načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příliš tenkej led – Zdenka Hamerová

Příliš tenkej led

Elektronická kniha: Příliš tenkej led
Autor: Zdenka Hamerová

Osmadvacetiletá kadeřnice Lucie nechápe příčinu sebevraždy své krásné sestry, která se utopila v zimní řece a zanechala po sobě nechápajícího manžela, tři malé děti a zarmoucenou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 286
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání druhé
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1410-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Osmadvacetiletá kadeřnice Lucie nechápe příčinu sebevraždy své krásné sestry, která se utopila v zimní řece a zanechala po sobě nechápajícího manžela, tři malé děti a zarmoucenou rodinu. Po přečtení sestřina deníku a různých tajemných příhodách je Lucie přesvědčena, že sebevražda byla vlastně vraždou. Začíná pátrat na vlastní pěst a rozuzlení je šokující. Psychologicko-detektivní román je napsán v ich-formě a jeho poněkud rozvláčný děj se točí v kruhu rodinném.

Popis nakladatele

Proč se Dita zabila? A šlo vůbec o sebevraždu?.

Lucie se snaží vyrovnat se smrtí své milované sestry Dity, která za podivných okolností spáchala sebevraždu – utopila se daleko od domova, ve městě, se kterým neměla nic společného. Lucie pochybuje, že se Dita zabila, ráda by dokázala, že se jednalo o nešťastnou náhodu. Když pak objeví sestřin deník a kdosi neznámý jí přinese sestřiny osobní věci, její nedůvěra získá téměř hmatatelný rozměr – Lucie se na vlastní pěst pustí do pátrání. S překvapením zjišťuje, že toho o sestřině minulosti věděla velmi málo.

Zařazeno v kategoriích
Zdenka Hamerová - další tituly autora:
 (e-book)
Klejinčino tajemství Klejinčino tajemství
Bílá tma Bílá tma
 (e-book)
Bílá tma Bílá tma
 (e-book)
Nářek ze tmy Nářek ze tmy
Příliš tenkej led Příliš tenkej led
 (e-book)
Vím, co jsi udělal Vím, co jsi udělal
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Příliš tenkej led

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Zdenka Hamerová

Příliš tenkej led – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2019

ZDENKA HAMEROVÁ

PŘ ÍLIŠ

TENKEJ

LED



5

I.

Davídek se vzbudil. Vynořil se v kuchyni s roz­ čepýřenými vlásky, kňoural a ospale si mnul oči. Možná ho vyrušila tekoucí voda v koupelně, pro­ tože Petr se právě sprchoval.

Saša uklízela suché nádobí. Hned jak zahléd­ la malého chlapíka, položila utěrku, popadla tě­ líčko do náruče a konejšivě ho odnášela zpět do postýlky. Zvedla jsem se ze židle. Aspoň mám možnost pomoci, když už jsem tu zůstala. Tápavě jsem otevírala dvířka kuchyňské linky a zjišťova­ la, kam co patří. Opatrně jsem pokládala talíře je­ den na druhý, osušila ještě vlhké příbory a snaži­ la jsem se objevit tu správnou zásuvku. Kupodivu to nebyla ta první. Ležely v ní různé papíry, dět­ ské výkresy a také ohmataný blok. Zvědavě jsem natáhla ruku. Na zelených deskách se leskl pečli­ vý nadpis PRO LUCKU. Překvapeně jsem zavrtěla hlavou. Pro Lucku! Tedy pro mne?! Pak jsem zved­ la oči a téměř zatajila dech, abych se přesvědči­ la, zda se nevrací Saša z pokoje nebo Petr z kou­ pelny. Zběžně jsem otočila několik stran a vrátila se k té první, plné jednoduchých obrázků, spirál, klikyháků, poznámek a škrtanců. Bylo to Ditino písmo! Písmo mé sestry! Tak silné a roztančené... vypadalo neuvěřitelně živě. Živé písmo mrtvého člověka. Ucítila jsem slzy a rychle zamrkala, aby je řasy zahnaly zpět.

Ozvalo se klapnutí dveří. Bleskově jsem tlustý sešit uvěznila do zásuvky a dodělávala práci, kte­ Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

6

ré jsem se ujala. Za Sašou se kolébal Petr v čistém tričku, džínách a s brunátným obličejem.

„Davídek se vzbudil, asi se mu něco zdálo,“ vy­ světlila Saša.

„Nevím, jak u tebe, ale tady se budí každou noc, pořád hledá mámu,“ zabručel Petr. Pak se mu obličej náhle rozjasnil, jako by chtěl ode­ hnat černé myšlenky: „Tak, ženský! Dáme si ještě deci!“ rozhodl. Sáhl do lednice pro načatou lahev laciného vína. Zvedl ji do vzduchu a ukázal nám vinětu, jako bychom byly znalci.

„Bohužel, jinou břečku nemám,“ pokrčil ra­ meny.

„Péťo, už nepij, prosím tě. Vždyť jsi prve zbou­ ral půl flašky vodky,“ upozornila ho Saša a mile se na mě usmála, jako by se tím za svého o tři roky staršího bratra omlouvala.

Spiklenecky jsem na ni mrkla a zadívala se jí do tváře. Nebyla moderní typ jako Dita. Vypada­ la tajemně, jako dáma ze starých renesančních obrazů. Nápadné líce stínily hlubokým hnědým očím pod vysokým čelem, a to vše bylo lemová­ no tmavými dlouhými vlasy.

„Nebuď jak naše matka, Sašeno,“ zahučel Petr a sáhl do police pro další sklenky. „Jo, holky, říkal jsem si, jestli nechcete omrknout Ditinu kosmeti­ ku. Je toho plná koupelna. Možná i nějaký drob­ nosti, oblečení a tak.“

Polkla jsem. Dita měla perfektní šatník, což o to. Postavy jsme měly zhruba stejné. Ale ne­ dovedla jsem si představit, že bych její věci no­ sila. Podívala jsem se na Sašu. Ta sklopila oči a semkla rty. Petr si všiml našich rozpačitých po hledů.

„Já vím, nesluší se nabízet hadry po mrtvý. Asi

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

7

všechno naházím do pytlů a postavím k popelni­ ci,“ konstatoval.

Do úzké kuchyně vplula šedesátiletá žena v ele­ gantním županu, co diskrétně zakrýval noční ko­ šili. Rozcuchané vlasy se spláclým kolečkem na temeni prozrazovaly, že už ležela dlouho. Sjela Pe­ tra pohledem. „Neměli byste jít spát?“ Rozhodné rty nečekaly na odpověď a dál hovořily: „Lucinko, odestlala jsem vám na pohovce v obýváku. Není tam moc místa, ale spí se na ní docela dobře.“

„Už jsem tu spala několikrát. Děkuju. Za chvil­ ku si půjdem lehnout,“ zamumlala jsem.

„A ty, Sašo, koukej jet domů taxíkem. Petr ti ho zavolá a vyprovodí tě až k němu. Rozuměl jsi, Pe­ tře?“ obrátila se k synovi.

„Jasně!“ kývl Petr.

„Jdu vám zhasnout světlo, nevadí?“ Sáhla po vypínači a rozsvítila jen štíhlou zářivku pod ku­ chyňskou linkou.

„A nechlastej, Petře! Ráno vstáváš do práce.“

„My si poradíme, neboj, mami!“ odsekl muž netrpělivě a furiantsky dodal: „Půjdeme spát, až se nám bude chtít!“

„Tak dobrou,“ vzdychla žena, která neměla chuť hádat se s opilým synem.

Dveře tiše zaklaply a v bytě se rozhostilo ticho. Odkašlala jsem si a sáhla po sklence. Blonďatý muž uchopil tu svou a smutně ji pozvedl. „Tak na děti. A na nás.“

Všichni tři jsme se setkali očima. Můj švagr Petr – Ditin manžel, jeho sestra Saša a já. Smočili jsme rty ve sladkokyselém moku.

Saša postavila sklenku na stůl a ušklíbla se nad nevalnou chutí. „Peťulko, zavolej mi tu drožku, prosím tě. Pojedu domů.“ Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

8

„Ty tu nezůstaneš do rána? Proč? Já bych si leh­ nul na zem a ty do ložnice.“

Teprve teď jsem měla možnost vidět Sašin na­ plno rozzářený úsměv – byl stejný jako Petrův.

Dvě půvabné vrásky vedle úzkých rtů.

„No, dneska bych tomu i věřila, že usneš na zemi,“ uchechtla se. „Ale já tady nechci spát. Lu­ boš mi ráno přiveze Béďu. Byla bych hrozně ner­ vózní. Vždyť víš, jaká je s Lubošem domluva.“

Petr se postavil. „Já dám exšvagrovi stejně jed­ nou do huby!“ mávl hrdinsky rukou. Malinko se zamotal, než se natáhl k telefonu, který odpočí­ val na kuchyňské lince, a popadl ho do dlaně. Vymačkal číslo a zahlaholil svůj požadavek taxi­ službě.

„Půjdu čekat dolů,“ řekla Saša. „Nemusíš mě vyprovázet,“ podívala se na Petra.

Ten hrábl do peněženky a vyndal hrst zmuch­ laných bankovek. Pak Sašu objal a cpal jí je do zadních kapes džín. „Na, vezmi si to.“

Saša se odtáhla. „Dej pokoj, Petře, já nic nechci.“

„Co nechceš? Abych tě objal? To nemůžu obe­ jmout vlastní ségru?“ rozhazoval rukama a smál se.

„Ty mě neobjímáš, ty se o mě opíráš.“

Sledovala jsem hru sourozenců. Petr přivřel oči a mátožně sestře pohrozil prstem.

Bílé světlo ze strany způsobilo, že mu stín nad lícemi vykouzlil bílé váčky. V tu chvíli připomínal žabáka. Vlastně ano, velké tmavomodré oči, hus­ té obočí, světlé, mírně prořídlé vlasy a starostlivé vrásky na čele. Nebyl ošklivý, to ne...

„Nezlob mě, Sašeno, nebo ti nasekám!“ culil se. „Jen si ty peníze vezmi, tágo je drahý.“

Žena se k němu otočila zády a uchopila mě za paže. „Měj se hezky, Lucko. A přijeď. Dita mi

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

o tobě hodně vyprávěla, mám pocit, jako bych tě dobře znala.“

Do malé vesnice za Prahou, kde Saša žila se svým jediným synem, za ní Dita jezdívala často. Snad že si byly blízké věkem, moc si spolu ro­ zuměly. Přiznám se, že jsem na jejich přátelství i žárlila.

„Někdy se s Petrem svezu, nebo se sejdem tady,“ slíbila jsem, jak už to bývá.

II.

„Jsi hodná, že jsi zůstala,“ usmál se Petr smutně, když Saša odešla.

„Přijela jsem kvůli dětem,“ přiznala jsem po­ pravdě, což ode mne nebylo zrovna taktní. „Tebe jsem samozřejmě taky chtěla vidět,“ snažila jsem se napravit svou upřímnost.

„Děti tě mají rády. Mohla by ses tu ukázat častě­ ji. Vždyť nebydlíš tak daleko, ne?“

Nechtělo se mi přemýšlet, zda jde o pozvání ze slušnosti, jako tomu bylo před chvílí se Sašou, nebo to myslí vážně. Nemůžu se starat o sestřiny děti, na to prostě nemám. Dnes jsem s nimi byla celý den, ještě přežiju zítřek a pak hurá domů... To jsem ale hnusná. A sobecká. Byly tak šťastné, že mě vidí, koneckonců Petr taky... Jakpak se jim tu asi žije s babičkami?

„Co jsi měl na mysli tím ,častěji‘?“

„Já nevím,“ pokrčil rameny. „Prostě víckrát než jednou za tři měsíce a na vánoční svátky. Ale máš svůj život. To jsem jen tak plácnul, nic jsem tím nemyslel.“

„Aha. Petře, něco by mě zajímalo,“ stočila jsem řeč jinam. Zelený ohmataný blok mi nešel z hla­ vy. Snad se nic nestane, když se na něj zeptám. „Co je to za sešit v prvním šuplíku?“

Petr vrávoravě vstal a natáhl se ke kuchyňské lince. „Jo, málem bych zapomněl...,“ otevřel zá­ suvku a podal mi ho.

„Nechtěla jsem šmírovat, promiň. Jak jsem uklí­

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

11

zela ty příbory...,“ vysvětlovala jsem. Mávl však rukou, aby mě přerušil.

„Co je to?“ zeptala jsem se znovu zvědavě a na­ táhla po něm ruku.

„Nejspíš nějaký dopisy,“ špitl tajemně. „Od Dity. Nedávno jsem je našel v prádelníku, když jsem probíral její věci. Myslel jsem...,“ zadrhnul se mu hlas a bezradně si otřel dlaně o kolena, „že jsou pro tebe. Že by chtěla, aby sis je přečetla ty. Měl jsem v plánu ti je dneska předat.“

„Vypadá to jako deník,“ konstatovala jsem.

„Jo? No vidíš. Schovej si ho. Ber, je tvůj,“ ujišťo­ val mě dojatě.

„Četl jsi ho?“ zeptala jsem se a znovu ho prolis­ tovala. Tak Dituška pro mě nechala zápisky. Moje milovaná sestřička na mě takhle myslela...

„Ne, proč?“ zavrtěl utrápenou hlavou. „Je urče­ nej tobě. Krom toho, stejně jsem neměl čas.“

„Ále nebreptej! To ti nevěřím!“ ušklíbla jsem se.

„Fakt ne, přísahám!“ Olízl dva prsty a zvedl je nad hlavu. „Mohl jsem to stopit a přečíst. Jenže já jsem zásadovej, víš? Tak si ho doma pěkně pro­ študuj, třeba budeš moudřejší.“

Pozdvihl sklenku a zapil svoje blábolení douš­ kem vína. „Pořád mě mrzí, že jsem neodhadl, jak na tom Dita je,“ pokračoval s povzdechem. „Mož­ ná umřela kvůli mně.“

„Jdi ty, nenamlouvej si takový nesmysly,“ ko­ nejšila jsem ho a zasunula deník do batůžku pod židlí, aby si to Petr náhodou nerozmyslel.

„Deprese je zákeřná a smrtelná nemoc. Sytej hladovýmu nevěří. Rýma, horečky, záněty, zlá­ maný kosti..., to všechno je vidět a nikdo nepo­ chybuje, že to bolí, nebo je to nepříjemný. Depka holt vidět není. Možná se svým způsobem sna­ Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

12

žila volat o pomoc. Jenže já, zabedněnec, jsem tomu nepřikládal žádnej význam.“ Při posledním slově se mu zatřásl hlas.

„Blbost,“ okřikla jsem ho. Vůbec se mi nechtě­ lo pouštět se, už postodvacáté, do pitvání Ditiny smrti. Všichni měli výčitky. Máma s tátou, bratr, Petr..., jen já si tu sebevražednou verzi, které se všichni tak tvrdošíjně drželi, nechtěla připouštět.

„Kde by mě napadlo, že je na tom tak mizer­ ně?“ zakňoural a hřbetem ruky si rozmázl slzu po tváři. „Jo, je to ostuda nevědět o problémech nej­ bližšího člověka. Jenže když se nesvěřila? Kro­ mě toho, zabít se a nechat tři malý caparty osudu není zrovna hrdinství!“ vykřikl.

„Tiše, vzbudíš děti! Dita nebyla žádnej srab,“ namítla jsem podrážděně.

„Ale jdi. Na každýho někdy může přijít slabost. Ovšem kdyby to každej řešil jako Dita, moc by nás tu nezbylo. Byla srab!“

S přibývajícím množstvím vypitého alkoholu mě Petrovo plkání štvalo víc a víc.

„Pojedu domů,“ plivla jsem naštvaně a cítila na prsou i krku rozlévající se horkost.

„Neblázni,“ zamumlal a vemlouvavě naklonil hlavu. Hlasitě funěl a víčka mu očividně těžkla.

„Nebudu poslouchat, jak se navážíš do mojí sé­ gry, která se ani nemůže bránit!“ vstala jsem a za­ pátrala pod židlí po batohu.

„Vždyť já ji miloval jako nikdo,“ pronesl smíř­ livě. „Byla to nejlepší ženská, jakou jsem v živo­ tě poznal. Tolerantní, chápavá, spolehlivá... Jasně že jsme měli i problémy. Ale který manželství je nemá, že jo? Tak si zase sedni a neurážej se,“ po­ ručil. „Taky byla skvělá máma. Já prostě jen ne­ chápu...,“ opět mu selhal hlas a upřel lesklé mod­

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

13

ré oči někam do zdi. „Jak nám to mohla udělat? A co už vůbec nechápu, jak si mohla vybrat ta­ kovej způsob smrti? Utopit se v řece. Rozumíš tomu? Kdyby spolykala prášky nebo vylítla z bal­ konu, ale proč skočila do vody?“

„Nevím,“ přiznala jsem. Žádný způsob smrti se mi nezdál dost dobrý. Spíš mi vrtalo hlavou, proč se utopila skoro čtyřicet kilometrů od domova, když pár stanic tramvají odtud tekla Vltava. Jestli tu něco nedávalo smysl, pak právě tohle. Předsta­ vila jsem si, jak Dita cestuje vlakem či autobusem, smířená se životem i smrtí... Možná si prohlíží fot­ ky dětí a myslí na to, co chce udělat. Vystoupí ve městě, kterým protéká hluboké, místy promrz­ lé Labe. Nepřítomně si razí cestu davem lidí, aby se vymanila z náruče civilizace, pomalu a beze spěchu míří k vodě. Lepkavé slzy jí mrznou na lících. Loudavým krokem se vydává podél bře­ hu, únorový vítr si ledovými prsty pohrává s její­ mi dlouhými vlasy. Choulí se před ním do kabátu s kožešinovým límcem, jen do té doby, než ob­ jeví mírný svah s prořídlým rákosím či schůdky. Rozeběhne se a... „Je to kravina,“ řekla jsem na­ hlas. „Přemejšlela jsem o tom tisíckrát. Myslete si všichni, co chcete, ale Dita nenáviděla studenou vodu. Pokud se nějakým nedopatřením ocitla na koupališti, trvalo jí dvě hodiny, než se osmělila a vlezla tam. Já myslím, že šlo o neštěstí, a nikdo mi to nevymluví. Možná měla depku. Třeba chtě­ la bejt sama a odjela z Prahy. Ale to, že spadla do vody, byla náhoda.“

„Ještě pořád tomu věříš? Nechala přece dopis.“ Vstal, opět otevřel první zásuvku v kuchyňské lince a zalovil na jejím dně. „Vrátili mi ho, hned jak skončilo vyšetřování.“ Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

14

„Tohle není dopis na rozloučenou. Načmára­ la to jen tak,“ máchla jsem rukou. Držela jsem se svého přesvědčení zuby nehty.

Petr unavenou dlaní rozložil bílý pomuchla­ ný papír. JÁ UŽ NEMŮŽU DÁL!!! naléhavě křičela červená propiska.

„No, vážně toho moc nenapsala,“ ušklíbl se.

„No právě!“ odpověděla jsem významně. „Hele, Petře, nechme toho,“ sykla jsem nespokojeně. „Vy si myslíte, že se zabila, já tvrdím, že tam spadla náhodou. Proč si vybrala zrovinka tohle místo k procházce, je tajemství, který asi nikdy neroz­ luštíme. Tak nač se v tom dál hrabat? Proč to ro­ zebírat a obracet ze všech stran? Máme šanci do­ zvědět se víc? Nemáme!“

„Třeba si všechno ještě promejšlela cestou,“ uvažoval švagr a úplně ignoroval můj výbuch zlosti. „Možná chtěla opravdu jen vypnout, rela­ xovat. Co já vím? Když se pak dostala do parku, všude tma, zima, nějak to na ni dolehlo...“

„To je blbost. Nechápu, že se tý sebevraždy všichni tak držíte. Vždyť jste ji znali stejně jako já?! Víš, co vždycky říkávala? Lepší je mít depku nežli hrb na zádech.“

„Byla jsi tam? Viděla jsi to místo?“ zeptal se.

„Ne, k tomu jsem zatím nenašla odvahu,“ při­ znala jsem se.

„Já jo, nedalo mi to. Svezl jsem se do Nymburka autem, ale vydal jsem se k Labi od nádraží, kudy zřejmě šla. Vyptal jsem se na cestu a za chvíli jsem byl v parku, kde se to stalo. Břehy jsou opravdu blízko cesty. V únoru mohlo bejt i víc vody, jak tál sníh, ale musela by bejt namol jako teď já, aby se tam skutálela náhodou. Krom toho leželo trochu sněhu. Sice jen zmrzlý zbytky, ale uklouznutí by

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

15

přece bylo vidět. Dědula se psem ji našel neda­ leko schůdků. Nevím, u kterejch, jsou tam několi­ kery. Policajti se mi nesvěřili, kde to přímo bylo.“

„To jsem teda nečekala, že se tam vypravíš. Jak tě to napadlo, prosím tě?“ vydechla jsem pře­ kvapeně.

„Nevím. Chtěl jsem to místo prostě vidět.“

„Třeba vyšetřovatel přehlídl, že je někde zvá­ lenější tráva, jak šlápla vedle, když sešla z cesty,“ hájila jsem Ditu. „Víš, jak vypadá starej rozbředlej sníh? Všude plno stop od lidí, od psů i od ptáků. Přes den taje a večer zase umrzne.“

„Vyloučeno. Nemohla šlápnout vedle. Cesta je asfaltová a dobře osvětlená.“

„Tak jak je možný, že ji nikdo neviděl spadnout?“

„Nevím. V jednom úseku u slepýho ramene nejsou žádný domky. Začátkem února je pořád ještě brzo tma. Zřejmě zrovna nikdo nešel.“

„Už dost, Petře. Neber mi moje přesvědčení,“ zaprosila jsem. „Půjdu si lehnout. Nevadí?“ Pocí­ tila jsem únavu, beznaděj, a chystala jsem se ko­ nečně vytratit do šera obývacího pokoje.

„Nevadí, jen jdi,“ pokrčil rameny. „Já vím, una­ vuju tě.“

„Jo, trochu jo!“ přiznala jsem. Vysrkla jsem zby­ tek nechutného sladkokyselého nápoje a zvedla se ze židle.

„Něco ti povím,“ upřel na mě oči a donesl skle­ nici k ústům. „Stejně to byla hrozná mrcha.“ Prud­ ce zaklonil hlavu a vyprázdnil baňatou nádobu. Zašklebil se.

„Prosím?“ zamžikala jsem. Řekl mrcha? Alko­ hol mu zmátl jazyk a přeřekl se, nebo jsem špat­ ně slyšela?

„Ale nic.“ Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

16

„Ne, ne, počkej. Ty jsi řekl, že byla mrcha!“

„To že jsem povídal?“ zasmál se. „Ne, to se ple­ teš. Opravdu. Vyprávěla ti Dita, jak jsme se sezná­ mili?“ zeptal se. „Určitě jo,“ konstatoval, s náma­ hou se postavil a zastoupil mi cestu. Pak se otočil, sáhl do lednice a vytáhl pro změnu lahev vodky. Otřásla jsem se při pomyšlení, že do sebe budu soukat další dvě deci čehokoliv.

„Abych se přiznala, ani nevím,“ vzdychla jsem odevzdaně. „Vzpomínám si, že tě přivedla domů představit a za pár tejdnů nato už jsi žádal o její ruku, protože byl Kája na cestě.“ Rázem se mi vybavil maminčin šokovaný obli­ čej. „Znáš vůbec pořádně toho chlapa? Co je zač? Z jaký je rodiny?“ vztekala se, když za Petrem za­ padly dveře a na stole trůnila kytice karafiátů, které dvě hodiny předtím zpocenou dlaní předal budoucí ženich vyděšené budoucí tchyni. „To si fakt chceš vzít chlapa, kterýho znáš s bídou tři měsíce?“

Dita klidně seděla v křesle, popíjela čaj, necha­ la mámu vymluvit a pak tiše pronesla: „Proč ne?“

„Jak: proč ne?“ zabručel tatínek. „Co o něm víš? Jak zjistíš, co v člověku je, za blbý tři měsíce?“

Bratr Lukáš kolem ní prošel, pohladil jí zatím ploché břicho a skřehotavým pubertálním hla­ sem pronesl: „To nejdůležitější už zjistila, ne?“

Tenkrát mi bylo dvacet a měla jsem z toho zá­ chvat smíchu. „Jo, to byla sranda,“ uchechtl se Petr, jako by vě­ děl, nač myslím, a chvějící se rukou nalil vodku do sklenky od vína.

„Zejtra nám bude pěkně blbě,“ hlesla jsem tiše.

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

„Nemáš aspoň kolu nebo sodovku? Takhle sa­ motný to pít nemůžu.“

Znovu se natočil k lednici, zabalancoval a při­ držel se stolu.

„Seď, prosím tě, já se obsloužím,“ vyskočila jsem a vyndala baculatou lahev perlivé vody.

„Ach jo. Chudák Dituška, berunka moje vypla­ šená...,“ rozněžnil se.

Už mlel vážně nesmysly. Dituška mi nikdy ne­ připomínala vyplašené stvoření. Ba naopak. Ale co, muži vidí svoje ženy jinak než jejich sestry.

III.

Budík nesmlouvavě hlásal tři hodiny ráno, když jsem se mírně opilá složila na bachratou pohov­ ku v obývacím pokoji.

Zachumlala jsem se pod deku a prolistovala ohmataný blok. Snad zrovna on vydá svá tajem­ ství a odpoví na všechny otázky.

Dneska jsem byla u psycholožky. To koukáš, co? Chtěla jsem znát odpověď na pár drobností. Například proč si každej večer připadám jak sta­ rá sešlapaná PET lahev, proč se mi chce někdy z ničeho nic bulit a jindy mě zase rozzuří úplná banalita, proč mám někdy chuť vůbec nevylé­ zat z postele a proč nejsem šťastná. Nevím, co se mnou je, že se tak zmítám. Pořád jako by mi něco chybělo, stále vnímám nějakou díru v poza­ dí. Prázdno. Dobrá, řekneš si, nikdo není šťast­ ný, štěstí přece netrvá věčně. Ovšem já nejsem ani spokojená. Připadá mi, že nic nemá smysl, všechno je pořád tak odporně stejné... Snad jsem už dlouho na mateřské. Nebo s Petrem. Nevím... Ze všeho nejhorší je, že se nemám nač těšit. Po­ slední dobou přede mnou není nic, z čeho bych se mohla radovat. Večer pak usínám a říkám si: Tak. Skončil další den. Kdyby vůbec neexistoval, o nic bych nepřišla.

Děti jsou zdravé a temperamentní. Až moc. Kdy se ze mě stal jen uječený dohlížitel, rozhodčí v ringu a sestra poskytující první pomoc, ani ne­

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

19

vím. Vím jen, že už nejsem ta mladá nadšená ma­ minka, jako jsem byla s Kájou. Od té doby, co je na světě David, si připadám jako v pasti. Nehnu se z domu. Nejstrašnější jsou nemoci. Jeden cosi přitáhne ze školy, druhý to za týden chytí a za další týden třetí. Máme z toho měsíc a půl vstá­ vání k nočnímu podávání antibiotik, blitíček do postele, nervů, doktorů... samozřejmě to chytím já nebo Petr... Asi bys mi na to řekla, že David už nemusel přijít. Nebyl v plánu. Ale to Petrovo nad­ šení! Byl tak šťastný, že i já jsem se začala těšit. Stejně bych se k potratu nikdy neodhodlala. Ne že bych proti nim byla, ať si každý dělá, co chce. Ale já bych na něj prostě z principu nešla. Nelitu­ ju. Chraňbůh!! Jenže mě nenapadlo, že zůstanu na všechny starosti sama.

Člověk si vždycky myslí, že o něco přichází, a když to pak má, stejně má pocit, že o něco při­ chází. Pamatuješ, jak jsi mi volala a povídala: „Ty se máš, já bych se chtěla usadit, mít stálého chlapa, rodinu, zázemí, vždyť já nemám nic!“ To jsem zrovna čekala Davida a říkala jsem si v du­ chu: Jo, holčičko, máš všechno. Máš svobodu.

Doktorka byla hodná a příjemná. Řekla mi, že nemám depresi, ale splín a stres, že mám zřejmě málo pozitivních podnětů. Že bych si měla dělat víc radosti, vážit si sama sebe, chodit na procház­ ky, pít hodně tekutin a dostat do těla co nejvíc vi­ taminů. Tyhle rady mě fakt pobavily. Kdybych se mohla SAMA sbalit na procházku, kdykoliv by se mi zachtělo, těžko bych asi byla ve splínu, že jo. Taky mi navrhla, že bych si mohla psát deník... Prý se tomu říká grafoterapie. Všechny zážitky, problémy, myšlenky pěkně načmárat na papír.

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

20

Prý se mi uleví a zároveň se budu moci na své

chování v určitých situacích podívat s odstupem,

až to budu po sobě jednou číst. No, nevím..., při­

padá mi to zbytečné, nechápu, jak na to, nechce

se mi a nemám na to čas. Abych však měla pocit,

že jsem všechny doktorčiny rady nehodila za hla­

vu, zkouším to.

Psát jen tak pro sebe nedokážu. Budeš můj te­

rapeut, jo? Třeba ti dám tenhle sešit jednou pře­

číst, ale nejsem si jista, že by tě zajímaly moje ni­

cotné a hloupé problémy. Proč nicotné a hloupé? Protože si samozřejmě uvědomuju, že jsou na tom lidi daleko hůř. Ale nač se srovnávat s tím, kdo se má hůř, že jo? Kdepak, musím přemoci zvědavost a číst pěkně popořadě a střízlivá! Zaklapla jsem sestřiny my­ šlenky uvězněné do linkovaných stránek, uloži­ la je pod polštář a vydala se přes celý pokoj k vy­ pínači.

Ráno mi pod deku zaplula dvě drobná tělíčka,

uvelebila se mi po boku a cizí ledová chodidla na

stehnech mě vytrhla z království snů. Malá ruka

mi zvedla pramen vlasů a dětský hlásek mi důle­

žitě zakřičel do ucha:

„Jdeme na pohádky, teto!“

Bojácně jsem otevřela oči. Terezka se prudce

zvedla, sáhla na stůl po ovladači a zkušeně za­

pnula televizor. Pohlédla jsem do plachých očí

druhého společníka. Cenil na mě svých deset

čerstvých zubů v nesmělém úsměvu a držel si pokrývku těsně pod bradou.

Zvláštní. Dokážu se pobavit se školákem Ká­

jou. Vím, jak se zavděčit čtyřleté slečně. Ale ten­

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

21

hle tvoreček s nohama do „o“, žvatlající první krko lomné věty, tvrdě se prosazující mezi starší­ mi sourozenci, je pro mě stále hádankou. Netu­ ším, jak si s ním hrát, není mi jasné, zda chápe, co povídám, a neumím ho zabavit. Na děti v batole­ cím věku mi zkrátka chybějí buňky.

„Ahoj,“ mrkla jsem na Davídka. Jeho ústa se stáhla do tenké stydlivé čárky a oči si zaplácl dla­ němi. Cítila jsem, že bych ho měla polechtat, laš­ kovat s ním, přitulit ho k sobě, ale byla jsem bez­ radná. Aspoň jsem si opřela hlavu o tu jeho, která mi připadala div ne stejných rozměrů. Ten­ ké blonďaté chmýří mě zašimralo na čele.

„Takhle vždycky ráno lezl k mámě,“ sdělila mi Terka věcně, aniž odtrhla oči od bachratých ba­ revných postav na obrazovce.

„Máma není,“ zamumlal David.

Dveře do pokoje se tiše otevřely a průvan při­ nesl vůni lehkého parfému a laku na vlasy.

„Nechte tetu spinkat a pojďte se oblíkat!“ za­ šeptala Petrova matka.

„To je dobrý, já už stejně nespím,“ zvedla jsem se honem.

„Jé, Lucinko, a mohla bych vám tu nechat tyhle dva, abych je nemusela tahat do školy s Kájou?“

Zahanbeně jsem si prohrábla zacuchané vla­ sy a otočila se k upravené šedovlasé dámě. (Po spláclém kolečku ani památky.)

„Samozřejmě,“ houkla jsem do Kájova ukřivdě­ ného: „Tý jo, oni koukaj na pohádky, já chci taky!“

„Díky moc,“ zvolala babička.

„Ještě pusinku, Kájo, až přijdeš ze školy, už tu nebudu,“ vymrštila jsem se v noční košili.

* * *

Za půl hodinky byla paní zpět. Z ponocování i al­ Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

22

koholu mě bolela hlava, takže jsem stihla jen ustlat a obléknout se. Petr už zřejmě dávno odjel do práce a měl můj obdiv za to, že se mu podařilo vstát.

„Asi jsem měla připravit snídani, že? Můžu vám nějak pomoct?“ pokusila jsem se o omluvný úsměv a sledovala starší ženu, jak maže další kra­ jíc máslem.

„To je dobrý,“ odpověděla s úsměvem. „Co vás to napadá! Určitě vám po včerejšku není nejlíp. Jen co dodělám snídani, hned uvařím česnečku. Však on si Petr taky dá, až přijde z práce.“

„Děkuju. Nedělejte si se mnou starosti.“ Usmá­ la jsem se na Terezku, která hloubila dolíčky do vrstvy másla na své snídani.

„Co to děláš, prosím tě?“ sykla na ni babička, když před Davídka položila barevný talíř nakrá­ jeného chleba.

„Já chci taky mašinky,“ zakňourala dívenka a ma lými dlaněmi si vzdorovitě podepřela ob­ ličej, až se na růžových tvářích objevily buclaté faldíky.

„Ty jsi už velká, Terinko, přece se s tím nebu­ du krájet i tobě? Tak,“ oddechla si babička spoko­ jeně a protáhla se úzkou uličkou mezi Davídko­ vou židlí a kuchyňskou linkou. „Dáte si čaj? Nebo radši kafe jako já? Měla jsem vás obsloužit první, vždyť jste host. Jenže to víte...“

„Jste hodná,“ hlesla jsem s povděkem. „Trochu čaje by mi možná spravilo žaludek...“

„Hned vám ho naleju. Já se z toho Petra picnu. Jste dobrá, že vám není špatně,“ pokývala uzna­ le hlavou.

„Byla jsem dobře najedená. Ta večeře, co jste vařila, byla skvělá, ani nevím, jestli jsem vám po­

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

23

děkovala,“ vrátila jsem uznání.

„Mně? Kdepak. To přivezla Saša.“

„Aha.“

Paní měla laskavé oči a já byla ráda, že nehubu­ je mě. Kdyby mě včera v noci viděla moje máma, nevím, jak by se tvářila.

„Potřebovala bych s vámi mluvit,“ vyhrkla náhle.

Trochu mi zatrnulo. „Se mnou? A o čem?“

Děti se vrátily do obývacího pokoje k televizo­ ru. Jakoby z dálky k nám doléhalo výskání, křik a dunivé mumlání přijímače. Seděla jsem na svém oblíbeném stanovišti mezi stolem a lednicí, kte­ rá mě chladivým tělem s vrněním studila do zad. Z hrnků na igelitovém ubruse líně stoupala pára a káva provoněla kuchyni. Pohledná šedesátnice seděla naproti mně. Vložila do úst cigaretu a její konec nechala olíznout oranžovým plamenem. S úlevou vydechla šedavý kouř. Napjatě jsem če­ kala, co z dámy vypadne. Jako by zachytila můj zkoumavý pohled, vlídně ke mně stočila oči. „Ko­ nečně klid,“ řekla s úsměvem. „Já vím, že bych dě­ tem neměla dovolit tolik času u televize, ale ono je to stejně brzy omrzí a my máme na chvíli po­ koj,“ dodala upřímně.

„Chtěla jste se mnou mluvit o něčem důleži­ tým?“ pobídla jsem ji. Ráda bych měla jasno. Ba­ bička smetla obvyklým gestem kuřáků drobné vločky popela ze stolu a rozpačitě usrkla z hor­ kého šálku. Prohlížela jsem si její pobledlý obli­ čej, tu a tam protkaný křižovatkami jemných vrá­ sek, které se cudně skrývaly pod tenkou vrstvou pudru. Vypadala mladší, hádala bych jí něco přes padesát, i když už před pár lety oslavila šedesát­ ku. Tvar očí zdědil Petr po ní, i s žabími váčky, které Saša neměla. Také její rty byly poněkud šir­

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

24

ší a nos jemnější a špičatější.

„Ano, chtěla,“ přátelsky natáhla ruku a položi­

la mi ji na zápěstí. Ten cizí, suchý dotek mi nebyl

zrovna příjemný.

„Zápřah se třemi dětmi špatně zvládám. Ze za­

čátku to ještě šlo, ale...,“ zarazila se, jako by si zno­

vu přehrávala v hlavě, co právě vyslovila. Trochu

se zapletla do vlastních vět. „Však vy mi rozumíte.

Byla jsem zdrcená, že Petr zůstal s dětmi sám. Ov­ šem zároveň jsem se s nadšením vrhla do domác­ nosti, abych mu pomohla. Mám vnoučátka moc ráda a užívám si s nimi každou chviličku. Jenže jsem už přece jen unavená babička. Musím si ně­ kdy odpočinout.“

Souhlasně jsem kývla, ale uvnitř jsem pocítila

zděšení.

„Zejtra půjdou děti k Saše. Má domek, zahrád­

ku a Béďa bude rád, že si bude mít s kým hrát. Kája k němu vzhlíží, to víte, o čtyři roky starší chlapík... Saša je skvělá. Pomůže Petrovi postarat se o ně a bude jim tam líp než v paneláku. No a já budu mít aspoň pár dnů pro sebe. Všichni musí­ me pomáhat, když jim, chudákům, odešla máma. No, nebudu chodit kolem horký kaše. Vím, že se vaše maminka o víkendech střídá se Sašou. Jenže já bych potřebovala vystřídat v tejdnu.“

A je to venku! „Chodím do práce,“ namítla

jsem honem.

„Rozumím. Chtěla jsem vám jen navrhnout..., co

kdyby mě maminka střídala u dětí během tejdne

a vy Sašu o víkendech?“

„Za mámu nemůžu mluvit,“ vyhrkla jsem rych­

le a osvobodila své zápěstí stále vězněné horkou

dlaní.

„Pokusím se s ní domluvit sama. Taky to nemá


Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

25

jednoduchý. Nebo už si bratr s přítelkyní našli byt?“

„Ne, ještě ne. Pořád bydlí u našich.“

„Hm. Tam si děti vzít nemůže,“ uvažovala ba­ bička nahlas. „Nejradši bych dala Davida do jeslí, ale připadá mi malej. Kromě toho nejbližší jesle jsou pět zastávek tramvají a pak pěknej kus ces­ ty pěšky. Terka by do školky chodit mohla. Jenže když je doma, David nevyžaduje tolik mojí po­ zornosti, víte? Tak!“ Semkla rty a několikrát se na­ dechla, snad aby měla sílu pokračovat.

„Vaší mamince zavolám. Chápu, že to pro ni bude těžký. To věčný pendlování mezi dvěma byty i stěhování oblečení a osobních věcí znám víc než kdo jinej. Ale co vy? Jak mi odpovíte? Ne­ můžeme v tom Petra nechat samotnýho.“

Nad žaludkem se mi svíjel had. Cítím ho vždyc­ ky, když nevím, jak odmítnout, abych neurazila. Kdybych se totiž neovládla, musela bych se škle­ bit při pomyšlení na dva zabité víkendy v měsíci.

„Já nevím. Občas snad.“

„Občas?“ zopakovala paní nechápavě.

„Nejsem si jistá, že se o ně dobře postarám. Nemám s dětmi zkušenosti, nerozumím jim,“ vy­ mlouvala jsem se, jak nejlépe jsem dokázala.

„V tom není žádná věda,“ odmávla obavy rukou.

„Co dělá o víkendech Petr?“ napadlo mě. „Jest­ li nechodí do práce, může být s dětmi sám, ne? Vždyť je to táta, jsou to především jeho děti.“

Paní smutně sklopila oči a típla cigaretu. Od­ mítavou reakci zřejmě nečekala.

„Když jsou děti u Saši, Petr je tam samozřej­ mě s nimi. Vaše maminka chodívá sem, nebere si děti k sobě. To přece víte.“

Ano, v třípokojovém bytě by se čtyři dospělí Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

26

a tři děti ušlapali.

„Nezlobte se, ale je například spousta matek sa­ moživitelek. Nemají babičky, dědečky, tety, jsou na všechno samy, vydělají o polovinu míň než Petr a taky se musejí o děti postarat,“ promluvila ze mě statečná feministka. A co? Vždyť to byla prav­ da. Petr včera přišel z práce, hodil bundu na věšák a za chvíli mu pod nos přistála večeře. Prádlo jsem pověsila já, babička vykoupala děti, uložila je...

„Vy tu nežijete. Je to strašně náročný! Petr se o ně nezvládne sám postarat!“

Chápala jsem. Jen by mě zajímalo, jestli by se babička přetrhla, kdyby všechno bylo obráceně. Kdyby Dita zůstala s dětmi sama a Petr z jakého­ koliv důvodu nežil s ní.

Do kuchyně vešla Terezka. Plížila se neslyšně okolo kuchyňské linky, uši i oči dokořán, aby jí nic neuniklo.

„Copak chceš, Terko?“ vyskočila babička ze žid­ le. „A co děláte? Je tam podezřelý ticho,“ dodala káravě.

„Chci prosím napít,“ požádala vzorně. „Jo, a Da­ vid si maluje fixama,“ upozornila.

„Maluje? Proboha kam?“

„Na sedačku,“ odvětilo dítě nevinně.

„Tos mi to nemohla přijít říct?“ vyjekla babička a sunula se vystouplým bříškem kolem stolu ke dveřím do obývací místnosti. „Kde ten fix vzal?“

„Já jsem mu ho půjčila.“

„Bože, dítě, jsi normální?“ křikla paní.

Terezka jí zastoupila cestu. „Udělej mi nejdřív pi­ tí, babi. Ten fix stejně nepíše,“ oznámila ko nejšivě.

„Jak to víš?“ zeptala se babička smířlivějším tó­ nem a nalila do sklenice trochu džusu.

„Vyzkoušela jsem ho předtím na noze. A hele...“

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

vyhrnula si tepláčky ke koleni a ukázala nám sy­ tou čáru táhnoucí se přes lýtko, která u kotníku mizela doztracena.

„Přestal najednou psát, tak jsem mu ho půjčila.“ Babička přinesla kbelík se saponátem. Zatímco mírně hubovala Davida a vysvětlovala mu, kam a čím se maluje, já klekla na koberec a drbala kar­ táčem umazanou pohovku. Už abych odtud byla pryč!

„Musíme se nějak dohodnout,“ slyšela jsem, jak babička mumlá, skloněná k nadité zásuvce, z níž lovila papíry, aby si děti mohly kreslit.

„Mám ještě jedno vnouče. Jsem pořád tady a Béďu zanedbávám. Představte si, že Saša ani nemukne. Vůbec nic mi nevyčítá! Přitom to taky nemá jednoduchý, když zůstala sama.“

„Já vím,“ vzdychla jsem.

„Když odmítnete, pochopím to. Taky jsem byla mladá. Chcete žít po svým, a ne se starat o sestřiny děti. Museli bychom to vykoumat nějak jinak, no.“

„Promyslím si to. Snad by to šlo,“ začala jsem povolovat. Ale nechtěla jsem se vzdát svého po­ hodlí lacino. „Vždyť tu nemusíte spát, můžete by­ dlet doma. Terka by šla do školky a Davida byste hlídala, jen dokud by Petr nepřišel z práce,“ plá­ novala jsem jim drze program.

Žena složila papíry na stolek, uložila fix a hráb­ la do zásuvky pro pastelky. Pak se narovnala a dlouze se na mě zadívala. „No... Až se domác­ nost bez mámy zaběhne, asi to tak uděláme.“

Za úplného vyvrhela rodiny jsem také být ne­ chtěla. „Ozvu se Petrovi,“ slíbila jsem.

IV.

S úlevou jsem kráčela na tramvaj, s batůžkem na zádech a pod paží sestřin blok. Čekala mě cesta přes celou Prahu se třemi přestupy. Za hodinku a půl budu doma, pokud nebudu muset postá­ vat na zastávkách déle než deset minut. Kdybych cestovala do Kolína, byla bych tam rychleji, než když jedu tímhle městem.

Na ostrůvku mezi dvěma proudy frekventova­ né silnice postávala hrstka lidí. Choulili se před studeným větrem, který ohýbal štíhlé topoly a po­ háněl nachová mračna přes dubnové slunce.

Přitáhla jsem si bundu ke krku a zařadila se do stáda cestujících.

Zavolal Petr. „Ani nevím, jestli jsme se rozlou­ čili,“ pronesl.

„Pokud si vzpomínám, tak jo,“ usmála jsem se.

„Včera jsem tě zapomněl upozornit, že tě bude máma přemlouvat na hlídání. Říkala ti něco?“

„Jo, stalo se. Nějak si to zařídím,“ zamručela jsem. Mou nevoli v hlase musel zachytit.

„Prosím tě, nemusíš. Máma dělá, jako bych ne­ byl schopnej postarat se o vlastní děti. Jsem jí hrozně vděčnej, že mi pomáhá. Ale kdyby večer vypadla a nechala nás samotný, byl bych mno­ hem radši.“

No prosím. A máme tady názor druhé strany.

„Proč jí to nepovíš?“

„Bavili jsme se o tom stokrát. Nedá si říct. Pak je utahaná...“

„Ráda ti pomůžu, Petře,“ vypadlo ze mě najed­

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

29

nou, ani nevím jak. Snad jsem se s tou myšlenkou opravdu začala smiřovat.

„Nemám vůbec žádný soukromí,“ zanaříkal muž, aniž vnímal, že jsem mu právě velkoryse na­ bídla pomoc. „Doma nemůžu nic najít. Všechno je přerovnaný, přemístěný, mám toho už po krk. Až bude Davídek větší, zůstanu s dětmi sám,“ rozčiloval se.

„Maminku si budeš muset zkrotit.“

„Pokusím se. Ale lehký to nebude,“ slyšela jsem, jak se funivě usmál.

„Tak se měj a ozvi se, kdybys potřeboval,“ roz­ loučila jsem se.

Dunivý příjezd tramvaje urval jeho odpověď. Vystoupila jsem z narvaného autobusu a prodra­ la se k podchodu. Na cestě kolem pestrobarev­ ných novostaveb vítr zesílil. Sbíral prach z šeda­ vého chodníku a plival mi do očí drobná zrnka. Ještě jeden blok, pár kroků a budu doma. Tráv­ ník okolo nových, lidsky vyhlížejících paneláků ještě nestačil zakrýt velkou plochu, na níž nedáv­ no stály míchačky, jeřáby a haldy písku. Silnici le­ movaly malé, čerstvě zasazené stromky, a bojova­ ly s větrem o jediné bohatství, co měly: několik třpytivých lístků. Za zatáčkou mě uvítal prosklený domovní vchod. Okna prázdných bytů vypadala bez záclon smutně a temně. Dům znal už všech­ ny nájemníky, ovšem zatím se nestačili zaby dlet. Lovila jsem z kapsy klíče a vstoupila do haly vo­ nící novotou. Studené tlačítko spustilo motor vý­ tahu a kabina se s tichým hučením odhodlala k pohybu. Moje dvougarsonka, která vlastně ne­ byla tak docela moje, čekala až ve čtvrtém patře. Byla jsem v ní šťastná, přestože závaží hypotéky Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

30

budu splácet neuvěřitelných patnáct let.

Prošla jsem chodbou ozářenou velkými okny a na schodech zahlédla shrbenou sedící posta­ vu. Jarda musel vědět, že jsem to já, nikdo jiný za výtahem nebydlel. Přesto nezvedl hlavu v base­ ballové čepici, která se opírala o ruce složené na kolenou. Otočila jsem se k oknu, v němž se odrá­ žela moje silueta, abych si rychle prohrábla účes. Došla jsem k němu a zatahala ho za kapuci miki­ ny, trčící z šedivé bundy.

„Nedělej, že spíš,“ zašeptala jsem a políbila ho na ucho zachumlané ve světlehnědých vlnitých vlasech, které jsem nedávno sama stříhala. Hlu­ boce vzdychl, zvedl ke mně malé ospalé škvírky lesklých oříškových očí a usmál se.

„Kde jsi byla, zlato moje? Mně se stejskaló,“ protáhl poslední slovo do ukřivděného tónu.

„Byla jsem u ségry,“ odpověděla jsem automa­ ticky a zarazila se. „Vlastně... u dětí a švagra.“ Na­ jednou mi namísto dveří plaval před očima obraz Dity. Smála se. Snědé líce kontrastovaly s po­ mněnkově modrýma očima a přirozeně červené rty zase s bílými pravidelnými zuby. Pohazovala rovnými zrzavými vlasy, co se jí neposedně plazi­ ly přes ramena až k prsům.

„Pořád mi nedochází, že už nežije,“ zamumlala jsem. Jára mě pohladil po zádech a políbil na tvář. „Spala jsem tam, bavila se o ní, hrála si s jejími dětmi a pořád čekala, že přijde. Je to normální?“

Věděla jsem, že Jára neví, co by řekl, proto jen stál a trpělivě čekal, až odemknu.

„Tak pojď,“ vyzvala jsem svůj měsíc starý objev a zamkla za námi.

* * *

Jaroušek si mě našel v kadeřnictví. Nejdřív jsem

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

31

na něm neviděla nic zajímavého. Zákazník jako každý jiný. Bavil mě svým tichým povídáním, smál se na mě do zrcadla, zatímco jsem krátila jeho nepoddajný porost. Za dva dny však přišel zase. Prý se doma podíval zrcátkem dozadu a na­ šel nepatrné zuby u krku. V očích mu skákaly po­ ťouchlé jiskřičky a jeho horní ret ve tvaru srdíčka rozehrál úsměv. Celá reklamace skončila ve ved­ lejším bistru, kde jsme vydrželi až do půlnoci. Te­ prve tam jsem si ho důkladně prohlédla. Vysoké čelo, hnědé oči, větší nos, který však nepůsobil ani trochu rušivě, hladká tvář a pečlivě pěstova­ ná bradka. Jedno z malých uší zdobily dva drob­ né kroužky. Hezké, přiměřeně velké ruce si stále hrály jedna s druhou, případně je, v zápalu vy­ právění, zaměstnával bohatou gestikulací. Mezi řečí se kouzelně usmíval, aby pak mohl zvážnět, naklonit hlavu mírně na stranu, dětsky našpulit rty a naléhavě mi pohlédnout do očí. Za pár dní jsem zjistila, že buď je dokonalé i jeho tělo, nebo jsem tolik zamilovaná, že jsem na něm nenašla sebemenší chybičku. Líbí se mi prostě celý, až po chodidla. Je mu osmadvacet jako mně a úplně mě pobláznil. „Pořád tady stojí ta igelitka,“ smál se, když balan­ coval na jedné noze při zouvání bot a bundou drhnul o zeď v příliš úzké předsíni.

„Jo, Eva odsud vypadla tak rychle, že si nestači­ la všechno odnýst,“ vysvětlila jsem. „To víš, láska. Třeba se ke mně místo ní nastěhuje někdo jinej, aby mi nebylo smutno,“ popíchla jsem ho. Stočil však řeč jinam.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Na cokoliv.“ Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

32

„Neřekla jsi mi, jak vlastně Dita umřela.“

Narovnala jsem shrbená záda a špičkou nohy srovnala tenisky k sobě. Proč to chce vědět? Páni, do tří do rána rozebírám sestřinu smrt se šva­ grem a teď mě to čeká znovu? „Utopila se.“

„Panebože! Jak to?“

Pokrčila jsem rameny. „Těžko říct. Nikdo neví. Oficiální verze je, že měla všeho plný zuby a sko­ čila tam sama. Já mám jasno. Můj názor je, že to byla nehoda. Ale jinak v podstatě nikdo netuší, co se doopravdy stalo. Jediný, co můžeme vylou­ čit, je vražda. Na těle nenašli nic kromě oděrek, který se dají přičíst skoku, vlastně pádu,“ opravi­ la jsem se honem, „mezi tenkej led. Bylo to začát­ kem února.“

Brr. Ucítila jsem husí kůži a objala si paže.

„A kde se utopila?“

Nespokojeně jsem vzdychla. „V Nymburce.“

„Tak daleko? Proč? Co tam dělala?“

„Ježíšmarjá, jak to mám vědět? Třeba si tam jela něco koupit, nebo jen tak na vejlet. Co já vím?“ odsekla jsem.

„Asi ti není příjemný, že se vyptávám.“ Pověsil bundu na věšák a vydal se svou ležérní roztomi­ lou chůzí, špičky ven, do jediné velké místnosti, kterou se mohl byt pochlubit. Pohodlně se roz­ valil na pohovce, kolena od sebe, a vyzývavě ke mně natáhl ruce.

„To teda není. Jenže já na ni stejně pořád mys­ lím,“ přiznala jsem.

„Nezlob se, ale to se prostě jen tak sebrala, od­ jela pryč, nikomu neřekla kam, a už se nevrátila?“

„Jo, tak nějak to vlastně bylo. Ten večer přived­ la děti domů Ditina kámoška Magda. Prý je hlí­ dala, protože Dita jela k doktorovi. Petr jí podě­

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

33

koval, dal děti spát, a když se Dita do devíti večer neobjevila a její mobil byl pořád hluchej, zavolal mně a mamce, aby ji mohl jít hledat. Tu hrůzu, nejistotu a strach si nedovedeš představit,“ vzlyk­ la jsem. Tenkrát měla tušení jen maminka. Já ne. Ani na vteřinku jsem si nepřipustila možnost, že by se Ditě mohlo něco stát. Cítila jsem spíš vztek, že se někde zapovídala a takhle strašně nás děsí. Dokonce i když se Petr vrátil před půlnocí bez ní s tím, že prošel nedaleký lesík, temná zákoutí sídliště, parkoviště a patrové garáže, nepropadla jsem beznaději. Druhý den šel Petr na policii.“

„Máš nějaký fotky?“

Sáhla jsem do knihovny pro fotoalbum a sedla si mu na klín. Otočila jsem několik lesklých stran, než z jedné vykoukl obrázek hezké ženy. Byla vážná, oči měla přivřené před sluncem a pár mě­ děných pramenů jí vlálo přes tvář.

Položila jsem paži na Járova ramena a opřela si hlavu o tu jeho.

„Hezká, viď?“

„Hm, kočka,“ pronesl uznale.

Obrátila jsem stránku, kde jsme stály obě vedle sebe.

„Další den k večeru pak švagrovi volali, že na­ šli ženskou odpovídající jeho popisu. Byl nucen ji identifikovat.“

„Muselo to pro něj bejt děsivý,“ zamumlal Jar­ da přiškrceně.

„Bylo to hrozný pro nás všechny a pořád to trvá. Co myslíš, byly jsme si podobný?“

„Nevím. Měla zrzavý vlasy.“

„Barvila si je. Jinak měla stejnej odstín jako já.“

Zvedl hlavu, aby si mě prohlédl, jako by můj obličej viděl poprvé. „Taky se barvíš. Co ty červe­ Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED ný pramínky?“

„Dobrý. Ale náš přirozenej odstín byl stejnej,“ trvala jsem na svém.

„Má pěknou snědou pleť, vystouplý lícní kosti. Kdyby neměla modrý oči, vypadala by jako krás­ ná indiánka. Ty jsi bílá Sněhurka.“

„To byl mejkap.“

„Její oči jsou jiný než tvoje. Máš je víc dozelena. Snad pusinku máte stejnou,“ konstatoval.

Rozmrzele jsem vstala, vyškubla mu album z ruky a dětinsky zalitovala, že jsem mu ukázala svou hezčí sestru.

„Počkej, kam to neseš? Chci se ještě podívat.“

„Ne, nechci vzpomínat,“ vymluvila jsem se. Jsem trapná. A to jsme si s Ditou nikdy nekonkurovaly. Byla o pět let starší než já a přátel mívala dost.

Znovu jsem uchopila album a posadila se ve­ dle něj.

„Jaká byla?“ pokračoval v otázkách.

„Nechápu, proč tě to zajímá?“ opáčila jsem. „Netušila jsem, že jsi takovej zvědavec.“

„Zajímá mě to kvůli tobě. Vůbec o ní nemluvíš a myslím, že se potřebuješ vypovídat,“ ohradil se.

„Ty psychologu,“ odfrkla jsem. „Byla veselá, společenská, citlivá,“ přemýšlela jsem. „Byla obě­ tavá, hodná...“ Najednou jsem nevěděla, co bych o Ditě ještě řekla. „A už toho nechme,“ poručila jsem.

Obracel jeden obrázek po druhém. Dita byla jen na pěti dalších fotkách, ostatní už patřily k mým příběhům a zážitkům. Položil těžkou kni­

hu obrazových vzpomínek na stůl a přitáhl si mě

k sobě.


35

V.

„Budu muset jít,“ vzdychl Jarda a vysoukal nahé tělo zpod deky.

Posadila jsem se. „To nemyslíš vážně? Zase mi zmizíš?“ štěkla jsem rozmrzele směrem k jeho ohnutým zádům. Pozorovala jsem, jak se navléká do džín, bere si triko, a bylo mi do breku.

Kam se pořád ztrácí? Přijde, někdy zůstane ho­ dinku, někdy celou noc, ale nikdy ne tak dlouho, jak bych si přála.

„Musím, nedá se nic dělat,“ odpověděl pevně.

S námahou jsem spolkla tu hloupou větu „ka­ marádi jsou ti milejší než já“.

„Proč? Jdeš se bavit? Nebo máš práci?“

Usmál se, naklonil se ke mně a políbil mě na špič ku nosu. „Povím ti to, miláčku. Ale ne teď, ne­ zlob se.“

„Tajnůstkáři!“ Copak to nevidí, že mi ubližu­ je? Nutí mě vyzvídat a užírat se. Stojí mi vůbec za to? Eva má pravdu. Měla bych se na něj vy­ kašlat.

„Promiň mi to, Lucinko, musím do práce,“ za­ šeptal mi konejšivě do vlasů, znovu se nahnul, aby mě objal, pak mrknul na hodinky a svižně odkráčel do předsíně.

Líně jsem se zvedla a šla za ním. Krčila jsem se a držela si paže, spíš ze studu než z chladu. Nera­ da chodím nahá po bytě.

„Je pátek večer, jak můžeš jít do práce? Co vlast­ ně děláš?“ ptala jsem se dál.

„No, nejdřív se musím ukázat doma, aby mě Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

36

taky viděli.“

„Ty si tak vymejšlíš! Takže zítra přijdeš?“

„Určitě!“ Obul se a popadl mě naposledy do náruče. „Určitě zítra přijdu, protože bych bez tebe nevydržel!“ šeptal mi něžně do vlasů.

„V kolik asi? Jdu k našim na oběd.“

„Kolem pátý,“ netrpělivě se odtáhl, ale nechtě­ la jsem ho pustit.

„Pojď se mnou,“ přimkla jsem se znovu k němu. „Naši tě neukousnou.“

„Ježíšmarjá, k tvejm rodičům, jo?“ rozesmál se.

„Tak si jdi,“ naštvala jsem se naoko.

„Nezlob se, Lucinko. Ahój,“ protáhl smutně sa­ mohlásku jako vždy a roztomile našpulil srdíčko­ vou pusu. „Oblíkni se, lásko, ať mi nenastydneš.“

To je najednou péče, ušklíbla jsem se. Sáhla jsem do koupelny pro župan a zahalila se do něj.

Odemkla jsem dveře. Jarda se na rohožce ještě jednou otočil a já vychutnala poslední políbení. Bosou nohou jsem srovnala ušmudlanou rohož­ ku, co se neposedně odsunula od prahu.

„Co to je?“ sehnul se Jára a za cíp vytáhl bílý pa­ pír. „Leželo to pod rohožkou,“ zamračil se.

Pokrčila jsem rameny. Teď mě zajímal jen on, a ne svinčík na podlaze. „Nevím,“ zamumlala jsem.

„Tak na,“ vrazil mi list do ruky. Pak mě naposle­ dy objal a zmizel k výtahu. List papíru byla jakási karta. Asi před měsícem jsem našla podobnou. Nad mým bytem žije ro­ dinka se dvěma chlapci, často slyším jejich dupá­ ní po schodech a za dveřmi jsem kvůli nim měla už ledacos. Obaly od žvýkaček, tenisový míček či rozšlapané chipsy. Hodila jsem kartu na botník

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

37

a šla si napustit vanu. Na pračku jsem si připra­ vila Ditin sešit. Dnešní večer strávím se sestrou.

10. září

Je středa večer, sedím v posteli, na kolenou mám blok a zápasím s propiskou. Nemluvím s Petrem.

Ne že bych na něj byla nějak výrazně naštva­ ná, vlastně jsem tušila, že mě samotnou na ví­ kend nepustí. Prostě se mi s ním nechce mluvit.

O co šlo? Tak tedy: Šly jsme s Magdou domů z dětského hřiště a já ji pozvala na kafe. Nevím, jestli ji znáš, možná z mého vyprávění. Je to do brá kamarádka ze sídliště. Má postavu jak holčička a delší tmavé vlasy. Se vším je hned hotová a občas mi leze na nervy, protože je rozený generál. Víš, že umí vykládat karty? Ona tvrdí, že ne, a tak jsem ji ještě nedonutila, aby je vyložila i mně. Trávíme spolu hodně času. Její Radeček je jen o rok mlad­ ší než Terezka, Kája se menším dětem přizpůso­ bí snadno a Davídek je rád, že se něco děje, tudíž byla naděje, že si kafe v relativním klidu vypijeme. Kvůli tomu, že se něco děje, vítám každou návště­ vu i já, přestože jsem pak večer utahaná ještě víc.

Všichni jsme se narvali do naší malé chodby a děti oklepaly na koberec půl pískoviště, až nám kamínky skřípaly pod nohama. Když konečně odběhly do pokojíčku, mohly jsme se s Magdou uvelebit v kuchyni.

„Tak co Petr?“ vyzvídala. „Promluvila jsi s ním, jak ti radila ta psycholožka? Řekla jsi mu, co ti vadí?“ Odpověděla jsem, že to stejně nemá cenu.

Snažila jsem se nikdy si před nikým nestěžo­ vat. Jen ať si každý myslí, jaká jsme ideální dvoj­ ka. Jenže Magda nebyla slepá ani hluchá, vědě­ la, že se cítím osamělá. A pak, když se dva lidi

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

38

ve vztahu dostanou k určitému „bodu zatrpklos­

ti“, je jim už asi vážně jedno, co si myslí ostat­

ní, a přestanou si hrát na skvělé manželství. Tak­

že nemělo cenu zrovna před ní něco zastírat

a v urči tém směru to byla i úleva.

„Každej máme něco,“ uklidňovala mě. „A kaž­

dej máme práh bolesti jinde.“

Pak mi začala vyprávět, že někde četla, že chlap

utíká z domu, protože ho čeká utahaná, naštva­

ná ženská a řev dětí. Opáčila jsem, že v tom řevu

žiju taky a utéct není kam.

„Tobě by pomohlo, kdyby se o ně Petr aspoň je­

den den v týdnu postaral a tys mohla vypadnout. Zaparkoval tě doma a sám se chodí bavit. Chybí ti společnost, flirt, nějaký koníček... Pojď se mnou cvičit nebo do kina, do divadla!“

Když jsem měla jen Káju, byla jsem pryč často.

Ať už s ním, s Petrem, nebo sama. Občas jsem za­ šla na kosmetiku, na aerobik, dokonce jsem cho­ dila na keramiku, pamatuješ? S Kájou jsme jezdi­ li na výlety... Věčně nemocná Terka mě uvázala k bytu, takže si za ta léta Petr zvykl mít mě doma. Narození Davídka mě připoutalo ještě víc.

Dostanu se leda k našim nebo se odhodlám k Sa­

še. No, zkus někam vyrazit se třemi dětmi?! Vždyť

je to o nervy. A když má Petr hlídat, pěkně se oší­

vá. Nehledě na to, že Kája chodí do školy, začal na­

vštěvovat různé kroužky, a to jsou další závazky.

„Občas si někam vyjdu,“ ujistila jsem spasitel­

ku. Nechápu, čím to je, ale nemám ráda, když mi

hned někdo předkládá zaručeně správná řešení

a považuje mě za chudinku. Já vím přece nejlíp,

co potřebuju. Jenže ono to není tak jednoduché.

(Aha, no vidíš, teď odporuju sama sobě. Hle­

dám rady, abych si okamžitě mohla zdůvodnit,

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

39

proč se jich nemůžu držet.)

Potom mi navrhla, abych s ní jela o víken­ du na hory. Původně měla jet s velkým Radkem a kluka by jim hlídala babička. Zaplatili si pokoj v hotýlku... ti umějí žít, panečku. Ovšem Radkovi do toho přišla mimořádná služba, která se neda­ la odmítnout.

Usilovně jsem přemýšlela. Víkend na horách. Znělo to tak lákavě! Po dlouhé době sama bez dětí a bez manžela. Dvě noci spánku bez přeru­ šení, dva dny bez vaření a nádobí. Neuvěřitelné! Slíbila jsem, že se pokusím domluvit s babičkami. Jedno dítě pohlídá každý, ovšem všechny hned tak někomu nenacpeš. Jenže už teď vím, že tchy­ ně bude hlídat kluka Saše, protože ta nemá chla­ pa (jako kdybych ho snad já měla, že jo!) a naši jsou v bytě jak sardinky.

Zvláštní, že dokud to Magda nevyslovila, vů­ bec mě taková možnost nenapadla. „Copak by to Petr nezvládnul?“ řekla.

Odpověděla jsem jí, že si vůbec nedovedu před­ stavit, že by mě nechal odjet bez dětí.

Prý: „Snad je schopnej se postarat o vlastní děti, ne?“

Pak mi ještě opovržlivě doporučila, ať se ho na nic neptám, ať mu to jednoduše oznámím jako hotovou věc.

Když Magda s Radečkem odešli, musela jsem na plánovaný výlet stále myslet. Ale víš, co mě začalo už dopředu užírat? Pocit viny. Nechápu proč..., snad že jsem bez své rodiny nikdy nebyla déle než den.

Večerníček skončil a Petr ještě nebyl doma. Doufala jsem, že když nedorazil doteď, zůsta­ ne tam, kde je, dokud děti neusnou. Hrozně se Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

40

na něj těšily, otravovaly mě dotazy, kde je tatí­ nek, kdy už přijde, a mně bylo jasné, že pokud by mezi ně rozjařený vpadl, šly by spát až v deset. To víš, že bych jim nejradši řekla: Kdyby vás ta­ tínek mermomocí chtěl vidět, dorazí domů včas, Ale to by ode mě bylo hnusné. I když proč vlast­ ně? Byla to pravda.

Po večeři jsem jednoho po druhém rychle ospr­ chovala a hádala se s Kájou, aby se otřel sám. Po­ řád nemůže pochopit, že Terku s Davidem mu­ sím otírat já, ale on by to měl v osmi letech umět. Nervózně jsem je popoháněla do postýlek a jed­ ním uchem poslouchala, jestli náhodou výtah nezastavuje v našem patře. Prostě stres. Ještě pyžama, vyčistit zuby (mami, a kdy mi koneč­ ně vypadaj, abych je nemusel porád čistit?), pře­ číst pohádku, zhasnout a spát. Pohádky Davida nebaví. Vy křikoval, vstával z postýlky, strhával si plenu. Dva starší ho okřikovali, všichni ječeli a mně trochu ujely nervy. Samozřejmě jsem na­ konec ječela já.

Pak mě to mrzelo, protože nesnáším, když ně­ kdo z nich usíná s pláčem. Já vím, byla to naše chyba. Moje a Petrova. Když jsme doma oba, stih­ nu uložit Davídka hned po večerníčku a dvěma starším čtu pohádku až potom. Nebo si třeba po­ vídáme. Ale to se nedá nic dělat, stalo se.

Petr dorazil z kulečníku v půl deváté. Měl tro­ chu upito, všude za mnou chodil, mluvil a mlu­ vil. Vzhledem k tomu, že opět nepřišel včas, abych mohla na šestou odvléct Terezu do aerobiku, aniž bych musela kluky tahat s sebou (kromě jiného), nechtělo se mi na něj ani koukat, natož ho poslou­ chat. Uklidila jsem se tedy do koupelny, ale on se nevzdal a postavil se mezi dveře, aby mi neuniklo

Zdenka Hamerová PŘÍLIŠ TENKEJ LED

41

ani slovíčko. Byl únavný. Doby, kdy jsem si přála, aby si se mnou povídal, dávno odvál čas. Teď už jsem chtěla mít svůj klid. Vidíš? Zase si odporuju. Možná taky proto, že rozhovory s ním v tomto sta­ vu stejně nestojí za nic. No posuď sama:

„Kruci, vykašli se už na to a mluv se mnou, stejně předstíráš práci jen pár minut předtím, než dorazím,“ zašťoural si. Něco pravdy na tom bylo. Ne zrovna pět minut, ale hodinku před jeho předpokládaným příchodem mi šla práce kupo­ divu nejlíp od ruky. To, k čemu jsem se celý den nedokopala, šlo najednou úplně samo.

„Co povídáš, prosím tě. Od rána jsem se neza­ stavila. Já odsud nemůžu na tři hodiny vypad­ nout jako někdo!“ vrátila jsem výstřel.

„Od rána nezastavila. Hm, a co ty dva hrnky s lógrem ve dřezu? Kdy Magda odešla? Po večer­ níčku jako vždycky, že jo.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist