovánana nejmenované pobočce městské policie; mohlo by jíto nelegální imigrantku. Od chvíle, kdy byla ve vodě


26

Anglického kanálu po deváté hodině ráno poprvé

zaznamenána, nic nejedla ani nepila, a tak jítekutiny a živiny možná budou muset být podány

intravenózně.

Záhadná neznámá se zajisté chce vrátit domů,

ať je to kdekoli. Zná ji někdo z našich čtenářů?

Omlouváme se za nízkou kvalitu fotografiepořízené v policejní cele. (Snímek z pláže pořídil

pan Anthony Newman z Londýna, vřele muděkujeme a věnujeme kredit 50 £ na službyposkytované našimi smluvními partnery.) Svéodovědi, nápady a postřehy laskavě zasílejte na

www.eastbourne-standard.com. Podepsán byl pod tím nadělením Trevor Mason

s přispěním Karla Vrby “.

Fotky byly tak špatné, že se onoho prvního dne nikdoneozval. Druhý den ráno a dopoledne se sešlo odpovědía domněnek hned patnáct, ale po přezkoumání policií se všechny ukázaly

jako mylné. Policejní důstojník, který to dostal na starost, pak

nechal dívku nasnímat oficiálně a sám poprosil veřejnosto pomoc. Poté převzaly zprávu některé velké deníky a začaly seo záhadnou plavkyni investigativně zajímat. Přijeli lidi z televize. She

Who Swam Ashore, nazvala svou reportáž BBC.

Ale události se pak začaly odvíjet rychleji, než kdokoli

z nás venkovských novinářů předpokládal.


27

2 Pauline

V eastbournském deníku jsem byl od září. Od podzimu jsem

dělal procházky po pláži i delší výšlapy za bod, kde se pobřeží

začalo zvedat – na Seven Sisters neboli Sedm sester, křídové

útesy kulminující útvarem zvaným Beachy Head, který sinetroufám přeložit. Anebo ano: Plážová hlava? Na každý pád je

onen tvar morfologicky nejednoznačný. Nejsem Angličan,

ale kdybych měl tu skálu pojmenovat, pak bych volilsloženinu The Head of the Beach anebo Beach Head, možnái obstarožně působící Beach ̓s Head. Ale Beachy Head? Tonikdy. Příliš to mé české ucho upomíná na Peachy Head, tedy

hlavu pohodovou. Takhle by se žádná skála na pobřežíjmenovat nemohla.

Jako na drogu jsem si zvykl na slaný vítr a chodil mu čelit obden. Má přítomnost v redakci se předpokládala, ale nebylo nutné tam vysedávat celou pracovní dobu. Nikdo senepřetrhl, uzávěrky byly přísné, ale s časy, kdy plátek ještěvycházel v papírové podobě, se to prý nedá srovnat, mám prý být rád, že jsem získal stáž u nich.

Původně jsem stál o Timesy, Guardian nebo Daily Express. Bylo mi jedno, který z velkých listů to bude, hlavně žestrávím rok života v Londýně a nebudu to muset platit. Komisi se má nevyhraněnost nezdála. Ti tři pánové a dvě dámynemohli pochopit, že mezi Timesy a Guardianem nečinímrozdíl a hodnotově je stavím nastejno. Ptali se mě, jestli jsem


28

levičák, konzervativec, liberál, co tedy? Očekávali, že řeknu,

že nestojím nikde, na žádné straně. Ale já odpověděl, žene

chci platit velké daně, ale na dobré zdravotní ošetřeníi na ná

kladnou operaci musí dosáhnout každý člověk, stejně jako

na minimální slušnou penzi. Porotce se zeptal, co to je

mi

nimální slušná penze.“ Pokrčil jsem rameny. A tak sev ko

misi usnesli, že jsem sice celkem vhodný, dokoncetalento

vaný kandidát, ale chybí mi motivace nahlížet do společnosti

a politiky a stát se prvotřídním žurnalistou. Místou prestiž

ního listu dostane jiný adept z východní Evropy – jednama

ďarská dívka a snad i někdo ze Slovinska. Pokud ovšempře

kousnu neúspěch u velkých listů, můžu si vybrat mezi pěti

menšími regionálními novinami, kde berou v rámcimeziná

rodní spolupráce stážisty z cizích zemí. Vybral jsem siEast

bourne, užil si začátky v redakci a protrpěl dva měsíceosa

moceným bloumáním po městě a kondičním během v jeho

okolí. Potom jsem potkal Pauline. Dokonce jsem se do ní

trochu zamiloval.

Tak se to říká: zamiloval se. Ale byl jsem spíš trapněosa

mělý, příliš mladý, než abych se opravdu sblížil s někýmv re

dakci a ve městě, a příliš starý, než abych splynul s davem

studentů z místní pobočky Brightonské univerzity.Nevě

děl jsem to, co vím dneska: jakmile vám v takové situaci

vstoupí do cesty hezká holka, vyspíte se s ní a u jedné noci

nezůstane. Vytvoří vám nebo aspoň změní vaše následující

dny a týdny a měsíce, je tam a nedá se minout. Máte vztah,


29

který funguje i bez toho, aby počítal s budoucností, ale ta

budoucnost je najednou tématem, o kterém – jistě jennejasně – začínáte uvažovat.

Seděl jsem v univerzitní knihovně a vražedně se nudil.Protože se v říjnu, po skončení letní sezony, v přímořském městě nic nedělo, vymyslel si šéfredaktor seriál lokálních soudniček. Mě, novopečeného stážistu, do toho zapojili. Zprvu mě to bavilo. Dali mi na starost sto let starou eastbournskou vraždu policejního inspektora, v anglickém soudnictví dobře známý případ Muže s kápí.

Stalo se tohle: zloděj šel vykrást letní dům jakési urozené dámy, ale nedal si pozor, někdo ho viděl a zavolal policii. Na místo se dostavil inspektor a v dobré víře, že gauner má u sebe leda tak improvizovaný obušek nebo kuchyňský nůž, ho vyzval, ať se vzdá. Jenže zloděj měl revolver a bez váhání policistu zastřelil. Po čase ho čapli. Jmenoval se Williams. Byla v tom případu zapletená i těhotná dívka mdléhorozumu, bývalý medik, který všechno napráskal policistům, revolver zahrabaný na pláži a zlodějův komplic, který tvrdil, že vrahem nebyl Williams, ale jeho – komplicovo –jednovaječné dvojče, které uprchlo do Francie. Williamse pakpověsili v únoru devatenáct set třináct, dvojče nedvojče. Když proletěl propadlištěm, měl na hlavě opět kápi.

Myslel jsem, že

muž s kápí“ byl vrah, jehož se dlouho

nedařilo dopadnout, ale když jsem si o tom přečetl vše, co

se dalo, zjistil jsem, že onen obviněný nosil jakousi kapuci


30

až po zatčení, a to proto, že se styděl před svým otcema nechtěl připustit, aby si s ním ještě někdy pohlédl do očí.Odsoudili ho na základě nepřímých důkazů.

Případ je celkem významný už proto, že policie se snažila vraha usvědčit pomocí rané balistické expertizy.

Připravil jsem článek, jak nejlépe jsem uměl; Trevorovi selíbil. Šéfredaktor Standardu Sid Yeast mi ho však vrátils připsanou připomínkou, že ke kauze nepřidávám nic nového. Ohradil jsem se, že po stu letech, která uběhla od Williamsovy popravy, by k tomu nic nového nevymyslela ani Agatha Christie. Zdálo se, že Sid není spokojen s tím, jak jsem přijal jeho kritiku. Rovnou jsem se zeptal Trevora, co by se stalo, kdybych znova odevzdal úplně stejný text, protože si za ním stojím a nedokážu už k věci nic jiného říct. Ze stáže mě přece nemůžou vyhodit?

Trevor mi doporučil, ať to přece jenom přepíšu, a pokud bych přišel s nějakou fantastickou blbostí podpořenoujedním dvěma argumenty (jakýmikoli), Sid to podle jehomínění přijme a schválí.

O eastbournském internetovém denním listu jsemztratil poslední iluze a začal počítat měsíce do konce angažmá. Ale bylo jich ještě strašně moc.

Zakopal jsem se v univerzitní knihovně a tři dny pročítal sto roků staré noviny. Ve středu odpoledne jsem toho měl dost, prudce se zvedl od starých svázaných čísel dávno zaniklých společenských magazínů, které mi na stolku tvořily půl metru vysoký, prachem čpící stoh černých desek a zažloutlýchpodle>


31

pených stránek, a zamířil ke dveřím, jež mě propustí z čítárny

a možná i z místních novin a celého anglického angažmá, jež

se mi v tu chvíli – opět – jevilo jako jasný omyl.

Jak jsem šel sálem, zavadil jsem pohledem o hlavu, která byla kupodivu obráceně. Pusa a brada nahoře, nos uprostřed (ale obráceně), oči, čelo a vlasy dole. Ta podivná skrumážpatřila dívce, která namísto aby se normálně otočila a podívala se, kdo to tu tak dupe, zhoupla se na židli a s hlavouvyvrácenou vzad si mě prohlížela vzhůru nohama. Všiml jsem si jí už dřív, ano, byla velmi hezká, i když jinak, jinou krásou, než na jakou jsme běžně zvyklí. (Musí být slova týkající se krásy vždycky tak banální?) Krásná skromně a po svém. Lichotilo mi, že je na mě zvědavá. Nevěděl jsem jen, proč zrovna já ani jak dlouho ten zájem bude trvat.

Zašel jsem do kantýny, kam jsem měl jako novinářvýjimečně přístup, přestože se mě netýkaly studentské slevy. Koupil jsem si cereální mix v misce a velkou kávu, pak půl hodiny vyzobával rozinky a ořechy. Cereálie jsem tamnechal. Pil jsem kávu a myslel na tu holku. Dá se? Nedá?Nechápu to celé úplně špatně?

Ta slečna o mých pochybnostech věděla. Stála předbudovou u univerzitní informační tabule, a jen jsem vystrčil nohu ze dveří, vynutila si můj pohled a usmála se.

Řekl jsem si: v románu by to mohlo být romantické, ale v mimoliterární skutečnosti jde jen o to, že dva lidépotřebují dopřát svému pohlaví nějaké vyžití.


32

Když si tohle řeknete a jste jako já, nejraději byste byli na druhém konci světa, ještě k tomu neviditelní.

Ale její věcný přístup mi imponoval. Smířená s tím, co jsme i co se jí zrovna nabízí. V tomhle byla tak jiná než já, že mě musela už proto přitahovat.

Svádějícímu se raději bránit – tak radil instinkt mladého člověka z post totalitní země. Stáhl jsem hlavu mezi ramena, ruce vrazil do kapes a oddusal přes park do svého podnájmu. Ale už jsem o ní věděl, už jsem na ni myslet nepřestal. Na její tělo, ostříhanou hlavu a středostavovský, svým stavem stále ještě téměř nepoznamenaný obličej. Odkud mohla být?Odněkud z fádního Kentu, nejspíš. Nebo z některého vcelku bezpečného londýnského předměstí, odkud je na Oxford Street dál než na evropské pobřeží.

Začalo mě palčivě mrzet, že jsem oba její sbližovacísignály tak zarputile zazdil. To jsem celý já.

Když jsem pak ve čtvrtek a v pátek opět pokorně seděl v čítárně univerzitní knihovny, opatrně jsem se po ní díval a v paměti si modeloval její podobu, jež se mi už pomalu vykouřila z hlavy. Má ty vlasy opravdu tak krátké, anebo vzadu stažené? Je ten obličej skutečně jenom hezký, nebo by platila za krasavici, kdyby její postava neměla tvarpřesýpacích hodin se spodní částí dvakrát tak macatou než horní? A jsou ty oči vážně zelené, nebo spíš hnědošedé? A ta měkká ramena v černém svetru – za pár let z ní bude tlusťoška. Ale záleží na tom?


33

Konečně jsem se utvrdil v tom, že jestli chci v Angliiněkoho dostat do postele, pak ji. Ale nic jsem o ní nevěděl. Snad jen to, že je zapsaná na Brightonské univerzitě a studuje na její odnoži v Eastbourne.

Město je celkem malé, tudíž mé štěstí nebylo takové ŠTĚSTÍ, když jsem ji znova uviděl. A to v sobotu. Po shoppingu,kterým si britští studenti bez rozdílu pohlaví krátí pátkya soboty, jsem se procházel po klidnější části městaa sumíroval si v hlavě praštěnou verzi případu Muže s kápí, na němž jsem pořád pracoval. Rozvíjel jsem teorii neexistujícíhodvojčete onoho spolupachatele. Loupež i vraždu dvojče svalilo na svého bratra, ale shodou okolností to celé odnesl nebohý Williams, protože dvojčata sice existují, ale opravdumálokdy loupí a vraždí. Až na výjimky.

Potkal jsem ji v jedné postranní uličce, poznal ji na dálku, capkala proti mně a byla to bezpochyby ona. Bohuželnešla sama. Kolem pasu držela levačkou kluka, maléhotmavého cizince, který ji chapadlem svíral kolem žeber a svou útlou přísavnou dlaní jí vyloženě podpíral pravé ňadro. Trochu to vypadalo, že spolu po chodníku tančí, spíše než jdou. Sex z nich zářil jako zhoubná energie z obohaceného uranu.

Bylo mi strašně. Cítil jsem se pohaněný: mě, muže,o něhož měla v knihovně tak evidentní zájem, pak venku taky, vyměnila za nějakého Inda? Bezpochyby prázdnánymfomanka, která jen potřebuje výplň.


34

Zároveň jsem se za své myšlenky styděl a silou vůle se snažil potlačit červeň, která mi stoupala do tváří. Ale když jsem je míjel, musel jsem se jí podívat do očí a cestouzavadil i o ty jeho.

Ty černé byly spokojené, nevěřícně smířené s tím, jaké ryze anglické štěstí je potkalo, a ty její – přece jen spíš zelené než šedé, nebo něco mezi tím – nepokrytě mi sdělující:Vidíš, ňoumo? Mohls to být ty.

Zaměnitelnost člověka za jiného člověka, umělce za jiného umělce, sportovce za jiného sportovce, politika za jinéhopolitika – s tím jsem se neuměl smířit. A pak, nedlouho poté, jsem to přijal jako fakt. Jedna ze známek skutečné dospělosti, které se říká zralost. Ale do té chvíle mělo ještě uběhnout několik dní.

Bolestně jsem si uvědomoval, když jsem byl pár metrů za nimi, jak světlou, až severskou má dívka pleť(pornograficky kontrastující s tou jeho orientální tmavou tváří) a jak široké má boky, narvané do džínů s nízkým pasem, válcovitá stehna, trápící se v kalhotách jako dva tuňáci v rybářské síti, a malá chodidla v teniskách napůl zakrytých nakrabacenými, příliš dlouhými nohavicemi.

Ještě jsem nedošel do podnájmu, a už jsem věděl, že ta dívka mi tu měla dělat společnost až do konce stáže,a jestliže jsem to hned zpočátku zkazil, udělám všechno pro to, abych ji přece jen dostal.

Pro univerzitní krasavce nejspíš nebyla dost obálková, lesklé barevné časopisy takové dívky neukazují; na to byla


35

příliš malá a nenápadná. Vzal jí zavděk indický kluk poté, co

český kluk – i když v sedmadvaceti už jsem sotva dokázal

takhle o sobě uvažovat – ji při své středoevropské váhavosti

raději nechal proplout.

Rozčiloval jsem se nad tím do pondělka. Pak jsem v redakci odevzdal předělaný článek o té dávné vraždě a požádal Sida, aby se k tomu vyjádřil hned, protože už na tom dál pracovat nehodlám. Hned si to přečetl a poslal e-mailovou zprávu, že přesně tohle měl na mysli a ať se zas koukám věnovataktualitám pod Trevorovým dohledem, vyjde to bez větších úprav. Bylo jasné, že mě tím jenom chtěl otrávit. Z redakce jsem šel do knihovny, ale ona tam nebyla, nudil jsem se nad Samuelem Beckettem, kterého mi překvapivě doporučil Trevor (přece jen vystudoval anglickou literaturu), a nad časopisem Top Gear, kterým jsem si chtěl dobře odleželého Becketta trochuzředit, ale bylo to ode zdi ke zdi. Mé čtenářské zájmy bylyněkde mezi těmito póly, říká se tomu general fiction, a ne že by nebylo z čeho vybírat, ale nesmělo to být nicpostkoloniálního – kolonie a jejich následky mi teď nesměly na oči. Začal jsem si zoufat, že ta holka je s Indem furt v posteli a už nikdy do knihovny nepřijde, protože proč, když může být v posteli.

Ve středu jsem to skoro vzdal, ale odpoledne jsem přece jen do knihovny zašel. A byla tam.

Seděla v čítárně ke mně zády, poznal jsem ji bezpečně i takhle zezadu. Ty vlasy byly fakt krátké. Dokonalezastřižené nad šíjí.


36

Obešel jsem její stolek, sedl si na volnou židli, a když jsem

nabral jistotu, že o mně ví, otočil jsem se a umínil si, ženeuhnu očima.

Čekala na to. Pokrčila rameny a podala mi ruku, jížnebylo lehké přes desku stolku potřást.

Pauline. Pauline Wrightová.“ ”

Karel Vrba.“ ”

Já vím.“ ”

Víš, jak se jmenuju?“ ”

J o.“ ”

A že jsem z Prahy?“ ”

Ta k y.“ ”

Proč jsi něco neřekla?“ ”

Neměl by konverzaci začít muž?“ Slovo

muž“ mi zalichotilo. Dohodli jsme se, že se sejdeme

v pět hodin venku. Do té doby musí něco napsat pro příští

seminář, ano, studuje na Brightonu.

Četl jsem si básně Philipa Larkina a Craiga Rainea. Moc

jsem jim nerozuměl, a přesto mi má situace byla s každým

dalším Raineovým veršem povědomější.

Tell me, I’m curious. Is it fun

being in love with just anyone?

How do you remember his face

if you meet in a public place?


37

Perhaps you know him by his shoes?

Or do you sometimes choose

another pinstriped clone

by accident and drag that home

instead? ...

*

Když odpoledne vyšla ven před knihovnu, byla zamračená

a měla ruce přes prsa v obranné pozici. Rozhodl jsem se, že

by bylo dobré ujasnit si věci hned tady a teď, aby to paknemuselo být trapnější, než je nutné.

Co ten Ind? Asi by mu vadilo, že jsme si dali rande.“

Podívala se na mě s hlavou skloněnou, pěkně přes obočí.

Ty sis s ním chtěl vyjít? Tak promiň, to jsem se trochu spletla.“

*

Řekni mi pravdu – baví tě to?

Milovat, když se ti právě chtělo?

Rozeznáš vůbec někdy v davu

v desítkách hlav tu jeho hlavu?

Možná ho poznáš podle bot.

Ba ne – někdy ti přijde vhod

i někdo stejně oblečen.

I ten pak bude odvlečen

do tvé postele?

(Verše Craiga Rainea volně přeložila Anna Urbanová.)


38

Chvíli jsem o tom přemítal a pak došel k závěru, žetahle dívka je mnohem rychlejší než já.

Chtěl jsem sivyjít s tebou.“

Tos mohl už posledně. Nevím už, jak jinak jsem ti to měla

dát najevo, aby to nenaštvalo knihovnice. Jsou to samé staré

panny. A některé z nich jehovistky.“

Zasmáli jsme se. Spolu. Protože to znělo hezky. Jakobychom si rozuměli. A přestože ve mně doznívala Raineovabáseň, možná ironičtěji, než když jsem ji četl, už jsem se na nic neptal a prohlásil, že mám hlad a že budu rád, když se se mnou někde nají. A šli jsme.

Mé možnosti jsou omezené, nenapadlo mě nic lepšího než vzít ji do restaurace Mmm, která měla lepší i horšípověst než mnohé jiné ve městě a kde jsem před časemabsolvoval pracovní oběd s Trevorem Masonem a Sidem Yeastem, když mě přijímali do Standardu na stáž. Byla to dobrá volba. Obstojná kuchyně, nápadité inovace globálních receptur.Říkal jsem si, že večeři pro dva v takovémto podniku by si ten Paulinin nový kluk mohl těžko dovolit, ale pak mě napadlo, že je třeba syn nějakého novodobého mogula. Což jsem zas rychle zavrhl: ten by nestudoval v Eastbourne, ale v Oxfordu nebo Cambridgi.

Díval jsem se, jak Pauline jí. Byla povídavá i zvědavá.Překvaila mě. Už v knihovně si přečetla mé jméno, protože jsem byl registrovaný jako

pomáhající“(helpful) student, který jeochoten poskytnout jinému studentovi vypůjčenou knihu, pokud


39

ten ji potřebuje víc, a to samé očekává od ostatních. Nikdy

jsem téhle služby, využívající dobrovolně zveřejněných jmen

uživatelů, sám nevyužil. A hle, Pauline ji zneužila pro své cíle.

Zeptal jsem se jí, proč chtěla vědět, jak se jmenuju. Na to s rozpačitým úsměvem neodpověděla a její výraz mi dával jasně najevo, že takhle se ptát je netaktní. Podotkla ale, že ji překvapilo, odkud jsem, a to ze dvou důvodů: jednak mě považovala za Angličana (

slyšela jsem tě mluvits knihovnicí a byl jsi tak angličanskej“ – použila ono téměřneexistující, ale pěkné slovo Englishy), a pak, když zjistila svůj omyl,

připadal jsem jí ještě zajímavější, protože sama má českou

matku, která se před dvaadvaceti lety vdala do Londýna. Je

tedy napůl Češka.

Proč tedy nestuduješ v Londýně?“ zajímalo mě.

A proč

nestuduješ češtinu? Umíš aspoň trochu? Aspoň pozdravit?“

Aby mě máma furt nekontrolovala. Ale ona nechce mít

s rodnou zemí nic společného. O to víc ze mě chce mítvysokoškolsky vzdělanou Angličanku a do všeho mi svoušpatnou angličtinou mluví. “

Ta odpověď mě mohla napadnout. Já být tou matkou,mluvím a přikazuju a zakazuju taky.

Pak mi vyprávěla, že v Eastbourne se ocitla jenomnáhodou. Je na mediálních studiích univerzity v Brightonua uvažuje o postgraduálu. Tamní knihovna však nemělak dispozici materiály, které ona potřebuje k nějaké své závěrečné práci, zatímco ve zdejší knihovně je mají. Ale pro ni je to prý


40

prašť jako uhoď, Eastbourne nebo Brighton. Útěk předmatkou prý za to nestál.

Zeptal jsem se, jestli o ni má stejnou péči i otec, ale mávla rukou: jsou dávno od sebe, vychází s ním výborně, alenevídají se a jemu je beztak všechno fuk. To, jak často jeho dcera střídá kluky, ho ani trochu nezajímá.

A jak často střídáš kluky?“ Fakt mě to zajímalo.

Ne zas tak často.“ Přejela prstem po hraně stolu, jako by

tam chtěla něco vymazat.

Mohla bych častěji.“

A ten Ind?“

Proč se na něj pořád ptáš? Nevyšla bych si s ním, kdybys

byl o mě projevil zájem.“

Další větu jsem bezděčně vyhrkl česky:

Takže kdyžnezabere jeden, okamžitě sbalíš druhého?“ Přišla mi na mysl

ta žárlivecká báseň.

Tiše si pro sebe zopakovala, co jsem řekl. Bylo jasné, že česky neumí. Ale překvapila mě. Pomalu a hezky česky – nebo spíš nehezky – odříkala:

On ne je Ind, je Pakistani.

Pakičan. Tak se to? Povím mu, že to bylo jen... sex. Pff. Se

řekne jak? Sex.“

Jak asi? Stejně.“

Přimhouřila oči.

No vždyť. Možná je tak. Líbil...“Zaváhala.

Ty jsi líbil mně víc. Než jiní, víte?“

Dotkla se mé ruky a hned zase svoji stáhla. Požádal jsem ji, aby odteď mluvila už jenom anglicky. Bůhvíproč jí to přišlo k smíchu. Smála se hlasitě a já se musel ohlédnout po ostatních


41

hostech. Evidentně to zaznamenali, ale netvářili sepohoršeně. Na jejím smíchu nebylo nic afektovaného. Pobavení,

které vzápětí pohaslo. Náhle se tvářila smutně. Tu půlku lahve

vína vypila moc rychle.

Pákistánec,“ řekl jsem česky.

Ne Pakičan.“ Pokračoval

jsem anglicky.

Proč si myslíš, že se mnou to nebude jen sex?

Myslel jsem, že bychom večer mohli někam jít.“

A kam?“

Třeba ke mně. Pokud ovšem nebudeš u něj.“

Aha. Nějak ti mám pocit, že mi vyčítáš něco, do čeho

ti nic není.“

Nemůžu to pochopit,“ řekl jsem.

Vždyť jsou tomuslimové, ne? Není tohle pro ně hřích – chodit s nevěřící

Angličankou – ke všemu napůl českého, a tedy ateistického

původu?“

Zavěsila se do mě.

Hele – Imran je moderní, chápeš?

Pákistánec je jenom původem, jinak je Brit. A dokud seneožení, chce si užívat. Ale své ženě, tvrdil mi, jednou věrný

bude. Ovšem ona bude sedět doma a rodit děti. Tak trochu

sondoval, jestli bych to nemohla být já. A byla jsem jeho

první holka.“ Dala se do smíchu, který mi nebyl příjemný.

V tu chvíli jsem ji tam málem nechal stát a šel domů sám.

Ale přivinula se k mé paži, šlo z ní teplo a mýdlová vůně,

šampon evokující domov a lepší hotel zároveň, živočišnost

a taky stopa nějakého koření, které naštěstí nebyloorientální, spíš středomořské.


42

Odvedl jsem ji k sobě, jeden svlékl druhého, já si vzal její tělo, ona mé. Jenom sex.

A nejenom sex. Dělali jsme to oné první noci třikrát,naosled v časných hodinách před rozedněním. Pokaždé bez prezervativu, přitom něco takového by mezi námi mělo být samozřejmé. Jenže nebylo.

Já vím. Byl jsem hlupák, že jsem to dopustil, ale stačilo mi její ujištění, že moderní muslim Imran před ní s nikým nespal. Nezbylo mi než věřit jí i Imranovi, onomu bližnímu mému, bez jehož existence bych se obešel.

Když v osm ráno zapípal budík na mobilu, omotalakolem mě ruce i nohy, ale já se z nich vypletl a ujistil ji, že jsem dokonale vyšťavený a připravený odejít do práce.

Oh Carl, don’t be so bloody Englishy, will you?“Zavrtala

se do pokrývky a spala dál.

A já přemýšlel, což člověku vždycky pomůže pořádně se probudit. Zase to pitomé slovo. Englishy. NikoliEnglish, ale Englishy. S tím přebývajícím y. Angličan nebudu nikdy, ale angličák? Proč ne? Kariéra pro mě. (Od té doby vyslovovala mé jméno takhle. Nikoli jako Karel, nikoli jako královsky anglický Charles, ale Carl. Ostatně to tak dělali i jiní.)

Optal jsem se, zda tohle je důvod, proč její máma nechala jejího otce – že byl moc angličanský.

Stáhla si pokrývku z tváře a vážně odvětila, že ne matka opustila otce, ale otec opustil ji. Stalo se to před sedmi lety,


43

a ta holka, co se do ní tehdy zakoukal, byla mladší, než je

teď ona, Pauline.

Ale poté, jak mi vyprávěla u snídaně, jich měl ještě asi pět a ta poslední s ním čeká dítě. Ovšem ještě před dítětem si pořídili šedého krátkosrstého kocoura (nekastrovaného), jemuž říkají The Gray Catsby a který je skutečným vládcem v jejich nepříliš spořádané domácnosti.

Myslím, že taťkovi definitivně sklaplo,“ zasmála se,zakousla se do toastu s pomerančovou marmeládou a usrkla

z šálku.

Máš dobré kafe.“

Tím chceš říct, že doufáš, že ho nepiješ naposled?“nadhodil jsem.

Naznačila, že mě chce praštit pěstí do nosu, ale pak spolkla sousto, otřela si rty hřbetem ruky a zcela vážně řekla:

Tak jo,

Carle – tak dobře. Já zase přijdu, jestli budeš chtít. Ne – chci říct,

že určitě přijdu, ať už to budeš chtít nebo ne. A ráda.Za předokladu, že s nikým nechodíš nebo ji okamžitě necháš.“

Její pohled jsem vydržel.

Na rozdíl od tebe s nikýmnechodím,“ řekl jsem.

Sáhla do tašky, vytáhla mobil, zvolila číslo a pak hovor típla, ještě než stačil začít. Začala psát esemesku, alepřerušila ji a se zamračeným, odhodlaným soustředěním znova klepla palcem do displeje v místě, kde se krčilo jméno Imran. A jméno zmizelo.

Má milá imperiální mrcho,“ vzal jsem ji za rucea málem je políbil.


44

Můj nemilý manipulativní rozbíječi plodnýchpostkoloniálních vztahů!“

Vytrhla se mi a odešla do koupelny.

Postkoitálních?“ zavolal jsem za ní.

Celý den jsem pak myslel na to, že s takhle přirozenou, velkorysou a vděčnou dívkou jsem nikdy v posteli nebyl.Přiadal jsem si najednou asi tak šestkrát lepší, než jak jsem se doposud vnímal. A nejen v posteli.

Se svými vztahy jsem se nikdy nikomu nesvěřoval, tohle je pro mě příliš intimní, než abych o tom dokázal mluvit. Ale tehdy jsem o Pauline napsal v e-mailu rodičům. Že jsemzačal chodit s Angličankou českého původu a že si myslím, že kdybych měl někdy snad chuť s někým být napořád, tento člověk by se mu mohl vzdáleně podobat.

Pak jsem spekuloval nad tím, zda jsem nebyl k rodičům až příliš otevřený, přece jen na něco takového nejsou ode mě zvyklí a nejspíš je to zaskočí, ale nakonec jsem mail poslal. Svěřil jsem se – a měl z toho dobrý pocit.

Otec zareagoval cynicky. Odepsal mi, že některé

věci“

jsou všude stejné. (Přikreslil kosočtverec – přiznám se, že

sám netuším, jak se něco takového v textovém procesoru

dělá.) Nezlobil jsem se na něj, jak bych mohl? Tušil jsem, že

v šedesáti letech budu mít ještě méně iluzí než on. Zato máti

mi upřímně přála, ať mi tenhle vzta



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist