načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Příroda a kultura - Stanislav Prof.RNDr.Dr. Komárek

Příroda a kultura

Elektronická kniha: Příroda a kultura
Autor:

Kniha pojednává souvislosti přírody a kultury v širokém kontextu - je kulturní proces protikladný přírodnímu, či se jedná mnohem spíše o "pokračování přírody jinými prostředky"? ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  141
+
-
Doporučená cena:  150 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ACADEMIA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 307
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 2., V nakl. Academia 1., rozš.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-200-1582-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha pojednává souvislosti přírody a kultury v širokém kontextu - je kulturní proces protikladný přírodnímu, či se jedná mnohem spíše o "pokračování přírody jinými prostředky"? Druhé, rozšířené a doplněné vydání vychází primárně z koncepcí C. G. Junga a A. Portmanna, které spatřují společný kořen kreativity lidské i přírodní, což je v poměrech evropského myšlení pohled pozoruhodně blízký perspektivě, jak přírodu a společnost vnímala klasická Čína. Kniha se zabývá základními jungovskými pojmy, lidskou percepcí světa a jejím vztahem k jazyku, problémem antropomorfismu a sociomorfního, biomorfního a mechanomorfního modelování v naší vědecké i mimovědecké percepci přírody, paralelami mezi evolucí artefaktů a přírodních objektů, portmannovskou přírodní estetikou a dalšími příbuznými tématy v řadě navzájem souvisejících esejů, v podobném stylu jako jiné autorovy knihy. (svět jevů a svět interpretací)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Stanislav Prof.RNDr.Dr. Komárek - další tituly autora:
Mandaríni Mandaríni
Komárek, Stanislav Prof.RNDr.Dr.
Cena: 93 Kč
Zápisky z Orientu Zápisky z Orientu
Komárek, Stanislav Prof.RNDr.Dr.
Cena: 168 Kč
Zápisky z Okcidentu Zápisky z Okcidentu
Komárek, Stanislav Prof.RNDr.Dr.
Cena: 168 Kč
Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie
Komárek, Stanislav Prof.RNDr.Dr.
Cena: 141 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Příroda a kultura
Svět jevů a svět interpretací
P ŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 1





Stanislav Komárek
ACADEMIA
2008
Příroda a kultura
Svět jevů a svět interpretací
P ŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 3





5
Obsah
ÚVOD K DRUHÉMU, ROZŠÍŘENÉMU VYDÁNÍ 11
VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM13
Úvodní poznámky13
Box: Sen16
Nevědomí a vědomí18
Archetypy22
Box: Archetypální základy vnímání živého světa26
Persona a stín28
Animus, anima, „starý mudrc“32
Sublimace, emoce34
Symbol35
Synchronicita36
Projekce, komplexy38
Kompenzace40
Poznámka na závěr kapitoly41
POLARITA LIDSKÉ PERCEPCE SVĚTA43
SLOVA A VĚCI54
Jazyk u lidí a zvířat54
Slova a jména58
Slova a zvuky60
Orwellovské postřehy61
Slovní magie65
Jazyk a společnost68
Poezie a metafora72
Box: Volání proroků76
Box: Humor79
Písmo a texty81
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 5





6
BRÁNY VNÍMÁNÍ 85
Smysl smyslů88
Box: Smyslová vikariance91
Mámení smyslů91
Box: Čas a prostor95
REDUKCE98
Řeč jako redukce98
Redukce a nauky99
Redukce ohleduplné a redukce drastické101
Redukce, paranoia, moc103
Popis106
Problém antropomorfismu108
MODELOVÁNÍ111
Biomorfní modelování111
Technomorfní modelování112
Sociomorfní modelování114
Box: Etika a její úskalí117
INTERPRETACE120
Jak interpretovat texty? Interpretace a moc120
Věštby a znamení123
Jak interpretovat živé organismy?126
NAUKA A JEJÍ NOSITELÉ129
Archaický intelektuál129
Nauka instituční a systemizovaná130
Technologie spasení134
Věda – sekulární náboženství?136
Box: Do jaké míry je novověká přírodověda zkušenostní?137
Ekleziomorfní struktury142
Box: Paradigma142
Box: Byrokracie jako fenomén147
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 6





CELEK A JEHO ČÁSTI 157
Box: Pohlaví161
PŘÍBĚH A HISTORICKÝ PROCES171
Příběh a mýtus171
Etiologické mýty evolučních nauk174
Dějeprava177
Proč historie?181
Číhající budoucnost183
Lepší minulé a ideální typy184
EVOLUCE JAKO FENOMÉN188
Box: Demiurg188
PRAMENY KREATIVITY197
PORTMANNŮV PŘÍNOS202
Základní pojmy202
Metafora o divadle204
Povrchy205
Opacita a transparence207
Symetrie208
Funkce povrchů, Oudemansův fenomén209
Kresby212
Trojdimenzionální struktury213
Výtvarný kánon a luxusní struktury216
Hingstonův přínos221
Biomoc223
Rank224
Biochromatika226
Zpěv ptáků a přírodní muzikalita229
Význam Portmannova dědictví231
7
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 7





8
PŘÍRODA A KULTURA 233
„Dola ování“ lidského těla a duše233
Původ dichotomie „přírody“ a „kultury“235
Krajiny kulturní a přírodní236
Sen o přírodní nevinnosti a počátky environmentálního cítění239
Povaha civilizace242
Environmentalismus a jeho myšlenkové kořeny247
ARTEFAKTY A JEJICH EVOLUCE250
Zvířecí artefakty250
Lidské artefakty a jejich evoluce252
Lidské sebedesignování258
Malby262
Box: Umění266
Jazyk jako artefakt a jeho evoluce267
Folklór jako fenomén270
DOMESTIKANTI274
Povaha domestikace274
Zdomácňování a selekce277
Autodomestikace člověka279
Účel domestikantů281
Box: Němé tváře282
Zvířata a lidé jako objekty reprezentace287
Květiny289
POVAHA RITUÁLU291
Závěrem297
Mikropříběh na závěr297
Literatura298
Jmenný rejstřík305
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 8





Motto
Logika je kurva áblova
Martin Luther
P ŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 9





Úvod k druhému, rozšířenému vydání
Tato kniha vznikla na osnově dvou mých přednášek na PřF UK
v Praze po roce 1990 – „Natura et cultura“ a „Živá příroda, svět
jevů a svět interpretací“ – spojených později v přednášku
jedinou, a měla by sloužit také jako učební text pro mé
současně kulturně-antropologické přednášky na FHS UK. Za mnohou
inspiraci vděčím svým přátelům Zdeňku Neubauerovi,
Zdeňku Kratochvílovi, Jiřímu Sádlovi a Janu Havlíčkovi, a
pochopitelně také Adolfu Portmannovi, s nímž jsem se bohužel nemohl
nikdy setkat, ač jsem si to velmi přál. Tato kniha představuje
podobně jako mnohé předešlé soubor volně na sebe nava -
zujících esejů, týkajících se výše zmiňované problematiky,
proložené dalšími doplňujícími texty v tzv. boxech.
Bezprostředně navazuje na jinou mou práci, Spasení těla: moc, nemoc
a psycho somatika (2005), jejímž je pokračováním a
komplementem, a souvisí i s další připravovanou knihou s pracovním
názvem Zvířata v kulturních kontextech, chystanou spolu
s M. Stel lou a H. Novákovou pro Nakladatelství Academia.
Vztah lidského a přírodního je jedním z nejdůležitějších
témat vůbec (sám je pociuji jako vůbec jediné skutečně
relevantní) a je problematikou velmi širokou, takže tato kniha
nemůže být nežli výběrem několika kapitol, se snahou upozornit
na aspekty spíše přehlížené a zapomenuté nežli obecně disku -
tované. Je také dominována více snahou o „holonomní“ zachy -
cení lidského a mimolidského světa než o vyčerpání
jednotlivých témat. Od jejího prvního vydání (nakl. Vesmír, 2000) se
objevila na českém knižním trhu celá plejáda původních i
překladových děl z oboru kulturní i lingvistické antropologie, tato
kniha by však měla obsahovat spíše to, co v nich není
pojednáno nebo co zůstalo na okraji. Téma samo je tak obsáhlé, že
uvedená literatura představuje jen nepatrný výsek z obrovské
laviny publikací, charakterizovatelný spíše heslem „každý má -
me své (intelektuální) kamarády“, a ne přehled všeho relevant -
ního písemnictví na planetě. Proto jsou odkazy po vzoru ese-
11
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 11





jistiky obecně uváděny pouze u věcí, které má autor za zvláš
hodny pozoru, jinak by mohly zahoustnout až k obludnosti.
(Jaký pramen citovat k údaji, že slunce ráno vychází? Homéra?
Koperníka? Nebývá to náhodou každý den vidět?) Uspořádání
knihy je vedeno autorovým přesvědčením o jednotě lidského
a přírodního světa („svět“ je jen jiné pojmenování pro
kontextovost) a jeho „dramatu“, a současně i přesvědčením o
primárnosti jevů před jejich odlehlými interpretacemi a snahou
vyhnout se „brutálnímu“ redukcionismu ve prospěch
některých redukcí „šetrných“. Tento fakt knize zajisté ubere na
průraznosti, nebo ve světě masmediálního krajního
zjednodušování se lze nejsnadněji prosadit nějakým polárně vyostřeným
„intelektuálním sloganem“, ale příchylnost ke světu jevů, jejich
opravdovosti a naléhavosti mi nedá jinak.
Praha, září 2007 Stanislav Komárek
12
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 12





VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO
PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM
Úvodní poznámky
To, co se z určitého pohledu jeví jako problém „věcný“, je v
posledku problémem psychologickým. Jediná jistota, kterou
máme, jsou naše vlastní psychické obsahy. Je sice velmi
pravděpodobné, že jim ve vnějším světě cosi odpovídá a že
nežijeme v jakémsi simulačním boxu, uchváceni jen a pouze
solipsistními představami vycházejícími z nás samých, ale úplné
jistoty v tom není (představa solipsismu, ač obludná a
zavádějící, by přece byla jaksi myslitelná). To, co je nám ale
bezprostředně přístupné, nejsou věci vnějšího světa samy, ale jen
naše psychické skutečnosti (a to ještě pouze jejich vědomá
část), které se s nimi nějakým způsobem spojují a vážou. Od
lidské psychiky a jejího poznání je třeba tedy jakoukoli inter -
akci člověka a mimolidského světa odvíjet. Tato kniha by
neměla být chápána jako další učebnice psychologie švýcarského
psychiatra a myslitele C. G. Junga (1875–1961), ač z jeho
koncepcí vychází a některé z nich je zde nutno pro názornost
zopakovat. Navíc je jednou z jejích možných interpretací,
protože, jako i u mnoha jiných myslitelů, každý z interpretů klade
akcent poněkud jinam: zde vycházím mj. z toho, že Jung sebe
sama chápal jako přírodovědce: velmi jej ovlivnil např.
basilejský biolog F. Zschokke, u něhož byl nějakou dobu
asistentem. Jungovy spisy, vydávané obvykle ve 20 svazcích, čítají
několik tisíc stran a jsou v zásadě „holografické“ povahy, tj. jejich
základní myšlenkové motivy jsou v hrubých rysech patrné
i z nevelkého zlomku (trochu v tomto smyslu je koncipována
i tato kniha). Jungovo dílo se také v ještě menší míře než spisy
jiných myslitelů hodí k traktování ve stylu „svatých písem“: to
VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 13
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 13





by bylo maximálním zpronevěřením se tradici spojené s étosem
přírodovědy (jejž ostatně v jeho původnější podobě Jung vzal
za svůj), kde je text pomůckou k porozumění světu a člověku,
ale ne cílem sám o sobě – text, který smysluplně
nepoukazuje k něčemu mimotextovému, je ostatně čímsi parazitickým
a jeho eventuálního zániku netřeba želet. Spíše než o ucelený
systém nauky se u Junga jedná o specifickou hermeneutiku
a specifický vztah ke světu, překonávající novověkou
subjektobjektovou dichotomii a z ní plynoucí obtíže. Z tohoto
důvodu je Jungova koncepce mimořádně objevná pro celou řadu
oborů daleko za horizont psychologie a psychiatrie, zejména
pak pro biologii, kulturní antropologii, analýzu mýtů,
uměnovědné obory atd. Jedná se o nauku primárně zkušenostní, ale
pracující kromě zkušenosti s vnějším světem, lidským i
mimolidským, i se zkušenostním poznáním sebe sama.
Pojem duše, jak bude v Jungově tradici v této knize dále
použí ván, odpovídá zhruba starořeckému pojmu psýchéa roz hod -
ně se nekryje s užíváním tohoto slova u křesanských, zejména
pozdních autorů, nebo dokonce ve spiritistických brožurkách.
Ač je tento pojem tradiční a za dlouhou dobu se na něj
nabalila celá řada vedlejších významů, jeví se mi lepší nezavádět
žádný „technický“ novotvar, podobně jako užíváme i mnoho
dalších slov s širokým a tradičním sémantickým polem (hlava,
čas aj.). Rozhodně se nejedná o pojem polárně opoziční k poj -
mu tělo, by tak byl v průběhu středověku a zejména
novověku postupně stále více chápán (o tomto blíže Komárek, 2005),
ale spíše o soubor integrativních a celostních procesů v
organismu, s tělesností bezprostředně související, z ní vyplývající
a vzájemně se s ní ovlivňující. Psychofyzickou jednotu člověka
vtipně ukazuje např. Vondráčkem (1968) uváděná kazuistika
ženy, které se při sledování kreslené grotesky o Palečkovi
vytvo řil velký hematom na měkkém patře, v místě, kde se ne -
šastný protagonista zachytil na „čípku“ v krku kozy a hrozilo
mu spolknutí i se soustem sena. Nejinak je tomu i u zvířat:
laboratorní potkan se v nádobě s vodou utopí zhruba za hodi-
14/ PŘÍRODA A KULTURA
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 14





nu – je-li v ní ale zcela malá kostička polystyrénu o hraně cca
1 cm, vzbuzující klamnou naději, že by se na ni dalo vylézt,
vydrží potkan plavat 24 hodin i déle.
Duše není věc, nýbrž proces, a je povýtce dynamické
povahy. Vzhledem k tomu je každá výpově o ní pouze
metaforické povahy (všechny výpovědi o světě jsou v posledku takové)
a není přímým popisem nějaké struktury (jako je tomu třeba
u lidské kostry). Rovněž je pro tak komplexní proces
nepřiléhavý nějaký prvoplánově jednoduchý fyzikalistický popis, by
fyzikalistické metafory jsou mnohdy přiléhavé – odtud pohor -
šení fyziků, čtou-li v této souvislosti o „energii“ bez náležité -
ho předchozího varování. Je rozhodně zavádějící ztotožňovat
psychiku pouze s vědomými procesy, jak se to dělo po
karteziánském obratu, nebo vědomé duševní procesy se vyskytují
převážně a hlavně u člověka (otázka psychologie zvířat bude
probírána později) a tvoří pouze cosi jako třešeň na dortu
veliké masy procesů nevědomých. Ač lze zajisté duševní procesy
chápat jako projev fyziologických, zejména
neurofyziologických daností, je přesto smysluplnější je popisovat jako
globálně-autonomní celek a z celistvého pohledu „zvenku“ nežli je
rozmotávat zevnitř, asi jako je smysluplnější popisovat druhou
světovou válku termíny dějepravy, a nikoli jako sumaci
pohybu jednotlivých Němců mezi roky 1939 a 1945 (a co třeba
teprve popis bitvy u Kurska na molekulární úrovni!). Z tohoto
hlediska lze více či méně přiléhavě mluvit o „psychických“
procesech všech živých bytostí, nejen člověka a zvířat, kteří jsou
ovšem samozřejmě pro tuto rovinu popisu světa
exemplárními jsoucny.
Základní Jungova myšlenka je zde přiznání jsoucnosti a
závažnosti duševním obsahům, nebo skutečné je to, co působí
(wirklich ist das, was wirkt). Novověká dichotomie typu
„divoženky nejsou, elektromagnetická indukce je“ ztratí na své
samozřejmosti, pokud si uvědomíme, že i představa
elektromagnetické indukce je v podstatě pomocný myšlenkový
konstrukt (by ne tak přírodně názorný jako divoženka), umož -
VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 15
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 15





16 / PŘÍRODA A KULTURA
ňující nám lépe chápat jevy elektřiny a magnetismu, zatímco
obecně sdílená víra v rozmanité přízraky v nějaké kultuře má
ve společenské praxi výsledky stejné, ne-li větší, nežli vědomí
věcí „opravdových“. Je vcelku jedno, zda sdílíme či nesdílíme
staroegyptské představy o světě mrtvých a životě po smrti, ale
po tisíce let přetrvávající pyramidy a další s tím související
stavby nám takříkajíc „hmatatelně“ ukazují vliv duševních obsahů
„fiktivní“ povahy na běh světa. Z moderních přízraků tohoto
typu lze jmenovat třeba inflaci, obdobný „zastřešující pojem“
jako kdysi Franklinova „elektřina“, zahrnující celou řadu jevů
do té doby chápaných jako disparátní – její materiální
substance je stejně málo, jako je tomu třeba v případě snu.
Přesto obecně sdílená víra v takovouto entitu hýbe s brutální
výrazností lidskými osudy i hospodářským a společenským
životem celých říší (zlaák v truhlici je zcela „objektivní“
povahy, bankovka či směnka už zdaleka ne tolik; kdo pojem
„inflace“ neslyšel, ani si jí nepovšimne – jen za korunu se toho jaksi
koupí méně).
Box: Sen
Sny, jimiž se jungovská psychologie a jí příbuzné a předchůdné
disciplíny s takovým zájmem zaobírají, představují „přírodniny“ velmi
speciálního typu – vznikají sice lidskou činností, nikoli však
vědomou jako artefakty (o nich později), ale mimovolně, podobně jako
třeba vousy či embrya. Nejen že nemají, jak už uvedeno, žádnou
podstatnější vážitelnou substanci, ale při jejich posuzování jsme
vázáni na slovní výklad snícího, tj. zachycení primárně eidetické
události do slov, představujících zcela jiné médium – už převyprávění
snu je jeho interpretací par excellence, jak se lze hravě přesvědčit
na libovolném příkladu: začátek snu je vždy kdesi v mlhách a sen
sám se děje ve zcela jiné logice: náš jazyk je adjustován primárně
na bdělé, a nikoli sněné události. Teprve potom může být takto
„chycený“ sen eventuálním materiálem dalších interpretací, a už
alegorického typu ve stylu lidových snářů, či freudovské, jungovské či
jiné analýzy – není náhodou, že archaické národy typu australských
Aboriginů (jako mnohé děti u nás) snům připisují větší důležitost než
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 16





VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 17
událostem v bdělém stavu a že „tvůrci světa“ v jejich představách
tvořili krajinu, zvířata i lidi podle toho, co se jim zdálo ve spánku
(dala by se saranče či ptakopysk za bdělého stavu „vymyslet“?). Je
zcela iluzorní, že by se mohlo v dohledné době nějak podařit sen
v jeho vizuálně-akustické podobě (zážitky hmatové a zvláště
čichové jsou ve snech vzácné a mnohdy indikují nastupující
psychózy) nějak „snímat“, by stanovit periody spánku, kdy k snění dochází
(tzv. REM-fáze), je poměrně snadné. Rovněž proniknutí do snů vyš -
ších zvířat, na jejichž dramatický obsah můžeme soudit z jejich
spánkových aktivit, bude věc trudná. Je pozoruhodné, že pokusní
šimpanzi, naučení posunkové řeči a čile komentující všechny
události kolem, se nikdy nezmiňovali o svých snech (Fouts a Mills,
1997), zatímco i velmi malé děti tak činí. Sny na lidi všech
společností vždy emočně velmi doléhaly, by jaksi „zvenčí“ – ve většině
evropských jazyků je o snění řeč v neosobní formě: zdá se mi; mir
träumt es, mně prisnilos atd. (i myšlenka člověka původně
„napadala“, podobně jako třeba rys). Ne náhodou má česká formulace
„zdá se mi“ i význam intuitivní anticipace („tak to asi je...“) a slovo
„sen“ má i význam idealizované, sotva splnitelné tužby (ale
zároveň někdy i mimořádně silné „reality“: „bylo to jako ve snu...“). Z
jistého hlediska je celkem jedno, zda sny vznikají interpretací „šumu“
v rámci jakéhosi „úklidu“ centrálního nervstva (právě odnětí
možnosti snění, ne spánku vůbec, vede v posledku ke smrti) nebo jinak.
Na každý pád se jedná o interpretační výkon (Freud hovoří přímo
o „snové práci“– Traumarbeit), ne nepodobný známému
Rorschachovu testu: zda v nic konkrétního nezobrazujícím inkoustovém
fleku vidíme spíše pošlého netopýra v rozkladu nebo květ
orchideje, je výpovědí především či pouze o nás (v zásadě je celá příroda
pro nás jedním velikým Rorschachovým testem, ale o tom by měla
být celá tato kniha). Sny lze z rozmanitých hledisek interpretovat
donekonečna, aniž by se dalo zcela jednoznačně vyhmátnout
jediné stanovisko k jejich správnému „čtení“ – by některé funkce jsou
na první pohled zřejmé (kompenzační plnění jinak nedostupných
přání, snové vyjádření obav a strachů z přicházejících i minulých
událostí, „drobty dne“ prosakující do snu atd.). Některé momenty,
v lidském životě zcela nepřítomné, např. létání vlastní silou či
klouzavé vznášení, byly kupodivu odnepaměti téměř univerzálně
rozšířeným tématem snů (zde je i vysvětlení nějakou zasutou „evoluční
vzpomínkou“ trudné: dle mínění evolučních nauk žádný z lidských
předků nelétal). Pozoruhodné je i krátké trvání snů v čase, v řádu
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 17





Nevědomí a vědomí
Drtivá většina duševních obsahů je pochopitelně nevědomá.
Vědomí je v zásadě až velmi pozdní evoluční inovací a zahrnuje
jen nepatrnou část celé psychiky, mnohem menší, nežli je třeba
viditelná část plovoucího ledovce. I drtivá většina procesů v
živých tělech je nevědomá, počínaje biochemickými pochody
v buňkách, přes pohyby hladkého svalstva v zažívacím traktu
až po „zautomatizované“ reakce typu psaní na stroji. Hranice
mezi procesy vědomými (a tudíž ovladatelnými) a nevědomými
není zcela fixní, ale vždy poněkud posunutelná oběma směry.
Pomocí speciálních výcvikových technik lze některé běž ně
nevědomé procesy, třeba srdeční tep či peristaltiku, za čít ovládat
(jogínské praktiky), pomocí jiných technik lze zase běžně
vědomé akce kosterního svalstva zautomatizovat až k nevědomos -
ti (řízení auta). Obecně lze říci, že nevědomí, ze jména
správně opečovávané, vede člověka (a tím spíše zvíře) zpravidla
správně a je čímsi pro jeho zdárné fungování
nepostradatelným a velice cenným, by poněkud pomalým a archa ickým.
Vědomí jakožto „moderní“ inovace umožňuje vést jeden nebo
několik málo procesů najednou rychleji a efektivněji, by s větší
pravděpodobností omylu při rozhodování. Je přesvědčením
C. G. Junga i mnoha jiných, že vědomé procesy jsou přes svou
rizikovost cennější než nevědomé a podpora zvědomování
rozmanitých duševních obsahů je činnost žádoucí a blaho -
18/ PŘÍRODA A KULTURA
nanejvýš vteřin, zatímco „subjektivně“ ve snu jako by uplynuly
dlouhé minuty či hodiny: pozná se to zejména tehdy, je-li do snu
„tvůrčím způsobem zakomponována“ nějaká událost zvnějšku, např.
zvuk prasklé pneumatiky v ulici pod oknem, který naše snící
psychika „obalí“ dlouhým příběhem řekněme z amerického Západu,
jehož vyvrcholením je přestřelka, v níž zazní onen „výstřel“ z koltu,
visícího proklatě nízko u pasu. I když pomineme výstřednější
interpretace, třeba „zpětný“ pohyb snu v čase, jedná se o fenomén
pozoruhodný.
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 18





VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 19
dárná, a už na individuální úrovni ve formě iniciace či
psychoterapie, či obecně ve smyslu posilování toho, co je pro
člověka nejtypičtější a co zvyšuje míru jeho svobody. Lidská
svobodná vůle má pochopitelně i další, protichůdný aspekt –
má-li člověk např. na vybranou, zda zdvihnout levou či pravou
ruku, nejdříve (v nepatrných zlomcích sekundy) vychází
podnět pro pohyb kosterních svalů, pak se teprve „subjektivně
zachce“ a nakonec se končetina pohne – o lidské vůli jakožto
schopnosti interpretovat děje ve světě jako výsledky vlastního
záměru bude řeč až na jiném místě. Je jistě pravda, že většina
procesů, psychických i společenských, funguje „lépe a
intenzivněji“, pokud nejsou vědomé či jinak reflektované. Například
Lorenzovo schéma mláděte (Kindchenschema) na příkladu člověka, zajíce a psa.
(Podle Lorenze.)
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 19





raný kapitalismus fungoval „automaticky“, pokud nebyly zná -
my pravidelnosti kapitálových pohybů a bohatství bylo, jak už
kmen tohoto slova připomíná, v kalvínském duchu
interpretováno jako důkaz Boží přízně. Známý vtip vypráví o
stonožce, která se už nepohnula z místa poté, co se zamyslela nad
dotazem, kterak že se jí daří tak důmyslně koordinovat pohyb
mnoha párů nohou. Ale teprve uvědomění dává od procesů
odstup a umožňuje smysluplně zacházet se sebou samým a
světem kolem sebe bez slepé vevázanosti do jeho běhu a zakládá
vlastně lidství v našem smyslu.
Jung rozlišuje v nevědomí několik rovin, zejména pak
nevědomí individuální (vzniká v zásadě na freudovském prin -
cipu vytěsnění rozmanitých nepříjemných a do kontextu se
nehodících vzpomínek a zážitků – náš vlastní sebeobraz se
mnohdy příliš neliší od oficiálních životopisů diktátorů –
a čerpá své „náměty“ pouze z osobní historie jedince)
anevědomí kolektivní. Kolektivní nevědomí obsahuje
kondenzovanou historickou zkušenost rodiny, etnika, rasového okruhu
a posléze i předlidských fází našeho vývoje až kamsi do
archeozoika. Je vcelku jedno, představujeme-li si tento proces
„lamarckovsky“, jako dědičnost získaných poznatků, či
„darwinovsky“, jako selekční odstranění těch, kdo příslušné
psychické dispozice neměli. Ironií osudu si právě Darwin
představoval vznik instinktu tak, že mnohočetným opakováním
„vědomá“ činnost přejde, řečeno novodobým žargonem, do
„hardvéru“ a stane se dědičnou bez učení, tak jako by se
řekněme po deseti generacích automobilismu rodili lidé už s
jakous takous znalostí řízení a pravidel silničního provozu;
podobná stanoviska z jiných pozic zaujímá i Sheldrake (1981).
V některých disciplínách (folkloristika, etnografie) je tematika
„kolektivní zkušenosti“ přijímána jako téměř samozřejmost,
v jiných vyvolává rozpaky. Biologovi tato myšlenka dědičného
tradování rozmanitých psychických obsahů nedělá vzhledem
k přesvědčení o průběhu lidské fylogeneze vcelku obtíže. Je
pozoruhodné, že na základě Lorenzova vrozeného „schématu
20/ PŘÍRODA A KULTURA
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 20





mláděte“ ( Kindchenschema) neomylně rozeznáme i řekněme
mladého tapíra jakožto mládě, by dospělé jedince nemusíme
vůbec znát (velká hlava, velké oči, krátké končetiny a tělesné
výběžky atd.). Nejen že u tak nepříbuzných zvířat, jako jsou
ptáci, na první poslech rozpoznáme v zoufalém pípání
opuštěného kuřete či housete mládě „v tísni“, ale emoční
zabarvení hlasu rozeznáme bez školení dokonce i u hmyzu (čmelák
na květu bzučí „spokojeně“, po uchopení pinzetou přejde tón
v „hněvi vě kvílivý“, včelaři bez problémů rozeznají podle
tóniny hukotu zimujících včelstev jejich stav a rozpoložení, např.
i ztrátu matky). Rovněž neobyčejná role draků v pohádkách
a dinosaurů v „dětském folklóru“ dneška, vcelku bez
záchytných bodů ve vnějším světě, by se dala interpretovat jako
„vzpomínka na druhohory“ (o tomto tématu ještě později). Lze říci,
že právě u zvířat by „kolektivně nevědomá“ vrstva psychiky byla
onou zcela dominující, by ne jedinou výlučnou. Je těžké
prokázat, že zvířata, zejména vyšší, vědomou sféru vůbec nemají
a ta je doménou pouze člověka, ale je rovněž jasné, že zvířata
se na rozdíl od člověka mnohem více „dějí“ a jejich vědomí
bude asi dosti odlišného typu. I typ vědomí současných
archaic kých lidských kultur se poměrně dost liší od vědomí
„pozdně civilizovaného“ a raně paleolitický člověk musel být,
soudě z jeho výtvarných památek, dosti radikálně jiný. Svým
způsobem lze říci, že co bylo tehdy myšleno, je dnes žito a jaksi
„inkorporováno“ do fyzické roviny. Vynořování se vědomí z
nevědomí má trochu podobný charakter jako vytlačování zubní
pasty z tuby, ovšem s tím, že by se nejarchaičtější typ vidění
světa jaksi kruhem do nevědomí vracel – i proto jsou naše
představy o duševním světě subhumánních živočichů tak obtížné.
Jednou ze základních tezí Jungovy psychologie, kterou
potvrzuje i empirie v nejširším slova smyslu (Jung vždy
upřednostňoval zkušenost před logickou konzistencí teorie), je, že
se u jednotlivých lidí i celých kultur mohou aktivovat různé
složky jejich psychického vybavení a jiné naopak mohou být
znevědoměny, potlačeny a utlumeny, „kleslé pod obzor“. To
VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 21
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 21





vy světluje největší část neobyčejné duševní variability mezi
lidmi i různými kulturami, i možnosti velmi rychlých proměn,
individuálních i kolektivních, typu náhlého kulturního rozkvě -
tu dříve „barbarských“ zemí (a naopak) či náhlá tvůrčí
vzplanutí, kdy třeba fádní poštovní úředník Bezruč-Vašek během
roku napíše své dílo, aby další půlstoletí opět mlčel a
razítkoval. Bez tohoto poznatku je většina lidských individuálních
i kolektivních počinů nepochopitelná, přičemž „příčiny“ těchto
metamorfóz bývají často subtilní či těžko odhalitelné. Stejně
tak lze s dobrým svědomím předpokládat, že „zvířecí“ či
„archa icky lidské“ typy vědomí u nás opět „klesly pod obzor“ a ne -
jsou vědomým způsobem vyvolatelné, by tento proces nemusí
být vždy a nutně ireverzibilní (tyto „zpětné pohyby“ v duši, a
už ve smyslu individuální ontogeneze či fylo- a kulturogeneze,
nazývá psychiatrie regresí). Z tohoto důvodu je hlubší
empatie možná pouze do „vyšších“ zvířat typu psů, koček či primátů,
zato by se stěží někdo mohl dokonale vžít do duševního světa
třeba slunéčka sedmitečného či dokonce maláriového
plazmódia, ale i kdyby se to podařilo, vedlo by to, zejména v
případě dospělého, k internaci za zdí blázince a k vyřazení z
lidské společnosti (k tomu stačí i mnohem méně: ti, kdo zasvětili
svůj život studiu relativně vzdálených kultur – tibetologové,
sinologové, islamisté atd. –, často „prolezou“ do jiného
kulturního okruhu, ve vlastní společnosti se stanou cizinci a někdy
se z ní raději odstěhují do „země svého srdce“).
Archetypy
Základní obsahy lidské psychiky (a dodejme, že i zvířecí)
označu je Jung jako archetypy. Tento výraz, vypůjčený z pozdně
antické tradice, znamená cosi jako „základní, původní otisk“
(arché – počátek, týpos – vtisk) a je používán k označení
vrozených obrazů, základních myšlenkových schémat, která nejsou
primárně slovní, ale obrazové, eidetické povahy. Archetyp není
22/ PŘÍRODA A KULTURA
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 22





jedním, konkrétním obrazem, jeho více či méně přiléhavých
eidetických vyjádření může být celá řada – lze jej tak nejspíš
přirovnat třeba ke krystalové mřížce např. soli, jejíž jednotlivé
krystaly jsou jen jejími konkrétními realizacemi a mohou se dosti
lišit (navíc spíše ke krystalické mřížce soli v okamžiku její
existence ve vodném roztoku – je zde jaksi difúzně, potentialiter,
přítomna a za vhodných okolností může dát vznik náhle,
„překvapivě“ se zjevivším krystalům). Pokusů o přesnější definice
archetypu bylo více, ale takto široce založený pojem mám pro
cíle této knihy za vhodnější. Archetypy a kontakt s nimi v
jakékoli podobě vyvolávají prudké emoce a jsou, jak bude později
uvedeno, bytostně ambivalentní. S určitou poetickou licencí by
se dalo říci, že duše se z nich skládá podobně jako tělo z
orgánů. I duševní obsahy zvířat jsou pochopitelně složené z
archetypů – pomysleme jen na výše zmíněné Lorenzovo schéma
mláděte či na vrozené obrazy nepřátel, např. už Lorenzem popsaná
reakce housat na siluetu dravého ptáka (či její maketu) na
obloze. Klasickou ukázkou reakce na archetypální obraz je rovněž
pronásledování, mobbing, sov a netopýrů denními ptáky – pro
něž většinou nepředstavují přímé nepřátele nebo konkurenty,
ale jsou tak „odporní“ a „zlí“, že je nutno je napadnout bez
ohledu na okolnosti a s obrovskou emocionální investicí – tomuto
jednání se samozřejmě není třeba učit. Existence vrozených
obrazů a schémat u zvířat se tradičně nepokládala za
problematickou či diskutabilní. Je ovšem s podivem, že raný novověk,
např. John Locke a četní další, existenci vrozených představ
u člověka zcela popíral a tato absurdní víra, ne nepodobná
zapírání nosu mezi očima, došla širokého rozšíření. Chápání
člověka jako tabula rasa, jako toho, kdo nemá v mysli nic, co by
předtím nezískal smyslovým vnímáním (a indoktrinací,
dodejme), podnes přežívá zejména v některých upadlých
pedagogických koncepcích jako výsměch a triumf doktríny nad
zkušeností (samozřejmě pro touhu po výchově „nového člověka“, a
už jakéhokoli typu, je takovýto pošetilý předpoklad nutností
a ukazuje i na to, že nějaký praktický proces, třeba vyučování,
VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 23
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 23





může po desetiletí a staletí fungovat, i když vychází z teorie zcela
mylné, podobně jako u nás vždy byl k dostání chleba,
navzdory mylnosti marxistické ekonomiky, v důsledku „selského
rozumu“ jednajících).
Vrozená schémata pociování a jednání ovlivňují u člověka
prakticky všechny sféry jeho činnosti; pozoruhodný je např.
člověku inherentní smysl pro obřadnost a přesné dodržování
rituálů v jednotlivých, zdánlivě vzdálených oblastech lidské
činnosti (blíže v kapitole Povaha rituálu – přesná pravidla pro
náboženské ceremonie, magické operace, vědecké
experimenty i úřední či armádní „liturgii“ se vždy musejí přísně a přes -
ně dodržovat, jinak systém „nefunguje“ či „nepůsobí“). Lze
říci, že valná většina toho, co lidé ve svém
kulturně-civilizačním úsilí vytvořili, včetně techniky či zbraní, je jakousi
racionalizací a materializací vágně archetypálních představ na tato
témata, a není lidem tak úplně „bytostně cizí“, jak se to občas
prohlašuje.
Lidské archetypy umožňují několikerý typ rozdělení, jehož
detaily by přesahovaly rámec tohoto pojednání, archetypy na -
víc podléhají určité individuální i rasově-geografické
variabilitě, by ve velmi malém měřítku vzhledem k jiným parametrům
člověka (pokud je v této knize použit výraz „rasa“, pak jako
souhrnný pojem pro lokální svéráz člověka v jeho
nejrůznějších parametrech – autor pochopitelně dobře ví o lidské
klinál ní variabilitě a neexistenci distinktivních přechodů mezi
„rasami“, nechce ale toto zavedené a v praktických ohledech
užitečné slovo opouštět jen proto, že bylo americkou
antropologií „zakázáno“ – ten, kdo mluví o „rasách“, je „rasista“ asi
stejně málo, jako by byl „nacista“ ten, kdo mluví o „národech“).
Jednotlivé archetypální obrazy se vynořují z nevědomí do
vědomí jedinců i celých kolektivů často v podobě mýtů či mýtům
podobných jevů novověku, či lépe řečeno jednotlivých
mytologémat, což je termín pro jejich nejmenší, už dále
smysluplně nedělitelnou složku – mýtus se skládá z mytologémat
podobně jako řekněme protein z aminokyselin (právě vynořování
24/ PŘÍRODA A KULTURA
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 24





mytologických obrazů upomínajících do detailů třeba na
staroegyptské mýty v mysli schizofreniků, kteří díky své
nevzdělanosti takto „odlehlou“ látku nemohli znát, přivedlo Junga na
koncepci vrozených myšlenkových obsahů u lidí).
Nekontrolovanou „posedlost“ nějakým archetypem (či také zmocnění se
něčeho, co není běžně součástí lidské osobnosti, ve stylu lud -
víkovského „Stát jsem já!“) nazývá Jung psychickou inflací
(z lat. inflare – nadýmat, nafukovat): projevy takovýchto osob
a jejich řeč působí na okolí podivným, nabubřele
bombastickým a zároveň archaicko-hieratickým způsobem a budí
znechucení a posměch, anebo naopak nekritické nadšení. Jung
také vždy zdůrazňuje podvojnost archetypálních obrazů – dítě
je zároveň cosi roztomilého a božského na způsob malého
Spasitele i vřeštící a páchnoucí fakan. Cílem lidského života je
podle Junga tzv. integrace archetypů, tj. jejich vědomé
uchopení a začlenění do vlastní psychiky, která se tím stává propoje -
nější, ucelenější. Překonání stadia fragmentárnosti a
„dezintegrace“ typického pro dětství či narušené pozdější stavy přispívá
k pochopení vlastní identity (spása je v zásadě vědomá sebe -
identita), vlastního místa ve společnosti a ve světě a ke
zvýšení kreativity a smysluplnosti individuálního osudu. Jung tento
proces nazývá individuací, cestou k sobě samému, k svému
Selbst(česky překládáno jako „bytostné Já“), jež představuje
syntézu původního vědomého Já(ego, ich) s nevědomými
složkami duše, které však k jedinci bytostně patří a jsou jeho
součástí. Člověk je, v mnohem větší míře než ostatní tvorové, za
tímto účelem potřebný výchovy a iniciace až hluboko do
dospělého věku. Tato kvalitativní duševní metamorfóza je špatně
popsatelná výrazy novověké vědy, která převádí kvalitativní
změny na kvantitativní, a proto je s příchodem novověku jen
obtížně tematizovatelná a zanedbávaná, o čemž svědčí
spousta jedinců s infantilní strukturou duše i v dospělosti (Jung
studoval alchymické texty evropské i mimoevropské právě jako
výpovědi o tomto „putování duše“, jak se celá kvalitativní
metamorfóza postaru nazývala, modelovaném na kvalitativních
VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 25
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 25





změnách hmotných substancí při alchymických laboracích,
kterými se měla podobná metamorfóza nastartovat i v
alchymistově duši: proto se alchymie z hlediska pozdější chemie jeví
jako soubor nesmyslů a má se k ní asi jako svobodné
zednářství k zednictví – v něčem byla alchymie předchůdná spíše
psychologii či biologii, jejíž optikou se dívala i na „chymická těla“.
„Staré“ nauky typu alchymie či astrologie vedly k sebepoznání
skrze hmotný svět, „nové“ typu sociobiologie vedou k
poznání vnějšího světa procesem sebeprojekce – blíže v kapitole o
sociomorfním modelování). Rovněž náboženství chápe Jung jako
metodu harmonického propojování archetypů, která je v kaž -
dé kultuře podle místních podmínek a potřeby výrazně jiná
a umožňuje neutralizovat brizantní energie na ně vázané a
využít je pro „kulturní“ typy činností. I vztahování se člověka
k živé i neživé přírodě mimo něj je z velké části dáno
archetypálními schématy pro vnímání a prožívání těchto světů.
26/ PŘÍRODA A KULTURA
Je poměrně zřetelné, že naše vnímání živého světa je
kanalizováno vrozenými vzory pro percepci a osvojení, do nichž živé
organismy nás obklopující nějak zapadají. Lidové klasifikace živočichů
a rostlin, tj. etnobotanika a etnozoologie, ukazují u nejrůznějších
etnik překvapivě podobné mody rozdělení, dané nejspíše celkovou
životní formou a pohybem v určitém živlu (zvířata bájná jsou pro
poznání lidské duše a jejího vztahu k živému světu v zásadě
důležitější nežli zvířata reálná a jsou extenzí archetypálních rastrů za
hranice reálného světa, ukazující, na rozdíl od snah „učené“ zoologie,
svět ne takový, jaký je, ale takový, jaký by „měl být“: mají se k reál -
nému zvířecímu světu jako utopie či sociální teorie k statistickým
údajům – zatímco s existencí nosálů se musíme nějak vyrovnat,
olgoj-chorchoje si mongolská duše žádá tak intenzivně, že jej do
světa „zavede“). Nemělo by velký význam provádět zcela
podrobnou hierarchizaci archetypálních klastrů tohoto typu, by se zdá být
transkulturně velmi podobná – jednotlivé kategorie do sebe mohou
za různých okolností různě přecházet a způsob vnímání může
poněkud varírovat i individuálně. Takto se v lidském vnímání
dostáBox: Archetypální základy vnímání živého světa
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 26





VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 27
vají do jednoho klastru „létavci“ či „ptáci“ jako soubor ptáků,
netopýrů, motýlů atd. (zdá se, že noční ptáci, netopýři a můry by tvořili
výraznou podskupinu), „zvířata“ – čtyřnozí pozemní tvorové, „ryby“
ve vodě včetně velryb, sépií (angl. cuttle-fish), ba i medúz (angl.
jellyfish), „hadi“ včetně úhořů a mihulí. Je pozoruhodné, že
některé kategorie vnímání jsou téměř prázdné, jako třeba „draci“,
reprezen tovaní dnes snad tak krokodýly či velkými varany, ale v mysli
růz ných národů spíše povahy druhohorních dinosaurů s hojnou
existen cí okřídlených forem ve stylu ptakoještěrů (vzhledem k tomu, že
archetypální kategorie vnímání jsou záležitost mimořádně
archaická, bylo by zajímavé je vnímat jako jakousi „hardvérovou“
vzpomínku na mezozoikum, jak už uvedeno). Některé kategorie, třeba
„červi“, jdou napříč bezobratlými i obratlovci, jiné jsou typicky
bezobratlé – „mouchy“, „brouci“, „mravenci“, „žoužel“ atd. V každé
kategorii by bylo možno samozřejmě vidět podkategorie, třeba „myši“
zahrnující drobné hlodavce, rejsky, některé drobné šelmy atd., jako
podmnožinu „zvířat“. První pokus vzepřít se tomuto způsobu
vnímání a klasifikaci podle jasně daných znaků „zvědečtit“ je vidět až
u Aristotela, nicméně všechny staré zoologie, třeba C. Gesner,
nesou silné stopy tohoto archetypálního přístupu k živému světu.
Obdobně je tomu třeba u rostlin, kde archetypické kategorie typu
„stromy“, „keře“, „palmy“, „byliny“, „květiny“, „tráva“, „mech“,
„kapradí“ atd. byly definitivně popřeny až Linnéovým pohlavním
systémem. Tyto archetypální kategorie u živočichů a rostlin nejsou
samozřejmě eticky, esteticky ani symbolicky neutrální, právě naopak
(je ovšem třeba pomyslit, že vztah k archetypům je, jak už
uvedeno, vždy ambivalentně podvojný – lev může být vnímán jako
královská šelma slynoucí důstojností, velkomyslností, silou a
schopností fascinovat, i jako nebezpečná, lidožravá a páchnoucí bestie;
určitá potíž je v tom, že jedna a táž věc může být stěží v jednom
okamžiku vnímána synopticky oběma způsoby, ty ale mohou do
sebe poměrně snadno „překlapovat“). Silně pozitivní vztah se třeba
váže ke stromům, k velkým pravidelným květům typu lotosu či růže,
v mírném pásmu k stále zeleným rostlinám, u živočichů k těm s vyso -
kou hodnotou „ranku“ ve smyslu Portmannově, jak bude uvedeno
v příslušné kapitole – tvorům se samostatným, nepřisedlým, smys -
lově bohatým způsobem života, nějak elegantním a „mocným“.
Archetypální rastry vnímání reflektují pochopitelně i vlastní druh –
některé lidské rysy, např. vzpřímená postava (tučňák), bioptické
vidění s očima na přední straně hlavy (kočka, sova) budí zájem,
„dětPŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 27





Persona a stín
Kromě dichotomie vědomí–nevědomí rozlišuje Jung u
člověka i další klíčovou dichotomii, jejíž obě polarity lze chápat jako
zcela bazální archetypy: jsou to persona a stín.
Persona, v latině doslova znamenající škrabošku pro
divadelní herce (údajně od per-sonare, „proznívat“; týká se hlasu
vycházejícího z úst postavy, analogický řecký výraz je
prosopon), je soubor vlastností (jen zčásti vědomý),
charakterizující, jaký by ten který člověk „měl být“. Je to ona maska, kterou
nosíme ve své sociální roli (student, bankéř, rytíř, mnich,
žebrák atd.) a která je dána tradičním souborem vlastností,
o nichž se soudí, že k tomu kterému stavu a roli nedílně patří
(persona se pak často i vnějšně dokresluje rozmanitými
stejnokroji, úpravou vlasů či vousů, typem gestikulace atd., takže
už z dálky je patrno, s jakou osobou máme co činit – slovo
„per sona“ mělo v antice, stejně jako slovo osoba v češtině, klad-
28/ PŘÍRODA A KULTURA
ské“ ručičky žabek rosniček sympatie a rozněžnění. Již zmíněný
Lorenzův archetyp mláděte účinkuje u obratlovců univerzálně – nejen
že člověk rozezná mládě jako mládě podle vzhledu či hlasu, ale
pochopitelně i zvířata rozeznávají v lidském dítěti mládě, což umož -
ňuje extrémní případy adopcí typu indických vlčích dětí či štěňat
a dokonce kuřat adoptovaných domácími kočkami. Archetypální
vnímání živého světa je pochopitelně plné lásky a nenávisti,
ošklivosti a libosti, dobra a zla. Zvířata „dobrá“ a „zlá“ tradiční vnímání
pociuje zcela neproblematicky a bytostně, v novověku je toto
sekundárně racionalizováno v „užitečná“ a „škodlivá“. „Moderní“ odpor
k řadě zvířat jako vektorům chorob je další transformací tohoto
esteticko-etického vztahování. I zvířata zajisté vnímají jiné druhy
eticko-esteticky akcentovaně – sovy a netopýři jsou denním ptákům
nesnesitelně „protivní“, jak už bylo řečeno. Láskami a nenávistmi zvířat
mezi sebou (nebo i zvířat a rostlin – vášeň koček pro šantu kočičí,
Nepeta cataria) se zabýval už Aristoteles a mezidruhových
přátelství i nenávistí je všeobecně více, než by se na základě
„hokynářské“ biologie, zvažující energetický prospěch, dalo očekávat.
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 28





ný i pejorativní význam: „je to reprezentativní osoba“; „osobo,
co zde pohledáváte?“). Problém zde není v tomto
společenském přidělování rolí, které je prastaré a i v mimolidské
přírodě časté: nejen že je běžný pohlavní dimorfismus, ale i
dominantní samec vypadá často výrazně jinak než submisivní –
gorily, ryba Betta splendens, o různém vzhledu kast sociálních
hmyzu ani nemluvě –; rajky, pávi či tetřevi při toku jako by byly
svou „personou“ pohlceny, obdobně jako herec na jevišti či
generál při přehlídce. Problém je spíše v tom, aby hraní této role
bylo vědomé a „personu“ bylo možno i odložit. Celá věc se
stává problematickou v případě, že persona je jaksi „přirostlá“
a velmi těsná, či člověka deformující tím, že je „špatně
střižená“, vzdálená jeho individuální přirozenosti (jako když je muž
s podprahovými sadistickými rysy školníkem namísto
řezníkem; soudce, který je soudce, i když si hraje s vlastními dětmi
atd.) a nelze z ní vystoupit. Poté, co z houštiny všech možných
lidských vlastností (vyskytují se vždy v polárních párech:
statečnost–zbabělost, lakota–štědrost atd., přičemž každý z nás
má, by často velmi nerovnoměrně, zastoupeny obě)
vyřízneme klastr těch, které tvoří příslušnou žádoucí personu. Zbývá
ovšem ještě spousta dalších, které žádoucímu obrazu
neodpovídají (agresivita u mnicha, soucit u loupežníka atd.) a ty
jsou v podobě tzv. stínu zatlačeny do nevědomí. Co je
nevědomé, o tom přirozeně nevíme a můžeme se o tom
přesvědčit pouze nepřímo. Hezkou metaforou obtíží poznání stínu je
srovnání s chrápáním – ve spánku se sami chrápat neslyšíme,
po probuzení a aktivaci sluchového vnímání už zase
nechrápáme; jako veškeré naše sebepoznání vede i toto přes
zrcadla, která nám nastavují jiní. Jungův termín stín (něm.
Schatten) je mimořádně šastně volen, nebo poukazuje k něčemu
temnému, čeho se (minimálně za slunečního svitu)
nemůžeme zbavit, co nás nerozlučně doprovází a co zároveň můžeme
vidět jen na předmětech (či lidech), na které právě padá. Je
pozoruhodné, že před Jungem tuto koncepci nikdo z
myslitelů v takovéto podobě nezformuloval, by už v 19. století
exisVZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 29
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 29





tovala pěkná beletristická zobrazení „stínu“: R. L. Stevenson
nechává svého počest ného a vzdělaného lidumila Dr. Jekylla
občas metamorfovat v mnohem menšího a mladšího,
odporného a dětinsky zlost ného a destruktivního Mr. Hyda
(Stevenson byl osoba pozoruhodná i jinak, třeba svým smyslem pro
mýty tichomořských ostrovanů v době, kdy to zdaleka nebylo
běžné).
Oč hlubší je nevědomost o vlastních stínových vlastnostech,
o to silnější rozhořčení a odpor v nás tyto vlastnosti
vyvolávají u jiných. Tento proces se nazývá projekcí, promítnutím
našeho stínu na jiné (jak píše Jung, dotyčná osoba či jiný objekt
musí mít pro projekci určité „záchytné háčky“, ale stačí jen
zcela nepatrné – i lehká šetrnost stačí k promítnutí vlastní
neuvědomělé silné lakoty). Tím, nač projikujeme svůj stín, může
být i zvíře, třeba opice ukazující člověku jeho „divokou“ tvář,
vnímanou jako zlovolná karikatura (velice zřídka bývá stín
projikován i na předměty neživé). Jednou z nejvydatnějších metod,
jak si vlastní „stín“ rychle zmapovat, je představit si svého
nejhoršího nepřítele a na papír napsat několik desítek vlastností,
které jsou na něm nejodpudivější (zdánlivě paradoxní
požadavek „milovat své nepřátele“ ukazuje jejich význam pro
zmapování a integraci našeho stínu – teprve, když si uvědomíme,
že tyto vlastnosti, které nás nejvíce iritují, jsou bytostnou
součástí nás samých, a naučíme se je „milovat“, tj. akcep tovat,
nepůsobí nám už stínový obraz v životě problémy). I tzv.
„zpětný ráz magie“ spočívá v zásadě v tom, že se přes všechen odpor
vnitřně ztotožňujeme s tím, proti čemu bojujeme. Přátelství
i nepřátelství je v zásadě pokusy navázat nebo přerušit kontakt
s některou neuvědomělou částí své vlastní podstaty, s jejími
odcizenými partiemi. Pokud nějakým počinem trochu povy -
stoupíme z našedlého pozadí, začneme také vrhat „stín“ a jeho
reprezentanti se kolem nás brzy shromáždí.
Jak persona, tak stín mohou být nejen individuální, ale i
kolektivní. Zářivému kolektivnímu obrazu persony odpovídá tem -
ně odpudivý obraz kolektivního nepřítele, ohyzdného, zlovol-
30/ PŘÍRODA A KULTURA
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 30





ného a ohrožujícího (tragický případ hitlerovského Německa,
končící holokaustem, byl sice v dějinách nejobludnější, ale
zdaleka ne jediný – většina ostatních případů je pouze méně
spektakulární, zato více dlouhodobá). Extrémní sekty všeho druhu
jsou zacíleny na pěstování kolektivní persony v nejtvrdší
podobě, a proto u nich nelze vydržet dlouho: bu následuje
opuštění, nebo tu více cynické, tu více nevědomé pendlování mezi
rovinou vysokého ideálu a drsnou vulgaritou. Osoby, u nichž
nedošlo k integraci stínu, ke které by mělo dojít nejpozději do
pětadvacátého roku života, mají život velice ztížen neustálým
přicházením do konfliktu s domnělými protivníky a jednou
z jejich obranných strategií je zapojování se do kolektivních
seskupení s jasným obrazem nepřítele a vlastní domnělou
mravní čistotou (pěkný předobraz tohoto způsobu myšlení
v prostředí pubescentů ukazují třeba Foglarovy knihy, v
kultivovanější podobě i Mayovy; v reálném světě se pak jedná o
nejrůznější extremistické politické strany, náboženská uskupení,
mafiánské struktury a v jistém smyslu i tzv. ekleziomorfní
struktury vůbec – blíže v kapitole o nich). Obraz nepřítele i vlastní
„personální“ obraz jsou archetypicky velice působivé, ale bez
vnitřního logického uspořádání – „židobolševický plutokrat“ je
úplně pitomý i ábelsky rafinovaný, malicherně hamižný i
absurdně plýtvající; „německý lid“ je vesele prostosrdečný i
vysoce inteligentní, mírumilovný i budící vojenský respekt atd.
Nejvýraznější „stínovou osobou“ je asi obraz křesanského
ábla, ale každý kolektiv i jedinec nachází alespoň v náznacích
něco podobného (zdá se, že i žhavé a „iracionální“ nenávisti
v živočišné říší jsou tohoto typu). Vzhledem k tomu, že se jedná
o neuvědomělou součást sebe sama, je přímý boj proti stínu
a jeho reprezentantům marný, by i přinášel krátkodobá
uspokojení v okamžicích, kdy byl nějaký „vřed na tvá ři města“ (armá -
dy, univerzity, církve, strany atd.) odstraněn. Dlou holetá praxe
Velké Británie s vyvážením trestanců do kolonií (a se tam v
Botany Bay navzájem požerou!) ukázala, že kriminálníků v
mateřské zemi navzdory tomu neubylo, zatímco v trestaneckých
VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 31
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 31





koloniích vznikla společnost vcelku „normálního“ typu.
Vždycky „vstanou noví nepřátelé“, asi s touž úporností, jako
vznikne namísto odpilovaného severního pólu tyčového magnetu
pól nový (pouze u biologických celků trvá celý proces
poněkud déle, třeba když ploštěnce uřízneme aborální konec,
pokud jej z nějaké příčiny nemáme rádi). Rozmanité „hony na
čarodějnice“, v extrémních formách třeba v raně novověkém
křesanstvu či v Sovětském svazu stalinské éry, se vždycky
minou účinkem, by by i nadchávaly většinu veřejnosti.
Postupně se ukazuje, kolik zdánlivě neškodných občanů či
„spolehlivých soudruhů“ bylo nějak propleteno s áblem
(světovým imperialismem, sionismem, pavědou a kdoví čím dalším),
a nastane všeobecné zděšení, podezírání a snaha po „očistě“.
Vše pak budí dojem gigantického spiknutí, aniž bychom si
uvědomovali, že třeba snahou „vyvrátit ábla z kořene“ ty
aspekty ábelství, jichž se nejvíce obáváme, vlastně teprve na svět
zavádíme. Už z tohoto důvodu je péče o správné pochopení
problému persony a stínu individuálně a společensky zcela
klíčovou záležitostí.
Animus, anima, „starý mudrc“
Obdobně jako dichotomie persona–stín, vzniká u každého
člověka i další identifikační dichotomie, a sice vlastní pohlavní
identita oproti vnitřnímu obrazu pohlaví opačného
(nazývaného Jungem anima u mužů a animus u žen). Tento obraz
opačného pohlaví vzniká v podobně jako stín vytlačováním
těch rysů původně ambivalentního, oboupohlavního rozvrhu
jedince, které se nehodí do obrazu vlastní pohlavní identity,
modelovaného jak geneticky, tak i kulturním prostředím. Na
rozdíl od stínu má ale obraz animy, popř. anima, naopak té -
měř magickou přitažlivost, je tou nerealizovanou, ale „světlou“
stránkou osobnosti (stín je naopak tou realizovanou, ale
neakceptovanou). Bývá promítán i na osoby, které se mu podo-
32/ PŘÍRODA A KULTURA
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 32





bají jen zcela vzdáleně nebo i vůbec, a stažení těchto
projekcí, v lepším případě po půl roce, v horším i druhého dne zrána,
působí pak rozčarování a zoufalství (kam jsem to dal/a oči?).
Integrace těchto archetypálních obrazů, která by měla být
dokončena už kolem třicátého roku, pak umožňuje se
nekatastrofickým způsobem oženit či vdát (před integrací animy
provádí mnohý oscilace mezi nesmělým uctíváním Madony
a drsnou návštěvou veřejných domů). Pro sicilskou mafii, kte -
rá se i z hlediska stínu navzdory svým kriminálním počinům
pokládá za „společenství čistých“ jsou z jiného hlediska
typické výroky typu: „Všechny jsou to potvory, jenom maminka, to
byla světice!“.
Z dalších Jungem popisovaných archetypů je zejména v
intelektuálním prostředí významný onen, jejž Jung nazývá „starý
mudrc“. Jedná se v podstatě o způsob vztahování k
intelektuální či náboženské autoritě, na niž projikujeme soubor vlast -
ností, související s moudrostí a charizmatičností, které jsme
u sebe dosud nerozeznali: i zde působí projekce neodolatelně
přitažlivě, ve stylu „drahý mistře, již tě nikdy neopustím a stanu
se tvým učedníkem“. Také tady dochází po čase k jejímu
stažení a rozčarování, ne nepodobnému rozčarování milostné -
mu, s „překlapnutím“ do opačného extrému hodnocení:
namísto mudrce či proroka se objeví sebestředný, užvaněný,
polovzdě laný a v jednání nekonsekventní dědek. Zde také
funguje i projekce opačným směrem, kdy oblíbený žák a nová
naděje oboru je po několika letech nevybíravě vyháněn jako
nevděčný lenoch, který Pravé Učení nepochopil, překroutil,
zneužil atd. Pouze úspěšné integrování zmíněného archetypu
může zajistit nekatastrofický způsob vztahování k
intelektuálním autoritám a zabránit podobným dramatům, tak častým na
univerzitních koridorech, odstranit oscilaci mezi zaslepeným
obdivem, podlézáním guruům a šéfům a výbuchy agresivity
vůči nim.
VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM/ 33
PŘÍRODA A KULTURA 7.5.2008 11:08 Stránka 33





Sublimace, emoce
Je možno velmi dobře mluvit i o čemsi jako „energetice duše“
a pr


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist