načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Příšerné zlobilky - Markéta Vydrová; Martina Drijverová

Kniha: Příšerné zlobilky
Autor: ;

Byly jednou holčičky, které moc a moc zlobily. A to se jim vážně nevyplatilo! Všechny se proměnily v opravdová strašidla a příšerky. Z jedné se stala bludička, z druhé mátoha, další ...
Titul je skladem 2ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava; Plzeň
Vaše cena s DPH:  160
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  189 Kč
15%
naše sleva
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Rok vydání: 2014-08-27
Počet stran: 96
Rozměr: 160 x 195 mm
Úprava: 88 stran : barev. ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrovala Markéta Vydrová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2014-36
ISBN: 9788000036496
EAN: 9788000036496
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Byly jednou holčičky, které moc a moc zlobily. A to se jim vážně nevyplatilo! Všechny se proměnily v opravdová strašidla a příšerky. Z jedné se stala bludička, z druhé mátoha, další se převtělily v jeskyňku, ohnivou kočku, lesní ženku či ohnivou kočku.

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Příšerné zlobilky" mají také často zájem o tyto tituly:
Nezbedníci Nezbedníci
Drijverová, Martina; Vydrová, Markéta
Cena: 152 Kč
Zlobilky Zlobilky
Vydrová, Markéta; Drijverová, Martina
Cena: 143 Kč
Josífkův pekelný týden Josífkův pekelný týden
Vydrová, Markéta; Krolupperová, Daniela
Cena: 152 Kč
Chytré pohádky pro malé rozumbrady Chytré pohádky pro malé rozumbrady
Žáček, Jiří
Cena: 359 Kč
Kuba nechce číst Kuba nechce číst
Bernard, Jiří; Braunová, Petra
Cena: 135 Kč
Dějiny udatného českého národa -- a pár bezvýznamných světových událostí Dějiny udatného českého národa
Seifertová, Lucie
Cena: 622 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
Holčička a slova
Byla jedna holčička a té se odmalička líbilo opakovat po
lidech slova. To se rozumí, že z toho měli všichni radost,
když holčička v kočárku opakovala táta, máma, auto, pes...
Později opakovala i slůvka, která by říkat nemusela, jako
sakra, fujtajbl nebo krucipísek. Za to ovšem mohli dospělí, kteří
si taková – a někdy ještě horší – slova před ní vyměňovali.
Jak holčička rostla, slovník se jí značně rozšířil. Poslouchala,
o čem lidé kolem ní hovoří, a naučila se opakovat i dlouhá
slova, například tyranosaurus nebo chameleon.
Na tom by nebylo nic špatného, naopak! Je hezké, když mají
děti velkou slovní zásobu a neomezují se jen na věty: „Byl
jsem tam. Byl tam táta. Bylo tam toho moc...“
Jenže holčička se s počtem slov, která znala, jaksi pořád
nemohla spokojit. Hledala stále nová a nová slova. A nejen
to! Ona si začala se slůvky hrát. Zkoušela rýmovat, třeba
myška-šiška, veverka-ještěrka, tužky-hrušky a podobně.
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





8
Ani na tom by nebylo nic špatného. Horší bylo, že holčička,
když poslouchala dospělé, začala k jejich slovům ledacos
přidávat. A taky ta slova trochu měnit.
Vrátil se například soused večer domů a jeho žena volala
z okna: „Kdes byl tak dlouho? Co jsi zase tropil?“
A holčička křikla přes plot: „Opil... opil... opil se!“
Možná to byla i pravda, kdo ví, ale o takových věcech lidé
neradi slyší a řeší je sami doma.
Sousedé si stěžovali a rodiče na holčičku zahrozili prstem –
nesmí být prostořeká,
mohla by se
někoho dotknout!
Jenže holčička
si nedala pokoj.
Když uslyšela jinou
sousedku, jak říká „Přijede
k nám děda“, holčička hned
volala: „Běda... běda... běda!“
Všichni lidé v okolí věděli, že dědečka v té
rodině moc rádi nevidí, protože silně
kouří a s každým se hádá. Ale říkat to takhle
nahlas...
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





9
Holčičku opakování a přetváření slov bavilo čím dál víc.
Dávala si jenom pozor, aby ji neslyšeli rodiče, jinak se v ničem
neomezovala. Spolužačce, která se těšila na Vánoce a nahlas
se zamyslela „Jaký asi dostanu dárek?“, zapištěla za zády:
„Párek... párek... párek!“ Něco takového by pod
stromečkem nikoho nepotěšilo, ale to bylo holčičce jedno, stejně
jako to, že spolužačku zarmoutila.
Holčička polekala i jednu babičku, která si povzdychla:
„Budu chodit s holí.“ Holčička hned křikla: „Bolí... bolí...
bolí!“ A nic na tom, že to nebylo pěkné, nemění skutečnost,
že stařenku nohy skutečně bolely. Proč jí to připomínat?
A ještě s posměchem?
Holčičce prostě bylo jedno, že její hra může někomu ublížit.
Na paní, která hledala štěňátko a volala „Není tu můj pes?“,
houkla holčička: „Kdes... kdes... les... les!“ Vůbec nedbala
na to, že až k lesu by malé štěně nedoběhlo. Paní
naštěstí pejska našla za rohem ulice, ale i tak byla vyděšená. Co
všechno by se mohlo štěněti v lese stát!
Tak to šlo pořád dál. Holčička stále poslouchala, stále
opakovala a stále měnila slova.
Jednou vyděsila k smrti výletníky, kteří hledali hrad.
Holčička totiž vykřikla: „Had... had... had!“ Taky změnila „med“
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





10
na „jed“, když si kamarádka chtěla namazat chleba. A
skončilo to tím, že na pána, který řekl „Nevíte, kde mám mobil?“,
zavolala: „Debil... debil... debil!“
To byla ovšem velká chyba. Protože ten pán se vyznal v
kouzlech a zaklínáních. Zamumlal pár slov – úplně potichu, takže
je holčička nemohla zopakovat – a už to bylo!
Holčičce pro její vlastní řeč zamrzla ústa. Tak, že jí z nich
dokonce visely rampouchy! Nemohla říct, že má hlad nebo
žízeň, že chce jít domů nebo že ji bolí hlava. Mohla jen
a jedině opakovat, co řekl někdo jiný. Stala se z ní ozvěna.
Bloudila mezi skalami a domy a zkresleně opakovala, co
ostatní pronesli. Jojo, urážet lidi se nevyplácí!
Cože – a to je konec?
Mohl by být. Ale rodičům bylo holčičky moc líto a pořád
přemýšleli, jak ji osvobodit. Až na to tatínek přišel. Zavolal
na holčičku: „Je s tebou špatná domluva!“
A ozvěna zpátky volala: „Omluva... omluva... omluva!“
Určitě to myslela vážně. Protože v té chvíli kouzlo přestalo
působit, pusa holčičce rozmrzla, rampouchy odpadly a ona
mohla mluvit jako jiné děti.
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





11
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá





12
A ta holčička už slova neopakovala?
Ale ano. Jenže tak, aby nikomu neublížila. Začala vymýšlet
říkanky, jako třeba: Byl jeden hrad, na něm žil had. Koukal
se z vížky, četl si knížky. A to bylo docela hezké, ne?
Mimochodem – vížka je malá věž. Věžička.
Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáVýtažková černá






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist