E-kniha: Případy z pátrací služby -- Druhé rozšířené vydání - Michal Dlouhý

MICHAL DLOUHÝ

PŘÍPADY Z PÁTRACÍ SLUŽBY

Praha 2014

Nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE

© JUDr.Michal Dlouhý,2014

© Nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE 2014

ISBN:978-80-87872-84-0

Jednoho večera do mého rozjímání starého policejního vysloužilce zazvonil telefon.

Uslyšel jsem hlas svého někdejšího podřízeného a svěřence Michala Dlouhého. Je to již

řádka let, co jsem si ho jako absolventa policejní školy vybral a nechal zařadit na kriminální

oddělení, kterému jsem v té době velel. Vybral jsem si ho pro jeho schopnost analyzovat, koordinovat, hrát si s počítačem (kterému já dosud nerozumím) a také pro jeho neuvěřitelnou paměť.

Byl jsem zvědavý, proč mě volá. Požádal mě o schůzku, se kterou jsem rád souhlasil. Na

schůzce mně v úhledných deskách předložil třicet zpracovaných kriminálních povídek -

případů, které řešili příslušníci četnictva na území našeho státu v období takzvané

I. republiky.

Požádal mě, abych si povídky přečetl a sdělil mu svůj názor. Nadšeně jsem souhlasil. Michal

Dlouhý při studiu na vysoké škole zpracoval bezkonkurenční diplomovou práci na téma

organizace četnického sboru. Jsem osobně přesvědčený, že v současné době nemámefundovanějšího odborníka v tomto oboru. Před léty jsem ho doporučil jako odborného poradce

režisérovi Dušanovi Kleinovi pro televizní seriál „Hříchy pro pátera Knoxe“. V nedávné

době působil jako odborný poradce pro úspěšný televizní seriál „Četnické humoresky“

a také napsal několik námětů.

A tak jsem popadl desky s povídkami a druhý den na chalupě jsem je přečetl doslova

jedním dechem.

Čtenářům se tak dostává do ruky dílo z prostředí četnické pátrací služby od počátku

20. století do roku 1939. Jsou to případy, které nebyly v současné době publikovány.

V krátkých povídkách jsou vyřešené případy, které vyšetřovali četníci a jsou popisovány

v té době používaným úředním jazykem.

Jsem rád, že díky autorovi Michalovi Dlouhému spatřilo toto čtivé a zajímavé dílo světlo

světa.

JUDr. Miloslav Dočekal

PÁR ŘÁDEK ÚVODEM

Případy z pátrací služby je soubor krátkých povídek zpracovaných

na základě skutečných kriminálních případů, které byly vyšetřovány

československým četnictvem v rámci takzvané pátrací služby. Při sestavování

uvedeného souboru byly důsledně vybírány případy, které nebyly novodobě

zpracovány.

Četnictvo - vojensky organizovaný strážní sbor mající za hlavní úkol

pečovat o veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost. Působilo na části

území pozdějšího Československa, náležejícího do rakouské části

monarchie - bylo zřízeno po lombardském vzoru v roce 1849. Organizace

četnictva doznala postupem času jistých změn a poslední z nich byla

provedena v roce 1895.

Při vzniku samostatného československého státu v roce 1918 došlo

k převzetí rakouské organizace četnictva na území Čech, Moravy

a Slezska a k jejímu postupnému zavedení na území celého státu, tj. i na území

Slovenska a Podkarpatské Rusi. Recipovaná organizace fungující

bez podstatných změn od roku 1895 zaznamenala za dobu dvaceti let

existence Ćeskoslovenské republiky významné změny, spočívající

ve zřizování specializovaných pracovišť, která za využití nejmodernějších

technických prostředků zajišťovala plnění specifických úkolů.

Jedním ze specifických úkolů, který plnilo četnictvo přímo ze zákona, tj.

bez zvláštních příkazů a pokynů politických či soudních úřadů, byl výkon

pátrací služby, jejímž obsahem bylo objasňování zločinů

a přečinů, zjištění a zadržení jejich pachatelů, jakož i pátrání po odcizených

věcech. Výkon pátrací služby po celou dobu existence monarchie

prováděli výhradně pracovníci četnických stanic ve větších obcích

a městech, které byly jedinou výkonnou součástí v organizační struktuře

četnictva. Nevídaný rozmach zločinnosti způsobený poválečným

úpadkem morálky donutil mladý československý stát k prováděníodpovídajících opatření v boji proti zločinu. Roku 1922 bylo zřízeno četnické

oddělení u Poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze, jako

centrála k řízení četnické pátrací služby a k poskytování znaleckých

posudků, zejména z oboru daktyloskopie, ale také trasologie, grafologie

a dalších. Z hlediska vývoje pátrací služby byl významný rok 1928,

kdy došlo ke zřízení 40 četnických pátracích stanic, což bylaspecializovaná pracoviště provádějící výkon pátrací služby na větším územním obvodě a využívající přitom speciálních technických metod, prostředků 6

a pomůcek, jimiž nedisponovaly četnické stanice. Zároveň s tím došlo

k osamostatnění již zmíněného četnického oddělení z podřízenosti

Poznávacímu úřadu pražského policejního ředitelství a jeho reorganizaci

na Ústřední četnické pátrací oddělení, které jednotně řídilo výkon

četnické pátrací služby na území celého státu prováděný četnickými

stanicemi a četnickými pátracími stanicemi.

Vzhledem k tomu, že státní policejní úřady a jejich bezpečnostní oddělení

s detektivy v tvrďácích působily pouze v několika velkých městech, vykonávali

převážnou část pátrací služby na území státu, zhruba na 90 % státního území,

uniformovaní četníci zařazení na četnických stanicích a na pátracích stanicích,

Ústředním četnickém pátracím oddělení, ale i na ostatních specializovaných

součástech četnictva, jako byly četnické silniční kontrolní stanice, četnické

pohotovostní oddíly, četnické pohraniční kontrolní stanice a v neposlední

řadě i četnické letecké hlídky.

Československé četnictvo bylo apolitickou organizací vyznačující se

ve srovnání se sbory stráže bezpečnosti státních policejních úřadů vysokou

odborností, profesionalitou, morálkou a hrdostí na příslušnost ke svému

stavu. Toto se projevilo i v převládajícím podílu četnictva na vývojičeskoslovenské kriminalistiky, neboť četnictvo bylo zakladatelem československé

kynologie používané od roku 1921, mechanoskopie používané od roku 1931,

bezpečnostního rozhlasu a bezpečnostního letectva, používaných od roku

1935. V řadách četnictva sloužily osoby mající významný podíl na rozvoji

českosloveské daktyloskopie, kriminalistické fotografie, balistiky,kriminalistických evidencí, ale také například v používání esperanta v policejní práci.

Za dobu existence samostatného československého státu zahynulo

při výkonu služby více než sto příslušníků četnického sboru a převážná část

z nich zemřela rukou zločinnou.

Jednotlivé případy jsou autentické a byly vybrány z dobového tisku,

odborné literatury, ale i z pamětí a vzpomínek dosud žijících příslušníků

četnictva. Případy jsou řazeny do celku podle časové posloupnosti a byly

vybírány tak, aby přiblížily výkon pátrací služby v jednotlivých částech

státu, tj. v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a na Podkarpatské

Rusi. Aby byl podán pokud možno úplný a objektivní obraz o výkonu

pátrací služby, jsou zde zastoupeny případy různého druhu, od vražd

a případů, kdy četník přišel při výkonu služby o svůj život, přes vyloupení

nedobytných pokladen, podvody až po drobné krádeže.

Autor

7

8

APORT

(Čechy)

Již našim předkům, chodům střežícím státní hranici, byly známy přednosti

psa doprovázejícího svého pána při výkonu strážní služby - ostražitost,

sluchové, zrakové a čichové schopnosti. Chodové byli proto i mistrem

Jiráskem označováni jako Psohlavci. Rovněž tak armády začaly v průběhu

19. století používat služeb psů jako strážců, hledačů raněných, zahynulých

a pronásledovaných uprchlých osob, nebo jako poslů tam, kde by člověk

neprošel vůbec, či velmi pomalu. Naproti tomu rigidní ustanovení § 10

služební instrukce pro c. a k. rakouské četnictvo však obsahovala kromě

požadavku na řádné ustrojení, vyzbrojení a vojenské chování četníka

i z dnešního hlediska nepochopitelný zákaz vodění psů do služby, který

platil od samého vzniku četnictva v monarchii.

Rakouská četnická správa byla, i přes doporučení rakouskéhovyšetřu

jícího soudce a zakladatele moderní kriminalistiky Dr. Hanse Grosse

z roku 1897, o přednostech psů pro službu vykonávanou četnictvem,

zásadně proti návrhům na zavedení psů u četnictva. Ledy se pohnuly

až roku 1909, kdy vznikl spolek „Polizeihundverein“, který požádal

ministerstvo zeměbrany, aby povolilo aktivní účast příslušníků četnictva

na činnosti uvedeného spolku. Po předchozích průtazích udělil četnický

inspektor, v rámci své působnosti, generálně všem příslušníkům četnictva

povolení ke vstupu do spolku, avšak pod podmínkou, že tím pro četnictvo

nevzniknou žádné větší materiální oběti. Uvedené povolení však v žádném

případě neznamenalo povolení držet psy na četnických stanicích a vodit

je do služby, neboť vodění policejních psů do služby by přivodilo více

škod nežli prospěchu. Četnický inspektor poukazoval ve svém

zdůvodnění na to, že četník se psem by se stal předmětem útoku volně

pobíhajících psů a že jeho příchod do obce by byl místními hlídacími psy,

hlavně v noci, zdaleka avizován.Tudíž zákaz voditi psa do služby obsažený

v § 10 služební instrukce je plně odůvodněn...

Jedním ze zakladatelů četnické kynologie byl český četnický důstojník,

rytmistr Theodor Rotter, který se pod vlivem uvedeného spolku, zprvu

na vlastní náklady, zabýval chovem policejních psů. V roce 1908 v rámci

dovolené navštívil v německém Saarbrückenu kurz pro výcvik služebních

psů pruského četnictva. Po návratu do svého tehdejšího působiště

na Kladně si z vlastních prostředků zakoupil dva vhodné psy a začal je

9

cvičit podle zkušeností získaných při pozorování zmíněného kurzu

v Prusku. V roce 1910 byli na popud rytmistra Rottera s povolením

ministerstva zeměbrany zařazeni na četnických stanicích v Ostravě,

Karviné a Fryštátě tři policejní psi v majetku svých vůdců, kteří byli

k tomuto účelu řádně vycvičeni. Vzápětí nato se četnické správě

hromadily požadavky ostatních zemských četnických velitelství, aby

i u nich byli na zkoušku povoleni policejní psi.

Tímto způsobem dostal na konci roku 1910 četník Jiří Macháček

z četnické stanice v Písku povolení chovat a cvičit v četnických kasárnách

svého psa Rolfa. Toto prováděl podle rytmistrem Rotterem nedávno vydané

příručky „Výcvik a použití služebních psů“, která byla 27. července 1911

schválena s platností pro celé rakouské četnictvo a která obsahovala první

pokyny k výcviku psa s požadavky na vlastnosti a schopnosti, jež musí mít

vycvičený pes před zařazením do služby. Dále obsahovala i ustanovení, jak si

má četník - vůdce „služebního“ psa počínati před soudem.

Po několikaměsíčním usilovném výcviku obdržel na základě

přezkoušení Rolfovy poslušnosti četník Macháček od píseckého

okresního strážmistra povolení vodit svého Rolfa do služby.

Při obchůzce vykonávané se služebním psem Rolfem kontroloval

četník Macháček na nádraží plzeňsko-budějovické trati v Písku muže

nesoucího pytel napěchovaný peřím. Výslechem zjistil, že se jedná

o Františka Závorku, kovářského pomocníka, rozeného 12.9.1878

a příslušného do Smrkovice, který přenášené peří odcizil při vloupání

do domku rolníka Jindřicha Berana ve Smrkovicích a chtěl je v Písku

zpeněžit. Macháček potěšen vidinou „špícka“ - species facti nebo-li udání,

které bude sepisovat u píseckého okresního soudu -, vyzval Závorku,

aby ho následoval do vlaku, kterým se ho rozhodl eskortovat k soudu.

Poté co se vlak rozjel, využil zatčený nestřeženého okamžiku a pokusil se

o útěk otevřeným oknem jedoucího vlaku. Četníka, jenž mu v tom chtěl

zabránit, bodl kapesním nožem ukrytým pod košilí do pravé ruky. Jelikož

poraněný Macháček povolil sevření, zdařil se Závorkovi útěk. V tom

služební pes Rolf bez jakéhokoliv povelu vyrazil oknem stále jedoucího

vlaku za prchajícím zločincem, zakousl se do něho a držel ho až do příchodu

svého pána z nouzově zastaveného vlaku. Po spoutání pachatele řetízky

pokračovala eskorta k soudu polními cestami.Tu se Rolf náhle vzdálil zpět

k místu zápasu, aniž by poslouchal povely svého pána. Po chvíli se vrátil

a přinesl svému vůdci corpus delicti - zakrvácený nůž, který pachatel

ztratil nebo odhodil. A tak byl František Závorka píseckému okresnímu

10

soudu udán nejen pro přestupek krádeže podle § 460 trestního zákona,

ale zejména pro zločin násilného vztažení ruky na osobu vrchnostenskou,

podle § 81 trestního zákona, jejichž spáchání bylo doloženo odcizeným

peřím a aportovaným nožem.

Ačkoliv se Evropa již zmítala ve válce, byl v roce 1915 zřízen u rakouského četnictva první psinec financovaný ze státních prostředků. Psinec vybudovaný v Písku nevedl nikdo jiný než rytmistr Rotter. Písecký psinec dodával každoročně určitý počet služebních psů pro jednotlivá četnická velitelství a jeho správce byl pověřen prováděním odborné inspekce četnických stanic se služebními psy. Rotter, mezi tím povýšený do hodnosti majora, mimo jiné doporučoval přidělovat služební psy četnickým stanicím v místech železničních křižovatek.

Výsledky dosahované používáním služebních psů přiměly zkostnatělou rakouskou četnickou správu k úpravě služby jejich vůdců. Po letitých diskusích bylo rozhodnuto o jejich vyzbrojení pistolí a o minimálním počtu pěti hodin služby se psem za den. Dále bylo povoleno používání psů při eskortách a rovněž bylo navrženo ustoupení od nuceného nošení náhubku v případě, není-li pes kousavý a je-li dobře vycvičen.

11

SMRT ZA ÚSVITU

(Morava)

Zpráva o vzniku samostatného státu se šířila českými a moravskými

městy jako lavina. Dopoledne 30. října 1918 se sešla u starosty obce

Předmostí nedaleko Přerova místní „honorace“. Velitel četnické stanice

vrchní strážmistr Josef Bryg, vážný a přísný, ale spravedlivý, budící respekt

svými vždy pečlivě navoskovanými kníry, a pan farář dychtivě naslouchali

novinkám od starosty, který se právě vrátil z Přerova, a hltali řádky

posledního vydání novin referující o událostech v Praze.

Po návratu na četnickou stanici nechal vrchní strážmistr nastoupit oba

podřízené četníky a referoval jim o aktuální situaci. Přesně v duchu

recepční normy: „Aby zachována byla souvislost dosavadního řádu právního

se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod

k novému státnímu životu...“, nařizoval velitel podřízeným důsledný výkon

služby s cílem zabránit nepokojům a případnému rabování. Rozkázal

odstranit rakouského orla z přileb a čapek a zabarvit znak monarchie

i na budově četnických kasáren. Ihned rozplánoval obchůzky s tím,

že osobně navštíví v rámci noční obchůzky všechny obce ve služebním

obvodu. Strážmistru Janu Studenému předepsal „loko“, to znamená

službu v místě, a přidělil mu k vyřízení několik dožádání, která četnická

stanice obdržela. Závodčímu Josefu Grygarovi nařídil pohotovostní

službu na stanici.

Ještě před soumrakem opustili oba četníci stanici a vydali se po trasách

svých obchůzek přesně tak, jak si zapsali podle staniční služební knihy

do svých služebních knížek. Vrchní strážmistr, důsledně dbaje pokynu

přerovského okresního strážmistra obejít nejméně jednou za dvacet dní

všechny obce, usedlosti a samoty ve staničním obvodu, činil tak

s důsledností sobě vlastní i přes skutečnost, že stanovený úkol splnil

naposledy počátkem minulého týdne. V tak vypjaté době chtěl mít velitel

stanice naprostý přehled o situaci v obvodu. Ještě zvečera navštívil

několik starostů obcí, aby jim sdělil informace o situaci v Praze a v ostatních

velkých městech a zároveň aby se přesvědčil o náladě místního obyvatelstva.

Ačkoliv se po třistaleté rakouské porobě právě rodil nový samostatný

stát, služební obvod předmostské četnické stanice si žil svým životem,

jako by se vůbec nic nedělo. Velitel stanice požadoval na podřízených

při jejich návratu z obchůzky vždy alespoň jeden „erfolg“, to znamená

12

„úspěch“, spočívající v dopadení nějakého zločince, nebo alespoň pytláka

či tuláka. Sám zvyklý jít podřízeným osobním příkladem, kráčel již

za svítání směrem k vinarskému lesu, prozatím s prázdnou. Jako by se

na něho usmálo štěstí, když z vinarského lesa, který byl rájem pytláků,

zaslechl výstřel. Sňal z ramene karabinu a přidal do kroku, ve snaze

dopadnout alespoň zpropadeného pytláka. Opatrně se vplížil do lesa,

kde spatřil koho jiného než starého známého Josefa Konečného z Vinar,

na něhož měl již delší dobu spadeno. Zalícil ke střelbě připravenou

karabinu a vyzval pytláka slovy: „Ve jménu zákona“, aby odhodil zbraň

a vzdal se.V tom okamžiku za ním třeskla rána z vojenské pušky a projektil

prostřelil vrchnímu strážmistru hlavní tepnu na levém stehně. Přestože

ještě z posledních sil vystřelil směrem na Josefa Konečného, nezasáhl ho.

Následkem svého zranění zemřel Josef Bryg na místě vykrvácením.

Jelikož se velitel stanice nevrátil z obchůzky ani do hodiny po plánovaném

návratu, vydal se mu závodčí Josef Grygar naproti po plánované trase.

V blízkosti vinarského lesa potkal uříceného hajného, který běžel

na četnickou stanici oznámit tragickou zprávu. Přivolaná komise okresního

soudu a následná pitva, provedená po přenesení těla zemřelého

do četnických kasáren, konstatovala, že vrchní strážmistr Josef Bryg byl

zezadu úkladně zastřelen neznámým pachatelem z vojenské pušky

do levého stehna a na následky prostřelení hlavní tepny na místě zemřel

vykrvácením. Josef Bryg byl prvním z československých četníků, který

zemřel na úsvitu nového státu, hned třetí den po jeho vzniku.

Za účasti četníků z okolních stanic i obyvatel Předmostí byl zavražděný

velitel pochován na místním hřbitově.

Přehled nevypátraných trestných činů, vedený na předmostské četnické stanici, který doposud obsahoval pouze několik drobných krádeží, byl doplněn záznamem:„Vražda úkladná 31.10.1918 ve Vinarském lese, vrch. strážm. četn. Josef Bryg, zastřelen z vojenské pušky“. Ačkoliv bylo dopadení vraha velitele předmostských četníků takzvaně úkolem číslo jedna, nedařilo se četníkům zavadit ani o sebemenší stopu vedoucí k pachateli. Štěstí se na ně usmálo až po třech letech...

Po poledni 10. července 1922 obdržel štábní strážmistr Jan Studený, velitel četnické stanice v Předmostí, prostřednictvím posla z přerovské stanice pokyn okresního četnického velitele poručíka výkonného Raimunda Trkana k okamžitému vyslání tří plně vyzbrojených četníků do Přerova za účelem pátrání po pachatelích loupežné vraždy spáchané nedaleko Přerova. Soustředěné četnictvo ze stanic v Přerově, Předmostí

13

a Brodku u Přerova zahájilo pod osobním vedením okresního

četnického velitele pátrání po pachatelích loupežné vraždy

výpomocného listonoše Martina Levého, který odešel v ranních

hodinách z Přerova do okolních obcí, aby zde roznesl či převzal dopisy

a cenné papíry. Kromě dopisů a novin nesl též měsíční plat státním

zaměstnancům a učitelům.

Aby nemusel zdlouhavě jít po okresní silnici, využil pěkného počasí a vydal se polní cestou. Na polní cestě byl kolemjdoucími rolníky výpomocný listonoš nalezen zastřelený a okradený o služební brašnu. Při ohledání místa činu bylo soudní komisí zjištěno, že listonoš Levý byl usmrcen střelnou ranou, která prošla hřbetem levé ruky a dále pronikla hrudní kostí a zůstala trčet u čtvrtého obratle, přičemž zasáhla míchu. V nedalekém potoce byla nalezena zkrvavená služební brašna, z níž scházelo 4.471 Kč. Soustředěné četnictvo počalo prověřovat alibi podezřelých zločinců v obvodě přerovské stanice. Před pátrajícími četníky počali pojednou prchat dva muži, z nichž jeden odhodil zpod pláště zkrácenou vojenskou pušku. Po krátkém pronásledování byli oba muži zadrženi a bylo zjištěno, že se jedná o Aloise Novotného a Josefa Konečného z Vinar. Na oděvu Josefa Konečného byly zjištěny stopy od krve a při osobní prohlídce u něho byla nalezena částka 4.471 Kč, která byla odcizena ze služební brašny výpomocného listonoše. Následně provedeným křížovým výslechem obou mužů bylo zjištěno, že již delší dobu připravovali přepadení listonoše nesoucího výplaty státním zaměstnancům. Věděli, že za příhodného počasí používá výpomocný listonoš zkratku polní cestou, zde ho přes jeho snahu bránit se Alois Novotný zastřelil z upravené vojenské pušky a poté ho okradli. Nízkou výší výplat přenášených listonošem však byli zklamáni, neboť předpokládali, že se bude jednat alespoň o deset tisíc.

Při dotazu vyšetřujících četníků na vražednou zbraň, Konečný ve snaze získat náklonnost mužů spravedlnosti a svalit vinu na kumpána sdělil, že se jedná o zbraň, s níž Novotný na konci války dezertoval a s níž v roce 1918 zastřelil ve vinarském lese vrchního strážmistra Bryga pro jeho přísnost ve službě. A tak okresní soudce v Přerově obdržel 11. července 1922 spolu se zatčenými Aloisem Novotným a Josefem Konečným z Vinar udání pro loupežnou vraždu spáchanou 10. července 1922 na výpomocném listonoši Martinu Levém a pro úkladnou vraždu spáchanou 31. října 1918 na vrchním četnickém strážmistru Josefu Brygovi.

Velitel předmostské četnické stanice s konstatováním, že sprave- 14

dlnosti bylo učiněno zadost, obřadně doplnil v rubrice „Poznámka“

jména pachatelů a přeškrtl červeným inkoustem záznam týkající se

neobjasněné vraždy předchozího velitele četnické stanice.

15

MUŽ ČTYŘ TVÁŘÍ

(Čechy)

Četnické stanice v jižních Čechách se v roce 1919 potýkaly s působením

tlupy potulných cikánů. Za léta světové války si zejména potulní cikáni

navykli na úplnou volnost v páchání trestných činů, a od původně

páchaných přestupků obyčejných a příležitostných krádeží a občasných

krádeží vloupáním přešli na páchání zločinů, zejména loupežných

přepadení. Vůdcem tlupy se stal Antonín Fiala recte Vrba, který se svou

tlupou přepadal hlavně samoty, mlýny a rolnické usedlosti. Členové tlupy

loupili majetek před očima obyvatel, ohrožovali přepadené zbraněmi

na životech, páchali na nich různé násilnosti a dělali si z nich posměšky,

páchali na ženách násilná smilstva a počínali si tak surově jako praví bandité.

Soustředěnému četnictvu se až v roce 1921 podařilo Antonína Fialu,

recte Vrbu dopadnout, a tento byl dne 21. září 1921 porotou krajského

soudu v Českých Budějovicích odsouzen za spáchané činy k trestu smrti

provazem. Tento trest mu ale byl cestou milosti změněn na doživotní

žalář. Zanedlouho po udělení milosti obdržela četnická stanice v Českých

Budějovicích korespondenční lístek tohoto znění:„Dáváme Vám vědomost,

že jest strejček Vrba doživotně odsouzen. Teď se za něj teprv budem mstít,

budem napořád loupit a vraždit a uděláme četníkům železné podrážky.“

Jak napsali, tak také činili. Vůdcovství četné cikánské tlupy a roli

„mstitele“ za strejčka Vrbu převzal pověstný lupič Jakub Vrba zvaný

„Bagro“. Banda se podle rodin rozdělila na tlupu Vrbů, Růžičků, Serynků,

Fialů, Hubených, Studených a Turýnů. Jednotlivé tlupy zahájily odděleně

svoji činnost a řádily ještě více než za uvězněného strejčka Vrby.

Jednotlivé četnické stanice byly proti tomuto živlu zcela bezmocné.

V případě zatčení jednotlivých příslušníků potulných cikánských tlup byli

tito důsledně daktyloskopováni a fotografováni četnickými přijímacími

stanicemi zřízenými v sídlech okresních a sborových soudů. Podle

instrukce pro četnickou daktyloskopickou službu ze dne 14. října 1916

byly za součinnosti vězeňského dozorce zhotovovány daktyloskopické

karty. Tyto karty a fotografie byly zasílány daktyloskopické ústředně

zřízené 9. května 1919 u Policejního ředitelství v Praze. Jelikož byla tato

ústředna doslova zahlcena přípisy jednotlivých četnických stanic, vyzvalo

pražské policejní ředitelství četnickou správu k vyslání odborníků z řad

četnictva k vyřizování agendy související s výkonem četnické pátrací služby.

16