načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Primární terapie -- Jak získat přístup k potlačeným pocitům a využít jejich energii k uzdravení - Arthur Janov

Primární terapie -- Jak získat přístup k potlačeným pocitům a využít jejich energii k uzdravení

Elektronická kniha: Primární terapie -- Jak získat přístup k potlačeným pocitům a využít jejich energii k uzdravení
Autor:

Neurologie a psychologie, dva obory, které by se měly vzájemně doplňovat a spolupracovat na léčbě duševních onemocnění, se již dlouho diametrálně rozcházejí. Zatímco neurologové ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  240
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 345
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Primal healing
Spolupracovali: přeložil Kamil Pinta
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-0073-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha o důležitosti léčby, která se zakládá na prožitcích z minulosti. Autor spojuje psychologii a neurologii a nabízí nové skutečnosti na základě vlastního výzkumu.

Popis nakladatele

Neurologie a psychologie, dva obory, které by se měly vzájemně doplňovat a spolupracovat na léčbě duševních onemocnění, se již dlouho diametrálně rozcházejí. Zatímco neurologové hledají klíč k lidské povaze v mikroskopickém světě neuronů, psychologové zkoumají lidské chování na úkor studia mozku. Kniha Primární terapie, plod více než třiceti let intenzivního psychologického výzkumu, tuto propast překlenuje. Ukazuje, proč je láska nejdůležitějším faktorem pro zdravý vývoj mozku. Přehledně a srozumitelně objasňuje, proč, chceme-li se skutečně uzdravit, musíme sestoupit do nejtemnějších zákoutí mozku, kde se nacházejí vtištěné vzpomínky a bolest, a naplno si prožít své prvotní zkušenosti, jež dodnes ovlivňují naše chování.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Arthur Janov - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PRIMÁRNÍ

TERAPIE


PRIMÁRNÍ

TERAPIE

JAK ZÍSKAT PŘÍSTUP K POTLAČENÝM POCITŮM

A VYUŽÍT JEJICH ENERGII K UZDRAVENÍ

Dr. Arthur Janov

Přeložil Kamil Pinta


PRIMÁRNÍ

TERAPIE

JAK ZÍSKAT PŘÍSTUP K POTLAČENÝM POCITŮM

A VYUŽÍT JEJICH ENERGII K UZDRAVENÍ

Dr. Arthur Janov

Přeložil Kamil Pinta


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNa ČR

Janov, Arthur

Primární terapie : jak získat přístup k potlačeným pocitům a využít jejich energii

k uzdravení / Arthur Janov ; [z anglického originálu ... přeložil Kamil Pinta]. -- 1. vyd.

v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2014. -- 345 s.

Název originálu: Primal healing

ISBN 978-80-7500-073-6 (brož.)

159.974 * 615.851 * 611.81 * 612.82 * 159.942 * 316.474 * 159.9 * 159.922

- psychická traumata

- psychoterapie

- mozek

- emoce

- láska-sychologické aspekty

- vývojová psychologie

- populárně-naučné publikace

- případové studie

615.8 - Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství [14]

Arthur Janov

Primární terapie

Primal Healing

Copyright © Arthur Janov, 2007

Translation © Kamil Pinta, 2014

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2014

ISBN 978-80-7500-073-6


VĚNOVÁNÍ

Adiemu, Michaelovi, Mattemu, Mimi, Michel,

Larrymu, Helmutovi, Eddiemu, Berniemu,

Jackovi, Marion.



PODĚKOVÁNÍ:

Chtěl bych poděkovat Dr. Paulu Thompsonovi z  Centra magnetické

rezonance Kalifornské univerzity (UCLA Neuroimaging Center) za jeho

podporu. Rovněž děkuji Dr. Davidu Goodmanovi z  Neurovědeckého

centra v Newportu (Newport Neuroscience Center) za poznámkyk neurologickým pasážím, a také Dr. Jontymu Christieovi. Za mnohé vděčím

Dr. Miku Makepeaceovi, který mi pomohl knihu zdokonalit po jazykové

stránce, a  také svému výzkumnému asistentu Davidu Lassoffovi, který

strávil mnoho času ověřováním těžko dostupných zdrojů. Děkuji Kathy

Wyerové za mnoho hodin redaktorské práce a rovněž Randy Malatové,

mé dlouholeté korektorce. Můj dík patří též Dr. Geoffreymu Carrovi

a  Peteru Prontzosovi za jejich cenné rady. A  v  neposlední řadě děkuji

Dr. Elizabeth Lyonové, která knihu zkompilovala a strávila mnoho času

cizelováním textu.

Můj nejhlubší dík patří mé ženě, Dr. France Janovové, která tytokapitoly četla v  mnoha verzích a  měla k  nim mnoho cenných připomínek. Jako vedoucí klinického výcviku v  našem centru se podílela na vývoji teorie i praxe primární terapie. Tato kniha obsahuje řadu jejích dodatků a oprav. Diagram na str. 58 je rovněž jejím dílem.

A konečně chci poděkovat mému nedávno zesnulému dlouholetému kolegovi Dr. Michaelu Holdenovi, který živil můj zájem o  neurologii a byl mým velkým učitelem.

To nelze sdělit, musí to být žito,

určitě je to peklo, neboť cítím

více, než slovy vůbec pozachytím.

Lukrécie

––Shakespeare

Našemu závazku vůči paměti musíme dostát v plné míře.

––Jacques Chirac, francouzský prezident

Paměť zavazuje.

A rozpomínání uzdravuje.

–––Dr. Arthur Janov

OBSAH

ÚVOD ................................................................................................ 1

Kapitola 1

VŠE JE V HLAVĚ ............................................................................ 11

Kapitola 2

JAK LÁSKA FORMUJE MOZEK ................................................... 29

Vnitřek je odrazem vnějšku .......................................................... 32

Kritická období: Může být někdy pozdě na lásku? ........................ 38

Uspokojování potřeby lásky..................................................... 45

Bolest a její potlačení .................................................................... 48

Případová studie: Stash ............................................................... 52

Kapitola 3

KDE SE BEROU MYŠLENKY: ŘEČI, JIMIŽ HOVOŘÍ MOZEK ...... 55

Tři úrovně vědomí ........................................................................ 57

Primární úroveň: mozkový kmen ................................................. 58

Sekundární úroveň: limbický/emoční systém ................................ 66

XIII


Amygdala: prožívání pocitů ..................................................... 67

Hipokampus: sídlo paměti ...................................................... 69

Hypotalamus: tlumočník pocitů .............................................. 70

Talamus: spojovatel pocitů ...................................................... 70

Terciární úroveň: mozková kůra ................................................... 72

Mechanismy potlačování .............................................................. 77

Kapitola 4

OTISK A JEHO VLIV NA NÁŠ ŽIVOT ......................................... 91

Otisky a neurofyziologie: jak se uchovávají vzpomínky ................. 97

Otisky mění fyziologii .................................................................. 99

Terapie rozhovorem: marný boj s otisky ..................................... 104

Rezonanční procesy v mozku ..................................................... 108

Deprese aneb fyziologie beznaděje .............................................. 116

Případová studie: Kiki .............................................................. 117

Kapitola 5

LEVÁ A PRAVÁ HEMISFÉRA: HLEDÁNÍ ROVNOVÁHY ........ 121

Přerušení spojení ........................................................................ 125

Problém psychoterapie zaměřené na levou hemisféru .................. 129

Případová studie: Nathan .......................................................... 137

Kapitola 6

KOGNITIVNÍ TERAPIE: PROČ SLOVA NEUZDRAVUJÍ ........ 141

Co ve skutečnosti dělají kognitivisté? .......................................... 147

Opomíjení biologických faktorů: cesta do psychologické divočiny ... 158

Kdo potřebuje kam, pomozme mu tam ...................................... 162

Mají kognitivní a jiné vhledové terapie nějaký význam? .............. 166

PPřípadová studie: Daryl – tři neprožitkové terapie .................. 166

XIV


XV

Kapitola 7

PROTOTYP: PROČ JSME, JACÍ JSME ........................................ 169

Parasympatik a sympatik ............................................................ 169

Prototyp a fyziologické procesy................................................... 177

Nitroděložní vývoj a medikace ................................................... 179

Případová studie:

Katherina – anorexie, bulimie a sexuální trauma ....................... 185

Kapitola 8

ODPOJENÍ A DISOCIACE: VRÁTKOVÝ SYSTÉM V AKCI ....... 193

Evoluce cítění ............................................................................. 196

Pravá OFK: strážce spojení s minulostí ....................................... 200

Mentální dislokace ..................................................................... 204

Obnova spojení .......................................................................... 210

Jak se tvoří vzpomínky ............................................................... 217

Propojení levé a pravé hemisféry ............................................ 219

Racionalizace ......................................................................... 221

Efektivní spojení .................................................................... 222

Případová studie: Stan – velké záchvaty ..................................... 224

Případová studie: Sonny – epilepsie ........................................... 226

Limbický systém a jeho propojení .............................................. 227

Iluze „adaptace“ ......................................................................... 229

Tanec hemisfér ........................................................................... 231

Cesta k duševnímu zdraví ........................................................... 233

Případová studie: Frank – nepropojenost a víra ........................ 234

Význam integrace ....................................................................... 239

XV


XVI

Kapitola 9

UVĚDOMĚNÍ VERSUS VĚDOMÍ .............................................. 245

Evoluce cítění ............................................................................. 255

Měření stresu.............................................................................. 256

Povaha závislosti ......................................................................... 257

Jevy a podstaty ........................................................................... 262

Nechejme se vést pocity.............................................................. 273

Pacient rozhoduje ....................................................................... 276

Případová studie: Caryn ........................................................... 280

Léky činí neurózu efektivní ........................................................ 284

Kapitola 10

ZNOVUPROŽÍVÁNÍ: NEZBYTNÝ KROK NA CESTĚ

K UZDRAVENÍ ............................................................................. 287

Význam vhledů v psychoterapii .................................................. 292

Proč musí být znovuprožitek kompletní ..................................... 294

Vyzdvihování zasutých vzpomínek ............................................. 297

Sebedestruktivní chování ............................................................ 302

Co dělá s mozkem neuróza a co znovuprožitky ........................... 304

Kapitola 11

PROŽITKOVÁ TERAPIE: LÉK NA VĚTŠINU NEMOCÍ ........... 307

DODATEK: CO JE PRIMÁRNÍ TERAPIE? ................................ 323

POZNÁMKY ................................................................................. 333

VYBRANÁ LITERATURA ......................................................... 339


1

ÚVOD

J

ako klinický psycholog s  více než padesátiletou praxí jsem dospěl

k názoru, že máme-li účinně řešit psychické problémy, musímespojovat to nejlepší z oborů neurovědy a psychologie. Tyto dvě disciplíny by se měly vzájemně obohacovat výměnou teoretických a praktických poznatků.

V této knize se pokouším sloučit do jednoho organického celkuneurologii, psychologii a biologii, abychom již pro účely studia nemuselilidskou bytost rozpitvávat na nesouvisející části. Náš přístup nabízí vpravdě

holistický pohled na člověka se všemi jeho psychologicky a neurologicky determinovanými projevy a  symptomy. Psychologická diagnóza pak

zahrnuje i poznatky z jiných vědních oborů a vedle emocionálního stavu

zjišťuje i  stav pacientovy fyziologie. Např. u  obsese nebudeme hovořit

pouze o jejích projevech, ale také o tom, v které části mozku působí a jaké

faktory v  pacientově anamnéze přispěly k  jejímu vzniku. A  u  pohlavní

impotence nás bude zajímat, jak ji ovlivňují neurologické faktory a jaké

zážitky v pacientově minulosti mohly vést k jejímu pozdějšímu rozvoji.

Budeme se takto pohybovat napříč disciplínami, abychom lépe pochoili, kým jsme a  jak naše emocionální stavy ovlivňují naši mysl i  tělo


2

Primární terapie

a  naopak. Lidský organismus je soustavou spojitých nádob. Pro účely

vědy z něj můžeme abstrahovat jednotlivé aspekty, ve skutečnosti ale vždy

bude tvořit jeden ústrojný celek. Pokud hledáme holistické, obecněplat

né odpovědi na základní otázky lidské existence, musíme nakonecvšech

ny dílky poskládat dohromady.

Po desítkách let primárně terapeutického výcviku a  praxe v  našem

centru můžeme s  jistotou tvrdit, že pokládáme základy první skutečně

vědecké psychoterapie. Ze všech sezení pořizujeme filmové záznamy,kte

ré si opakovaně přehráváme. Naše postupy jsou natolik preciznía syste

matické, že pokud se dopustíme chyby, okamžitě to zaznamenáme.V psy

choanalytické terapii, kterou jsem praktikoval dříve, tomu tak nebylo.

My nabízíme somatickou terapii, jež mnoho pacientů skutečně uzdraví.

Zdráhám se použít slovo „vyléčí“ s  ohledem na jeho negativní konota

ce, faktem ale je, že v mnoha případech dojde k naprostému „vyléčení“.

Takových úspěchů dosahujeme díky tomu, že pronikáme do nejhlubších

vrstev mozku a nejodlehlejších končin nevědomí a vyzdvihujeme z nich

traumatické, po desítky let skryté a  vytěsněné elementy, jež ovlivňují

chování pacienta a  vyvolávají sklony k  určitým onemocněním. Věřím,

že tato kniha je pro náš obor stejně průlomová, jako byla v  roce 1902

kniha Výklad snů Sigmunda Freuda, v níž autor poprvé objasnil pojem

nevědomí a jeho vliv na lidský život. Naše představa o nevědomí je dnes

již mnohem jasnější i díky tomu, že se s ním denně setkáváme v terapii.

Nahlížíme do minulosti našich pacientů – a dozvídáme se o vývojivše

ho živého na Zemi. Sledujeme klienty při sezeních – a začínáme chápat

evoluci celého lidského rodu. Pozorujeme pacienty při znovuprožívání

nejranějších zkušeností – a odhalujeme tak svou vlastní dávnou minulost.

Sledujeme porodní traumata a  jejich dlouhodobé důsledky, od poruch

pozornosti přes migrény po zvýšený krevní tlak – a  vidíme vliv plazí

ho mozku. Bez těchto pozorování bychom nemohli chápat ani vlastní


3

Úvod

problémy, natož je léčit u druhých. Zní to možná troufale, doufám ale, že

tato kniha má slova potvrdí.

Behaviorální a  kognitivně vhledové terapie se v  diagnostice i  léčbě zaměřují pouze na behaviorální projevy a  výsledky nejnovějších neurologických výzkumů převážně ignorují. Většina psychologických teorií, které dnes raší jako houby po dešti, proto postrádá ukotvení v neurovědě. Tapřitom nabízí hojnost poznatků, jež mohou být přínosné i pro klinickoupraxi. Přimlouvám se za to, abychom mezi těmito dvěma obory stavěli mosty.

Moje práce je pouze prvním krokem na cestě k tomuto cíli, nikoliv konečnou, definitivní odpovědí. Desítky let klinické praxe mi dalyvzácnou příležitost sledovat vývoj osobností mých pacientů, odhalovatpříčiny jejich neuróz a vyvíjet metody jejich léčby. Díky neurovědě můžeme nyní těžit z obrovského množství vědomostí a lépe rozumět souvislostem mezi mozkovými funkcemi a projevy chování. Víme toho mnohem více o povaze pocitů a o limbickém systému. A co je nejdůležitější, víme, jak zbavit systém vryté, chronické bolesti.

Přestože v  této knize uvádím odborné odkazy a  citace, čtenář by neměl ztrácet ze zřetele jednu podstatnou skutečnost: nejpádnějším důkazem jsou pocity samotné. Ať citujeme sebevíc studií, k  pravdě nás stejně může dovést jen žitá zkušenost. Pocity našich pacientů jsou natolik výmluvné, že činí statistická data podružnými. Kognitivníteraie používá k  potvrzení svých hypotéz a  teorií statistiky proto, že její teorie jsou často pouhými intelektuálními konstrukty, které je nutno statisticky ověřovat. Nám jde o biologická fakta, která se obejdou bez matematických důkazů. Studie, jež zde cituji, nic nedokazují. Pouze odkazují k čemusi univerzálnímu, ke kontinuu společnému všemorganickým formám života. Poskytují doplňující informace, nikoliv nezávislá, nezpochybnitelná fakta. Jsou jakousi intelektuální úlitbou levému mozku, a bez spojení s pravým mozkem zůstanou pouze věcí intelektu.

Primární terapie

Se statistickými údaji lze všelijak manipulovat. Mohou posloužit jako

důkaz čemukoliv, neboť ignorují biologickou realitu. Lidé, kteří nejsou

v kontaktu se vzpomínkami a pocity uloženými v nevědomí svéhopravého mozku, si toto nemusejí vůbec uvědomovat. Studie na zvířatech

mohou být zajímavé, my ale nezkoumáme duševní život krysy –snažíme se pochopit, s pomocí analogie či dedukce, lidskou psychiku. Lidé,

kteří strádají, jejichž vrátkový systém selhává, mají již jakýsirudimentární přístup ke svému nevědomí. A u pacientů v naší experimentální

laboratoři se s projevy tohoto nevědomí setkáváme denně.Nepotřebujeme statistická fakta. Máme dostatek biologických.

Klienti kognitivních terapií se mohou „cítit lépe“, ale nemohou se uzdravit, protože jim terapie umožňují potlačit bolest pomocí slov.Představují a myslí si, že se uzdravili, ačkoliv ve skutečnosti jen myšlenkami umrtvují své pocity.

Světem, který musíme probádat, je hluboké nevědomí, dědictví po našich zvířecích předcích. Nevědomí ale nelze uchopit slovy. Stejně jako si nemůžeme povídat s plazem, nemůžeme diskutovat ani s plazímmozkem, který v sobě všichni nosíme. Teorie, která opomíjí existencinevědomí, nemůže odstranit celou řadu emočních problémů – problémů, jejichž kořeny mohou sahat právě až do pozůstatků plazího mozku. Při pohledu na pacienta, který se svíjí jako plaz, v moci vývojově nejstarší, primitivní části svého mozku, je to nad slunce jasnější. Dokud setrváváme nakognitivní úrovni, nebudeme mít jasno nikdy.

Připomínám, že ve fyzikální kosmologii došlo k objevu temné hmoty, jež údajně zaujímá většinu toho, co se dříve nazývalo prázdnýmprostorem. Součástí tohoto univerza je i člověk: naší temnou hmotou jenevědomí. Až dosud psychoterapie zkoumala pouze špičku ledovce a většinu našeho vnitřního vesmíru ponechávala neprobádanou. Kosmologie sice zkoumá převážně vnější vesmír, ale člověk je tohoto vesmíru součástí,

Úvod

a jeho zákony tedy musejí platit i pro něj. Naše biologická těla jsou přece

z  větší části tvořena vesmírným prachem – atomy uhlíku, vodíku, kyslíku, železa a  dalších prvků. Organické sloučeniny vznikají kombinací

uhlíku, vodíku a kyslíku. Zákony makrokosmu musejí platiti v mikrokosmu. Mezi těmito dvěma světy neexistuje jednoznačná hranice.V každém z nás jsou zaznamenány dějiny celého vesmíru. Evoluce nicnevynechává, jenom přidává. V lidské lebce dodnes najdeme pozůstatky mozků

primitivnějších tvorů. Jsme zhmotněnými dějinami vesmíru, živoucíkronikou, do níž většina vhledových psychoterapií nikdy nenahlédne. Čím

více toho víme o zákonitostech vesmíru, tím lépe bychom se měli vyznat

sami v sobě. Důležité je, že čím hlouběji do osobní minulostisestoupíme, tím více přítomní můžeme být. Minulost zůstává v našem systému

otištěná, a  dokud si ji znovu neprožijeme a  nepropojíme s  vědomím,

budeme jejími zajatci. Do čím odlehlejších koutů nevědomí pronikáme,

tím zřetelněji se nám vyjevuje naše nejstarší minulost. Chronicky zvýšená

teplota vypovídá, ba přímo křičí, o naší minulosti, náš vysoce vyvinutý

intelekt ale jen málokdy rozumí její řeči.

Na primární terapii bychom měli pohlížet jako na odvětvíkosmologie: nauku o  vnitřním vesmíru. Jak můžeme zkoumat zákonitosti mezilidských vztahů, když se nikdy neponoříme do temné hmoty nevědomí? Dokud nepronikneme do nevědomí, zůstáváme vydáni napospas silám zcela mimo naši kontrolu. Trápí nás příznaky bezzjevných příčin a nevysvětlitelná onemocnění. Přitom to tak nemusí být. Nevědomí k nám promlouvá neustále, svou vlastní řečí, jíž ale většina z nás nerozumí a neumí ji používat. Správná terapie proto musípoužívat i neverbální prostředky.

Konečným cílem je navázání spojení mezi hlubinami nevědomía nejvyšší vrstvou mozku: prefrontální šedou kůrou. Bez tohoto spojenízůstává nevědomí nekontrolovatelnou silou. Trvale nás ovlivňuje např. tím,

Primární terapie

že vede k rozvoji závislostí, zvyšuje krevní tlak nebo vyvolává záchvaty. Po

navázání spojení s nevědomím tyto problémy často pominou.Odstranění určitého druhu chování – např. závislosti – problém neurózy neřeší.

Alkoholik se nevyléčí tím, že začne abstinovat: prostě jen přestane pít.

Alkoholismus sám o sobě ve většině případů není onemocněním(nehledě na to, co tvrdí Anonymní alkoholici), ale spíše příznakem hlubšího

problému. Jak se základní, vrozená potřeba, není-li uspokojena,proměňuje v „touhu po“ lécích, jídle nebo alkoholu, si vysvětlíme později. Právě

s touto základní potřebou musíme pracovat, nikoliv s onoumnohotvárnou a proměnlivou „touhou po“ něčem.

Kosmologové si kladou otázky typu: „Jak a proč vznikl vesmír? Jak se chová? Jak probíhal velký třesk?“ A tytéž otázky si můžeme klásto člověku. V  primární terapii se vracíme do let strávených s  rodiči, odsud do časů našich prarodičů a  dále až (po měsících nebo letech terapie) k našim opičím předkům. Od primátů pokračujeme k nižšímživočišným formám (výše zmiňovaní plazi), odkud už není daleko k samotným prvkům, atomům a molekulám hvězdného prachu, z nichž jsme složeni. Tak daleko samozřejmě nezacházíme, ale mnoho našich pacientů se dostává až na úroveň plazího mozku, kdy se jen svíjejí nebo vlní a  nemohou už ani naříkat a  ronit slzy, natož zastírat pocity slovy. Až tam je umíme zavést. Naučili jsme se oné primitivní řeči a s její pomocí otevíráme našim pacientům brány k  nevědomí, prohlubujeme jejich identitu a rozšiřujeme jim obzory – aby lépe rozuměli sami sobě, svému vnitřnímu vesmíru a svému aktuálnímu životu.

Čím dále pronikáme ve vnějším vesmíru, tím více se přibližujeme svým kořenům, které sahají až k počátkům času. Čím hlouběji se noříme do temné hmoty nevědomí, tím lépe rozumíme svému původu i svésoučasnosti. A logicky: čím hlouběji do minulosti sestupujeme, tím lépe jsme schopni předvídat budoucí problémy, jako jsou úzkost, drogová závislost

Úvod

či pohlavní impotence. Čím déle sondujeme porodní trauma, tím více

se dozvídáme o  „nepřekonatelných“ závislostech. Můžeme předpovědět

sexuální frigiditu, která se dostaví o  desítky let později. I  o  tom všem

bude řeč v následujících kapitolách.

Velký třesk, jímž před zhruba čtrnácti miliardami let vznikl nášvesmír, má svou obdobu ve vnitřním vesmíru. Tak jako ve vzdálených hvězdách, které se řítí vstříc nekonečnu, vidíme svou vlastní minulost, můžeme ve „vzdálených“ projevech naší biologie číst svou osobní historii. U  třicetiletého člověka můžeme usuzovat na raná traumata z  napětí svalů mezi očima a  na prenatální trauma z  hladin kortizolu a serotoninu. Tak vypadají vzdálené ozvěny raného otisku, našeho osobního „velkého třesku“, chcete-li. Na stopu těchto raných událostí nás mohou přivést zvýšené hladiny neurochemikálií. Tyto zvýšenéhodnoty souvisejí s konkrétními traumaty, která jsme mohli zažít dokonce ještě před narozením. Jsou připomínkou toho, čím jsme prošli,a udržují tyto rané události živé. Tyto fragmenty vzpomínek, ať už mají podobu bušení srdce či vysokého krevního tlaku, nesmíme jednoduše potlačovat léky. Musíme je propojovat s  ranými událostmi, které nás biologicky poznamenaly.

Jedním z poslání vědy je vyslovovat předpovědi. To ale nemůže, pokud nezná příčiny jevů. Věda, která se zaměřuje výhradně na přítomnost, nemá daleko k astrologii. Zkoumání temné hmoty, minulosti a původuvesmíru je doménou astronomie. Pouze ta druhá je skutečně exaktní vědou. Věda je o to spolehlivější, oč kvalitnější důkazní kritéria používá. Pokud psychoterapeutický experiment ignoruje vliv minulosti, pokud postupuje fenotypicky a ahistoricky (např. metodou půlroční abstinence), nemůže být úspěšný. Může dosáhnout pouze dočasných změn, neboť se nevyořádává s  temnými silami nevědomí, jež v  nás dodnes působí. Zůstáváme rukojmími své minulosti, a to nejen raného dětství, ale i událostí

Primární terapie

z mnohem dřívější doby, kdy život ohrožující traumata vyvolala odchylky

v základních životních funkcích.

Chceme-li jednou odhalit širší paradigma, jež by vysvětlovalo lidskou patologii, musíme zkoumat vnitřní vesmír, labyrint nevědomí, který svá tajemství vydává pomalu, ale jistě. Dokud se do této vnitřní zóny nevypravíme, nemůžeme nikdy doopravdy porozumět např. depresi. Jak to víme? Sklony k  depresi, vedoucí někdy až k sebevražedným myšlenkám, přetrvávají, dokud neprozkoumáme nevědomou, vzdálenou minulost a  znovu si ji neprožijeme. Jejím znovuprožitím se jak vnitřní chemické procesy, tak projevy chování normalizují. Při znovuprožívání se noříme do stavu bezčasí, kdy současnost a minulost splývají v jedno. Jakmile se staneme svou minulostí, příčiny aktuálních příznaků se vyjasní: „Trpím migrénami, protože jsem při porodutrpěla nedostatkem kyslíku“. Nebo: „Jsem alkoholik, protože jsem byl po narození několik týdnů bez matky.“ Nepotřebujeme žádnéintelektuální vhledy. Nevědomí objasní vše samo. Pohlížejme na náš obor jako na primární kosmologii, kde už nestačí zkoumat jen přítomnost: je třeba vracet se do minulosti a cele se do ní nořit. Jen to nás může osvobodit. Žádná gestaltová cvičení, žádné vhledy nám k tomu nepomohou. Není přítomnosti bez minulosti.

Primární terapie je první psychoterapie, která úspěšně zpřístupňuje nejhlubší vrstvy mozku a  vědomí. Abychom mohli lidem pomáhat, zbavovat je zatěžujících příznaků a  starostí, depresí a  úzkostí, musíme překonat odkaz freudiánství a  behaviorismu, které sice lidstvu v mnohém pomohly, ale dnes jsou již příliš omezující. Musíme posunout umění psychoterapie blíže k vědě.

Sklon povyšovat mysl nad mozek, jímž se intelektuální terapieodlišují od prožitkových, pochází již z  19. století, z  dávného sporu mezi logickými pozitivisty, kteří stavěli do popředí mysl, a  empiriky, kteří

Úvod

upřednostňovali zkušenost. Počátky tohoto sporu ale najdeme jižv myšlenkách Sókrata. Faktem ovšem je, že hmota, tedy mozek, existovala dříve

než mysl. Organický život tu byl miliardy let před tím, než se vyvinul

první mozek schopný tvořit myšlenky.

Psychologie dnes již nemůže být pouhou „behaviorální vědou“, ale spíše naukou, která bere v potaz i naše fyziologické já, síly, jimiž jemotivováno naše chování – musí být vědou o prožívání. Musí se stát naukou o lidství v jeho úplnosti, nejen o lidské psychice. Abychom položilizáklady první skutečně vědecké psychoterapie, snažíme se v našem primárně terapeutickém centru formulovat hypotézy a  ověřovat jejich platnost. Kontrolní vyšetření provádíme ještě řadu let poté, co pacient ukončíteraii, abychom se ujistili, zda došlo k trvalému zlepšení. Před a po každém sezení měříme známky vitálních funkcí. Víme, že při určitýchkonfiguracích hodnot vitálních funkcí vycházejí najevo určité patologie. Změny v těchto hodnotách jsou pro nás měřítkem účinnosti terapie. Našemetody, zdokonalené léty praxe, jsou přesné a kvantifikovatelné.

Dodnes zůstávám věrný svému výzkumu a  podávám o  něm nepřikrášlené zprávy, v nichž důsledně rozlišuji mezi spekulacemia prokázanými fakty. Naší klinické praxi se po třiatřiceti letech práce s přibližně pěti tisíci pacienty z více než dvaceti zemí světa konečně dostává zaslouženého uznání.

Tuto knihu věnuji svým pacientům, jejichž oddanost primární terapii mi pomáhá formulovat mé myšlenky a kteří mají odvahu pouštět se tam, kam žádný psychiatrický pacient před nimi nevkročil.

1

VŠE JE V HLAVĚ

V

ytkl jsem si nelehký úkol: demonstrovat, že žádná terapie, jejímž

hlavním terapeutickým nástrojem jsou slova, nemůže u pacienta

dosáhnout hlubších změn. K takovým terapiím se řadí všechny vhledové terapie, kognitivní terapie, racionálně emoční terapie,hypnoterapie, psychoanalýza, biofeedback, desenzibilizace a přepracování pomocí očních pohybů (EMDR) a  řízená imaginace/bdělé snění. Všechny tyto metody mohou být užitečné, žádná z nich ale nemůže výrazněji změnit osobnost pacienta nebo mu přinést hlubokou, trvalou úlevu.

Před lety, v počátcích své kariéry, když jsem ještě praktikovalpsychoanalytickou, vhledovou terapii, bych s  takovým tvrzením nesouhlasil.

Mí pacienti tvrdili, že se po ošetření cítí jinak, a věřili, že v jejich životě

dochází k podstatným změnám. Dnes jsem vůči psychoanalýze více než

skeptický. Viděl jsem totiž, o kolik účinnější může terapie být. K hluboké

osobnostní změně ale nemůže dojít na verbální úrovni, ba dokonce ani

na úrovni emocí. Žádné ventilování nebo „vylévání“ emocí nářkema křikem nemůže vést k reálnému či dlouhodobému zlepšení.

Chceme-li dosáhnout reálné a  trvalé změny, musí v  nejhlubších

vrstvách mozku dojít k fyziologickému posunu, který umožní hlavním


12

Primární terapie

mozkovým strukturám rekalibrovat se, optimalizovat své funkce. Tato

změna nemůže nastat, dokud se části mozku, kde jsou uloženypotla

čené, vtištěné vzpomínky, neurochemicky nepropojí s racionálnějšími,

myslícími oblastmi mozku, jako je frontální neokortex (šedá kůramoz

ková). Terapie, jejíž hlavní metodou je rozhovor, takového propojení

nemůže dosáhnout, protože při ní nedochází k vyšší aktivacipodkoro

vých struktur, která umožňuje vyzdvižení hluboko vtištěnýchvzpomí

nek. Toto propojení je ovšem nezbytné, má-li mít psychoterapie reálný

efekt. Jak naše psychické a  do značné míry i  fyzické zdraví závisí na

fyziologickém fungování oné šedavé hmoty zvané mozek, se dozvíme

na následujících stránkách.

V tradiční psychoterapii převládá názor, že duševní zdraví je dílem

mysli, racionálně uvažující prefrontální mozkové kůry, tedy stručně

řečeno, že se ke zdraví můžeme „promyslet“. Z toho logicky vyplývá,

že i nemoc je jen problémem mysli, že si duševní onemocněníprak

ticky vzato „vymýšlíme“. Tradiční psychoterapie věří, že změnousta

vu mysli můžeme změnit svůj zdravotní stav. Ovšem neuróza, fyzická

a psychická odchylka systému od normálu se do mozku neukládá jako

myšlenka, nýbrž jako prožitek, který zanechá fyziologickou stopu.

Proto žádná psychoterapie, která se opírá o  jazyk, nemůže neurózu

vyléčit. V časopise Science News vyšel v září 2005 článek o příznivých

dlouhodobých vlivech pozitivního myšlení.

1

Tytéž nervové obvody,

jež zpracovávají reálnou bolest, se mohou aktivovat i při pouhémoče

kávání bolesti. A  naopak: útěšné myšlenky mohou přinášet reálnou

úlevu. Tato skutečnost bohužel svádí mnoho odborníků k  názoru,

že myšlením se můžeme dopracovat ke zdraví. Myšlením ale může

me dosáhnout nanejvýš iluze zdraví, zatímco v  podvědomí dál kypí

bolest.

2

Víra v uzdravení není pouhým rozmarem „mysli“, ale mápev

ný neurologický základ. Problém je v  tom, že víra vždy zůstane jen


13

Vše je vůhlavž

vírou – není to skutečně celostní fyziologický stav. Je to naopak jeden

ze způsobů odpojení mysli od těla, jímž se odcizujeme svémureálnému fyzickému stavu.

Neuróza je silná bolest, neurochemicky vtištěná do systému v raném věku, která způsobuje važné funkční odchylky – mentální, emoční i  fyzické. Psychoterapie nesmí pracovat pouze s  intelektem mozkové kůry a zcela opomíjet komplexní fyziologické účinky prožitků. Zní to jako samozřejmost, a přesto většina dnešních terapií troskotá na tom, že oddělují mysl od mozku a mozek od těla, a zabývají se tudíž jen částmi celku. Jakmile začneme pohlížet na mysl jako na zrcadlo celistvého, vzájemně propojeného systému, zjistíme, že toto je jediný přístup, který může vést k uzdravení.

Kdyby zdraví záviselo jen na tom, co si o  sobě myslíme (nebo co si o  nás myslí terapeut), byly by náboženská konverze a  prozření stejně oprávněnými metodami léčby neurózy jako kterákoli psychoterapie. Vždyť nastupujeme-li tradiční psychoterapii s přesvědčením, že nás může uzdravit pouhá myšlenka, resp. způsob, jakým přemýšlíme sami o sobě, pak nezáleží na tom, zda tím, co přináší „spásu“, je představa božstva nebo zjištění, že nám v dětství ubližovala vlastní matka.

Kortikální, racionální mysl je schopna sebeklamu, a proto nelzespoléhat na závěry, k  nimž dospěje sám pacient, a  dokonce ani na informace, které nám o  jeho stavu poskytnou psychologické testy. Jeden příklad za všechny: skupina britských neurologů při jednom ze svých pokusů zjistila, že pojmenování pachu může mít větší vliv než smyslový vjem tímto pachem vyvolaný. Vědci přiřadili různým pachům nesprávná pojmenování a  zjistili, že reakce pokusné skupiny se řídily více názvy než vjemy. Potvrdily to i výsledky měření magnetickourezonancí. Stručně řečeno, kognice převládla nad pocity a instinkty. Když subjekt reagoval na nesprávně označený pach, části mozku, jež měly

Primární terapie

být aktivovány např. vůní sýra, zůstaly neaktivní, protože mozek byl

zaměstnaný představou jiné, příjemnější vůně. Zkrátka a dobře, mozek

dokáže zkreslit vnímání a poznávací procesy a ty pak mohou převážit

nad prožíváním. O významu tohoto zjištění se přesvědčíme později, až

bude řeč o kognitivní terapii.

Chceme-li dosáhnout reálné a  trvalé změny, musí

v  nejhlubších vrstvách mozku dojít k  fyziologickému

posunu, který umožní hlavním mozkovým strukturám

rekalibrovat se, optimalizovat své funkce.

Diagnóza musí být co nejpřesnější. Antibiotika také pacientovinepředepíšeme jen proto, že se on sám domnívá, že trpí bakteriální infekcí. Ve

všeobecném lékařství se pacientova autodiagnóza neakceptuje – diagnóza

se stanovuje na základě vyšetření. V  psychoterapii musíme postupovat

stejně. A musíme prošetřit nejen psychiku, ale i fyziologii. Představy,které máme sami o sobě, pocházejí z jiných mozkových struktur nežfyziologické projevy. A komunikace mezi těmito strukturami často vázne, takže

si můžeme myslet něco jiného, než co cítíme.

Většina terapeutů testuje pouze psychický stav svých pacientů. Jejich

dotazy se zaměřují na duševní zdraví. Když nám pacientka řekne: „Často

pláču, ale jinak se cítím dobře,“ můžeme jí věřit? Pokud jí naměříme

zvýšenou hladinu stresového hormonu (kortizolu), měli bychom o jejích

slovech (tvrzení, že se cítí dobře) pochybovat.

Jednou jsem ošetřoval ženu, která trpěla tzv. larvovanou depresí: po

většinu času vypadala vyčerpaně a sklesle, svou chorobu si všakneuvědomovala. Při vstupním vyšetření měla nízké hodnoty vitálních funkcí

a velmi vysokou hladinu kortizolu (stresového hormonu, který měříme


15

Vše je vůhlavž

ze vzorku slin získaného ústním výtěrem). Žádného duševního strádání

si podle svých slov nebyla vědoma, stěžovala si ale na mírnou nevolnost. Její fyziologie doslova křičela bolestí – stejně jako později začala

křičet ona, když konečně získala přístup ke svému nevědomí. Úkolem

terapie je, v jistém ohledu, propojovat nevědomí s vědomím, abychom

mohli naslouchat řeči těla. Jen tak se můžeme učit řeči, jíž nepřetržitě

promlouvají nejhlubší vrstvy mozku a jíž tak málo z nás rozumí (natož

abychom touto řečí uměli oslovit mozek druhého člověka). Musíme si

osvojit jazyk mozku, řeč složitější než francouzština, která navíc nemá

žádná slova. Proto jí nemůžeme rozumět intelektem, ale jedině cítěním.

Dokud se nenaučíme komunikovat jazykem nevědomí, který má svůj

vlastní syntax a  svou vlastní lexikální zásobu, nemůžeme docílit radikálních změn.

Bolestivý aspekt vzpomínky se projevuje, když pocity narážejí nabariéru potlačovacího aparátu. Člověk, který své pocity prožívá, strádámnohem méně. V průběhu sezení, když pocity vyplouvají na povrch, vyvěrá

spolu s  nimi i  bolest. Jak se bolest přibližuje k  vědomému uvědomění,

stává se reálným utrpením. A pak náhle přijde úleva. Pocit je zpracován

a prožit. Jedinou další alternativou, kterou mají pacienti tradičníchteraií, je potlačovat bolest léky. Nebo ji utápět v záplavě slov a myšlenek. My

však víme, že člověk, který se otevře sám sobě, je mnohem svobodnější,

upřímnější a láskyplnější.

Současná psychoterapie bohužel ve většině případů jen

upevňuje hranici nebo zvětšuje propast mezi vesmírem

hlubokého nevědomí a racionálně uvažující frontální

kůrou.

Primární terapie

Třiatřicetiletá Amy hlásila své terapeutce z Centra primární terapie, že má za sebou celkem nudný týden. „Občas si zabrečím, ale jinak jsem na tom, myslím, dobře.“ Její tělo ale svědčilo o něčem jiném.I v „nevzrušivém, klidném“ prostředí měla zvýšenou hladinu stresového hormonu (kortizolu). Byla evidentně ve stresu, aniž si to uvědomovala – jako si to neuvědomuje mnoho lidí, které pak může náhle, bez zjevné příčiny,skolit např. prasklý vřed. Její tělo, její nevědomí, znalo pravdu, o níž „ona“ neměla nejmenší tušení. I  to je důvod, proč zpřístupňovat nevědomí – vedle faktu, že se tím vymaňujeme z  jeho vlivu. Přestaneme podléhat zdánlivě bezdůvodným onemocněním. Pokud náš potlačovací, inhibiční systém funguje, jak má, můžeme být plní bolesti, aniž bychom strádali. Strádání je vědomou složkou bolesti. Můžeme si tedy uvědomovat neklid nebo mít náladu pod psa, aniž víme proč. Naproti tomu člověk schopný vědomého uvědomění bolest prožívá a ví, proč a kde se v něm bere. Ví to, protože má přístup ke svému nevědomí.

Strádání depresivního člověka nemusí zůstat nepochopitelné. Vyvolaly je konkrétní události a můžeme je postupně, systematickyzpřístupňovat. Amy, poté co terapeutce vylíčila, jak na ni v dětství matka často křičela, si uvědomila, že člověk, který tak často podléhá hněvu, nemůže být schopen lásky. Matka jí sice občas vyznala lásku, z  jejích činů ale nikdy nebylo patrné, že by ji milovala. A za člověka hovoří činy, ne slova. Amy své potřeby vytěsnila, stejně jako jejich deprivaci. Projevovaly se odehráváním, které mělo v  jejím případě podobu přílišné závislosti na kamarádkách, po jejichž „lásce“ a  uznání prahla. Visela na nich tak, že tím některé odpudila.

V  hloubi našeho mozku se skrývá celý vesmír zkušeností, o  jejichž existenci většina z nás nemá ponětí. Tento vesmír motivuje našechování a vyvolává duševní i tělesné symptomy. Zde si musíme položitněkolik zásadních otázek: Jak víme o  existenci tohoto vesmíru? Jak do něj

Vše je vůhlavž

můžeme nahlédnout? A v prvé řadě, jakým způsobem ho můžemeproojit s vědomím, abychom se vymanili z moci nevědomí?

Současná psychoterapie bohužel ve většině případů jen upevňujehranici nebo zvětšuje propast mezi vesmírem hlubokého nevědomí a racionálně uvažující frontální kůrou. S  pocity prosakujícími z  prvotního vesmíru pracuje většina terapeutů jako s duševními poruchami, které je třeba potlačit pomocí myšlenek, mozkovou kůrou. My dnes již víme, že je třeba postupovat jinak. Onen vesmír nejen že existuje a  je měřitelný (prožitky stejně jako míra vytěsnění jsou kvantifikovatelné), ale má také rozhodující vliv na zdravotní stav. Tělo má svou řeč: vysokou hladinou kortizolu (stresového hormonu) a  nízkou hladinou serotoninu (neurochemikálie tlumící aktivitu jiných částí mozku) nám dává najevo, že ať si mozková kůra myslí, co chce, tělo ji vždy snadno přemůže. Existuje-li rozpor mezi tím, co si myslíme, a tím, co ukazují fyziologické testy, měli bychom věřit spíše testům.

Jeden z  našich pacientů při nástupu terapie prohlašoval, že přichází z čistě intelektuálního zájmu, protože souhlasí s naší filosofií. Po čase jsme zjistili, že trpí nespavostí, je chronicky nervózní a nedokáže se uvolnit. Svůj den si organizoval tak, aby měl neustále co dělat a kam jít. Hodnoty jeho vitálních funkcí byly zvýšené – srdeční tep 95 úderů za minutu a  krevní tlak 160/100. Nepřivedla ho k nám filosofie. Tvrdil to, protože se styděl za to, že je „neurotik“ jako všichni ostatní, a nesnesl pomyšlení, že by mohl být považován za „blázna“. Měl to, čemu říkám „děravá vrátka“: jehoinhibiční, vytěsňovací systém byl oslabený. Takové oslabení může mít, jak ještě uvidíme, celou řadu příčin. Jednou z nejčastějších je porodní traumazpůsobené silnou anestezií, jež narušila vývoj frontální, inhibiční kůry.Zmíněný pacient jen s obtížemi přemáhal své impulzy, které ve spánku vyplouvaly na povrch, budily ho a nutily k nekonečným úvahám nad trivialitami. Jeho vrátkový systém mu nedokázal zajistit nerušený spánek.

Primární terapie

Ve spolupráci s Open University v anglickém Milton Keynes jsme provedli několik (zaslepených) studií vazebnosti impraminu u krevních destiček. Krevní destičky jsou z biochemického hlediska velice podobné neuronům, včetně toho, že mají místa pro vázání a zpětné vychytávání neurotransmiterů. Z hodnot naměřených v krvi jsme tak mohlinepřímo usuzovat i na míru tvorby serotoninu v mozku. Impramin funguje jako antidepresivum. Blokuje zpětné vychytávání serotoninu, kterého pak zbývá více k  potlačování. Proto pro nás bylo důležité zjištění, že se jeho vazebnost u  pacientů po roce primární terapie normalizuje.

3

Naše neformální analýza skupiny pacientů v Evropě ukázala, že maničtí

pacienti mají vazebnost impraminu nižší. Čímž se potvrdil náš předoklad, že regulační mechanismy jejich frontální kůry jsou oslabené.

Za příčinu pokládáme rané trauma, jež narušilo vývoj mozkové tkáně

v prefrontální oblasti.

Součástí lidského mozku je levá frontální kůra, která mápozoruhodnou schopnost sebeklamu. Pochopíme-li, jakou evoluční úlohu leváfrontální kůra sehrála a  hraje, pak víme, že bychom neměli příliš spoléhat na přesnost a  pravdivost informací, jež nám tato část mozku poskytuje o vnitřních prožitcích. Můžeme spoléhat na to, jak vnímá vnější svět, což je její pravou funkcí, ale ne na to, jak rozumí našemu nitru. Kdo chce poznat prvotní vesmír svých pocitů, musí zapojit pravý mozek a pravou prefrontální kůru. Pravá hemisféra je studnicí pravdy – té se dá věřit. Bohužel je to zároveň ona, která nutí levou hemisféru lhát, a to především nám samotným.

Jak uvidíme, přijímání lásky v  raném věku a  dokonce již v  děloze nastavuje mozkové systémy a struktury a determinuje celoživotníduševní i tělesnou kondici.

19

Vše je vůhlavž

Nedávný výzkum (citovaný níže) odhalil, že pokud v raném věkutrpí

me nedostatkem lásky, bude mít náš mozek nižší počet klíčovýchneuro

nů zodpovídajících za přemýšlení, koncentraci, soustředěnía propojová

ní myšlenek s pocity. Připustíme-li, že většinu našeho chování motivují

nevědomé pocity, pochopíme, jak je propojování myšlenek a  pocitů

důležité. Bez něj nemůžeme regulovat projevy a příznaky, jež z takových

pocitů pramení.

Tradičním psychoterapiím se pomocí vhledů a  farmak daří dočasně

napodobit to, co bychom byli zažívali, kdybychom v  raném věku měli

milující rodiče. Léky a  terapeutická sezení nám umožňují dosáhnout

kůra

lůžkové

jádro

striae

terminalis talamus

hypotalamus

locus coeruleus

mozeček

mícha

amygdala

p

r

e

f

r

o

n

t

á

l

n

í

k

ů

ra

h

ip

o

k

a

m

p

u

s

Primární terapie

alespoň chvilkového uvolnění tím, že podpoří naše obranné mechanismy.

Tvrdím, že kognitivní, vhledová terapie je de facto tišícím prostředkem,

který posiluje potlačovací kapacitu levé hemisféry na úkor cítění.

Léky potlačují bolest z  nedostatku lásky v  raném věku: dočasně nás přesvědčí o tom, že jsme milováni byli nebo že nám láska vlastněneschází. Láska u malého dítěte optimalizuje tvorbu inhibičních látek, a proto, pokud nám v tomto období chybí, budeme mít těchto látek nedostatek a  málokdy se budeme cítit spokojení. Při traumatickém porodu dojde k poškození celého biochemického systému a tělo pak např. tvoří méně excitačních, bdělost podporujících látek. Jedinec se stává letargický, pasivní a neprůbojný. Rané zkušenosti tohoto druhu zanechají v mozku neurochemický otisk, který nás ovlivňuje až do dospělosti.

Pojem otisku je ústředním pojmem naší práce a  klíčem k  pochopení neurózy. Neurochemický proces vtiskování trvale modifikuje nervovéspoje, a zážitek tak zůstává v mozku zaznamenaný nadosmrti. Naštěstí seukazuje, že znovuprožitím zážitku v  primární terapii je možné otisk změnit. Bolest, kterou otisk vyvolává, lze tlumit léky nebo do jisté míry tišit tradiční psychoterapií, otisk je ale nesmazatelný a nakonec vždy převládne.

Jak uvidíme, otisk se vpisuje do každé buňky v těle. Narušuje orgánové funkce a vychyluje základní nastavení tvorby hormonů a neurochemikálií, jako je serotonin. Pokud chceme otisk změnit nebo eliminovat, musíme se vrátit do doby jeho vzniku a znovuprožít si událost, která ho v nászanechala. Jedině tak se může systém normalizovat. Žádným volním aktem nebo vědomým úsilím toho nedosáhneme. Jedinou možností je znovuprožít si okamžik, kdy došlo k  narušení. Normalizace pak následuje automaticky. Proto může depresivní pacient přijít na sezení s tělesnou teplotou 35,5 °C a po znovuprožití raného pocitu beznaděje odcházet s teplotou bližšínormálu. Jak je to možné? Vtištěný počitek nebo pocit přestal fixovatodchylku, kterou – jako mnoho dalších – vyvolával otisk. Tělo pacienta neochládá

Vše je vůhlavž

z pouhého rozmaru, ale proto, že musí reagovat na traumatizující ranéudálosti. Snížení teploty je jednou ze souboru reakcí, které udržují systém ve

stavu deprese. A všechny tyto reakce jsou součástí vzpomínky. Dílčí reakce

(snížený krevní tlak nebo srdeční tep) je možné upravovat vitamínovou

léčbou nebo jinými alternativními metodami, chceme-li však změnit celou

kaskádu reakcí, musíme se přenést do okamžiku prvotní události.

Když přistupujeme k pacientovi celostně, vyvoláme jiný souborreakcí, než když ošetřujeme ten či onen příznak izolovaně. Naším cílem není léčit příznaky, ale uzdravit lidskou bytost. Příznaky pak často vymizí samy. Proto u našich pacientů s hypertenzí (vysokým krevním tlakem)dochází po roce terapie k výraznému poklesu hodnot. Nepracujeme přímo se symptomy, často je ani detailně nezkoumáme. Víme ale, co je vyvolává. Mnoho specialistů má stále více znalostí ve stále užších oblastechpoznání – stále více vědomostí o jedné specifické reakci, které sice mohou být cenné, ale jen málokdy ukazují příčiny této reakce a/nebo způsob jak se jí zbavit. Častěji nás učí, jak ji regulovat pomocí léků.

Jedna naše depresivní pacientka přicházela na sezení chronicky unavená a  vyčerpaná. Při sezeních si znovuprožívala svůj porod, kdy vinou silného anestetika podaného její matce nemohla vzdor svému úsilí vyjít venz porodních cest. Nakonec ji vytáhli porodnickými kleštěmi. Únava a vyčerpání v ní ale zůstaly otištěné. Než nastoupila primární terapii, lékaři jí diagnostikovali chronický únavový syndrom a  předepisovali jí různé léky. Její únava byla ovšem vzpomínkou, a tu lze vyléčit jen rozpomenutím se – návratem dochvíle, kdy všechno začalo, a prožitím si únavy v jejím původním kontextu. Pak se hodnoty vitálních funkcí pacientky normalizovaly a energie se jí vrátila. Samozřejmě k tomu nedošlo po jednom, ale po mnoha sezeních.

Zatímco tradiční psychoterapie nebere ohled na přirozené dispozice mozku, některé oblasti medicíny trpí opačným problémem: zdravotní potíže spojují pouze s funkcemi mozku a psychologické faktory paušálně

Primární terapie

zamítají. Proto jsou podle současného paradigmatu např. poruchypříjmu potravy (jako je bulimie) způsobené nízkou hladinou serotoninu,

hormonu tvořeného mozkem, z čehož mnozí vyvozují, že tatoonemocnění mají genetický původ.

Příkladem medicínského oboru, který přikládá váhu pouze fyzikálních faktorům, je takzvaný biofeedback, podle nějž lze duševní potíže, jako je úzkost, měnit dočasným přeladěním mozkových vln, tedy např. tak, že pacienta vyzveme, aby si představil stav uvolnění, a pak navedeme jeho mozek do pásma alfa, jež bývá spojováno s klidovou aktivitou. Má ale tato terapie dostatečná kritéria k posouzení své efektivnosti?

Biofeedback vnucuje pacientovi ideál normality, místo aby jehosystému umožnil normalizovat se přirozenou cestou. O  tom, co je normální, rozhoduje terapeut. Vezme fragment pacientovy psychiky a pracuje s ním, jako by byl alfou a omegou jeho duševního zdraví. Představte si, že jstepřiojení na elektroencefalograf a snažíte se metodou vizualizace, jížbiofeedback využívá, naladit své mozkové vlny na tzv. normální frekvenci. Víra, že touto metodou lze zvrátit např. důsledky dětství prožitého s matkoualkoholičkou a otcem násilníkem, je čirou utopií. Základem takové terapie je, že si pacient představuje, že je normální – tedy že se snaží uzdravitmyšlením. To, čeho dosahuje, je iluzorní stav, nereálný a pomíjivý.

Aby měla léčba šanci na úspěch, musí terapeut přihlížet i  k pacientově psychologické anamnéze, která může obsahovat incest nebo opuštění či zanedbávání rodiči. Zvláštní ohled je třeba brát na raný tělesný a duševní vývoj a pátrat v kritických obdobích nitroděložního života a prvních tří let dětství, jejichž význam pro pozdější život začala věda uznávat ažv posledních letech. Je třeba vnímat člověka jako celek, brát v  úvahu jeho ranou historii a počítat se všemi fyziologickými i psychologickými faktory.

Propast mezi pocity nebo počitky a jejich psychologickými protějšky nazývám janovovský rozštěp. Později si řekneme, jaký vliv má tento rozštěp

Vše je vůhlavž

na předpokládanou délku života a dobu propuknutí některých tělesných

a duševních onemocnění.

Jediným pokrokem, jehož lze v psychoterapii dosáhnout, je obnovení jednoty, znovunalezení já, které jsme ztratili, a opětovné vyvolání pocitů, kterým jsme se na počátku života odcizili. Pouze terapie založená naprožívání, na rozvoji mozku jedince, v tom může být úspěšná. Aby se mohl uzdravit celý organismus, a ne pouze některé jeho části, musí takováteraie brát v úvahu všechny aspekty pacientova systému.

Symptomy jsou výrazem vtištěné vzpomínky – vzpomínky na velmi raný prožitek, která se neurochemicky vryla do mozku a nervové soustavy. Náš prvotní vesmír je plný vypjatých emocí ze vtištěných vzpomínek, jež byly izolovány v odlehlých částech mozku. Aby se pacient uzdravil, je třeba tyto vzpomínky bezpečným způsobem zpřístupnit, vyzdvihnout jek vědomému uvědomění a konečně je integrovat. Jakmile k tomu dojde, celýsystém se harmonizuje, hladiny základních hormonů se normalizují a funkce systému se optimalizují. Po propojení pocitůočitků s  racionální myslí se projasní vnímání a dostaví se dosud nepoznaný pocit klidu a uvolnění.

Po propojenípocitůočitků s racionální myslí seprojasní vnímání a dostaví se dosud nepoznaný pocitklidu a uvolnění.

Úleva, která se dostavuje po propojení racionální mysli s  vtištěnou bolestí, je všeprostupující proto, že trauma zanechává stopy v celémsystému. Jakmile navážeme spojení s  otiskem a  jím vyvolávanými pocity-počitky, pozorujeme změny na různých systémových úrovníchpacientova mozku: v biochemii, v hladinách hormonů i v krvi. Pokroky v terapii jsou měřitelné a  měření musejí být podrobeny všechny výše zmíněné

Primární terapie

systémy. Lékaři předepisují pacientům Zoloft, Prozac, Wellbutrin, Paxil

(nabídka léků se stále rozšiřuje) a  někteří pacienti se pak skutečně cítí

lépe. Pacient se přestane opíjet nebo přejídat nebo se konečně dokáže

uvolnit. Je to pokrok? Samozřejmě, ale pacient za něj platí vysokou cenu:

léky posilují nevědomé zábrany tím, že zvětšují vzdálenost mezi vtištěným prožitkem a racionálním myšlením a udržují pacienta v nevědomí

o vlastních pocitech, což může později vést k závažnému onemocnění.

Hlavním cílem všech výše zmíněných medikací je podpořitpotlačování, blokování pocitů. Právě potlačování je ale ve skutečnosti největšímzabijákem dnešní doby – v  něm je třeba hledat příčiny mnoha onemocnění. Každé síle, která zadržuje bolest, systém zarputile vzdoruje. (Jak napsal již v 70. letech minulého století psychiatr John Diamond, tělo nikdy nelže.) Energie bolesti se musí někde vybít, a tak je odváděna do různých orgánů – do ledvin, jater, srdce nebo krevního oběhu. Potvrzuje to i  fakt, že po znovuprožití nejsilnějších raných traumat, včetně nedostatku lásky, mizejí tělesné příznaky a krevní tlak a srdeční tep se normalizují. Většina našich pacientů má při nástupu terapie zvýšené hladiny stresových hormonů, a jak víme, dlouhodobé zvýšení hladin stresových hormonů může být příčinou celé řady onemocnění (včetně Alzheimerovy choroby). Energie bolesti by ovšem do nejvíce zranitelných vnitřních orgánů neproudila, kdybybolestivé impulzy mohly putovat vzhůru do frontální kůry, kde by docházelo k jejich propojení. Když ale k propojení nedochází, uvolní se pouzeenergetická složka pocitu, která pak může v systému být odvedena leckam. Bolest má svůj energetický zdroj, s nímž musíme v terapii pracovat. Tento zdroj nás pohání – podobně jako motor, který neustále akceleruje. Jak zmiňuji jinde, dlouhodobé zvýšení hladin stresových hormonů může vést k atrofii hipokampu – sídla paměti. Má tedy negativní vliv na paměťové schopnosti.

Léky rozšiřují propast mezi nevědomou bolestí a  vědomou myslí. S jejich pomocí se neurózy nezbavíme, naopak, posilujeme ji, a zlepšení,

Vše je vůhlavž

jichž dosahujeme, jsou pouhou iluzí. Myslíme si, že se cítíme lépe, ale

naše tělo ví své. A problémy nás sužují dál.

Pokud ignorujeme vliv mozku a jeho systémů, můžeme o pacientech

vyvozovat závěry, které se nezakládají na realitě. Pokud volíme paliativní,

intelektuální přístupy, terapie, jež oslovují pouze nejvyšší vrstvu mozku

(levou prefrontální kůru), nemusíme se vůbec dozvědět o vroucím kotli

bolesti pod nimi. A dokud s touto bolestí naše racionální mysl nenaváže

neurochemické spojení, bude nám s největší pravděpodobnostízpůsobovat psychické a fyzické potíže.

Léky posilují nevědomé zábrany tím, že zvětšujívzdálenost mezi vtištěným prožitkem a racionálním myšlením

a udržují pacienta v nevědomí o vlastních pocitech, což

může později vést k závažnému onemocnění.

Navrhuji radikální změnu paradigmatu na poli psychologie, nový

teoretický i praktický přístup, který využívá specifických metodk zpřístupnění nejhlubších vrstev mozku, čímž umožňuje odblokovánímozkových systémů a  jejich normalizaci. Aby byla taková změna možná,

musíme pochopit, jak struktury a  přirozené funkce mozku ovlivňují

celkový zdravotní stav. Víme například, že pravý mozek, sídlo cítění,

dozrává a  může být poškozen dříve než levý, sídlo myšlení. Účinná

terapie pochopitelně vede k propojení a integraci obou hemisfér. To je

význam slova integrace – „sjednocení“. „Integrovat se“ znamená stát se

celistvou lidskou bytostí, která uvažuje o  tom, co cítí, a  prociťuje to,

o čem uvažuje. Znamená to přestat žít ve lži.

Jak si ještě ukážeme, propojování levého a pravého mozku je důležitou

součástí každé ú



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist