načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Příroda a kultura - Stanislav Prof.RNDr.Dr. Komárek

Příroda a kultura
-6%
sleva

Elektronická kniha: Příroda a kultura
Autor:

Kniha pojednává souvislosti přírody a kultury v širokém kontextu - je kulturní proces protikladný přírodnímu, či se jedná mnohem spíše o "pokračování přírody jinými prostředky"? ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150 Kč 141
+
-
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ACADEMIA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 307
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 2., V nakl. Academia 1., rozš.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-200-1582-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha pojednává souvislosti přírody a kultury v širokém kontextu - je kulturní proces protikladný přírodnímu, či se jedná mnohem spíše o "pokračování přírody jinými prostředky"? Druhé, rozšířené a doplněné vydání vychází primárně z koncepcí C. G. Junga a A. Portmanna, které spatřují společný kořen kreativity lidské i přírodní, což je v poměrech evropského myšlení pohled pozoruhodně blízký perspektivě, jak přírodu a společnost vnímala klasická Čína. Kniha se zabývá základními jungovskými pojmy, lidskou percepcí světa a jejím vztahem k jazyku, problémem antropomorfismu a sociomorfního, biomorfního a mechanomorfního modelování v naší vědecké i mimovědecké percepci přírody, paralelami mezi evolucí artefaktů a přírodních objektů, portmannovskou přírodní estetikou a dalšími příbuznými tématy v řadě navzájem souvisejících esejů, v podobném stylu jako jiné autorovy knihy. (svět jevů a svět interpretací)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Stanislav Prof.RNDr.Dr. Komárek - další tituly autora:
Mandaríni Mandaríni
Komárek, Stanislav Prof.RNDr.Dr.
Cena: 93 Kč
Zápisky z Orientu Zápisky z Orientu
Komárek, Stanislav Prof.RNDr.Dr.
Cena: 168 Kč
Zápisky z Okcidentu Zápisky z Okcidentu
Komárek, Stanislav Prof.RNDr.Dr.
Cena: 168 Kč
Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie
Komárek, Stanislav Prof.RNDr.Dr.
Cena: 141 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Příroda a kultura Svět jevů a svět interpretací P ŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 1 Stanislav Komárek ACADEMIA 2008 Příroda a kultura Svět jevů a svět interpretací P ŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 3 5 Obsah ÚVOD K DRUHÉMU, ROZŠÍŘENÉMU VYDÁNÍ 11 VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM13 Úvodní poznámky13 Box: Sen16 Nevědomí a vědomí18 Archetypy22 Box: Archetypální základy vnímání živého světa26 Persona a stín28 Animus, anima, „starý mudrc“32 Sublimace, emoce34 Symbol35 Synchronicita36 Projekce, komplexy38 Kompenzace40 Poznámka na závěr kapitoly41 POLARITA LIDSKÉ PERCEPCE SVĚTA43 SLOVA A VĚCI54 Jazyk u lidí a zvířat54 Slova a jména58 Slova a zvuky60 Orwellovské postřehy61 Slovní magie65 Jazyk a společnost68 Poezie a metafora72 Box: Volání proroků76 Box: Humor79 Písmo a texty81 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 5 6 BRÁNY VNÍMÁNÍ 85 Smysl smyslů88 Box: Smyslová vikariance91 Mámení smyslů91 Box: Čas a prostor95 REDUKCE98 Řeč jako redukce98 Redukce a nauky99 Redukce ohleduplné a redukce drastické101 Redukce, paranoia, moc103 Popis106 Problém antropomorfismu108 MODELOVÁNÍ111 Biomorfní modelování111 Technomorfní modelování112 Sociomorfní modelování114 Box: Etika a její úskalí117 INTERPRETACE120 Jak interpretovat texty? Interpretace a moc120 Věštby a znamení123 Jak interpretovat živé organismy?126 NAUKA A JEJÍ NOSITELÉ129 Archaický intelektuál129 Nauka instituční a systemizovaná130 Technologie spasení134 Věda – sekulární náboženství?136 Box: Do jaké míry je novověká přírodověda zkušenostní?137 Ekleziomorfní struktury142 Box: Paradigma142 Box: Byrokracie jako fenomén147 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 6 CELEK A JEHO ČÁSTI 157 Box: Pohlaví161 PŘÍBĚH A HISTORICKÝ PROCES171 Příběh a mýtus171 Etiologické mýty evolučních nauk174 Dějeprava177 Proč historie?181 Číhající budoucnost183 Lepší minulé a ideální typy184 EVOLUCE JAKO FENOMÉN188 Box: Demiurg188 PRAMENY KREATIVITY197 PORTMANNŮV PŘÍNOS202 Základní pojmy202 Metafora o divadle204 Povrchy205 Opacita a transparence207 Symetrie208 Funkce povrchů, Oudemansův fenomén209 Kresby212 Trojdimenzionální struktury213 Výtvarný kánon a luxusní struktury216 Hingstonův přínos221 Biomoc223 Rank224 Biochromatika226 Zpěv ptáků a přírodní muzikalita229 Význam Portmannova dědictví231 7 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 7 8 PŘÍRODA A KULTURA 233 „Dola ování“ lidského těla a duše233 Původ dichotomie „přírody“ a „kultury“235 Krajiny kulturní a přírodní236 Sen o přírodní nevinnosti a počátky environmentálního cítění239 Povaha civilizace242 Environmentalismus a jeho myšlenkové kořeny247 ARTEFAKTY A JEJICH EVOLUCE250 Zvířecí artefakty250 Lidské artefakty a jejich evoluce252 Lidské sebedesignování258 Malby262 Box: Umění266 Jazyk jako artefakt a jeho evoluce267 Folklór jako fenomén270 DOMESTIKANTI274 Povaha domestikace274 Zdomácňování a selekce277 Autodomestikace člověka279 Účel domestikantů281 Box: Němé tváře282 Zvířata a lidé jako objekty reprezentace287 Květiny289 POVAHA RITUÁLU291 Závěrem297 Mikropříběh na závěr297 Literatura298 Jmenný rejstřík305 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 8 Motto Logika je kurva áblova Martin Luther P ŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 9 Úvod k druhému, rozšířenému vydání Tato kniha vznikla na osnově dvou mých přednášek na PřF UK v Praze po roce 1990 – „Natura et cultura“ a „Živá příroda, svět jevů a svět interpretací“ – spojených později v přednášku jedinou, a měla by sloužit také jako učební text pro mé současně kulturně-antropologické přednášky na FHS UK. Za mnohou inspiraci vděčím svým přátelům Zdeňku Neubauerovi, Zdeňku Kratochvílovi, Jiřímu Sádlovi a Janu Havlíčkovi, a pochopitelně také Adolfu Portmannovi, s nímž jsem se bohužel nemohl nikdy setkat, ač jsem si to velmi přál. Tato kniha představuje podobně jako mnohé předešlé soubor volně na sebe nava - zujících esejů, týkajících se výše zmiňované problematiky, proložené dalšími doplňujícími texty v tzv. boxech. Bezprostředně navazuje na jinou mou práci, Spasení těla: moc, nemoc a psycho somatika (2005), jejímž je pokračováním a komplementem, a souvisí i s další připravovanou knihou s pracovním názvem Zvířata v kulturních kontextech, chystanou spolu s M. Stel lou a H. Novákovou pro Nakladatelství Academia. Vztah lidského a přírodního je jedním z nejdůležitějších témat vůbec (sám je pociuji jako vůbec jediné skutečně relevantní) a je problematikou velmi širokou, takže tato kniha nemůže být nežli výběrem několika kapitol, se snahou upozornit na aspekty spíše přehlížené a zapomenuté nežli obecně disku - tované. Je také dominována více snahou o „holonomní“ zachy - cení lidského a mimolidského světa než o vyčerpání jednotlivých témat. Od jejího prvního vydání (nakl. Vesmír, 2000) se objevila na českém knižním trhu celá plejáda původních i překladových děl z oboru kulturní i lingvistické antropologie, tato kniha by však měla obsahovat spíše to, co v nich není pojednáno nebo co zůstalo na okraji. Téma samo je tak obsáhlé, že uvedená literatura představuje jen nepatrný výsek z obrovské laviny publikací, charakterizovatelný spíše heslem „každý má - me své (intelektuální) kamarády“, a ne přehled všeho relevant - ního písemnictví na planetě. Proto jsou odkazy po vzoru ese- 11 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 11 jistiky obecně uváděny pouze u věcí, které má autor za zvláš hodny pozoru, jinak by mohly zahoustnout až k obludnosti. (Jaký pramen citovat k údaji, že slunce ráno vychází? Homéra? Koperníka? Nebývá to náhodou každý den vidět?) Uspořádání knihy je vedeno autorovým přesvědčením o jednotě lidského a přírodního světa („svět“ je jen jiné pojmenování pro kontextovost) a jeho „dramatu“, a současně i přesvědčením o primárnosti jevů před jejich odlehlými interpretacemi a snahou vyhnout se „brutálnímu“ redukcionismu ve prospěch některých redukcí „šetrných“. Tento fakt knize zajisté ubere na průraznosti, nebo ve světě masmediálního krajního zjednodušování se lze nejsnadněji prosadit nějakým polárně vyostřeným „intelektuálním sloganem“, ale příchylnost ke světu jevů, jejich opravdovosti a naléhavosti mi nedá jinak. Praha, září 2007 Stanislav Komárek 12 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 12 VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM Úvodní poznámky To, co se z určitého pohledu jeví jako problém „věcný“, je v posledku problémem psychologickým. Jediná jistota, kterou máme, jsou naše vlastní psychické obsahy. Je sice velmi pravděpodobné, že jim ve vnějším světě cosi odpovídá a že nežijeme v jakémsi simulačním boxu, uchváceni jen a pouze solipsistními představami vycházejícími z nás samých, ale úplné jistoty v tom není (představa solipsismu, ač obludná a zavádějící, by přece byla jaksi myslitelná). To, co je nám ale bezprostředně přístupné, nejsou věci vnějšího světa samy, ale jen naše psychické skutečnosti (a to ještě pouze jejich vědomá část), které se s nimi nějakým způsobem spojují a vážou. Od lidské psychiky a jejího poznání je třeba tedy jakoukoli inter - akci člověka a mimolidského světa odvíjet. Tato kniha by neměla být chápána jako další učebnice psychologie švýcarského psychiatra a myslitele C. G. Junga (1875–1961), ač z jeho koncepcí vychází a některé z nich je zde nutno pro názornost zopakovat. Navíc je jednou z jejích možných interpretací, protože, jako i u mnoha jiných myslitelů, každý z interpretů klade akcent poněkud jinam: zde vycházím mj. z toho, že Jung sebe sama chápal jako přírodovědce: velmi jej ovlivnil např. basilejský biolog F. Zschokke, u něhož byl nějakou dobu asistentem. Jungovy spisy, vydávané obvykle ve 20 svazcích, čítají několik tisíc stran a jsou v zásadě „holografické“ povahy, tj. jejich základní myšlenkové motivy jsou v hrubých rysech patrné i z nevelkého zlomku (trochu v tomto smyslu je koncipována i tato kniha). Jungovo dílo se také v ještě menší míře než spisy jiných myslitelů hodí k traktování ve stylu „svatých písem“: to VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 13 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 13 by bylo maximálním zpronevěřením se tradici spojené s étosem přírodovědy (jejž ostatně v jeho původnější podobě Jung vzal za svůj), kde je text pomůckou k porozumění světu a člověku, ale ne cílem sám o sobě – text, který smysluplně nepoukazuje k něčemu mimotextovému, je ostatně čímsi parazitickým a jeho eventuálního zániku netřeba želet. Spíše než o ucelený systém nauky se u Junga jedná o specifickou hermeneutiku a specifický vztah ke světu, překonávající novověkou subjektobjektovou dichotomii a z ní plynoucí obtíže. Z tohoto důvodu je Jungova koncepce mimořádně objevná pro celou řadu oborů daleko za horizont psychologie a psychiatrie, zejména pak pro biologii, kulturní antropologii, analýzu mýtů, uměnovědné obory atd. Jedná se o nauku primárně zkušenostní, ale pracující kromě zkušenosti s vnějším světem, lidským i mimolidským, i se zkušenostním poznáním sebe sama. Pojem duše, jak bude v Jungově tradici v této knize dále použí ván, odpovídá zhruba starořeckému pojmu psýchéa roz hod - ně se nekryje s užíváním tohoto slova u křesanských, zejména pozdních autorů, nebo dokonce ve spiritistických brožurkách. Ač je tento pojem tradiční a za dlouhou dobu se na něj nabalila celá řada vedlejších významů, jeví se mi lepší nezavádět žádný „technický“ novotvar, podobně jako užíváme i mnoho dalších slov s širokým a tradičním sémantickým polem (hlava, čas aj.). Rozhodně se nejedná o pojem polárně opoziční k poj - mu tělo, by tak byl v průběhu středověku a zejména novověku postupně stále více chápán (o tomto blíže Komárek, 2005), ale spíše o soubor integrativních a celostních procesů v organismu, s tělesností bezprostředně související, z ní vyplývající a vzájemně se s ní ovlivňující. Psychofyzickou jednotu člověka vtipně ukazuje např. Vondráčkem (1968) uváděná kazuistika ženy, které se při sledování kreslené grotesky o Palečkovi vytvo řil velký hematom na měkkém patře, v místě, kde se ne - šastný protagonista zachytil na „čípku“ v krku kozy a hrozilo mu spolknutí i se soustem sena. Nejinak je tomu i u zvířat: laboratorní potkan se v nádobě s vodou utopí zhruba za hodi- 14/ PŘÍRODA A KULTURA PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 14 nu – je-li v ní ale zcela malá kostička polystyrénu o hraně cca 1 cm, vzbuzující klamnou naději, že by se na ni dalo vylézt, vydrží potkan plavat 24 hodin i déle. Duše není věc, nýbrž proces, a je povýtce dynamické povahy. Vzhledem k tomu je každá výpově o ní pouze metaforické povahy (všechny výpovědi o světě jsou v posledku takové) a není přímým popisem nějaké struktury (jako je tomu třeba u lidské kostry). Rovněž je pro tak komplexní proces nepřiléhavý nějaký prvoplánově jednoduchý fyzikalistický popis, by fyzikalistické metafory jsou mnohdy přiléhavé – odtud pohor - šení fyziků, čtou-li v této souvislosti o „energii“ bez náležité - ho předchozího varování. Je rozhodně zavádějící ztotožňovat psychiku pouze s vědomými procesy, jak se to dělo po karteziánském obratu, nebo vědomé duševní procesy se vyskytují převážně a hlavně u člověka (otázka psychologie zvířat bude probírána později) a tvoří pouze cosi jako třešeň na dortu veliké masy procesů nevědomých. Ač lze zajisté duševní procesy chápat jako projev fyziologických, zejména neurofyziologických daností, je přesto smysluplnější je popisovat jako globálně-autonomní celek a z celistvého pohledu „zvenku“ nežli je rozmotávat zevnitř, asi jako je smysluplnější popisovat druhou světovou válku termíny dějepravy, a nikoli jako sumaci pohybu jednotlivých Němců mezi roky 1939 a 1945 (a co třeba teprve popis bitvy u Kurska na molekulární úrovni!). Z tohoto hlediska lze více či méně přiléhavě mluvit o „psychických“ procesech všech živých bytostí, nejen člověka a zvířat, kteří jsou ovšem samozřejmě pro tuto rovinu popisu světa exemplárními jsoucny. Základní Jungova myšlenka je zde přiznání jsoucnosti a závažnosti duševním obsahům, nebo skutečné je to, co působí (wirklich ist das, was wirkt). Novověká dichotomie typu „divoženky nejsou, elektromagnetická indukce je“ ztratí na své samozřejmosti, pokud si uvědomíme, že i představa elektromagnetické indukce je v podstatě pomocný myšlenkový konstrukt (by ne tak přírodně názorný jako divoženka), umož - VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 15 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 15 16 / PŘÍRODA A KULTURA ňující nám lépe chápat jevy elektřiny a magnetismu, zatímco obecně sdílená víra v rozmanité přízraky v nějaké kultuře má ve společenské praxi výsledky stejné, ne-li větší, nežli vědomí věcí „opravdových“. Je vcelku jedno, zda sdílíme či nesdílíme staroegyptské představy o světě mrtvých a životě po smrti, ale po tisíce let přetrvávající pyramidy a další s tím související stavby nám takříkajíc „hmatatelně“ ukazují vliv duševních obsahů „fiktivní“ povahy na běh světa. Z moderních přízraků tohoto typu lze jmenovat třeba inflaci, obdobný „zastřešující pojem“ jako kdysi Franklinova „elektřina“, zahrnující celou řadu jevů do té doby chápaných jako disparátní – její materiální substance je stejně málo, jako je tomu třeba v případě snu. Přesto obecně sdílená víra v takovouto entitu hýbe s brutální výrazností lidskými osudy i hospodářským a společenským životem celých říší (zlaák v truhlici je zcela „objektivní“ povahy, bankovka či směnka už zdaleka ne tolik; kdo pojem „inflace“ neslyšel, ani si jí nepovšimne – jen za korunu se toho jaksi koupí méně). Box: Sen Sny, jimiž se jungovská psychologie a jí příbuzné a předchůdné disciplíny s takovým zájmem zaobírají, představují „přírodniny“ velmi speciálního typu – vznikají sice lidskou činností, nikoli však vědomou jako artefakty (o nich později), ale mimovolně, podobně jako třeba vousy či embrya. Nejen že nemají, jak už uvedeno, žádnou podstatnější vážitelnou substanci, ale při jejich posuzování jsme vázáni na slovní výklad snícího, tj. zachycení primárně eidetické události do slov, představujících zcela jiné médium – už převyprávění snu je jeho interpretací par excellence, jak se lze hravě přesvědčit na libovolném příkladu: začátek snu je vždy kdesi v mlhách a sen sám se děje ve zcela jiné logice: náš jazyk je adjustován primárně na bdělé, a nikoli sněné události. Teprve potom může být takto „chycený“ sen eventuálním materiálem dalších interpretací, a už alegorického typu ve stylu lidových snářů, či freudovské, jungovské či jiné analýzy – není náhodou, že archaické národy typu australských Aboriginů (jako mnohé děti u nás) snům připisují větší důležitost než PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 16 VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 17 událostem v bdělém stavu a že „tvůrci světa“ v jejich představách tvořili krajinu, zvířata i lidi podle toho, co se jim zdálo ve spánku (dala by se saranče či ptakopysk za bdělého stavu „vymyslet“?). Je zcela iluzorní, že by se mohlo v dohledné době nějak podařit sen v jeho vizuálně-akustické podobě (zážitky hmatové a zvláště čichové jsou ve snech vzácné a mnohdy indikují nastupující psychózy) nějak „snímat“, by stanovit periody spánku, kdy k snění dochází (tzv. REM-fáze), je poměrně snadné. Rovněž proniknutí do snů vyš - ších zvířat, na jejichž dramatický obsah můžeme soudit z jejich spánkových aktivit, bude věc trudná. Je pozoruhodné, že pokusní šimpanzi, naučení posunkové řeči a čile komentující všechny události kolem, se nikdy nezmiňovali o svých snech (Fouts a Mills, 1997), zatímco i velmi malé děti tak činí. Sny na lidi všech společností vždy emočně velmi doléhaly, by jaksi „zvenčí“ – ve většině evropských jazyků je o snění řeč v neosobní formě: zdá se mi; mir träumt es, mně prisnilos atd. (i myšlenka člověka původně „napadala“, podobně jako třeba rys). Ne náhodou má česká formulace „zdá se mi“ i význam intuitivní anticipace („tak to asi je...“) a slovo „sen“ má i význam idealizované, sotva splnitelné tužby (ale zároveň někdy i mimořádně silné „reality“: „bylo to jako ve snu...“). Z jistého hlediska je celkem jedno, zda sny vznikají interpretací „šumu“ v rámci jakéhosi „úklidu“ centrálního nervstva (právě odnětí možnosti snění, ne spánku vůbec, vede v posledku ke smrti) nebo jinak. Na každý pád se jedná o interpretační výkon (Freud hovoří přímo o „snové práci“– Traumarbeit), ne nepodobný známému Rorschachovu testu: zda v nic konkrétního nezobrazujícím inkoustovém fleku vidíme spíše pošlého netopýra v rozkladu nebo květ orchideje, je výpovědí především či pouze o nás (v zásadě je celá příroda pro nás jedním velikým Rorschachovým testem, ale o tom by měla být celá tato kniha). Sny lze z rozmanitých hledisek interpretovat donekonečna, aniž by se dalo zcela jednoznačně vyhmátnout jediné stanovisko k jejich správnému „čtení“ – by některé funkce jsou na první pohled zřejmé (kompenzační plnění jinak nedostupných přání, snové vyjádření obav a strachů z přicházejících i minulých událostí, „drobty dne“ prosakující do snu atd.). Některé momenty, v lidském životě zcela nepřítomné, např. létání vlastní silou či klouzavé vznášení, byly kupodivu odnepaměti téměř univerzálně rozšířeným tématem snů (zde je i vysvětlení nějakou zasutou „evoluční vzpomínkou“ trudné: dle mínění evolučních nauk žádný z lidských předků nelétal). Pozoruhodné je i krátké trvání snů v čase, v řádu PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 17 Nevědomí a vědomí Drtivá většina duševních obsahů je pochopitelně nevědomá. Vědomí je v zásadě až velmi pozdní evoluční inovací a zahrnuje jen nepatrnou část celé psychiky, mnohem menší, nežli je třeba viditelná část plovoucího ledovce. I drtivá většina procesů v živých tělech je nevědomá, počínaje biochemickými pochody v buňkách, přes pohyby hladkého svalstva v zažívacím traktu až po „zautomatizované“ reakce typu psaní na stroji. Hranice mezi procesy vědomými (a tudíž ovladatelnými) a nevědomými není zcela fixní, ale vždy poněkud posunutelná oběma směry. Pomocí speciálních výcvikových technik lze některé běž ně nevědomé procesy, třeba srdeční tep či peristaltiku, za čít ovládat (jogínské praktiky), pomocí jiných technik lze zase běžně vědomé akce kosterního svalstva zautomatizovat až k nevědomos - ti (řízení auta). Obecně lze říci, že nevědomí, ze jména správně opečovávané, vede člověka (a tím spíše zvíře) zpravidla správně a je čímsi pro jeho zdárné fungování nepostradatelným a velice cenným, by poněkud pomalým a archa ickým. Vědomí jakožto „moderní“ inovace umožňuje vést jeden nebo několik málo procesů najednou rychleji a efektivněji, by s větší pravděpodobností omylu při rozhodování. Je přesvědčením C. G. Junga i mnoha jiných, že vědomé procesy jsou přes svou rizikovost cennější než nevědomé a podpora zvědomování rozmanitých duševních obsahů je činnost žádoucí a blaho - 18/ PŘÍRODA A KULTURA nanejvýš vteřin, zatímco „subjektivně“ ve snu jako by uplynuly dlouhé minuty či hodiny: pozná se to zejména tehdy, je-li do snu „tvůrčím způsobem zakomponována“ nějaká událost zvnějšku, např. zvuk prasklé pneumatiky v ulici pod oknem, který naše snící psychika „obalí“ dlouhým příběhem řekněme z amerického Západu, jehož vyvrcholením je přestřelka, v níž zazní onen „výstřel“ z koltu, visícího proklatě nízko u pasu. I když pomineme výstřednější interpretace, třeba „zpětný“ pohyb snu v čase, jedná se o fenomén pozoruhodný. PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 18 VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 19 dárná, a už na individuální úrovni ve formě iniciace či psychoterapie, či obecně ve smyslu posilování toho, co je pro člověka nejtypičtější a co zvyšuje míru jeho svobody. Lidská svobodná vůle má pochopitelně i další, protichůdný aspekt – má-li člověk např. na vybranou, zda zdvihnout levou či pravou ruku, nejdříve (v nepatrných zlomcích sekundy) vychází podnět pro pohyb kosterních svalů, pak se teprve „subjektivně zachce“ a nakonec se končetina pohne – o lidské vůli jakožto schopnosti interpretovat děje ve světě jako výsledky vlastního záměru bude řeč až na jiném místě. Je jistě pravda, že většina procesů, psychických i společenských, funguje „lépe a intenzivněji“, pokud nejsou vědomé či jinak reflektované. Například Lorenzovo schéma mláděte (Kindchenschema) na příkladu člověka, zajíce a psa. (Podle Lorenze.) PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 19 raný kapitalismus fungoval „automaticky“, pokud nebyly zná - my pravidelnosti kapitálových pohybů a bohatství bylo, jak už kmen tohoto slova připomíná, v kalvínském duchu interpretováno jako důkaz Boží přízně. Známý vtip vypráví o stonožce, která se už nepohnula z místa poté, co se zamyslela nad dotazem, kterak že se jí daří tak důmyslně koordinovat pohyb mnoha párů nohou. Ale teprve uvědomění dává od procesů odstup a umožňuje smysluplně zacházet se sebou samým a světem kolem sebe bez slepé vevázanosti do jeho běhu a zakládá vlastně lidství v našem smyslu. Jung rozlišuje v nevědomí několik rovin, zejména pak nevědomí individuální (vzniká v zásadě na freudovském prin - cipu vytěsnění rozmanitých nepříjemných a do kontextu se nehodících vzpomínek a zážitků – náš vlastní sebeobraz se mnohdy příliš neliší od oficiálních životopisů diktátorů – a čerpá své „náměty“ pouze z osobní historie jedince) anevědomí kolektivní. Kolektivní nevědomí obsahuje kondenzovanou historickou zkušenost rodiny, etnika, rasového okruhu a posléze i předlidských fází našeho vývoje až kamsi do archeozoika. Je vcelku jedno, představujeme-li si tento proces „lamarckovsky“, jako dědičnost získaných poznatků, či „darwinovsky“, jako selekční odstranění těch, kdo příslušné psychické dispozice neměli. Ironií osudu si právě Darwin představoval vznik instinktu tak, že mnohočetným opakováním „vědomá“ činnost přejde, řečeno novodobým žargonem, do „hardvéru“ a stane se dědičnou bez učení, tak jako by se řekněme po deseti generacích automobilismu rodili lidé už s jakous takous znalostí řízení a pravidel silničního provozu; podobná stanoviska z jiných pozic zaujímá i Sheldrake (1981). V některých disciplínách (folkloristika, etnografie) je tematika „kolektivní zkušenosti“ přijímána jako téměř samozřejmost, v jiných vyvolává rozpaky. Biologovi tato myšlenka dědičného tradování rozmanitých psychických obsahů nedělá vzhledem k přesvědčení o průběhu lidské fylogeneze vcelku obtíže. Je pozoruhodné, že na základě Lorenzova vrozeného „schématu 20/ PŘÍRODA A KULTURA PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 20 mláděte“ ( Kindchenschema) neomylně rozeznáme i řekněme mladého tapíra jakožto mládě, by dospělé jedince nemusíme vůbec znát (velká hlava, velké oči, krátké končetiny a tělesné výběžky atd.). Nejen že u tak nepříbuzných zvířat, jako jsou ptáci, na první poslech rozpoznáme v zoufalém pípání opuštěného kuřete či housete mládě „v tísni“, ale emoční zabarvení hlasu rozeznáme bez školení dokonce i u hmyzu (čmelák na květu bzučí „spokojeně“, po uchopení pinzetou přejde tón v „hněvi vě kvílivý“, včelaři bez problémů rozeznají podle tóniny hukotu zimujících včelstev jejich stav a rozpoložení, např. i ztrátu matky). Rovněž neobyčejná role draků v pohádkách a dinosaurů v „dětském folklóru“ dneška, vcelku bez záchytných bodů ve vnějším světě, by se dala interpretovat jako „vzpomínka na druhohory“ (o tomto tématu ještě později). Lze říci, že právě u zvířat by „kolektivně nevědomá“ vrstva psychiky byla onou zcela dominující, by ne jedinou výlučnou. Je těžké prokázat, že zvířata, zejména vyšší, vědomou sféru vůbec nemají a ta je doménou pouze člověka, ale je rovněž jasné, že zvířata se na rozdíl od člověka mnohem více „dějí“ a jejich vědomí bude asi dosti odlišného typu. I typ vědomí současných archaic kých lidských kultur se poměrně dost liší od vědomí „pozdně civilizovaného“ a raně paleolitický člověk musel být, soudě z jeho výtvarných památek, dosti radikálně jiný. Svým způsobem lze říci, že co bylo tehdy myšleno, je dnes žito a jaksi „inkorporováno“ do fyzické roviny. Vynořování se vědomí z nevědomí má trochu podobný charakter jako vytlačování zubní pasty z tuby, ovšem s tím, že by se nejarchaičtější typ vidění světa jaksi kruhem do nevědomí vracel – i proto jsou naše představy o duševním světě subhumánních živočichů tak obtížné. Jednou ze základních tezí Jungovy psychologie, kterou potvrzuje i empirie v nejširším slova smyslu (Jung vždy upřednostňoval zkušenost před logickou konzistencí teorie), je, že se u jednotlivých lidí i celých kultur mohou aktivovat různé složky jejich psychického vybavení a jiné naopak mohou být znevědoměny, potlačeny a utlumeny, „kleslé pod obzor“. To VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 21 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 21 vy světluje největší část neobyčejné duševní variability mezi lidmi i různými kulturami, i možnosti velmi rychlých proměn, individuálních i kolektivních, typu náhlého kulturního rozkvě - tu dříve „barbarských“ zemí (a naopak) či náhlá tvůrčí vzplanutí, kdy třeba fádní poštovní úředník Bezruč-Vašek během roku napíše své dílo, aby další půlstoletí opět mlčel a razítkoval. Bez tohoto poznatku je většina lidských individuálních i kolektivních počinů nepochopitelná, přičemž „příčiny“ těchto metamorfóz bývají často subtilní či těžko odhalitelné. Stejně tak lze s dobrým svědomím předpokládat, že „zvířecí“ či „archa icky lidské“ typy vědomí u nás opět „klesly pod obzor“ a ne - jsou vědomým způsobem vyvolatelné, by tento proces nemusí být vždy a nutně ireverzibilní (tyto „zpětné pohyby“ v duši, a už ve smyslu individuální ontogeneze či fylo- a kulturogeneze, nazývá psychiatrie regresí). Z tohoto důvodu je hlubší empatie možná pouze do „vyšších“ zvířat typu psů, koček či primátů, zato by se stěží někdo mohl dokonale vžít do duševního světa třeba slunéčka sedmitečného či dokonce maláriového plazmódia, ale i kdyby se to podařilo, vedlo by to, zejména v případě dospělého, k internaci za zdí blázince a k vyřazení z lidské společnosti (k tomu stačí i mnohem méně: ti, kdo zasvětili svůj život studiu relativně vzdálených kultur – tibetologové, sinologové, islamisté atd. –, často „prolezou“ do jiného kulturního okruhu, ve vlastní společnosti se stanou cizinci a někdy se z ní raději odstěhují do „země svého srdce“). Archetypy Základní obsahy lidské psychiky (a dodejme, že i zvířecí) označu je Jung jako archetypy. Tento výraz, vypůjčený z pozdně antické tradice, znamená cosi jako „základní, původní otisk“ (arché – počátek, týpos – vtisk) a je používán k označení vrozených obrazů, základních myšlenkových schémat, která nejsou primárně slovní, ale obrazové, eidetické povahy. Archetyp není 22/ PŘÍRODA A KULTURA PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 22 jedním, konkrétním obrazem, jeho více či méně přiléhavých eidetických vyjádření může být celá řada – lze jej tak nejspíš přirovnat třeba ke krystalové mřížce např. soli, jejíž jednotlivé krystaly jsou jen jejími konkrétními realizacemi a mohou se dosti lišit (navíc spíše ke krystalické mřížce soli v okamžiku její existence ve vodném roztoku – je zde jaksi difúzně, potentialiter, přítomna a za vhodných okolností může dát vznik náhle, „překvapivě“ se zjevivším krystalům). Pokusů o přesnější definice archetypu bylo více, ale takto široce založený pojem mám pro cíle této knihy za vhodnější. Archetypy a kontakt s nimi v jakékoli podobě vyvolávají prudké emoce a jsou, jak bude později uvedeno, bytostně ambivalentní. S určitou poetickou licencí by se dalo říci, že duše se z nich skládá podobně jako tělo z orgánů. I duševní obsahy zvířat jsou pochopitelně složené z archetypů – pomysleme jen na výše zmíněné Lorenzovo schéma mláděte či na vrozené obrazy nepřátel, např. už Lorenzem popsaná reakce housat na siluetu dravého ptáka (či její maketu) na obloze. Klasickou ukázkou reakce na archetypální obraz je rovněž pronásledování, mobbing, sov a netopýrů denními ptáky – pro něž většinou nepředstavují přímé nepřátele nebo konkurenty, ale jsou tak „odporní“ a „zlí“, že je nutno je napadnout bez ohledu na okolnosti a s obrovskou emocionální investicí – tomuto jednání se samozřejmě není třeba učit. Existence vrozených obrazů a schémat u zvířat se tradičně nepokládala za problematickou či diskutabilní. Je ovšem s podivem, že raný novověk, např. John Locke a četní další, existenci vrozených představ u člověka zcela popíral a tato absurdní víra, ne nepodobná zapírání nosu mezi očima, došla širokého rozšíření. Chápání člověka jako tabula rasa, jako toho, kdo nemá v mysli nic, co by předtím nezískal smyslovým vnímáním (a indoktrinací, dodejme), podnes přežívá zejména v některých upadlých pedagogických koncepcích jako výsměch a triumf doktríny nad zkušeností (samozřejmě pro touhu po výchově „nového člověka“, a už jakéhokoli typu, je takovýto pošetilý předpoklad nutností a ukazuje i na to, že nějaký praktický proces, třeba vyučování, VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 23 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 23 může po desetiletí a staletí fungovat, i když vychází z teorie zcela mylné, podobně jako u nás vždy byl k dostání chleba, navzdory mylnosti marxistické ekonomiky, v důsledku „selského rozumu“ jednajících). Vrozená schémata pociování a jednání ovlivňují u člověka prakticky všechny sféry jeho činnosti; pozoruhodný je např. člověku inherentní smysl pro obřadnost a přesné dodržování rituálů v jednotlivých, zdánlivě vzdálených oblastech lidské činnosti (blíže v kapitole Povaha rituálu – přesná pravidla pro náboženské ceremonie, magické operace, vědecké experimenty i úřední či armádní „liturgii“ se vždy musejí přísně a přes - ně dodržovat, jinak systém „nefunguje“ či „nepůsobí“). Lze říci, že valná většina toho, co lidé ve svém kulturně-civilizačním úsilí vytvořili, včetně techniky či zbraní, je jakousi racionalizací a materializací vágně archetypálních představ na tato témata, a není lidem tak úplně „bytostně cizí“, jak se to občas prohlašuje. Lidské archetypy umožňují několikerý typ rozdělení, jehož detaily by přesahovaly rámec tohoto pojednání, archetypy na - víc podléhají určité individuální i rasově-geografické variabilitě, by ve velmi malém měřítku vzhledem k jiným parametrům člověka (pokud je v této knize použit výraz „rasa“, pak jako souhrnný pojem pro lokální svéráz člověka v jeho nejrůznějších parametrech – autor pochopitelně dobře ví o lidské klinál ní variabilitě a neexistenci distinktivních přechodů mezi „rasami“, nechce ale toto zavedené a v praktických ohledech užitečné slovo opouštět jen proto, že bylo americkou antropologií „zakázáno“ – ten, kdo mluví o „rasách“, je „rasista“ asi stejně málo, jako by byl „nacista“ ten, kdo mluví o „národech“). Jednotlivé archetypální obrazy se vynořují z nevědomí do vědomí jedinců i celých kolektivů často v podobě mýtů či mýtům podobných jevů novověku, či lépe řečeno jednotlivých mytologémat, což je termín pro jejich nejmenší, už dále smysluplně nedělitelnou složku – mýtus se skládá z mytologémat podobně jako řekněme protein z aminokyselin (právě vynořování 24/ PŘÍRODA A KULTURA PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 24 mytologických obrazů upomínajících do detailů třeba na staroegyptské mýty v mysli schizofreniků, kteří díky své nevzdělanosti takto „odlehlou“ látku nemohli znát, přivedlo Junga na koncepci vrozených myšlenkových obsahů u lidí). Nekontrolovanou „posedlost“ nějakým archetypem (či také zmocnění se něčeho, co není běžně součástí lidské osobnosti, ve stylu lud - víkovského „Stát jsem já!“) nazývá Jung psychickou inflací (z lat. inflare – nadýmat, nafukovat): projevy takovýchto osob a jejich řeč působí na okolí podivným, nabubřele bombastickým a zároveň archaicko-hieratickým způsobem a budí znechucení a posměch, anebo naopak nekritické nadšení. Jung také vždy zdůrazňuje podvojnost archetypálních obrazů – dítě je zároveň cosi roztomilého a božského na způsob malého Spasitele i vřeštící a páchnoucí fakan. Cílem lidského života je podle Junga tzv. integrace archetypů, tj. jejich vědomé uchopení a začlenění do vlastní psychiky, která se tím stává propoje - nější, ucelenější. Překonání stadia fragmentárnosti a „dezintegrace“ typického pro dětství či narušené pozdější stavy přispívá k pochopení vlastní identity (spása je v zásadě vědomá sebe - identita), vlastního místa ve společnosti a ve světě a ke zvýšení kreativity a smysluplnosti individuálního osudu. Jung tento proces nazývá individuací, cestou k sobě samému, k svému Selbst(česky překládáno jako „bytostné Já“), jež představuje syntézu původního vědomého Já(ego, ich) s nevědomými složkami duše, které však k jedinci bytostně patří a jsou jeho součástí. Člověk je, v mnohem větší míře než ostatní tvorové, za tímto účelem potřebný výchovy a iniciace až hluboko do dospělého věku. Tato kvalitativní duševní metamorfóza je špatně popsatelná výrazy novověké vědy, která převádí kvalitativní změny na kvantitativní, a proto je s příchodem novověku jen obtížně tematizovatelná a zanedbávaná, o čemž svědčí spousta jedinců s infantilní strukturou duše i v dospělosti (Jung studoval alchymické texty evropské i mimoevropské právě jako výpovědi o tomto „putování duše“, jak se celá kvalitativní metamorfóza postaru nazývala, modelovaném na kvalitativních VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 25 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 25 změnách hmotných substancí při alchymických laboracích, kterými se měla podobná metamorfóza nastartovat i v alchymistově duši: proto se alchymie z hlediska pozdější chemie jeví jako soubor nesmyslů a má se k ní asi jako svobodné zednářství k zednictví – v něčem byla alchymie předchůdná spíše psychologii či biologii, jejíž optikou se dívala i na „chymická těla“. „Staré“ nauky typu alchymie či astrologie vedly k sebepoznání skrze hmotný svět, „nové“ typu sociobiologie vedou k poznání vnějšího světa procesem sebeprojekce – blíže v kapitole o sociomorfním modelování). Rovněž náboženství chápe Jung jako metodu harmonického propojování archetypů, která je v kaž - dé kultuře podle místních podmínek a potřeby výrazně jiná a umožňuje neutralizovat brizantní energie na ně vázané a využít je pro „kulturní“ typy činností. I vztahování se člověka k živé i neživé přírodě mimo něj je z velké části dáno archetypálními schématy pro vnímání a prožívání těchto světů. 26/ PŘÍRODA A KULTURA Je poměrně zřetelné, že naše vnímání živého světa je kanalizováno vrozenými vzory pro percepci a osvojení, do nichž živé organismy nás obklopující nějak zapadají. Lidové klasifikace živočichů a rostlin, tj. etnobotanika a etnozoologie, ukazují u nejrůznějších etnik překvapivě podobné mody rozdělení, dané nejspíše celkovou životní formou a pohybem v určitém živlu (zvířata bájná jsou pro poznání lidské duše a jejího vztahu k živému světu v zásadě důležitější nežli zvířata reálná a jsou extenzí archetypálních rastrů za hranice reálného světa, ukazující, na rozdíl od snah „učené“ zoologie, svět ne takový, jaký je, ale takový, jaký by „měl být“: mají se k reál - nému zvířecímu světu jako utopie či sociální teorie k statistickým údajům – zatímco s existencí nosálů se musíme nějak vyrovnat, olgoj-chorchoje si mongolská duše žádá tak intenzivně, že jej do světa „zavede“). Nemělo by velký význam provádět zcela podrobnou hierarchizaci archetypálních klastrů tohoto typu, by se zdá být transkulturně velmi podobná – jednotlivé kategorie do sebe mohou za různých okolností různě přecházet a způsob vnímání může poněkud varírovat i individuálně. Takto se v lidském vnímání dostáBox: Archetypální základy vnímání živého světa PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 26 VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 27 vají do jednoho klastru „létavci“ či „ptáci“ jako soubor ptáků, netopýrů, motýlů atd. (zdá se, že noční ptáci, netopýři a můry by tvořili výraznou podskupinu), „zvířata“ – čtyřnozí pozemní tvorové, „ryby“ ve vodě včetně velryb, sépií (angl. cuttle-fish), ba i medúz (angl. jellyfish), „hadi“ včetně úhořů a mihulí. Je pozoruhodné, že některé kategorie vnímání jsou téměř prázdné, jako třeba „draci“, reprezen tovaní dnes snad tak krokodýly či velkými varany, ale v mysli růz ných národů spíše povahy druhohorních dinosaurů s hojnou existen cí okřídlených forem ve stylu ptakoještěrů (vzhledem k tomu, že archetypální kategorie vnímání jsou záležitost mimořádně archaická, bylo by zajímavé je vnímat jako jakousi „hardvérovou“ vzpomínku na mezozoikum, jak už uvedeno). Některé kategorie, třeba „červi“, jdou napříč bezobratlými i obratlovci, jiné jsou typicky bezobratlé – „mouchy“, „brouci“, „mravenci“, „žoužel“ atd. V každé kategorii by bylo možno samozřejmě vidět podkategorie, třeba „myši“ zahrnující drobné hlodavce, rejsky, některé drobné šelmy atd., jako podmnožinu „zvířat“. První pokus vzepřít se tomuto způsobu vnímání a klasifikaci podle jasně daných znaků „zvědečtit“ je vidět až u Aristotela, nicméně všechny staré zoologie, třeba C. Gesner, nesou silné stopy tohoto archetypálního přístupu k živému světu. Obdobně je tomu třeba u rostlin, kde archetypické kategorie typu „stromy“, „keře“, „palmy“, „byliny“, „květiny“, „tráva“, „mech“, „kapradí“ atd. byly definitivně popřeny až Linnéovým pohlavním systémem. Tyto archetypální kategorie u živočichů a rostlin nejsou samozřejmě eticky, esteticky ani symbolicky neutrální, právě naopak (je ovšem třeba pomyslit, že vztah k archetypům je, jak už uvedeno, vždy ambivalentně podvojný – lev může být vnímán jako královská šelma slynoucí důstojností, velkomyslností, silou a schopností fascinovat, i jako nebezpečná, lidožravá a páchnoucí bestie; určitá potíž je v tom, že jedna a táž věc může být stěží v jednom okamžiku vnímána synopticky oběma způsoby, ty ale mohou do sebe poměrně snadno „překlapovat“). Silně pozitivní vztah se třeba váže ke stromům, k velkým pravidelným květům typu lotosu či růže, v mírném pásmu k stále zeleným rostlinám, u živočichů k těm s vyso - kou hodnotou „ranku“ ve smyslu Portmannově, jak bude uvedeno v příslušné kapitole – tvorům se samostatným, nepřisedlým, smys - lově bohatým způsobem života, nějak elegantním a „mocným“. Archetypální rastry vnímání reflektují pochopitelně i vlastní druh – některé lidské rysy, např. vzpřímená postava (tučňák), bioptické vidění s očima na přední straně hlavy (kočka, sova) budí zájem, „dětPŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 27 Persona a stín Kromě dichotomie vědomí–nevědomí rozlišuje Jung u člověka i další klíčovou dichotomii, jejíž obě polarity lze chápat jako zcela bazální archetypy: jsou to persona a stín. Persona, v latině doslova znamenající škrabošku pro divadelní herce (údajně od per-sonare, „proznívat“; týká se hlasu vycházejícího z úst postavy, analogický řecký výraz je prosopon), je soubor vlastností (jen zčásti vědomý), charakterizující, jaký by ten který člověk „měl být“. Je to ona maska, kterou nosíme ve své sociální roli (student, bankéř, rytíř, mnich, žebrák atd.) a která je dána tradičním souborem vlastností, o nichž se soudí, že k tomu kterému stavu a roli nedílně patří (persona se pak často i vnějšně dokresluje rozmanitými stejnokroji, úpravou vlasů či vousů, typem gestikulace atd., takže už z dálky je patrno, s jakou osobou máme co činit – slovo „per sona“ mělo v antice, stejně jako slovo osoba v češtině, klad- 28/ PŘÍRODA A KULTURA ské“ ručičky žabek rosniček sympatie a rozněžnění. Již zmíněný Lorenzův archetyp mláděte účinkuje u obratlovců univerzálně – nejen že člověk rozezná mládě jako mládě podle vzhledu či hlasu, ale pochopitelně i zvířata rozeznávají v lidském dítěti mládě, což umož - ňuje extrémní případy adopcí typu indických vlčích dětí či štěňat a dokonce kuřat adoptovaných domácími kočkami. Archetypální vnímání živého světa je pochopitelně plné lásky a nenávisti, ošklivosti a libosti, dobra a zla. Zvířata „dobrá“ a „zlá“ tradiční vnímání pociuje zcela neproblematicky a bytostně, v novověku je toto sekundárně racionalizováno v „užitečná“ a „škodlivá“. „Moderní“ odpor k řadě zvířat jako vektorům chorob je další transformací tohoto esteticko-etického vztahování. I zvířata zajisté vnímají jiné druhy eticko-esteticky akcentovaně – sovy a netopýři jsou denním ptákům nesnesitelně „protivní“, jak už bylo řečeno. Láskami a nenávistmi zvířat mezi sebou (nebo i zvířat a rostlin – vášeň koček pro šantu kočičí, Nepeta cataria) se zabýval už Aristoteles a mezidruhových přátelství i nenávistí je všeobecně více, než by se na základě „hokynářské“ biologie, zvažující energetický prospěch, dalo očekávat. PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 28 ný i pejorativní význam: „je to reprezentativní osoba“; „osobo, co zde pohledáváte?“). Problém zde není v tomto společenském přidělování rolí, které je prastaré a i v mimolidské přírodě časté: nejen že je běžný pohlavní dimorfismus, ale i dominantní samec vypadá často výrazně jinak než submisivní – gorily, ryba Betta splendens, o různém vzhledu kast sociálních hmyzu ani nemluvě –; rajky, pávi či tetřevi při toku jako by byly svou „personou“ pohlceny, obdobně jako herec na jevišti či generál při přehlídce. Problém je spíše v tom, aby hraní této role bylo vědomé a „personu“ bylo možno i odložit. Celá věc se stává problematickou v případě, že persona je jaksi „přirostlá“ a velmi těsná, či člověka deformující tím, že je „špatně střižená“, vzdálená jeho individuální přirozenosti (jako když je muž s podprahovými sadistickými rysy školníkem namísto řezníkem; soudce, který je soudce, i když si hraje s vlastními dětmi atd.) a nelze z ní vystoupit. Poté, co z houštiny všech možných lidských vlastností (vyskytují se vždy v polárních párech: statečnost–zbabělost, lakota–štědrost atd., přičemž každý z nás má, by často velmi nerovnoměrně, zastoupeny obě) vyřízneme klastr těch, které tvoří příslušnou žádoucí personu. Zbývá ovšem ještě spousta dalších, které žádoucímu obrazu neodpovídají (agresivita u mnicha, soucit u loupežníka atd.) a ty jsou v podobě tzv. stínu zatlačeny do nevědomí. Co je nevědomé, o tom přirozeně nevíme a můžeme se o tom přesvědčit pouze nepřímo. Hezkou metaforou obtíží poznání stínu je srovnání s chrápáním – ve spánku se sami chrápat neslyšíme, po probuzení a aktivaci sluchového vnímání už zase nechrápáme; jako veškeré naše sebepoznání vede i toto přes zrcadla, která nám nastavují jiní. Jungův termín stín (něm. Schatten) je mimořádně šastně volen, nebo poukazuje k něčemu temnému, čeho se (minimálně za slunečního svitu) nemůžeme zbavit, co nás nerozlučně doprovází a co zároveň můžeme vidět jen na předmětech (či lidech), na které právě padá. Je pozoruhodné, že před Jungem tuto koncepci nikdo z myslitelů v takovéto podobě nezformuloval, by už v 19. století exisVZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 29 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 29 tovala pěkná beletristická zobrazení „stínu“: R. L. Stevenson nechává svého počest ného a vzdělaného lidumila Dr. Jekylla občas metamorfovat v mnohem menšího a mladšího, odporného a dětinsky zlost ného a destruktivního Mr. Hyda (Stevenson byl osoba pozoruhodná i jinak, třeba svým smyslem pro mýty tichomořských ostrovanů v době, kdy to zdaleka nebylo běžné). Oč hlubší je nevědomost o vlastních stínových vlastnostech, o to silnější rozhořčení a odpor v nás tyto vlastnosti vyvolávají u jiných. Tento proces se nazývá projekcí, promítnutím našeho stínu na jiné (jak píše Jung, dotyčná osoba či jiný objekt musí mít pro projekci určité „záchytné háčky“, ale stačí jen zcela nepatrné – i lehká šetrnost stačí k promítnutí vlastní neuvědomělé silné lakoty). Tím, nač projikujeme svůj stín, může být i zvíře, třeba opice ukazující člověku jeho „divokou“ tvář, vnímanou jako zlovolná karikatura (velice zřídka bývá stín projikován i na předměty neživé). Jednou z nejvydatnějších metod, jak si vlastní „stín“ rychle zmapovat, je představit si svého nejhoršího nepřítele a na papír napsat několik desítek vlastností, které jsou na něm nejodpudivější (zdánlivě paradoxní požadavek „milovat své nepřátele“ ukazuje jejich význam pro zmapování a integraci našeho stínu – teprve, když si uvědomíme, že tyto vlastnosti, které nás nejvíce iritují, jsou bytostnou součástí nás samých, a naučíme se je „milovat“, tj. akcep tovat, nepůsobí nám už stínový obraz v životě problémy). I tzv. „zpětný ráz magie“ spočívá v zásadě v tom, že se přes všechen odpor vnitřně ztotožňujeme s tím, proti čemu bojujeme. Přátelství i nepřátelství je v zásadě pokusy navázat nebo přerušit kontakt s některou neuvědomělou částí své vlastní podstaty, s jejími odcizenými partiemi. Pokud nějakým počinem trochu povy - stoupíme z našedlého pozadí, začneme také vrhat „stín“ a jeho reprezentanti se kolem nás brzy shromáždí. Jak persona, tak stín mohou být nejen individuální, ale i kolektivní. Zářivému kolektivnímu obrazu persony odpovídá tem - ně odpudivý obraz kolektivního nepřítele, ohyzdného, zlovol- 30/ PŘÍRODA A KULTURA PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 30 ného a ohrožujícího (tragický případ hitlerovského Německa, končící holokaustem, byl sice v dějinách nejobludnější, ale zdaleka ne jediný – většina ostatních případů je pouze méně spektakulární, zato více dlouhodobá). Extrémní sekty všeho druhu jsou zacíleny na pěstování kolektivní persony v nejtvrdší podobě, a proto u nich nelze vydržet dlouho: bu následuje opuštění, nebo tu více cynické, tu více nevědomé pendlování mezi rovinou vysokého ideálu a drsnou vulgaritou. Osoby, u nichž nedošlo k integraci stínu, ke které by mělo dojít nejpozději do pětadvacátého roku života, mají život velice ztížen neustálým přicházením do konfliktu s domnělými protivníky a jednou z jejich obranných strategií je zapojování se do kolektivních seskupení s jasným obrazem nepřítele a vlastní domnělou mravní čistotou (pěkný předobraz tohoto způsobu myšlení v prostředí pubescentů ukazují třeba Foglarovy knihy, v kultivovanější podobě i Mayovy; v reálném světě se pak jedná o nejrůznější extremistické politické strany, náboženská uskupení, mafiánské struktury a v jistém smyslu i tzv. ekleziomorfní struktury vůbec – blíže v kapitole o nich). Obraz nepřítele i vlastní „personální“ obraz jsou archetypicky velice působivé, ale bez vnitřního logického uspořádání – „židobolševický plutokrat“ je úplně pitomý i ábelsky rafinovaný, malicherně hamižný i absurdně plýtvající; „německý lid“ je vesele prostosrdečný i vysoce inteligentní, mírumilovný i budící vojenský respekt atd. Nejvýraznější „stínovou osobou“ je asi obraz křesanského ábla, ale každý kolektiv i jedinec nachází alespoň v náznacích něco podobného (zdá se, že i žhavé a „iracionální“ nenávisti v živočišné říší jsou tohoto typu). Vzhledem k tomu, že se jedná o neuvědomělou součást sebe sama, je přímý boj proti stínu a jeho reprezentantům marný, by i přinášel krátkodobá uspokojení v okamžicích, kdy byl nějaký „vřed na tvá ři města“ (armá - dy, univerzity, církve, strany atd.) odstraněn. Dlou holetá praxe Velké Británie s vyvážením trestanců do kolonií (a se tam v Botany Bay navzájem požerou!) ukázala, že kriminálníků v mateřské zemi navzdory tomu neubylo, zatímco v trestaneckých VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 31 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 31 koloniích vznikla společnost vcelku „normálního“ typu. Vždycky „vstanou noví nepřátelé“, asi s touž úporností, jako vznikne namísto odpilovaného severního pólu tyčového magnetu pól nový (pouze u biologických celků trvá celý proces poněkud déle, třeba když ploštěnce uřízneme aborální konec, pokud jej z nějaké příčiny nemáme rádi). Rozmanité „hony na čarodějnice“, v extrémních formách třeba v raně novověkém křesanstvu či v Sovětském svazu stalinské éry, se vždycky minou účinkem, by by i nadchávaly většinu veřejnosti. Postupně se ukazuje, kolik zdánlivě neškodných občanů či „spolehlivých soudruhů“ bylo nějak propleteno s áblem (světovým imperialismem, sionismem, pavědou a kdoví čím dalším), a nastane všeobecné zděšení, podezírání a snaha po „očistě“. Vše pak budí dojem gigantického spiknutí, aniž bychom si uvědomovali, že třeba snahou „vyvrátit ábla z kořene“ ty aspekty ábelství, jichž se nejvíce obáváme, vlastně teprve na svět zavádíme. Už z tohoto důvodu je péče o správné pochopení problému persony a stínu individuálně a společensky zcela klíčovou záležitostí. Animus, anima, „starý mudrc“ Obdobně jako dichotomie persona–stín, vzniká u každého člověka i další identifikační dichotomie, a sice vlastní pohlavní identita oproti vnitřnímu obrazu pohlaví opačného (nazývaného Jungem anima u mužů a animus u žen). Tento obraz opačného pohlaví vzniká v podobně jako stín vytlačováním těch rysů původně ambivalentního, oboupohlavního rozvrhu jedince, které se nehodí do obrazu vlastní pohlavní identity, modelovaného jak geneticky, tak i kulturním prostředím. Na rozdíl od stínu má ale obraz animy, popř. anima, naopak té - měř magickou přitažlivost, je tou nerealizovanou, ale „světlou“ stránkou osobnosti (stín je naopak tou realizovanou, ale neakceptovanou). Bývá promítán i na osoby, které se mu podo- 32/ PŘÍRODA A KULTURA PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 32 bají jen zcela vzdáleně nebo i vůbec, a stažení těchto projekcí, v lepším případě po půl roce, v horším i druhého dne zrána, působí pak rozčarování a zoufalství (kam jsem to dal/a oči?). Integrace těchto archetypálních obrazů, která by měla být dokončena už kolem třicátého roku, pak umožňuje se nekatastrofickým způsobem oženit či vdát (před integrací animy provádí mnohý oscilace mezi nesmělým uctíváním Madony a drsnou návštěvou veřejných domů). Pro sicilskou mafii, kte - rá se i z hlediska stínu navzdory svým kriminálním počinům pokládá za „společenství čistých“ jsou z jiného hlediska typické výroky typu: „Všechny jsou to potvory, jenom maminka, to byla světice!“. Z dalších Jungem popisovaných archetypů je zejména v intelektuálním prostředí významný onen, jejž Jung nazývá „starý mudrc“. Jedná se v podstatě o způsob vztahování k intelektuální či náboženské autoritě, na niž projikujeme soubor vlast - ností, související s moudrostí a charizmatičností, které jsme u sebe dosud nerozeznali: i zde působí projekce neodolatelně přitažlivě, ve stylu „drahý mistře, již tě nikdy neopustím a stanu se tvým učedníkem“. Také tady dochází po čase k jejímu stažení a rozčarování, ne nepodobnému rozčarování milostné - mu, s „překlapnutím“ do opačného extrému hodnocení: namísto mudrce či proroka se objeví sebestředný, užvaněný, polovzdě laný a v jednání nekonsekventní dědek. Zde také funguje i projekce opačným směrem, kdy oblíbený žák a nová naděje oboru je po několika letech nevybíravě vyháněn jako nevděčný lenoch, který Pravé Učení nepochopil, překroutil, zneužil atd. Pouze úspěšné integrování zmíněného archetypu může zajistit nekatastrofický způsob vztahování k intelektuálním autoritám a zabránit podobným dramatům, tak častým na univerzitních koridorech, odstranit oscilaci mezi zaslepeným obdivem, podlézáním guruům a šéfům a výbuchy agresivity vůči nim. VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 33 PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 33 Sublimace, emoce Je možno velmi dobře mluvit i o čemsi jako „energetice duše“ a pr


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist