načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběhy života v zemřelém čase - Jan Najser

Příběhy života v zemřelém čase
-4%
sleva

Elektronická kniha: Příběhy života v zemřelém čase
Autor:

Třináct autobiografických povídek z pera autora léta žijícího v Kanadě zachycuje různé momenty jeho života v české realitě od konce druhé světové války do prvé poloviny 80. let ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788074871054
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Třináct autobiografických povídek z pera autora léta žijícího v Kanadě zachycuje různé momenty jeho života v české realitě od konce druhé světové války do prvé poloviny 80. let minulého století. Příběhy jsou výpovědi o událostech všedního života, o tom, jak hrubý tlak společenské nesvobody drtivě zasahoval do nejrůznějších sfér života obyčejného člověka, a tím také do úsilí jednotlivce přežít mizérii totality, pokud možno, morálně nepoškozen.

Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Najser

Příběhy života

v zemřelém čase

2015


© Jan Najser, 2015

© Carpe diem, 2015

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-7487-104-7

ISBN 978-80-7487-105-4 (pdf)

ISBN 978-80-7487-106-1 (epub)

ISBN 978-80-7487-107-8 (mobi)

Jan Najser

Příběhy života v zemřelém čase

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tištěné či elektronické knihynesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užitítéto knihy bude trestně stíháno.

Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která jilegálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lzeužívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu nebo získat v jiném elektronickém obchodě. Jakékoliv neoprávněné užitíelektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhuobchodování nebo neobchodního šíření, je zakázáno. Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takovéto sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

Komu jinému než mé ženě Ivance,

která má vždy po ruce světlo, aby bylo lépe vidět na cestu. DĚTSKÁ ETUDA V POLOVINĚ DVACÁTÉHO VĚKU

Obyvatelé městečka si zvykli potkávat tu dvojici v křivolakých uličkách, kde se obvykle procházela jen hejna hašteřivých slepic a syčících hus. Odtud pakzpravidla vycházeli na dlážděný chodník hlavní třídy –zavalitý starý muž o holi a chlapec, nedávno odrostlýbatolícímu věku. Lidé, kteří z nedostatku jiného zaměstnání sledovali vše pozorněji, věděli, že první zastávkou na svažité maloměstské ulici bude pro ty dva výlohahodinářství, kde lesknoucí se kyvadlo rokokovýchsloupkových hodin odměřovalo dnem i nocí plynoucí čas.Fascinován nepřetržitým pohybem časomíry stával chlapec dlouhé minuty před výlohou hodinářova krámku. Tady také dvojice zahajovala svůj denní rituál otázek aodpovědí, stejně předvídatelný jako trasa jejich procházky.

„Jestlipak víš, kolik je právě teď hodin?“ bývala první otázka, kterou zde starý muž zpravidlazahajoval průzkum nedávno nabytých znalostí malého vnuka a současně vytahoval z náprsní kapsy ve vestě mohutné hodinky „cibule“. Společně pak zkoumali, zda oběčasomíry ukazují shodný čas. Chlapec úporně přemýšlel nad postavením hodinových ručiček a snažil se správně odpovídat na dědovy dotazy. Protože považoval svět malého městečka za zajímavý, a protože se muspolečné procházky líbily, sníval o tom, že správným určením času dokáže zastavit věčný pohyb kyvadla, a tím také plynoucí čas.

Když byl čas právě probíhající hodiny a minuty správně určen, vydávala se dvojice na další cestusměrem k dolní části městečka. Hlavní třída, jako koryto

8

nevelké, pomalu plynoucí říčky, protínala hořejšíměs

to, aby se pak dole rozšířila do rozlehlé, klidné hladiny

náměstí. Uprostřed široké plochy maloměstskéhoryn

ku byl temný ostrov mohutných starých stromůskrý

vajících zdi barokního kostela, z něhož nad jejichko

runy vyčnívala jen kopule věže pobitá měděnými pláty.

Dřevěné štíty několika obchodů po obvodu náměstí se

stávaly předmětem dalšího testu. Se zaujatou námahou,

vlastní jen dětskému věku, skládal chlapec ještěnedáv

no neznámé znaky písmen v názvy, které opětvyvolá

valy řadu otázek a vysvětlování společenského úkolu

pekaře či řezníka.

Lidé, kteří potkávali dvojici při dopoledníchprocház

kách na chodníku obvykle poloprázdných ulic, uctivě

zdravili starého pána a někdy se zastavovali na pár slov,

zatímco chlapec již luštil názvy obchodů o dům dál. Na

protilehlé straně opouštěla ulice náměstí podélmohut

né zdi staré radnice a brzy se mezi posledními domky

a zahradami měnila ve výpadovou silnici. Sevřenato

polovou alejí směřovala pak uprostřed roviny malých

políček k mostu přes nedalekou velkou řeku. Tudypo

malu procházel starý muž, opírající se o hůl, s chlap

cem, který se už těšil na řeku, na vyhlazené kameny,

na tajemné víry pobřežních tůní, kam vhazoval kousky

suchých větví, a sledoval, jak se bezmocně točí vkru

hovém pohybu vody. Měl velice rád dlouhé procházky

po navigaci mohutného toku, po úzké pěšiněvyšlapa

né podél kamenitého břehu, lemovaného pásyobděla

ných polí. Předbíhal svého o tolik pomalejšíhospoleč

níka až k místu, kde pod malým můstkem ústila zpět do

řeky bezejmenná strouha, navracející mateřskému toku

vodu, kterou lidé kdysi několik kilometrů proti proudu odvedli, aby poháněla městský mlýn. Odsud se mezi řadou topolů otvíral pohled na vysoké, hranaté budovy cukrovaru, na mohutné komíny, které jako věženovodobé pevnosti zaujaly své místo na vyvýšené terénní vlně nedaleko říčního břehu.

Odtud zpovzdálí pozorovali – děd i vnuk –naplněné bílé pytle, opouštějící obrovská vrata tovární haly v pravidelných rozestupech na běžícím pásutransortéru. Sledovali tichý běh gumového pásu vysoko nad zelenými loukami až k říčnímu přístavu, kdevracející se pás transportéru vrhal bachratá těla pytlůnalněných cukrem do otevřeného jícnu nákladní lodě. Podél zarostlého koryta staré strouhy se pak vraceli, nasyceni vůní bahnité vody, obloukem zpět khornímu městu, provázeni ostrým sykotem páry z ventilů rafinérie. Na poslední zastávku se chlapec těšil snad nejvíc.

V ohybu silnice, zvedající se zvolna od posledních domků vzhůru k hlavní bráně cukrovaru, tiskl starý pán zvonek po straně mohutných, nahnědo natřených vrat, uzavírajících vchod do průjezdu patrového domu. Nahoře nad vchodem se pohnula záclona, v okně se mihla tvář a za chvíli je již vítal ženský hlas zpozapootevřených vrat tmavého průjezdu:

„Jen pojďte dál, káva bude hned a bábovku mám pro vás už připravenou.“

Chlapec se nestaral o pozdravné projevy dospělých – ostatně vždy stejné – a dunivé zvuky kroků,provázené údery hole na starém dřevěném schodišti, už ani neslyšel. Proběhl průjezdem a zmizel mezi hustými keři, za kterými by návštěvník očekával rozsáhlouzahradu. Místo květinových záhonů tu však byl travnatý

10

pozemek, obehnaný kamennou zdí, se smuteční vrbou

uprostřed, o jejíž kmen se opíral nejvyšší z necelédva

cítky zčernalých náhrobních kamenů. Některé jenle

žely na boku malých, zarostlých pahorků, jiné dosud

vztyčeny, odolávaly času. Okouzlen, dotýkal se chlapec

tajemných vlnovitých znaků, vrytých v rovných řadách

do hladké plochy kamene. Vyptával se již dříve adově

děl se, že je to písmo, jména lidí, kteří již dávno umřeli.

Bylo mu ovšem jasné, že je to docela jiné písmonež

li to, které se učil číst na dřevěných štítech obchodů,

nebo doma na stránkách obrázkových knížek. Trochu

mu vadilo, že tohle zvláštní písmo neumí přečíst, ale víc

než to jej trápilo, že si nedovedl představit, jak dlouho

už tady ti zemřelí lidé leží, zahrabáni hluboko v zemi.

Když se vyptával, řekl mu děda, že je to už víc než

sto let od doby, kdy tu někoho pohřbili naposled. Byl

by se o tom všem rád dověděl ještě víc, ale něco – sám

by nesvedl říci, co to bylo – mu napovídalo, aby se již

dál nevyptával. V temnotě večera, dříve než usnul,sna

žil se pak usilovně srovnat čas stovky roků spravidel

ným chodem kyvadla a pohybem ozdobných ručiček

ve výloze hodinářova krámku. Navzdory téhlenejas

nosti, nebo snad právě kvůli ní, jej to podivné místo

přitahovalo a vábilo. Skryt v přítmí až k zemisplýva

jících vrbových větví, pod nakloněným kamennýmtě

lem velkého pomníku, prožíval sám dobrodružstvíhr

dinů knih, které mu předčítali před spaním. Mohutný

kámen se stával skálou, na které sídlil bájný pták Noh,

větve vrby byly divokou džunglí plnounepředstavitel

ného nebezpečí. Mocný proud dětské fantazie,pozdě

ji již nedosažitelný ráj mysli, bloudící libovolně vpro

storu i čase známého anebo zatím jen tušeného světa,

11

oživoval mu pohádkové scény minulosti a do šedivé

nicoty odsouval málo vzrušující přítomnost. Jen nerad

a s dlouhými protesty opouštěl – nikdy hrou zcelane

nasycen – tajemné místo nádherného snění.

Minula zima, kterou chlapec trávil ve městě urodi

čů. Slunce opět vysušilo stezku podél říční navigace,

ale starý pán s vnukem teď vycházeli jen zřídka.Chla

pec si všiml, že lidé, kteří je potkávali, se teď s nimi

nikdy nezastaví, a neuniklo mu ani to, že někdy rychle

přecházejí na druhou stranu ulice, aby se jim vyhnuli.

Později, když slunce rozpálilo krajinu do žhavého léta,

ustaly jejich vycházky nadobro. Chlapec si teď hrával

na uzavřeném dvorku a přemýšlel o tom, proč dědovi

tolik vadí žlutá páska na rukávu a hvězda, kterou nosil

na klopě. Snad – říkal si – snad je to něco jako šála,kte

rou on sám neměl rád a kterou jej nutili nosit v době

zimních dnů. Přemýšlel o tom a zdálo se mu, že našel

řešení. „Až budeme venku,“ navrhl dědovi „mohl bys

ten kabát s páskou a hvězdou svléknout a strčit dotaš

ky, ve které bys měl připraven jiný.“ Byl potěšen, když

se děda smál, ale cítil, že ve smíchu, který se mupoda

řilo vyvolat, je přimícháno něco nedobrého.Přemýš

lel o tom dál a vzpomněl si, jak se jim lidé v poslední

době vyhýbali. Uměl již docela dobře rozlišovat mezi

pohádkovými příběhy z knížek a světem, kde se věci

děly „doopravdy“. Teď jej ale napadlo, že zlýčaro

děj z pohádek, o kterém se mu někdy zdálo, možná

opravdu nežije jen v pohádkách a předsevzal si, že se

na tuhle možnost důkladně vyptá. Dřív než k tomuna

stala vhodná chvíle, přijela však matka z města achla

pec se dověděl, že zítra ráno musí děda odjet. Byl tím

velice zaražen a ještě víc pak tím, když viděl dospělé plakat. Tohle dosud nezažil a zdálo se mu, že to k nim vůbec nepatří. Nakonec mu z toho všeho bylo takévelice smutno a sám ve tmě ložnice naříkal tiše dopolštáře. Už teď se mu stýskalo po procházkách, po vlnách, rozbíhajících se do kruhů poté, když do vody vhodil kámen, po dřívkách, plujících pod můstkem v proudu strouhy. Z toho všeho teď určitě nic nebude, kdyždědeček musí najednou odjet.

V týdnech, které následovaly, zvykl si chlapec tu a tam vyklouznout z domu, proběhnout nevelkou vzdálenost k zákrutu silnice, kde stál dům s dvoukřídlými,nahnědo natřenými vraty. Když se natáhl na špičky, dosáhl již na zvonek a pak jen čekal, až mu pootevřená veřej uvolní vstup do tajemné říše starých pomníků vzadu na zahradě. Jinam chodit nesměl a vlastně jej aninenapadlo, že by se sám mohl vydat na delší procházku. Tady, ve stínu staré vrby, byl docela spokojen,přemýšlel o všem, co se doslechl z hovoru dospělých, anespěchal zpět, dokud jej nezavolali k jídlu nebo spánku. Nikdy se zcela nenabažil osamělých her mezi trávou zarostlými pahorky, nesoucími na svých hřbetechvelké, tmavé kameny. Vyptával se ovšem, kdy se dědavrátí, a zajímalo jej, kam a proč vlastně musel odjet.Dověděl se, že město, kde teď děda bydlí, se jmenuje Terezín a zvuk toho jména se mu docela zalíbil. Nechtěli mu však říct, kdy se děda odtamtud vrátí, jestli to už bude tohle, nebo až příští léto. Když pak naléhal, viděl, že jsou všichni ještě víc smutní.

Během zimy chlapec vyrostl. Naučil se – zatím jen pomalu – plynule číst. Těšil se, jak to zjara předvede dědovi, který jej první učil rozeznávat písmena naštítech obchodů. Pokoušel se to vysvětlit dospělým, ale ani to nedopadlo dobře. Přemýšlel o tom, proč jim při tom vždycky tečou slzy, a těšil se tedy raději jen sám pro sebe. Říkal si, že dospělí nic nevěd a že se děda už jistě brzy vrátí, protože se přece bude chtít přesvědčit, jestli on nezapomněl nic z toho, co kdysi společněobjevovali. Opakoval si zatvrzele, jak vypadá smrk a jak borovice, jak se poznají stromy podle listů a obilípodle druhu klasu. Těšil se pak ještě víc, protože věděl, že si to všechno pamatuje, že nezapomněl nic z toho, co jej děda kdysi naučil: že už není tak malý chlapec a že ví a zná spoustu nových věcí. Teď už také věděl, že je válka a že zvuk sirény, houkající ještě mnohem hlasitěji než tovární píšťaly cukrovaru, znamená rychlý běh po schodech do sklepa.

Přestože tohle všechno bylo ve městě nové azajímavé, stejně se těšil na jaro. Když jednou po náletu vyšli opět ze sklepa, vypadalo to na ulici úplně jinak než obyčejně. Na chodníku, i tam kde jezdily tramvaje, ležely střepy rozbitého skla a vzduch byl plný prachu z pobořeného zdiva. Druhý den mu pak matkaoznámila, že letos pojede ven mnohem dříve. Nezdržel se a vyptával se, jestli už také přijede děda. Byl zklamán, když mu řekla, že ještě ne, ale všiml si, že tentokrátvůbec neplakala. Z toho pak usoudil, že se děda přece jen brzy vrátí.

Ve venkovském domku bylo zatím stále ticho.Chlaec si zase hrával na dvorku, ale vůbec jej to nebavilo. Kdykoli k tomu dostal příležitost, utíkal navštívittajuplný svět zahradního hřbitůvku. Jeho hry se teď dost změnily a pohádková dobrodružství, která sipamatoval z knížek, ustoupila jeho vlastní představěválečné reality. Ve stínu tmavých těles pomníků stavěl z kamenů a písku opevnění proti útočícímu nepříteli, který se urputně snažil dobýt valy jeho pevnosti.Obrana však byla pevná a útočník byl vždy odražen.Docela naráz přišlo pak odpoledne, kdy hra bylapřerušena. Vzduchem se nesl zvuk továrních sirén a venku na ulici uslyšel hlasy mnoha lidí. Protáhl se keřovitou hradbou skrývající hřbitov a první, čeho si všiml, byly dokořán otevřená vrata. A to tak, jak to ještě nikdyneviděl. Temným tunelem průjezdu bylo vidět na silnici, jindy tichou, teď najednou plnou lidí, hluku azvířeného prachu.

„Tady teď nemůžeš být,“ řekla mu paní. „Měl bys jít domů, ale nakonec bude možná lepší, když zatímzůstaneš tady.“

Z bezpečí okna v patře směl pak sledovat, jakpřijíždějí nákladní auta, naložená dlouhými trámy. Lidéshazovali trámy z korby auta, vytrhávali dlažební kostky z těla silnice a do vzniklých děr zaráželi břevnakovářskou palicí. Když se začalo stmívat, odvedla jej paní zpět domů. Nechtělo se mu, bylo to všechnoneobvyklé a zajímavé, ale nakonec uznal, že ve tmě by toho stejně moc neviděl. Druhý den však nesměl opustitdomov, a to se mu velice nelíbilo. Protestoval, protože se mu zdálo, že přijde o všechny zajímavé události na silnici, ale nakonec se upokojil, neboť ačkoli se styděl sám si to přiznat, přece jen měl trochu strach z toho všeho, co se venku dělo. Seděl pak u zdi na uzavřeném dvorku, odkud neviděl nic než kus oblohy, a naslouchal vzdálenému dunění a později i ostrým ranám střelby venku na silnici. Z rádia, které dříve jen málokdy slyšel hrát, zněly teď stále vzrušené hlasy. Mnohémunerozuměl, ale zapamatoval si slovo revoluce. Dověděl se pak také, že to, co stavěli lidé nedaleko na silnici, se jmenuje barikáda, opevnění, na které nepřítel zaútočí.

Představoval si, jak útočníci budou odraženi aobráceni na útěk, stejně jako to vždy dopadlo u pískových hradeb, které sám stavěl. Jednoho dne pak střelba ustala a z rádia uslyšel slovo vítězství. Na ulici bylo opět slyšet hlasy, dveře domu už nebyly zavřené na zámek achlaec v nestřežené chvíli vyklouzl ven a běžel ohybem silnice několik set metrů k domu, kde vstup doměsta chránila barikáda. Mezi vztyčenými trámy byla teď uprostřed úzká mezera jako otevřený průchod dojiného světa. Kolem barikády pracovalo mnoho lidí, kteří odnášeli těžká břevna ke stranám silnice. Slunečníparsky měnily prach nad silnicí v zářivou oponu, vzduch byl dosud nasycen pachem střelného prachu a spálené gumy.

Chlapec zvědavě nahlížel průchodem v barikádě. Po stranách uvolněného prostoru ležel jak padlý obr, na dva kusy rozlomený, černý náhrobní kámen. Řady vlnovitých znaků neznámého písma byly porušeny v místech, kde pomník zasáhly střely. Chlapec vylezl na prasklý kámen a očima plnýma prachu vyhlížel do prostoru před barikádou. Několik desítek metrůvpředu leželo, jak ohromný mrtvý brouk, převrácenénákladní auto. Silnice, mírně stoupající mezi políčky až k obzoru, byla prázdná, jen v dálce u brány cukrovaru viděl pohybující se postavy. Seskočil z praskléhokamene a otvorem v barikádě se protáhl vpřed, kde dlažbu silnice osvětlovaly paprsky zapadajícího slunce. Opřen o dosud pevně usazený trám pozoroval stín mraku,který se k němu rychle plazil po povrchu otevřené krajiny. Věděl, že za chvíli se bude muset vrátit domů, a v čase,

16

který mu teď zbýval, snil o tom, jak už brzy budeto

hle všechno vyprávět dědovi. A již dopředu se těšil na

společné vycházky podél břehů zvolna plynoucí řeky. DOSPÍVÁNÍ V PĚTAPADESÁTÉM

„Samozřejmě, že můžeš,“ řekla mi matka a zdálo se, že můj úmysl půjčit si a číst knihy z její knihovny jidocela potěšil. Přestože od těch dávných dob, kdy jsem začínal číst své první knížky, vždy sledovala můjpokrok, začala nyní s obvyklou rodičovskou zvědavostí pátrat po příčině mého zájmu.

„Nevím, jestli máš něco konkrétního na mysli, ale půjčit si můžeš, co budeš chtít,“ řekla. „Pověz mi, co by tě nejvíc zajímalo, a můžeme pak společně vybrat z toho, co tu mám.“

Neměl jsem ovšem v úmyslu šířit se obsáhleji o vlastní příčině, a tak trochu i nutnosti, která spočívala za mojí žádostí – koneckonců, zkušenost mých skoro sedmnácti let mi napovídala, že čím méně toho na sebe člověk prozradí, tím lépe. Teď se mi ale zdálo, že za dané situace bude nejlepší říci pravdu. Nebo alespoň skoro pravdu.

„Ále,“ řekl jsem, „probíráme teď v češtině literaturu z období po první světové válce a mně se zdá... No, já tedy ani nevím, možná je to vlastně blbost – prostě zdá se mi to všechno tak trochu oškubané.“

Viděl jsem hned, že tohle mojí rodičku zarazilo. Její oči, až dosud víceméně nepřítomně přehlížející řady svazků v knihovně, se pátravě obrátily na mne.

„Oškubané?... Hm. Myslím, že tak trochu tuším, co tím chceš říct, ale bylo by možná docela užitečné,kdybys mi to mohl vysvětlit podrobněji.“

„Podrobněji... To je dost těžké, já nevím, jak bych to...“ A náhle mne napadlo přirovnání, které jsempovažoval za přiléhavé. „Jako když někomu chybí v hubě polovina zubů a má tam místo nich jen díry. A je to možná i víc než polovina. Takže Brücknerová s námi pořád probírá jen ty zbylé zuby a tváří se, jako že tam žádné díry nejsou. A nakonec to vypadá, že tam nejsou ani žádné zbylé zuby a že to, co nám vlastně servíruje, je jen... no, taková protéza, umělý chrup. Takže jsem myslel, že bych si rád našel a přečetl něco z toho, co si myslím, že v tom jejím podání chybí.“

Ještě dříve, než jsem skončil tenhle dost obsáhlý projev, napadlo mne, že jsem se pustil příliš daleko. V pokoji s knihovnou bylo náhle ticho a jedinouzvukovou kulisou byl hluk tramvaje, který sem doléhal z ulice.

„Ach jó,“ vzdychla nakonec matka. „Já jsem simyslela, že to asi nějak takhle bude.“

Viděl jsem, že nad tím přemýšlí, ale jako obvykle jsem nedokázal odhadnout, jaká bude její dalšíreakce. Trochu mne uklidňovalo, že ani můj názor navýuku české meziválečné literatury, ani kritika naší třídní profesorky Brücknerové zřejmě nevzbudily přímýodor a nevyvolaly nějakou nežádanou rodičovskouintervenci. Byl jsem si ale jist, že další vyjádření budenásledovat, a tak jsem jen tiše čekal, jakým směrem se rozhovor bude dál ubírat. Když nakonec matka opět promluvila, byl pro mne směr jejího uvažovánídooravdy překvapením.

„Řekla bych, že ta vaše Renátka je dobrá kantorka,“ mínila. „Samozřejmě učí to, co učit musí. Myslím ale, že to, co učit může, bude přednášet tak, aby to mělo hlavu a patu.“

Trvalo mně několik vteřin, než jsem si to přebral.Renátka – no jistě, profesorka doktorka RenataBrücknerová, naše třídní učitelka. Jenže... Nepamatoval jsem si, že by se moje matka někdy takhle důvěrně vyjádřila o některém z mých vzdělavatelů.

„No, ona vlastně je docela dobrá,“ řekl jsem.Puzen neodolatelnou vlnou zvědavosti, tak trochusmíšenou s obavou, nemohl jsem však nechat nevyslovenou otázku: „Ty ji znáš, myslím, jako... jinak?“

„Jo, znám,“ dostalo se mně matčiny odpovědi.„Neviděli jsme se celá léta. Studovali jsme spolu nagymnáziu a pak na fakultě, ale tam už jsme se zrovna moc nestýkali,“ zaváhala a já jsem zcela užasl nadpředstavou těch dvou postarších žen, proměněných v mladé studentky. Tedy v případě mé rodičky to nebyla zase až taková potíž, věděl jsem z rodinných fotografií, jak v těch pradávných časech vypadala. Ale Brücknerka jako mladá holka... Ne, na tohle byla mojepředstavivost krátká.

„Neměli jsme se zrovna moc v lásce. Tedy jánevím jak ona, ale já jsem jí moc ráda doopravdy neměla. Byla vždycky taková...“ Nedořekla a po chvílimlčení odklonila hovor od toho, co vzbudilo mojízvědavost. „Jenže to samozřejmě nemá vůbec nicspolečného s tím, o čem tu vedeme řeč.“

Byl bych se velice rád dověděl, jaká tedy byla Brücknerka zamlada, a vůbec něco víc z té vzdálené historie, ale nějak jsem nevěděl, jaká je moje vlastní role vzhledem k té nové, náhle zjevené skutečnosti.

„Že ses o tom nikdy nezmínila?!“ řekl jsem tázavě.

„Nebylo proč. Na rodičovském sdružení jsme seovšem setkaly, ale mluvily jsme spolu jen krátce. V podstatě byla s tebou spokojená. A mne nic jiného vůbecnezajímalo,“ řekla matka. „A byla bych moc ráda, kdyby to tak pokračovalo. Ber to tak, že ona se musí držet osnovy, jinak by nemohla učit, a ty se tomu musíšpřizpůsobit. Jinou možnost nemáš. Můžeme ovšem spoluvybrat knihy, které si myslím, že bys číst měl, a o kterých se ze školní výuky holt nedovíš. Doufám ale, že jsou ti jasné dvě věci, které přitom nesmíš. Především nesmíš zanedbávat povinnou četbu a pak – a to bych rádazdůraznila...“

„Já vím, o ničem, co není v těch osnovách, se jako nemám moc šířit,“ skočil jsem jí do řeči. Bylo mně to samozřejmě jasné, ale právě v téhle okolnosti spočívala celá mrzutost situace, ve které jsem se ocitl.

„Ani moc, ani málo,“ řekla matka. „Udělej si svůj názor a ten si nech jen pro sebe. Myslím, že bys mělzačít s Čapkovými Hovory,“ odsunula skleněnou desku, kryjící pravou třetinu knihovny, a z řady svazků vytáhla vybranou knihu.

„Až to přečteš, můžeme si zase promluvit avybereme pak něco dalšího.“

V následujících dnech jsem prostřednictvímČapkových rozhovorů s filozofem a prezidentem, který neměl místo v osnovách středoškolské výukypětaadesátého roku, objevoval demokracii. Životní osud a názory státníka, zemřelého ještě před mýmnarozením, mne zaujaly a četl jsem pak pozorně i jehodřívější díla, přestože mně to sem tam nebylo úplněsrozumitelné, takže to byla dřina, ke které by mne povinná školní četba nikdy nepřinutila. Postupně jsem seseznámil i s myšlenkami jeho předválečných odpůrců a poválečných následovníků. Sledoval jsem náruživé debaty v dávno zaniklých novinách a časopisech aběhem té namáhavé četby jsem si postupně uvědomoval chybějící prvek, zřetelně odlišující dobu našehosoučasného života od předválečné minulosti. Tak jsem našel jméno pro nespokojenost s „oškubanou“ výukoučeské meziválečné literatury. Tou postrádanou složkou byl společenský a politický dialog.

***

Zima minula a ulicemi táhlo jaro. Moje dřívější,neříliš jasné pochybnosti o tom, co nám školní výuka české literatury předkládala, dostaly zřetelnější rámec. Teď už jsem dokázal bez velkých potíží najít odpovědi na většinu otázek, které se v té záležitosti vnucovaly. Tím obtížněji jsem však hledal východisko ze situace, do které jsem se – já blbec, spílal jsem si v duchu – vlastní vinou dostal.

Všechno to začalo jednoho šedého zimníhoodpoledne. Jako obvykle táhli jsme zvolna, s mnohýmizastávkami a oklikami, ze Žižkova směrem na Vinohrady. Martin Holub, který bydlel naproti Olšanskýmhřbitovům, Honza Bílek, silák s přezdívkou Jean Biceps, a já, plný pochybností o všem, a především o sobě. Směr našeho přesunu se nijak zvlášť nelišil od jiných dnů, jen téma hovoru se tentokrát odchýlilo od obvyklého hodnocení anatomických předností a nedostatkůnašich spolužaček.

„Servíruje nám to pořád jen černobíle,“ řekl jsem. „Utrpení dělnické třídy, z kterého vzešla moudrá, všechno předvídající strana, střelba do stávkujících a podlý systém kapitálu, nedbajícího o nic jiného než o zisk. A jak z toho všeho mladý souchotinář, který měl k práci v kotelně daleko, stvořil Baladu o očíchtoičových. K tomu nepotřebuju přednášky o literatuře, na to by mi stačilo koupit si jednou týdně Rudý právo.“

Usedli jsme na nízkou zídku před vchodem dočinžáku, kde Martin s jeho matkou bydlel v přízemním bytě.

„Myslím, že jsi vůl,“ řekl Honza. „Z matyky mášnaínáka a sereš se do češtinářky, místo abys byl rád, že je to jediný předmět, kde nemáš problémy.“

Čekal jsem, jestli mi Martin nepodá pomocnou ruku, ale dočkal jsem se jen dalšího ponížení. „Matykář tě nechá rupnout a budeš mít po ptákách,“ prohlásilrezolutně. „Neříkám, že nemáš tak trochu pravdu, ale do Brücknerky by ses srát neměl. Ona by to možná docela ráda vykládala jinak, jenže je jí jasný, že to nejde.“

Mojí první reakcí bylo zatroubit na ústup a začítvysvětlovat, že proti Brücknerové osobně nic nemám, ale najednou se ve mně něco vzpříčilo. Moje vnitřní nejistota se náhle změnila ve žhoucí plamen odporu a vzteku. Snad byl příčinou pocit bezmocnosti aneschopnosti, který se mne zmocnil vždy, když jsem se marně pokoušel vniknout do tajů středoškolskématematiky, snad ke všemu přispělo také to, že mojispolužáci měli nejspíš pravdu, kterou jsem si velice nepřál slyšet.

„Uhlíř mě rupnout nenechá,“ řekl jsem. „ABrücknerce ukážu, že se nenechám ožírat rohlíkem.“

„Na to se opravdu těším... jako... až jí to budeš ukazovat,“ řekl Martin přemýšlivě.

„Seš blbec,“ řekl Honza Bílek a se zjevnýmznechucením nad mojí pitomostí dodal: „Já myslím, že prostě jen kecáš. A jestli ne, tak si říkáš o parádní průser.“

Vztekem bez sebe ztratil jsem zbytek sebekontroly. „Myslet si můžete, co chcete. Větší blbec je ten, kdo se nechá oblbovat dál, nežli ten, kdo se proti tomupostaví. A já se ozvu, protože vola ze sebe dělat nenechám.“

A bylo to. Věděl jsem, že od té chvíle nemám navybranou. Na jedné straně mně chyběla jakákolipředstava o tom, jak nejlépe vyjádřit svou opozici k výkladu dějin české meziválečné literatury, na druhé straně mně byl zcela jasný stupeň pohrdání, kterému buduvystaven, zůstanu-li zticha. Dilema, do kterého jsem se sám vmanipuloval, mne naléhavě nutilo hledat a doufat, že naleznu přijatelné řešení.

Především jsem se rozhodl seznámit se, pokudmožno co nejpodrobněji, s tím, co školní výuka daného předmětu nenabízela. Věděl jsem, že musím mít v celé té záležitosti jasno, a byl jsem si jist tím, že vím, jak se k tomu dopracovat. Jako zvídavý syn, nenasytně toužící rozšířit své znalosti, obrátil jsem tedy svojí pozornost na matčinu knihovnu, kde jsem doufal najít všechno potřebné. Věřil jsem, že poněkud okleštěnézdůvodnění mého náhle probuzeného zájmu nevzbudí matčino podezření. V této počáteční fázi mého plánu jsem se nezmýlil. Následující vývoj mne však záhy přesvědčil, že nabýt a utřídit si potřebné vědomosti nebudezdaleka tak snadné, jak jsem se z počátku domníval. Tenhle pocit vzrůstal s každou další přečtenou knihou a s každým citátem, který jsem si pro budoucí potřebu vypsal.

Spolu s čerstvě nabytou orientací v dějinách tépředválečné epochy stávalo se také stále zřetelnějšímvysoké riziko chystané vzpoury proti neúplnému azkreslenému výkladu tehdejšího sociálního klimatu, a tím také dobové literatury. V protikladu s tím vším byla ovšem naprostá nevyhnutelnost zamýšleného projevuodporu. Moje nervozita z neřešitelnosti toho dilematurostla souběžně s tím, jak se týden za týdnem blížil konec školního roku.

Východisko z obtížné situace, které jsem považoval za nejpřijatelnější, jsem posléze objevil až na samém prahu léta, kdy prosluněnými ulicemi města už táhl teplý vítr, vířící oblaka prachu. Opět jednou jsem stál před matčinou knihovnou, jejíž skleněné krycí panely odrážely sluneční světlo, vnikající do pokojerozevřenými záclonami. V tichosti prázdného bytu se mivracela slova profesorky Brücknerové, kterými ukončila včerejší hodinu, a zároveň oznámila téma následující lekce: „A příště se budeme zabývat vlivem úspěchů Sovětského svazu a dějinné příbuznosti našichnárodů na vývoj české předválečné a následně i poválečné literatury.“

Otevřené okno se v průvanu pohnulo a poněkud více rozevřelo zpola zatažený závěs. Sluneční paprsky až dosud prosvětlující pravou stranu knihovny seposunuly o kousek dál, kde vytvořily novou linii světla a stínu. Posledním svazkem, jehož zdobený hřbetzářil zlatými písmeny, byly Benešovy Úvahy o slovanství.

V tu chvíli jsem si současně připomenul devátoukaitolu téhle knihy, odkud jsem si před časem zapsalvýňatek. A zároveň mne napadlo, jak to celé udělám.Vytáhl jsem svazek z knihovny a za necelou minutu jsem nalezl vzpomenutou úvahu.

„Otázkou ovšem stále zůstává,“ napsal Beneš, „nevrátí se ruská komunistická strana a pod jejím vlivem Sovětský svaz po válce znovu zpět k čistě komunistické doktríně anezůstane následkem toho její válečné slovanství jen pouhou taktikou?“ A o pár řádek dál: „Vycházejíc z relativistické koncepce o společenské mravnosti a morálky vůbec, jako důsledkusvého filosoficko-historického materialismu, pokládá komunistická teorie i praxe za nejvyšší sociální hodnotu komunistický režim společenský a státní; tento režim je jí tudíž pro každou morální koncepci nejvyšším kritériem, dle kterého se hodnotí praktický postup každého člověka v životě soukromém i veřejném.“

„To je ono,“ říkal jsem si v duchu nad rozevřenou knihou. Tady se mi konečně nabízela solidní, dlouho hledaná základna zamýšleného protestu. Až do této chvíle jsem žil s představou, jak rozhodně vyslovím svůj nesouhlas, nejlépe podpořený nějakým citátem. Dojem vážnosti, který vzbuzovala krásně vázanákniha Benešových Úvah o slovanství však dal mýmpředstavám zcela konkrétní, praktický směr. Proč nevzít tu knihu s sebou do školy a místo vlastního projevupoukázat na názor osobnosti nesporně povolanější?

A tak jsem – dost nervózní, ovládán jedinou touhou mít to všechno za sebou – čekal na další hodinu české literatury, která – jak osnovy velely – nám měla učinit nad slunce jasnější, že bez Ostrovského a Šolochova by se Karel Čapek daleko nedostal.

V den, kdy se můj plán měl dočkat naplnění, vsunul jsem objemný svazek Benešových Úvah o slovanství do tašky mezi ostatní knihy a potřeby. Školní zavazadlo se tím stalo podstatně těžší, jako kdyby i touto vahou měla být zdůrazněna tíže nezadržitelně se blížící chvíle.

Přednáška z dějin české literatury proběhla podle ohlášeného scénáře a stejně jako vždy skončila chvilku před koncem hodiny tak, abychom měli čas na krátkou diskusi.

Profesorka Brücknerová věnovala zpravidla dost pozornosti této části své hodiny, tentokrát všakponechala jen minimální čas a bylo docela zřejmé, ženeočekává nějaké projevy zájmu, když jako obvykle skončila výzvou: „Má k tomu někdo nějaký dotaz?“

Zvedl jsem ruku a první, čeho jsem si všiml, bylvýraz údivu, který se objevil v zarudlém, obrýlenémobličeji naší vzdělavatelky.

„No prosím,“ řekla tázavě, „tak nám řekněte, co máte na mysli.“

„Já tedy... myslím... Chtěl jsem říct... Jako žekaždá věc má taky svou druhou stránku,“ začal jsem dosti rozpačitě. Cítil jsem, že můj projev je hned od počátku velice vzdálen od odvážného a rozhodného vystoupení, jaké jsem prožíval ve svýchpředstavách. Kostky však byly vrženy, a tak jsem pokračoval: „Chtěl jsem říci, že jsou lidé, kteří to všechno hodnotí úplně jinak.“ Vytáhl jsem zpod lavice připravenýsvazek Benešových Úvah a pokračoval: „Napříkladprezident Beneš...“

V tu chvíli vstoupil do mého projevu osud. Nachodbách se ozvalo pronikavé řinčení zvonku,oznamujícího konec hodiny. Následovat měla krátká přestávka, která nám ponechávala pouze čas nezbytný kpřesunu o patro níž do posluchárny, kde vládlanesmiřitelně přísná učitelka chemie, profesorka Havlasová. Moji spolužáci začali skládat své věci do tašek a trousit se mezi lavicemi směrem ke dveřím. Zdálo se, že moje přerušené vystoupení, nejspíš díky koktavému začátku, nevzbudilo žádnou pozornost.

To se ovšem netýkalo profesorky Brücknerové. Přistoupila k mé lavici, zvedla tu krásně vázanouknihu a odnesla ji, dosud neotevřenou, k učitelskému stolku. Spolu s knihou pak shrnula své papíry aobrátila se ke mně. Stál jsem dosud v lavici a nebylo mi jasné, co se bude dít dál. A tím méně, co bych měl vlastně udělat.

„Vezměte si své věci a pojďte se mnou dokabinetu,“ řekla Brücknerová a vyšla svým rychlým krokem ze třídy. Následoval jsem jí v předtuše maléru, aniž jsem byl schopen odhadnout, v jaké podobě se ten průšvih projeví.

„Zavřete dveře,“ řekla, když jsem vstoupil do jejího království, prosyceného cigaretovým kouřem. „Apověste na dveře zvenčí támhle tu ceduli.“

Zavěsil jsem ceduli s nápisem NERUŠIT a vstoupil zpět do kabinetu. Brücknerová seděla u svéhopracovního stolu, na kterém ležela kniha Úvah o slovanství.

„Víte, co je teď mojí povinností?“ zeptala se.Vyvinutý smysl pro podobné situace mi napověděl, že se ode mne neočekává odpověď.

„Mojí povinností je předvést vás s touhle knihou do ředitelny a požádat ředitelku, aby celý případpřevzala do své kompetence. A máte alespoň představu o tom, co bude následovat? Nejspíš nemáte. Tak já vám to řeknu: Vás vyloučí ze školy a vaše rodiče s největší pravděpodobností vyhodí ze zaměstnání. A víte proč? Pro politickou nespolehlivost. Co vás, k čertu, vedlo k tomuhle vystoupení?“

Vytáhla balíček cigaret a zažloutlými prsty cpalakuřivo do své dlouhé špičky. Všiml jsem si, že se jí ruce třesou víc než jindy.

Moc hulí, napadlo mne a vzápětí mně v podstatě došel rozsah mého průseru.

„No, já jsem myslel...“ pokusil jsem se o chabouobhajobu.

„Potíž je právě v tom, že jste vůbec nemyslel,“přerušila mne a vyfoukla další oblak kouře. „Protože jinak bychom tu teď nebyli s tímhle malérem na krku.“

V téměř nedýchatelném ovzduší kabinetu bylonějakou dobu ticho. Brücknerová na mne zamyšleněhleděla přes brýle svýma stále trochu uslzenýma očima.

„Takže já vám teď řeknu, jak to uděláme,“ ozvala se konečně hlasem, který, jak se mi zdálo, opět nabylobvyklé rozhodnosti. Bylo zřejmé, že nadešla chvíle, kdy bude vysloven ortel. „Do ředitelny nepůjdeme,“pokračovala. „Vy konkrétně si teď vezmete tuhle knihu, uložíte ji do tašky mezi své ostatní věci a půjdete rovnou domů.“

„Ale my máme ještě chemii a profesorkaHavlasová...“ namítl jsem.

„U kolegyně Havlasové vás omluvím sama,“ řekla. „Do žákovské knížky vám psát nic nebudu. Napíšu vzkaz vaší matce... Ale ne, ani takhle ne. Máte doma telefon?“ Vystřelila na mne neočekávanou otázku.

„My teda telefon nemáme,“ řekl jsem rozpačitě. „Máme zažádáno už dva roky, ale zatím...“

„Nevadí, řekněte své mamince, ať mi zavolá, třeba z budky, kdykoli večer na tohle číslo,“ naškrábala číslo na papír a dodala: „To je mé soukromé číslo do bytu. Doufám, že se na vás mohu spolehnout a že jí tovyřídíte. A řekněte jí, že to spěchá.“

„Jistě, já jí to řeknu. Ona vás určitě zavolá,“ řekl jsem, stále ještě prostoupen nejistotou, jakým směrem se můj další osud bude ubírat.

„Přála bych si, aby vám bylo jasné, jakému riziku budeme teď víceméně oba vystaveni,“ pokračovala Brücknerová. „Ve třídě je čtyřicet žáků. Někdo z nich se může doma o tomhle incidentu zmínit rodičům. A některý z rodičů to může předat někam dál.“

„Nicméně...“ dodala po krátké odmlce. „Do konce školního roku zbývají už jen tři týdny. Nestane-li se v té

Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist