načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Princezna z Burundi - Kjell Eriksson

Elektronická kniha: Princezna z Burundi
Autor:

Inspektorka Ann Lindellová se zapojuje do spletitého případu Na hromadě odklizeného sněhu za městem je nalezena mrtvola muže. Policie v ní pozná svého starého známého Johna ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 294
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Prinsessan av Burundi
Spolupracovali: přeložila Eva Nováčková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-6662-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Inspektorka Ann Lindellová se zapojuje do spletitého případu Na hromadě odklizeného sněhu za městem je nalezena mrtvola muže. Policie v ní pozná svého starého známého Johna Johnssona řečeného malý John, v minulosti problémového mladíka a zlodějíčka, který se posléze dal na poctivou dráhu a stal se expertem na akvarijní rybičky.

Zařazeno v kategoriích
Kjell Eriksson - další tituly autora:
Kruté hvězdy Kruté hvězdy
Eriksson, Kjell
Cena: 228 Kč
Černé lži, rudá krev Černé lži, rudá krev
Eriksson, Kjell
Cena: 228 Kč
Černé lži, rudá krev Černé lži, rudá krev
Eriksson, Kjell
Cena: 140 Kč
Kruté hvězdy Kruté hvězdy
Eriksson, Kjell
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






motto










Praha 2013
.-(//(5,.6621
35,1&(=1$
=%8581',





Přeložila Eva Nováčková
Copyright © by Kjell Eriksson 2002
Published by agreement with Ordfronts Förlag AB,
Stockholm and Leonhardt & H øier Literary Agency A/S, Copenhagen
Cover Design © Christina Griffiths
Cover Photo © Anna Minkevich/iStockphoto
Translation © Eva Nováčková, 2013
ISBN 978-80-7246-662-7





5
1.
Talíř se jí vysmekl z ruky a vrazil do skleničky. Převrátila se
a mléko na plastovém ubruse vytvořilo bílý květ.
A to máme tak málo mléka, proběhlo jí hlavou. Rychle
skleničku zvedla a mléko utřela kuchyňským hadříkem.
„Kdy přijde tatínek?“
Obešla stůl. Justus se opíral o rám dveří.
„Nevím,“ odpověděla a odhodila hadřík do dřezu.
„Co budeme mít k jídlu?“
V ruce držel knížku s ukazováčkem vloženým tam, kde
přestal číst. Chtěla se ho zeptat, co to čte, ale najednou ji
něco napadlo a popošla k oknu.
„Guláš,“ odpověděla nepřítomně. Hleděla na parkoviště.
Začalo znovu sněžit.
Možná sehnal práci. Mluvil přece s Mickem. Určitě
potřebuje lidi na úklid sněhu. Sněžilo každý den. A výšek se
nebál.
Berit se usmála při vzpomínce, jak se vyšplhal po
okapové rýně na její balkon. Bylo to sice jen do prvního patra, ale
stejně. Zlomil by si vaz, kdyby spadl. Jako jeho otec,
pomyslela si a úsměv jí pohasl.
Strašně se tenkrát rozčilila, ale on se jen smál. Sevřel ji do
náruče a objímal takovou silou, že by člověk vůbec nevěřil,
že je jí jeho štíhlé tělo schopno.
Později – trochu polichoceně – tu historku občas
vypravovala. Byla to jejich první společná vzpomínka.
Odklízení sněhu. Parkovištěm projel malý traktor a
nahrnul ještě více sněhu na už i tak zasypané keře na okraji. Byl to
Harry. Poznala ho podle červené čepice, která zářila z kabiny.





6
Kjell Eriksson
Harry občas zaměstnával Justuse. Poskytl mu práci na
léto, když ostatní nic nesehnali. Sekal trávu, sbíral odpadky,
plel záhony. Justus brblal, ale když dostal první výplatu, byl
na ni nesmírně hrdý.
Berit traktor sledovala pohledem. Shrnoval sníh, který
padal nepřetržitě. Majáček na střeše oranžově svítil a házel
světelné odlesky na okolní plochu. Na dům i parkoviště
začala padat tma. Harry pokračoval. Kolik hodin už za
poslední den odpracoval? „Vydělám si na Kanárské ostrovy,“
žertoval, když se potkali před domem. Opřel se o lopatu a ptal
se, jak se daří Justusovi. To dělal vždycky.
Otočila se do kuchyně, aby chlapci pozdrav vyřídila, ale
Justus už u dveří nestál.
„Co děláš?“ zavolala na něho do bytu.
„Nic,“ odpověděl.
Berit bylo jasné, že sedí u počítače. Od srpna, kdy John
domů přivlekl ty krabice, býval Justus hned od návratu ze
školy přilepený u monitoru. „To je jasné, že kluk musí mít
počítač, jinak by byl úplně mimo,“ vysvětloval John, když
namítla, že je to velký luxus.
„Co stál?“
„Dostal jsem ho levně,“ řekl tehdy, a když viděl její
vyčítavý pohled, rychle vytáhl účtenku z El-Gigantu.
Rozhlédla se po kuchyni, co má ještě udělat, ale
všechno už bylo na večeři připravené. Vrátila se k oknu. Řekl, že
se vrátí kolem čtvrté. Teď bylo skoro šest. Obvykle
zavolal, když měl zpoždění. To se nejvíce stávalo, když pracoval
v dílně a měl hodně přesčasů. Nebyl rád, když musel
pracovat dlouho do večera, ale Sagge se uměl zeptat tak, že se
nikdo neodvážil něco namítnout. Znělo to, jako by firma stála
a padala právě s touto zakázkou.
Poté, co dostal výpověď, zamlkl. John toho vlastně nikdy
moc nenamluvil, na povídání tu byla Berit, ale po Saggeho
rozhodnutí byl ještě málomluvnější.





7
Princezna z Burundi
Obrátilo se to až na podzim. Berit byla přesvědčená, že
to souviselo s rybičkami. Pořídil si akvárium, o němž tolik
let mluvil.
Potřeboval se akváriem zaměstnávat. Několik týdnů v září
se s ním opravdu nadřel. Harry mu ho pak pomohl dát na
místo a Gunilla se zúčastnila jeho zasvěcení. Berit to připadalo
směšné, křtít akvárium, ale oslava byla moc pěkná.
Stellan, nejbližší soused, se přišel podívat, stejně jako
Johnova matka, a Lennart byl střízlivý a veselý. Stellan, který
normálně býval hodně nesmělý, jí položil paži kolem ramen
a šeptal jí něco o tom, jak moc jí to sluší. John se jen usmíval.
Od Stellana mu žádné nebezpečí nehrozilo. Jinak býval John
na takové věci hodně citlivý, hlavně když něco vypil.
Harry byl na parkovišti hotový. Výstražné světlo házelo
nové kaskády na chodníček k prádelně a společenské
místnosti pro okolní domy.
Uklízení sněhu. Dříve měla Berit jen nejasnou představu,
co to vlastně znamená. Musí člověk šplhat i na střechu jako
kdysi? Pamatovala si z dětství na chlapy v kožiších s
velkými lopatami a klubky silných lan přes ramena. Dokonce si
dokázala vybavit varovná upozornění, která umístili na
dvoře a na ulici.
Možná se John zastavil u Lennarta? Říkal mu „bratr Tuck“.
Neslyšela to ráda. Připomínalo to staré zlé časy, kdy Lennart
překypoval velkohubostí a John zaraženě mlčel.
Berit bylo teprve šestnáct, když se všichni tři seznámili.
Nejdřív se setkala s Johnem, ale krátce nato i s Lennartem.
Oba bratři byli téměř nerozluční. Lennart měl tmavé
vlasy, chvíli neposeděl, stále sebou nervózně škubal a žvanil.
John byl plavý, s úzkými rty a jemnými způsoby, které Berit
od prvního okamžiku přitahovaly. Jizva přes levé oko
tvořila podivný kontrast se světlou pletí trochu žensky jemného
obličeje. Byla to památka na bouračku na mopedu, řídil
pochopitelně Lennart.





8
Kjell Eriksson
Berit nemohla uvěřit, že to jsou rodní bratři. Oba tak
rozdílní, vzhledem i chováním. Skutečně se na to jednou
zeptala jejich matky Ainy, ale ta se jen pousmála a něco
odsekla.
Zanedlouho Berit pochopila, že si bratři svou obživu
neopatřují vždycky počestným způsobem. Pravda, John
pracoval v dílně, ale měla pocit, že to dělá jen kvůli tomu, aby
zachoval zdání, a patrně také kvůli otci Albinovi.
John měl sklony ke kriminalitě. Ne proto, že by byl zlý
nebo lakotný. Spíš jako by mu konvenční způsob života
nestačil. Stejně to vnímalo mnoho mladých lidí v jeho okolí.
Navenek vypadali spořádaně, ale večer a v noci se ve
východní části Uppsaly chovali jako dobytek. Kradli, brali
ženám kabelky, odjížděli s cizími mopedy a auty, vykrádali
sklepy nebo vytloukali výkladní skříně.
Několik jich tvořilo pevné jádro party a tam patřili John
i Lennart, zatímco ostatní přicházeli a odcházeli, většina za
půl roku nebo za rok zmizela.
Někteří chodili na Bolandskou učňovskou školu, aby se
vyučili malíři, betonáři, automechaniky nebo dalším
profesím, které se nabízely začátkem sedmdesátých let. Nikdo
z nich nešel na gymnázium, neměli ani chuť, ani dostatečný
prospěch. Hodně z nich začalo pracovat hned po ukončení
základní školy.
Většinou bydleli doma u rodičů, kteří neměli dost
silnou autoritu, aby zabránili svým synům holdovat alkoholu
a drogám, krást a jezdit autem bez řidičského průkazu. Měli
dost svých vlastních starostí a většinou jen bezmocně
přijímali, co jim život naděloval. Při kontaktech se sociálkou,
psychology a dalšími odborníky, kteří chtěli napravit svět,
se chovali rozpačitě, nevěděli co říct, styděli se.
John začal v dílnách, učil se na svářeče. Postupně si
získal pověst šikovného řemeslníka. Byl pečlivý a jeho práci
oceňovali, ne snad Sagge, ale tři jeho spoluzaměstnanci.





9
Princezna z Burundi
Jednou se Berit zmínil: „Nebýt jich, na všechno bych se
vykašlal.“
Teprve když začal pravidelně pracovat, dostal se dál od
ulice a od party. Měl práci, ocenění, slušný plat, a především
se poznal s Berit.
Lennart rozvážel potraviny na mopedu a po večerech hrál
kulečník v hale v Sivii. John chodil s ním. Byl šikovnější,
ale to Lennarta netrápilo, protože nejčastěji stejně skončil
u hracích automatů o patro níže.
Právě tam se Berit s oběma poznala. Přišla tam spolu
s Annou-Lenou – byla zamilovaná do jednoho kluka,
který tam hrál.
John jí okamžitě učaroval. Točil se kolem kulečníkového
stolu s tágem v ruce a hrál se soustředěností, kterou Berit
obdivovala. Moc nemluvil.
Měl štíhlé ruce. Sledovala jeho hbité prsty na zeleném
suknu, pohled upřený na tágo, soustředěný a vážný. To se jí
moc líbilo. A také jeho řasy a výraz. Intenzivní pohled.
Nechápala, proč si vzpomněla právě na kulečník. Už
hodně let tam nebyla. Asi jí to připomnělo to jméno Tuck. Bratr
Tuck. Nejspíš je John u něho. Možná by mu mohla zavolat.
Určitě s bratrem pijí. Občas měl pocit, že si musí s
Lennartem pořádně užít. V poslední době se to moc často
nestávalo, ale pokud se rozhodl, nic mu v tom nemohlo zabránit.
Ani Justus.
Chlapec mu rozuměl, znal otce skrz naskrz a nikdy moc
neprotestoval. To jen jednou, to bylo Justusovi asi dvanáct,
kdy se John nechal přesvědčit a vrátil se domů. Justus
tehdy sám zavolal Lennartovi a chtěl s Johnem mluvit. Berit
neslyšela, co mu řekl, protože se s telefonem zavřel na
záchodě. John se během půl hodiny vrátil, i když se trochu
potácel.
Jako by ho ty občasné večery a noci vracely do bývalého
života. Právě to společné opíjení oba bratry drželo při sobě.





10
Kjell Eriksson
O čem spolu mluvili, to Berit nevěděla. O starých časech,
o mládí v Almtuně?
Neměli toho jinak moc společného. Spojovala je jen
jejich minulost. Berit občas cítila něco podobného žárlivosti,
když se uchýlili do tohoto svého světa, který skoro neznala.
Johnovo a Lennartovo rané dětství zřejmě bylo jediné
období, kdy se cítili opravdu šťastní. Dokonce i Lennart při
takových příležitostech trochu zjihl, přestože jinak býval hodně
nabručený.
Berit stála mimo. Její život s Johnem se nepočítal. Začala
s ním žít teprve tehdy, když se všechno změnilo a jeho
dětství definitivně skončilo. Nepatřila do těch zářivých
šťastných let, na které se dalo nostalgicky vzpomínat.
„Kdy přijde táta?“
„Asi už brzo,“ odpověděla. Byla ráda, že je Justus ve svém
pokoji. „Nejspíš odklízí sníh. To je neuvěřitelné, co ho už
napadalo.“
Chlapec se odmlčel. Čekala, že se ještě na něco zeptá.
Přála si slyšet jeho hlas, ale bylo už ticho. Co dělá? O čem
uvažuje? Kdyby se odvážila, zašla by za ním, ale cítila se
líp v přítmí kuchyně. Žádné světlo, žádné rychlé pohyby na
monitoru, žádné Justusovy tázavé pohledy.
„Možná bys mohl jít pomoct Harrymu,“ zavolala na něho.
„Něco by sis vydělal.“
Žádná reakce.
„Pomoc by se mu určitě hodila.“
„Na jeho sníh kašlu.“ Justus se objevil ve dveřích.
„Ten ale není jen jeho,“ namítla tiše Berit.
Chlapec se ušklíbl a natáhl se po vypínači.
„Ne, nesviť,“ vykřikla, ale hned toho zalitovala. „Je to
příjemnější, když je trochu šero. Můžu zapálit pár svíček.“
Cítila od dveří jeho pohled.
„Mohl by sis vydělat trochu peněz,“ řekla znovu.
„Žádné nepotřebuju. Ostatně táta peníze má.“





11
Princezna z Burundi
„To ano, ale ne tolik. Přece jsi říkal, že by sis chtěl
koupit fotoaparát.“
Justus se na ni mračil. Viděla snad v jeho očích triumf?
„Myslím si, že by ses ho měl v každém případě zeptat,“
pokračovala.
„Nech toho,“ odbyl ji, otočil se a zamířil zpět do svého
pokoje.
Slyšela, jak za sebou práskl dveřmi a jak postel
zapraskala, když na ni skočil. Šla znovu k oknu. Harry s traktůrkem
už zmizel. V protějším domě se ve většině oken svítilo.
Viděla, jak se rodiny sesedají kolem stolu. V několika oknech
zahlédla modré světlo televize.
Mezi garážemi se mihl nějaký stín a ona málem
vykřikla radostí, ale u kontejneru na odpadky se nikdo neobjevil.
Zdálo se jí to jen, nebo kam ten stín zmizel? Když člověk
procházel mezi garážemi, musel vyjít právě u kontejneru,
ale tam se nikdo nevynořil. John nikde. Berit zírala do tmy.
Znovu cosi zahlédla. Na krátký okamžik se tam někdo mihl.
Muž v zeleném. John to ale nebyl.
Kdo to tedy je? A co dělá za kontejnerem? Pak ji napadlo,
že je to možná Harryho bratr, který mu při odklízení
sněhu často pomáhá. Krátké ulehčení se změnilo v pocit
osamělosti.
Brambory byly dosud teplé. Zapnula plotýnku s gulášem
na nejnižší teplotu. John už určitě brzy přijde, namlouvala
si a položila dlaně na kastrol.
V půl osmé zavolala Lennartovi. Telefon zvedl po pátém
zazvonění a působil střízlivě. O Johnovi už několik dní
neslyšel.
„Jistě se brzy objeví,“ poznamenal lehce, ale v jeho hlase
zaslechla neklid. Jako by ho viděla před sebou.
„Obvolám chlapy,“ řekl potom. „Určitě si s někým dal pár
piv.“ Jeho přezíravost ji rozzuřila: pár piv. Vztekle zavěsila.





12
Kjell Eriksson
Zavolala Johnově matce, ale neřekla jí, že na něho už
několik hodin čeká. Doufala, že k ní náhodou zašel a zdržel
se. Chvíli si jen tak povídaly. Berit neklidně popocházela
po bytě.
Ve čtvrt na devět zavolal Lennart. „Proč jsi mi to předtím
položila?“ začal. Slyšela, že pár piv už má v sobě.
„Kde může být?“ vyhrkla zoufale.
Ze svého pokoje přišel Justus. „Mám hlad,“ řekl.
Naznačila mu, aby počkal, a ukončila hovor s Lennartem.
„Ty netušíš, kde by otec mohl být?“ zeptala se.
„Ne, ale určitě brzo přijde,“ odpověděl.
Berit se rozplakala.
„Maminko, přece zase přijde!“
„Ano, snad ano,“ pokusila se usmát, ale byla to spíš jen
grimasa. „Jsem jen naštvaná, když se neohlásí. Brambory
už nestojí za nic.“
„Ale stejně se můžeme najíst, ne?“
Najednou se jí zmocnil nepříjemný pocit. Způsobila to
Justusova slova, která si vyložila jako jakýsi druh
neloajality, nebo tušení, že se něco strašného stalo?
Sedli si ke kuchyňskému stolu. Harry znovu vyjel na
dvůr s traktorem a Berit už se chystala podotknout, že by
mu Justus mohl jít pomoct, ale zmlkla, když viděla, jak se
tváří.
Brambory stačily okorat a maso bylo sice měkké, ale jen
vlažné. Justus mlčky sklidil ze stolu. Sledovala jeho
mechanické pohyby. O dvě čísla větší džínsy mu visely kolem
hubených nohou a téměř neznatelného zadku. Během podzimu
postupně měnil styl oblékání i hudby. Od příjemného
anglického popu, který se jí často docela líbil, k hlučnému
agresivnímu rapu. Styl oblečení se mu připodobnil.
Pohlédla na hodiny. Devět. Teď už je jasné, že se John
opravdu někde zdržel. Hodně.





13
Princezna z Burundi
2.
Pozoroval řidičku autobusu. Jela velice trhaně. Skoro se
přilepila na vůz před sebou, příliš rychle startovala a pak
musela silně brzdit. „Ženský,“ mumlal si nespokojeně.
Autobus byl z poloviny plný. Před ním seděl cizinec. Jistě
Íránec nebo Kurd. Někdy mu připadalo, že polovinu
města obývají černé huby. O tři místa vpředu seděla Gunilla.
Usmál se pro sebe, když zahlédl její krk. Kdysi patřila k
nejkrásnějším děvčatům, mívala dlouhé zvlněné plavé vlasy
a z pod ofiny jí hleděly zářící oči. Vypadala trochu jako
čarodějný skřítek, hlavně když se smála. Teď se jí už vlasy
neleskly.
Před kruhovým objezdem jel autobus příliš rychle a
silné přibrždění hodilo dopředu cestujícího, který stál u dveří.
Taškou přes rameno uhodil Gunillu do hlavy a ona se
otočila. Je si podobná, ale už to není ona, říkal si, když viděl její
vyděšený a rozčilený pohled. Kolikrát ji takhle viděl –
natočenou dozadu, obličej z profilu – často provokativně hodila
pohledem přes rameno, ale na Vincenta se tak nikdy
nepodívala. Sotva si ho všimla. Přehlížela ho.
Dělalo se mu špatně. Vystup už, ať se na tebe nemusím
dívat. Íránec před ním měl vlasy plné lupů. Autobus se
prodíral dál. Gunilla ztloustla. Hravost nahradila únava.
Vystup! Vincent Hahn jí zavrtával pohled do hlavy. Když
autobus projel kolem místa, kde v jeho dětství míval Uno
Lantz sběrnu starého železa, ale teď tam stály moderní
kanceláře, dostal nápad. Asi hloupý, říkal si, ale zábavný.
Hlasitě se zasmál. Íránec se k němu otočil a usmál se.
„Máš lupy,“ řekl Vincent.





14
Kjell Eriksson
Íránec přikývl s ještě širším úsměvem.
„Lupy,“ opakoval Vincent hlasitě.
Gunilla, stejně jako většina ostatních cestujících, se k němu
otočila. Vincent sklopil hlavu. Potil se. Na nejbližší
zastávce vystoupil a zůstal stát na chodníku. Autobus pokračoval
Královskou ulicí dál. Podíval se dolů na svoje nohy.
Vždycky vystoupí příliš brzy. Moje ubohé nohy, povzdechl si. To
jsem ale chudák.
Nohy ho nesly Nádražní ulicí směrem k řece a pak dál
k Novému mostu. Tam se zastavil s rukama podél těla.
Nehýbal se, jen oči mu těkaly sem tam. Všichni kolem něho
strašně spěchali. Pouze Vincent Hahn měl času dost.
Zahleděl se do černé vody. Bylo sedmnáctého prosince 2001. To
je ale zima, říkal si a pot na zádech ho zastudil.
„Chudáci Tálibanci,“ řekl nahlas. „Chudáci všichni.“
Doprava za jeho zády houstla. Přes most se hrnulo stále
více lidí. Zvedl hlavu a díval se na kino Zrcadlo. Na ulici se
shromáždila spousta lidí. Byla to nějaká demonstrace, nebo
se tam něco stalo? Jakási žena se hlasitě rozesmála. To
jenom z kina vycházeli diváci, kteří navštívili populární
filmové představení. Smáli se. Když se pohnuli přes ulici,
vypadalo to jako smějící se demonstrace.
Hodiny na věži šestkrát odbily a Vincent si zkontroloval
hodinky. Triumfálně se zasmál. Hodiny na věži šly o
padesát pět vteřin napřed. Zima a studený vzduch od řeky ho
přiměly přejít ulici a zamířit k Velkému náměstí.
„Bylo to tak zlé, že jsem se neodvažoval...,“ zaslechl
útržek věty. Otočil se, tak rád by slyšel pokračování. Co
bylo tak zlé? Zastavil se a hleděl za mužem, který ta
slova vyslovil. Měl hroznou chuť za ním zavolat, že brzy bude
všechno ještě horší. O moc horší!





15
Princezna z Burundi
3.
Ola Haver svou ženu poslouchal s pobaveným úsměvem.
„Čemu se směješ?“
„Ničemu,“ bránil se.
Rebecka Haverová se ušklíbla.
„Pokračuj, chci to slyšet,“ pobídl ji a natáhl se po slánce.
Vrhla po něm pohled, jako by uvažovala, jestli má dál
rozebírat situaci v zaměstnání.
„Ohrožují lidské zdraví,“ řekla a ukázala na fotografii
v novinách.
„S tím nic nenaděláme.“
Rebecka vrtěla hlavou a znovu ukázala na politikovu
zarostlou tvář. Ještě že tak neukazuje na mě, pomyslel si Ola.
„Tady jde o staré a slabé, kteří se neodváží nebo
nedovedou ozvat.“
Slyšel to už mnohokrát a unavovalo ho to.
Znovu si trochu přisolil.
„Neměl bys tolik solit, je to nezdravé,“ ozvala se.
Pohlédl na ni, slánku odsunul, vzal lžičku a mlčky snědl
zbytek příliš na tvrdo uvařeného vejce.
Zvedl se, sklidil ze stolu a připravil šálky na kávu.
Ostatní nádobí srovnal do myčky, rychle otřel pracovní desku
a zhasl světlo nad vařičem. Po této rutinní práci se zpravidla
zadíval na teploměr, ale dnes ráno se zastavil uprostřed
kuchyně. Něco mu bránilo popojít k oknu, jako by ho
neviditelná ruka táhla zpět. Rebecka na něho překvapeně pohlédla,
ale hned se zase vrátila k novinám.
Pokračovalo to vždycky stejně. Po pohledu na teploměr
se pokaždé sehnul k manželce, políbil ji do vlasů a řekl něco





16
Kjell Eriksson
o tom, že ji má rád. Každý den po snídani to probíhalo
stejně. Tentokrát ale zaváhal. Jako by mu tělo odmítalo
poslušnost a nechtělo popojít ty dva kroky k oknu. Nechápal, co
se děje.
Rebecka přestala číst a pozorovala ho s jakousi
profesionální ostražitostí, nacvičenou mnoha lety v léčebně. Chtěl
zavřít dvířka myčky, ale ta už zavřená byla.
„Jak ti je?“
„Dobře,“ zalhal. „Jen jsem se zamyslel.“
„Bolí tě hlava?“
Udělal odmítavý pohyb. Během podzimu míval
opakovaně strašlivé návaly bolesti hlavy v oblasti čela. Od
posledního už uplynulo několik týdnů. Všimla si jeho váhání?
Nezdálo se.
„Dnes k nám do týmu nastoupí nový kolega. Z
Göteborgu,“ dodal.
„Odzbrojte ho,“ řekla Rebecka krátce.
Neodpověděl a najednou začal spěchat, vyšel z
kuchyně do sousedního pokojíku, který fungoval jako knihovna
a pracovna.
„Mám zpoždění,“ zavolal napůl vnořený do šatníku.
Odhodil sportovní overal, pár bot a svetr, který mu Rebecka
upletla. Pod několika krabicemi ležel plastový pytel z
prodejny oděvů KappAhl. Vytáhl ho, zavřel dveře a vrátil se do
kuchyně.
„Přijdu pozdě,“ řekl znovu a několik vteřin zůstal stát
v předsíni. Pak otevřel dveře bytu a vyšel do studeného
prosincového rána. Několikrát se zhluboka nadechl a vykročil
s trochu skloněnou hlavou.
Prosinec. Měsíc tmy. Podle Rebeky byla tma ještě horší
než kdykoliv jindy. Nevzpomínal si, kdy naposled trpěla
takovými depresemi. Pozoroval její křečovité pokusy
zachovat si tvář, ale pod křehkým povrchem se skrývala úzkost
a odrážela se v napjatých rysech jejího obličeje.





17
Princezna z Burundi
Venku sem tam spadla ledová vločka. Potkal se s Jo
sefssonem z čísla tři, který venčil svého pudla. Soused, jenž
obdivoval policii a vždycky o ní nadšeně mluvil, se usmál
a prohodil něco o nastávající zimě. Olu někdy jeho nadšení
rozčilovalo a teď jen něco zamumlal.
Myslel na Rebeku. Začala zase chodit do práce.
Potřebovala mít kolem sebe lidi, stres na oddělení, kontakt s pa cienty
a kolegy. Krátké večerní chvilky, kdy si spolu vyměnili
několik slov o tom, co se během dne v práci přihodilo,
nahradilo mrzuté ovzduší a napjaté očekávání, že se konečně něco
stane a jejich život znovu dostane smysl. S narozením Sary,
jejich druhého dítěte, zabředli do nudné každodenní rutiny.
Haver cítil, že rutinu v práci teď doplňuje i nudný
stereotyp doma. Bývala doba, kdy se domů vracel s radostí, toužil
po Rebece a přál si být s ní.
Je to její chyba? Uvažoval o tom. Sammy Nilsson, jeho
kolega z oddělení násilných trestných činů, si myslel, že to
souvisí s věkem. „Přišli jste do krize středního věku, kdy si
oba uvědomují, že už nic nebude lepší,“ řekl mu s úsměvem
na rtech. Blbost, odmítl to Haver. Teď si tím ale tak jistý
nebyl. Miloval Rebeku od první chvíle, kdy ji poznal.
Milovala ho ona? Objevil v její tváři nový kritický výraz. Jako
by na něho hleděla jinýma očima. Jistě, musel teď pracovat
o hodně více, když Ann Lindellová odešla na mateřskou
dovolenou, ale bývala období, kdy pracoval také tolik a
Rebecka neměla žádné větší námitky.
Zazvonil mobil.
„Ahoj, to jsem já,“ ozval se šéf oddělení Ottosson. „Na
střelnici dnes můžeš zapomenout. Máme úmrtí.“
Haver se zastavil. Josefssonův pudl se rozštěkal. Setkal se
s labradorkou z čísla pět.
„Kde?“
„U Libroského potoka. Nějaký muž při joggingu
objevil tělo.“





18
Kjell Eriksson
„Běžec?“
Slunce sotva vycházelo nad horizontem. Copak lidi
sportují tak časně ráno a i v tomto počasí?
„Technici jsou na cestě,“ dodal Ottosson.
Zněl unaveně, skoro bez zájmu a trochu nepřítomně, jako
by to bylo běžné, že každé ráno nějaký sportovec narazí na
mrtvé tělo.
„Vražda?“
„Nejspíš,“ přikývl Ottosson, ale hned se opravil:
„Určitě. Tělo je znetvořené.“ Teď už Haver v šéfově hlase slyšel
beznaděj.
Nebyla to únava, ale odevzdanost nad lidským zlem,
která zněla v hlase přelaskavého Ottossona.
„Kde v Libro?“
„Když vyjíždíš z města, na pravé straně jsou městské
skládky.“
Haver se zamyslel a současně odmykal auto. Snažil si
vzpomenout, jak to vypadá na Börjeské ulici.
„Jak jsou autodílny?“
„Ještě dál. Město tam odváží sníh.“
„Tak už vím. Kdo ještě?“
„Fredriksson a Beata.“
Ukončili hovor. Řekl Rebece, že dnes určitě přijde
později, i když z jiného důvodu, než který měl ještě před
čtvrthodinou na mysli. Schůzi místní odborové organizace
policistů nahradí porada v práci nebo něco jiného. Odbory musí
počkat. Stejně jako střelnice.
John Harald Jonsson silně krvácel. Původně světlá bunda
byla zmazaná zaschlou krví. Smrt mu přinesla
vysvobození. Na pravé ruce mu chyběly tři prsty, odříznuté za druhým
článkem. Popáleniny a modročerné modřiny na krku a na
obličeji svědčily o jeho utrpení.
Technik Eskil Ryde stál několik metrů od těla s pohledem





19
Princezna z Burundi
obráceným k severu. Haverovi připomínal ostrými tahy,
neoholeným strništěm a vysokými kouty Seana Conneryho.
Zíral přes uppsalskou rovinu, jako by tam hledal odpověď.
Ve skutečnosti se díval na start letadla Viggen.
Beatrice a Fredriksson seděli na bobku. Foukalo od
západu. Jeden z uniformovaných kolegů ohraničoval místo
policejní páskou. Nasládle to tu páchlo a Haver se rozhlédl
kolem sebe.
Fredriksson vzhlédl a kývl na něho.
„Je to Malý John,“ řekl.
I Haver zavražděného okamžitě poznal. Před několika lety
svědčil u soudu ohledně případu, do něhož byl zapleten jeho
bratr. John mu měl dosvědčit alibi. Haver na bývalého
zlodějíčka, který se nikdy nedopustil násilí, vzpomínal docela
v dobrém. John pochopitelně potvrdil výpověď svého bratra.
Lhal, o tom byl Haver přesvědčen, ale přesto alibi Lennarta
Jonssona vyvrátit nedokázali.
Povídali si spolu o rybách, vzpomněl si Haver. Malý John
měl vášeň pro akvarijní rybičky a odtamtud už nebylo
daleko k rybaření.
„Fuj,“ ulevila si Beatrice a s námahou se zvedla.
Na kraji silnice zastavilo Ottossonovo auto. Tři
kriminalisté viděli, že šéf mluví s několika zvědavci, kteří se už
shromáždili o padesát metrů dál na okraji silnice číslo 272.
Pohybem ruky jim naznačoval, že podél cesty nemohou
parkovat.
„Kde je ten běžec?“ zeptal se Haver a rozhlédl se.
„Na pohotovosti,“ řekla Bea. „Když vyběhl na silnici
a chtěl zastavit nějaké auto, uklouzl. Nejspíš si zlomil paži.“
„Mluvil s ním někdo?“
„Ano. Bydlí v Luthagenu a běhá tu každé ráno.“
„A co tu dělal ve sněhu?“
„Běhá tam a zpět po stezce pro kola. Nejdřív se ale chtěl
trochu rozcvičit, a proto sešel z cesty. Tak to vysvětlil.“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist