načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příliš horké léto - Mikaela Bley

Příliš horké léto

Elektronická kniha: Příliš horké léto
Autor:

Dokáže Ellen odhalit vraha a objasnit záhadnou smrt své sestry? Reportérka krimizpráv Ellen Tammová se po obzvlášť náročném případu vrací do rodného města. Cestou se dozvídá, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 384
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Anežka Chrudinová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1195-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dokáže Ellen odhalit vraha a objasnit záhadnou smrt své sestry? Reportérka krimizpráv Ellen Tammová se po obzvlášť náročném případu vrací do rodného města. Cestou se dozvídá, že se nedaleko našlo tělo mrtvé ženy, kterou někdo ubil k smrti, nikdo z místních ji však neznal. Ellen začne po osudu záhadné ženy pátrat, čím víc se však případem zabývá, tím víc se vynořují zasuté vzpomínky na smrt její sestry. A vychází najevo, že ve zdánlivě idylické vesničce není nic, jak se zdá – a to ani smrt Elleniny sestry.

Zařazeno v kategoriích
Mikaela Bley - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Příliš horké léto

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Mikaela Bley

Příliš horké léto – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


MIKAELA BLEY

Případ novinářky Ellen Tammové

MIKAELA BLEY

Případ novinářky Ellen Tammové


Přeložila Anežka Chrudinová


Tento příběh je smyšlený. Zdůrazňuji, že veškeré udá­

losti a postavy jsou výtvorem mé fantazie. Pokud snad

připomínají skutečné události a souvislosti, jde pouze

o  shodu okolností. Dovolila jsem si však do děje za­

komponovat skutečná místa a několik veřejně známých

osobností, aby byl příběh co nejuvěřitelnější. Snažila

jsem se to udělat s citem a doufám, že se mi to podařilo.

Některé pasáže v knize se zakládají na pravdě, ale změ­

nila jsem jisté podrobnosti.


Babičce Ingrid – nepřestáváš mě inspirovat

v psaní i svým životem


Jsme dětmi své doby

Jsme dětmi své doby

Bojíš se svého dítěte

Mamičko?

Ulf Dageby



Pondělí 18. srpna

Ellen 10.00

Ellen míjela rozlehlá pole, hluboké lesy a  vesničky

a  my š lenky přitom vyskakovaly a  honily se jí hlavou

jedna za druhou. Odbočila na silnici 52 a stáhla okýn­

ko. Zvuk větru alespoň částečně přehlušil úzkost.

Tenhle týden byl nejhorší za dlouhou dobu.

Správně by ani neměla řídit auto. Byla unavená,

vyčer paná a potřebovala se vyspat. Lék jí bránil sou­

středit se a jasně uvažovat. Vzala si žvýkačku, aby se

udržela bdělá, a pustila si rádio. Vzápětí jej zase vyp nu­

la a znovu zapnula. Po chvíli přeladila kanál, zvyšovala

a sni žo vala hlasitost. Jako by to nějak pomáhalo. Ten

pocit jí rezonoval v celém těle.

Nic nedopadlo podle jejích představ.

Slunce hřálo a teplo se vlnilo nad asfaltem. Ellen si

po sunula sluneční brýle.

Léto strávila v  posteli, společnost jí dělal jen déšť

bubnující do střechy. Od dokončení reportáže o Lycke

koncem května sotva vyšla ze dveří, uzavřela se před

vnějším světem.

9


Tohle bylo neobyčejné léto. Ohlásilo se chladným

a deštivým jarem. Vytoužené teplo přišlo až v srpnu.

A  přesně tehdy – když se voda dole u  Skeppsbronu

konečně zaleskla, rackové se rozkřičeli a blažení turisté

v přístavu lízali zmrzlinu a smáli se tolik, že jejich hlasy

doléhaly až k ní do ložnice –, tehdy jako by se celý pokoj

obrátil vzhůru nohama. Jako by se najednou ocitla na

stropě a  shlížela dolů na sebe samu. Máchala kolem

sebe rukama a křičela, chtěla se otočit zpátky, vrátit se,

a přitom samu sebe vůbec nepoznávala. Jako by se z ní

stal někdo jiný nebo jako by už neexistovala vůbec.

Kdyby v  tu chvíli nepřišel Philip... Ani se ne od­

važovala na to pomyslet, nechtěla si vůbec představovat,

co by se stalo, kdyby neměl klíče od jejího domu a ne­

odvezl ji do nemocnice.

Philip pracoval přes léto jako maskér na natáčení

Paradise Hotelu a  začal si dělat starosti, když se mu

Ellen dlouho neozývala. Zamířil na Skeppsbron hned,

jak se vrátil do Stockholmu. A viděl, jak špatně na tom

Ellen je.

Philip ji znal lépe než kdo jiný. Chodili spolu na

internátní gymnázium Lundsberg a od té doby byli nej­

lepší kamarádi. Oba tam studovali proti své vůli. Ellen

proto, že se jí rodiče konečně mohli zbavit, a  Philip

kvůli tomu, že byl homosexuál, což se u Lesterových

nenosilo. Teď z nich dvou byli kolegové v TV4.

Na psychiatrickém oddělení v  nemocnici Svatého

Jiří strávila jeden den, načež ji propustili s žádankou

na další péči, prodlouženou neschopenkou a medikací

pro případ potřeby. Žila sama, a tak jí doporučili, aby

u  sebe v  nejbližší době měla někoho, kdo na ni do­

hlédne.

10

Mikaela Bley


Philip u ní zůstal několik dní. Pak ale musel odjet na

nové natáčení na ostrovy, takže se dohodl s Elle ni ný mi

rodiči, že by za nimi mohla přijet na Örelo. Přestože

Ellen už měla pětatřicet, mohla by na ni matka dohléd­

nout a postarat se o ni.

Signalizace benzínu pípla, displej ukazoval mini­

mum paliva. Zastavila na pumpě ve vesničce Stentuna,

aby nabrala benzín.

Sotva vystoupila z  auta, udeřilo ji do tváře horko.

Udělalo se jí lehce nevolno.

Zasunula tankovací pistoli do hrdla nádrže a natáhla

benzínové výpary hluboko do plic. Po zádech jí stékal

pot a  v ústech měla z  prašných cest sucho. Když se

nádrž naplnila, popadla ji zvláštní chuť benzínovou

trysku olíznout. Nad tím nápadem se oklepala a odešla

zaplatit. Čerpací stanice patřila k těm několika málo,

které nevlastnil žádný gigant. Zatím.

V prodejně panovalo ještě větší vedro než venku, po­

kud to vůbec bylo možné, a páchlo to tam po zkaženém

mase a  žluklém oleji. Obchod působil jako skanzen

kýčovité vánoční výzdoby, ačkoliv byl srpen. Vánoční

skřítci a lední medvědi se tu tísnili mezi autopotřebami

a audioknihami. Takhle to tady vypadalo, kam až její

paměť sahala, navzdory tomu, že čerpací stanice během

let několikrát změnila majitele.

„Benzín na trojce,“ ohlásila postaršímu muži za po­

kladnou a pro jistotu na místo ukázala oknem ověšeným

girlandami a velkými lesklými vánočními baňkami.

„No pochopitelně, vždyť tam stojí jen jedno auto,

tak to bych si taky dal dohromady,“ odtušil a ohnal se

po mouše.

„Ještě něčím vám můžu posloužit?“

11

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


Ellen ho poprosila o vodu, žvýkačky a krabičku ciga­

ret. Jak zná mámu, přijdou vhod.

Otevřela lahev a vypila ji na jeden zátah.

„Teplo,“ dodala jako by na vysvětlenou a zatřepala

tričkem, aby se trochu ovanula.

„Bude to 851 švédských korun, děkuju.“

Zasunula platební kartu do terminálu a zadala kód.

Zatímco se transakce schvalovala, pročítala si titulní

strany večerních novinových vydání.

Vlna veder, stálo tam velkými černými písmeny spolu

s infografikou velkých sluncí. Rvačka na derby ve Stock­

holmu. Rekordní počet vil k prodeji. Lidé se rozvádějí po

katastrofálním létě.

„Nějaká vražda?“

Ellen zvedla hlavu. „Cože?“

„Vidím, že máte na autě napsáno TV4. Vy jste no­

vinářka?“

„Jo...“ Na zadním skle měla malou nálepku, ta

ovšem na rozdíl od růžového Porsche pozornost ob­

vykle nepřitahovala.

„Vás už jsem někde viděl. Že na vás člověk kouká ve

zprávách? Doufám, že jste nepřijela házet špínu na naši

dědinu. To bude odteď Stentuna proslavená vraždou?“

„Co se stalo?“

„Víte, jak moc zvednou palivovou daň? Udělejte

reportáž spíš o tom, jaký tohle bude mít dopad na lidi

na venkově.“

„Počkejte, teď vám nerozumím. O jaké vraždě mlu­

víte? Tady ve Stentuně někoho zabili?“

„Jo. I  když ona nebyla zdejší, nikdo neví, kdo to

je. Nepatří, teda, nepatřila k  místním.“ Naklonil se

k ní a ztišil hlas, přestože nikdo jiný v obchodě nebyl.

12

Mikaela Bley


„Byla strašně potlučená. Pan Ahlvarsson, nebo taky

Ahlvarssoňák, jak mu říkáme, ji našel dneska zrána,

když venku solil cesty. Nejdřív jsme měli za to, že sem

za někým přijela na návštěvu, ale vypadá to, že ji tu

vůbec nikdo neznal. Ono nás tady taky moc nebydlí.

Snad to nebude jako s Malexanderem.“

„Myslím, že toho se bát nemusíte,“ ujistila ho Ellen

a stihla se zarazit dřív, než začala kázat o tom, kolik

lidí každý rok zemře násilnou smrtí, aniž by o  tom

média informovala.

„To neříkejte, vypadá to dost brutálně. Auto stálo na

krajnici, a  když kolem něho Ahlvarssoňák projížděl,

došlo mu, že něco není v pořádku. Tak vyšel ven, aby

se na to podíval, no a tam ležela, mrtvá. Strašně domlá­

cená. Něco tak hrozného v životě neviděl.“

„Kde to bylo?“

„Tam, jak jezdí Ahlvarssoňák. Směrem na Ålbergu,“

naznačil směr.

Ellen přesně věděla. „Víte, kolik jí bylo?“

Pokrčil rameny. „Podle Ahlvarssoňáka to byla

kočka.“

Vzala si z pultu propisku a napsala na rub účtenky

svoje telefonní číslo. „Zavolejte mi, kdybyste se doslechl

něco zajímavého.“

„Dostanu se do televize?“

„Šlo by vám to dobře,“ usmála se ještě, než odešla.

Před pumpou se zastavila. Přeběhl jí mráz po těle.

Smrt. Pronásleduje ji.

Sotva vyšla ze dveří a smrt jí už zase dýchá na záda.

Pak její pozornost upoutal smích z  druhé strany

silnice. Stála tam stentunská škola, na zahradě bylo plno

hrajících si dětí. Zvuk ji obklopil a hlavou jí prolétla

13

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


touha přidat se k nim. Děti vypadaly tak bezstarostně.

Byly tak neposkvrněné a šťastné.

Ellen sedla do auta a opřela si hlavu o okýnko. Kéž

by mohla všechno změnit. Začít nový život. Chtěla

vlastně jen utéct, utéct pryč ode všeho. Jenomže místo

toho stála zase na samém začátku. Jak se jenom mohlo

všechno tak pokazit?

H a n n a 10 .15

Děti stály v hloučku na školní zahradě. Poskakovaly

sem tam a  pošťuchovaly se. Tyhle hry na silnějšího,

jak tomu ve škole říkali, se vymkly kontrole. Staly se

z  nich rituály obnášející zvracení, bití a  ponižování,

které bylo těžké zarazit. Na učitelské schůzi v neděli

se pouštěla nahrávka se třemi výrostky, jak ubližují

jakémusi chlapci. Plivali na něj a kopali ho, když ležel

na zemi a prosil je o život. Někdo to natočil a vložil na

internetová fóra. Video se šířilo děsivou rychlostí. Po­

licie zatím nikoho neidentifikovala a současně uvedla,

že to, co se ve videu odehrává, není nic neobvyklého.

Hanna se bála, že pokud děti někdo nezastaví, brzy

někoho připraví o život. Neodvažovala se ani pomyslet,

že by mezi násilníky z videa byl její syn.

Kde je Alice? Hanna se rozhlédla. Otáčela se kolem

sebe. Tep se jí zrychlil. „Alice, kde jsi? Nevidím tě.

Ukaž se, prosím tě.“

Jak to, že nemá o své dceři lepší přehled? Otřela si

pot a prach z čela. Lokny se jí lepily na obličej, a tak

si dlouhé, těžké vlasy svázala do uzlu, než se vydala

14

Mikaela Bley


k pískovišti. Jestli ji tam nenajdu, budu volat o pomoc,

říkala si, když se belhala po suchém štěrku. Zvedla

poklop, načež se na ni upřel pár obrovských očí. Sladký

obličejíček měl vážný výraz. Hanně před očima vy­

vstala zvláštní představa dospělé Alice.

„Mami, co děláš? Zavři to!“

„Takhle mi nesmíš utíkat. Pojď nahoru!“ Hanna

chytla dceru za ruce a vytáhla ji přes její protesty ven

z pískoviště.

„Ale ostatní uvidí...“ Alice kolem sebe kopala no­

hama. „Pusť mě!“

„Když na tebe zavolám, hned přijdeš, slyšíš?!“

Alice byla expertka na to někam zmizet, a co bylo

horší, poslední dobou dělala věci, které dřív neměla ve

zvyku. S tím si ale Hanna hlavu nelámala víc, než bylo

třeba, stačily starosti, které si dělala o Karla.

„Promiň, mami, já jsem musela...“ Alice stáhla

obličej jako obvykle, když měla na krajíčku. Oči se jí

rychle zalily slzami.

Hannu to jako obyčejně zasáhlo přímo u  srdce.

„Ne, to já bych se měla omluvit.“ Pokusila se o úsměv.

Přitáhla Alice k  sobě a  zabořila obličej mezi její dva

copy. „Nechtěla jsem na tebe takhle vyjet, nevím, co to

se mnou je. Promiň mi to, beruško. Na co si to hrajete?“

Dcerka se jí vyškubla z objetí. „Na nic.“

„Víš, že mi můžeš říct všechno.“

„Na nic si nehrajeme.“ Alice utekla do zahrady za

ostatními kamarády.

Karl stojící uprostřed hloučku na ni mrkl svýma

jasně modrýma očima, ty měl po tatínkovi. Karl patřil

mezi nejstarší děti ve škole a byl skoro o hlavu vyšší než

ony. Děti z nižších ročníků k němu vzhlížely.

15

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


Má se za nimi Hanna jít podívat, anebo to tím

ještě zhorší? Problémů bylo už tak dost. Úzkost se

stupňovala spolu s  bolestí hlavy, důsledkem včerejší

ne zřízené konzumace vína.

Pomalu přejela očima hřiště a krásnou, starou lido­

vou školu z  červeného dřeva s  bílými vyřezávanými

detaily. Kdysi se do ní zamilovala na první pohled.

Vzduch byl nehybný a  na školním stožáru zplihle

visela vlajka. Les za školou najednou vypadal temně

a  výhružně. Zrak se jí stočil k  autům uhánějícím po

stentunské silnici až moc rychle. Hluk křičících a smě­

jících se dětí se nesl v pozadí jako nesrozumitelný šum.

Srdce jí bilo jako zvon a nemohla se zbavit pocitu, že

ji někdo sleduje.

„Au.“ Rychle se otočila, bylo to, jako když ji někdo

štípne do zadku.

„Johane, přestaň. Co to sakra děláš?“ Vzpomínky na

včerejšek se začaly vynořovat jedna za druhou jako na

fil mové pásce. Kéž by to mohla hodit za hlavu. Roz­

hodně neměla vypít tolik vína a  už vůbec se neměla

nechat svést.

„Nesakruj tak, uslyší tě děti,“ pronesl posměšně.

Hanna si jej znechuceně přeměřila pohledem. „Pře­

staň! Nemáš právo na mě sahat. Nechápeš, že to můžou

děti vidět? Chceš, aby vyrostly v tom, že si kluci můžou

na holky takhle dovolovat? Máš jako ředitel nějakou

zodpovědnost!“

Nešlo jí na rozum, že mu něco takového musí vůbec

vysvětlovat.

„Jéje, tak se zase uklidníme. Včera jsi mluvila jinak.

Pomysli, jak by bylo strašné, kdyby vyrostli a byli jako

já. Jako velký zlobivý Johan,“ vypnul hruď.

16

Mikaela Bley


„Mohla bych tě nahlásit kvůli sexuálnímu obtě­

žování.“ Tváře se jí rozhořely a měla co dělat, aby se

ovládla.

„No tak to udělej.“

Posmíval se jí. „Braň svoje práva. Do boje. Vezmi

s  sebou i  ostatní sufražetky z  kabinetu, když už. Co

to tam dělají?“ Kývl hlavou směrem k  dětem a  zněl

najednou vážně.

„Nevím, ale nelíbí se mi to. Alice mi připadala k smrti

vyděšená a schovávala se na pískovišti.“

„To, že je Alice tvoje dcera, ještě neznamená, že by

ses měla zajímat jen o ni.“

Hanna přikývla. V tom měl sice pravdu, ale taky ho

mohlo napadnout, že jí to za současné situace nemusí

připomínat. Práce učitelky ve vesnici, kde zároveň by­

dlí, obnášela určité riziko, že bude mít ve třídě své

vlastní dítě. Což nebylo pokaždé jednoduché. Hanna se

snažila, často na úkor Alice, aby děti ani rodiče neměli

pocit, že upřednostňuje vlastní dceru. Ať dělala coko­

liv, vždycky to bylo špatně. Když chodil Karl na nižší

stupeň, bylo to to samé v bleděmodrém. Hanna si ne­

rada přiznávala, že to na jejich vztah mělo negativní

dopad a že se od ní Karl právě tehdy začal distancovat.

Možná v ní viděl spíš svou učitelku než mámu. Proto

se teď tak úporně snažila, aby se s Alice neopakovala

ta samá historie.

„Je dobře, že jsme včera měli schůzi,“ pronesla. „Mu­

síme taky co nejdřív pozvat rodiče.“

Johan přitakal. „Mimochodem, to s tou vraždou je

otřesné. Viděli jste něco? Bydlíte přece přímo tam?“

Hanna neodpověděla a dohlížela na čím dál víc po­

vy kující děti. Působily téměř agresivně.

17

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


„Dej vědět, kdybys chtěla, abych na tebe přišel

dohlédnout, když budeš mít muže pryč. Včera přece

odjel, ne?“ Johan ji šťouchl do boku a nafoukl se. Ego

měl stejně mohutné jako tělo. Dělal si, co chtěl. Život

podle něj byl jeden velký bufet, kde si člověk urval, co

se mu zlíbilo. „Viděla jsi něco?“

„Ne, jenom zátarasy a auto dneska ráno.“

Než Johan stihl říct ještě něco, zazvonila na zvonek,

který měla v ruce.

„Co děláš?“ koukl na hodinky. „Přestávka ještě ne­

skončila, do konce zbývá ještě pět minut.“

Na tom nezáleželo, ona chtěla jít dovnitř, venku si

ne připadala bezpečně a bylo načase postarat se o děti.

„Konec hraní, chci vás všechny vidět vevnitř,“ zavolala

na ně, zvonila dál a pohledem při tom přejížděla za­

hradu.

Pořád se nemohla zbavit pocitu, že ji někdo sleduje.

Přesvědčovala sebe samu, že se jí to jen zdá. Ale co

když náhodou ne?

Zavolá Stoffemu hned, jak bude moct nerušeně mlu­

vit. Sotva si s ním poté, co jí přišla policie oznámit, že

se tu zítra ráno zastaví, stačila promluvit. Hanna nej­

dřív nevěděla, co říct anebo jak vůbec reagovat na zprá­

vu o zavražděné ženě. Ale potom z ní lži vyšly na prosto

přirozeně. Děti na dotazy odpověděly plaše a ona dě­

kovala bohu, že si nepustily pusu na špacír.

Snad bude večer Stoffe doma. Ale možná se teď

všechno změnilo? Musí si hledět svého a být opatrní.

Hanna podržela dětem dveře a spočítala je, jakmile

vběhly dovnitř. Několikrát se zapomněla a musela začít

nanovo, dokud byli všichni v šatně. Několik kluků jí

nadzvedlo šaty. „Haha, viděli jsme vaše kozy.“

18

Mikaela Bley


„Máte větší kozy než moje máma.“

Rozchechtali se.

Když jí na šaty sáhlo další dítě, okřikla je. Až moc

zprudka a se zřetelným chvěním v hlase.

Hanna si všimla, jak se Alice schovala do kouta,

a zhluboka se nadechla. „Běžte si sednout na svá místa.“

Než zavřela dveře, přelétla ještě jednou očima za­

hra du. Nikde nikdo.

Zamkla a vešla do chladné třídy.

E l le n 10 .35

Místo, aby Ellen pokračovala po silnici 52 k  Örelu,

odbočila na cestu vedoucí k Ahlvarssoňákovu domu.

Volant svírala pevně v rukou a slíbila si, že místo jen

rychle obhlédne a potom pojede domů.

Ellen neznala ani pana Ahlvarssona, ani jeho dům,

ale po téhle silnici už párkrát jela. Na jedné straně se

tyčil vysoký a hustý les, na druhé straně se rozprostíra­

ly, kam oko dohlédlo, lány ovsa. Jako by Ellen mířila

až na samý konec světa.

I když věděla, že by si měla držet odstup, stejně ji to

k sobě táhlo – smrt. Jako by na ni volala, bylo to jako

droga. Díky tomu, že se soustředila na utrpení jiných,

zapomínala na vlastní bolest. To jí vždycky ulevilo.

Alespoň na chvíli.

Jakmile se přiblížila k Solbynu, ukázalo se, že je cesta

uzavřená. Elen zaparkovala u značky Pozor, děti, dvou

policejních aut a staré dodávky technického vybavení

se střešním boxem, stojících v řadě u modro­bílé pásky.

19

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


Velký kus místa byl zahrazen. Vystoupila z auta a na­

táhla do plic horký vzduch.

Popravdě by měla sednout zpátky do auta a jet odsud.

Být tady znamenalo jen jinou formu sebepoškozování.

K tomuhle závěru dospěl jeden z mnoha psychologů,

k  nimž docházela. Rozdíl spočíval pouze v  tom, že

místo aby se řezala do paží, vyhledávala přítomnost

kruté, náhlé smrti.

Sto padesát metrů od policejní pásky ve směru

k Ål berze stál jasně modrý golf. Odhadovala, že auto

pa třilo mrtvé ženě. Musela přijet odněkud od Nykö­

pingu. Působilo to dojmem, jako by zajela do škarpy,

jedním kolem stála na krajnici. Jako by kvůli někomu

nebo něčemu úmyslně zastavila tak, aby nepřekážela

v silničním provozu.

U ženina auta postavila policie stan. Možná aby za­

kryli mrtvolu. Technici ve skafandrovitých overalech

měli plné ruce práce se zajišťováním stop.

Ellen vytáhla mobil a  začala fotit. Zaměřila na

registrační značku auta a hned zadala písmena a čísla

do aplikace na vyhledávání vozidel. Ukázalo se, že auto

bylo na leasing, ale kdo v něm jezdil, už ne.

Po několika týdnech jen tak bez rozmyslu otevřela

svůj mail. V inboxu to cinklo. Raději si nepředstavovala,

kolik má nepřečtených zpráv. Ani se nepodívala a za­

čala rovnou psát mail své kolegyni KrimiAnně, která

pracovala na vyhledávání zpráv ve zpravodajské redakci.

Ve skutečnosti se jmenovala Anna, ale Ellen s Philipem

jí přezdívali KrimiAnna kvůli tomu, že si potají četla

kriminální příběhy.

Ellen ji poprosila, aby zjistila vlastníka auta. Měla

sice neschopenku a  neměla by správně být na místě

20

Mikaela Bley


zločinu ani mailovat do práce, ale teď poprvé po

několika týdnech cítila, jak jí v  žilách tepe krev. To

byl osvobozující pocit.

Překvapilo ji, že na místě nejsou žádní novináři.

Buď se to policii podařilo ututlat, anebo na případu

nic zajímavého nebylo. Možná už se mezitím zjistilo,

že šlo o vraždu spáchanou mezi partnery, nebo se ve

světě zkrátka děly jiné věci, jejichž informační hodnota

převyšovala nešťastný osud té ženy.

Přelétla očima lány pole. O kousek dál prohledávali

místo policejní psi. Vládl tu klid. Oves se ve větru slabě

chvěl. Ptáci kroužili po nebi. Na konci pole se vlnilo

stavení, které považovala za Ahlvarssoňákovo. Musela

se přemáhat, aby se tam nevydala a nezačala se vyptá­

vat. Zvídavost patřila vždycky k jejím silným stránkám,

jenomže se z ní taky lehce stala slabina, pokud ji ne­

chala zvítězit. Nedaleko na druhé straně cesty ležel

Solbyn, malinká součást Stentuny, sestávající pouze

z tří červených domů v jediné řadě ohraničené plotem

stejné ba r v y.

Slunce žhnulo. Ellen sebrala ze sedadla pro spolu­

jezdce sluneční brýle.

Několik dětí na kole zastavilo u modro­bílé policejní

pásk y.

Měly barevné školní batohy a byly čerstvě ostříhané.

Pot na čele a  na kolenou jizvy, stopy po letních

dobrodružstvích. Slušelo jim to. Měly na sobě nové

oblečení, všichni byli v kraťasech, tričkách a botaskách.

Vzpomínka na to, jaké to bylo vracet se po letních

prázdninách do školy, v ní vyvolala smíšené pocity.

Děti se smály a ukazovaly jeden na druhého. Jedno

z nich se na ni zašklebilo a Ellen uhnula pohledem.

21

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


Jsou jenom zvědavé. Nechápou vážnost situace, po­

myslela si, když děti odjely pryč.

„Promiňte,“ zavolala a vyrazila k pásce. „Jmenuju se

Ellen Tammová a jsem reportérka krimi zpráv. Je tu

někdo, s kým bych mohla mluvit?“

Jeden z policistů k ní neochotně přistoupil. Měl na

sobě vestu, podobající se té, co nosí muškaři, prasečí

očka a rozcuchané světlé vlasy. „Na žádné otázky tady

v  terénu nemůžeme odpovídat. Potřebujeme v  klidu

pracovat,“ prohlásil a  ohnal se po bzučícím hmyzu,

který kolem něj kroužil.

Ellen sňala sluneční brýle. „Rozumím. Nechám vás

pracovat, ale mohl byste mi krátce shrnout, co už víte?“

„Máme podezření na spáchání těžkého zločinu, to

je všechno, co vám můžu říct. Jestli máte další otáz­

ky, promluvte si s Börjem, to je vedoucí předběžného

vyšetřování. Börje Swahn. Zavolejte si na centrálu.“

Ještě než se k ní stačil otočit zády, vznesla Ellen další

dotaz. „Máte jména zesnulých?“

Povzdechl si a tázavě se na ni podíval, jestli to myslí

vážně. Bezpochyby by ji rád odehnal jako ty mouchy

před chvílí.

V něčem mu musela dát za pravdu. Jen málokdy se

k nějakému případu dostala jen tak, bez předchozích in­

formací. „Zůstaly tu nějaké stopy, opustil někdo auto?“

Stopy po pneumatikách tu nejspíš nebudou, protože

Ahlvarssoňák silnice solí. V tomhle suchu je to s otisky

gum vůbec obtížné.

„Našli jste něco? No tak, něco mi snad říct můžete?“

„Ne, nemůžu,“ otočil se na podpatku. „Zavolejte

Börjemu.“

Krucinál, zaklela v duchu Ellen a ohlédla se za ním.

22

Mikaela Bley


Nemohla ta žena zastavit nějakému stopaři? Nebo

s ní v autě seděl ještě někdo? Ale jak by se odsud v tom

případě ten člověk dostal? Ellen se chystala prověřit

místní dopravu a zavolat Börjemu Swahnovi.

Mobil pípnul. Ještě si nezvykla, že jej má zapnutý,

a bylo otázkou, jestli je připravená vrátit se zpátky do

rea lity, čelit internetovým trollům, nenávisti, výhrůž­

kám a dalším nepříjemným záležitostem. Ne, vlastně

na to připravená nebyla. Jenomže zavírat se před světem

nejde věčně.

Kde jsi? Máma

Ellen si zhluboka povzdechla a  znovu zabloudila

pohledem k Ahlvarssoňákovu pozemku. Pak se vrátila

k autu.

E l le n 11.15

S každou stoletou lípou v aleji, kterou míjela, ji zapla­

vovala větší a  větší úzkost. Doma v  Örelu nebyla od

začátku léta, tedy od záležitosti s Lycke. Vydržela to

dva dny a pak si ji ostrov podmanil. Ve zpětném zrcát­

ku viděla, jak se za ní na štěrkové cestě zvedá velký

oblak prachu. Mít na vybranou, nevracela by se sem.

Rozhodně ne tak rychle.

Otevřela prohlížeč a najela na stránky Aftonbladetu ,

aby nějak překryla narůstající nepříjemné pocity. Volant

při tom držela druhou rukou.

Hlavní stranu ovládly zprávy o  včerejší fotbalové

rvačce, při níž přišel na ulici Sveavägen ve Stockholmu

jeden člověk o život. Další zpráva informovala o vlně

23

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


veder, třetí o  tom, že jeden z  účastníků jarní sezóny

Paradise Hotelu prodával v klubu ve Växjö drogy.

Odrolovala stránku dolů a narazila na krátkou zprá­

vu o vraždě ve Stentuně.

Na webu TV4 o tom visela v regionální rubrice na

konci ranních zpráv stručná informace a mapa Sten­

t uny.

Na okraji Stentuny byla právě nalezena mrtvá žena.

Policie zahájila vyšetřování vraždy, popřípadě zabití,

a  uvedla, že žena byla nalezena venku. Na základě

těchto okolností nelze vyloučit, že se jedná o trestný

čin. Pokud jste spatřili něco, co by mohlo s činem sou­

viset, kontaktujte prosím policii na 114 114.

Ellen vyjela do kopce a naskytl se jí pohled na zámek.

Ta zpropadená vzpomínka se vrátila. Vytáhla okýnka,

přibrzdila a pomalu pokračovala po dokonale uhrabané

cestě. Každý kámen tu měl svoje místo už od výstavby

zámku v osmnáctém století.

Vystoupila z auta a zalila ji vlna nevolnosti. Těžko

říct, jestli to bylo tím horkem, smradem anebo ostro­

vem jako takovým.

Prohlédla si s hlubokým povzdechem tu honosnou,

krásnou stavbu s nevzhlednou žlutou fasádou. Břečťan

ji pokrýval až k patru s ložnicemi, to prý aby se zloději

drželi dál. Což byla trochu ironie, poněvadž špatné

vzpo mínky se už přikrádaly zpátky.

„Tak jsi konečně tady. Už jsem se skoro začínala

bát, když jsi mi neodpovídala na telefon.“ Margareta

vyšla z kuchyňského vchodu a jako obvykle nezačala

zrovna mile.

Ellen třískla dveřmi od auta.

24

Mikaela Bley


„Vždyť už jsem tady.“

Margareta na sobě měla oblečení v  tónech šedi,

světlejší vršek a dlouhé tmavé obtažené kalhoty. Vlasy

držely díky tužidlu. Margareta si je každý týden pečlivě

upravovala, na rozdíl od Ellen, která si rozcuchané

vlasy rychle svázala do uzlu jen tak, aby se neřeklo.

Rychle se objaly.

„Ukaž se mi.“ Margareta o krok ustoupila. „Ty jsi ale

zhubla. Tos celé léto nejedla?“

Ellen bez odpovědi otevřela kufr od auta.

„Vypadáš skvěle, vážně ti to sekne. Kdybys zhubla

ještě pár kilo, vešla by ses do šatů, které jsem v tvém

věku nosila. A to jsem si je koupila až po vás dvojčatech.“

Pýcha v jejím hlase se nedala přeslechnout.

„Vždycky jsem si představovala, že je některá z vás

bude nosit...“

Ellen byla doma sotva pět minut a matka úspěšně

vytáhla všechno, kvůli čemu by se nejraději obráti­

la zpátky. To, že jí chybí její sestra, že nikoho nemá

a zakládat rodinu hned tak nebude, že se neozývá, že

neumřela... Ellen bylo jasné, že nemá smysl s mámou

diskutovat. Už se poučila. Místo toho se pořádně hryzla

do rtu.

„Mám ti pomoct vybalit?“ Margareta přistoupila

k Ellen a koukala jí do kufru. „To je všechno, co s sebou

máš? Víš, že tady musíš zůstat, dokud se ti neuleví?“

Ellen zvedla svoje víkendové zavazadlo. „Vím,“ řekla

a zase kufr zavřela. „Víc toho nepotřebuju.“

„Tak když to říkáš. Běž se po té cestě opláchnout,

já přinesu dolů k loděnici ledový čaj. Udělala jsem ho

domácí z  máty ze zahrádky. A  možná by ses mohla

převléknout do něčeho vhodnějšího?“

25

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


„A proč? Záleží na tom, co mám tady venku na

sobě?“ zaprotestovala Ellen a koukla na svoje rozervané

dží nové šortky a růžovou podprsenku prosvítající přes

pomač kané bílé tílko.

V tu chvíli k nim na štěrkové prostranství vjelo černé

SUV a zaparkovalo vedle Ellenina auta. Vystoupil muž

a práskl za sebou dveřmi.

„Krucinál, tady to smrdí prasatama!“

„Tati,“ ozvala se Ellen, „co tu děláš?“ Nevzpomínala

si, kdy ho naposled na Örelu viděla.

„Musíme to probrat společně. Sama to s tebou ne­

zvládnu,“ řekla potichu Margareta s pohledem upřeným

na svého bývalého manžela.

„Ahoj,“ pozdravil a letmo Ellen objal. Přesto ucítila

chlad z klimatizace a vůni jeho kolínské.

Sundal si černé sluneční brýle. Ellen uznala, že vy­

padá pořád stejně skvěle. Jako malá ho považovala za

nejkrásnějšího a nejlepšího tatínka ze všech nezávisle

na tom, co provedl. Na co sáhl, to se proměnilo ve zlato.

Proto tak bolelo, když tenhle obrázek vzal za své. Když

se táta rozhodl je opustit.

„Ahoj, Eriku,“ řekla Margareta a zamžourala proti

slunci.

„Ahoj,“ pozdravil a políbil ji na tvář.

Ellen by raději mámu neviděla takhle se červenat.

„Běžte zatím dolů k  vodě,“ pobídla je Margareta,

„donesu něco k pití.“

Poslechli ji. Ellen šla otci v  patách, kolem zámku

a dolů po cestičce vedoucí k loděnici.

„Moc se to tady nezměnilo,“ poznamenal a  přejel

pohledem přes zahradu a jezero. „Taky jsem tady nebyl,

no, kolik, deset let.“ Zněl, jako by na to byl hrdý a jako

26

Mikaela Bley


by mluvil o místě, které prostě kdysi navštívil. Jako by

tady nikdy nebydlel, neměl děti, natož že by o jedno

z nich přišel.

Sešli k vodě. Vyšel na molo a zatahal za vyvazovací

lana. Asi aby si mohl na něco postěžovat. Proč ji to

vůbec trápí, vždyť ona tu loď neuvazovala. Jenomže

všechno, co řekl a udělal, si ona stále vykládala jako

kritiku sebe samé.

Nedalo se říct, jestli víc reagovala na výraz tváře

nebo tón hlasu. Možná šlo o to, jakým způsobem se

vyjadřoval, anebo si zkrátka jeho výroky přetvářela tak,

aby vyzněly jinak. Třeba jako to se smradem od prasat.

Je fajn, že jsem se posunul dál. Smrdíte.

Margareta byla za chvíli zpátky s  podnosem.

Naservírovala domácí ledový čaj k  posezení v  altánu

u loděnice.

„Proč jste si nešli sednout?“ pronesla trochu dotčeně.

Ellen zmáhala únava a léky nepomáhaly vnímat, co

se před ní odehrává, nějak jinak.

„Nemáš pivo?“ zeptal se Erik a posadil se na jednu

z dřevěných židlí, co nejdál od stolu, a přitom blízko

loděnici a sauně.

„Vždyť jsem udělala ledový čaj.“

„To je fajn, ale dal bych si pivo.“ Podíval se na ni

jako na svého zaměstnance. Ellen jen čekala, kdy začne

klepat prsty o stůl, aby urychlil proces a dostal, co chce.

„Dobře, podívám se, jestli tu není nějaké pivo.

Možná tu po někom nějaké zbylo.“

Ellen se ohlédla za matkou, ztěžka se ubírající po

cestičce zpátky do kuchyně, aby uspokojila bývalého

manžela. Sedla si na židli kousek od otce a napila se

ledového čaje. Vůbec nechutnal jako máta, spíš jako

27

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


petržel. Pozorovala při tom otce, jak si sedí s roztaže­

nýma nohama ve svém dobře střiženém obleku. Košili

měl dopnutou až na poslední knoflík.

Neviděli se víc než rok. Naposledy spolu mluvili

o Vánocích, po telefonu jeden druhému přáli šťastné

a veselé.

„Možná bychom mohli začít s něčím ve stylu novo­

ročních dopisů, abychom se vzájemně udržovali infor­

movaní o tom, co je nového. Jako když jste s mámou

posílali všem svým přátelům psaní a sumírovali v něm

předešlý rok a jak se má naše rodinka báječně.“

Povytáhl obočí.

„Dělám si legraci,“ pospíšila si. „Je všechno v  po­

řádku?“

„Jo, řekl bych, že jo,“ odpověděl, svlékl si sako a opa­

trně ho položil přes opěradlo židle. „Práce je hodně,

ale to je přece dobře. Nyköping se začíná trestním

advokátům vyplácet.“

Ellen přikývla. Sama neměla moc o čem vyprávět.

Co se to vlastně děje? Jako kdyby všem ostatním život

plynul, jen jí ne. Možná by měla být ráda, že se neptá,

jak se vede jí. Nevěděla, jestli by o tom dovedla mluvit.

A nakonec, on přece pravdu ani slyšet nechtěl.

Ellen si připadala upocená a špinavá. Škoda, že se

přece jenom nepřevlékla. „Slyšel jsi o vraždě ve Sten­

tuně?“

„Ellen, myslím, že by ses teď měla zaměřit na

důležitější věci, jasné?“

Mluvil na ni pomalu jako na nechápavé dítě, jako

kdyby on nejlépe věděl, co je pro ni dobré.

„Fajn.“ Kousla se do rtu a pokračovala. „S rodinou

je všechno v pořádku?“

28

Mikaela Bley


„Naprosto. Sice už začala škola, tak je to honička,

ale Carro to s nimi zvládá perfektně.“

Ellen upila čaje. Jasně, Carro. „Všechno fajn?“

Žádná otázka z jeho strany, a přesto se dál hloupě

vyptávala jako pejsek, který radostně vrtí ocasem, přes­

tože zrovna dostal nabito.

„Jo, otevřela si v Nyköpingu obchůdek s věcmi do

bytu a jde to skvěle, což je bezva. Zajela si na veletrhy

a našla tam vážně krásné barevné věci, nové, na pod­

zim. Bere jenom to nejlepší zboží, měla by ses někdy

př ijít pod ívat.“

Ellen přikývla a hlavou jí blesklo, jestli si otec vzpo­

míná, že má doma pouze černý a bílý nábytek.

„Vlastně jsme se byli minulý týden ve Stockholmu

kouknout na jeden prostor.“

Tak to je fajn, že jste dali vědět.

„A co léto, užili jste si ho?“ Proč prostě tu klapačku

nezavře? Vždyť ji to ani nezajímá.

Odteď bude zticha.

„Dobře bylo. Byli jsme ve Francii a tam bylo teplo

jako nikdy, takže to byla paráda. Kam se hrabe dvanáct

stupňů a déšť jako tady.“

Ellen si nasadila sluneční brýle. Nikdo v ní nedo­

kázal vyvolat takový pocit méněcennosti jako její otec.

Sedět tu s dcerou z předchozího manželství, která se

moc nepovedla, pro něj musí být utrpení. Bezva, že

mohl začít znovu, najít si novou, ne tak zahořklou ženu,

která si otevřela obchod s barevnými bytovými doplň­

ky, odstěhovat se z usedlosti a zpřetrhat veškerá pouta

svazující ho se starým životem.

„Mluvila jsi s bratrem?“

To si dělá srandu? „Ne. Ty?“

29

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


„Jo, občas se staví a  taky se pochopitelně vídáme

v kanceláři, ale tam mají všichni plné ruce práce. Samá

práce, práce, práce.“ Zabubnoval prsty do stolu.

„Tady taky. Jenom práce. Nevím, jak budu dál zvlá­

dat starat se o  statek,“ řekla Margareta. Konečně se

vrátila a nesla v ruce pivo. „Zatracené vosy!“ Ohnala se

po nich. „Asi je jim taky vedro. Podívej, jak se pomalu

hý bou,“ dodala a podala Erikovi pivo.

„Moc se to tady nezměnilo, vypadá to hezky.“ Napil

se piva.

„Snažím se.“

Že Ellen s matkou dovedla soucítit, bylo úplně jedno,

každá hořká poznámka dopadající na její bedra jako

by vážila kilo.

„Ellen, mohla by sis prosím sundat sluneční brýle

a přestat se chovat jako puberťák?“

Ellen nedobrovolně odložila brýle na stůl.

Erik se k ní naklonil. „Mluvil jsem s mámou. Víme,

že nechodíš do práce a že jsi celé léto prakticky nevyšla

z bytu, od – no, od té doby, co ses zabývala případem

té holčičky...“

„ Lycke.“

„Jo, přesně, to bude ona. Každopádně, neplatíš nájem

a nejspíš ani ostatní účty. S takovou na tebe brzo přijdou

exekutoři. Vždyť nejsi bez peněz. Nechápu, proč to

neplatíš. Nemůžu tě tam nechat bydlet, pokud se o sebe

nezačneš starat a chovat se jako dospělý člověk.“

Ellen pomyslela na to, jaké to bylo, když nebyla

schopná vstát z postele. Když její tělo vážilo tolik, jako

by bylo z  olova, a  úzkost se jí jako smyčka provazu

utahovala kolem krku. Když veškerá její síla padla na

to přežít další den, i když vůbec přežít nechtěla.

30

Mikaela Bley


„Takhle to dál nejde. A  psychiatrická pohotovost,

Ellen, to je vážná věc.“

Pokoušela se představit si, jak se na akutní příjem

na psychiatrii dívají její rodiče. Určitě jako na jakýsi

blázinec z padesátých let, kde pacienti leží přikurtovaní

k postelím a křičí, zatímco dostávají elektrošoky.

„Vždyť nám na tobě přece záleží,“ pokračoval.

Pálilo ji v očích.

Erik si znovu lokl piva. „Chceme, abys tady s námi

zůstala, dokud se to nesrovná.“

„Ale co tady budu dělat?“ vypravila ze sebe. Ne­

chápou, že na Örelu je jí akorát tak hůř?

„Můžeš jezdit na koni, vyjet si na lodi, cokoliv si

za maneš.“ Erik se najednou chytil za nos. „Bože, úplně

jsem zapomněl, jak strašně to tady smrdí po prasatech.“

Ty s m r d í š .

Ráda by se naučila nebrat si jeho poznámky tak

osobně, oslabovalo ji to a dělalo ještě zranitelnější.

„Možná bys mohla začít zpívat, to ti přece šlo,“

pokračoval.

„To Elsa uměla hezky zpívat.“ Demonstrativně si

znovu posadila sluneční brýle na nos. Přestože sestra

utonula nešťastnou náhodou, když jim bylo osm, ne­

ustále je mezi sebou srovnávali.

„Ne, to jsi byla ty. Nepamatuješ si, jak jsme byli

na zakončení školního roku a  ty jsi zpívala pořád

dál, i  když ostatní už skončili? Zpívalas celou sloku

s tako vým zápalem, že sis ani nevšimla, že zpíváš jako

jediná. Nikdy nezapomenu na tvůj výraz, když sis to

uvědomila,“ rozesmál se, „byla jsi tak roztomilá.“

Snažila se to v sobě zadržet, ale nemohla si pomoct

a usmála se.

31

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


„Ze všeho nejdůležitější je, aby ti bylo líp,“ uzavřel

s vážnou tváří.

„Ano, a proto jsem pro začátek domluvila u doktora

Hiralga sezení třikrát týdně.“

„Co?” Erik zíral na Margaretu. „A proč? Neměli by­

chom se domlouvat s kdejakým šarlatánem. Ellen musí

koukat dopředu, a ne se rýpat v tom, co bylo. Nedělá

on náhodou hypnózu a  nešťourá se ve vzpomínkách

a jiných sračkách? Pakárna je to.“

„Po tvém odchodu mi pomohl.“

Mami, prosím, nezačínej s tím. Prosím.

„Myslím, že to Ellen prospěje,“ pokračovala, „musí

si tím projít, aby se mohla posunout dál. Už k několika

psychologům chodila a  nezabralo to. Takhle to dál

nejde. Tlačí nás čas. Nemůžeme dál pokračovat...“

Haló, já sedím tady.

Přerušilo je zvonění Erikova telefonu.

„O tom si my dva promluvíme později,“ pronesl

a  obrátil se k  Margaretě. „Až u  toho nebude Ellen.

Omlouvám se, ale tohle musím vzít.“

Ellen pronásledovala otce pohledem. Poodešel, aby

mohl v ústraní zvednout telefon. „O čem budete s tátou

mluvit beze mě?“

„O ničem.“

„Byla bych ráda, kdybychom to probrali společně.“

„Všechno se netočí kolem tebe, Ellen.“

Ellen si odfrkla a nic na to neřekla. Zůstaly mlčky

a zíraly na klidnou hladinu jezera.

Erik se vrátil za pár minut zpátky ke stolu.

„Musím jet. Práce, znáte to. Ono se to srovná, bude

dobře, když tomu necháme trochu času. Kdybyste

s něčím potřebovaly pomoct, zavolejte mi. A ty, Ellen,

32

Mikaela Bley


ty se snaž dát dohromady, jinak si byt na Skepps bronu

nebudeš moct nechat. Musíme si být jistí, že se o sebe

zvládneš postarat.“ Vlepil jí pusu na tvář, po děkoval za

pivo a rychlými kroky uháněl pryč.

El len 13.05

Ellen vyšla po starém kamenném schodišti na chodbu

s ložnicemi po obou stranách s dveřmi očíslovanými,

aby se nikdo neztratil. Jako malé si tu s Elsou hrály na

hotel. Teplo sem přes silné stěny nepronikalo, panoval

tu příjemný chlad. Ellen se zlehka nadechla pusou.

Pachové vzpomínky byly nejhorší, nic jiného ji tolik

nenutilo vracet se v čase.

Než se odebrala k sobě do pokoje, do čísla šestnáct,

prohlédla si čárky na stěně. Rok co rok si Ellen a Elsa

přeměřovaly, o kolik vyrostly. A rok co rok zůstávaly

na chlup stejně vysoké. Jenom jednou Ellen švindlovala

a stoupla si na špičky. To bylo jejich poslední společné

měření.

Ellen se zhluboka nadechla a otevřela dveře.

Její starý dětský pokoj byl cítit zatuchlinou. Hodila

kufr na postel a otevřela okno. Hladina jezera se leskla

jako zrcadlo. Vzduch stál bez hnutí i venku. Ani lehký

závan větru dovnitř nepronikl.

Margareta zůstala sedět u  loděnice s  pohledem

upřeným k jezeru. Ellen bolelo vidět ji takhle. Kéž by

mámě mohla nějak pomoct. Ale nebyla ten správný

člověk. Ellen v  ní probouzela všechen žal a  stesk po

Else.

33

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


Pokaždé když Margareta spočinula pohledem na

Ellen, viděla v ní Elsu.

„Smrt, smrt, smrt...“ Ellen nervózně luskla prsty ve

snaze zastavit sílící tísnivé pocity.

Vytáhla horečně cigarety z kufru a zapálila si. Raději

se nerozmýšlela, co v  ní cigaretový zápach vyvolá.

Odklepla cigaretu do sklenice na vodu, kterou matka

položila na noční stolek, otevřela láhev Ramlösy, polkla

první doušek vlažné vody a pak z ní trochu odlila do

skleničky. Dát sem láhev vody bylo sice milé gesto, jen

si kvůli tomu připadala jako host ve vlastním domě.

Lehla si na postel s přehozem. Natáhla kouř.

Z ručně malovaných květinových tapet se jí zatočila

hlava. Po obou stranách postele visely portréty Elleni­

ných rodičů, které si nechali namalovat v  den svých

zásnub. Ellen usínala pod jejich káravým dohledem.

Jejich tváře taky spatřila jako první věc po probuzení.

Smrt ji formovala a smrt ji také držela nad vodou. Byl

v tom rozpor, ale zároveň to dávalo smysl. Zármu tek

a utrpení jiných dokázala snést, ale její vlastní žal byl

nepřekonatelně hluboký. Tikající bomba, říkal Philip

a jí bylo jasné, že má pravdu. Jen si s tím nevěděla rady.

Připadala si tu uvězněná. Stýskalo se jí po něm

i po vlastním bytě, zároveň jí bylo jasné, že toho musí

v životě dost změnit. Bylo svým způsobem dobře, že ji

Philip a nezaplacený nájem upozorňovali na stav věcí

a nakonec ji přiměli opustit apartmá na Skeppsbronu.

To si uvědomovala. Zvládne to ale?

Ellen vytáhla telefon z kufru a začala googlit vražda

stentuna. Místní deník Södermanlands Nyheter uváděl

zprávu o vraždě hned na začátku. Přelétla text očima.

Nic nového nepsali.

34

Mikaela Bley


Na Flashbacku už vzniklo krátké diskuzní vlákno.

Spekulovalo se o tom, že jde o vraždu mezi partnery.

Přesně jak si myslela. Jméno oběti uvedli s hvězdičkami

zakrývajícími některá písmena, ale i  tak byla hračka

ho zjistit.

Liv Lindová, 41 let. Trvalé bydliště v ulici Folkun­

gagatan na Söderu ve Stockholmu. Svobodná, usoudila

Ellen, nikdo další na uvedené adrese nebydlel. Účetní.

Kancelář měla registrovanou na stejném místě.

Přeskočila do mailu. KrimiAnna na dotaz ohledně

registrační značky neodpověděla, takže Ellen e­maily

zase rychle zavřela, aby se ušetřila pohledu na nahro­

maděné nepřečtené zprávy.

Facebook. Nejdřív Ellen zaváhala, ale nakonec na

ikonku klikla. Nové příchozí zprávy a žádosti o přá­

telství ignorovala. Zadala do vyhledávání Liv Lindo­

vá a  projížděla si její zeď. Nic. Ani jedno Odpočívej

v pokoji.

Otevřela si Livino fotoalbum. Několik fotek se

ukázalo, přestože nebyly na Facebooku přátelé. Na

jednom z obrázků stála se sklenkou růžového v ruce.

Zveřejněno před rokem. Dlouhé blond vlasy. Kulatý

obličej. Následující fotka je z  loňského léta, kdy si

vyjela na lodi. Na další stojí pod deštníkem a tváří se

spokojeně. Vystudovala gymnázium v Umeå a potom

ekonomickou vysokou školu v Kristianstadu.

Co dělala ve Stentuně? Ellen si rozklikla její přátele

a  projela všech 121 jmen. Neměly žádné společné

přátele, což se sice dalo čekat, ale občas se ukáže spo­

jení s lidmi do té doby neznámými.

Googlila dál. Klaustrofobní pocit slábnul. Nic no­

vého ovšem na webu neobjevila.

35

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


Usadila v  posteli a  vytočila číslo na policii, chtěla

mluvit s Börjem Swahnem. Zvednout telefon mu ne­

trvalo dlouho.

„Ano, Börje.“

Z jeho hlubokého hlasu vyvodila, že mu bude něco

kolem padesátky.

„Dobrý den, jmenuju se Ellen Tammová a  vo­

lám z  TV4. Mám několik otázek ohledně vraždy ve

Stentuně, Liv Lindová.“

„Z TV4 jste říkala?“ zachechtal se.

„Ano, je na tom něco vtipného?“

„Ne, omlouvám se. Já jen, že člověk nikdy neví, po

čem vy novináři skočíte.“

„Jak to myslíte?“ Trochu ji to podráždilo, ale nemělo

smysl se dohadovat. „Můžete potvrdit, že je to Liv

Lindová?“

„Nemůžu nic potvrdit. Ale mohla byste mi něco

vy světlit? Minulý týden jsme tu měli jinou vraždu,

v Brandkärru, taky šlo o ženu, kterou někdo ubil k smrti.

Slyšela jste o tom?“

„Ano,“ odpověděla Ellen. Místo znala, jen o vraždě

nevěděla.

„Tak možná chápete, jak to myslím. To nezavolali

z jediné televize. Vždycky jsem si říkal, o co vám jde?

Proč voláte teď?“

Rozuměla. „Souhra náhod,“ bylo to nejlepší, co ze

sebe dostala. „Nemůžeme být u všeho, ale děláme, co

je v našich silách.“

Teď se za sebe samu a  televizi styděla. „Tohle mě

zajímá a myslím, že je důležité, aby spolu média a poli­

cie vedli dobrý dialog. Můžete mi poskytnout nějaké

informace?“

36

Mikaela Bley


„Nemůžu bohužel říct víc než to, že vyšetřujeme

závažný zločin.“

„Jaká byla příčina smrti?“

Povzdychl si. „Nemůžu se pouštět do podrobností.

Násilné přepadení, to jediné vám můžu sdělit.“

„Co se podle vás stalo?“

„Nemyslíme si nic, vycházíme z údajů, které máme

k  dispozici, a  pracujeme s  nimi. Dnes jsme proved­

li kriminalisticko­technické ohledání místa činu.

Zastavili jsme se u  lidí z  okolí a  promluvili s  poten­

ciálními svědky. Za současné situace vám nemohu

sdělit víc.“

„Příbuzní byli informováni?“

„Musíme pokračovat v práci, ale díky za zavolání.“

„Nevezmete si moje číslo pro případ, že byste na

něco přišli?“

Vyměnili si telefony a rozloučili se. Ještě než hovor

položila, zaslechla v telefonu zapraskání.

„Haló?“ ozvala se. Jeho hlas se nesl z větší vzdále­

nosti, ale už ji nejspíš neslyšel.

Nezavěsil.

Ellen instinktivně zvýšila úroveň hlasitosti a snaži­

la se zachytit, co říkají. V telefonu praskalo a šustilo.

Ellen se povedlo vyrozumět, že mluví o  TV4. Že je

něco nepřiměřené. O čem přesně je řeč, šlo slyšet jen

stěží. Spustila nahrávání a klikla na červený knoflík.

Pro případ, že by se ozvalo něco zajímavého.

Najednou je bylo slyšet zřetelněji.

„Co je na tom zajímavýho, ta ženská dostala, co jí

patřilo.“ Börje a  spolu s  ním ještě někdo v  místnosti

se zachechtal. „Její chlap už měl asi po krk těch keců

doma a nakonec to musel zarazit, jak se tak říká.“

37

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


„No, to není nic nového pod sluncem.“ Několik

dalších se zasmálo.

„Ženská by měla vědět, kde je její místo...“ Smáli se

a odkašlávali si jeden přes druhého.

„Vinit může jedině sebe. To se holt stává, když

ženská roztáhne nohy před kdekým.“

A lexandra 22.00

Dýchali přerušovaně, cítila na zádech, jak Patrikovi

buší srdce.

Políbil ji na ramena a zajel rukou pod deku. „Chci

si tě vzít zezadu,“ zašeptal a přitiskl k ní své rozpálené

tělo.

„Jenom mě obejmi, prosím,“ hlesla Alexandra a vzala

ho za ruku.

„Víš přece, že budu muset za chvíli jít.“ Políbil ji na

krk.

„Já vím. Právě proto. Jenom mě pevně obejmi.“ Kéž

by takhle spolu mohli ležet celou noc. Bylo pro ni těžké

se udržet, i když už by měla být zvyklá. Pořád to bylo

těžké.

Najednou ucítila cosi vlhkého na rameni. „Ty pláčeš?“

zašeptala. Bodlo ji u srdce.

„Jenom to tak strašně bolí.“

„Já vím,“ řekla a stiskla mu ruku ještě pevněji. „Je to

těžké pro nás všechny.“

Trápili se ale každý jinak. Ona prožívala jiný druh

smutku než on a chtěla se o něj podělit. Jenomže on by

mu nikdy neporozuměl, tím spíš, že byl jeho původcem.

38

Mikaela Bley


„Co bych bez tebe dělal? Ty jsi tak krásná, Ale xan­

d ro.“

Snažil se o polský přízvuk jako obvykle. Připadalo

mu to vtipné, jenomže v  ní tím vyvolával pouze

nepříjemný pocit. „Nech toho,“ ohradila se a vytrhla

se mu ze sevření.

„Zatraceně, uklidni se. Tobě pořád něco vadí.“

Začala litovat toho, že zareagovala tak příkře, ale už

bylo pozdě. Nadávala si, že má neustále problém udržet

svoje emoce na uzdě. V poslední době se to zhoršovalo,

ale to se nebylo čemu divit. Nebýt Patrika, nemusela

tak dopadnout.

„Je tady hrozný hic. Klimatizace nefunguje?“ Mrkl

na hodinky. „Sakra, sprchu už nestihnu.“

Alexandra se převalila na záda a zadívala se na oblé­

kajícího se muže. Zatlačil vyboulený rozkrok do džínů

a natáhl si na dokonalou hruď tenisové triko. Pořád se

na něj ráda dívala, i když byli manželé přes dvacet let.

Odvrátila pohled, když si všimla škrábanců na zádech.

Jedna její část se toužila zeptat, jak se tam vzaly, ale

zároveň to vědět nechtěla.

„Nemohli bychom něco podniknout, jenom ty a já?“

Snažila se o milý tón. „V téhle situaci bychom to oba

potřebovali. A taky potřebuju cítit, že mě miluješ.“

Patrik si sedl na roh postele vedle ní. „Kéž bys zrovna

tohle neříkala, ne v tuhle chvíli. Vždyť jsme se shodli,

že to takhle chceme. Nemůžeme pořád otevírat tuhle

debatu. Nejde to. Obzvlášť ne teď. Potřebujeme se

navzájem.“

Přikývla a  zaťala čelisti, až ji zabolely zuby. Tahle

diskuze nikam nevede. Ale že to bude takhle, se ne­

domluvili oni. To on se takhle před mnoha lety rozhodl.

39

PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO


„Promiň,“ řekla tiše. Snažila se nedat najevo, jak to

v ní vře.

Zase vstal. Alexandra po něm natáhla ruku, ale už

ho nestihla zastavit. „Přijď zítra, co nejdřív to půjde,“

poprosila, aby zamluvila před chvíli vyřčené. „Nevím,

co mám s tvou mámou dělat.“

„Ty si poradíš, vždycky ji dostaneš.“ Políbil ji na nos.

„Uvidíme se zítra.“

Opatrně za sebou zavřel dveře.

Přetáhla přes sebe deku, pak ji rychle odhodila

a  místo toho přes sebe přehodila župan. „Patriku!“

vykřikla a utíkala za ním.

„No,“ otočil se na schodech.

„Dávej na sebe pozor.“

„ Budu. Ty ta k y.“

Přikývla. „Mám strach.“

„Já vím. Ale bud



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist