načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Princ bláznů - Mark Lawrence

Princ bláznů

Elektronická kniha: Princ bláznů
Autor:

- Červená královna je stará, ale králové Roztříštěné říše se jí bojí víc, než kohokoliv jiného. Po celou dobu své dlouhé vlády bojovala ve vleklé válce za vyšší cíle, než ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  210
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 367
Rozměr: 20 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Prince of fools ... přeložila Martina Šímová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7610-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Úvodní kniha řady Válka červené královny, navazující na autorovu sérii Roztříštěná říše. Červená královna je stará, ale králové Roztříštěné říše se jí bojí víc, než kohokoliv jiného. Po celou dobu své dlouhé vlády bojovala ve vleklé válce za vyšší cíle, než jsou půda či zlato. Její největší zbraní je tajuplná Tichá sestra. Ta zůstává skryta zrakům většiny lidí, a ti, co ji spatřili, o ní nemluví. Vnuk Červené královny, princ Jalan Kendeth - zbabělec, hazardní hráč a nenapravitelný svůdce žen - Tichou sestru vidí. Je v pořadí desátým dědicem trůnu a se svou rolí méně důležitého člena královské rodiny je naprosto spokojený. Předstírá proto, že ohyzdná babizna neexistuje. Jenže se blíží válka. Svědkové tvrdí, že viděli pochodovat armádu nemrtvých a Červená královna povolala svou rodinu k obraně říše. Jal si myslí, že jde o pouhou báchorku - nic, co by se ho týkalo. To se ale mýlí...

Popis nakladatele

Červená královna je stará, ale králové Roztříštěné říše se jí bojí víc, než kohokoliv jiného. Po celou dobu své dlouhé vlády bojovala ve vleklé válce za vyšší cíle, než jsou půda či zlato. Její největší zbraní je tajuplná Tichá sestra. Ta zůstává skryta zrakům většiny lidí, a ti, co ji spatřili, o ní nemluví. Vnuk Červené královny, princ Jalan Kendeth - zbabělec, hazardní hráč a nenapravitelný svůdce žen - Tichou sestru vidí. Je v pořadí desátým dědicem trůnu a se svou rolí méně důležitého člena královské rodiny je naprosto spokojený. Předstírá proto, že ohyzdná babizna neexistuje. Jenže se blíží válka. Svědkové tvrdí, že viděli pochodovat armádu nemrtvých a Červená královna povolala svou rodinu k obraně říše. Jal si myslí, že jde o pouhou báchorku - nic, co by se ho týkalo. To se ale mýlí...

Zařazeno v kategoriích
Mark Lawrence - další tituly autora:
Trnový král Trnový král
Trnový císař Trnový císař
Princ bláznů Princ bláznů
 (e-book)
Lhářův klíč Lhářův klíč
Osheimské kolo Osheimské kolo
 (e-book)
Osheimské kolo Osheimské kolo
 
K elektronické knize "Princ bláznů" doporučujeme také:
 (e-book)
Lhářův klíč Lhářův klíč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PRINC

BLÁZNŮ

válka červené královny

kniha první

Mark Lawrence

TALPRESS


Copyright © 2014 by Mark Lawrence

Translation © 2016 by Martina Šímová

Map © Andrew Ashton

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-632-5 (pdf)


Poděkování

Mnohokrát děkuji všem dobrým lidem ve Voyageru, kteří umož

nili vydání této knihy. Díky nim ji te< držíte v rukou. Zvláštní

poděkování patří Jane Johnsonové za její nepřetržitou a všudy

přítomnou podporu i za nedocenitelné úpravy textu.

Dále tleskám svému agentu Ianu Drurymu a celému týmu v Sheil

Land za prvotřídně odvedenou práci.




Věnováno mé dceři Heather.


1

Jsem lhář, podvodník a zbabělec, ale nikdy v životě bych nenechal přítele na holičkách. Ledaže by to vyžadovalo čest, poctivost nebo snad dokonce odvahu. Vždycky mi přišlo, že vzít chlapa zezadu je to nejlepší, co můžete udělat. Někdy toho lze dosáhnout pomocí prosté lsti. Klasické „Co je to támhle?“ funguje překvapivě často, ale pro optimální výsledek je obecně nejlepší, když vás dotyčná osoba ani nezahlédne.

„Au! Ježíši! Proč jsi to krucinál udělal?“ Alain DeVeer se otočil a rukou se držel za temeno hlavy. Když ji sundal, byla od krve.

Pokud člověk, kterého jste praštili, nem ádost slušnosti, aby se rovnou sesul k zemi, je dobré mít záložní plán. Upustil jsem zbytky vázy, otočil se a vzal nohy na ramena. V mých představách se Alain zhroutil jako pytel brambor a s uspokojivým „uuuuf“ přistál obličejem přímo na podlaze. Nechal mě, abych překročil jeho bezvládné tělo a odešel z domu, aniž by mě kdokoliv spatřil. Místo toho mě te< tohle bezvládné tělo s řevem hnalo po chodbě a prahlo po krvi.

Proletěl jsem zavřenými dveřmi Lisina pokoje, zabouchl za sebou a připravil se na náraz.

„Co to m áznamenat?“ Lisa se posadila na posteli a hedv ábné povlečení sklouzlo z jejího nahého těla.

11


„Ech.“ Alain dopadl na dveře jako kladivo a vyrazil mi z plic všechen vzduch. Moje podpatky zaskřípaly o dlaždice. Finta je v tom, nikdy nejít po zástrčce. Zatímco po ní šátráte, dveře se rozlétnou a vy to schytáte přímo do nosu. Připravte se na náraz a západku zastrčte, až když se bude druh ástrana sbírat ze země. Alain se vyhrabal na nohy znepokojivě rychle a j ánavzdory svému snažení málem posnídal kovovou kliku.

„Jale!“ Lisa vylezla z postele oděn ápouze do stínů a světla prosvítajícího skrz zavřené okenice. Pruhy jí slušely. Byla sladší než její starší sestra a ostřejší než ta mladší. I te< jsem ji chtěl, přestože za palec tlustými dubovými dveřmi řádil její vrahounský bratr a moje šance na útěk se s každým okamžikem vypařovaly jako pára nad hrncem.

Doběhl jsem k největšímu oknu a rozrazil jsem okenice dokořán. „Omluv se za mě bratrovi.“ Přehodil jsem jednu nohu přes křídlo. „Záměna totožnosti nebo něco takového...“ Dveře se otřásaly, jak do nich Alain na druhé straně mlátil hlava nehlava.

„Alain?“ Lisa vypadala rozčíleně i vyděšeně zároveň.

Nezdržoval jsem se s odpovědí a místo toho jsem skočil do keřů pod oknem. K mému velkému štěstí byly spíš vonné než trnité. Garantuju vám, že padnout zadkem do trnitého keře může způsobit nepříjemnosti vskutku nevídaných rozměrů.

Na přistání záleží vždycky. Padám celkem často, takže vím, že není zase tak důležité, jak pád začnete, ale jak ho skončíte. J ájsem v tomhle případě skončil v pozici stlačené tahací harmoniky, paty zaražené v pozadí, kolena u brady, s půlkou azalkového keře v nose a s úplně vyraženým dechem. Kosti však zůstaly celé. Vyhrabal jsem se ven a dokulhal jsem k zahradní zdi. Doufal jsem, že sloužící budou příliš zaměstnaní svými ranními úkoly, než aby měli čas mě nahánět.

Rozběhl jsem se po dokonale zastřižených trávnících napříč bylinkovou zahradou, vzal jsem to přímo přes záhon šalvěje lékařské vysázené do diamantových vzorců, přes úhledné trojúhelníky tymiánu a kdovíčeho ještě. Z domu za mými zády se ozval štěkot loveckého psa a to mě trochu vystrašilo. I za běžných okolností jsem dobrý běžec, ale když mám naděláno v kalhotách,

12


je ze mě světový šampión. Před dvěma lety jsem při svém „pohraničním incidentu“ se Scorrony pláchnul teutonským strážným, z nichž pět jelo na velkých válečných koních. Chlapi, kterým jsem tenkrát velel, zůstali stát jako tvrdá y, protože jim neměl kdo předat rozkazy. Při útěku není nejdůležitější, jak rychle běžíte, ale jestli běžíte rychleji než člověk před vámi. Moji hoši se při zdržení Scorronů naneštěstí dvakrát nevytáhli, a tak musel chudinka Jal, kterému bylo tehdy sotva dvacet let, metelit jako o život. A to měl při tom dlouhý seznam věcí, které za svou krátkou existenci ještě nestihl udělat. Mezi prvními figurovaly sestry DeVeerovy a smrt na hrotu scorronského kopí se nevešla ani na první stránku. Tak či onak, půda kolem hranic není místem, kam se chodí venčit váleční koně, a tak jsem vzdálenost mezi sebou a hlídkami udržoval tím, že jsem zběsile kličkoval plání posetou obrovskými balvany. A pak jsem se bez jakéhokoliv varování vřítil přímo do šarvátky mezi scorronskou jednotkou, která byla v přesile, a šermíři Červené marky*, kteří mě původně vyslali jako předsunutou hlídku. Vletěl jsem do té mely jako dělov ákoule, poloslepý hrůzou jsem kolem sebe máchal mečem a snažil se utéct. Když se prach konečně usadil a přestala stříkat krev, zjistil jsem, že je ze mě hrdina dne, který, nedbaje na vlastní bezpečnost, svým chrabrým útokem rozdrtil nepřítele.

Věc se m áasi takhle: odvaha nastupuje tehdy, kdy člověk potlačí jeden strach, ale ve skutečnosti tajně prch ápřed mnohem horším děsem. Ti, kteří se nejvíc bojí toho, že budou považováni za zbabělce, jsou vždycky stateční. J ána druhou stranu zbabělec jsem. Ale s trochou štěstí, okouzlujícím úsměvem na rtech a schopností lhát, jako když tiskne, se už mnoho let úspěšně vydávám za hrdinu a zatím jsem obalamutil skoro každého, koho jsem potkal.

DeVeerova zahradní ze< byla vysoká a nepřátelská, ale naštěstí jsme byli staří známí: znal jsem každý její oblouk a záhyb, a to * Jsme si vědomi, že v trilogii Roztříštěn áříše je tato země označovan á

jako Rudá bažina, nicméně nyní, když jsme coby čtenáři zavítali pří

mo do ní, jsme dospěli k názoru, že budeme nadále používat přesnější

překlad Červen ámarka (pozn ámka redakce).

13


stejně dobře jako všechny křivky na tělech Lisy, Sharal a Michy. Únikovými cestami jsem byl odjakživa posedlý.

Většina překážek se staví proto, aby se dovnitř nedostala chátra zvenčí, ne aby čistotní jedinci nemohli ven. Na střechu zahradní kůlny jsem vyvláčel sud na dešXovou vodu, vylezl jsem na něj a vrhl se směrem ke zdi. Zatímco jsem se vytahoval nahoru, za patami mi cvakly psí tesáky. Pověsil jsem se za prsty a pustil jsem se. Zaplavila mě úleva, když jsem slyšel, jak psisko na druhé straně zdi marně drápe omítku a štěká jako o život. Pes přiběhl úplně potichu a skoro mě dostal. Ti tiší to většinou myslí vážně a potom jde skutečně o krk. Čím větší rámus a běsnění, tím méně vražedné zvíře bývá. To stejné platí i o lidech. Já jsem z devíti desetin křikloun a z jedné chamtivec, a vraždy ve mně není, ani co by se za nehet vešlo.

Dopadl jsem na ulici a přistání tentokrát proběhlo o něco ladněji. Byl jsem volný, a přestože jsem nevoněl jako kytice růží, zcela nepochybně se za mnou táhla vůně azalky a dalších bylin. S Alainem se vypořádám někdy jindy. Může si stoupnout do fronty – byla pěkně dlouh áa v jejím čele st ál Maeres Allus s n áručí dlužních úpisů, směnek a nezaplacených smluv naškrábaných opileckým rukopisem na hedvábné spodní prádlo děvek.

Protáhl jsem se a poslouchal jsem běsnící psisko na druhé straně zdi. Věděl jsem, že před Maerovými gorilami mě žádná ze< nezachrání.

Králova cesta přede mnou byla posetá dlouhými stíny. Panství šlechtických rodin zápasila s okázalostí domů bohatých obchodníků a nové peníze se snažily zářit víc než ty staré. V Karmínce byste našli jen málo tak nádherných ulic, jako byla tahle.

„Vezměte ho k bráně! Chytil stopu!“ Ze zahrady se začaly ozývat hlasy.

„Tady, Pluto! Tady, hochu.“

To neznělo dobře. Sprintem jsem se rozběhl směrem k paláci, rozrážel jsem zástupy sběračů výkalů na jejich ranních pochůzkách, hejna splašených krys se mi rozutíkala pod nohama. Svítání mi bylo v patách a vrhalo po mně svá rudá kopí.

14


2

Palác Karmínky je neuvěřitelně rozlehlá stavba složená z několika částí obehnaných zdmi, nádherných zahrad, izolovaných panství pro rozsáhlou královskou rodinu a konečně z Vnitřního paláce – velkého kamenného bonbónu, který už celé generace slouží jako sídlo králů Červené marky. Stavbu zdobí bezpočet překvapivě živých mramorových sousoší vytesaných s mistrovským umem milánských kameníků, a kdyby vám nechybělo odhodlání, nejspíš byste ze stěn seškrabali tolik zlata, že byste nakonec byli bohatší než samotný Kroisos. Moje babička palác vášnivě nenávidí. Byla by šXastnější za patnáct metrů tlustou žulovou hradbu posetou nabodnutými hlavami svých nepřátel.

I při návštěvě toho nejdekadentnějšího z paláců ale musíte dodržovat jistý protokol. Vklouzl jsem dovnitř Branou ranhojičů a nezapomněl jsem hodit stříbrnou minci strážnému.

„Zase ti přidělili ranní službu, Melichare.“ Dal jsem si záležet na tom, abych si pamatoval jména strážných. Pořád jsem pro ně byl hrdinou Aralského průsmyku a mít dveřníky na své straně se vyplácí zvlášX tehdy, když se váš život skládá z husté pavučiny lží jako ten můj.

„To jo, princi Jale. Řík áse, že ty, co pracujou nejlíp, dřou jak koně.“

„To je pravda pravdoucí.“ Neměl jsem ponětí, o čem to mluví,

15


ale můj pokrytecký smích je ještě lepší než ten skutečný a tajemství oblíbenosti spočív áv tom, umět se veselit se služebnictvem.

„Popoženu jednoho z těch líných parchantů, aby tě přišel vystřídat.“ Kývl jsem směrem k záři z luceren prosvítajícími mezi škvírami ve dveřích strážnice a pak jsem se vydal k bráně, kterou mi Melichar zatím otevřel.

Jakmile jsem byl uvnitř, zamířil jsem přímo do Římského sálu. Můj otec byl královniným třetím synem a do stavby vložil spoustu peněz; byla to palácová konstrukce ve vatikánském stylu postavená kdysi dávno papežskými řemeslníky pro kardinála Parašeka. Babička neměla na Ježíše ani jeho kříž moc času, přestože během ceremoniíodříkávala posvátná slova a tvářila se, že je myslí vážně. Na Řím a současnou papežku neměla čas vůbec žádný – a Její Eminenci přezdívala Svat ákr áva.

Jsem poslední ze tří bratrů, takže na mě zbylo třikrát nic. Komnata v Římském sále a nikým nechtěný úřad v Severní armádě, který mi nevynesl ani jezdeckou hodnost, protože u podělané severní hranice je na koně moc kopcovitý terén.

Scorron tam sice jízdu rozestavil, ale babička nazvala jejich zatvrzelost selháním, kterého by měla armáda Marky využít, ne ho pošetile následovat. Ženské a válka nejdou dohromady, to říkám pořád. Jsem jako dělaný na to, abych cválal v plné zbroji na bílém koni a lámal srdce vznešených dam při rytířských turnajích. Ale ne, ta star áčarodějnice mě místo toho poslala na sever, kde jsem se musel plazit po horách a neustále se strachovat, že mi jeden z těch venkovanů podřízne krk.

Vstoupil jsem do Sálu – vlastně jich byla celá řada, honosné přijímací pokoje a salonky s ložnicí, taneční síň, kuchyně, stáje a na druhém podlaží zástup ložnic – východními dveřmi určenými pro služky, kuchtíky a jim podobné. Na stráži seděl Tlustý Ned. Halapartnu měl opřenou o stěnu.

„Nede!“

„Mladý pán Jal!“ S trhnutím se probudil a skoro se na židli převrátil. Tlustý Ned mlčel jako hrob a o mých výletech se alespoň od něj nikdo nedozvěděl. Znal mě už jako malého fracka, který trápil mladší prince a princezny a podlézal těm větším,

16


kteří byli dost velcí na to, aby ho ochránili. Tenkrát býval tlustý. Te<, když se blížily jeho poslední dny a Smrtka si na něj pomalu brousila kosu, z něj sice visela kůže, ale jméno už mu zůstalo. Ve jméně je síla. „Princ“ mi zatím sloužilo velmi dobře – za podobné slovo se můžete skrýt, když přijdou problémy, a „Jalan“ v sobě nese ozvěnu Krále Jalana z Červené marky, Císařovy pěsti, z dob, kdy tento úřad ještě existoval. Titul a jméno, jako je Jalan, kolem sebe mají jistou auru; je dost siln ána to, aby lidé zav áhali a zakolísali – a já něco takového potřebuju jako sůl.

Chybělo málo a úspěšně bych zmizel ve svých komnatách.

„Jalane Kendete!“

Zastavil jsem se dva kroky od balkónu vedoucího do mého pokoje, špičky prstů na půl cesty k dalšímu kroku, zuté boty v rukou. Nic jsem neřekl. Biskup občas prostě jen zahřímal mé jméno, když přišel na nějakou neplechu, aX už mě viděl nebo ne. Často jsem ji měl na svědomí skutečně já. Te< se však díval přímo na mě.

„Vidím tě, Jalane Kendete. Plížíš se do svého doupěte, kroky černé od hříchu. Okamžitě slez a poj< sem!“

Obrátil jsem se s omluvným úsměvem na tváři. Členy církve těší, když se cítíte provinile, a často jim vůbec nezáleží na tom, co vaše pocity způsobilo. Mě tentokrát mrzelo, že jsem se nechal chytit.

„Taky vám přeju krásné ráno, excelence.“ Schoval jsem boty za zády a kráčel jsem k němu, jako bych to měl v úmyslu celou dobu.

„Jeho Eminence mi nařídila, abych tebe a tvé bratry přivedl do trůnního sálu nejpozději s druhým zazvoněním.“ Biskup James se na mě mračil, tváře porostlé šedým strništěm, jako by i jeho vyhnali z postele v nerozumnou hodinu. Z lože ho však nejspíš nevykopala pěkně tvarovan ánožka Lisy DeVeerové.

„To nařídil otec?“ Minulou noc u večeře o ničem takovém nemluvil. Kardinál, tedy můj otec, navíc zásadně nevstával před polednem, aX už měla svat ákniha na lenost jakýkoliv n ázor. Je jedním ze smrtelných hříchů, ale j áz vlastní zkušenosti vím, že chtíč vás dostane do mnohem větších problémů. Lenost je prohřeškem jen tehdy, když vás někdo honí.

17


„Nařízení přišlo od královny.“ Biskup se zamračil o něco víc. Nejraději by veškeré rozkazy připisoval otci, který byl nejvyšším, třebaže nejméně nadšeným představeným církve v Červené marce. Babička jednou řekla, že měla chuX nasadit kardinálský klobouk prvnímu oslu, který by jí přišel do cesty, ale otec stál blíž a zároveň se dalo čekat, že bude povolnější. „Martus a Darin už jsou na cestě.“

Pokrčil jsem rameny. „Taky tu byli dřív než já.“ To, že se narodili dřív, jsem svým starším bratrům nikdy neodpustil. Zastavil jsem se před ním na délku paže, protože biskup miloval pohlavkovat zbloudilé prince, aby jim vytloukl hřích z hlavy, a chystal jsem se vyjít nahoru do svých komnat. „Převléknu se.“

„Půjdeš hned! Do druhého zazvonění zbýv áp ár okamžiků a tvoje fintění pokaždé zabere alespoň hodinu.“

Rád bych se hádal, ale tentokrát měl ten starý hlupák pravdu. Taky jsem věděl, že nechat královnu čekat se nevyplácí. Potlačil jsem úšklebek a rychle kolem něj prošel. Byl jsem oblečen do stejných šatů, které jsem měl na sobě při svých nočních eskapádách, a přestože byly dostatečně elegantní, skládaný samet při mém ranním útěku nedopadl nejlépe. Muselo to však stačit. Babička by tak jako tak nejraději viděla svůj potěr bojovat a cedit krev, takže nějak áta bl átiv áskvrna mohla jen zvýšit její mínění o mé osobě, které bylo nevalné.

18


3

Do trůnního sálu jsem přišel pozdě. Ozvěna druhého zvonění už odumírala v dáli, když jsem dorazil k obrovským bronzovým dveřím skutečně nevídaných rozměrů, které ukradl jeden z mých krvelačných vzdálených příbuzných z nějakého ještě honosnějšího paláce. Stráže se na mě podívaly jako na ptačí trus, který nezván prolétl vysokým oknem a přistál jim s plesknutím u nohou.

„Princ Jalan.“ Zašermoval jsem rukama, abych je trochu popohnal. „Možná jste o mně slyšeli? Jsem pozvaný.“

Aniž by cokoliv řekl, největší z nich, obr v kroužkové košili z rudého bronzu a přilbici zdobené purpurovým peřím, otevřel levé křídlo dveří a vpustil mě dovnitř. Mé vojenské tažení s cílem spřátelit se s každým strážným v paláci dosud nedosáhlo do řad babiččiných vybraných mužů: měli o sobě moc velké mínění a taky jim platili příliš dobře na to, aby je ohromila moje strojená velkorysost. Taky je na mě někdo nejspíš už předem upozornil.

Vplížil jsem se dovnitř, aniž by mě kdokoliv uvedl, a pospíšil jsem si po široké mramorové podlaze, kter ás každým mým krokem vydala tupé zadunění. Trůnní sál se mi nikdy nelíbil. Ne kvůli jeho velikášství otisknutému do bezpočtu lomených oblouků, ani kvůli dějinám, které vězely mezi strohými kameny a zíraly na vás z každé stěny, ale protože v něm nebyly žádné únikové cesty. Stráže, stráže a ještě jednou stráže a k tomu pronikavý pohled té šílené babizny, kter áprý byla mou babičkou.

19


Vydal jsem se směrem ke svým devíti sourozencům a bratrancům. Zdálo se, že tuhle audienci uspořádali výhradně pro královsk ávnoučata: devět mladých princů a jedna jedin áprincezna Červené marky. Podle práva jsem měl být desátý v pořadí v následnictví na trůn po mých dvou strýcích, jejich synech, mém otci a starších bratrech, ale ta star áčarodějnice, kter átrůn zahřívala už dobrých čtyřicet let, měla o následnictví vlastní představu. Sestřenka Serah, které do osmnáctých narozenin chyběl celý měsíc, a kter áneměla ani za m ák toho, co z ženy děl áprinceznu, byla královniným miláčkem. Nebudu lhát – Serah měla víc než dost ženských vlastností, které přinutí muže hodit rozum za hlavu, a já bych milerád ignoroval obecný názor na to, co spolu bratranci a sestřenice mají a nemají dělat. Popravdě řečeno jsem se ho pokusil ignorovat hned několikrát, ale Serah vládla zákeřným pravým hákem a schopností nakopnout muže do jeho nejcitlivějších míst. Dnes přišla ve světle hnědém jezdeckém oblečku, který se hodil spíš na lov než ke dvoru, ale musel jsem uznat, že jí to v něm zatraceně sluší. Prosmýkl jsem se kolem ní a lokty si proklestil cestu mezi své bratry, kteří stáli v přední části skupiny. Jsem celkem velký chlapík, dost vysoký na to, aby si toho lidé všimli, ale vedle Marta a Darina stávám nerad. Vypadám proti nim malý, a protože jsme si podobní – stejné tmavě zlatavé vlasy a oříškově hnědé oči – všichni o mně mluví jako o tom „maličkém“. To se mi nelíbí. Te< jsem byl ale rád, že mě přehlédnou. Neznepokojovala mě trůnní síň ani babiččin nesouhlasný pohled. Mohla za ta žena se slepým okem. Děsila mě k smrti.

Prvně jsem ji spatřil při svých pátých narozeninách, na svůj svátek, když mě přivedli před královský trůn. Martus a Darin šli vedle mě navlečení do svých nejlepších svátečních šatů, otec měl na sobě kardinálský klobouk a byl střízlivý, přestože bylo dlouho po poledni, matka byla oděn ádo perel a hedv ábí a kolem se motalo hejno duchovních hodnostářů a dvorních dam. Červená královna se na trůnu předklonila, mocným hlasem zahřímala něco o dědečkovi jejího dědečka Jalanovi, Císařově pěsti, ale já nic z toho neslyšel – viděl jsem totiž ji. Prastarou ženu, tak starou, že se mi z pohledu na ni zvedal žaludek. Krčila se ve stínu vrha

20


ném trůnem, hrbila se tak, že byste ji vůbec neviděli, kdybyste se dívali z druhé strany. Její tvář připomínala papír, který někdo namočil ve vodě, a potom ho nechal uschnout, její rty byly jediná šediv áč ára a měla ostré lícní kosti. Oblečen ábyla do hadrů a c árů. V honosné trůnní síni jednoduše neměla co pohledávat: v porovnání se vším tím přepychem, strážemi oděnými v rudém bronzu a naparáděnou družinou, která se přišla podívat, jak přijímám své jméno, působila cize a nepatřičně. Babizna se ani nepohnula. Skoro by mohlo jít o hru světel – odhozený, zapomenutý plášX, přelud linií a stínů.

„...Jalane?“ Červen ákr álovna přerušila svou litanii ot ázkou.

Odpověděl jsem jí mlčením a donutil jsem se odtrhnout pohled od stvoření po jejím boku.

„Tedy?“ Babička zúžila oči do tenkých čárek a vpila se do mě pohledem.

Stále jsem neodpovídal. Martus mi dal takovou herdu loktem, že mi zavrzala žebra. Nepomohlo to. Cítil jsem nutkání znovu se podívat na stařenu. Byla tam ještě? Pohnula se od chvíle, kdy jsem z ní spustil oči? Představoval jsem si, jak se asi pohybuje. Rychlá jako pavouk. Při tom pomyšlení se mi stáhl žaludek.

„Přijímáš závazek, který jsem ti uložila, dítě?“ zeptala se babička a pokoušela se být vlídná.

Pohledem jsem zalétl zpátky ke stařeně. Pořád tam byla, nepohnula se ani o pí< a s tváří napůl odvrácenou upřeně hleděla na babičku. Jejího oka jsem si nejdřív nevšiml, ale te< jako by mi učarovalo. Jedna z koček v Sále měla taky takové. Bylo mléčně bílé. Skoro jako perla. Moje chůva říkala, že je slepé, ale mně se zdálo, že vidí mnohem víc než to druhé.

„Co je s tím klukem? Je snad prostoduchý?“ Babiččina nelibost zašuměla dvorem jako drobné vlnky a umlčela šelest hlasů kolem.

Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Stál jsem tam a potil jsem se. Měl jsem co dělat, abych se nepomočil. Byl jsem příliš vyděšený na to, abych promluvil, příliš vyděšený na to, abych lhal. Mohl jsem se jenom potit a zírat na tu babiznu.

Když se pohnula, skoro jsem zaječel a vzal nohy na ramena. Nakonec mi uniklo jen malé vykviknutí. „Copak vy – vy ji nevidíte?“

21


Stařena se pohnula. Nejdříve jen nepatrně, takže jste ji museli sledovat proti zdi, abyste se ujistili, že se vám to nezdálo. Potom zrychlila a pohybovala se plynule a sebejistě. Obrátila ke mně svou hrozivou tvář, jedno oko černé, druhé barvy mléka a perleti. Najednou bylo hrozné horko, jakoby náhle vzplály všechny krby světa a zahořely jasným, burácivým plamenem, vzňaly se jako jiskra za krásného letního dne, ohnivé jazyky šlehající zpoza železných mříží, jako by chtěly vtrhnout mezi nás.

Byla vysoká. Te< jsem to uviděl – byla shrbená, ale vysoká. A hubená, úplná kost a kůže.

„Copak vy ji nevidíte?“ Te< už jsem skoro ječel, ukazoval jsem na ni, zatímco se ke mně blížila šouravým krokem a natahovala ke mně svou bledou paži.

„Koho?“ Darin stál vedle mě. Bylo mu devět let a na podobné hlouposti byl už starý.

Chtěl jsem mu odpovědět, ale nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku. Stařena se slepým okem položila svou papírovou ruku přes tu moji. Usmála se na mě, obličej se jí stáhl do odporného šklebu, jenž připomínal svíjející se červy. Usmála se a já se zhroutil k zemi.

Propadl jsem se na nějaké horké, slepé místo. Řekli mi, že jsem dostal záchvat, křeče. „Lepsie,“ pověděl lékař následujícího dne otci – prý šlo o chronický stav, ale záchvat už se u mě nikdy neopakoval, ani jednou jedinkrát za posledních skoro dvacet let. Vím jenom, že jsem padal, a myslím, že od té doby jsem se nezastavil.

Babička ztratila trpělivost a pojmenovala mě, zatímco jsem se svíjel a škubal sebou na podlaze. „Přive<te ho zpátky, až bude schopný promluvit.“

A to bylo všechno na příštích osm let. Znovu jsem do trůnního sálu vkročil, když mi bylo třináct, aby mě babičce ukázali před slavností Saturnálií během tuhé zimy v osmadevadesátém roce. Při té příležitosti, stejně jako všech dalších, jsem následoval příkladu ostatních a předstíral, že tam poloslep ástařena není. Třeba ji skutečně neviděli; Martus s Darinem jsou na předstírání moc tupí a k tomu mizerní lháři, a přesto nehnuli ani brvou, když pohlédli jejím směrem. Možn ájsem jediný, kdo ji vidí, když klepe

22


prsty na rameno Červené královny. Jakmile víte, že byste neměli zírat, je těžké tomu předejít. Je to jako ženský výstřih – ňadra smáčknutá k sobě a vystavená na odiv – a od vás se jako od prince očekává, že odvrátíte zrak. V případě stařenina slepého oka jsem se snažil ještě o něco víc a většinou se mi dařilo necivět, i když se na mě babička čas od času podivně podívala.

Tak či onak, dnes ráno, když jsem se potil ve včerejších šatech vyzdobených polovinou DeVeerovy zahrady, mi vůbec nevadilo, že stojím vmáčknutý mezi svými hromotluckými bratry a jsem „ten maličký“, kterého snadno přehlédnou. Abych byl upřímný, bez pozornosti Červené královny a její Tiché sestry jsem se milerád obešel.

Stáli jsme ještě asi deset minut, většina z nás mlčela, několik princů zívalo anebo po mně vrhalo kyselé pohledy. Snažím se, aby mé dobrodružné patálie příliš nečeřily poklidné palácové vody. Není nejmoudřejší kálet tam, kde jíte, a kromě toho je těžké schovávat se za svou hodnost, když víte, že osoba naproti vám je taky princ. Přesto jsem svým bratrancům stejně za ta léta neposkytl moc důvodů, aby mě milovali.

Konečně vešla Červen ákr álovna. Její příchod se obešel bez ceremonií, ale po obou stranách ji obklopovaly stráže. Úleva byla jen dočasn á– poloslep ástařena šla těsně za ní, a přestože jsem se bleskově odvrátil, všimla si, že se na ni dívám. Královna se usadila na trůně a strážní se rozestavili kolem zdí. Samojediný komoří – myslím, že se jmenoval Mantal Dreus – se celý nesvůj postavil mezi královské potomstvo a naši panovnici a síň se znovu ponořila do ticha.

Pozoroval jsem babičku a dával jsem si záležet, abych pohledem nezavadil o bledou, svraštělou ruku opírající se o trůn. Stálo mě to nemalé úsilí. Za ta léta jsem slyšel mnoho zvěstí o babiččině tajné rádkyni, staré, pološílené ženě držené v tajnosti – říkalo se jí Tich ásestra. Podle všeho jsem byl jediný, kdo věděl, že dennodenně stává po královnině boku. Pohledy druhých lidí jako by se jí vyhýbaly a já si přál, abych dokázal to samé. Červená královna si odkašlala. V místních hospodách se povídalo, že babička kdysi bývala krasavice, přestože děsivě vysoká. Skutečná lamačka srdcí,

23


ke které se sjížděli nápadníci ze všech koutů Roztříštěné říše i dalších království. Podle mě měla drsný, nemilosrdný obličej s ostře řezanými rysy; její kůže byla napnutá, jako by ji sežehli ohněm, a přesto pln ávr ásek jako pomačkaný pergamen. Muselo jí být alespoň sedmdesát let, ale nikdo by jí nehádal víc než padesát. Její tmavá hříva, ve které byste nenašli jediný šedivý vlas, měla stále sytě rudý odstín, pokud na ni správně dopadlo světlo. AX už bývala hezk ánebo ne, stačil jediný pohled a vnitřnosti každého muže se rázem proměnily ve vodu. Nemilosrdný, chladný nezájem. Žádná koruna pro královnu válečníků, kdepak. Na sobě měla obrovské, temně šarlatové roucho, které ji skoro pohlcovalo, a na čele jí svítil tenoučký pruh zlata, dost silný na to, aby udržel její kadeře stažené z čela a přes temeno hlavy.

„Děti mých dětí.“ Babiččina slova byla natolik prodchnutá zklamáním, že jste skoro cítili, jak se po vás natahují, aby vás zardousily. Potřásla hlavou, jako bychom byli tragicky nevydařený pokus ve šlechtění koní. „Někteří z vás už prý dokonce plodí vlastní prince a princezny.“

„Ano, je t–“

„Další zahálčivé, množící se, rozvratné živly ve vašich řadách.“ Babička utnula oznámení bratrance Rolanda, ještě než se stačil nadechnout. Úsměv mu odumřel v těch jeho hloupých vousech, které si nechal narůst proto, aby lidé pojali alespoň podezření, že m ánějakou bradu. „Blíží se temné časy a tento n árod musí být jako pevnost. Čas dětství je u konce. V každém z vás koluje má krev, přestože velmi prořídla. A všichni budete vojáky v nadcházející válce.“

Martus si odfrkl, přestože si dal záležet, aby ho nikdo neslyšel. Byl přiřazen k těžké jízdě, předurčen k tomu, stát se generálrytířem, velitelem elity Červené marky. Červen ákr álovna ovšem před pěti lety v záchvatu šílenství celou tuto elitní skupinu takřka zlikvidovala. Staletí tradice, cti a znamenitosti vzalo za své kvůli vrtochu jedné staré ženy. Te< z nás všech měli být vojáci, pěšáci vržení v chřtán bitvy: měli jsme kopat zákopy, donekonečna cvičit mechanickou taktiku, kterou by zvládl každý rolník, a prince nestavila nad vyprazdňovače nočníků.

24


„...většímu nepříteli. Je načase odložit stranou myšlenky na nesmyslné dobývání a soustředit se...“

Spolkl jsem svou nechuX, a když jsem vzhlédl, zjistil jsem, že babička pořád mluví o válce. Ne že by mi na cti nějak zvlášX záleželo. Všechny ty rytířské nesmysly vás tíží jako balvan a každý člověk, který m ávšech pět pohromadě, je stejně hodí za hlavu ve chvíli, kdy musí vzít nohy na ramena. Tady šlo ale o princip. Být v jednom ze tří jezdeckých oddílů, vysloužit si ostruhy, chovat v městských kasárnách párek válečných koní... takové bývalo právo mladých šlechticů už od nepaměti. Krucinál, já svou hodnost chtěl! Chtěl jsem chodit po důstojnických stájích, vyměňovat si přemrštěné historky kolem zakouřených stolů v Konarrfu, cválat po Králově cestě s barvami Červeného kopí nebo Železné podkovy, vystavovat na odiv dlouhé vlasy a hustý vous kavaleristy jedoucího na bujném oři. Být desátým v pořadí na královský trůn s sebou nese spoustu výhod – kupříkladu se dostanete do nemalého počtu ložnic – ale pokud si muž oblékne šarlatový plášX jezdců Červené marky a nohama obepne boky válečného koně, málokterá prvotřídní dáma neroztáhne ty svoje, když po ní hodí úsměvem.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se poloslep ástařena pohnula. S mým sněním byl rázem konec a všechny myšlenky na ježdění jakéhokoliv druhu se mi okamžitě vypařily z hlavy.

„...spálit mrtvé. Kremace bude povinná, pro šlechtice i poddaného, a pokud Řím nebude souhlasit, může jít k čertu...“

Zase tohle. Ta star ásůva mlela o pohřebních ritu álech už skoro rok. Jako by snad lidé v mém věku měli na něco podobného čas! Taky byla doslova posedlá námořnickými povídačkami, duchařskými báchorkami z Potopených ostrovů, nesouvislým blábolením zablácených opilců z Kenských bažin. Už te< se mrtvoly pohřbívaly spoutané řetězy – takové plýtvání dobrým železem kvůli obyčejné pověrčivosti – ale jí to nestačilo? Musely se pálit? No, tak z toho církev nadšená nebude. Zkřížilo by jí to plány se Soudným dnem, kdy prý všichni vstaneme z hrobů a půjdeme si pro jedno velké špinavé objetí. Ale vážně, koho to zajímalo? Sledoval jsem brzké ranní světlo vrhané na stěny vysoko nad mou

25


hlavou a pokoušel se vybavit si, jak vypadala Lisa, když jsem ji ráno opouštěl oděnou jen do světla a stínů.

Komoří udeřil holí o kamennou dlaždici a j ás trhnutím vzhlédl zpátky. Popravdě řečeno jsem toho minulou noc moc nenaspal a měl jsem za sebou namáhavé ráno. Kdyby mě dva kroky od mých komnat neodchytil biskup, hověl bych si v bezpečí své ložnice až do odpoledne a v hlavě bych si přehrával lepší verzi snu, který babička neustále přerušovala.

„Přive<te svědky!“ Komoří měl hlas, který by udělal nudnou záležitost i z pronášeného rozsudku smrti.

Dovnitř vstoupily čtyři stráže. Mezi sebou vedly vysokého zjizveného nůbánského válečníka. Na nohách a zápěstích měl okovy spojené řetězem protaženým železným kruhem, který mu seděl kolem pasu. To vzbudilo můj zájem. Většinu svého mládí jsem strávil sázením v bojových jámách v Latinské čtvrti a svůj budoucí život jsem hodlal trávit v podobném duchu. Vždycky jsem si uměl užít dobrý zápas a patřičnou dávku krveprolití – samozřejmě za předpokladu, že jsem ten bitý a krvácející ubožák nebyl já. V Jámách Gordo, neboli Krvavých dírách, které ležely dole u Kupců, jste stáli dost blízko na to, aby vám na špičce boty občas přistála rudá krůpěj, a sázet se tam dalo jedna radost. V poslední době jsem dovnitř vodil vlastní zápasníky. Nejspíš šlo o kluky vykoupené z otrokářských lodí z Maroku. Žádný z nich nevydržel déle než dvě kola, ale i prohra může vynášet, když víte, na koho vsadit. Nůbánec však vypadal jako sázka na jistotu. Možná měl dokonce potenciál zbavit mě Maera Alla, který neustále naléhal, abych mu zaplatil za brandy, kterou jsem už stihl propít, a za děvky, které jsem ošoustal.

Za Nůbáncem stál vyzáblý míšenec, kterému chyběla polovina zubů, a kterého sem přivedli, aby přeložil černochovu hatmatilku. Komoří se zeptal na pár otázek a ten chlap odpověděl snůškou obvyklých nesmyslů o oživlých mrtvolách vstávajících z afrikánského písku, jenom je tentokrát povýšil na celé legie. Bezpochyby doufal, že ho ček ásvoboda, pokud svůj příběh dostatečně vylepší. Šlo mu to pěkně, dokonce ke svému vyprávění nezapomněl přihodit džina nebo dva, i když to nebyli ti obvyklí veselí chlapíci

26


v saténových kalhotách, kteří vám splní každé přání. Na konci jsem měl chuX zatleskat, ale z babiččina obličeje jsem poznal, že by to nebyl ten nejlepší nápad.

Pak přivedli ještě dva další odsouzence, kteří přišli s podobně šílenými historkami. První z nich byl korzár, snědý chlap s ušima potrhanýma v místech, kde mu z nich vyrvali zlaté náušnice. Mlel něco o lodích mrtvých, jejichž posádku tvoří utopenci. Slovan zase mluvil o kostlivcích vstávajících z travnatých mohyl. O dávných mrtvých oděných do šatů z bledého zlata a pohřebních předmětech z doby před věkem Stavitelů. Ani jeden z nich nebyl vhodným materiálem pro bojové jámy. Korzár vypadal šlachovitě a bezpochyby byl zvyklý na boj zblízka, ale na obou rukou mu chyběly prsty a navíc už nebyl nejmladší. Slovan byl sice velký chlap, jenže pomalý. Někteří lidé se vyznačují zvláštním druhem neohrabanosti, kter áje zřejm áz každého jejich pohybu. Znovu jsem začal fantazírovat o Lise. Potom o Lise a Miche. Nakonec o Lise, Miche a Sharal. Bylo to celkem zamotané. Jenže pak stráže přivlekly čtvrtého a posledního „svědka“ a babička najednou měla veškerou mou pozornost. Stačilo se na něj podívat a bylo jasné, že Krvavé díry nebudou vědět, co je uhodilo. Konečně jsem našel svého šampióna!

Vězeň vkráčel dovnitř s hlavou vysoko vztyčenou. Čtyři strážní kolem něj vypadali jako trpaslíci. Sice už jsem viděl vyšší obry, ale moc jich nebylo. Potkával jsem svalnatější muže, ale zřídkakdy. Dokonce jsem několikrát v životě zahlédl rozložitějšího člověka, než byl tenhle chlap, ale takov ásetk ání bych spočítal na prstech jedné ruky. A tenhle Seveřan se nesl jako skutečný válečník. Na boj mě možn ádvakr át neužije, ale na skvělé bojovníky mám čich. Vrazil dovnitř jako vražda, a když ho trhnutím přinutili, aby se před komořím zastavil, zavrčel. Zavrčel. Skoro už jsem počítal zlaXáky, které mi spadnou do klína, až tohohle zabijáka dostanu do arény!

„Snorri ver Snagason, vykoupený z otrokářské lodi Heddod.“ I komoří o krok ustoupil a držel svou hůl obezřetně mezi sebou a vězněm, zatímco předčítal své poznámky. „Prodaný v rámci obchodní výměny, kter áse uskutečnila v Hardangerském fjor

27


du.“ Přejel prstem až na konec pergamenu a zamračil se. „Popiš události, o kterých jsi pověděl našemu prostředníkovi.“

Neměl jsem ani ponětí, kde leží nějaký Hardanger, ale očividně tam měli drsnou výchovu. Otrokáři muži ostříhali skoro všechny vlasy, ale zbytek jeho husté kštice byl tak černý, že měl skoro modrý odstín. Vždycky jsem si myslel, že seveřané jsou plavovlasí. Kolem krku a ramen byl každopádně pořádně červený, což nasvědčovalo tomu, že ostré slunce mu moc neprospívá. Spálenou kůži přetínal bezpočet stop po ranách bičem, které musely svědit jako čert! Ale bojové jámy byly neustále ponořené do stínu, takže bylo jisté, že minimálně tuhle část mých plánů ocení.

„Mluv, člověče.“ Babička promluvila přímo k obrovi. Udělal dojem dokonce i na ni.

Snorri upřel oči na Červenou královnu a věnoval jí vražedný pohled. Měl bledě modré oči. Alespoň ty vypovídaly o jeho původu, stejně jako zbytky kožešin a tuleních kůží a taky severské runy, které měl vytetované na rukou černomodrým inkoustem. Kromě nich mu paže zdobily i nějaké nápisy; vypadalo to na pohanské písmo, sem tam přerušované vyobrazením kladiva nebo sekery.

Babička otevřela ústa, aby znovu promluvila, ale Seveřan ji předběhl a ukradl tak napětí panující v sále pro svá vlastní slova.

„Sever jsem opustil z Hardangeru, ale ten není mým domovem. V Hardangeru jsou tiché vody, zelené stráně, kozy a višňové sady. Lidé, kteří tam žijí, nejsou pravými dětmi Severu.“

Mluvil hlubokým hlasem se slabým přízvukem, který se jemně otíral o každé jeho slovo, takže bylo jasné, že mužova rodná řeč bude nějaký jiný jazyk. Mluvil k celé síni, ale oči držel upřené na královnu. Svůj příběh vypověděl s řečnickým umem. Slyšel jsem, že na Severu je noc, kter átrv átři měsíce. Takové noci rodí prvotřídní vypravěče.

„Můj domov byl v Uuliskindu, na vzdáleném konci Trpkého ledu. Svůj příběh vám vyprávím proto, že to místo a doba jsou pryč a žijí jenom ve vzpomínkách. Nechci jim dát smysl anebo život, ale vložím je do vašich, aby se pro vás staly skutečnými, abyste zavítali mezi undorethské, děti Kladiva, a poslechli si vyprávění o jejich posledním vzdoru.“

28


Nevím, jak to udělal, ale když promluvil, bylo to jako by utkal kouzelnou přízi. Chloupky na mých pažích se vztyčily, a aX mě vezme čert, jestli jsem v tu ránu nechtěl být Vikingem máchajícím sekerou v dlouhém člunu, který vplouv ádo uuliskského fjordu a přídí rozráží tenký jarní led.

Ta pošetilost mě opouštěla pokaždé, když se odmlčel, aby se nadechl, a j áse považoval za velmi šXastného, že mohu žít v teple a bezpečí Červené marky. A přesto – když mluvil, srdce Vikinga bilo v hrudi všech přítomných posluchačů, nejen té mojí.

„Severně od Uuliskindu, za Jarlsonskou vrchovinou, začíná skutečný led. Když vrcholí léto, ustoupí o jednu až tři míle, ale zanedlouho už se na krajinu kolem vás díváte z vysoké ledové pokrývky, která nikdy nerozmrzá a je prastará, plná záhybů a puklin. Undorethští se tam vydávají jen tehdy, když chtějí obchodovat s Inuity; to je lid, který žije ve sněhu a na mořském ledě loví tuleně. Inuité nejsou jako ostatní lidé. Jsou zašití ve svých tuleních kožešinách a jedí tuk velryb. Jsou... jiní.

Inuité nabízejí mroží kly, oleje vylisované z rybího tuku, zuby velkých žraloků, tlapy bílého medvěda a kožešiny. Také slonovinu zpracovanou do hřebínků a hřebenů a do podobenek pravých duchů ledu.“

Když se babička náhle vmísila do ubíhajícího příběhu, zněla jako vřískající vrána snažící se přehlušit libou melodii. I tak jsem ji musel obdivovat za to, že v sobě dokázala najít vůli promluvit – já sám jsem zapomněl dokonce i na to, že stojím v trůnním sále, bolí mě nohy a únavou se můžu uzívat. Kráčel jsem se Snorrim a měnil jsem kované železo a sůl za tuleně vyřezané z velrybích kostí.

„Mluv o mrtvých, Snagasone. AX se tahle zahálčivá princátka naučí bát,“ řekla mu babička.

A právě tehdy jsem to spatřil. Seveřan se tam také podíval. Jediné nepatrné mrknutí směrem k poloslepé stařeně. Červená královna se radila s Tichou sestrou – to byla, jak mi postupem času došlo, obecně známá skutečnost. Jak už to s většinou „obecně známých skutečností“ bývá, je těžké donutit lidi, aby vám řekli, odkud ji mají, přestože na pravdivosti dané informace trvají

29


s nemalým zápalem. Obecně známou skutečností bylo například i to, že vévoda z Grastu spí s mladými chlapci. Tu fámu jsem rozhlásil poté, co mě zfackoval, když jsem učinil neslušný návrh jeho sestře – vnadné holce, kter ábyla neslušnosti pln á. Ten nepěkný klep se uchytil a mně přinášelo nemalé potěšení obhajovat vévodovu čest pokaždé, když mi někdo zapáleně tvrdil, že to má od „důvěryhodného zdroje“! Bylo tedy všeobecně známou skutečností, že Grast ve svém hradě przní malé chlapečky a Červená královna v nejvyšší věži svého paláce praktikuje zakázané čarodějnictví za pomoci Tiché sestry – hrozivé babice, kter ám ána svědomí nejedno neštěstí v Říši a bu< královně slouží, nebo ji má sama v hrsti. Nikdy jsem ale nepotkal nikoho, kdo by slepou ženu po babiččině boku skutečně viděl. Dokud tenhle divoký Seveřan nepohlédl jejím směrem.

AX už ho přesvědčil Sestřin perleXový pohled anebo příkaz Červené královny, Snorri ver Snagason sklonil hlavu a promluvil o mrtvých.

„Po Jarlsonské vrchovině bloudí mraziv ásmrt. Kolem se pot ácejí skupiny mrtvol zčernalých mrazem, ztracených v hučení ledového větru. Prý s nimi putují mamuti, mrtv ázvířata osvobozená z ledových stěn a skalních útesů na severu, v nichž je uvěznili v dávných dobách, kdy Ódin poprvé vtiskl lidem slova. Jejich přesný počet neznáme, ale je jich mnoho.

Jakmile se brány Niflheimu otevřou, aby vypustily zimu, a dech ledových obrů se přežene přes severské pláně, spolu s ním přicházejí i mrtví a berou do svých řad každého, kdo jim přijde do cesty. Někdy jsou to osamělí kupci nebo rybáři, které moře vyvrhlo na neznámý břeh. Jindy se dostanou na druhou stranu fjordu a uchvátí celé vesnice.“

Babička vstala ze svého trůnu a zástup rukou v železných rukavicích spočinul na jílcích meče. Věnovala trpký pohled svému potomstvu. „A jak se stalo, že tu přede mnou stojíš v řetězech, Snorri ver Snagasone?“

„Mysleli jsme, že hrozba pochází ze Severu – z Vrchoviny a zemí Trpkého ledu.“ Zavrtěl hlavou. „Když lodě s černými plachtami dorazily do Uulisku, byla nejhlubší noc. Pohybovaly se tiše.

30


Spali jsme, naše hlídky upíraly oči k severu, zda neuvidí ledové mrtvé. Dobyvatelé přepluli Tiché moře a vpadli do Undorethu. Vtrhli mezi nás mužové z Potopených ostrovů. Někteří živí, jiní byli oživlé mrtvoly, které neschvátila hniloba, a byli tam i další tvorové – pololidé z Bretaňských bažin, požírači mrtvých a ghúlové s otrávenými šipkami, které vysají z muže sílu, takže je bezbranný jako novorozeně.

Jejich lodím velel Sven Zlomené veslo. Sven a další z Hardassy. Nebýt jejich zrady, mužové z Potopených ostrovů by nikdy nedokázali doplout do Uulisku uprostřed noci. I během dne by ztratili nejednu lo<.“ Snorri zaXal obrovské ruce v pěst a na zádech se mu vyboulily svaly volající po vraždě. „Zlomené veslo dostal dvacet válečníků jako část svojí odměny. Vsadil nás do okovů a prodal nás v Hardangerském fjordu. Kupec, obchodník z Portských království, nás chtěl použít jako veslaře, abychom mu dopravili náklad na jih, a potom nás znovu prodat v Afrikánsku. Váš prostředník mě koupil v Kordobě, v Albuském přístavu.“

Vypadalo to, že babička ty příběhy shání, kde může – v Červené marce se otroctví nikdy nepěstovalo a j ávěděl, že s obchodováním s lidmi nesouhlasí.

„A ten zbytek?“ zeptala se a prošla kolem něj, dost daleko na to, aby na ni nedosáhl. Přišlo mi, že se naklonila směrem ke mně. „Ti, co nezajali, tví krajané?“

Snorri pohlédl na prázdný trůn, a potom přímo do očí poloslepé ženy. Promluvil skrz zaXaté zuby. „Mnozí byli zabiti. Ležel jsem na sněhu s jedem v krvi a díval se, jak hejno ghúlů uchvátilo mou ženu. Potopení muži honili mé děti a j ánemohl otočit hlavu, abych se podíval, zda se jim podařilo utéct. Ostrované se vrátili k lodím s rudými meči. Brali s sebou zajatce.“ Odmlčel se, potom se zamračil a zavrtěl hlavou. „Sven Zlomené veslo mi vyprávěl... příběhy. Zlomené veslo m ájazyk zkroucený lží... ale říkal, že Ostrované shromaždují vězně, aby odkryli Trpký led. Je v něm uvězněn áarm áda Ol áfa Rikesona. Zlomené veslo tvrdí, že Ostrované byli posláni, aby ji osvobodili.“

„Armáda?“ Babička te< stála skoro na dosah jeho ruky. Byla to strašliv ážena, vyšší než j á– a to jsem měřil dobrých šest stop –

31


a nejspíš byla dost siln ána to, aby mě zlomila přes koleno. „Kdo je to ten Rikeson?“

Seveřan nadzvedl obočí, jako by naznačoval, že každý panovník by měl být obeznámen s mrzkými dějinami té jeho ledové pustiny. „Oláf Rikeson pochodoval na sever prvního léta vlády císaře Orrina III. Ságy vypráví, že chtěl vyhnat obry z Jotenheimu, a proto si s sebou nesl klíč od jejich bran. Střídmější historie tvrdí, že jeho záměrem možná bylo připojit inuitský lid k Říši. Prameny se v každém případě shodnou, že s sebou měl přes tisíc mužů, možn ádokonce deset tisíc.“ Snorri pokrčil rameny a odvrátil se od Tiché sestry zpátky k babičce. Byl statečnější než já – což tedy samo o sobě moc neznamenalo – protože j ábych se k tomu stvoření zády neotočil. „Rikeson byl přesvědčený, že kráčí s Ódinovým požehnáním. Přesto ho zasáhl dech ledových obrů a jednoho letního dne každý z jeho válečníků zmrzl v místě, kde stál, a všechny pak pohltil sníh.

Zlomené veslo si myslel, že ti, které přivedli z Uuliskindu, tam nahoře vykopávají mrtvé a snaží se je osvobodit z věčného ledu.“

Babička přecházela před naším hloučkem. Martus, moje maličkost, Darin, bratránek Roland se svým pitomým plnovousem a pak Rotus, hubeňour s nakyslým výrazem, který byl ve třiceti pořád ještě svobodný a k tomu natvrdlý jako poleno. Byl přímo posedlý čtením – a ještě ke všemu dějin! Babička se u něj zastavila. I Rotus patřil mezi její oblíbence a byl třetí v následnickém pořadí, i když by trůn přeci jen asi předala své vnučce Serah, kdyby na to přišlo. „A proč to, Snagasone? Kdo jim zadal takový úkol?“ Její pohled se setkal s Rotovým, jako by právě on ocenil odpově< víc než kdokoliv z nás.

Obr se odmlčel. Seveřané jen tak nezblednou, ale přísahal bych, že on zesinal. „Mrtvý král, dámo.“

Jeden ze strážných se ho chystal srazit k zemi, přestože jsem nepoznal, zda to bylo za neuctivé oslovení královny anebo za to, že si odvážil začít s posměšnými, pošetilými historkami. Babička ho zastavila zvednutým prstem. „Mrtvý král.“ Pomalu ta slova zopakovala, jako by tím snad potvrzovala svůj názor. Možná toho krále zmínila už dřív, když jsem neposlouchal.

32


Samozřejmě jsem ty příběhy slyšel. Vyprávěly si je děti, když se chtěly navzájem postrašit při Dušičkách. Přijde si pro tebe Mrtvý král! Hůů, hůů, hůů. Nikoho jiného než děti ty povídačky neděsily. Nikdo s mlhavou představou o tom, jak daleko se nachází Potopené ostrovy a kolik království leží mezi nimi a námi, si nemohl dělat zvláštní starosti. I kdyby v těch příbězích bylo zrnko pravdy, nedokázal jsem si představit, že by se nějaký vážený gentleman příliš rozrušil při představě tlupy pohanských nekromantů hrajících si s prastarými mrtvolami na jakémsi zapadlém pahorku, který ještě patřil ostrovním pánům. A i kdyby skutečně oživili stovku rozpadajících se těl, vytáhli je z rakví a dali se s nimi na pochod, tak co? Deset obrněných koní by je beze ztrát smetlo za půl hodiny a jejich prohnilé oči by se ani nestačily rozkoukat.

Cítil jsem se unavený a nesvůj. Byl jsem nabručený, protože jsem musel celé ráno stát a poslouchat tyhle nesmysly. Kdybych byl opilý, možn ábych své n ámitky vyslovil nahlas. Nejspíš bylo štěstím, že jsem byl při smyslech, protože z babiččina pohledu bych vystřízlivěl jedna radost.

Babička se otočila a ukázala na Seveřana. „Správně jsi to pověděl, Snorri ver Snagasone. NechX je ti tv ásekera průvodcem.“ Zamrkal jsem. Nejspíš šlo o nějaké severské rčení. „Odve<te ho,“ řekla a stráže ho odvlekli pryč za hlasitého řinčení řetězů.

Ostatní princové si mezi sebou začali mumlat a j áse rozzíval. Díval jsem se, jak obrovský Seveřan odchází, a doufal, že nás brzy propustí. I když mě moje postel volala líbezným hlasem, měl jsem se Snorrim ver Snagasonem velké plány a potřeboval jsem se ho rychle zmocnit.

Babička se vrátila na svůj trůn a byla potichu, dokud za dveřmi nezmizel i poslední vězeň.

„Věděli jste, že existuje brána do smrti?“ Červená královna nezvýšila hlas, a přesto zasvištěl vzduchem jako bič a přerušil naše tlachání. „Skutečná brána. Taková, na kterou si můžete sáhnout. A za ní se rozprostírají Země mrtvých.“ Přelétla nás pohledem. „Te< byste si měli položit důležitou otázku.“

Nikdo nepromluvil – neměl jsem ponětí, co tím myslí, a přesto jsem cítil pokušení odpovědět, abych věci urychlil. Nakonec jsem

33


to zavrhl, a tak se ticho táhlo, dokud si Rotus neodkašlal. „Kde?“ zeptal se.

„Špatně,“ babička naklonila hlavu na stranu. „Otázka zní: Proč? Proč existuje brána do smrti? Je to stejně důležité jako všechno ostatní, co jste tu dnes slyšeli.“ Podívala se na mě a j árychle obrátil svou pozornost ke svým nehtům. „Brána do smrti existuje, protože žijeme ve věku mýtů. Naši předkové žili ve světě neměnných zákonů. Časy se ale změnily. Brána existuje, protože se o ní vypravují příběhy, protože během staletí o ní vznikl bezpočet mýtů a legend, je zapsaná v posvátných knihách a příběhy o ní se tradují pořád dokola. Ta brána existuje, protože jsme ji chtěli, svým způsobem jsme po ní toužili, možn ájsme ji dokonce očekávali. Anebo obojí. Takový je důvod. Právě proto musíte věřit příběhům, které jste tu dnes slyšeli. Svět se mění, hýbe se nám pod nohama. Jsme ve válce, děti Červené marky, přestože to možná nevidíte, ani necítíte. Jsme ve válce proti všemu, co si dokážete představit, a naší jedinou zbraní je odvaha postavit se tomu tváří v tvář.“

To byl samozřejmě nesmysl. Poslední nedávná válka, do které byla Červen ámarka zapleten á, byla ta se Scorronem a během minulého roku postupně přešla ve vratké příměří... babička musela vycítit, že přichází i o ty nejnaivnější ze svých posluchačů, a rozhodla se změnit taktiku.

„Rotus se ptal ‚kde‘, ale já vím, kde se brána nachází. Zároveň vím, že se ned áotevřít.“ Znovu se zvedla z trůnu. „Co takov á brána potřebuje?“

„Klíč?“ navrhla Serah, kter ábyla vždycky připraven átu starou babiznu potěšit.

„Ano. Klíč.“ Královna se na svou chráněnkyni usmála. „Nejeden by po takovém klíči toužil. Je to nebezpečn ávěc, ale raději aX ji máme my než naši nepřátelé. Brzy pro vás budu mít úkoly: pro některé to bude znamenat výpravu, pro jiné otázky žádající odpově< nebo lekci. Dejte si záležet, abyste se svých úkolů zhostili se ctí. Posloužíte tím mně i sobě, a co je nejdůležitější – prokážete službu celé Říši.“

Vyměnili jsme si mezi sebou zmatené pohledy, ozvalo se nějaké

34


breptání: „Co s tím má Červená marka společného?“ Možná to byl Martus.

„To stačí!“ Babička tleskla dlaněmi o sebe a propustila nás. „Běžte. VraXte se do svých přepychových komnat a ke svým pohodlným zvykům a privilegiím a užívejte jich, dokud můžete. Anebo – pokud ve vašich žilách skutečně koluje moje krev – zvažte m áslova a zachovejte se podle nich. Toto jsou poslední dny. Všechny naše životy spějí do jediného společného bodu a času, vzdáleného nemnoho mil či let od této síně. Jde o bod v našich dějinách, kdy nás císař bu< zachrání, anebo odsoudí k zániku. Jediné, co můžeme dělat, je koupit mu čas, který potřebuje – a za to bude třeba zaplatit krví.“

Konečně! Pospíšil jsem si ven spolu s ostatními a držel krok se sestřenkou Serah. „Tak to bychom měli. Té staré sůvě vážně přeskočilo. Prý císař!“ Zasmál jsem se a věnoval jsem jí zářivý úsměv úspěšného kavaleristy. „Dokonce ani babička není dost star ána to, aby pamatovala posledního císaře.“

Serah mě uzemnila znechuceným pohledem. „Poslouchal jsi vůbec, co říkala?“ Potom odkráčela a nechala mě tam stát vmáčknutého mezi Marta a Darina, kteří mě skoro rozdrtili, když procházeli kolem.

35


4

Z trůnního sálu jsem doběhl do velké chodby, a zatímco zbytek mojí rodiny zatočil vpravo, j áse vydal opačným směrem. Brnění, sochy, obrazy, přehlídka mečů vyvěšených na stěnách, to všechno se míhalo kolem, když jsem běžel, co mi síly stačily. Moje zablácené boty dusaly po dlouhém, ručně šitém koberci, který musel stát celé jmění: šlo o drahé hedvábí utkané do složitých vzorců v induském stylu. Na jeho konci jsem zahnul za roh a rozběhl se po hlavní chodbě křídla pro hosty, ve kterém byl bezpočet pokojů připravených k okamžitému použití v případě vznešené návštěvy.

„Jdi mi sakra z cesty!“ Nějaký starý sluha se vymotal ze dveří a připletl se mi do cesty. Byl to jeden ze sloužících mého otce – Robin, starý, šedivý mrzák, který se tu v jednom kuse šoural a motal se všem pod nohama. Proletěl jsem kolem něj – jen bůh ví, proč tu vydržujeme takové pijavice – a rozběhl se napříč širokou chodbou.

Dvakrát jsem vzbudil pozornost stráží, které vyhlédly ze svých altánků; jeden za mnou dokonce výhružně zařval, dokud nedošel k závěru, že budu spíš osel než nájemný vrah. U druhých dveří od konce chodby jsem prudce zastavil a vstoupil do Zeleného pokoje. Odhadoval jsem, že bude prázdný. Místnost vyzdobená v rustikálním stylu s postelí s nebesy, jejíž sloupy byly vyřezané do tvaru rozložitých dubů, zela skutečně prázdnotou a byla plná

36


bílého povlečení. Prošel jsem kolem postele, na níž jsem kdysi strávil několik velmi příjemných nocí ve společnosti snědé komtesy z nejjižnějších koutů Říma, a zavřel jsem okenice. Od okna přes balkon se táhlo sloupkové zábradlí, které pokračovalo až na špičatou střechu královských stájí; stavby, jež by zahanbila jakékoliv panství na Králově cestě.

Aby bylo jasno, vím, jak správně dopadnout, ale pád ze střechy stájí by zabil i čínského akrobata. Proto jsem se po kamenném okapovém žlabu rozběhl pečlivě vyváženou rychlostí, která odpovídala mé touze nezřítit se do chřtánu smrti a zároveň nezhynout ostřím Maera Alla nebo jednoho z jeho nohsledů. Ten obrovitý Seveřan by mě z mých dluhů nejspíš vysekal úplně, pokud by se mi podařilo zajistit si jeho služby a správně vsadit. Ksakru, kdyby v něm lidi viděli to co j áa odmítli mi d át dobrý kurz, prostě bych mu jen podstrčil vývar z pryskyřníku a vsadil bych proti němu.

Na vzdáleném konci stájí stojí dva korintské sloupy, které podpírají prastarou vinnou révu – nebo možn áona podpír áje. V každém případě je to místo, po kterém se d ádobře sešplhat na zem – zvlášX pokud je lezec zručný nebo zoufalý. Posledních deset stop jsem sklouzl, pohmoždil si patu a kousl se do jazyka, ale pak už jsem pelášil směrem k Bitevní bráně, plivaje krev.

Když jsem dorazil, nemohl jsem popadnout dech a musel jsem se rukama opřít o kolena. Chvíli jsem supěl a vyfukoval vzduch, než jsem byl schopný zhodnotit situaci.

Dva strážní mě pozorovali s nepokrytou zvědavostí. První byl starý násoska známý jako Dvojkař a druhý nějaký mladík, kterého jsem nepoznával.

„Dvojkaři!“ Narovnal jsem se a zvedl jsem ruku na pozdrav. „Do jakého žaláře odvádějí královniny vězně?“ Určitě to budou válečné cely na vrcholu Marsailské tvrze. Možná to byli otroci, ale toho Seveřana by nikdy nedali dohromady s běžnou chamradí. I tak jsem se zeptal. Vždycky je lepší začít snadnou otázkou, kter ávašeho člověka uklidní.

„Pro tu chásku žádný cely nejsou.“ Dvojkař si chtěl odplivnout, ale potom si to rozmyslel a plivanec s hlasitým mlasknutím spolkl.

37


„Cože?“ Přece je nenech ápopravit?! To by byl zločin – takov á škoda, takové plýtvání!

„Prej je pustěj. Tak sem to aspoň slyšel.“ Dvojkař nad tou nehorázností zavrtěl hlavou, až se mu zatřásla sanice. „Má sem přijít Kontaf a vyřídit to s nima.“ Pokývl směrem k náměstí a opravdu – Kontaf, oděný do svého úředního roucha, metelil směrem k nám jako šváb s nadutostí typickou pro malé funkcionáře. Z vysokého mřížovaného okna nad Bitevní branou jsem zaslechl vzdálené řinčení řetězů, které se rychle blížilo.

„Krucinál.“ Mrkl jsem od brány k podkomořímu a zase zpátky. „Zdrž je tam, Dvojkaři,“ nakázal jsem mu. „Nic jim neříkej. Ani slovíčko. Nebudeš toho litovat. Ani tvůj přítel.“ A s těmi slovy jsem se rozběhl k Ameralu Kontafovi z domu Mecerů.

Potkali jsme se uprostřed náměstí, kde starodávné sluneční hodiny a ranní stíny zvěstovaly přesný denní čas. Kamenné dlaždice se už začínaly rozpalovat a nad vrcholky střech zasvitl první příslib skutečného dne.

„Amerale!“ rozpřáhl jsem bodře paže, jako by šlo o dávného přítele.

„Princ Jalan.“ Schoval hlavu mezi ramena, jako by mě chtěl vytěsnit ze svého zorného pole. Jeho podezřívavost byla pochopiteln á– jako malý kluk jsem mu do kapes strkal štíry.

„Ti otroci, které přivedli dnes ráno do trůnního sálu, aby nás pobavili... co se s nimi stalo, Amerale?“ Rychle jsem se mu postavil do cesty, zatímco on se mi snažil vyhnout. V masité pěsti svíral listinu s nařízením.

„Mám je zařadit do karavany směrem na Port Ismut s dokumenty zprošXujícími je všech druhů nevolnictví.“ Přestal se snažit se kolem mě protáhnout a povzdechl si. „Co chcete, princi Jalane?“

„Jen toho Seveřana.“ Usmál jsem se a mrknul na něj. „Je příliš nebezpečný na to, abyste ho jen tak pustili na svobodu. To by měl vědět každý. Babička mě posílá, abych si ho vzal na starost.“

Kontaf se na mě podíval, oči zúžené podezřením. „Žádné takové pokyny jsem nedostal.“

Musím říct, že mám velmi poctivý obličej. Lidé ho běžně nazývají odvážným a otevřeným. Je snadné mě mylně považovat za

38


hrdinu a s trochou snahy dokážu o své upřímnosti přesvědčit i toho největšího cynika. S lidmi, kteří mě znají, je to samozřejmě obtížnější. Mnohem obtížnější.

„Poj<te se mnou.“ Položil jsem mu ruku kolem ramen a nasměroval jsem ho k Bitevní bráně. Je lepší vést člověka tam, kam chtěl původně jít. Rozostří to hranici mezi tím, co chce on a co chcete vy.

„Červen ákr álovna mi dala svitek s rozkazem. Vlastě ho jen tak rychle načmárala n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist