načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Princezna z Burundi - Kjell Eriksson

Princezna z  Burundi

Elektronická kniha: Princezna z Burundi
Autor:

Inspektorka Ann Lindellová se zapojuje do spletitého případu Na hromadě odklizeného sněhu za městem je nalezena mrtvola muže. Policie v ní pozná svého starého známého Johna ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 294
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Prinsessan av Burundi
Spolupracovali: přeložila Eva Nováčková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-6662-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Inspektorka Ann Lindellová se zapojuje do spletitého případu

Na hromadě odklizeného sněhu za městem je nalezena mrtvola muže. Policie v ní pozná svého starého známého Johna Johnssona řečeného malý John, v minulosti problémového mladíka a zlodějíčka, který se posléze dal na poctivou dráhu a stal se expertem na akvarijní rybičky. Proč tedy tohoto spořádaného otce od rodiny někdo zavraždil, a navíc se ho před smrtí snažil přimět mluvit?

Zařazeno v kategoriích
Kjell Eriksson - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

motto



Praha 2013

.-(//(5,.6621

35,1&(=1$

=%8581',


Přeložila Eva Nováčková

Copyright © by Kjell Eriksson 2002

Published by agreement with Ordfronts Förlag AB,

Stockholm and Leonhardt & H øier Literary Agency A/S, Copenhagen

Cover Design © Christina Griffiths

Cover Photo © Anna Minkevich/iStockphoto

Translation © Eva Nováčková, 2013

ISBN 978-80-7246-662-7


5

1.

Talíř se jí vysmekl z ruky a vrazil do skleničky. Převrátila se

a mléko na plastovém ubruse vytvořilo bílý květ.

A to máme tak málo mléka, proběhlo jí hlavou. Rychle skleničku zvedla a mléko utřela kuchyňským hadříkem.

„Kdy přijde tatínek?“

Obešla stůl. Justus se opíral o rám dveří.

„Nevím,“ odpověděla a odhodila hadřík do dřezu.

„Co budeme mít k jídlu?“

V ruce držel knížku s ukazováčkem vloženým tam, kde přestal číst. Chtěla se ho zeptat, co to čte, ale najednou ji něco napadlo a popošla k oknu.

„Guláš,“ odpověděla nepřítomně. Hleděla na parkoviště. Začalo znovu sněžit.

Možná sehnal práci. Mluvil přece s Mickem. Určitěpotřebuje lidi na úklid sněhu. Sněžilo každý den. A výšek se nebál.

Berit se usmála při vzpomínce, jak se vyšplhal pookapové rýně na její balkon. Bylo to sice jen do prvního patra, ale stejně. Zlomil by si vaz, kdyby spadl. Jako jeho otec, pomyslela si a úsměv jí pohasl.

Strašně se tenkrát rozčilila, ale on se jen smál. Sevřel ji do náruče a objímal takovou silou, že by člověk vůbec nevěřil, že je jí jeho štíhlé tělo schopno.

Později – trochu polichoceně – tu historku občasvypravovala. Byla to jejich první společná vzpomínka.

Odklízení sněhu. Parkovištěm projel malý traktor a nahrnul ještě více sněhu na už i tak zasypané keře na okraji. Byl to Harry. Poznala ho podle červené čepice, která zářila z kabiny.


6

Kjell Eriksson

Harry občas zaměstnával Justuse. Poskytl mu práci na léto, když ostatní nic nesehnali. Sekal trávu, sbíral odpadky, plel záhony. Justus brblal, ale když dostal první výplatu, byl na ni nesmírně hrdý.

Berit traktor sledovala pohledem. Shrnoval sníh, který padal nepřetržitě. Majáček na střeše oranžově svítil a házel světelné odlesky na okolní plochu. Na dům i parkovištězačala padat tma. Harry pokračoval. Kolik hodin už zaposlední den odpracoval? „Vydělám si na Kanárské ostrovy,“žertoval, když se potkali před domem. Opřel se o lopatu a ptal se, jak se daří Justusovi. To dělal vždycky.

Otočila se do kuchyně, aby chlapci pozdrav vyřídila, ale Justus už u dveří nestál.

„Co děláš?“ zavolala na něho do bytu.

„Nic,“ odpověděl.

Berit bylo jasné, že sedí u počítače. Od srpna, kdy John domů přivlekl ty krabice, býval Justus hned od návratu ze školy přilepený u monitoru. „To je jasné, že kluk musí mít počítač, jinak by byl úplně mimo,“ vysvětloval John, když namítla, že je to velký luxus.

„Co stál?“

„Dostal jsem ho levně,“ řekl tehdy, a když viděl jejívyčítavý pohled, rychle vytáhl účtenku z El-Gigantu.

Rozhlédla se po kuchyni, co má ještě udělat, alevšechno už bylo na večeři připravené. Vrátila se k oknu. Řekl, že se vrátí kolem čtvrté. Teď bylo skoro šest. Obvykle zavolal, když měl zpoždění. To se nejvíce stávalo, když pracoval v dílně a měl hodně přesčasů. Nebyl rád, když muselpracovat dlouho do večera, ale Sagge se uměl zeptat tak, že senikdo neodvážil něco namítnout. Znělo to, jako by firma stála a padala právě s touto zakázkou.

Poté, co dostal výpověď, zamlkl. John toho vlastně nikdy moc nenamluvil, na povídání tu byla Berit, ale po Saggeho rozhodnutí byl ještě málomluvnější.


7

Princezna z Burundi

Obrátilo se to až na podzim. Berit byla přesvědčená, že to souviselo s rybičkami. Pořídil si akvárium, o němž tolik let mluvil.

Potřeboval se akváriem zaměstnávat. Několik týdnů v září se s ním opravdu nadřel. Harry mu ho pak pomohl dát namísto a Gunilla se zúčastnila jeho zasvěcení. Berit to připadalo směšné, křtít akvárium, ale oslava byla moc pěkná.

Stellan, nejbližší soused, se přišel podívat, stejně jako Johnova matka, a Lennart byl střízlivý a veselý. Stellan, který normálně býval hodně nesmělý, jí položil paži kolem ramen a šeptal jí něco o tom, jak moc jí to sluší. John se jen usmíval. Od Stellana mu žádné nebezpečí nehrozilo. Jinak býval John na takové věci hodně citlivý, hlavně když něco vypil.

Harry byl na parkovišti hotový. Výstražné světlo házelo nové kaskády na chodníček k prádelně a společenskémístnosti pro okolní domy.

Uklízení sněhu. Dříve měla Berit jen nejasnou představu, co to vlastně znamená. Musí člověk šplhat i na střechu jako kdysi? Pamatovala si z dětství na chlapy v kožiších svelkými lopatami a klubky silných lan přes ramena. Dokonce si dokázala vybavit varovná upozornění, která umístili nadvoře a na ulici.

Možná se John zastavil u Lennarta? Říkal mu „bratr Tuck“. Neslyšela to ráda. Připomínalo to staré zlé časy, kdy Lennart překypoval velkohubostí a John zaraženě mlčel.

Berit bylo teprve šestnáct, když se všichni tři seznámili. Nejdřív se setkala s Johnem, ale krátce nato i s Lennartem. Oba bratři byli téměř nerozluční. Lennart měl tmavé vlasy, chvíli neposeděl, stále sebou nervózně škubal a žvanil. John byl plavý, s úzkými rty a jemnými způsoby, které Berit od prvního okamžiku přitahovaly. Jizva přes levé okotvořila podivný kontrast se světlou pletí trochu žensky jemného obličeje. Byla to památka na bouračku na mopedu, řídilpochopitelně Lennart.


8

Kjell Eriksson

Berit nemohla uvěřit, že to jsou rodní bratři. Oba takrozdílní, vzhledem i chováním. Skutečně se na to jednouzetala jejich matky Ainy, ale ta se jen pousmála a něcoodsekla.

Zanedlouho Berit pochopila, že si bratři svou obživuneopatřují vždycky počestným způsobem. Pravda, John pracoval v dílně, ale měla pocit, že to dělá jen kvůli tomu, aby zachoval zdání, a patrně také kvůli otci Albinovi.

John měl sklony ke kriminalitě. Ne proto, že by byl zlý nebo lakotný. Spíš jako by mu konvenční způsob životanestačil. Stejně to vnímalo mnoho mladých lidí v jeho okolí. Navenek vypadali spořádaně, ale večer a v noci se ve východní části Uppsaly chovali jako dobytek. Kradli, braliženám kabelky, odjížděli s cizími mopedy a auty, vykrádali sklepy nebo vytloukali výkladní skříně.

Několik jich tvořilo pevné jádro party a tam patřili John i Lennart, zatímco ostatní přicházeli a odcházeli, většina za půl roku nebo za rok zmizela.

Někteří chodili na Bolandskou učňovskou školu, aby se vyučili malíři, betonáři, automechaniky nebo dalšímprofesím, které se nabízely začátkem sedmdesátých let. Nikdo z nich nešel na gymnázium, neměli ani chuť, ani dostatečný prospěch. Hodně z nich začalo pracovat hned po ukončení základní školy.

Většinou bydleli doma u rodičů, kteří neměli dost silnou autoritu, aby zabránili svým synům holdovat alkoholu a drogám, krást a jezdit autem bez řidičského průkazu. Měli dost svých vlastních starostí a většinou jen bezmocně přijímali, co jim život naděloval. Při kontaktech se sociálkou, psychology a dalšími odborníky, kteří chtěli napravit svět, se chovali rozpačitě, nevěděli co říct, styděli se.

John začal v dílnách, učil se na svářeče. Postupně sizískal pověst šikovného řemeslníka. Byl pečlivý a jeho práci oceňovali, ne snad Sagge, ale tři jeho spoluzaměstnanci.


9

Princezna z Burundi

Jednou se Berit zmínil: „Nebýt jich, na všechno bych se vykašlal.“

Teprve když začal pravidelně pracovat, dostal se dál od ulice a od party. Měl práci, ocenění, slušný plat, a především se poznal s Berit.

Lennart rozvážel potraviny na mopedu a po večerech hrál kulečník v hale v Sivii. John chodil s ním. Byl šikovnější, ale to Lennarta netrápilo, protože nejčastěji stejně skončil u hracích automatů o patro níže.

Právě tam se Berit s oběma poznala. Přišla tam spolu s Annou-Lenou – byla zamilovaná do jednoho kluka, který tam hrál.

John jí okamžitě učaroval. Točil se kolem kulečníkového stolu s tágem v ruce a hrál se soustředěností, kterou Berit obdivovala. Moc nemluvil.

Měl štíhlé ruce. Sledovala jeho hbité prsty na zeleném suknu, pohled upřený na tágo, soustředěný a vážný. To se jí moc líbilo. A také jeho řasy a výraz. Intenzivní pohled.

Nechápala, proč si vzpomněla právě na kulečník. Užhodně let tam nebyla. Asi jí to připomnělo to jméno Tuck. Bratr Tuck. Nejspíš je John u něho. Možná by mu mohla zavolat. Určitě s bratrem pijí. Občas měl pocit, že si musí sLennartem pořádně užít. V poslední době se to moc častonestávalo, ale pokud se rozhodl, nic mu v tom nemohlo zabránit. Ani Justus.

Chlapec mu rozuměl, znal otce skrz naskrz a nikdy moc neprotestoval. To jen jednou, to bylo Justusovi asi dvanáct, kdy se John nechal přesvědčit a vrátil se domů. Justustehdy sám zavolal Lennartovi a chtěl s Johnem mluvit. Berit neslyšela, co mu řekl, protože se s telefonem zavřel nazáchodě. John se během půl hodiny vrátil, i když se trochu potácel.

Jako by ho ty občasné večery a noci vracely do bývalého života. Právě to společné opíjení oba bratry drželo při sobě.


10

Kjell Eriksson

O čem spolu mluvili, to Berit nevěděla. O starých časech,

o mládí v Almtuně?

Neměli toho jinak moc společného. Spojovala je jenjejich minulost. Berit občas cítila něco podobného žárlivosti, když se uchýlili do tohoto svého světa, který skoro neznala. Johnovo a Lennartovo rané dětství zřejmě bylo jedinéobdobí, kdy se cítili opravdu šťastní. Dokonce i Lennart přitakových příležitostech trochu zjihl, přestože jinak býval hodně nabručený.

Berit stála mimo. Její život s Johnem se nepočítal. Začala s ním žít teprve tehdy, když se všechno změnilo a jehodětství definitivně skončilo. Nepatřila do těch zářivých šťastných let, na které se dalo nostalgicky vzpomínat.

„Kdy přijde táta?“

„Asi už brzo,“ odpověděla. Byla ráda, že je Justus ve svém pokoji. „Nejspíš odklízí sníh. To je neuvěřitelné, co ho už napadalo.“

Chlapec se odmlčel. Čekala, že se ještě na něco zeptá. Přála si slyšet jeho hlas, ale bylo už ticho. Co dělá? O čem uvažuje? Kdyby se odvážila, zašla by za ním, ale cítila se líp v přítmí kuchyně. Žádné světlo, žádné rychlé pohyby na monitoru, žádné Justusovy tázavé pohledy.

„Možná bys mohl jít pomoct Harrymu,“ zavolala na něho. „Něco by sis vydělal.“

Žádná reakce.

„Pomoc by se mu určitě hodila.“

„Na jeho sníh kašlu.“ Justus se objevil ve dveřích.

„Ten ale není jen jeho,“ namítla tiše Berit.

Chlapec se ušklíbl a natáhl se po vypínači.

„Ne, nesviť,“ vykřikla, ale hned toho zalitovala. „Je to příjemnější, když je trochu šero. Můžu zapálit pár svíček.“

Cítila od dveří jeho pohled.

„Mohl by sis vydělat trochu peněz,“ řekla znovu.

„Žádné nepotřebuju. Ostatně táta peníze má.“


11

Princezna z Burundi

„To ano, ale ne tolik. Přece jsi říkal, že by sis chtělkouit fotoaparát.“

Justus se na ni mračil. Viděla snad v jeho očích triumf?

„Myslím si, že by ses ho měl v každém případě zeptat,“ pokračovala.

„Nech toho,“ odbyl ji, otočil se a zamířil zpět do svého pokoje.

Slyšela, jak za sebou práskl dveřmi a jak postelzapraskala, když na ni skočil. Šla znovu k oknu. Harry s traktůrkem už zmizel. V protějším domě se ve většině oken svítilo.Viděla, jak se rodiny sesedají kolem stolu. V několika oknech zahlédla modré světlo televize.

Mezi garážemi se mihl nějaký stín a ona málemvykřikla radostí, ale u kontejneru na odpadky se nikdo neobjevil. Zdálo se jí to jen, nebo kam ten stín zmizel? Když člověk procházel mezi garážemi, musel vyjít právě u kontejneru, ale tam se nikdo nevynořil. John nikde. Berit zírala do tmy. Znovu cosi zahlédla. Na krátký okamžik se tam někdo mihl. Muž v zeleném. John to ale nebyl.

Kdo to tedy je? A co dělá za kontejnerem? Pak ji napadlo, že je to možná Harryho bratr, který mu při odklízení sněhu často pomáhá. Krátké ulehčení se změnilo v pocitosamělosti.

Brambory byly dosud teplé. Zapnula plotýnku s gulášem na nejnižší teplotu. John už určitě brzy přijde, namlouvala si a položila dlaně na kastrol. V půl osmé zavolala Lennartovi. Telefon zvedl po pátém zazvonění a působil střízlivě. O Johnovi už několik dníneslyšel.

„Jistě se brzy objeví,“ poznamenal lehce, ale v jeho hlase zaslechla neklid. Jako by ho viděla před sebou.

„Obvolám chlapy,“ řekl potom. „Určitě si s někým dal pár piv.“ Jeho přezíravost ji rozzuřila: pár piv. Vztekle zavěsila.


12

Kjell Eriksson

Zavolala Johnově matce, ale neřekla jí, že na něho užněkolik hodin čeká. Doufala, že k ní náhodou zašel a zdržel se. Chvíli si jen tak povídaly. Berit neklidně popocházela po bytě.

Ve čtvrt na devět zavolal Lennart. „Proč jsi mi to předtím položila?“ začal. Slyšela, že pár piv už má v sobě.

„Kde může být?“ vyhrkla zoufale.

Ze svého pokoje přišel Justus. „Mám hlad,“ řekl.Naznačila mu, aby počkal, a ukončila hovor s Lennartem.

„Ty netušíš, kde by otec mohl být?“ zeptala se.

„Ne, ale určitě brzo přijde,“ odpověděl.

Berit se rozplakala.

„Maminko, přece zase přijde!“

„Ano, snad ano,“ pokusila se usmát, ale byla to spíš jen grimasa. „Jsem jen naštvaná, když se neohlásí. Brambory už nestojí za nic.“

„Ale stejně se můžeme najíst, ne?“

Najednou se jí zmocnil nepříjemný pocit. Způsobila to Justusova slova, která si vyložila jako jakýsi druhneloajality, nebo tušení, že se něco strašného stalo?

Sedli si ke kuchyňskému stolu. Harry znovu vyjel na dvůr s traktorem a Berit už se chystala podotknout, že by mu Justus mohl jít pomoct, ale zmlkla, když viděla, jak se tváří.

Brambory stačily okorat a maso bylo sice měkké, ale jen vlažné. Justus mlčky sklidil ze stolu. Sledovala jehomechanické pohyby. O dvě čísla větší džínsy mu visely kolemhubených nohou a téměř neznatelného zadku. Během podzimu postupně měnil styl oblékání i hudby. Od příjemnéhoanglického popu, který se jí často docela líbil, k hlučnémuagresivnímu rapu. Styl oblečení se mu připodobnil.

Pohlédla na hodiny. Devět. Teď už je jasné, že se John opravdu někde zdržel. Hodně.


13

Princezna z Burundi

2.

Pozoroval řidičku autobusu. Jela velice trhaně. Skoro sepřilepila na vůz před sebou, příliš rychle startovala a pakmusela silně brzdit. „Ženský,“ mumlal si nespokojeně.

Autobus byl z poloviny plný. Před ním seděl cizinec. Jistě Íránec nebo Kurd. Někdy mu připadalo, že polovinu města obývají černé huby. O tři místa vpředu seděla Gunilla. Usmál se pro sebe, když zahlédl její krk. Kdysi patřila knejkrásnějším děvčatům, mívala dlouhé zvlněné plavé vlasy a z pod ofiny jí hleděly zářící oči. Vypadala trochu jakočarodějný skřítek, hlavně když se smála. Teď se jí už vlasy neleskly.

Před kruhovým objezdem jel autobus příliš rychle asilné přibrždění hodilo dopředu cestujícího, který stál u dveří. Taškou přes rameno uhodil Gunillu do hlavy a ona seotočila. Je si podobná, ale už to není ona, říkal si, když viděl její vyděšený a rozčilený pohled. Kolikrát ji takhle viděl –natočenou dozadu, obličej z profilu – často provokativně hodila pohledem přes rameno, ale na Vincenta se tak nikdynepodívala. Sotva si ho všimla. Přehlížela ho.

Dělalo se mu špatně. Vystup už, ať se na tebe nemusím dívat. Íránec před ním měl vlasy plné lupů. Autobus seprodíral dál. Gunilla ztloustla. Hravost nahradila únava.

Vystup! Vincent Hahn jí zavrtával pohled do hlavy. Když autobus projel kolem místa, kde v jeho dětství míval Uno Lantz sběrnu starého železa, ale teď tam stály moderníkanceláře, dostal nápad. Asi hloupý, říkal si, ale zábavný.

Hlasitě se zasmál. Íránec se k němu otočil a usmál se.

„Máš lupy,“ řekl Vincent.


14

Kjell Eriksson

Íránec přikývl s ještě širším úsměvem.

„Lupy,“ opakoval Vincent hlasitě.

Gunilla, stejně jako většina ostatních cestujících, se k němu otočila. Vincent sklopil hlavu. Potil se. Na nejbližšízastávce vystoupil a zůstal stát na chodníku. Autobus pokračoval Královskou ulicí dál. Podíval se dolů na svoje nohy.Vždycky vystoupí příliš brzy. Moje ubohé nohy, povzdechl si. To jsem ale chudák.

Nohy ho nesly Nádražní ulicí směrem k řece a pak dál k Novému mostu. Tam se zastavil s rukama podél těla.Nehýbal se, jen oči mu těkaly sem tam. Všichni kolem něho strašně spěchali. Pouze Vincent Hahn měl času dost.Zahleděl se do černé vody. Bylo sedmnáctého prosince 2001. To je ale zima, říkal si a pot na zádech ho zastudil.

„Chudáci Tálibanci,“ řekl nahlas. „Chudáci všichni.“

Doprava za jeho zády houstla. Přes most se hrnulo stále více lidí. Zvedl hlavu a díval se na kino Zrcadlo. Na ulici se shromáždila spousta lidí. Byla to nějaká demonstrace, nebo se tam něco stalo? Jakási žena se hlasitě rozesmála. Tojenom z kina vycházeli diváci, kteří navštívili populárnífilmové představení. Smáli se. Když se pohnuli přes ulici,vypadalo to jako smějící se demonstrace.

Hodiny na věži šestkrát odbily a Vincent si zkontroloval hodinky. Triumfálně se zasmál. Hodiny na věži šly opadesát pět vteřin napřed. Zima a studený vzduch od řeky hopřiměly přejít ulici a zamířit k Velkému náměstí.

„Bylo to tak zlé, že jsem se neodvažoval...,“ zaslechl útržek věty. Otočil se, tak rád by slyšel pokračování. Co bylo tak zlé? Zastavil se a hleděl za mužem, který ta slova vyslovil. Měl hroznou chuť za ním zavolat, že brzy bude všechno ještě horší. O moc horší!


15

Princezna z Burundi

3.

Ola Haver svou ženu poslouchal s pobaveným úsměvem.

„Čemu se směješ?“

„Ničemu,“ bránil se.

Rebecka Haverová se ušklíbla.

„Pokračuj, chci to slyšet,“ pobídl ji a natáhl se po slánce.

Vrhla po něm pohled, jako by uvažovala, jestli má dálrozebírat situaci v zaměstnání.

„Ohrožují lidské zdraví,“ řekla a ukázala na fotografii v novinách.

„S tím nic nenaděláme.“

Rebecka vrtěla hlavou a znovu ukázala na politikovuzarostlou tvář. Ještě že tak neukazuje na mě, pomyslel si Ola.

„Tady jde o staré a slabé, kteří se neodváží nebonedovedou ozvat.“

Slyšel to už mnohokrát a unavovalo ho to.

Znovu si trochu přisolil.

„Neměl bys tolik solit, je to nezdravé,“ ozvala se.

Pohlédl na ni, slánku odsunul, vzal lžičku a mlčky snědl zbytek příliš na tvrdo uvařeného vejce.

Zvedl se, sklidil ze stolu a připravil šálky na kávu.Ostatní nádobí srovnal do myčky, rychle otřel pracovní desku a zhasl světlo nad vařičem. Po této rutinní práci se zpravidla zadíval na teploměr, ale dnes ráno se zastavil uprostředkuchyně. Něco mu bránilo popojít k oknu, jako by honeviditelná ruka táhla zpět. Rebecka na něho překvapeně pohlédla, ale hned se zase vrátila k novinám.

Pokračovalo to vždycky stejně. Po pohledu na teploměr se pokaždé sehnul k manželce, políbil ji do vlasů a řekl něco


16

Kjell Eriksson

o tom, že ji má rád. Každý den po snídani to probíhalostejně. Tentokrát ale zaváhal. Jako by mu tělo odmítaloposlušnost a nechtělo popojít ty dva kroky k oknu. Nechápal, co

se děje.

Rebecka přestala číst a pozorovala ho s jakousiprofesionální ostražitostí, nacvičenou mnoha lety v léčebně. Chtěl zavřít dvířka myčky, ale ta už zavřená byla.

„Jak ti je?“

„Dobře,“ zalhal. „Jen jsem se zamyslel.“

„Bolí tě hlava?“

Udělal odmítavý pohyb. Během podzimu mívalopakovaně strašlivé návaly bolesti hlavy v oblasti čela. Odposledního už uplynulo několik týdnů. Všimla si jeho váhání?Nezdálo se.

„Dnes k nám do týmu nastoupí nový kolega. ZGöteborgu,“ dodal.

„Odzbrojte ho,“ řekla Rebecka krátce.

Neodpověděl a najednou začal spěchat, vyšel z kuchyně do sousedního pokojíku, který fungoval jako knihovna a pracovna.

„Mám zpoždění,“ zavolal napůl vnořený do šatníku.Odhodil sportovní overal, pár bot a svetr, který mu Rebecka upletla. Pod několika krabicemi ležel plastový pytel zprodejny oděvů KappAhl. Vytáhl ho, zavřel dveře a vrátil se do kuchyně.

„Přijdu pozdě,“ řekl znovu a několik vteřin zůstal stát v předsíni. Pak otevřel dveře bytu a vyšel do studenéhoprosincového rána. Několikrát se zhluboka nadechl a vykročil s trochu skloněnou hlavou.

Prosinec. Měsíc tmy. Podle Rebeky byla tma ještě horší než kdykoliv jindy. Nevzpomínal si, kdy naposled trpělatakovými depresemi. Pozoroval její křečovité pokusyzachovat si tvář, ale pod křehkým povrchem se skrývala úzkost a odrážela se v napjatých rysech jejího obličeje.


17

Princezna z Burundi

Venku sem tam spadla ledová vločka. Potkal se s Josefssonem z čísla tři, který venčil svého pudla. Soused, jenžobdivoval policii a vždycky o ní nadšeně mluvil, se usmál a prohodil něco o nastávající zimě. Olu někdy jeho nadšení rozčilovalo a teď jen něco zamumlal.

Myslel na Rebeku. Začala zase chodit do práce.Potřebovala mít kolem sebe lidi, stres na oddělení, kontakt s pa cienty a kolegy. Krátké večerní chvilky, kdy si spolu vyměniliněkolik slov o tom, co se během dne v práci přihodilo,nahradilo mrzuté ovzduší a napjaté očekávání, že se konečně něco stane a jejich život znovu dostane smysl. S narozením Sary, jejich druhého dítěte, zabředli do nudné každodenní rutiny.

Haver cítil, že rutinu v práci teď doplňuje i nudnýstereotyp doma. Bývala doba, kdy se domů vracel s radostí, toužil po Rebece a přál si být s ní.

Je to její chyba? Uvažoval o tom. Sammy Nilsson, jeho kolega z oddělení násilných trestných činů, si myslel, že to souvisí s věkem. „Přišli jste do krize středního věku, kdy si oba uvědomují, že už nic nebude lepší,“ řekl mu s úsměvem na rtech. Blbost, odmítl to Haver. Teď si tím ale tak jistýnebyl. Miloval Rebeku od první chvíle, kdy ji poznal. Milovala ho ona? Objevil v její tváři nový kritický výraz. Jako by na něho hleděla jinýma očima. Jistě, musel teď pracovat o hodně více, když Ann Lindellová odešla na mateřskoudovolenou, ale bývala období, kdy pracoval také tolik a Rebecka neměla žádné větší námitky.

Zazvonil mobil.

„Ahoj, to jsem já,“ ozval se šéf oddělení Ottosson. „Na střelnici dnes můžeš zapomenout. Máme úmrtí.“

Haver se zastavil. Josefssonův pudl se rozštěkal. Setkal se s labradorkou z čísla pět.

„Kde?“

„U Libroského potoka. Nějaký muž při joggingu objevil tělo.“


18

Kjell Eriksson

„Běžec?“

Slunce sotva vycházelo nad horizontem. Copak lidisportují tak časně ráno a i v tomto počasí?

„Technici jsou na cestě,“ dodal Ottosson.

Zněl unaveně, skoro bez zájmu a trochu nepřítomně, jako by to bylo běžné, že každé ráno nějaký sportovec narazí na mrtvé tělo.

„Vražda?“

„Nejspíš,“ přikývl Ottosson, ale hned se opravil:„Určitě. Tělo je znetvořené.“ Teď už Haver v šéfově hlase slyšel beznaděj.

Nebyla to únava, ale odevzdanost nad lidským zlem,která zněla v hlase přelaskavého Ottossona.

„Kde v Libro?“

„Když vyjíždíš z města, na pravé straně jsou městské skládky.“

Haver se zamyslel a současně odmykal auto. Snažil si vzpomenout, jak to vypadá na Börjeské ulici.

„Jak jsou autodílny?“

„Ještě dál. Město tam odváží sníh.“

„Tak už vím. Kdo ještě?“

„Fredriksson a Beata.“

Ukončili hovor. Řekl Rebece, že dnes určitě přijdepozději, i když z jiného důvodu, než který měl ještě předčtvrthodinou na mysli. Schůzi místní odborové organizacepolicistů nahradí porada v práci nebo něco jiného. Odbory musí počkat. Stejně jako střelnice. John Harald Jonsson silně krvácel. Původně světlá bunda byla zmazaná zaschlou krví. Smrt mu přineslavysvobození. Na pravé ruce mu chyběly tři prsty, odříznuté za druhým článkem. Popáleniny a modročerné modřiny na krku a na obličeji svědčily o jeho utrpení.

Technik Eskil Ryde stál několik metrů od těla s pohledem


19

Princezna z Burundi

obráceným k severu. Haverovi připomínal ostrými tahy,neoholeným strništěm a vysokými kouty Seana Conneryho.

Zíral přes uppsalskou rovinu, jako by tam hledal odpověď.

Ve skutečnosti se díval na start letadla Viggen.

Beatrice a Fredriksson seděli na bobku. Foukalo odzápadu. Jeden z uniformovaných kolegů ohraničoval místopolicejní páskou. Nasládle to tu páchlo a Haver se rozhlédl kolem sebe.

Fredriksson vzhlédl a kývl na něho.

„Je to Malý John,“ řekl.

I Haver zavražděného okamžitě poznal. Před několika lety svědčil u soudu ohledně případu, do něhož byl zapleten jeho bratr. John mu měl dosvědčit alibi. Haver na bývaléhozlodějíčka, který se nikdy nedopustil násilí, vzpomínal docela v dobrém. John pochopitelně potvrdil výpověď svého bratra. Lhal, o tom byl Haver přesvědčen, ale přesto alibi Lennarta Jonssona vyvrátit nedokázali.

Povídali si spolu o rybách, vzpomněl si Haver. Malý John měl vášeň pro akvarijní rybičky a odtamtud už nebylodaleko k rybaření.

„Fuj,“ ulevila si Beatrice a s námahou se zvedla.

Na kraji silnice zastavilo Ottossonovo auto. Třikriminalisté viděli, že šéf mluví s několika zvědavci, kteří se už shromáždili o padesát metrů dál na okraji silnice číslo 272. Pohybem ruky jim naznačoval, že podél cesty nemohou parkovat.

„Kde je ten běžec?“ zeptal se Haver a rozhlédl se.

„Na pohotovosti,“ řekla Bea. „Když vyběhl na silnici a chtěl zastavit nějaké auto, uklouzl. Nejspíš si zlomil paži.“

„Mluvil s ním někdo?“

„Ano. Bydlí v Luthagenu a běhá tu každé ráno.“

„A co tu dělal ve sněhu?“

„Běhá tam a zpět po stezce pro kola. Nejdřív se ale chtěl trochu rozcvičit, a proto sešel z cesty. Tak to vysvětlil.“


20

Kjell Eriksson

„Neviděl někoho?“

„Ne.“

„Zaručeně tu leží už od včerejšího večera,“ přerušil je technik.

„Nějaké stopy aut?“

„Spousty,“ potvrdila Beatrice.

„Odváží se sem sníh,“ řekl Fredriksson.

„Ano, vím,“ odpověděl Haver. Podíval se na Malého Johna víc zblízka. Někdo hopořádně zmlátil, někdo hodně cílevědomý, anebo naštvaný. Na těle měl stopy po pálení cigaretou, značně hluboké. Haver se k němu sklonil a studoval jeho zápěstí. Tmavě rudé šrámy svědčily o pevných poutech. Konečky prstů po odseknutých článcích zčernaly. Řez byl pečlivě provedený, nejspíš ostrým nožem nebo nůžkami. Možná kleštěmi.

Ottosson se k nim váhavě blížil. Haver mu šel naproti.

„Je to Malý John,“ řekl stručně a šéf přikývl.

Vypadal nečekaně svěže. Možná mu prospěl chladný vzduch.

„Slyšel jsem, že je znetvořený.“

„Co důležitého Malý John věděl?“

„Co máš na mysli?“

„Vrah ho mučil,“ opáčil Haver a připomněl si akvarijní rybičky. Piraně, napadlo ho a otřásl se.

Ottosson se rozkašlal. Blížící se poryv větru je na okamžik přerušil. Havera neopouštěly ranní úvahy. Cítilnetečnost a připadal si zbytečný.

„Vyřizování účtů,“ nadhodil.

Ottosson vytáhl kostkovaný kapesník a hlasitě se vysmrkal.

„Zatracený vítr,“ řekl. „Na místě jste nic nenašli?“

„Zatím nic. Nejspíš ho sem někdo dovezl autem.“

„Je to tu otevřené,“ konstatoval Ottosson a ukázal na


21

Princezna z Burundi

voru, která byla jen z části zavěšená. „Jezdívám sem dost

často a nikdy tu nikoho nevidím, ale v zimě sem městská

auta odvážejí sníh.“

Haver věděl, že Ottosson má asi dvacet kilometrů zaměstem chatu, a vzpomněl si, že jezdí po gisingeské silnici.

Ottosson se najednou otočil a zachytil pohledFredrikssona a technika, kteří si povídali nad tělem. Bea od nichpoodešla a pátrala v okolí.

„Proč jsi vlastně přijel?“ zavolal Haver na Ottossona. Na místa činu šéf zpravidla nejezdil. Teď se otočil. „Zadržel jsem Malého Johna, když mu bylo šestnáct. To bylo jeho první seznámení s policií.“

„A kolik mu bylo teď?“

„Dvaačtyřicet,“ odpověděl Ottosson a vracel se k autu.

4.

Nebyla na to připravená. Ohlédla se, protože jí připadalo,

že na parkovišti někdo křičí o pomoc. Ženský hlas. Když

se zase otočila zpět, stál před ní muž s obrovskýmplnovousem a maskou.

„Fuj, to jsem se lekla!“

„Hezké Vánoce,“ popřál jí Santa Claus přímo jako zDisneyova kresleného filmu.

Jdi k čertu, pomyslela si, ale usmála se.

„Ne, děkuji,“ řekla, jako by jí chtěl něco vnutit, cožnejspíš chtěl, protože o ni okamžitě ztratil zájem a vrhl se ke dvojici se třemi dětmi v závěsu.

Vešla do obchodního domu. Bylo by lepší, kdybyodklízel sníh, napadlo ji. Otřepala z bot sníh a vytáhla nákupní seznam. Byl nekonečný a už předem se jí zmocnila únava.


22

Kjell Eriksson

„Svíčky“ stálo hned nahoře. Pak následovala směsicepotravin a různých přísad. Nechtěla, ale musela. Bylo topoprvé, co její rodiče přijedou za ní do Uppsaly slavit Vánoce. Matka sice slíbila, že jídlo přiveze, ale přesto byl seznam hodně dlouhý.

Byla zpocená už u oddělení zeleniny.

„Máte kapustu?“ zeptala se probíhajícího zaměstnance. Na odpověď ukázal neurčitě rukou.

„Díky,“ zamumlala otráveně. „Díky za přesnou informaci.“

Na rameni ucítila něčí ruku. Otočila se a uviděla Astu Lundinovou.

„Ann, dlouho jsme se neviděly,“ hlásila se k ní. Rukunestáhla a Ann Lindellová cítila její tíhu. Zaplavila ji minulost. Asta byla vdova po Tomatovém Antonovi, starémodborářském kamarádovi Edvarda Risberga. Ann se s ní spolu sEdvardem několikrát setkala. Dokonce v její kuchyni pili kávu a Edvard Astě později pomohl při stěhování do města.

„Asto,“ řekla teď jen, neschopná jasně uvažovat.

„Vidím, že máš maličké,“ žena ukázala na sedátko najejích zádech.

„Jmenuje se Erik,“ odpověděla Ann.

„Je všechno v pořádku?“

Ann by se nejraději rozplakala. Astiny šedé vlasytvořily svatozář kolem jejího hubeného obličeje. Vzpomněla si na Edvardova slova o tom, že Tomatový Anton a Asta patří mezi nejlepší lidi, jaké v životě poznal.

„Ano,“ tvrdila Ann, ale výraz v jejím obličeji vypovídal něco jiného.

„Koukám, že to bude velký nákup,“ řekla Asta.

Ann si přála zeptat se jí na Edvarda. Nemluvila s ním už rok a půl, od večera v Östhammaru, kdy mu na rovinuřekla, že otěhotněla s jiným mužem. Od té doby o němneslyšela. Jako by nebyl. Bydlí dosud v nájmu u Violy na ostrově


23

Princezna z Burundi

Gräsö? Kde pracuje? Stýká se se svými dospívajícími syny?

A – zatočila se jí hlava – má už nějakou jinou ženu?

„Vypadáš dobře,“ pokračovala Asta, „sluší ti to.“

„Jak ty se máš?“

„Přijede mi na Vánoce sestra.“

„To je milé. Moji rodiče tu také budou. Jsou zvědaví, jak Erik roste. Poslyš...,“ začala Ann, ale nedokázala pokračovat.

„Rozumím..., Edvard,“ doplnila za ni Asta a znovu jípoložila ruku na paži. Pamatovala si, jak Edvard vždycky říkal, že Asta i Anton jsou hodně kontaktní, často se objímali alíbali, dokonce i mezi lidmi. Pro Edvarda představovaliideální příklad vzájemné věrnosti.

„K tobě asi moc novinek nedoletí, že?“ poznamenala Asta.

„Ještě tam bydlí?“

„Ano. Viola byla na podzim dost nemocná, ale už je zase na nohou.“

„Skvělé,“ řekla nezvučně Ann.

„Nedáme si kávu?“ navrhla Asta.

Sedly si k malému stolku a pily z papírových kalíšků kávu, kterou tam podávali zdarma. Erik začal kňourat a Ann ho sundala ze sedátka a rozepla mu oblečení.

„Pěkný chlapec,“ pochválila ho Asta.

Ann by se tak ráda na tolik věcí zeptala, ale nedokázala to. Bylo zvláštní sedět tady s tou stárnoucí ženou, jako by se hodně dlouho znaly, i když se vlastně viděly jen párkrát. Ann se styděla. Zradila Edvarda, a tím i jeho nejbližšípřátele. Zranila ho, ublížila mu, to dobře věděla, ale u Astyneviděla žádnou trpkost ani vztek.

„Edvard se má dobře,“ ozvala se Asta. „Asi před měsícem se u nás zastavil. Dělává to, když má cestu kolem.“

Takže byl ve městě, říkala si Ann. Možná jsme šli kolem sebe, třeba mě dokonce zahlédl.


24

Kjell Eriksson

„Myslím si, že má spoustu práce,“ pokračovala Asta. „Je to pořád stejné. Celá rodina Risbergových byli hrozní dříči. Znala jsem jeho otce i dědečka.“

Ann přikývla. Pamatovala si na Alberta Risberga nafarmě v Ramnäs, kde Edvard pracoval, když se s ním poprvé setkala.

Asta ztichla a upila kávy. Pak pohlédla na Ann.

„Byl do tebe zamilovaný,“ prohodila. „Je to smutné.Edvard není žádný silák, to Anton často říkal.“

Ann už víc slyšet nechtěla. Asta to nějak poznala,protože ztichla.

„Život vždycky není takový, jak by si člověk přál,“ řekla a pousmála se.

„Má...?“

„Ne, žije sám,“ odpověděla Asta.

„Čteš mi myšlenky.“

„Jsi jako otevřená kniha. Pořád ještě ho miluješ?“

Ann němě přikývla. Nechtěla se rozplakat. Ne v obchodě se spoustou lidí kolem. Vypláče se, až bude sama. Ovšemže ho stále miluje.

„Všechno se může změnit,“ podotkla Asta. „Uvidíš, že tě čeká světlejší budoucnost.“

Změnit? Mluvila snad s Edvardem? Třeba by si přál se se mnou setkat, třeba by mi dokázal odpustit. Ráda by sezetala Asty, co měla na mysli, ale odpovědi se bála.

„Uvidíme,“ řekla a zvedla se. „Teď se vrátím k nákupu. Díky, že sis na mě udělala čas.“

Asta neodpověděla a zůstala sedět u stolku. Ann už byla na cestě k oddělení uzenin, ale stále ji viděla před sebou, šedé vlasy, hubené ruce opřené o stolek. Jistě myslela na Antona.


25

Princezna z Burundi

5.

Líbil se mu mech, který vykukoval pod sněhem. Kdyby bylo

léto, hned by se na něj natáhl. Aspoň na chvíli. Trochu siodočinout. Zhluboka se nadechl. Jednou, dvakrát. Vobývacím pokoji se rozsvítila lampa. Zahlédl její postavu.

„Jsem lesní válečník,“ řekl nahlas. Ta představa se mulíbila. Byl jako bytost vzešlá zvenku, z mechu a tmy, která se přibližovala k teplu oken.

Najednou se svítilo i ve vedlejším pokoji. Svlékla se a na horní části těla měla jen světlou podprsenku. Otevřeladveře skříně, vytáhla svetřík a plynulým pohybem ho přetáhla přes hlavu a ramena, příliš rychle. Zaklel. Přál si vidět víc. Copak dost nesnil o jejích prsech?

Zůstala stát v pokoji, otáčela se a prohlížela v zrcadle, něco na sobě upravila. Popošla k zrcadlu blíž a naklonila se k němu. Udělal tentýž pohyb, aby si ji mohl pořádně prohlédnout.Dělilo je jen pět metrů mezi oknem a stromem, za nímž seschovával. Přivoněl ke kmeni, ale cítil jen vlhkost, nic jiného.

Zhasla a z pokoje odešla. Čekal ještě deset minut, pak se opatrně přiblížil k verandě a přikrčil se za řídkým plotem. Co vlastně chtěl? Zaváhal. Měl nápad, ale když se ocitl tak blízko jednomu ze svých vnitřních démonů, nijak zvlášť se mu do něj nechtělo.

Vincent Hahn mě pocit, že se vrátil zpět o pětadvacettřicet let. I tam by našel světlé chvilky a okamžiky, kdyrozhodoval sám. Jenomže ta rozhodnutí by nikdy neobstála vkonfrontaci se skutečností. Stále ještě byl v její blízkosti nejistý. V nitru zuřil, ale dosud se nedokázal zbavit pocitupodřízenosti a závislosti.


26

Kjell Eriksson

6.

Nůž, přemítal Haver. Kdo vraždí nožem? Zranění prsou

a paží, odříznuté prsty, vypálená místa – to bylo mučení, nic

jiného. Napsal si do bloku několik poznámek, pak přisunul

židli k počítači a začal psát zprávu. Když zapsal první věty,

někdo zaklepal na dveře. Dovnitř nahlédl Fredriksson. „Máš

něco na Malého Johna?“ zeptal se.

„Něco ano.“

„Zatraceně, je tam strašná zima.“ Fredriksson vypadal zmrzle. „Jeho brácha je pořád ještě čas od času aktivní,“dodal a posadil se.

Haver odsunul židli a pohlédl na kolegu. Rád by zprávu dopsal, ale viděl, že Fredriksson si chce povídat. „Ale to je už dlouho, ne?“

„Lennarta Alberta Jonssona jsme vyslýchali na jaře kvůli krádežím a vyhrožování.“

„Jak to dopadlo?“

„Odložilo se to,“ řekl Fredriksson. „Svědkové nakonec odmítli svědčit.“

„Vyhrožoval jim?“

„Nejspíš.“

„Musíme si ho sem předvolat.“

„Zvláštní je, že se John tolik let držel,“ poznamenalFredriksson.

Zvedl se a naklonil se ke skříni s archivovanými spisy. Vypadal neobyčejně uvolněně, jako by vražda před Vánoci bylo právě to, co potřeboval.

„Asi víš, že byl ženatý. Setkal jsem se i s jeho ženou, je pěkná šťabajzna. Mají kluka, jmenuje se Justus,“ dodal.


27

Princezna z Burundi

„Zatraceně, jak si to všechno můžeš pamatovat?“necháal Haver.

„Něco na té rodině se mi líbilo. Hlavně žena MaléhoJohna. Madona. Moc pěkná, to ano, ale nejenom to. Bylo na ní něco víc.“

Haver čekal na pokračování, především, co znamená to „víc“, ale Fredriksson už byl zjevně myšlenkami jinde.

„Podle tebe je madona a šťabajzna totéž?“

„Tak nějak,“ usmál se Fredriksson.

„Je u ní Bea,“ řekl Haver.

Byl rád, že tam nemusel, i když v podstatě tam být měl. První konfrontace s blízkými pozůstalými často přinášíužitečné informace a zkušenosti.

Vzpomínal si na ženu jednoho sebevraha. Muž seodpálil za stodolou nedaleko Hagby, a když Haver s kolegyní Miou Rosénovou zaklepali u čerstvé vdovy, aby jiinformovali o tragické události, začala se ukrutně smát. Smála se nepřetržitě půl minuty, dokud s ní policistka pořádněnezatřásla. Trochu se uklidnila a zamumlala nějakou omluvu, ale nedokázala zakrýt uspokojení nad mužovou smrtí.

Ukázalo se, že muž byl pořádně opilý, naměřili mu v krvi 2.8 promile alkoholu a nedalo se vyloučit, že někdovýbušninu na jeho tělo umístil. Na úzké zablácené cestě protraktory byl za stodolou otisk pneumatiky. Vjelo tam nějaké auto a zase vycouvalo zpět. Nejspíš vůz s modrým lakem,protože se zachytil o mladou borovici na okraji cesty.

Když pak o několik dní později se ženou znovu mluvili, byl už v domě nějaký muž. Ten ale měl červené audi.

Fredriksson přerušil Haverovy myšlenky stejnou otázkou: „Kdo tady vraždí nožem?“

„Normálně jde buď o vraždu v opilosti, nebo rvačku,která vyústila v hrubé násilí. Případně neshody v gangu.“

„V tomto případě je to chladnokrevný darebák, kterýnechtěl dělat velký rámus,“ řekl Fredriksson.


28

Kjell Eriksson

„Proto ho pobodal?“ uvažoval nad jeho teorií Haver.

„A co si máme myslet o těch prstech?“

„Ze všeho nejdřív mě napadlo vydírání,“ odpovědělHaver. „Já vím, říkáš si, že se moc dívám na televizi,“ dodal, když zahlédl Fredrikssonův pohled. „Myslím si, že Malý John měl nějakou informaci, o kterou někdo strašně stál,“ pokračoval a popojel s židlí od psacího stolu.

„John byl tichý a houževnatý,“ poznamenal Fredriksson. Popošel několik kroků k oknu, ale hned se zase otočil apohlédl na Havera. „Slyšel jsi něco o Ann?“

„Je to už pár týdnů. Pozdravovala.“

„Před několika týdny? Díky. To jsi to vyřídil brzy. Jak se jí daří?“

„Být doma jí úplně nesedí.“

„Dítě je v pořádku?“

„Asi ano. Mluvili jsme o práci. Myslím, že Ann někdy bratra Malého Johna vyslýchala.“

Fredriksson nechal Havera stát a odešel, ten se ještězamýšlel nad jeho slovy o Johnově manželce. Byl zvědavý, co uslyší od Bey. Usuzoval, že si dá načas. Na kontakt s lidmi byla nejlepší. Přátelská, ale ne vlezlá, citlivá, důkladná, ale ne puntičkářská. Uměla si získat důvěru – sice to nějaký čas trvalo, ale pak objevila takové informace, jakých si ostatní nepovšimli.

Zavolal na mobil Rydemu. Nespletl se – byl ještě pořád v Libro.

„Máš něco zajímavého?“

„Ne. Jen že začalo znovu sněžit.“

„Zavolej mi, jestli něco zjistíš,“ požádal ho Haver netrpělivě. Ryde by něco najít měl. Aspoň drobnost. Přál si mít výsledek brzy.

Jen ať to hezky pokračuje, pomyslel si s nadějí, že první vyšetřování vraždy, které řídí sám, povede k rychlémuzadržení vraha. Nebyl nezkušený. V mnoha případech pracoval


29

Princezna z Burundi

společně s Ann Lindellovou a věřil si, že úkol zvládne,přesto současně cítil nejistotu a napětí.

Znovu zvedl telefon, tentokrát zavolal žalobci a pak se snažil vyhledat nějakého Andrease Lundemarka, který byl zodpovědný za odvoz sněhu do Libro. Přál si udělat obrázek o tom, jak tato činnost probíhá. Jezdila tam spousta řidičů nákladních aut, o čemž svědčily gigantické hromady sněhu. Třeba někdo z nich něco zahlédl. Se všemi je třebapromluvit. Přes ústřednu městského úřadu získal čísloLundemarkova mobilu, ale nikdo mu neodpověděl. Nechal aspoň vzkaz.

Odložil telefon a věděl, že teď se potřebuje správněrozhodnout. Na stole před sebou měl rozložené papíry týkající se Malého Johna i jeho bratra. Prohlédl si registr. Měli tam toho obrovskou spoustu, především pokud šlo o Lennarta Jonssona. Haver si poznamenal jména, která se opakovala ve všech záznamech. Dohromady jich bylo dvaapadesát a všechny musí vyslechnout.

Nejdůležitější byla skupina kolem Lennarta, takzvanínejbližší známí: zloději, překupníci, ožralové a další, u kterých by se Lennart mohl zdržovat.

Haver chvíli tiše seděl. Znovu začal myslet na Rebeku. Byl dobrý vyšetřovatel, ale doma to nezvládal. Nemohlpochopit, co ji trápí. Přece už dříve zůstala doma s dítětem a všechno bylo v pohodě.

Neměl by se jí docela jednoduše zeptat? Sednout si s ní, až děti usnou, a prostě ji pořádně vyslechnout? Nenechat nic náhodě a dopídit se pravdy bez ohledu na to, že viníkem může být on sám.

„Dnes večer,“ slíbil si nahlas a zvedl se, ale stejně věděl, že si to jen nalhává. Nebude mít sílu s ní mluvit, až se večer vrátí po prvním dni vyšetřování vraždy. A kdy vůbec přijde domů?

Nesmím zapomenout jí zavolat, mumlal si.

* * *


30

Kjell Eriksson

Beatrice stála na chodbě a četla seznam nájemníků. Byli

tam dva Anderssonové, jeden Ramirez a nějaký Oto. Odkud

může pocházet Oto? Z Jižní Afriky, Malajsie nebo jinédálky? A také tam bylo J. a B. Jonssonovi, druhé patro.

Byla sama, ale nevadilo jí to. Informovat rodinu o smrti někoho blízkého bylo ze všeho nejtěžší. V takové chvíli ji kolegové rušili. Měla dost co dělat sama s vlastními pocity a nepřála si mít vedle sebe někoho, kdo by třeba žvanil nebo naopak zarytě mlčel a situaci ještě zhoršoval.

Vchod prošel renovací a stále tu byla cítit malířská barva. Snažila se namluvit si, že sem jde jen navštívit dobroukamarádku, kterou třeba už dlouho neviděla, a vsugerovat si napětí ze setkání.

Přejela rukou po matně zelené drsné stěně. Vůně barvy se mísila s vůní jídla, byla tu cítit smažená cibulka. Oto zřejmě připravuje svoje národní jídlo, napadlo ji, protože čeká mou návštěvu. Oto, tak ráda tě zase vidím! A smažená cibulka – tu zbožňuju!

O krok popošla, ale zastavila se. V kapse jí bzučel mobil. Pohlédla na displej – Ola.

„Právě nám přišlo oznámení. Berit Jonssonová nahlásila svého muže Johna včera večer jako nezvěstného.“

„Zrovna stojím u ní na schodech,“ řekla Bea.

„Informovali jsme ji, že tam pošleme policistu.“

„A to jsem jako já?“

„Ano,“ odpověděl vážně Ola Haver.

Zatraceně, pomyslela si Bea. Takže Berit ví, že jsme na cestě. Myslí si, že jsem tu kvůli jejímu oznámení, a já jímísto toho nesu zprávu o úmrtí.

Vzpomněla si na kolegu, kterého přivolali ke smrtelné nehodě. Staršího muže přejelo auto a byl na místě mrtev. Kolega ho znal, pocházeli ze stejné vesnice. Jejich rodiče se stýkali, a když se pak dotyčný s manželkou přestěhovali do města, občas se scházeli.


31

Princezna z Burundi

Vzal na sebe úkol jít manželce všechno oznámit. Byla strašně ráda, když ho spatřila, zatáhla ho do bytu a užstavěla na kávu a mluvila o tom, že její muž bude hned zpátky, jen si něco odběhl zařídit. Posedí a popovídají si, už dlouho se neviděli.

Beatrice se krok za krokem blížila ke dveřím. Stálo na nich: John, Berit a Justus Jonssonovi. Zvonek byl takového druhu, který nesnášela – tlumené hrací hodiny. O krok ustoupila a dveře se okamžitě otevřely.

„Jsem Beatrice Anderssonová od policie,“ představila se a natáhla k ženě ruku.

Berit Jonssonová ji stiskla. Dlaň měla malou, teplou a vlhkou.

„To jste tu ale rychle,“ řekla a odkašlala si. „Pojďte dál.“

Předsíň byla dlouhá, úzká a tmavá. Hned za dveřmiležela hromada bot, polobotek i šněrovacích. Beatrice si stáhla bundu a našla si místo na věšáku, zatímco Berit tamstála a bez hnutí ji pozorovala. Mlčky šly do kuchyně. Berit ukázala na židli, ale sama zůstala stát opřená o kuchyňskou linku. Mohlo jí být kolem pětatřiceti. Dříve plavé vlasy měla obarvené rudohnědým odstínem, zřejměmahagon, hádala Beatrice, a jednoduše stažené dozadu. Levým okem maličko šilhala. Rukama svírala pracovní desku za zády.

Nebyla nalíčená a obličej nic neskrýval. Vypadala hodně unaveně.

„Vy jste Berit, že? Na dveřích jsem viděla i jménoJustus. To je dítě?“

Berit Jonsson přikývla. „Ano, je to můj a Johnův syn.“

„Je doma?“

Zavrtěla hlavou.

„Ohlásila jste Johna jako nezvěstného,“ pokračovalaBeatrice a na okamžik zaváhala, jak bude pokračovat, přestože už o tom předtím uvažovala.


32

Kjell Eriksson

„Měl se vrátit domů včera odpoledne kolem čtvrté, ale vůbec nepřišel.“

Při slově „vůbec“ se jí zatřásl hlas. Zvedla ruku a dlaní si přejela přes obličej.

Beatrici připadala krásná navzdory úzkosti, temnýmkruhům pod očima a vyčerpanému výrazu ve tváři.

„Moc mě to mrzí, ale musím vám říct, že se John užnevrátí. Ráno jsme ho našli mrtvého.“

Po jejích slovech jako by se v kuchyni ochladilo. Berit si tiskla dlaň na obličej, jako by se chtěla skrýt, nevidět a neslyšet, ale Beatrice viděla, jak jí to poznání postupně dochází. Svěsila paži a dlaň natáhla, jako by o něcoprosila. Hleděla před sebe rozšířenýma očima a polkla. Beatrice se zvedla, přistoupila k ní a vzala ji za ruku. Teď už ji měla ledovou.

„Je mi to moc líto, ale John zemřel.“

Berit se pátravě zahleděla do její tváře, jako by v ní chtěla najít aspoň náznak toho, že to není pravda. Položila si ruku na ústa. Beatrice čekala, že se Berit dá do pláče, alenestalo se to.

Beatrice polkla. Viděla před sebou Malého Johna, jeho zubožené tělo plné podlitin a popálenin, zašlapané vhromadě špinavého sněhu, který se tam svážel z ulic.

Berit začala vrtět hlavou, nejdřív pomalu, skoro neznatelně, pak stále silněji. Pootevřela ústa a z jednoho koutku jí vytékala slina. Beatricina slova jí pomalu docházela. Ztuhla, jako by se proměnila v kámen, zatímco vstřebávala zprávu o Johnovi, který se už nikdy nevrátí domů, nikdy ji už neobejme, nikdy nevstoupí do kuchyně, nikdy užnebude vůbec nic.

Nebránila se, když ji Beatrice vzala kolem ramen a odvedla k židli u okna. Sama si sedla na protější stranu stolu. Napadlo ji, že v rychlosti registruje všechno, co na něm bylo: povadlá azalka, která potřebovala zalít, ranní noviny,


33

Princezna z Burundi

adventní svícen se třemi ohořelými svícemi a nejdál u zdi

vidlička a nůž překřížené nad prázdným talířem.

Beatrice se naklonila přes stůl, znovu uchopila ženu za ruku a lehce ji sevřela. Zahlédla slzu, která jí stékala po tváři.

„Neměly bychom někomu zavolat?“

Berit se k ní otočila a upřela na ni pronikavý pohled.

„Jak?“ chraptivě zašeptala.

„Byl zavražděn,“ odpověděla stejně tiše Beatrice.

Beritin pohled jí připomněl porážku ovce, kterou viděla jako dítě. Šlo o bahnici. Bečící ji vyvedli z chléva na dvůr. Vzpírala se, ale strýc ji uklidňoval. Ovce se na Beatricipodívala. Ne ustrašeně, spíš tázavě. Jako by pro úzkost nebylo na velkém dvoře a pastvinách místo.

„Zavražděn,“ mumlala Berit.

„Mohla bych někomu zavolat? Máte sourozence?“

Berit zavrtěla hlavou.

„Rodiče?“

Znovu odmítavě zavrtěla hlavou.

„Justus,“ ozvala se vzápětí. „Musíme sehnat Justuse.“

„Kde je?“

„U Danneho.“

„Někde tady poblíž?“

„Na Salabacké ulici.“

To nezvládnu, říkala si Beatrice, ale současně si uvědomovala, že nejhorší už má za sebou. Všechno už bylovenku. Teď se jen musí snažit zmírnit ženino utrpení a pokusit se zodpovědět její otázky. Napadla ji modlitba. Ten pocit už znala dřív. Rozhodně nebyla pobožná, ale věděla, co lidénacházejí v modlitbách a nábožných rituálech. Při svépolicejní práci musela řešit hodně vážných otázek, mýtů a představ.

Věděla, že policista často hraje roli kněze, s nímž jsou lidé schopni si důvěrně pohovořit. Dokonce i uniformovaný policista, který navenek reprezentuje úřad a vyvolávášpatné svědomí občanů, si může získat jejich důvěru. To zažila


34

Kjell Eriksson

během let, kdy sloužila u pořádkové služby. Nebo snad tu

citovou blízkost vyvolávala její osobnost? Nevěděla, aletakových chvil si cenila. Předsevzala si, že nikdy, opravdunikdy nesmí být cynická.

Někdo zprudka rozrazil dveře bytu.

„Justus,“ vydechla Berit.

Do kuchyně ale vpadl nějaký muž. Zahlédl Beatrici a na místě se zastavil.

„Jste farářka?“

„Ne,“ odpověděla Beatrice a zvedla se.

Muž těžce dýchal a vypadal agresivně.

„Zatraceně, tak kdo jste?“

„Jsem policistka.“

„Zavraždili mi bratra!“

Mával Beatrici pravicí před obličejem.

„To je Lennart,“ zašeptala Berit.

Muž přestal divoce gestikulovat a pohlédl na ni, jako by si jí teprve teď všiml. Spustil paže a svěsil ramena, jakoby někdo propíchl nafukovací panenku.

„Berit,“ řekl a o krok k ní přistoupil.

„Ty darebáku,“ vyhrkla a plivla mu do obličeje. Jejívýbuch přijal s klidem a rukávem si otřel tvář. Beatricezahlédla, že má bundu v podpaží roztrženou, byla tam vidět rudá podšívka.

„To bylo zbytečné,“ řekl ochable a v jeho obličejiBeatrice viděla zmatek i žal.

„Je to tvoje vina,“ dostala ze sebe Berit s tak sevřenými zuby, že bylo napodiv, že ze sebe mohla vydat vůbec nějaký zvuk. „Je to tvoje vina, že je můj John mrtvý!“ Hlas se jízlomil. „To tys ho tahal do všech lumpáren. Jenom ty!“

Lennart zavrtěl hlavou. Zbrázděnou tvář mu téměř celou pokrývalo tmavé strniště. Beatrici by nikdy nenapadlo, že by muž před ní a Malý John mohli být bratři.

„Věř mi, vůbec nic o tom nevím.“


35

Princezna z Burundi

A Beatrice mu to z nějakého důvodu věřila.

„Jak víte, že je váš bratr mrtvý?“

„To ti užvanění policajti,“ řekl krátce a odvrátil pohled. „Ví to celé město,“ pokračoval, otočený k oknu. „Když se policejní vysílačkou vykřikuje, že je Malý John mrtvý, tak to vědí všichni.“

To je pochopitelné, říkala si Beatrice, vždyť jméno zavražděné osoby nezakrytě figuruje v policejním hlášení.

„Můj bratr, můj jediný bratříček,“ vzlykal LennartJonsson. Naklonil se k oknu a hlavu si opřel o sklo. „S těmidarebáky si to vyřídím, to mi věř. Toho, kdo to udělal, najdu a umučím ho k smrti.“

Beatrice uvažovala, jaké další detaily o vraždě sedostaly ven. Berit klesla znovu na židli a seděla jako bez života, s pohledem upřeným do daleka.

„Zůstanete tady u Berit?“ zeptala se. „Neměla by tu být sama.“

Jestli švagr byla ta nejvhodnější osoba – těžko říct –, ale Beatrice měla pocit, že by to neškodilo. Bratr a manželka k sobě navždycky patří, jsou spojeni společným životem, vzpomínkami, žalem.

Lennart se otočil a vážně přikývl. Kapka Beritiných slin mu dosud ulpívala na zarostlé bradě.

Beatrice si vyžádala adresu Justusova kamaráda a matky obou bratrů, vyšla na chodbu a zavolala Haverovi, abyněkdo matku vyrozuměl.

Když se vrátila do kuchyně, Lennart stál a lil do sebe pivo. To možná nebyl špatný nápad, říkala si.

„Berit,“ zeptala se, „nevíte, kam John včera šel?“

Berit zavrtěla hlavou.

„Měl něco zařídit nebo se s někým sejít?“

Berit mlčela.

„Potřebovala bych to vědět.“

„Nevím.“


36

Kjell Eriksson

„Neřekl něco, než odešel?“

Berit svěsila hlavu a vypadalo to, jako by se snažila na včerejšek rozvzpomenout. Beatrice si uměla představit, jak se její myšlenky vrací k posledním minutám, než Johnzmizel ze dveří a tím i z jejího života. Kolikrát ještě si to bude přehrávat?

„Byl stejný jako vždycky,“ řekla nakonec. „Asi se zmínil, že se zastaví v akvaristice. Měl si zajít pro objednanou pumpičku.“

„Ve kterém obchodě?“

„Nevím. Chodil do všech,“ začala vzlykat.

„John má zatraceně dobré akvárium,“ řekl Lennart.„Psalo se o něm i v novinách.“

Chvíli bylo ticho.

„Myslela jsem si, že bude uklízet sníh. Mluvil o tom, že se přeptá na práci u nějakého klempíře.“

„U Mickeho?“ uvažoval Lennart.

Berit pohlédla na švagra a přikývla. Takže Micke, říkala si Berit. To bude jedno ze jmen. Haver, Beatrice, Wende, Berglund, Fredriksson, Riis, Lundin a Ottosson seděli kolem obrovské plechovky s vánočními perníčky. Fredriksson si nabral pořádnou hromádku a jednotlivé kousky vyrovnal před svým šálkem. Jedenáct,konstatovala Beatrice.

„Budeš tak hodný a pošleš to dál?“

Fredriksson nepřítomně přikývl. Ottosson, který zřejmě „hodný“ byl, si nevzal, ani když se piksla přesunula před něj.

„Vezmi si perníček,“ pobídl ho Riis.

„Ne, děkuji,“ odmítl šéf oddělení.

„Malý John vykrvácel,“ vrátil se Haver k tématu. „Někdo do něj vrazil nůž nebo jiný ostrý předmět a důvodem smrti bylo vykrvácení.“


37

Princezna z Burundi

Skupina kolem stolu zpracovávala informaci. Havermlčel a v duchu viděl, jak si kolegové představují konec života Malého Johna.

„Kromě toho dostal spoustu ran do obličeje a trupu,“dodal. „Navíc má popáleniny pravděpodobně od cigaret napažích a pohlavních orgánech.“

„Takže bychom měli hledat sadistického kuřáka,“ řekl Riis.

„Nejsou snad všichni kuřáci sadisti?“ ozval se Lundin.

Haver si ho nevšímal a pokračoval.

„Zemřel zřejmě včera odpoledne mezi čtvrtou a osmou. Je to obtížné stanovit přesněji, protože byl silně promrzlý.“

„Neměl v krvi alkohol nebo drogy?“ zeptal se Ottosson.

„Ne, byl čistý. Dělal se mu žaludeční vřed a játra takéneměl v nejlepším stavu.“

„Byl alkoholik?“

„Ne, to se říct nedá, ale játrům přece jen dával zabrat,“ řekl Haver a najednou vypadal strašně unavený.

„Nezemřel omylem?“ zeptala se Beatrice. „Skutečnost, že měl mnoho ran, svědčí o tom, že si s ním někdo dlouho pohrával. Když někdo chce vraždit nožem, zasadí jednupořádnou ránu.“

To je absurdní, pomyslel si Haver. „Šlo o mučení, určitě.“

„Byl to tvrdý chlapík,“ řekl O



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist