načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Příběhy z muzea. Tajemství kouzelného pírka – Vladimír Šoltys

Příběhy z muzea. Tajemství kouzelného pírka

Elektronická kniha: Příběhy z muzea. Tajemství kouzelného pírka
Autor: Vladimír Šoltys

Co Vlaďce vyprávěly ptačí exponáty v Jičínském muzeu. Příběh s kouzelnými prvky seznamuje se životy různých ptáků. Pro děti od 9 let. Co se stane, když malá Vlaďka jednoho dne objeví kouzelné pírko? Jaké neuvěřitelné události se přihodí v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EDIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 149
Rozměr: 24 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrace Barbora Kyšková
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-266-1067-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Co Vlaďce vyprávěly ptačí exponáty v Jičínském muzeu. Příběh s kouzelnými prvky seznamuje se životy různých ptáků. Pro děti od 9 let. Co se stane, když malá Vlaďka jednoho dne objeví kouzelné pírko? Jaké neuvěřitelné události se přihodí v jednom zdánlivě obyčejném muzeu? Na velkou proměnu tam trpělivě čekají ptačí cestovatelé z celého světa a jejich příběhy seznámí děti nejen s ptačími hrdiny, ale i s muzeem jako takovým, kde se odehraje velké dětské dobrodružství. Vždyť není muzeum jako muzeum. A v tom Vlaďčině se dějí opravdu prapodivné věci! - Nahrávka ve formátu MP3 volně ke stažení na www.albatrosmedia.cz

Popis nakladatele

Co se stane, když malá Vlaďka jednoho dne objeví kouzelné pírko? Jaké neuvěřitelné události se přihodí v jednom zdánlivě obyčejném muzeu? Na velkou proměnu tam trpělivě čekají ptačí cestovatelé z celého světa a jejich příběhy seznámí děti nejen s ptačími hrdiny, ale i s muzeem jako takovým, kde se odehraje velké dětské dobrodružství s dobrým koncem! Vždyť není muzeum jako muzeum. A v tom Vlaďčině se dějí opravdu prapodivné věci! Pojďme se začíst a zaposlouchat do nevšedně barevného dobrodružství.

(příběhy z muzea)
Zařazeno v kategoriích
Vladimír Šoltys - další tituly autora:
Proč má kos žlutý nos -- o Vladčiných ptačích kamarádech a rákosníčkově daleké cestě do Afriky Proč má kos žlutý nos
 (audio-kniha)
Proč má kos žlutý nos - Ptačí pohádky Proč má kos žlutý nos
Příběhy z muzea. Tajemství kouzelného pírka Příběhy z muzea. Tajemství kouzelného pírka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Příběhy z muzea

Tajemství kouzelného

pírka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.edika.cz

www.albatrosmedia.cz

Vladimír Šoltys

Příběhy z muzea – Tajemství kouzelného pírka – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


TAJEMSTVÍ

KOUZELNÉHO PÍRKA

Vladimír Šoltys

ilustrace Barbora Kyšková

Edika

2017

PŘÍBĚHY

Z MUZEA



Obsah

ZÁHADA V JIČÍNSKÉM MUZEU 6

KOUZELNÉ PEŘÍČKO 10

PANÍ KONOPÁSKOVÁ JE V ŠOKU 14

NEOBVYKLÁ SBÍRK A 21

ALBATROSŮV PŘÍBĚH 31

KIWI SE ODHODLÁVÁ VYPRÁVĚT 36

TUČŇÁČÍ ŠKOLKA 45

KOLIBŘÍKOVA LÁSKA 57

SBÍRKA V OHROŽENÍ 64

CHÁLÍL, CHARTÚM A MODRÝ NIL 73

RAJČÍ VÁŠEŇ PRO MÓDU 81

LEMČÍK STAVITEL 90

JAK VYPÁTRAT ZLODĚJE 97

KEA KRIMINÁLNÍK 105

MALÉ PŘEKVAPENÍ 111

PAST NA ZLODĚJE 121

DODOVA DLOUHÁ CESTA Z MAURICIA DO MUZEA 133

NOVÁ EXPOZICE 139

EPILOG 146

DOSLOV 147

O AUTOROVI 150


6 ZÁHADA V JIČÍNSKÉM MUZEU

Z

e starobylé Valdické brány, jež je dominantou ještě starobylejšího

města Jičína, se do večerního podzimního šera neslo odbíjení věžních hodin. Příchod noci je všude na světě, od polárního kruhu po rovník, magická hodina. Některé věci, ale i  bytosti, které se za denního světla zdají být obyčejné, všední, nenápadné a  nezajímavé, se obvykle v  tento čas proměňují, alespoň na malý okamžik, aby jako doposud neživé, zakleté i  zatracené ožily a  mohly si zase prožít svůj vlastní příběh. Znenadání už nejsou všední, jsou pohádkové, kouzelné, výjimečné a  obdivuhodné nebo zkrátka jinak „jiné“ než svět nás, obyčejných smrtelníků. S  nástupem noci ožívají a  vstupují do životů dětí a někdy i dospělých. Alespoň na krátký čas s nimi mohou sdílet svůj vlastní ne-všední život, a  stát se tak „jinými“ bytostmi. A tyhle „jiné“ věci a bytosti se většinou vyskytují na nějakých opravdu, ale opravdu výjimečných místech. Třeba ve starých hradech a zámcích, v  temných sklepeních, v  hlubokých lesích, ve skalách. Můžeme je ale potkat i u dětských postýlek, v kanárčí kleci, ve školní třídě, v ordinaci pana doktora. Stává se dokonce, že se takových opravdu divotvorných míst nachází hned několik blízko sebe a třeba i pod jednou střechou. A  tam se pak dějí zvláštní věci. Ideálním místem je třeba muzeum. V  takovém muzeu se ukrývá nespočet tajných i  méně tajných kom

nat, půdních prostor, reprezentativních sálů

a  temných sklepení. Na návštěvníky tu čeká

spousta úžasných vitrín, výstavních skříní,

exponátů, uměleckých předmětů, starých

a ještě starších knih, obrazů, lexikonů, kro

nik a  historických předmětů. A  každý

v  sobě skrývá nějaký zajímavý, neu

věřitelný nebo dokonce záhadný

a magický příběh.

Nejinak tomu je i  v  jičínském

muzeu. Jedno zajímavější místo

než druhé. Na jednom místě,

skoro vedle sebe, tu pózují

dinosauři vedle historie továrny

na zemědělské stroje. V  další

expozici zase prusko-rakouská

válka a mamutí kly z doby ledové.

Jičínské muzeum je navíc umís

těno ve starobylém  zámku, který

byl postaven před mnoha sty lety.

Za tu dobu se zde odehrálo nespočet

záhadných událostí. Před čtyřmi sta

letími například vybuchnul zámecký

sklep plný střelného prachu a poni

čil značnou část města okolo

8

Edika

zámku. Kdo ví, kolik zbloudilých duší a  strašidel se zde od té doby

toulá. Potkat bychom je mohli také v doposud nezmapovaných skle

peních pod zámkem, na něž navazuje spleť nekonečných podzem

ních tajných chodeb. Prý vedou i do stejně staré jezuitské koleje na

druhé straně města, a dokonce až do nedalekých Prachovských skal,

obklopených hlubokými hvozdy. Jak by se v takovém podivuhodném

prostředí za tu dobu nezabydlelo spousta „jiných“ bytostí?

V  kanceláři pana ředitele byla už skoro tma. Jen dvěma okny, za

kterými se začaly snášet první letošní vločky sněhu, sem ze zámec

kého parku pronikal soumrak umožňující ještě rozpoznat vybavení

místnosti. Vévodil jí, čelem ke starým dvoukřídlým dveřím, nád

herný dřevěný secesní stůl. Stál v kanceláři, byl to tedy pracovní stůl.

Žárovka jen lehoulince omšelé, taktéž secesní stolní lampy, jejíž stí

nítko bylo zdobené barevným vitrážovým sklem, ještě úplně nevy

chladla. Její uživatel odešel teprve před chvílí. Po celé desce stolu se

spíše ledabyle než urovnaně povalovala spousta dalších věcí, které

se na pracovních stolech ředitelů obvykle vyskytují. Především

rozličné papíry všech rozměrů a  barev, desky rozličných rozměrů

a barev na ty papíry, pera, tužky, fixy, účtenky. A také knihy, časo

pisy a  různé informační letáky z  celého světa. Vše se tvářilo, jako

kdyby majitele někdo náhle vyrušil a  on musel spěšně odejít. Do

výčtu předmětů na stole nesmíme zapomenout započítat i počítač!

Ten už dnes nesmí chybět na stole žádného pana ředitele. Potud by

se mohlo zdát, že je to docela obyčejný, sice krásný, ale zkrátka přece

jen trochu tuctový ředitelský stůl. Jenže na tomto stole byla ještě

9

jedna úplně netuctová a zvláštní věc. No – věc. Ona to vlastně ani

tak nebyla věc. Byla to spíš bytost. I když, bytost. Jak se to vezme...

Ta soška, protože to vlastně taková soška byla, se ocitla vprostřed

této pracovní změti ředitelského stolu asi před rokem. Jeden sochař,

kamarád pana ředitele (protože i  ředitelé muzea mají své kama

rády), mu ji věnoval k narozeninám. Byla to soška nebo snad loutka

malého skřítka? Mužíčka? Trpaslíka? Kdo ví. Jeho podobu si kama

rád sochař tak trochu vypůjčil od někdejšího slavného vévody, který

v Jičíně sídlil. Ten slavný a významný vévoda se jmenoval Albrecht

z Valdštějna. A soška se tomu skutečnému vévodovi opravdu velmi

podobala. Byla sice veliká sotva jako jezdecké holínky skutečného

vévody, ale to na radosti pana ředitele z dárku nic neměnilo. Asi jako

každý, měl i on rád dárky, obzvlášť takové, které někdo pro někoho

vlastnoručně vyrobí. Radost měl o to větší, že to byl dárek nečekaný

a především to byl dárek naprosto neobvyklý. Takovou sošku měl jen

on a nikdo jiný. A že byl opravdu neobvyklý, to se brzy mělo ukázat.

V šeru místnosti, uprostřed změti věcí na stole, teď večer vypadala

postavička ještě menší. Obličejík spíše protáhlý, jeho délku umoc

ňovala ještě tenká špičatá vousatá bradka. K ostřeji řezané tvářičce

se úplně hodil tenký knírek a pichlavé zvídavé oči. Postavička byla

oblečena v černou kazajku s krajkovým límečkem. Na nohou měla

černé jezdecké kalhoty. Černé boty nad kolena, no spíše kolínka,

zdobily stříbrné ostruhy. Dnes už byl ten černý mužíček nedílnou

součástí stolu pana ředitele. Co stolu, celé ředitelny. Co ředitelny,

vlastně i celého muzea, které se nyní nořilo do noční temnoty... KOUZELNÉ PEŘÍČKO

N

a nočním stolku mezi knížkou o bájném jednorožci, nedopitou

sklenicí šťávy, načatými papírovými kapesníčky a  bílým plyšovým mládětem tuleně zazvonil budík. Zpod modré „peřiny“ s vyobrazením běžících koní, ve které žádné skutečné peří nebylo, protože Vlaďčin, teď už dospělý bráška byl na peří alergický, se vysunula štíhlá ruka, aby budík zkušeným hmatem umlčela. Ale nebylo to nic platné. Hned nato se s  vrznutím otevřely dveře dětského pokoje a  mužský hlas polohlasem pološeptem pronesl: „Vladi, je ráno, vstávat. Snídaně je na stole!“ „Ještě chvíli, tati.“ Vladěnka, neboť tak se dívenka jmenovala, se ještě na chvilinku zachumlala do vyhřáté postele. V  teple tohoto bohužel jen zoufale dočasného útočiště si začala vybavovat, že se jí zdál zase ten podivný sen. Zase byla ve veliké tmavé místnosti, jejíhož konce nedohlédla. Když v  tom snu trochu přivykla na šero, začala rozpoznávat, že na stěnách okolo ní visí nějaké objekty, skoro jako postavy. I  když se trochu bála, nakonec se odhodlala přijít blíž. Z  temných rohů místnosti se postupně začaly vynořovat tvary, ve kterých nakonec rozpoznala vycpané objekty. Velké ptáky, ale i  jiná zvířata. Přestože měla strach, zvědavost ji neopustila ani ve snu. Natáhla tedy váhavě ruku.

11

V  momentě, když se už už dotýkala omšelého peří, dávno mrtvá

a  znehybnělá křídla se pojednou rozmáchla, dívenku ohlušil jejich

šum i  ovanul vítr zpod jejich perutí. Vždycky se znovu a  znovu pří

šerně lekla. A  v  tom okamžiku se pokaždé ozval budík. Byla z  toho

snu trochu vylekaná, ale zároveň v ní probouzel zvědavost. Ráda by

se dozvěděla, co by bylo dál, kdyby ten protivný budík nezazvonil.

„Tati?“ začala váhavě s plnými ústy u snídaně holčička, neboť se nako

nec přece jen odhodlala zeptat se. „Plní se lidem jejich sny?“

Zřejmě ta otázka tatínka poněkud zaskočila. Poznalo se to podle

toho, že odložil noviny, které u  snídaně obvykle četl, a  nad horní

obroučkou brýlí se podíval na Vlaďku. Zdvihl husté obočí a  očima

obkroužil na stropě oblouk. Chvíli přemýšlel, a pak řekl:

„Každý by si měl svoje sny plnit. Nebo by se o to měl alespoň pokusit.“

„Ale já myslím ty sny, co se lidem zdají ve spánku,“ namítla holčička,

aby ji táta správně pochopil.

„Jo takhle,“ pokýval hlavou na znamení porozumění, ale s hlavou už

zase zabořenou do novin. „To nevím,“ řekl nakonec, což holčičku pří

liš neuspokojilo.

„A tobě se někdy takový sen splnil?“ nechtěla to Vlaďka ještě úplně

vzdát.

12

Edika

„Ne, nikdy.“

Přestože podzim nestačil ani pořádně začít, toho rána napadlo něko

lik centimetrů nového, letos prvního sněhu. Vlaďka vyběhla ze dveří

a čerstvý prašan jí v gejzírech odlétal od bot, když se v něm radostně

rozběhla k  autu. Než se táta obul, oblékl a  zamkl dům, měla auto

oběhnuté několikrát dokola. Svět byl najednou celý bílý. I když! Celý

přece jen úplně ne. Co to támhle barevného ruší monotónní nádheru

bílého rána? Rozhlédla se kolem a nad sebe, jako by hledala někoho

nebo něco, kdo tu barevnou věc mohl ztratit. Ale co to vlastně je?

Sáhla do sněhobílých vloček, aby té záhadě přišla na kloub. Otřepala

tu záhadu od zbytků sněhu a podivila se. Je to pírko! Krásné, barevné

ptačí peříčko.

„Tati, tati, podívej, co jsem našla! Z jakého ptáčka to asi je?“

„To nevím.“ Ani tatínek si žádného takto zbarveného ptáčka nevyba

voval. „Každopádně to vypadá na nějakého hodně barevného ptáčka.

Jako by ani nebyl z našich krajin.“

„Tak to bude určitě kouzelný peříčko. Já tě začaruju.“ A Vlaďka se smí

chem třikrát peříčkem před sebou opsala veliký kruh.

„Pojď už, ty malá čarodějko, nebo přijdeš pozdě do školy,“ smál se na

ni tatínek.

13

„A jsi očarovaný!“ prohlásila holčička.

„To jsem, už od té doby, co tě mám,“ spokojeně se usmál se tatínek. PANÍ KONOPÁSKOVÁ JE V ŠOKU

„P

ane řediteli, proboha, pane řediteli, oni mluví! A lítají! A doha

dujou se mezi sebou, dokonce se spolu hádají. Ti ve vitríně i ti nahoře pod stropem. Poběžte honem. To je hrozný, co se to děje? Třicet let tu pracuju, ale tohle jsem v životě neviděla. Za to můžou beztak ty počítače a internet a všechny ty nesmysly, co jich teď všude je,“ lomila rukama stará paní Konopásková a utíkala z přírodovědné expozice zpět na recepci, co jí její staré nohy dovolily. Pan ředitel zrovna vysvětloval panu správci Kadlečkovi, jak by si představoval interiér budoucí nové expozice místního muzea. Musí to být opravdová bomba. Přišlo nařízení od samotného ministra, aby se stará přírodovědná expozice zrušila a místo ní aby v uvolněném prostoru vznikla moderní počítačová interaktivní expozice pro děti. Úplná novinka. Ani v krajském muzeu nic podobného doposud nemají. Ale nejdřív musí vymyslet, jak se zbavit té prastaré sbírky vypelichaných vycpanin. Co s nimi? Dát je do sběru? Kde by je chtěli? Spálit? To je neekologické. A prodat? To už vůbec ne. Nikdo by je nechtěl ani zadarmo! „Pane řediteli, pane řediteli...!“ neslo se přes celé muzeum.

„Co to zas té staré Konopáskové přelétlo

přes nos? Zas nějaký ,zmutovaný' pavouk

nebo zatoulané strašidlo, ze kterého se

vyklube zapomenutá pláštěnka některé

ho z návštěvníků,“ povzdechl si pan ře

ditel panu Kadlečkovi.

„Lítají, krákorají, jeden mi dokon

ce vlítnul do vlasů!“ nedala se od

být paní Konopásková.

„Ale kdo?“ snažil se ji uklidnit

pan ředitel.

„No přece ti ptáci, tam, ve

vitrínách i pod stropem!“

Pan ředitel se unaveně podí

val na pana správce Kadleč

ku: „A  to se musí stát zrovna

dneska, když čekáme exkurzi ze

základní školy. Za chvíli tu bu

dou!“ Ale aby upokojil rozruše

nou paní Konopáskovou, povídá:

„Tak dobře, pro váš klid, paní

Konopásková, se tam zajdeme

16

Edika

podívat. Ale nejdřív vám pan Kadlečka uvaří silnou kávu, uklidní

te se, odpočinete si a za chvíli bude zase dobře. Vždyť víte, že to

přece není možné, jsou to jenom vycpaniny, jsou dávno po smrti.“

Pan správce podpíral paní Konopáskovou a  odcházeli spolu do

kanceláře.

„Co jsem komu udělal, já přece nejsem cvokař? Já jsem ředitel

muzea!“ povzdechl si pro sebe pan ředitel.

Auto zastavilo před školou. Stále usedavě sněžilo. Vločky ale byly

čím dál více mokré a na tváři studily. Na městské dlažbě už začí

nal sníh tát. Dívenka vzala školní tašku, dala tátovi pusu, popřála

mu hezký den a už už chtěla vyrazit do školy, když tu si uvědo

mila, že zapomněla na jednu veledůležitou věc. Rychle se sehnula

zpátky do dveří auta a  s  předstíranou vážností se podívala na

tátu.

„Málem bych tě, tatínku můj, nechala začarovaného,“ pronesla

významně hlubokým hlasem a ve vzduchu svým novým, krásně

barevným pírkem udělala opět tři kruhy, ale v  opačném směru

než poprvé. „A už jsi odčarovaný, kouzlo zrušeno!“ oznámila smě

jíc se do vozu. Táta se usmál, byl spokojený, když ji viděl takhle

třeštit. Znamenalo to, že i ona je spokojená. A to bylo dvojnásob

důležité u dívky, která vyrůstá od útlého dětství bez mámy.

17

Dnešní ráno se ve své třídě žáci 5. C, kam Vlaďka patřila, ani neo

hřáli. Ještě u  šatny, aby se nemuseli zouvat a  zase obouvat, je paní

učitelka přepočítala, a  než se rozeznělo první zvonění, byli už ze

školy venku. Dnes je totiž nečekala výuka v lavicích, ale úplně jinde.

Nikomu nevadilo, že na chodnících, na ulici i na náměstí je z bílého

sněhu už jen mokrá břečka. Třídu dnes čekala exkurze do místního

muzea. Všichni se těšili. Jak by také ne. Ani ne tak z přemíry touhy po

vědění, jako spíš z touhy alespoň jeden den nebýt ve škole. Nejvíc ale

ožili Hamáček s Vohnoutem, dvě známé třídní firmy. Nic jim nebylo

svaté. Samozřejmě že plánovali nějakou lumpárnu, jako vždycky.

A muzeum je přece pro lumpárny jako stvořené.

Vlaďka ve třídě neměla mnoho opravdových kamarádů. Rozuměla

si vlastně jenom s Martou. Byly si v mnoha směrech podobné. Obě

tak trochu samotářky, poněkud stranou kolektivu, tak trochu při

vřené ve svém vlastním světě bez jasných zálib a zájmů. Marta dnes

ale do školy nepřišla, byla nemocná. Vlaďka si uvědomovala, jak je

v  takových dnech ve škole ještě osamělejší. Ještě více se uzavírala

do sebe a  v  myšlenkách odlétala za hranice našeho obzoru. Pryč

z tohoto světa, daleko od domova, daleko od školy, daleko od Marty.

Dnes ale měla veselou náladu. Možná to bylo první letošní sněhovou

nadílkou, možná nálezem toho krásně barevného ptačího peříčka.

I spolužáci ve škole jí připadali výjimečně docela snesitelní. Cesta ze

školy do muzea nebyla dlouhá. Prošli jen krátkou uličkou na náměstí

a pod podloubím, ukryti před hustě padajícími mokrými vločkami,

18

Edika

došli k zámku. Vešli na nádvoří a odtud po rozvrzaných dřevěných

schodech do prvního patra.

Na recepci před muzejní expozicí stál pan ředitel a paní Konopásková,

která právě dopila silnou ranní kávu. Stihl jí ještě říct: „Tak už se tro

chu seberte, viděla jste přece, že ty vycpaniny živé nejsou. Něco se

vám zdálo. Asi bych vám měl dát pár dní dovolenou, ale dneska ještě

musíme zvládnout tuhle školní exkurzi.“

Paní Konopásková pokývala unaveně hlavou: „Asi máte pravdu, pane

řediteli, něco se mi zdálo.“ Ale nevypadalo to, že by tomu sama věřila.

Koneckonců, kdo by se nevyděsil, když jako každé ráno obhlíží příro

dovědnou expozici a najednou kolem ní začne všechna ta opeřená

cháska štěbetat, kejhat, cvrlikat a – dala by za to krk – že i mluvit lid

skou řečí! Jenomže jí to nikdo nevěří, protože když se vrátila s panem

ředitelem, aby mu tu spoušť ukázala, bylo všechno na svých místech,

jako by se nechumelilo. Jako by někdo mávl kouzelným proutkem.

Nebo něčím jiným kouzelným.

Mezitím se celá školní třída shromáždila ve foyer muzea a pan ředitel

si vzal slovo: „Vítám vás tímto v našem regionálním muzeu. Dozajista

zde uvidíte spoustu zajímavých věcí, které se vám mohou hodit i ve

výuce předmětů v probírané látce ve škole. Určitě využijete některé

poznatky z  našeho muzea například v  dějepise, přírodovědě, vlasti

vědě, ale možná i  v  českém jazyce nebo zkrátka pro váš všeobecný

rozhled. Paní Konopásková, naše nejzkušenější průvodkyně, vás

19

provede po všech zdejších expozicích.“ Povzbudivě se na ni podíval,

naklonil se k ní a řekl: „No tak, to zvládnete, nic se vlastně nestalo.“

A trochu křečovitě se usmíval, když se se třídou loučil.

Třída postupně procházela všemi expozicemi a  paní Konopásková

jí v  každé místnosti něco povyprávěla. Její výklad čas od času pře

rušil přísný hlas paní učitelky. Nejčastěji to vypadalo třeba takto:

„Hamáčku, jdi od toho dál!“ nebo: „Vohnoute, okamžitě to polož!“

Vladěnka po chvíli přestala vnímat slova průvodkyně a všímala si jen

prostředí a  věcí, na kterých spočinul její zrak. Zase se vydala nevě

domky za obzor tohoto světa. Uvědomila si trochu zahanbeně, že

doposud ve zdejším muzeu nebyla. Dnes to bylo poprvé. Muzejní

expozice jí vždycky připadaly docela nezáživné, cizí, nezajímavé.

Staré oblečení, staré listiny, spisy a knihy. Mapy dávno zaniklé krajiny,

fotografie již neexistujících domů, před mnoha lety zemřelých lidí.

Začala trochu zaostávat za třídou. Pomalu na ni zase doléhal pocit

samoty. Její spolužáci, paní učitelka i průvodkyně už dávno prohlíželi

vitríny v následující expozici... NEOBVYKLÁ SBÍRKA

V

laďka si uvědomila, že se ocitla sama ve velké potemnělé míst

nosti s  vysokým stropem. Cítila, jak se jí zmocňuje jakýsi těžko popsatelný pocit. Trochu vzrušený a  plný očekávání. Na chvíli ji dokonce napadlo, že tu přece jenom není poprvé. Ale to je přece nemožné! Marně lovila v  paměti, že by tu kdy byla. Rozhlédla se po všech vitrínách a  naaranžovaných panoramatech. Všude, kam se podívala, byly samé velké a  malé, barevné, chocholaté a  opeřené vycpaniny! Kde jen tuhle místnost už viděla? Překvapilo ji, že zde, na takovém místě plném neživých – jak to jen nazvat – věcí či bytostí, neměla vůbec stísněný pocit. Omšelé perutě dávno mrtvých křídel, jež mnoho let nepocítila vzduch pod svými letkami, na které nyní už jen usedal prach. Ztuhlá těla, která jako by se vznášela ve vzduchu, ale tam je držela jen neviditelná lanka a  drátky. Ti nejmenší ptáčci byli nacpaní jeden vedle druhého v  jedné malé vitríně. Některým už chyběla část peří, křehké nožky měli polámané, lak na dřevěných podstavcích byl oprýskaný a  zašlý a  také na nich nalepené cedulky byly otrhané a mnohé z nich nečitelné. Přesto ji všechno velmi zajímalo. Byla to vždycky hloubavá dívenka. Obdivovala nejen ty maličké opeřence, co se vejdou pravda jen do dlaně. Zde v expozici byli vystavení i  ti velcí, vlastně ti skoro úplně největší. Přestože byli vycpaní, neztratili nic na své monumentálnosti a obdivuhodnosti. Ale ne, oni přece nejsou „vycpaní“, to slovo se Vladěnce vůbec nelíbilo. V  jed

22

Edika

nom vědeckém časopise si přečetla, že se jim říká „preparáty“. Nemají

v sobě přece žádnou slámu ani seno, tak proč by měli být „vycpaní“.

A  pak si vzpomněla. Tohle je přece místnost z  jejího snu! Z  toho

snu, který se jí zdál už několikrát. Z  toho samého snu, ve kterém

se nakonec všechna ta křídla rozletí, obživnou. Bláhový sen. Jak by

mohla. Jsou to jen preparáty. Ale proč se zrovna tato místnost do

jejího snu dostala? Co jí to má říci? Celá tahle expozice je přece iluze.

Napodobenina něčeho, co už dávno neexistuje. Stejně jako její sen.

Ani nevěděla, jak dlouho tam stála. Jako by svět kolem ní zmizel, čas

se zastavil. Hleděla na tu neživou výstavku a  cítila zklamání. Cítila

smutek, lítost, asi trochu i bezradnost. Snad z toho, že si nikdy nepo

slechne jásavé volání deroucí se z  barevných zobáků, nezahlédne

mávnutí mohutných perutí ani se nedozví, k čemu sloužilo kdysi pes

tré peří. Nedozví se, jaká moře nebo horské štíty obletěl ten který

opeřenec. Bylo jí také líto samotných ptáčků. Jak se sem asi každý

z  nich dostal? Jaký byl jejich osud? Neviděla jen pouhé preparáty.

Každý z nich přece kdysi létal, štěbetal, stavěl hnízda, sháněl potravu

pro mláďata. Teď jsou tady. Nehybní a pokrytí prachem.

Najednou si uvědomila, že celá její třída už dávno odešla do dalších

expozic a ona tu zůstala sama. Rychle vzala za kliku těžkých dvou

křídlých dveří, ale co to? Dveře nešly otevřít. Hamáček a  Vohnout

přece jen vymysleli nějakou lumpárnu. Zamkli dívenku v  přírodo

vědné expozici. Na chvilku ji to vylekalo. Pak ale, uvyklá samotě,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.