načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příručka jadranské snoubenky - Blanka Čechová

Příručka jadranské snoubenky

Elektronická kniha: Příručka jadranské snoubenky
Autor:

Že nevíte, co se skrývá pod tajemnými názvy jídel pastašuta nebo bajadéra? V této knize se to dozvíte a získáte i tajné recepty dalmatských hospodyň. Zprostředkuje vám je pravá ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Opravdu skvělé nakladatelství
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Že nevíte, co se skrývá pod tajemnými názvy jídel pastašuta nebo bajadéra? V této knize se to dozvíte a získáte i tajné recepty dalmatských hospodyň. Zprostředkuje vám je pravá dalmatská ljubavna priča, lovestory mezi Češkou, která neumí vařit, a Chorvatem, který je naopak králem plotny, a kromě nenadálé pohromy je spojí především láska k moři. Čtěte, vařte, popíjejte víno rudé jako krev, co zrálo na slunných svazích Pelješace, pusťte si nostalgické písně Olivera Dragojeviče a uživajte.

Zařazeno v kategoriích
Blanka Čechová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Blanka Čechová

Příručka

jadranské snoubenky

Praha 2012


O.S.N.

© Blanka Čechová 2012

Jazyková redakce: Bohumila Weilová

Návrh obálky, sazba elektronické verze: David Weil

Vydal Jaroslav Čech – Opravdu Skvělé Nakladatelství

Vydání první

ISBN:

978-80-87609-04-0 (ePub)

978-80-87609-05-7 (mobi)

978-80-87609-06-4 (pdf )


Poděkování

Tonćimu

mojí rodině

Evě a Nikovi P., tetce Ljubě, Ðurđici, Mirně a malé Ivě F.,

Romanovi, Inkoniji T. a Kristině S.

Romaně Přidalové

Autorům, kteří laskavě svolili k použití svých písňových

textů (Jakšovi Fiamengo, Harimu Rončevićovi, Marině

Tucaković, Tomislavu Zuppovi, Vjekoslavě Huljić)

... a taky Oliveru Dragojevičovi – za hlas, který nemá ob‑

doby a který mě provází na všech dalekých cestách.


BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky Místo PředkrMu

Místo předkrmu

Kdykoli jsem přilnula k nějakému okouzlujícímu místu a musela se rozloučit, sklíčila mě tíha odjezdu a zároveň ne‑ nadálý nával lásky. S  největší bolestí jsem takto mnohokrát opouštěla Pelješac, pokaždé s novou nadějí, že až se příště vrá‑ tím, bude to napořád. Každý odjezd byl životu nebezpečný, protože jsem rozostřenýma očima zírala do zpětného zrcátka, snažila si namluvit, co všechno jsem zapomněla, jen abych se mohla vrátit, a vybírala vražedné zatáčky na poslední chvíli. Teskná píseň Olivera Dragojeviče, která se linula z  auta bez střechy, naplnila všechny tunely na cestě domů ozvěnou léta a pohledu do zpětného zrcátka jsem se pokaždé vzdávala až někde u Záhřebu.

Jestli se na  Pelješac vydáte, čeká vás totéž. Zamilujete se, nebude se vám chtít domů a nakrmíte moře mincemi, abys‑ te se jednou vrátili. Domů si povezete pár litrů toho nejlep‑ šího olivového oleje a vína, rozmarýn, levanduli, na jazyku chuť moře a ryb a v srdci čerstvé vzpomínky na rozjařené ve‑ selí, pohostinnost a táhlé námořnické písně. Budete navrtá‑ ni dalmatským způsobem života a možná vás napadne, jestli by se nedalo nějak zařídit, abyste příště mohli přijet alespoň

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky Místo PředkrMu

na  dva měsíce. Klikatá romantika pelješacké silnice se bude

jako za trest loučit těmi nejkrásnějšími pohledy. Ve Stonu za‑

bočíte na Split, postupně minete most přes řeku Neretvu, sjez‑

dy na národní parky a letoviska, cedule Makarska, Brela, Šibe‑

nik, Zadar, Vodice, stále podél pobřeží, až najednou projedete

tunelem Sveti Rok a poznáte, že s každým dalším kilometrem

se budete vzdalovat od moře.

Moře...

chorvatský Jadran je moře, které je nám blízké. Není to ne‑ smírný oceán, který křižují mořeplavci, ale spíš domácnost, ře‑ tězec komorních pobřežních prostranství, která vroubí vlídné, malebné zátoky, jež v kontextu světového vodstva připomína‑ jí útulnost české krajiny. Když pomyslíme na Jadran, nevyba‑ ví se nám koráby, útesy, Robinsoni, palmy, žraloci a opuště‑ né ostrovy, ale porozumění a nazlátlé pohodlí, něžné obrysy nedalekých ostrovů, slunce, které zapadá za olivovníky, par‑ tičky starých mužů, co do soumraku hrají boće, a grilovaná vůně, pozvání k večeři. chorvatský Jadran mluví naší řečí, slovy, kterým můžeme porozumět. Když se potřebujeme ze‑ ptat na cestu, vždycky se nakonec nějak domluvíme. A po ně‑ kolika deci crnog vina máme pocit, že k tomuto kraji lneme láskou, která je až podezřelá – a vysvětlíme si ji tak, že jsme zde možná kdysi dávno měli předky.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky Místo PředkrMu

Tato kniha je hlavně o lásce k Jadranu. O chuti Dalmácie, o kouzlu poloostrova Pelješac, a je holdem všem tamním hos‑ podyním, které celý život vaří, vítají hosty, s úsměvem opa‑ kují samo ti sjedi i  jedi, nabádají, že nemá cenu se nervirat, natož pak sekirat, a jejich největší odměnou jsou prázdné ta‑ líře a nadšení strávníci.

Přeji vám dobar tek, ať vám chutná též, a mirno more, kam‑ koli se vydáte.

Blanka Čechová

P.  S. Slovník použitých chorvatských výrazů naleznete na konci knihy.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

1.

1985

Moře je konečně na dohled. Škvírami staré karosy, pro‑ stoupené mastnou vůní domácích obalovaných řízků, slivovi‑ ce a potu, vnikne do nosů rozespalých cestujících vůně levan‑ dule, horoucích piniových hájů, prastarých, větrem a sluncem tepaných olivovníků, tlející kůry granátových jablek, vinic a rybářských sítí, korýšů a chladných útrob domů z šedobí‑ lého kamene, nasáklých staletími života na pobřeží, mořem.

Většina pasažérů vůni prospí, jen hrstka se jich probudí, zívne do  šerosvitu časného rána a  upadne zpět do  zkrouce‑ ného polospánku.

Jedné jediné cestující vůně nedovolí znovu usnout. chodí do první třídy a nemá tušení, že takhle voní levandule a pří‑ mořské borovice, které lemují balkánský břeh Jadranu, neví, že staré domy pamatují slávu námořních výprav a že některé z nich brzy potká zkáza a pak pohnutý osud trosek vstávají‑ cích z popela. Každým vdechnutím se jí aroma zadírá hlouběji

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

pod kůži. Splývá pohledem s krajinou za oknem a cítí, že vůně

v ní probudila to, co už nikdy neusne, touhu, kterou se bude

snažit pojmenovat mnoho příštích let, pokaždé když touto

cestou znovu pojede. Kraj, příběh, jehož esenci právě vdech‑

la, v ní našel vnímavého spojence, řízl ji do zápěstí a vmísil

se jí do žil jako pokrevní bratr.

Autobus mine shluk barevných tabulí, na kterých stojí Dob‑ rodošli u poluotok Pelješac! Holčička ještě neumí dost rych‑ le číst, a tak jí utkví jen kratší směrovka s nápisem Korčula a Vinarija Dingač.

Korčula, Dingač – zasní se nad magickými názvy a je jí trochu líto, že autobus neodbočil. Vzdychne, opře se o  má‑ mino rameno a usne. Nemá tušení, že právě minula rozcestí, na kterém ve svém životě odbočí ještě tisíckrát. Neví, že pár kilometrů odsud leží pohádková zátoka, kde se právě probu‑ dil osmiletý rybář, aby vyrazil s otcem na moře.

A  vůbec by ji nenapadlo, že přesně o  čtvrt století pozdě‑ ji se s rybářem sejdou v kostele sv. Vlaha na Velkém náměs‑ tí v Dubrovníku.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

2010

„Tak panstvo, račte,“ hlaholí kněz. „Kdo půjde první?“

V kostele je tísnivé šero, ve zpovědnici tma. „Můžu jít po‑ slední?“ špitnu do ucha Ivě, která je navzdory systematickému opalování najednou bledá jako křída. Zítra se vdává. Možná jí konečně došlo, do čeho se pouští. chudák. Ale nemá na výběr: je ve čtvrtém měsíci. Přece se nebude vdávat s břichem!

Davor, Ivin černovlasý a ztepilý nastávající, zmizí ve zpo‑ vědnici. Několik minut přešlapujeme vpředu u oltáře. Iva – nevěsta, já – svědkyně a Baldo – Davorův svědek. Účastníci povinné předsvatební zpovědi. Kromě Ivy v očekávání jsme všichni popili, takže jsme ve  skvělém rozpoložení pro uvol‑ něný rozhovor s velebným pánem. Do mě nalili dvě sklenič‑ ky vína rudého jako krev, což mě uvedlo do transu, kdy napůl ztrácím kontakt s realitou a snadno zapomínám, jestli sním nebo bdím, protože víno vůbec nepiju.

„Nemá Dávo těch hříchů nějak moc?“ špitne Baldo a po‑ dívá se na hodinky.

„Má,“ odtuší Iva. „Navíc, don Renato je šíleně ukecanej kněz.“

To se mám na co těšit, bleskne mi hlavou. Rozhlédnu se po zlatých andělech a světcích v klenbě kostela a dumám, jak

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

jsem vůbec já, programový bezvěrec a antiklerikál, mohla při‑

stoupit na tuto hru. U zpovědi jsem v životě nebyla a Ivě jsem

to dostatečně zdůraznila, ale ujistila mě, že to nevadí, že jde

o formalitu – a přece bych jí nepokazila svatbu, ona že jinou

svědkyni v žádném případě nechce.

Davor se vysouká ze zpovědnice zalitý potem a bledý jako jeho nastávající. „Bože mě netrestej – to byl nefalšovanej očis‑ tec,“ koulí očima. „Musím okamžitě ven na cigáro.“ Iva ho probodne vyčítavým pohledem a vydá se ke zpovědnici.

Osamíme s Baldem u oltáře. Je vysoký jako já a zhruba stejně starý. Ale v šířce se měřit nemůžeme: zatímco moje nohy trčí z  podlahy chrámu jako dráty, Baldo je muž, který na  první pohled celý život balancuje na  hřebenu mezi pl‑ noštíhlostí a otylostí. Řekla bych, že je představitelem středo‑ věké náruživosti k jídlu, milovníkem dlouhých prohýbajících se stolů a půllitrových plechových číší jako zvon, které do sebe námořníci obraceli jednu za druhou a zpívali až do ochrap‑ tění. Má rozlehlý hrudník a svaly, podsaditý trup a statné dr‑ žení těla. Sedlák. Vesničan jako vystřižený z minulého stole‑ tí. Očekávám, že i jeho názory – pokud nějaké má – budou sto let staré. Všimnu si, že na krku mu visí řetízek s křížkem.

„Jak se ti líbí naše kulturní obyčeje?“ prohodí, aby řeč ne‑ stála.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

A je to tady. „Myslíš jako výzdobu kostela?“ Bojím se, že budu muset lhát, vykroutit se z názoru, který by se v daném kontextu nejspíš nesetkal s pochopením.

„Myslím předsvatební zpověď těhotný a kluka, kterýmu ujely nohy.“

Mrkneme na sebe. Vida ho, sedláka. Je nanejvýš milé se‑ tkat se tady s někým, kdo má podobný názor a na rozdíl ode mě se nebojí dráždit s  ním okolí, protože většina lidí radši zmlkne, než aby riskovala střet se svalovou hmotou, která výstražně cuká.

„Ale neboj se,“ pokračuje Baldo. „Když tohle přežiješ, tak tě za odměnu čekají dva dni obžerství, tuny skvělýho jídla a pití. Jehňata objednali u nejlepšího chovatele z Bosny.“

Při představě tun skvělýho jídla se mi udělá nanic. Stačil by mi talíř polívky od Vietnamců. A když si uvědomím, že mě zítra bude někdo nutit ochutnávat jehně, které ještě dneska běhá někde po stráni za Mostarem, je mi do pláče a chci od‑ letět prvním letadlem zpátky domů, do svého bytu, kde trá‑ vím většinu času prací, a teprve když mám opravdu hlad, sou‑ kám do sebe rohlíky s  Nutellou, skleněné nudle, které stačí zalít horkou vodou, banány nebo ovesné vločky lžící rovnou z krabice. Prostě nejsem na jídlo – no a co? Můj život je plno‑ hodnotný a skvělý i bez čerstvých ryb, ochutnávek kvalitních vzorků vína, domácích koláčů a bazalky nebo minirajčat, co

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

bych, pokud bych se úplně zbláznila, začala pěstovat v rohu

balkónu. Nejsem žádná gurmánka, v rohu balkónu mám kolo,

běžecké boty a podložku na jógu, a tak to taky zůstane.

„Já myslela, že obžerství je hřích,“ pokusím se o  kazatel‑ ský tón, ale Baldovi je kázání šumafuk. Po šťastné tváři se mu rozlije milý, odzbrojující úsměv, protože si zřejmě vzpomněl na tácy pečeného jehněčího, mísy černého rizota, vůni pršutu a grilovaných ryb. Zapil červeným vínem odrůdy plavac mali.

„No jasně,“ mlaskne. „My jsme vůbec velice hříšnej národ. Opasan. Měla by sis na nás dát pozor.“

Místo odpovědi vyloudím nadřazený úšklebek. Já ti dám opasan, pomyslím si, když se vynoří zpocená a skrz naskrz vyzpovídaná hříšnice Iva.

„Tak co?“ špitnu a pohladím ji po rameni. (Kde je, kruci, ten její povedený budoucí manžel?) Iva mlčí.

Baldo vykročí sebevědomým tempem ke zpovědnici. Jest‑ li ho don Renato nezná, měl by se bát. Kdo ví, jestli Baldo nemá někde v kapse svačinu, housku napěchovanou sardin‑ kami a cibulí, pokud by se zpověď protáhla a jemu nedejbo‑ že vyhládlo.

„Dobrý?“ dorážím na Ivu. Připadá mi, že se každou chví‑ li rozbrečí. „Kolik otčenášů jsi vyfasovala?“

„Šest,“ řekne Iva. „Za každýho bejvalýho jeden.“

„A za současnýho?“

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

„Jak to myslíš?“

„Smilstvo před svatbou,“ upřesním.

„To se nepočítá. Když se vdáváš v Dalmácii, většinou to znamená, že jsi těhotná. Nikdo se tomu nediví, kněz nejmíň ze všech. Nevěsta s outěžkem. Ačkoli já si připadám spíš jako kráva před porážkou. Máma říká, že je to normální.“

Mně to moc normální nepřipadá, pomyslím si, ale neodva‑ žuju se říct to nahlas. „Je něco, co bych pro tebe mohla udě‑ lat?“ zeptám se.

„Jo,“ zazáří Iva a podívá se na mě jako ten, kdo si uvědo‑ mil, že jeho dny jsou sečteny a že je to historická nespravedl‑ nost. „Zkus zejtra chytit kytku.“

Vyprskneme smíchy a obejmeme se.

Baldo právě vychází ze zpovědnice a mizí za chrámovým sloupem. Jsem na řadě.

„co mu mám říct?“ syknu na Ivu a posunkuju směrem, kde tuším kněze.

„Nic,“ řekne Iva. „Nedostaneš se vůbec ke slovu.“

Je to zvláštní pocit, usednout na tvrdé sedačce ve zpověd‑ nici, která má půdorys půl metru čtverečního, a slyšet, jak za  dřevěnou mřížkou zurčí kněz, zřídlo biblické moudrosti.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

Jenže kněz nezurčel. Když jsem vstoupila, vrzly na jeho stra‑

ně budky dveře. Odešel? Přišel? Skrz mřížku byla vidět jenom

tma. V hlavě se mi ozval dojezd vína, třeštění a tanec náhlé

sebelítosti s výčitkami.

Zavřela jsem oči a  přemítala, co bych knězi řekla, kdyby

ho to někdy zajímalo: dobrý den, otče – dovolte mi předložit

seznam mých hříchů. Jmenuji se Naďa a jsem jednatřicetiletá

neprovdaná a bezdětná žena, která neumí vařit, většinu času

v uplynulých letech strávila překládáním novodobých biblí –

knih, které radí, jak žít, jak se zamilovat, jak dosáhnout or‑

gasmu, jak se rozvést, jak nebýt v depresi, jak být v pohodě,

jak nakládat s časem či jak nakládat zeleninu. Ne že by pře‑

kládání bylo hříchem, chraň pánbůh. Hříchem je, že napo‑

máhám šíření nesmyslných a zavádějících evangelií, kterým

nevěřím, protože jsem jedno po druhém na vlastní kůži vy‑

zkoušela a zjistila, že jsou to vylhané komerční žvásty, které

ještě nikdy nikomu spásu nepřinesly. Lžu, a to ponejvíce sama

sobě, když tvrdím, že jsem štíhlá samostatná moderní žena

bez závazků, že mi to takhle vyhovuje a že nedovolím, aby mě

kdokoli – obzvlášť nějaký primitivní muž – omezoval nároky

na lásku, manželství nebo rodinu. Zakládám si na tom, že ne‑

jsem na ničem závislá, ačkoli jednu závislost přeci jen mám.

Je to závislost na svobodě. Jak prosím? Jestli jsem prý takhle

šťastná? Ptá se mě na to spousta lidí, ale vy jste první, komu

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

bych se nebála naplno přiznat, že šťastná nejsem a nevím, jak

to změnit. Živím se převážně suchary s plátkovým sýrem, ara‑

šídovým máslem nebo marmeládou, sex jsem měla naposle‑

dy před půldruhým rokem, ano, slyšíte dobře. Někomu, jako

jste vy, jistě nemusím vysvětlovat, jak se cítím.

„Ne, to fakt nemusíte,“ probudil se don Renato. Zajíkla jsem se.

„Myslela jsem, že tam nejste,“ pokusila jsem se o omluvný tón. Neměla jsem ponětí, jakou část svých úvah jsem prones‑ la nahlas, v česko‑chorvatské hatmatilce, kterou se v chorvat‑ sku obvykle dorozumívám.

„Podle mojí interpretace desatera je pro zdravého člověka sexuální abstinence úplně stejný hřích jako smilstvo a nechu‑ tenství vede do pekla stejně jako obžerství,“ oznámil mi kněz.

„Jaké dostanu rozhřešení?“ zeptám se do tmy.

„Pět otčenášů a deset zdrávasů bude pro tuto chvíli sta‑ čit,“ zahuhňal kněz. „A jinak vám doporučuju se tu a tam dů‑ kladně opít, přejíst a dopřát si noc plnou bezuzdného sexu. V tom je vaše spása.“

Vytřeštím oči. Opravdu to řekl? Zřejmě mi v  posledních letech vývoje katolické církve něco uniklo.

Vylezu z budky jako ve snu. A dopadnu na dlažbu skuteč‑ nosti, neboť jediné, co mi uniklo, je, že don Renato se dávno odešel vykecávat s Davorem před svatostánek.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

Z kněžské poloviny zpovědnice se vykasal růžolící, tlemí‑ cí se Baldo. „Oprosti,“ štěkne vesele, „ali bez zajebancije nema života.“ což v přibližném překladu znamená – co by to bylo za život bez trochy srandy?

„Něco ti povím,“ podívám se na něho příkře. Dojezd vína se právě roztříštil o zeď prozření. „Ty nejsi opasan. Ty jsi bez‑ obrazan. Dej si na mě pozor a nepočítej s tím, že bys mě zítra dostal na parket, až zahrajou k tanci svědka a svědkyně. Ni slučajno!“

„Ale no tak, děti,“ chlácholí mě Iva. „Byla to legrace.“

„A  ty se soustřeď, ať si tady zítra nepřišlápneš vlečku,“ houknu.

Zatracená chorvatská svatba. Přísahám, že je to naposle‑ dy, co se nějaké dobrovolně účastním!

Noc v domě Iviných rodičů byla dlouhá a divoká. Zatímco u nás nevěsta v předvečer svatby usiluje alespoň o pár hodin spánku, aby ráno nevypadala jako zombie, v Dalmácii je sva‑ tební den ze všech stran beznadějně obklíčen mnoha dalšími dny, kdy je spánek to poslední, na co by byl čas. Vaří se. Jí se. Vlastně nejí. Pořádají se trachtace. Závody v jídle. Dům ne‑ věsty i ženicha je po několik dní nabit hosty zblízka i zdale‑

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

ka, příbuznými pravými i domnělými, a nikdo se nestaví jen

tak na  štamprli a  na  kus řeči. Rozsedět se v  domě hostitele

alespoň na půl dne patří k bontónu. Ženy lítají okolo jako pra‑

porky, ale zvládají to. Usmívají se. Usmívají se i  tehdy, když

na bílý naškrobený ubrus nedopatřením vychrstnu dvojku ru‑

dého vína, co už nikdy nepůjde vyprat. „Bude to kluk!“ haleká

Ivin dědeček a mává ve vzduchu panákem ořechovice. „Když

se na svatbě rozlije červený víno, bude to kluk!“

Zatímco celý dům připomíná předsvatební veletrh, v Ivině pokoji to vypadá jako v dobře zásobeném skladišti domácích spotřebičů. Hosté přinášejí dary. A ne ledajaké. Mikrovln‑ ka a lednice, několik obrovských krabic s osuškami a nádo‑ bím, baterie kvalitních lahví, které vytvoří základ domácího likérníku, a především – hradba čtrnácti šlehačkových dortů.

„Proč ti všichni přinášejí dorty, když tě zítra na večeři čeká dort o pěti patrech?“ ptám se.

„Običaj,“ pokrčí rameny Iva. „Prostě tradice.“

Ke každému daru je připojena obálka s přáním. A s ban‑ kovkami. Někdo přinese právě jen obálku a v ní v přepočtu i několik set eur. To je taky običaj.

„Nediv se,“ vysvětlí Ivina maminka, když v kuchyni chys‑ táme další tácy s pršutem a sýrem. „Svatba přijde na patnáct tisíc eur. Z darů se to snadno zaplatí. Hlavní je, aby mladým co nejvíc zůstalo, když se teď pustili do přístavby.“

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

Vzpomenu si na pražskou kamarádku, která si zoufala, jak před svatbou nic nestíhá, a rozlučku se svobodou pořádala se čtrnáctidenním předstihem. Kdyby věděla, co čeká budoucí nevěsty na  vsi v  Dalmácii, její vlastní svatba by jí připadala jako komorní čajový dýchánek. Šňůra předsvatebních milní‑ ků, které tradiční dalmatští snoubenci musí pokořit, totiž při‑ pomíná mistrovství světa v orientačním běhu s tácy obtěžka‑ nými jídlem. Itinerář vypadá takto:

1. zásnubní hostina

2. předsvatební trachtace a veselice v domě nevěsty

3. předsvatební trachtace a veselice v domě ženicha

4. djevojačka – rozlučka se svobodou nevěsty

5. momačka – rozlučka se svobodou ženicha

6. stěhování nevěsty z domu rodičů k ženichovi

7. předsvatební trachtace a veselice na oslavu přestěhování

8. snášení darů do domu nevěsty

9. snášení darů do domu ženicha

A  pak už jen svatební den a  zbytek života: první dítě, druhé dítě... Dovolená v Jugoslávii ze zřejmých důvodů od‑ padá. Obvykle se nekonají ani pořádné líbánky nebo svateb‑ ní cesta. Místo letenek do Paříže vydláždíme koupelnu a bal‑ kón. A vůbec, kam bychom jezdili? Vždyť tím nejkrásnějším a nejromantičtějším místem je právě Dalmácie!

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

Kromě jídla se řetězcem oslav proplétá také zvuk harmo‑ niky a táhlý zpěv dalmatských folklórních písní v podání po‑ stupně odumírajícího hlasu harmonikáře, kytaristy, mando‑ linisty a basisty, kteří všichni roztomile flirtují s přítomnými dámami, popíjejí a uždibují ode všeho kousek.

„Osm set padesát eur,“ prozradí Iva, když se jedna z pří‑ tomných tet zajímá, na kolik přišla muzika. Čekám, že ji to porazí, ale ona uznale zamručí a řekne – tak to vám vyšlo la‑ cino! Teta je z Hercegoviny. A tam, pokud jde o hudbu, prý lítají bankovky vzduchem. Kdo mi na svatbě syna mistrov‑ sky zahraje moji nejmilejší píseň z mládí, vyfasuje mezi faldy akordeonu hezkých pár set!

Nejlepší muzikanti bývají rezervováni i rok předem.

„To by si u nás trouf málokdo,“ poznamenám. „Zůstat si jistí celý rok. Za dvanáct měsíců se může stát ledacos.“

„Například co?“ Iva nechápe.

„Například nevěra. Vyhoření. Změna plánů. Snoubenec si najednou usmyslí, že by vlastně chtěl žít v Austrálii. A tak podobně. co pak?“

„Pak mu to přeci odpustíš,“ poučí mě Iva. „Když jsi jeho snoubenka, musíš mu to odpustit.“

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

Čímž se dovtípím, že ze všeho nejdůležitější je vyvarovat se rozhodnutí, zda se snoubenkou v Dalmácii vůbec stát.

Ve dvě ráno stojím nad zvracející Ivou v koupelně a kon‑ statuji, že vdavky nevěst ve čtvrtém měsíci jsou pro všechny zúčastněné za trest. Když dozvrací, posadí se Iva na vanu a dá se do pláče. „Já to nezvládnu!“ vzlyká. „Já chci panáka!“ Dlou‑ ho do noci pak meditujeme na balkóně nad konvicí vlažné‑ ho meduňkového čaje.

„Na naše přátelství, kuma,“ připíjí Iva. „Letos to bude dva‑ cet let, co jste sem s vašima poprvé přijeli.“

Zadívám se do  dálky, vidím vzdálený maják na  ostrově Mljet, který tu a tam zasvítí na tmavém horizontu, a  vyba‑ vím si, jak naše škodovka naplněná paštikou a becherovkou slavně dohrkala do  Jugoslávie, poprvé v  době svobody, kdy se otec rozhodl, že budeme pátrat po osudech jeho pra‑pra‑ ‑prapředků, kteří prý odešli z Dalmácie, když skončila slavná éra Dubrovnické republiky. Dorazili jsme před dům, ze kte‑ rého vyběhla Iva s maminkou a místo chleba se solí nám na‑ bídly chlazené kusy melounu a broskví. „Když mi bylo deset, neuměla jsem si představit den, kdy budu moct říct, že se s někým znám dvacet let. Jsme starý, viď?“ Usrknu čaj.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 1.

„Starý manželky,“ doplní Iva. „U vás je všechno jinak, ale když je ti třicet tady v Dalmácii a pořád ještě nemáš manžela nebo alespoň nastávajícího, tak jsi odepsaná. Davor byl moje poslední šance. Neumíš si představit, co mi dalo práce, aby se to povedlo.“

„co aby se povedlo?“

„To dítě přeci!“

„Já myslela, že to byla náhoda. Nedopatření.“

Iva krčí rameny. „Jinak by frnknul jako těch šest, co bylo před ním.“

Přemítám, co se stane, až Davor jednoho dne frnkne stej‑ ně a Iva zůstane se dvěma dětmi v přístavbě domu jeho rodi‑ čů. A já za to budu jako svědkyně spoluodpovědná!

„Taky by sis konečně měla někoho najít,“ řekne Iva, stejně jako to řeklo osmačtyřicet jiných lidí během dnešního veče‑ ra. Měla bych se zhroutit.

Naštěstí zapípá mobil. (Je to mobilní operátor, který mi zvěstuje, že přeladil z jedné sítě do druhé a zase zpátky.)

„Už se na tom pracuje,“ otočím se k Ivě a vyloudím zku‑ šený úsměv.

Iva vypískne.

Takže jí v rámci předsvatební relaxační terapie vykládám, co mě letos cestou do Dalmácie potkalo.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 2.

2.

Moje pražské kamarádky jsou jako čtveřice protagonis‑ tek Sexu ve městě. Užívají si vše, co metropole nabízí, znají každý bar, vědí, kde se vaří nejlepší italská či thajská kuchy‑ ně, a každá z nich během jediné noci zvládne: 1. vypít takový objem vína a drinků, který mně obvykle vystačí na celý rok, 2. spořádat několik chodů extravagantních a složitých jídel, dohadovat se o přísadách a těšit se, až něco podobného uvaří samy doma, 3. flirtovat s více muži, než na kolik jsem se já sama stačila za celý život upejpavě podívat, načež vítěze ko‑ ketní soutěže svést a prožít s ním noc snů.

Jsem mezi nimi pátým kolem u vozu a obětavým terčem přátelských rad o tom, jak být šťastná.

„Já ti povím, co je tvůj problém,“ rozmáchne se Bára nad porcí kachny se zelím. „Tvůj problém je, že jseš moc hubená. Přiber tři čtyři kila a  všechno ostatní se na  tebe nabalí jako tuk. Štěstí, láska, uvidíš.“

Odpovídám sveřepým mlčením a usrknutím zázvorové li‑ m on á dy.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 2.

Andrea spolkne sousto. „Jen se na tebe kouknu, dostanu hlad. Není přeci normální přijít v sedm večer do nejlepší hos‑ pody v Karlíně a nic si nedat. Vůbec nic!“

Nehodlám opakovat, že jíst v restauracích nesnáším a trpím je jen coby prostředí pro nutné srazy a schůzky.

„Ženská, která nakupuje jídlo v obchodním domě IKEA – tedy, pardon: ženská, která nakupuje jídlo v obchodním domě IKEA a chutná jí to, nemůže být šťastná,“ vloží se Ilona.

Zachrání mě Markéta. Probodne ostatní pohledem. „Houby ztloustnout. Stačí, když se Naďa naučí normálně jíst. Jíst, pít, milovat.“

Vzpomenu si na film s Julií Roberts v hlavní roli. „Medito‑ vat taky?“ ptám se. Nejradši bych se teď hned zvedla a odešla. Vím svoje. Je to tak, že některým lidem prostě není dáno, aby si uměli život užít – ať dělají, co dělají, nedokážou se pořádně zamilovat, co je vášnivý sex nebo orgasmus, už dávno zapo‑ mněli, pokud na to vůbec kdy přišli, nenakupují, nevaří, ne‑ chutná jim, poloplná sklenice se jim vždycky zdá poloprázd‑ ná a žijí stočení v ulitách jako plži, protože pro světské radosti prostě nebyli stvořeni. Ve společnosti více než dvou lidí se cítí nesví, stydí se zpívat, tančit, vyprávět vtipy a opít se.

Ale – krucinál! – je přeci moje svatosvaté právo rozhod‑ nout se pro smutek, upadnout do depky jako prokletý bás‑

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 2.

ník, zanevřít na všechny ty veselé davy a dobře míněné rady,

zamknout se doma a přemítat nad svým osudem, nebo ne?

„Ne, meditovat rozhodně ne,“ stanoví Bára. „Meditace je pro Američany. Pro východní Evropany je alkohol v malých dávkách.“

„Jak říkám. Jíst, pít, milovat,“ uzavře Markéta. „Takže si dáme ještě lahvinku?“

K narozeninám mi mé čtyři sudičky věnovaly poukázku na dvě hodiny koučinku.

Koučka byla mladá úspěšná štíhlá žena v  brýlích, takže jsem okamžitě pojala podezření, že je stejně zoufalá jako já. A byla. Na rozdíl ode mě navíc zápolila s finančními problé‑ my, takže se po dlouhém váhání odhodlala prodat svoje milo‑ vané auto. Rychle. Lacino. Jen do dobrých rukou. Spojení „mi‑ lované auto“ mě zaujalo. „co je to za auto?“ zeptala jsem se.

Byl to vypiplaný starý kabriolet v tmavomodré metalíze a béžovém interiéru.

Když jsem ho uviděla, nebe se rozjasnilo a ozvaly se zvony. Byla to láska na první pohled.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 2.

Takže jsem pootevřela ulitu a rozhodla se, že na svatbu do  Dalmácie nepoletím, ale pojedu. Bude krásně. Pofrčím celou cestu se staženou střechou. Osmělím se. Budu si zpí‑ vat. Zlomím prokletí a naučím se být šťastná!

Plna nového elánu jsem najela na dálnici D1. Vzápětí vyšlo najevo, že hledání štěstí pod heslem řídit‑předjíždět‑vlát šálem do dáli bude mít i své stinné stránky, a to i za krásného slu‑ nečného počasí.

Povím vám tajemství: všichni lidé, kteří jedou po dálni‑ ci v kabrioletu se staženou střechou, usmívají se lišácky zpod kšiltu a  budí závist všech ostatních řidičů, ve  skutečnosti ukrutně trpí, a to především zimou a větrem. Ano, jet kab‑ rioletem po dálnici je jedním z mála způsobů, jak okusit lis‑ topadovou vichřici vprostřed léta.

Vydržela jsem patnáct nekonečných kilometrů, načež jsem se rozhodla, že experimentu s elegancí v dálniční dopravě bylo pro dnešek tak akorát dost, a sjela k benzinové pumpě. Not‑ nou chvíli mi trvalo, než jsem rozcvičila zkřehlé údy. Pocho‑ pila jsem, jak se asi cítí žito, které právě zmlátila parta sedláků cepy. V hlavě mi hučelo a namodralé prsty nebyly s to vytáh‑ nout ani klíčky ze zapalování. Popadla mě úzkost, když jsem si uvědomila, že tímto autem po této dálnici budu muset ujet ještě patnáct set kilometrů.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 2.

Hudba, která s  otevřenou střechou nebyla slyšet vůbec, byla v zavřeném autě slyšet jen jako tenký pramínek bázlivé‑ ho zvuku, který zanikal v řevu motoru, hučení okolních vo‑ zidel a sekvenci špatně odpružených nárazů do pražců br‑ něnské dálnice.

Ještě kousek před Vídní jsem balancovala na hraně rozhod‑ nutí otočit to a vrátit se do Prahy. Ale na další pumpě na mě zamávala parta mladíků, a  přestože šlo o  mladíky rozjívené a neperspektivní, velmi mě to povzbudilo. Na příštích štacích mávali další. Dospělí i děti. Pohraničníci se usmívali a straš‑ ně si chtěli povídat. Výběrčí cestariny zapřádali řeč o počasí a  zdržovali tak frontu, která se za  mnou tvořila. A  tak jsem se promávala až do Dalmácie, kde jsem znovu stáhla střechu a kde se konečně objevil ten pravý.

Byl to policista, který obsluhoval radar, jímž naměřil rych‑ lost pětadevadesát kilometrů v hodině, a to v úseku, kde prý byla padesátka.

„Dobar dan, radarska kontrola,“ prohlásil svůdný snědý obličej maskovaný čepicí a rozměrnými slunečními brýlemi. Prohlášení musel pronést velice znělým a důrazným tónem, aby přehlušil objem hlasu chorvatského pěvce Olivera Dra‑ gojeviče, který se dral z útrob mého auta.

Policista zkoumá moje dokumenty a zjišťuje technický stav vozidla. Já zkoumám jeho ruce a zjišťuji, že nemá prstýnek.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 2.

„A co že, Naděžda, putujete tak sama?“ Posune si brýle na  špičku nosu a  věnuje mi svůdnický úsměv. „Kam máte namířeno?“

„Jedu na svatbu svojí kamarádky na Pelješac.“

„Kdybyste tak nespěchala, mohla jste si ušetřit padesát eur.“

„Padesát?!“ vyděsím se. „To je večeře pro tři lidi!“

„Bejvávalo,“ ušklíbne se policista. „Dnes už nanejvýš pro dva. Asi jste u nás dlouho nebyla.“

„Nešlo by to vyřešit domluvou?“ zkouším handlovat.

„Myslíte domluvou nad večeří pro dva?“ mrkne policista.

„Záleží, jak dlouho se zdržíte.“

„Týden.“

„A kde vás najdu?“

Na moment se zarazím a zkoumám, nakolik může sděle‑ ní ohledně místa pobytu narušit mou svobodu v případě, že by na svatbě vytanuli další kandidáti. Jenže, vzpomenu si, jak by asi vytanuli, když během posledních dvou let nevytanul vůbec nikdo, chlípné hnusníky v to nepočítaje. Dospěju k zá‑ věru, že tento narušitel by mi až tak nevadil, a řeknu: „Znáte zátoku Trstenik?“

„Jak bych neznal!“ zajásá policista, vrací mi dokumenty a teatrálně salutuje, když se rozjíždím. „Mimochodem, jme‑

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 2.

nuji se Damir!“ křikne ještě, než znovu zesílím rádio do de‑

cibelů sirény.

Ivu samou nadějí na  moje seznámení s  chorvatským mužem přešla nevolnost. Měla jsem Damira rovnou naložit do  auta a  přivézt jako svoje garde na  svatbu! Sdělím Ivě, že jí svatba a těhotenství lezou na mozek. Klidně by mě svěřila do rukou balkánského policajta, chlapa, který se od profesio‑ nálního zločince liší patrně jen uniformou!

Spát jdeme ve  tři ráno, hned potom, co se objeví Ivina maminka, spráskne ruce, řekne: „Děvenky, co tu sedíte tak o hladu?“ a donutí nás každou spořádat talíř rizota, proto‑ že zítra nás čeká naporan dan, neboli den, který si budeme dlouho pamatovat.

Ach, Dalmácie. Kouzelné místo, kde nikdo nedovede po‑ chopit, že pro mě je naporan dan tehdy, když musím ve tři ráno spořádat talíř rizota.

Kytku jsem chytat nemusela. Spadla mi rovnou na hlavu, ačkoli jsem stála dva metry stranou od šrumce vdavekchti‑

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 2.

vých zdivočelých chorvatek, které opálenýma nohama ba‑

lancovaly na jehlových podpatcích. Ta nejvyšší z nich by byla

pugét růží chytila, kdyby jí ho jakási nižší konkurentka ne‑

vyrazila z ruky volejbalovým manévrem, v jehož důsledku

se kytice vznesla vysoko do vzduchu, rozhlédla se a nabrala

nový, nečekaný směr. Nestihla jsem uhnout. Iva byla nadše‑

ním bez sebe: „Teď ještě chorvatskýho ženicha, ať mám svoji

kumu pěkně nablízku!“

Iva vůbec zářila, a to přesto, že ji celý den objímaly a líba‑ ly davy hostů i kolemjdoucích, že musela od rána jíst a z plna hrdla zpívat, cpát se do šatů a teď ke všemu ještě čelit potup‑ nému stahování podvazku, kterého se namol opilý novoman‑ žel Davor zhostil obzvlášť neohrabaným a oplzlým způsobem.

Svědek Baldo si mě celý večer nevšímal, asi proto, že při úvodním tanci svědka a svědkyně jsem byla nesvá a odtaži‑ tá, ne jako všechny ty holky v minisukních, co k přítomným mužům přirozeně lnuly vlnobitím temperamentních balkán‑ ských křivek. Baldo šel z náruče do náruče, tančil postupně s celým sálem a stal se organizátorem veselých hromadných tanců, jako je kankán v  řadě nebo dalmatská verze jede‑je‑ de‑mašinka. Každý ze šesti chodů, které postupně přistávaly na stole, si dvakrát přidal a jeho celková náruživost, gurmán‑ ství a společenská energie hraničila s výtržnictvím. To tele‑ cí rizoto! Prva liga! Paški sir! Obzvláště uleželý. A  janjetina,

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 2.

ta janjetina! Jehněčí jako dort! Rozplývá se na jazyku. „Je to

úplný kulinářský orgasmus,“ zakončil Baldo árii komplimen‑

tů na adresu pečeného jehněčího.

charakteristická vůně jehněčího, které sugeruje živou, pa‑ soucí se hmotu, ve mně bohužel nevzbudila kulinářský orgas‑ mus, ale hnus. Nesnáším jehněčí. Nesnáším maso, sakra! Ne‑ snáším ty hory jídla, spokojené mlaskání a lesklou mastnotu, která vzlíná tučnými hrdly. Je tak těžké to pochopit? Když jsem byla na svatbě svojí kamarádky v Bostonu, měli pro mě ino‑ vativní vegetariánské menu, kterého jsem se sice nenajedla, ale rozhodně nad ním přecházel zrak.

Zrak znamená v chorvatštině vzduch.

Zvedla jsem se a odešla ven.

Opuštěné terasy velkých hotelů mají v noci zvláštní kouz‑ lo. Jsou scenerií romantických záběrů, v nichž povlávají hed‑ vábné vlasy a šál osamělé ženy, která v tichém ústraní hledí na moře a ví, že prožívá něco zcela výjimečného, o čem křep‑ čící dav uvnitř budovy nemá tušení.

Výjimečné myšlenky, které mi vytanuly při pohledu na hla‑ dinu moře, byly tyto:

1. Jsem husa, že jsem policistu Damira nepozvala jako svoje garde na svatbu.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 2.

2. Nedalo by se nějak zařídit, abych odtud mohla odjet už zítra? chorvatsko mi leze na nervy. Přejela bych trajektem do Bari a na cestě domů projela celou Itálii. La vita è bella!

3. Nejvíc ze všech mi leze na nervy ten tlusťoch Baldo. Můj život by byl snazší, kdybych si mohla myslet, že je to primi‑ tivní sedlák. Jenže není primitivní. Všechno by bylo jedno‑ dušší, kdybych mohla konstatovat, že jeho radost ze života je povrchní, že pramení ze  stejné nudy a  tlaku konzumu, kte‑ rému podléhají lidé ve městě, ale naopak cítím, že v Baldově štěstí vězí cosi hlubokého a chytrého, že jeho radost je pra‑ menitá a ryzí. Proč nedokážu totéž? A proč si mě ten odpor‑ ný šťastný tlusťoch vůbec nevšímá?

4. co bych dala za to, kdyby se tu najednou zjevil, řekně‑

me, dvacetiletý číšník Mario – prototyp všech mladých chor‑

vatských číšníků jménem Mario s nagelovanými vlasy a pro‑

hnaným úsměvem – a začal mi dělat návrhy.

5. Jsem zoufalec. Nebylo by nakonec lepší nakráčet do moře jako Virginia Woolf a víckrát se nevynořit?

Za zády uslyším hlas, který kopíruje doléhající melodii dal‑ šího šlágru Olivera Dragojeviče. Gdje li si se do sad skrivala?

Filmový objektiv zaplní Baldo. V jedné ruce drží sklenici s vínem, ve druhé Ivin podvazek.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 2.

„Hledám svoji tanečnici,“ usměje se a postaví přede mě sklenici. „co tady děláš? Provozuješ úvahy o životě tom vez‑ dejším?“

„Tak nějak.“

„A nejde ti to, protože ses málo napila. In vino veritas.“

„Nejdřív zpověď a  potom kázání v  latině?“ Ušklíbnu se a šoupnu sklenici zpátky k Baldovi.

„Jo, jako malej jsem chtěl na kněze.“ Baldo vezme sklenici a naráz ji do sebe obrátí. „Ale pak jsem vyrost a zjistil jsem, že kromě latiny mám spoustu jiných talentů.“

Aniž se dovolí, přivine mě k  sobě a  začne se pohupovat v rytmu doznívající Oliverovy písně. „Jsem například doktor za ples. Jistě sis všimla. Učitel tance.“

Zpátky v sále si musíme dát repete: úspěšný chytač podvaz‑ ku je podle obyčeje povinen vyzvat k tanci ukořistitelku kytice, Iva s Davorem nedají jinak. Světla v sále se ztlumí a já poma‑ lu procitám do slov písně, kterou mi Baldo brouká do ucha.

Kdepak ses mi dosud skrývala?

Vím, někde sis užívala radostí, soužení,

ale teď jsi tu a budiž vítána, neb, lásko,

já a ty jsme pro sebe jak stvořeni.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 2.

Dávno tomu, dávno, co jsem miloval,

a zůstal sám v tom prázdném pokoji,

tančil jsem blues – a teď? Pojď dál,

vždyť já a ty, my jsme si souzeni.

Připomeň mi, kde se bere láska,

touha být milován, ač na chvíli.

Volně přeloženo z originálu Mariny Tucaković „Što to bješe ljubav“

Roztaju.

Házím přes palubu hotelové terasy všechny své výjimeč‑ né myšlenky.

Zbytek večera a noci strávím cestou ke spáse pod vedením samozvaného kněze Balda.

Šíleně se opiju a  přejím. Porce svatebního dortu nestíha‑ jí tlumit pjenušac, šampaňské, které mi stoupá do hlavy jako rtuť. Horečka. Tlukoucí srdce. Ružo moja... Teď ještě noc bez‑ uzdného sexu a moje duše bude spasena. Mám podezření, že labužník, který se s bravurou pohybuje na parketu, by mohl oplývat i vlohami pro jiné než jen kulinářské orgasmy.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 3.

3.

Stejný křik racků a šplouchání vln, co tenkrát probudilo Robinsona, probouzí mě. Pokouším se rozpomenout na okol‑ nosti mého ztroskotání a  určit souřadnice, nadechnout se do reality. Plíce mi naplní jitřní vůně okoralých pinií, rozkrá‑ jených citrónů a čerstvých ryb.

„Snídaně!“ ozve se hlas. Konečně otevřu oči.

Ležím na lodi, která kotví u neznámého mola, v neznámé vesnici. Po obvodu lodi stepuje tělnatá silueta. Popadne lano a vyskočí na souš, čímž je loď vychýlena z rovnováhy a začne se divoce kolébat. Vykřiknu.

„Kde to jsem?!“

„U nás,“ oznámí Baldo.

„Kde – u nás?“ Vyprostím se z brnění těžké štiplavé deky, posadím se v lodi a snažím se ukáznit roztřesený obraz v třeští‑ cí hlavě. Doktor za ples vyměnil oblek a kravatu za ušmudla‑ né pruhované triko s dírou v podpaží a šortky z ustřižených tepláků. S hrůzou shledám, že já mám na sobě jen kalhotky a podprsenku.

„U nás v Dingači,“ řekne Baldo a pokyne plastovým kyb‑ líkem k pevnině.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 3.

Můj mozek je příliš zpomalený dojezdem alkoholu a za‑ městnaný realitou, takže odmítá k tomu všemu ještě formulo‑ vat repliky zuřivé hádky. Vzdychnu a podívám se ke břehu. Obrys scenerie se zklidní. Je to, jako by obraz na plátně ožil, natáhl ruku a nechal mě vstoupit. V ranním slunci vidím ma‑ lebnou pláž, palmy a olivovníky, starobylé domky z šedobílé‑ ho kamene, rozseté po svažité náruči zelených vinic.

„A co tady dělám?“

„Jsi tu na návštěvě,“ odtuší Baldo. „Pozval jsem tě a ty ses nebránila.“

Vybavím si zmatený videoklip, ve kterém s láhví šampaň‑ ského a s písní na rtech klopýtám do rybářské lodi, a pak...

„chtěla ses koupat,“ předstihne mě Baldo, když chci vznést dotaz ohledně osudu večerních šatů z bleděmodrého muše‑ línu.

Můj pracný věžovitý účes posypaný flitry vzal za své. Zato by se z mých vlasů dalo vytěžit něco soli.

„Napij se.“ Baldo mi podává kalíšek s červenou tekutinou.

„co to je?“

„Nejlepší lék na kocovinu. Pivo a domači sok od pomidora.“

Ledové Karlovačko s rajčatovou šťávou chutná pozoruhod‑ ně. A rozhodně mi neškodí.

„Kromě koupání jsem nic nechtěla?“ snažím se zaplnit pro‑ luku ve vzpomínkách na to, co se dělo v noci.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 3.

Baldo tajemně našpulí rty a řekne: „Jsem gentleman. Su‑ chozemskou ženu bych nevlákal do lodi proti její vůli a nikdy bych nezneužil bezbrannosti spící princezny.“ Načež mě obe‑ jme. „Za takovou šlechetnost bych si samozřejmě zasloužil alespoň pusu.“

Pivo s tomatovým džusem, slané polibky a vyprošťovací snídaně à la Baldo se ukáže být vynikající kúrou proti koco‑ vině. Právě když se krmíme tousty s rybím carpacciem a čes‑ nekem, objeví se na pláži malá, divá, hnáty křivé, pod pla‑ chetkou osoba.

„Teta Bíba,“ osvětlí Baldo. „Bydlí v domku na pobřeží. Je to nejstarší obyvatelka vesnice, může ti o Dingači vyprávět desít‑ ky hodin, takže ti nedoporučuju se jí na cokoli ptát.“

Když se teta Bíba přiblíží, shledám, že se nepodpírá vyso‑ kou berlou, ale bytelným rybářským prutem.

„Di si, mali!“ zaskřehotá na Balda. Asi špatně vidí, když chlapa, co váží metrák, považuje za malýho.

„Evo me!“ řve na celou zátoku Baldo. „Tady jsem!“

„Eno ga!“ zahaleká kdosi z otevřeného okna nad námi.

„Hele ho!“

„Ma di si, moj Niko!“ zazpívá z plných plic Baldo.

„Tu sam! Tu sam!“ ozve se na druhém konci pláže.

„Eto ga na!“

„E!“

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 3.

Ztratím přehled. Informace o tom, kdo je kde, letí Dinga‑ čem jako štafeta, ozvěna křižuje záliv jako splašená rachejt‑ le. Do  znělých hlasů místních pokřikují rackové, kteří zřej‑ mě převzali tentýž způsob ranního pozdravu. Nebo to snad bylo opačně?

Vesnice se vyloupne z ranního klidu, nahodí řetěz a roz‑ poutá provozní rámus. Tři další rybářské lodi jsou najednou plné lidí. O  dřevěné paluby se rozbíjejí údery vesel, kyblíků a návnad, rozmotaná lana dopadají na vykotlané dno lodi, motor napočtvrté chytne a rybář, každý ve svém hrdém pla‑ vidle, vyráží vadit mrežu – vytáhnout síť s nočním úlovkem anebo vezat udicu – zastavit u  svého vyzkoušeného a  tajné‑ ho kamenného výstupku na pobřeží a připevnit k němu tlus‑ tý vlasec, na který se při troše štěstí chytí orhan nebo dokon‑ ce zubatac.

Kromě tety Bíby, která mě zkoumá zpod velice zdviženého obočí, si nikdo nevšímá, že v Baldově lodi sedí žena ve spod‑ ním prádle. Asi jsou zvyklí, napadne mě. Možná je Baldo nejen rybář, ale taky galebar neboli ženskaroš, před kterým bych se měla mít na pozoru.

Ale nechci o  tom přemýšlet, protože cit k  muži omráčí láska, která je v tuto chvíli mnohem silnější: s rozpuštěnými slanými vlasy, ve zplihlých mušelínových šatech kráčím jako snoubenka po betonovém koberci, uhranutá krásou a poezií

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 3.

jdu vstříc místu, které si mě získalo na první pohled a já mu

předem odpouštím všechny bolesti a ublížení, jichž by se vůči

mně mohlo dopustit.

Kdepak ses mi dosud skrýval, Dingači?

„Vypadáš jako mořská víla,“ vydechne Baldo. „Budu se muset mít na pozoru, aby mi tě neukrad nějakej vesničan.“

Boty na  podpatku i  kabelku‑psaníčko jsem zapomněla v lodi. Na svoje první rande s Dingačem vyrážím bosa, v ruce děravý kýbl čerstvých ryb.

Dům Baldových rodičů je nejkrásnějším domem v nejkrás‑ nější vesnici na Jadranu. Vede k němu prastará strmá cesta, protože dům stojí vysoko ve svahu, poslední mezi vinicemi. Útulný dvůr lemují pomerančovníky, palmy a olivy, zatím‑ co nad hlavou se vine džungle révových výhonků, břečťanu a nádherného kvetoucího klematisu. Pohled z terasy je pohle‑ dem z chrámu Potala na široširý svět, na moře, které je dnes‑ ka rovné a lesklé jako nekonečný plát azbestového plechu.

Z domu se ozývají hlasy. Ucítím vůni masité snídaně. Dveře se rozletí, do dvora vběhne energická hospodyně v zástěře a převrátí do kamenného květináče s bylinkami škopek vody. Zpozoruje Balda a rozpřáhne ruce.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 3.

„Ma di si ti?“

„Evo me!“ hýkne Baldo. „Mami, tohle je Naďa,“ představí mě. „Ivina kuma. Čehinja.“

Informace o tom, že jsem svědkyně ze svatby, úsměv ve tváři Baldovy matky rozšíří. Doplňující sdělení o  tom, že jsem Češka, jej ztlumí do původního obrysu. „Jadranka, drago mi.“

Jejího rukystisku by se lekl kdejaký havíř.

„Ale její pra‑pra‑pradědeček byl Dalmatinec,“ upřesní Baldo, „takže je vlastně naša.“

Koutky Jadrančiných úst se rozestoupí úlevou. V kocovi‑ novém transu nezvládám kriticky zhodnotit, co přesně zazní v dalmatském mozku, když se řekne Čehinja.

„Tak pojďte dál, djeco, určitě máte hlad,“ máchne Jadran‑ ka škopkem. „Na  stole je jen marenda, ale oběd bude hoto‑ vý už za hodinku.“

Jistěže. Tak jako ve všech ostatních vesnicích v Dalmácii, i v Dingači se jídlo podává v malých, nepřetržitých dávkách.

Baldo si mne ruce štěstím. Těch čtyřiadvacet hodin bez ma‑ minčiny kuchyně sotva přežil, chudáček! Osm chodů svateb‑ ní večeře bylo zřejmě málo. Najedl se jen do polosyta, takže si musí spravit apetyt tradiční dalmatskou marendou pro ry‑ báře, hutníky a dřevorubce, proti níž je Full English Break‑ fast trapným soustíčkem pro kanapkáře, degustátory a vůbec nemrcouchy.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 3.

Marenda je obvyklým časem podávání i složením obdobou amerického brunche. Rozdíl vězí v tom, že zatímco Američané si tuto opulentní příležitost dopřávají jen v neděli, v Dalmácii se marenda koná každý den. A nejen na vesnicích. Pokud volá Záhřeban nebo jiný Evropan na nějaký úřad do Dubrovníku, měl by svůj telefonát patřičně načasovat, protože základní pra‑ vidlo zní: Ne ometajte radne ljude za vrijeme marende neboli Opovažte se rušit pracujícího člověka při dopolední svačině.

Tradiční dalmatská marenda zabere plochu dvou pingpon‑ gových stolů a obsahuje:

– ohromný talíř sýra a pršutu,

– talíř ryb a mořských plodů,

– pěkně uleželou polévku z předešlého dne,

– podnos obtěžkaný dvěma druhy studeného masa,

– pečené olivy a čerstvě naplněné láhve olivového oleje,

– vejce à la gazda, tedy v úpravě podle preferencí pána

domu,

– ohřátý hrnec toho, co bylo včera k obědu či k večeři,

– košíky sušených fíků, bonbónů a čokolády,

– chléb, máslo a šípkovou marmeládu,

– ovoce podle sezóny,

– kávu,

– alespoň půllitránek červeného vína na strávníka.

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 3.

Marenda je obklopena vousatými rybáři, piráty, výřečný‑ mi hospodyněmi a dětmi. Všichni se cpou, hlučí, olizují si prsty a mým příchodem se naštěstí nedají vyrušit. Kdosi mi nabídne židli a vlepí první denní rozkaz – samo ti sjedi i jedi. Posaď se a jez! Jakže se jmenuješ? A pokračuje se v trachta‑ ci. Lidé přicházejí a odcházejí. Stavili se na cestě z rybolovu nebo si chtěli jenom dát pár deci, než vyrazí do vinohradu.

„Moře je ještě studený, nezbývá než okupat se iznutra – vykoupat se zevnitř!“ haleká rozlehlý muž, kterého odhadu‑ ji na Baldova otce. Odhaduji správně. Pán domu Ante Antu‑ novič si mě změří a vyhodnotí mě jako neškodnou turistku. Já jeho vyhodnotím jako bodrého, dominantního a lehce po‑ ťouchlého člověka, se kterým není radno dostat se do křížku.

Jadranka přede mě postaví talíř. „co si dáš?“

„Já... děkuju. Před chvílí jsem snídala.“

„To my všichni!“ houkne chlápek s potrhanou plátěnou čepicí na hlavě.

Baldo zašeptá: „To nemůžeš. Vezmi si alespoň něco – ne‑ musíš dojíst, ale nalož si na talíř. Máma by se urazila.“

„Ty jsi Baldova cura?“ zeptá se holčička, která sedí napro‑ ti mně a potýká se s ohromným talířem špaget.

„No jasně,“ odpoví Baldo. „Je to moje cura.“

Stůl ztichne. Čekám, že se zaměří na  mě, ale zaměří se na můj talíř. Baldova cura, ať už to znamená cokoli, musí mít

BLANKA ČEcHOVá | Příručka jadranské snoubenky 3.

především dvě přednosti: apetyt a splávek. Zatímco na mém

talíři je jeden plátek sýra a tři pečené olivy.

Jeden z pirátů mi naservíruje obrovský kus masa. „Musíš přibrat alespoň pět kilo, holka. Před oltářem bys vedle Balda vypadala jako tintítko. Vidi koliki je! – Jen se podívej, jakej je ho kus!“

Vystřízlivím do neodbytné dalmatské pohostinnosti. Vím, že nemá smysl někomu vysvětlovat, že zkrátka nemám hlad. Nejí se, když máš hlad – jí se, když je na stole. A na stole je pořád. Zvedne se mi žaludek. Kdybych mohla, tak vypad‑ nu – koupat se, hledět na moře, číst knihy, jezdit kabrioletem po Pelješaci, zkrátka nebýt utlačovaným hostem na shromáž‑ dění vtíravého bratrství jídla.

Zmínka o  oltáři v  každém případě vyvrátí moje pochyb‑ nosti ohledně významu slova cura. Ať je to cokoli, couru snad můžu vyloučit. Hodinu nebo dvě to tady přežiju a pak zavo‑ lám Ivě, že spása jídlem nevyšla a  jestli by mě nepřijela za‑ chránit ona.

Pokud je celý dům nejkrásnějším domem v  nejkrásněj‑ ší vesnici, pak Baldo Antunovič má pokoj s tím nejkrásněj‑ ším výhledem. Sedíme na terase, popíjíme a kocháme se.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist