načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Přijde kůň do baru - David Grossman

Přijde kůň do baru

Elektronická kniha: Přijde kůň do baru
Autor:

- V románu Přijde kůň do baru odpaluje přední izraelský spisovatel David Grossman jazykový ohňostroj, který se dotýká samotné podstaty lidské duše. Jednoho horkého srpnového večera ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 213
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z hebrejského originálu Sus echad nichnas le-bar ... přeložily Lenka Bukovská, Mariana Fisher
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4380-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V románu Přijde kůň do baru odpaluje přední izraelský spisovatel David Grossman jazykový ohňostroj, který se dotýká samotné podstaty lidské duše. Jednoho horkého srpnového večera se na pódiu maloměstského klubu objeví se svou stand-up show zatrpklý, stárnoucí bavič Dovík G. Po chvíli začne divákům místo laciných vtipů líčit podivný příběh o prvním pohřbu svého života - o dlouhé cestě na smuteční obřad, během níž nevěděl, koho ze svých blízkých najde na marách. Divákům v hledišti tuhne úsměv nartech, večer se začíná podobat brutálnímu zúčtování - s Dovíkem, s publikem i s hluboce poškozenou společností. Dokud nespadne opona.

Za tento román získal David Grossman v roce 2017 prestižní Mezinárodní Man Bookerovu cenu.

Zařazeno v kategoriích
David Grossman - další tituly autora:
Pohádky pro Itamara a Rút Pohádky pro Itamara a Rút
Vojde kôň do baru Vojde kôň do baru
 (e-book)
Vojde kôň do baru Vojde kôň do baru
A Horse Walks into a Bar A Horse Walks into a Bar
Přijde kůň do baru Přijde kůň do baru
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přijde kůň do baru

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.mf.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

David Grossman

Přijde kůň do baru – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


David Grossman

PŘIJDE KŮŇ DO BARU



DAVID GROSSMAN

PŘIJDE

KŮŇ

DO

BARU

Mladá fronta


Copyright © by David Grossman, 2014

Translation © Lenka Bukovská, Mariana Fisher, 2018

ISBN 978-80-204-4380-9 (tištěná verze)

ISBN 978-80-204-4915-3 (e-PDF)

ISBN 978-80-204-4914-6 (e-PUB)

ISBN 978-80-204-4916-0 (mobi)


PŘIJDE KŮŇ DO BARU 7

– DOBRÝ VEČER, dobrý večer, dobrýýý večééér, Cesareo!

Pódium je zatím prázdné. Křik sem doléhá ze zákulisí. Di

váci v hledišti se pomalu ztiší a zvědavě se usmívají. Brýlatý,

vyhublý drobný muž vyletí z postranních dveří, jako by

ho odtamtud někdo vystrčil nebo vykopl. Udělá několik

vrávoravých kroků po pódiu, málem se rozplácne, oběma

rukama zabrzdí o dřevěnou podlahu a pak prudce vystrčí

zadek vzhůru. Z několika míst v hledišti se ozve smích a po

tlesk. Z předsálí se za hlasitého hovoru ještě stále trousí

lidé. Dámy a pánové, vyhlásí sevřenými rty chlapík usazený

za osvětlovacím pultem – prosím potlesk pro Dovíka G.

Muž na pódiu je stále ještě v předklonu, v opičím postoji

a s nakřivo nasazenými brýlemi. Zvolna pozvedne hlavu,

dlouze se zadívá do hlediště, nemrká.

– Hm, zabručí, my asi nejsme v Cesareji, co? Smích.

Pomalu se postaví a opráší si dlaně. To si ze mě můj agent

zase dělá prdel, co? Několik diváků cosi křikne. Muž na ně

upře zděšený pohled: Cože? Co jste říkali? Vy, u stolku číslo

sedm, no vy, blahopřeju k nový puse, sluší vám. Žena se

uchichtne a zakryje si ústa dlaní. Muž se postaví na kraj

pódia, lehce se pohupuje dopředu dozadu. Ne, vážně,

pusinko, fakt jste řekla Netanja? Vytřeští oči tak, že jsou


8 David Grossman

málem stejně velké jako skla brýlí: Jestli vám dobře rozumím, vy máte tu drzost mi tady s klidným svědomím tvrdit, že jsem se právě octnul v Netanje, a to bez neprůstřelný vesty? Vyděšeně zkříží ruce před rozkrokem. Publikum se spokojeně chechtá. Tu a tam někdo hvízdne. Vejde několik dalších dvojic a za nimi hlučná skupinka mladíků, zřejmě vojáků na opušťáku. Malý sál se plní. Známí na sebe mávají. Z kuchyně vyjdou tři servírky v šortkách a zářivě fialových tílkách a obcházejí stolky.

– Heleďte, pusinko – usměje se na ženu u stolku číslo sedm –, my dva jsme ještě neskončili, chtěl jsem si s váma promluvit o jedný věci... Vážně, připadáte mi jako slušný děvče s osobitým vkusem, aspoň podle toho neotřelýho účesu, co máte na hlavě. Nechte mě hádat – že vám ho dělal stejný architekt, co navrhoval mešitu na Chrámový hoře a jaderný reaktor v Dimoně? Kupole jsou teď evidentně in. Diváci se zasmějí. A jestli mě nos neklame, čuchám tady pěknou fůru prachů, nemám pravdu? Takhle voní jenom horních deset tisíc. Nepletu se, že ne? Řeknu vám proč, vidím totiž parádní botox a taky zmenšení prsou, co se trochu vymklo kontrole. Tomu chirurgovi bych useknul obě ruce, to mi věřte.

Divačka si přitiskne paže k hrudi, schová si obličej do dlaní a piští skrz prsty, jako by ji někdo lechtal. Muž při svém monologu rázuje po pódiu

sem a tam, mne si ruce

a prohlíží si diváky v sále. Podpatky kovbojských bot dutě klapou. To mi, drahoušku, vysvětlete, zakřičí, aniž se na ni podívá, takový inteligentní děvče jako vy a neví, že podobný věci musíte člověku sdělovat opatrně, s rozmyslem a uváženě, ne na něj vypálit: Jste v Netanje, a nazdar! To jsou mi

PŘIJDE KŮŇ DO BARU 9

nápady! Musíte přece dotyčnýho předem trochu varovat,

zvlášť když jde o někoho takhle vyzáblýho: rychlým pohy

bem si vyhrne seprané tričko a diváci v sále bezděky zalapají

po dechu. Co? No nemám pravdu? Otáčí obnažený trup,

aby ho viděli i ti, co sedí vpravo a vlevo od pódia, a usmívá

se na ně od ucha k uchu. Vidíte? Kost a kůže. Samá chru

pavka. Kdybych byl kůň, už je ze mě lepidlo. Pár diváků se

rozpačitě zachichotá, jiní si znechuceně odfrknou. Tak si

to zapamatujte, zlato, obrátí se znovu k ženě u stolku číslo

sedm, ať to víte pro příště, takový zprávy musíte člověku

předávat opatrně a nejdřív do něj radši nacpat nějaký oblbo

váky. Trochu rajskýho plynu, proboha. Něžně mu pošeptat

do ouška: Blahopřejeme, Dovíku, krasavče nejkrásnější,

vyhrál jsi účast ve speciálním experimentu, bude se konat

na Izraelský pobřežní planině a nepůjde o nic dlouhýho,

hodinka a půl, nanejvýš dvě, což je maximální bezpečná

doba, po kterou smí být obyčejný člověk vystavený tamní

mu obyvatelstvu –

Diváci se smějí a muž se podiví: Co se smějete, vy

paka? Mluvím o vás. Smích ještě zesílí. Počkejte, jenom

aby bylo jasno, upozornili vás, že jste tu jenom jako takový

zahřívací publikum, než dorazí to skutečný? Pískot, salvy

smíchu. Z několika koutů sálu se ozve táhlé bučení a bou

chání do stolu, ale většina diváků se dobře baví. Vejde další

dvojice, oba příchozí jsou vysocí a štíhlí a na čele se jim

pohupují kudrlinky zlatých vlasů: chlapec s dívkou, nebo

možná dva chlapci, v lesklém černém oděvu a s motorkář

skými helmami v podpaží. Muž na pódiu jim věnuje letmý

pohled a na čele mu naskočí tenká vráska. David Grossman

Je neustále

v pohybu. Občas během řeči máchne

do vzduchu sevřenou pěstí a pak falešným boxerským úhybem unikne soupeřovu výpadu. Obecenstvo se baví a on si rukou zacloní oči a pátravě se rozhlíží po sále, ve kterém je už téměř úplná tma.

Hledá mě.

– Mezi náma, kamarádi, teď bych si asi měl dát ruku na srdce a říct vám, že Netanju miluju až za hrob, že jo? Jo, odpoví mu pár mladíků z publika. A vykládat vám, jaký nesmírný blaho to pro mě je trávit s váma čtvrteční večer ve vaší malebný průmyslový zóně, navíc v tomhle útulným sklepě s ložiskem radonu přímo pod nohama, a pak bych ze sebe měl sypat jeden vtip za druhým, aby byla prdel, že jo? Jóóó! odpoví mu obecenstvo z plna hrdla. Tak na to zapomeňte! prohlásí muž a spokojeně si zamne ruce, celý je to fraška, teda kromě tý prdele, protože ve skutečnosti tuhle prdel světa nesnáším, ta vaše Netanja mě fakt k smrti děsí, každý druhý tu vypadá jako účastník programu na ochranu svědků a každý třetí, jako by měl každýho prvního v černým igelitovým pytli v kufru auta. A věřte mi, že kdybych nemusel třem úžasným ženským platit alimenty na jedno, dvě, tři, čtyři, pět dětí – pět! – strčí publiku před nos ruku s rozevřenými prsty, stojí před váma první chlap v dějinách, co si uhnal poporodní depresi. Pět poporodních depresí, no nekecám. Vlastně čtyři, protože jednou to byly dvojčata. Ne, pět, když počítáme i depresi po mým vlastním porodu. Ale vy a vaše úžasná Netanja na celým tomhle průšvihu nakonec vyděláte, protože nebýt těch mých upírků s mléčnýma zubama, ani omylem

PŘIJDE KŮŇ DO BARU 11

bych se tu dneska večer neukázal za mizerných sedm set padesát šekelů, co mi bez faktury a bez vlídnýho slova platí tady Joav. Takže jdeme na to, přátelé, dneska večer to tu pěkně rozjedem, drahouškové, ať to má grády, potlesk pro Netanju, matku měst.

Diváci tleskají, ten zvrat je sice mírně zaskočil, ale nechají se okouzlit srdečným tónem a sladkým úsměvem, který mu rozzářil obličej a dokonale ho proměnil. Útrpný, posměšně zahořklý výraz zmizel jako jediným zábleskem fotoaparátu

a nahradila ho jemná a přívětivá, téměř ušlech

tilá tvář intelektuála, která jako by neměla nic společného s tím, co její majitel před chvilkou vypustil z úst.

Muž na scéně si očividně vychutnává zmatek, který vyvolal. Pomalu se zatočí na jedné noze kolem své osy jako kružítko, a když kruh dokončí, obličej má už zase zkřivený a zatrpklý: Mám pro vás radostnou novinu, Netanjo, neuvěříte, jaký štěstí vás potkalo, právě dneska, dvacátýho srpna, mám čirou náhodou narozeniny, díky, moc děkuju, svěsí skromně hlavu, jo, přesně dneska před sedmapadesáti lety se svět stal o trochu horším místem k životu, děkuju, jste vážně moc hodní. Přejde celé pódium, kroutí přitom zadkem a ovívá se pomyslným vějířem. To je od vás pěkný, to nemuselo být, fakt, nepřehánějte, šeky nechte v krabici u východu, hotovost mi můžete po představení strčit za tričko, poukázky do bordelu mi dávejte rovnou do ruky...

Pár diváků pozvedne sklenici na jeho zdraví. Vejde hlučná skupinka tvořená několika páry – muži za chůze tleskají – a usadí se ke stolkům vedle nepoužívaného baru. Zamávají mu na pozdrav a ženy na něj dokonce zavolají David Grossman jménem. Přimhouří oči, jako by byl krátkozraký, a váhavým, neurčitým pohybem ruky jim pozdrav oplatí. Co chvíli zalétne očima k mému stolku v zadní části sálu. Od okamžiku, kdy vstoupil na pódium, se snaží zachytit můj pohled. Nedokážu se na něj podívat přímo. Zdejší vzduch mi nedělá dobře. Vzduch, který dýchá i on.

– Přihlaste se, komu z vás už bylo sedmapadesát? Zvedne se několik rukou. Prohlíží si dotyčné a užasle pokyvuje hlavou: Klobouk dolů, Netanjo! To je teda fakt slušný výkon! Vážně, protože to není sranda dožít se tady u vás takovýho věku, ne? Joave, rozsviť v hledišti, ať se podíváme... Madam, říkal jsem sedmapadesát, ne pětasedmdesát... Počkat, děcka, pěkně jeden po druhým, Dovíka je dost, na všechny se dostane, ano, stolek číslo čtyři, co jste říkal? Vám je taky sedmapadesát? Dokonce osmapadesát! Paráda! Hustý! To jste předběhnul dobu. A kdy že to slavíte? Zítra? Všechno nejlepší... jak se jmenujete? Jak? Ještě jednou? Šuki? Děláte si ze mě srandu? To se na vás rodiče teda pěkně vyřádili.

Muž jménem Šuki se řehní na celé kolo. Jeho tělnatá žena se k němu naklání a krouživými pohyby ho hladí po pleši.

– A ta vedle vás, kámo, co si vás značkuje, to je paní Šukiová? Odvahu, chlape... určitě jste si myslel, že ten Šuki je poslední rána, kterou vám osud uštědřil, že jo? Byly vám teprv tři, když jste pochopil, co vám rodiče provedli – pomalu přechází po pódiu, hraje na neviditelné housle – seděl jste sám ve školce, opuštěný v koutě, a ukusoval syrovou cibuli, co vám máma strčila do brašničky, díval

PŘIJDE KŮŇ DO BARU 13

jste se, jak si spolu ostatní děti hrajou, a říkal jste si: Hlavu vzhůru, Šuki, blesk neuhodí dvakrát do stejnýho místa... A teď pozor, překvápko! Uhodil! Dobrý večer, paní Šukiová! Tak co, zlato, neprozradíte nám, jakou taškařici chystáte manžílkovi k narozeninám? Ne? Protože, jak na vás tak koukám, vím přesně, co se vám honí hlavou: Že máš ty narozeniny, Šukíčku, tak ti dneska večer dám, ale opovaž se na mě zkoušet to, co tehdy desátýho července devatenáct set osmdesát šest. Publikum burácí a žena se chechtá, až se jí tlusté tváře třesou. – Řekněte mi, paní Šukiová – ztiší hlas do šepotu –, mezi náma, fakt si myslíte, že vám ty korále a řetízky pomůžou schovat všechny ty brady? Ne, vážně, připadá vám fér, že v době utahování opasků, kdy si v Izraeli většina mladých manželů musí vystačit jenom s jednou – pohladí si vlastní ustupující, téměř neexistující bradu, která mu chvílemi propůjčuje vzhled vystrašeného hlodavce –, si vy kliďánko dopřáváte dvě, počkat, tři! Madam, vždyť z kůže na tom vašem voleti by se dal postavit celý stanový tábor pro Occupy Tel Aviv!

Tu a tam zazní smích. Ženě už trochu tuhne úsměv.

– Mimochodem, Netanjo, když už jsme nakousli tu moji ekonomickou teorii, chtěl bych teď, aby bylo jasno, podotknout, že jsem pro zevrubnou reformu celého kapitálového trhu! Zastaví se, popadá dech, dá si ruce v bok a uchechtne se: Já jsem vážně génius, no fakt – tomu, co tu ze mě padá, ani sám nerozumím. Už nejmíň deset minut jsem skálopevně přesvědčený, že by se výše daní měla rozhodně určovat podle toho, kolik člověk váží – daň z masa! Znovu ke mně zalétne udiveným, téměř vyděšeným pohledem, ve snaze

14 David Grossman

vytáhnout ze mě na povrch toho vyzáblého kluka, kterého si

pamatuje. – To by bylo nejspravedlivější, co říkáte? Nejob

jektivnější metoda na světě! Zase si vyhrne tričko k bradě,

tentokrát pomalým svůdným pohybem, obnažuje nám před

očima vpadlé břicho s dlouhou vodorovnou jizvou, úzkou

hruď, hrozivě vystupující žebra a suchou, napnutou kůži

pokrytou boláky. Mohlo by se to odvíjet od počtu brad, jak

jsme říkali, nebo pro mě za mě třeba stanovit daňový pás

ma. Tričko má stále vykasané. Diváci na něj zděšeně zírají,

někteří odvracejí obličej, několik lidí vydechne s tichým

zahvízdnutím. Dychtivě a lačně, zcela nepokrytě hltá re

akce diváků. Požaduju progresivní daň z masa! Se sazbou

podle pneumatik na břichu, podle pupku, zadnice, stehen,

celulitidy, mužských prsou a tý třaslavý kůže, co mívají

ženský tady pod paží! Na týhle mojí metodě je pěkný, že

se nedá obcházet nebo různě vykládat: ztloustnul jsi, tak

cáluj. Konečně tričko spustí. I kdybyste mě zabili, zaboha

nepochopím, co je to za nápad vybírat daně od těch, co

vydělávají. Jak to spolu souvisí? Poslouchejte mě, Netanjo,

dobře mě poslouchejte: daně by se měly vybírat výhradně

od těch, u kterých má stát důvodný podezření, že se mají

dobře – od toho, kdo se jen tak usmívá, kdo je mladý, zdra

vý, plný optimismu, kdo v noci šuká a ve dne si píská. Tyhle

parchanty je potřeba zdanit, oškubat a nemilosrdně z nich

sedřít kůži.

Většina diváků souhlasně tleská, několik málo, zejmé

na těch mladých, však sešpulí rty a zabučí. Muž si setře pot

z čela a z tváří obřím červeným kapesníkem, jaký mívají

klauni v cirkuse, a k všeobecné spokojenosti nechá obě

PŘIJDE KŮŇ DO BARU 15

skupinky chvíli se hašteřit. Sám mezitím popadne dech,

zastíní si rukou oči a znovu mě hledá, mermomocí chce,

aby se naše pohledy setkaly. Konečně – společný záblesk,

kterého si nikdo kromě nás dvou nevšiml, aspoň doufám.

Přišel jsi, říkají jeho oči, podívej, co s námi čas provedl,

stojím tu před tebou, nešetři mě.

Rychle se odvrátí, zvedne ruku a snaží se publikum uti

šit: Stolek devět. Cože? Neslyšel jsem... víc nahlas. Jo, ale

nejdřív mi vysvětlete jinou věc – mají na to vaši lidi nějaký

fígl, protože mně nikdy nebylo jasný... Jak jaký fígl? Přece

ten fígl se srostlým obočím! Ne, vážně, přiznejte se, že si ho

sešíváte? To vás učí na vojně, ve speciální jednotce pro lidi,

jako jste vy? Najednou se postaví do pozoru a začne z plna

hrdla zpívat: Obočí golanských hor, pardón úbočí, patří

nám, patří nám! Můj otec, vážení, byl oddaný stoupenec

Žabotinskýho, revizionista jak poleno, respekt! Od něko

lika stolků se ozve rázný, vzdorovitý potlesk. Přeruší ho

mimovolným pohybem ruky, povídejte, devítko, svěřte

se, tenhle hovor je na účet volanýho. Co jste říkal? Ne, to

není vtip, Gargameli, opravdu mám dneska narozeniny,

přesně v tuhle hodinu, plus mínus,

v Jeruzalémě, v ne

mocnici Hadasa začala moje matka Sára Grünsteinová

rodit. Neuvěřitelný, co? Ženská, která tvrdila, že pro mě

chce jen to nejlepší, mě přesto klidně přivede na svět! No

vážně, vezměte si všechny ty soudní procesy, doživotní

tresty, vyšetřování a krimi seriály, ve kterých jde o vraždu,

ale ještě jsem neslyšel, že by někoho soudili za porod! Ani

za úkladný porod, ani za porod z nedbalosti, ani za ne

úmyslný porod, a dokonce ani za podněcování k porodu! David Grossman Nezapomeňte, že je řeč o zločinu, jehož obětí je nezletilý! Otevře ústa dokořán a rukou si do obličeje nahání vzduch, jako by se dusil: Není v sále přítomen soudce? Advokát?

Přikrčím se na židli. Nedovolím mu zachytit můj pohled. Naštěstí se přihlásí několik mladíků a dívek sedících nedaleko mě. Ukáže se, že studují právnickou fakultu. Ven! zařve hrozivě, mává přitom rukama a kope nohama, od publika si studenti vyslouží pohrdavý pískot. Anděl smrti – zasměje se sípavě – si přijde pro právníka a oznámí mu, že je na řadě. Právník brečí, kňučí: Ale vždyť je mi teprv čtyřicet! A anděl na to: Ne podle hodin, cos naúčtoval klientům! Rychlý úder pěstí do vzduchu, otočka kolem vlastní osy, studenti práv se smějí ze všech nejvíc.

– Ale vraťme se k mojí matce, nasadí vážný výraz. Věnujte mi prosím pozornost, vážená poroto, jedná se o těžký zločin. Zlí jazykové tvrdí, pouze cituji, že když mě jí hned po porodu podali, zdálo se, že se usmála, a snad dokonce štěstím! Cha, to určitě, to jsou jenom hnusný a nechutný pomluvy! Obecenstvo se směje. Muž náhle padne na kolena na kraji pódia, svěsí hlavu. Promiň mi to, maminko, zase na tebe kydám špínu, zradil jsem tě a prodal pro pár laciných vtipů. Jsem děvka prodejná, nemůžu si pomoct... Vyskočí na nohy. Z toho, jak prudce vstane, se mu zřejmě zamotá hlava, protože zavrávorá. Teď vážně, beze srandy, byla to ta nejkrásnější máma na světě, na mou duši, vážně třída, takový už se dneska nevyrábějí – obrovský modrý oči – ukáže divákům doširoka rozevřené dlaně a já si vzpomenu na jasnou, pronikavou modř jeho očí, když byl ještě kluk – a byla taky nejpošahanější na světě,

PŘIJDE KŮŇ DO BARU 17

a nejsmutnější – naznačí pod okem slzu a jeho ústa vykreslí úsměv. Tak to dopadlo, takový nám osud rozdal karty, nestěžovali jsme si, a táta byl vlastně taky celkem fajn – zastaví se a zuřivě se poškrábe v chumáčích vlasů na spáncích. Byl to, ééé – vydržte, já na něco přijdu... jo, mám to! Byl to mimořádně dobrý holič a nikdy si ode mě nevzal peníze, i když se to příčilo jeho zásadám –

Znovu ke mně zalétne pohledem. Ověřuje si, jestli se směju. Ale já se to ani nepokouším předstírat. Objednám si panáka vodky a pivo na spláchnutí. Jak to říkal, tohle se dá vydržet, jen když se člověk napere nějakými oblbováky.

Oblbováky? Já potřebuju celkovou narkózu.

Už zase pobíhá po scéně sem a tam. Jako by ho pořád něco popohánělo dopředu. V kolmo dopadajícím kuželu světla z jediného reflektoru ho doprovázejí oživlé stíny a jeho pohyby se s podivným zpožděním odrážejí na oblém povrchu velkého měděného džbánu, který stojí za ním u zdi, snad tam zbyl po nějakém představení, které se tu kdysi hrálo.

– Ale zpátky k mýmu narození, Netanjo, pojďme tý kosmický události věnovat ještě půlminutku, protože já – a teď nemyslím svoje současný já, hvězdu první velikosti tuzemskýho šoubyznysu a nejžhavější sexuální symbol dneška – odmlčí se, přikyvuje s pootevřenými ústy a nechá diváky dosyta se zasmát –, myslím tím sebe na úsvitu svojí autobiografie, zkrátka, když jsem byl malý, byl jsem totální magor, někdo mi v hlavě zpřeházel všechny spoje, byl jsem fakt lumen, co vám mám povídat... Ne, vážně, usměje se, chcete se zasmát, Netanjo? Chcete se fakt zasmát? Pěkně David Grossman debilní otázka, vynadá si hned. Haló! Tohle je stand-up, jestli ti to ještě nedošlo! Ty trotle! Najednou se s neuvěřitelnou silou udeří otevřenou dlaní do čela: Kvůli tomu sem přišli! Přišli se ti zasmát! Nemám pravdu, děcka?

Byla to hrozivá rána, ten úder do čela. Nečekaný výbuch násilí. Únik temných informací, které patří někam úplně jinam. Rozhostí se ticho. Kdosi rozkousne bonbón a ten zvuk se rozlehne po celém sále. Proč tak naléhal, abych přišel? K čemu potřebuje nájemného vraha, pomyslím si, vždyť si vystačí sám.

– Poslechněte si příběh, zahlaholí, jako by se vůbec nic nestalo. Jako by neměl na čele bílou skvrnu, která se barví do ruda, a brýle celé nakřivo. Jednou, bylo mi asi dvanáct, jsem se rozhodl zjistit, co se stalo devět měsíců před mým narozením, že to otce tak rozrajcovalo, až se na mámu takhle vrhnul. Abyste rozuměli, kromě mě neexistuje žádný další důkaz o takový sopečný erupci v jeho kalhotách. Ne že by mámu nemiloval, chci říct, že všechno, co v životě dělal, od chvíle, kdy ráno otevřel oči, do chvíle, kdy šel večer spát, všechny ty jeho kšeftíčky se sklady, ty mopedy a náhradní díly, ty hadry a zipy, všelijaký udělátka – tvařte se, že rozumíte všemu, co tu vykládám, jo? Výborně, Netanjo –, veškerý tyhle nesmysly podnikal jednak proto, aby nás uživil, ale hlavně a především proto, aby na ni udělal dojem, aby se na něj usmála, pohladila ho po hlavě: šikovnej pejsek, šikulka. Některý chlapi píšou svojí milovaný básně, že jo? Jó, odpoví pár hlasů z ještě pořád trochu zaraženého publika. Jiný zpívají holce serenády, že jo? Jó, přidají se další slabé hlasy. Někdo jí kupuje diamanty, luxusní byty, sporťáky,

PŘIJDE KŮŇ DO BARU 19

designový bidety, že jo? Jóóó, křičí horlivě celý sbor hlasů ve snaze ho potěšit. A někdo, jako můj fotřík, koupí dvě stovky falešných džínů od starý Rumunky na Allenbyho ulici – dodavatelem byla klasická rumunsko-polská firma Chmatalescu & Strzelisz, no, víte, co myslím – a pak je prodává v zadní místnosti za holičstvím jako originální levisky, a to všechno proč? Aby jí večer v notýsku ukázal, kolik šupů na tom vydělal –

Zastaví se, očima bloudí po sále a diváci kdovíproč na okamžik zatají dech, jako by i oni spatřili ten výjev.

– Ale aby na ni pořádně sáhnul, jako chlap na ženskou, třeba ji na chodbě pohladil po zadku, znáte to, jako když pita krouží po talíři a nabírá chumus – to jsem ho v životě neviděl udělat. Tak mi teď, lidi, povězte, vždyť jste inteligenti, jinak byste se přece neodstěhovali do Netanji, vysvětlete mi, proč se jí nedotýkal? No? To ví doprdele asi jenom pámbu. Počkat, co – postaví se na špičky a zamrká na publikum očima plnýma dojetí a vděku – vážně mám vyprávět dál? Fakt máte teď chuť poslouchat nekonečný historky o mojí královský rodině? Obecenstvo se rozdělí: jedni ho vesele povzbuzují a druzí křičí, aby už konečně začal vyprávět vtipy a dělat zábavu. Dva motorkáři v černém koženém oblečení bouchají oběma rukama do stolu, až sklenice piva poskakují. Těžko říct, na čí jsou straně, možná je jen baví přilévat olej do ohně. Pořád nedokážu určit, jestli jsou to dva kluci, kluk a holka nebo dvě holky.

– Neblbněte. Fakt máte teď náladu na telenovelu o Grünsteinovic dynastii? Mám tomu rozumět tak, Netanjo, že se pokoušíte rozluštit záhadu mojí neskutečně

20 David Grossman

přitažlivý osobnosti? – blýskne po mně pobaveným, po

ťouchlým pohledem – vážně si myslíte, že se vám podaří to,

na čem se všichni mí životopisci totálně

rozsekali? Skoro

celý sál tleská. To jste teda opravdický kamarádi! Jsme par

ťáci, Netanjo. Partnerský města! Celý se rozplývá a kulí oči

jako neviňátko. Hlediště se otřásá smíchy. Lidé se na sebe

usmívají. Pár úsměvů se zatoulá i ke mně. Stojí na samém

kraji pódia, ostré špičky vysokých bot mu trčí do vzduchu.

Začne na prstech vypočítávat svoje hypotézy: První mož

nost! Táta ji tolik obdivoval, že se jí prostě bál dotknout.

Druhá! Možná se jí hnusilo, jak doma chodil s černou síť

kou na hlavě, když si umyl vlasy. Třetí! Možná to bylo kvůli

holokaustu, kterýho si ona užila vrchovatě, zatímco on

v něm nevystupoval ani jako komparzista! Chápete, ten

chlap nejenže za holokaustu nezahynul, on z něj vyvázl

bez jedinýho šrámu! Čtvrtá! Možná spolu vy a já ještě ne

jsme tak daleko, abych vás s nima mohl seznámit a nechal

vás nakouknout do jejich ložnice. Diváci se smějí – a on,

komik a klaun, už je zase v pohybu. Džíny má na kolenou

roztrhané, ale snaží se to dohnat červenými kšandami se

zlatými přezkami, na malých kovbojských botách se mu

třpytí stříbrné šerifské hvězdy. Až teď si všimnu, že mu

na zátylku poskakuje tenký copánek.

– Zkrátka a dobře, abych ten příběh dopověděl a my

mohli pokračovat v načatým večeru, který skončí málem

dřív, než začal – moje dvanáctiletá maličkost otevřela ka

lendář a zalistovala zpátky, přesně devět měsíců před svoje

narození. Našel jsem to datum a hned jsem se vrhnul na no

viny Svoboda, co si táta schovával, ta Svoboda nás doma

PŘIJDE KŮŇ DO BARU 21

připravila o půlku pokoje, tu druhou půlku zabíraly starý hadry, co můj fotřík prodával, a taky džíny a gymnastický obruče a pastičky na šváby s ultrafialovým zářením, tvařte se...

–... že tomu rozumíte, doplní vesele hlasy od baru, když na scéně zakrouží rukou.

– Paráda, Netanjo. Sice se směje, ale pohled má soustředěný a chybí v něm radost, jako by jen dohlížel na běžící pás, po kterém se z jeho úst hrnou vtipy: A my tři, čili biologický materiál, ze kterýho byla sestavená naše rodina, jsme se mačkali ve zbývajícím pokoji a půl, mimochodem, z tý Svobody, toho partajního plátku, se nesměla vyhodit ani stránka. To bude jednou bible budoucích generací! říkával nám vždycky táta se vztyčeným prstem a knír se mu pokaždý naježil, jako by mu do koulí pustili proud. A na jakou událost myslíte, že moje maličkost narazila, co se podle vás stalo devět měsíců před tím, než jsem se vyloupnul a navždycky porušil ekologickou rovnováhu, se kterou to už předtím šlo dost z kopce? Suezská krize, přesně na den! Dochází vám to? No, není to na palici? Násir oznámí, že znárodní Suezský průplav, zavře nám ho před nosem, a můj táta, Chezkel Grünstein z Jeruzaléma, metr padesát devět, chlupatý jak opice a s žensky jemnou pusou, neváhá ani vteřinu a jde do akce! Takže, když se nad tím zamyslíte, jsem vlastně taková odvetná operace. První odplata. Chápete to? Sinajská operace, bitva u Karame, operace Entebbe, operace Čertvíkde, a pak tu máme operaci Grünstein, většina podrobností o ní zatím podléhá utajení, náhodou jsme však získali vzácnou, bohužel David Grossman nepříliš kvalitní, nahrávku: paní Grünsteinová, hupnem na to, egyptský tyrane, to máš za to! Ratatata!

Promiň

mami! Promiň tati! Moje slova byla vytržená z kontextu. Zase jsem vás zradil!

A jen to vysloví, znovu se neuvěřitelně surově udeří oběma rukama do obličeje. Jednou, a podruhé.

Na několik vteřin ucítím v ústech pachuť železa a rzi. Lidé kolem mě se přikrčí na židlích a rychle mžikají. Žena u sousedního stolku cosi důrazně zašeptá manželovi, popadne kabelku, ale muž jí položí ruku na stehno a zadrží ji.

– Tak, Netajno, mon amúr, soli země – mimochodem, je to pravda, že když se vás tady na ulici někdo zeptá, kolik je hodin, na devadesát procent je to nastrčený fízl, co z vás má vytáhnout informace? Dělám si srandu! Kecám! Celý se přikrčí, svraští obočí a rychle se pokradmu rozhlíží na všechny strany: Není tu náhodou v obecenstvu někdo z klanu Alperonů, abychom mu vzdali čest? Nebo od Abutbulů? Někdo z Dedeho lidí? A co Beber Amar? Nějaký příbuzný Borise Elkoše? Malýho Pinuše? A co takový Tiran Širazi, nepoctil nás svou přítomností? Nebo Ben Sutchi? Rodina Chananji Elbaze? Elijahu Rustašvili? Šimon Buzatov?

K jeho monologu se postupně začne přidávat slabý potlesk. Zdá se mi, že to lidem pomáhá vzpamatovat se z ochromení, které je před chvilkou zachvátilo.

– Nechci, abyste mě špatně pochopili, vykřikne, jen se tak ujišťuju, Netanjo, předběžný průzkum! Vždycky, když mám někde vystupovat, vygoogluju si rizika –

PŘIJDE KŮŇ DO BARU 23

Najednou vypadá unaveně. Jako by z něj někdo vypustil všechen vzduch. Dá si ruce v bok a ztěžka oddychuje. Třeští oči do prázdna, jsou nehybné jako oči starce. Zavolal mi asi před dvěma týdny. V půl dvanácté v noci. Zrovna jsem se vrátil z procházky se psem. Představil se. V jeho hlase zaznívalo jakési napjaté, slavnostní očekávání, které jsem ignoroval. Zaskočeně se zeptal, jestli jsem to já a jestli mi jeho jméno nic neříká. Ne, neříká, odpověděl jsem. Pak jsem se odmlčel. Nesnáším, když mě lidi takhle zkoušejí. Ve skutečnosti mi jeho jméno znělo povědomě, i když jen vzdáleně. Nešlo o pracovní známost, tím jsem si byl jistý: nechuť, kterou jsem pocítil, byla zcela jiného druhu. Bude to někdo bližší, říkal jsem si. S větší možností ublížit.

Au, to zabolí, zasmál se krátce, byl jsem si fakt jistý, že si na mě budeš pamatovat... Smích měl vláčný a hlas nakřáplý, chvilku se mi zdálo, že je opilý. Neboj se, řekl, zkrátím to. A zase se uchichtl: Já si musím všechno zkracovat, mám stěží metr šedesát, až umřu, budu mít dětskou slevu na pohřební výlohy.

Co má tohle celé znamenat? zeptal jsem se.

Zaskočeně se odmlčel. Znovu se ujistil, že jsem to já. Mám na tebe prosbu, prohlásil a najednou byl soustředěný a věcný: Vyslechni mě a pak se rozhodni, neurazím se, když mě odmítneš. Nou hárd fílingz, nezabere ti to ani moc času, jeden večer, nic víc. A zaplatím ti, to je jasný, dám ti, kolik si řekneš, žádný smlouvání. David Grossman

Seděl jsem v kuchyni a v ruce jsem ještě pořád držel vodítko. Fenka tam unaveně stála, sípavě oddychovala a hleděla na mě svýma lidskýma očima, překvapená, že jsem ten hovor ještě neukončil.

Padla na mě podivná únava. Zdálo se mi, jako by se mezi mnou a mužem na druhém konci linky zároveň odehrával ještě další, němý rozhovor, který nechápu, protože jsem příliš zpomalený. Zjevně čekal na odpověď, jenže já nevěděl, co po mně chce. Třeba to už vyslovil a já ho přeslechl. Vzpomínám si, že jsem se díval na svoje boty. Něco na nich, snad to, jak jejich špičky mířily k sobě, způsobilo, že se mi najednou stáhlo hrdlo. Pomalu dojde ke křeslu, které stojí na pódiu úplně vpravo. Je velké, červené a oblýskané. Možná tu – spolu s měděným džbánem – zbylo po nějakém představení. S povzdechem se do něj sklátí, propadá se hlouběji a hlouběji, zdá se, že v něm co nevidět zmizí úplně.

Lidé točí sklenkami vína, zírají do nich, roztržitě uzobávají z misek oříšky.

Je ticho.

A pak se z hlediště začne tu a tam ozývat přidušený smích: vypadá jako chlapeček v křesle pro obry. Všimnu si, že někteří diváci se schválně nesmějí nahlas a vyhýbají se jeho pohledu, jako by se báli, aby je nezatáhl do jakéhosi vyřizování účtů, které tu sám se sebou provádí. Možná mají stejně jako já pocit, že už se s těmi účty i s tímhle chlápkem zapletli víc, než měli v úmyslu. Jeho boty se pomalu zvedají do vzduchu, ukazují

PŘIJDE KŮŇ DO BARU 25

nám vysoké, trochu dámské podpatky. Smích sílí, slévá se do jednoho proudu, který se přelije sálem.

Kope nohama a mává rukama, jako by se topil, křičí a lapá po dechu a nakonec se vyprostí z útrob křesla, vymrští se a zůstane stát několik kroků od něj, ztěžka oddychuje a vystrašeně na něj civí. Publikum se ulehčeně směje – vděčný gag –, výhrůžně se na diváky zašklebí, ale ti se chechtají ještě víc. Konečně se milostivě usměje i on a jako houba nasává smích, kterým ho zahrnují. Rysy mu znovu překvapivě zjihnou a diváci té něze okamžitě podlehnou, aniž si to uvědomují, začnou roztávat, a on, komik, bavič, šašek, si vychutnává odlesk svého úsměvu na jejich tvářích, na okamžik to skoro vypadá, jako by věřil tomu, co vidí.

A pak je to tu zas: jako by tu přízeň nedokázal ani na chvíli snést, sevře ústa do tenké, pohrdavé linky. Ten škleb jsem dnes večer už viděl: drobný hlodavec, který bleskovým pohybem hryzne sám sebe. Fakt se omlouvám, že jsem ti tak vpadnul do života, řekl mi během toho nočního telefonátu, ale tak nějak jsem doufal, no víš, že ze starý známosti – znovu se uchechtne –, vždyť se dá říct, že jsme kdysi stáli na jedný startovní čáře, a ty, no, ty ses pak vydal vlastní cestou, klobouk dolů, máš můj obdiv. Odmlčel se, čekal, až si vzpomenu, až se konečně proberu. Nemohl tušit, jak urputně sám sebe udržuji v kómatu a jak agresivní dokážu být, když se mě z něj někdo pokusí vytrhnout. David Grossman

No tak, dej mi minutku a já ti to vysvětlím. Minuta je v pohodě, ne? Nou big dýl.

Je zřejmě stejně starý jako já a přitom mluví

jako pu

berťák: to nevěstí nic dobrého. Zavřel jsem oči a zkusil si vzpomenout. Stará známost... ale odkud? Z dětství v Gedeře? Z let, kdy jsem se s rodiči stěhoval sem a tam kvůli otcovu podnikání, z Paříže do New Yorku, z Ria de Janeiro do Mexico City? Nebo z doby, kdy jsme se vrátili do Izraele a já chodil na střední školu v Jeruzalémě? Rychle jsem přemýšlel a snažil se najít únikovou cestu. Ten hlas tížil neklid, stíny na duši.

Hele, naštval se najednou, hraješ to na mě, nebo jsi teď moc velký zvíře na to, abys... Jak to, že si to nepamatuješ?

Už dlouho se mnou takhle nikdo nemluvil. Bylo to jako závan svěžího vzduchu a povedlo se mu rozptýlit znechucení, jež ve mně vzbuzovala jalová, zbožná úcta, která mě dokonce i po třech letech v důchodu většinou obklopovala.

Jak se dá něco takovýho zapomenout? rozohnil se. Celý rok jsme spolu chodili na doučování ke Kalčinskýmu do Bajit va-Gan a pak společně pěšky na autobus –

Pomalu se mi to začne vybavovat. V paměti mi vyvstane malý byt, kde byla tma i v poledne, a pak se rozpomenu i na zasmušilého učitele, byl strašně vysoký a hubený a hrbil se, občas se mi zdálo, jako by rameny podpíral strop. Soukromé doučování pro pět nebo šest kluků, kterým nešla matematika, posbírali nás z několika škol ve městě.

Dál mi celý rozčilený připomínal dávno zapomenuté podrobnosti, zněl dotčeně. Poslouchal jsem jen na půl ucha. Neměl jsem na takové citové výlevy sílu. Očima jsem

PŘIJDE KŮŇ DO BARU 27

přejížděl po kuchyni, po všem, co musím spravit, nabílit, naolejovat nebo utěsnit. Domácí vězení, tak Tamara nazývala tyhle všední povinnosti.

Tys mě úplně vymazal, prohlásil užasle.

Promiň, zašeptal jsem, a teprve když jsem sám sebe slyšel, uvědomil jsem si, že ta omluva je míněná upřímně. Vřelost mého hlasu mi to prozradila a díky té vřelosti se mi před očima kousek po kousku začal rýsovat chlapec, bledý a pihovatý, tváře samá drobná tečka. Malý, hubený kluk s brýlemi a výraznými, vzdorovitými ústy, která si nedopřejí oddechu. Kluk, co mluví o překot a hlas má vždycky trochu nakřáplý. A rázem jsem si vzpomněl, že kůži měl sice bledou, posetou růžovými pihami, ale husté kudrnaté vlasy byly černočerné a ten kontrast barev na mě dělal mimořádný dojem. Pamatuju si tě, řekl jsem překvapeně, jistě, chodili jsme spolu... Nechápu, jak jsem na to mohl...

No sláva, oddechl si, už jsem měl dojem, že jsem si tě snad vymyslel. – A dobrýýý večééér všem úžasným místním kráskám, Netanjo, zahlaholí a znovu začne poskakovat po pódiu a klapat podpatky, já vás znám, holky, znám vás důvěrně, pěkně zevnitř... Stolek třináct, na co jste se to ptal? Už vám někdo řekl, že jste pěkně oprsklý? Zamračí se a na okamžik to vypadá, že se skutečně urazil: Vytasit na stydlivýho a uzavřenýho člověka, jako jsem já, takovou vlezlou otázku... Jasně, že jsem měl holky z Netanji! zatleská a vykouzlí oslnivý úsměv. Já nejsem vybíravý.

28 David Grossman

Časy byly těžký, museli jsme se spokojit s málem... Diváci

i divačky buší dlaněmi do stolu, křičí fůůůj, hvízdají a smějí

se. Klekne si na pódiu na jedno koleno před tři opálené, ro

zesmáté staré dámy, všechny mají namodralé účesy, ve kte

rých je víc vzduchu než vlasů. Á, stolek číslo osm, zdravíč

ko, copak slavíte, krasavice? Některá z vás právě ovdověla?

Něčí manžel je v posledním tažení a zrovna vypouští duši

na eldéence? Do toho, kamaráde, do toho, povzbuzuje umí

rajícího na dálku, ještě jednou zatlač a jsi venku! Ženy se

smějí a hrozí mu prstem. Muž tančí po pódiu, točí se kolem

vlastní osy, v jednu chvíli málem spadne přes okraj a pub

likum se ještě víc rozesměje. Tři chlapi, zakřičí a zvedne

tři prsty – tři chlapi, Ital, Francouz a Žid sedí v hospodě

a předhánějí se, kdo dokáže líp uspokojit svoji drahou po

lovičku. Francouz povídá: Já svoji mademoiselle vždycky

potřu od hlavy až po prsty na nohou máslem z Provence,

a když se udělá, křičí potom ještě pět minut. Ital na to: To

já, když si to chci se svojí signorou rozdat, ze všeho nejdřív

ji celou od hlavy až k patě potřu olivovým olejem, který ku

puju v jedný vesničce na Sicílii, a když se udělá, křičí ještě

deset minut. Žid mlčí. Nic neříká. Francouz s Italem se

na něj podívají: Co ty? Já? řekne Žid, já pomažu Sáru husím

sádlem, co mu u nás říkáme šmalc, a když se udělá, křičí

ještě hodinu. Hodinu? Francouz s Italem nevěří vlastním

uším. Jak to? Co s ní přesně provádíš? No, prohlásí Žid,

potom si utřu ruce do záclony.

Salva smíchu. Muži a ženy kolem mě si vyměňují dlou

hé důvěrné pohledy. Objednám si focacciu a grilovaný lilek

s tchinou. Najednou mi vyhládlo.

PŘIJDE KŮŇ DO BARU 29

– Kde jsme to přestali, zeptá se žoviálně a koutkem oka

sleduje můj rozhovor se servírkou, podle všeho má radost,

že jsem si objednal něco na zub. Jo, už vím, šmalc, Žid

a jeho žena... My Židi jsme zvláštní národ, no nemám prav

du? Druhý takový nenajdete! Jsme nejvyvolenější na světě.

Supervyvolení, ultravyvolení. Publikum tleská. Popravdě,

když už jsme u toho, udělám malou odbočku, když dovolíte,

řekl úchyl stopařce, než s ní zajel do lesa, víte, mě nesku

tečně rozčiluje nový antisemitismus! No fakt, na ten starý

jsem si už tak nějak zvyknul, dokonce ho mám vlastně svým

způsobem rád, ty báchorky o siónských mudrcích, o tom,

jak spolu sedí pár starých fousatých skřetů s křivými fr

ňáky, zobou jednohubky s leprou, koriandrem a morovou

pomazánkou, vyměňujou si recepty, jak uvařit quinou a jak

otrávit obecní studně, občas na Pesach zaříznou křesťanský

dítko, hele, kluci, nezdá se vám, že ty děti mají letos nějaký

tužší masíčko? S tím vším jsme se už naučili žít, zvykli jsme

si, tak nějak to patří k naší tradici, ale pak lidi najednou

přijdou s tím novým antisemitismem a já vám nevím, ten

mi teda moc nesedí, dokonce bych k němu měl pár výhrad –

prokřupne si

prsty, zatváří se bezradně a pokrčí rameny –,

přemýšlím, jak to říct, abych se těch nových antisemitů

chraňbůh nějak nedotknul, ale doprdele něco na tom jejich

postoji trochu skřípe, ne? Víte co, občas si říkám, co kdyby

třeba nějaký izraelský vědec – jenom příklad – najednou

objevil lék na rakovinu. Lék, co by s rakovinou udělal krátký

proces. Garantuju vám, že se po světě stoprocentně začne

protestovat, demonstrovat a hlasovat v OSN a ve všech

evropských novinách se bude psát: proč bychom vůbec měli David Grossman rakovině ubližovat? A když už – musíme ji rovnou úplně zlikvidovat? Proč se nejdřív nepokusit o kompromis? Proč hned násilí? Zkusme se vžít do její situace a uvědomit si, jak sama rakovina tu nemoc prožívá! A pak – rakovina má i svoje kladné stránky. Každý druhý pacient přece mluví o tom, jak z něj boj s nemocí udělal lepšího člověka! Taky bychom si měli uvědomit, že výzkum rakoviny vedl k objevu léků na další choroby, a teď by to mělo všechno skončit, navíc tak drasticky?! Copak jsme se vůbec nepoučili z minulosti? Zapomněli jsme na temné časy? A vůbec – nasadí zamyšlený výraz –, co vlastně člověku dává právo povyšovat se nad rakovinu? Co mu dává právo ji vyhladit?

Vyslouží si vlažný potlesk. Dál se řítí vpřed –

– Krásný večééér i vám, pánové. Nevadí, že jste přišli. Když budete sedět potichu, necháme vás tu jako pozorovatele, a jestli se nebudete chovat slušně, pošleme vás do vedlejší místnosti na chemickou kastraci, jasný? Takže, lejdýz, dovolte mi, abych se vám konečně oficiálně představil, konec fantastických dohadů stran totožnosti toho tajemného a šaramantního muže: Dovík Gé, takové je jeho jméno, takový titul, veleúspěšná značka, která dobyla celý osvícený svět od Jemenu na jih, snadno se pamatuje: Dovík – všechno se doví a pak vám to poví, a Gé jako ten důvěrně známý bod, který můj penis dokáže hravě najít, jsem celý váš, dámy, rád se stanu kořistí vašich nejdivočejších představ odteď až do půlnoci, a proč jenom do půlnoci, ptáte se zklamaně, protože o půlnoci odcházím domů a jenom jedna jediná ze zde přítomných krásek bude mít tu čest mě doprovodit a splynout s mým

PŘIJDE KŮŇ DO BARU 31

sametovým tělem na jednu noc plnou doteků – vertikál

ních i horizontálních, ale hlavně virálních, to všechno sa

mozřejmě pouze v případě, že zabere malá modrá pilulka

rozkoše, která mi na pár hodin vrací nebo spíš zapůjčuje

to, o co mě připravila rakovina prostaty, závorka: jestli

chcete něco vědět, tak ta rakovina je asi úplně blbá. Ne,

vážně, podívejte, z kolika krásných a přitažlivých částí

se moje tělo skládá. Lidi se na tu nádheru jezdí dívat až

z Aškelonu, například na moji dokonalou patu – otočí se

k divákům zády a svůdně zamává botou – nebo na moje

vypracovaný stehna, na hedvábnou hruď, na hebkou kšti

ci, ale ta dementní rakovina se radši rozhodne vyřádit se

na mojí prostatě, radši si pohraje s mým pindíkem, to je

fakt úroveň, konec závorky. Ale do půlnoci, holky, to tady

pořádně rozjedem, čekají nás fóry, parodie, výběr mých nej

lepších scének za poslední dvě dekády, jak jste se nemohli

dočíst na plakátech, protože kdo by utrácel za propagaci,

že jo, stačí přece reklama velikosti poštovní známky v míst

ním plátku, ne? Ani pitomý leták na strom ti parchanti

nenalepili. Ušetřil jsi na mně dost, co, Joave? Užij si to

ve zdraví, kamaráde. Dokonce i Picasso, ten rotvajler, co

se zaběhnul, dostal na sloupech víc prostoru než já, mám

to ověřený, prošel jsem si sloup od sloupu celou průmys

lovou zónu, bravo, Picasso, jsi machr, dej si na čas, dobře

ti radím, fakt, protože nejlepší způsob, jak dosáhnout

toho, aby si tě někde vážili, je vůbec se tam neukázat, že

jo? Přesně tuhle strategii zvolil Bůh během holokaustu.

Vždyť na tom je založený i celý koncept smrti.

Diváci mu už zase zobou z ruky. David Grossman

– No vážně, Netanjo, nezdá se vám uvažování těch lidí, co vyrábějí letáky o svých ztracených mazlíčcích, trochu uhozený? Ztratil se Zlatý křeček, kulhá na jednu nohu, má šedý Zákal a alergii na lepek a na mandlové mléko. Halóó! To jste vážně tak natvrdlí? Hned z fleku vám můžu říct, kde ho najdete: Je v sanatoriu!

Diváci se od srdce smějí a jsou už o něco klidnější, jako by vycítili, že kdosi opravil chybný kurz a odvrátil hrozící nebezpečí. Chci, abys přišel na moje vystoupení, řekl mi do telefonu poté, co se mu konečně podařilo násilím proniknout do mé vzpouzející se paměti a společně jsme si zavzpomínali na ty celkem příjemné chvíle při našich cestách čtvrtí Bajit va-Gan, kudy jsme dvakrát týdně chodili na autobus, který mě odvážel domů do Talpijot. Mluvil o těch procházkách s obrovským nadšením. Tam se z nás stali opravdický přátelé, zopakoval několikrát a blaženě se zachichotal. Chodili jsme a v jednom kuse jsme si povídali, takový přátelství za pochodu, vzpomínal dál a vybavoval si tolik podrobností, jako by naše kratičké kamarádství bylo tím nejlepším, co ho v životě potkalo. Trpělivě jsem poslouchal a čekal, až konečně vysvětlí, co přesně pro něj mám udělat, a já ho budu moct co nejšetrněji odmítnout a znovu ho vystrnadit ze svého života.

Jaké vystoupení chceš, abych viděl? přerušil jsem ho, když udělal pauzu, aby se nadechl.

Já totiž, no, uchechtl se, já dělám stand-up.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist