Kniha: Příliš inteligentní na to být šťastný? - Jeanne Siaud-Facchin

5

OBSAH

Úvodem – Dopis mým čtenářům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

KAPITOLA PRVNÍ – Být nadaný, co to znamená? . . . . . . . . . . . . . . 13

Nadaný: kdo jsi? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

Nadaní: co o nich dnes víme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

Mýty mají tuhý kořínek! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

KAPITOLA DRUHÁ – Proč je zásadní zabývat se nadaným

dospělým? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

Při hledání sebe sama... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

Častá otázka: co vyroste z nadaných dětí? . . . . . . . . . . . . . . 48

KAPITOLA TŘETÍ – Z dětství do dospělosti:

obtížná konstrukce sebe sama . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55

Přechod dětstvím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55

Velká etapa: dospívání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64

Když přijde velký den: být dospělý! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78

KAPITOLA ČTVRTÁ – Odhalit své nadání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Jak můžeme své nadání odhalit? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82

Jak si být jisti svým nadáním? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83

Diagnostikovat nadaného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Diagnostický postup: když nejsou výsledky tak jednoznačné. . . . . . 88

Diagnóza v dospělém věku: odvážný a obtížný krok . . . . . . . . . . . 93

Diagnóza: od vysvobození k novým obavám . . . . . . . . . . . . . . . . 94

KAPITOLA PÁTÁ – Osobnost nečekaných tváří . . . . . . . . . . . . . . 103

Pokus o typologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

Nahodilosti pocitu úspěchu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108

Infantilní stránka osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110

Člověk neurčitého věku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112

Prostorovo-časová trhlina: žít ve více časoprostorech . . . . . . . . . 115

Tempo: být stále posunutý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116

Ženská a mužská stránka osobnosti: nechat každému své místo . . 118

KAPITOLA ŠESTÁ – O nesnázi být nadaný dospělý. . . . . . . . . . . . . 121

Oslepující jasnozřivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121

PŘÍLIŠ INTELIGENTNÍ NA TO BÝT ŠŤASTNÝ?6

Strach . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123

Pocit viny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131

Pocit neúplnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132

Nuda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133

Těžko skrývaná netrpělivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136

Nuda a pocit nadměrné angažovanosti do milostné nestability . . . 138

Závist . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139

Pocity druhých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

Dobyvačná hypersenzibilita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142

Nekonečná samota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144

Přítel nemůže být... víc než přítel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145

Vzájemné nepochopení se světem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150

Hledání ztraceného ideálního světa... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151

Přemírné uvědomování si všeho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152

Strnulost mysli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154

Výpadky mysli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156

Žít, nebo se vidět žít? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157

KAPITOLA SEDMÁ – O ženách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

Nadané ženy lehce zastraší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162

Být nadaná matka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162

Nadaná žena hledá zoufale muže... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

„Já a inteligentní? To si děláte legraci!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166

Malý – ale důležitý – osobní závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167

KAPITOLA OSMÁ – Partnerské vztahy: vrána k vráně sedá? . . . . . . . . . .169

A co páry?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .169

Vědět nebo nevědět o svém nadání: riziko nebo přínos

pro partnerský vztah? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171

Nadaný + nadaný = šťastný pár nebo zaručená izolace? . . . . . . . . . . . .172

KAPITOLA DEVÁTÁ – O těch úspěšných . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .175

Cesta nadaného dítěte,

které se stane šťastným dospělým. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .175

Itinerář nadaného dospělého, který dělá co může,

aby se cítil dobře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .184

A co když Štěstí s velkým „Š“ neexistuje? Umění malých „š“. . . . . . . . .185

7OBSAH

Životní rovnováha, nadání a spol.: umění být šťastný . . . . . . . . . . . . . . 187

Od 7 do 77 let... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .189

KAPITOLA DESÁTÁ – Mít se dobře: jak na to? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191

Schopnost upadat je stejně důležitá

jako schopnost vzchopit se . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191

„Horská dráha“: velká atrakce nadaných . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .192

Inteligence jako zdroj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .195 Hypercitlivost jako talent . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .202

Kreativita jako perspektiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .204

Empatie jako kompetence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207

Synchronizace emocí: chytit správné tempo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .209

Ještě pár fíglů, jak přeměnit životní sen

ve vysněný život (nebo skoro!) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .209

Když se nám podaří opustit

tento vyčerpávající boj... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 Naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .212

KAPITOLA JEDENÁCTÁ – Když už se nic nedaří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .215

Sebeobraz s vratkými základy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .215 Lze mluvit o patologii specifické pro nadané? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .220 Nebezpečí: omyly v diagnóze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .224 Nástrahy přijetí do péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .225 Blahodárné účinky vysoké inteligence, potvrzené četnými

nedávnými studiemi. Na povzbuzení! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .226

Závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227

9

ÚVODEM

Dopis mým čtenářům

Drazí čtenáři,

Ráda se s  vámi zase setkávám. Ale musím přiznat, že mám trochu

trému. Moji první knihu „Nadané dítě“ jste přijali s  takovým nadšením,

že se teď bojím, že vás zklamu. Že nesplním vaše očekávání. Trochu jako

druhý díl knihy, nebo druhá epizoda filmu, který se nám moc líbil, a teď ne

dočkavě očekáváme jeho pokračování... tomu se však nedaří znovu oslnit

své publikum. Přesto, a to je pravda, se mě mnozí z vás stále ptali: tak kdy bude pokračování? A tak je tady, obohacené o několik let nových setkání,

doplněné o nové studie a nejčerstvější poznatky, s mým současným pohle

dem a chápáním.

Tato kniha je pokračováním mého zamyšlení a mé snahy o pochopení

fungování nadaných lidí, jejich zvláštností, jejich síly i jejich zranitelnosti.

A  také pokračováním v  čase. Po  dětství, po  otřesech v  období dospívání,

přichází věk dospělosti. Ale co přesně? Co vyroste z těchto atypických dětí,

někdy s tak chaotickým vývojem, které tak často na své životní cestě narazily na nečekané překážky, hluboká zklamání, kruté neúspěchy?

Jak se žije dospělému s  tak neobyčejnou osobností? Jak naložit s  tak

vyostřenou inteligencí, jejíž dopady mohou být velmi bolestné? Jak se vy

pořádat s citlivostí, kterou v sobě tak často zkoušíme zadusit? Jak vybudo

vat život, který nám odpovídá a ve kterém se cítíme dobře? A je to vůbec

možné? A jestli ano, jak a za jakou cenu? S neodbytnou a všudypřítomnou otázkou: je možné – ano nebo ne – být dospělý nadaný, a přitom šťastný?

A  pak, v  dětství může mít teorie „předčasné vyspělosti“ smysl, ale v  do

spělosti? Jak se jako dospělý považovat za nadaného? Jak se „odvážit“? Jak

tomu uvěřit? I přes neodbytnou předtuchu, že nejsme tak úplně stejní jako ostatní, přes pocit permanentní odlišnosti, přes ten zmatený dojem, že jsme tak málo pochopeni, jaký obrázek sám o  sobě si udělat v  dospělém

věku? Jaký smysl můžeme dát svému vlastnímu příběhu, a  jak pochopit,

co se z  nás stalo? Jak sám sebe rozpoznat v  profilu tak zvláštním, jiném,

v profilu nadaného?

PŘÍLIŠ INTELIGENTNÍ NA TO BÝT ŠŤASTNÝ?10

To pro mně bylo největší překvapení po  vydání mé první knihy o  na

daném dítěti. Musím se přiznat, že když jsem ji psala, myslela jsem jen

a  pouze na  rodiče těchto dětí a  na  pedagogy, kteří chtějí pochopit. Ani

na okamžik, ale opravdu ani na vteřinku mě nenapadlo, že by tuto knihu

mohli číst dospělí. Myslím tím dospělé, kteří v  ní najdou ozvěnu svého

vlastního příběhu. Že je tato kniha může oslovit, dotknout se jich, otřást

s  nimi. Že by někteří dospělí mohli koupit moji knihu se skrytou myšlen

kou, téměř zahanbeně, že v ní najdou sami sebe. První dopisy, které jsem

dostala od těchto dospělých, pohnutých, dojatých a proměněných četbou

mé knihy, se mě hluboce dotkly. Bylo to takové překvapení... že jsem si

svoji knihu znovu přečetla. Abych pochopila! A  skutečně, něco mně do

šlo: mluvím o dítěti. Ale dítě, kterým jsme byli, až už bylo jakékoliv, v nás

žije dál. A objevit v sobě toto dítě znamená rozpoznat – nebo prostě najít

část naší vlastní identity, která nám možná doposud unikala. Kterou jsme

nepochopili, a  nebo, a  to ještě častěji, nikdy nebyla pochopena druhými.

Znovu se napojit na  tuto část sebe sama přináší ubezpečení. Konečně se

cítit pochopen v tom, čím jsme byli a čím jsme, čím jsme se často ve skrytu

duše cítili být, aniž bychom tomu skutečně věřili... protože nikdo kolem

nás se nezdál připraven tomu věřit.

Od  té doby jsem se setkala se spoustou dospělých. Mezi nimi byli ro

diče mých pacientů, kteří se rozpoznali v životní zkušenosti a v diagnóze

svých dětí. A náhle viděli svůj vlastní příběh jinýma očima.

Je to jako proces identifikace naruby: obvykle se děti ve svém vyrůstání

ztotožňují se svými rodiči. Ale při těchto sezeních, kdy mluvíme o  dítěti

a  vysvětlujeme rodičům jeho způsob fungování, se naopak rodiče rozpoznají ve svém dítěti a ztotožní se oni s ním. Je to velmi zvláštní a zajímavý fenomén, který se odehrává v  „tady a  teď “ probíhající konzultaci. Jsme

svědky jakéhosi „zrychlení“ jejich příběhu. Jako by si promítali svůj život zrychleně, zhušťujíce všechny události, důležité okamžiky, emoce... a jako bychom najednou, bez jakéhokoli přechodu, mluvili o nich, o jejich životě...

Tehdy je pro rodiče velmi těžké vrátit se zpátky. Příliš se vzdálili, příliš hlu

boko sami do  sebe. A  já je musím jemně přivést zpátky do  reality konzultace, jsou tu přece kvůli svému dítěti. S ním, s rodičem, se můžeme vidět později, bude-li si přát.

Setkala jsem se také s dospělými „potápějícími se“ na své životní dráze,

kterým se dostala do  rukou moje kniha. A  kteří potřebují pochopit, vě

dět, znovu uchopit otěže svého vlastního příběhu, aby mu dali nový smysl

a nový směr.

11Úvodem

Proto tedy moje nová kniha. Napsaná pro dospělé. Kniha pro ně, pro

vás, kteří jste mi dali svoji důvěru a kteří se chcete dostat zase o něco dále.

Tak dobře, pojďme, ráda s vámi urazím další kus cesty.

V této knize budeme hovořit také o dětství, o dospívání. Abychom lépe

pochopili dnešního dospělého. Abychom prozkoumali všechny možné

cesty k sebenaplnění, s ohledem na to, co jsme. Intimně. Dnes již vím, že

tato oklika „znovupřečtením” svého příběhu a  aktualizace našeho sku

tečného „já“ jsou naprosto nutné. Být nadaný přináší naší osobnosti a na

šemu chápání světa i sebe samých tak neobyčejné zabarvení, že jestliže si

tuto skutečnost neuvědomíme, promarníme svůj vlastní život. A já myslím,

že nemáme právo nevědět. A že je povinností nás, odborníků, mít to stále

na paměti a pomoci každému najít štěstí, které mu náleží. Jedinečné štěstí.

Tato kniha je vaše. Podílím se v ní o to, co jsem pochopila s vámi, díky

vám, a  jsem moc vděčná za  toto nové setkání. Děkuji za  vaši důvěru, dě

kuji všem svým pacientům, malým i velkým, kteří mě k této knize dotlačili.

Kteří mě donutili pokračovat, znovu a znovu, přemýšlet, postupovat, mys

let, objevovat. Abychom pochopili, znovu a znovu... Jako oni!

13

KAPITOLA PRVNÍ

Být nadaný, co to znamená?

Nadaný: kdo jsi?

Že by nadání bylo jednoduše jen módní záležitostí? Díky zveličující a  ob

čas deformující mediální komunikaci se může zdát, že se jedná o jakousi

„umělou populaci“, vyrobenou rodiči hledajícími sebeuspokojení, nebo

psychology fascinovanými „supermozky“.

Je pravda, že zájem o  ty, o  kterých jsme si dříve mysleli, že jim bylo

„z  hůry dáno“, je relativně nedávný. Co ho vyvolalo? Spojení více faktorů:

stále rostoucí počet psychologických konzultací s  dětmi a  s  dospívají

cími, a také značné zpřístupnění a vulgarizace psychologických vyšetření.

A z nich vyplývající, často alarmující závěry: děti s vysokým IQ mají vážné

potíže ve škole a trpí psychickými poruchami, často vážnými. Nebo vyvíjejí

poruchy chování a sociální adaptace, které značně ztěžují jejich výchovu.

A nakonec dospělí, přivedeni k tomuto problému díky příběhu jejich dítěte,

nebo své vlastní zkušenosti. Ti pomohli rozšířit poznatky psychologických

konzultací o jim specifické problémy a o jejich úzkosti.

Jejich společný bod? Jsou nadaní, a jsou v nesnázích. Jsou nadaní a hle

dají odpovědi na svůj vnitřní nepokoj, na své životní a integrační problémy.

I na problémy s úspěchem.

V posledních letech se objevuje nový proud univerzitních a vědeckých

studií, státní školství věnuje této problematice daleko větší pozornost,

konstatujeme i  několik skromných počinů v  lékařském prostředí... Nic

méně v každodenní realitě těchto dětí i dospělých, hledajících porozumění,

pomoc a podporu, zůstávají konkrétní opatření a návrhy vzácností.

Především ale stále ještě převládá široce dominantní teorie, považující na

dané osoby za velice zvýhodněné.

Jak totiž integrovat a  připustit centrální paradox, který tak oslabuje

nadané jedince na jejich cestě životem: jejich intimní vztah mezi extrémní

inteligencí a psychickou zranitelností.

PŘÍLIŠ INTELIGENTNÍ NA TO BÝT ŠŤASTNÝ?14

„Podivná souvislost. Že by extrémní rozum a extrémní utrpení oteví

raly ty samé obzory? Že by nakonec ‚trpět‘ znamenalo ‚myslet‘ ?“

Maurice BLANCHOT

1

 Co zaměňujeme: inteligenci a výkonnost

 Co si pleteme: schopnosti a úspěch

 Co překrýváme: potenciál a intelektuální efektivnost

 Co spojujeme: inteligenci kvantitativně vysokou (vyšší než norma),

ale přizpůsobenou požadavkům prostředí, a  inteligenci kvalita

tivně odlišnou, jejíž způsob fungování může být zdrojem utrpení

a neúspěchu, tedy inteligenci nadaných (inteligentních jinak)

 Co zapomínáme: rychle a snadno chápat, analyzovat a pamatovat

si neznamená mít znalosti nebo vrozené vědomosti

 Co zlehčujeme: extrémní inteligence je neoddělitelná od extrémní

citlivosti a emoční vnímavosti

 Co zastíráme: hyperinteligence a  hypersenzitivita přinášejí zrani

telnost a slabost

 Co nevidíme: pociťovat a vnímat všechny komponenty materiálního

světa a mezilidských vztahů s vyostřenou jasnozřivostí s sebou nese

neustálou emoční reaktivitu, zdroj difúzní úzkosti.

Jakmile začneme mluvit o  inteligenci, vyvolá to celou řadu paradox

ních představ. Otazníky vyvstávají především okolo smyslu tohoto slova:

být inteligentní – co to znamená? A také okolo následků: být inteligentní –

co to předpokládá? A nakonec okolo očekávání: být inteligentní – co s tím

mám dělat? A  jestli to nedokážu, zpochybní to moji předpokládanou in

teligenci? Jasně vidíme, jakou sílu mají všechny tyto myšlenky, víry, iluze,

rozpory, obavy kolem problematiky inteligence a jejích dopadů.

„Inteligence je dobrá věc. Ale vždy s  sebou nese ještě něco jiného,“

vysvětluje Aurore. „Ráda bych si nechala jen tu inteligenci, je fakt, že

ta se může hodit. Ale s tím ostatním se žije moc špatně.“

1 Maurice Blanchot, Le Livre à venir, Gallimard, 1959.

KAPITOLA PRVNÍ ■ Být nadaný, co to znamená? 15

Co si musíme zapamatovat

 Být nadaný, to je hlavně a  především způsob JAK být inteli

gentní. Atypický způsob intelektuálního fungování, aktivace

kognitivních zdrojů, jejichž odlišné cerebrální báze a  jejichž

organizace vykazují neočekávané zvláštnosti.

 Nejedná se o kvantitativně vyšší inteligenci, ale o  inteligenci

kvalitativně odlišnou. A to opravdu není to samé.

 Být nadaný spojuje na  jedné straně vysokou úroveň intelektu

álních zdrojů, mimořádnou inteligenci, obrovskou schopnost

chápání, analýzy a  ukládání si do  paměti. A  na  straně druhé

citlivost, emotivitu, afektivní vnímavost, vyostřenost všech

pěti smyslů, jasnozřivost, jejíž rozsah a intenzita zaplavují celé

pole myšlení. Obě tyto tváře jsou VŽDY ve střehu.

 Být nadaný je způsob bytí, který zabarvuje celou osobnost.

 Být nadaný, to je emoce na špičce jazyka a myšlení na hranici

nekonečna, vždy a stále.

 Vždy chápat obě tváře nadaných:

intelektuální a emocionální

Zvláštnosti fungování se u  nadaných projevují po  obou stránkách  – inte

lektuální i  emoční. Obě vytvářejí celou jejich osobnost a  poznamenávají

všechny etapy jejich vývoje a  budování života. Nebrat tedy v  úvahu oba

tyto aspekty, pod záminkou zastaralých ideologií a  omylů, znamená pře

hlížet celou část populace. Být nadaný není ani nestoudné štěstí, ani po

žehnání od  boha, ani výsadní dar, ani záviděníhodná superinteligence.

Je to pozoruhodná osobnost s  množstvím intelektuálních a  afektivních

zdrojů, jejichž potenciál může představovat sílu jen a pouze pokud bude

znám, uznán a pochopen. Integrovat ho znamená možnost vybudovat ži

vot, který nám vyhovuje, ve  kterém se cítíme dobře, tak jak se o  to snaží

každý z  nás. Ignorovat ho, nebo ještě hůře  – popírat ho, znamená riziko

míjet sám sebe a promarnit svůj život v hlubokém pocitu nedostatku a ne

úplnosti. Ten může ve své vážnější podobě vést k bolestné sociální izolaci

nebo k závažným psychickým poruchám.

PŘÍLIŠ INTELIGENTNÍ NA TO BÝT ŠŤASTNÝ?16

„Štěstí není v podstatě nic jiného než využívat své možnosti na 100 %.“

Mihaly Csikszentmihaly

Zvoňme na poplach!

Současné klinické závěry jsou alarmující: nadané děti mají často

velmi chaotické školní výsledky, jsou psychicky zranitelné, jejich refe

rence jsou mlhavé a narcistické, trpí bolestným uvědoměním si světa.

Podle jejich osobnosti se jim pak více či méně daří vyvinout obranné

systémy a prostředky k přeměnění svých zvláštností ve své přednosti,

v  pozitivní životní dynamiku. Ale u  těch, jejichž životní cesta je po

znamenána četnými citovými nesnázemi, se objeví psychologické po

ruchy. V  období dospívání jsou psychologické dekompenzace velmi

časté, s atypickými klinickými obrazy, s obtížnou odbornou péčí a ně

kdy s temnou prognózou do budoucna.

Stupeň obtíží závisí na tom, jestli u dítěte bylo nadání objeveno

nebo ne, a  v  jakém věku. Jestliže dítě vyrůstá, aniž by vědělo kdo

opravdu je, z rizika psychologických poruch se stává skutečná hrozba.

V  dospělosti pak jeho osobnost bude vystavěna na  vratkých

základech, na  odříkáních a  zraněních, n a   mylných představách

o   sobě i   o   světě, nebo na  strnulých mechanismech, vytvořených

na obranu proti své obrovské zranitelnosti. Životní dráha nadaných

dospělých je často velmi chaotická, nepohodlná, křivolaká. Samo

zřejmě, někteří dospělí dosáhnou rovnováhy pohodlného života,

s uspokojivými projekty, své životy vnímají jako úspěšné.

Avšak pod záminkou teorií, snažících se tvrdit, že tito úspěšní do

spělí jsou v převážné většině, nemůžeme přehlížet všechny ty zblou

dilé jedince, jejichž hlavní problém pramení z neuvědomění si, kým

jsou.

 Velká otázka: jak je nazývat?

Tato otázka vůbec není vedlejší. Je to otázka klíčová, a to hned z několika

důvodů. Každé pojmenování evokuje určité představy  – částečné, mylné

a v každém případě nedostatečné.

KAPITOLA PRVNÍ ■ Být nadaný, co to znamená? 17

 Předčasně intelektuálně vyspělý? To vyjadřuje především předstih ve vý

voji v dětském věku. Ale neodráží to ani realitu – vývojový předstih nevyka

zují všechny nadané děti, ani jejich zvláštnost – podstata jejich odlišného

fungování nespočívá v jejich případném vývojovém předstihu.

 (Mimořádně) nadaný? V tom automaticky slyšíme „nadanější než“, ale

také „vrozený dar“. A také předpoklad, že jsme skutečně v něčem nadaní,

protože jak jinak se rozpoznat v tomto označení? Je těžké tvrdit rodičům,

že je jejich dítě mimořádně nadané, když nic neprobíhá jak má ani ve škole,

ani doma. Stejně tak těžko se věří samotnému dítěti ve své mimořádné na

dání, když se to v ničem nepodobá ani tomu, co si o něm myslí ostatní, ani

tomu, jak ono samo vnímá své možnosti. A s tím se mu těžko žije, a stejně

tak těžko se o  tom mluví s  rodiči. Jak s  přesvědčením tvrdit, že je naše

dítě mimořádně nadané? Jak to přijme okolí? Pohled druhých nás odradí

velmi rychle: jak jim vysvětlit, že to není „tak jak si myslí“. Pro rodiče není

snadné používat termín „nadaný“, hned to vypadá, že své dítě „vynášejí“,

že se s ním chlubí.

A dospělí? Jak se může cítit jako nadaný, když je jeho život jen řetězec

neúspěchů a utrpení? Nebo prostě tak prázdný. Ale i pro ty, kteří akceptují

svůj život jaký je, se všemi problémy i radostmi, nebo pro ty, kteří svůj ži

vot považují za vydařený, je označení „nadaný“ znepokojující: já, nadaný?

Jaké to má dopady na můj život? Jak ho to ovlivňuje? A jestli jsem nadaný,

neměla by moje životní dráha vypadat jinak?

„Mimořádně nadaný“ (surdoué) je nicméně termín nejdéle používaný

ve  francouzské tradici

2

, ten který vyjadřuje niterní zvláštnosti  osob

nosti. Z nedostatku vhodných pojmů mi tento připadá nejvýstižnější.

V  současné době je v  módě používat označení VP pro „Vysoký poten

ciál“ nebo VIQ pro „vysoké IQ“

3

, jako kdyby zkratky mohly smazat to co

vadí, co zní jako „příliš“...

2 „Surdoué“ (mimořádně nadaný) – termín poprvé použit v roce 1970 psychiatrem

J. de Ajuriaguera překladem anglofonního výrazu highly gifted a ve Francii uvedeného

do širokého povědomí Rémy Chauvinem a jeho základní knihou: Les Surdoués, Stock,

1975.

3 Poznámka překladatele: Ve francouzštině je používáno HP pro „Haut potentiel“ (vyso

ký potenciál) a HQI pro „Haut QI“ (vysoké IQ)