načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Případ Pavlína -- Dramatický příběh světoznámé české modelky a jejích rodičů – rodiny rozdělené sovětskou okupací – Martina Formanová

Případ Pavlína -- Dramatický příběh světoznámé české modelky a jejích rodičů – rodiny rozdělené sovětskou okupací
-4%
sleva

Elektronická kniha: Případ Pavlína
Autor: Martina Formanová
Podnázev: Dramatický příběh světoznámé české modelky a jejích rodičů – rodiny rozdělené sovětskou okupací

Pavlínu Pořízkovou v dětství totalitní režim v České republice oddělil na několik let od rodičů. Ti opustili v problematických časech roku 1968 republiku s důvěrou, že dceru ... (celý popis)
138
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 209
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Prostor, 2014
ISBN: 978-80-726-0308-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pavlínu Pořízkovou v dětství totalitní režim v České republice oddělil na několik let od rodičů. Ti opustili v problematických časech roku 1968 republiku s důvěrou, že dceru okamžitě získají do své péče v zahraničí prostřednictvím diplomatického jednání. Totalitní vláda jim však v setkání s dcerou bránila dlouhé roky. Šestiletá Pavlína tak zatím vyrůstala v Čechách se svou babičkou a rodiče se prostřednictvím oficiálních světových organizací i nelegálními dobrodružnými způsoby snažili získat svou dceru zpět. Když se pak pro ni její matka Anna ilegálně vypravila, byla zatčena a tak se setkání rodiny oddálilo o další tři roky. Poutavý příběh je tak hořkou ozvěnou nedávných časů komunistické zvůle, která si nárokovala zrůdné ideologické vedení a v jeho jménu neváhala oddělit dítě od rodičů. Krásnou Pavlínu komplikované dětství nezlomilo a později se vypracovala ve světovou celebritu. Zdařilé románové zpracování dramatického životního příběhu světově proslulé české topmodelky a herečky Pavlíny Pořízkové, jejíž dětství zásadně ovlivnila zvůle tehdejšího totalitního režimu.

Popis nakladatele

Informace o dramatickém dětství a začátcích modelky a herečky Pavlíny Pořízkové můžeme nalézt v různých mediálních zdrojích zhruba od doby, kdy budoucí světové hvězdě bylo šest let.

Dnes poprvé její příběh vychází v románovém zpracování. Jde o působivé vyprávění o mladých, nezralých rodičích Anně a Jiřím, jejich zbrklém útěku z Československa, erotikou nabitém vztahu, odvaze i selhání. Martina Formanová líčí na pozadí tehdy probíhající studené války rodinné drama v celé jeho šíři a nejniternější podobě.

Manželé Pořízkovi opouštějí čtyři dny po sovětské okupaci Československo a nechávají u prarodičů tříapůlletou Pavlínu. Netuší, jak dlouho budou muset čekat a co vše podniknout, než opět uvidí svoji dceru, ani co přinese jejich shledání...

Autorka popisuje individuální cesty každého z aktérů s hlubokým porozuměním a schopností najít humor či komičnost i ve vážných životních situacích. 

(dramatický příběh světoznámé české modelky a jejích rodičů - rodiny rozdělené sovětskou okupací)
Předmětná hesla
Pořízková, Pavlína, 1965-
Pořízkovi (rodina)
EmigraceČeskoslovensko – 1968-1989
Související tituly dle názvu:
Případ Pavlína Případ Pavlína
Formanová Martina
Cena: 241 Kč
Případ Pavlína Případ Pavlína
Formanová Martina
Cena: 235 Kč
Případ Pavlína Případ Pavlína
Formanová Martina
Cena: 266 Kč
Třikrát zločin Třikrát zločin
Klíma Jan
Cena: 243 Kč
K elektronické knize "Případ Pavlína -- Dramatický příběh světoznámé české modelky a jejích rodičů – rodiny rozdělené sovětskou okupací" doporučujeme také:
 (e-book)
Husitská epopej I -- Za časů krále Václava IV. Husitská epopej I
 (e-book)
Snědla dětem sladkosti Snědla dětem sladkosti
 (e-book)
Deník kastelána Deník kastelána
 (e-book)
Konečně se rozhodni Konečně se rozhodni
 (e-book)
Evangelium podle Jidáše Evangelium podle Jidáše
 (e-book)
Padrino Krejčíř - Afričan -- Afričan Padrino Krejčíř - Afričan
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Martina Formanová

Případ Pavlína

Dramatický příběh světoznámé

české modelky a jejích rodičů –

rodiny rozdělené sovětskou okupací

PROSTOR


4


5

Martina Formanová

Případ Pavlína

Dramatický příběh světoznámé

české modelky a jejích rodičů –

rodiny rozdělené sovětskou okupací

PROSTOR | PRaha | 2014


6

© Martina Formanová, 2014

© PROSTOR, 2014

ISBN 978-80-7260-308-4


7

úvod

New York

Duben 2013 Říká se, že špatná rozhodnutí dělají dobré příběhy. Fotky, rozházené na kulečníkovém stole přede mnou, jeden takový příběh vyprávějí.

Je absurdní i samozřejmé, jak dobře mu rozumím.

Stojím v prostředním podlaží newyorského domu jedné z nejúspěšnějších modelek historie.

Na fotce, kterou držím v ruce, má malá Pavlína světle hnědé vroubkované punčocháče. Zrovna takové, v jakých jsem prožila dětství i já. Na vánočním stromku, před nímž budoucí modelka pózuje, visí stejné ozdoby, které si pamatuji z našeho obýváku. I nábytek je podobný. Socialistická výroba objevila na přelomu šedesátých a sedmdesátých let kouzlo masovosti; vida, stejná stěna s poličkami na knihy a úložným prostorem sloužila i rodině Pořízkových.

Pavlína se nezúčastněně probírá snímky.

Svůj příběh už vyprávěla tolika lidem, v tolika jazycích, tolikrát.

A teď jsem jím posedlá ještě já.

„Tohle je, myslím, první společná fotka našich,“ podá mi malou černobílou podobenku.

Blonďaté Anně je na ní sedmnáct let. Stojí v šatech s jemným proužkem na nějakém podstavci, takže vypadá vyšší než Jirka. Oči má sklopené (na vině je špatně načasované zmáčknutí spouště, nikoli ostych), ruku ležérně kolem přítelových ramen.

Jirkovi je pouhých třiadvacet, ale působí mužně a vyzrále. Je ďábelsky hezký a ví to. Směje se do kamery.

Štíhlá plavovláska s vysokým tmavovlasým klukem ostrých rysů, i oni jsou obdobou mých rodičů.

Jen ten příběh, jejich příběh, je docela jiný. Možná se odehrál nějak takto.

kapitola 1

Československo

20. srpna 1968 „Nechej ji tady,“ okřikla annu matka. „Taháš ji sem a tam jak kočka koťata.“

Pavlínce by se líbilo být koťátkem nebo s koťátky žít, ale vzápětí si uvědomila, že babička zmínila tato zvířátka nahodile. Že jí vlastně jen oznámila, že nepůjde k rodičům, ale zůstane v jejím bytě v Rejskově ulici.

Pustila tedy maminu ruku a odešla ke svým hračkám.

Do tmavého bytu rodičů stejně nechodila ráda.

Musela tam spávat v dětské postýlce s ohrádkou sama, zatímco tady usínala mezi babičkou a dědečkem, zavrtaná uprostřed široké dubové postele pod vysokou duchnou z husího peří.

Pavlínce bylo tři a půl roku. Nejraději měla, když přišla mama za ní a pak ji vzala s sebou do divadla nebo do hospody. Případně na houpačky. To se houpaly vedle sebe a mnohem výš, než by kdy dovolila babička.

„Nechej ji tady a běž si dneska dřív lehnout,“ pokračovala annina matka.

„ale to ty nepůjdeš,“ odpověděla si sama obratem.

anna nenápadně obrátila oči v sloup. Matčino věčné poučování a rozhodování za druhé ji nevýslovně popouzelo.

Měla chuť dupnout a zakřičet, že Pavlína je její dítě, které si vezme, kdykoli bude chtít, ale netroufla si. U kuchyňského stolu seděl otec a ten by se nerozpakoval vrazit jí facku.

Nerozhodně tedy přešlápla na místě, sebrala ze židle kabelku a vyšla z bytu. „Jednají se mnou jak s malým frackem,“ myslela si dopáleně anna. Přitom jí bylo dvaadvacet. Byla zaměstnaná. Vdaná. Měla dítě.

Zároveň však jako by nic z toho nemělo váhu.

Jako by veškerá annina životní rozhodnutí a kroky neexistovaly samostatně, ale pouze coby podklady pro schvalovací řízení vedené jejími rodiči. Bože, jak dobře znala všechny formy jejich nesouhlasu. Matčin bolestínský pohled, kterým se snažila v nezvedené dceři vzbudit soucit. (Marně! Obětí tu byla anna!) Výčitky a poukazování na obecné normy chování. (Zbytečně! anně bylo naprosto ukradené, jak žili ostatní, a upřednostňovala by, kdyby okolí zaujalo stejný postoj k ní.) Zlost a tresty. (Bezvýsledné! anna byla přesvědčená, že by se nedokázala změnit, i kdyby skutečně chtěla. a ona, vpravdě, neviděla důvod ke změně.) a pak tu byly otcovy pálivé facky.

aťsi.

Rázným krokem došla na roh Rejskovy a Šafaříkovy ulice, kde se zastavila.

Vlastně ani nevěděla, kam jít.

Fakt, že Pavlínka zůstala u babičky, otevřel jejímu odpoledni novou paletu možností.

Mohla jít na pokec k haně. Bloumat po Prostějově. Nebo jet stopem do Olomouce a mrknout se, zda u Dómu nesedí kamarádky.

Smutně si uvědomila, že na nic z toho nemá náladu.

a zejména že nechce, aby její život donekonečna ovládali rodiče. 21. srpna 1968 Pokud o něčem snila, pak to drnčení budíku zahnalo jak vzduchovka vrabce.

Opatrně se vysoukala z lůžka.

Jak matka správně předpokládala, byla příšerně nevy spalá.

Rychlá rekapitulace předchozího dne ihned vysvětlila důvod: hotel Grand – Jirka – kamarádi. Červené víno Egri Bikavér. a pak ještě U anděla strážce. Musel to být on, kdo jí pomohl vyváznout z konfliktu, který tam způsobila (alkohol v ní podněcoval potřebu provokovat cizí muže a pak je urážet). Jirka se kvůli ní málem popral.

Přestože bylo časné ráno a pološero, nerozsvítila. Chtěla nechat muži pár minut spánku navíc; navíc v omezeném prostoru bytu by se dokázala pohybovat i poslepu.

Vodovod byl umístěn v malém výklenku uprostřed vysoké úzké místnosti, která tvořila jejich domov. Z původní chodbičky vyrobili kuchyň, na záchod museli do dvora.

Od chvíle, co otěhotněla s Pavlínkou, měli zažádáno o byt (tento prostor byl veden jako nebytový), ale byli stále v pořadníku. Vzhledem k manželovu kádrovému posudku a k tomu, že nikoho vlivného neznali, na něm dozajista i zůstanou. Pavlína mezitím odroste, otěhotní a požádá si o byt sama. anna nemusela být jasnovidka, aby dokázala zbytek kauzy „vlastní byt“ dopovědět. Jen neuměla odhadnout, jestli Pavlína jednou byt skutečně získá.

Škrtla sirkou pod konvicí.

Do dvou hrnků nasypala po lžičce nahrubo pomleté kávy, Jirkovi přidala kostku cukru.

Opláchnout.

Otočila narezlým kohoutkem, voda byla nemilosrdně chladná. Na šestou!

Proč vůbec musí chodit všichni do práce na šestou?

Vždyť je to brutální i teď, v létě, kdy se alespoň dříve rozednívá.

I když léto...

Taky vtipné. Trefit s pouhými dvěma týdny dovolené do pár teplých, slunných dnů, kdy se dalo jít k vodě, znamenalo terno srovnatelné s výhrou v loterii.

anna si už letošní přidělené volno vybrala.

Vybrala si ho v červnu, jelikož byla, jako ve všem, netrpělivá. Chtěla se aspoň trochu opálit, a pak – jeden nikdy nevěděl. Komunisti mohli najednou nějakou vyhláškou dovolené zrušit a ona by hořce litovala. Na druhou stranu vzal-li si člověk dovolenou už v červnu, zdála se ta příští nesnesitelně daleko.

Unaveně vyhlédla z okna. Do uličky vedoucí z prostějovského náměstí se prodralo slunce.

Žlutavý příslib hřejivého dne ji zalil nečekanou nadějí.

Proč je vlastně poslední dobou tak stísněná, negativistická?

Vchází nový den a nové naděje s ním!

Naděje, že se v zemi ustálí demokracie (důležitá pro to, aby zas nezavřeli jejího muže, a z dalších důvodů), i že se jejich mírně rozklížená rodina stmelí. Naděje, že jí dorostou vlasy tak, aby je mohla pohodlně vyčesat do vysokého drdolu. a nikoli na posledním místě i naděje, že se vrátí do školy a dodělá si tu pitomou zdrávku, jak si úporně přáli její rodiče.

Šimravé slunce za oknem všechny tyto troufalé vyhlídky povzbudilo.

Na okamžik uvěřila, že jí jeho paprsky jásavě sdělují, že všechno dopadne dobře.

Nakonec několika svých cílů už dosáhla. Skromnost stranou. Například se jí podařilo získat alespoň tento nebytový prostor, takže nemuseli dál žít u jejích rodičů. Ve dvou ložnicích tam totiž s nimi a rodiči bydlela sestra Majka a jeden čas i sestra alena, ta i s manželem a dcerkou.

Nu a kromě těchto prostor získala také Jirku. S konečnou platností. Ji si vzal za ženu, s ní má dítě.

Kéž by celý Prostějov viděl, jak teď Jiří spokojeně oddychuje.

Radostně na něj pohlédla a vlna něhy jí bezděčně zvedla ramena.

Konečně zapískala konvice.

anna zalila dvě kávy a jednu opatrně nesla manželovi k posteli.

Na okamžik zvážila, že ho nějak poškádlí, ale ovládla se. Její humor byl totiž natolik originální, že nemusel být ve čtvrt na šest ráno plně pochopen.

Postavila hrnek na stolek u postele a jemně Jirkou zatřásla. Tmavá ofina mu zakrývala čelo, přes noc mu na tvářích a bradě vyrašilo tmavé, tvrdé strniště. anna od něj mívala poškrábanou kůži na tvářích.

„Vstávej, člověče,“ zašeptala.

Jirka k ní otočil obličej pomačkaný od polštáře.

Jeho pohled spočinul v annině výstřihu; tenhle den nezačínal špatně. Kdyby ho tak příšerně nebolela hlava. Vzápětí si vybavil noční začouzený bar. Kouř si přinesli domů; mají ho ve vlasech, v šatech. Jak jen on nenáviděl cigarety!

Přál by si, aby se umělecké debaty odehrávaly někde v nekuřáckém prostředí. Myšlenku, že by taková setkání zorganizoval, zapudil fakt, že za organizování nepovoleného spolčování si již odseděl rok a půl. a to byl předmětem zájmu jeho sdružení zdravý životní styl, skauting. a, dobrá, rovněž zakázané křesťanství.

Otráveně se vyhrabal z peřin. Rychle se opláchl, pak usrkl kafe.

„Pochopíš toho Drápala? To je přece idiot...“ zrevidoval uplynulou noc.

anna kvapně připravovala svačiny do práce; musela si vzpomenout, čím se včera Drápal tak znemožnil.

ach! Jeho výpad proti modernímu malířství, Zrzavému, a co víc, plivnul Jirkovi na Lieslera.

anna vložila na chleba s máslem poslední plátek eidamu z lednice.

„To teda jo,“ souhlasila ploše. – „Chceš tam okurku?“

Jirka srkal kafe, až z jeho sveřepého výrazu pochopila, že dosud setrvává ve vypjaté debatě s Drápalem.

Na okurku se vykašlala. V sehrané choreografii vyšli z bytu.

Před domem nasedli na motorku, anna se přitiskla na Jiřího záda.

Byla to taková jejich tajná hra. Němá zpráva, že o něj stojí, že jej chce. Vlastně tradice.

Gesto, které udělala hned první den, kdy se setkali.

ano, tehdy byla jak uhranutá. Od okamžiku, kdy vešel, kdy si sedl k jejich stolu, a pak – když se jejich pohledy setkaly, opustila s ním prostějovskou restauraci druhé cenové skupiny a ocitli se ve stavu všeobecné beztíže (planeta Sex?).

Sotva by se rozpomněli, o čem tehdy tak vášnivě diskutovali, ale jedna věc byla jasná. Že to bylo vášnivé.

Nic podobného anna dosud nezažila. (Dobře, bylo jí sedmnáct, ale stejně. a mohlo něco lépe demonstrovat, že patří k sobě, než že sdíleli stejné příjmení, aniž by byli příbuzní?)

Kdyby jí býval tehdy Jirka nenabídl návštěvu svého ateliéru, ale potápění v místním potoku, stejně by souhlasila. I s nočním chytáním motýlů. Nebo s posezením na obrubě chodníku.

Kývla by mu na cokoli.

Tak strašně se do něj zbláznila hned první večer.

a pak, cestou na prohlídku jeho obrazů, se k němu zrovna takhle přimáčkla. Dám se ti, četl tenkrát onu zprávu Jirka. Vyhrál jsem, myslel si.

Chci tě, a dostanu tě, vysílala přitisknutá ňadra Jirkovi. I anna se cítila jako vítěz. Ještě nedojeli k Jirkovu ateliéru, ještě se nepolíbili, ještě jí nezvedl blůzku, ještě si bezděky nepřitáhla jeho boky, ještě ji neposadil na komodu v chodbě, ještě nezvrátila hlavu v rozkoši, kterou dosud nepoznala, a on dosud nepropadl její divokosti, ještě se opravdu nezamilovali, nepohádali, nerozešli, ještě se neusmířili, ona neotěhotněla, nevzali se... Ne, ještě pořád seděli na jeho motorce před restaurací Pod Žudrem, a přece celou jejich budoucnost napsal onen dotyk anniných prsou.

Souboj kdo ovládá koho bude náplní více než dekády jejich dalšího života. „Co se to, ksakru, děje?“ utrousil Jirka, když vjeli na náměstí.

Porouchaný autobus? napadlo annu.

Jirka přibrzdil u nejbližšího hloučku.

„Vy to nevíte?!?“ vykřikovala zhrozeně místní stařenka. „Obsadili nás Rusové! V noci přijely tanky!“

anna s Jirkou se bezděky rozhlídli.

Náměstí však působilo stejně, jako když autobus místní linky potřeboval vyměnit pneumatiku.

„Jsou už v Praze, a sem jedou přes Brno,“ dodala informátorka.

Jirka s annou si vyměnili rychlé pohledy.

„a co máme jako dělat?“ zeptala se nejistě anna.

„Nic. V rádiu říkali, že vláda to tak nenechá. a lidi mají jít normálně do práce,“ přispěchala s odpovědí babka. „Já teda ne, já su v důchodu.“

„Tak to máte dobrý,“ utrousil Jirka a sešlápl plyn.

„Prosím tě, zavolej mi z práce, jo? Budu mít o tebe strach,“ poprosila naléhavě anna, když seskočila u brány podniku Gala, kde pracovala.

Jen beze slova přitakal. Přestože by to před annou nepřiznal, i Jirka pocítil strach. Vzpomínka na kriminál, která se mu dnes již jednou vybavila, v něm tentokrát vyvolala fyzickou nevolnost. Představa nesvobody a ponižování (ještě větších, než jaká zažíval nyní v pozici závozníka) mu stáhla žaludek do scvrklé švestky. Znal se. Zas nedokáže držet hubu, zas se namočí do maléru.

Dnes je to právě šest let, co byl zatčen.

Zamyšlený dojel do zaměstnání.

Řidič Standa, kterému dělal závozníka, seděl na dvoře a ládoval se rohlíkem máčeným do vlašáku. Ještě snídá? Nebo už svačí? Těžko říct, Standa jedl téměř nepřetržitě.

„Tak užs to slyšel?“ zavolal na Jirku s plnou pusou. „To sou svině, ty Rusáci, co? Ještě na začátku měsíce nám slíbili suverenitu, a teď tohle...“

Jirka zaparkoval motorku a došel k dodávce.

„Jo. Nový silniční pravidlo: tanky maj přednost, i když jsme my zprava,“ ušklíbl se smutně a opřel se o dveře dodávky.

„To sou svině, to bys nevěřil,“ vrtěl hlavou Standa.

Ale věřil, pomyslel si Jirka. To spíš nevěřil Standovi. Pamatoval ho totiž ještě z dob, než si nasadil tuto „lidsky“ socialistickou tvář. Místopředseda místní stranické organizace, čemu se diví? Naše politika je v rukou jeho soudruhů, a tanky v Praze jsou toho jen důkazem, pokračoval v duchu.

Jirka byl vůči ozdravným proudům ve straně přinejmenším skeptický.

Jak tam vůbec mohl někdo vlézt?

Copak nečetli Čapkovu esej Proč nejsem komunistou?

Napsanou, pro zajímavost, už v roce 1924?!

To byl génius!

Za tři minuty šest ráno a v Jirkovi už vřela krev.

Nejraději by tu stať omlátil Standovi o hlavu.

ale zvítězil v něm humanista a křesťan. Krom toho neměl esej po ruce.

Každopádně Standovi nevěřil.

V čemž, mimochodem, prokázal správný odhad. Jakmile se totiž dostane k moci konzervativní křídlo partaje, ocitne se Standa zpět u vesla a bude předsedat v závodě politickým prověrkám. a bude ho setsakra mrzet, že nemůže zatočit s tvrdohlavým Pořízkou, který tak ostentativně obdivoval umění a o němž se mu dokonce doneslo, že snad má šlechtický původ. Na něm by si býval extra smlsnul.

„až dojíte, šéfe, tak můžem vyrazit,“ ukončil debatu Jirka.

Místopředseda stranické organizace pomalu žvýkal.

Když tak viděl stát Pořízku opřeného o auťák, uvědomil si žlučovitou nevoli, kterou k němu cítil. Nejen že Jirka zosobňoval všechno, s čím nesouhlasil, ale bohužel i to, kým by byl rád. Za ženu měl takovou šťabajznu a ještě ho chtěly všecky ženské z podniku. Včetně Mrázové z účtárny. Ta obzvlášť, přiznal si nerad.

Bezděky mu vytanul tyátr, který Pořízka spustil, když mu nabídl za velkoobchodní cenu kuřata z dodávky, kterou rozváželi. Nepoddajný závozník přitom musel jasně vědět, že je tahle službička domluvena přímo se soudruhem Švestkou z drůbežáren. Ovšem Pořízka si dokonce nechal vystavit na nákup potvrzení. Co jako to ošívání mělo znamenat? Morální lekce pana šlechtice?!

Nejspíš se jen, ubožák, bál, že se dostane zpátky do lochu, ale stejně.

Najednou mu vlašák v ústech zhořkl.

Jirka s údivem zaznamenal, že Standa zabalil nedojedený rohlík do papíru se salátem a hodil jej do opodál stojící popelnice.

„To jste nemusel tak spěchat,“ podotkl.

Kvůli tobě jsem ztratil chuť, odsekl mu v duchu Standa.

Oba dva vytočení a otrávení jeden druhým usedli bok po boku do dodávky.

„a tradááá,“ utrousil bez nadšení Standa.

Líp bych to neřekl, ošklíbl se pro sebe Jirka.

Současně natáhli ruku k vypínači rádia, téměř se dotkli.

Jirka nechal otočit knoflíkem šéfa a zabořil se do se dačky.

hlas z rozhlasu zněl naléhavě a vážně: „Směrem od Václavského náměstí je navršeno několik vozů a pár set lidí se snaží hradbou těl zadržet postup vojáků.“

a Jirkovi náhle blesklo hlavou, že bude možná hrůza s okupací k něčemu dobrá.

Že třeba potopí celý stávající režim.

Kéž by! anna a její dvě kolegyně naslouchaly znepokojenému hlasu ze zaprášeného dráťáku v rohu kanceláře.

„Prosíme, zachovejte klid. Nedejte se vyprovokovat k ozbrojeným konfliktům. Provokace poslouží jen jako záminka k zásahu.“

Obě starší ženy seděly u svých pracovních stolů, anna se pokoušela zakládat faktury k archivaci. Každé zašustění papíru nemístně rušilo, sedět nečinně ale nevydržela.

V hlavě jí hučelo.

Spadla klec.

Nesmělý, dosud pouze nahodile diskutovaný plán emigrovat již zůstane pouhým snem.

Proč si nepospíšili? hořekovala v duchu.

Vždyť moc dobře věděli, co je tu čeká. Jirku nikdy nevezmou na univerzitu a ona se nikdy nedokáže trhnout od rodičů.

Uvízli zde.

Čeká je přetahování o dceru s babičkou; zaměstnání, která si nevybrali; a k večeři kuřata ve slevě.

Snažila se potlačit intenzivní hukot v hlavě, aby slyšela skutečné zvuky a hlasy.

Zatraceně.

„Konfrontace mezi Pražany a okupanty přináší první oběti. Prosíme naše občany, neriskujte,“ zdůrazňuje rozhlasový hlasatel.

„Už je to tady,“ přikryla si pusu dlaní paní Jetelková, jako by se snažila další slova zadržet. „Tohle vždycky říkal nebožtík tatínek. Že si nás Rusové podrobí a všecky nepohodlné pošlou do gulagů. Už je to tady.“

annina ruka s fakturami uvízla ve vzduchu; gulagy na seznamu jejích obav dosud nefigurovaly.

„Kdepak, tímhle si pod sebou Rusové podřezali větev,“ oponovala paní Maruška. „Tohle Čechy mobilizuje.“

Paní Maruška nebyla nejspolehlivějším prorokem, na co se však dalo spolehnout, byla její nezlomná víra v dobro, pozitivní lidské vlastnosti, pravdu a šťastné konce (jako by tyto kdy šly ruku v ruce!).

Paní Maruška byla strašně hodná. ale úplně vedle.

Rusové neseděli na žádné větvi, seděli v tancích.

Ti na větvi byli Češi.

anna aspoň rozhodně. Z práce běžela do Rejskovy ulice k rodičům.

Pavlínka s babičkou ještě nebyly doma. ach, další drobný detail. Babička byla učitelkou ve školce, kam začala příhodně chodit i malá. Bylo nabíledni, kdo ji bude ráno vodit i odpoledne vyzvedávat.

Prázdným bytem zní annino sólo na druhé housle.

Dědeček pracoval jako ředitel dětského domova a zjevně byl dosud v práci.

V předsíni ji vřele uvítala jen fenka Vaska.

Otevřela jí ven do dvorku v mezibloku, Vaska ho střelhbitě několikrát oběhla.

Pozorovala její bezuzdnou radost a mimoděk si vzpomněla, jak před pár měsíci obdrželi s Jirkou cestovní pasy. Taky se takhle radovali.

ha! Svoboda! Mají pasy!

Dívala se na Vasku, na směšně těsný okruh jejího výběhu, a přišlo jí, že je na tom zrovna jako ona.

Mají pasy – a můžou s nimi běhat po dvorku přesně jako Vaska!

O patro výš, ve druhém a posledním podlaží, zaslechla tetin hlas. Neměla chuť konverzovat, a tak nechala psa psem a vrátila se do matčina bytu.

V kuchyni uždíbla koláče.

Hrozně dobrý, uznala nerada.

Konečně zaslechla hlasy a drobné Pavlíniny krůčky.

„Mama,“ rozběhlo se k ní děvčátko.

anna ji stiskla do náruče.

haf! haf! haf!

Vaska, zřejmě nasycena výběhem na dvorku, se dovolávala bezpečí domova.

Taky si moc svobody neužila.

anna ji vpustila dovnitř. Rozdivočelá, rozradostněná fena skákala na Pavlínku, málem ji porazila.

„Nech toho, Vasko, dost!“ poručila anna psíkovi. Marně. Pak se obrátila k dceři: „Pavli, musíš být na ni přísnější. Musíš ji odnaučit takhle jančit.“

Pavlínka horlivě přikývla.

Výtečně!

Bude učitelkou jako babička. hospoda Pod Žudrem praskala ve švech. Část hostů sledovala televizi, část zprávy analyticky vyhodnocovala.

„Chápete, že můžete během pár hodin rukovat?“

anna se naléhavě naklonila k manželovi, jeho kamarádu Vláďovi a švagru Petrovi.

„Rukovat,“ zopakovala Pavlínka sedící po jejím boku a zašermovala loktem.

Osazenstvo jejich stolu se doslovnému výkladu roztomilého děvčátka nervózně zasmálo.

Pavlínka se vrátila ke hře s pivními tácky.

„Proboha, nestraš,“ polekala se Vláďova žena Jarmila. Přestože jí už bylo osmnáct, působila tak mladě, že se k ní pokročile těhotenské bříško skoro nehodilo. Její dětsky oplácané tváře vyfoukly kouř a ona típla špaček cigarety do popelníku. „Já jsem tak vystresovaná z porodu, a ještě se bát o Vláďu!“

anna její poznámku ignorovala.

Štvalo ji, jakou oběť začala Jarmila hrát od chvíle, co otěhotněla. Přitom si všichni pamatovali, kolik vynaložila úsilí, aby Vláďu uhnala. Jirkovi zas vadilo, že v těhotenství kouří. Zastával teorii, že cigarety miminku škodí. Těžko říct; Jirka měl teorie na všechno.

„Ještě piva?“ přitočila se k nim servírka s rukou plnou natočených půllitrů.

„Žlutou sodovku, prosím,“ objednala si Pavlínka.

Restaurací se nesla nervní atmosféra způsobená dramatickým politickým vývojem, ale Pavlínčin den zatím nemohl být hezčí. Po školce si ji vyzvedla mama a odsud ji vrátí zpátky k babičce. Bude sedět na nádrži tatovy červené motorky a těch pár bloků do Rejskovy ulice se bude cítit jak princezna, kterou vezou král s královnou kočárem. Tata schválně zaboří svůj obličej do jejích vlásků a bude si stěžovat, jak ho lechtají.

„Rychleji, rychleji,“ bude Pavlínka křičet proti větru, aby ji tata slyšel.

„Nejde to,“ odpoví. „Máš moc veliký uši, odletěla bys!“

a mama se tomu bude vesele smát. „No to doufám, že budeme rukovat,“ vzal si slovo zapáleně Jirka. „Na co jinýho jsme trávili dva roky na vojně, když ne proto, abysme se bránili okupantům?“

„Snad nebudem, ksakru, opakovat stejnou chybu jako s Němcama,“ připojil se Vláďa.

„Jedno je jistý. Někam jsme se posunuli, ňáký svobody si vydobyli a ty si už lidi nenechaj vzít,“ řekl rozhodně Petr. Nemá ponětí, jak moc se mýlí.

I Pavlínka se mýlí. Den, který pro ni začal tak pěkně, dočista zamotá její život. a když ji mama s tatou povezou domů, nebudou se smát.

hospodou se k jejich stolu ten večer donese informace, že Dubček a další nejdůležitější českoslovenští představitelé byli odvoláni do Moskvy.

Pavlínka si klidně staví z pivních tácků domeček, ale ostatní se rozčilují a vzrušeně diskutují.

a babička se bude zlobit. „Kde s tou holkou tak dlouho vězíte? Copak nemáme už tak dost starostí,“ bude lamentovat.

Mamu to otráví a odjede, aniž dala Pavlínce pusu na dobrou noc.

a babička ji pošle do hajan.

Takhle se to zhatí.

ačkoli, až poklekne k posteli, aby se pomodlila, zašimrají ji v nose nečekaně bublinky ze žluté limonády.

Vždyť to vůbec nebyl špatný den, pomyslí si, když se bude zavrtávat pod vysokou duchnu z husího peří k babičce. Noc.

Prostějov je tmavý a tichý jako vždy.

Někteří, znaveni dojmy, usnuli, jiní nemohou zabrat.

anna i Jirka, pár bloků vzdáleni od své dcery, se neklidně převalují na lůžku.

„Utečme,“ opakuje anna poněkolikáté. „Třeba je ještě šance.“

Jiří, svázán pro ženu nepochopitelnou – vždyť neopětovanou! – láskou k vlasti, váhá.

„anyčku, nejsme jediní, komu tenhle režim leze krkem. a já chci bejt u toho, když padne. To bude moje největší zadostiučinění!“

anna k němu vzhlíží. Nevidí nic než do tmy svítící bílé zuby, ale umí si představit jeho sveřepý výraz.

Vždycky šel proti proudu, což jí jindy imponovalo. Nepapouškoval názory vrstevníků, neutápěl se v pivu a žabomyších válkách. Mluvil o ideálech a principech a vizích, pro něž se dokázal neskutečně zapálit.

Mnohdy téměř nedýchala pýchou, když po slovní přestřelce s ostatními strhl společnost na svou stranu.

ale teď mu nerozuměla.

Jeho ideály a vize stály proti tankům. Začne-li se posílat do gulagů, bude on nejspíš v první várce. anna nedokáže formulovat, co mu nabízí výměnou za jeho principy. Ví ale, že je to život, který v Československu nikdy neprožijí. Nebo je to alespoň jeho příslib. a i ten stojí za pokus.

Nedisponuje Jiřího výřečností, ale sdílí s ním stejnou živočišnost. Řídí ji instinkty; někdy, pravda, ne ty nejvznešenější. Když se do něj zamilovala, byla by za ním utíkala přes střechy jako mrouskající kočka. Byla by bývala, kdyby neměla to štěstí, že bydleli ve zvýšeném přízemí. Zcela stačilo přehoupnout se oknem z obývacího pokoje dolů do zahrádky v mezibloku a odtud se protáhnout do ulice. Prostě se k němu cítila přitahována silou, jíž nedokázala odolat.

a nyní ji nepopsatelná síla žene z důvěrně známé prostějovské předzahrádky kamsi dál, do míst, která zatím ani neměla jméno. Ovšem co víc než vnitřní kompas mají třeba migrující ptáci? Jen instinkt a směr. Zrovna jako anna.

ačkoli anna nemá ani směr. Pryč ji nežene touha po tom, co ji čeká někde venku, ale odpor k tomu, co ji čeká zde.

Potřeba vymanit se z prostředí, v němž se cítí svázaná, je téměř fyzická. Není výsledkem rozhodnutí, je její přirozeností, nutností.

Neschopnost pojmenovat tyto pohnutky ji zatím pokaždé v debatách s manželem přivedla do mělkých vod odkladů. Jiří argumentoval jejich neznalostí zahraničních poměrů, nejistotami, jeho rodiči a vztahem k české kultu ře.

Jenže teď se možná mělké vody změní v bažinu, která je pohltí.

anna chce odejít za každou cenu.

Chybí jí pro to přesné vysvětlení, nedostávají se jí slova.

Postrádá životní motto.

Pokud by však nějaké měla, znělo by asi: „Skoč. Křídla roztáhneš cestou.“ Jirka vnímá disharmonii mezi nimi, pevnost ženina odhodlání emigrovat. annina umanutost a nepoddajnost ho stejnou měrou iritují i fascinují.

Vidí, jak je k jeho argumentům proti emigraci hluchá. Pro ni jsou rodiče spíše pohonem k odchodu, a co se týče kultury, zřejmě se flexibilně přeorientuje na jinou. „No a když režim nepadne?“ anna se přitulí zezadu k Jirkovi, hledá pohodlí.

„Už ležím úplně na kraji,“ ohradí se Jiří.

anna se dotčeně odtáhne.

Myslela to dobře.

Jirka se k ní otočí a přisune si ji k sobě.

Z ulice sem náhle dolehne rachot.

Oba polekaně nastraží sluch.

ale je to jen dvojice opilců, která vrazila do popelnice.

Vyčerpaně klesnou zpátky na polštář.

„Třeba je tohle šance pro nás všechny,“ vemlouvá se anně Jirka.

anna nevěří v nic kolektivního včetně šancí, ale už nemá sílu odporovat.

Usnou v posilující jednotě, vklíněni jeden do druhého. 22. srpna 1968 Drnčení budíku.

anna vstává s pocitem, že nezamhouřila oko.

Úzkost a negace, včera ještě nepojmenovatelné, abstraktní, získaly konkrétní podobu.

Tanky.

V mysli jí nabíhají obrazy nacistické okupace, jak je znala z fotek a filmů. Kožené kabáty, zatýkání, výslechy, koncentrák.

Proč jen, k čertu, nepřesvědčila Jirku dřív? Proč neutekli včas?

Mohli už začínat někde ve svobodné zemi; jen oni tři; ve svém, po svém.

Cítí zmar z provizoria, jímž žijí. Včera úplně zapomněla nakoupit. Chleba ještě zcela neztvrdl, ale v lednici zbyl už jen trojúhelníček taveného sýra, který Jirka zrovna nemusel –

BUCh! BUCh! BUCh!

Vstupní dveře rozvibrovalo bouchání. anna strnula, srdce se jí rozbušilo.

Už jsou tady.

„Jirko, ančo, jste tam?“ ozval se za dveřmi tlumený hlas Jirkova švagra Petra.

Rychle si přehodila přes noční košili omšelý župánek.

„Ty seš blbej – víš, jaks mě vystrašil?“ obořila se na něj, když otevřela.

Petr se rychle protáhl dovnitř.

ani on nepůsobil právě odpočatě.

„Vy jste ještě tady?“ rozhlédl se po místnosti, po probouzejícím se Jirkovi.

Odpovědí mu bylo nechápavé ticho.

„Dubček a spol. jsou v Moskvě uvězněný, vy to nevíte?“

Jirka se opřel o loket.

Cože?

Žádný výstřih, žádná káva a špatné zprávy.

„Cože?“

anna pustila rádio.

„... další petice za propuštění předních československých představitelů a jejich návrat do vlasti. O zadržení naší politické špičky v Moskvě bude dnes jednat i Národní shromáždění a XIV., mimořádný sjezd KSČ...“

Petr se nehnul ode dveří, anna konečně postavila na plynový dvouvařič konvici s vodou.

„Lidi tady na nic nečekaj. Včera odjeli Forejtovi. Prej do západního Německa, mají tam přízeň. a teďka ráno jsem viděl vyrážet zpakovaný hrůzovy. Tak mě napadlo, že vy asi... taky...“

anna zapomněla na kávu, fascinována Petrovými informacemi.

„a jak vědí, že se dostanou přes hranice? Jsou si jistí?“

„Jo, to nevím,“ pokrčil Petr rameny. „Oni ani neřekli, že zdrhají, asi pro případ, že by se museli vrátit... ale poznal jsem to podle kufrů. a vezli i Tiffanyho lampu. S tou asi nejeli na nákup.“

anna vyvalila oči a zalitovala, že nemají Tiffanyho lampu.

Jirka byl mrzutý. Ještě se nevyhrabal z lůžka a na pořadu dne je opět emigrace.

„Dáš mi kafe?“ zeptal se vyčítavě ženy.

„No tak já běžím,“ odporoučel se Petr. Pokojem se nese profesionální hlas rozhlasového redaktora: „Veřejnost se semkla v dosud nevídané jednotě. Jsme s vámi, vážení posluchači, buďte s námi.“

Mladí manželé na sebe zaraženě pohlédnou.

Nemusejí si vyměnit ani slovo; sdílejí tentýž pocit.

Že s nimi nikdo není. Že jsou sami.

anna zaleje kávy a oba se chvatně oblékají. Jirka vyčkal do polední pauzy, pak skočil na svou Jawu 250 a vydal se na okresní vojenské velitelství.

„Svobodník Pořízka, hlásím se k obraně našeho státu,“ oznámil hrdě ve vrátnici.

hubený nazrzlý vojín, který měl službu, si jej poplašeně prohlížel.

Co to má být? První vlaštovka? Provokatér? Blázen?

aniž by spustil z urostlého dobrovolníka oči, vytočil číslo svého nadřízeného.

„Soudruhu nadporučíku, je tu nějaký člověk a... Já nevím, chce asi k pluku?“

„Cože? No tak ať jde do kasáren!“ vyštěkl nadporučík do sluchátka.

„Máš jít do kasáren,“ zopakoval vrátný. „Víš, kde jsou?“

Jirkovi připadlo naprosto nemístné, že mu mladý vojín tyká, ale spolkl to. Kývl a vydal se k Jezdeckým kasárnám.

Bytelná železná vrata působila majestátně, za nimi, ve dvoře, se však zametalo.

Jiří se zastavil zaraženě u brány.

„Co tady děláte, občane?“ obořil se na něj poddůstojník dohlížející na rotu uklízejících vojáků.

Jirka nevěřícně pozoroval Československou lidovou armádu, která v době napadení státu třímá v rukou místo zbraní košťata.

„Jestli neopustíte tyto prostory, zavolám posilu a budete vyveden,“ pokračoval výhružně poddůstojník, přestože Jiří stál na ulici, a skutečně zamířil ke služebně.

„Já se chtěl připojit k obraně země,“ zavolal za ním marně Jirka.

Jeden z opodál stojících vojínů smutně pokýval hlavou.

„Jdi domů, brácho. Nám tady sebrali pušky, všecko mají zamčený a nemůžem ani z kasáren, prej abysme nedráždili Rusáky.“

Jiří pohlédl za poddůstojníkem, který za oknem služebny skutečně někam telefonoval.

Zpátky do očí vojína se už nepodíval.

Nemohl.

Byla v nich poraženecká odevzdanost, kterou nenáviděl ještě víc než cigarety. anna strávila pracovní den nenápadným sbíráním informací o hraničních přechodech, takže odpoledne mohla celkem zodpovědně prohlásit, že nikdo nic neví. Jediným prokazatelným faktem se zdálo, že se ani jeden z těch, kteří odešli, nevrátil, což si vysvětlovala tím, že jejich mise byla dozajista úspěšná.

Nadšeně spěchala domů, aby se pustila do seznamu věcí, které musí sbalit.

V duchu se probírala svršky. Nemilosrdně. Noční košili jen jednu, tu, co dostala k Vánocům. Župan? Župan je hnusnej, ani náhodou. Blůzu na knoflíky, modrou sukni. V tom pojede. Ne, blůzu na knoflíky si raději vyžehlí do kufru. Pojede v modré sukni a v tričku.

Pavlínce dá taky pohodlné oblečení. Možná tepláčky. ačkoli, cestovat na západ v tepláčkách? Blbost. Obleče jí ty krásné šaty s balonovými rukávy, které ušila babička Jiřina.

Co dál?

Zrak jí padl na zánovní červené lakované lodičky.

Panečku, jsou tak krásné!

a nepohodlné.

Nejen že byly úzké, ale rovněž o půl čísla menší (v její velikosti neměli).

Zkusmo se do nich obula. Ukázalo se, že rozšlápnutí těsné špičky bude vyžadovat hodně osobní statečnosti – či ješitnosti. Sotva se v nich však anna prošla po místnosti, bylo jasné, že jsou určeny pro novou kapitolu jejího života.

Dilema: obout na cestu staré polobotky na nízkém kramfleku, nebo tyto exkluzivní?

Přešla ještě párkrát sem a tam.

Zeptá se Jirky.

ale kde vězí?

Pohled na hodiny nad umyvadlem ji ujistil, že už měl být doma.

Mysl jí automaticky zahltila žárlivost. Jako už mnohdy dříve a mnohdy oprávněně.

Přece ale ne... dnes?!?

anna se v návalu nového strachu pokusila sama sebe přesvědčit, že je nemožné, aby měl manžel v tak vyhrocené době myšlenky na jinou dívku.

Bylo to nemožné... Pokud by ovšem dívka kupříkladu nebyla raněná. Zasažená kulkou sovětského vojáka, sesutá na prostějovskou dlažbu, kde jí Jirka přispěchal na pomoc. Zvedl ji, křehkou, půvabnou, s nekonečně dlouhýma nohama. V Jirkově náručí třeba ožila, ukázalo se, že zranění bylo pouze povrchové. a Jirka ji odnesl ošetřit k sobě do ateliéru.

ateliér!

anna skopla rudé boty a vmžiku byla připravena vyrazit z bytu.

Náhle si však uvědomila, že za necelou hodinu mají být u jejích rodičů na večeři, a že pokud manžel neošetřuje zraněnou krasavici ve svém ateliéru, je stejně možné, že pracuje přes čas. a že tu bude co nevidět. Představa abstraktní svůdnice připomněla anně další důvod, proč chtěla pryč.

Protože místní husy se lepily na Jirku jak vosy na med!

Vosy nebo husy, cítila, že potřebují s mužem nový start. Jirka jí svatosvatě slíbil, že bude věrný, a tentokrát mu to uvěřila. Leč pokaždé, když někde narazila na některý z jeho bývalých záletů, vynořila se v ní nedůvěra a touha po odplatě. Takhle si ale budou zahýbat donekonečna. O takové manželství nestála. Uplynulo dalších patnáct minut.

Kde je? Co když je zraněný on? Proč si hned myslela, že jí je nevěrný, když je mnohem pravděpodobnější, že se mu něco stalo? K něčemu se připletl, někde protestoval. Vždyť ho znala. I když jim konečně povolili vystavení cestovního pasu, žádal, aby mu k předtištěnému textu platný do všech států světa připsali mimo Sovětský svaz. Takovýhle buřič to byl!

annu pro změnu při pomyšlení na muže zaplavila starost. Ještě než stačí přijít s dalším případným scénářem, otevřou se dveře.

Jirka.

„Kde jsi byl? Já tu trnu hrůzou, co se ti stalo...“ mračí se anna.

Manžel vyndá z pod košile svazek papírů.

„Zatímco já jsem, milostivá, začal s přípravami na... odjezd,“ přičemž slovo odjezd vysloví s dobře načasovanou pauzou.

anna vyvalí oči a pak skočí, jak malá, Jirkovi kolem krku.

Odjedou! Vypadnou! Zdrhnou!

„Propána... Co že ses najednou rozhodl? Já tě tak miluju!“ anna si stoupá na špičky a pusinkuje svého muže.

Jirka ji mírně odstrčí a zamíří ke skříni. Nahoře na ní leží malý cestovní kufřík. Přinese ho na kuchyňský stůl.

„Šel jsem z práce k našim. Přinesl jsem od nich svůj rozsudek, myslím, že se nám může hodit. Dokáže, za co jsem tady seděl.“

anna je oslněna manželovou prozíravostí. a nevýslovně nadšena jeho rozhodnutím.

„Kdy? Kdy chceš odjet?“ ptá se nedočkavě.

Jirka oprašuje zavazadlo, přemítá.

„Čím dřív, tím líp,“ odpoví. „O víkendu?“

Tak blízký horizont vžene anně horkost do tváří.

O víkendu!

Místnost s ní tančí.

Záhy se vynoří drobná konfrontace s realitou.

„a Vlastina svatba?“ připomene předchozí závazek.

Jiří na ni udiveně pohlédne.

Právě se rozhodli emigrovat – opustit vlast, rodiče, přátele, zaměstnání – a mají brát v potaz, že se vdává nějaká Vlasta?

„No tak...“ hledá slova, „Vlasta se vdá i bez nás, ne?“

anna by si zrovna Vlastinu svatbu ráda nenechala ujít, protože se na ní sejdou všechny její kamarádky, ovšem správně odhaduje, že vyšší koncentrace jejích přítelkyň budí obecně pouze vyšší odpor jejího manžela.

„No tak to zatím nechme,“ mávne rychle rukou.

horečnatě probírají nahodilé podrobnosti, padne rozhodnutí odjet v neděli.

Pak konečně vyrazí večeřet k rodičům do Rejskovy, za Pavlínou.

Je přesně šest, když vycházejí z domu; lahůdkářství Gastronom právě zavírá. Gastronom, překřtěný Prostějováky na Kastról.

anna cítí zvláštní hrdost, že dá co nevidět Kastrólu adieu.

adieu sklenicím s nakládanou zeleninou. adieu obloženým chlebíčkům. K večeři je bramborový guláš.

anna žvýká, snaží se nedat na sobě znát rozčilení. Rozčilení a pocit vítězství, že co nevidět bude svou vlastní paní. Nikdo ji nebude okřikovat, když si přisolí jídlo.

Jirka zmíní, že byl odpoledne u svých rodičů; v neděli půjde Pavlínka k nim. Děvčátko stoluje na svůj věk nezvykle ukázněně, jen pod stolem si rozverně kývá nohama.

K babičce Jiřině a dědovi aloisovi se těší. Jejich obývák je zároveň módním salonem; se dvěma šicími stroji, balíky látek a podlahou pokrytou různobarevnými ústřižky.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.