načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příroda a kultura – Prof. RNDr. Stanislav Komárek Dr.

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Příroda a kultura

Elektronická kniha: Příroda a kultura
Autor: Prof. RNDr. Stanislav Komárek Dr.

Interdisciplinární výklad prostřednictvím analýzy biologické, přírodovědecké a etnologické problematiky zdůrazňuje myšlenku jednoty lidského a přírodního světa. Český biolog zkoumá různorodé aspekty vztahů "přírodního" a "lidského". ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ACADEMIA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 307
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 2., V nakl. Academia 1., rozš.
Skupina třídění: Sociologie kultury. Kulturní život
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Academia, 2008
ISBN: 978-80-200-1582-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Interdisciplinární výklad prostřednictvím analýzy biologické, přírodovědecké a etnologické problematiky zdůrazňuje myšlenku jednoty lidského a přírodního světa. Český biolog zkoumá různorodé aspekty vztahů "přírodního" a "lidského".

Popis nakladatele

Kniha pojednává souvislosti přírody a kultury v širokém kontextu - je kulturní proces protikladný přírodnímu, či se jedná mnohem spíše o "pokračování přírody jinými prostředky"? Druhé, rozšířené a doplněné vydání vychází primárně z koncepcí C. G. Junga a A. Portmanna, které spatřují společný kořen kreativity lidské i přírodní, což je v poměrech evropského myšlení pohled pozoruhodně blízký perspektivě, jak přírodu a společnost vnímala klasická Čína. Kniha se zabývá základními jungovskými pojmy, lidskou percepcí světa a jejím vztahem k jazyku, problémem antropomorfismu a sociomorfního, biomorfního a mechanomorfního modelování v naší vědecké i mimovědecké percepci přírody, paralelami mezi evolucí artefaktů a přírodních objektů, portmannovskou přírodní estetikou a dalšími příbuznými tématy v řadě navzájem souvisejících esejů, v podobném stylu jako jiné autorovy knihy. (svět jevů a svět interpretací)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Prof. RNDr. Stanislav Komárek Dr. - další tituly autora:
 (e-book)
Mandaríni Mandaríni
 (e-book)
Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Příroda a kultura

Svět jevů a svět interpretací



Stanislav Komárek

ACADEMIA

2008

Příroda a kultura

Svět jevů a svět interpretací


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Komárek, Stanislav

Příroda a kultura : svět jevů a svět interpretací / Stanislav

Komárek. – Vyd. 2., V nakl. Academia 1., rozš. – Praha :

Academia, 2008. – 312 s. : il. – (Galileo ; sv. 15)

ISBN 978-80-200-1582-2 (váz.)

502.1 * 316.3/.6 * 572.026 * 0/9-021.361 * 159.964

- příroda a kultura

- člověk a příroda

- člověk a společnost

- kulturní antropologie

- holismus

-hlubinná psychologie

- eseje

316.7 – Sociologie kultury. Kulturní život [1]

© Stanislav Komárek, 2008

Illustrations © all rights reserved

ISBN 978-80-200-1582-2

Tato publikace vznikla v rámci řešení výzkumného záměru FHS UK Praha

Antropologie komunikace a lidské adaptace (MSM0021620843)


5

Obsah

ÚVOD K DRUHÉMU, ROZŠÍŘENÉMU VYDÁNÍ 11

VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM 13

Úvodní poznámky 13

Box: Sen 16

Nevědomí a vědomí 18

Archetypy 22

Box: Archetypální základy vnímání živého světa 26

Persona a stín 28

Animus, anima, „starý mudrc“ 32

Sublimace, emoce 34

Symbol 35

Synchronicita 36

Projekce, komplexy 38

Kompenzace 40

Poznámka na závěr kapitoly 41

POLARITA LIDSKÉ PERCEPCE SVĚTA 43

SLOVA A VĚCI 54

Jazyk u lidí a zvířat 54 Slova a jména 58 Slova a zvuky 60 Orwellovské postřehy 61 Slovní magie 65 Jazyk a společnost 68 Poezie a metafora 72

Box: Volání proroků 76

Box: Humor 79

Písmo a texty 81


6 BRÁNY VNÍMÁNÍ 85

Smysl smyslů 88

Box: Smyslová vikariance 91

Mámení smyslů 91

Box: Čas a prostor 95

REDUKCE 98

Řeč jako redukce 98

Redukce a nauky 99

Redukce ohleduplné a redukce drastické 101

Redukce, paranoia, moc 103

Popis 106

Problém antropomorfismu 108 MODELOVÁNÍ 111

Biomorfní modelování 111

Technomorfní modelování 112

Sociomorfní modelování 114

Box: Etika a její úskalí 117

INTERPRETACE 120

Jak interpretovat texty? Interpretace a moc 120

Věštby a znamení 123

Jak interpretovat živé organismy? 126 NAUKA A JEJÍ NOSITELÉ 129

Archaický intelektuál 129

Nauka instituční a systemizovaná 130

Technologie spasení 134

Věda – sekulární náboženství? 136

Box: Do jaké míry je novověká přírodověda zkušenostní? 137

Ekleziomorfní struktury 142

Box: Paradigma 142

Box: Byrokracie jako fenomén 147


CELEK A JEHO ČÁSTI 157

Box: Pohlaví 161

PŘÍBĚH A HISTORICKÝ PROCES 171

Příběh a mýtus 171

Etiologické mýty evolučních nauk 174

Dějeprava 177

Proč historie? 181

Číhající budoucnost 183

Lepší minulé a ideální typy 184 EVOLUCE JAKO FENOMÉN 188

Box: Demiurg 188

PRAMENY KREATIVITY 197 PORTMANNŮV PŘÍNOS 202

Základní pojmy 202

Metafora o divadle 204

Povrchy 205

Opacita a transparence 207

Symetrie 208

Funkce povrchů, Oudemansův fenomén 209

Kresby 212

Trojdimenzionální struktury 213

Výtvarný kánon a luxusní struktury 216

Hingstonův přínos 221

Biomoc 223

Rank 224

Biochromatika 226

Zpěv ptáků a přírodní muzikalita 229

Význam Portmannova dědictví 231

7


8 PŘÍRODA A KULTURA 233

„Dola ování“ lidského těla a duše 233

Původ dichotomie „přírody“ a „kultury“ 235

Krajiny kulturní a přírodní 236

Sen o přírodní nevinnosti a počátky environmentálního cítění 239

Povaha civilizace 242

Environmentalismus a jeho myšlenkové kořeny 247 ARTEFAKTY A JEJICH EVOLUCE 250

Zvířecí artefakty 250

Lidské artefakty a jejich evoluce 252

Lidské sebedesignování 258

Malby 262

Box: Umění 266

Jazyk jako artefakt a jeho evoluce 267

Folklór jako fenomén 270 DOMESTIKANTI 274

Povaha domestikace 274

Zdomácňování a selekce 277

Autodomestikace člověka 279

Účel domestikantů 281

Box: Němé tváře 282

Zvířata a lidé jako objekty reprezentace 287

Květiny 289 POVAHA RITUÁLU 291

Závěrem 297

Mikropříběh na závěr 297

Literatura 298

Jmenný rejstřík 305


Motto

Logika je kurva áblova

Martin Luther



Úvod k druhému, rozšířenému vydání

Tato kniha vznikla na osnově dvou mých přednášek na PřF UK

v Praze po roce 1990 – „Natura et cultura“ a „Živá příroda, svět

jevů a svět interpretací“ – spojených později v přednášku je

dinou, a měla by sloužit také jako učební text pro mé součas

ně kulturně-antropologické přednášky na FHS UK. Za mnohou

inspiraci vděčím svým přátelům Zdeňku Neubauerovi, Zdeň

ku Kratochvílovi, Jiřímu Sádlovi a Janu Havlíčkovi, a pochopi

telně také Adolfu Portmannovi, s nímž jsem se bohužel nemohl

nikdy setkat, ač jsem si to velmi přál. Tato kniha představuje

podobně jako mnohé předešlé soubor volně na sebe nava -

zujících esejů, týkajících se výše zmiňované problematiky, pro

ložené dalšími doplňujícími texty v tzv. boxech. Bezprostřed

ně navazuje na jinou mou práci, Spasení těla: moc, nemoc

a psycho somatika (2005), jejímž je pokračováním a komple

mentem, a souvisí i s další připravovanou knihou s pracovním

názvem Zvířata v kulturních kontextech, chystanou spolu

s M. Stel lou a H. Novákovou pro Nakladatelství Academia.

Vztah lidského a přírodního je jedním z nejdůležitějších

témat vůbec (sám je pociuji jako vůbec jediné skutečně rele

vantní) a je problematikou velmi širokou, takže tato kniha ne

může být nežli výběrem několika kapitol, se snahou upozornit

na aspekty spíše přehlížené a zapomenuté nežli obecně disku -

tované. Je také dominována více snahou o „holonomní“ zachy -

cení lidského a mimolidského světa než o vyčerpání jednotli

vých témat. Od jejího prvního vydání (nakl. Vesmír, 2000) se

objevila na českém knižním trhu celá plejáda původních i pře

kladových děl z oboru kulturní i lingvistické antropologie, tato

kniha by však měla obsahovat spíše to, co v nich není pojed

náno nebo co zůstalo na okraji. Téma samo je tak obsáhlé, že

uvedená literatura představuje jen nepatrný výsek z obrovské

laviny publikací, charakterizovatelný spíše heslem „každý má -

me své (intelektuální) kamarády“, a ne přehled všeho relevant -

ního písemnictví na planetě. Proto jsou odkazy po vzoru ese

11


jistiky obecně uváděny pouze u věcí, které má autor za zvláš

hodny pozoru, jinak by mohly zahoustnout až k obludnosti.

(Jaký pramen citovat k údaji, že slunce ráno vychází? Homéra?

Koperníka? Nebývá to náhodou každý den vidět?) Uspořádání

knihy je vedeno autorovým přesvědčením o jednotě lidského

a přírodního světa („svět“ je jen jiné pojmenování pro kon

textovost) a jeho „dramatu“, a současně i přesvědčením o pri

márnosti jevů před jejich odlehlými interpretacemi a snahou

vyhnout se „brutálnímu“ redukcionismu ve prospěch někte

rých redukcí „šetrných“. Tento fakt knize zajisté ubere na prů

raznosti, nebo ve světě masmediálního krajního zjednodušo

vání se lze nejsnadněji prosadit nějakým polárně vyostřeným

„intelektuálním sloganem“, ale příchylnost ke světu jevů, jejich

opravdovosti a naléhavosti mi nedá jinak.

Praha, září 2007 Stanislav Komárek

12


VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO

PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM

Úvodní poznámky

To, co se z určitého pohledu jeví jako problém „věcný“, je v po

sledku problémem psychologickým. Jediná jistota, kterou

máme, jsou naše vlastní psychické obsahy. Je sice velmi prav

děpodobné, že jim ve vnějším světě cosi odpovídá a že neži

jeme v jakémsi simulačním boxu, uchváceni jen a pouze so

lipsistními představami vycházejícími z nás samých, ale úplné

jistoty v tom není (představa solipsismu, ač obludná a zavá

dějící, by přece byla jaksi myslitelná). To, co je nám ale bez

prostředně přístupné, nejsou věci vnějšího světa samy, ale jen

naše psychické skutečnosti (a to ještě pouze jejich vědomá

část), které se s nimi nějakým způsobem spojují a vážou. Od

lidské psychiky a jejího poznání je třeba tedy jakoukoli inter -

akci člověka a mimolidského světa odvíjet. Tato kniha by ne

měla být chápána jako další učebnice psychologie švýcarského

psychiatra a myslitele C. G. Junga (1875–1961), ač z jeho kon

cepcí vychází a některé z nich je zde nutno pro názornost zo

pakovat. Navíc je jednou z jejích možných interpretací, proto

že, jako i u mnoha jiných myslitelů, každý z interpretů klade

akcent poněkud jinam: zde vycházím mj. z toho, že Jung sebe

sama chápal jako přírodovědce: velmi jej ovlivnil např. basi

lejský biolog F. Zschokke, u něhož byl nějakou dobu asisten

tem. Jungovy spisy, vydávané obvykle ve 20 svazcích, čítají ně

kolik tisíc stran a jsou v zásadě „holografické“ povahy, tj. jejich

základní myšlenkové motivy jsou v hrubých rysech patrné

i z nevelkého zlomku (trochu v tomto smyslu je koncipována

i tato kniha). Jungovo dílo se také v ještě menší míře než spisy

jiných myslitelů hodí k traktování ve stylu „svatých písem“: to

VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 13


by bylo maximálním zpronevěřením se tradici spojené s étosem

přírodovědy (jejž ostatně v jeho původnější podobě Jung vzal

za svůj), kde je text pomůckou k porozumění světu a člověku,

ale ne cílem sám o sobě – text, který smysluplně nepoukazu

je k něčemu mimotextovému, je ostatně čímsi parazitickým

a jeho eventuálního zániku netřeba želet. Spíše než o ucelený

systém nauky se u Junga jedná o specifickou hermeneutiku

a specifický vztah ke světu, překonávající novověkou subjekt

objektovou dichotomii a z ní plynoucí obtíže. Z tohoto důvo

du je Jungova koncepce mimořádně objevná pro celou řadu

oborů daleko za horizont psychologie a psychiatrie, zejména

pak pro biologii, kulturní antropologii, analýzu mýtů, uměno

vědné obory atd. Jedná se o nauku primárně zkušenostní, ale

pracující kromě zkušenosti s vnějším světem, lidským i mimo

lidským, i se zkušenostním poznáním sebe sama.

Pojem duše, jak bude v Jungově tradici v této knize dále po

uží ván, odpovídá zhruba starořeckému pojmu psýché a roz hod -

ně se nekryje s užíváním tohoto slova u křesanských, zejména

pozdních autorů, nebo dokonce ve spiritistických brožurkách.

Ač je tento pojem tradiční a za dlouhou dobu se na něj naba

lila celá řada vedlejších významů, jeví se mi lepší nezavádět

žádný „technický“ novotvar, podobně jako užíváme i mnoho

dalších slov s širokým a tradičním sémantickým polem (hlava,

čas aj.). Rozhodně se nejedná o pojem polárně opoziční k poj -

mu tělo, by tak byl v průběhu středověku a zejména novově

ku postupně stále více chápán (o tomto blíže Komárek, 2005),

ale spíše o soubor integrativních a celostních procesů v orga

nismu, s tělesností bezprostředně související, z ní vyplývající

a vzájemně se s ní ovlivňující. Psychofyzickou jednotu člověka

vtipně ukazuje např. Vondráčkem (1968) uváděná kazuistika

ženy, které se při sledování kreslené grotesky o Palečkovi vy

tvo řil velký hematom na měkkém patře, v místě, kde se ne -

šastný protagonista zachytil na „čípku“ v krku kozy a hrozilo

mu spolknutí i se soustem sena. Nejinak je tomu i u zvířat: la

boratorní potkan se v nádobě s vodou utopí zhruba za hodi

14 / PŘÍRODA A KULTURA


nu – je-li v ní ale zcela malá kostička polystyrénu o hraně cca 1 cm, vzbuzující klamnou naději, že by se na ni dalo vylézt, vydrží potkan plavat 24 hodin i déle.

Duše není věc, nýbrž proces, a je povýtce dynamické povahy. Vzhledem k tomu je každá výpově o ní pouze metaforické povahy (všechny výpovědi o světě jsou v posledku takové) a není přímým popisem nějaké struktury (jako je tomu třeba u lidské kostry). Rovněž je pro tak komplexní proces nepřiléhavý nějaký prvoplánově jednoduchý fyzikalistický popis, by fyzikalistické metafory jsou mnohdy přiléhavé – odtud pohor - šení fyziků, čtou-li v této souvislosti o „energii“ bez náležité - ho předchozího varování. Je rozhodně zavádějící ztotožňovat psychiku pouze s vědomými procesy, jak se to dělo po karteziánském obratu, nebo vědomé duševní procesy se vyskytují převážně a hlavně u člověka (otázka psychologie zvířat bude probírána později) a tvoří pouze cosi jako třešeň na dortu veliké masy procesů nevědomých. Ač lze zajisté duševní procesy chápat jako projev fyziologických, zejména neurofyziologických daností, je přesto smysluplnější je popisovat jako globálně-autonomní celek a z celistvého pohledu „zvenku“ nežli je rozmotávat zevnitř, asi jako je smysluplnější popisovat druhou světovou válku termíny dějepravy, a nikoli jako sumaci pohybu jednotlivých Němců mezi roky 1939 a 1945 (a co třeba teprve popis bitvy u Kurska na molekulární úrovni!). Z tohoto hlediska lze více či méně přiléhavě mluvit o „psychických“ procesech všech živých bytostí, nejen člověka a zvířat, kteří jsou ovšem samozřejmě pro tuto rovinu popisu světa exemplárními jsoucny.

Základní Jungova myšlenka je zde přiznání jsoucnosti a závažnosti duševním obsahům, nebo skutečné je to, co působí (wirklich ist das, was wirkt). Novověká dichotomie typu „divoženky nejsou, elektromagnetická indukce je“ ztratí na své samozřejmosti, pokud si uvědomíme, že i představa elektromagnetické indukce je v podstatě pomocný myšlenkový konstrukt (by ne tak přírodně názorný jako divoženka), umož -

VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 15


16 / PŘÍRODA A KULTURA ňující nám lépe chápat jevy elektřiny a magnetismu, zatímco obecně sdílená víra v rozmanité přízraky v nějaké kultuře má ve společenské praxi výsledky stejné, ne-li větší, nežli vědomí věcí „opravdových“. Je vcelku jedno, zda sdílíme či nesdílíme staroegyptské představy o světě mrtvých a životě po smrti, ale po tisíce let přetrvávající pyramidy a další s tím související stavby nám takříkajíc „hmatatelně“ ukazují vliv duševních obsahů „fiktivní“ povahy na běh světa. Z moderních přízraků tohoto typu lze jmenovat třeba inflaci, obdobný „zastřešující pojem“ jako kdysi Franklinova „elektřina“, zahrnující celou řadu jevů do té doby chápaných jako disparátní – její materiální substance je stejně málo, jako je tomu třeba v případě snu. Přesto obecně sdílená víra v takovouto entitu hýbe s brutální výrazností lidskými osudy i hospodářským a společenským životem celých říší (zlaák v truhlici je zcela „objektivní“ povahy, bankovka či směnka už zdaleka ne tolik; kdo pojem „inflace“ neslyšel, ani si jí nepovšimne – jen za korunu se toho jaksi koupí méně).

Box: Sen

Sny, jimiž se jungovská psychologie a jí příbuzné a předchůdné dis

ciplíny s takovým zájmem zaobírají, představují „přírodniny“ velmi

speciálního typu – vznikají sice lidskou činností, nikoli však vědo

mou jako artefakty (o nich později), ale mimovolně, podobně jako

třeba vousy či embrya. Nejen že nemají, jak už uvedeno, žádnou

podstatnější vážitelnou substanci, ale při jejich posuzování jsme vá

záni na slovní výklad snícího, tj. zachycení primárně eidetické udá

losti do slov, představujících zcela jiné médium – už převyprávění

snu je jeho interpretací par excellence, jak se lze hravě přesvědčit

na libovolném příkladu: začátek snu je vždy kdesi v mlhách a sen

sám se děje ve zcela jiné logice: náš jazyk je adjustován primárně

na bdělé, a nikoli sněné události. Teprve potom může být takto „chy

cený“ sen eventuálním materiálem dalších interpretací, a už ale

gorického typu ve stylu lidových snářů, či freudovské, jungovské či

jiné analýzy – není náhodou, že archaické národy typu australských

Aboriginů (jako mnohé děti u nás) snům připisují větší důležitost než


VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 17

událostem v bdělém stavu a že „tvůrci světa“ v jejich představách

tvořili krajinu, zvířata i lidi podle toho, co se jim zdálo ve spánku

(dala by se saranče či ptakopysk za bdělého stavu „vymyslet“?). Je

zcela iluzorní, že by se mohlo v dohledné době nějak podařit sen

v jeho vizuálně-akustické podobě (zážitky hmatové a zvláště či

chové jsou ve snech vzácné a mnohdy indikují nastupující psychó

zy) nějak „snímat“, by stanovit periody spánku, kdy k snění dochází

(tzv. REM-fáze), je poměrně snadné. Rovněž proniknutí do snů vyš -

ších zvířat, na jejichž dramatický obsah můžeme soudit z jejich

spánkových aktivit, bude věc trudná. Je pozoruhodné, že pokusní

šimpanzi, naučení posunkové řeči a čile komentující všechny udá

losti kolem, se nikdy nezmiňovali o svých snech (Fouts a Mills,

1997), zatímco i velmi malé děti tak činí. Sny na lidi všech společ

ností vždy emočně velmi doléhaly, by jaksi „zvenčí“ – ve většině

evropských jazyků je o snění řeč v neosobní formě: zdá se mi; mir

träumt es, mně prisnilos atd. (i myšlenka člověka původně „napa

dala“, podobně jako třeba rys). Ne náhodou má česká formulace

„zdá se mi“ i význam intuitivní anticipace („tak to asi je...“) a slovo

„sen“ má i význam idealizované, sotva splnitelné tužby (ale záro

veň někdy i mimořádně silné „reality“: „bylo to jako ve snu...“). Z jis

tého hlediska je celkem jedno, zda sny vznikají interpretací „šumu“

v rámci jakéhosi „úklidu“ centrálního nervstva (právě odnětí mož

nosti snění, ne spánku vůbec, vede v posledku ke smrti) nebo jinak.

Na každý pád se jedná o interpretační výkon (Freud hovoří přímo

o „snové práci“– Traumarbeit), ne nepodobný známému Rorscha

chovu testu: zda v nic konkrétního nezobrazujícím inkoustovém

fleku vidíme spíše pošlého netopýra v rozkladu nebo květ orchide

je, je výpovědí především či pouze o nás (v zásadě je celá příroda

pro nás jedním velikým Rorschachovým testem, ale o tom by měla

být celá tato kniha). Sny lze z rozmanitých hledisek interpretovat

donekonečna, aniž by se dalo zcela jednoznačně vyhmátnout jedi

né stanovisko k jejich správnému „čtení“ – by některé funkce jsou

na první pohled zřejmé (kompenzační plnění jinak nedostupných

přání, snové vyjádření obav a strachů z přicházejících i minulých

událostí, „drobty dne“ prosakující do snu atd.). Některé momenty,

v lidském životě zcela nepřítomné, např. létání vlastní silou či klou

zavé vznášení, byly kupodivu odnepaměti téměř univerzálně rozší

řeným tématem snů (zde je i vysvětlení nějakou zasutou „evoluční

vzpomínkou“ trudné: dle mínění evolučních nauk žádný z lidských

předků nelétal). Pozoruhodné je i krátké trvání snů v čase, v řádu


Nevědomí a vědomí Drtivá většina duševních obsahů je pochopitelně nevědomá. Vědomí je v zásadě až velmi pozdní evoluční inovací a zahrnuje jen nepatrnou část celé psychiky, mnohem menší, nežli je třeba viditelná část plovoucího ledovce. I drtivá většina procesů v živých tělech je nevědomá, počínaje biochemickými pochody v buňkách, přes pohyby hladkého svalstva v zažívacím traktu až po „zautomatizované“ reakce typu psaní na stroji. Hranice mezi procesy vědomými (a tudíž ovladatelnými) a nevědomými není zcela fixní, ale vždy poněkud posunutelná oběma směry. Pomocí speciálních výcvikových technik lze některé běž ně nevědomé procesy, třeba srdeční tep či peristaltiku, za čít ovládat (jogínské praktiky), pomocí jiných technik lze zase běžně vědomé akce kosterního svalstva zautomatizovat až k nevědomos - ti (řízení auta). Obecně lze říci, že nevědomí, ze jména správně opečovávané, vede člověka (a tím spíše zvíře) zpravidla správně a je čímsi pro jeho zdárné fungování nepostradatelným a velice cenným, by poněkud pomalým a archa ickým. Vědomí jakožto „moderní“ inovace umožňuje vést jeden nebo několik málo procesů najednou rychleji a efektivněji, by s větší pravděpodobností omylu při rozhodování. Je přesvědčením C. G. Junga i mnoha jiných, že vědomé procesy jsou přes svou rizikovost cennější než nevědomé a podpora zvědomování rozmanitých duševních obsahů je činnost žádoucí a blaho - 18 / PŘÍRODA A KULTURA

nanejvýš vteřin, zatímco „subjektivně“ ve snu jako by uplynuly dlou

hé minuty či hodiny: pozná se to zejména tehdy, je-li do snu „tvůr

čím způsobem zakomponována“ nějaká událost zvnějšku, např.

zvuk prasklé pneumatiky v ulici pod oknem, který naše snící psy

chika „obalí“ dlouhým příběhem řekněme z amerického Západu,

jehož vyvrcholením je přestřelka, v níž zazní onen „výstřel“ z koltu,

visícího proklatě nízko u pasu. I když pomineme výstřednější inter

pretace, třeba „zpětný“ pohyb snu v čase, jedná se o fenomén po

zoruhodný.


VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 19

dárná, a už na individuální úrovni ve formě iniciace či psy

choterapie, či obecně ve smyslu posilování toho, co je pro

člověka nejtypičtější a co zvyšuje míru jeho svobody. Lidská

svobodná vůle má pochopitelně i další, protichůdný aspekt –

má-li člověk např. na vybranou, zda zdvihnout levou či pravou

ruku, nejdříve (v nepatrných zlomcích sekundy) vychází pod

nět pro pohyb kosterních svalů, pak se teprve „subjektivně za

chce“ a nakonec se končetina pohne – o lidské vůli jakožto

schopnosti interpretovat děje ve světě jako výsledky vlastního

záměru bude řeč až na jiném místě. Je jistě pravda, že většina

procesů, psychických i společenských, funguje „lépe a inten

zivněji“, pokud nejsou vědomé či jinak reflektované. Například

Lorenzovo schéma mláděte (Kindchenschema) na příkladu člověka, zajíce a psa.

(Podle Lorenze.)


raný kapitalismus fungoval „automaticky“, pokud nebyly zná -

my pravidelnosti kapitálových pohybů a bohatství bylo, jak už

kmen tohoto slova připomíná, v kalvínském duchu interpre

továno jako důkaz Boží přízně. Známý vtip vypráví o stonož

ce, která se už nepohnula z místa poté, co se zamyslela nad

dotazem, kterak že se jí daří tak důmyslně koordinovat pohyb

mnoha párů nohou. Ale teprve uvědomění dává od procesů

odstup a umožňuje smysluplně zacházet se sebou samým a svě

tem kolem sebe bez slepé vevázanosti do jeho běhu a zakládá

vlastně lidství v našem smyslu.

Jung rozlišuje v nevědomí několik rovin, zejména pak ne

vědomí individuální (vzniká v zásadě na freudovském prin -

cipu vytěsnění rozmanitých nepříjemných a do kontextu se nehodících vzpomínek a zážitků – náš vlastní sebeobraz se mnohdy příliš neliší od oficiálních životopisů diktátorů – a čerpá své „náměty“ pouze z osobní historie jedince) a nevědomí kolektivní. Kolektivní nevědomí obsahuje kondenzovanou historickou zkušenost rodiny, etnika, rasového okruhu a posléze i předlidských fází našeho vývoje až kamsi do archeozoika. Je vcelku jedno, představujeme-li si tento proces „lamarckovsky“, jako dědičnost získaných poznatků, či „darwinovsky“, jako selekční odstranění těch, kdo příslušné psychické dispozice neměli. Ironií osudu si právě Darwin představoval vznik instinktu tak, že mnohočetným opakováním „vědomá“ činnost přejde, řečeno novodobým žargonem, do „hardvéru“ a stane se dědičnou bez učení, tak jako by se řekněme po deseti generacích automobilismu rodili lidé už s jakous takous znalostí řízení a pravidel silničního provozu; podobná stanoviska z jiných pozic zaujímá i Sheldrake (1981). V některých disciplínách (folkloristika, etnografie) je tematika „kolektivní zkušenosti“ přijímána jako téměř samozřejmost, v jiných vyvolává rozpaky. Biologovi tato myšlenka dědičného tradování rozmanitých psychických obsahů nedělá vzhledem k přesvědčení o průběhu lidské fylogeneze vcelku obtíže. Je pozoruhodné, že na základě Lorenzova vrozeného „schématu

20 / PŘÍRODA A KULTURA


mláděte“ (Kindchenschema) neomylně rozeznáme i řekněme

mladého tapíra jakožto mládě, by dospělé jedince nemusíme

vůbec znát (velká hlava, velké oči, krátké končetiny a tělesné

výběžky atd.). Nejen že u tak nepříbuzných zvířat, jako jsou

ptáci, na první poslech rozpoznáme v zoufalém pípání opuš

těného kuřete či housete mládě „v tísni“, ale emoční zabarve

ní hlasu rozeznáme bez školení dokonce i u hmyzu (čmelák

na květu bzučí „spokojeně“, po uchopení pinzetou přejde tón

v „hněvi vě kvílivý“, včelaři bez problémů rozeznají podle tóni

ny hukotu zimujících včelstev jejich stav a rozpoložení, např.

i ztrátu matky). Rovněž neobyčejná role draků v pohádkách

a dinosaurů v „dětském folklóru“ dneška, vcelku bez záchyt

ných bodů ve vnějším světě, by se dala interpretovat jako „vzpo

mínka na druhohory“ (o tomto tématu ještě později). Lze říci,

že právě u zvířat by „kolektivně nevědomá“ vrstva psychiky byla

onou zcela dominující, by ne jedinou výlučnou. Je těžké pro

kázat, že zvířata, zejména vyšší, vědomou sféru vůbec nemají

a ta je doménou pouze člověka, ale je rovněž jasné, že zvířata

se na rozdíl od člověka mnohem více „dějí“ a jejich vědomí

bude asi dosti odlišného typu. I typ vědomí současných ar

chaic kých lidských kultur se poměrně dost liší od vědomí

„pozdně civilizovaného“ a raně paleolitický člověk musel být,

soudě z jeho výtvarných památek, dosti radikálně jiný. Svým

způsobem lze říci, že co bylo tehdy myšleno, je dnes žito a jaksi

„inkorporováno“ do fyzické roviny. Vynořování se vědomí z ne

vědomí má trochu podobný charakter jako vytlačování zubní

pasty z tuby, ovšem s tím, že by se nejarchaičtější typ vidění

světa jaksi kruhem do nevědomí vracel – i proto jsou naše před

stavy o duševním světě subhumánních živočichů tak obtížné.

Jednou ze základních tezí Jungovy psychologie, kterou po

tvrzuje i empirie v nejširším slova smyslu (Jung vždy upřed

nostňoval zkušenost před logickou konzistencí teorie), je, že

se u jednotlivých lidí i celých kultur mohou aktivovat různé

složky jejich psychického vybavení a jiné naopak mohou být

znevědoměny, potlačeny a utlumeny, „kleslé pod obzor“. To

VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 21


vy světluje největší část neobyčejné duševní variability mezi

lidmi i různými kulturami, i možnosti velmi rychlých proměn,

individuálních i kolektivních, typu náhlého kulturního rozkvě -

tu dříve „barbarských“ zemí (a naopak) či náhlá tvůrčí vzpla

nutí, kdy třeba fádní poštovní úředník Bezruč-Vašek během

roku napíše své dílo, aby další půlstoletí opět mlčel a razítko

val. Bez tohoto poznatku je většina lidských individuálních

i kolektivních počinů nepochopitelná, přičemž „příčiny“ těchto

metamorfóz bývají často subtilní či těžko odhalitelné. Stejně

tak lze s dobrým svědomím předpokládat, že „zvířecí“ či „ar

cha icky lidské“ typy vědomí u nás opět „klesly pod obzor“ a ne -

jsou vědomým způsobem vyvolatelné, by tento proces nemusí

být vždy a nutně ireverzibilní (tyto „zpětné pohyby“ v duši, a

už ve smyslu individuální ontogeneze či fylo- a kulturogeneze,

nazývá psychiatrie regresí). Z tohoto důvodu je hlubší empa

tie možná pouze do „vyšších“ zvířat typu psů, koček či primátů,

zato by se stěží někdo mohl dokonale vžít do duševního světa

třeba slunéčka sedmitečného či dokonce maláriového plaz

módia, ale i kdyby se to podařilo, vedlo by to, zejména v pří

padě dospělého, k internaci za zdí blázince a k vyřazení z lid

ské společnosti (k tomu stačí i mnohem méně: ti, kdo zasvětili

svůj život studiu relativně vzdálených kultur – tibetologové, si

nologové, islamisté atd. –, často „prolezou“ do jiného kultur

ního okruhu, ve vlastní společnosti se stanou cizinci a někdy

se z ní raději odstěhují do „země svého srdce“).

Archetypy

Základní obsahy lidské psychiky (a dodejme, že i zvířecí) ozna

ču je Jung jako archetypy. Tento výraz, vypůjčený z pozdně

antické tradice, znamená cosi jako „základní, původní otisk“

(arché – počátek, týpos – vtisk) a je používán k označení vro

zených obrazů, základních myšlenkových schémat, která nejsou

primárně slovní, ale obrazové, eidetické povahy. Archetyp není

22 / PŘÍRODA A KULTURA


jedním, konkrétním obrazem, jeho více či méně přiléhavých

eidetických vyjádření může být celá řada – lze jej tak nejspíš při

rovnat třeba ke krystalové mřížce např. soli, jejíž jednotlivé krys

taly jsou jen jejími konkrétními realizacemi a mohou se dosti

lišit (navíc spíše ke krystalické mřížce soli v okamžiku její exis

tence ve vodném roztoku – je zde jaksi difúzně, potentialiter,

přítomna a za vhodných okolností může dát vznik náhle, „pře

kvapivě“ se zjevivším krystalům). Pokusů o přesnější definice

archetypu bylo více, ale takto široce založený pojem mám pro

cíle této knihy za vhodnější. Archetypy a kontakt s nimi v jaké

koli podobě vyvolávají prudké emoce a jsou, jak bude později

uvedeno, bytostně ambivalentní. S určitou poetickou licencí by

se dalo říci, že duše se z nich skládá podobně jako tělo z orgá

nů. I duševní obsahy zvířat jsou pochopitelně složené z arche

typů – pomysleme jen na výše zmíněné Lorenzovo schéma mlá

děte či na vrozené obrazy nepřátel, např. už Lorenzem popsaná

reakce housat na siluetu dravého ptáka (či její maketu) na ob

loze. Klasickou ukázkou reakce na archetypální obraz je rovněž

pronásledování, mobbing, sov a netopýrů denními ptáky – pro

něž většinou nepředstavují přímé nepřátele nebo konkurenty,

ale jsou tak „odporní“ a „zlí“, že je nutno je napadnout bez ohle

du na okolnosti a s obrovskou emocionální investicí – tomuto

jednání se samozřejmě není třeba učit. Existence vrozených ob

razů a schémat u zvířat se tradičně nepokládala za problema

tickou či diskutabilní. Je ovšem s podivem, že raný novověk,

např. John Locke a četní další, existenci vrozených představ

u člověka zcela popíral a tato absurdní víra, ne nepodobná za

pírání nosu mezi očima, došla širokého rozšíření. Chápání člo

věka jako tabula rasa, jako toho, kdo nemá v mysli nic, co by

předtím nezískal smyslovým vnímáním (a indoktrinací, dodej

me), podnes přežívá zejména v některých upadlých pedago

gických koncepcích jako výsměch a triumf doktríny nad zkuše

ností (samozřejmě pro touhu po výchově „nového člověka“, a

už jakéhokoli typu, je takovýto pošetilý předpoklad nutností

a ukazuje i na to, že nějaký praktický proces, třeba vyučování,

VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 23


může po desetiletí a staletí fungovat, i když vychází z teorie zcela mylné, podobně jako u nás vždy byl k dostání chleba, navzdory mylnosti marxistické ekonomiky, v důsledku „selského rozumu“ jednajících).

Vrozená schémata pociování a jednání ovlivňují u člověka prakticky všechny sféry jeho činnosti; pozoruhodný je např. člověku inherentní smysl pro obřadnost a přesné dodržování rituálů v jednotlivých, zdánlivě vzdálených oblastech lidské činnosti (blíže v kapitole Povaha rituálu – přesná pravidla pro náboženské ceremonie, magické operace, vědecké experimenty i úřední či armádní „liturgii“ se vždy musejí přísně a přes - ně dodržovat, jinak systém „nefunguje“ či „nepůsobí“). Lze říci, že valná většina toho, co lidé ve svém kulturně-civilizačním úsilí vytvořili, včetně techniky či zbraní, je jakousi racionalizací a materializací vágně archetypálních představ na tato témata, a není lidem tak úplně „bytostně cizí“, jak se to občas prohlašuje.

Lidské archetypy umožňují několikerý typ rozdělení, jehož detaily by přesahovaly rámec tohoto pojednání, archetypy na - víc podléhají určité individuální i rasově-geografické variabilitě, by ve velmi malém měřítku vzhledem k jiným parametrům člověka (pokud je v této knize použit výraz „rasa“, pak jako souhrnný pojem pro lokální svéráz člověka v jeho nejrůznějších parametrech – autor pochopitelně dobře ví o lidské klinál ní variabilitě a neexistenci distinktivních přechodů mezi „rasami“, nechce ale toto zavedené a v praktických ohledech užitečné slovo opouštět jen proto, že bylo americkou antropologií „zakázáno“ – ten, kdo mluví o „rasách“, je „rasista“ asi stejně málo, jako by byl „nacista“ ten, kdo mluví o „národech“). Jednotlivé archetypální obrazy se vynořují z nevědomí do vědomí jedinců i celých kolektivů často v podobě mýtů či mýtům podobných jevů novověku, či lépe řečeno jednotlivých mytologémat, což je termín pro jejich nejmenší, už dále smysluplně nedělitelnou složku – mýtus se skládá z mytologémat podobně jako řekněme protein z aminokyselin (právě vynořování 24 / PŘÍRODA A KULTURA


mytologických obrazů upomínajících do detailů třeba na sta

roegyptské mýty v mysli schizofreniků, kteří díky své nevzdě

lanosti takto „odlehlou“ látku nemohli znát, přivedlo Junga na

koncepci vrozených myšlenkových obsahů u lidí). Nekontro

lovanou „posedlost“ nějakým archetypem (či také zmocnění se

něčeho, co není běžně součástí lidské osobnosti, ve stylu lud -

víkovského „Stát jsem já!“) nazývá Jung psychickou inflací

(z lat. inflare – nadýmat, nafukovat): projevy takovýchto osob

a jejich řeč působí na okolí podivným, nabubřele bombastic

kým a zároveň archaicko-hieratickým způsobem a budí zne

chucení a posměch, anebo naopak nekritické nadšení. Jung

také vždy zdůrazňuje podvojnost archetypálních obrazů – dítě

je zároveň cosi roztomilého a božského na způsob malého

Spasitele i vřeštící a páchnoucí fakan. Cílem lidského života je

podle Junga tzv. integrace archetypů, tj. jejich vědomé ucho

pení a začlenění do vlastní psychiky, která se tím stává propoje -

nější, ucelenější. Překonání stadia fragmentárnosti a „dezinte

grace“ typického pro dětství či narušené pozdější stavy přispívá

k pochopení vlastní identity (spása je v zásadě vědomá sebe -

identita), vlastního místa ve společnosti a ve světě a ke zvýše

ní kreativity a smysluplnosti individuálního osudu. Jung tento

proces nazývá individuací, cestou k sobě samému, k svému

Selbst (česky překládáno jako „bytostné Já“), jež představuje

syntézu původního vědomého Já(ego, ich) s nevědomými slož

kami duše, které však k jedinci bytostně patří a jsou jeho sou

částí. Člověk je, v mnohem větší míře než ostatní tvorové, za

tímto účelem potřebný výchovy a iniciace až hluboko do do

spělého věku. Tato kvalitativní duševní metamorfóza je špatně

popsatelná výrazy novověké vědy, která převádí kvalitativní

změny na kvantitativní, a proto je s příchodem novověku jen

obtížně tematizovatelná a zanedbávaná, o čemž svědčí spous

ta jedinců s infantilní strukturou duše i v dospělosti (Jung stu

doval alchymické texty evropské i mimoevropské právě jako

výpovědi o tomto „putování duše“, jak se celá kvalitativní me

tamorfóza postaru nazývala, modelovaném na kvalitativních

VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 25


změnách hmotných substancí při alchymických laboracích, kterými se měla podobná metamorfóza nastartovat i v alchymistově duši: proto se alchymie z hlediska pozdější chemie jeví jako soubor nesmyslů a má se k ní asi jako svobodné zednářství k zednictví – v něčem byla alchymie předchůdná spíše psychologii či biologii, jejíž optikou se dívala i na „chymická těla“. „Staré“ nauky typu alchymie či astrologie vedly k sebepoznání skrze hmotný svět, „nové“ typu sociobiologie vedou k poznání vnějšího světa procesem sebeprojekce – blíže v kapitole o sociomorfním modelování). Rovněž náboženství chápe Jung jako metodu harmonického propojování archetypů, která je v kaž - dé kultuře podle místních podmínek a potřeby výrazně jiná a umožňuje neutralizovat brizantní energie na ně vázané a využít je pro „kulturní“ typy činností. I vztahování se člověka k živé i neživé přírodě mimo něj je z velké části dáno archetypálními schématy pro vnímání a prožívání těchto světů. 26 / PŘÍRODA A KULTURA

Je poměrně zřetelné, že naše vnímání živého světa je kanalizová

no vrozenými vzory pro percepci a osvojení, do nichž živé organis

my nás obklopující nějak zapadají. Lidové klasifikace živočichů

a rostlin, tj. etnobotanika a etnozoologie, ukazují u nejrůznějších

etnik překvapivě podobné mody rozdělení, dané nejspíše celkovou

životní formou a pohybem v určitém živlu (zvířata bájná jsou pro po

znání lidské duše a jejího vztahu k živému světu v zásadě důleži

tější nežli zvířata reálná a jsou extenzí archetypálních rastrů za hra

nice reálného světa, ukazující, na rozdíl od snah „učené“ zoologie,

svět ne takový, jaký je, ale takový, jaký by „měl být“: mají se k reál -

nému zvířecímu světu jako utopie či sociální teorie k statistickým

údajům – zatímco s existencí nosálů se musíme nějak vyrovnat,

olgoj-chorchoje si mongolská duše žádá tak intenzivně, že jej do

světa „zavede“). Nemělo by velký význam provádět zcela podrob

nou hierarchizaci archetypálních klastrů tohoto typu, by se zdá být

transkulturně velmi podobná – jednotlivé kategorie do sebe mohou

za různých okolností různě přecházet a způsob vnímání může po

někud varírovat i individuálně. Takto se v lidském vnímání dostá

Box: Archetypální základy vnímání živého světa


VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 27

vají do jednoho klastru „létavci“ či „ptáci“ jako soubor ptáků, neto

pýrů, motýlů atd. (zdá se, že noční ptáci, netopýři a můry by tvořili

výraznou podskupinu), „zvířata“ – čtyřnozí pozemní tvorové, „ryby“

ve vodě včetně velryb, sépií (angl. cuttle-fish), ba i medúz (angl.

jellyfish), „hadi“ včetně úhořů a mihulí. Je pozoruhodné, že někte

ré kategorie vnímání jsou téměř prázdné, jako třeba „draci“, repre

zen tovaní dnes snad tak krokodýly či velkými varany, ale v mysli

růz ných národů spíše povahy druhohorních dinosaurů s hojnou exis

ten cí okřídlených forem ve stylu ptakoještěrů (vzhledem k tomu, že

archetypální kategorie vnímání jsou záležitost mimořádně archaic

ká, bylo by zajímavé je vnímat jako jakousi „hardvérovou“ vzpo

mínku na mezozoikum, jak už uvedeno). Některé kategorie, třeba

„červi“, jdou napříč bezobratlými i obratlovci, jiné jsou typicky bez

obratlé – „mouchy“, „brouci“, „mravenci“, „žoužel“ atd. V každé ka

tegorii by bylo možno samozřejmě vidět podkategorie, třeba „myši“

zahrnující drobné hlodavce, rejsky, některé drobné šelmy atd., jako

podmnožinu „zvířat“. První pokus vzepřít se tomuto způsobu vní

mání a klasifikaci podle jasně daných znaků „zvědečtit“ je vidět až

u Aristotela, nicméně všechny staré zoologie, třeba C. Gesner,

nesou silné stopy tohoto archetypálního přístupu k živému světu.

Obdobně je tomu třeba u rostlin, kde archetypické kategorie typu

„stromy“, „keře“, „palmy“, „byliny“, „květiny“, „tráva“, „mech“, „ka

pradí“ atd. byly definitivně popřeny až Linnéovým pohlavním systé

mem. Tyto archetypální kategorie u živočichů a rostlin nejsou sa

mozřejmě eticky, esteticky ani symbolicky neutrální, právě naopak

(je ovšem třeba pomyslit, že vztah k archetypům je, jak už uvede

no, vždy ambivalentně podvojný – lev může být vnímán jako krá

lovská šelma slynoucí důstojností, velkomyslností, silou a schop

ností fascinovat, i jako nebezpečná, lidožravá a páchnoucí bestie;

určitá potíž je v tom, že jedna a táž věc může být stěží v jednom

okamžiku vnímána synopticky oběma způsoby, ty ale mohou do

sebe poměrně snadno „překlapovat“). Silně pozitivní vztah se třeba

váže ke stromům, k velkým pravidelným květům typu lotosu či růže,

v mírném pásmu k stále zeleným rostlinám, u živočichů k těm s vyso -

kou hodnotou „ranku“ ve smyslu Portmannově, jak bude uvedeno

v příslušné kapitole – tvorům se samostatným, nepřisedlým, smys -

lově bohatým způsobem života, nějak elegantním a „mocným“.

Archetypální rastry vnímání reflektují pochopitelně i vlastní druh –

některé lidské rysy, např. vzpřímená postava (tučňák), bioptické vi

dění s očima na přední straně hlavy (kočka, sova) budí zájem, „dět


Persona a stín Kromě dichotomie vědomí–nevědomí rozlišuje Jung u člověka i další klíčovou dichotomii, jejíž obě polarity lze chápat jako zcela bazální archetypy: jsou to persona a stín.

Persona, v latině doslova znamenající škrabošku pro diva

delní herce (údajně od per-sonare, „proznívat“; týká se hlasu vycházejícího z úst postavy, analogický řecký výraz je prosopon), je soubor vlastností (jen zčásti vědomý), charakterizující, jaký by ten který člověk „měl být“. Je to ona maska, kterou nosíme ve své sociální roli (student, bankéř, rytíř, mnich, žebrák atd.) a která je dána tradičním souborem vlastností, o nichž se soudí, že k tomu kterému stavu a roli nedílně patří (persona se pak často i vnějšně dokresluje rozmanitými stejnokroji, úpravou vlasů či vousů, typem gestikulace atd., takže už z dálky je patrno, s jakou osobou máme co činit – slovo „per sona“ mělo v antice, stejně jako slovo osoba v češtině, klad- 28 / PŘÍRODA A KULTURA

ské“ ručičky žabek rosniček sympatie a rozněžnění. Již zmíněný Lo

renzův archetyp mláděte účinkuje u obratlovců univerzálně – nejen

že člověk rozezná mládě jako mládě podle vzhledu či hlasu, ale po

chopitelně i zvířata rozeznávají v lidském dítěti mládě, což umož -

ňuje extrémní případy adopcí typu indických vlčích dětí či štěňat

a dokonce kuřat adoptovaných domácími kočkami. Archetypální

vnímání živého světa je pochopitelně plné lásky a nenávisti, oškli

vosti a libosti, dobra a zla. Zvířata „dobrá“ a „zlá“ tradiční vnímání

pociuje zcela neproblematicky a bytostně, v novověku je toto se

kundárně racionalizováno v „užitečná“ a „škodlivá“. „Moderní“ odpor

k řadě zvířat jako vektorům chorob je další transformací tohoto es

teticko-etického vztahování. I zvířata zajisté vnímají jiné druhy etic

ko-esteticky akcentovaně – sovy a netopýři jsou denním ptákům ne

snesitelně „protivní“, jak už bylo řečeno. Láskami a nenávistmi zvířat

mezi sebou (nebo i zvířat a rostlin – vášeň koček pro šantu kočičí,

Nepeta cataria) se zabýval už Aristoteles a mezidruhových přátel

ství i nenávistí je všeobecně více, než by se na základě „hokynář

ské“ biologie, zvažující energetický prospěch, dalo očekávat.


ný i pejorativní význam: „je to reprezentativní osoba“; „osobo,

co zde pohledáváte?“). Problém zde není v tomto společen

ském přidělování rolí, které je prastaré a i v mimolidské pří

rodě časté: nejen že je běžný pohlavní dimorfismus, ale i do

minantní samec vypadá často výrazně jinak než submisivní –

gorily, ryba Betta splendens, o různém vzhledu kast sociálních

hmyzu ani nemluvě –; rajky, pávi či tetřevi při toku jako by byly

svou „personou“ pohlceny, obdobně jako herec na jevišti či ge

nerál při přehlídce. Problém je spíše v tom, aby hraní této role

bylo vědomé a „personu“ bylo možno i odložit. Celá věc se

stává problematickou v případě, že persona je jaksi „přirostlá“

a velmi těsná, či člověka deformující tím, že je „špatně střiže

ná“, vzdálená jeho individuální přirozenosti (jako když je muž

s podprahovými sadistickými rysy školníkem namísto řezní

kem; soudce, který je soudce, i když si hraje s vlastními dětmi

atd.) a nelze z ní vystoupit. Poté, co z houštiny všech možných

lidských vlastností (vyskytují se vždy v polárních párech: sta

tečnost–zbabělost, lakota–štědrost atd., přičemž každý z nás

má, by často velmi nerovnoměrně, zastoupeny obě) vyřízne

me klastr těch, které tvoří příslušnou žádoucí personu. Zbývá

ovšem ještě spousta dalších, které žádoucímu obrazu neod

povídají (agresivita u mnicha, soucit u loupežníka atd.) a ty

jsou v podobě tzv. stínu zatlačeny do nevědomí. Co je nevě

domé, o tom přirozeně nevíme a můžeme se o tom přesvěd

čit pouze nepřímo. Hezkou metaforou obtíží poznání stínu je

srovnání s chrápáním – ve spánku se sami chrápat neslyšíme,

po probuzení a aktivaci sluchového vnímání už zase nechrá

páme; jako veškeré naše sebepoznání vede i toto přes zrcad

la, která nám nastavují jiní. Jungův termín stín (něm. Schat

ten) je mimořádně šastně volen, nebo poukazuje k něčemu

temnému, čeho se (minimálně za slunečního svitu) nemůže

me zbavit, co nás nerozlučně doprovází a co zároveň můžeme

vidět jen na předmětech (či lidech), na které právě padá. Je

pozoruhodné, že před Jungem tuto koncepci nikdo z myslite

lů v takovéto podobě nezformuloval, by už v 19. století exis

VZTAH ČLOVĚKA A SVĚTA JAKO PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM / 29


tovala pěkná beletristická zobrazení „stínu“: R. L. Stevenson nechává svého počest ného a vzdělaného lidumila Dr. Jekylla občas metamorfovat v mnohem menšího a mladšího, odporného a dětinsky zlost ného a destruktivního Mr. Hyda (Stevenson byl osoba pozoruhodná i jinak, třeba svým smyslem pro mýty tichomořských ostrovanů v době, kdy to zdaleka nebylo běžné).

Oč hlubší je nevědomost o vlastních stínových vlastnostech, o to silnější rozhořčení a odpor v nás tyto vlastnosti vyvolávají u jiných. Tento proces se nazývá projekcí, promítnutím našeho stínu na jiné (jak píše Jung, dotyčná osoba či jiný objekt musí mít pro projekci určité „záchytné háčky“, ale stačí jen zcela nepatrné – i lehká šetrnost stačí k promítnutí vlastní neuvědomělé silné lakoty). Tím, nač projikujeme svůj stín, může být i zvíře, třeba opice ukazující člověku jeho „divokou“ tvář, vnímanou jako zlovolná karikatura (velice zřídka bývá stín projikován i na předměty neživé). Jednou z nejvydatnějších metod, jak si vlastní „stín“ rychle zmapovat, je představit si svého nejhoršího nepřítele a na papír napsat několik desítek vlastností, které jsou na něm nejodpudivější (zdánlivě paradoxní požadavek „milovat své nepřátele“ ukazuje jejich význam pro zmapování a integraci našeho stínu – teprve, když si uvědomíme, že tyto vlastnosti, které nás nejvíce iritují, jsou bytostnou součástí nás samých, a naučíme se je „milovat“, tj. akcep tovat, nepůsobí nám už stínový obraz v životě problémy). I tzv. „zpětný ráz magie“ spočívá v zásadě v tom, že se přes všechen odpor vnitřně ztotožňujeme s tím, proti čemu bojujeme. Přátelství i nepřátelství je v zásadě pokusy navázat nebo přerušit kontakt s některou neuvědomělou částí své vlastní podstaty, s jejími odcizenými partiemi. Pokud nějakým počinem trochu povy - stoupíme z našedlého pozadí, začneme také vrhat „stín“ a jeho reprezentanti se kolem nás brzy shromáždí.

Jak persona, tak stín mohou být nejen individuální, ale i kolektivní. Zářivému kolektivnímu obrazu persony odpovídá tem - ně odpudivý obraz kolektivního nepřítele, ohyzdného, zlovol- 30 / PŘÍRODA A KULTURA




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.